Diana Johnstone
Ve dnech 19. a 20. listopadu se setkali vůdci NATO v Lisabonu na takzvaném summitu na téma „Strategický koncept NATO“. Mezi diskutovanými tématy bude (článek byl autorkou napsán ještě před konáním setkání – pozn. NS) celá řada děsivých „hrozeb“, od kybernetické války až po klimatické změny, ale také tak milá ochranná opatření jako atomové zbraně a tlachání o high-tech Maginotově linii, která údajně dokáže ve vzduchu odchytnout nepřátelské rakety. Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout tomu, aby hovořili o válce proti Afghánistánu, o této nekonečné křížové výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti těžce polapitelnému starému muži z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku atentátníků v 11. století, ve své nejnovější reinkarnaci jako Osama bin Laden. Naprosto jistě se tu hodně bude mluvit o „našich společných hodnotách“.
Většina
z toho, co budou probírat, je fikce s cenovkou. To, co na programu
dne vrcholného setkání o strategickém konceptu chybí, je vážná
diskuse o strategii.
Částečně je to způsobeno tím, že NATO
jako takové žádnou strategií nedisponuje a také žádnou vlastní
strategii nemůže mít. NATO
je ve skutečnosti nástrojem strategie Spojených států.
Jejím jediným strategickým konceptem je ten, co je poskytovaný
Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepolapitelný fantom.
Američtí vůdci, jak se zdá, upřednostňují vůči definici
strategií působivé pózy „ukazování rozhodnosti“.
Jedním,
kdo se odvážil definovat strategii, je Zbigniew
Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedinů ještě v době, kdy
mohli být využíváni ke zničení Sovětského svazu.
Brzezinski neměl žádné zábrany, když ve své knize Velká
šachovnice z
roku 1993 nestrojeně popsal strategický cíl politiky Spojených
států: „Americká
nadvláda“.
Co se týče NATO, tak to popisoval jako jednu z institucí, která
sloužila k tomu, aby perpetuovala americkou nadvládu tím, „že
ze Spojených států učinila rozhodujícího spoluhráče dokonce i
ve vnitroevropských záležitostech." Ve své „globální
síti specializovaných institucí“, ke kterým je NATO samozřejmě
zahrnováno, vykonávají Spojené státy moc prostřednictvím
„nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a úsilí o
formální konsens, ačkoliv tato moc vychází nakonec z jediného
místa, totiž z Washingtonu DC“.
Tento
popis se perfektně shoduje s lisabonskou konferencí o „strategickém
konceptu“. Minulý týden oznámil dánský generální sekretář
NATO, Anders Fogh Rasmussen, že „jsme hodně blízko konsensu“.
A tento konsens bude podle New
York Times
„pravděpodobně odpovídat vlastní formulaci prezidenta Baracka
Obamy: pracovat ve směru světa bez atomových zbraní, zatímco
bude udržováno nukleární odstrašování“.
Zastavme se,
dává to vůbec nějaký smysl? Ne, ale to je právě to, co koncept
NATO obnáší. Mír prostřednictvím války, nukleární odzbrojení
prostřednictvím nukleárního vyzbrojení, a především obrana
členských států prostřednictvím vyslání expedičních vojsk,
aby se rozzlobilo obyvatelstvo dalece vzdálených zemí.
Strategií
není konsens, který je písemně formulován výbory. Americká
metoda „trvajícího vyjednávání, dialogu, difúze a úsilí o
formální konsens“ umoří každý odpor, který by se
příležitostně mohl vyskytnout. Tak
jako bylo Německo s Francií na začátku proti členství Gruzie v
NATO a proti nechvalně proslulé „protiraketové obranné cloně“,
přičemž na oboje lze pohlížet jako na nestrojené provokace,
které se hodí na to, aby vyprovokovaly nové zbrojní soupeření s
Ruskem a aby bez
přínosného důvodu poškodily úspěšné německé a francouzské
vztahy s Moskvou. Spojené státy ovšem neakceptují žádné
NE jako odpověď a opakují svá imperativa stále dokola až do té
doby, než odpor roztaje. Jednou výjimkou z poslední doby je
zdráhání se Francie při spolupráci na invazi Iráku, načež
rozzlobená reakce Spojených států konzervativní francouzskou
vládnoucí třídu zastrašila až tak, že podpořila proamerického
Nicolase Sarkozyho.
Hledání
„hrozeb“ a „výzev“
Skutečné jádro toho, o čemž se pojednává jako o „strategickém konceptu“, bylo poprvé vyjádřeno a převedeno do praxe na jaře 1999, když NATO ignorovalo mezinárodní právo, OSN a vlastní statuty a vedlo agresivní válku mimo své obranné území proti Jugoslávii. Tím se NATO proměnilo z defenzivní v ofenzivní alianci. O deset let později byla kmotra této války, Madeleine Albrightová vyvolena za předsedkyni „skupiny expertů“, která několik měsíců strávila tím, že pořádala semináře, porady a setkání za účelem přípravy lisabonské agendy.Vyčnívajícími účastníky těchto setkání byli Lord Peter Levene, předseda Lloyd´s of London, pojišťovnického giganta, a bývalý předseda Royal Dutch Shell, Jeroen van der Veer. Tito pánové z vládnoucí třídy tedy sice nejsou zrovna opravdovými vojenskými stratégy, ale jejich účast měla mezinárodnímu obchodnímu světu signalizovat, že jeho světové zájmy nebudou zanedbávány.
Skutečně
se zdá, že katalog hrozeb, který Rasmussen vyjmenoval v jednom
projevu poslední rok, posiluje domněnku, že NATO pracuje pro
pojišťovnické hospodářství. NATO, řekl, je potřebné k tomu,
aby zacházelo s piraterií, cyber-bezpečností, změnami klimatu,
extrémními projevy počasí jako např. s katastrofálními bouřemi
a povodněmi, rostoucími hladinami oceánů, velkými pohyby
obyvatelstva směrem do obydlených oblastí, někdy nad rámec
hranic, s nedostatkem vody, suchem, klesající produkcí potravin,
oteplením Země, s emisemi CO2, z ubýváním arktického ledu a tím
podmíněným přístupem k doposud nedostupným zdrojům, se
zásobením pohonnými látkami a závislostí na cizích zdrojích
atd.
U většiny těchto vyjmenovaných hrozeb nemůže být
ani náznakem vykonstruováno, že by si tyto vyžadovaly vojenských
řešení. Ani „darebácké státy“, ani „přední hlídky
tyranie“ či „mezinárodní teroristé“ nejsou s jistotou
zodpovědní za klimatické změny, ale přesto je Rasmussen
prezentuje jako výzvu pro NATO.
Na
druhé straně mohou být některé rezultáty těchto scénářů,
jako například pohyby obyvatelstva v důsledku stoupající hladiny
moře nebo sucha, chápány skutečně jako původce krizí.
Znepokojující aspekt tohoto vyjmenovávání spočívá přesně v
tom, že všech těchto problémů se horlivě uchopuje NATO, protože
si údajně vyžadují vojenská řešení.
Největší
hrozbou pro NATO je jeho vlastní nadbytečnost.
A pátrání po „strategickém konceptu“ je pátráním po
záminkách, aby mohlo být udrženo při životě.
NATO
ohrožuje svět
Zatímco samo pátrá po hrozbách, vytváří NATO samo rostoucí hrozbu pro svět. Stěžejní hrozbu představuje jeho přínos k posilování tendence udávanou Spojenými státy, vzdávat se diplomacie a vyjednávání ve prospěch vojenského násilí. To se dá jasně rozeznat v Rasmussenově zahrnutí fenoménů podnebí do jeho seznamu hrozeb pro NATO, ačkoliv by toto mělo být vlastně předmětem mezinárodní diplomacie a vyjednávání. Roste nebezpečí, že skomírá západní diplomacie. Spojené státy nastavily laťku: my jsme ti dobří, my máme moc, zbytek světa musí poslouchat – jinak … Diplomacií se pohrdá jako se slabinou. Ministerstvo zahraničí už dávno přestalo být jádrovou oblastí zahraniční politiky Spojených států.
Se
svou obrovskou sítí vojenských základen na celém světě, s
vojenskými přidělenci na velvyslanectvích a četnými misemi v
klientských zemích je ve světě Pentagon nevyhnutelně mocnější
a vlivnější než ministerstvo zahraničí. Poslední ministři
zahraničí, velmi dalece vzdálení od toho, aby hledali
diplomatické alternativy k válce, vedli vedoucí úlohu v
přimlouvání se za válku na místě diplomacie, ať už to byla
Madeleine Albrightová na Balkáně nebo Colin Powell, který se v
Bezpečnostní radě OSN oháněl nepravdivými testy. Politika se
definuje Národním bezpečnostním poradcem, různými soukromě
financovanými továrnami na myšlenky a Pentagonem, včetně vlivů
z Kongresu, který se sám skládá z politiků, kteří šilhají po
tom, aby ukořistili vojenské zakázky pro své volební okrsky.
NATO vtahuje evropské spojence Washingtonu ke dnu stejnou
cestou. Stejně tak jako Pentagon nahradil ministerstvo zahraničí,
je NATO samotné
využíváno Spojenými státy jako potencionální náhražka za
OSN. „Válka v Kosovu“ z roku 1999 byl prvním větším krokem
tímto směrem. Poté
co Francie za Sarkozyho opět přistoupila ke komandu NATO, nechává
upadat tradičně vycvičenou francouzskou zahraniční službu a
šetří na civilní reprezentaci po celé zeměkouli. Zahraniční
služba Evropské unie, kterou nyní vytváří lady Ashtonová,
nebude sama od sebe disponovat žádnou politickou linií a žádnou
autoritou.
Zahálčivost
byrokracie
Za svými apely na „společné hodnoty“ organizací NATO v první řadě hýbe lenost byrokracie. Samotná aliance je výklopkem vojensko-průmyslového komplexu Spojených států. Po šedesát let byla vojenská obstarávání a byly smlouvy s Pentagonem důležitým zdrojem průmyslového bádání, profitů, pracovních míst, kariér v Kongresu, a dokonce i financování univerzit. Proměnná hra těchto rozdílných zájmů vede k určování bezvýhradné strategie Spojených států na dobývání světa.
Stále
více se roztahující globální síť asi 800 až 1000 vojenských
opěrných bodů na cizí půdě.
Bilaterální vojenské
smlouvy s klientskými státy, které nabízejí výcvik, zatímco na
sebe berou povinnost nakupovat zbraně vyrobené ve Spojených
státech a nově směřovat své ozbrojené síly, směrem od národní
obrany ke vnitřní bezpečnosti (to znamená potlačování) a ke
případnému vtažení do agresivních válek, vedených Spojenými
státy.
Nasazení těchto těsných vztahů s lokálními
ozbrojenými složkami za účelem ovlivňování domácí politiky
ve slabších státech
Neustálá
vojenská cvičení s klientskými státy, která Pentagonu
zprostředkovávají perfektní znalosti vojenského potenciálu
těchto klientských států, tyto státy integrují do vojenské
mašinérie Spojených států a udržují si je v mentalitě
„připraven na válku“.
Rozestavění
své sítě opěrných bodů, „spojenců“ a vojenských cvičení
takovým způsobem, který obkličuje, izoluje, zastrašuje a
koneckonců provokuje významnější země, které mohou být
chápány jako potencionální rivalové, obzvláště Rusko a
Čínu.
Bezvýhradná
strategie Spojených států, jak ji lze rozpoznat z jejich akcí, je
postupným vojenským dobýváním, aby bylo zajištěno světové
panství.
Podstatný znak tohoto projektu dobývání světa spočívá v tom,
že, ač je dennodenně extrémně aktivní, je vlastně v podstatě
ignorováno převážnou většinou obyvatelstva dobyvatelského
národa stejně jako také jeho nejblíže stojícími ovládanými
spojenci, čímž jsou státy NATO. Nekonečná propaganda o
„teroristických hrozbách“ (blechy na slonovi) a další
odlákávání pozornosti nechává většinu Američanů v naprosté
nejasnosti v tom, o co běží, což klape o to lépe díky
tomu, že Američané jsou téměř jedinečně ignorantní k
záležitostem zbytku světa a proto jsou naprosto nezainteresováni.
Spojené státy by mohly vybombardovat z mapy nějakou zemi dříve,
než malá část Američanů bude vědět, kde se tato zem
nachází.
Nejvyšší cíl stratégů Spojených států,
jejichž kariéra se odehrává mezi producenty myšlenek,
předsednictvy, poradenskými firmami a vládou, spočívá v tom,
spíše ospravedlňovat tento obrovský mechanismus než jej řídit.
Po zhroucení „sovětské hrozby“ se političtí aktéři
uspokojili s neviditelnými a potencionálními hrozbami. Vojenská
doktrína Spojených států cílí tím směrem, postupovat
preventivně proti každému potencionálnímu rivalu Spojených
států ve věci světového panství.
Po zhroucení Sovětského svazu si největší arzenál mimo Spojené
státy ponechává Rusko a Čína je rychle rostoucí hospodářskou
mocí. Ani jeden z nich neohrožuje Spojené státy nebo západní
Evropu. Naopak, obě země jsou připraveny a ochotny koncentrovat se
na mírové obchody.
V rostoucím měřítku si ovšem dělají
starosti z vojenského obkličování a provokativních vojenských
cvičení, která Spojené státy provozují přímo před jejich
domovními dveřmi. Tato implicitně agresivní strategie může pro
většinu Američanů zůstávat skrytou, ale náčelníci v
postižených zemích jsou si velmi jisti tím, že chápou, o co tu
jde.
V současné době je hlavním jednoznačným „nepřítelem“ Írán. Washington tvrdí, že „protiraketový obranný štít“, který některým svým evropským spojencům vnucuje, slouží k tomu, aby byl Západ bráněn před Íránem. Rusové zas však celkem jasně rozpoznávají, že protiraketový štít je směřován proti nim samotným. V první řadě celkem jasně chápou, že Írán žádné takové rakety nevlastní a nemá ani žádné rozpoznatelné motivy, aby je nasadil proti Západu. Všem informovaným analytikům je naprosto jasné, že dokonce i v případě, že Írán jaderné zbraně a rakety vyvine, by se tyto chápaly jako odstrašování vůči Izraeli, tedy regionální atomární supervelmoci, která má volnou ruku při útocích na sousední země. Izrael tuto svobodu samozřejmě nechce ztratit a je tedy proto přirozeně proti íránskému odstrašování. Izraelští propagandisté hlasitě křičí o ohrožení Íránem a ustavičně pracovali na tom, aby NATO svou paranoiou infikovali.
Izrael byl dokonce popsán jako „29. člen globálního NATO“. Zástupci Izraele horlivě zpracovávali úslužnou Madeleine Albrightovou, aby bylo zajištěno, že zájmy Izraele budou zohledněny ve „strategickém konceptu“. Během posledních pěti let se Izrael a NATO zúčastnili společných námořních manévrů na Rudém moři a na Středozemním moři, stejně jako vojenských manévrů od Bruselu až po Ukrajinu. Dne 16. října 2006 se Izrael stal první neevropskou zemí, se kterou byla uzavřena takzvaná dohoda v rámci „programu individuální kooperace“ s NATO, která se týká kooperace v 27 různých oblastech. Je pozoruhodné, že Izrael je jedinou zemí mimo Evropu, kterou Spojené státy vedou v kompetenci European Command (tedy ne pod Central Command, které zahrnuje zbytek Středního východu).
Na
jednom semináři o vztazích mezi NATO a Izraelem ve městě
Herzliya dne 24. října 2006 řekla tehdejší izraelská ministryně
zahraničí Tzipi Livni, že „aliance
mezi NATO a Izraelem je jen přirozená … Izrael a NATO spolu sdílí
společnou strategickou vizi. V mnohých souvislostech vytváří
Izrael frontovou linii na obranu našeho společného životního
standardu.“
Ne
každý člověk v zemích Evropy by sdílel názor, že izraelská
sídliště v okupované Palestině vyjadřují „náš společný
životní standard“. To je bezpochybně jedním z důvodů k
tomu, že prohlubující se spojení mezi NATO a Izraelem nenabylo
otevřenou formu členství v NATO. Obzvláště po barbarském útoku
na Gazu by takovýto krok vyvolal odpor v evropských zemích.
Nicméně Izrael pokračuje v tom, že se sám zve do NATO,
samozřejmě žhavě podporován svými věrnými příznivci v
Kongresu Spojených států.
Hlavní důvod této rostoucí
symbiózy mezi Izraelem a NATO identifikovali Mearsheimer a Walt:
energická a mocná proizraelská lobby ve Spojených státech.
Izraelské lobby jsou také silné ve Francii a ve Spojeném
království. Entusiasticky vyvinuly téma Izraele jako „frontové
linie“ obrany „západních hodnot“ proti militantnímu islámu.
Skutečnost, že militantní islám je do značné míry produktem
této „frontové linie“, vytváří perfektní začarovaný kruh.
Agresivní postoj Izraele vůči svým regionálním sousedům by byl vážným zatížením pro NATO a hodil by se k tomu, aby NATO bylo dle uvážení Izraele vtáhnuto do válek, které v žádném smyslu neleží v zájmech Evropy.
Ať už tomu je jakkoli, jistá subtilní strategická výhoda, která jak se zdá je pro Spojené státy prospěšná, ve spojení s Izraelem spočívá … proti Rusku. Tím, že se přilínají k hysterické teorii „íránské hrozby“, mohou Spojené státy nadále s vážnou tváří tvrdit, že plánovaná protiraketová clona je směřována proti Íránu a ne proti Rusku. To Rusy samozřejmě nepřesvědčí. Může to být ale využito k tomu, že jejich protesty budou moct jevit jako „paranoidní“ – alespoň v uších věřících na Západě. Co pak mají stále co naříkat, když přeci naše vztahy s Moskvou „resetujeme“ a zveme ruského prezidenta na naší veselou oslavu „strategického konceptu“?
Rusové každopádně moc dobře vědí, že:
Protiraketová clona má být konstruována tak, aby sevřela Rusko, které vlastní rakety, které si uchovává jako odstrašení.
Neutralizací
ruských raket by si Spojené státy zajistily volnou ruku v tom, že
by mohly Rusko napadnout ve víře, že Rusko by nemohlo zpětně
udeřit.
Antiraketová clona, pokud by fungovala, nehledě na to,
co všechno se říká, by sloužila k tomu, aby usnadnila útok na
Rusko.
Obklíčení Ruska
Obkličování Ruska pokračuje na Černém moři, v Baltickém moři a u severního polárního kruhu. Zástupci Spojených států nadále požadují, že Ukrajina musí vstoupit do NATO. Právě minulý týden dával v jednom článku v New York Times Zbigniewův syn Obamovi radu, aby zcela nevzdával „vizi celistvé, svobodné a bezpečné“ Evropy včetně „konečného gruzínského a ukrajinského členství v NATO a v Evropské unii“. Skutečnost, že převážná většina obyvatelstva Ukrajiny je proti členství v NATO, tu nehraje žádnou roli. Pro současného potomka ušlechtilé dynastie Brzezinských je tím, čemu se dává váha, menšina. Úkol vize „podkopává ty v Gruzínsku a na Ukrajině, kteří vidí svou budoucnost v Evropě. Posiluje usilování Kremlu o sféru vlivu…“ Představa, že „Kreml“ usiluje o „sféru vlivu“ na Ukrajině, je absurdní, když vezmeme v potaz extrémně těsné historické vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, jejíž hlavní město Kyjev bylo kolébkou ruského státu. Volání rodiny Brzezisnkých zazněly ovšem z Haliče, z části západní Ukrajiny, která kdysi jednou patřila Polsku a vytváří centrum protiruské menšiny. Zahraniční politika Spojených států je příliš často ovlivňována takovými rivalitami, o kterých nemá převážná část Američanů nejmenší tušení.
Neúprosné
setrvávání Spojených států na vtělení Ukrajiny pokračuje dál
nehledě na skutečnost, že by to znamenalo vyhnání ruské
černomořské flotily ze své základny na poloostrově Krym, kde
místní obyvatelstvo hovoří převážně ruštinou a je zaměřeno
prorusky. To je recept na válku proti Rusku, pokud nějaký takový
někdy vůbec existoval.
Mezitím zástupci Spojených států
nadále vyslovují svou podporu Gruzii, jejíž v Americe vyškolený
prezident otevřeně vyjadřuje naději, že dostane ve své příští
válce proti Rusku podporu NATO. Nehledě na provokativní námořní
manévry na Černém moři provádějí Spojené státy, NATO a
(ještě zatím) nečlenské státy NATO Švédsko a Finsko
pravidelně větší vojenská cvičení v Baltském moři, do jisté
míry ve viditelné vzdálenosti ruských měst Sankt Petersburg a
Kaliningrad. Těchto cvičení se účastní tisíce vojáků
pozemních vojsk, stovky letadel včetně bojových letadel F-15,
AWACS a námořních sil, mezi nimi americký svazek nosičů letadel
Strike Group 12, vyloďovací vozidla a válečné lodě s jednoho
tuctu zemí.
Snad nejhrozivěji z toho všeho vtáhly Spojené
státy stále Kanadu a skandinávské státy (mezi nimi Dánsko a
Grónsko) do vojenského nasazení, které je otevřeně namířeno
proti Rusku. Podstatný bod tohoto arktického nasazení byl oznámen
Foghem Rasmussenem, když mezi „hrozbami“, se kterými se NATO
musí prý vypořádat, zmínil skutečnost, že „ustupuje
arktický led, čímž se stávají přístupnými zdroje, které
byly doposud pokryty ledem.“
Dalo by se domnívat, že toto uvolnění zdrojů by mohlo být
příležitostí pro kooperaci, aby z nich bylo společně čerpáno.
To ale není oficiální postoj Spojených států.
Minulý
říjen řekl americký admirál James G. Stavridis, vrchní velitel
NATO pro Evropu, že globální oteplení a soupeření o zdroje
možná povedou ke konfliktu na území kolem severního pólu.
Kontraadmirál Christopher C. Colvin z pobřežní hlídky, příslušný
pro pobřeží Aljašky, řekl, že ruské aktivity v lodní plavbě
v arktickém moři Spojeným státům „dělají obzvláštní
starosti“ a požadoval více vojenských zařízení v oblasti.
Geologická služba Spojených států věří, že u severního
polárního kruhu se nachází až čtvrtina neobjevených světových
zásob ropy a zemního plynu. Dle konvence námořního práva OSN z
roku 1982 má přímořský stát nárok na zónu 200 mořských mil
a může uplatňovat nárok na dalších 150 míl, pokud prokáže,
že mořské dno vytváří pokračování jeho pevninského
podstavce. Rusko vyjadřuje tento nárok a uplatnilo jej. Poté, co
USA donutily zbytek světa k tomu, aby přistoupil na konvenci,
americký senát dohodu ještě neratifikoval. V lednu 2009 NATO
prohlásilo, že „horní okraj severu“ má „pro alianci
strategický význam“, a od té doby pořádalo NATO více větších
válečných her, zcela jasně v přípravě na konečný konflikt s
Ruskem kvůli zdrojům na území okolo severního polárního kruhu.
Rusko svoje obranné pozice u severního polárního kruhu po
zániku Sovětského svazu z velké části zrušilo a požadovalo,
aby se vyjednaly kompromisy o kontrole zdrojů. Minulé září
požadoval ministerský předseda Vladimir Putin společné snahy,
aby byl chráněn subtilní ekosystém, přitáhnuty cizí investice,
podporována technologie prospěšná životnímu prostředí a aby
se pracovalo na tom, aby se konflikty řešily v rámci mezinárodního
práva. Spojené státy dávají jako obvykle přednost tomu, že
záležitost regulují tím, že nasazují svou váhu. To by
mohlo vést k novému soupeření ve zbrojení na Arktidě a dokonce
i k ozbrojeným srážkám.
Přes všechny tyto provokativní znaky se zdá nanejvýše nepravděpodobné, že by Spojené státy hledaly válku s Ruskem, ačkoliv tu a tam nemohou být vyloučeny rozmíšky a incidenty. Zdá se, že politika Spojených států spočívá v tom, obklíčit Rusko a zastrašit ho v tom rozsahu, aby akceptovalo status polosatelitu, který ho neutralizuje v očekávaném budoucím konfliktu s Čínou.
Cíl Čína
Jediným důvodem vyrazit proti Číně je příslovečný důvod, vystoupit na horu: ona je zde. Ona je velká. A Spojené státy musí stát nade vším.
Strategie
ovládnutí Číny je stejná jako u Ruska. Spočívá v klasickém
vedení války: sevření, obléhání, více nebo méně tajná
podpora vnitřního chaosu.
Příklady této strategie:
Provokujícím způsobem posilují
Spojené státy svou vojenskou prezenci podél pacifického pobřeží
Číny tím, že východoasijským zemím nabízejí „ochranu před
Čínou“.
Za studené války, kdy Indie dostávala své
zbraně od Sovětského svazu a zastávala pozici nenáležející k
žádnému bloku, ozbrojily Spojené státy Pákistán jako svého
nejdůležitějšího spojence v oblasti. Nyní přemístily Spojené
státy svůj výraz přízně do Indie, aby držely Indii mimo vliv
Shanghai
Cooperation Organization
a postavili ji jako protiváhu k Číně.
Spojené
státy a její spojenci podporují každičkou vnitřní odchylku,
která by mohla Čínu oslabit, ať už to je Dalai Lama, ať už to
jsou Uighurové nebo třeba Liu Xiaobo, uvězněný disident.
Nobelova cena za mír byla přiznána Liu Xiabaovi před výborem norských poslanců za předsednictví Thorbjorna Jaglanda, norské napodobeniny Tony Blaira, který sloužil dříve jako norský ministerský předseda a představoval jednoho z hlavních zastánců NATO. Na jedné konferenci evropských poslanců parlamentů, které pořádalo NATO, řekl Jagland minulý rok: „Pokud tu tyranii nebudeme moct zastavit, začne válka. Z tohoto důvodu je NATO nepostradatelné. NATO je jedinou multilaterální vojenskou organizací, která je zakotvena v mezinárodním právu. Je organizací, kterou může využít OSN, když je to nutné – aby byla zatavena tyranie, jak jsme to učinili na Balkáně.“ To je úžasně opovážlivé překroucení skutečností, když pomyslíme, že NATO se otevřeně provinilo proti mezinárodnímu právu a proti OSN, aby mohlo vést válku na Balkáně – kde ve skutečnosti existovaly etnické konflikty, ale žádná „tyranie“.
Při oznámení volby Liua prohlásil norský výbor za předsednictví Jaglanda, že „dlouho věřil, že existuje těsný vztah mezi lidskými právy a mírem“. Tento „těsný vztah“, vycházíme-li z logiky vyjádření Jaglanda, spočívá v tom, že když nějaký cizí stát nerespektuje lidská práva podle představy západní interpretace, mohl by být bombardován, jako NATO bombardovalo Jugoslávii. Ve skutečnosti jsou to zrovna ty velmoci, které pořádají největší hluk ohledně „lidských práv“, obzvláště Spojené státy a Spojené království, právě těmi, které vedou většinu válek na celém světě. Norská prohlášení vyjasňují, že propůjčení Nobelovy ceny za mír Liuovi (který své mládí z části trávil v Norsku) ve skutečnosti představuje podporování NATO.
„Demokracie“ jako náhražka Spojených národů
Evropští členi NATO přispívají relativně málo k vojenské moci Spojených států. Jejich přínos je v první řadě politický. Jejich spolupráce udržuje dojem „mezinárodního společenství“. Dobývání světa, které je prováděno byrokratickou zahálčivostí Pentagonu, může být prezentováno jako „křížová výprava demokracií“ planety Země, aby byla zbytku vzdorného světa přenechána zátěž osvíceného politického řádu.
Euro-atlantické vlády vyhlašují své „demokracie“ za základ jejich absolutního oprávnění míchat se do záležitostí zbytku světa. Na základě myslného předpokladu, že „lidská práva jsou nutná pro mír“, proklamují své právo vést válku.
Rozhodující otázkou je, zda má „západní demokracie“ ještě sílu k tomu, aby tento válečný stroj demontovala, dřív než bude pozdě.
Tento text byl přeložen z němčiny a je zde zveřejněn se souhlasem správce internetových stránek http://www.antikrieg.com/, převzato z: Náš směr
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz