Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
Prodloužen o dalších deset let, Česko-německý fond budoucnosti
"Dobrou zprávou pro všechny, kdo mají česko-německé vztahy na srdci", je dohoda mezi oběma státy o rozšíření svých aktivit v česko-německém fondu budoucnosti (ČNFB) o dalších deset let. "Pro lidi na obou stranách hranice tak bude i nadále stále snazší najít cestu k sobě navzájem", vítá Tomáš Jelínek, výkonný ředitel ČNFB, společné dohody.
Představitelé, Angela Merkelová a Bohuslav Sobotka, oznámili prodloužení v pátek minulého týdne, u příležitosti 20. výročí Česko-německé deklarace ze dne 21. ledna 1997. Fond budoucnosti byl spuštěn dne 29. prosince 1997. Jeho práce byla původně plánována na deset let. V roce 2007 rozhodly vlády obou zemí o prodloužení o dalších deset let.
Od svého vzniku ČNFB poskytl 54 milionů EUR na 9.500 česko-německých projektů. "Do budoucna se chceme především zaměřit na setkávání mladých lidí, kulturní výměny a co nejširší dialog mezi občanskými společnostmi obou zemí", říká Jelínek. "Kromě toho budeme i nadále reagovat našimi projekty na současné výzvy, které se týkají obou zemí.“ Téma pro rok 2017 zní "medien.kompetenz.fördern" (zvyšovat kompetenci médií).
S cílem podpořit lepší porozumění mezi Čechy a Němci oznámil Česko-německý fond budoucnosti, ve spolupráci s Německou asociací novinářů a Syndikátem novinářů ČR v roce 2016, o udělování ryze česko-německých novinářských cen. Ty budou udělovány, poprvé v České republice, německým a českým novinářům za nepředpojaté a diferencované informování o sousední země. Tuto neděli se bude konat slavnostní předávání v Praze.
Sudetendeutsche Zeitung, 27.1. 2017, str. 4., bez autora a značky
Naděje na návrat
Významné dny pro domovskou politiku v r. 2017
V loňském roce se národní skupina zamyslela nad připomenutím různých termínů a míst organizovaného vyhnání a přijetí v Německu. Zvlášť působivá akce bude v bývalém táboře Wiesau, který byl vedle Furth im Wald důležitou stanicí vyhnaných sudetských Němců po příjezdu do Bavorska, řekl profesor Grulich v Königsteinu v hesenském městě Nidda.
Poděkoval zemské skupině v Bavorsku za důstojný obřad a připomněl rok 1947, kdy většina vyhnaných osob stále ještě doufala, že se vrátí. Stejně tak i papež Pius XII. mluvil dne 25. února 1946, ve svém projevu k velvyslanci ve Vatikánu, o udržování míru a naději, že vyhnancům a uprchlíkům bude umožněn návrat.
V březnu 1947 došlo v Königsteinu k prvnímu setkání německých kněží vyhnaných z východu, kteří oficiálně zastupovali 2.300 z vlasti vyhnaných římskokatolických kněží z východního Německa, Sudet a Jihovýchodu a analyzovali pastorační situaci s ohledem na vyhnání.
Ve společném prohlášení žádali od příslušných orgánů pro sebe a pro ty, o něž pečovali, o návrat domů a nápravu vyhnání od příslušných orgánů, o návrat do rodové vlasti vyhnaných Němců a požadovali odškodnění za vyhnání. Protože vyhnaní klesli do bídy ve velké části zbytku Německa, nedostává se jim bydlení, pracovních příležitostí a potravin, nemohou slušně žít a jsou hnáni do náručí zoufalství a anarchie".
Grulich také poukázal na druhou petici Wenzela Jaksche a předních sociálních demokratů, zaslanou již 1. března 1947 z Londýna signatářským mocnostem postupimské konference a generálnímu tajemníkovi OSN. Tato petice se objevila ve stejném roce pod názvem "Žádáme občany o vyslyšení“. Byla důležitým historickým dokumentem pro restituci nezákonného vyhoštění, vydaným nakladatelstvím Das Volk in München, s úvodem Richarda Reitznera. Spolubojovníci Wenzela Jaksche, signatáři petice, působili za války v Londýně jako vedení sudetoněmecké sociální demokracie v zahraničí. 4. srpna roku 1950, den před podepsáním Charty německých vyhnanců, podepsali sudetoněmečtí sociální demokraté a Seliger-Gemeinde Wiesbadenskou smlouvu s generálem Lvem Prchalem.
Reitzner zdůrazňují odnětí práv a byl si vědom toho, že podání petice "zastupuje zpočátku jen akt symbolického významu". Věděl, že mezi uplatňováním práva a obnovením zákona je obvykle dlouhá cesta. Ale signatáři petice by řekli, že musí být nejprve vůbec požádáno o vyslyšení o porušení zákona. Reitzner má zásluhu, že politiku sudetoněmeckých sociálních demokratů v exilu "a neoddělitelné morální vedení Wenzelem Jakschem" udělal duchovním centrem celé sudetoněmecké emigrace a pak využil pro boj za vlast a spravedlnost po válce. Petice vycházela ze skutečnosti, že její signatáři byli svobodně volení zástupci ze sociálnědemokratických politiků posledního předválečného československého parlamentu a z toho bylo odvozeno jejich právo být vyslechnuti jako mluvčí sudetoněmeckého etnika při mírovém urovnání.
Grulich litoval, že tyto hlasy jsou tak málo známé, dokonce zapomenuté. Jaksch v petici připomněl období po první světové válce a vývoj před mnichovskou dohodou. Na dokumentech a českých svědectvích Wenzel Jaksch a jeho kolegové vysvětlili, že rozdělení Československa v roce 1938-39 "nebylo výsledkem spiknutí národnostních menšin proti státu, ale důsledkem vnějších sil". A na druhou stranu "sudetoněmečtí nacisté" měli částečně českou podporu, jak dokumentuje kniha „Mnichov, před ním a po něm" českého ministra Huberta Ripky. Petice uvádí : "Naši lidé nebyli v Postupimi přítomni. Verdikt byl učiněn bez našich lidí, kteří by přispěli příznivým svědectvím o podpoře strany spojenců.
Signatáři předvedli "kardinální hřích" české politiky, jak jej nazval i ministr Ripka, který podíl českého nacionalismu, na váznoucích česko-sudetoněmeckých vztazích, velmi jasně v Mnichově shrnul: "Naše zásadní chyba byla, podle mého názoru, že jsme se nesnažili vyjednávat spíše se sudetoněmeckým obyvatelstvem, namísto s Henleinem. "
Petice upozornila, že vlastnická práva vyhnanců nebyla v Postupimi ani jednou zmíněna, a proto zůstávají v platnosti. Jaksch a jeho kolegové také prokázali, že dekrety prezidenta Edvarda Beneše jsou v rozporu s duchem ústavy Československé republiky.
Grulich pak ve svých poznámkách položil otázku, budou-li mít němečtí politici dnes, v čase politické korektnosti, odvahu říci, jako Wenzel Jaksch, že "většina všech známých ďábelských praktik hitlerovských koncentračních táborů, včetně fyzického týrání, bití žen, úmyslného týrání hladem, nebo odmítání lékařské pomoci, byly běžné v koncentračních táborech Československa". Grulich oznámil, že v tomto roce zůstává naděje na návrat těchto témat při Dni otevřených dveří v Nidda, ale i při dalších důležitých pamětních dnech tohoto roku.
K nim se při 70. výročí roku 1947 také řadí, kromě 70. výročí Sudetoněmecké rady, výročí úmrtí Generálního vikáře Branitz a pomocného biskupa olomouckého, Josepha Martina Nathana, 30. ledna; 150. výročí narození předsedy německé Křesťansko-sociální strany a poslance v pražském parlamentu, preláta a profesora Karla Hilgenreinera, 22. února; 50. výročí úmrtí generálního vikáře Schlackenwerthu, preláta Karla Bocka, 30. června; 70. výročí úmrtí prvního biskupa vyhnanců, Maxmiliána Kallera, dne 7. července a 50. výročí úmrtí ministra Christopha Seebohma, mluvčího sudetských Němců, dne 17. září. O těchto pamětních dnech budeme včas informovat.
Angelika Steinhauer, Sudetendeutsche Zeitung, 27.1. 2017, str. 5
Fond budoucnosti udělil Česko-německé novinářské ceny
Praha - Česko-německý fond budoucnosti v neděli večer v pražském Veletržním paláci poprvé rozdělil Česko-německé novinářské ceny reportérům, kteří svými příspěvky pomohli porozumění mezi oběma státy. Oceněny byly tři české a tři německé reportáže, jejichž autoři informovali o dění na opačné straně hranice.
29.1.2017
Z české strany ocenění získali Lucie Suchá z časopisu Reportér a Vojtěch Berger a Dora Kaprálová z Českého rozhlasu. Z německých novinářů byli oceněni Corinna Antonová z Prager Zeitung, Arndt Ginzel a Martin Kraushaar z televizní stanice MDR a Martin Becker s Tabeou Soergelovou z rozhlasové stanice SWR. Zatímco čeští novináři se zaměřovali zejména na téma migrace a na to, jak se Německo s přílivem uprchlíků vypořádává, německé příspěvky se většinou zajímaly o témata, která zpravidla stojí mimo hlavní zájem německých médií.
Vztahy mezi Čechy a Němci se musí pěstovat
Bývalý předseda Senátu Petr Pithart v hlavním projevu večera varoval před tím, že kdyby se vztahy obou států nepěstovaly, hrozí, že se lidé vrátí ke starým předsudkům a ještě si vybudují nové. V takovém případě by podle něj mohla znovu vyrůst hranice mezi oběma státy, kterou Češi a Němci pozvolna přestávají vnímat.
Pithart přitom vyjádřil přesvědčení, že proti hrozbě vzdalování Čechů a Němců musí vystoupit i novináři tím, že budou pravdivě informovat o událostech a stavět hráze chaosu falešných zpráv a konspiračních teorií.
Do prvního ročníku se přihlásilo přes 90 příspěvků Udílení cen provázel slavnostní ceremoniál, kterého se zúčastnili mimo jiné ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL), německý ministr zemědělství a spolupředseda Česko-německého diskusního fóra Christian Schmidt nebo český velvyslanec v Německu Tomáš Podivínský.
Česko-německá novinářská cena se uděluje textovým, rozhlasovým a televizním příspěvkům, které přispěly k lepšímu porozumění mezi oběma národy. Oceňují se ty články a reportáže, které probouzejí zájem o sousední zemi, rozšiřují poznání o její společnosti a přibližují každodenní život lidí na druhé straně hranice. Ceny jsou honorovány 2 tisíci eury (54 tisíc Kč
Německo-česká kultura paměti
Seminární týden na Heiligenhofu v lázních Bad Kissingen - část III
Hildegarda Schusterová informuje.
Jaroslav Ostrčilík, hlavní organizátor „Roku smíření“ v Brně, zprostředkoval ve svém živém a temperamentním příspěvku, jak odvaha a vytrvalost, při postavení se čelem ke komplikacím a utrpením českých a německých dějin, může přinést opětné setkání bývalých nepřátelských komunit. Ve svém historickém přehledu osvětlil zpočátku mírotvorné spolužití Němců v Čechách a na Moravě, historii jejich společenství. Brno na jižní Moravě bylo před rokem 1939 multikulturním městem. V roce 1930 bylo kulturně bohatou moravskou metropolí, druhým největším městem v bývalém Československu. Mělo 200.000 Čechů, 52.000 Němců a 12.000 členů židovské komunity.
Dne 30. května 1945 byli Němci žijící v Brně vyhnáni v "Brněnském pochodu smrti" do Pohořelic, ve směru na rakouskou hranici. Bylo hlášeno kolem 5.200 úmrtí, uvedl Ostrčilík. Ve svém popisu dlouhé cesty k usmíření informoval, mimo jiné, o úskalích vytvoření „Památníku obětem holocaustu“, stejně jako pamětních pochodů připomenutí osudu vyhnaných nebo zavražděných občanů města Brna. Mezitím město litovalo vyhnání svých bývalých spoluobčanů. Jeho zástupci se distancovali od principu kolektivní viny a vyhlásili, 70 let po skončení Druhé světové války, rok 2016 "Rokem smíření".
Při četných akcích v průběhu celého roku, byly připomínány oběti nacistické éry a vyhnání spoluobčanů. Toto oživení paměti bylo spuštěno z iniciativy občanské společnosti a město tento projekt přijalo. Letos byl doprovázen velkou mediální odezvou „Pochod smíření“. Jaroslav Ostrčilík své příkladné organizační úsilí nyní zaměřuje na současné akce. Již plánuje "Česko-německé jara 2017" a těší se na dobrou spolupráci s občany Vídně a Brna.
Sudetendeutsche Zeitung, 9.12.2016, str. 5, Hildegarda Schusterová
Porušení práv menšin při rozšíření města Opole bylo tématem diskuse kancléřky Merkelové s premiérkou Szydłovou
Angela Merkelová se setkala dne 7. února 2017 se zástupci německé menšiny v Polsku. Na německém velvyslanectví diskutovali o současné politické situaci v Polsku. Požadavek na konání německo-polského kulatého stolu a na podporu německé menšiny uplatnila spolková vláda.
Jednání s kancléřkou se zúčastnil polský poslanec Sejmu z německé menšiny, Ryszard Galla, předseda a mluvčí představenstva Asociace sociálně kulturních společností Němců v Polsku (AGMD), Bernard Gaida a vůdce AGMD z opolského Slezska, Rafał Bartek. Kancléřka naznačila již na začátku zasedání, dříve než dostala informaci o aktuální situaci německé menšiny, že problému rozšíření města Opole je si vědoma a že jej projednala při dřívějších setkáních s premiérkou Szydłovou.
Během setkání, Galla, Gaida a Bartek poděkovali Merkelové za dosavadní podporu německé menšiny v Polsku, ze strany německé spolkové vlády. Důležitým tématem jednání byly požadavky vznesené při německo-polském kulatém stolu, kde německá menšina očekává podporu v otázkách vzdělávání a výzkumného centra německé menšiny. Také byla diskutována současná politická situace v Polsku, z pohledu německé menšiny. Rozhovor byl také dobrou příležitostí k odhadování budoucnosti, zejména tváří v tvář nadcházejícím parlamentním volbám. Zástupci Němců v Polsku vyjádřili naději, že stejně jako v minulých letech, bude mít CDU/CSU podporu německých menšin ve svém volebním programu. Kancléřka ujistila, že otázka německé menšiny je v programu uvedena. Také oznámila, že problematika národnostního školství v Polsku bude projednána na setkání s ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem a ministrem vnitra Thomasem de Maizière.Kancléřka dostala šátek od fotbalové školy německé menšiny, s logem německé menšiny, a pozvání na pouť národnostních menšin, která se bude konat 4. června v Sankt Annaberg. Vídeň / Opole, dne 9. února 2017 Sudetendeutscher Pressedienst (SdP), Rakousko
Německo-česká kultura paměti
Týdenní seminář v Heiligenhofu - Část I
Rozšiřování znalostí bylo cílem vícedenního informačního semináře "Německo-česká kultura paměti", v polovině listopadu v sudetoněmeckém vzdělávacím centru Heiligenhof v lázních Bad Kissingen, vedeném ředitelem nadace Steffenem Hörtlerem. Přišli sudetští Němci a Němci a Češi se zájmem o německo-českou historii. Mnohým z nich poskytuje Heiligenhof domovskou atmosféru. Zažívají pocit bezpečí v sociálním společenství stejně smýšlejících lidí, spolu se získáváním informací a školením.
Tradice a historie Čech, Moravy a sudetského Slezska, jako společného domova Čechů a Němců, se táhla jako červená nit prezentacemi motivovaných řečníků a seminaristů podílejících se na diskusi. Postavit most, od minulosti zatížené válkou a vyhnáním do společné budoucnosti a dát vzniknout nápadům a pomoci společným projektům a iniciativám k prospěchu obou stran, bylo smyslem a cílem semináře.
Spolkový jednatel sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Christoph Lippert, uvedl ve své přednášce dnešní kulturu vzpomínání a úkoly organizace s ohledem na historický kontext i na rostoucí zájem mladých Čechů o sudetoněmecko-českou pospolitost. Historie a kultura Němců se v českých zemích prosazuje víc a víc. Také zločiny spojené s druhou světovou válkou a jejími následky by neměly být vylučovány. Je toho tolik, co sudetské Němce a Čechy spojuje, co nacionalismus nemohl rozbít. A na to je nutné navázat. To je šance pro sudetoněmeckou etnickou skupinu, zprostředkovat své základní kompetence z hlediska svých domovských tradic a historie české a německé mládeži. Lippert řekl: "Jsme také příslušný kontaktní bod pro lidi se sudetoněmeckými kořeny, kteří se o ně začínají zajímat."
Peter Becher, literární historik a ředitel Společnosti Adalberta Stiftera v Mnichově vystoupil s přednáškou o sudetoněmecké kulturní politice. Předeslal kulturní perspektivu v tom, že se řada českých spisovatelů začala intenzivně a kriticky zabývat vyhnáním. Diferencovaná analýza historie by na sudetoněmecké straně neměla „padnout pod stůl“. Pokud se očekává, že Češi obnoví svůj pohled na historii, znamená to, aby jej obnovili také sudetští Němci. Sudetští Němci by neměli mít dojem, že se nic nestalo. Ani historici, ani německá nebo evropská veřejnost, by si neměli myslet, že vyhnání bylo jako gilotina spadlá na sudetské Němce. Historické souvislosti byly dávno výzkumem zdokumentovány. "Když vidíme chvályhodné formy pomalého a těžkého zabývání se procesem vyhnání u mnoha Čechů, měli bychom my na oplátku mít ochotu, zamést před vlastním prahem", řekl Becher.
Becher pochází z dynastie, která byla vyhnána z Karlových Varů. Již řadu let bojuje za to, aby bolestivý děj vyhnání byl uznáván se všemi jeho důsledky. Jeho apel k publiku: "Nechci v žádném případě ospravedlňovat nebo bagatelizovat proces vyhnání, ale žádám myslet a reagovat na zkušenosti a utrpení na obou stranách."
Spolek Adalberta Stiftera vidí sám sebe jako mediátora sudetoněmecko-české kulturní výměny. Úkoly tohoto sdružení, založeného v roce 1947 v Mnichově vědci, umělci a spisovateli z Prahy a „sudet“, by se daly shrnout podle Bechera do tří tematických okruhů:
- podpory sudetoněmeckých umělců a spisovatelů;
- předkládání kulturních dějin českých zemí se zvláštním přihlédnutím k podílu Němců;
- podpory německo-české kulturní výměny.
Becher informoval o četných akcích své organizace, zdůraznil mimo jiné, že po přelomu brzy začala sudetoněmecko-česká kulturní výměna, prostřednictvím akcí jak českých autorů v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, tak také sudetoněmeckých autorů v jejich rodných městech. Výstavy a akce také sloužily jako otevírač dveří k porozumění. Kulturní činnost sudetoněmeckých institucí v České republice je velmi cenná. Kultura ale není jen záležitostí Sdružení Adalberta Stiftera. Jako příklad řady dalších kulturních pracovníků uvedl sudetoněmeckou pečovatelku a domácí zdravotní sestru Zuzanu Fingerovou, jakož i Matthiase Dörra, spolkového jednatele Ackermann-Gemeinde.
Hildegarda Schusterová, Sudetendeutsche Zeitung, 25.11. 2016, str. 3
Mezi úspěchy a plány do budoucna
Německo-české diskusní fórum po 20 letech a před příštím desetiletím
O víkendu se konalo v Praze Německo-české diskusní fórum. Tématem bylo přijetí Česko-německé deklarace před 20 lety. Setkání začalo jednáním Koordinační rady. Zároveň byly poprvé uděleny novinářské ceny pro mladé novináře v několika kategoriích. V pondělí došlo na široké fórum s cílem na jedné straně ve třech kulatých stolech zhodnotit 20. výročí Česko-německé deklarace z roku 1997, ale také naplánovat budoucnost na dalších nejméně deset let. Na tak dlouho byla totiž nově dohodnuta podpora z rozpočtů obou zemí.
Vedení převzali po krátkém přivítání spolupředsedové, spolkový ministr zemědělství Christian Schmidt a Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu. Záštitu také převzal český premiér Bohuslav Sobotka. Poukázal na pozitivní vývoj česko-německých vztahů a všiml si z různých aspektů jednoho - vztahů s bývalými občany, vyhnanými sudetskými Němci. Potvrdil své dřívější prohlášení, že z historických důvodů považuje spojenectví mezi Čechy a sudetskými Němci za pozitivní impuls pro rozvoj Evropy (SDZ 21/2016). V následujícím programu se pak ukázalo, jak se počáteční výhrady obou stran snižovaly.
Zdroje Deklarace
Na prvním kulatém stole byl analyzován proces tvorby společného prohlášení. Diskusi moderoval Miroslav Kunštát. Účast se skládala z Rity Süssmuthové - bývalé předsedkyně Spolkového sněmu, Emilie Müllerové - bývalé poslankyně Evropského parlamentu a dlouholeté bavorské ministryně, Josefa Zieleniece - bývalého ministra zahraničí České republiky a Alexandra Vondry, který sloužil v různých funkcích v několika vládách a v diskusi o Deklaraci sehrál klíčovou roli. Zde se ukázalo, že ne každý věřil od samého počátku, že budou mít úspěch. Tehdejší ministr zahraničí Zieleniec a jeho zástupce Vondra vypravovali o tom, jak dokument drželi v tajnosti na svém vlastním ministerstvu, bez razítka a bez zapojení zaměstnanců. Anekdotické byly také zkušenosti s bývalým premiérem Václavem Klausem, jehož dnešní shazující výroky v českých médiích měli čeští účastníci v čerstvé paměti. Süssmuthová vysvětlila rozhodovací mechanismy na německé straně, zejména týkající se Helmuta Kohla. Poté rostla úloha Bavorska, do té doby potlačená, řekla Emilia Müller.
Důležitou roli hrála také funkce Václava Havla, který zaujal pozici lidského přehodnocení vyhnání a je to stále velmi otevřené téma reflexe českého postoje.
Posledních 20 let
Druhý kulatý stůl poskytl přehled o různých fázích vývoje německo-českých diskusí od přijetí Deklarace před 20 lety. Debatu moderovali politolog Jacques Rupnik a Felix Kolmer, který podporuje usmíření po mnoho let. Jeho argumentační základna je ovlivněna pouze z části jeho zážitky z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Od začátku přispěl k mnoha oblastem česko-německých vztahů. Zahrnutí obětí nacismu bylo podle Kolmera významným nástrojem vzájemného porozumění.
Poté diskutovali Antje Vollmerová - bývalá místopředsedkyně Spolkového sněmu, kníže Karel Schwarzenberg, který byl dvakrát ministrem zahraničí České republiky, Bernd Posselt - Panevropan, poslanec Evropského parlamentu v letech 1994 až 2014 a nyní spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a mluvčí národnostních menšin, Rudolf Jindrák - bývalý velvyslanec ČR v Německu, pak náměstek ministra zahraničí a nyní poradce předsedy vlády. Tato debata ukázala, jak již existující deklarace a její interpretace získala svou vlastní dynamiku. Posselt velmi zřetelně zdůraznil, že sudetští Němci nezachytili text a také nebyli zapojeni do zpracování pro ně "existenciálních" otázek. Ale díky účasti v orgánech národnostních menšin by měla být vnímána jejich přirozená průkopnická role v procesu porozumění.
Jindrák poukázal na současnou světovou politickou situaci a zmínil se o nebezpečí, které představují nové nacionalismy. Také Vollmerová vidí porozumění jako prostředek k řešení aktuálních globálních problémů.
Uvolněná atmosféra byla vidět v mnoha vtipných výrocích diskutujících, třeba když se Antje Vollmerová chtěla odlišit od Bernda Posselta, ale zjistila, že mají v tomto bodě výjimečně stejný názor. Kníže Schwarzenberg mluvil o "uvolnění křeče" a poukázal na nedávné zjištění veřejného mínění, které prokázalo, že Češi a sudetští Němci již nadále většinou odmítají považovat vyhnání za spravedlivé opatření. Nicméně je třeba pamatovat na to, že prohrál prezidentské volby, protože proti proudu připomněl zbavení práv a vyhnání Němců, což využil současný český prezident - Miloš Zeman.
Veřejné mínění dnes
O vývoji veřejného mínění v obou zemích a o úloze mládeže v rozvoji dvoustranných vztahů v evropském kontextu mluvili Kai-Olaf Lang - předseda Nadace pro vědu a politiku v Berlíně a Bettina Finzel - zástupkyně fóra mládeže. Informovali o vývoji této diskusní skupiny v posledních letech a projektových záměrech do nadcházejících let. Pak vědci, Pavel Fischer z Ústavu pro výzkum veřejného mínění STEM a Steffen de Sombre z Allensbach Institut, předložili své studium postojů veřejnosti k bilaterálním vztahům a k Evropě v obou zemích.
Novináři Lída Rakušanová a Daniel Brösser, který pracoval pro tiskovou agenturu DPA v Bratislavě a pro "Süddeutschen Zeitung" v České republice, komentovali výsledky. Vývoj veřejného mínění se stal viditelným, a má zásadní význam pro česko-německé vztahy. Stručně řečeno, prostor pro porozumění se rozšiřuje. Nicméně má mnoho Čechů kritický postoj k evropským přístupům, který se výrazně liší od prointegračního přístupu Němců, v důsledku německo-české historie. Oba novináři zdůraznili v této otázce roli médií. Konstatovali, že existuje jen málo mediálních mostů mezi oběma zeměmi a nadšení v médiích, které bylo viditelné v Německu po pádu komunismu, nyní zcela zmizelo. Rakušanová i Brößler ovládají oba jazyky proto nemohou být klamáni ve svém pozorování české-německých vztahů.
Na Karlově univerzitě
Na závěr tohoto setkání se všichni sešli v Karolinu ke svobodné komunikaci, po akademickém úvodu. Pod vedením prorektorky Lenky Rovné byly předány pozdravy českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a „ministra“ pro Evropu německého ministerstva zahraničí, Michaela Rotha. Oba zaujali opatrně optimistické postoje v oblasti zahraničních vztahů. Hlavní řečník, bulharský vědec Ivan Krstev, připomenul, že v roce 1997, v němž byla Deklarace přijata, válka v Evropě ještě neskončila, a to na Balkáně. Zdůraznil, jako ostatní mluvčí předtím, že nacionalistická hnutí v Evropě jsou dnes velkým rizikem. Podtrhl to, co již bylo předtím jasně uvedeno. Bernd Posselt již dopoledne varoval před sílícím nacionalismem a zdůraznil, že evropská integrace hraje velmi důležitou roli.
Jaroslav Šonka, Sudetendeutsche Zeitung, 3.2. 2017, str. 1
Také jde o důstojnost menšin
Seminář "Kultura vzpomínání a hledání stop" v Heiligenhofu
Přeplněný více než 60 účastníky byl seminář "Kultura vzpomínání v Evropě - hledání klíče k budoucnosti". Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) jej pořádal ve spolupráci se sudetoněmeckým střediskem vzdělávání a setkávání "Heiligenhof“ v lázních Bad Kissingen. Řečníci zprostředkovávali kulturu a historii Němců ve střední Evropě. Týden byl využit k zainteresovaným a živým diskusím mezi řečníky a účastníky.
U příležitosti 20. výročí Česko-německé deklarace z roku 1997 Posselt zdůraznil: "Německo-česká deklarace byla považována za potvrzení smíření, ale měla částečně protichůdné účinky." Nacionalisté jako Václav Klaus byli proti deklaraci, ačkoli on nakonec podepsal. Největší výhrady byly od sudetských Němců, protože lidé, kteří deklaraci připravovali, neměli žádné problémy se navzájem sladit za jejich zády, řekl Posselt. To způsobilo mnoho ran. Přesto zatím nese dobré ovoce. Měla dva pozitivní důsledky, obě vlády vytvořili koordinační radu v Česko-německém diskusním fóru (ČNDF) a České-německý fond budoucnosti (ČNFB) , který v již financoval tisíce společných projektů. "Myslím, že jako SL jsme udělali správné rozhodnutí. Řekli jsme: „Nechceme trucovat, ale naším úkolem je vytvořit z těchto orgánů něco pozitivního pro budoucnost." Byli jsme velmi pragmatičtí a řekli jsme. „Nechceme lízat staré rány, ale konstruktivně pracovat v rámci těchto těles.“ Franz Neubauer a Fritz Wittmann (který později odstoupil) šli do ČNDF v r. 1998/99 a byli tam od začátku. V ČNDF bylo vždy více sudetoněmeckých zástupců. Navzdory někdy únavným a malým krokům tento panel neustále mluvil s českou stranou a navazoval mezi českou stranou a sudetoněmeckou síť kontaktů. V radě ČNFB to dokonce bylo i tak, že sudetští Němci tvořili většinu. Předsedou byl například člen společenství Seliger-Gemeinde, Albrecht Schläger.
Se spoustou trpělivosti byly podporovány česko-německé projekty. Takže se objevila pevná komunikační síť, která byla podpořena prací vyhnanců. "Především naše domovské divize, ale i územní organizace odvedly solidní práci v takzvané lidové diplomacii", řekl Posselt. Naše pražská kancelář s Peterem Bartonem sehrála klíčovou úlohu, pomohla získat celkový politický průlom ".
Bylo důležité zachovat kulturní kořeny, udržovat památná místa. V ČNDF pro to existuje speciální pracovní skupina. Mladší generace se stále více zakořeňuje v českých zemích. Nutná byla přeshraniční odborná práce, bude prováděna v masovém měřítku dobrovolníky. Naplno pracující zaměstnanci spolkového úřadu a sudetoněmecké kanceláře v Praze jsou katalyzátory, které propojují tisíce lidí na obou stranách.
Češi potřebují sudetské Němce a sudetští Němci Čechy a Evropa potřebuje oba. „Budoucnost vyžaduje vzpomínání": proto začal Posselt svou historickou pasáž rokem 1917, érou nacionalismu a konce staré skvělé Evropy, 1200 let trvající od Karla Velikého. Pokud jde o celosvětová mírová jednání - papež Benedikt XV. a císař Karel v roce 1917 na jedné straně a generální štáb v Německu Paula von Hindenburga a Ericha Ludendorffa, snili o takzvaném vítězství míru. Ale na druhé straně působil italský nacionalismus, francouzský nacionalismus v opačném směru. "Velkou tragédií Evropy byl nacionalismus, počínaje francouzskou revolucí, explodující v 19. století a pak v první a druhé světové válce!" Dnes nikdo neví, že: „Potřebou demokracie je skutečná svoboda, práva menšin, lidská práva, právní stát, prvky, které teprve dávají demokracii její svobodomyslný charakter.“ Posselt připomněl, že před 150 lety byl přijat rakouský ústavní zákon, roku 1867. Nejen poprvé formuloval lidská a parlamentní práva. Také dílčí článek, dnes bychom etnické skupiny, že v říši mají stejná práva. Posselt: "To znamená, že se nejednalo o státní národ, nebylo většiny, nebylo žádné menšiny, ale tam byly malé a velké skupiny, které měly přesně stejnou důstojnost."
Základní zákon Habsburského státu, který také zaručoval práva každého jazyka a kultury, jen částečně fungoval. Nicméně princip je cenný. „Takže byl v r. 1899 v Brně na kongresu starých rakouských sociálních demokratů přijat model jejich národnostního programu." Na příkladu dnešního Brna ukázal Posselt slaďování aktivit, pozitivní atmosféru odstraňování reziduí Čechů proti Němcům a proti sudetským Němcům. „Nacionalismus je pokus získat výhody na úkor jiných, a to vždy znamená v konečném důsledku nevýhody. Nacionalismus je forma sobectví.“ „Vždy jsme žili dobře v českých zemích, když si dvě jazykové skupiny německá a česká dobře rozuměly. Vždy špatně, došlo-li k napětí a konfliktům.
Lidé takzvané revoluce 1848 začali s názorem, že Čechy potřebuje větší autonomii. 1848 stál na počátku a skončil tím, že Češi a Němci spolu bojovali v Čechách až do dneška. Podobným příkladem je Maďarsko. Maďaři a Chorvaté sdíleli území Maďarska, hnutí za větší autonomii začala v rámci multietnického státu. Pak se postavili proti sobě." Takže si můžeme jasně uvědomit, že nacionalismus vede nakonec ke ztrátě všech práv. Ale když se společně spojí za svobodu a soužití a sebeurčení, pak je šance tuto národně smíšenou centrální Evropu také prosadit." Sudetští Němci žili navzdory vyhnání stále v srdci Evropy. A stále platí, že Evropa může fungovat pouze v případě, že bude fungoval rovněž její srdce. „Inteligentní lidé jako Václav Havel to rozpoznali brzy".
Posselt vypravoval o svých kontaktech s českým undergroundem a své podpoře utlačovaným občanům a hnutím v oblasti lidských práv v komunistickém Československu. Ukázal knihu, která se před pár dny objevila v Praze. O jeho příteli, bojovníku za občanská práva a novináři Milanu Kubešovi, který se jako mnozí jiní snažil udržet jiskru svobody za železnou oponou. Od doby těchto kontaktů se také znal s Václavem Havlem.
Po sametové revoluci věřili, že se Češi a sudetští Němci mohou spojit. Nicméně byly překážky na obou stranách. Sudetští Němci nebyli připraveni na tento vývoj v mnoha ohledech. Ani Češi ve své drtivé většině. "Nechali Havla na holičkách, nijak jej nenásledovali, a to z toho prostého důvodu, že propaganda komunismu nacionalismus využívala, ale i z důvodu odcizení. To bylo důsledkem separace železnou oponou, a vývoj nemohl jít tak rychle, jak bychom si v té době představovali. Proto jsme utrpěli obrovskou porážku. Tento neúspěch pak vedl k značnému odcizení.“
Hildegarda Schusterová, Sudetenseutsche Zeizung, 3.2. 2017, str. 3
„Zaručené zamlžení“ ve vztahu mezi Berlínem a Prahou
Byly to děsivé scény před pražským Lichtenštejnským palácem: shluk pravicových a levicových radikálních Čechů bouřil a zapálil německou vlajku. Uvnitř seděl kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus a po tvrdém diplomatickém boji podepisovali "perspektivní" Česko-německou deklaraci. Jen s obtížemi potlačil Klaus svůj hněv kvůli poznámce Kohla, že majetkové nároky vysídlených sudetských Němců "přirozeně" zůstanou otevřeny . O 20 let později se věci mají trochu jinak. Zatímco nesouhlas trvá, je zamlžován na obou stranách. Dokonce i mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Bernd Posselt (CSU), vidí dokument jako "nyní pozitivní" (SP 01-17). Odkazuje se na práci „Česko-německého fondu budoucnosti" (CNDF) a Česko-německého diskusního fóra (ČNDF). Od svého založení v roce 1998 věnoval ČNDF okolo 54 milionů eur na 9.500 česko-německých projektů, včetně projektů pro školy a na výměny mládeže a kulturní spolupráci.
V současné době se do popředí dostávají nové otázky, například různé názory v uprchlické a imigrační diskusi. V Deklaraci ze dne 21. ledna 1997 byly odstraněny stíny minulosti v bilaterálních vztazích, řekl Klaus Kinkel (FDP), který byl za Kohla ministrem zahraničí, k dokumentu novinářům v Praze. "Toto prohlášení připravilo cestu k otevřenějšímu přístupu k historii." Vztahy mezi Čechy a Němci byly postaveny na "pevné základy", řekl Kinkel ve svém projevu během setkání Nadace Friedricha Naumanna k 20. výročí podpisu. Také kritizoval "kategorické odmítnutí závazných uprchlických kvót EU" vládou České republiky. To vedlo k "určitému zamlžení". Němci mají problémy s tím, že ve většině evropských zemí na uprchlickou otázku soudí, že jsme v ní nepochybně udělali chyby.
Sudetenpost, 9.2. 2017, str. 1, bez autora a značky
Jako tlustá deka mlčení
Dvacet let je více než mrknutí oka historie. Během této doby se může změnit hodně, k dobrému nebo špatnému. To platí také pro Česko-německou deklaraci z 21. ledna 1997. Deklarace přinesla dvě instituce, Diskusní fórum a Fond budoucnosti, které přebíraly odstraňování těžkých břemen v bilaterálních vztazích. To musí být posouzeno. Česko-německé vztahy nejsou vůbec tak bezproblémové, jak se často tvrdí. V současné době jsou důležité rozdíly v přístupu k závazným kvótám EU, týkajícím se přijímání "uprchlíků" – lidí utíkajících před válkou a konfliktem v zasažených oblastech.
Sudetští Němci ve svých varováních potvrdili, že Praha interpretuje Deklaraci jednostranně, po svém. První pěkně znějící formulace, že "bezpráví patří minulosti" a obě strany "zaměří své vztahy na budoucnost", je českou politikou navržena jako tlustá čára za vyhnáním. Dokonce i dobře společně přijatelná a přiměřená náprava, jaká byla v té době požadována landsmanšaftem, by měla být vyloučena. A německá strana oponuje málo. Nad bezprávné dekrety, které vedly k vyhnání velkého množství lidí, chce položit tlustou deku mlčení. Také modrobílý štít země není imunní vůči takovému pokušení.
Dominují tomu bavorské zájmy, o sudetoněmeckých se nemluví. Předsedkyně bavorského zemského sněmu Barbara Stamm (CSU) nazvala Deklaraci milníkem a „důležitým základem pro nás v Bavorsku", pro rozvíjení přátelství s Českou republikou: „dnes jsme rádi, že budeme udržovat spolehlivé partnerství." Deklarace byla sjednána v jakési tajné diplomacii přes hlavy sudetských Němců. Otázky, které pramení z minulosti, byly předány historikům. Jak se říká, aby bylo možné elegantně politicky „uniknout“.
Byl to klam, jak je vidět dnes. Mnoho vyhnaných nabylo dojmu, že jsou mimo rozhodovací proces, že jsou ponecháni na holičkách. Tím se nevytváří "příznivé klima" pro novou důvěru, jak doufal Václav Havel ve svém velkém projevu v německém Spolkovém sněmu na jaře 1997.
Gernot Facius, Sudetenpost, 9.2. 2017, str. 1
Steinbachová opouští CDU
CDU a Erika Steinbachová: během několika let se vzhledem k politickým rozporům poškodil vzájemný vztah. Vystoupení bývalé předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV-Bundes der Vertriebenen) ze strany, ve které byla 43 let, teď na konci její parlamentní kariéry, byl politickou bombou. Nyní nezařazená poslankyně parlamentu se tímto výrazným krokem samozřejmě připojila k prudkým útokům proti Angele Merkelové: Kancléřka jako osoba je sympatická a obratná, ale její politika - od útlumu jaderné energetiky až po uprchlickou politiku - je posloupnost solitérních rozhodnutí "bez ohledu na právo a pořádek", řekla Steinbachová.
"Stejně jako v diktatuře"
Její bývalá strana a straničtí kolegové nejsou šokováni, jak tomu bývá v podobných případech. Odcizení Steinbachové od CDU se objevilo již před několika měsíci. "Stejně jako v diktatuře" se bude rozhodovat v Německu, tweetnul přímo volený poslanec z Frankfurtu na jaře 2016. Strana a frakce byly předem varováni. Kolegové Steinbachové z konzervativního tábora však byli překvapeni načasováním odchodu ze strany.
Uprchlická politika, kterou Steinbachová předkládá jako zdůvodnění, byla na podzim roku 2015 považována za správnou, míní například Wolfgang Bosbach. Uznává, že jeho bývalá kolegyně je výslovně „přímá, bojovná demokratka". „Ale od té doby jsme samozřejmě udělali řadu oprav."
Ostrá slova přišla z CDU, od generálního tajemníka Petera Taubera. „Obvinění jsou přehnaná a neodůvodněná.“ Nepovažuje je za věcné dokonce ani liberální „Berliner Tagesspiegel" : „Steinbachová není žádný nudný konzervativec, může se ostře hádat. A například na otázku, zda federální vláda, přetížená přijímáním uprchlíků v zimě 2015/16, mohla jednat jinak, mají přední právníci rozdílné názory." Tato „korunní svědkyně" by se měla mít na pozoru při výrocích o „propasti mezi zákonem a realitou", Steinbachová však spor vyhrocuje jako „porušení zákona".
Vzdání se kořenů?
Noviny se stále do značné míry drží zpět s věcnou kritikou toho, co tvrdí poslankyně. Seriózní komentátoři poukazují na to, že Steinbachová zastupuje nejen vyhnance, ale celý politický směr, který měl po desetiletí svůj politický domov v CDU: demokratická práva. Ten by ztratil domov. CDU, poznamenává die „Welt“, by měla vzít odchod Steinbachové jako příležitost k ověření, zda se opravdu chtějí vzdát jednoho ze svých kořenů.
Její kritika uprchlické politiky spolkové vlády vyzdvihuje z pozadí fakt, že Erika Steinbachová měla vždy v minulosti pro Angelu Merkelovou slova chvály. Jedním z jejích posledních oficiálních aktů, kdy působila jako předsedkyně BdV, bylo v roce 2014 udělení zlaté plakety od sdružení. Tato plaketa byla vytvořena speciálně pro Merkelovou. „Dokonce i jako kancléřka sdílela mé obavy a byla vždy otevřenou a poctivou partnerkou. I od té doby, kdy se stala kancléřkou,“ napsala Steinbachová ve své knize „Útěk, vyhnání, varování", která se objevila v r. 2016.
Bez Merkelové by se nepodařilo vytvořit spolkovou nadaci „Útěk, vyhnání, smíření“ jako státní instituci a bez kancléřky by také nebyl zaveden Národní den vzpomínky na oběti útěku a vyhnání.
(fac), Sudetenpost, 9.2. 2017, str. 3
K hledání dialogu sudetoněmeckým landsmanšaftem
"Co je vlast?"
Druhá strana mince! Také to musí nebo by mělo být řečeno! V písni stará matka je o staré matce se sněhobílými vlasy: „měj v úctě bílé vlasy .."
Ta, která zažila a přežila hrůzy vyhnání, nyní v dobře udržovaném domě, říká svému synovi: „Jsem ráda, že se naší rodině dobře daří, že vnuk mohl studovat a žijeme v blahobytu. Ale to všechno díky vyhnání!!! Byli bychom jako nenávidění Němci po čtyři desetiletí komunismu kuliové (nádeníci, vykořisťovaní pracovníci) a děti by neměly povoleno dostat se na vyšší školy!
To vše by bylo mnohem horší, než bylo hrozné vyhnání a děkuji Bohu, že nás osvobodil od těchto lidí. - Od lidí, kteří Beneše ještě uctívali?! Neměla jsem žádný pocit domova, protože již vznik státu v roce 1918 vedl k bolestivému ponížení a to se neustále zhoršovalo. To ponížení měli ale po zničení říše, podle mírové smlouvy dané diktátem z Versailles, snášet všichni Němci. Žijíce v nejhlubší nouzi, museli až do třicátých let stále platit vysoké roční reparace a nezaměstnanost vzrostla na 6,2 milionu lidí!“
„To vše pak přivedlo k moci Hitlera. On zastavil nejprve reparace a tak ukončil Versailleský diktát. Nebyl žádný Hitlerův národ - byl to týž národ jako po roce 1945, který silou svých rukou uskutečnil vzestup. Jak mohli v té době, kdy život neustále zlepšoval, lidé od Hitlera rozpoznat nebezpečí, když, stejně jako Olympijské hry v roce 1936, celý svět obdivoval hospodářský růst za jeho vlády?“
„Jak mohl nejširší německý lid rozpoznat, co bylo před ním, když mocní světa, kteří vždy „všechno ví“, toto nebezpečí včas nerozpoznali? Široký německý lid!! Stejně jako v případě Postupimské konference v srpnu 1945 nerozpoznali to, co krátce poté přinese Stalin „starý dobrý strýček Joe", kterému pomohli Američané pouze prostřednictvím obrovských dodávek zbraní a zásob k vítězství!? Faktem je, že pak Stalinova blokáda Berlína přinesla přehodnocení a my jsme získali záštitu západního společenství! To pak umožnilo rozvoj, který vedl k ekonomické říši divů!"
Teprve teď mohu mluvit o mém, vašem, domově - domově, kde opravdu stojí za to žít! Na stole měla knihu Konfucia! Tato matka ještě dodala: "Je třeba ctít právo, a ne jednat nebo mluvit s nedostatkem odvahy!"
Gerhard Roch, 86551 Aichach, Tribune der Meinungen, Sudetenpost, 9.2. 2017, str. 12
Volný a krácený překlad ing. P. Rejf, CSc., připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 9. února 2017.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl