O vztahu církví ke státům

Ing. Jiří Krutina


Jsme ukotveni v prostředí, jehož historický základ je křesťanský. Nicméně je velký rozdíl v pojetí křesťanství tzv. „západního“ – římského kultu, a „východního“ – pravoslavného typu.


Když se nedávno Kypr dostal vlivem politiky EU do tzv. finanční „krize“ neboli ryze předpokladatelné fáze postupné okupace zbývajících suverenit jednotlivých států nepříliš průhledného mocensko-centralizačního projektu „EU-NATO“, tak se nejvyšší představitel církve v zemi – patriarcha jasně postavil za stát s tím, že církev je ochotna se vzdát veškerého majetku na pomoc státu v jeho dluhové krizi! Tato zpráva byla cíleným způsobem v českých médiích cenzurovaná. Zkrátka kyperská křesťanská pravoslavná církev se jasně přihlásila a postavila za stát a národ s ochotou vzdát se svého veškerého majetku pro dobro státu. Svým aktem dala najevo, že je církví svého národa a plně respektuje stát jako suveréna, kterému navíc je ochotná pomáhat, a to i do takové výše, že je ochotná se vzdát se všeho, co vlastní.. Je vidět, že zájmy kyperské církve se shodují se zájmy kyperského státu a jeho lidu.


Obdobné sblížení s národem, kde daná církev působí, je v pravoslavném Srbsku. Po bezprecedentní EU-NATO agresi šestnácti států proti Srbsku v 90. letech a likvidaci jeho infrastruktury a ekonomiky se současným neváhám říci genocidně zaměřeným útokem proti srbské populaci se Srbsko nepodařilo dostat úplně na kolena. NATO použilo na 37000 řízených střel a různých bomb, což je 23000 tun velmi nebezpečných výbušnin s ochuzeným uranem, jehož přítomnost v atmosféře a půdě bude ještě za ca 100 let. Výskyt rakoviny obyvatelstva Srbska se zvýšil v průměru o 20%, a to u všech typů onkologických onemocnění. Nakonec bylo od historického svrchovaného území násilím odtrženo Kosovo. Přesnější by bylo říci, že Kosovo bylo ukradeno a byl tak vytvořen zcela umělý stát, kde vládne podivná vláda financovaná z části z prodeje drog. Zajímavý je také fakt, že kosovskou telekomunikační firmu spoluvlastní svými podíly například bývalá ministryně zahraničí za USA M. Albrightová, která vedla válku proti Srbsku. Samozřejmě jde o „náhodu“.


Srbové z pochopitelných důvodů odmítají uznat samostatnost Kosova. EU si naopak klade ponižující podmínku, že rozhovory o přijetí do EU jsou podmíněny právě uznáním samostatnosti Kosova – tedy de facto uznáním a vzdání se svého historického území ve prospěch jiného, Srbsku nepřátelského umělého státu. EU tlačí na Bělehrad, aby uzavřel dohodu s Prištinou, a tak se Srbsko fakticky vzdává všech nároků na své původní historická území.


Jak se k tomu staví srbská církev – samozřejmě pravoslavná? Svatý synod Srbské pravoslavné církve vyzval srbský parlament a srbského prezidenta, aby uvážili morální a historickou odpovědnost při rozhodování o udělení nebo odepření souhlasu Srbska jako státu k tomuto znění dohody. Synod srbské pravoslavné církve vyzval srbský lid, který přežívá v Kosovu a „veškeré další srbské lidi, ať žijí kdekoliv", bez ohledu na rozhodnutí státního vedení Srbska „aby neuznal diktát síly a nespravedlnosti, ale aby Kosovo a Metochii navždy považoval za svoji zemi, aniž by zpochybňovala jakýmkoli způsobem skutečnost, že se jedná také o zemi Albánců, kteří na ní žijí po staletí společně se Srby“. Srbská pravoslavná církev zůstává v každém případě se svými lidmi a jejich svatyněmi v Kosovu a Metochii, píše se v celém prohlášení, zde: http://www.radiokim.net/vesti/spc-sporazum-je-predaja-kosova.html


To jsou postoje dvou pravoslavných církví ke svým národům, s kterými vždy historicky žili a podporovali je v těžkých dobách. Jaký opravdu diametrální rozdíl oproti nejen historickému působení římskokatolické církve v České republice.


Římskokatolický kult v Čechách byl vždy pouze pobělohorským okupačním kultem, nikdy nebyl národní církví českého národa a český národ ji takto nikdy nepřijal. A svůj protinárodní postoj římskokatolická církev potvrzuje i dnes se svými „restitucemi“, které si domluvila s věrnými katolíky Schwarzenbergem, Kalouskem a Nečasem ve vládě za zády občanů a přes jejich většinový nesouhlas. To nemá nic společného s principy demokracie, které říkají, že hlavní moc ve státě mají občané, lid. Zopakujme si nezpochybnitelná fakta:


Křesťanství k nám nepřišlo ze „západu“ od franckých kněží, ale z východu na vlastní žádost velkomoravských knížat. Tedy původní křesťanství, které naši předci dobrovolně přijali, bylo pravoslavné a ve slovanské liturgii. Šíření křesťanství ze „západu“ bylo o šíření moci Franků – Germánů s cílem získat mocenský monopol směrem na východ pod pláštíkem křesťanství.


Historie pronikání římskokatolického kultu do Čech byla a je historií snahy o opanování českého národa a jeho podrobení.


V 15. století se díky husitskému nápravnému hnutí Češi na určitou dobu vymanili z vlivu Říma. Vznikly vlastní národní církve orientované na pravoslaví. Husitští teologové se odkazovali k řeckému pravoslaví (viz obhajoba Jeronýma pražského v Kostnici roku 1416) a nechali světit své kněze například až v Moldávii. Mimo jiné šlo o snahu o návrat k původnímu apoštolskému účelu církve a jeho pravoslavným kořenům. Dnešní ideologové se nám snaží překrucováním českých husitských dějin tuto zkušenost z českého povědomí vygumovat. Komunisté udělali z husitů středověké „rudé revolucionáře“ a katolíci zase teroristy, lupky a žháře. Tím se potichu vytratil skutečný ideový základ českého sporu s Římem. Mimo jiné po skončení husitských válek a přijetím tzv. jihlavských kompaktát a dohody mezi Zikmundem a českými stavy byly legitimizovány všechny majetkové přesuny. Na našem území nezůstalo nic v rukou katolické církve, která před husitskými válkami vlastnila celou třetinu území českého království. Díky tomu, že se celá třetina území opět vrátila do ekonomiky, byla obnova českého království po vyčerpávajících válkách neobvykle rychlá. I to je poučný historický fakt.


O to větší silou pak nastala pobělohorská habsburská okupace a násilná rekatolizace českého národa. V podstatě si uvědomme, že šlo o obyčejnou mstu. Římskokatolická církev se nikdy se stavem v Českém království nesmířila. Pouze silou zbraní byla nucena tento fakt akceptovat. I Jiří z Poděbrad musel hájit české království proti papeži a jeho nátlaku. Jak se starost o blaho národa v podání římskokatolické církve v pobělohorské době projevovala, není třeba snad zdůrazňovat. V tuto dobu došlo k restauraci oněmi „restitucemi“, které se maskovaly jako „odčinění křivd“, kterých se komunisté dopustili na církvi. Osobně nejsem schopen posoudit míru těchto „křivd“, nicméně z logiky věci mi není jasné, proč nejsme odčiněni my všichni, proč jenom církev? Mé rodině také v roce 1948 komunisté sebrali – znárodnili 2 domy na domažlickém náměstí. Nic nám nebylo vráceno s odůvodněním, že se jich praděda vzdal údajně dobrovolně. O jakou dobrovolnost šlo, je evidentní.

Zatímco církve například na Kypru nebo v Srbsku skutečně hájí národní a státní zájmy států, v nichž jsou domovem, a ukazují nikoliv slovy, ale skutky svou náklonnost k lidem, mezi kterými působí, a státu, který jim umožňuje jejich působení, tak u nás římskokatolická církev nastolila, neváhám to označit, za doslova okupační režim podobný tomu pobělohorskému. Všimněme si dobře: církev dostane velkorysý dar od našeho státu, a to bez uvedení seznamu objektů, které se bude církvi vracet. Praxe je taková, že stačí, aby církev požádala, a stát vydá. Přestože je v ČR registrován necelý milión katolíků, tak všichni ze svých daní platíme jejich duchovní. Dále si všimněme, jak představitel této zahraniční firmy, Duka, dokonce už komentuje různé události a vstupuje do české politiky. Dokonce neváhá demonstrující občany nazývat „lůzou“. Svůj „sociální“ a „pronárodní“ postoj, který měla vždy římskokatolická církev k našemu národu, prostě jenom dále potvrzuje a prosazuje. V době, kdy se nedostává potřebných prostředků v sociální a důchodové oblasti, si představitelé řk. církve vyžadují od státu například Rubensovy obrazy, které samy od sebe mají historicky nevyčíslitelnou hodnotu. Jak se církve vejdou do vyčíslených restitucí, je otázkou, ale jistě se nalezne cesta, aby byly všechny „křivdy“ na římskokatolické církvi, které na ní byly spáchané, správným způsobem odčiněny.


Jeden z důvodů, proč se u nás některými aktivními novo-intelektuály špiní husitství, je ten, že původní husitský program se skládal mimo jiné z následujících základních požadavků na církev, které jsou aktuální i dnes:


* Zbavení církve světské moci a panování; tedy moci vstupovat jako další suverén do záležitostí států.

* Návrat církve k původnímu apoštolskému účelu.


Římskokatolická církev, a lze říci celý její západní proud, již od doby Franků byl okupačním prostředkem a mocenským tlakem směrem na východ. Je málo etap českých dějin, kdy římský kult a jeho katolická církev stáli při lidu. Abych řekl pravdu, nyní si nevzpomínám vlastně kdy. Ano, bylo mnoho upřímných katolických věřících – katolíků, kteří smýšleli pronárodně a byli i humanitně orientovanými vlastenci. Ale dodejme: jde o jednotlivce – katolíky, nikoliv o církev jako celek se svým sídlem v Římě – Vatikánu. Jimi se pouze sama organizace řk. církve často zaštituje. To, co můžeme pozorovat u nás ve vztahu církve, je zcela něco jiného, než vidíme v postojích kyperské nebo srbské církve.


Nedávno dokonce neúspěšný kandidát na prezidenta – sám podle svých slov nepříliš dobrý křesťan, ale zato „dobrý katolík“ – vyzíval katolíky, aby příliš nelnuli ke státu, nýbrž zejména k církvi. Tedy přímo vybízel k větší loajalitě ke katolické církvi než k vlastnímu státu.


Stručně řečeno:


Římskokatolická církev, jako zahraniční firma se zahraničním kapitálem a centrem v zahraničí, pouze zavádí okupační režim v České republice. Byla jako organizace téměř vždy protinárodní a její zájmy jí jsou a vždy byly bližší než zájmy českého národa.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz