Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
Němečtí „zmizelí“ z Jugoslávie
Postupně se zaplňují mezery ve výzkumu vyhnání. Osud německé menšiny v bývalé Jugoslávii byl dlouho vyloučen z veřejného diskursu. Podle oficiálního slovníku byli Němci "zmizelí". Na jedné straně tento termín naznačoval, že "ustoupili" spolu s Wehrmachtem, na druhé straně, bylo slovo používáno eufemisticky. O problému „útěku a vyhnání“ bylo celkově v celém regionu málo informováno a byl marginalizován. Mezinárodní vědecká konference v rakouských lázních Radkersburg v roce 2012, se věnovala historii "zmizení" a osudu "zmizelých", podle znění pozdějších předpisů. O čtyři roky později předložila Nadace útěku, vyhnání, smíření koncem roku 2016, ve spolupráci s Centrálním muzeem Dunajských Švábů v Ulmu, rozsáhlou publikaci.
Mathias Beer (z University Tübingen) popisuje zvláštností útěku a vyhnání z jihovýchodní Evropy. V den bezpodmínečné kapitulace ozbrojených sil tam bylo asi 200.000 ze zhruba půl milionu příslušníků německé menšiny v Jugoslávii. V tomto okamžiku byla většina německých sídelních míst již více než půl roku v rukou komunistických úřadů. "To znamená, že opatření, směřující proti německé populaci, byla realizována, na rozdíl od Rumunska a Maďarska, značný čas před koncem války a přímo spojena s vystěhováním a evakuací nacionálněsocialistické populace", píše Beer. Připojuje informace o rozdílném zacházení s německým obyvatelstvem v různých regionech. "Vyhnání, doprovázená masakry, byla zpočátku pouze ve Slovinsku, kde přeživší slovinští Němci byli z největší části vyhnáni během „národního zúčtování" do poloviny roku 1947, nebo byli zabiti v některých částech Slovinska. Naproti tomu v Bačce, Banátu a Syrmii byl zpočátku dominantní formou systém táborů. V nich bylo německé obyvatelstvo internováno, nuceno do práce a zdecimováno."
Nebyla tam žádná formální rozhodnutí o vyhoštění. Ta byla u Maďarska zahájena nařízením ze dne 22. prosince 1945, takže má součet přijatých opatření proti německé menšině - poprav, internování na nucené práce, deportací - nakonec jejich "zmizení".
Jako jediný stát se Jugoslávie odvolávala teprve dodatečně na Postupimské dohody, za účelem získání souhlasu k vyhnání Němců. Odůvodněno to bylo obavami s ohledem na německé válečné zločiny. Spojenci bělehradskou iniciativu zamítnuli, stejně jako později podobné pokusy, naposledy v září 1947.
Badatelé pod vedením Beera došli k závěru, že dopady útěku a vyhnání Němců byly v Jugoslávii "nejradikálnější". Tam zahrnovaly předválečné německé menšiny asi půl milionu lidí. Při sčítání lidu v roce 1953 jich tam bylo asi jen 62.000. Zjistili, že téměř 88 procent německých menšin Jugoslávie "zmizelo". Zemřeli, nebo byli zabiti, utekli, nebo byli vyhnáni. Většina z vyhnaných nejprve žila v Rakousku, později se přesunovali na jih a jihozápad Německa. Výsledek: Od roku 1960 neexistuje v Jugoslávii prakticky žádná německá menšina.
Na rozdíl od Jugoslávie a Rumunska mělo Maďarsko, jak již bylo uvedeno v případě spojenců, použít přesídlení „jejich“ Němců. V lednu 1946 začalo "regulované přesídlení" do americké okupační zóny. Až 150.000 maďarských Němců se dostalo zejména do severního Württemberska a severního Bádenska, ale také do Hesenska a Bavorska, podle nalezených mikrofišů. Od srpna 1947 do června 1948 pak bylo vyhoštěno, pod tlakem ze strany vlády v Budapešti, téměř 50.000 lidí, tentokrát do bývalé sovětské zóny.
Mathias de Beer informuje, že: "Zbývající německá menšina byla podrobena důkladné asimilaci.“ (fac) , Sudetenpost, 12.1. 2017, str. 5
Bernd Posselt: Se zdviženou hlavou a citlivě vzdorovat silám destrukce
František Palacký byl nejvýznamnější český historik nejen 19. století, který zaujal v nejlepší pasáži své práce názorem, že ten, kdo vlastní Čechy, ovládá také Evropu. Varoval v této pasáži před demontáží habsburské monarchie, mimo jiné s argumentem, že jinak náš kontinent ovládne "ruská univerzální monarchie", s českými zeměmi jako oporou.
V době kybernetické války, mezikontinentálních raket a globální sítě terorismu, se mnohým zdá, že geopolitika ztratila svůj význam, nebo její význam je alespoň snížen. Ale Německo, Rakousko a Česká republika jsou stále v srdci Evropy. Jednotící funkce starého Rakouska-Uherska, kterou převzala demokratická EU, rozdrtily právě v případě rakouské říše konfliktní nacionalistická hnutí. Dnes jako před sto lety je shoda v jednom aspektu - vůli k ničení.
Samozřejmě dnešní Evropa ví, že podobné vlastní chybné trendy existovaly v dřívější době pod dvouhlavým orlem. Ale již dvě nebo tři dekády po katastrofě z let 1917-18, v éře nacionálního socialismu, vyhnání a komunismu, by většina lidí na tomto prostoru ráda svýma rukama znovu vyhrabala, co jim bylo k dispozici v dlouho kvetoucí fázi před První světovou válkou.
Letos je stoleté výročí roku 1917, který byl velkým zvratem historie. V generálním štábu malé německé říše Hohenzollernů snili generálové Hindenburg a Ludendorff o "vítězném míru", rovněž i o územních výbojích na Východě a na Západě, ve shodě s nacionalisty na druhé straně fronty, protože vládli jak ve Francii, tak zejména v Itálii. Hlavní mírové iniciativy přicházely od papeže Benedikta XV. a mladého císaře Karla Rakouského, který usedl na trůn dne 21. listopadu 1916, jako nástupce svého prastrýce France Josefa. Na základě svých frontových zkušeností z počátku deklaroval: "S takovýmito bitvami končím." Jeho soused císař Vilém opakovaně ústně i písemně informoval, že válka se nevyhraje a skončí kolapsem obou říší. Zdá se ale, že neměl proti Generálnímu štábu dostatečný vliv. Evropa krvácela mezitím na mnoha frontách, a to zejména ve vražedné zákopové válce mezi svými hlavními národy, Němci a Francouzi, u Verdunu.
Pro tento pokles vlivu našeho kontinentu v roce 1917 nastal vzestup dvou budoucích mocností, které si měly rozdělit vliv mezi sebou po druhé světové válce: Spojených států a Sovětského svazu. Vstup Američanů do války proti Německu dne 6. dubna 1917, jakož i komunistická Říjnová revoluce v Rusku o sedm měsíců později, byly předzvěstí bipolárního světa, který byl pak zřízen v roce 1945 v Jaltě a měl končit až v roce 1989.
Rok 1917 mohl být v sudetské Karpatské kotlině rokem míru, počátkem demokratického vývoje, mezinárodního porozumění a souzvuku křesťanské sociální politiky, kterou by se snad dalo vyhnout Druhé světové válce, vyhnout pozdějším hrůzám. Císaři Karlovi, inspirovanému katolickým sociálním učením z Boru u Tachova v Čechách, se podařilo vytvořit první ministerstvo sociálních věcí na světě a znovu aktivovat tři roky předtím Říšskou radou pozastavenou podporu demokratického vývoje nadnárodní monarchie. Ale jeho zoufalé mírové pokusy selhaly stejně, jako jeho velmi promyšlené koncepce pro transformaci království do volné federace rovných národů. Malá Evropa se v té době nemohla prosadit a spojena ve větší mohla být pouze světovou válkou později.
Vrátit se v čase opět na tuto trajektorii, pro nás Evropany jen se sedmi procenty světové populace - s výrazně klesající tendencí - , by bylo sebevražedným šílenstvím. Proto opět velmi záleží na smýšlení, které vládne v srdci Evropy. Aby Češi a sudetští Němci našli opět, v té či oné podobě, nadnárodní partnerství, které obohatí celý kontinent kulturně a politicky. To ozřejmil nejstarší syn císaře Karla, Otto von Habsburk, na přednášce na Karlově Univerzitě v roce 1991, větou : "Tato země má od narození právo patřit do Evropy." Štvou ji démoni nenávisti, závisti, materialismu, nacionalismu, vyhnání, tzv. etnické homogenity a totalitních ideologií nadále? Nebo je možné je překonat prostřednictvím koalice těch, kteří chtějí vymýtit tyto démony natrvalo? Tato koalice se naštěstí stává silnější a již pokrývá nejen sudety, ale i rostoucí část české občanské společnosti, a také první odvážné osobnosti české politiky.
Německá média, na rozdíl od Sudetendeutschen Zeitung, málo vědí, jakému ostřelování nacionalistů a komunistů byli vystaveni premiér Bohuslav Sobotka, protože popsal sudetské Němce jako "přirozené spojence" a nedávno se znovu v parlamentní debatě vyslovil proti myšlence kolektivní viny; vicepremiér Pavel Bělobrádek, protože už v roce 2015 pozdravil Sudetoněmecký den z videozáznamu a květinami uctil v Sudetském domě oběti vyhnání; ministryně sociálních věcí Michaela Marksová, protože při slavnostním aktu k 65 výročí Wiesbadenské dohody pronesla hlavní projev; starosta Brna Petr Vokřál, pro jeho po celé Evropě uznávané aktivity vyrovnání se s brněnským pochodem smrti; a zvláště ministr kultury Daniel Herman, pro jeho odsouzení vyhnání při hlavním jednání Sudetoněmeckého dne. Jejich předchůdcem byl kníže Karel Schwarzenberg, který měl odvahu uprostřed horké fáze své prezidentské kampaně říkat, že Edvard Beneš by dnes skončil u Mezinárodního soudu v Haagu.
Je zajímavé, že proti nim a podobným běsní právě síly, které šíří orientaci na Putinovo Rusko, usilují o rozbití EU a chtějí Moskvě zajistit nadvládu nad fragmentovanou Evropou. K tomuto nečistému spojení patří uznávaný hvězdný host spolkového kongresu AfD (Alternativy pro Německo), který je právě hluboce antisudetoněmecký, český nacionalista Václav Klaus, který opakovaně jako současný prezident Miloš Zeman hledá spojenectví s Vladimírem Putinem. Jeho silný propagandistický aparát, masivně působící v EU, zejména takzvaní "trollové" na internetu a televizní kanál "Russia Today", způsobil, že Daniel Herman byl po Sudetoněmeckém dni obviňován z podkopávání Benešových dekretů a přípravy restitucí sudetoněmeckého majetku. Komunistická frakce v Parlamentu ČR a pravicoví extremisté tam napadli tato klíčová slova, obviňovali vládu ve více než hodinové rozpravě ze spiknutí s námi, sudetskými Němci a vznášeli otázku reformy stanov sudetoněmeckého landsmašaftu (SL).
Této destruktivní činnosti nacionalistů a extremistů na obou stranách Šumavy lze zabránit pouze tehdy, pokud se jde klidně a se zdviženou hlavou za porozuměním v srdci Evropy. Daniel Herman řekl na kritické otázky médií na toto téma: "Jsme přesvědčeni o správnosti této cesty a budeme v ní v každém případě pokračovat." Všichni účastníci na sudetoněmecké i na české straně si musí být vědomi, že jsme skutečně konečně pokročili, ale cíl - konečná likvidace démonů a zla - je ještě daleko před námi. Žádná ze stran nemůže potlačit druhou, ale nemůže se také vyhnout dalším nepříjemným pravdám. To vyžaduje velký takt a citlivost, ale také klidnou důstojnost a vyrovnanost. Historie nás bude soudit za to, zda máme sílu, moudrost a nezbytnou vzájemnou důvěru i když časy jsou drsné.
Sudetendeutsche Zeitung, 13.1. 2017, str. 1
Stará písnička od tlusté čáry - s novou melodií
Existují výročí, na která člověk rád vzpomíná. Zaslouží si čestný titul "jubilea". A pak jsou tu historická data, ke kterým má člověk smíšené pocity. Například 21. ledna 1997. V tento den byla před 20 lety v Praze podepsána Helmutem Kohlem a Václavem Klausem, „po násilném porodu“, Česko-německá deklarace . V dokumentu někteří viděli velký skok dopředu v historicky napjatých bilaterálních vztazích. Ale uvolnění po jejím „narození“ se v té době nedostavilo - alespoň ne na sudetské stráně. Obě vlády uznaly utrpení, které bylo způsobeno druhé straně, ale v českém textu bylo slovo "vyhnání" zlehčeno, nahrazeno slovem "odsun" (deportace). Deklarace byla typickým produktem diplomacie, která čarovala s různými formulacemi a byla pomocí překladových triků vykládána jako politický pokrok. Myšlenka jakéhokoliv druhu odškodnění obětem vyhnání byla odsunuta stranou. Dohoda o dobrém sousedství z roku 1992 alespoň udržovala tuto otázku stále otevřenou. Není divu, že Praha brzy po tlusté čáře za minulostí zanotovala melodii, která zní dodnes.
Toto prohlášení je vlastně smlouva Čechů a Němců na úkor sudetských Němců, prohlásil břitký komentátor pražských "Lidových novin". "Dohoda mezi Prahou a Berlínem, jak se vypořádat se sudetoněmeckým problémem, aby to nic nestálo." Spolkové shromáždění SL (sudetoněmeckého landsmanšaftu) uvedlo v manifestu o porušení zákona a historického vědomí krajanů: "V tomto případě bylo velmi mnoho sudetských Němců zklamáno a nabyli dojmu, že byli opuštěni politickými vůdci ve Spolkové republice Německo a necháni na holičkách." Mezinárodně právně závaznou smlouvou prohlášení není, to co bylo schvalováno většinou veřejného mínění a politiky, je velmi blízko k tlusté čáře za minulostí. Na druhé straně je koneckonců pozitivem založení Česko-německého diskusního fóra a Fondu budoucnosti, z něhož budou financovány společné projekty. Ale přímý, důvěryhodný a účinný dialog mezi Čechy a sudetskými Němci na zastupitelské politické úrovni tam nebyl a není. Nicméně po 20 letech existují regionální a místní iniciativy zaměřené na porozumění, které se nedají zlehčovat. Kulaté výročí deklarace bude ten správný čas pro "zprávu o pokroku" , kde budou pečlivě uvedeny silné a slabé stránky dokumentu.
Taková zpráva by měla upřímně odpovědět na otázku, zda Česko-německá deklarace skutečně vedla ke změně k zodpovědnějšímu uvědomění politiků na Vltavě, aby se dalo říci s Berndem Posseltem: "Já také vidím prohlášení jako pozitivní." Když bylo pět let po vydání prohlášení, neměl tehdejší český premiér Miloš Zeman žádné výčitky, když musel zdůvodnit kolektivní zbavení práv a vyvlastnění více než tři milionů Němců. Pro Posselta, který již není mluvčím, ale je spolkovým předsedou SL, to byla "labutí píseň politiků včerejška". Člověk se může mýlit. Zeman dnes sedí jako prezident na hradě a otravuje z nejvyššího postu další česko-(sudeto)německé vztahy. Naproti tomu to může trochu napravit sociálnědemokratický premiér Bohuslav Sobotka, který odmítá princip kolektivní viny, ale rychle zmlkne, když se konverzace stočí k rasistickým Benešovým dekretům. V Pražském parlamentu obhajoval svůj souhlas s vystoupením křesťansko-demokratického ministra kultury Daniela Hermana na Sudetoněmeckém dni 2016 proti zuřivým útokům českých komunistů. Ale člověk musí být Sobotkovi samozřejmě vděčný. Z jeho zdůvodnění je také jasné, že nebude podporovat všechny požadavky vyhnanců. A to vzhledem k tomu, že dal svůj souhlas s Hermanovou misí, protože "chtěl podpořit pozitivní vývoj, což představuje linii sudetoněmeckého landsmanšaftu ve vztazích s dnešní Českou republikou". Postoj se dá snadno rozšifrovat. Sobotka řekl, že - velmi kontroverzní a od krajanů právně sporné – je rozhodnutí o změně, kterou slaví její autoři jako "intelektuální investici do budoucnosti" : zřeknutí se znovuzískání "vlasti" a odškodnění. Tato "investice" je (stálé východisku sporu) zátěží SL v roce 2017. Zejména zde mluvčí SL, stejně jako v nedávném rozhovoru pro Radio Praha, řekl o tragédii sudeto-německo-české hádky větu, (zkráceně) : „Samozřejmě, že začínají od nacistů. Jako kdyby brutální ignorování sebeurčení sudetských Němců vznikem Československa nenastalo – roky před nacisty.“ B. Posselt má skutečně pravdu, když říká: "Usmíření musí pocházet od lidí." Nicméně, s politicky korektní interpretací historie pouze rozohňuje aktuální vnitřní konflikt SL. Na úkor celé etnické skupiny.
Gernot Facius, Sudetenpost, 12.1. 2017, str. 4
Proklestěnou cestu nyní vydláždit
Sudetoněmecko-český komunální kongres v Plzni - Část XV. a závěrečná
Na panelu "sponzoring a partnerství - motor spolupráce" vystoupila novinářka Sonja Hefele, která je v Augsburgu odpovědná za sledování sponzoringu Liberce, Jiří Šolc, dlouholetý radní a starosta Liberce, odpovědný za českou stranu, a Daniel Nevařil, vedoucí oddělení mezinárodních vztahů města Norimberk, které má partnerství s Prahou, zastupující primátora Ulricha Malyho.
Hefele se "náhodou" narodila v Karlových Varech v roce 1949 a zahájila školní docházku, aniž by znala slovo česky. "A pak jsem zjistila, že Němec je něco strašně špatného. V této atmosféře jsem vyrostla." Později jsem legálně přesídlila, ale již v sedmdesátých letech poprvé, přes nebezpečí, jsme se rozhodli více se zabývat touto zemí. Musela se vypořádat s mnoha překážkami, znovu a znovu se motivovat. Její osobní slogan byl tehdy a je i nyní: "Generace mých rodičů měla povinnost uvolnit cestu. Naše generace má povinnost cestu vydláždit, aby budoucí generace mohly po ní jít."
Domovské kruhy sudetoněmeckého landsmanšaftu Liberce a Nejdku jsou v Augsburgu poměrně silné. "Z počátku jsem nezačínala s nimi, což mne dnes velmi mrzí", oznámila Hefele. Vzhledem k tomu, že sponzorství pro Liberec se přeměnilo v partnerství, byla pozvána jako překladatelka, a pak s tehdejším primátorem Petrem Menacherem připravili smlouva o prohloubení spolupráce a nových kontaktech, které jsou docela intenzivní od roku 2001.
"Úspěchy vidím v práci s mládeží." Školy se seznamují, mají společné akce. Základní školy, ale i Škola umění v Liberci a Mozartova škola v Augsburgu, pokud jde o hudbu. V roce 2003 byla jednou z českých partnerských škol uvedena dvojjazyčná pohádková hra - některé role česky, některé v němčině ", a protože obě strany znaly tento příběh, nebyl na konci problém pro české děti, vylíčit ji ve své škole a zazpívat německou hymnu. Byli jsme všichni dojatí, dokonce i učitelé. "Krátce předtím by to bylo nemyslitelné. Důležitá je práce na nejnižší úrovni : "Když jsou podporovány mezilidské vztahy, funguje to lépe." Pokud se na místní úrovni změní starosta, přejdou konkrétní sympatie na kolegy v úřadě.
Co bylo vykonáno na straně Liberce od roku 2001? Jiří Šolc v českém jazyce řekl: V našem dialogu se snažíme pochopit, co se stalo. Když lidé pochopí minulost, poučit se. Ale musíme se také dívat do budoucnosti. Nesmíme se spokojit s tím, aby dialog byl omezen jen na oslavy. Musíme zajistit, aby dialog zůstával živý ve městech a poskytnout mu hospodářskou základnu a motivaci. "Augsburg a Liberec jsou průmyslová města, zejména pokud jde dnes o "průmysl 4.0 ", jak by to mohlo být stavěno politicky.
V dialogu mezi Augsburgem a Libercem samozřejmě hraje sudetoněmecká otázka důležitou roli, zdůraznil Šolc, ale to není jediný důvod: "My prostě musíme informovat, protože jsou lidé a to i v mé generaci, ročník 1977, kteří neví, nebo nechtějí vědět, co se stalo. Kteří nechtějí píchnout do vosího hnízda s klíčovým slovem "Benešovy dekrety." To dále vzbuzuje emoce. Vím, že to je špatná věc, která se nikdy neměla stát. Ale pokud bychom se chtěli s tímto problémem vypořádat politicky, nestálo by dole v parku 30 komunistů, ale 3000, a nakonec by problém byl pro naše partnerství fatální. Vzhledem k tomu, že by se nikdo nechtěl přiznat, že jeho dědeček nebo babička byli zloději, kteří mají cizí majetek. Musíme pozvat všechny sudetské Němce k návratu, ale Pandořinu skříňku - Benešovy dekrety - nesmíme více otevírat." Aby se zabránilo všem rizikům, která by mohla partnerství umrtvit. Jeho dědeček byl Čech ze Sudet, který perfektně mluvil německy, zdůraznil Šolc. Ale pokud byla nyní nabízena v Liberci výuka německého jazyka, nebyl vždy ani dostatečný zájem pro možnost otevření třídy.
Moderátor Klaus Hoffmann, který je také současně vedoucím domovského kruhu města a kraje Liberec, vyjádřil v konkrétním bodě zklamání: "Když jsme navštívili muzeum, viděli jsme, že štítky jsou obvykle jen v češtině a angličtině." Sonja Hefele dodala, že české filmy často překládají jen do angličtiny, ne do němčiny. Zde musí člověk na obou stranách připlatit.
Daniel Nevařil nastínil partnerství mezi Norimberkem a Prahou. Dohoda o partnerství byla podepsána v roce 1990, přičemž příprava začínala již v osmdesátých letech. "Největší nadšení přišlo po převratu. Prahu devadesátých letech tehdy přitahovala jako partnerská města metropole jako Tokio, nebo New York", za kterými byl také Norimberk. Ale v posledních letech je spolupráce mezi Norimberkem a Prahou opět intenzivnější. K 25. výročí došlo k rozsáhlému společnému kulturnímu programu. Akcí bylo hodně, ale obvykle se zúčastnilo jen několik stovek návštěvníků. Proto by měl Norimberk otevřít více možností pro mladé lidi: .. "Město Norimberk a pro mě je to důležité, by měl znovu mobilizovat více mladých lidí, aby z vlastní iniciativy měli touhu navštívit sousední stát, poznat tam mladé lidi a společnost." Nové autobusové linky nabízejí vyjížďky z Norimberku do Prahy za 19 Euro tam a zpět.V neposlední řadě také Peter Barton, vedoucí Sudetoněmecké kanceláře v České republice, informoval o své neúnavné práci. . Herbert Fischer, Sudetendeutsche Zeitung, 13.1. 2017, str. 5
Státní vzpomínkový akt připomínající vyhnání a deportaci Němců z Maďarska v Šoproni
V maďarském městě Šoproni se letos konala centrální panychida, připomínající vyhnání, deportace a nucené práce Němců v Maďarsku. V prosinci 2012 maďarský parlament jednomyslně rozhodl zavést každoroční národní den Vzpomínky na vyhnání a deportaci Němců z Maďarska, který byl poprvé konán v roce 2014.
V souvislosti s obřadem položení věnců u památníku vyhnání šoproňských Němců vystoupili státní tajemník ministerstva lidských zdrojů Miklós Soltész, zmocněnec spolkové vlády pro záležitosti související s navrátilci a národnostních menšinami Hartmut Koschyk a předseda Národní samosprávy Němců v Maďarsku Otto Heinek, s pamětními projevy. Starosta Šoproně pozdravil účastníky vzpomínkového aktu.
Spolkový zmocněnec Koschyk vysvětlil, že vyhnání milionů lidí, kteří ztratili tradiční sídelní oblasti, hluboce zakořeněné komunity a v mnoha případech dokonce život, by nemělo být zastíněno jinými tragédiemi. Spíše je potřeba akcí jako je dnešní, které vyžadují připomínání nespravedlnosti. „Jen, když se poučíme z historie, můžeme zabránit opakování takových zvěrstev. Zvláštní pozornost zasluhují maďarští Němci. Po mnoho staletí byli v zemích koruny Svatého Štěpána nedílnou součástí společnosti. Zdaleka nebyli zanedbatelnou okrajovou skupinou, v mnoha oblastech tvořili většinu obyvatelstva. Oni to byli, kteří kultivovali tvrdou prácí zemi poté, co byla téměř úplně vylidněna během tureckých válek. Byli nejen v Maďarsku, Maďarsko bylo jejich domovem", řekl spolkový zmocněnec Koschyk.
Koschyk konstatoval, že požadavek uznání nespravedlnosti deportace a vyhnání nepochází z nenávisti a snahy po pomstě postižených osob. „V samotném Maďarsku zústavší Němci se zapojili do společnosti a pracovali na namáhavé rekonstrukci země po druhé světové válce. Nyní v Německu, Rakousku a Maďarsku žijící Němci využili příležitost pro okamžité porozumění a smíření. Skutečnost, že ve svých vlastních životech sami zažili největší utrpení, potvrzuje zvláštní hloubku, důvěryhodnost a sílu tohoto úsilí. Ke smíření a porozumění ale učinil významný přínos i maďarský lid a maďarský stát. Maďarský parlament jednomyslné rozhodl o zavedení Dne vzpomínky před čtyřmi roky a je příkladem pro celoevropskou vzpomínkovou a pietní kulturu", řekl spolkový zmocněnec Koschyk. Zúčastnil se obřadu již potřetí. Město Šoproň bylo letos zvoleno jako místo státního obřadu, protože podíl Němců zde byl před větší než 50 procent. Kromě toho bylo místo centrem luteránské církve v Maďarsku. Kostel patřil drtivé většině příslušníků německé menšiny. I toto bylo vzato v úvahu při Lutherově výročí 2017 (500 výročí zveřejnění jeho tezí) pro dokončení státního vzpomínkového aktu zádušní mší v protestantském kostele v Šoproni.
Pamětní bohoslužbu vykonali pastor Holger Manke, který byl poslán evangelickou církví v Bavorsku a bývalý evangelický vojenský biskup Dr. Pál Lackner.
U příležitosti 71. výročí vyhnání a deportací maďarských Němců organizovali Národní samospráva Němců v Maďarsku a Nadace Konrada Adenauera během dopoledne ve farním sále luteránského kostela v Šoproni vzpomínkové sympozium na téma "Němci v západním Maďarsku" Thomas Konhäuser, 20.ledna 2017
Dokument podřízení se "Anti-Charta" z roku 1977
Na začátku roku 1977 byl vypracován dokument, ve kterém se požadovalo jen to, co bylo, včetně bývalého Československa, dohodnuto v roce 1975 v Helsinkách. Nicméně bylo také připomenuto, jak reagoval tehdejší režim: hekticky a přísně. Za prvé, pronásledováni byli první signatáři, mezi nimi i Jan Patočka, který zemřel poté co byl vyslýchán, v březnu. V lednu byl také zatčen Václav Havel, který patřil k první trojici mluvčích Charty 77 - s Patočkou a Jiřím Hájkem.
Při zběsilém hledání prostředků proti požadavkům svobody, které byly formulovány v Chartě, režim využil prominentní zpěváky, herce, filmaře a spisovatele. 28. ledna se v Národním divadle a 4. února v Divadle hudby konala shromáždění, organizovaná k vyjádření proti "samozvaným" členům hnutí odporu, které bylo poskytnuto lidem. V prvním případě jej četla Jiřina Švorcová a Karel Gott ve druhém. Podpisy proti Chartě byly sbírány tak, aby každý věděl: Moje budoucí kariéra bude záviset na tom, zda budu výt s vlky.
Režim také se také pokusil o trik. Takže některé podpisy na „seznamu prezence“ byly prezentovány jako souhlas. Mnohé známé osobnosti se později omluvily za svůj podpis. Více než 7.000 podpisů bylo publikováno v komunistických novinách "Rudé právo“. Rovněž podepsala Dagmar Veškrnová, pozdější druhá manželka Václava Havla. Nicméně, "Anti Charta" je jen následně formulované označení. V textu se jen málo odkazovalo na odpor proti totalitní vládě komunismu. Slavnostně se zdůrazňovalo, že zásady přijaté v Helsinkách jsou v Československu právě přesně uskutečňovány.
Byl to začátek konce režimu, protože všichni, včetně signatářů dokumentu, věděli, že to není pravda. Existence kolaborantů, ale i odpor proti komunismu, měl v té době už jen asi 13 let k tomu, než se komunismus v Československu zhroutil. Vláda premiéra Bohuslava Sobotky ocenila 40. výročí Charty jasnými slovy a zdůraznila odvahu prvních signatářů dokumentu. Sudetendeutsche Zeitung, 20.1. 2017, str. 1
Jaroslav Šonka: Téma - práva národnostních menšin
Sudetoněmecká rada se sešla v Mnichově
Na své výroční schůzi se v Sudetoněmeckém domě sešla Sudetoněmecká rada (SR),orgán pro koordinaci mezi politickými stranami, zastoupenými ve Spolkovém sněmu, a sudetoněmeckou národnostní skupinou.
Zasedání předsedal jako obvykle vnitropolitický mluvčí - poslanec Stephan Mayer. Tajemnice Christa Naaß předložila komplexní výroční zprávu, se zvláštním zřetelem na Mariánskolázeňské rozhovory v průběhu minulého roku (SDZ 26/2016). Vysvětlila koncept přípravy nové výstavy, která má nahradit stávající výstavu "Sudetští Němci, národnostní skupina v Evropě".
O současné politické situaci v České republice informoval Jaroslav Šonka, novinář a politický pozorovatel v Praze. O domácí politické situaci národnostních menšin referoval mluvčí a dlouholetý poslanec Bernd Posselt a odpovídal na otázky. Druhé téma, o něž se zajímá Sudetoněmecká rada, byla situace v Evropě, zvláště postup prací na kodifikování práv národnostních menšin v Evropském parlamentu. Kodifikování prosazuje Bernhard Gaida, reprezentant ve vlasti zůstavších Němců v dnešním Polsku, který je od roku 2016 také mluvčím celoevropské pracovní skupiny německé menšiny. Srdečně přivítáni byli v Sudetoněmecké radě dva noví poslanci ze Spolkového sněmu - Florian Oßner (CSU) a Martina Stamm-Fiebich (SPD).
Sudetoněmecká Rada je orgánem národnostní skupiny, který se skládá z 30 členů. Jedna polovina je volena Sudetoněmeckým spolkovým shromážděním, ostatní jsou vysláni parlamentními stranami zastoupenými ve Spolkovém sněmu.
Sudetoněmecká Rada má za úkol podporovat mezinárodní porozumění, a to zejména porozumění a usmíření mezi sudetskými Němci a Čechy. Podporuje pěstování vztahů a výměnu informací mezi sudetskými Němci a jejich domovskými krajinami v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Německu. Sudetoněmečtí a čeští politici konají společná diskusní fóra, jako například výroční "Mariánskolázeňské rozhovory". Na základě svých stanov se Sudetoněmecká rada také podílí na prosazování základních lidských práv. Orgány Sudetoněmecké rady jsou plenární shromáždění, předsednictvo, finančního výbor a generálního tajemník, respektive tajemnice. Tuto funkci od 1. února 2014 zastává dlouholetá poslankyně za SPD Christa Naaß.V současné době do SR patří zástupci stran Spolkového sněmu profesor Egon Jüttner, Stephan Mayer, Klaus Brähmig, Silke Launert, Bernd Fabritius, Wolfgang Stefinger, Rita Hagl-Kehl, Florian Oßner, Martina Stamm-Fibich a Volker Beck.
Sudetendeutsche Zeitung, 20.1. 2017, str. 1, bez autora a značky
Volný a krácený překlad ing. P. Rejf, CSc., připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 9. února 2017.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl