Národnost,
nebo vlastenectví?
Nacionalismus, nebo patriotismus?
Ing. Dalibor Plichta
Novodobý "nacionalismus" se pak zejména od počátku devatenáctého století stal důležitou hnací silou a nakonec zcela převládl nad "patriotismem", "vlastenectvím", vztahem k území, který se ostatně vyvinul později než vztah ke společenství danému jazykem.
Jestliže přijmeme definici "nacionalismu" říkající, že jde o myšlenkový proud nebo politické hnutí provázející snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho politické nezávislosti, sotva jej můžeme zavrhovat a sotva budeme mít důvod doporučovat, aby byl nahrazen "vlastenectvím". A už vůbec nebudeme mít důvod stavět jej proti "vlastenectví".
Samozřejmě by bylo nesmyslné popírat, že i "nacionalismus" jako každá jiná doktrína může být gravitačním jádrem i pro různé prvky, které k jeho podstatě nepatří. Nadto je zcela přirozené, že se na jeho podobě podílí každý národ svou dějinnou zkušeností, svými vlastními obtížemi nebo ctižádostmi. Dokonce se mění podoba nacionalismu i u každého národa, jak se mění jeho postavení v mezinárodním společenství.
Nacionalismus anglický byl až do Velké francouzské revoluce liberální a hájil parlamentarismus proti absolutismům Španělska a Francie. Po porážce francouzské revoluce jej poznamenával odpor k francouzským revolučním ideám, pak zase byl liberální.
Nacionalismus francouzský počíná s hájením revoluce proti spolku králů a silám restaurace a byl proniknut vidinou vítězství myšlenek revoluce i v jiných zemích.
Nacionalismus německý vznikl za napoleonských válek z německé touhy po osvobození. Ale v druhé polovině devatenáctého století dostal konzervativní a expanzivní ráz a stal se silou, která chtěla nastolit v Evropě a ve světě německou hegemonii. Ospravedlňoval ji tvrzeními o zvláštním poslání německého národa, určeného k tomu, aby nejen předával ostatním svoji kulturu, ale i řídil jejich osudy, Johann Gottlieb Fichte ovšem už ve svých "Promluvách k německému národu", pronesených v letech 1807 - 1809, vyhlašoval, že "Němci první ze všech jsou povoláni, aby zahájili novou dobu jako průkopníci a vzory pro ostatní lidstvo". Byl to pak především Bismarck, kdo z liberálně zaměřeného, humanistického a demokratického německého nacionalismu udělal nacionalismus konzervativní, militaristický a monarchistický. A tímto směrem se německý nacionalismus ubíral i později, za Viléma II., aby nakonec vyústil do nacismu.
Nacionalismus italský usilovalo osvobození Italů od vlády Habsburků, Bourbonů a papežů a o sjednocení Italského národa v jeden stát.
I samotný nacionalismus slovanských národů měl několikero podob. Jinou v českých zemích, jinou v Polsku, jinou na Balkáně a opět jinou v Rusku. Společné jim bylo to, že měly největší podíl na pádu politické zásady dynastické legitimity na konci první světové války a že se každý svým způsobem přičinily (i když ruský způsob pochopitelně poněkud vybočuje z řady) o pád říší, které stály v cestě kromě jiného i svobodě a nezávislosti národů, to jest říše Rakousko-Uherské, německého císařství a ruské carské říše.
Český "nacionalismus", český národní program, byl vždycky určován okolností, že jsme malým národem v sousedství početného. Z toho důvodu vždycky měl a stále má obranný charakter.
Nikdy nebyl hnutím elitářským nebo aristokratickým, které by sledovalo svoje úzké, dílčí, stavovské nebo imperiální zájmy. Byl hnutím národa. Něco takového nebylo všude samozřejmostí.
Šlo mu nejprve o zachránění a pak povznesení a zušlechtění celého národa. Dalo by se říci, že mu šlo o zachránění národa jeho vzděláváním a kulturním probouzením. V tom také spatřoval nejen svůj smysl, ale i záruku národní budoucnosti.
Z těchto důvodů musel být a také byl demokratický. Splnění svých tužeb očekával nejprve od demokratizace státního zřízení habsburské říše a poté, v čase samostatného vlastního státu, od naplňování demokracie a humanitních ideálů, které tvořily nedílnou složku české národní myšlenky od počátků našeho národního obrození přes Palackého a Havlíčka k Masarykovi a dále. Pod vlivem takových osobností a jejich myšlenkových východisek byl český národní program tradičně zaměřený především na zvětšení vnitřní síly českého národa. Proto ten důraz na vzdělávání národa, na vytváření blahobytu, na pracovitost, mravnost a integritu národa. Nacházíme jej u Havlíčka stejně jako u Masaryka.
A tak český "nacionalismus", přinejmenším ten, který měl v české politice rozhodující vliv, nesklouzl nikdy do politického romantismu. Byl, především pod vlivem Masarykovým a Havlíčkovým, programově neromantický, realistický.
Ve svém realismu pak nikdy nebyl mesianistický, nechtěl přinášet spásu jiným národům ani jim dávat návody, co mají dělat.
Z toho, co bylo o "nacionalismu" zatím řečeno, nemůže nikdo, kdo logicky a poctivě uvažuje, dospívat k nějakému jeho apriornímu a všeobecnému zatracování. A už vůbec ne k zatracování "nacionalismu" českého.
Právě to však soustavně dělají dnešní naši nadnárodovci a ti, kdo proti "nacionalismu" vyzvedávají a hlásají"vlastenectví", "patriotismus".
Navíc, aby si svou práci usnadnili, rozhodli se vést svou při nikoli s podstatou "nacionalismu", nýbrž pouze s jeho karikaturou nebo s jeho upadlou, zvrácenou německou podobou, která se vyznačovala šovinistickým vyvyšováním německé, "panské" rasy a vyhlašováním německých práv na "životní prostor" v oblastech obývaných jinými národy a osobovala si právo je podmanit.
Na základě takovéhoto nerozlišujícího ztotožňování všech národních hnutí s německým nacismem pak tvrdí, že všechna jsou nesnášenlivá, agresivní, nepřátelská lidským a občanským právům, xenofobní, autoritativní a nutně se stávají příčinami válek.
Jejich podíl na pokroku ve smyslu liberalizace a demokratizace politických poměrů v Německu, Rakousku-Uhersku i jinde je pochopitelně zamlčován. Nezapadalo by to do záměrů tohoto tažení proti národnosti, proti vědomému ztotožnění se s národním společenstvím.
Jak je naproti tomu vymezována příchylnost k vlasti, "vlastenectví", "patriotismus", doporučovaný některými místo příchylnosti k národu?
Obsah pojmu "vlastenectví", "patriotismu", je dán jeho odvozením od latinského slova "patrimonium", znamenajícího otcovský majetek, dědičné jmění, dědictví. "Patrius" latinsky znamená po otci zděděný, "patria" je otcovská země (původně "patria terra", "patria urbs").
Těmito kořeny a touto tradicí je pak dáno, že "vlastenectví", "patriotismus", nemusí do svého pojmového obsahu zahrnovat nějaký vztah k autochtonní, domácí kultuře a k jazyku národa nebo národů, které ji obývají, jak k tomu také u nás v českých zemích u mnoha "patriotů" bylo. Považovali se za "zemské vlastence" a neměli s českým národem nic společného. Byli a cítili se Němci.
I tak může být "vlastenectví" plné ušlechtilých citů a pohnutek - pokud se nezvrhne, k čemuž může ovšem dojít stejně lehko jako u "nacionalismu".
Jedna věc však "vlastenectví", tedy příchylnosti ke kusu země, kraji, krajině, může chybět a často také chybí. Oproti příchylnosti k národu, to jest oproti vztahu k obyvatelům milované země nebo milovaného kraje "vlastenec", "patriot" se ještě nemusí cítit spjatý s údělem národa nebo národů, v jejichž prostředí žije. Může být pouze "zemským patriotem" nebo dokonce "lokálním patriotem" a politicky zůstávat ke snahám národa, kterým je obklopen, zcela lhostejný nebo dokonce může usilovat o dosažení cílů jim docela cizích. Vztah k lidskému společenství daného území nebo kraje, k dané politické obci v nejširším smyslu, může "patriotům", "vlastencům" a "zemským vlastencům", zcela chybět. Mohou být zcela apolitičtí. Mohou politicky nemít s národem kolem sebe nic společného. Mohou nepociťovat žádný zvláštní vztah ke státnímu zřízení a ke státu jako rámci veřejného života společenství, v němž žijí.
Zdá se, že má svou vnitřní logiku, když doporučovateli "vlastenectví" místo "nacionalismu", jakým je Václav Havel, působí obtíže, má-li to doporučované "vlastenectví" nějak obohatit vztahem k rámci, v němž se odehrává veřejný život onoho kusu země, příchylností ke státu. Stát a zvláště národní stát mu do jeho "vlastenectví" jaksi špatně zapadá. Je to zřejmé z otázek, které si jako prezident nemůže v souvislosti s doporučováním "vlastenectví" nepoložit, i z odpovědi, kterou na tyto otázky má: „Jak je to ale se státem? Máme ho rádi? Můžeme ho vůbec mít rádi?" A protože občanovo ztotožňování se s vlastním státem je pro Havla "zamilovaností občana do státu", musí se mu jevit občanova příchylnost k vlastnímu státu jako něco, co "se zdá být při prvním letmém pohledu něčím vskutku dost absurdním". Havel nechápe, že stát je nejen vrchností, ale i ručitelem práva svobody občanů. (Citáty jsou z jeho projevu k 28. říjnu 1995.)
A tak je tento vyznavač "vlastenectví" ochoten jen jako jakýsi ústupek připustit, že "určitá míra identifikace občana s jeho státem a z ní vyplývající loajalita k němu jsou nezbytné". Ztotožnění se s tak důležitou institucí, jako je vlastní stát, je pro něj pouze jakousi nepříjemnou a nepřirozenou nutností.
Není to udivující právě u člověka, který se nejen o prezidentství ve státě opětovně ucházel, ale také na této funkci tolik lpí?
V každém případě ten, kdo doporučuje národní politický program, což je jádro národovectví, "nacionalismu", nahradit "vlastenectvím", doporučuje národnímu společenství, které má vlastní stát, udělat krok zpátky, do poměrů, kdy o životě národa mohl rozhodovat někdo jiný.
Jak bylo již shora řečeno, "patriotismus", "vlastenectví", může být zcela nepolitické. "Vlastenectví" je proto málo tam a tehdy, když občan může a měl by mít kromě vztahu k určitému kusu země, kde se narodil a jejíž kulturu a jazyk popřípadě sdílí, také vztah k politickému osudu svého společenství, ke státu, který je rámcem veřejného života. "Vlastenectví" je málo tam, kde se člověku nabízí možnost ztotožnění se s institucemi, jež v demokracii slouží jeho zájmům a potřebám a které mu umožňují, aby se na práci těchto institucí podílel.
Jinak řečeno: Bylo by ochuzením a bylo by neblahé, kdybychom se rozhodli zapomínat, nevědět, že máme nejen svou vlast, ale i svůj stát, že tklivá Škroupova vlastenecká píseň se stala navíc hymnou našeho státu.
Již toto samo, tento významný rozdíl v obsahu obou pojmů stačí, abychom kvůli "vlastenectví" nezavrhovali "nacionalismus", abychom "nacionalismus" nenahrazovali "vlastenectvím".
Ale tyto snahy jistých politických kruhů odvést český národ od "nacionalismu" zaslouží si naši pozornost i po jiné stránce. Mám na mysli způsob zdůvodňování, proč"nacionalismus" ne a proč "vlastenectví" ano, způsob, jak jsou tyto dva postoje porovnávány a zvažovány.
Mělo by se tak zajisté dít porovnáváním a zvažováním toho i onoho takříkajíc ve stejné kvalitě, to jest nezralého s nezralým, zralého se zralým, přezrálého s přezrálým.
Ale děje se tak? Počínají si stoupenci "vlastenectví" tímto způsobem?
Když V. Havel mluvil 28. 10. 1995 o "vlastenectví", označil je za "pocit duchovní a citové zakotvenosti ve vlastním domově". Podal jeho obraz v nejlepším světle. Je ovšem zajímavé, že mluvil o zakotvenosti jen ve vlastním domově, nikoli např. ve své rodné zemi nebo vlasti, a že se tím vyhnul obrazu, který by navozoval představu vztahu k širšímu společenství, v němž člověk žije, k "obci", a zasadil "vlastenectví" do intimity apolitična.
V souladu s tím pak Havel spojuje "vlastenectví" také s "lidskou individualitou", kdežto "nacionalismus" je pro něho "v podstatě jen reliktem kmenového pojetí světa".
Proti chvályhodným nebo Havlem předpokládaným chvályhodným vlastnostem "vlastenectví" staví Havel svůj chmurný a nepříznivý obraz "nacionalismu" a tvrdí o něm, že je výrazem barbarské "holé pospolitosti krve", a zcela nepřípustně ztotožňuje usilování o povznesení, osvobození nebo sjednocení národa s nacistickým antiliberálním šovinismem, který hlásá nadřazenost vlastní rasy a Prozřetelností svěřené poslání vládnout ostatním.
Stejná jednostrannost a zaujatost se projevuje i v takových Havlových tvrzeních, že "nacionalismus" je něco, "co je v hlubokém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa". Jako kdyby nebylo známo, že snahy o probuzení, povznesení a vymanění národa z cizího područí jsou naopak jedním z plodů kulturního vývoje, jako je ostatně i samo sebeuvědomění národa známkou jeho kulturní vyspělosti.
A co říci takovým Havlovým tvrzením, že "nacionalismus" "může vést svými důsledky jen k lidskému neštěstí"? Nemá snad i zneužívané "vlastenectví", hurápatriotismus "za císaře pána a jeho rodinu a vlast" na svědomí lidská neštěstí a války? Nemají je snad na svém svědomí náboženská nesnášenlivost nebo politika nadnárodních koncernů, které jsou, jak známo, právě největšími odpůrci "nacionalismu" v celém světě?
Tažení proti českému "nacionalismu" se ve své nouzi o věcné a přesvědčivé zdůvodnění údajné překonanosti národa a národovectví uchyluje k tvrzením, že Evropa I svět se vyvíjejí ke stále většímu sjednocování, od národních států k světovému nadnárodnímu nadstátu, že takzvaná globalizace nejen vede ke stále většímu omezování národní svrchovanosti jednotlivých států, ale i ke
stále většímu míšení obyvatel a jejich kultur v jakousi jednu světovou populaci a v jedinou kulturu pro celý svět.
Pro takovou všesvětovou, univerzální nebo i jen evropskou společnou kulturu nejsou naštěstí dány nezbytné podmínky. Víme-li, že kultura je určitý celek tvořený sdílenými hodnotami, normami pro chování toho kterého společenství a skutečným jeho chováním, víme-li, že kultura je organický celek těchto tří složek, který vzniká a ustaluje se dlouhou dobu, může mít skutečnou, koherentní, vnitřně provázanou, k určité přirozené harmoničnosti dovedenou kulturu jen sourodé společenství, jakým je právě národ. A protože žádný "evropský národ" v Evropě není a jsou tu jen různé národy a protože nemůže být řeč o nějakém "světovém národu", je mluvení o různých podobách nadnárodní nebo světové kultury spíše politickým heslem než projevem kulturnosti.
Globální, světová, ale i jen "evropská" nebo euroamerická může být jen technická stránka vyspělosti lidstva, nikoli kultura v jejím pravém slova smyslu. Kultura je něčím víc. Je způsobem, jak s technickou vyspělostí a s technickými vymoženostmi nakládáme.
Stoupenci nadnárodnosti ve svém horlení pro univerzální vládu a nadnárodní nadstát, od kterého si prostoduše slibují konec napětí a střetů zájmů mezi různými částmi světa a různými národy, bud' z nevědomosti nebo záměrně zaměňují komunikační propojenost světa se snahami některých sil o světovládu.
Zamlčují, že sbližování právních norem v technické, sociální, zdravotní, ekologické a dalších oblastech, k němuž dochází v mezinárodním měřítku, není důvodem k potlačení vlastní politiky jednotlivých států, k zániku jejich svrchovanosti a k vytvářeni nějakých nadstátů.
Ostatně není nikterak jisto, že vývoj k světovému nadstátu skutečně probíhá a že je jakýmsi přírodním zákonem, na který nemá nikdo a nic na světě vliv. Zůstává rovněž neprokázáno, že takový vývoj by byl nebo je pro Iidstvo dobrodiním a měli bychom mu proto napomáhat. Naopak se zdá, že bychom se mu měli bránit a rozumnou politikou jej napravovat. A to i v tom případě, kdyby nebyl součástí hospodářských a politických snah o vytvoření jediného hospodářského a politického prostředí na celém světě a řízeného z jednoho centra.
Jestliže prezident snižuje české národní vědomí na "relikt pradávného kmenového pojetí světa" a vydává národní pospolitost za "holou pospolitost krve" a přitom zároveň vyzvedá "patriotismus", "vlastenectví", jehož jedinou podobou bylo i "zemské vlastenectví" starého Rakouska, vlastenectví, na němž se ke spokojenosti monarchie mohli shodnout Češi s Němci dohromady, pak v jeho slovech, pronášených v době oficiálního idealizování "blahodárného" společného života Čechů a Němců ve staré monarchii, nemůžeme nepostřehnout, co je v jejich pozadí, k čemu míří.
V popředí, v prvním plánu, je varování před "nacionalismem", protože údajně vede k "provinciálnosti", k přízemnímu ulpívání na vlastních zájmech, k nepřátelství všemu cizímu, k válkám. V popředí je prostě varování před setrváváním ve stavu "holé pospolitosti krve".
V pozadí těchto rozkladů je pak jejich pravý důvod, jejich motiv. Je jím snaha oslabit českou národní myšlenku. český národní program, usnadnit včlenění českého národa do nadnárodního společenství "integrované" Evropy. Namluvit Čechům, že spolu s národem je i národní stát přežitkem (přestože na mnoha místech světa se teprve dnes o dosažení, vytvoření vlastního národního státu usiluje).
Tažení proti národní myšlence, vedené pod heslem boje proti "nacionalismu", je nutno zvláště u nás vidět na pozadí probíhajících pokusů o "reorganizaci" Evropy, a její "integraci".
Je nenápadným nebo nepřímým připravováním našeho veřejného mínění na jakousi sjednocenou Evropu skládající se nikoli ze států, nýbrž z pouhých zemí, provincií.
Je psychologickou přípravou na obětování těžce a mnoha generacemi vybojované svobody a svrchovanosti, na zmenšení národního státu a na jeho pohlcení nadstátem, v němž by svobodná spolupráce evropských států a národů byla nahrazena mocenskou hegemonií silného mezi nerovnými.
Doporučované "vlastenectví", ten starý "zemský patriotismus", jak jej známe z dob Rakouska-Uherska, byl by nám pak, po ztrátě vlastního státu a vlastní svrchovanosti, málo platný.
I malé nenápadné posuny ve slovech a v označování věcí, jakými jsou pokusy nahradit například národní uvědomění, "nacionalismus" a jeho politiku "vlastenectvím", mohou v sobě skrývat povážlivá nebezpečí a připravovat hluboké změny.
Má trpkou příchuť, uvědomíme-li si, že citované výroky prezidenta Havla na adresu "nacionalismu" a Havlovo doporučování pouhého "vlastenectví" jsme museli vyslechnout právě v den oslavy vzniku novodobého našeho státu, v den dvacátého osmého října.