Německá Evropa, nebo evropské Německo

Frankfurt novým srdcem Říše


David Hanák , 1. 2. 2012


Před pár dny jsem četl článek „Wir alle sind EU. Evropu asi čekají reformy po německu" a okamžitě jsem si vybavil debaty z 90. let 20. století. V té době jsme ještě nebyli členy EU a mnozí z nás vzhlíželi k Západu s jistým respektem a obdivem. Vzpomínám si na diskuse v Liberálním institutu, kam přijelo několik zapálených mladých členů německé CDU, kteří nás ujišťovali o konci nacionalismu a tvrdili, že německý nacionalismus se „rozpustí" v evropském prostoru.


Říkali to s nefalšovaným nadšením a skutečně v to věřili. Uplynulo nějakých patnáct, dvacet let a možná že právě tito členové CDU jsou dnes součástí aparátu kancléřky Angely Merkelové. Možná je někdo z nich poslancem Bundestagu či ministrem.


Jak říká stará pravda, když nejde o život, jde o h…. My si tuto pravdu přetransformujeme: když nejde o peníze, jde o h…. A nyní jde o velké peníze. Kdo drží kasu, rozhoduje. A kasu drží Němci.


Ony utopistické vize 90. let o společné Evropě se rozplývají ve své dětinské naivnosti. Dějiny se pohnuly a Němci, ať se jim to líbí, či nikoliv, ať jsou na to připraveni, či nikoliv, budují novou Franskou říši, novou Římskou říši národa německého. Je v tom jistá symbolika: sídlem současné moci není ani Brusel, ani Berlín, ale Frankfurt, sídlo Evropské centrální banky. Témuž městu bylo českým králem a říšským císařem Karlem IV. roku 1356 přiřknuto královské a císařské korunovační právo. Jak záludné a paradoxní!


Máme my Češi revidovat svou historickou paměť? Jsme jen zbloudilým germánským kmenem, který se znovu přimyká k Říši? Palackého odmítnutí jet do Frankfurtu na Všeněmecký sněm roku 1848 bylo zřejmě omylem. Celé české národní obrození v 19. století bylo omylem. Což nejlépe naznačuje fakt, že náš ministr zahraničí Karel Schwarzenberg umí lépe německy než česky. Jazykové školy by měly co nejdříve přehodnotit své zaměření, protože jazykem Evropy bude němčina. Nebude to ale evropské Německo, jak si naivně mysleli mladí nadšení členové CDU, ale německá Evropa, jak jsme se již tehdy my Češi v Liberálním institutu obávali.


Existuje ale jiné řešení než německá Evropa? Jestliže čeští obrozenci v čele s Palackým, měli alespoň austroslavismus, naše současná zahraniční politika je buď otevřeně „eurohujerská" (proněmecká), nebo pouze kličkuje a oddaluje nevyhnutelné. Což nejlépe ilustruje úřednicko-vyčkávací postoj premiéra Nečase. Žádná skutečně jiná strategie tu není.


Moc peněz je dnes mocí mečů; nemusíte území nutně dobývat, jak činil wehrmacht, stačí si je koupit nebo (ještě lépe) svázat reglementy, předpisy a nařízeními. Přesně to nás čeká s dalším odebíráním pravomocí demokraticky zvolených parlamentů. Kancléřka Merkelová to v Davosu řekla jasně: „Učinili jsme kroky, které nás přibližují k fiskální unii. Můžeme to ale dělat rychleji a rozhodněji." Jinými slovy: „OK, chcete německé peníze? Pak budete muset respektovat německá pravidla." A má pravdu. Jsou-li Němci nuceni okolnostmi platit za ostatní, ostatním nezbývá než následovat (evropské) Německo.


John Laughland ve své knize Znečištěný pramen: nedemokratické počátky evropské ideje již v roce 1997 varoval: „Kdo platí muziku, rozhoduje, co se bude hrát." Kdo ho ale poslouchal. Mnoho našich současných „eurohujerů" (Pehe, Sedláček a spol.) často poukazuje na fakt, že je to „čecháčkovství", co Čechům brání docenit koncept společné Evropy, nadchnout se pro její ideu. Zdá se však, že onen evropský rozměr nebude ničím jiným než novým požadavkem na české lokajství, tentokrát nikoliv vůči Vídni, ale vůči Frankfurtu. A lokajské „čecháčkovství" se bude Frankfurtu hodit. Stejně jako spisovná němčina našeho ministra zahraničí.

Revue politika, 2/2012

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz