Ještě nesmíme zapomenout na státní úředníky, kterým také nějaká korunka padne do kapsy. Přicházející doba bude zřejmě složitá. Opory státu musí být tedy spolehlivé, řekl si ministr financí při sestavování návrhu státního rozpočtu. A tak dokázal, že není ničím jiným než "normálním" politikem, který se stará o dnešek s maximálním časovým horizontem, ohraničeným dalším volebním obdobím.
Republika však konečně potřebuje již i schopné státníky. Nějak zatím nejsou vidět a slyšet. Budoucnost národa i státu je ve školství. Pokud někdo ze zvyšování platů vyjme učitele, pak dává najevo svou omezenost. A zřejmě si starosti s naší budoucností nedělá. My však učitelům svěřujeme své děti a chceme od nich. aby je hodně naučili. Učitel, který ze svého platu neuživí rodinu a musí shánět další práci, nemá podmínky pro zdárný výkon svého poslání. Nemluvě již ani o potřebné společenské prestiži. Zašli jsme již tak daleko, že žáci učitelům a učitelkám nadávají a dokonce občas i bijí. A místo zastání školskými orgány se jim ještě dostanou zlá slova od rodičů takto zdárných dětí.
Ale nejen to. Jen si vzpomeňme na návrhy, že by učitelé nemuseli mít ani vysokoškolské vzdělání. Vzpomeňme si na téměř ji upečené dětské skupiny, které budou mít mnohem menší standard, než mají mateřské školy. Proč některé děti již od útlých let budeme znevýhodňovat proti dalším, proč jim bereme rovný přístup k výchově a předškolnímu vzdělávání? Připomeňme si, že legislativní práce na návrhu vypracovalo ještě ministerstvo pod vedením známého lidumila a šetřílka, pana J. Drábka. Nedosti na tom! V nedávných dnech poslanci vládních stran, dokonce i část sociálně demokratického poslaneckého klubu, se postavili proti návrhu na valorizaci sociálního stipendia. Jedna učitelka tento asociální krok ironicky komentovala slovy, proč má žebrota vlastně studovat, když na to nemá.
Když si to a další dáme dohromady, je zřejmé, že učitelům u nás pšenka nekvete. Nekvete ani dobrému vzdělávání dětí, a to již dlouho. Když po roce 1989 jsme počali reformovat školství, tak jsme se léta propracovali, hlavně politici, zvláště pak jednotliví ministři školství, až k dnešnímu neutěšenému alarmujícímu stavu.
Na závěr jedna vzpomínka. Někdy počátkem 90. let minulého století přišla na jednu pražskou školu skupina kantorů ze Západu. Shlédli výuku, poslechli si plány na reformu. Jeden z nich pak děl: Co vlastně chcete reformovat? Děti jsou při vyučování pozorné, dobře reagují. U nás, když jdu učit, musím mít sebou asistenta, jenž se stará o klid a pořádek ve třídě. Vzdělanostní úroveň našich dětí je nižší než u vás.
Ale my jsme přesto "reformovali školství" a činíme tak dodnes. Ještě nějaký rok, pokud to tak půjde dál, a dostaneme se do stavu, z nějž se již velmi přetěžko budeme dostávat ke školství, které bude mít potřebnou úroveň.
Investujme především do budoucnosti, do školství a našich dětí! Jiné priority jsou až druhořadé.
J. Kovář
.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz