Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
Velký rozdíl
Že jsou názory současníků vytrvale popírány, ať už z jakéhokoli důvodu, a paralely mezi Němci vyhnanými ze své vlasti a žadateli o azyl a „uprchlíky“ dnes vytrubovány do světa: co bylo možné tehdy, neměl by být ani v současné době žádný problém! Fatální omyl. V té době byli lidé stejného jazyka a přibližně stejné kultury a náboženství. Většina z nově příchozích má ale všechny ideologické zmatky společnosti arabského či afrického původu v zavazadlech.
Východní a sudetští Němci se bránili všem pokusům o radikalizaci zvenčí, i když o „uvítací kultuře“ byla sotva řeč. Prosperitou rozmazlená generace vymazala ze své mysli vzpomínku na „homo barakensis“ vyhnance nebo uprchlíky, kteří až do šedesátých let museli žít v táborech, kasárnách či nouzových stavbách na okraji německých měst se svou rodinou. Byli to obvykle pracovití a výkonní krajané, kteří neměli vysoká očekávání, ale často pocítili rasistické předsudky vůči lidem „z východu“. A to na rozdíl od dnešních „uprchlíků“, kteří jsou soudy a orgány velmi zřídka stíháni. O svou integraci museli bojovat s houževnatou pílí.
Ale píší nám v těchto dnech informovaní, věrní čtenáři „Sudetenpost“: „Mezi vyhnanci nebyli žádní potížisté‚ nebo agresivní pachatelé, kteří by museli být elektronicky označováni, nebo zavíráni do vězení. Neplánovali, ani neprováděli žádné útoky. Nebyli ani drogovými dealery, ani nepoužívali různé identity. Stručně řečeno, jakékoliv jejich srovnávání se současným stavem představuje zneužití osudu německých vyhnanců. Není to nic jiného než maximální výsměch.“ K tomuto výstižnému vyjádření asi není třeba nic přidávat.G.Facius, Sudetenpost, 4.5.17. s. 1
Smíření a důvěra
Druhý den, ve střízlivé atmosféře Katolické akademie v Berlíně. Tradiční každoroční přijetí Svazu vyhnanců (SV). Přišla kancléřka, církve, politické strany a zastupitelské úřady poslaly zástupce. Předseda SV Bernd Fabritius oceňuje Chartu německých vyhnanců z roku 1950 a její cíle: dodržování lidských práv, sebeurčení, zákaz vyhánění, které podporují porozumění mezi národy Tento dokument je stále základem politické práce vyhnanců, který v tomto roce slaví 60. narozeniny. Na to se bude vzpomínat. Autoři a signatáři, kvůli svému osudu, i Angela Merkelová, se shodovali že Chartou požadované „právo na vlast, jako jedno z Bohem daných základních lidských práv, je třeba uznat a realizovat.“ Ambiciózní tvrzení, které se obvykle vztahuje pouze na projevy. V politickém životě, nicméně, pak vše plyne klidně dál. Otázka, jak může být právo na vlast realizováno, zůstává nezodpovězena.
Za šest měsíců budou volby. Nikdo se nechce nechat příliš sešněrovat. V tomto případě není vždy poměr vlády k SV ze své podstaty bez napětí – navzdory jistým sympatiím. Walter Becher, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v letech 1968-1982, to kdysi popsal, a bylo to v „Sudetenpost“, jako, : „Federální vláda má svůj úkol, Svaz vyhnanců svůj. Ale Svaz vyhnanců musí být hlasitější, aby vláda hlasitější požadavek vnímala. Za Becherových časů to alespoň částečně fungovalo. Ale dnes? Dnes je pociťována větší harmonie. Strany jsou blokovány kvůli opozici. Po desetiletí je odpor proti tlusté čáře. V současné době se zdá, že dochází ke vzdalování kousek po kousku tohoto postoje. Předseda SV ocenil kancléřku jako „spolehlivého partnera“(!), děkoval jí „rovněž konkrétně jménem členských asociací“. Velká slova. Nemělo by se zapomínat, že Angela Merkelová, podobně jako její předchůdci v kancléřství, nebyli nikdy připraveni k operativní politice vůči zemím jako je Polsko nebo Česká republika, s cílem, alespoň symbolického „léčení“ nespravedlnosti vyhnání. Samozřejmě, že Merkelová má pravdu když říká, že jen vyrovnávání se s minulostí vytváří prostor pro smíření a důvěru, a že je potřeba živý smysl pro historii, aby se neustále rozvíjel smysl pro aktuální dění.
Ale nebude v dlouhodobém horizontu stačit vysvětlovat politický úkol péče o německé kulturní dědictví ve východní Evropě, ale země od nichž došlo k vyhnání, budou osvobozeny od očekávané povinnosti „léčení“. Požadovaná důvěra to nemůže nechat být. Naopak: to by zaselo, alespoň podle zkušeností generace německých vyhnanců, novou nedůvěru. A tak by Evropská myšlenka, o „dobré společné budoucnosti“ opět narušena. G. Facius, Sudetenpost, 4.5. 2017, str. 2
Erdoganovo referendum a sudetští Němci
Jak se německý novinář ztratil v historii
Opět jeden výrok starého Bruna Kreiského: „Učte se historii, pane redaktore“! Tak by reagoval bývalý rakouský kancléř, který vládl v roce 1981, na příspěvek ve Weltu novináře Svena Felixe Kellerhoffa, který není v historii pevný v kramflecích. Člověk od Springera učinil za vlasy přitažené srovnání výsledku Erdoganova referenda mezi Turky žijící v Německu s postojem sudetských Němců při československých volbách roku 1935. Tehdy 68 procent německých voličů hlasovalo pro Sudetoněmeckou stranu (SdP) Konráda Henleina, která v té době byla zcela jen periferií nacistické strany. Jeho ústřední teze v názvu článku je: „sudetští Němci žili v demokracii - a zvolili Hitlera.“
Při srovnání se spoléhá na intelektuální chudobu. Turci přišli do Německa ze svého rozhodnutí, ale sudetským Němcům bylo porušeno právo na sebeurčení národů v československém státě. Co autor ale především přehlédl, nebo záměrně negoval: ČSR nebyl úžasný „demokratický stát“ nad vší pochybnost, ale spíše jen formální demokracie. President Beneš využíval zamlženou, demokraticky vyšperkovanou slovní zásobu. Ve skutečnosti byl ale tvrdý šovinista, který brutálně opovrhoval právy menšin. Definoval stát, podle jeho vlastních slov, jako „diktaturu většiny nad ostatními národnostními skupinami“, což se odrazilo i v zákonech a politickém jednání.
SdP je v příspěvku „Weltu“ hrubě a nediferencovaně označena jako čistý nástroj Hitlera, ačkoliv ve skutečnosti, alespoň po dobu až do voleb 19. května 1935, to tak nebylo. „Všude se tuší vliv Hitlerismu“, i když, jak nyní víme z archivních pramenů, Hitlera až do roku 1937 sotva zajímal osud sudetských Němců. Jak píše „historik Friedrich Prinz ve své knize „Proměna scény“ (Szenenwechsel), kterou je třeba doporučit na čtení historikům v Berlíně, náchylným k chybným závěrům. Bylo to v neposlední řadě selhání státních loajálních německých stran ve všech národních záležitostech a hospodářská krize, které vháněly do nové masové strany stále více sudetských Němců, až utvořila „sudetoněmeckou vlasteneckou frontu“. Prince: „Až do roku 1935 bylo stále v těchto dosavadních stranách mezi 70 až 80 procenty sudetských Němců.“ Teprve když selhaly Henleinovy pokusy o řešení národnostního problému kvůli neústupnosti Benešova tábora, orientovali se sudetští Němci na zahraniční kontakty, a to zejména na Berlín a Londýn. Německá vláda (a nacistická strana) poskytla finanční podporu a politická doporučení, ale odmítla přímý zásah. Sudetští Němci si budou muset sami dočasně pomoci, bylo dáno Henleinovi v Berlíně na srozuměnou.
Teprve asi od roku 1937 přišla nová fáze vývoje - nacionálně socialističtí představitelé Henleinovy strany, stejně jako velká část voličů, chtěli silnější pouto sudetoněmecké politiky k Německé říši. Byla tam skupina těch, kteří jen volali po pomoci v případě řešení autonomie, na rozdíl od těch, kteří požadovali připojení k Německu. „Tato různorodost, jak ve vedení, tak mezi členstvem SdP, zůstala až do konce znakem strany.“ (Fritz Peter Habel v knize „Sudetští Němci“ ( Die Sudetendeutschen)). Ale takovou diferenciaci není možné , zdá se, očekávat od znalce nejnovějších dějin „Weltu“. Kdo mu dnes řekne „Učte se historii“?
Gernot Facius, Sudetenpost, 4.5.2017, str. 3
Trestné činy na hranicích a příkaz utajení z Prahy
Aktivista za lidská práva podal trestní oznámení na představitele bývalého komunistického režimu. Lubomír Štrougal (92), československý premiér v letech 1970-1988 a dřívější ministr vnitra, je znovu na očích veřejnosti pro zabíjení uprchlíků na bývalé železné oponě. Němečtí kriminální vyšetřovatelé klasifikovali tyto činy jako vraždy, a proto nepromlčitelné trestné činy. „Platforma evropské paměti a svědomí (Plattform of European Memory and Conscience)“, projekt EU, která dokumentuje případy porušování lidských práv totalitními režimy, předložila státnímu zástupci ve Weidenu tajný příkaz Štrougala, týkající se systematického a plánovaného pronikání tajné služby a pohraničních orgánů na západoněmecké a rakouské území.
Dne 18. srpna 2016 předala platforma trestní oznámení generálnímu prokurátorovi v Karlsruhe proti 67 představitelům bývalého komunistického režimu. Bylo v souvislosti se smrtí pěti Němců na dřívější hranici. Na začátku října 2016 popsal generální prokurátor v dopise stěžovateli, úmyslné zabíjení neozbrojených uprchlíků jako mezinárodní zločin. Odůvodnění: zásadním způsobem porušuje mezinárodním právem chráněná lidská práva na život a svobodu pohybu, stejně jako požadavek spravedlnosti. Prokuratura ve Weidenu v Horním Falci zaujala v polovině března 2017 podobné stanovisko. Podle jejího názoru, zabíjení uprchlíků vykazuje funkci vraždy alespoň pro ty, kteří se podílejí na vytváření a udržování pohraničních bezpečnostních opatření.
Nicméně v případě zabití československou pohraniční stráží na území Spolkové republiky Německo, procházejícího člověka z Bavorska, vyjádřil úřad pochybnosti, týkající se záměru zabít. Přesto je platforma s postojem německých orgánů spokojena. „Předchozí klíčová sdělení německých trestních vyšetřovatelé jsou průlomová pro oběti československé železné opony“, řekla Neele Winkelmann, výkonná ředitelka. A to „vzhledem k tomu, že žádná oficiální či akademická místa v České republice nebo na Slovensku se neodvážila konstatovat, že se jedná o nepromlčitelné trestné činy.“
Lubomir Štrougal byl obviněn po „převratu“ z bránění spravedlnosti a zneužití funkce, zatímco sloužil jako ministr vnitra. V roce 2002 byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Zřízení platformy se sídlem v Praze je založeno na rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 2. dubna 2009. Úkolem projektu je usnadnit spolupráci mezi vládními a nevládními organizacemi k usnadnění vyšetřování totalitních ideologií. K prvním úřadujícím v roce 2011 patřil německý vládní zmocněnec pro archiv Stasi, Roland Jahn, bývalý aktivista za lidská práva v NDR.
Sudetenpost, 4.5. 2017, str. 4, bez autora a značky
Jedna politická alternativa v Praze?
Strany KDU-ČSL a STAN navazují volební alianci
Rozdělená česká politická scéna je chronicky nestabilní, a proto se těžko kalkuluje , jak by se mohla brzy i nadále měnit. Pro parlamentní volby na podzim vkládá mnichovské vedení sudetských Němců velké naděje do aliance křesťansko-demokratické KDU/ČSL s vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem, se seskupením Starostové a nezávislí (STAN). Oba partneři mají rozhodně proevropskou orientaci a mají ambice nabídnout voličům „novou alternativu“. Vzhledem k tomu je spojení logické.
Nicméně není spojení bez rizika. Český volební zákon má svá úskalí. Koalice musí, což je zvláštnost, překonat hranici deseti procent pro vstup do parlamentu. Bělobrádkova strana dosud předpovídá svůj podíl na šest až osm procent, její nový partner dosáhl jedno procento. Jestli je brzy vytvořit tuto koalici, aby se stala třetí silou, na to se názory v Praze stále liší. Bělobrádek se snaží podpořit jím a šéfem STANu, Petrem Gazdíkem, vytvářené spojenectví staročeskou moudrostí: „Kdo se bojí, nesmí do lesa“. Chtějí, aby i nadále jako „silný blok“ - „hráli politickou první ligu“ a kolektivně vystupovali proti extremistickým silám. Ztenčování středu přinese, vzhledem ke stávající konstelaci, při sestavování vlády do hry komunistickou stranu. STAN chce Bělobrádka jmenovat jako předsedu vlády. Seskupení Starostové a nezávislí vstoupilo s Petrem Gazdíkem roku 2010 do aliance se stranou TOP 09, a ta byla opuštěna na konci roku 2016. Pevností lidovců je Morava, zejména na venkově. STAN je aktivní především v malých městech a poskytuje většinu starostů a místostarostů. Bělobrádek pozdravil roku 2015 ve videozáznamu při Sudetoněmeckém dnu v Augsburgu „milé krajany“ a navštívil „jako vůdce strany a jako křesťan“ Sudetoněmecký dům v Mnichově. Byla to statečná gesta. Nicméně se ukázalo, že je vězeň starého myšlení, jak později řekl Českému rozhlasu: „Jsem rád, že na posledním Spolkovém shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu nebylo jediné slovo o Benešových dekretech a restitucích majetku.“ Žádosti o restituce by dnes neměly naději na úspěch. „Sudetoněmecká komunita značně pokročila v otázce dekretů a v otázce vlastnictví.“ Sudetenpost, 4.5.2017, str. 2, bez autora a značky
Posselt - Češi by sami měli rozhodnout o zrušení Benešových dekretů
Při přípravě Sudetoněmeckých dní v Augsburgu se spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu, Bernd Posselt, vyjádřil smířlivě. Je na samotných Češích, rozhodnout o zrušení Benešových dekretů, tolik politik CSU. Není možné je nutit. Nicméně doufá v revizi výnosu, řekl Posselt. Po Druhé světové válce dal československý prezident právní rámec pro nucené vysídlení německého obyvatelstva z Československa. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) chce podpořit usmíření. Vidí sebe sama ve funkci mostu.
Mluvčí SL Bernd Posselt chce přeměnit každoroční Sudetoněmecký den na „přeshraniční fórum setkání“ Němců a Čechů. Proto bylo shromáždění tohoto roku konáno pod mottem – „Hledání porozumění – utváření střední Evropy“. Jako významný pokrok ve vztazích mezi svazy vyhnanců a Českou republikou ocenil Posselt plánované vystoupení pražského vicepremiéra Pavla Bělohrádka. Místopředseda vlády je zatím nejvýše postavený český politik, který předstoupí před sudetské Němce. Ještě důležitější, než tento symbolický krok, je další zvýšení účasti českých skupin a iniciativ v rámci Sudetoněmeckého dne, míní Posselt. „To je impozantní vývoj“, řekl Posselt novinářům v Mnichově. To vše ukazuje, že proces porozumění je plynulý a trvale pokračuje, podle hodnocení Posselta. V novém průzkumu veřejného mínění v České republice poprvé vyjádřila většina, že vyhnání sudetských Němců po Druhé světové válce bylo špatné.
Sudetoněmecká tisková služba (SdP)
Centrum trapnosti
Nedávné koaliční rozmíšky přivádějí pozorovatele k poznání, že česká politická třída stále ještě zcela nedohnala obvyklé demokratické standardy. Režim krize není v Praze výjimkou, ale pravidlem - 27 let po sametové revoluci, po apelu Václava Havla, žít v pravdě. Ve skóre úspěchů země jistě boduje. Ekonomika je na vzestupu, míra nezaměstnanosti je také nízká, ekonomické parametry zůstávají pozitivní. Pouze v politice ne. Ať už je dočasný mír v kabinetu, nebo zda prezident Miloš Zeman před parlamentními volbami v říjnu opět zamanévruje - republika tak či onak musí žít s tím, že je potvrzována její mizerná politická kultura. „Zdejší morálka je opravdu pod nulou“, stěžoval si před několika lety zesnulý kardinál Vlk. Jak by asi kněz aktuálně komentoval bitku a přetlačování na Vltavě? Premiér Bohuslav Sobotka obvinil svého bývalého zástupce Andreje, z údajně liberální strany ANO, z pochybných finančních transakcí a daňových úniků, jako firemního šéfa. Pomstou byly ne právě čisté útoky proti Sobotkovi, kromě toho si i on stěžoval na ilegální odposlouchávání telefonu. A Sobotka? Sociální demokrat ze sebe dělal blázna svým mezinárodním důchodem. Česká republika se, podle jednoho pražského komentáře, stala „epicentrem trapnosti.“ Zeman před kamerami dal najevo své pohrdání premiérem. Hlava státu podporuje Babiše, který sice přijal své propuštění, ale nainstalovaný nástupce je jeho pokračovatelem.
Co to znamená pro sudetoněmecko-české vztahy? V každém případě další nejistoty. Oligarcha Babiš, který sebe prodává jako „anti-politika,“ se dosud nezabýval touto složitou problematikou. Alespoň ve veřejném mínění o tom není nic známo. A tak dlouho, jak bude spolupracovat se Zemanem, k tomu nebude mít žádné vyjádření. Že se pražský politický chaos vystupňoval několik týdnů před Sudetoněmeckým dnem v Augsburgu, je jistě náhoda. Mělo by to všechno být spíše varováním, že jsou tendence ke změně podmínek, něž k přivírání očí nad politickou nestabilitou v České republice. G. Facius, Sudetenpost, 8.6.2017, str. 1
Úpadek sudet pokračuje
Český ekonomický týdenník Ekonom zveřejnil dne 27. dubna 2017 pozoruhodný článek s názvem „ÚPADEK SUDET NESKONČIL“. Kromě mapy bývalých sudet, ve velkém měřítku na dvou stranách a mnoha dalších schémat, si autor David Klimeš všiml, že tato mapa je v některých ohledech i dnes plně aktuální. Ale nyní hraniční linii, na rozdíl od minulosti, neukazuje jazyková bariéra, ale ilustrativní velmi odlišné regionální statisticky měřitelných rozdílů. Obsah tohoto článku v češtině je mírně zkrácen.
Výsledky projektu „mapy exekucí“ vynesl na světlo pozoruhodný obraz - čáru, která vede přes území České republiky. V celé zemi je téměř desetina z celkového počtu obyvatel v exekuci. Můžete však vidět regionální rozdíly jejichž zajímavý trend je brzy zřejmý. Regiony s vyšší mírou exekucí u obyvatelstva totiž tvoří heterogenní zóny a tvoří na mapě zdánlivě uzavřené prostory. Pokud se nakreslí čára, nápadně připomíná známé meze bývalých čtyř německých provincií. Dokonce i dnes žijí v této oblasti lidé, kterým republika nemůže nabídnout žádnou perspektivu, ale tentokrát nejsou k dispozici žádní další Němci. Jedná se o lidi, kteří jsou zatíženi různými sociálními a ekonomickými problémy. Pro srovnání, „sudetské kraje“ Ústí nad Labem a Karlovy Vary mají více než 15% podíl domácností v exekuci a mají tyto problémy větší, než Kraj Vysočina, či Zlínský kraji, kde je postihováno méně než 6 % populace.
Obchodní časopis Ekonom rovněž vzal pod mikroskop další statistiky a dospěl k závěru, že známá pohraniční konfliktní historie je v dnešní době také následována problémy odlišné povahy. Premiér Bohuslav Sobotka se stále snaží relativizovat historický kontext. Nedá se totiž předstírat, že hospodářská prosperita České republiky sahá až na hranice. „Strukturálně znevýhodněné skupiny měly od počátku devadesátých let výchozí situaci horší,“ říká. V systému, ve kterém bohatnou bohatí a pro chudé zbývá jedině nulový růst, bylo téměř nevyhnutelné, že bohatší regiony chudším doslova utečou. Proto se vláda rozhodla, po mnoha letech rozvažování, vyvinout novou strategii hospodářské pomoci postiženým regionům, prostřednictvím strukturálních výhod. Ale může to opravdu něco přinést?
Boris Rudy ukazuje rukou na chátrající dům v části Ústí - Předlice, kde můžete dokonce vidět ze strany mimo silnice v některých pokojích ruiny. „Roh domu jednoduše spadl minulý měsíc. Je štěstí, tam nikdo nebyl zraněn. Hned vedle je školka, říká. Předlice byly kdysi malým německým předměstím v bezprostřední blízkosti Ústí nad Labem, jednoho z průmyslových center Sudet. Dnes je to ghetto a výše citovaný muž, Rudy, zde získává rozpadlé domy, které obnoví vlastníma rukama a pak je pronajímá místním znevýhodněným vrstvám společnosti.
V okolních ulicích se koncentruje nezaměstnanost, obchod s chudobou a sociálním vyloučením. Kdyby bylo toto ghetto samostatnou obcí, bylo by nutně „vítězem“ „mapy exekucí“. Předlice však byly začleněny do Ústí a připočítávají se ke statistice za celé město. Ústí má 20% populace nad 15 let postižené exekučním řízením - a to je znepokojivé. Neslavným vítězem příslušných statistických šetření jsou Trmice, město s asi dvěma a půl tisíci obyvatel, blízko Předlic. Zde je 35 % obyvatelstva postiženo exekucemi. Aktuální údaje hovoří o více než 165 milionech korun (ekvivalent asi 6,2 milionu eur). Tak vysoko se odhaduje celá exekuční suma v samotných Trmicích. V Předlicích by tento součet byl pravděpodobně mnohem vyšší.
Ale jak je možné, že dnes existují takové problémy v kdysi bohatém průmyslovém středu Sudet? Příklad kdysi hospodářsky silného města Ústí, jehož částí jsou Předlice, dokazuje, že zde před „přesídlením“ (citace z Ekonomu) vzkvétal hospodářský život. Mýdlo výrobce Johanna Schichta jej reprezentovalo jako mimořádně úspěšného podnikatele. Ekonom píše doslova: „Po příklonu Němců k sudetoněmecké straně v 30. letech a vysídlení německého obyvatelstva po roce 1945, město nemohlo na tuto minulost navázat“. Předlický realitní podnikatel Rudy říká: „Za prvé to zde komunisté zničili. A pak městské vlády po listopadu 1989 neprodaly nemovitosti soukromému sektoru právě nejinteligentnějším způsobem." Příběh města Ústí nad Labem, a jeho trnu v patě Předlic, může sloužit jako extrémní příklad historického problému celých sudet. Historik Matěj Spurný se mnoho let zabývá tímto tématem: „Území bývalých sudet prožilo Druhou světovou válkou s nejdramatičtějšími demografickými změnami v tisícileté historii českých zemí. Během krátkého období jen dvou roků zde byly tři miliony lidí evakuovány a byly do značné míry nahrazeny novými osadníky, kteří zde nebyli doma. Později za socialismu zde byl proveden pokus o nalezení řešení pomocí silných vládních investic. Tehdy často přišla odvětví bez dobré budoucnosti. Po změně ke kapitalismu tento ekonomický zdroj vyschl úplně. Pracovní síly byly kvalifikovány pro činnosti, které již nejsou potřebné. "
Bezprostředně po roce 1989 se obecně věřilo, že pohraniční oblasti se v kapitalistické éře samy nějakým způsobem dostanou k prosperitě, ať už prostřednictvím svobodného tržního hospodářství, či otevřených hranic. To skutečně v některých případech platilo, ve většině případů to však nevyšlo.
Ekonomické rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím nebyly s časem nižší, ale jen větší. Je to vidět ve vývoji kupní síly. Podle GfK Czech mají nyní Češi nejvyšší „disponibilní příjmy“ v posledním desetiletí. Současně vývoj jasně ukazuje, že toto platí jen pro lidi ve vnitrozemí, na rozdíl od populace, která nyní žije v bývalých sudetech. Čísla mluví sama za sebe: v Praze je 30% nad průměrem, zatímco v Bruntálu méně než 18%. A podobně odříznuty jsou další bývalé sudetské okresy: Frývaldov, Děčín-Podmokly, Teplice a Chomutov. Přestože některé regiony dohánějí v posledních letech, jako například oblast kolem Plzně nebo Střední Čechy, „sudetské regiony“ tento vzestupný trend neprodělávají. A vrcholem je, že místní stagnace kupní síly, vzhledem ke zlepšení v bohatších regionech, znamená relativní chudnutí. Současná česká vláda nyní hovoří o rozhodnutí - o energické pomoci krajům Ústí nad Labem, Karlovy Vary a Moravskoslezskému.
To je uvedeno v lednu 2017 v projektech, zaměřených na revitalizaci tří ekonomicky postižených regionů. Premiér Bohuslav Sobotka mluví o historickém kontextu, ale nerad počítá: „Určitě dnes řešíme nejen historickou zátěž bývalých Sudet“ A dodává, Karlovarský kraj například v posledních letech poměrně dobře dohání. Rozvojové plány vlády se týkají především přeměny některých odvětví průmyslu. Měly by se týkat především energetického sektoru a úpadku uhelných těžebních oblastí. Sudetenpost, 8.6.2017, 2017, str. 5
SV při hledání „nových úkolů“
Ortmann: „Nejsme žádná právní organizace pro vyhnance“
Téma pronásledovalo od roku 1990 politické kruhy v Bonnu a Berlíně: Měl by Svaz vyhnanců (SV) opustit své staré jméno a zaměnit je do budoucnosti novým, méně podezíraným? Pokusy tohoto druhu, jak byly projednávány v samotném sdružení, vyšly na prázdno. Nebyly nicméně opuštěny. Ve sporu s čtenáři berlínského „Tagesspiegel“ v Berlíně oživil znovu téma, v listopadu 2007, politik CDU Friedbert Pflüger, bývalý poradce spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera. SV, jeho rada, se musí stát více spolkem smíření. Pflügerovi bylo známo, že členové strany, včetně těch z vysídlených kruhů, vnímají staromódní název jako sporný. Byl opatrný, proto nenaléhal.O deset let později, 60 let poté, co bylo svaz založen, si téma opět našlo cestu do sloupců novin. Je ironií, že prostřednictvím předsedy hesenského SV, Siegberta Ortmanna (CDU), který je také jedním z místopředsedů spolkového shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Zástupce Bernda Posselta dal svému příspěvku pro „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ o konferenci hesenského SV polemický titul „Spolek umírajících“, s poznámkou, že „se chtěl ještě jednou“ pokusit o změnu názvu svazu, ale bez náznaku odezvy. Pro připomenutí: Za předsednictví Eriky Steinbachové byl odpovídající postup ostře odmítnut. Nástupce Steinbachové, Dr. Bernd Fabritius, však dal opatrně najevo sympatie k přejmenování.
V srpnu 2015 řekl na otázku média „Spiegel“, že název dobře neodpovídá situaci. Vyhnání bylo dříve „podstatným základem“ pro sdružení. „V současné době to již není. Máme větší odpovědnost.“ Chtěl dát přímé doporučení k hledání jiného jména ve svém prohlášení, ale pak to neučinil, poté co se setkal s přívalem vnitřní kritiky. Zpět k Ortmannovi. Právník a bývalý poslanec hesenského parlamentu za CDU má, jak sám říká, otázku odškodnění za vyhnání, dlouhá desetiletí jádro požadavků vyhnanců a SL, za vyškrtnutou. „Nejsme právní organizace vymáhání pro vyhnané osoby“, odbyl lhostejně pisatele dopisu. Muž se ptal, zda by jej SV mohl podpořit v otázce restitucí. Ortmann, který se narodil v roce 1940 ve Wiesengrundu (kraj Mies), sní o "nových úkolech". Přeje si budoucnost SV jako „stavitele mostů a šiřitele kultury“. V tomto souhlasí s místopředsedou SV Christianem Knauerem, že doporučuje sdružení: „udržovat zvyky a stavět mosty ke staré vlasti“. Ortmann: „V případě, že se sdružení neotevře, nakonec přestane existovat“. Na dotaz, jestli bude SV také hájit zájmy syrského landsmanšaftu vyhnanců odpověděl: „A proč ne? Náboženství pro mne nehraje žádnou roli.“ ( citát z Frankfurter Allgemeine Zeitung ). (fac), Sudetenpost, 8.6.2017, str. 7
K Erdoganovu referendu a sudetským Němcům
Když novinář Kellerhoff porovnává volební chování sudetských Němců v roce 1935 s Erdoganovým referendem v roce 2017, nebo je dokonce přirovnává - že obě strany hlasovaly, i když žijí v demokraciích, pro diktátory - pak je to, jak Gernot Facius uvádí ve svém příspěvku, historicky absolutně neudržitelné.
Kellerhoff se zdá být postižen rozšířeným klamem, že střety mezi vládou v Praze a sudetoněmeckou stranou (SdP) Konrada Henleina byly jasným bojem mezi demokratickým světlem a fašistickou tmou. Facius také citoval historika Friedricha Prinze při hodnocení spolčení - „Svědek. Životní příběh „Waltera Bechera (Mnichov, 1990)“. O tom nemohou být pochyby. Před mnoha lety také sudetoněmecký sociální demokrat, Wenzel Jaksch spoluzakladatel Godesbergského programu SPD, ve své slavné knize s názvem “Evropská cesta po Postupimi“ (1958 ) přesvědčivě poukázal na „politickou neústupnost prezidenta Beneše vůči sudetským Němcům“. Poukázal na ni, jako na „závažnou chybu pražské politiky, která upadla stejně, jako paktem přátelství se Stalinem, do mezinárodní izolace, a odsoudila tak státu věrné německé demokratickou strany (sociální demokraté, křesťanští-sociálové, Svaz zemědělců) k neúspěchu. „(Frankfurter Allgemeine Zeitung 07.08.1990).
Do tohoto obrázku zapadá, bohužel příliš brzy zesnulý, SPD politik a (kromě Eriky Steinbachové) jeden z iniciátorů „Centra proti vyhánění“, Peter Glotz.. Kapitolou „Konrad Henlein“ své knihy „Vyhnání. Čechy jako lekce (Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück)“ (Mnichov, 2003). Poukazuje na to, že Henleinem založené sudetoněmecké Národní hnutí SdP nebylo zpočátku vzdáleně řízené z Berlína. Než bude pan Kellerhoff pokračovat v textech o sudetských Němcích, měl by raději upřít pozornost na ty, kteří fakticky hlasovali v roce 1935 pro Hitlera a „Třetí říši“. Sársko bylo postaveno pod správu Francie, po dobu 15 let v důsledku první světové války, podle Versailleské smlouvy ratifikované Společností národů v roce 1920. Obyvatelé Sárska hlasovali dne 13. ledna 1935 drtivou většinou, přesněji 90,8 procenty, pro návrat k Německé říši. Zatímco vyhnaní sudetští Němci s jejich 68 procenty pro SdP z roku 1935 jsou obviňováni až do dnešních dnů, volby v Sársku ve stejném roce, kdy bojovali viditelně bezdůvodně z více než z 90 procent na straně Hitlerova Německa, už nejsou problém.
Dr. Walter Kreul, Germering / D., Sudetenpost, Tribuna názorů, 8.6.2017, str. 14-15
Volný a krácený překlad ing. P. Rejf, CSc., připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 12. července 2017.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz