Nová slovanská politika

Dr. Edvard Beneš


Od konce 18. století byla otázka osvobození slovanských národů na denním pořádku evropské politiky. Ani Rusové, jako jediný tehdy státně svobodný slovanský národ, nebyli za carského režimu svobodni politicky. Francouzská a americká revoluce a konstituční revoluce anglická z konce 18. století a začátku 19. století byly i slovanským národům povelem k boji o národní svobodu a moderní politické svobody vůbec. Stav nesvobody a společného utrpení slovanských národů vyvolal pak mezi nimi politickou ideu slovanského společenství a vzájemné pomoci. Tato idea se pak stala od začátku 19. století základem k formulaci řady koncepcí o tzv. slovanské politice. (str.11)

Z hlediska národního byli na konci 19. a na začátku století 20. národové slovanští utlačováni nejvíce Němci, Maďary a částečně Turky. Němci jim byli odpůrci ve stoletích předcházejících a jako nositelé velkých říší – pruské a rakouské – nejnebezpečnější. Byly a jsou tudíž antiněmecké a antipruské tendence u národů slovanských velmi přirozené.

Z hlediska politické svobody a moderní demokracie trpěli všichni Slované rovněž nejvíce: až do světové války Rusové doma těžce zápasili o svobodu lidu; nebyli svými pány ani v svém vlastním státě. Poláci podléhali třem státům absolutistickým a národnostně byli roztříštěni; Češi a Slováci podléhali dvěma státům absolutistickým, byli nesjednoceni a zle utlačováni. O Jihoslovanech a Bulharech není třeba s jednoho ani druhého hlediska mluvit. (str. 18-19)

Je tudíž politický boj Slovanů s Němci (a Maďary) jen menším výsekem první světové války. Ale už z toho, co zde bylo řečeno, jasně plyne, že i v poslední válce všecky tzv. slovanské problémy zapadaly plně a důsledně do velikého moderního boje o svobodu, o demokracii, o politické, sociální a hospodářské osvobození širokých vrstev lidových vůbec…

Válka z let 1914/1918 nebyla válkou mezi Slovany a Germány ani vědomými cíly, ani programem, vytčeným jejími původními účastníky. Odpovědnost za vyvolání její padala především na tehdejší Rakousko-Uhersko a Německo a bezprostřední motivy jejího vzniku byly dvojího druhu: Rakousko-Uhersko chtělo zabránit sjednocovacímu procesu srbochorvatskému a zarazit tak zároveň svůj vnitřní rozklad, hrozící z bojů národnostních. Německo si chtělo zajistit podporou Rakouska-Uherska další podklad k svému imperialistickému rozpětí na Balkáně a v Přední Asii. (str.19-20)

První světová válka se pro všecky slovanské národy stala zdrojem velkého pokroku: vyšli z ní jako osvobození národové slovanští Poláci, Čechoslováci a Jihoslované. Byli sjednoceni a ustavili své národní státy. Bulhaři se alespoň jako stát zachránili. Ostatní slovanští národoví byli pojati do Sovětského svazu jako federované republiky. Staré carské Rusko a ruský lid svými velkými oběťmi vůbec beze sporu přispěli velmi značnou hřivnou k všeobecným výsledkům první světové války, a tudíž k boji za osvobození uvedených tří slovanských národů. (str. 24-25)

Chci tím vším jen zdůraznit, že pokládám dnešní válku za rozhodující historickou příležitost historickou příležitost pro definitivní zaražení pangermánského ´Drang nach Osten´ a že právě nynější válka dokázala, že je k tomu třeba opravdové přátelské a loajální spolupráce Polska, Československa a Sovětského svazu. Náš poměr k oběma je spojenecký a přátelský a takovým chce trvale zůstat. Přáli bychom si, aby po dosažení plné dohody mezi Polskem a Sovětským svazem došlo také k plné dohodě mezi námi třemi, právě k vylikvidování imperialistického a krvelačného "Drang nach Osten". A podaří-li se nám to, je garantována celá budoucnost Polska i Československa a je pomoženo celé Evropě. Ne-li, přijde zase nová katastrofa, v nějaké jiné formě Německem vyvolaná. Říkám tím jen to, co je mým opravdovým, hlubokým politickým přesvědčením.

Vezmou si slovanské národy a všechen jejich lid z historie první a druhé světové války a z dvacetileté periody mezi oběma těmito válkami správné poučení o tom, co má býti slovanská politika a společenství a solidarita slovanských národů v budoucnosti po této válce? Problémy slovanských národů nevyřeší ani slovanské idealistické horování a sentimentální mluvení o slovanství a slovanských bratrech, ani reakční slavjanofilství nebo expansivní panslavismus všech druhů a odstínů, ani buržoasní novoslovanství z doby před první válkou světovou, které chtělo smiřovat carismus s říší habsburskou a stavět nějaké imperialismy slovanské proti imperialismu Hohenzollernů.

Problém slovanských národů byl vždy nerozlučně spojen s bojem o svobodu slovanského lidu, t.j. nejširších vrstev všech slovanských trpících národů, z nichž jedni trpěli pod tyranií a reakcí domácí (Rusko, Bulharsko), jiní pod tyranií a reakcí cizí (Poláci, Jihoslované) a někteří dokonce pod oběma (Poláci, Čechoslováci). Slovanské společenství mohlo býti vždycky jen společenství revolučního boje proti tyraniím a reakcím všem. Všechny slovanské národy jsou v své povaze krajně demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské nežli všechny ostatní národy evropské. První světová válka dřívější stav slovanského poddanství a nesvobody státní a národní do značného stupně změnila a zlepšila; druhá světová válka celý slovanský problém do veliké míry zjednodušuje a přiblížila jej beze sporu nečekaně blízko ke konečnému řešení.

Slovanské národy vyjdou z této války zase svobodné se svými vlastními státy. Kromě Bulharska jsou už dnes v jedné spojenecké linii - bulharský lid se k ní připojí jistě po pádu Německa a Itálie také. Zavedou-li si všechny po této válce skutečné lidové demokratické režimy, vyvodíce všecky nutné důsledky z bojů o fašistickou reakci u sebe samých i u Německa, rozhodnou-li se dost radikálně řešit své vnitřní politické, sociální a hospodářské problémy, sblíží se také mezinárodně mezi sebou do té míry, že se i mezinárodní spory mezi nimi dají hladce vyřešit bez ohledu na reminiscence z dob minulých, bez ohledu na národní prestiž a národní vzájemné ambice a bez ohledu na dřívější národní rivality. A zůstanou tím pak automaticky v jednotné mezinárodní linii i po válce. Vždyť problém každého slovanského národa vždycky byl problémem každého jeho drobného člověka a občana, který si nepřeje nic jiného, nežli si demokraticky vyřešit nejdříve všecky své vnitřní těžkosti a bolesti a žíti pak v míru, spolupráci a přátelství především s druhými národy slovanskými. To neznamená, že by jednotlivé slovanské národy a státy neměly zůstat státně nezávislými a že by měly splynout nějak navzájem v jediný blok. Naopak, každý z nich i v budoucnosti má a může žiti nezávislým životem státním a národním a se svými vlastními demokratickými řády a institucemi.

Chtěl-li se kterýkoli slovanský národ domáhat kdy svobody státní a národní, musil a měl začíti především doma sám u sebe a osvobozovat svého trpícího malého člověka, svého dělníka, sedláka, trpícího malého inteligenta atd. Masaryk správně říkával, že národní problém český je především problémem sociálním. A to platí o slovanských národech všech. To byla vlastně vždycky podstata tak zvaného slovanského problému v Evropě vůbec. A proto říkám, že opravdové společenství slovanských národů v minulosti bylo a mohlo býti vždycky jen společenství revoluční. Státní a národní svoboda slovanských národů mohla se uskutečnit a zajistit jen na nejširší basi revolučně lidové, a proto jsme tomuto osvobození tak blízko právě v této druhé světové válce. Přiblížil nás k tomuto konečnému osvobození slovanských národů společný boj na život a na smrt, právě boj proti fašismu a nacismu mezinárodnímu i vnitřnímu, boj proti největší reakci, která se v moderní historii Evropy kdy s hlediska vnitřní i zahraniční politiky objevila a která, vědomě a záměrně, vnitřně i mezinárodně usiluje o zničení svobody a existence stejně a společně všech slovanských národů.

Proto když v dubnu r. 1942 byl svolán do Moskvy slovanský kongres, procházely mi hlavou všechny zde uvedené myšlenky. Procházel jsem v duchu historií všech slovanských kongresů, počínaje slovanským kongresem v Praze v revolučním roce

1848 - téměř před celým jedním stoletím -, jehož se účastnili stejně konservativní Palacký a Šafařík jako revoluční Bakunin a který už tehdy vyjadřoval revoluční podstatu všech problémů slovanských.

Ale věřím, že by od této války mohli slovanští národové, pochopí-li opravdu historický význam dnešních velikých událostí, dojít k období svého konečného a společnou prací zajištěného národního a politického osvobozeni a začít novou periodu svého nového národního vývoje. A to v zájmu svém i ostatní Evropy, v jejímž životě budou přes nevzdělaný a sprostý rasistický hitlerismus slovanšti národové v čele s největším z nich - se Sovětským svazem - míti a musí míti po této válce své veliké místo.

Jde mi o to, abychom se opravdu pokusili budovat po této válce nové slovanství, zbavené mystických sklonů sentimentálního slovanstvÍ starého, opírajícího se o všechny možné reakční elementy a majícího v podstatě základ jen ve snahách vytvářet mocenskou reakci panslavistickou proti mocenské idei pangermánské. Nové poválečné společenství slovanské může býti nepoměrně více. Musilo by vycházet z velikého vítězství ideje demokracie, jehož bylo dosaženo dočasně v poslední válce a které musí definitivně zajistit válka dnešnÍ.

Toto nové slovanství by mělo býti výrazem dvou velkých idejí, jejichž hluboký program vyjadřuje to, co representovali vždycky největší duchové kultury slovanských národů: Puškin a Turgeněv, Tolstoj a Gorkij, Mickiewicz a Krasiňski, Kollár, Palacký a Masaryk. Je to idea lidovosti, tj. všestranné demokracie politické a sociální, a idea lidství. Ty jsou pravým slovanským programem a pravou slovanskou politikou budoucnosti.“ (Vydal Vladimír Žikeš, Praha, 1946)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz