Na Hradčanském náměstí v Praze 17. listopadu


Když jsme si prohlédli skupinku lidí, kteří oslavovali za zvuků hudby a proudu slov moderátora „Podvod 17. listopad 1989“, jak hlásal jeden z transparentů, naskytla se nám jiná podívaná. Na náměstí dorazilo čelo průvodu protizemanovských demonstrantů. Najednou se ozvala naše hymna. Postavili jsme se do pozoru a s úžasem jsme zjistili, že pochodující nás míjí nerušeně dále, jako kdyby nic neslyšeli nebo nevnímali.. Přišli s hesly a červenými kartami. Chtěli hodit Zemana do koše, pak zase vyžadovali jeho rezignaci, styděli se, a to se samozřejmě opakovalo stále dokola. Demonstranty, v převažující míře byli mladí či dokonce velmi mladí lidé, snad i začínající středoškoláci, kteří se narodili až někdy po listopadu 1989.


První řady demonstrantů se zastavily před nádvorní branou. Dav se hlučně rozléval do stran, náměstí se plnilo. A tak jsme měli čas se rozhlédnout. Především jsme viděli, jak čelu demonstrantů dominují dvě vlajky, česká a vedle hned ukrajinská. Nevím, jakým znamením měla být, ale chápal jsem ji v protiprezidentské demonstraci jako něco, slušně řečeno, zcela nemístného. Příliš nám připomíná zločiny, ke kterým na Ukrajině dochází. Chtěl-li někdo třeba jen naznačit, že za určitých okolností se protiprezidentské demonstrace mohou přeměnit v pražský Majdan, pak takové varování považujeme za nemístné, za odsouzeníhodné vydírání. My si své problémy budeme řešit demokraticky. Nepotřebujeme k tomu majdanský mustr, ani násilí, ani zbraně, ani majdanské instruktory.


Ještě protestující docházeli na náměstí, když jsem uviděl v arcibiskupském paláci otevřené okno a tam mávající ruku, k ní se přidala i další. Příchozí rychle pochopili situaci, někteří se na moment zastavili a mávání opětovali. I my jsme scénku vyhodnotili podobně. Mezi „arcibiskupským palácem“ a demonstranty je jakási shoda, napadlo nás. Ti, co protestní akci proti Zemanovi pořádali, s nimi rozhodně i část demonstrujících, a ani ti z okna paláce mávající, plebejského prezidenta nepotřebují, dokonce ani nechtějí. Kardinál s bývalým knížetem by si jistě mnohem lépe rozuměli. Církev svatá jistě nezapomíná, že to byl K. Schwarzenberg, kdo se mocně zasadil o obecně odsuzovaný zákon o církevních restitucích.


Demonstrace proti prezidentovi, mám na mysli především ty pražské, jsou vztýčením prstu, tak je chápu, aby hradní pan pochopil a zařadil se do řady všech dalších evropských politiků, kteří skutky uznávají americkou dominanci. Ne-li, barevná revoluce může být na spadnutí. Hrozící prst osudu, a to za dramatičtější situace, již viděl i maďarský předseda vlády, V. Orbán, který se neustále zdráhá zaujmout místo, jež mu v euro-atlantickém společenství náleží a nadto šilhá po Rusku. Svůj zrakový nedostatek vymlouvá maďarskými národními zájmy. A kdo by mu věřil, a pokud ano, pak asi ani šilhání jakkoliv zdůvodněné euroatlantická božstva nezajímají.


Jsem přesvědčen, že na našeho prezidenta je vyvíjen tlak, dlouhodobý a cílený. Strana poražená v prezidentských volbách se s porážkou nesmířila, požaduje reparát. Za ní se skrývají síly nadnárodní a jejich zájmy. I dávní římští senátoři věděli, že při řešení mnohých konfliktních situacích pomáhala úlitba bohům. Tyto úlitby provádějí dodnes někteří politici. Nevíme, zda je praktikuje i prezident Zeman. Ale to je již druhá věc. Na našem stanovisku nic nemění. My za prezidentem budeme stát, přestože s ním v některých otázkách nesouhlasíme. Svět není černobílý. V rozehraných partiích působí nejrůznější proměnné síly. Výsledný vektor není zatím ani zdaleka zřejmý.


V demokratické společnosti však zásadně platí, že volbou získaná ústavní funkce trvá až do konce volebního období. Pokud by se někdo pokoušel neústavním způsobem zbavit prezidenta republiky jeho funkce, pak jde o puč. Ten však je současně i útokem proti demokratickým principům našeho politického systému i proti suverénnímu lidu.

Dr. O. Tuleškov





Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz