Je národ přežitkem?
Politické myšlení a politická činnost, Jež vycházejí nebo by vycházely z uvědomování si národa jako společenství svého druhu a se svými vlastními, národními zájmy, Je dnes u nás různými mentory, snažícími se nás převychovat, označováno za nežádoucí přežitek z devatenáctého století
Podle nich bychom se měli tohoto přežitku zbaví!. Stojí prý v cestě budování demokracie na základech tak zvané občanské společností, překáží prý takovým snahám, jako je sjednocování Evropy, a brání prý celosvětovému, globálnímu řešení některých nesnází naší doby.
S národem jako subjektem politiky je pak zatracován í národní stát, tento nejpřirozenější rámec, v němž se nejsnadněji mohou uspořádávat vztahy a poměry mezi občany, protože je to společenství etnicky sourodé. Národní stát je vydáván za překážku "velkorysých", "transnacionálních" projektů a koncepcí - jejichž "transnacionálnost" by si ovšem zasloužila zvláštní pozornost a zkoumání, co se za ní vlastně skrývá.
Zůstaňme však u národa, u skutečnosti, která byla na světě dříve než tak zvaný nacionalismus - o němž dnes hovořit nehodláme - a ptejme se: Co vlastně je národ? Jakou má toto zvláštní společenství úlohu? Je úloha národa pro národ nebo mezinárodní obec překonaná? Plní ji nebo může ji plnit jiné společenství?
Národ je představa a skutečnost společenství jazyka, kultury, dějin a zájmů (Francouzi při definování národa mluví navíc o společné vládě, ale tyto znaky nejsou, myslím, v definici národa nezbytné)
Je důležité nezapomínat, že ztotožňování se s národem, s etnickým společenstvím je prvotní a předchází ztotožňování se s územím a že vazby etnické jsou silnější než jakékoli jiné, např. politické nebo ideologické. (Francouzská encyklopedie "La Politique" říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités.")
Je tedy možno jednoduše říci, že národ je společenství lidí, kteří se na základě společného jazyka, společné kultury, společných dějinných zkušeností a společných zájmů mají navzájem rádi a vzájemně si pomáhají.
To nás přivádí k otázce úlohy, chcete-Ii funkce národa.
Ať už vědomě nebo podvědomě, instinktivně plněnou funkcí představy i skutečnosti národa je udržování a vytváření vzájemných vazeb uvnitř národa a vytváření solidarity v národě, ochoty pomáhat si navzájem a přinášet zájmům celku oběti.
Bez takovéhoto ztotožnění se s národem a bez odhodlání bojovat za zachování trvání a politické samostatnosti národa, bez ochoty nést břemena společné existence a přerozdělování prostředků vzhledem k tomu, že každý národ má chudé kraje a chudé a bohaté jedince, není představitelné fungování žádné vlády.
Bez vnitřní solidarity národa byla by každá vláda pociťována možná největší částí národa jako tyranie.
Národ, který by ztratil smysl pro solidaritu, nutně by upadal na pouhý slepý dav sobeckých, konsumních a proto snadno manipulovatelných jedinců, vytržených z kořenů a předurčených k úloze gastarbeitrů ve vlastní zemí.
Bez vnitřní solidarity se žádný politický útvar trvale neudrží. Ale neudrží se natrvalo ani samostatný národ ve své fyzické podobě.
Národní solidarita, daná jazykem, společnou kulturou, společnými dějinami a zájmy, nemůže být v žádném případě rovnocenně nahrazena solidaritou jinou, také ne solidaritou tak zvané občanské společnosti. Občanská společnost nepřináší, pokud jde o míru demokracie, žádné další, jiné nebo nové možnosti demokracie, nepřichází se žádnými novými institucemi demokracie, s ničím, co není již obsaženo v pojetí demokracie formulovaném dávno před tím, než se začalo mluvit o "občanské společnosti". Proto ani "občanská společnost" nečiní národní společenství a jeho vnitřní solidaritu překonanými.
Takového stupně vnitřní solidarity, Jaký umožňuje národní společenství a národní stát, není pochopitelně možno dosáhnout ve společenstvích a státech mnohonárodních.
Zatímco vnitřní solidarita v národě může být považována za obdobu nepodmíněné lásky mateřské, mezinárodní solidarita nebo solidarita v mnohonárodním státě může být jen obdobou podmíněné lásky otcovské.
Pokračující rozpady mnohonárodních států, vzniklých ostatně nejčastěji podmaněním slabších sousedů, a vývoj k národním státům pouze dokazují menší míru solidarity mnohonárodních státních útvarů. (Na nedostatek vnitřní solidarity skončila - za vydatného přispění vnějších sil – i Československá republika, společný politický život Čechů a Slováků.)
Tento druh solidarity, totiž solidarita vnitřní (na rozdíl od solidarity mezinárodní, kterou ovšem nikterak nepodceňujeme), se ve vztazích mezi národy nevyskytuje. (Už z toho důvodu, že vzhledem k nestejným hospodářským strukturám a úrovním a různým daňovým soustavám není možno dospět k nějaké společné představě o spravedlnosti a ke společné ochotě k obětem - A to nemluvíme o tom, že národy mají různé představy o svých kulturních potřebách, daných různými kulturními tradicemi.)
Proto jsou různé nadnárodní projekty, jako je společná evropská měna, nerealistické nebo jsou to přinejmenším projekty, jež nemohou účastníky takových projektů v budoucnu obecně uspokojit, zvláště účastníky slabší, pro které se nadnárodní řešení ukáží pouhými diktáty, nástroji v rukou několika silných, ať už států nebo "transnacionálních" nebo "multinacionálních" zájmových skupin. V žádném případě nebudou takováto řešení odpovídat představám o rovnosti všech států a národů a o tom, že by se s nimi mělo podle toho zacházet, jako by odpovídalo uplatňování demokratických zásad v mezinárodních vztazích.
Komu a čemu může prospět oslabování vnitřní solidarity národa nebo tažení proti ní?
Zvláště když za ni není a nemůže být nalezena náhrada? Evropský národ neexistuje. Je pouhou fantazií, která se nemůže stát skutečností. A ani to není žádoucí. Evropský národ, pokud by byl skutečností, skutečnou obdobou národa, znamenal by jen obrovské kulturní ochuzení tohoto kontinentu. Buďme rádi a těšme se z toho, že tu máme Španěly, Dány, Italy, Poláky, Rusy i Němce s jejich kulturami a zvláštnostmi.
Uvědomíme-li si časovou i příčinnou souvislost mezi vznikáním národních států a politické svobody národů na jedné straně a rozpadáním dynastických mnohonárodních říší Jakož I pádem klasického kolonialismu jako výrazného příkladu mnohonárodních státních útvarů na straně druhé, budeme v pokušení položit si tuto otázku:
Není u nás to české, havlovské tažení proti národnímu státu a proti národům jako politickým subjektům které mají právo na svobodu a na vlastní zájmy, něčím víc než zbloudilou havlovínou?
Není velebení sjednocení Evropy a hlásání "globalizace" jakož i vytváření nadnárodních nebo mnohonárodních, nadstátních celků přípravou nebo dokonce již součástí návratu nejen k mnohonárodnímu, ale i koloniálnímu (v novém hávu ovšem) modelu pořádání věcí tohoto světa?
Nehrozí nám, malému národu, že když budeme vykřikovat, že všechno ve světě se nás týká a do všeho máme a musíme mluvit a honem letět bombardovat Bělehrad, dospějeme pod heslem "všechno se nás týká" ke stavu, kdy se nás přestanou týkat věci u nás doma, kdy se nás "nebudou týkat" věci naše?
Mnohé tomu nasvědčuje.
Nikdo rozumný nebude popírat ani světový rozměr řady obtíží naší planety, světový rozměr těžkostí, jež vyžadují světovou spolupráci. Také nikdo rozumný nepopírá potřebnost mezinárodní spolupráce a solidarity.
Ale Je třeba dbát, aby se to nestalo záminkou ke "globalizaci" na úkor slabších a nepočetných národů.
je třeba trvat na tom, že otázky, které mají světový rozměr, neměly by být řešeny cestou vytvoření nějaké globální autority, globální mocnost!, nějakého nadstátu, v němž by se jednotlivé národní státy rozplynuly jako lžička krystalového cukru v horké kávě.
"Globální" řešeni se nesmí stát řešením nadnárodním, nýbrž vzešlým se svobodné spolupráce mezi národy, řešením vzešlým z mezinárodní spolupráce respektující zájmy národů a národních států.
Není třeba rušit státní hranice a směřovat k Evropě pouhých regiónů. Byla by to chyba. Státy a Jejich hranice nejsou překážkou, nýbrž podmínkou svobodné spolupráce. Teprve respektování nezávislosti a svrchovanosti Jednotlivých států vytváří předpoklady skutečné mezInárodní solidarity, která by byla něčím jiným než odstraňováním hraničních překážek, jež stojí v cestě nadnárodnímu kapitálu a mnohonárodním koncernům na jejích pochodu ke globalizaci jejich vlády.
Ing. Dalibor Plichta, politolog
Zahranični politika České republiky a naše národní a státní zájmy
Ing. Plichta odmítl, soudím odůvodněně, páteřní teze přemnohých, žel, dnes vládních mentoru. Ti vyhlašují uvědomění si národa jako společenství sui generis, jež má své národní zájmy za přežitek z devatenáctého století. Ten pak údajně brzdí žádoucí proces evropské i světové integrace, proces celoevropského formování občanské společnost!, proces začlenění České republiky do společného evropského domu.
Myslím, že v této souvislosti je potřebné í politicky aktuální připomenout si, jaká stanoviska v této problematice zastával nejpřednější ze zakladatelů Československé republiky TG. Masaryk. Cituji a parafrázuji zejména z jeho "Nové Evropy". Ve zvláštní kapitole se zde dotkl kategorií národnosti a mezinárodnosti. Neshledal mezi nimi zásadní protiklad. "Člověčenstvo", píše, "není něco nadnárodního, ono je organizací jednotlivých národů". Hojným, a žel, vlivným zahraničním i našim soudobým kritikům údajné ,ješitné Kleinstaterei", údajného přízemního a hrubého nacionalismu zakladatelů Československé republiky odpovídá Masaryk dnes, 60 let po smrti důrazně, nevyvratitelně, aktuálně - nikoliv on, Beneš, Štefánik, Češi, usilující o přeměnu Rakouska ve federaci rovnoprávných národů rozbili Rakousko. Rakouskou říši naopak rozbili pangermánsky, "všeněmecky" orientovaní Němci - říšští, rakouští, čeští, usilující, dokonce i válečně o realizaci německého panství a zájmových sfér ne pouze na evropském, nýbrž i na asijském a africkém kontinentu. Mimochodem připomínám, že čeští Němci připravovali germanizaci československého prostoru a likvidaci českého národa již svým memorandem z jara 1915. Od nacistů se lišili pouze v tom, že se neorientovali na jeho likvidaci fyzickou, nýbrž ,jen" na jeho poněmčení...
Československá samostatnost nikdy nebyla a nemohla být pro Masaryka jediným a konečným cílem. Ještě za svého pobytu v Americe v závěrečné fázi války se snažil, aby nově vznikající státy usilovaly o formování středoevropské unie. Zvláště zdůrazňuje v Nové Evropě, že rozbití rakouské monarchie není aktem nacionalistického izolacionismu. Naopak, je prvním a nezbytným předpokladem pro nejlépe federativní kooperaci všech evropských států, zejména těch nově vzniklých, osvobozených z rakouského područí a z ohrožení pangermanismem. Řešení české (československé) otázky je možné, progresivní, smysluplné jen v rámcích nové Evropy. Evropy integrující se při formování, upevňování, prohlubování demokracie, politické rovnosti, sociální spravedlnosti,míru mezi národy a státy.
Je ovšem snadné obvinit Masaryka z iluzionismu, utopismu, pod zorným úhlem toho, jak všechno nakonec "špatně dopadlo" (Mnichov, druhá světová válka, okupace německá, posléze sovětská). Dějiny jsou ovšem dějinami aktivity lidí, národů, společenských tříd, skupin, států, kdy nosných vývojových alternativ - a ta "nadějná" a žádoucí Masarykova byla jednou z nich - je více. Masaryk a Beneš byli politiky dvou malých středoevropských národů a jejich státu. Hodnotit jejich politiku, jejich politické vize pro futuro pouze z toho hlediska, že je postihl nezdar, jak činí někteří, žel, množící se jejich kritikové typu všelikých "podivínů" není správné Historik či politolog hodný toho jména musí pečlivě zkoumat a hodnotit, jaké mocnější síly, ať domácí, či mezinárodní, jejich progresIvní dějinné úsilí zmařily. Za jakých okolností, příčinných souvislosti utrpěly porážku ony objektivně žádoucí a pokrokové, ve své době realizovatelné alternativy dějinného vývoje. Musí spravedlivě rozdělit míru odpovědnosti všech základních dějinných sil a jejich předních aktéru na nesporný katastrofický vývoj Evropy i světa zejména v první, ale i druhé polovině 20. století.
A pro dnešek a pro futuro střízlivě, sine ira et studio zhodnotit míru aktuálnosti a myšlenkové podnětnosti jejich vizí.
Už slyším a čtu vývody našich i zahraničních mentoru - čímpak nám mohou k řešení dnešních i budoucích mezinárodněpolitických problémů přispět takové archaické politické vykopávky, jako je Masaryk a Beneš, z novějších "mužů pražského jara" třebas Mlynář, či Kosík. Vždyť proti době, kdy Masaryk psal svoji "Novou Evropu" nestojíme geopoliticky mezi poraženým, nedemokratickým, po odvetě toužícím, resp. k světovládě tíhnoucím Německem a chaotickým SSSR, nýbrž mezi již demokraticky stabilizovaným Západem, jehož nedílnou součástí je dnes již sjednocené, demokratické Německo a znovu chaotickým a tím i nevyzpytatelným, heterogenním galimatyášem, jenž tu zbyl po pádu sovětského veleimpéria. Tohle je ovšem až příliš obecná pravda, tím pak neúplná, nepřesná. nekompletní, zplošťující až nepravdivá a politicky zcestná argumentace. Tohle schéma kacířsky napadá kupř. V Bělohradský, souhlasím s ním plně, když píše mj. "proces přeměny Německa v západní stát není ukončen" a "Němci zůstávají etnickým, ne občanským národem". Vždyť Německo je jediným evropským státem, na jehož občanství má nárok každý pokrevní Němec (volkdeutsche), ať už přijde odkudkoli, zatímco v Německu narozené děti rodičů kteří v SRN po léta žijí, ale nejsou německé krve, to tak jednoduché nemají. Maně vzpomínám jako protektorátní středoškolák, jak jsme museli biflovat ono "Nürnberger Gesetze sind Gesetze zum Schutz des deutschen Blutes und der deutschen Ehre".
Kromě toho sebedemokratičtější vnitřní režim ve státě není zárukou nevýbojnosti zahraniční politiky. To bychom nevysvětlili kupř. ani fakt obrovského koloniálního panství Velké Británie a Francie v 19. a 20. století, ani fakt, že viníkem první světové války bylo v první řadě v podstatě demokratické (byť ne moc, jak oprávněně poukazoval Masaryk) kaizerovské Německo A že je třeba se obávat německé hegemonie v Evropě po pádu sovětské veleříše dokazuji v následujícím textu.
Ano, brzy po skončení druhé světové války propukla studená válka, formoval se bipolární svět vzájemného atomového zastrašování, kdy obě strany disponovaly nukleárními zbraněmi, schopnými zničit lidskou civilizaci. Atomový pat zabezpečoval jen nepevný mír, situaci, stále hrozící zničením lidské civilizace v horké válce nukleární.
Jestliže hlavní odpovědnost za rozpoutání studené války nesl nesporně "revolučně entuziastícký" a stalinskou a neostalinskou stranickostátní byrokracií ovládaný SSSR, snažící se o přeměnu své zájmové sféry v Evropě a Asii ve formování a upevnění monolitní říše, pak odpovědnost za nežádoucí vývoj po pádu sovětského impéria nese především politika USA a jejich spojenců, Spolkové republiky Německo zejména.
Neboť - nové kolo závodů ve zbrojení (Reaganova vize uzbrojit SSSR, vidina hvězdných válek, obnovujících nezasažitelnost území USA) se naplno nerozjelo To proto, že s nástupem Gorbačova "nového myšlení" se v zahraniční politice SSSR prosadil názor, že sama politika rovnováhy strachu v jakékoliv variantě je "tupikem" - slepou uličkou. Permanentně se budou obnovovat spory o tom, zda by se "nové myšlení" Gorbačova zrodilo bez "starého myšlení" Reaganova. Nicméně faktem prvořadého významu zůstává, že světovou situaci kvalitativně, zásadně změnilo až zřeknutí se - pro budoucnost lidstva - zhoubné politiky zastrašování. Pro satelitní státy sovětského bloku mělo pak mimořádný význam to, že gorbačovské vedení zlomilo silný odpor hlavně generality a odmítlo Brežněvovu doktrinu omezené suverenity států socialistické soustavy, zrozenou a uplatněnou v roce 1968 právě v souvislosti s československým jarem. Otevřelo to nadějnou možnost hledat záruky míru ne ve vojenské síle, ale ve vzájemné závislosti na plodných kooperativních vztazích od ekonomiky až po politiku a kulturu.
Tato slibná vývojová tendence skončila však plným rozpadem sovětského bloku i SSSR. Dnes dominuje, třikrát žel, staré myšlení, posílené výrazným mocenským přesunem ve prospěch USA. Ovšem na tomto myšlenkovém i praktickém restauračním realizačním základě nemůže již nikdy zavládnout někdejší rovnováha strachu, nýbrž jen strach slabších před silnějšími. To k žádoucí a trvalejší stabilitě mezinárodních vztahů vést nemůže Ba naopak, snaha USA nastolit hrubou silou v celosvětových měřítcích , mj. také vůči třetímu světu, pax amerícana může jen vyvolat sblížení se nukleárních velmocí Ruska a Číny (která má šanci v absolutním hrubém národním produktu dohnat USA v prvním či druhém desetiletí 21. století), respektive i budování termonukleárního arsenálu v rozvojových zemích, zejména islámských. A namísto bipolárního tu budeme mít multipolární svět se zvyšujícím se počtem všelikých atomových útočných i obranných "deštníků".
Rozklad sovětského impéria naléhavě vyžadoval nové zasedání Konference o bezpečností a spolupráce v Evropě, která by posoudila a ve prospěch radikální denuklearizace řešila kvalitativně novou, nadějnou evropskou mocenskou a bezpečnostní situaci. To mohlo podpořit i vzájemnou žádoucí integraci postkomunistických států a bez válečnického zásahu NATO mírově vyřešit problémy vicenárodních států, československého, a zejména jugoslávského, ale i rumunského typu. Nestalo se tak, zejména vzhledem k americkým preferencím archaické, nezměněné nátlakové a zastrašovací role NATO (též pod vlivem zbrojařských lobby), ale také pod vlivem politiky Německa, tvrdě prosazující specifické německé imperiální zájmy.
Německá politika v souladu s americkou porušila mj. a především slib Bushe Gorbačovi, že na území bývalé NDR nebudou rozmístěny atomové zbraně. Vůči nástupnickým státům bývalé sovětské veleříše v Evropě nastoupila - již od římských dob osvědčenou - politiku "Divide et impera". Podpořila zde pokleslý nenáviděný šovinistický nacionalismus, vedoucí posléze k rozpadu Československa, k rozpadu Jugoslávie a ke krvavé mezinárodní válce v Srbské Krajině v Chorvatsku a k trojstranné vzájemné krvavé válce všech proti všem v Bosně. Zde uvádím některé podrobnostI, též s využitím pozoruhodné stati prof. Rajko Dolečka. V přípravě rozbití Jugoslávie sehrálo ještě nesjednocené Německo zcela mimořádnou roli, za vydatné pomoci Rakouska, iredentických kruhů Maďarska, Vatikánu, ustašovské emigrace a také dík úzkým kontaktům s komunistickými vládními nacionalisty slovinskými (Kučan, Dolanc a j.) a chorvatskými (Krajačič, Tudjman a j.). Významnou roli koordinátora a prosazovatele, ochránce i vykonavatele různých služeb mezi různými nacionalistickými skupinami sehrála Spolková zpravodajská služba (Bundesnachrichtendienst), vedena v kritickém období po dobu 4 let (1979-82) nynějším ministrem zahraničních věcí Klausem Kinklem. Oprávněně napsal V. Bělohradský, že Němci přinutili Evropskou unii k rychlému uznání nástupnických států Jugoslávie a tím v rozhodující míře přispěli k rozpoutání kruté a bezvýchodné války na Balkáně. Dodávám pouze, že ve svém imperiálním zájmu porušili svým tlakem dosud dodržovaný princip zahraniční politiky EU, založené na konsensu členských států. Navíc Spolková vláda prokázala dvojí metr na balkánské politiky, když s Athénami uzavřela "smlouvu trhovou" - neuznání nezávislosti Makedonie vyměnila za uznání Chorvatska Řeckem.
Dnešní Německo opravdu nepotřebuje vést válku, jako to kaiserovské či nacistické. Platí obměna onoho dávnějšího - belIa gerant alii, tu felix Austria nube - nechť vedou války jiní, ty, šťastné Německo obchoduj a na válkách jiných ekonomicky a mocensko politicky profituj!
V souladu s Masarykovým odkazem v Nové Evropě bylo v bytostném národní zájmu Čechů a Slováků uchovat společný stát a s co největší energií provádět účinné integrační a koordinátorské kroky v rámcích Pentagonály, zejména však ve směru k Polsku a k ještě nerozbité Jugoslávii. To by bylo dobrým předpokladem pro teprve následující urovnání vztahů s mocným sjednoceným Německem. Neklást důraz na rychlé zapojení Československa do NATO, ani do evropských ekonomických a politických institucí pod německým protektorstvím. Měli jsme se orientovat na aktivizaci KEBSu, nerozbíjet (Dlouhý zejména) předčasně a neuváženě pozitivní svazky s RVHP, vést přátelskou politiku vůči Rusku, později se pokusit o formování neutrální bezatomové zóny, složené jak z nástupnických státu SSSR (Ukrajina, Pobaltí), tak i z nástupnických evropských států dřívější sovětské veleříše i ze západních neutrálních států - Švédska, Švýcarska, Rakouska. To by představovalo dost úctyhodnou nátlakovou sílu k tomu, aby NATO v souladu s KEBSem nehledalo záruku míru v odstrašovací vojenské síle.
Pro poněkud pozdější společný vstup integrující se skupiny postkomunistlckých států do ekonomických, politických a kulturních struktur Evropy využít i nemalých závažných rozporů mezi Německem, usilujícím o hegemonií v nich a jinými státy typu Anglie, Francie, Itálie a jiných. Místo toho jsme dělali pravý opak toho žádoucího. V aktuálním dilematu: buď evropoízující se a dále se demokratizující Německo nebo Evropa pod německou hegemonií jsme ku vlastní škodě, proti zájmům národa a státu volili to druhé!
V mnohém podstatném již není možné uskutečnit zdárný reparát. Nicméně zůstává možnost, aby bytostné české a slovenské zájmy národní i státní mohly hájit nové politické garnitury, zvolené ve svobodných demokratických volbách v České a Slovenské republice. Národnímu a státnímu zájmu Čechů a Slováků prospějí jen takové vlády, jež se v teorii a praxi budou řídit oním Masarykovým: „I demokracie doufá a pracuje k tomu, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř“. Jenomže symbolem tohoto pastýře nemůže být reprezentant dobyvačnosti, expanze a imperialismu – César, nýbrž reprezentant bratrství mezi národy a všelidské lásky – Ježíš. Ne César, ale Ježíš! Takový je závěr a hlavní smysl druhé varianty Masarykova československého programu, kterou formuloval v době války a revoluce ve spise „Nová Evropa“.
Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz