listopad, prosinec 2013
Putinův valdajský projev
„…Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost Ruska jsou bezpodmínečné. Jsou to "červené linie", které nesmí nikdo překročit. Při vší pluralitě našich názorů, diskuse o identitě, o národní budoucnosti není možná bez vlastenectví jejích účastníků. Vlastenectví, samozřejmě, v nejčistším slova smyslu tohoto slova. Příliš často v historii země namísto opozici vládě, jsme konfrontováni s opozicí samotnému Rusku. Už jsem o tom připomínal. Puškin o tom také mluvil. Víme, jak to končilo - demolicí státu jako takového. U nás prakticky neexistuje žádná rodina, která by se vyhnula neštěstím minulého století. Otázky hodnocení určitých historických událostí ještě dnes rozdělují naší zemi a společnost. Musíme tyto rány zahojit, obnovit celistvost historické tkáně. Nemůžeme klamat sebe sama, vyškrtnout nevzhledné nebo ideologicky nevhodné stránky, přerušit spojení generací, jít do extrémů při vytváření nebo zavrhování idolů. Je na čase přestat si všímat na historii pouze špatného, nadávat si víc, než to dělá kdokoli z našich nepřátel. Kritika je nutná. Ale bez sebeúcty, bez lásky k vlasti tato kritika je ponižující a neproduktivní.
Měli bychom být hrdí na svou historii, a máme na co být hrdí. Celá naše historie bez výjimek by se měla stát součástí ruské identity. Bez přiznání tohoto faktu není možná vzájemná důvěra a pohyb společnosti kupředu…
Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní stát, potřebuje vazaly. V historickém smyslu, je to odmítnutí své tváře, odmítnutí rozmanitosti světa daného Bohem a přírodou.
Rusko je s těmi, kteří se domnívají, že klíčová rozhodnutí by měla být zpracována na kolektivním základě, nikoli podle uvážení a v zájmu jednotlivých zemí nebo skupin států, že by mělo působit mezinárodní právo, nikoli právo silnějšího, ne pěstní právo, že žádná země, žádný národ není výjimečný, ale každý je jedinečný, samozřejmě svébytný, a má stejná práva, včetně práva samostatně si zvolit cestu vlastního rozvoje. Toto je náš koncepční pohled, který vychází z našeho vlastního historické osudu, z úlohy Ruska ve světové politice. Naše současná pozice má hluboké historické kořeny. Samotné Rusko se vyvíjelo na základě rozmanitosti, harmonie a rovnováhy, a tuto rovnováhu přinášelo do světa. Chci vám připomenout, že Vídeňský kongres v roce 1815, a dohody v Jaltě z roku 1945, které byly přijaty s velmi aktivní účastí Ruska, zajistily dlouhodobý mír. Síla Ruska, síla vítěze v těchto klíčových okamžicích se projevila v šlechetnosti a spravedlnosti…
Chci vás upozornit ještě na jeden základní aspekt. V Evropě a v řadě dalších zemí je tzv. multikulturismus, který je cizorodým prvkem uměle prosazovaným seshora, nyní zpochybňován, což je pochopitelné. Protože v jeho osnově leží svého druhu úroky za koloniální minulost. Ne náhodou dnes politici a veřejní činitelé v samotné Evropě stále častěji mluví o selhání multikulturismu, o tom, že není schopen zajistit integraci odlišných jazykových a kulturních elementů do společnosti.
V Rusku, na které se ve své době snažili dát nálepku "vězení národů", za celá staletí nezmizel jediný, dokonce i nejmenší národ. Všechny si zachovaly nejen svojí vnitřní autonomii a kulturní identitu, ale zároveň i svůj historický prostor. Víte, se zájmem jsem se dozvěděl, že v sovětských dobách měl téměř každý malý národ svůj tisk, podporovaly se jazyky, podporovala se národní literatura. Mimochodem, mnoho z věcí, které se dělaly v této oblasti dříve, musíme vrátit a poučit se z toho. V tomto případě máme jedinečnou zkušenost vzájemného vlivu, vzájemného obohacování, a vzájemného respektování různých kultur. Tato politická kultura a politická etika žije v našem historické vědomí v našem duchu, v našem historickém kódu. Na tomto se přirozeným způsobem tisíc let budovala naše státnost.
Rusko – jak se obrazně vyjádřil filosof Konstantin Leonťjev – se vždy vyvíjelo jako "kvetoucí složitost", jako stát-civilizace, zpevněný ruským lidem, ruským jazykem, ruskou kulturou, Ruskou pravoslavnou církví a dalšími tradičními religiemi Ruska. Právě z modelu státu-civilizace vycházejí zvláštností našeho státního zřízení, které se vždy snažilo pružně přizpůsobovat národním, náboženským specifikám různých oblastí, a zabezpečovat rozmanitost v jednotě. Křesťanství, islám, buddhismus, judaismus a jiná náboženství jsou nedílnou součástí identity a historického dědictví Ruska v současném životě jeho občanů. Hlavním úkolem státu, zakotveném v Ústavě je zajištění rovných práv pro představitelé tradičních náboženství a ateisty, právo na svobodu svědomí pro všechny občany.
Nicméně, identifikace výhradně podle etnického původu a náboženství v největším státu s multietnickým složením obyvatelstva, je samozřejmě nemožné. Právě formování občanské identity založené na společných hodnotách, vlasteneckém povědomí, občanské odpovědnosti a solidarity, úcty k právu, účasti na osudu vlasti bez ztráty kontaktu se svými etnickými, náboženskými kořeny je nezbytnou podmínkou pro zachování jednoty země. Jak politicky a ideologicky, koncepčně bude zformována ideologie národního rozvoje je otázkou mnoha diskusí, i s vaší účasti, vážení kolegové. Ale jsem hluboce přesvědčen, že v srdci naší filozofie musí být rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Ještě na počátku 90. let Solženicyn mluvil o tom, že zachování národa po nejhorším dvacátém století by mělo být hlavním národním cílem. Dnes si musíme přiznat, že se nám nepovedlo zcela zvrátit negativní demografické trendy, jsme jenom na krok ustoupili od nebezpečné čáry, která by znamenala ztrátu národního potenciálu.
Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to, abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duchovně zdraví lidé, a nikoli přírodní zdroje nebo jaderné zbraně, budou hlavní silou Ruska v tomto a následujících stoletích.
Úloha vzdělání je tím důležitější, že pro vzdělání jednotlivce a vlastence musíme obnovit roli velké ruské kultury a literatury. Měly by být základem pro sebeurčení občanů, který je zdrojem identity a základem pro pochopení národní ideji. Zde hodně záleží na učitelském a pedagogickém společenství, které bylo a zůstává nejdůležitějším strážcem národních hodnot, myšlenek a postojů. Toto společenství mluví stejným jazykem - jazykem vědy, znalostí a vzdělání. A to na obrovském teritoriu - od Kaliningradu až do Vladivostoku. A už jenom tím, toto společenství, mám na myslí učitelské pedagogické společenství jako celek, v nejširším slova smyslu, zpevňuje naší zemi. A podpora tohoto společenství je jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k silnému a prosperujícímu Rusku.
Ještě jednou podotknu, že pokud nesoustředíme naše úsilí na vzdělávání a zdraví lidí, na formování vzájemné odpovědnosti moci a každého občana, a nakonec, na obnovení důvěry ve společnost, prohrajeme v historické soutěži. Občané Ruska by se měli cítit jako zodpovědní hospodáři a páni své země, svého regionu, své vlasti, svého majetku a svých životů. Občanem je ten, kdo je schopen samostatně řídit vlastní záležitosti a svobodně spolupracovat se sobě rovnými. Nejlepší školou občanství jsou místní samosprávy a občanské organizace, založené z vlastní iniciativy. Samozřejmě, v tomto případě mám na mysli nevládní organizace. Mimochodem, jednou z nejlepších ruských politických tradic je zemská tradice, která také byla postavena na principech samosprávy. Pouze z účinného mechanismu samosprávy může vyrůst skutečná občanská společnost a skutečná národně orientována elita včetně, samozřejmě, i opozice s vlastní ideologií, hodnotami a mírou pro dobré a špatné, s vlastními a ne vnucenými z médií, natož ze zahraničí. Stát je připraven a bude věřit iniciativním a samosprávným strukturám, ale musíme vědět, komu důvěřujeme. A toto je úplně normální mezinárodní praxe a právě proto jsme přijali novou legislativu, která zvýší transparentnost nevládních organizací.
Hovoříme-li o případných reformách, je důležité nezapomínat, že naše země není jen Moskva a Petrohrad. Při rozvoji ruského federalismu se musíme spoléhat na své vlastní historické zkušenosti, použít flexibilní a rozmanité modely. Do konstrukce ruského federalismu je založen velmi velký potenciál. Musíme se naučit ho moudře využívat, a nezapomínat na to hlavní: rozvoj regionů a jejich samostatnosti, musíme pracovat na vytváření rovných příležitostí pro všechny občany země bez ohledu na místo jejích bydliště, na odstranění nerovnováhy v ekonomickém a sociálním rozvoji regionů Ruska, což znamená na posílení jednoty země. Samozřejmě, je to velmi náročný úkol, protože tyto oblasti se vyvíjely po celá desetiletí, ne-li staletí, nerovnoměrně…
Dvacáté první století slibuje, že bude stoletím velkých změn, érou formování geopolitických kontinentů, finančně-ekonomických, kulturních, civilizačních, a vojensko-politických. A proto naší absolutní prioritou je těsná integrace se sousedy. Budoucí Euroasijská hospodářská unie, o které jsme mluvili v poslední době, není jen souborem vzájemně výhodných dohod. Euroasijská unie je projekt zachování identity národů, historického eurasijského prostoru v novém století a novém světě. Euroasijská integrace je šancí pro země bývalého Sovětského svazu stát se nezávislým centrem celosvětového vývoje a ne periferii pro Evropu nebo pro Asii. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace bude také budována na principu rozmanitosti. To je sdružení, ve kterém každý si zachová svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu. Spolu s našimi partnery budeme důsledně, krok za krokem realizovat tento projekt. A doufáme, že bude naším společným příspěvkem k zachování rozmanitosti a udržitelnosti globálního rozvoje…
Doba po roce 91 je nazývána postsovětskou fází. Přežili jsme ji, překonali toto dramatické období. Rusko, jak už se to stalo v historii mnohokrát, prošlo přes utrpení, těžké zkoušky, a vrací se zpět k sobě, do své vlastní historie.
Upevnili jsme svoji národní identitu, posílili své kořeny, přesto zůstali otevření a vnímavý k nejlepším myšlenkám a praktikám Východu i Západu, my musíme a my půjdeme kupředu. (Výňatky z textu)
Kdo vlastně vyhlásil samostatný náš český a slovenský stát?
Míjel prvý týden horečně vzrušeného života v ústředním Národním výboře v Praze od věkopamátného 28. října 1918.
Hlavní denní práce zas vykonána. Na chvíli nastal v prezidiálním saloně jakýsi předvečerní klid. Hovořil jsem – tou dobou od prvních okamžiků státního převratu pořád ještě jediný Moravan činný v Národním výboře ústředním tehdy i nejvyšší státní exekutivě národa – s panem prezidentem Švehlou. Do salonu – tehdy úřadoval Národní výbor v paláci harrachovském v Jindřišské – vkradl se tichounce jeden z volontérů, úředníků Národního výboru, dr. Štěch: „Smím vyrušit? Aspoň na chvíli? Prosím, pánové, kdo vlastně vyhlásil samostatný český náš stát? A kde se to stalo? Nikdo mi to neví povědět a pro historii přec nutno věc zachytit!“
Zamysleli jsme se oba členové Národního výboru. Prezident Švehla začal ovšem první odpovídat. Já doplňoval a p. dr. Štěch psal.
Kdo ten náš stát vyhlásil? Jak se to dálo? Slavnostně vlastně a formálně nikdo v Praze z Národního výboru 28. října státní samostatnosti neprohlašoval. Nebo lépe všecek lid to činil po celé Praze před polednem a o polednách a Národní výbor jako celým národem zřízená a uznávaná nejvyšší autorita se živelnému hnutí hned postavil v čelo, aby je vedl bez nepokojů a krveprolití a bez kolísání a nebezpečí pro celý národ.
První proklamace Národního výboru, na níž jsme se před polednem ještě v původních místnostech Národního výboru v Obecním domě u Prašné brány usnášeli, vlastně jen regulovala náhle všude rázem propuklé vědomí státní samostatnosti. Cílem proklamace byl důstojný klid, hodný sebevědomého národa, po staletí zas osamostatněného… .
Dr. Jan Šrámek, Den, 28. října 1919
Ke vztahu KDU-ČSL k tzv. sudetským Němcům a k národnímu usmíření
Aniž bychom chodili do nějaké dávné doby, připomeňme si jen několik pro tyto vztahy typických skutečností.
Praotcem „česko-německého smiřování“ je zřejmě Petr Pithart, samozřejmě vedle Václava Havla, jeden z autorů knihy Podiven, v níž snaživě přebásnil české dějiny v proněmeckém duchu. Němci jsou těmi kulturtrégry, od nichž český národ, v řadě směrů neschopný nebo málo schopný, podněty přebíral a díky tomu se pozvedl. Duchovně velký Petr jezdil, organizoval, psal a podepisoval vše, co směřovalo ke smíření v sudetoněmeckém duchu. Zato také byl Němci odměněn vysokými řády a medailemi. Jak by ne! Že Němci mohli privatizovat český tisk v době, kdy byl předsedou české vlády, se otevřeně mluví. Byl také prvním českým premiérem, který od doby války překročil práh Sudetoněmeckého domu v Mnichově a také s vedeném landsmanšaftu jednal. O tom psaly Sudetendeutsche Zeitung a současně přinesly na titulní straně i fotografie z jednání. Když se vrátil P. Pithart z mnichovského vandru domů, zatloukal a zatloukal. Tvrdil, že se sudetskými Němci nejednal. Snad měl tehdy před očima důsledky, které nesl Havel za svou omluvu sudetům. V případě, že mluvil pravdu a sudeti si vymýšleli, mohl nastoupit cestu práva a žádat je o omluvu. Toto neučinil, takže?
Ale i doma se Pithartovi dařilo. Po politickém turismu zakotvil v KDU-ČSL, za níž v Senátu zastával i funkci předsedy. Myslím si, že to byl on, kdo lásku k německému landsmanšaftu v křesťanské straně mocně podněcoval, i když u mnohých kádeuáku to asi ani nebylo zapotřebí. Tak KDU-ČSL od pithartovských dob jede ve stejných již léty vyježděných kolejí, které frekventoval i Cyrílek Svobodů. Ten také snaživě objížděl nejrůznější akce, které měly něco společného s němectvím, samozřejmě i s tím sudetským. Do historie se zapsal mimo jiné odhalením pomníku Franze Josefa ve Františkových Lázních. Hruď bývalého ministra zahraničních věcí ČR a předsedy KDU-ČSL je ozdobena též vysokým německým řádem. Koncem roku 2005 čeští senátoři a poslanci vykonali oficiální návštěvu v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, sídle sudetoněmeckého landsmannšaftu, sudetoněmecké rady a dalších organizací sudetoněmecké národnostní skupiny. Viceprezident senátu Edvard Outrata (nezávislý), senátoři Zdeněk Bárta (KDU-ČSL) a Jan Hadrava (US) a poslanec Svatopluk Karásek (US) pohovořili s mluvčím skupiny, panem Johanem Böhmem, s předsedou sudetoněmeckého landsmannšaftu, panem Posseltem, s jeho zástupcem, panem Sehlingem a panem Franzem Olbertem o politické situaci a o možných krocích na cestě k porozumění. Rozhovoru se účastnil i generální konzul Karel Borůvka a konzul Jan Hloušek, stejně jako pan Paul Hansel z bavorské státní kanceláře. Senátor a farář evangelické církve Zdeněk Bárta položil pod krucifix ve foyer Sudetoněmeckého domu kytici na paměť sudetoněmeckých obětí zapuzení se slovy : „Bože, promiň nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům“. Bylo to skutečně dojemné gesto usmíření“. (Prager Volkszeitung, č. 47 a 48, 24.11.2005).
Návštěvy představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze v poslední době jsou velmi četné. Unie vyhnaných a vysídlených v Čechách pod vedením B. Posselta navštívila též toto město. Třetí den byl věnován setkáním s českými politiky, které zorganizoval vedoucí „sudetského úřadu“ v Praze, Petr Bartoň. Z vládní strany TOP 09 se se skupinou setkal poslanec D. Korte a referentka TOP 09 T. Radoměrská, za lidovce Pavel Svoboda, Václav Koukal, za Zelené Milan Horáček. K setkáním došlo ve význačných prostorách, např. v Kolovratském paláci, mluvilo se i o Benešových dekretech. Cyril Svoboda navštívil sudetoněmecký úřad v Praze.
List Sudetendeutsche Zeitung uveřejnil 6 fotografií, na každé je B. Posselt, i jiní, např. senátor Koukal, Pavel Svoboda (KDU-ČSL), Cyril Svoboda i další. (Sudetendeutsche Zeitung, 7.10.2011, str. 1 a 2)
Někteří senátoři za KDU-ČSL i politici této strany navštěvovali a dosud navštěvuji toto tzv. velvyslanectví. Mezi nimi nechyběl ani svitavský senátor za KDU-ČSL, Václav Koukal. Zde přítomnému Eberhardovi Heiserovi, zastupujícímu vedoucímu sudetských Němců v Bavorsku, řekl, že má radost a povinnost sudetským Němcům pomáhat. Do sudetoněmecké kanceláře v Praze zavítali také nejednou představitelé české komunální politiky, např. radní z Jablonce, Petr Louda (TOP 09), který mimo jiné sem přijel sdělit, že má německé a české předky. (SZ. 25.5.2012, str. 2). Jak ušlechtilé a dojemné!
Ale zpět ke KDU-ČSL. V pražském úřadu sudetských Němců zainteresovaní činitelé konstatovali, že četné projekty spolupráce ve střední Evropě spojují KDU-ČSL a sudetské Němce. Aby vše nebylo jen na Prahu, tak bývalý senátor Rostislav Slavotínek se sešel v brněnské centrále KDU-ČSL s Petrem Bartoněm, vedoucím pražské kanceláře sudetských Němců. (Sudetendeutsche Zeitung, 16.10.2012, str. 2). A abychom nebyli jen stále jen tak struční, připomeňme si něco epicky širším způsobem. A hned k posvícení a ještě k tomu císařskému. U nás se již dávno nekoná. Kdo však chce, může se takovéhoto posvícení zúčastnit. Stačí zajet třeba do Durynska a je vystaráno. V Rositz se počátkem října konalo již XXII. císařské posvícení. Sudeti zde uvítali hojně svých hostí. Vedle paní Marion Waismannové, státní ministryně, to byli též hosté z „blízkého zahraničí“, tedy i z Čech. Nebyl to však jen tak někdo. Přímo z Prahy přijel pan Peter Barton, „ambasador sudetoněmeckého velvyslanectví“, v jehož závěsu dorazil i pan dr. Pavel Svoboda, místopředseda KDU-ČSL, a Jan Čižinský, který v uvedené křesťanské straně pečuje o zahraniční záležitosti, a jak je vidět „skutečně kvalifikovaně“. Stranická reprezentace byla na vysoké úrovni. Nesmíme však opomenout zdůraznit, že pan dr. Pavel Svoboda na této mnohočetné osvícenecké sešlosti zasloužilých byl snad dokonce nejdůležitějším řečníkem. Bylo to pochopitelné jaksi samo sebou. Místopředseda pozdravil všechny přítomné jménem svého stranického šéfa, Pavla Bělobrádka. A to jistě posvícence uchvátilo. Obyčejně se takové pozdravy tlumočily někde za bukem, ale tentokrát bez použití konspirativních metod – přímo. A to již něco znamená. Samozřejmě si sudeti kladli otázku, kdy a co bude dále. A dočkali se, jak píše Sudetendeutsche Zeitung z 12.10. 2012, Listy č. 154 str. 1, (www.ceskenarodnilisty.cz) . A nebylo toho málo! Jak libě jim znělo, když se slavnostní řečník vyznal z toho, že nemá rád zlostné útoky prezidenta Václava Klause, jenž vyhnání Němců zneužívá ke štvaní proti vyhnaným. A to byla voda na sudeťácký mlýn. Snad na každé jejich významnější sešlosti nesmí chybět útoky proti současnému prezidentovi ČR. Jen dehonestace prezidenta dr. Edvarda Beneše je dlouhodobější a hlubší, mnohem hlubší. Tuto nenávist snad krajánci zdědili po A. Hitlerovi. Nyní to, co tak rádi slyší, nieder mit Klaus, znělo z úst představitele křesťanské strany. Nadto řečník ve svém vyjádření použil termín „vyhnaní“, který je sudetským produktem, a nikoliv odsun, jenž je zakotven v mezinárodních poválečných smlouvách vítězných Spojenců.
To však nemělo být zdaleka všechno. Čiperný Pavel dále vzpomenul, jak dr. Jan Šrámek, všeobecně uznávaný křesťanskosociální a později lidovecký politik, se snažil spolupracovat s německými křesťanskými sociály. U tématu však se zdržel krátce a jen povrchně. Svůj účel však tato slova jistě splnila. Členové v Bavorsku vládnoucí Křesťanskosociální unie se považují za křesťanské sociály. A tak, jak se asi domníval řečník, lze ztotožnit úsilí J. Šrámka a současné KDU-ČSL o spolupráci s křesťanskými sociály. Jinak řečeno: spolupráce kádeuáků se zejména bavorskými křesťanskými sociály je zde vydávána za pokračování šrámkovských snah. Tak má být kolaborace KDU-ČSL s CSU, v níž právě jsou velmi silně zastoupeni sudeti, podávána pro stranickou veřejnost přijatelněji. Ano, spolupráce se sudety se zde vydává za spolupráci s bavorskými křesťanskými sociály. Ale místopředseda šel ještě dále. Naše strana, KDU-ČSL, prohlásil, již dávno spolupracuje se sudetoněmeckou kanceláří v Praze. Touto větou strhnul dr. P. Svoboda jakýkoliv diplomatický háv, do něhož byla uvedená spolupráce halena.
Jak daleko, či blízko, od praotců smiřovatelů měl Jan Kasal a další? Nehynoucí zásluhy o „smiřování“ má jistě také pan ing. J. Talíř, dřívější „lidovecký“ ministr kultury a současný předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde, které je součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Položme si otázku, jak to skutečně bylo se spolupráci Československé strany lidové s německými křesťanskými sociály? Ano, jednání o spolupráci občas proběhla. Zpravidla se však týkala určité předem vymezené otázky. Proč? Šrámek a jeho strana mysleli jednoznačně státotvorně. Přispívali i tak k upevnění národní jednoty. Pokud nějaký politický subjekt v tomto směru se nechoval předvídatelně, nebyl Šrámkem považován za partnera. Němečtí křesťanští sociálové si po některém z těchto jednání dokonce stěžovali, že Šrámek se k nim chová hůř než sociální demokraté. Uchování a upevňování Československé republiky bylo pro ČSL nedotknutelným principem. Jakékoliv odstředivě snahy strana netolerovala. Lze proto jednoznačně odvodit, že Šrámek a jeho strana by s odsunutými Němci a jejich organizacemi nespolupracovali. Vždyť i jejich pochyby o státotvornosti německých křesťanských sociálů se naplnily. Tato strana ústy Erwina Zajiceka, svého představitele, v květnu 1938 prohlásila: „Wir müssen mit Volk gehen“ a přešla k Henleinově Sudetendeutsche Partei, která byla dlouhodobou Hitlerovou pátou kolonou v republice.
Není bez zajímavosti, proč kádeuáci hodlají právě v současnosti spolupracovat s křesťanskými sociály, a to ještě německými. V r. 1991 existovalo značně silné volné uskupení křesťanských sociálů v KDU-ČSL, kteří nabízeli spolupráci. Žádali jen uznání za vnitrostranickou skupinu, která by se v závislosti na své reálné síle mohla podílet na tvorbě stranické politiky, na volbě všech stranických orgánů. Samozřejmě luxovský ústřední výbor, v zásadním rozporu se šrámkovskou politikou, tuto možnost odvrhl. Nyní tatáž strana si libuje ve spolupráci s německými křesťanskými sociály a dokonce se i přiznává k delší otevřené spolupráci se sudety. Takže s českými křesťanskými sociály ne, s německými křesťanskými sociály, a sudety, ano! Je to sice zvrácené, ale odpovídá to politické praxi české „křesťanské“ strany.
Oč jde „sudetským“ Němcům? Především usilují o právo na vlast, právo na sebeurčení a odškodnění. Jak si to představují? Do republiky by se vrátili jako národnostní skupina, jíž by bylo přiznáno postavení druhého státního národa. ČR by měla být přebudovaná na federaci dvou národů: českého a německého. Postavení obou národů by bylo rovné. Německý národ by měl právo na sebeurčení, a to až do odtržení od republiky a případně přivtělení k Německu. Jeho územím by byly Sudety, s nimiž bez souhlasu německého národa by nebylo možné jakkoliv disponovat. Samozřejmě také jde o odškodnění odsunutých Němců. Požadavky některých jejich skupin jdou až do desítek, případně stovek miliard korun. O reparacích, které je povinno zaplatit Německo republice, nepadne při vyhlašování těchto nároků ani slovo. V této souvislosti považuji za důležité si prostudovat tzv. Wiesbadenskou dohodu, jíž landsmanšaft uzavřel s gen. Prchalou a jeho věrnými v r. 1951, a jíž ještě nedávno pan B. Posselt vychvaloval a doporučoval, aby jednání česko-sudetoněmecká probíhala se zřetelem na ni.
Součástí takovéhoto vyrovnání, smíření, je i povinné přepsání našich dějin v německém duchu, odpoutání od našich tradičních spojenců a přiblížení k Německu, jež by, podle některých českých „vlastenců“, mělo postupně dojít až k získání statutu další země Spolkové republiky Německo.
Tyto i další skutečnosti jsou KDU-ČSL známé. Přesto však její až ztotožňování se sudetoněmeckými cíli je v republikovém politickém spektru, s výjimkou snad TOP09 a Zelených, jak jsem přesvědčen, bezkonkurenční. V této souvislosti se vnucuje otázka, zda KDU-ČSL zrazuje české státní a národní zájmy. Domnívám se, že ano.
Ještě jedním stanoviskem KDU-ČSL bychom se měli zabývat – jejím primitivním antikomunismem. V současném politickém systému je KSČM plně ukotvená. Reprezentuje nyní jistě kolem 15% voličů. Její nebezpečí, viděno z hlediska pravice, je v tom, že její preference stoupají. Čím protilidovější politiku pravicová koalice sledovala, tím méně má příznivců, tím vlastně další voliče vhání do náruče KSČM. Jak to tedy udělat, aby toto rudě nebezpečí se zmenšilo? Zahájit dlouhodobou a účinnou protikomunistickou kampaň, do které se tak ráda, samozřejmě spontánně, zapojují téměř všechna média Částečně sice může vést k žádoucímu výsledku, ale bude mít však „vedlejší“ efekt. Dojde k rozdělení národa.
Zatímco KDU-ČSL se bude smiřovat s Němci, i sudetskými, bude bojovat proti komunistům. Pokud křesťané by se chtěli skutečně jen smiřovat, měli by především hledět do národních řad. Je přirozené, že národní usmíření je primární. O to však neusilují. Naopak. Budou se snažit dále rozdělovat národ na antikomunisty či jen nekomunisty a komunisty. Dokonce kandidátka na prezidentský úřad za KDU-ČSL, Z. Reuthová, prohlásila, že kdyby usilovala o hlasy komunistů, tak by se styděla podívat politickým vězňům do očí. Je také otázkou, do jaké míry jsou kádeuáci a topáci v pozadí nedávných „spontánních demonstrací“ v jihočeském kraji, a jakou úlohu hráli při vystoupení nespokojenců na Zlínsku. Bohužel o stranické minulosti toho moc neví. Zřejmě pro většinu by bylo novinkou, že P. F. Světlík byl svého času antikomunisty označován za „rudého preláta“, že sám Šrámek byl také objektem jejich útoků. I ČSL byla, např. v období uzavření čs.-sovětské smlouvy, která navazovala na francouzsko-čs. spojeneckou smlouvu o vojenské pomoci, za svou vlasteneckou a sociální politiku kacéřována jako probolševická. Snad by bratři měli také vědět, že sám dr. E. Beneš v době, kdy agrárníci po druhé světové válce hledali uplatnění v nějaké politické straně, řekl, když tito projevili obavy již z názvu národně socialistické strany, že Šrámek je socialističtější než celá národně-socialistická strana. Když těchto a podobných historických faktů námi často vědomě opakovaných si budou vědomi, jak potom budou hodnotit svůj antikomunismus?
Láskyplnost k sudetům doplňuje KDU-ČSL tažením, v rámci vlastních možností, proti komunistům. Když sledujeme strategii a taktiku sudetů, vidíme obdobné rysy. „Křesťansky“ se přichylují, ale jsou ostře protikomunističtí. Přeci nemohou dovolit, aby došlo ke sblížení komunistů s ostatními, pro jejich cíle je žádoucí, a to je pochopitelné, aby český národ byl trvale rozdělen a nadto, aby v něm našli skupinu lidí, která by byla ochotna s nimi kolaborovat. Rozděl a panuj! A to se jim zatím daří.
Jistě také za účinné pomoci katolické církve německé i české.
A takovou křesťanskou doušku závěrem. Pan předseda ctihodné křesťanské strany verbálně zabojoval proti liberálům a důsledkům jejich politiky. Zatímco KDU-ČSL by chtěla nestále nějaké omluvy komunistů, sama se neomluvila za svou účast na „úspěšném budování kapitalistické společnosti“, a to dokonce ve spolupráci s takovými politicky pravicovými kalibry jako US-DEU, Občanská demokratická aliance. Útočit na jiné a neomluvit se za své vlastní chyby není křesťanské, není ani lidsky fér.
Pokud KDU-ČSL se nerozpomene na šrámkovou politiku uskutečňovanou v praxi, pak ztratí důvod pro svou existenci. V parlamentu bude zřejmě jen posilou a spojencem pravice a proto bude pouze oscilovat kolem oněch hraničních 5%, někdy více, jindy méně. Faktem je, že proti tendenci chřadnutí kádéuáků bude zřejmě působit církevními restitucemi velmi obohacená a posílená katolická církev, která jako jeden z nejsilnějších ekonomických subjektů v republice bude usilovat o větší světský vliv.
Abychom nebyli proroky jen toho špatného a ještě horšího, přejme křesťanským demokratům, aby prohlédli a navázali na téměř 150leté tradice, které vytvářela a kultivovala celá řada předcházejících křesťanskosociálních a lidoveckých generací. Katolické církvi přejme, aby se konečně s plnou vážností rozpomenula na svou sociální doktrínu a začala ji uskutečňovat v praxi. Chudí, pronásledovaní, nemocní, vyloučení by se měli stát středem její pozornosti. Pokud to katolická církev nedokáže, přestože papež František a velká většina našich občanů, si přejí chudou církev, a jiné církve budou na tom obdobně, pak lze v republice předpokládat další postupnou devalvaci křesťanství a následně i jeho úpadek. Dr. O. Tuleškov
Prohlášení Svatého stolce k situaci v diecézi Limburg
Vatikán. Svatý otec dnes ustavil zvláštní správu nad německou diecézí Limburg, v jejímž hospodaření se vyskytly finanční nejasnosti. Podle dnešního tiskového prohlášení Svatého stolce situace v diecézi dospěla do takového stavu, ve kterém její nynější biskup Franz-Peter Tebartz-van Elst nemůže dále vykonávat svůj úřad.
V souvislosti s výstavbou biskupské rezidence, jejíž náklady se z plánovaných 5,5 milionu euro vyšplhaly na 31 milionů, limburskou diecézi již v září navštívil kard. Giovanni Lajolo. Po jeho „bratrské návštěvě“, píše se v dnešním vatikánském prohlášení, německá biskupská konference ustavila kontrolní komisi, která prověřuje náklady stavby a její financování. Výsledky šetření budou předloženy diecéznímu biskupovi a veřejnosti. Než bude ověřena případná zodpovědnost biskupa Tebartz-van Elsta, Svatý stolec doporučil jeho pobyt mimo diecézi.
Proč zase "pryč od Říma"?
Při pravidelných překladech papežských promluv pro TV Noe, pociťuji radost a smutek zároveň. Radost z toho, že máme papeže, který dovede pojmenovat skutečné problémy současného světa a lidí. A smutek z toho, že jeho slova např. v mé diecézi, ale i farnosti, míří do prázdna.
Čeští a zejména moravští biskupové vydávají s blížícími se volbami jeden „pastýřský list“ za druhým, ve kterém zvláštní důraz věnují opakovanému obhajování církevních restitucí. Jakoby cítili, že mezi věřícím lidem nepřevládá jednoznačný názor na to, zda rozhodnutí 102 většiny včetně poslance odsouzeného za korupci bylo církvi z dlouhodobějšího pohledu ku prospěchu, nebo naopak ke škodě.
Před sto lety byl v české církvi patrný nesouhlas s církevní politikou, která byla ve znamení spojení „trůnu a oltáře“, kdy církevní hierarchie až příliš podléhala svodům přizpůsobit se politice habsburské monarchie a úplně ignorovala sociální realitu lidí. Dnes je naopak tím, kdo opětovně poukazuje na sociální problémy lidí, zastánce „chudé církve pro chudé“, papež František. Ale odkaz ke slovům papeže proneseným v poslední době na různých místech s velmi jednoznačným důrazem na skutečnou povahu a poslání křesťanů v dnešním světě, v pastýřských listech českých a moravských biskupů téměř nenajdeme. Důležitější než slova papeže je přece obhajovat „majetkové vyrovnání“.
Kolik závažných a podstatných sdělení a výzev zaznělo při jeho návštěvě Assisi 4. října. Kolik stručných a jasných formulací, ve kterých varuje před „aviditou“ a „mondanitou“, tedy před chtivostí a světskostí, ze které je třeba církvi „vysvléci se“, jako to učinil svatý František. A pokud nechceme naslouchat, pak alespoň můžeme sledovat gesta, kdy se setkává s chudými a těmi, kdo o všechno přišli, a jsou odkázáni na pomoc druhých. Kolik závažných slov při setkání s nezaměstnanými v Cagliari na Sardinii. „Kde není práce, není lidská důstojnost!“ Nebo pouhé upozornění na úryvek evangelia o boháči a Lazarovi (Lk 16,19). „Boháč nemá jméno, je pouze boháč. Lazar je chudák, ale má jméno.“
Nedávno mne překvapil duchovní správce v mé farnosti, když se vyjádřil proti tomu, aby někteří lidé žebrali v kostele. Prý se mu to nelíbí. Namítl jsem mu, že mně se nelíbí zase to, když kostelník při bohoslužbě natahuje košík a vybírá do něj peníze od lidí, kteří třeba dva roky marně hledají práci a ještě pracují na různých místech jako dobrovolníci. Pan farář mne na to obvinil, že urážím církev. Stejný pan farář pak pochválil jednoho kandidáta, který na plakátech kolem kostela sděluje že „pomáhá potřebným“. Z vlastní zkušenosti přitom vím, že tento kandidát je sběratelem funkcí a pomáhá z veřejných rozpočtů pouze některým „neziskovkám“, zatímco skutečnou pomoc potřebným vykonávají spíše „dobrovolníci“. Počet bezdomovců v našem městě velmi stoupá.
Po letech se v září vracím do Říma a navštěvuji přátele v Itálii. Sdílím s nimi jejich radost a nadšení pro tolik potřebnou reformu církve a obrat pozornosti k tomu skutečně palčivému. Sdílím jejich radost z papeže Františka.
Vracím se po týdnu do Česka. Pokračuji v překladech papežských promluv a pociťuji radost smíšenou se smutkem. Naštěstí věřím v jednu svatou všeobecnou univerzální Kristovu církev. Církev chudou a pro chudé. Nikoli v „restituční církev“ českých a moravských biskupů.
Petr Cekota, Umlaufoviny
Ještě k církevním restitucím
Od dětství jsem byl vychován ve víře římsko - katolické, matka na tohle u nás dbala Nejít na mši, to už musel být důvod velmi pádný, prakticky jen nemoc. Jak plynul čas, bezmezná víra se začala drolit, lecčehos si všímáte, přemýšlíte a hledáte odpověď. Po vojně jsem se nestal sice bezvěrcem, ale také už ne "pánbíčkářem ".
Proto jsem velmi pečlivě sledoval boj o církevní restituce. Čachrářství Nečase s Němcovou, ta její scéna s odsouzeným poslancem, jak mu honem strká k podpisu slib, to vidím stále. Stejně nefér se zachoval V.Klaus, mohl ale nekonat, scházelo jen, aby si jako Pilát umyl ruce. A pak zavolal Dukovi, že mu to pustil.
Nyní nastávají problémy. A budou přibývat, pokud se nenajdou odůvodnění, že nemá být vydáno, stát se musí bránit. Je zřejmé ,že katolická církev chce hřešit a zkoušet, jak budou zástupci státu bdělí a neoblomní. Ona je tu výstraha z minula - chyba úředníka a čilá abatyše řádu Voršilek obratem prodala to, co vlastně ukradla Národnímu divadlu. Nelze zapomenout na bývalého kardinála s příznačným jménem. Z Pražského hradu chtěl urvat co největší díl a vyhrožoval i mezinárodními soudy. Byl vystudovaný původně archivář, věděl tedy bezpečně, co jeho církev zde naloupila.
Nyní vstoupili do hry o majetek Maltézští rytíři. Žádají toho mnoho, ale patrně na leccos nedosáhnou. Jejich kancléř Johannes Lobkowicz se rozpálil a prý bude rozdávat i facky. Zbožný to věru křesťan, chtěl bych zvolat. Sám Ježíš, když vyháněl lichváře a další čeládku z chrámu, se takto nechoval. Volil sice důrazný, ale vhodnější způsob, ba co vím, hlásal „udeří-li tě někdo…“. To asi v tomto řádu dávno neplatí, ani když jejich reprezentant pochází z „urozené“ rodiny.
Přitom nejde o nic jiného, než z této ekonomicky dost poničené republiky se zmocnit co nejvíce majetku v jejich prospěch. Že si republika nestojí dobře, to je nezajímá, řád je přece nadnárodní. I s tím kancléř pohrozil, má vlivné styky v Římě. Nedá se nic dělat, jen vzdorovat .Svého času papežský nuncius práskl do bot a odjel vzdorovat mimo republiku .Nic se nestalo. Naopak, uškodila si církev. Argumenty, že v řádu s nacisty táhli jen jednotlivci neobstojí, navíc když jeden z převorů byl v NSDAP a po válce byl popraven. O kolaboraci církve s Němci je dostatek faktů, jakož i - buďme spravedliví - o odboji kněží. Stejně jako že v klášterech po válce se skrývali při útěku mnozí nacisté.
Jako kluk jsem se dočetl v novinách z první republiky, jak biskup v kočáře vyháněl z
lesa babky s nůšemi, které tam sbíraly kůry a odštěpky po káceni.
Ne, fackovat za to, že státní úředníci jsou bdělí a nemíní naletět "na špek“, ale hanba by měla fackovat jak samotného kancléře, tak další z církevní vrchnosti. Historie našeho stát zná mnoho křivd, ba loupeže, kde se s cizí státní mocí na nás přiživovala církevní vrchnost a chce týt dále. Bude třeba, aby spisovatelka Lenka Procházková napsala další dopis papeži, jak se tu zbožni církevní otcové chovají a zda dobře znají Písmo svaté. Kancléř se zachoval jako hulvát a vyděrač,
Josef Sedlák. Plzeň
Církevní restituce se staly skutečností.
Můžeme je ještě změnit? Ano, referendem!
Co je nejzákladnějším českým zájmem? Bez dlouhého rozmyšlení můžeme říci, že jím je udržení, upevňování a rozvoj českého státu. Když Habsburkové z nezávislého českého království, udělali zemi s fragmentární, podstatně omezenou svrchovaností, jíž vládnoucí moc po staletí vysávala, usilovaly celé generace naši předků o obnovení naší státnosti. Naplnění tohoto jejich snu stálo velké množství krve… Byl to zápas probíhající v několika století. Měl na naší straně bezpočet obětí. Naši pradědové, dědové umírali za samostatný čs. stát i na frontách první světové války. Za prosazování českých národních zájmů trpěli naši vlastenci v rakousko-uherských kriminálech. Zajaté legionáře Rakušané popravovali, jak říkali, za zradu. Porážka nedemokratických a po světovládě toužících ústředních mocností, především Německa a Rakouska-Uherska, umožnila v mezinárodních vztazích uplatnit tehdy revoluční princip práva národů na sebeurčení. Na troskách mocnářství vyrostly nástupnické státy. Do rodiny suverénních států vstoupila i Československá republika.
Počátkem 90. let minulého století byla však rozbita. Jejím nástupnickým státem se stala Česká republika. Podle ústavy je ČR svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem. v němž lid, který je zdrojem veškeré státní moci; vykonává svou moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Otázkou je, jak uvedené ústavní orgány tuto moc vykonávají. Buďme konkrétní! Pokud jde o církevní restituce tak velká většina občanů byla proti nim, zvláště proti jejich podobě a rozsahu, stanoveném zákonnou normou. Všichni politici si toho byli vědomi. O restitucích se jednalo delší dobu. Když přišlo k hlasování v Poslanecké sněmovně PČR, zákon byl schválen stojedničkovou většinou ODS před tím „uklidila“ tři poslanec, kteří se zdráhali pro restituce hlasovat. Zato ODS podepřel hlas poslance, který je nyní ve výkonu trestu. Dva z odstraněných poslanců ODS odměnila výnosnými „trafikami“. Aby tato stojedničková většina byla vůbec dosažena, docházelo k různým machinacím, jež s demokratickými postupy a ústavností neměly nic společného. Jako deus ex machina působila strana „Lidem“, jež byla slepencem odtrženým od Véček. Stranu Karolíny Peake nikdo nevolil, ale přesto svými několika hlasy přispěla k přijetí zákona o církevních restitucích. K vládotvorné straně též patří TOP09 v čele s K. Schwarzenbergem. Ta samozřejmě všemi deseti hlasovala pro restituce.
Ač vládní politické strany znaly stanovisko velké většiny lidu k restitucím, rozhodly se jej ignorovat ignorovat. Návrh příslušného zákona vypracovaly. Jejich poslanci jej schválili. Takže můžeme říci, že vláda ČR, poslanecká sněmovna hlasovaly v hrubém rozporu s přáním lidu. V době krize, kdy mnozí lidé žijí na hranici chudoby nebo v chudobě, kdy povodně působí miliardové škody, kdy vláda, jež sama sebe nazývala vládou rozpočtové odpovědnosti, škrtreformami dusila naše hospodářství, každý rozumně uvažující člověk rychle pochopí, že celková současná společenská situace vylučuje, aby stát komukoliv dával prezenty za 135 miliard korun, které mohou inflací narůst ještě o desítky miliard. Lidé to chápou, politici nikoliv a jednají podle svého. Je jejich postup demokratický? Samozřejmě že nikoliv! A jsme přesvědčeni, že nebyl ani ústavní.
A tak jsme se upnuli k Ústavnímu soudu ČR. Byli jsme zklamáni. Soud velkou většinou svých soudců potvrdil platnost restitučního zákona. To byl tedy třetí a poslední orgán, jehož prostřednictvím, jak říká ústava, lid vykonává svou moc. Hlas lidu byl oslyšen. Bylo rozhodnuto nedemokraticky, tj. v rozporu s vůlí lidu. Pro naše velké křesťany ve vládě, K. Schwarzenberga a P. Nečase, již zřejmě neplatí zásada „Hlas lidu – hlas Boží“. A co tedy může lid činit v takovéto situaci?
Vedle běžných politických prostředků, ústava zná ještě jeden zvlášť významný institut, a to referendum. Naši politici již o něm jednají řadu let a dosud se nedohodli. Lidu jej dosud „nenadělili“, ač dávno měli tak učinit. Ústava říká, že: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Takový ústavní zákon zákonodárci ještě nepřijali. Věděli proč. Nyní, pokud by referendum ústavní zákon zakotvoval, mohl lid jako suverén rozhodnout o církevních restitucích přímo. Není pochyb, že by církevní restituce velkou většinou odmítl.
Celostátní imperativní referendum jistě potřebujeme. Současně však musíme soustavně vyžadovat, aby rozhodování všech ústavních orgánů bylo demokratické, tedy takové, jež by bylo v souladu s vůlí většiny lidu. Ti politici, kteří jednají jinak, by napříště neměli být ve volbách zvoleni. V demokratické společnosti do politiky nepatří. Jejich odpovědnost by však neměla být jen politická, když českému státu, národu a lidu neslouží. Restitucemi, složené i z grošů vdov, sirotků a nemocných, nás silně poškodili. Nelze proto jen a zatím vždy spoléhat na Boží mlýny!
Čí zájmy tedy naši současní vládní politici vlastně prosazují? Někteří nás údajně táhnou k Německu, ať to stojí, co to stojí. Společně pak s dalšími dávají „ze státního“ dary církvím, dále je třeba vyhovět pánům slunečních elektráren či jiných nadnárodních nebo menších přátelských společností. Vyslyšen musí být i hlas „Evropy“, a to i kdyby čert na koze jezdil. A jak mezi těmito a podobnými tlaky uplatnit hlas lidu? Ale nakonec ani v tomto směru není žádný problém. Páni z pozice přece nejsou a nebudou nikdy „populisty“! Z podhradí zásadně hlasy nevyslyší, kmány k moci nepřipustí. Už i pan kardinál se přece obává vlády lůzy. Demokracii je proto třeba ochránit! A právě za ochranu té pravé demokracie, která s lidovládou nemá nic společného, budou povolební trafiky i požehnání církve svaté.
Jak však bude reagovat zbohatlá dukovská církev na představu papeže Františka o chudé církvi pro chudé?
Ano, je několik cest, které mohou vést ke změně církevních restitucí. Např. jakmile bude přijat ústavní zákon o referendu, může se konat. Výsledek tohoto referenda bude závazný pro všechny ústavní orgány ČR, tedy i poslaneckou sněmovnu PČR. Referendum dále poslouží i k rozšíření demokracie a upevnění naší státnosti.
J. Kovář
Kam přijdou peníze za zvýšené ceny léků?
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Již řada roků nápadně stoupají ceny většiny našich léků. Občas si to nemocný ani neuvědomí, pokud stoupá jen ta cena, za kterou musí platit pojišťovna. Jindy nemocného (pojištěnce) cena doplatku, který ON MUSÍ nečekaně zaplatit, skutečně šokuje. Kdo určuje nápadný vzestup ceny nejednoho již po řadu desetiletí podávaného přípravku, na kterém se nic nezměnilo? Již přes půl století užívají nemocní s nedostatečnou činností kůry nadledvin (Addisonova choroba), nebo nemocní s nedostatečnou činností hypofýzy, hormon vyráběný kůrou nadledvin hydrokortison (HC, kortizol), před tím kortison, jako pro svůj život zcela nezbytný lék, umožňující jim celkem slušně žít. V roce 1986 stálo ještě 20 tabl.Hydrocortisonu Spofa po 20 mg 32 Kč (hradila to pojišťovna), v roce 1999 „stálo“ 20 tabletek Hydrocortisonu Jenapharm po 10 mg 49.90 Kč, tj . tuto více než dvakrát vyšší cenu (proč ?) „platila“ pojišťovna výrobci. V roce 2010 to bylo 45 Kč zase Jenapharm 20 x 10 mg. Pacient nemusel celkem nic doplácet za tento život umožňující lék. V roce 2013 nicméně jako cena léku (pojišťovna to hradí) je uvedeno 145 Kč Hydrocortison Jenapharm 20 x 10 mg (Medical Tribune BREVÍŘ). Pacient zase celkem nic nedoplácel. Nutno položit otázku, kdo dostane těch 100 Kč navíc za každé balení léku o 20 tabletkách a ještě víc, když si člověk uvědomí, že Jenapharm dodává 2 x slabší tabletky – l0 mg místo 20 mg? Jedná se o vynikající lék, který je stejný už přes půl století, nic na něm není nového.
Zde nutno připomenout jeden VELIKÝ HŘÍCH těch, kteří si hrají s cenami léků. Jedná se zase o hydrokortison. Před asi 1,5 až 2 roky jsem zažil malý, dramatický výjev v souvislosti s nim. Předepisuji 10 až 15 balení přípravku (tj.200 až 300 tabl., tč. pouze po 10 mg, 20 mg se nedodává), který za běžné klidové situace nemocný užívá denně 2-3 tabletky a tato dávka většinou vystačí na 3, případně i více měsíců.
Pacientovi NN. jsem napsal jako obvykle jeho 10 balení hydrokortisonu, aniž bych věděl o jeho zcela nečekaném právě uskutečněném zvýšení ceny, které má ze značné části zaplatit nemocný. Za půl hodiny přiběhl, doslova bledý, z lékárny. Doslova mi řekl tuto větu: „Co jste mi to pane profesore udělal, vždyť já jsem za svůj Hydrocortison musel zaplatit 400 Kč, za každou krabičku jsem musel já doplatit 40 Kč a dodnes jsem nemusel platit prakticky nic!“
Tento zcela NEÚNOSNÝ stav trval řadu měsíců, přes protesty lékařů a obrovské protesty nemocných, kteří to museli platit. V té době měl nemocný k dispozici bez příplatku přípravek Prednison po 5 mg, který ne zcela může nahradit Hydrokortison. V roce 1999 „stálo“ 20 tabl. Prednisonu po 5 mg v jedné tabletce pojišťovnu něco přes 32 Kč, v roce 2010 45 Kč, v roce 2013 téměř 72 Kč, kde nemocný musí doplácet kolem 40 Kč. Při tom je to vynikající lék ale už „starý“ přes 50 let, který se v ničem nezměnil.
To je jen malá ukázka úplné nezodpovědnosti těch, kteří určují ceny léků. A při tom Hydrokortison nepatří k drahým lékům. Existují léky, kde cena stoupla o mnoho set korun. Stačí připomenou vynikající československý přípravek desmopressin (analog arginin vasopressionu) při léčbě „žíznivé nemoci“ diabetes insipidus Adiuretin SD gtt.nas., který stál v 1986 (5 ml) 22 Kčs. Začátkem 90tých let stál 49,5 Kč. Po privatizaci a prodeji přípravku firmě Ferring-Léčiva, byla cena celkem krátkou dobu stejná, ale už v 1996 byla 421,50 (Remedia, 1999). Cena stále stoupala, tč. Má přípravek desmopressin acetas nové jméno Minirin Spray (5 ml) a stojí 886 Kč. Běžně k dostání u nás je jen jeho orální forma (jako 30 sublinguálních tablet) Minirin Melt 60 a Minirin Melt 120 jako perorální lyofilizát v µg por.lyo. 30 tabl.stojí 703, resp 1216 Kč. Je to SKOK o řádově TISÍC Kč. Při tom řada nemocných udává, že raději dostávala Adiuretin kapky než nyní tabletky.
Pacient dostává přípravek s minimálním doplatkem (doplatky si „řídí“ jednotlivé lékárny). Co tomu říká pojišťovna? Je to dobré připomenout před blížícími se volbami. Nemělo by se to začít vyšetřovat?
Restituce s erbem? Nikoli - restituce s hakenkrajcem
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice - ČSOL Brno
Článek Michala Komárka v Literárních novinách (8. srpna 2013, č.32) znovu prokazuje trvající zatemnění celé problematiky tzv. "šlechtických restitucí" - a nejen těchto. Shodně s Poirotem bychom na margo této věci mohli prohlásit - " O restituce s erbem vůbec nešlo - šlo přece v první řadě o obrovské majetky". A u těch je původ vlastníků nebo titul zhola nepodstatný. Pravdou je, že k vytvoření tohoto zmatku jako vždy u nás přispěl i pan stát. Když policie poprvé hromadně zkoumala tyto kauzy, vytvořila pracovní tým nejdříve nazvaný nešťastně "Šlechta" - a až po olbřímí - i když naprosto nepodstatné - kritice, doslova po řevu médií a potrefených - tým přezvala na "Majetek". Pod hesly se jako vždy ztratila podstata. Za toto ovšem současně mohla média jako trubadúři ospravedlňování historické, zejména nedomácí šlechty u nás, a jejího vypírání od nacismu a kolaborace.
Mainstreamová média, která po desetiletí úporně vytvářela obraz odpůrců těchto restitucí jakožto "obraz veřejného nepřítele", ve skutečnosti - jak to velmi správně nazval redaktor Jiří Plocek z Kulturních novin - vytvářela "mediální paobraz", a někdy dokonce "mediální protiobraz", řečeno slovy praporečníka sudetů Bernda Posselta.
Hned první uváděný případ v Komárkově obsáhlé studii - kauza Waderode - předvádí malou znalost skutečného stavu věci. Ano, Walderode byl konfiskován dle dekretů roku 1945, ano, Walderode dostal zpět občanství roku 1947. Tzv. velký tisk však nikdy neuvedl,že občanství bylo uděleno netrestaným podvodem magistrátního úředníka. Velký tisk také nikdy neupozornil na Fragebogen (přihlášku k říši) pana dr. Des Fours-Walderode, kde je uvedeno i členství v Henleinově partaji, což již samo vylučovalo nabytí občanství a majetku (a prokazovalo následný podvod uděleného občanství). Velký tisk též nikdy neuvedl problém jeho služby ve wehrmachtu ani problém jeho tlumočnictví v pražské ( a dalších ??) centrále abwehru. Celý cirkus prověřování pana dr. Walderode sledovala řada znalců a badatelů, naposledy právě panem Komárkem správně citovaný docent Benda ve své obří několikasetstránkové monografii o tzv. velkých šlechtických restitucích u nás po r.1989 ( I.vydání Praha 2010). Je s podivem, že pan Komárek necitoval i předchozí práce badatelů,které by ho vyvedly z jeho bludů. Především práci dr. Stehlíka Skandální pozadí velkých restitučních kauz šlechty (Brno 2003) a pak práci red. Nečasové a kolektivu, CUI BONO RESTITUCE I, II (2.vydání Praha 2007). O vlastních pracích ani nehovořím...
Již badatel, dr.Stehlík, kterému patří primát v rozkrývání těchto kauz, odhalil pana dr. Waderode jako nacistického kolaboranta, mimo jiné i údajně brance wehrmachtu a tlumočníka abwehru...Že toto ignorovaly jisté orgány a soudy, to je otázka,nad kterou by se měl zamyslet nejen pan Komárek, ale především orgánové. Právě tady bylo něco shnilého ve státě českém. Místo toho pan Komárek cituje poloblud pana dr. Pitharta o "německém utrpení po válce", přičemž židovské, české, slovenské,romské atd. utrpení jako by neexistovalo.
Stejně tak se to má i s dalšími případy, citovanými jako tzv. otevřené, neuzavřené a tak podobně. Pan Komárek uvádí jako příklady kauzy Colloredo-Mansfeldů, U.F.Kinského a Salmů. Všechny tyto případy jen potvrzují pravdivost jím citovaného výroku zesnulého ministra kultury pana Dostála o "slepeckých soudech, které neumějí ani číst slepecké písmo". Ovšem ku cti naší rozporně se chovající judikatury v těchto kauzách je nutné uvést podstatnou okolnost, která ušla nejen panu autorovi studie v Literárkách.
Totiž téměř ve všech těchto kauzách neblaze působilo rozkrádání a rozchvácení nacistické a protektorátní dokumentace o těchto kauzách - což je hrubá a zásadní vina pana státu! Tento neblahý proces například v kauzách Salm a Walderode nastal hned po osvobození roku 1945 - a dokonale přispěl ke zmatkům a zatemnění celé problematiky. Proto také soudy v řadě případů rozhodovaly tak, jak rozhodovaly. Vina za zmatečná nebo za fatálně chybná rozhodnutí v kauzách Walderode a Salm tedy nespadá jen na justici samu, nýbrž v první řadě na státní orgány, mající chránit, opatrovat a poskytovat protektorátní dokumentaci. Zde tkví jádro zakopaného mediálního paobrazu těchto kauz - a nejen paobrazu, ale především úředních rozhodnutí !
A nerozkrádalo se jen v těchto, ale i v dalších kauzách, třeba v případu pana Buquoye...
A to již dávno, za socialismu. Proto například v kauze Salm trvalo celé dvacetiletí, než byla rozkryta - a než předchozí chybná rozhodnutí napravilo i poslední rozhodnutí Ústavního soudu v této věci.
Pro Augiášův chlév pana státu pak je typické, že za chybná rozhodnutí předchozích soudů, ale i za prokázané krádeže dokumentace například na městském úřadu v Rájci nebyl nikdo nikdy trestán. Legendární Poirot by opět pravil : "Bože, jak je snadné býti úředním zlodějem!" Toto vše ovšem panu Komárkovi uniklo - a proto mohl opakovat větu "Byl Salm Němec? A kolaboroval?" s nepatřičnými otazníky. Dnes za ty věty patří tečka nebo spíše vykřičník. Salm byl Němec! A kolaboroval!
To samé platí o panu dr. des Fours-Walderode. Přihlásil se k rajchu, k Henleinově partaji. (Obhájcové dokonce vymysleli idiotismus,že "členství v partaji předstíral" !!! To by prokázal větší genialitu nežli mytický klasik Jára Cimrman a patřil by zapsat do Guinessa) Dle badatelů a archivních dokladů sloužil ve wehrmachtu atd. Pro tyto kauzy platí - buďto zjištěné indicie, důkazy a nálezy Ústavního soudu platí - anebo je zahodíme a přistoupíme na Háchův model, že reich byl pro nás dobrodiním...
Kauzu U.F. Kinského s otcem SA mannem, (neplést s ČSR loyálními Kinskými ze Žďáru, jimž restituce právem náleží!),Colloredo-Mansfeldů s jejich Fragebogeny a dopisy s koncovým Heil Hitler!, či Dietrichsteinové s NSDAP snad ani není třeba dále rozebírat. O Colloredech jest si přečísti například knihu CUI BONO RESTITUCE. O Walderodem též. A v Bendově knize je pak velké shrnutí těchto kauz.Proč to pan Komárek neučinil, nevíme.
Uváděné příklady - a mohlo by jich býti daleko více - jen dokládají, jak tzv. velký tisk a TV léta pracovaly s tendenčními čtvrtinformacemi (madam Salmová pro to měla krásný termín - "ze čtvrtiny polopravdy" - , je to otrocký překlad německého výrazu "Halbviertelwahrheit"...) - a jak se jim nakonec po dvaceti letech jejich "mediální paobraz" nevyvedl. V některých ohledech doslova podělal...
Kladem Komárkovy studie sice je otevření velkého společenského vředu polistopadové pospolitosti - avšak řadu jeho takzvaných otazníků již čas vyřešil převážně v neprospěch tzv. protektorátních restituentů. Především nelze směšovat restituce oprávněné s neoprávněnými. Žádná jednotná svatá rodina erbovních restituentů totiž neexistuje. Pan Komárek sice může poukázat na fakt, že ve své studii se zabýval obecnou situací těchto restitucí a nehleděl na detaily. Ovšem tyto "detaily" velmi podstatně mění celkový obraz této věci. U pana Komárka s jeho manifestní snahou o jakousi vnější "objektivitu" ovšem jednoho maně napadá věta z mytického seriálu Hvězdné války : "Dobře sloužíš pánovi! Jistě budeš odměněn." Z jeho článku totiž tato snaha čouhá jako sláma z bot. Dalo by se to též nazvat "Pithartův syndrom"...
Především je nutno zdůraznit,že jak socialistický stát,tak i stát polistopadový nepostupovaly ve svém řešení vztahu k nacistické kolaboraci důsledně, natož pak systematicky! Socialistický stát, - který ostatně řadu bývalých nacistických kolaborantů zapojil do nové kolaborace - si myslel, že navracení majetků těmto kolaborantům je záležitostí odbytou "na věčné časy a nikdy jinak". Šeredně se mýlil, jak ukázal čas. Polistopadový stát se zase domníval, že nyní provede generální restituce všeho a všech, včetně nacistických (zesnulý exprezident nacismus zasklil, hovoříval pouze o "šlechtě s nedostatky"!) a vypere veškerou kolaboraci - a opět se šeredně mýlil, jak znovu ukázal čas. Konečný rezultát zní - ani restituce s erbem,ani český morální kýč !
Postupim a Pařížská reparační dohoda vyvolaly poválečné dekrety, odsun i konfiskace protektorátních kolaborantů. Erby s tím principiálně neměly co dělat. ČSR loajální erby restituce dostaly. Kolaborantské erby by měly být z restitucí vyloučeny. Tak, jako jsou vyloučeni kolaborantští továrníci, statkáři bez erbů nebo nacističtí poskoci.
Poznámka nakonec. Ani zahraniční kníže - u nás občan - navíc emeritní státní činitel - by si neměl dovolovat hanět dekrety, podle nichž se stále soudí a jež jsou platnou součástí našeho platného právního řádu. Pan stát svými kompetenty by mu za toto měl udělit přinejmenším pokárání, když ne rovnou políček anobrž sankci...Pokud ovšem je to ještě stát, který chce hájit sebe sama a nesloužit jen v novém otroctví Bruselu či Berlínu.
Redakce Hlasu legionářů Boskovice:
Autor je potomkem staré české větve Dačických z Heslova, potomkem legionáře a příbuzným odbojářů zahynulých v Osvětimi. Je předsedou OV ČSBS Boskovice. Protektorátním restitucím věnoval řadu článků v Národním Osvobození a v Českých národních listech. Další studie o nacismu publikoval v knize Heslář nacistů Blanenska a ve Sbornících Muzea Blansko. Ve studii Salm - Omyly a nepravdy vyšlé ve sborníku ŽIvé hodnoty Masarykova Československa rozmetal na prach konstrukce o údajné nevině kolaboranta knížete Salm-Reifferscheidta.)
Křesťanství v podání pana kardinála
Slyšeli jsme toho hodně v průběhu volební kampaně, ale to, co si dovolila katolická církev prostřednictvím kardinála Duky, přesáhlo všechny meze. Zdá se, že hlavním posláním této církve jsou restituce, nejlépe s celou katedrálou sv. Víta a s hradním komplexem co nejširším. Nepamatuji si, že by pan kardinál v poslední době mluvil o sociální doktríně, že by se výrazně vyslovoval ve prospěch chudých. Nebo dokonce káral TOP 09 a ODS za asociální politiku.
Skutečností však je, že pan kardinál, stejně tak jak dříve kardinál Vlk, nevěnuje pozornost ani českému národnímu zájmu. Již po několik let jsou do církevních funkcí ustavováni i „sudetští“ Němci. Tato praxe začala někdy v 80. letech 20. století a pokračuje dodnes. Když slyšíme hlasy některých představitelů katolických řádů, kteří se ostře vyslovují již i proti „zdržování“ restitucí, jasně slyšíme, že jsou cizinci, především Němci. Nejznámějším případem je však bleskový kariérní postup patera Antona Otteho. Pokud se podíváte do Wikipedie, pak se můžete dozvědět, že pan páter pochází z německé rodiny, která nebyla zařazena do odsunu. Smůla, jestliže jste před tím četli dílo Bořivoje Čelovského, kde se dočtete, že otec A. Otteho byl po válce zatčen a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán. V době poválečné bylo čs. soudy odsouzeno k trestu smrti několik set Němců. Vždy šlo o zvlášť těžké zločiny proti českému národu a republice.
Nyní ke kariéře pan pátera. V r. 2001 se stal čestným kanovníkem Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Již v r. 2005 pak sídelním kanovníkem a děkanem. Konečně v r. 2011 byl zvolen proboštem.
Ještě jednu malou připomínku ke kanovnické kariéře p. Otteho. Kanovníkem téže kapituly byl svého času i B. Stašek, předseda české zemské organizace ČSL, který patřil k velkým Čechům. U sv. Vavřinečka na Chodsku pronesl silně vlastenecké kázání. Bylo zřejmě jedním z dalších důvodů, proč byl pan kanovník zatčen gestapem hned v září 1939. Z koncentračního tábora se vrátil s podlomeným zdravím, ztratil dokonce i jedno oko. Přišel opět na Chodsko. Byla to již jeho labutí píseň. Brzy poté zemřel na následky věznění. Když se A. Otte stal kanovníkem, vyjádřil se, že nosí stejný kanovnický řetěz jako měl B. Stašek a tudíž došlo ke smíření s ním přes hrob. Úděsné!
Co A. Otteho k této duchovní kariéře předurčovalo? Víme, že student Otte po maturitě, když mu nebylo umožněno studovat v republice teologii, odešel do Německa a Rakouska, kde vystudoval. V Německu učil náboženství a působil jako vězeňský kaplan Bayreuthu a v Norimberku, a to až do r. 1998. To však současně i působil v Praze jako vedoucí kanceláře Ackermann-Gemeinde (A-G). Jde o českou odnož mnichovské A-G, která se jmenuje Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG). Vztah mnichovské i pražské A-G je stejný jako u matky a dcery. Konají vždy po několika letech společné sešlosti, jímž říkají říšská setkání. Jelikož mnichovská A-G je jednou ze základních složek sudetoněmeckého landsmanšaftu, pak není pochyb, že je tomu tak i se Sdružením A-G, v jehož čele stojí ing. J. Talíř, bývalý lidovecký ministr kultury. O jeho ministrování zlí jazykové tvrdili, že ministerstvo bylo jednou ze servisních organizací katolické církve.
Za pár let působení A-G v Praze se začali dít zázraky. Řada katolických kněží vstoupila do A-G. Jiní, kteří tak neučinili, velmi ochotně s ním spolupracují. SAG má kolem 400 členů. Kolik z nich jsou katolickými kněžími a preláty? Údaje jsem nikde nesehnal. Víme však o tom, že členem AG je i kardinál Duka, kardinál Vlk je čestným členem tohoto bohulibého spolku. V AG se nevedou jen teologické diskuse. Mluví se i o vyhnání „sudetských“ Němců a o vině dr. E. Beneše na tomto zločinu. Na obranu kardinála Duky je podle pravdy dodat, že se snažil svým bratřím, samozřejmě německým, vysvětlit, že za vyhnání není odpovědný dr. E. Beneš, jak se tito domnívali. A tak se nám pan kardinál smiřuje. V jeho rámci asi také požehnal panu Petru Bartonovi, „sudetoněmeckému velvyslanci“ v Praze a jeho asistence.
Myslím, že primát ve smiřování drží F. Radkovský, biskup plzeňský. Pokud si dobře pamatuji, byl po určitou dobu zpovědníkem Josefa Luxe po jeho zvolení předsedou Československé strany lidové. Již tehdy měl své „zásluhy“, které se však vymykají sledovanému tématu. Biskup Radkovský je tak aktivní, jednou v Německu, poté zas v Bavorsku a vše pak opakovaně, ale v jiném pořadí, že vzniká otázka, zda může vůbec vykonávat svůj biskupský úřad. Dostalo se mu i zvláštní cti. V srpnu r. 2009 se v Plzni konalo 31. celoříšské zasedání A-G. Bylo to první zasedání v České republice. Adolf Ulmann, předseda AG, mluvil o „návratu do země osídlovací generace“. Samozřejmě že jedním z řečníku byl i Bernd Posselt. V průběhu jednání, bylo přítomno asi 500 účastníků, vystoupil i Pavel Svoboda, místopředseda KDU-ČSL, a Jaromír Talíř. Nechyběl ani Karel Schwarzenbeg, který si údajně velmi notoval s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu. Česko-německé sbratřování nebralo konce. Pokračovalo i na srazu AG v Budyšíně a probíhá dodnes.
Velmi mě udivuje, že Čech z AG se vine k Němci a je neustále připraven se smiřovat. A nejen to, jako by náhodou přejímá i sudetoněmeckou terminologii, včetně antikomunismu, a zdá se, že tedy sudetoněmecký bližní je mu bližší, než nějaký Čech. Pokud Čech je komunistou, tak hrůza. Komunisté jsou přeci ti, kteří nás chtějí připravit o svobodu a demokracii. Ti musí i v tomto životě být na ošklivci. Žádné bratříčkování s nimi nepřichází v úvahu. Komunista není ani pro preláty bližním. A tak katolická církev ostrým antikomunismem pomáhá udržovat rozdělení národa a tím národ oslabovat. Bližním každého křesťana, jak jsem přesvědčen, je jakýkoliv člověk. Nelze někoho jen z politických důvodů předem z tohoto společenství vylučovat. Nemůže to dokonce ani pan kardinál.
Antikomunismem jako zbraní mává i P. Bělobrádek, předseda KDU-ČSL. S komunisty, nikdy! Se sudety naopak kdykoliv. To krédo kádeuákům příliš neprospívá. Přelezli 5% hranici jen slabě. Slušela by jim proto více skromnost a pokora, nikoliv velkohubost a servilita.
Pokud antikomunismus tak silně modifikuje křesťanské principy, musím se ptát, co je toho důvodem. Tvrzení, že pan kardinál zřejmě měl vidění a slyšení, v kterém mu ten Nejvyšší nařizoval rozšířit Desatero přikázání o antikomunismus, je ze světa bájí a pohádek. Pan kardinál také ví, že z vlastního rozhodnutí nemůže předřadit antikomunismus křesťanským principům. Již dva tisíce let platí přikázání: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. A na tomto principu ani pan kardinál, ani pan předseda „křesťanské“ strany nemohou nic změnit. Pokud jejich praxe je v rozporu s uvedeným přikázáním, pak je nekřesťanská a musíme ji odsoudit.
Dr. O. Tuleškov
Profesor Putna hanobením Slovanů nezruší odkaz věrozvěstů
Poslední diskuze profesora Putny s historikem doktorem Šebkem o takzvaném "našem slovanském prokletí" v Reflexu jen ukázala pravou tvář našeho novopečeného akademika. Soudruh Josif Vissarionovič by o něm uštěpačně prohlásil "Odhalil své imperialistické ledví!" (Cha cha...) Profesor Putna je znám svou protislovanskou záští již drahně let, kterou výborně goebbelsovsky aplikuje i na současnou politiku republiky. Prezident, jenž je podle něho "zlý dědek z Vysočiny" mu hýbe žlučí již delší čas. Pan profesor ani neváhal označit všechny ty,kdož hovoří o slovanství a o přátelství s Ruskem, za novodobé "vlastizrádce" (Sic !).
O tom, kdo tu je a kdo není vlastizrádce bychom jako odbojáři mohli debatovat donekonečna. My za skutečné vlastizrádce naopak považujeme ty, kdo hovoří o cestě od Ruska a kdo nechtějí žádný Východ. My považujeme za vlastizrádce především ty,kdo popírají odkaz I. ČSR, kdo popírají české národní obrození, kdo označují husitství za katastrofu a barokní temno za civilizaci, kdo označují legionáře za vlastizrádce mocnářství a ČSR za umělý výtvor, kdo hovoří o nebohých sudetech jako o vyhnancích a obětech. Ale zpět k debatě historika s profesorem.
Zatímco s historikem dr. Šebkem bychom se mohli shodnout na mnoha jeho správných hodnoceních cyrilometodějského odkazu, s profesorem Putnou nemůžeme souhlasit téměř v ničem až na jediné filologické téma - složitost cyrilice vůči latince. To je vše. Ano - systém písma přinesený věrozvěsty Slovanům byl složitější,nežli latinka a její antikva. To je ovšem vše - a nezbrzdilo to kulturní rozvoj Slovanstva na staletí, jak tvrdí neoprávněně a antihistoricky profesor Putna. Doporučil bych mu alespoň pročíst monografii profesora Franka Wollmana "Slovesnost Slovanů" z roku 1928. Tak najde potvrzení opaku svých goebbelsovských tvrzení o "ustrnutí a zaostalosti slovanské kultury následkem užívání cyrilice a azbuky". Ty všechny pravoslavné kláštery - i v Řecku, nejen v Rusku a na slovanském Balkáně - byly podle Herr Professora centry "zaostalosti a ustrnutí "?? ( A proto je dnes jako památky UNESCA může vypalovat kosovská verbež ???) Bude Herr Professor kritizovat též Řeky za alfabetu - jsou pro něho též "ustrnulí" ?? (Za jeho tvrzení o tom, že v Moskvě 16.věku na tom byli tak špatně, že nemohli sehnat překladatele alfabety, snad dříve vyhazovali na fakultách od zkoušek, ne ? To tedy máme dneska profesory..."jejichž jména v slovo blb se svíjí", jak by pravil klasik)
Rusko a slovanský svět se "neizolovaly od Evropy a nezaostávaly" následkem užívání jiného typu písma. Rusko a Slovanský svět po staletí nesly břemeno obrany Evropy před asijskými nájezdy od Hunů počínaje až po Turky konče. Rusko, Srbsko, Bulharsko, Polsko, Ukrajina po staletí chránily středovýchodní, jižní a západní Evropu před turkotatarskou invazí. Bez této ochrany by celá slavná západní civilizace Evropy klesla pod Tureckou a islámskou knutou do prachu asimilace a otroctví, Herr Professor Putna. Uznávají to všichni osvícení profesoři na Západě - jen prof. Putna nikoli. A Polsko neslo toto břímě též - a přitom nebylo zatíženo cyrilicí, Herr Professor. Též je podle profesora zaostalé?
Dále, politrucké, doslova fašistické spojování kulturních slovanských tradic s dnešním systémem v Rusku a hanobení prezidenta Putina a metropolity Kirilla jako jakýchsi "kágébáckých hajzlů" nepatří do akademické roviny, Herr Professor. Vše pak doplněno výkřikem, že prznitelky pravoslaví Pussy Riot jsou "sestry pana profesora". Samozřejmě - pokud přistoupíme na mentalitu "katolické buzny", pak je pochopitelné, že jeho sestrami jsou prznitelky chrámu a slova božího, zpívající refrén "hovno,hovno,hovno boží" (!) Rovněž překlad sousloví Pussy Riot charakterizuje vše. Asi toto se líbí našemu dalšímu nonkofirmistovi - zahraničnímu knížeti, u nás občanu Schwarzenbergovi, jenž prý poslal prznitelkám Pussy Riot květinové dary... S tím pak souvisí nelogické výkřiky proti exprezidentu Klausovi a současnému prezidentu Zemanovi. Dále nelogické výkřiky proti dostavění Temelína případnou ruskou stranou - to se vše zatím pohybuje pouze v rovině věštectví," nicht wahr, Herr Professor "? Proč se pak rozčilovat nad cyrilometodějskými oslavami, když to celý národ včetně ateistů a jinověrců uznává jako cennou součást své dějinné tradice? Nebylo by pak pro pana profesora lepší konečné řešení "Umvolkung", anobrž "přenárodnění",jako tomu říkali za rajchu ??
Celé Putnovo soptění proti Slovanům - již dávno zahájené starým článkem Upír panslavismu leze z rakve - jen připomíná užvaněné soptění protektorátního kolaboranta Emanuela Moravce. Profesor Putna svou uslintanou argumentací nepředvedl nic objevného natož nového. Působí jako pouhý opisovač zažloutlých not protektorátních pisálků Lažnovského, Kožíška nebo muže s hlavou tvaru libeňského plynojemu - onoho Moravce.
Za odbojáře ČSBS Boskovice Dr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS, autor je věřící husita
Boj o charakter republiky
Předčasné volby naplnily doslova svůj název - ukázaly se vskutku jako předčasné.
Politologové, tvrdící, že vítězi voleb se stali babišovci, mají jen "ze čtvrtiny polopravdu" (Halbviertelwahrheit), jak říkávala restituentka madam Salmová svým "roztomilým češtinem" z Rakous.
Skutečnými vítězi voleb se stali komunisté - i když jsou nominálně třetí.
Co přinesly volby? Za první tzv. Hitlerův efekt. Chudí, uražení a ponížení voliči nevolili klasické strany jako první - volili hnutí, které jako Hitler v třicátých letech minulého století slíbilo "práci a pořádek". Tím samozřejmě nesrovnávám toto hnutí se samotným führerem! Pan Babiš mně osobně spíše připomíná Napoleona, přicházejícího po pravicovém jakobínském teroru a po pravicovém zlodějském direktoriu. Oboje přineslo vykradenou kolonizovanou zemi, plnou bezdomovců a nezaměstnaných, zemi posílající vojsko do zahraničních eskapád.
Panu Babiši lze přiznat fungující reklamu, o níž se socijálistům ani nesnilo, a profesní preciznost. Lze mu přiznat vynikající profesní profesionalitu. Velký klad. Co mu nelze přiznat, je politická profesionalita. Babišovci nemají ani pořádný konzistentní program, ani osobnosti schopné naplnit volební sliby. Navíc se dopustili zásadní chyby v tom, že svého vůdce nechali pošpinit idiotským topistickým útokem na profil pana Babiše z minulosti. Topisté šikovně panu Babiši nasadili ódium jakéhosi starobolševictví (dokonce estébáctví ??) a dnes je zcela jedno, zdali jej očistí nebo neočistí soudy (osobně si myslím, že jej očistí,a že ze strany topistů šlo o obyčejný volební sprostý podraz). Protože jednou vypuštěné ódium zůstává v politice navždy. Pan Babiš pak může být nevinný (a osobně si myslím, že členství ve straně mu vytýkat nelze, když je manifestně a správně přiznal.) Ale nikdy se již nezbaví idiotského ódia nasazeného nepřáteli. Sám jsem to zažil též...Panu Babiši lze přiznat mnoho kladných rysů, avšak politicky se u něj, na rozdíl od jeho podnikatelské profesionality, projevuje zásadní nezralost a určitý avanturismus. Jen politický amatér se může neprofilovat a tvářit jako havlovský "nepolitik". Buďto patří na jednu nebo na druhou stranu politické barikády. A v tom mají babišovci buďto jasno - a skrývají to před voliči - anebo nikoli, a pak spějí k efektů véčkařů.
Za druhé, rozkol sociálních demokratů není nic nového - projevoval se ve straně dávno před haškovci a sobotkovci. Již dříve dokonce vedl některé členy k opuštění strany, jak mi to vyprávěli. Tvrzení o jakémsi puči haškovců, vypouštěné sociálně demokratickým guru panem Dienstbierem, patří do říše krycích legend. Sám pan Dienstbier plnicí úlohu jakéhosi trojského koně v sociální demokracii, je vynikajícím příkladem vpádu havlovské "nepolitiky pravdolásky" na území sociální demokracie. Pan Dienstbier asi má jasno,kam sám patří - že nepatří k levici, ale k trubadúrům NATO, bruselismu a germanokolonialismu. A to se s autentickou levicí asi neslučuje... Takže ve straně neprobíhá boj "Monteků" a "Kapuletů" podle Shakespeara. Tam probíhá zcela jiný boj - boj o směřování dosavadní vlajkové lodi v republice.
Jediní, kdož skutečně obstáli v současném politickém boji, jsou komunisté. Jasný program, neúčast ve skandálech maximálních rozměrů, neúčast na předchozí vládní politice zkázy země, jednoznačná mluva k voličům - to vše z nich činí perspektivní politickou sílu, ať si jejich odpůrci namlouvají co chtějí. Přitom ostatní mají k dispozici obrovský mocenský a ideologický aparát, jež tato strana nemá již dvacet tři let. Političtí realisté by si měli uvědomit, zdali je vůbec vhodné, ponechávat tuto levici v dosavadním společenském ghettu, nebo zdali není načase změnit postoj a začít se s komunisty vážně snažit vyvádět zemi z marasmu. Samozřejmě očekávám za tato kacířská slova patřičný interdikt odpůrců a své upalování na mediálních hranicích. My kacíři si však z toho spíše děláme legraci....
Ještě snad zbývá zmínit se o hnutí okamurovců. Pan Okamura hlásá poměrně sympatický konzistentní program. Na rozdíl od babišovců od počátku zastává tezi masarykovské baťovské republiky, což samo o sobě by možná této zkoušené zemi prospělo jako východisko dalšího nekrizového vývoje. Teze o masarykovském státu fungujícím na principu solidního baťovského kapitalismu, kde platila hesla o dělnících jako skutečných společnících podnikatelů, a o sociální solidaritě mezi společenskými třídami (pozor, třídy dnes uznává i ODS, jež je dříve zavrhovala ! poučila se z britského konzervatismu, který na nich staví...). problém okamurovců není v jejich cíli a programu, ale prostředcích jeho naplnění. metody přímé demokracie mohou být sympatické, ale jejich fungování není zaručeno. Nicméně hnutí okamurovců má podle mne větší opodstatnění, nežli hnutí babišovců. A také může být i z těchto důvodů životaschopnější, pokud se nemýlím...
Ostatní strany propadly roštem volební hranice a nemá smysl je hodnotit. Zastávám názor, že v politice platily, platí a budou platit zákony velkých čísel. Idealisté, volící ministrany bez monstra kapitálu, budou zklamáni podle mne vždy.
O co tedy šlo v těchto volbách ? O boj o charakter republiky, o to, zdali republika zůstane nadále kolonií cizích mocností - a proto obětí sociálního rozvratu, nezaměstnanosti a bídy, kterou dnes již nelze zakrýt, jen zamlčet a toto dělala masmédia v kampani - anebo zdali se republika může vzpamatovat z egyptských ran privatizace, tunelizace a korupce, uštědřených státu pravicovými jakobíny a černosotěnskými klerofašisty, vymahači zločinných restitucí.
Ne nadarmo internetem obíhá vtip, o tom, že Rakušané definují malou a velkou provatizaci Česka. Podle mytologických Rakušanů prý malá privatizace byla "navrácení Lucerny panu Havlovi". A velká privatizace prý bude "navrácení Čech panu Schwarzenbergovi". K tomu lze říci pouze - Bože, chraň nás před Belzebubem, svatý Václave, nedej zahynouti nám i budoucím... A Jene Žižko, vzbuď se ! Všichni ti havlisté, pravdoláskaři, humanitní bombardérové a vzývatelé knížat a restitucí, jsou bojovníci za to vše, co ničí tuto zemi - za členství v NATO, za područí Berlína a Bruselu, na diktát "germánského eura" a kapitálu ( jež Germáni střídavě chtějí i nechtějí!) a kapitálu, za antislovanství, antirusismus a za snahu vyvolat válečný stav s Ruskou federací, která nikoho neohrožuje, (jen zájmy neokolonialistů, restituentů, a jiných parazitů!). A obyčejný volič, který vnímá jen první plán toho všeho - bídu,nezaměstnanost a bezdomovectví -si musí uvědomit prostou pravdu - knížata a Napoleoni nejsou přátelé lidu, nejsou ušlechtilí strýčkové, chodící na škopek do hospody jednou o volbách s lidem. Jim mohou děkovat jen paní Čáslavské - lid nikdy. A lid jim nesmí dávat své hlasy,pokud nechce zůstal dál jejich nevolníkem. "Nechoď,Vašku, s pány na led" - stále platí.
Záleží na tom, zdali levice v republice se ještě jednou v dějinách dokáže sjednotit do lidové fronty, tak jak se sjednotila pravice pro jediný zájem, pro mamon a panskou nadvládu. Kosmopolitismus je dnes věcí černosotěnské pravice. Levice se dosud neuměla sjednotit. Musí opustit svůj dogmatismus, svá sektářství, a zahájit jednotnou lidovou frontu. Teprve pak zvítězí. To je řečeno "starou terminologií".
V podstatě v budoucnosti by již nemělo pouze jít o historickou "levici a pravici". Mělo by jít o rovnost proti nerovnosti, o sociální solidaritu proti antisociálním panství, o záchranu životního prostředí nejen republiky, ale planety Země proti ničení a vykořisťování. O slušný život pro všechny - nejen pro hrstku vyvolených !
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, autor je historik
Pane arcibiskupe, a co tak odkaz Jana Husa?
Jana Zwyrtek Hamplová
Pražský arcibiskup Dominik Duka navštívil hrob Václava Havla, aby připomněl jeho odkaz. Prý se z naší společnosti vytrácí. A co odkaz mistra Jana Husa, pane arcibiskupe? Ten se nám kde poděl?
Jan Hus poukazoval na chování kněží, které se neshodovalo s tím, co kázali z Bible. Kritizoval hlavně hamižnost a nadměrné bohatnutí církve na úkor obyčejných lidí. V době církevních restitucí, kdy se ukazuje, že církev byla vlídná jen v době snahy o získání miliardových majetků, zatímco dnes se o majetky hádá a je až hysterická při jakékoli negativní zmínce (až musí být přerušováno vysílání Českého rozhlasu), a kdy se v Německu objevují milionářské vily kněžích (že by přece jen církevním hodnostářům nic lidského nebylo cizí?), by bylo záhodno se právě k odkazu a učení Jana Husa vrátit.
Je tedy hezké, že se pražský arcibiskup byl poklonit Václavu Havlovi, s nímž ho pojil blízký vztah, ale ještě více by měl mít arcibiskup blíž k mistru Janovi. Není podivné, že tomu tak není, a že církev žádá o vydání například součástí Pražského hradu? Není to v rozporu i s prohlášeními současného velmi sympatického a především skromného papeže Františka? Jana Husa upálili nikoli pro ideje, ale právě a jen pro církevní mamon – sahal církevním hodnostářům na majetky, odmítal obchodovat s vírou (odpustky), a vůbec hlásal, že církev má být chudá a sloužit lidem. Skromný papež František si to ostatně myslí taky, a má jen štěstí, že nežijeme ve středověku, neb by ho jistě upálili též.
Ano, je hezké, že se arcibiskup poklonil Václavu Havlovi, jako je pro nás užitečné slyšet rozčilení stejného arcibiskupa v případě církevních restitucí na vlnách Českého rozhlasu. Jako jediný stát v Evropě zkrátka děláme z církve nejbohatší oligarchii u nás. A to jsme země „bezbožná“. Historická zkušenost praví, že jak církev zbohatne, začne se chovat mocensky a usurpuje si právo řídit stát.
Prvním varovným prstem bylo vystoupení arcibiskupa Duky v Českém rozhlase. A podobných projevů bude přibývat. Církev bude bohatá, a je logické, že bude chtít být i mocná, mluvit do voleb, možná je i financovat…Takže se může stát, že snahou odloučit církev od státu způsobíme, že církev se státem stane. Jak je vidět, ani ne potichu, ale hezky nahlas. Až se musí vypínat rádiové vlny. Co ale až nebude před volbami? Kdo nás potom ochrání před církevními moudry, kázáním a ovlivňováním našich názorů na půdě veřejnoprávních médií? Bůh?
Vracím se k úvodní myšlence – myslím, že arcibiskup Duka by měl zajet k řece Rýn, do níž byly po upálení vhozeny Husovy ostatky, vzpomenout tam jeho odkazu, a začít se pak tímto odkazem v životě církve řídit. Václav Havel by mu to určitě schválil, protože patřil rovněž k lidem, kteří si nepotrpí na okázalost ani bohatství.
blog.aktuálně,cz
Paul Craig Roberts - Čím vším se může stát západní civilizace
Není to tak dávno, co byly vlády a proponenti svobodného trhu na kordy, už tomu tak ale není. S tím málem, co ještě zbylo k vyloupení v soukromém sektoru, se finanční gangsteři obrátili k veřejnému sektoru a přiměli zastánce ekonomiky svobodného trhu, aby pro ně začali pracovat na privatizaci. Součástí této konspirace se staly samotné vlády, jakmile si politici uvědomili, že vyloupení veřejných aktiv je účinný způsob, jak ukojit své soukromé mecenáše.
Celý ten obrázek vidíme i na privatizaci britské Královské pošty vlády Davida Camerona. Ministerský předseda tuhle loupež popsal jako „lidový kapitalismus“, i když britská veřejnost převážně přetvoření poštovní služby na ziskově orientovaný podnik oponovala. Snaha britské vlády o prosazování politik, které veřejnost nesnáší, ukazuje v Británii absenci právě té demokracie, kterou britští ministerští předsedové, jako Blair a Cameron, s takovou vášní pomáhali Washingtonu šířit pomocí invazí, kazetových pum a ochuzeného uranu do Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie a Íránu.
Zde je způsob, jakým se Královská pošta privatizuje, nebo spíš vylupuje.
Ze všeho nejdřív Cameronova vláda vedená finančními gangstery podhodnotila aktiva Královské pošty a předpokládala poplatky za doručování pošty pod úrovní, za jakou se budou doručovat. Tohle fiktivní vyčíslení umožní, aby se veřejná aktiva přesunula k soukromým mecenášům politiků za cenu pod jejich hodnotou.
Např. všechny nemovitosti Královské pošty se převedou na nové soukromé vlastníky za méně, než činí hodnota nemovitostí Královské pošty v samotném Londýně. Neil Clark hlásí, že jen jedno depo Královské pošty v Londýně má cenu asi miliardy britských liber; ale veškeré nemovitosti Královské pošty – tj. veřejné vlastnictví – budou převedeny na nové soukromé vlastníky za tři čtvrtě miliardy britských liber. Dohoda byla natolik zatížena nadržováním soukromých nákupčím, že cena vyrostla během prvního dne obchodování o téměř 40 procent. (To by mohl být nějaký druh obchodu za nominální cenu, jelikož je možné, že dohoda nebude dokončena.) Podle zpráv mnozí z poštovních doručovatelů přijdou o práci, a na veřejnost, nikoliv na soukromé nákupčí, přejdou závazky penzijního fondu Královské pošty, což je asi 55 miliard dolarů. Takže soukromí lupiči dostanou sice její aktiva, nikoliv však pasiva. Nakupující jsou ti samí finanční gangsteři, v jejichž prospěch se vede ekonomická politika v USA, v Británii a v Evropě, jak byste mohli i hádat, tak Goldman Sachs shrábl 33,5 milionu dolarů za to, že Cameronovi s tímto prodejem „radil“.
Wall Street a City of London, dvě světová finanční centra, tak milovaná a ekonomy svobodného trhu falešně líčená jako centra financování investic a ekonomického růstu, jsou ve skutečnosti legalizovanými, vládou podporovanými, Mafiánskými gangy, které loupí. Jejich zisky pochází z loupeží.
Vidíme je v práci v Řecku, kde svátost finančního profitu vyžaduje rozprodej veřejných aktiv ve frcu za bazarové ceny soukromým zájmům. Dohoda vyžaduje, aby ostrovy chráněné jako národní dědictví, předali developerům a veřejná aktiva, jako vodárny, přístavy a státní loterii, aby rozprodali za lukrativní ceny soukromým zájmům sestávajícím ze soukromých bank a jejich klientů.
V Itálii si vládní zadlužení vynutilo prodej historických hradů a zámků i ostrova San Gicacomo v jedné z benátských lagun. Z těchto národních pokladů se udělají hotely, restaurace a letoviska pro to jedno procento.
Bude další privatizováno Britské muzeum a Smithsonian?
V Americe se privatizují vězení, i když se tím vytváří pobídky k produkci více vězňů. Veřejné školy se privatizují ve formě „charterových škol“. Charterové školy jsou spiknutím za odstranění učitelských odborů z veřejného sektoru a k převedení plateb jim na soukromé zisky tak, že se kontraktovaní učitelé najmou na dobu určitou několika let, než je pak nahradí další skupina kontraktovaných.
Západní civilizace v tom, co v ní z civilizace zbylo, je konfrontována s totálním kolapsem ekonomické a vládní morálky. Loupež a kořistnictví se staly pravidlem a mediální presstitutky dělají, co mohou, aby tento fakt zakryly.
Západní civilizace se omezuje už jen na své ostatky v podobě historických artefaktů jako malebné vesničky v Anglii a Francii, německou efektivitu, joie de vivre a dobrou baštu ve Francii a Itálii, a na mistrovská díla architektury a klasické hudby vytvořená před naším zrozením.
Navíc kromě mechanismů loupeží z Wall Streetu k tomu přispívá Amerika technologií pro neustálý celosvětový dohled ke kořistění informací kvůli ekonomickým výhodám a k umlčování disentu. Západní civilizace už ztratila svou atraktivitu. I když už nezbývá nic jiného než stíny její bývalé velikosti, tak ale ani ty nebudou opominuty, jelikož i ty zmizí v díře bezedné korupce.
Sýrska alternatíva - článok Vladimira Putina, ktorý bol uverejnený v americkom denníku The New York Times
Situácia, ktorá sa vytvorila v súčasnom svete, konkrétne situácia v Sýrii a okolo nej, ma viedla k tomu, aby som sa priamo obrátil na amerických občanov a politických činiteľov. Považujem to za dôležité v podmienkach, keď sa pociťuje deficit kontaktov a komunikácie medzi ruskou a americkou spoločnosťou. Chcel by som pripomenúť, že vzťahy medzi našimi krajinami prešli v svojom vývoji rôznymi etapami. Boli sme súpermi v období studenej vojny. Ale boli sme aj spojencami a spoločne sme porazili fašizmus v druhej svetovej vojne. A práve na základe záverov tejto vojny, s cieľom odvrátiť zopakovanie veľkej tragédie, vznikla univerzálna medzinárodná organizácia OSN.
Otcovia-zakladatelia si uvedomovali, že osudové rozhodnutia v otázkach vojny a mieru sa majú prijímať konsenzom, a preto na naliehanie Spojených štátov amerických zafixovali v stanovách OSN právo veto pre stálych členov Bezpečnostnej rady. Má to hlboký význam, ktorý v priebehu mnohých desaťročí zabezpečoval viac alebo menej stabilný rozvoj medzinárodných vzťahov.
Nikto si neželá, aby OSN zopakovala osud Ligy Národov, ktorá sa rozpadla pre nedostatok reálnych pák vplyvu na medzinárodnú situáciu. A také niečo je možné, ak vplyvné štáty budú podnikať násilné akcie, obídením OSN, bez schválenia Bezpečnostnej rady.
Chcel by som povedať, že plánovaný útok Spojených štátov amerických na Sýriu, napriek vážnemu a ostrému namietaniu mnohých štátov, veľkých politických a náboženských činiteľov, vrátane pápeža, môže viesť iba k novým nevinným obetiam, k eskalácii konfliktu, ktorý prerastie hranice Sýrie. Nevyhnutne sa rozšíri násilie a nová vlna terorizmu. Raketovo-bombový útok môže zničiť mnohostranné úsilie zamerané na riešenie iránskeho jadrového problému a regulovanie arabsko-izraelského konfliktu. Môže viesť k ďalšej destabilizácii celej situácii na Blízkom východe a Severnej Afrike. Hrozí úplným rozkolísaním systému medzinárodného práva a svetového poriadku.
Treba si uvedomiť, že v Sýrii dnes nie je reč o utvrdení demokracie, ale o ozbrojenom konflikte vlády a opozície v mnohonáboženskom štáte. Stúpencov demokracie tam nie je až tak veľa. Zato extrémistov všetkých druhov a alkáidovcov na strane opozície viac než dosť. Mimochodom, americký Štátny department sám uznal za teroristické skupiny opozičníkov organizácie Džabhat an-Nusra a Islamský štát v Iraku a Levante. Vnútorná konfrontácia, ktorú od začiatku „podohrievali“ dodávky zbraní opozícii zvonku, vyústila do jedného z najkrvavejších konfliktov vo svete. Nemôže neznepokojovať fakt, že v Sýrii bojujú nielen žoldnieri z arabských krajín, ale aj stovky bojovníkov zo západných krajín a Ruska. Kto zabezpečí, že títo zločinci, ktorí nazbierali skúsenosti, sa neocitnú v našich krajinách, ako to bolo v Mali po líbyjských udalostiach? Je to reálna hrozba pre nás všetkých. Strašná tragédia počas Bostonského maratónu to iba potvrdzuje.
Rusko od začiatku dôsledne podporuje medzinárodný dialóg s cieľom, aby Sýria sama vypracovala kompromisný model budúceho rozvoja krajiny. Neobhajujeme pritom sýrsku vládu, ale normy medzinárodného práva. Stále dokazujeme nevyhnutnosť úplného uplatnenia možností Bezpečnostnej rady OSN. Vychádzali sme a vychádzame z toho, že v súčasnom zložitom a turbulentnom svete je zachovanie právneho poriadku jedna z mála pák, ktoré dokážu udržať medzinárodné vzťahy pred skĺznutím do chaosu. Zákon zostáva vždy zákonom. Jeho plnenie je vždy záväzné, nezávisle od toho, či sa to niekomu páči, alebo nie. Platné medzinárodné právo dovoľuje použiť silu iba v dvoch prípadoch – pri sebaobrane, alebo z rozhodnutia Bezpečnostnej rady. Všetko ostatné je podľa stanov OSN neprípustné a kvalifikuje sa ako agresia.
Nikto nespochybňuje fakt, že v Sýrii boli použité chemické jedovaté látky. Existujú však predpoklady, že to neurobila sýrska armáda, ale opozičné sily. Cieľ – vyprovokovať zásah ich silných zahraničných patrónov, ktorí by v takom prípade vystúpili na strane fundamentalistov. V tomto kontexte na seba pútajú pozornosť informácie o tom, že bojovníci pripravujú nový chemický útok – tentoraz na Izrael.
Znepokojuje však skutočnosť, že pokusy násilného zásahu do rôznych vnútorných konfliktov sa pre USA stávajú obyčajnou záležitosťou. Vzniká otázka: zodpovedá to dlhodobým záujmom samotných Spojených štátov? Pochybujem. Veď vo vedomí miliónov ľudí na našej planéte je Amerika stále viac vnímaná nie ako vzor demokracie, ale ako hráč, ktorý robí stávku výlučne na hrubú silu, ktorý organizuje koalíciu pre konkrétnu situáciu pod heslom „kto nie je s nami, je proti nám“.
Použitie sily ukázalo svoju neefektívnosť a nezmyselnosť. Afganistan sa zmieta v horúčkach a nikto nevie povedať, čo sa tam udeje po odchode medzinárodných síl. Líbya je rozdelená na zóny vplyvu kmeňov a klanov. V Iraku pokračuje občianska vojna a každý deň zomierajú desiatky ľudí. V samotných USA robia mnohí analógiu medzi Irakom a Sýriou a v tejto súvislosť sa pýtajú: načo opakovať nedávne chyby?
Použité násilné akcie potvrdzujú aj to, že nech by boli akékoľvek presné útoky s použitím najmodernejších zbraní, obete medzi civilným obyvateľstvom sú nevyhnutné. Pritom v prvom rade budú trpieť starci a deti, ktorých životy sa akoby snažia ochrániť pomocou týchto zbraní.
Podobné násilné činy vyvolávajú zákonitú reakciu vo svete – ak sa nedá spoľahnúť na medzinárodné právo, potom treba hľadať iné varianty garantovanej ochrany vlastnej bezpečnosti. A tak sa ešte väčší počet štátov snaží mať zbrane hromadného ničenia, lebo pracuje jednoduchá logika: „ak máš bombu, nedotknú sa ťa“. Potom z toho vychádza fakt, že slová hovoria o nevyhnutnosti upevnenia režimu nerozširovania, a v skutočnosti sa to stiera.
Potrebné je skončiť s jazykom sily a vrátiť sa na cestu civilizovaného politicko-diplomatického regulovania konfliktov. Nové možnosti zaobísť sa bez vojenskej akcie v Sýrii sa objavili v posledných dňoch. USA, Rusko a všetci členovia medzinárodného spoločenstva majú využiť pripravenosť sýrskej vlády zaviesť medzinárodnú kontrolu nad svojím chemickým arzenálom a následne ho zlikvidovať. Súdiac podľa vyhlásení prezidenta Baracka Obamu, USA v tom uvideli istú alternatívu, ktorá umožňuje zdržať sa útoku.
Vítam naladenie amerického lídra na pokračovanie dialógu s Ruskom v sýrskej otázke. Už dávno sme vyzývali k spoločnej práci. Teraz je veľmi dôležité, spoločným úsilím nepripustiť, aby zhasol záblesk nádeje, ako sme sa dohodli na summite veľkej osmičky v Lough Erne a situáciu nasmerovali rokovacím smerom. Ak sa vyhneme násilnej akcii proti Sýrii, kardinálne tým zmeníme atmosféru v medzinárodných záležitostiach všeobecne a upevníme našu vzájomnú dôveru. Bude to náš spoločný úspech, ktorý otvorí perspektívu pre spoluprácu v iných dôležitých problémoch súčasnosti. Na záver by som chcel poznamenať nasledujúce. S prezidentom Spojených štátov amerických Barackom Obamom sa u nás vytvárajú dôvernejšie pracovné aj osobné vzťahy. Vážim si to. Pozorne som sa zoznámil s jeho prejavom k národu 10. septembra. Dovolím si však polemizovať v otázke, ktorú považujem za absolútne kľúčovú a fundamentálnu.
Americký prezident v svojom prejave urobil pokus odôvodniť výnimočnosť amerického národa. Spojenými štátmi uskutočňovaná politika, podľa slov prezidenta USA, „odlišuje Ameriku od iných“. „To je to, čo nás robí výnimočnými“, priamo vyhlásil. Považujem za veľmi nebezpečné vštepovať ľuďom do hláv myšlienku o ich výnimočnosti, nech by to bolo motivované čímkoľvek. Sú štáty veľké a malé, bohaté a chudobné, s dávnymi demokratickými tradíciami a tie, ktoré si iba hľadajú cestu k demokracii. Prirodzene, robia rôznu politiku. Sme rôzni, ale keď prosíme Boha, aby nám požehnal, nesmieme zabúdať na to, že Boh nás stvoril rovnými. Kremlin.ru
Lháři, vrazi a šílenci mezi Jugoslávií a Sýrií zase ohrožují svět
Dušan Streit
Stále stejný scénář: vyvolat záminku, vypustit blairovskou lež (viz „důkazy“ o neexistujících zbraních hromadného ničení v Iráku) a bombardovat; Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Afghánistán, Libyi, nyní nedej bože Sýrii.
Lze dokonce předpokládat, že stejně jako před osmnácti lety na tržišti v Sarajevu také v Damašku za útokem stojí opačná strana než ta obviňovaná. Ba je nadmíru pravděpodobné, že v tom byl záměr financovaný a zinscenovaný „humanitárními bombarďáky“ k ospravedlnění útoku.
Pokud jde o Sýrii, není to první pokus obvinit Asada z chemického útoku proti vlastním lidem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o civilní oběti na vládou kontrolovaném území, musel by být na hlavu padlý, aby se toho dopustil, nadto v přítomnosti inspektorů OSN. Má pravdu Putin, který tuto báchorku nazval pitomostí. Vypadá to na Západem placenou akci teroristů, o níž se pokoušeli už v Aleppu.
Západní mocnosti se neumějí shodnout ani na počtu obětí, když francouzské tajné služby hovoří o 281 obětech chemického útoku, ale ty americké hned o 1429 obětech. Odráží se v tom jen míra náklonnosti k agresi. Navíc celou záležitost provází stejné mlžení, jaké jsme už poznali v Iráku. O „vinících“ je jasno hned, „důkazy“ se sbírají dodatečně, vydávají se neurčité odkazy na nepodložená zjištění tajných služeb a podobně. Všechno nasvědčuje nehorázné manipulaci. Všichni, kdož naletěli této propagandě, by si měli uvědomit, že bombardování rovná se vraždění. To přinese mnohem více obětí, než kolik jich na začátku vedlo k rozpoutání agrese proti suverénnímu státu. Lidské osudy jsou cynicky vydávány za „vedlejší škody“.
A jak jsme se mohli přesvědčit v Iráku i v Afghánistánu, nevede tato strategie ani k pozitivním výsledkům, které by mohly útok částečně ospravedlnit, ale k destabilizaci celého regionu. Nakonec „arabské jaro“, v němž bojují špatní proti ještě horším nám na situaci v Egyptě názorně demonstruje, tragické důsledky.
Ale nejhorší je, a to doporučuji zvláštní pozornosti čtenářů, jak podobná dobrodružství podrývají světový pořádek. Ještě v Libyi se „hrálo“ na bezletové zóny, které posvětila Rada bezpečnosti OSN. Že tento mandát byl zjevnou agresí překročen, je druhá věc.
Nyní ale si USA arogantně uzurpují „právo“ rozpoutat válku bez souhlasu OSN. To je už agresí, ničím jiným! A nic na tom nemění, že si Francouzi chtějí při tom přihřát také polívčičku svých velmocenských ambicí. Camerona před historickým osudem Blaira zachránil britský parlament.
Proč se to všechno děje, zůstává rozum stát. Pokusím se nastínit několik indicií a motivů:
1. USA jsou v ekonomické krizi, kdy nestačí konkurovat hospodářsky ani Číně, která je ekonomicky vzato jejich „majoritním akcionářem“. Zatím se své postavení supervelmoci snaží udržet prostřednictvím vojenské síly.
2. USA se snaží posílit velmocenský vliv na úkor Ruska, které však pod Putinem už není ochotno vyklízet pozice jako za opilce Jelcina. Regionální konflikty jsou namířeny proti zájmům Ruska, což je novou etapou studené války.
3. USA chtějí hrát roli „světového četníka“, který může bez ohledu na mezinárodní instituce zasáhnout kdekoliv a pod jakkoliv chatrnou záminkou. Podařilo se jim salámovou metodou jakoby legitimizovat něco, co bylo před dvaceti lety nemyslitelné.
4. Světovládným ambicím se může nejlépe dařit v chaosu. Stabilní suverénní státy by tak snadno nerezignovaly na vlastní zájmy (viz také EU, ale to odbočuji). Po Saddámovi, Kaddáfim či Asadovi přijdou méně civilizovaní fanatici, kteří se dají ovládat penězi.
5. Každý konflikt, zvláště v tomto regionu, zvedne cenu ropy a potažmo i energií vůbec. USA na tom relativně neprodělají, jsou docela soběstační. Už je jasné, proč agresi podporuje i Saudská Arábie nebo Katar?
Co říci závěrem? Zamysleme se nad tím, jak je tato agrese v souladu s lidskými právy, ekologií, udržitelným rozvojem, multikulturalitou, jimiž nás jinak tito strůjci krmí, ale sami bez skrupulí rozsévají zkázu a klidně podporují velmi „politicky nekorektní“ fundamentalisty. Někdo si z nás dělá blázny!
Vyšlo na blogu autora na idnes.cz.
Bankokracie
Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha
Rokem 2013 zvítězila bankovní "demokracie". Bankéři světa dosáhli půjčkami zadlužení států padesát jedna trilionů US dolarů. Upřesněme, že jde převážně o státy pod americkým vlivem a kde jsou US vojenské základny. Neděje se ovšem nic nezákonného, poněvadž bankéři svým působením a svými "koňmi" v parlamentech dosáhli toho, že zákony jsou na jejich straně. Bankéři světa nazřeli do všech důsledků, že peníze světem vládnou. Ovšem oproti lidem práce přišli na něco ještě důležitějšího, totiž: Kdo vládne penězům je císařem-panovníkem úplně nad vším!
Z původního poslání peněz - nástroje k usnadnění obchodu, pohodlné směny produktů lidské činnosti - udělali zboží. Peníze se nakupují a prodávají. Byly učiněny předmětem zbožné touhy, jednotkami měr a odznaky úspěchu. V bankovním žargonu Západu "máš hodnotu tolik a tolik milionů či miliard". Jinak tě berou jen s úsměškem. Jsi zaměstnanecký nevolník.
Kde jsou doby mého děda, kdy mne učil, že peníze jsou jen pro pořádek! Nastala diktatura peněžní jednotkou a jejího množství - kapitálu. Je dost paradoxní, když v The Sunday Times 4.8.2013 tento stav nazvali "Advanced democracy". Pokročilá demokracie?
V této demokracii je trénován zejména každý Američan. To potvrzuje Prof. Bernanke, šéf FED (American Federal Reserve) což je systém americké finanční moci. Od jara tohoto roku Bernanke (na příkaz koho?) nasadil třetí vlnu tzv. "kvantitativního ulehčení" a tiskne/dává do oběhu každý měsíc 85 miliard nových dolarů. Finančníci se rozjásali, jak se roztočila kola amerického způsobu života. Lidé mají najednou peníze! Barnum posmrtně tleská.
Irwin Stelzer, direktor ekonomických studií amerického Hudsonova Institutu, se hrozí a připomíná, že Obamova administrativa stojí Ameriku ročně jeden trilion dolarů zadlužení navíc.
Prožili jsme "diktaturu proletariátu", ale víme, že se zvrhla ve zvůli vyvolenců sovětských despotů. Nicméně víme také, že jsme se z této situace dostali. Šlo totiž ještě o diktátory s lidskou duší. Jak se ale dostat z "neosobní" vlády peněz? Despotou už údajně není člověk, ale peníze!?
Také Bankéř světa, Čtvrtý markýz Rothschild - Lord Jacob, se při nedávném televizním interview představil pouze jako velký milovník a znalec umění. Ty banky a vše okolo (včetně jeho bankovního poradenství) je jen tak mimochodem, a on s tím veřejně skoro nechce ani nic mít společného.
Připomeňme, že náš český politický analytik Miroslav Dolejší už zdůrazňoval nebezpečnou roli současného peněžního hospodaření ve své široce pojaté "Analýze 17.listopadu 1989". Mluví o tom jak peněžní hospodářství vede nakonec k tomu, že "... člověk (řízením kapitálu) nabývá svobody úděsnější než otroctví..."(str.17. A4 formátového vydání r.1990).
V III. části Analýzy přímo jasnovidecky potvrzuje (str.21) naši politickou zkušenost přítomnosti, kterou velmi nepohodlně odžíváme: "Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stává její nevolnicí.
Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. "...Kdo vládne penězům tedy nemůže nebýt absolutní despota. Dnešní korupce je dána přáním, vlivem a působením absolutního světovládného despoty. Pomocí peněz si dělá s lidstvem co chce. Závažně zní další upozornění Dolejšího:
"Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávaií si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. "
Tím více toto platilo o těch, kteří vládnou penězům. Jejich činnost a soukromí bylo do roku 2013 přísně střeženým tajemstvím a platilo i u Rothschildů. To končí kritickým číslem 2013. Jejich vláda nad západní hemisférou je totiž absolutní. Archiv byl sestěhován a centrála přestěhována, ne do Izraele, ne do USA, ale do Anglie. Účelově tomu slouží nový palác v uličce Walbrook londýnského City (čtvrt EC4).
Dolejší končí svoji Analýzu poznáním, soudím dotvrzeným z toho co se odehrálo příkladně v Československu roku 1989, a říká:
"Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorcii 14 světových bank. Tento faktor rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa."
Zde pokračujme druhou částí Gillovy věty:
"...bankéři soudí, že ekonomové jsou fantasti a politici idioti, při čemž bankéři ví méně než nic.
Proto troskotají na Západě všechny rozumné snahy jak se dostat ze série finančních krizí, které prožíváme! Záplaty půjček na zahrazení půjček (!) už jsou jen jak vytaženy ze zahrad mentálních institucí.
Vládci nepřipustí, že existuje něco jako nadprodukce, která je příčinou vysoké nezaměstnanosti. Ta je dalším významným faktorem zejména v evropské krizi. Přes stále se zvyšující produktivitu se honí jen za vyššími a vyššími ekonomickými ukazateli růstu (růstu?), aby dokazovali svoji úspěšnost. Zakrývají si oči i uši před skutečností, že roboti kteří v denním životě a výrobě nahrazují až v nesmyslné míře člověka, nemohou kupovat své produkty.
Současné vlády nechtějí ani slyšet o tom, že dnešní délka pracovní doby je zoufale dlouhá, a o nutnosti změnit starou Washingtonskou dohodu o osmihodinové pracovní době, tzv. "Hours convention" (z roku 1919). Přitom tato změna může vytvořit nové nároky na zvýšení počtu zaměstnanců a skutečné pracovní příležitosti. Následné zlidštění života na zemi - více volného času, možnosti rozvíjet lidský potenciál dále a výše - bude s výsledkem výraznějším než přinesla původní "hodinová konvence", kterou prosadili moudří po První světové válce. Spolu se systémem zaměstnaneckého podílnictví (zaměstnanecké autonomie) by to byl zásadní počin k prohloubení a upevnění skutečné demokracie.
K cestě života Jana Šrámka
„…I na počátku války, dokonce i v dalších válečných letech, „Konzervativní katolická skupina při každé příležitosti osvědčovala svou věrnost k dynastii a říši. Vůdce národní katolické strany moravské dr. Mořic Hruban zajel na podzim r. 1914 … do Prahy, a pokoušel se, aby pohnul předáky stran před válkou pozitivně pracujících k veřejnému projevu ve směru rakouském. Nedocílil úspěch. Nikdo se nechtěl prohlásiti pro Rakousko a Habsburky…“( Dr. Z. Tobolka, c.d., díl IV, str. 89)
Ještě negativněji hodnotil tehdejší katolickou politiku ve své díle Politika českého katolicismu na Moravě, 1918-1938, PhDr. Miloš Trapl, CSc. ( str. 14, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968). „ Katoličtí politikové i církevní hierarchie se svými prohabsburskými činy silně zdiskreditovali v očích českého národa. Různá svěcení válečných praporů (např. olomoucký arcibiskup Bauer), modlitby za vítězství a blaho císařského domu vyvolávaly ještě po letech reminiscence a kritiku katolicismu. Smutně prosluly také prorakouské výroky ústředního listu katolickonárodní strany Hlasu. …
Loajálnost katolických politiků k habsburské monarchii vytrvala i v letech 1917-1918, kdy se ostatní čeští politikové Rakouska již zřekli. … Dokonce ještě 21. července 1918 navrhoval dr. Mořic Hruban při audienci u císaře Karla federalizaci říše a považoval ji za uspokojení českých národních snah.“…Jestliže do konání československého, nikoliv již tedy českoslovanského, sjezdu strany křesťanskosociální v Brně v květnu 1918, vyznávaly katolické strany v historických zemích českých zásadně austrofilskou politiku, nebyl jí požadavek, aby habsburská monarchie byla přebudována ve federativní svaz samostatných států národních, nijak dalek. Přesto však F. M. Žampach prohlásil, že tento sjezd, který stál v opozici vůči vládě, zahájil novou katolickou politiku za války. Ve výše citovaném díle tento historik uvedl: „ Ale politika rakouských vlád i politika dynastie byly tak v zajetí Němců, že český národ dráždila téměř každým dnem a rozdmýchávala odpor i tam, kde s počátku války o něm nebylo řeči. Protičeské činy vlády scelily na konec celý český národ v odboji domácím tak, že v létě roku 1918 už bylo jasno, že národ se s Rakouskem i dynastií rozešel. Také v katolických stranách nastal tento přerod.
Když si připomeneme, že doc. J. Šrámek již v době svého poslaneckého působení v Říšské radě inicioval vytvoření klubu Slovanská jednota, který sdružoval slovanské poslance na ŘR, musíme mu přiznat, že princip slovanské vzájemnosti mu nebyl cizí, ba naopak. Lásku k českému národu měl uloženou hluboce ve svém srdci. Jejích konkrétních projevů je nespočítaně. Prof. Šrámek již tehdy pochopil, že katolické strany se musí v zájmu své budoucnosti sjednotit v jednotnou stranu. Z iniciativy předsedy J. Šrámka přijal sjezd usnesení o zahájení jednání se stranou katolickonárodní s cílem vybudovat jednotnou národně demokratickou, sociálně reformní lidovou stranu na podkladě křesťanského světového názoru. Dalším významným politickým signálem, směřujícím do budoucnosti, byla ostrá kritika rakušácké hyperloajality ústředního listu katolickonárodní strany Hlasu…“.
„…Na společné schůzi Národního výboru a Českého svazu ,, prohlásil jménem českých katolických stran dne 29. září profesor Šrámek, že aktivistická politika vzhledem na skutky ministerských předsedů Seidlera a Husarka je nemožná, že je nutno jíti proti ní vším úsilím a že československý národ nemůže od Vídně očekávati splnění zásadního a nesmlouvatelného požadavku státní samostatnosti a neodvislosti. … Šrámkovo osvědčení z 29. září bylo i ohlášením politiky nové „Československé strany lidové“.“ ( Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 283) . „Zasvěcené osobnosti politické však už nezakrývaly“, jak později napsal P. F. Hála, „že Šrámek v boji za národní a státní samostatnost vedl své věrné po bok svých včerejších protivníků z voleb a dnešních spolubojovníků na téže straně barikády.“ Český politický tábor Šrámka jako prvního katolického politika nejen vzal na vědomí, ale též pochopil jeho politický význam, založený na značné a dlouholeté autoritě v katolickém uskupení. Životní cesta prof. Šrámka je od této doby spjata s Československou stranou lidovou tak, jako dříve byla spojena se vznikem a rozvojem křesťanskosociální strany. Svou přirozenou i funkční autoritou zásadně ovlivňoval dění nejen v rámci strany, ale později, samozřejmě pouze do určité míry, i československou politiku…“.
Šrámek i Československá strana lidová vždy věrně stáli při československém státu, podíleli se též na zápase o jeho obnovení v letech 1939-1945 s důrazem na jeho sociální charakter. I to je odkazem našich předchůdců dnešku. Subjekt, který tento odkaz nectí, nemůže nést název Československá strana lidová.
Připravil dr. O. Tuleškov
Z jednoho dopisu
Četl jsem nepříliš dávno, že všichni máme poctivě dělat své zaměstnání i povolání, i povolání důchodce, které skýtá dostatek času, aby člověk mohl přiložit ruku na vinici Páně a činit tak do té doby, než si ho Pán povolá k sobě, do království Božího. Sdílím tento názor. Nadto si však myslím, že o království Boží bychom měli usilovat i zde a především zde, na této zemi. Pro mne je takovým královstvím Božím sociálně spravedlivá společnost, ošklivící si násilí, války, společnost, kde nejsou bezdomovci, kde lidé, zvláště děti, neumírají hlady, kde neví nic o dlouhodobé nezaměstnanosti, špatných příkladech tzv. elit, hrůzné kriminalitě, rakovinové korupci, a kde lidem není poskytována zdravotní péče podle jejich peněženek, ale podle jejich potřeby. V našich miliardářích vidím mnohé, ale jen těžko onu pověstnost poctivost, jež je naplňováním přikázání nepokradeš. Snad ještě více jsem zděšen bojovými hrami pro děti, filmy plnými násilí, krve, sexu, množstvím potratů v době, kdy náš národ téměř vymírá, a vzrůstající neúctou k starším lidem. Velmi mě bolí pohrdání českým jazykem, našimi dějinami a tradicemi. Ale již dost! Sám jistě o všem jsi nejednou uvažoval s hlubokým smutkem.
Jak z toho? Jsme kapkou v moři. Buďme jí i nadále! Spatřujme budoucnost světa v křesťanskosociální alternativě! Zcela jistě přijdou Ti, kteří od nás štafetu převezmou a v ruce s ní budou dále kráčet životem s představami o království Božím na zemi. I já usiluji, abych se svým nepatrným přínosem zapojil do tohoto procesu vyúsťujícího v potvrzení, že jiný, skutečně lidský, svět je možný.
Máme své stránky na internetu, správně webové, je tam řada našich brožurek, včetně Křesťanského sociála. Máme i FB. Vím, že asi internet nemáš, i já jsem učedník, ale někdo Ti může ukázat, co jsme dosáhli. Ano, tam i jinde, je toho tak málo, že je to jen o něco více než nic. Vím to, ale přesto mám radost. A dále se snažíme. Připojíš se i Ty pevněji a plněji k našemu společenství, abychom ruku v ruce mohli více vykonat?
Vážený a milý bratře, přeji Ti hodně sil, vytrvalosti a důvěry v to, oč usilujeme a konáme, i víru v lepší svět. Děkuji za semínka dobra, která rozséváš. Věřím, že i nadále si budeme spolehlivou pevnou oporou. Věřím, že společně dosáhneme hlouběji i dál v čase, v němž snad, doufejme, zanecháme alespoň otisk dobra“… Dr. V. Beneš:
Vážení přátelé,
abychom ve své činnosti mohli dále úspěšně pokračovat, potřebujeme vaší spolupráci, jak osobní, tak finanční. Proto se na vás opět obracíme s prosbou o dobrovolný finanční příspěvek na rok 2014.
Víme, že finanční situace většiny z vás je špatná, ještě horší než v dřívějších letech. Proto je pro nás těžké se s touto prosbou na vás obracet. Nezbývá nám však nic jiného. Vaše příspěvky jsou hlavním a rozhodujícím zdrojem financování našich aktivit. Prosíme vás, podpořte i finančně naši společnou činnost. Budeme vám vděční za jakýkoliv příspěvek. Věříme, že Ti, jejichž sociální situace je dobrá, přispějí vyššími částkami, jak již v minulosti nejednou učinili. O to je také prosíme. Tak nám umožní bezplatně zasílat naše tiskoviny těm, kteří v současnosti jsou v nouzi. Za finanční příspěvek na rok 2014 velmi děkujeme. Poštovní poukázku přikládáme.
Pokud jde o Vaši osobní spolupráci, pak na vás nežádáme nic více, než mnozí již zcela běžně děláte celá léta. Rozšiřujte naše brožurky, kopírujte je, půjčujte je, upozorňujte na adresu našeho webu a Facebooku, získávejte, a to je v současnosti obzvlášť důležité, další příznivce pro aktivní spolupráci. Děkujeme.
Za redakční radu: J. Skalský
Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce všem lidem dobré vůle.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz