Několik vět o vyhnání československých občanů z pohraničí 1938 Němci a odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-46


Dějiny nám říkají, že to byli českoslovenští občané, Češi, antifašističtí Němci a Židé, kteří byli v r. 1938 vyhnáni z pohraničí Němci. Před vyhnáním a při vyhánění nepadla jen nějaká nadávka, sem tam nějaká facka, jak nás někteří „čeští vlastenci“ chtějí přesvědčit, ale tekla lidská krev. Obětí bylo několik set a okrvavělých řádově více. Ano, mnoho Čechů skutečně uteklo ze svých domovů, poněvadž věděli, co by je od Němců čekalo. Tak zachraňovali svůj život, a to i za cenu ztráty téměř veškerého majetku, který ve svých domovech museli nechat. Utíkali často jen s tím, co měli na sobě a s doklady, pokud je stačili vzít sebou.


Po válce v letech 1945-46 probíhal odsun Němců, nejen z Československa, ale i Polska a Maďarska. Dokonce tisíce Němců bylo odsunuto i z Rakouska. Odsun (byl používán i termín transfer, přesídlení) probíhal na základě rozhodnutí Postupimské konference a vyjma divokého odsunu, který byl dodatečně Spojenci vzat na vědomí a tak legalizován, byl jimi též kontrolován. Odsun byl prováděn za podmínek stanovených Spojeneckou kontrolní radou. Každý transport Němců od nás byl spojeneckými důstojníky protokolárně přebírán. Za celkové spořádané a lidské provedení odsunu jsme sklidili od spojenecké rady v Berlíně uznání, jak vyplývá z Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946: „ Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlajtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

Vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, pplk. Štěpán Andreas


Ano, během divokého odsunu docházelo i excesům, ale jim se nevyhnuli ani Francouzi, Poláci, Jugoslávci a další, kteří v souvislosti s ukončením válečných akcí též odsunovali Němce. Válka velmi rychle přešla v ČSR v mírovou dobu, téměř ze dne na den. Nebylo v lidských silách zajistit bezpečnost Němců. Někteří z nich páchali na našem civilním obyvatelstvu zločiny dokonce ještě po oficiálním vyhlášení německé kapitulace. W. Churchil prezidentu Benešovi řekl, že po válce poteče mnoho německé krve. S tím se nedá nic dělat. Po nějakém dni řekneme dost.

Ano, nějak podobně to probíhalo. Ale skutečnost nebyla tak krvavá. Stovky, tisíce životů přesto v té době, bohužel, vyhasly.


Němci brzy po svém přesídlení „heim ins reich“, kam tak chtěli, začali mluvit o vyhnání, o právu na vlast, o genocidě, jíž jsme na Němcích spáchali, o náhradě škod a návratu německé národnostní skupiny do republiky, kde by se stala druhým národem v českých zemích. A začali nad sebou plakat i prosazovat své „nároky“.

I z uvedeného však vyplývá, že Češi byli oběťmi a Němci agresory. Přesto Němci si již pomníky „vyhnání“ postavili, pamětní desky rozseli, kde jen mohli. A nyní budou mít i památný den vyhnání, který připadne na 20. červen.Tři země SRN, Bavorsko, Sasko a Hesensko, budou nadto vzpomínat na vyhnání 14. září. Není nic špatného na tom, že budou vzpomínat na osudy svých předků při útěku, evakuaci a transferu. To je přirozené. Tragédií však je, že budou vzpomínat na jejich vyhnání, aniž by vzpomenuli zločinů, jichž se mnozí z nich dopustili, a to je v rozporu s historickou pravdou. Oni to dobře ví, ale nedbají. Stokrát opakovaná lež, jak se domnívají, se stane pravdou. Tento goebbelsovský princip je však stejně zrůdný jako sám nacismus. I některá naše média se zřejmě řídí stejnou zásadou. V jednom našem časopisu jsem v září četl následující větu: „Neměli by pietu za odsun ctít i Češi, kteří vyhnání německých spoluobčanů v letech 1945 až 1946 zorganizovali?“ Dokonce jsem četl v jednom z projevů, které odezněly na pravidelných sjezdech sudetoněmeckého landsmanšaftu, že některé české kruhy dokonce uvažují o zřízení pomníku vyhnání Němců z ČSR, a to na území republiky.


Kolik „českého vlastenectví“ je v uvedených návrzích a úmyslech? Jaká je situace u nás? My, v ČR, teprve asi za rok budeme mít pomník, připomínající vyhnání čs. občanů. O památném dnu vyhnání u nás není zatím ani slechu. Proto se domnívám, že bychom měli takový den zavést a v jeho průběhu pořádat pietní akce. Naši vyhnaní si to zaslouží. Památný den by měl, jak se domnívám, připadnout na konec září nebo počátek října. Vzpomínat na naše vyhnané bychom měli již příští rok, případně v den odhalení pomníku čs. občanům.

Dr. O. Tuleškov





Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz