září, říjen 2013
Mnichovské dny:
"Soustavně podporujíc české Němce jak v jejich hakenkreuzlerství a pangermanismu, tak i v přímém rozvracení státu, vedla je berlínská vláda k tomu, aby z anexe Rakouska vyvodili všechny možné důsledky: Československo je nyní ze všech stran obklíčeno, jeho pozice se zhoršila; je tudíž třeba začít ze strany českých Němců generálním útokem.
Znamenalo to položit Československu radikální požadavky nacionalistické, majíci za cíl vynutit pro české Němce nejprve územní autonomii, pak změnu celé československé demokratické politiky vnitřní, pak jeho politiky zahraniční a celé jeho orientace mezinárodní; tím nakonec padne tento stát po dobrém a téměř automaticky do vazalství Německa, byv předtim zbaven i svých německých smíšených krajů. Až se to stane, bude možno jít dál na cestě k vybudování německého Lebensraumu v celé střední Evropě...
Poměr českoněmeckého obyvatelstva k české většině po řeči Hitlerově se katastrofálně zhoršil... Anšlus Rakouska byl pro ně první etapou k zbudování pangermánské Mitteleuropy, o níž usilovali ve světové válce 1914 -1918 a k níž nedošlo, protože byli poraženi na válečných polích. Nyní ji viděli před sebou znovu, Mitteleuropu s novou tváří, zahrnující i země staré české koruny, vtělené do Grossdeutschlandu... Mnozí z nich soudili a říkali, že si to s Čechy vyřídí definitivně; pruský germanizační systém, kombinovaný s nacistickým gangsterstvím, gestapem a koncentračními tábory, měl jim být toho zárukou."
,
Mnichovské dny, Svoboda, 1968, str. 26-28
Dr. Edvard Beneš
Dočkají se Cyril a Metoděj omluvy?
Dr. Mojmír Grygar
...V této souvislosti se i cyrilometodějská mise u nás dostává do jiného světla. Soluňští bratři neměli při šíření východního obřadu na Velké Moravě ustláno na růžích. Jejich největším nepřítelem nebyly předsudky pohanů, kteří se bránili vzdát se svých zvyků a model, ale křesťanští kněží a vládci sousedních zemí. Mise slovanských učenců a kněží jim byla od počátku trnem v oku. Snad by k nim měli větší respekt, kdyby přijížděli na Moravu v brnění, přilbicích a s meči. Oni však přinášeli pro latinskou liturgii nebezpečnou zbraň – písmo, nový bohoslužebný jazyk, knihy, vzdělanost. V Proglasu, úvodní básni překladu evangelia, hlásají právo Slovanů přijímat slovo boží ve vlastním jazyce. Tato myšlenka ohrožovala monopol latinské církve a bořila privilegium duchovních, kteří jediní měli přístup k textům svatého Zákona. Biskup Metoděj se přiblížil ke svým zástupům i tím, že si nedal vybudovat opevněný palác, stále byl na cestách, ve styku s věřícími. Latinští biskupové a němečtí panovníci se opakovaně pokoušeli vydávat soluňské misionáře za odpůrce jediné pravé římské víry. Soluňským misionářům se dařilo obhájit svůj východní obřad před papeži, ale bavorský biskup Wiching pomocí podvrhu obvinil Metoděje z kacířství a Ludvík Němec dal moravského biskupa vhodit v Ellwangenu do otevřené jámy. Teprve po třiceti měsících se papež o tomto příkoří dověděl a Metoději umožnil znovu se ujmout mise. Nevraživost latiníků vůči glagolášům neutuchala. Konstantin zemřel v Římě, kam odešel, aby před papežem ospravedlnil slovanskou liturgii,
Metoděj pokračoval ve ztížených podmínkách. Když po dvaadvaceti letech po příchodu na Moravu zemřel, latiníci slovanský obřad zakázali, kazatele vyhnali ze země v okovech, liturgické knihy pálili, rotundy bořili a přestavovali, kláštery, kde se pěstovala slovanská liturgie, obsadili němečtí mniši, z bohatých písemných památek vznikajících na našem území se zachovaly jen zlomky. Ze slovanské liturgie po celá staletí ve vědomí lidu přežívalo nejen několik duchovních písní, ale také památka na světce slovanského původu. Ve významných etapách českých dějin – za Karla IV., v éře husitů, utrakvistů, protihabsburských rebelií, národního obrození – tato násilím potlačovaná tradice ožívala, stále znovu vstávala z popela. Katolické církvi se přesto tuto významnou etapu naší duchovní kultury podařilo natolik zfalšovat a vyhladit, že její dějinný přínos dnešní veřejnost prakticky nezná. Kdo dnes ví, že sv. Václav byl vychován na Levém Hradci, v prostředí, kde kvetla slovanská liturgie, a že původní rotundu sv. Klimenta dali katoličtí preláti k nepoznání zbarokizovat. Kde se dnes dočteme, že sv. Vojtěch byl po celý život hlasatelem východní víry a že si přál prožít život v byzantském klášteře na jihu Itálie? Kdo dnes ocení význam Sázavského kláštera jako centra slovanské liturgie a písemnictví, odkud se šířila vzdělanost do dalekých zemí na východě? A kdo připomene slova Karla Čapka, který se po válce, kdy budování státu aktualizovalo základní otázky českých dějin, ptal, proč se patronem Čechů nestal sv. Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, statečný obhájce slovanské víry a kultury před útoky německých mnichů a velmožů?
Televizní reportér na letošních cyrilometodějských oslavách si pozval k mikrofonu církevního historika pana Šebka, aby diváky seznámil s klíčovými daty slovanské mise. Pan Šebek podal historické události z katolického hlediska, a proto vše, co by oficiální církevní výklad dějin uvedlo v pochybnost, zamlčel. A tak jsme se nedověděli, proč trvalo celých tisíc let, než se Svatý stolec odhodlal jednoznačně negativní postoj k cyrilometodějské misi rázem obrátit o stoosmdesát stupňů: Konstantin a Metoděj již nebyli nebezpečnými kacíři, nýbrž, jak to později potvrdil i Jan Pavel II., spolutvůrci křesťanské Evropy. Ukázalo se, že náboženské vědomí obrozujících se slovanských národů ve střední Evropě tehdy znovu oživilo cyrilometodějskou tradici, která za určitých podmínek mohla sehrát významnou úlohu celospolečenskou. Tomu bylo nutno čelit. A jak? Jednoduše podle zásady – nemohu-li protivníka zničit, spojím se s ním a osvojím si ho.
Ptám se – kdy přijde chvíle, kdy budou zástupy věřících na velehradské pouti obeznámeny s překážkami, které oslavovaným světcům a jejich následovníkům kladli v cestu jejich církevní i světští nepřátelé? Kdy se na shromáždění objeví představitelé církve i katolického dějepisectví a omluví se za příkoří, kterému byli byzantští misionáři vystaveni? Omluva po více jak tisíci letech samozřejmě nemůže být ničím jiným než otevřením cesty k pravdivému výkladu slovanské mise. Není-li dnešní úcta představitelů katolické církve k slovanským misionářům pouze věcí taktiky (o upřímnosti tisíců poutníků nemůže být pochyb), pak by církev část peněz, kterými ji obdarovala korupční vláda, měla vynaložit na vybudování muzeí věnovaných zamlčované historii slovanského obřadu a kultury v našich zemích. Centrální památník cyrilometodějské tradice by měl být vybudován v klášteře na Slovanech. (Je s podivem, že naše teology, historiky a památkáře nezaráží, že toto významné místo českých dějin dnes obsadily zahraniční firmy.)
Muzeum v Sázavském klášteře, který by si ráda osvojila církev, by mělo být podstatně doplněno a rozšířeno, a význam postavy sv. Prokopa, důsledného obránce slovanské víry, by neměl být zastírán pozlátkem barokního zázračnictví a pověr. Třetím památným místem by se měl stát areál na Levém Hradci. Panely, které tam dnes hlásají věhlas sv. Vojtěcha, zamlčují jeho oddanost východnímu obřadu. Návštěvník Levého Hradce by se měl dovědět, že život a kult sv. Ludmily a sv. Václava, spjatý s tímto magickým místem úsvitu českých dějin, nelze oddělit od jeho slovanského základu.
Pokud budou představitelé katolické církve na každoročních poutích na Velehradě zásluhy Cyrila a Metoděje o křesťanskou víru pouze velebit, ale ani slovem se nezmíní o tom, kdo jim bránil v jejich misi, kdo jejich život změnil v martýrium a snažil se, aby z jejich dědictví nezůstal kámen na kameni, pokud nedojde k tomuto přiznání, nad velehradskými slavnostmi stále bude viset tmavý stín neupřímnosti a pokrytectví. Autor je historik a literární vědec, Literární noviny, výňatek z článku
Odkaz Mistra Jana stále žije
Ilona Švihlíková
Připomínáme si jako každý rok výročí upálení Mistra Jana. Ani po téměř šesti stoletích, po násilné rekatolizaci naší země se nepodařilo – a dá-li Bůh ani s penězi nacpanými po církevních darech, nazývaných eufemisticky restituce – ani se nepodaří tento odkaz a jeho význam vymazat. Odkaz Mistra Jana překračuje hranice času i místa, neboť vypráví o univerzálním a věčném zápasu za PRAVDU.
Mistr Jan se postavil oficiální moci, neboť – řečeno dnešním slovníkem – zjistil, jak se liší oficiální propaganda od reality. Jeho působení bylo nebezpečné, neboť ohrožovalo a delegitimizovalo celý režim. Proto musel Mistr Jan zemřít, neboť jeho kázání (dnešním slovníkem vlastně rozšiřování informací) probouzelo lid a ukazovalo, jak se katolická církev odklonila od Desatera, jakou mocnou a nenasytnou institucí se stala.
Jeho kázání neztratila nic na své aktuálnosti ani dnes:
Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.
Náš první prezident napsal o Mistru Janovi následující slova:
„Lidé byli zvyklí mocné autoritě papeže, císaře, doktorů, ale v Husovi poprvé vidíme ten ohromný světodějný konflikt mezi autoritou a svědomím, který se v době nové opakuje vždy a stále.“
Lidé, jako byl Mistr Jan, jsou nebezpečím pro každý režim, protože nemilosrdně demaskují skutečnou povahu moci, i když rozšiřováním těch informací riskují svůj život. V různých dobách se tito lidé nazývají různě: kacíři, odpadlíci, zrádci… Díky těmto lidem a jejich hrdinství víme, co se doopravdy děje, a tak získáváme i možnost se tomu postavit.
I dnes sledujeme boj těch, kteří se v rozporu mezi autoritou (mocí) a svým svědomím, rozhodli pro svědomí, i když jim za to hrozí smrt. I oni jsou nazývání zrádci. Informace, odhalující pravdu, kterou nám poskytují, nešíří kázáním, ale moderními technickými prostředky. Odhalují nám, jak se doopravdy chová velmoc, která se neustále ohání demokracií, svobodou a dalšími vznešenými ideály. Podobně jako Mistr Jan, odhalují podstatu onoho režimu, kde demokracie a svoboda tvoří onen háv, jakým byla Bible v době Jana Husa, zatímco realita je stejně, snad i více nechutná, než byla ve středověku.
Bradley Manning a Edward Snowden se přiklonili ke svému svědomí a k pravdě. Proto jednomu z nich hrozí trest smrti jako exemplární potrestání (nebude ovšem asi upálen). Na to, aby Spojené státy „dostaly“ dalšího zrádce, neváhají odklánět letadlo a ohrozit života prezidenta suverénní země.
Padl, ale zvítězil, napsal o Janu Husovi Tomáš Garrigue Masaryk. Může se stát, že Bradley Manning bude odsouzen k trestu smrti, Edwardu Snowdenovi se „přihodí nějaká nehoda“, a Julian Assange už nikdy nebude moci odejít z ekvádorské ambasády v Londýně. Mohou padnout, ale i tak už ve svém boji zvítězili. Další práce s informacemi, které nám poskytli, je ale už na nás. Koneckonců, jak nedávno napsal právě Edward Snowden: „Nakonec se Obamova administrativa nebojí informátorů, jako jsem já, Bradley Manning nebo Thomas Drake. Jsme bez státní příslušnosti, uvězněni a bezmocní. Ne, Obamova administrativa se takových lidí nebojí. Bojí se informované a rozzlobené veřejnosti požadující ústavní vládu, jak je slíbeno – a tak by to mělo být.“ Přišlo e-mailem
Čtyři členové Ústavního soudu považují zákon o restitucích za protiústavní
Ústavní soud v pondělí většinou jedenácti hlasů rozhodl, že církevní restituce nejsou protiústavní. Odlišné stanovisko měli pouze čtyři členové Ústavního soudu: Pavel Rychetský, Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler a Jan Musil.
Ústavní soud v pondělí podle očekávání rozhodl, že církevní restituce prosazené a schválené koalicí ODS, TOP 09 a LiDem nejsou protiústavní. Většina pléna Ústavního soudu přitom shledala jako protiústavní pouze jediné ustanovení zákona, v němž se mezi skutečnostmi, které se považují za majetkovou křivdu, mimo jiné uvádí znárodnění nebo vyvlastněním majetku bez vyplacení spravedlivé náhrady.
Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že je nezbytné v tomto ustanovení zrušit slovo „spravedlivé“, neboť v kontextu celé věci není zřejmé, jaká výše náhrady by byla považována za spravedlivou a podle jakých měřítek (zda dobových nebo současných) by se měla hodnotit, a navíc je nepřípustné, aby o tom, zda náhrada byla spravedlivá či nikoliv, rozhodovala povinná osoba. Ústavní soud podotkl, že rovněž v předchozí restituční legislativě se spojení „spravedlivá náhrada“ nevyskytovalo. V ostatních částech byl návrh zamítnut či odmítnut.
Ústavní soud především odmítl, že by byl zákon přijat v legislativní proceduře, která dle navrhovatelů byla neústavní. Ústavní soud odmítl námitky týkající se skutečnosti, že o návrhu zákona nebylo Poslaneckou sněmovnou hlasováno ihned na první schůzi následující po vrácení Senátem. Ústavní soud poznamenal, že lhůta stanovená v jednacím řádu Sněmovny nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem poslanců.
Odlišné stanovisko k rozhodnutí Ústavního soudu uplatnili jeho čtyři členové: Pavel Rychetský, Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler a Jan Musil. Všechna čtyři stanoviska redakce Deníku Referendum zveřejnila. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský považuje za zásadní námitku skutečnost, že zákon o restitucích zcela ignoroval dosud platnou právní úpravu podle zákona o zabrání velkého majetku pozemkového z 16. dubna 1919 (zákon o první pozemkové reformě).
Ten přitom stanovil, že žádnému jednotlivému pozemkovému vlastníku nesmí zůstat po provedení zákona více než 150 ha zemědělské půdy a více než 100 ha půdy lesní, tedy více než 250 ha půdy celkem. „Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje," uvedl Rychetský ve svém odlišném stanovisku
„Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů, tedy přesahující nejvyšší přípustné výměry (250 ha na 1 subjekt) v řádech mnohonásobně vyšších," dodal předseda Ústavního soudu.
Rychetský také zdůraznil, že námitky týkající se ústavnosti procedury považuje za relevantní.
To samé tvrdí jeho kolega Jan Musil. Podle něj je ostatně notoricky známo, že právě v době, kdy měl být Senátem vrácený zákon znovu projednáván v Poslanecké sněmovně, dali tři koaliční poslanci (Petr Tluchoř, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa) najevo, že nehodlají v Poslanecké sněmovně podpořit vládu, což by za daného rozložení politických sil mohlo znamenat, že nemusí být přijat ani návrh zákona o církevních restitucích.
Musil připomněl, že právě tito poslanci se dne 7. 11. 2012 vzdali poslaneckého mandátu a byli téhož dne vystřídáni třemi náhradníky, kteří projevili vládě podporu. „Tito tři noví poslanci hlasovali následujícího dne 8. 11. 2012 pro přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi,“ zdůraznil Musil s tím, že o některých odstoupivších poslancích byly v médiích zveřejněny informace, že po svém odchodu z Poslanecké sněmovny byli jmenováni do správních rad obchodních společností se státní účastí.
„Domnívám se, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu nesprávně bagatelizuje i další výtky, vznášené navrhovateli, jako je odnětí slova poslanci Michalu Babákovi, přednášejícímu stanovisko poslaneckého klubu, dále jednání Poslanecké sněmovny v nočních hodinách, či schválení zákona v čase přestávky, kdy již byli opoziční poslanci mimo jednací sál,“ uvedl Musil ve svém stanovisku.
Za takto vylíčených okolností dle svých slov nemůže souhlasit s názorem, vysloveným v bodu 92 odůvodnění nálezu, jímž jsou podobné parlamentní praktiky hodnoceny pouze jako „otázky politické kultury v České republice“ nebo jako „morální pokleslost pozadí legislativního procesu, a to přičiněním obou znesvářených skupin poslanců“, z čehož je podle Musila dovozováno, že nemají ústavněprávní relevanci.
„Naopak se domnívám, že podobné praktiky zásadně narušují důvěru občanů v demokratické parlamentní procedury, vzbuzují podezření z politické korupce a podlamují systém zastupitelské demokracie,“ zdůraznil Musil. Zákonodárná procedura se totiž podle něj stává skutečným zdrojem legitimity zákona.
Jaroslav Fenyk pak zdůraznil, že osoby, kterým se zákonem o restitucích poskytují restituční, subsidiární nebo dotační plnění, jsou zvýhodněny oproti jiným osobám, ať už fyzickým nebo právnickým. Připomněl, že v předchozích restitučních úpravách se oprávněné subjekty musely svého práva domáhat pracným administrativním a soudním způsobem a jejich restituční nároky byly často uspokojeny pouze zlomkem původního majetku.
„Posuzovaný předpis vytváří i další zjevnou nerovnost, a to ve vztahu k církevním osobám, které by se registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi mohly stát teprve v budoucnu a proto nyní nepatří mezi subjekty taxativně vyjmenované v § 15 odst. 2 posuzovaného předpisu, a které jsou z nároků předem vyloučeny, a jejich odluka od státu patrně nepřichází v úvahu,“ uvedl mimo jiné Fenyk.
Významnou oblastí, která touto nerovností může být podle něj zasažena, je sféra hospodářské soutěže a s tím související podpora z veřejných prostředků. „K této úvaze mne nutí především rozsah plnění vybraným právnickým osobám, u kterých je vážný předpoklad, že budou po naplnění cílů zákona plnit odpovídající ekonomickou úlohu na trhu, respektive bez omezení vykonávat významnou podnikatelskou činnost,“ uvedl Fenyk.
Vojen Güttler se nakonec pozastavil například nad tím, že nikdo neví, jaký majetek bude církvím vydán in natura. „Finanční náhrada má být kompenzací za majetek, který vydat nelze. Zakotvení finanční náhrady – byť v paušální částce – je tedy nyní předčasné a neproporcionální. I v tomto směru lze spatřovat nadměrné zvýhodnění církví ve srovnání s běžnými restituenty a tedy postup protiústavní,“ zdůraznil Güttler.
Vláda se s církvemi dohodla na tom, že částka, kterou jim vyplatí, bude 59 miliard korun, přičemž v úvahu má být brána inflace. Celkově by se tak mohla vyšplhat na 78,9 miliardy až 96,24 miliardy korun. Církve také dostanou zpět 56 procent majetku, o který přišly za minulého režimu. Vyplácení peněz by mělo být rozloženo do třiceti let. Přechodné období odstřihnutí financování církví od státního rozpočtu by mělo začít v roce 2013 a trvat sedmnáct let.
Proč už nevadí zabíjení lidí?
Petr Schnur
Německá biskupská konference vydala k výročí událostí 11. září 2001 prohlášení k tzv. boji proti terorismu. Slova byla tentokráte jasná, bez náznaku sofistikovaného taktizování a relativismu. Poselství zní takto: pokud západní civilizace pod záminkou boje s terorismem abdikuje na vlastní hodnoty, pokud se uchýlí k zavrženíhodným praktikám jako mučení a války, pokud sama pošlape lidská práva, potom se dala spolu s terorismem na cestu barbarství.
Do začátku září („pád“ Tripolisu) odstartovalo NATO na libyjské cíle více než 20 000 vzdušných útoků, které od prvního okamžiku neměly s ochranou civilistů a lidskými právy naprosto nic společného. Města a vesnice musely být nejprve pokryty humanitárním kobercem bomb a raket, aby do nich mohli vpochodovat „vítězní“ rebelové a jejich navigátoři z armád koalice ochotných, vše za tiché asistence OSN. Tento druh lidového povstání si zaslouží čestné místo v Guinnessově knize rekordů.
Ne něco, ale kompletně vše je na libyjské válce shnilé a nejshnilejší na ní je role OSN a lhostejnost Evropanů. Akademická lehkost a cynická samozřejmost (nemluvě o orwellovských figurkách, které válku pasovaly na akt humanity), s jakou přijímáme smrt desetitisíců obyvatel, není jen amorální – je prostě nesnesitelná. Jde o hřích militantního kontinentu, který ve své kvazi ústavě institucionálně propojil zahraniční a vojenskou politiku (Lisabonská smlouva, m. j. Čl. 27, odst. 3, na čele úřadu madam Ashtonová) a legalizoval vojenské násilí jako prostředek politiky. Světadílu, jehož poválečné generace znají hrůzy války pouze z akčních filmů, počítačových her a televizního zpravodajství v mezích zákona.
S výjimkou Srbska nezná strach rodičů a prarodičů z hřmících letadel shazujících z bezpečné výšky smrtonosný náklad, nezažil zničení vlastního města, nemusel z doutnajících ruin vytahovat těla svých nejbližších. Války se konají jinde – prozatím. A v rozhlase a televizi, v poslušných a politicky korektních médiích se starají o to, aby o nás přece jen nezavadil pocit studu, soucitu nebo dokonce hněvu. Choulostivé otázky mají zůstat mimo program – již nikdy více mediální Vietnam, nikdy více My Lai! Vzorem „moderního“ válečného zpravodajství není My Lai, ale irácká Falúdža...
Velká penzijní loupež
Květa Pohlhammer-Lauterbachová
5,2 milionu Rakušanů v soukromém penzijním připojištění po 10 letech - jenom vztek a ztráty.
My, Češi, klopýtáme krok za krokem za vyspělými evropskými ekonomikami. Tentokrát jsme ale možná měli spíš štěstí, že jsme zůstali pozadu. Novinářky Eva Liesingerová a Edith Meinhartová uveřejnily v posledním vydání rakouského týdeníku Profil z 8. července 2013 rozsáhlou analýzu důsledků reformy penzijního systému a předvedly názorně, jak jednotliví investoři - dnešní penzisté, dopadli.
V roce 2002 proběhla v Rakousku rozsáhlá mediální kampaň a masírování mozků, které podobně jako v Čechách dnes, měly obyvatelstvo přesvědčit, že peníze plodí peníze a že pouze systém soukromého penzijního pojištění ochrání budoucí penzisty od bídy. Všechno proběhlo v Rakousku za vydatné politické podpory pravicové FPÖ (Svobodní) a VPÖ (Rakouská lidová strana) pod taktovkou kancléře Wolfganga Schüssela. Tehdejší ministr hospodářství Martin Bartenstein označil penzijní reformu za "skutečnou reformu století". Zaměstnavatelé za úlevy do povinného státního pojištění hromadně naskočili do soukromého kapitálového fondu, který měl zhodnotit jejich příspěvky za zaměstnance, které jsou vypláceny při jejich odchodu do důchodu, zaměstnanci přešli částečně do II. a III. pilíře soukromého penzijního připojištění, poněvadž státní podpora slibovala až 9,5 %, což bylo sníženo později na 4,25 %. To si mnozí vysvětlovali jako procentní zhodnocení svých vkladů, což byl ovšem omyl, jak se později ukázalo.
Celkem 5,2 milionu rakouských oveček, chtivých slibovaného výnosu přes 6 %, se nechalo nachytat a nyní - po deseti letech končící část smluv z doby ministryně Grasserové dokazuje že kritici "reformy" ve prospěch soukromých finančních fondů měli pravdu, a že většinu penzistů čeká po obdržení posledního výpisu pěkný šok.
Celá historie kolem penzijnich fondů je poznamenána diletantismem, chybami ve výpočtech a chamtivostí všech aktérů. Ovšem kdo je vítězem? Finanční průmysl. Ten svoji "malou domů" dostal.
Už od roku 2000 nebylo slyšet v Rakousku - stejně jako dnes v Česku - nic jiného, než že stát nebude moci zabezpečit své stárnoucí občany, a ten, kdo se o sebe sám nepostará, toho čeká chudoba neodkladně stejně jako fyzická slabost a ztráta vlasů. Čím více soukromého pojištění a čím méně státního, tím lépe. Na to se rozběhla v roce 2002 penzijní reforma, a do druhého pilíře začaly proudit peníze jak zaměstnavatelů, kteří ušetřili na odvodech do státního systému i na daních - a zaměstnanci to nijak nepocítili, tak i peníze zaměstnanců, kterým stát slíbil vysokou prémii, když do soukromého kapitálového pilíře vstoupí.
Výsledkem je, že náklady penzijních fondů jsou tak vysoké, že ještě stačily spolykat i tuto státní podporu. Dokonalé stříhání ovcí. Příspěvek finančním trhům na jejich marketing zaplatil každý daňový poplatník - a to i ten, který si žádné soukromé připojištění nezaložil. O rizicích se v krásných brožurách fondů ovšem lidé moc nedozvěděli. Perfektní práce. Politici a stát přece vědí, co je pro ně nejlepší!
Nad čím ovšem zůstává rozum stát, je skutečnost, že mezi oběťmi této propagandy jsou i samotní manažeři bank a bankovní zaměstnanci. Přitom již v roce 2000 praskla internetová bublina, takže mohli ledacos tušit. Bankéři si své spolky, které dříve sloužily k návštěvám divadla a podobným radovánkám, transformovali ve "svépomocné investiční spolky" a většina těchto dnešních penzistů - bývalých bankéřů utrpěla ztráty. A to až do výše 50 %. Maximální zhodnocení se pohybovalo kolem 2,8 %, místo slibovaných 6 %. Malé výnosy, ale o to větší náklady za správu fondů. David Mum, ekonom odborů soukromých zaměstnanců propočítal, že tyto náklady pohltily až 50 % výnosů. Výsledek investování je jednoznačný: nepokryje ani inflaci a ztráty teď vyvolávají frustraci a vztek na politiky i na finanční "trhy".
A ti, kteří ještě musí ve fondu zůstat, se klepou strachy, kolik jim v pilíři při současných záporných úrocích zůstane. V rakouských podnikových investičních fondech leží dnes 5,3 miliardy eur. Peníze, které by měli dostat zhodnocené při odchodu do penze jejich zaměstnanci. A 2,8 milionu zaměstnanců si šetří v investičních fondech a nemohou z nich jen tak snadno vystoupit. Dneska litují, jak říká jedna z postižených, paní Sabine Zangh, že své peníze nesvěřili slamníku.
Za diletantismus, chyby ve výpočtech a chamtivost všech dnes nikdo odpovědnost nést nechce. V září se budou konat v Rakousku parlamentní volby. Uvidíme, zda voliči svou frustraci také vyjádří u volebních uren.
75 000 českých voličů se nechalo zatím přesvědčit a vstoupilo do II. pilíře penzijního pojištění. Nic moc. Naštěstí se nacházíme v hluboké krizi a média nemohou tolik lhát. Skutečnost z Rakouska je dobrým poučením, že sliby jsou chyby, a že politici nám voličům rozhodně neslouží. e-republika.cz
Ignác Pospíšil
Staronový místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek, který již dříve prezentoval stanoviska jen těžko slučitelná s pozicí křesťanského politika, prohlásil v rozhovoru pro jindřichohradecký Deník, že cílem staronového vedení KDU-ČSL je „odklon od tradiční kostelní politiky, protože jsme stranou lidovou a pro lidi věřící a nevěřící.“ Těžko říci, co přesně myslí pojmem “kostelní politika”, nicméně uvážíme-li jeho dosavadní postoje a akce, patrně půjde o jakékoliv křesťanské postoje, které nejsou dostatečně populární na to, aby straně získaly nějaké hlasy. Koneckonců není tak dávno, co na Celostátním sjezdu MKD prezentoval názory, které jsou u křesťanského (či vůbec jakéhokoliv konzervativního politika) opravdu nepochopitelné.
Přiznám se, že v jakoukoliv pozitivní budoucnost KDU-ČSL jsem přestal věřit už dávno. Z pohledu křesťanského voliče je ta strana k ničemu, ba co hůř, je to strana škodící, protože jen mate voliče a získává hlasy křesťanských voličů, co ji naivně volí s marnou nadějí, že bude dělat alespoň částečně křesťanskou politiku – čímž je překážkou pro vznik a existenci strany, která by takovou politiku skutečně provozovala.
Každopádně, jak vidno, dechristianizace KDU-ČSL už postoupila do té míry, že se vrcholní lidovečtí politici nebojí o ní veřejně mluvit a uvádět ji jako cíl jejich snažení. Snad to některým skalním voličům lidovců z řad křesťanů otevře oči. Pravdou totiž je, že žádná strana nemůže být zároveň pro voliče věřící i nevěřící. Takový nesmysl může tvrdit pouze ten, co věřící není a nemá představu, co to znamená být věřící, nota bene v dnešním světě – a tudíž nevidí obrovskou hodnotovou propast, která zeje mezi těmito dvěma skupinami lidí.
Z toho všeho plyne jediné. Současná KDU-ČSL už není a nemůže být stranou pro křesťany. Alespoň ne pro ty, co svoji víru berou vážně.
http://cirkev.wordpress.com/, euportal.cz
Poznámka red.: KDU-ČSL škodí i republice. Její dlouholetá a úzká spolupráce se sudetoněmeckým landsmanšatem hraničí se zradou našich národních zájmů, pokud zradou již není. V každém případě je hrubou negací šrámkovské vlastenecké politiky.
Krize církve: Jak by mohl mít katolík úctu k islámu?
Sv. František z Assisi
Moje srdce krvácí, když čtu blahopřání muslimům ke svátku Íd al-Fitr, které sepsal papež František I. A zároveň musím žasnout nad tím, že se papež ve své gratulaci odvolává zrovna na sv. Františka z Assisi, protože mi to připadá jako strašlivá drzost a zneužití tohoto světce. Máloco je totiž tak jisté, že sv. František by nikdy nic takového nenapsal – a ani nepodepsal…
Sv. František z Assisi byl totiž své víře věrný katolík, který neodděloval uměle víru a lásku, jako to občas nenápadně dělá dnešní papež. Byl sice “bratrem všech”, ale právě proto by nikdy nevyjádřil úctu falešnému náboženství (nota bene islámu, který je náboženstvím vyloženě antikřesťanským). Právě proto mu velice leželo na srdci přivedení muslimů ke katolické víře, právě proto riskoval svůj život, když se snažil obrátit egyptského sultána na křesťanství. (A nejde jen o toto, pořád se musím ptát, jak si vůbec mohl papež vybrat jméno podle sv. Františka z Assisi, když svými činy a výroky den co den popírá téměř vše, co tento velký světec dělal a považoval za důležité.)
Katolík přece musí mít v úctě nejen všechny druhé lidi, ale i Boha a Pravdu. Láska k bližnímu a povinnosti ke Kristu jej mají vést k tomu, aby měl obavu o spásu těch, co byli svedeni špatnou vírou, a snažil se je přivést k Pravdě. A proto může (a má) vyjadřovat úctu muslimům jakožto svým bližním, ale nikdy ne jejich falešnému a zločinnému náboženství. Náboženství, jehož posvátné texty nejenže hlásají četné falešné pravdy a hodnoty, nejenže na vícero místech velice tvrdě urážejí křesťanskou víru a křesťany, ale dokonce nařizují muslimům, aby nemuslimy zotročovali či pobíjeli, kde jen mohou. Což rozhodně není myšleno obrazně, jak se vytrvale pokouší tvrdit propagátoři tzv. “umírněného islámu”, protože sám “prorok” Mohamed (jinak též pouštní lupič a masový vrah) toto dělal velice pilně, velice často a s ohromným potěšením.
Nesmyslnost a vnitřní nelogičnost papežova blahopřání, tak bezostyšně míchajícího nanejvýš správnou úctu k druhým lidem s nanejvýš nepřijatelnou úctou k islámu, vyniká v této větě: “Je jasné, že při projevování úcty k náboženskému vyznání druhých a při blahopřejných projevech u příležitosti náboženského svátku se jednoduše snažíme sdílet radost, aniž bychom zmiňovali obsah jejich náboženského přesvědčení.” Copak lze nějak smysluplně mluvit o svátku, aniž bychom (byť implicitně) zmínili jeho obsah? Copak lze nějak vyjádřit úctu nějaké víře, aniž bychom ji (byť implicitně) podpořili? Domýšlí vůbec papež František to, co říká?
A nejen papež – čtu komentář kardinála Taurana a s úžasem se musím ptát, jestli je ten člověk vůbec příčetný, když je schopen prohlásit, že “dokázali jsme zabránit střetu kultur, snažme se nyní zabránit střetu zapříčiněnému neznalostí.” Každý inteligentní člověk s rozhledem, pokud tedy není zaslepen nějakou hodně silnou ideologií, vidí, že střet kultur a náboženství zuří ve světě plnou silou. Mezi křesťany a ateisty, mezi muslimy a ateisty a rovněž mezi muslimy a křesťany (a to se soustředím jen na nejbližší konflikty a vynechávám další silné hráče, jako jsou např. hinduisté). Všude má podobu kulturního boje, zatím jen někde má podobu otevřených válek či krvavého pronásledování. A to, že to nejvyšší představitelé “velkoryse přehlíží”, znamená jen a jen to, že zrazují Kristovu věc a ty své křesťanské bratry a sestry, kteří jsou v tomto boji již zainteresováni a platí často i nejvyšší cenu za to, že se odmítají vzdát své víry a hodnot, které jsou její součástí. Ignác Pospíšil
Poznámka redakce: Militantní a ultrakonzervativní postoje katolíků jsou kontraproduktivní. Jsou, jak vyplývá z uvedeného, hrozbou pro společenský smír a pokoj ve světě. Spoluvytváří podhoubí ultrapravicovým ideologiím a politickým hnutím. Je hrubou chybou, když opomíjí zásadu hlásanou Janem Pavlem II.: „Nikdy více válku!!! Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí životy i těch, kteří zabíjejí“.
„Válka … ničí životy i těch, kteří zabíjejí“:
Linda Bilmes: 783.623 hendikepovaných veteránů z Iráku a Afghánistánu
Každý zatíží daňové poplatníky v průměru 2 milióny dolarů
Linda Bilmes byla za Clintona náměstkyní ministra obchodu. Učí na Harvardu. Je členkou Council on Foreign Relations. Zasedá ve správních radách Economists for Peace and Security a Institute for Veterans and Military Families.
Do širokého mezinárodního povědomí však vstoupila hlavně knihou Válka za tři tisíce miliard dolarů (Three Trillion Dollars War). Už před pěti lety ji vydala spolu s Josephem Stiglitzem, nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a roky i hlavním ekonomem Světové banky. Oba později svůj odhad ceny, jíž za války v Iráku a Afghánistánu zaplatí američtí daňoví poplatníci, poopravili na 4 – 6 tisíc miliard dolarů. Fiskál, vězící v dluzích po uši, zatíží na dlouhé desítky let.
Díky angažmá v Ústavu pro veterány a rodiny vojáků má Bilmes exaktní data i o následcích, jimiž se obě války podepsaly na zdraví okupační armády. Jsou to šokující cifry:
O dlouhodobou podporu za různé zdravotní újmy už požádalo celkem 783.623 mužů a žen - „jeden z každých dvou veteránů z Iráku a Afghánistánu“. Více než 670.000 z nich už bylo vyhověno. Zamítnuto bylo dosud jen 15.521 žádostí. Bilmes původně odhadovala, že na různé státní podpory, spojené s poškozením svého zdraví, bude mít nárok asi 40 procent účastníků obou válek. Letos to zkorigovala na 56 procent.
Z povahy utrpěných zranění – masově i „amputací končetin a vážných posttraumatických šoků“ – lze podle autorky dedukovat, že „o platby za utrpěný hendikep bude pravděpodobně žádat i 1 milión vojáků, kteří jsou stále ve službě, teprve v budoucnosti“.
Oproti „dřívějším válkám“ - konstatuje Bilmes - dochází k „enormnímu růstu žadatelů o kompenzaci zdravotních hendikepů“. Veteráni vietnamské války, spadající do této kategorie – uvádí dále - trpěli v průměru třemi ze směrodatných zdravotních újem. U těch, koho postihla válka v Iráku či Afghánistánu, je to v průměru už osm.
Dosud to americký fiskál stálo na 800 miliard dolarů. Celkově to – do roku 2053, po nějž to Bilmes zkalkulovala - bude zhruba 1.700 miliard dolarů. Kromě už vynaložených 800 miliard jmenovitě 287,6 miliard za bezprostřední zdravotní péči, 419,7 miliard za kompenzace utrpěných hendikepů, 128,9 miliard za sociální dávky postiženým – a 134,3 miliardy za režii Úřadu pro veterány.
„Za každého vojáka, oficiálně či neoficiálně řazeného mezi zdravotně poškozené v Iráku a Afghánistánu“ - přepočítaly to americké Fiscal Times - „vláda zaplatí zhruba 2 milióny dolarů.“…
1.700 miliard dolarů (1,700.000,000.000 USD) – tedy zhruba 34,000.000,000.000 Kč – je téměř 10krát víc, než kolik činí roční HDP celé České republiky. Stav Iráku i Afghánistánu je ještě žalostnější, než když tam přišlo o zdraví i na milion Američanů. Střípky ze světa
Z vystoupení V. Putina na G8
( Group of Eight neboli "G8",Velká Británie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, USA a Rusko, se setkali v Lough Erne v Severním Irsku 17. – 18. června 2013. )
Diplomatický zdroj uvádí, že v průběhu tohoto zasedání G8 měl ruský prezident Putin dlouhý projev na toto téma. Prominentní evropský diplomatický zdroj ve svém prohlášení uvádí, že ruský prezident vůdcům skupiny G8 řekl:
"Chcete aby prezident Bashshar al-Assad odstoupil? Podívejte se na lídry, které jste dosadili na Středním východě v průběhu toho co jste nazvali" Arabské jaro ". Nyní národy regionu odmítají tyto vůdce. Revoluce proti Muhammadovi Mursímu v Egyptě pokračuje a každý, kdo zná charakter egyptské společnosti, si je vědom skutečnosti, že se jedná o hluboce zakořeněnou sekulární společnost rozmanitých kultur a civilizací s historií moderní politické činnosti. Ti nikdy nebudou akceptovat pokusy zakládat věci na síle.
Pokud jde o Erdogana (Turecko), tak ulice se proti němu postavila a jeho hvězda začíná pohasínat. Vláda Muslimského bratrstva-salafistů v Tunisku již není stabilní a osud Tuniska nebude daleko od uchopení moci armádou, protože Evropa nikdy nepřijme chaos na hranicích. Tunisko je vstupem do Evropy. " (Putin to řekl dříve než předseda Sboru náčelníků štábu v Tunisku odstoupil a ohlásil svou kandidaturu na prezidenta republiky.)
Putin pokračoval: "Rozšířili jste anarchii v Libyi po Muammaru al-Kadafi a nikdo nemůže dát dohromady vládní orgán schopný pracovat znovu a obstát.
Jemen, po odchodu Abdalláha Saliho Aliho, postrádá stabilitu ve vládě a není tam žádný mír v ulicích. Nepokoje přetrvávají ve všech regionech země. Jak v celém Perském zálivu i v Bahrajnu zbytek vládní moci sedí na vrcholu sopky, "řekl Putin. Ruský prezident dále uvedl: "Chcete aby Rusko opustilo Asada a jeho režim a šlo spolu s opozicí, jejíž představitelé neumí nic kromě vyhlašování fatwy a označování lidí za kacíře, a jejíž členové - kteří pocházejí z různých zemí a mají více směřování - nevědí nic jiného než to, jak zabíjet lidi a jíst lidské maso.
Lžete svým vlastním lidem tak, jak to vyhovuje vašim zájmům - to ale není náš byznys. Je však nepřípustné abyste lhali nám a zemím a národům světa, protože mezinárodní politika již není jen vaše. Vaše schopnost monopolizovat, jak jste to dokázali před dvěma desetiletími, je nyní nadobro pryč. "
Putin pokračoval: "V Sýrii vy všichni stojíte na straně sil, proti nimž jste podle vašeho tvrzení, posledních 10 let bojovali pod hlavičkou " boje proti terorismu ". Nyní jste s nimi a pomáháte jim chopit se moci v celém regionu. Prohlašujete, že je budete vyzbrojovat a posílat své bojovníky do Sýrie s cílem oslabit a rozbít ji. Putin se zeptal: " Ve jménu Božím se vás ptám - o jakém druhu demokracie mluvíte? Chcete demokratický režim v Sýrii namísto režimu Asada, ale jsou Turecko a vaši spojenci v oblasti požehnanými demokraciemi? "
Putin na adresu amerického prezidenta Obamy konkrétně řekl: "Vaše země poslala armádu do Afghánistánu v roce 2001 pod záminkou, že se bojuje proti Talibanu, Al-Káidě a dalším fundamentalistickým teroristům, které vaše vláda obvinila z provedení útoků 11. září na New York a Washington. A dnes s nimi uskutečňujete alianci v Sýrii. A vy a vaši spojenci vyhlašujete přání poslat jim zbraně.
A je tady Katar, ve kterém máte vaši největší základnu v regionu a na území této země Taliban otevírá zastupitelský úřad. "(Američané tajně jednají s Talibanem v Kataru o podmínkách odsunu z Afghánistánu po agresi, která skončila debaklem pro teroristickou organizaci NATO. Pozn. JS)
Putin se obrátil na prezidenta Francie Francoise Hollandeho otázkou: "Jak můžete poslat vaši armádu do boje proti fundamentalistickým teroristům v Mali na jedné straně a na druhé straně máte s nimi spojenectví a podporujete je v Sýrii a chcete jim odeslat těžké zbraně na boj proti režimu Asada? "
Britský premiér David Cameron se bránil některým z nejostřejších poznámek Putina, když mu ruský prezident řekl: "Vy hlasitě požadujete, aby teroristé v Sýrii byli ozbrojeni přesto, že jsou to fundamentálně stejní lidé, z nichž dva zabili britského vojáka na ulici Londýna za bílého dne před očima kolemjdoucích a dopustili se také podobného zločinu proti francouzským vojákům v ulicích Paříže. "
Z diplomatické zprávy vyplývá, že hlavy států na summitu byli překvapeni tím, jak německá kancléřka Angela Merkelová podpořila každé slovo, které řekl Putin ve svém projevu. Prohlásila odmítnutí jakéhokoliv jiného řešení v Sýrii nežli klidnou, mírovou cestou, když řekla: "…. Protože vojenské řešení povede Sýrii a celou oblast do neznáma." Silně oponovala vyzbrojování syrské opozice "... protože se tyto zbraně dostanou do rukou teroristů, kteří je plánují používat k útokům proti městům v Evropské unii." Uvedla také, že nechce vidět, aby se někteří z jejích evropských partnerů zapojovali do vojenských a politických dobrodružství, které by jen sloužily k dalšímu prohloubení jejich finanční a ekonomické krize, protože Německo již není schopno sloužit jako finanční a hospodářská pomoc pro tyto země, aby pomáhalo zakrývat jejich chyby. "
Přišlo e-mailem, připravil Ing. P. Rejf, CSc.
Brno ve stopách Hitlera a Judexe
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli,
Když jsem četl plakáty na oslavy "Dne Brna" a viděl, že i zástupci církve katolické budou klásti věnce na paměť obránců Brna před Švédy 1645, nedalo mi to, a zalistoval jsem v knize "Brno - Brünn 1939-1945" , ( Josef Filip, Brno 2011), I.díl, na stranu 262-263. Tam jsou dobové fotografie hitlerovských oslav téhož výročí - obrany před Švédy.
Hitlerovci navázali plynule na habsburskou tradici oslav "hrdinných obránců města" - čti německého patriciátu. Dnes na ni navazují tvůrci tzv. orloje na náměstí Svobody a bronzové makety plánu obleženého města 1645, kde se chválí bez jakékoli historické kritiky opět "hrdinní obránci města". Copak že to dostali němečtí obránci města (ani jeden z městských velitelů nebyl Čech, a obránce velitel hradu Raduit de Souches byl hugenotský renegát, který se dal do služeb Habsburků !) za de facto záchranu vídeňských mocipánů ??
Hned 22. září 1645 dostalo město tzv. "vinný a pivní tác", to jest pardon na splátky městských dluhů. Dále tzv. švédským privilegiem ze 3.února 1645 město dostalo 30.000 zlatých ze zemské berně - jidášský groš za prohabsburskou kolaboraci.
Olomouc se Švédům vzdala a nic se celkem nestalo, město bylo zachováno. Samozřejmě, že třicetiletá válka nebyla žádnou procházkou, a obyvatelstvo všech zemí trpělo vojenskými vpády - všech stran - stejně. Císařští nebo protestantští vojáci se chovali zhruba stejně. Rekvizice, výpalné, robota i fedruňky sužovaly naše země ode všech rejtarů. Faktem ovšem je, že protestanti přinášeli nekatolíkům v habsburských koloniích aspoň náboženskou svobodu... kterou pak vítězní Habsburkové opět krutě zničili.
Prohabsburský německý patriciát bránil nejen Habsburky, ale i svou kůži. Městu Brnu Habsburkové odpustili daně na celých pět let!, a polepšili jim městský znak srdečním štítkem s habsburskou orlicí. Tuto orlici pak současný městský úřad Brno střed instaloval na městské tabule ! Pěkná "tradice", jen co je pravda ! Kde zůstala republika - ptáme se my legionáři? My přece habsburské tradice nemáme ve státním a školském výchovném programu! Nebo to tu někdo začal zavádět ?? Proto tuto tradici oceňoval nacista, komisař města Brna Oscar Judex monstrózní oslavou 15. srpna 1940 na Kolišti u tzv. Švédského památníku, za přítomnosti nacistických složek, včetně Hitlerjugend a zfanatizovaných brněnských Němek. Fotografie Filipovy knihy mluví jasnou řečí.
Dnešní oslavy Brna s kladením věnců "hrdinným obráncům města "proti zlým protestantům, škůdcům země" atd. jak se to nazývalo v učebnicích habsburského dějepisu za starého mocnářství, tak dostaly novou injekci, fedrovanou i katolickou církví... Kdo byl pravý škůdce země, když toto "vítězství" umožnilo vyssávat Habsburkům naše země další staletí, a muselo to být napraveno až bitvami u Zborova, Terronu a Doss Alta, ať uváží vážený čtenář sám.
Jen poznámka nakonec. Tzv. "orloji" na náměstí Svobody, jenž stál město několik milionů, a jehož roční údržba stojí město statisíce (cca 700.000 ročně!), jehož tvůrci tvrdí zcela nehistoricky, že představuje "náboj" (za 30leté války žádné náboje neexistovaly!!), přezdívají brněnští legionáři docela trefně - "Habsburský pyj".
Zkrátka a dobře, od roku 1918 až do roku 1989 se v Brně žádné takové oslavy nekonaly. Současné Brno tedy chtě nechtě - ať to bylo míněno jakkoli, a jakkoli je to odůvodňováno abstraktně "ochranou města" ?? - navazuje na tradici oslavovanou hitlerovci... ČSOL Brno I
Bělohorská bitva a její krvavé následky
21. června se zamýšlíme nad památkou 27 reprezentantů českého stavovského odboje, poraženého v nešťastné bitvě bělohorské 8. listopadu L. P. 1620. Tato porážka znamenala konec svobody náboženského vyznání v Zemích koruny české na více než dvě staletí. Začala tu katastrofa, dovršená po desetiletích zápasů vestfálským mírem v roce 1648, který potvrdil vítězství Habsburků ve středoevropském prostředí na velmi dlouhou dobu. České země se staly součástí katolické střední Evropy a "železná opona" oddělila české země od protestantské Evropy. Bez nadsázky se dá říci, že reprezentanti českých stavů, popravení na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621, byli prvými oběťmi násilné prováděné protireformace a zároveň také prvými oběťmi, které předznamenávaly ústavní změny, zavedené bělohorským vítězem v Království českém a Markrabství moravském.
Celé stavovské povstání bylo vyvoláno zjevnými pokusy o rekatolizaci již za vlády Matyášovy (1611-1619), když docházelo k prvým přímým omezením činnosti reformačních obcí na panstvích královských a duchovenských. V roce 1617 byl dokonce zbořen evangelický chrám v Hrobích (11.-13. prosince) a uzavřen další evangelický kostel v Broumově. Tento čin budil velké obavy zvláště proto, že byl za českého krále designován a korunován Ferdinand Štýrský (6. června designován a 29. června korunován), dobře známý svým postojem k nekatolíkům. Již v Korutanech a ve Štýrsku provedl během nedlouhé doby důslednou rekatolizaci potlačením lutherské církve, neboť lutherští získali v obou zemích za vlády jeho otce Karla většinu.
Musíme si také uvědomit, že čeští stavové zakotveni v právním vědomí náboženské snášenlivosti a svobody vyznání, které se stalo již v druhé polovině 15. století součástí zemských zákonů a jejich výkladu (v Čechách Smlouvou kutnohorskou z r. 1485, na Moravě přijetím zásad v Knize Tovačovské, jejímž autorem byl zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka). Majestátem Rudolfa II. byly tyto zásady aktualizovány a znovu stvrzeny.
Tyto skutečnosti můžeme považovat za skutečné pohnutky, které vedly evangelické stavy (tak si tenkráte říkali čeští stavové, hlásící se k české církví pod oboji způsobou přijímající) k stavovskému povstání, které započalo třetí pražskou defenestrací 23. května 1618. Tímto jejich činem se rozpoutal veliký konflikt, který se z původně české války proměnil v hroznou válku třicetiletou. Jistě bylo vinou stavů, že jejich akce nebyla dokonale připravena a důsledně vedena. Také volba nového krále Friedricha Falckého nebyla právě nejvýhodnější, protože zbavila stavovské povstání podpory saského kurfiřta Jana Jiřího, který byl luterán. Rozhodla tu pravděpodobně vůle budoucích představitelů Jednoty bratrské, zvláště Václava Budovce z Budova, jejichž srdci bylo kalvínství bližší. K problémům, které museli čeští stavové při svém odboji proti Habsburkům přemáhat, byly i vnitřní vztahy mezi novým králem Friedrichem a stavovskou vládou. Ty vystoupily do popředí zvláště po Vánocích roku 1619, kdy s královým souhlasem dvorní kazatel Skultétus "vyčistil" svatovítský chrám velmi bezohledným způsobem tak, že odstranil mnoho uměleckých předmětů a poškodil i vnitřní výzdobu chrámu. Tenkrát podráždil představitele stavů, nejen luteránů, ale i těch, kdo se hlásili k Jednotě. Nemluvím již vůbec o poměrně velkém počtu těch, kdo byli kališníky.
V samotném složení českých stavů tkvěl ještě další problém - byl to vztah mezi královskými městy a městským stavem vůbec a drobnou šlechtou na straně jedné a vedoucími silami vzpoury na straně druhé. Šlo tu o neblahé dědictví nedůslednosti vyšších stavů (tedy mocných a významných rodů), která nakonec vedla k přesvědčení, že městský stav bude ponechán osudu a ti, kdo jej získali na svou stranu, se vyvlečou ze své odpovědnosti a nebudou s ním postupovat solidárně. Tuto zkušenost získala královská města již v roce 1547, kdy utrpěla nejvíce škod po potlačení akcí směřujících na pomoc šmalkaldské jednotě protestantů v zápase o svobodu náboženského vyznání v sousední Říši. Vždyť stavovské povstání vedla vlivná a bohatá šlechta a někteří byli žel vedeni spíše zájmem o přístup k dvorským úřadům než touhou po svobodě vyznání.
Hlavní příčinou nezdaru stavovského povstání však byla malá obětavost stavů, jejichž žoldnéřské vojsko bylo velmi špatně placeno a právě tak nedostatečně vystrojeno. Konečné pak nepřihlédlo stavovské vedení k návrhům zástupce rakouských protestantských stavů Ignáce Tschermembela, který upozorňoval na vhodnost navázání na husitství tím, že by byli poddaní přitaženi k činnosti pro zdar povstání zlepšením svého postavení.
Hlavni význam stavovského povstání popsal vynikající znalec českých dějin, profesor Josef Pekař, věřící římský katolík: "Jakkoli rozdílné vlivy a motivy nabyly účasti v české vojně a jakkoli chabě a nešťastně byla vedena, je ona a zůstane v jádře svém plodem obavy před násilím mravním, aktem obrany proti metodě násilné protireformace, vtělené ve Ferdinandu II., to pak musí konečně rozhodovat o mravním, a tím i vyšším smyslu a kulturním hodnoceni stran. Tj. na Bílé hoře nezvítězila kultura vyššÍ. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličtěné Praze, jejich vítězný postoj nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v létech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi". (Josef Pekař: Bílá Hora, její příčiny a následky).
Popravy a jim předcházející soudní proces, tolik připomínající procesy a popravy nedávných padesátých let 20. století, byly krvavou předzvěstí toho, co se dostavilo o málo později. Ve velezrádném procesu bylo souzeno veliké množství lidí podle připraveného scénáře, který sestavila komise, jejímiž členy byli: kardinál František z Ditrichštejna, nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch z Lobkovic, hrabě z Hohenzollernu, kníže Eggenberg, dvorský rada Hegenmüller, náměstek říšského kancléře Ulm a hrabata Meggar a Trauttmansdorf. Ti projednali postup, který byl založen na návrhu hraběte Viléma Slavaty předloženém ještě před porážkou bělohorskou (3. listopadu 1620). Slavata navrhoval konfiskovat statky všem, kdo se jakkoliv účastnili povstání a dopustili se urážky majestátu. Podobně vybízel k represi i Martinic. Ten se ještě 23. května 1621 (tedy necelý měsíc před popravami) dožadoval trestu pro "rebely" a toho, aby svatá víra římskokatolická byla povýšena, což by se nestalo, kdyby kacíři nalezli milost.
Obviněných bylo tolik, že se komise obávala navrhnout, aby byli popravení všichni, protože takové množství poprav by mohlo vyvolat představu toho, že nejde o trest, ale o pomstu. PhDr. Vladimír Sakař, CSc.
Wiching by sa triasol od závisti (Svätopluk od zlosti) alebo Rovní a rovnější
Čitateľ si z prvých kapitol ešte zrejme pamätá, čo priviedlo veľkomoravský panovnícky dvor k tomu, aby požiadal Carihrad o vyslanie klerika, ktorý by nám v našom jazyku vysvetlil pravú kresťanskú vieru. Vie, že to boli mocenské záujmy, úsilie mať pod kontrolou ideológiu a postaviť bokom nemeckých biskupov, ktorí zneužívali kresťanstvo a kresťanskú cirkev vo svoj prospech.
Na prelome 20. a 21. storočia – aj keď našťastie v iných spoločensko-ekonomických a medzinárodných podmienkach – vládnuce elity, ktoré sa hlásia k odkazu Veľkej Moravy, urobili postupne kroky presne v opačnom smere, ako sa usilovali ich dávni predchodcovia.
Na základe zmlúv medzi Slovenskou republikou a Vatikánom získava táto posledná absolutistická monarchia v Európe na našom území výsadné, nedemokratické postavenie. Ba – ako sme uviedli v poznámke v úvodnej časti – v prípade zriadenia ordinariátu v ozbrojených zložkách, teda armády cudzieho štátu v slovenskej armáde, má Vatikán nadradené postavenie. Vyplýva to z toho, že Slovenská republika nemá čo hovoriť do vymenovania ordinára, t. j. „veliteľa vatikánskeho oddielu“ vklineného do ozbrojených zložiek štátu (armády, zložiek ministerstva vnútra, väzenskej stráže atď.), ale vymenúva ho priamo najvyšší predstaviteľ cudzej mocnosti – pápež; slovenský veliteľ nemôže potrestať „vatikánskeho dôstojníka“ bez súhlasu ordinára, slovenský štát ako vazal to všetko akceptoval a zaviazal sa znášať všetky náklady na činnosť ordinariátu.
Kým nemecký rezident biskup Wiching sa na veľkomoravský panovnícky dvor dostal na základe tvrdého donútenia a dvor ho musel strpieť, súčasná „vatikánska armáda“ je na najcitlivejších miestach z rozhodnutia vlastných (slovenských) ústavných orgánov! (Alebo nie?!) A keďže majú vysoké dôstojnícke funkcie, k nim prináležia vysoké platy a ďalšie materiálne požitky – služobné autá, telefóny, celé zabezpečenie zo strany štátneho aparátu.
Vysoké náklady štátu na zabezpečenie pôsobenia cirkvi v ozbrojených zložkách však nie sú to najhlavnejšie a najhoršie, sú už iba paradoxom, krivým úsmevom.
Tým hlavným je, že cudzou mocnosťou určení a riadení ľudia získavajú (spolu s peniazmi z našich daní) prístup k informáciám, na ktorých ochranu – znova len z našich daní – idú miliardy (vojenská rozviedka, Slovenská informačná služba). Konkrétne roku 2006 vydala Slovenská republika (bez rozpočtu SIS, ktorá údaje neposkytla) na ochranu utajovaných skutočností vyše miliardy slovenských korún. Z toho najviac v rezortoch obrany a vnútra, teda na pracoviskách, kde majú voľný pohyb vatikánski dôstojníci. To by sa Svätopluk pozeral!
Výňatek z knihy „Chcel by byť Boh kresťanom?“, autorem je Jozef Krška.
Reinhard Marx: Kardinál píše Karlu Marxovi
Kapitál - Plaidoyer pro člověka (Marx Reinhard)
Mnichovský biskup vrací do hry okřikované pravdy
„Velevážený Karle Marxi, milý jmenovče,“ píše dr. Reinhard Marx, mnichovský a freisingský arcibiskup a kardinál úvodem knihy, vydané právě i česky (Kapitál. Plaidoyer pro člověka, Academia). A pokračuje: důvod, „proč bych s vámi rád mluvil, má co dělat s mým vlastním životopisem. Mám nejen stejné příjmení, ale – což dokazuje, že Bůh má vskutku smysl pro potutelný humor – byl jsem koncem roku 2001 rovněž jmenován biskupem trevírským; tedy v onom městě, kde jste se narodil, v němž jste strávil dětství a mládí a kde jste poznal svou pozdější ženu Jenny a zamiloval se do ní.“ Já sám – „než jsem se stal diecézním biskupem“ - „jsem vyučoval křesťanskou sociologii“ („obor, který lidé, nevědouce, co si počít s Vaším i mým uvažováním, charakterizují jako ´marxismus srdce Ježíšova´“).
Kardinál má však i vážnější motiv: „V poslední době mi nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, kdy ´kapitalistický Západ´ dobyl vítězství v boji systémů nad ´komunistickým Východem´, nebylo přece jen příliš brzy, aby se nad Vámi a Vašimi ekonomickými teoriemi lámala hůl. V druhé polovině minulého století to skutečně vypadalo, jako byste se mýlil.“ Zato „dnes se nám dostává poučení, že integrovaná společnost vydělávajících občanů 20. století je historickou výjimkou, s níž se budeme muset rozžehnat. A to nám neříkají nějací Vaši zbývající příznivci, ale nejeden hospodářský expert a politik. Jejich poselství praví: Útulné časy národního státu blahobytu jsou vzhledem k ekonomické globalizaci u konce a už se nikdy nevrátí. Na novém, celosvětovém trhu proniká kapitál do zemí, v nichž se může nejsvobodněji rozvíjet a v nichž ho stát při financování svých úkolů nejméně zatěžuje a zaměstnává. Potud se v mezinárodní situaci soutěže ocitají i jednotlivé země a musí své lokality zatraktivňovat pro investory. V souvislosti se soutěží lokalit lze v celém světě pozorovat, že daně z výnosu podniků a ze soukromých příjmů se snižují, kdežto komunální odvody a spotřební daně, které musejí platit všichni občané, stoupají. Že tento vývoj probíhá na úkor především těch chudších, to se snad nedá popřít.“
Prelát tím, že nic z toho nepopírá, však zdaleka nekončí: „S překvapením jsem zjistil, že jste, pane Marxi, už před 150 lety předpovídal, že nás čeká ´pohlcení všech národů do sítě světového trhu, a tím i mezinárodní charakter kapitalistického režimu´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 23, 790). Už v Manifestu komunistické strany jste napsal: ´Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K velké žalosti všech reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena jsou denně dál ničena...´ Člověk by myslel, že čte kritiku našich dnešních mezinárodních obchodních a finančních organizací, když se dále praví: ´Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i ty nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zaniknout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, to jest, aby se staly buržoy. Zkrátka tvoří si svět podle svého obrazu´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 4, 466).“
„Díváme-li se na dnešní vývoj světové ekonomiky, měl jste zřejmě pravdu, že kapitál neustále usiluje o své zmnožení, že je v tomto úsilí v pravém smyslu bezuzdný a že tendence k ekonomické globalizaci je až potud kapitalismu skutečně imanentní. A měl jste, jak se zdá, pravdu i s předpovědí, že z tohoto vývoje bude profitovat především kapitalista, v jehož rukou se bude hromadit stále více kapitálu. Protože se dá stěží popřít, že z procesu globalizace profituje, neřkuli jej aktivně spoluvytváří dosud relativně málo lidí v příznivých výchozích postaveních.“ Že „po celém světě žije dnes žije miliarda lidí v extrémní chudobě“ - „tváří v tvář stejně dramatickému bohatství několika málo jedinců“. Že pro „mezinárodní společenství investorů“ už je „neatraktivní“ právě to, co „je věcí milou a drahou pro zaměstnance: tarifní mzdy, vysoký standard pracovněprávní ochrany, spolurozhodování a sociální stát“. Že dnešní „devizou je odbourávání sociálních vymožeností a deregulace“. Že „odbory se proti takovému vývoji bouří, zdá se však, že jsou čím dál bezmocnější“. A tak „se skřípěním zubů přitakávají na ´spojenectví práce´, kdy zaměstnanci déle a pružněji pracují za stejnou, leckdy i nižší mzdu, aby zabraňovali hrozícímu přemísťování podniků jinam“. Že „zrychlující se možnosti celosvětové výměny informací, statků a také mnoha služeb v dávném konfliktu práce a kapitálu přesunuly těžiště jednoznačně ve prospěch kapitálu“. Že tím víc se „zvětšují možnosti investorů, spekulantů a finančních žonglérů, kdežto ti, kdo jsou u výdělku odkázáni na práci svých rukou, se ocitají v nevýhodě“. Že v „některých zemích, odkázaných na úvěry institucí, MMF a Světová banka téměř beze zbytku na sebe strhly utváření ekonomické a sociální politiky – nezřídka k radosti zahraničních spekulantů a k hrůze domácího obyvatelstva.“
Reinhard Marx je osvícený prelát. Je toho víc, před čím nestrká hlavu do písku: „Měl jste pravdu nejen se svou teorií o pokračující akumulaci a koncentraci kapitálu, ale i se svou tezí o centralizaci kapitálu, tedy o ´vyvlastňování kapitalisty kapitalistou´, o proměně mnoha menších kapitálů v menší počet větších (…) Tady se kapitál soustřeďuje v obrovských masách, protože tam v mnoha jiných rukou mizí´ (K. Marx, B. Engels: Spisy, 23, 654). V globální soutěži se menší a střední podniky skutečně dokážou čím dál obtížněji prosazovat kvůli konkurenci těch velkých, zejména ´globálních hráčů´... v centrech evropských nebo severoamerických měst je stále méně malých obchodníků a specializovaných obchodů. Vytlačuje je konkurence obchodních řetězců a slevových prodejců... Nemálo starostů se vzhledem k takovému vývoj obává stále většího pustnutí městských center... Pod tlakem globalizace padá na kolena stále více středních podniků. Z někdejších 68 německých výrobců rozhlasových a televizních přijímačů existují jako samostatné podniky dnes pouze a jenom dva. Zbylých 66 padlo za oběť větším podniků, zmizelo z trhu, anebo existují už jenom jako ochranné značky, které teď na přístrojích zahraničních, často asijských výrobců u některých zákazníků udržují iluzi ´Made in Germany´. Dokonce tak velký tradiční podnik jako Grundig s někdejšími téměř 40 000 zaměstnanci musel v roce 2003 ohlásit insolvenci. S levnou konkurencí z Asie už nedokázal držet krok. A tak se ze symbolu německého hospodářského zázraku stalo menetekel ekonomické končiny zvané Německo.“
Ani kardinála netěší, že totéž „lze pozorovat i u příjmů jednotlivců: nůžky se rozevírají – především v USA, v kapitalistické ´vzorové zemi´, kterou Evropa velebí jako příklad... bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední třída se ocitá v tísni. Od roku 1973 do roku 1994, jak to názorně počítá americký ekonom Lester T. Thurow, reálný hrubý národní produkt USA vzrostl o 33 procent na jednoho obyvatele. Průměrná denní mzda dělníků a zaměstnanců (ne ve vedoucích funkcích) ve stejném časovém období však o 19 procent klesla. V roce 1994 byly americké mzdy této zaměstnanecké skupiny na stejné úrovni jako na konci padesátých let. To vysvětluje, proč ve Spojených státech tak strašlivě vzrostl počet ´working poor´, tedy lidí, kteří přestože jsou zaměstnáni na plný úvazek, žijí pod hranicí chudoby. Ve stejném období se příjmy lidí se špičkovými výdělky zmnohonásobily. Pokud některý americký manažer vydělával na počátku sedmdesátých let přibližně pětadvacetinásobek toho, co průmyslový dělník, pak o 30 let později už pětisetnásobek.“
Prelát je férový chlap. Ví, co se sluší: „Je tedy načase Vás odprosit? Dosnili jsme sen o blahobytu pro všechny v tržně hospodářském řádu? Je snad kapitalismus epizodou dějin, která sice trvá déle, než jste se v 19. století domníval, avšak přece jen někdy skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory? Že takové rozpory existují, o tom se dá stěží pochybovat... Opravdu se naskýtá otázka, jak naše svobodomyslné společnosti západní polokoule hodlají přežít, když na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, a na druhé si dopřávají ekonomickou strukturu, v níž stále přibývá nerovnosti v rozdělování materiálních statků, a tím i životních možností. Mluvil jste, pane Marxi, o tom, že buržoazně kapitalistická společnost zaručuje pouze formální svobodu, reálnou svobodu lidí však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidí si to, co se jim upírá, jednoho dne vezmou. Věci ovšem dosud tak daleko nedošly; revoluce proletariátu, kterou jste prorokoval, dává na sebe dál čekat. Ale kapitalismus je dnes zřetelně v tísni sebeobhajoby, možná takové, v jaké za posledních sto let dosud nebyl. A to je necelých 20 let po vítězství nad velkým ideologickým protihráčem, sovětským komunismem, víc než pozoruhodné. “Vrchnost českých flanďáků mámí Listy vlastnictví. Mnichovský biskup hamižnost plísní: „Zisky se privatizují, ztráty socializují. Jestli tohle je zásada, tak se nelze divit, že podle jedné studie Bertelsmanovy nadace 60 let po zavedení sociálně tržního hospodářství 73 procent Němců považuje ekonomické poměry v této zemi za nespravedlivé... Věci už došly tak daleko, že výraz ´reforma´, sám o sobě nesporně pozitivní, dnes v hlavách a v srdcích lidí nepodněcuje žádnou naději, ale spíš strach a obavy. Myšlenka pokroku, pojící se s reformními programy, ustoupila představě nezbytného přizpůsobení globálním výzvám – zpravidla znamenajícímu omezení a finanční újmu... Důvěra lidí v tržní hospodářství byla otřesena. Podniky shrabují miliardové zisky, a zároveň omezují pracovní místa. Manažeři vydělávají miliony, a současně kritizují ´majetnické uvažování´ zaměstnanců. A mezinárodní krize finančního trhu ukazuje, jak silně dnes určuje náš osud anonymní kapitál. Banky a fondy tratí miliardy ve spekulacích, účet platí jiní; poté co se léta zakazovalo vměšování státu do trhu, musí teď za ztráty bank přebírat odpovědnost daňový poplatník...“
To vše je i o sedmeru hříchů: „Velice dobře placení manažeři soukromých podniků celá léta provozovali stále neprůhlednější a hazardnější obchody... Tihle lidé věděli beze zbytku, že podstupují vysoká rizika. Jenže to nebyla jejich rizika, ale rizika jejich zákazníků a jejich podniků. A protože moderní ekonomika je skrznaskrz propojená a finanční trh je v jisté podobě čímsi jako srdcem celého systému, musí zkrátka celá společnost, občanky a občané, kteří s těmi veskrze pochybnými obchody nemají nic společného, za ztráty ručit svými daněmi.“
Otec Reinhard - letos teprve šedesátník – však neplánuje konverzi. Cena té zpátečky je krutá. „Ekonomika“ - vrací se na kazatelnu - „není samoúčelná a měla by být, jak jednou výstižně řekl Alexander Rüstow, ´služebnicí lidskosti´... Ale i těm, kdo tohle mravní přesvědčení nesdílejí, radím, aby si rozvážili, zda nechtějí přinejmenším z rozumových důvodů dát přednost sociálně tržnímu hospodářství před bezuzdným kapitalismem, protože ´primitivní kapitalismus´ se obrací proti člověku, a proto nebude nikdy natrvalo přijatelný.“ Má to však háček. Erbem doby je postkomunismus. Konec, za který tahá lidskost, se děsivě krátí.
Kde skomírá etika i rozum, zbývá jen pokora a odříkání: „Aby naše pospolitost přežila, je naléhavě nutné vzít na vědomí některé bolestné pravdy. Ze všeho nejdřív bychom se měli rozžehnat se starým ideálem nivelizované společnosti středních vrstev, u níž neexistují sociální třídy. Rozdíly mezi chudými a bohatými v důsledku globalizace a nezbytných politických přizpůsobovacích opatření se v budoucnu v Evropě i v Severní Americe zase zvětší. Zejména zaměstnanci se budou muset připravit na nepříjemné zásahy, protože mzdy ve vysoce rozvinutých zemích jsou příliš vysoké na to, aby mohly konkurovat těm, které vyplácejí v rozvojových zemích. Pokud se zaměstnanci nebudou ochotni rozžehnat se svým ´uvažováním o nárocích´, budou podniky nuceny odstěhovat se do zemí s levnou mzdou a vyrábět tam. Ale nedosti na tom: Vzhledem ke globální konkurenci jednotlivých lokalit a s tím spojené vytěsňovací soutěži ať se zaměstnanci připraví na to, že si jich stále méně bude moci své místo zachovat. Měli by se tedy celý život učit, aby mohli splňovat stále nové požadavky trhu... Vzdor menším mzdám by se však zaměstnanci měli připravit na to, že stát a sociální pojištění už nebudou moci zaručit vydatnou ochranu před zvraty života. Proto by se měli více starat o vlastní prevenci – na stáří a pro případ nemoci a potřeby péče...“ Amen. Salvator et redemptor jim to vynahradí na onom světě.
Tady už je to k uzívání. Marx, křtěný jako Karel, by ji uškvařil v sarkasmech. Marx, vysvěcený jako Reinhard, nechce ztratit tvář. Jde na to mazaně. I docela čestně: „Je pozoruhodnou ironií dějin, milý jmenovče, že Vaše teorie nechávají působit ještě dnes nejen marxisté, ale i kapitalisté, protože hrozně zapomínají, že politika funguje jinak než ekonomika a že se občané a voliči nedají propouštět jako zaměstnanci. Rád bych zakončil svůj dopis větou Oswalda von Nella-Breuninga, syna města Trevíru jako Vy a asi nejvýznamnějšího představitele katolických společenských věd ve 20.století“ ´Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt´.“
V tom smyslu Vás zdraví Váš Reinhard Marx, arcibiskup mnichovský a freisingský
Lech Wałęsa - Je to zločin. Lidé umírají hlady a bankéři necítí odpovědnost a v příjmech neznají míru
„Banky dostávají peníze od daňových poplatníků a vůbec necítí spoluodpovědnost za krizi. Víte, jaké platy berou bankéři? Člověče boží. To je zločin. Lidé umírají hlady a oni neznají míru," řekl v rozhovoru pro polský deník „Fakt" bývalý vůdce polské Solidarity, nositel Nobelovy ceny míru Lech Wałęsa.
Bývalý polský prezident zdůraznil, že banky v současnosti dělají špatně. Bankéři berou velké peníze, a co je horší, nikdo to nekontroluje, říká. Podle Wałęsy současné protesty pobouřených lidí, které probíhají v Evropě a USA, mohou skončit „rozložením systému" a vyjadřuje obavu, že může dojít k anarchii.
V uplynulých letech podle Wałęsy došlo k mnoha nesprávnostem, nepoctivostem a dokonce k loupežím a dnes podle něho přišel čas, kdy je třeba skládat účty. Je prý také třeba se nově podívat na hospodářství u stolu, kde zasednou odbory, podnikatelé a státní administrativa. Wałęsa, původním povoláním elektrikář v gdaňské loděnici, v poslední době soustavně kritizuje nynější fungování kapitalismu, který nebere ohled na zájmy obyčejných lidí. Přiznal také, že udělal chybu, když se po pádu komunismu v Polsku vydal kapitalistickou cestou.
Názory bývalého polského prezidenta jsou o to zajímavější, jestliže je srovnáme s postoji jiných disidentů v blízkých postkomunistických státech, které zjevně mnohem více poznamenal podíl na moci a dnes k tíživé situaci obyčejných lidí mlčí nebo se dokonce i aktivně podílejí na jejím dalším zhoršování.
Jak rozpočtově odpovědný křesťan Kalousek krátil příjmy státního rozpočtu a rychle zvyšoval zadlužení ČR
Kalouskovo hospodářství podle údajů Statistického úřadu, Státní banky, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí.
Na konci roku 2007 činil schodek veřejných rozpočtů 0,6% HDP, byl to nejnižší schodek v posledních letech, celkový veřejný dluh se snížil na 28,9% HDP a potvrdil se tak trend klesajícího reálného zadlužení ČR. To se ještě hospodařilo podle rozpočtů bývalé vlády.
Vláda M. Topolánka s Kalouskem však v roce 2007 prosadila reformu veřejných financí.
1.1.2008
– zavedena „rovná daň“ – výpadek příjmů státního rozpočtu 20 mld.
– snížena daň z příjmu právnických osob o 3 % – výpadek příjmů 24 mld.
– strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění – výpadek příjmů 17 mld.
2008 celkem: sníženy příjmy o 61 mld. Na konci roku 2008 se veřejné rozpočty dostaly do schodku 1,5% HDP.
1. 1. 2009
– snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20%, výpadek příjmů 8 mld.
– snížení soc. pojištění zaměstnancům z 8% na 6,5%, výpadek příjmů 27 mld.
– snížení soc. pojištění zaměstnavatelům z 26% na 25%, výpadek příjmů 18 mld.
1. 7. 2009 – zvýšeny slevy na sociálním pojištění, výpadek příjmů 8 mld.
2009 celkem: sníženy příjmy o dalších 60 mld.
2010
– sníženo soc. pojištění a zvýšeny paušály odpočtů pro živnostníky, výpadek příjmů 22 mld.
V létech 1997 až 2005 byl průměrný roční schodek státního rozpočtu 54,8 mld. Kč za rok.
V létech 2008 až 2011 byl průměrný roční schodek státního rozpočtu 174,3 mld. Kč/rok.
Důchodový účet:
Do roku 2008 se každoročně vybralo na důchody více peněz, než se vyplácelo. Kalousek přebíral důchodový účet vyrovnaný, s finanční rezervou 70 mld.
V roce 2008 se důchodový účet rychle propadl do dluhu.
Zdravotnictví:
Do roku 2005 byla VZP v dluzích. V roce 2005 byla z vedení VZP odstraněna parta ODSáků v čele s Musílkovou. Od té doby byla VZP bez dluhu. Kalousek přebíral zdravotnictví bez poplatků a spoluúčastí s rezervou 40 mld. Tato rezerva v roce 2008 zmizela a zdravotnictví přešlo do dluhů (ačkoliv byly zavedeny poplatky)
Je otázkou, proč naši investigativní novináři o uvedených skutečnostech nepíší a nemluví, ač jsou podstatné pro pochopení naší ekonomické situace. Snad ještě pochybnější je mlčenlivost našich ekonomů. Připravil P. Votava
Jak jsme se úspěšně přemístili ze sovětského bláta do americké louže
Jaroslav Moučka
Přemýšlím nad paradoxy změn. Jak se kyvadlo dějin překlápí z jedné strany na druhou a my se v tom plácáme jako loďka zmítaná v bouři. Když jsem byl mlád, žil jsem v zemi okupované „Rusáky“, což byl hovorový výraz pro Sovětskou armádu, neboli „spřátelená“ a hlavně nikdy nepotrestanými zrádci „pozvaná“ vojska státu, který se nazýval Svaz sovětských socialistických republik.
Tato země pro nás byla synonymem nesvobody, ostnatých drátů, kterými byla obehnána naše zem. Byla symbolem nedostatku všeho spotřebního. Symbolem indexových knih, indexových filmů, indexových umělců. Byla symbolem politických procesů a justičních vražd. Byla pro nás nositelem odporné ideologie. V roce 1989 jsem tuto zemi s radostí odsunul do šrotu historie a těšil se, že už bude všechno jinak.
Uplynulo 23 let, během nichž jsem postupně ztrácel iluze. Dnes je země, která pro nás nevědomé byla majákem svobody a demokracie, Spojené státy americké, zemí, která žádá Rusko o vydání uprchlého whistleblowera s příslibem, že „ho nebude mučit, ani ho nepopraví“. Neuvěřitelný slib. Onen whistleblower uprchl do Ruska, které je de iure následnickou zemí onoho zatracovaného CCCP, aby tam požádal o politický azyl před zemí, která byla druhdy symbolem svobody. Onen whistleblover zveřejnil písemné důkazy o veřejném tajemství, totiž, že ona nejsvobodnější země na světě fízluje jakoukoli elektronickou komunikaci nejen svých vlastních občanů, ale i většiny obyvatel spřátelených zemí. Ve jménu svobody a bezpečnosti. Zřejmě by se měla tato země přejmenovat na Spojené Stasi Americké, United Stasi of America.
Vojenský pakt, jehož jsme se ochotně a s úlevou stali součástí, humanitárně bombarduje bratrskou zemi v rozporu s mezinárodními zákony, bez mandátu, tedy coby agresor a naše země tomu svinstvu poskytuje logistickou podporu. Česká Židovka v pozici ministryně zahraničí USA, se aktivní koordinací válečných a diplomatických kroků odvděčuje zemi, která ji a její rodinu za 2. světové války zachránila před nacisty. Tzv. demokratické země zřídí v Haagu politický soud, který organizuje politické procesy s politiky protiprávně vybombardované země a tito politici v celách tohoto soudu záhadně umírají, zatímco na svobodě umírají pro změnu svědci, připraveni svědčit proti zločincům, kteří byli nápomocni při lámání odporu této země.
Naši noví spojenci dále válkami vyhlášenými i nevyhlášenými rozvracejí země, kde lidé žili v klidu bez obav o zítřek. Spřátelené státy na příkaz nejdemokratičtější země světa donutí přistát letadlo s diplomatickou imunitou, na jehož palubě se nachází hlava suverénního státu, a prohledají ho. Poruší tím mezinárodní zákony a úmluvy. Nejsvobodnější země světa po vlastními politiky a tajnými službami zinscenovaném teroristickém útoku namířeném proti vlastním lidem začne schvalovat zákony, likvidující ve jménu bezpečnosti jednu ústavní ochranu občanů za druhou. Z jednoho z nejúžasnějších dokumentů sepsaných člověkem, Ústavy Spojených států, se stal kus toaletního papíru. Země, které deklarují jako jednu z hlavních konstitučních hodnot své existence vládu práva opakovaně dokazují, že na právo kašlou.
A já se ptám, jak se nám to přihodilo, že po 41 letech, kdy jsme patřili ke špatné části světa, jsme přešli na druhou stranu a po čtvrtstoletí zjišťujeme, že jsme zase nebo možná stále ještě na té špatné straně? A je v dnešním světě vůbec někde ta správná strana? Svou krátkou úvahu zakončím vskutku trefnou a u nás docela aktuální anekdotou: Proč v USA nemůže být žádný státní převrat? Protože na jejich území není žádná americká ambasáda. Ať žije jeho excelence Norman L. Eisen!
P.S.: Přinejmenším v 5658 případech za rok 2011 dal americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) souhlas k porušení zákona. Oznámil to web amerického deníku The USA Today s odvoláním na zprávu FBI za tento rok.
Jan Šrámek – demokrat, vlastenec a křesťanský sociál
Je bezpochyby, že Jan Šrámek patřil k „mužům 28. října“. Nově vzniklou Československou republiku považoval za stát, s kterým se nejen on, ale i celá Československá strana lidová ztotožnila.
V rámci strany vystupoval proti těm, kteří se nemohli smířit se zánikem Rakousko-Uherska. Lidovecké hnutí, u jehož zrodu stál, viděla svou perspektivu v rámci ČSR. Bylo nepochybně zcela státotvorné. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali. Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL.
V době první republiky, zvlášť výrazně od počátku třicátých let, byla ČSL stranou drobných českých lidí, která obhajovala jejich zájmy. Sociálnost snažení J. Šrámka, podobně jako jeho vlastenectví, vyrůstalo z jeho osobních zkušeností z doby jeho mládí. Prožil těžký život chudého studenta, jako kaplan v Novém Jičíně byl Němci i fyzicky napadán. Nelze proto z jeho života vyloučit úsilí o sociální spravedlnost a vlastenectví, které jej provázeli po celou jeho pozemskou pouť.
Po odchodu T.G. Masaryka z funkce prezidenta republiky byl to opět především Šrámek a několik dalších funkcionářů ČSL, kteří se zcela zásadním, a můžeme říci i rozhodným způsobem, zasloužili o zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky a udržení demokracie v republice. Od té doby vztahy mezi dr. Benešem a Šrámkem byly více než přátelské.
V době ohrožení republiky německým nacismem a následně i zfanatizovanými pohraničními Němci se postavil, jako celá Československá strana lidová, na obranu republiky, demokracie. V době zářijové krize ve vládě J. Šrámek zaujal následující stanovisko: „ … prohlásil, že byl do poslední chvíle pro hájení našich hranic, a to i v tom případě, kdyby bylo Československo osamoceno, neboť předpokládal, že Francie i Rusko budou do války strženy. …Pan ministr pro sjednocení zaujímá znovu stanovisko již učiněné v politickém komitétu, totiž že nemůže dát formálně souhlas k francouzsko-britskému ultimatu, neboť k formálnímu schválení není vláda oprávněna; podle ústavy má toto právo parlament a vyžaduje se 3/5 kvalifikovaná většina. … Nelze proto formálně schváliti návrh západních velmocí, ježto je to kompetence parlamentu.“ (Z protokolu o zasedání vlády ze dne 21. září 1938)
Vzpomeňme však celou řadu dalších lidoveckých činitelů, na jejich vlastenecké postoje před i po Mnichovu. Kolik z nich bylo v německých koncentračních táborech a věznicích. Vzpomínku na vroucné, burcující vlastenecké vystoupení B. Staška na svatovavřinecké pouti na Domažlicku v r. 1939 nesmíme nikdy zapomenout. Hrdinství jeho i dalších kněží v boji s nacismem je příkladné. Vřelou lásku k vlasti projevovala snad celá lidovecká rodina. Již fakt, že převážná část současné kádeuácké elity se o vlasteneckém protiněmeckém zápase téměř nezmiňuje, svědčí o mnohém.
V době druhé světové války zastával J. Šrámek funkci předsedy československé londýnské vlády. Dr. Procházka se v exilu zúčastnil na tvorbě dekretů prezidenta republiky. Na nich jsou podpisy i pozdějších lidoveckých ministrů československé vlády v osvobozené republice.
Vedení ČSL bylo i pro konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, bylo zcela jednoznačně pro odsun Němců. Tyto kroky, které byly zcela v souladu s rozhodnutím vítězných protinacistických mocností a mezinárodním právem, plně podporovala zdrcující většina našeho národa. F. Hála výslovně vítal opatření, která znemožnila proněmecké zrádcovské šlechtě ujmout se jejich dřívějších majetků.
Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. Ano, tehdy vliv křesťanskosociálních myšlenek, které vytvářely soustavu křesťanského socialismu, byl v ČSL stále značný.
Uvedené skutečnosti, můžeme říci naše demokratické, vlastenecké a sociální tradice, jsou mnohdy jednáním části vedoucích funkcionářů současné KDU-ČSL nejen přehlíženy, ale i pošlapávány. Deficit vlasteneckého, sociálního a demokratického cítění těchto elit je až zarážející. Jejich blízkost a vstřícnost některým tzv. sudetoněmeckým požadavkům, postupné odcizování, až na několik málo výjimek, principům sociální spravedlnosti a demokracie je pobuřující. V těchto souvislostech není divu, že se vyskytují i snahy přepisovat dějiny strany. Nakolik jsou v pozadí uvedeného německé zájmy a peníze, které poskytují především některé německé nadace, např. Nadace Konráda Adenauera, Nadace Hanse Seidla, lze se jen dohadovat.
Křesťanskosociální hnutí na křesťanskosociální a původní lidovecké tradice navazuje. Snažme se uvěřit, že projevy zpátečnické a germanofilní politiky soudobé KDU-ČSL nejsou trvalé. Hrozí však nebezpečí, že někteří straničtí „vůdci“ vedou stranu k zániku. Nezapomeňme na slova dr. Jana Šrámka, která pronesl v roce 1946, když část funkcionářů se snažila přetvořit ČSL ve stranu liberální, že ČSL, pokud přestane být sociální, ztratí smysl své existence.
KSH usiluje alespoň o uchování povědomí o vlasteneckých, demokratických a sociálních tradic, které formulovaly křesťanští sociálové a lidovci již v 19. věku a počátkem 20. století, a následné generace našich předchůdců je předávaly vždy generaci nastupující. Budeme toho schopni i my?
KSH chce v současnosti i v budoucnosti volně patřit k těm společenským silám, jimž je vlastní vlastenectví, úsilí o sociální spravedlnost a snahy o reálnou zastupitelskou demokracii systémově prohlubovanou o formy demokracie přímé, jímž je vlastní snažení o zachování světového míru a dodržování norem mezinárodního práva. Zdůrazňujeme, že demokracii chápeme v masarykovském a benešovském duchu. Podmínkou reálnosti demokracie je její rozšíření z oblasti politické i na oblast hospodářskou a sociální. V souladu s uvedeným budeme v nasávající volební kampani spolupracovat zejména s Vlasteneckým forem. Dr. O. Tuleškov
Vyznání B. Staška k lásce k vlasti
„Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic.) I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.
IX. sjezd české zemské organizace ČSL v r. 1937
Jménem křesťanských odborářů, jejichž celkový počet v tu dobu dosáhl přibližně 120 000, promluvil A. Petr, jenž se na přítomné delegáty obrátil s naléhavou žádostí, aby podpořili práci křesťanských odborů a přispěli tak k plnění jejich velkého sociálního poslání, a to především proto, že práce pro chudé a utlačené, práce zaměřené k zlepšení životních podmínek pracujících byla v tehdejší době pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu.
Potřeba činnosti aktuální a obecně uznávaná. Sjezdová rezoluce v části nazvané Pro hospodářskou demokracii a proti diktatuře kartelů, monopolů a syndikátů realisticky konstatovala: "Zabezpečili-li jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolů, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelny s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolované zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav... je trvale neudržitelný." (Československá strana lidová ve své práci a úkolech, sestavil B. Stašek, nákladem ústřední sekretariát ČSL, Praha, 1937, str. 234)
Ve sjezdové rezoluci jedna z původních základních křesťanskosociálních myšlenek o nutnosti záměny nespravedlivého kapitalistického společenského řádu byla vyjádřena slovy: "Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. Není možné, aby ceny určoval kartel podle své touhy po zisku."
Logickým důsledkem tohoto reálného pohledu na skutečnost byl programový požadavek, znovu rezolucí zdůrazněný, aby dělník za svou práci dostával spravedlivou mzdu, tj. takovou, aby postačovala na krytí potřeb celé rodiny.
Ve zvýšení životní úrovně dělnických, rolnických a zaměstnaneckých rodin spatřoval sjezd nejen sociální, nýbrž i politickou nutnost. Naprosto srozumitelně akcentoval: "Zvýšení životní míry pracujícího lidu není jen otázkou sociální spravedlnosti, je to základní otázka státního života. V naší republice katastrofálně klesá populace a počet narozených dětí. Příčiny toho jsou jednak mravní (úpadek náboženského života), ale také sociální, v těžkém boji nejširších vrstev lidu o živobytí. . .
Proto je nejvyšším zákonem státu, aby svou politiku hospodářskou vedl ve prospěch těchto lidových vrstev, pro uspokojení jejich spravedlivých potřeb a nikoli pro zisky kartelů a finančního kapitálu. "( c. d., str. 243)
Citace z křesťanskosociálního sjezdu, konaného v 8. – 9. září r. 1894 v Litomyšli
ThDr. Rudolf Horský, farář u sv. Matěje v Praze, následně zvolený předsedou Křesťanskosociální strany, prohlásil: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento velký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá“.
ThDr. Rudolf Horský: „Já sám, ještě jako dítě, jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcích. A to bylo již v dobách probuzení našeho národa… Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!“
Několik vět ke KDU-ČSL
Brzy po zvolení J. Luxe předsedou Československé strany lidové se politická orientace strany začala měnit. Na uvedené demokratické, vlastenecké a sociální tradice KDU-ČSL postupně rezignovala. Spolupráce s pravicovou Občanskou demokratickou stranou se stala na dlouhou dobu pravidlem. Možnosti kooperace s jinými stranami, středovými a levicovými, Lux zásadně odmítal.. To však byl jen začátek vývoje ČSL, která se brzy transformovala v KDU-ČSL.
Luxova strana byla náchylná ke spolupráci, jak se brzy projevilo, i s pravicovějšími stranami než byla ODS. Zvláštní náklonnost strana projevovala k Občanské demokratické alianci, k Unii svobody a Demokratické unii . Záměrem bylo vytvořit z těchto stran čtyřkoalici. Jednání ztroskotalo především na velkých dluzích ODA, které dosahovaly téměř 50 milionů korun.
Nicméně orientace na tyto strany, pokud nezanikly vlastní sešlostí, trvala. Během nepříliš dlouhé doby z původních lidoveckých křesťanskosociálních ideálů totiž nezbylo téměř nic. KDU-ČSL nenavázala ani na vlastenecké tradice křesťanskosociální a lidovecké. Naopak úzce spolupracuje se sudetoněmeckým landsmanšaftem, který vůči naší republice vznáší již letité požadavky, mezi nimiž dominuje právo na vlast, právo na odškodnění, rovnoprávnost sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem, vytvoření společného státu, právo na sebeurčení až do odtržení. KDU-ČSL zřejmě nevadí ani fakt, že sudeti mluví o vyhnání z vlasti, o genocidě, jíž jsme se na nich dopustili, o ukradení jejich majetku. Zástupci KDU-ČSL se zúčastňují sjezdů sudetů i jiných jejich akcí. Mlčí k jejich štvavým protičeským projevům. Přijímají jejich delegace či skupiny funkcionářů v republice. Vysvětlují to tím, že jde o spolupráci KDU-ČSL se sesterskou bavorskou stranou CSU. Zpravidla však mezi členy CSU bývají i členové sudetoněmeckého landsmanšaftu. Když H. Seehofer, předseda vládnoucí CDU v Bavorsku, navštívil podruhé Prahu, přivezl sebou autobus sudetských Němců v čele s B. Posseltem. Sudeti byli součástí bavorské delegace. A tak je tomu i na nižších úrovních již delší dobu. Kádeu by již proto neměla sobě ani druhým nic předstírat, ani mlžit..
Zatímco KDU-ČSL se již celá léta „smiřuje“ se sudety, v republice napomáhá k k zachování rozdělení našeho národa na nekomunisty a komunisty. Podle našeho názoru jde o výraz určité značné nedemokratičnosti, kromě dalšího. Obyčejný selský rozum napovídá, pokud se chci s někým v zahraničí smiřovat, pak nejdříve bych se měl snažit o to samé doma, v republice. I v tomto směru tedy KDU-ČSL sleduje sudetoněmeckou linii. Šrámkova ČSL byla silně státotvornou stranou. Křesťanští demokraté, jak si říkají kádeuáci zejména od doby panování M. Kalouska I., nyní předního topáka, ke skutečné státotvornosti mají daleko. Spíše bychom mohli říci, že český stát více či méně poškozují.
Z uvedených i dalších důvodů je pro nás KDU-ČSL, jež neoprávněně dále používá i název šrámkovské ČSL, nevolitelná. Jsme přesvědčeni, že politika současného vedení kádeuáků se příliš nelišil od linie Kasala, Kalouska či Svobody. Z hezkých programových slov zřejmě zbude, pokud se KDU-ČSL dostane do poslanecké sněmovny, jen spolupráce s pravicí, tak jako v minulosti. Na všem špatném se Kádeu, pokud byla ve vládě, s pravicí zásadně podílela. Svůj díl odpovědnosti za současný stav proto nese.
Vláda pravice nás dovedla k současné všestranné krizi. Další její vláda by znamenala pro republiku již přímo katastrofu. Proto je nutné, jak jsme přesvědčeni, usilovat o vládu středu a levice. To je důvod, proč podporujeme ČSSD, KSČM, Stranu Práv Občanů – Zemanovce (subjekty jsou uvedeny v abecedním pořadí) a Lev21, národní socialisty, u nichž však je otázkou, zda překonají pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu nebo zda do voleb z finančních důvodů vůbec půjdou. Doporučujeme všem našim členům, příznivcům obdobný postup.
TOP09 a ODS jsou pro nás jednoznačně nevolitelné. TOP svou „křesťanskou“ politikou“ přímo diskredituje křesťanství. Jakým křesťanem může být J. Drábek, K. Schwarzenberg či další, když svou politickou praxí přivedli k chudobě a bídě statisíce lidí, kteří svou „rozpočtovou odpovědností“ silně zadlužili náš stát. Jestliže topista pan Kalousek cejchuje druhé strana, u Suverenity mluví dokonce o její blízkosti náckovství, pak by si měl uvědomit, že v TOP09 někteří lidé naopak zase vidí již téměř fašizující subjekt s agresivní rétorikou spojenou, jak jsme přesvědčeni, i s výprodejem našich státních a národních zájmů. Kdysi pan exministr financí dával výchovné pohlavky. Nyní mu je slibují druzí. Uvidíme. Zatímco v ODS zbyla ještě skupina vlastenecky orientovaná, křesťanství této strany však reprezentuje ještě v této době Petr Nečas. Jaké bylo, všichni víme. Zcela ostudné!
Připravil dr. O. Tuleškov
Nikoliv úděl, ale poselství
Křesťanství, které by chtělo konzervovat, přestává být křesťanstvím. Ježíš přece přišel a vystoupil jasně s tím, že je třeba současnou situaci radikálně změnit, jak u jednotlivců, tak i u celé společnosti. Nemáme tedy jako křesťané úděl něco konzervovat, ale poslání všechno změnit k lepšímu. Všechno – nikoli jen způsob ekonomiky. …Křesťanství není a nikdy nemůže být „pravicové“, ale vždy v centru života a dění. Ježíš stál vždy na straně (tedy: stranil, byl stranický, chceme-li) chudých, odstavených, zklamaných podvody těch, kteří mají moc…
Ježíš byl tedy ve své době náboženským, sociálním i politickým disidentem. To znamená: nebyl proti světské moci, ale proti jejímu zneužívání, moc je k tomu, aby sloužila a jen službou všem lze vládnout. Pokud to vladaři neumějí, musí odejít!
Je to pochopitelně těžké, mnozí řeknou nemožné. Vždyť se to ani Kristu nepodařilo a křesťanství se rovněž nedaří. Ano, s lidským sobectvím, se vždy jen prohrává, ale v Božím poslání služby se nakonec vyhraje!
Společně s Ježíšem chceme být v centru života s pohledem doleva, jako On: Blahoslavení chudí! A naopak: Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý člověk do Božího království…Víme, že jedno jho je passé, ale druhé (těžší?) nám padlo na krk…Takže: pasivní „úděl“ odmítáme a poslání přijímáme.
Prof. ThDr. Vladimír Benda
Poznámka redakce: S láskou a vděčností vzpomínáme na prof. Bendu, který nás před více než třemi lety opustil. Byl to především on, kdo na sjezdu ČSSD prorazil cestu pro založení Křesťanské platformy, již jsme později přetvořili v křesťanskosociální. Spolu s dalšími teology se věnoval Křesťanskosociálnímu hnutí. Otevřel nám cestu do Ekumenického mírového fora evropských katolíků. Zprostředkoval, spolu s kanovníkem, J. Márou, návštěvy prof. ThDr. K. Derksena i jeho přednášky v Praze. Zastupoval KSH na řadě mezinárodních setkání. Postupující vážná nemoc ukončila jeho aktivity. Kontakty s ním jsme udržovali až do jeho úmrtí 7.7.2010.
Nové aktivity na Moravě
Skupina křesťanskosociálně smýšlejících křesťanů ze střední a jižní Moravy, šrámkovsky orientovaných, připravuje, jak jsme byli informováni, ustavení levicově orientované Křesťanskosociální iniciativy. Přípravy k jejímu založení jsou v plném proudu. Pravděpodobně již v nejbližších dnech vyvrcholí vytvořením KSI. Držíme palce, ať se dobrá věc povede! – red.
Egyptští křesťané o situaci ve své vlasti
…O terorismu mluví také koptský katolický patriarcha Ibrahim Isaac Sidrak v tiskovém sdělení, které včera vydala Kirche im Not. „Obracíme se na svědomí světa a na každého státníka – stojí v něm – aby pochopili a uvěřili, že to, co se děje v Egyptě, není politický konflikt mezi různými frakcemi, ale boj všech Egypťanů proti terorismu“. V témže duchu se vyjádřil také koptský pravoslavný patriarcha Teodor II. minulý pátek. Katolický biskup Assiutu, mons. Kyrillos William Samaan popisuje, jak se muslimové snaží chránit křesťany a místa jejich náboženského kultu. Některé kostely – říká - dokonce obstoupili a brání je vlastními těly. Biskup William však velice ostře kritizuje západní vlády za to, že si nepřipouštějí vážnost situace vzniklé násilnými činy stoupenců Muslimského bratrstva. „Slyšel jsem, že se mluví o právu manifestovat, a to je správné – říká biskup – ale nelze přitom používat zbraně. Myslím, že Západ si neuvědomuje, co se v Egyptě děje. Faktem je, že jsme napadáni ozbrojenými teroristy.“
Egyptský jezuita Samir Khalil v dnešním vydání italského listu Avvenire komentuje situaci ve své vlasti. Poukazuje na to, že „prakticky čtvrtina všech Egypťanů, celkem 22 milionů většinou mladých lidí, podepsalo žádost o demisi prezidenta Morsiho“, a podivuje se nad tím, že západní média to podávala jako státní převrat. Podle Samira „není pravdou, že muslimské náboženství a demokracie jsou neslučitelné. Islám dovede být demokratický – říká - a dokázal to déle než sto let, na přelomu 19. a 20. století, právě v Egyptě. Naproti tomu Muslimské bratrstvo nereprezentuje ani náboženství Koránu a tím méně pak občanskou společnost, a to netvrdím já – dodává egyptský jezuita – ale imám mešity Al Azhar, tedy nejvyšší autorita sunnitského islámu.“ Otec Samir připomíná, že egyptský režim prezidenta Mubaraka nesvrhlo Muslimské bratrstvo, nýbrž mladí lidé na náměstí Tahrir. Islamisté, kteří byli do té doby v pozadí, se chopili iniciativy až později. Volby sice s nevelkou převahou vyhráli, ale jejich vláda se ukázala jako velký omyl. „Prostřednictvím řady vládních nařízení - dokládá potom egyptský jezuita - se snažili zaujmout všechny mocenské pozice. Jejich lidé obsadili klíčová místa, změnili školní osnovy tak, aby mohly téměř do všech disciplin zavést koránické prvky. Pokusili se ovládnout také televizi, kde bylo po všech ženách požadováno, že musí nosit závoj. A také Káhirská opera byla obviněna, že pořádá obscénní tance,“ říká otec Samir Khalil. Je sice pravdou, dodává, že brutální zásah armády v minulých dnech byl chybou. Je však třeba si uvědomit, co jej vyvolalo. Hlavní město bylo totiž protestujícími skupinami na Ramsesově náměstí zcela paralyzováno a denně se konaly také demonstrace žádající zásah vlády proti nim. „Nyní je třeba - domnívá se egyptský jezuita v rozhovoru pro italský deník Avvenire - připravit skutečně demokratické volby, je třeba dát čas k tomu, aby se politické strany mohly zformovat a pokusit se povzbudit demokraticky smýšlející složky Muslimského bratrstva ke spolupráci, nikoli však na rovině verbální, ale skutkové. Dlouhodobě je však třeba podporovat kulturu a vzdělání,“ končí své úvahy otec Samir Khalil: „v Egyptě je totiž dosud 40% obyvatel negramotných, což vyhovuje právě extrémistům“.(mig), RadioVaticana
Odbojáři – konstruktivní síla, sudeti a kolaboranti silou destrukční
Odbojáři jsou tvrdí, útočí, kritizují, odsuzují, ale nikdy planě nezuří. Odbojáři jsou legitimisté republiky, dekretů prezidenta republiky, Postupimi, Pařížské reparační dohody a poválečného uspořádání. Sudeti a kolaboranti jsou vzbouřenci a vede je vzbouřenec Schwarzenberg se svou asociální stranou národních a státních zrádců.
Jako konstruktivní síla například navrhujeme obnovení nebo novelu zákona na ochranu republiky. Žádný stát na světě hodný toho jména si nemůže nechat neustále společensky rozvracet své státní zřízení. A toto se právě děje u nás už více než dvacet let. Zákon na ochranu republiky například prodloužil život I. ČSR, když odhalil například spiknutí sudetského Volkssportu a učinil s ním krátký proces.
Dále je nutno apelovat na občany, nevolte strany, které vysílají delegace či delegáty na sudetské srazy, nevolte strany, které žádají nebo mlčky podporují zrušení dekretů a zboření poválečného uspořádání státu, tedy návrat do protektorátu. Bratři Slováci si také odhlasovali "nehnutelnost dekretov"! Toto jsou na rozdíl od kvaků tzv. hlavních médií velice aktuální a současné otázky, protože vedou k snahám rozparcelovat republiku na majetky německých řádů, kolaborační šlechty a vatikánců. Odbojáři toto vše vidí velmi ostře a přesně, protože s tím mají historickou zkušenost, již nemají dnešní političtí nýmandi a pohrobci destrukčních protektorátních sil.
Dále je třeba neustále odhalovat destruktivní státoprávní charakter havlismu a jeho následníků, což je u nás právě pan Schwarzenberg a jeho společníci. Křesťanství v jejich podání je asociálním, výrazně zpátečnickým učením, které je nepřijatelným pro skutečné křesťany. Je i v hrubém rozporu s pojetím katolické sociální doktríny, jíž hlásá současný papež František.
Pan exprezident V. Havel to byl, jenž zahájil destrukci státu omluvou sudetům a návrhy na "změny charakteru státu" počínaje názvem (vzpomeňme na to, že právě on vyvolal tzv."pomlčkovou válku"!) a konče přetrháním svazků s našimi slovanskými spojenci (Ruskem a Srbskem), v čemž hlava nehlava pokračuje jeho epigon Schwarzenberg, jenž tancuje mezi vejci české politiky jako slon.
Toto je současně stanovisko okresního výboru ČSBS Boskovice. Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice
Puč
Paul Craig Roberts
Před bezbřehou zvůlí alarmuje i tvůrce “reaganomiky”
Vršit následující řádky věčný smolař, sakrující z vybydlené garsonky, dalo by se to brat jako výron osamělých chmur. Píše je ovšem ten, kdo byl náměstkem ministra financí za Reagana – i autorem scénáře, křtěného jako “reaganomika”. Léta byl elitním komentátorem amerických médií. Česká mu nedávají slovo z principu. S čím nosí kůži na trh Paul Craig Roberts, sráží nafukovacím elitám hřebínek, tak jako máloco:
“Americký lid je obětí puče, váhá si to však přiznat. Režim vládnoucí ve Washingtonu postrádá ústavní a právní legitimutu. Američanům vládnou usurpátoři, nárokující si nadřazenost výkonné moci nad zákonem a mající za to, že Ústava Spojených států je čirým ´cárem papíru´.”
Už Otcům-zakladatelům neuniklo, že “hlavním nepřítelem Ústavy je sama vláda”. Moc, která si “nepřeje být ničím omezována a pracuje permanentně na tom, jak se zbavit všech zábran”. Dnešní Ameriku “řídí moc lží a hrubé síly, a ne práva a Ústavy”. Než “režim ve Washingtonu”, byl či dosud je “legitimnější i jihoafrický režim apartheidu”, “izraelský režim apartheidu v Palestině”, “Talibán” i “Muammar Kaddáfí a Saddám Husajn“.
Jedinou “ústavní ochranou” tak zůstává “Druhý dodatek k Ústavě”, opravňující k držení zbraně. “Žádný občan však sebe a svou rodinu neubrání proti Ministerstvu bezpečnosti s jeho 2.700 tanky, nebo proti bezpilotníkům, či po zuby ozbrojeným speciálním jednotkám v neprůstřelných vestách.”
Občana Spojených států si tak – “zrovna jako otroka za doby temna” – může “podat anonymní článek výkonné moci” a “držet ho vězení i mučit, aniž by pro to snesl jakékoli důkazy před soudem” (či aspoň “vyrozuměl jeho příbuzné”). Stejně snadno se nic netušící občan ocitne na “černé listině, zbavující ho i práva cestovat letecky”.
“Každá komunikace všech Američanů” – s “výjimkou konverzace z očí do očí v prostředí, chráněném před odposlechem” – se “odposlouchává a zaznamenává”. A sice v režii „National Stasi Agency“ – „Národní agentury Stasi” (jak Roberts přezdívá National Security Agency, centrále globální elektronické špionáže). Na seznam “domácích extremistů” dostane, koho si zamane.
Kde by svévoli, pasoucí po izolaci nepohodlných jedinců, hrozilo až příliš práce, umí s “občanem skoncovat raketou, odpálenou z bezpilotníku”. Tady se dokonce “nažádá ani žádné zdůvodnění. Pro tyrana Obamu je lidská bytost, určená k extermninaci, jen jménem ze seznamu.”
“Puč výkonné moci proti Americe probíhá úspěšně. Dnešní výkonná moc se skládá ze lhářů, zločinců a zrádců. Pozemské zlo se zkoncentrovalo ve Washingtonu.” Snowdenova kauza ilustruje, že Washington si - “navzdory domácímu i mezinárodnímu právu” – dopřává “špionáž proti celému světu” (“pomsty na zákonu a lidských právech”). Na “rozkaz Washingtonu odmítly evropské loutkové státy právo vzdušného tranzitu bolívijskému letounu prezidenta Moralese. Donutily ho k přistání v Rakousku a jeho palubu podrobily razii. Zatčení Snowdena bylo pro Washington důležitější, než respektovat mezinárodní právo a diplomatickou imunitu.”
Kdy asi “Washington nařídí své britské loutce, aby vyslala své ostré hochy vytáhnout násilím Juliana Assange z ekvádorského velvyslanectví v Londýně a předat ho na waterboarding CIA?”
Verzi, že “Snowden je zrádce”, už nespolkla ani “americká veřejnost”. Pro “většinu Američanů je whistleblower”, což prokazují i průzkumy veřejného mínění. Tím, koho “Snowdenova odhalení poškozují, nejsou Spojené státy”, ale “zločinecké elementy ve vládě Spojených států, jimž vyšel puč proti demokracii, Ústavě a americkému lidu”. Po “Snowdenově skalpu” pasou “kriminálníci, kteří se prodrali k moci, a ne americký lid”.
Není to zdaleka “jen Snowden, komu pod Obamovou tyranií hrozí exterminace”. To riziko visí “nad každým Američanem, neváhajícím říkat pravdu”. Janet Napolitano – “boss Ministerstva bezpečnosti, nedávno za své služby tyranii odměněný postem rektora University of California” – se nechal slyšet, že teď se od “muslimských teroristů” přechází hlavně na boj proti “domácím extremistům”. Což je “gumový a blíže nedefinovaný pojem, hravě uplatnitelný na ty, kdo říkají pravdu tak jako Bradley Manning a Edward Snowden” – a “uvádějí tak vládu do úzkých tím, že odhalují její zločiny”.
“Pokud se Američané puči nepostaví na odpor, koledují si o pouta tyranie.”
To ovšem nehrozí zdaleka jen jim.
Církevní lup
Kdysi dávno církev svatá
peklem duším hrozila.
Vaše hlava bude sťata !
Bez darů není posila.
Po Bílé Hoře všecko vzali,
nažrali se dosyta.
Katolikům v zemi kleté
dána tučná koryta.
Pak přišel rok osmnáctý.
TGM řek - no tak dost !
Prelát není žádný svatý.
Je jen u nás jako host.
A jak roky běžely,
stát to řídil sám.
Ve všední den,v neděli,
biskup tu byl man.
Až po sametovém třesku
práskl biskup do stolu.
V tomhle revolučním plesku
budem dělat patrolu !
Majeteček je nám svatý,
vymyslíme soupisy.
Tučné nařídíme platy !
Šlapem státu na paty.
A pan stát se podělal.
Restituce nadělal.
Okradl své občany.
Prelát chtěl i Hradčany.
Ústavní soud samec práva.
Zákon, to je jeho káva.
Posvětíme tu loupež.
Občany mám za verbež.
Až ta verbež povstane,
čurbes velký nastane.
Všechno bude jedno.
Prelátům bude bledno.
Dr.Jiří Jaroš Nickelli
Dr. Edvard Beneš na pražském Hradě dne 30. září o 14. hodině:
„To nemá v historii obdoby, aby se kdy s některým samostatným státem a národem tak jednalo. Vy nevíte, co jsme v posledních dnech prožil. To se nedá říci. Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci a nejhnusnější je, že nám řekli, že můžeme mobilizovati. Že se do toho půjde. (Václav Král, Politické strany a Mnichov, Svobodné slovo, 1961, str. 160-161, )
Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 21. srpna 2013.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz