Křesťanský sociál

leden-únor 2011

Křesťanství a politika

Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - aso­ciální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křes­ťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce mo­rální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.

Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejmé­na na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve sku­tečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politic­kým stranám název "křesťanská" nepřísluší.

Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v mí­ru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvod­nitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitel­ná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi růz­né náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím záko­nům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už vál­ka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tra­gédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpou­tána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, ji­miž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřes­ťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Je­žíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulos­ti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bo­sna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim za­hájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…

Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťans­kých sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a svě­ta. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, zname­nalo by to VíTĚZSTVí DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...

Prof. ThDr. Karl Derksen

(Touto citací si s vděčností připomínáme stále živé dílo velkého evropského teologa, křesťanského sociála a zakladatele Ekumenického mírového fóra evropských katolíků, který nás v Praze nejednou navštívil a posílil. Jeho myšlenky žijí v nás dále – pozn. red.)

Proti Novému světovému řadu

Evropský „prezident“ Herman van Rompuy v listopadovém projevu k 21. výročí pádu berlínské zdi vyhlásil konec národních států a euroskepticismus označil za nové nebezpečí a jeho představitele za nepřátele. Americký prezident Barack Obama jen o pár dní později v projevu v indické Bombaji nazval zase nepřáteli ty, kteří nepodporují globalizaci a otevřenou jednotnou světovou ekonomiku.

Třebaže podobných zpupných prohlášení už byla spousta a spousta jich ještě bude, jsem přesvědčen, že bychom je neměli podceňovat. Jsme totiž svědky zásadního střetu, ke kterému v příštích měsících a letech dojde. Ti, kteří odmítají nadšené budování jednotné Evropy či ještě nadšenější budování globálních politických a ekonomických struktur, jsou označeni za nepřátele. Nikdy nekončící zápas o lidskou svobodu začíná nabírat netušených rozměrů.

Co se ale děje na české politické scéně?... Poučil se někdo z rok staré strašlivé porážky české suverenity a za oněch dvanáct měsíců, co Lisabonská smlouva platí, přišel s návrhy, jak ji odčinit a zvrátit? Nebo jsme veškerý odboj vzdali a necháváme se jen unášet stále se zrychlujícími okolnostmi?

Jsem bohužel přesvědčen, že platí to poslední… Pravice je spokojená s tím, že vládne. Dál už ale nevidí…

Nový světový řád

Dovolím si říci, že nepřítelem konzervatismu není dnes klasická levice, jak ji známe. Nejsou jím komunisté (různé antikomunistické struny rozeznívané některými malými stranami působí směšně, protože skutečný boj se odehrává někde jinde), není jím ani sociální demokracie Zemanova, dokonce ani Paroubkova střihu.

Není jím vlastně žádná konkrétní politická strana, ale v politickém mainstreamu převažující ideologie, jakýsi konglomerát hned několika neblahých trendů a myšlenek, jejichž přesné vymezení a identifikace by mělo mezi konzervativci být předmětem debat a analýz.

Vyjmenuji namátkou jen některé. Korporátní fašismus, který vidíme v Lisabonské smlouvě a v evropské integraci jako takové. Neokonzervatismus se svou touhou násilného šíření demokracie po celém světě. Politika světových elit, které ve svých plánech už zcela odepsaly konkrétní národní státy. Globalizace ničící staleté hodnoty ve společnosti. Brutální útok na lidské svobody pod pláštíkem různých smyšlených globálních hrozeb. Řízená migrace z islámského světa, která má za úkol rozmělnit tradice hostitelských zemí a změnit poměr složení obyvatelstva. Je toho více, ale toto vše vede ke konečnému cíli – zavedení světové vlády.

Nazvěte tento soubor negativních trendů současnosti jakkoli, já mu říkám „Nový světový řád“, jakkoli má tento pojem v politologii už svůj pevně daný význam. Protože ale světové elity s tímto termínem běžně (a stále častěji) operují, myslím, že se ho v tuto chvíli můžeme přidržet.

Český národ (a nejen on) nebyl nikdy v takovém ohrožení, jako nyní. Likvidace jeho suverenity už započala a bude pokračovat. Je na čase tento proces nejen zastavit, ale vrátit zpět (to například předpokládá vystoupení z EU). Zápas o suverenitu ale neskončil s Lisabonskou smlouvou, třebaže ta jí zasadila silný úder. Každý další den přibývá unijních návrhů, které jdou ještě dále. EU je přitom jen jakousi pokusnou laboratoří, kde konečný cíl je už zmíněná světová vláda.

Konzervativci by proto měli mnohé přehodnotit. Možná nás čeká i spolupráce s komunisty, podobně jako v době německé okupace. Partnerem nám může být i ČSSD, protože lidí, kteří si nebezpečí Nového světového řádu začnou všímat, bude přibývat ve všech stranách, stejně jako se do všech stran už nyní infiltrovali jeho zastánci.

Prvořadým úkolem je uhájit naši vlast a národ, tedy politicky se střetávat především s těmi, kteří jsou protagonisty světovlády u nás. Tito se rekrutují jednoznačně z řad tzv. Pravdolásky, která je v českém prostředí klíčovým spojencem globálních elit. Součástí konzervativního probuzení by tak mělo být maximální odpoutání se od tzv. havlismu i všech jednotlivců, kteří s ním byť jen koketují. Konzervativní ODS například musí být ODS bez Alexandra Vondry, abych dal alespoň jeden příklad za všechny…

V jeho postavě je navíc šance, že český odpor může přesáhnout i hranice českých zemí. Má-li někdo váhu a sílu některé dílčí plány chystané světovlády zhatit a globální elity v jejich záměrech alespoň poškádlit, je to právě on.

Závěr

Boj proti světovládě bude velkým bojem nadcházejících let. Čím dříve si to konzervativci uvědomí, tím lépe, protože času není nazbyt a nepřítel má docela slušný náskok. Elity se už rozhodly, že zničí naše státy, naše národy, ve prospěch jedné unifikované celoplanetární totality. Svůj plán nejen pilují, ale uskutečňují. Na nás je, zda jsme ochotni postavit se na odpor. Je pozdě, ale ještě ne tak pozdě, abychom na boj rezignovali.

Článek vyšel 19. prosince na blogu Adama Bartoše

Nebezpečné počty

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Rozum přehlušují inzeráty a záplava desinformací nám znesnadňuje orientaci. Jen při pečlivém sledování čísel, faktů a historie se můžeme dobrat toho, co se skutečně právě děje.

Situace roku 2010, jevy a stav ke dni:

A/ Všechny státy evropské civilizace začínají najednou střemhlav šetřit.

B/ My občané pod daněmi a zvyšováním cen všeho jsme nuceni utahovat opasky, poněvadž nám zatím nic jiného nezbývá, pokud nemůžeme dosadit rozumnou vládu našich věcí, či nechceme jít do stávek, revolucí a občanských válek.

Co je v podtextu dění? Odpověď je velmi snadná: Splácení dluhů z půjček, které na nás vlády uvalily. Vládcové si půjčovali na všechno, od zbrojení až po náklady na korupci a na to, aby se nám voličům zalíbili, jak jsou zdatní a jak úspěšně „dobře“ hospodaří.

Občan vidí u souseda každou chvíli nové auto a myslí, že soused je kabrňák, že umí, ale zatím ten soused si na vše půjčuje a žije vůbec na dluh stylem „po nás potopa“. Někdy dokonce peníze získává neregulérně. To my zvenku většinou nevidíme, poněvadž dřeme a vyděláváme poctivě a myslíme, že všichni jsou takoví. Podle sebe soudím tebe.

Podobně je to se státy. Vidíme jejich „úspěchy“ a nepostřehneme hned, že vše jsou jen Potěmkinovy vesnice. Ani nás v naší důvěřivosti nenapadne, že celý ten „závratný ekonomický úspěch“, není dílem jejich chytrých vlád či přepilných občanů. Skutečnost je jiná. Oni si na „úspěchy“ a svoji slávu půjčovali a teď musí splácet!

Ve světových The Sunday Times ze 17. října 2010 se objevila tabulka nejzadluženějších států světa. Vede ji Japonsko, zadlužené ve výši 225% GDP (Gross Domestic Product). GDP překládejme jako Hrubý národní důchod, tedy v podstatě to, co národ vyrobí/vytvoří. Japonské půjčky přesahují více jak dvojnásobně to, co jsou schopni vyrobit/vytvořit. Jezdíte Tojotu, Subaru, Nisany atd.? Vězte, že pomáháte splácet japonské dluhy. Ty se táhnou od druhé světové války a z období, kdy USA pomohly přestavět japonský zbrojní průmysl na mírový a převážně na ten automobilní…

USA je na devátém místě žebříčku nectností – každý dluh je nectnost a česky „železná kráva“ – s  dluhem 93% GDP.

Velká Britanie je na místě dvanáctém s dluhem 77%, těsně před Izraelem se zadlužením rovným 76% GDP, a tak dále.

Národní dluhy menších států (způsobené vysokomyslnými ale v podstatě nezodpovědnými vládami), i když znesnadňují život obyvatel až ke stupni chudoby, ne-li živoření (viz právě Irsko), neohrožují svým objemem/velikostí běh světového obchodu/výměny zboží. To se bohužel říci nedá u Ameriky, jejíž dolar byl od třicátých let dvacátého století směnnou jednotkou číslo jedna (místo zlata) a měřilo se jím vše. Tím už jsme se zabývali v eseji „Souchotě peněz“ ze 4.12.2007...

O současné krizi se sepsalo nespočetně studií a článků a vymýšlejí se všemožné i nemožné důvody. Je zajímavé, že jsme to opět my Češi, kteří se snaží jít k základům a přijít na kloub věci. Naposledy to byl Ing. Jindřich Koudelka, počínaje seriálem „Krize-urychlovač času“ v květnovém Svědomí/Conscience č.5/2010.

Zejména první historická část jeho eseje, která se týká unikátního systému v USA, totiž amerického FED (Federal Reserve System), kde se vlastně svízele světa vaří, je znamenitá a ukazuje na kořeny „úspěchů“ a zla Ameriky.

Nebudeme samozřejmě Koudelkova pozorování opakovat, jen je stručně rozšíříme o materiální a politické/ideologické podstaty vedoucí k současné krizi.

Nemůže nám ujít, že vzestup (leč v podstatě světový sešup) byl navozen už v roce 1997 plánem pro „American New Century“. Plán byl, jak víme, připraven pány neocony, Paulem Wolfowitzem, Richardem Perle a dalšími včetně Dicka Cheney. Dle nich si Amerika musela pojistit globální dominanci!

Událostí „9/11“ roku 2001, totiž sražením věží WTC dostala Amerika potřebný podnět/důvod k cestě fantasmagorického zbrojeni a nákladných opatření proti teroristům.

Dle tabulky uveřejněné v The Sunday Times z 28.9.2010 nazvané „Kdo vydává (na zbrojení) nejvíce“, je Amerika na prvním místě s ročními výdaji na zbrojení ve výši 450 miliard liber (to je v přepočtu asi 720 miliard US dolarů). Nejblíže nižší je Čína s náklady na zbrojení pouhých 46 miliard liber. Britanie na třetím místě investuje do zbraní 34 miliard liber. Všemi napadané „útočné“ Rusko je až na pátém místě s výdaji 27 miliard liber. (pozn. v US/anglické literatuře se uvádí billiony, což jsou naše miliardy, miliarda=tisíc milionů). Zde také je ukazatel, kdo skutečně ohrožuje mír a svobodu občanů světa. Čísla tabulky naznačují také něco o příčinách zadluženosti států, i když samozřejmě dluhy všude nevznikají jen z nesmyslných nákladů na zbrojení. O USA se dá ale říci, že americký občan se stal obětí ambicí zbrojního průmyslu a válečných/hrabivých hazardů svých vlád.

Detroit, dříve město automobilismu, je nyní „městem duchů“, (Ghost Town), liduprázdné, poněvadž US automobilový průmysl zkrachoval, samozřejmě také dřívějším převodem výroby aut do Japonska. Podobně jako ekonomiky v Evropě dostaly souchotě přenesením svých průmyslů do rozvojových států s lacinou pracovní silou.

Zvážíme-li, že USA má přibližně 300 milionů obyvatel a Čína o miliardu více vystupují nepoměry ještě výrazněji.

Zadlužení USA, jak uvádí The Sunday Times ze 18.4.2010 je 12.7 trilionů dolarů (pozn. trilion = tisíc miliard). Americký roční GNP je kolem 14 trilionů (přesněji dle posledních údajů 13, 65 trilionů US dolarů).

Ovšem má-li Amerika splácet dluh prakticky rovný svému ročnímu národnímu důchodu, vychází splátky jen při dvou třech procentech neradostně. Občan je ožebračován.

Prý pro tzv. „kvantitativní ulehčení“ (Quantitative easing, jinak také „QE2“) tisknou rotačky amerického Fedu tedy další a další dolarové bankovky. Pokud by US dolar byl jen pro národní vnitřní potřeby, dalo by se říci, ať si dělají ,co chtějí a ať si roztočí kola své inflace jako důsledku. Horší je fakt, jak jsme shora připomněli, že dolarem se platí při mezinárodních transakcích a US dolar je rezervní měnou mnoha států světa. Do oběhu bylo dáno 2.2 trilionů dolarů navíc, prakticky nekrytých ničím! Paní Merkelová za Německo a čínští představitelé už v říjnu 2010 Ameriku varovali, že další rozmělňování ceny dolaru ohrozí světový trh/světovou ekonomii.

Vynikající americký ekonom Irwin Stelzer označil tištění peněz jako bušení do napjaté struny (The Sunday Times ze 14.listopadu 2010). Mluví dokonce o dvou tiskařských lisech Fedu. Jeden bude tisknout pro US ministerstvo financí bondy/dlužní úpisy a druhý bude tisknou peníze, kterými si US vláda pro sebe tyto dlužní úpisy bude vykupovat. Tedy stav šílenců mezi blázny.

Český čtenář zde může také srovnat tyto informace s argumenty Ing. Koudelky ve výše zmíněné jeho eseji.

O jakýchkoliv ekonomických předpovědích do budoucna zasvěcený Stelzer soudí, že jsou jako zamlžená skleněná koule jasnovidců…Ani my se tedy nebudeme pouštět do předpovědí.

Vidíme ale realitu. Šetřením, a zejména snižováním stavu zaměstnanců se zvyšuje procento nezaměstnaných. Nezaměstnanost nemůže vést k ničemu jinému než ke snižování koupěschopnosti občanů. Znemožní jim zároveň splácet půjčky na domy a pod. Nezaměstnanost zvýší náklady států na podpory v nezaměstnanosti, a v důsledku naroste zatížení státních pokladen. Situace zvýší počet vyvlastněných domů (tzv.„repossession“) uvěrovými institucemi od lidí, kteří nemohou splácet své dluhy. Zvýšený počet vyvlastněných domů daných na trh sníží potřebu výstavby nových domů a bytů, což ohrozí produkci stavebního průmyslu. To v návaznosti sníží nároky na výrobu surových materiálů a logicky ohrozí produkci cementáren, oceláren atd. Tedy dojde nutně k dalšímu zadírání ekonomik.

Tragikomická situace je ve splácení státních dluhů, jak vidíme u Řecka a nejnověji u Irska. Zadlužená Britanie chudákům nabízí, že jim půjčí na splácení jejich dluhů, a také německá paní Merkelová se nechala slyšet, že jim dá úvěry na to vyrážení klínu klínem!

Z bláta do louže. Máme si na krmení svých „železných krav“ půjčovat zase z jiné „stodoly“? To jsme jen v kolotoči, který nelze zastavit!!!

A zde musíme jako občané položit vládám zásadní otázky:

A) Na co si půjčujete? Vyjmenujte přesně položku za položkou, bez výmluv že jde o státní tajemství!

B) Od koho si půjčujete? Jmenovitě a v jakých hodnotách přesně. Bez výmluv že to je tajné.

My, občané, neseme na svých hřbetech náklady, které si vůbec nezasloužíme! Kdybychom pravdivě a přesně věděli, o co jde, jistě bychom takovou situaci nikdy nepřipustili. Vlády, které nás zadlužují, bychom rychle vyměnili, jak k tomu dochází právě v Irsku!

Máme dělat stávky, vyhlašovat „občanskou neposlušnost“, aby si poslanci v parlamentech a ti ve vládách všimli/uvědomili, že jsme tu my, občané, kterým mají sloužit, a ne otrokářským bankéřům světa a jejich nemravným manévrům?

Máme se nechat dostrkat do bouřlivých protestů, do revolucí či nakonec do zničující světové občanské války? Zvažte! Čas se krátí. Londýn, 25.listopadu 2010

Chvilka k zamyšlení

Jsem dost starý na to, abych si pamatoval několik Hitlerových projevů v rádiu a vybavuji si podstatu a tón jásající lůzy. Dnes mám hrozivý pocit temných mraků fašismu stahujících se nad Spojenými státy. Noam Chomský

Kdo rozvrátil Balkán: Holbrooke nebo Miloševič

Obvykle se považuje za známku dobrého vychování vyhnout se ostré kritice někoho, kdo právě zemřel. Jasný příklad porušení této etikety však podal sám Richard Holbrooke. Když se Holbrooke dozvěděl o smrti Slobodana Miloševiće ve vězení, neváhal ho označit za „monstrum" podobné Hitlerovi a Stalinovi.

Toto je nebetyčný nevděk, uvážíme-li, že Holbrooke byl za svůj největší profesní úspěch - Daytonské mírové dohody z roku 1995, které ukončily válku v Bosně a Hercegovině - zavázán téměř výlučně Miloševićovi. To velmi jasně popsal ve svých pamětech To End a War (nakl. Random House, 1998).

Avšak jeho největší dovedností, umožněnou spoluvinou médií, bylo přikrášlování si reality tak, aby to bylo příznivé pro něho.

Daytonské mírové dohody byly prezentovány jako heroické vítězství míru, který brilantní Holbrooke vydoloval ze zpěčujícího se Miloševiće, který musel být „dobombardován k jednacímu stolu" Spojenými státy. Ve skutečnosti si americká vláda byla velmi dobře vědoma toho, že Milošević dychtil po míru v Bosně, aby Srbsko osvobodil od mrzačících ekonomických sankcí. Byl to bosensko-muslimský vůdce Alija Izetbegović, kdo si přál, aby válka za pomoci americké armády pokračovala.

Americká vláda ve skutečnosti bombardovala Srby proto, aby dostala Izetbegoviće k jednacímu stolu. A dohoda, které bylo dosaženo na podzim 1995, se příliš nelišila od té, které bylo dosaženo v březnu 1992, k níž dospěly všechny tři etnické skupiny pod záštitou Evropského společenství. Tato dohoda mohla zabránit občanské válce, pokud by ji nesabotoval Izetbegović, který s podporou amerického velvyslance Warrena Zimmermanna stáhl svůj souhlas. Spojené státy zkrátka žádným velkým mírotvůrcem na Balkáně nebyly. Nejdříve povzbuzovaly muslimskou stranu, aby bojovala za svůj cíl, za centralizovanou Bosnu, a potom prosazovaly oslabenou federativní Bosnu - po téměř čtyřech letech krveprolití, které obyvatelstvu způsobilo bolestné ztráty a zanechalo ho v rozhořčení.

Skutečným záměrem toho všeho, což Holbrooke jasně podal v knize To End a War, bylo ukázat, že Evropané nebyli schopni spravovat si své vlastní životní záležitosti a že Spojené státy zůstaly „nepostradatelným státem". Jeho kniha také jasně ukazuje, že muslimští vůdci byli nepříjemně se zpěčující ukončit válku bez úplného vítězství, a že pouze připravenost Miloševiće k ústupkům zachránila daytonské rozhovory před nezdarem, což pak umožnilo, aby Holbrooke byl prohlášen za hrdinu.

Úlohou Holbrookeovy diplomacie bylo prokázat, že diplomacie, tak, jak ji prováděli Evropané, byla odsouzena k nezdaru. Jeho vítězství bylo porážkou diplomacie. Efektní divadlo s bombardováním a Daytonem mělo za cíl ukázat, že pouze hrozba nebo užití americké vojenské moci může ukončit konflikty.

Milošević doufal, že jeho ústupky povedou k míru a usmíření se Spojenými státy. A stalo se, že jeho jedinou odměnou za to, že Holbrookovi pomohl k jeho profesnímu vítězství, bylo bombardování své země NATO v roce 1999 za účelem vyrvat Srbsku provincii Kosovo a připravit, jak Miloševiće zbavit úřadu. Holbrooke hrál v tomto scénáři významnou roli, najednou pózoval bez bot ve stanu v létě 1998 pro focení sedíc mezi ozbrojenými albánskými separatisty, které až do této doby americké ministerstvo zahraničí označovalo za „teroristy". A krátce nato oznámil Miloševićovi, že Srbsko bude bombardováno, pokud nestáhne své bezpečnostní síly z této provincie, čímž ji pak předalo do rukou těchto ex-teroristů, ze kterých se s Holbrookovým požehnáním stali bojovníci za svobodu.

Za své dlouhé kariéry od Vietnamu až po Afghánistán působil Holbrooke na mnoha frontách. V roce 1977, poté, co Indonésie napadla Východní Timor a začala masakrovat lid této bývalé portugalské kolonie, tam byl Holbrooke vyslán Spojenými státy údajně proto, aby pomáhal prosazovat „lidská práva", ve skutečnosti tam byl vyslán, aby pomohl vyzbrojit Suhartovu diktaturu proti Východotimořanům.  Někdy je vláda vyzbrojována proti povstalcům a někdy jsou povstalci vyzbrojováni proti vládě. I když to může vypadat jako rozpor, to, co zůstává stejné, je podněcování a cynické využívání tragických lokálních konfliktů k šíření americké imperiální moci po celém světě. Holbrooke a Milošević se narodili ve stejném roce, 1941. Když Milošević zemřel v roce 2006, Holbrooke poskytl BBC dlouhé prohlášení, ve kterém neprojevil ani náznak lidské vlídnosti. „Tento člověk rozvrátil Balkán," řekl Holbrooke.

„Byl to válečný zločinec, který zapříčinil čtyři války, smrt více než 300 000 lidí a to, že 2,5 miliónu lidí zůstalo bez domova. Někdy mají největší vliv na dějiny monstra - Hitler a Stalin - a tak je tomu i případě tohoto pána."

Holbrooke sám sebe prezentoval jako dobro, které se vypořádává se zlem kvůli záslužné věci. Při jednání s Miloševićem „jste si vědom skutečnosti, že za stolem proti vám sedí monstrum, jehož místo v dějinách bude hrozné; někdo, kdo způsobil tolik úmrtí."

Kdo byl tím monstrem? Nikdo, včetně Haagského tribunálu, kde Milošević zemřel kvůli nedostatečné lékařské péči, nikdy skutečně neprokázal, že Milošević byl odpovědný za tragická úmrtí během válek při rozpadu Jugoslávie. Holbrooke však nebyl nikdy postaven před soud za veškerá úmrtí ve Vietnamu, Východním Timoru, Afghánistánu, Iráku a, ano, bývalé Jugoslávii, která byla přinejmenším z části důsledkem politiky USA, kterou uskutečňoval.

Ze svých samozvaných morálních výšin, Holbrooke odsoudil srbského vůdce jako oportunistu bez politického přesvědčení, který není ani komunista, ani nacionalista, ale prostě „oportunista, který usiloval o moc a chtěl se obohatit."

Ve skutečnosti nikdy neexistoval žádný důkaz o tom, že Milošević získal či usiloval pro sebe získat nějaké bohatství na rozdíl od Holbrooka, který byl kromě jiného viceprezidentem společnosti Credit Suisse First Boston, výkonným ředitelem společnosti Lehman Brothers, viceprezidentem soukromé investiční společnosti Perseus LLC a členem představenstva společnosti AIG (American International Group) v době, kdy, podle Wikipedie „se tato společnost zabývala divokým spekulativním pojišťováním úvěrových rizik. Zabránit, aby AIG nezpůsobila pád celého finančního systému, může daňové poplatníky přijít na miliardy."

Miloševićův proces trval roky, aniž by Milošević mohl, než za znepokojujících okolností zemřel, svoji obhajobu dokončit. Holbrooke shledal tento výsledek velmi uspokojivým: „Věděl jsem, že jakmile se dostane do Haagu, už nikdy nespatří světlo světa. Myslím, že spravedlnosti bylo učiněno za dost zvláštním způsobem, neboť zemřel ve své cele. A bylo správné, že se to stalo."

Existuje mnoho dalších příkladů lží a podvodů v tom, jak Holbrooke manipuloval s utrpením na Balkáně, stejně tak, jak naprosto cynicky využíval tragédie ve Vietnamu, Východním Timoru, Iráku a Afghánistánu. Ale přesto by se jeho význam neměl přeceňovat. Morální monstra nemají vždy velký vliv na dějiny, když vlastně to jsou jen nepodstatné nástroje vražedného šílenství byrokratického vojenského stroje. Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America's World (1983) a Fools' Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22476, Překlad: Karel Hyka

Totální válka v Latinské Americe

Téměř denně se v souvislosti s Latinskou Amerikou v médiích dočítáme o válkách gangů, narkobaronů či různých gerilových skupin s vládní mocí. Otevřená občanská válka již desítky let panuje v Kolumbii, od nástupu prezidenta Foxe v Mexiku a nedávno se k těmto zemím přidala i Brazílie, která se rovněž v důsledku blížící se olympiády rozhodla, že silou vyřeší problémy, jež se v zemi kumulovaly desítky, neřkuli stovky let.

Již od počátku kolonizace Latinské Ameriky se společnost v těchto zemích vyvíjela nerovnoměrně a to až do té míry, že nyní v těchto zemích koexistují dva světy. Svět bývalých kolonizátorů a svět domorodců a bývalých otroků. Ten první je světem přepychu a bohatství a ten druhý nezměrné bídy a chudoby. Oba světy si za desítky a stovky let koexistence vytvořily vlastní pravidla fungování. Svět bohatých ovládal stát a tudíž i jeho represivní složky, které používá ke své ochraně před světem bídy. Místo toho, aby se svět bohatých snažil zmírnit utrpení a snížit nerovnosti mezi oběma skupinami obyvatel, používal pouze represivní nástroje za účelem své ochrany a zajištění bezpečí. V chudinských čtvrtích neexistoval vzdělávací systém, nefungovaly tam sociální služby státu a často zde nebyly ani policejní stanice, jež by dohlížely nad bezpečností jejich obyvatel. V těchto marginalizovaných oblastech tak vznikly státy ve státě s vlastní správou, s vlastním vzdělávacím systémem, kde univerzita je kriminál, kde kreditní karta je zbraň, kde šamani plní funkci lékařů, kde drogy znamenají únik z nesnesitelné reality a prostituce je jediným zdrojem obživy pro ženy a často i děti.         

Problém však nastal tehdy, když svět bídy a chudoby začal nekontrolovatelně růst a často již i prorůstat do světa bohatých. Typickým příkladem tohoto prorůstání světa bídy do světa luxusu je například Rio de Janeiro, kde jsou luxusní pláže a hotely kolem Copacabany a Ipanemy již zcela obklíčeny pětisty šedesáti chudinskými favelami, které se již nemají kam rozrůstat a tak lidé z těchto favel sestupují do centra města nejen za prací, ale tam již i přespávají. Historické centrum třeba Sao Paula je již tak zaplněné bezprizorními zbídačenými lidmi, že to tam místama  připomíná chudinskou čtvrt. Světoznámá je třeba i Villa mizeria no. 21 v samém centru Buenos Aires, která již roste do výšky, poněvadž do šířky se již rozšiřovat nemůže. Chatrče bez základů, tam již běžně mají 3 nebo 4 patra. Je jen otázkou času, kdy i v Buenos Aires exploduje rozbuška a mezi těmito dvěma světy vypukne otevřená válka, tak jako v Mexiku, či nedávno v Riu. Díky obchodu s drogami, „lidským masem" a dalším kriminálním aktivitám však již místní gangy, ovládající tyto chudinské čtvrti, disponují širokým arzenálem zbraní od pistolí po protitankové střely.    

I kdyby vláda v Riu chudinské čtvrtě kvůli olympiádě načas takzvaně vyčistila a nic se na podstatě systému dvou světů, tudíž nerovnoměrného přerozdělování, nic nezměnilo, bude jen otázkou času, kdy se vše opět vrátí do starých kolejí. Snažit se vyřešit problém, jenž vznikal stovky let a další desítky let se v systému etabloval, nějakými jednorázovými policejními raziemi je stejně naivní, jako kdybyste lesní požár chtěli uhasit kbelíkem vody. 

Vlády v Mexiku, Brazílii či Argentině by musely investovat stovky miliard dolarů na urbanizaci chudinských čtvrtí, do vzdělání negramotných lidí a na vytvoření milionů nových pracovních míst pro tyto lidi, aby se mohli alespoň částečně integrovat do systému, který neznají a neumí v něm žít. Je otázkou, jestli na to tyto vlády ty peníze mají a jestli lidé z favel a chudinských čtvrtí vůbec o nějakou změnu či integraci stojí. Za stovky let totální ignorance ze strany vlády se totiž ve svém, pro nás nepochopitelném světě s vlastními zákony a plném drog, prostituce a násilí, kde se žije ze dne na den, kde se neplatí daně, voda ani energie prostě naučili vcelku dobře existovat, i když lepší výraz by v tomto případě byl přežívat. 

 Miro Suja,Czech free press, 20.12.2010

Volby v Lotyšsku: výsměch svobodě projevu vůle

Přes 15% obyvatel Lotyšska se nemohli zúčastnit voleb do sněmu Lotyšska.

Statisíce obyvatel, kteří mají status „neobčanů", jsou vystaveny diskriminaci a jsou dosud zbaveny volebních práv. Na tuto skutečnost upozornila mezinárodní organizace ochránců lidských práv „Svět bez nacismu".  V prohlášení, které rozšířila, jsou označeny volby do lotyšského parlamentu za „protidemokratické".

Do kategorie „neobčanů" patří statisíce lidí mluvících převážně rusky. Byli zbaveni občanství po oddělení Lotyšska od Sovětského svazu v r. 1991. A to nehledě na to, že naprostá většina jich se narodila v Lotyšsku, anebo žije zde více než 20 anebo 30 let. V Lotyšsku se uplatňuje diskriminace podle etnického příznaku. Její iniciátoři sledují politické cíle, tvrdí generální ředitel Centra pro výzkum postsovětského prostoru Alexej Vlasov.

„Situaci v Lotyšsku v průběhu 20 let, od okamžiku získání nezávislosti, je možno charakterizovat jako zastřený nacionalismus. Příčina je jasná. Konzervativní, anebo řekněme pravicově centristické síly, které jsou u moci v této zemi, by neměly reálnou šanci na opakování úspěchu ve volbách v případě, kdyby byli „neobčané" k nim připuštěni", řekl Alexej Vlasov.

To, že tato situace je nepřirozená, uznávají mnozí jak v samotném Lotyšsku, tak i za jeho hranicemi. Tento problém se nejednou projednával v OBSE, Parlamentním shromáždění Rady Evropy a EU. Dávala se doporučení o uvedení lotyšského zákonodárství do souladu s mezinárodními normami. Všechno ale zůstává po starém.

Lotyšský stát však objektivně potřebuje změny. A to nejen proto, že hromadná diskriminace podle etnického příznaku zpochybňuje status Lotyšska jako evropského státu. Ale také z toho důvodu, že právní nihilismus je nakažlivý. Dnes jsou v tomto státě diskriminováni neobčané, a zítra to mohou být také jiní obyvatelé Lotyšska. Hlas Ruska

Globalistická privatizace

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Už dávno jsme poznali a praxí potvrdili, že socialistické znárodnění a nynější privatizace byly a jsou součásti obrovské světové „operace“, přesunu držení majetků. Přesunu majetků z jedněch kapes/rukou (převážně národních kapitalistů) do rukou/kapes druhých, totiž a zejména do vlastnictví nadnárodních globalistických, bezuzdně chamtivých společností či rovnou spekulativních bankéřů.

Tato globalistická privatizace (dále jen GP) neposloužila občanům, základním tvůrcům hodnot. Zdánlivě a dočasně se lidem nabídla koupě a spoluúčast na podílech z prodeje znárodněného a státního majetku, aby podloudnost „operace“ nebyla tak očividná. Nicméně v mnoha případech byly podíly opět vykoupeny hlavními držiteli akcií. Přesuny se dály dokonce nucenými odprodeji, jako bylo v případě vodárenské společnosti Thames Water Plc v Anglii dnem 2. února 2001, čímž anglická/temžská voda „přetekla“ z anglického území do německého vlastnictví.

Těmito absurdnostmi byli i Britové zbavováni podílů na národním majetku a dokonce přírodních zdrojích. Obyvatelé se stali rázem zaměstnaneckými nevolníky jiného státu.

Čistý výdělek společnosti Thames Water Plc v GP pak šel samozřejmě mimo Spojené království, bez ohledu na to kde jsou prameny Temže a kdo vodu pije a užívá. Cizím investorům záleží minimálně na těchto faktech. Je zajímá profit.

V jiných případech globalistický „investor“ (při „operaci“ GP) majetky, továrny a provozovny koupil s tím, aby výrobu (tj. technologii atd.) zase prodal, „na kšeft“. Kolikrát že se změnili majitelé některých automobilek!? Jindy výrobu „převedli“ jinam či továrny likvidovali/zničili, aby uvolnili cestu pro svoje vlastní výrobky (jako u nás v případě Spofa Opava), bez ohledu že tak vzali příležitost obživy místním občanů. O nezaměstnané se musí ve všech případech postarat stát, což zatěžuje opět státní pokladny a nás všechny postihuje na zvýšených daních. Markantní důsledky prožíváme vyjádřené a převedené do národních deficitů a jako významné procento/součást v nynějších finančních krizích.

Tato situace začíná vadit i těm, co lavině GP sloužili.

Jak se ale dostat z GP, která rdousí všechny mimo nenasytné bankéře, kterým nezáleží na nikom a ničem mimo jejích sobeckého ega a konta?

Ve Velké Britanii se objevila zajímavá první vlaštovka, „nový“ způsob privatizace. V srpnu 2010 přišla na přetřes odprodej další časti „rodinného stříbra“, tentokrát v podobě GP přístavu Doveru, největšího britského námořního přístavu pro přímé spojení s kontinentální Evropou. Jeho prodej měl vládě ulehčit situaci se splácením dluhů.

Zájem o tento britský přístav byl pochopitelně značný a světový. Kdo by nechtěl vlastnit takový uzel přepravy, který je moderně vybaven a dobře zaběhán a nese stálý výdělek? Přihlásili se arabští, francouzští a dokonce i čínští investoři GP!

Prospekt prodeje přístavu do ciziny ale pobouřil/nahněval místní doverské občany, z nichž mnozí právě zde v docích mají obživu po generace.

Co je moc, toho je příliš, i v tolerantní Britanii. Britové už začínají mít dost nesmyslného „hospodaření“.

Proti cizím investorům vystoupili nakonec někteří poslanci, a zejména Tory MP (konservativní poslanec) za Dover a Deal pan Charlie Elphicke, a poradce ministerského předsedy pro strategii, architekt tak zvané „Agendy velké společnosti“ pan Steve Hilton, a navrhli pro nové ovlastnění přístavu způsob zaměstnaneckého podílnictví.

Mnohý si jistě vzpomene, že prof.Zelený a ing.Kobliha s tím přišli k nám hned po „sametu“. Konečně vždyť u nás obecní vlastnictví bylo dávno známé. Když bylo v roce 1555 dáno právo várečné městům, bylo hrdostí a pýchou každého města i větší obce mít svůj měšťanský/obecní pivovar. Bylo to běžné a správné. Jen nesmyslná GP zničila některé malé a jedinečné pivovary s unikátní kvalitou našeho populárního moku!

Také Baťův systém byl náběhem k plnokrevnému zaměstnaneckému podílnictví. Projekty zaměstnaneckého podílnictví/vlastnictví byly unikátní české, hluboce sociální a demokratické!

Řízení britských věcí v Britanii se tedy začíná brát staronovým směrem.

V Doveru byl utvořen spolek „Členství pro lidovou správu (trust) přístavu“, který otevřel příležitost všem lokálním obyvatelům být spoluvlastníky přístavu. Sbírají se příspěvky (od deseti liber za akcii a výše). Projekt obecního vlastnictví – „obecizace“, je podporován i Ministerstvem dopravy. Na zakoupení přístavu se mají podílet samozřejmě vedle jednotlivců i místní podnikatelé, britské dopravní společnosti a banky. Obyvatelé jsou připraveni zakoupit v zaměstnaneckém podílnictví přístav za čtyři sta milionů liber.

Bude ovšem třeba ještě podstoupit tvrdý zápas, poněvadž i cizí investoři GP si na Dover brousí zuby a slibují hory doly.

Přikloní-li se vláda na stranu vlastních voličů a obyvatel, je zde první vlaštovka „nového“ způsobu jak zabránit GP.

Tento měsíc, totiž v prosinci 2010, mají být potřebné peníze a plány dalšího rozvoje přístavu po ruce. Současná britská vláda má příležitost sama sobě i občanům prakticky potvrdit, že je skutečně britská a slouží zájmům svých obyvatel především. Dokonce jsou návrhy, aby vláda pomohla občanům i finančně! Má se za to, že celá agenda bude příznivě vyřešena a že přístav Dover zůstane v rukou lidí, kteří zde pracují a mají zájem na tom, aby si zaměstnání podrželi nejen pro sebe, ale pro budoucí generace.

Tak to má být! Podniky a zdroje musí patřit těm, kteří na nich pracují, občanům země a ne nějakým žralokům z tramtárie. Člověk musí mít svobodnou příležitost růst na svém a po svém.

Máme-li se obrátit specificky k tomu našemu, u nás především české noviny musí být z GP vykoupeny. Musí sloužit nám. Tedy být v českých rukách, pro české oči, mozky a srdce a ne v majetku těch kteří, na nás vydělávají, nás a naše budoucí generace chtějí dokonce „ideologicky“ připravit na to, abychom se raději vzdali všeho svého a pracovali pro ně jako zaměstnanečtí nevolníci… Oni přece vždy a všechno uměli lépe a „über alles“! „Arbeit macht frei!“

Londýn, 4. prosince 2010.

Česká národní politika

Brzy již v ČR nebudou Češi ani doma

Cizinci budou moci od května 2011 kupovat v České republice pozemky bez omezení.

Bude rozhodovat Brusel, jestli tady budou bydlet Češi nebo bohatí cizinci nejen z Evropy? Zatím lidem nedochází že definitivně přišli o svoji skutečnou státnost. Třeba si tu jednou např. Nizozemci budou nárokovat veškerou svoji půdu poté, co jejich zem bude ležet definitivně pod mořem. Nebo to zde koupí Izrael? A my jen budeme bezmocně koukat, vše bude legální, i krádež /koupě/ půdy - nelíbí?
Evropská komise může zahájit proti České republice řízení o porušení Smlouvy o fungování Evropské unie, které by mohlo skončit případným odsuzujícím rozsudkem Soudního dvora Evropské unie s možným negativním finančním dopadem do státního rozpočtu.

Zdroj: http://ekonomika.ihned.cz/c1-48295170-cizinci-budou-moci-kup... 24.11.2010

Cizincům patří 70 procent největších firem a polovina ekonomiky ČR

Výprodej národního majetku za babku je rozhodující příčinou zadluženosti České republiky a devastace průmyslu.

V době velké ekonomické krize se daleko názorněji ukazuje, že zbrklý a levný výprodej národního majetku »za babku« je největší příčinou problémů českého hospodářství - zadlužování, nezaměstnanosti i propadu ekonomiky.

Příchod zahraničního kapitálu byl vítán se slávou, zahraniční »strategičtí partneři« byli podporováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a podobně. Výsledkem této politiky je skutečnost, že podstatná, převažující část ekonomiky je dnes v rukou zahraničního kapitálu, dividendy a zisky plynou do zahraničí (podle některých informací v posledních letech je to ve formě dividend ročně kolem 150 miliard korun), o osudu tuzemských podniků se rozhoduje v zahraničí. Stále více se v tomto smyslu dostáváme do pozice polokoloniální země.

Zahraniční kapitál šel k nám proto, aby u nás levně kupoval podniky i pracovní, vysoce kvalifikovanou sílu. Sloužilo k tomu i vysoké znehodnocení koruny již počátkem devadesátých let. Průměrné mzdy u nás jsou i v současnosti na třetinové až čtvrtinové úrovni mezd v západních zemích Evropské unie.

Kdo vládne českým firmám

V minulých dnech zveřejnily Hospodářské noviny údaje o tom, kdo reálně stojí za 150 největšími firmami v České republice. Sedmdesát procent je v rukou zahraničního kapitálu. Češi ovládají pouze 30 procent firem, stejně jako Němci. Jak je tomu v nejdůležitějších odvětvích?

V bankovnictví není ani jedna banka v českých rukou. Rakousko ovládá 98 procent kapitálu v bankách. Je to především Česká spořitelna, Raiffeisenbank, Volksbank. Podobně je to u pojišťoven, kde Rakousko ovládá 86 procent. V automobilovém průmyslu rozhoduje Německo o 93 procentech. V první dvacítce největších firem autoprůmyslu je jen jedna v českých rukou.

Ve stavebnictví má 83 procent Švédsko, především je to firma Skanska. Chemický průmysl ovládají Poláci. Je to Unipetrol, Synthos Kralupy, Paramo. V maloobchodě kralují Němci: Kaufland, Makro, Penny Market, Lidl, Globus atd. Ve výše neuvedených odvětvích průmyslu má nejsilnější pozici Tchaj-wan, asi 80 procent. Jinak je to Německo, Japonsko, Indie, Rusko. V telekomunikacích má nejsilnější pozici Španělsko - 97 procent.

Česká republika si udržela silné pozice v dopravě a poště - 95 procent. V potravinách a alkoholu má ČR 72 procent. Ale i zde Prazdroj vlastní Jižní Afrika a cukrovary Francie a Německo. V energetice mají Češi 51 procent. Je to především ČEZ. Podobné je to v těžbě, kde český kapitál ovládá 63 procent.

Cizincům patří polovina Václaváku

Značná část nevýrobních, tedy bytových a různých komerčních fondů již rovněž patří cizincům. Známý je příklad Rusů v Karlových Varech. Řadu činžovních domů vlastní Italové v Holešovicích a v Praze 6.

Pozoruhodný osud má centrum Prahy - Václavské náměstí. Čechům patří již jen polovina Václaváku. Například, z 63 domů u sochy svatého Václava pouze sedm patří pražskému magistrátu. Ostatní vlastní cizinci a zahraniční realitní kanceláře často prostřednictvím českých firem (před několika lety cizinci nemohli v ČR kupovat nemovitosti). Nejaktivnější jsou na Václaváku rakouské realitní kanceláře, ale i byznysmeni z Velké Británie, USA, Irska a Německa. Například budovu Melantrichu vlastní oficiálně česká akciová společnost La Salle. Výroční zpráva však ukazuje, že společnost ovládá Američan Irwing Alan Smoker. Například známý Dům módy vlastní akciovka Vestreal – USA. Tak by bylo možné pokračovat.

Situace je hrozivá

To, že více než polovina české ekonomiky je přímo v rukou zahraničních vlastníků, fyzických osob i firem, je pro budoucnost velkým nebezpečím. V případě krize na situaci doplatí především podniky u nás. Jsou již příklady přednostního snižování výroby, její přestěhování na východ, do ještě levnějších zemí (zejména z hlediska pracovních sil).

Zásadním problémem je, že u nás ani jedna banka není v českých rukou. Ani v jedné bance nemá významný podíl stát a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Velkou chybou byl prodej České spořitelny, stát tak nemůže garantovat úspory občanů. Celou tuto situaci by vláda měla urychleně analyzovat a učinit opatření na podporu českých podniků a podnikatelů. Bez toho bude zejména domácí průmysl dále devastován.

26. 10. 2010 , Václav VĚRTELÁŘ, převzato: csnas2005

Vondra chce být prezidentem. Nejvyšší čas, aby se ODS pana Vondry zbavila

Alexandr Vondra si dělá zálusk na křeslo prezidenta. Ne hned, samozřejmě. Až po K. Schwarzenbergovi. Nejprve pomůže do křesla jemu, pak to zkusí sám.

Mám tu informaci z důvěryhodného zdroje. Prý se Alexandr Vondra tuhle jednou ve stavu společenské unavenosti, kdy je jazyk jaksi uvolněn, mysl obveselená a člověk cítí nutkání "pochlubit" se věcmi, které jinak drží spíše za zuby, rozpovídal, jaké jsou jeho plány. Že nejprve tedy na prezidenta prosadí knížete a za další čtyři roky vezme prezidentské křeslo útokem sám. Dobře to má vymyšlené.

Slyšel jsem tu historku už před pár měsíci, ale co mne vyprovokovalo k tomu, abych ji napsal, bylo nedávné prohlášení Karla Schwarzenberga, že by do toho klidně šel. Myšleno do prezidentské volby.

Zdá se tedy, že lidem, kteří Alexandra Vondru slyšeli v opojení líčit jeho velkolepé plány, se dá věřit i proto, že se tento plán prozatím naplňuje.

O tom, že má starý knížepán na prezidentský trůn pomyšlení, si štěbetali i vrabci na střeše Černínského paláce měsíce dozadu. Dost možná, že takové věci se nerozhodují unáhleně, ale roky dopředu, třeba na Bilderbergu či jiné podobné sešlosti.
Nikdy to neřekl sám, spíše to za něj naznačovali jiní. A politickými kuloáry se nesl nejeden drb, který to dosvědčoval - že například Mirek Topolánek se ještě v době, kdy byl na výsluní, se Schwarzenbergem dohodnul, že ho bude ODS nominovat na prezidenta, čehož se prý zalekl Přemysl Sobotka a proto rozjel plán na odstranění Topolánka skrze aféru s časopisem...

Nyní ale Schwarzenberg promluvil. Nevyloučil kandidaturu. A ježto to řekl pro Respekt, můžeme to vnímat jako vypuštění zkušebního balónku - skrze své médium si už přímo říká o prezidentský post.

Zatím to tedy podmiňuje přímou volbou (protože dobře ví, že při hlasování v parlamentu vyhrát nemůže). Ale důležité je, že je to už venku. Že už nemlží jako dříve, kdy podobné dotazy odbýval poukazem na svůj kmetovský věk. Šlechtic konečně kápnul božskou a postavil se tak do řady žadatelů o nejvyšší ústavní post - vedle Přemysla Sobotky či Jany Bobošíkové.

A co ten Vondra? Co s tím má společného?

V tomto plánu pravdolásky získat zpět Klausem hanebně uzmuté křeslo má Vondra sehrát důležitou roli. Dovedu si představit, že Vondra, který se nevím proč stále těší podpoře Petra Nečase a tudíž nemalému vlivu v ODS, napne před volbou veškeré své síly, aby pomohl prosadit Schwarzenberga jako společného koaličního kandidáta.
Umím si představit, že podrazí svého kolegu Sobotku, kterého předtím vyhecoval proti Topolánkovi a přesvědčí i další občanské demokraty, že je nesmysl, aby ODS stavěla vlastního kandidáta, když může podpořit rozšafného ministra, miláčka lidu a mediálního světa.

Umím si představit, že bude vyhrožovat rozpadem koalice a tvrdit, že v zájmu jejího zachování a dokončení reforem bude potřeba udělat ústupek TOP 09 (s jejíž havlovskou částí udržuje dobré vztahy) a pustit knížete na Hrad.

Umím si zkrátka představit, že diplomat Vondra využije všechny své diplomatické triky na to, aby takto Nečase oklamal a pomohl na Pražský hrad svému kamarádovi z konkurenční strany.

Zda se mu to podaří, je věc jiná, ale klidně se vsadím, že silného lobbování (ve kterém je ostatně Vondra zběhlý) svědky budeme.

A pak, za další čtyři roky, se kamarádi opět podrží a Schwarzenberg ukáže tentokrát na Vondru, který se se vší vážností bude ucházet o prezidentský post v roce 2018. A bude u toho mumlat zase něco o tom, jak za svobodu bojuje už třicet let, jak byl disidentem a chartistou a pašerákem samizdatů a ...

V tu dobu totiž už Vondra bude nejspíše předsedou ODS (další jeho neskrývaná ambice), protože v pravý čas třeba podrazí Nečase, kterému zatím slouží (i když to často vypadá, že Nečas slouží Vondrovi), tak jako před pár měsíci podrazil nohy Topolánkovi, který ho do politiky vytáhl.

Nejvyšší čas, aby si ODS uvědomila, koho si vpustila na místopředsednický post.
Nejvyšší čas, aby se ODS pana Vondry zbavila. Nehraje totiž čistou hru.
Nebo se mýlím, pane Vondro?

Autor Adam.B. Bartoš , převzato z euportal

Kdo je Alexander Vondra

Vondra je výraznou postavou proamerické české zahraniční politiky, od počátku svého angažmá ve věcech veřejných velice blízkým spolupracovníkem Václava Havla. Už ve svých mladických letech se prý pohyboval v disentu, pašoval z Polska zakázanou literaturu, později, v roce 1989, byl zatčen coby jeden z nekonečné řady mluvčích Charty 77. Od té doby vystupuje s aureolou chartisty a disidenta, což neopomene zdůraznit ani v dnešní době, například před kandidaturou na post místopředsedy ODS, kde se hlásil k tomu, že za svobodu bojuje už od roku 1987.

V listopadu 1989 byl například jedním ze zakladatelů Občanského fóra. V bytě jeho ženy v Trojanově ulici v centru Prahy vznikal Informační servis, který se později přeměnil na týdeník Respekt, čteme v jeho životopise.

Havel si Vondru po převratu vybral jako svého poradce v zahraničně­politických otázkách (1990-1992). Ponechme teď stranou spekulace o tom, co bylo hlavním důvodem, například tvrzení jiného disidenta, Jiřího Wolfa, který ve svém svědectví vylíčil, jak na jednom opileckém večírku disidentů viděl, jak se "Vašek válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA".

Jisté je, že Vondra skutečně po čase přesídlil za hranice, kde působil v letech 1997-2001 na postu českého velvyslance v USA a to až do roku 2003, kdy z diplomacie z vlastního rozhodnutí odešel.

Málokterý politik je také tolik napojen na americké politické kruhy, jako právě Vondra. A to až natolik, že o něm kolují zvěsti o tom, že je americkým agentem.

Stačí se jen podívat blíže na jeho životopisné údaje, aby nám bylo jasněji, že takový myšlenka nemusí být tak úplně scestná. V roce 1999 obdržel Vondra medaili od nadace National Endowment for Democracy (NED), česky Národní nadace pro demokracii. Ta má velmi úzkou vazbu na CIA a podporuje politické strany či jednotlivce, kteří jsou nakloněni zájmům USA.

Spolu s dalším americkým velvyslancem, svým předchůdcem ve funkci, Michaelem Žantovským, o kterém bude dále řeč, spoluzaložil v Praze think­-tank PASS (Program of Atlantic Security Studies), kterého je stále čestným členem. Organizace má "identifikovat a analyzovat otázky a problémy zahraniční politiky a bezpečnosti v oblasti transatlantických vztahů a pomoci navrhnout praktická řešení a způsoby čelení těmto problémům."

Vondra je také prezidentem České euroatlantické rady, čestným členem Knihovny Václava Havla. Po odchodu z diplomatických funkcí pracoval v roce 2004 v Praze jako odborný asistent The German Marshall Fund of the U.S. a v letech 2004-2006 jako konzultant mezinárodní společnosti Dutko Worldwide.

Ještě důležitější je jeho členství v Trilaterální komisi v letech 2005-2006, další polotajné skupiny, kterou po vzoru Bilderberg Group založil americký magnát a velký zákulisní hráč David Rockefeller. Jde o soukromou organizaci, do které nejsou členové nominováni danou zemí, ale vybráni.

Proto také nezastupují konkrétní země, jako spíše zájmy této organizace ve svých zemích. Spolu s Vondrou jsou členové Trilaterální komise další Češi, o komisi si ale povíme v příštím díle. Obecně se má za to, že i Trilaterální komise má, podobně jako Bilderberg Group, za cíl napomáhání světové vládě.

Spolu s Petrem Gandalovičem Vondra založil v Ústeckém kraji proněmeckou organizaci Collegium Bohemicum, nadaci, která se podle jeho slov zasazuje o posilování česko-německých vztahů.

V letech 1992 až 1997 sloužil jako první náměstek ministra zahraničí ČR Josefa Zieleniece. V letech 1995 až 1996 vedl český tým, který rozděloval československou zahraniční službu, byl českým vyjednávačem v procesu přípravy Česko-německé deklarace. Toto je období, kdy do jisté míry spolupracoval s tehdejším premiérem Václavem Klausem, třebaže v celé své dosavadní kariéře byl vždy považován za člověka blízkého především exprezidentu Václavu Havlovi.

Vondra také zahajoval rozhovory o přistoupení České republiky k NATO. V letech 2001-2002 byl zmocněncem české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze.

Od ledna 2004 vyučuje Vondra jako profesor na New York University v Praze, podobně jako další návštěvník Bilderbergu Jiří Pehe. Vondra na universitě vyučuje historii vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Z jeho sylabusu, na který odkazuje ve svém životopise, vidíme, že zcela běžně vyučuje i o "Novém světovém řádu".

Za Topolánkovy éry se Vondra zčistajasna zjevil v ODS. Když se podařilo pravici získat výhodu sestavování vlády (díky získání dvou přeběhlíků, na kterém se podílel českoamerický neokonzervativec, blízký spolupracovník amerického senátora a prezidentského kandidáta McCaina a zástupce republikánské strany ve Střední Evropě, Topolánkovi blízký František Formánek), v první Topolánkově vládě byl ministrem zahraničí, v druhé pak ministrem pro evropské záležitosti. Ve stejné době se stal také senátorem ODS za Lounsko. Až poté Vondra vstoupil do strany, kde ale podle některých kritiků působí spíše rozkladným způsobem. Jeho chování často vzbuzuje dojem, jakoby tento havlistický kádr byl do pravicové ODS nasazen právě proto, aby ji vnitřně rozkládal a pomáhal odvrátit od klausovských konzervativních kořenů a přeměnit ve středovou proamerickou stranu.

Jak ve své knize Smrt ve středu trefně poznamenal vicekancléř Petr Hájek, Vondra je typickým představitelem neokonzervativců v Česku:

"Spojení s Bushovou neokonzervativní administrativou bylo prostřednictvím stále se rozšiřujícího kruhu ódéesáckých klonů 'ne politické politiky' (zvláště amerických kontaktů Alexandra Vondry) silné již v době, kdy ODS byla v opozici. Stala se na ní ale přímo životně závislou od okamžiku těsného vítězství ve volbách 2006, nakoupení minimální parlamentní většiny a vytvoření vlády v koalici s KDU-ČSL a M. Bursíkem. Od tohoto okamžiku dochází k exponenciálnímu propojení veden ODS s lidmi kolem Václava Havla. Jeho bývalý hradní kancléř Karel Schwarzenberg se dokonce stává ministrem zahraničí (!), Alexandr Vondra jeho dvojníkem: přesvědčivý doklad, že bushovský neokonzervatismus Topolánkovu ODS brutálně infikoval a metamorfoval."

"Za všechny ´ideové' bacilonosiče zmiňme alespoň i u nás známého neokonzervativního ideologa Roberta Kagana, kterého nikoli náhodou obdivuje a na český trh tradičně uvádí právě místopředseda Topolánkovy vlády, někdejší disident a blízký Havlův polistopadový spolupracovník Alexandr Vondra. To není společenský drb, ale významná poznámka k porozumění myšlenkovým kořenům nejpodstatnějších domácích (zvláště bezpečnostních) a zahraničně-politických priorit Topolánkovy "středopravicové" vlády. Bez této znalosti by sebevražedná témata, pro která neexistovala žádná domácí poptávka (radar, americká vojenská přítomnost, rychlé uznání "americko-albánského" Kosova či na evropské poměry neobyčejně agresivní politika vůči Ruské federaci a mnohé další), nedávala vůbec žádný smysl. Republika je nepotřebovala, veřejnost byla většinově proti, ODS na nich strašlivě krvácela, nic nezískala - a přesto na nich fundamentalisticky trvala. Představitelé ODS se tak pod Vondrovým (respektive Havlovým) vlivem stali hlavními redistributory postdemokratického neokonzervatismu ve vlastní straně i v evropském prostoru." (Hájek Petr, Smrt ve středu, Dokořán, Praha 2009, str. 74-75)

Za své novodobé politické éry se stal Vondra vášnivým zastáncem a prosazovatelem amerického radaru, společně s Mirkem Topolánkem a Karlem Schwarzenbergem. Ostatně, byl to právě Vondra, kdo přišel s nápadem rozdělit americký radar na českou radarovou základnu a polské nosiče raket.

Vondra stejně tak obhajoval a v ODS pomáhal prosadit Lisabonskou smlouvu, byť podle některých zdrojů není - coby americký agent - jejím obdivovatelem, ale jeho postoj byl spíše dán celkovým směřováním proevropské vlády Mirka Topolánka.

Vondrovy hvězdné chvíle přišly v době českého předsednictví, kdy byl jedním z nejvíce viditelných tváří české politiky. O to působil zhrzeněji, když Topolánkova vláda vinou ČSSD padla.

To mu ale nebránilo v tom, aby poté šel do Lidového domu škemrat o podporu na post eurokomisaře. Podle důvěryhodných zdrojů tam před politiky ČSSD relativizoval svůj postoj k ODS. Tyto a podobné příběhy ukazují, že Vondra je člověk bažící po funkcích, nesmírně ctižádostivý a ambiciózní. Rád se také chová elitářsky, jak poukázala například europoslankyně Jana Bobošíková ve svých vzpomínkách na práci v Bruselu, kde popisuje Vondru, jak si po přistání letadla na ruzyňském letišti osaměle štrádoval prostorným koridorem VIP terminálu, "v ruce igelitovou tašku z obchodního domu, ze které mu čouhalo zmuchlané pyžamo", zatímco všichni ostatní z letadla museli jít skrze obyčejný terminál tři. Vondra si to tak přál, vzpomíná Bobošíková.

A s ironií sobě vlastní kladně hodnotí následující názor na Sašu zvaného "radar" - jeden z mnoha exdisidentů, který byl do vysokých funkcí vynesen sametovou "revoluční" vlnou, nikoli svými schopnostmi a prací. Jeho kvalifikovaný názor na dané ekonomické téma by měl mít asi stejnou váhu jako můj názor na problém disharmonie ovulačního cyklu u ptakopyska podivného. (Bobošíková Jana, Bojuji za vás, Knižní klub, 2009, str. 106)

V poslední době Vondrova hvězda opět stoupá. Je s podivem, že Klausovi blízký premiér a předseda ODS Petr Nečas si Vondru nechal pustit tak blízko k tělu. Vondra před kongresem zákulisně vyjednával, na kongresu byl zvolen místopředsedou ODS, poté se protlačil do vládního vyjednávacího týmu, kde podle důvěryhodných zdrojů zdržoval a komplikoval jednání a "vodil Nečase jako loutku". Zdroje blízké i samotnému Vondrovi naznačují, že se netají ambicemi být v budoucnu předsedou ODS.

Vondra je silně proizraelským politikem. Autorovi článku se před lety chlubil mimo jiné tím, že když měl významný projev na jedné konferenci v Izraeli, podle svých slov "sklidil bouřlivý potlesk a lidé vstávali". Když to Vondra říkal, pýchou se nadouval.

Branyvnimani.cz, Nový světový řád a jeho čeští protagonisté(II.) Češi na Bilderbergu

Připravil Ing. P. Šuranský

Co tomu říká ing. Bobošíková

Přijetí Posselta se ČR vymstí

Předsedkyně přípravného výboru Suverenity (SBB), bývalá europoslankyně Jana Bobošíková odsoudila fakt, že čelní představitelé vlády České republiky (premiér Nečas a vícepremiér Schwarzenberg) oficiálně přijmou předáky a patrony Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Reaguje tak na chystanou víkendovou oficiální návštěvu bavorského předsedy vlády Horsta Seehofera, patrona lansmanšaftu, v jehož delegaci bude i Berndt Posselt. „Upozorňuji, že Sudetoněmecký landsmanšaft je organizace u jejíhož zrodu stáli nacisté, která si činí územní a majetkové nároky vůči ČR a usiluje o zrušení Dekretů presidenta Beneše. Je třeba připomenout, že šéf landsmanšaftu Posselt zpochybňoval vstup naší země do EU a dlouhodobě útočí na půdě evropských institucí na práva českých výrobců vyplývající z poválečného uspořádání a mezinárodních dohod (např. právo na používání ochranné značky Karlovarské oplatky ),“ prohlásila Jana Bobošíková.

Jak bývalá europoslankyně dále uvedla, dochází tak podle ní k zásadnímu poškození dobrých česko-německých vztahů. Je to plivnutí do tváře všem, kteří obětovali své životy a zdraví v boji proti nacismu. „V uplynulých pětašedesáti letech udělala řada občanů obou zemí mnoho vstřícných kroků. Němci proto, aby se za svá zvěrstva omluvili a potomci jejich obětí v naší zemi proto, aby se pokusili odpustit. Absolutně nechápu, proč přijetím bavorského premiéra jako patrona landsmanšaftu a Posselta, podkopávají špičky vlády ČR křehkou důvěru budovanou po mnoho desetiletí,“ pokračovala Bobošíková.

„Nelze si to vysvětli jinak, než jako provokaci těch, kteří nerespektují historická fakta, lidské oběti, českou státnost a konec konců ani diplomatický protokol. Bavorský ministerský předseda není funkčně postaven na roveň českým vládním činitelům, ale nanejvýš hejmanovi Plzeňského kraje,“ dodala.

Přípravný výbor Suverenity (SBB) se obává, že oficiální návštěva Seehofera a Posselta, jako představitelů nepřijatelné parciální skupiny po právu vysídlených Němců, zhorší dobré sousedské česko-německé vztahy. Prohloubí útoky na českou státnost, historickou pravdu, ohrozí majetková práva občanů žijících v pohraničí a zvýší nechuť k přijetí dodatku k Lisabonské smlouvě, který právě kvůli územním požadavkům landsmanšaftu vůči ČR prosadil prezident Václav Klaus.

David Štěpán

Zástupci a tupci

Vládní krize plně obnažila to, co lidé už dávno tuší. A sice, že v České republice ve skutečnosti nevládne demokraticky zvolená vláda a parlament, která chce efektivně a moudře spravovat náš stát. Že se ve vrcholné politice takřka nevyskytují kvalifikovaní lidé, kteří drží slovo, kterých si můžeme vážit. A kterým můžeme důvěřovat.

Takřka v přímém přenosu jsme nahlédli do temného zákulisí odposlechů, vydírání, strachu, podlosti, lhostejnosti, nekompetentnosti a politických obchodů. A také jsme se utvrdili v tom, že ve skutečnosti tu rozhodují jen a jen ti, kteří jsou dlouhodobě napojeni na penězovody ze státního rozpočtu. Ti, kteří  vědí,  jak od státu vysát peníze nejen na své podnikání, ale hlavně na volební  kampaně, které jim umožní instalovat do vrcholných pater politiky slabé bezduché loutky. Ty si pak se správou státu nevědí rady, jsou snadno ovladatelné a legitimizují svou nečinností, lhostejností, leností nebo i hloupostí činnost loutkářů. A ti nám zvesela s požehnáním „demokraticky“ zvolených zásTUPCŮ rozkrádají stát pod rukama. Vypočítávat předražené státní zakázky, „chyby“ ve veřejných soutěžích, zaměstnávání partajních kamarádů atd. je nošením dříví do lesa. Lobbyisté, kteří se přelévají podle právě vanoucího větru mezi politickými stranami, dosáhli svého. Mají naší zemi plně v rukou.

Pokusům lobbyistů zapojit mě „do velké hry“ jsem čelila několikrát. Při volbě prezidenta republiky (cena 30 milionů Kč a nemocnice s lukrativními pozemky, kdybych kandidaturu nepřijala a umožnila tak hladké zvolení Jana Švejnara), při volbách do Poslanecké sněmovny („nechoďte do toho, dáme Vám 50 milionů Kč“), při kauze vyděračských komand ČEZ (nezveřejňujte skandální videa a my Vás za to konečně pustíme do médií). Vždy bez nahrávacího zařízení, protože odmítám fízlování jako styl politiky i života. Takže vím, že nabízení desetimilionových úplatků, mediálního nebo existenčního zničení či naopak mediálního výsluní patří k běžným praktikám v politickém světě. A že majetek státu, ať už v jakékoliv podobě, je používán pro zákulisní čachry, které dláždí cestu k moci zákulisním loutkářům. Paradoxně jsem ráda, že jsme kauzu „Drobil“ zažili. Konečně snad už všem, kdo ještě věřil, že u nás skutečně vládnou demokraticky zvolení politici, spadly šupiny z očí.  

Prezident Klaus vládu „podržel“. Nic jiného mu totiž nezbývalo. Zkusme si představit, koho by po pádu slabocha Nečase pověřil sestavením vlády. Nekompetentního šéfa poslanců ODS Tluchoře? Věrolomného místopředsedu senátu za ODS Sobotku? Nebo úřadujícího místopředsedu ČSSD Sobotku, který v parlamentu hlasitě kritizuje ODS a v řadě krajů s ní v klidu vládne? Spícího Karla Schwarzenberga, který přijímá šéfa landsmanšaftu? Spidermana  Johna, který si plete správu země s investigativní žurnalistikou? Kterou z loutek lobbyistů by měl prezident pověřit sestavením kabinetu? Rozhlédneme-li se po poušti politické scény, najdeme vůbec někoho, kdo není „na prodej“? Kdo se nenechá „vodit“? Koho lobbyisté takzvaně „neumějí“?

Jsou tu takové strany i osobnosti a Suverenita k nim patří. Jsou ale „mimo velkou hru“, protože odmítly hrát podle zaběhaných pravidel. Věřím, že dočasně. Stát nelze rozkrádat a občany nelze podvádět donekonečna. Připravil J. Skalský

U nás v Kocourkově

Další volby máme za sebou – poprvé se po vyslovení nedůvěry poroučel celý Topolánkův kabinet. Pokračovali jsme dočasnou vládou, dalšími volbami, v nichž sice zvítězila oranžová sociální demokracie, ale vzápětí ji odrovnala trojkolka – modří, Schwarzenbergova TOPka a Johnovy věci veřejné. Paroubek i Topolánek, kteří se trumfovali svérázným humorem, odešli do ústraní. A následovaly senátní volby, v nichž oranžoví, jak se chlubili, obsadili dvanáct křesel, a této dvanáctce se jali říkat „dvanáctka odvážných“ ve stylu amerických westernů. Tím zoranžověla celá instituce, takže sociální demokraté se stali údajně silnou nadpoloviční většinou jinak slabého senátu. Všichni totiž víme, že jde jen o záchrannou a ve skutečnosti úplně zbytečnou brzdu. Když se například oranžovému senátu nebude líbit jakékoli sociální škrtání, vrátí se patřičná předloha sněmovně, obsazené 118 koaličníky, kteří budou trvat na svém. Paličatému Kalouskovi, který na škrtání sociálních položek trvá, nezbude, než vyhlásit stav legislativní nouze. K tomu může dojít ovšem jen v mimořádných situacích, při ohrožení lidských práv anebo hrozí-li zemi bezpečnostní a hospodářské škody. Tudíž počnou spory o to, je-li naše země doopravdy ohrožena. Lidskou tupostí ovšem trvale, ekonomicky naprosto nenávratně.

Nezůstalo však jen u voleb senátních, konaly se i volby do městských zastupitelstev, přičemž  senátních i komunálních voleb se zúčastnilo 89 stran a 71 hnutí, což v malé zemi, jak se dozvěděl už Jan Werich od jistého Číňana, jež připomíná spíše náměstí, je poněkud přehnané množství. Takže jsme tu měli hnutí zvané „doktoři“, neboť tlak lékařů na skvěle placenou politiku je dnes věru nesmírný. Byli tu i „nespokojení občané“, k nimž by patřila většina voličů, váhajících, komu přispět svým hlasem, leč málokoho tento název inspiroval v okamžiku, kdy jsme stáli (nebo nestáli) před volební urnou. Pozoruhodná byla i strana Jany Bobošíkové, zvaná Suverenita, strana zdravého rozumu. Za ni například kandidovala Jana Volfová, kdysi oranžová, schopná však zastupovat kteroukoli politickou mazanici. Skončila ovšem i tentokrát až na devátém místě. Její kolega, hudební producent Petr Hannig skončil na předposledním místě v Mělníku a po volbách zkonstatoval: „Tak nevím, co si o těchto volbách myslet. Jedno je jasné, podle Senátu a velkých měst jsme porazili Zemanovce na hlavu…“ Což ovšem žádný triumf nebyl, protože „zemanovci“ (s čestným předsedou Milošem Zemanem) nedosáhli ani na jedno procento. Zeman, co by prognostik, ovšem pravil, že za úspěch bude považovat „cokoliv, co bude vyšší než výsledek ve sněmovních volbách“, tedy 4,3 procenta hlasů. Spokojen nemohl být ani Miroslav Šlouf, výrazná osobnost této strany, který získal v celé Praze 500 hlasů, a ve svém obvodu jen 0,68%.

Kohosi ovšem napadlo, že mezi politickými hnutími scházela jen SOPP, tedy Slušní občané za poctivou Prahu. Ke svému návrhu rovnou přidal fotografii někdejšího Zemanova korunního prince Stanislava Grosse. Jak autor této myšlenky o Grossovi, respektive o Stano Vikovi, napsal, „má všechno, co si politik může přát. Vydělal slušné jmění. Jako jeden z mála podnikatelů má navíc dvakrát od policie potvrzeno, že zcela poctivě. Žije v nejspořádanějším rodinném vztahu. Má hluboké právnické vzdělání, (navíc na proslavené plzeňské právní fakultě). A neokoukanou tvář.“ Co je však velmi důležité, je ústřední heslo Vikovy kampaně, „Myslím to upřímně“, což prý mezi Pražany zabralo. Z programu Vikovy strany je pozoruhodné zdesateronásobení policistů, stavba sedmihvězdičkového hotelu pro bezdomovce, zatoulané kočky a psi, zkrátka jde o řadu dalších originálních nápadů, jak čteme, takže „i zkušení mazáci Šlouf a Kalousek se nové strany obávají.“ Co se Grosse týče, ten se utápí v milionech, investovaných v Praze i v zámoří, a dnes se zabývá i obchodem diamanty. Těmto lidem se říkává „kmotři“, a pokud voliči někde kmotra nebo lobbistu zavětří, stranu, která tímto personálním kapitálem hospodaří, rovnou hodí do koše. Gross vlastní akcie Moravia Energo, jejíž tržní hodnota činí 300 milionů, a Grossovi patří 31%. „To je docela šok“, pravil bývalý Grossův kolega Zdeněk Škromach. „Netušil jsem, že je Standa tak movitý.“

Škoda, že se neprosadila kandidátka Johnových Věcí veřejných Markéta Rezedová, která šilhala v Praze po primátorském křesle. Slibovala, že pokud by se stala primátorku, přehnala by se možná magistrátem „vichřice“. „Chtěla bych, aby Praha ztratila nálepku místa, kde se s penězi plýtvá a kde je to prorostlé korupcí.“ Bohužel, dvojité véčko vypadlo ze hry a z 72 větších měst, v nichž se volili zastupitelé, si Věci veřejné „škrtly“ jen na osmi místech. Ani v Praze a ani v Brně to nebylo. Radek John se rovněž vyznamenal – když si na cestu s medailemi do Ostravy vybral helikoptéru a když boural autem do tramvaje, (s odhadovanou škodou ve výši 150 tisíc korun), aby neminul začátek velvyslanecké žranice, jak se rautům říká mezi obecným lidem. Krom toho je bývalý investigativní žurnalista předsedou představenstva firmy Oraprint, který vydává časopis Všeobecné zdravotní pojišťovny. Za 7 let tato společnost na listu, který nikdo nečte, vydělala 361 milionů korun. Takže si tuto částku připomeňme, až budeme platit za nemocniční lůžko anebo doplácet na léky. Tak vzácný list, který vydává VZP, musí přece někdo zaplatit. Nejspolehlivější je, když sáhnou do hluboké kapsy marodi.

Nejinak si vede volební manažer Věcí veřejných, ministr dopravy Vít Bárta, který založil nejskvělejší bezpečnostní agenturu, (nyní provozované Bártovým bráchou). Jde o firmu ABL, která má řadu odnoží, a loni, roku 2009, zkasírovala přes 698 milionů korun. O politických příjmech ani nemluvě. Jaký tedy div, že politika přízemního človíčka „táhne“. Letos kandidovalo 208 tisíc dospělých, tedy každý padesátý z nás. Je to obrovská ruleta, v níž jde o 60 tisíc zastupitelů ve více než 6 tisících obcí. Senátorů je proti tomu nepatrně. Oranžoví sklidili 12 „odvážných“, a postavili do senátu 41 lidí. Modrých je 25, Schwarzenbergových „topek“ nenapočítáme víc než pět. Jeden zastupuje nezávislé, severočeši a komunisté se počítají po dvou. Lidovci pak spadli hrobníkovi z lopaty, oživli a čítají 5 senátorů. Dohromady máme tedy 81 politiků, které národ považuje jako celek za zbytečnou a velmi luxusní holotu.

Do ní patří i Petr Bratský, který před volbami vystupoval u Břevnovského kláštera se střelnicemi, houpačkami, a se stánkem s klobásou. Trávil tu celý víkend, a přesvědčoval zástupy o svém snu, v němž hodlá snižovat dluhy. Též přemýšlí o sociálním bydlení. Sám do akce investoval milion, který se mu dozajista vrátí. Pomodlil se, jak říká, k Panně Marii a nakonec zvítězil vskutku o fous. O sedmdesát hlasů. Kdoví, kdo měl na vítězství největší podíl – zda kolotoč, klobása, Panna Marie anebo přesvědčivost. Tou je Bratský dostatečně vybavený – svého času dokazoval (samo sebou pár dní), že lze vyžít se sumou ve výši životního minima. Začal u holiče, jemuž tentokrát pro změnu nezaplatil dýško. Kdoví zda mu nedal hlas i Václav Havel. Ten nás totiž vyzýval na obrovském billboardu: „Nevolím tunely a tuneláře, mafiány a šejdíře, kasina a nevěstince.“ Což znamená, že strany tohoto založení v Čechách existují. Sám se kdysi kamarádil s Michaelem Kocábem, doporučoval nám jako příštího prezidenta Stanislava Grosse a další veličiny. Sliboval nám dokonce šťastnou budoucnost, pokud možno bez králíkáren, zatímco my dnes víme, že nás v každém případě čeká utahování opasků. Kdoví, možná že příště místo řemenů použijeme špagát. Na přitažení nám při nejhorším spolehlivě poslouží.

Fr. Kříž

Ještě k wiesbadenské dohodě

Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci.

Dále mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní podle něj byli v tu dobu již zotročení sovětským komunismem, na jedné straně a tehdejšími představiteli národnostní skupiny na straně druhé.

V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody.

I když jsme přesvědčeni, že každý, kdo si alespoň pozorně přečte celý text wiesbadenské dohody, jenž přikládáme, bude vědět, která bije, neodpustíme si alespoň několik zásadních poznámek.

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Za sudetské Němce wiesbadenskou dohodu podepsal Rudolf Lodgman von Auen, tehdejší mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny. Minulost tohoto pána, jehož Posselt označil za opravdu upřímného a silného vlastence, je velice pochybná. U jeho jména bychom neměli nikdy zapomenout uvést, jak se zmiňují historici, že šlo o starého protičeského harcovníka, který písemně a s dojetím poděkoval Hitlerovi, že osvobodil sudetské Němce a Sudety od nadvlády Čechů. Nadto ještě zdůraznil, že tak Hitler naplnil jeho dávný sen. Ano, tento snil nejméně již od r. 1918, kdy se stal zemským hejtmanem v tzv. provincii Deutschböhmen. V této funkci zavítal do Prahy, kde při rozhovorech zaujal neústupné stanovisko, že německé provincie jsou nedílnou součástí Rakouské republiky. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění ostře odmítl a vznesl požadavek, aby ČSR uznala vládu Deutschböhmen a jednala s ní jako rovnocenným partnerem. Samozřejmě, že představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.

Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy, „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2) Jde v tomto případě o revisionismus nebo přímo o revanšismus? Pokud jsou současní soukmenovci R. Lochmana von Auen stejně silnými a upřímnými vlastenci jako byl on, pak panbůh s námi a zlé pryč!

Snad právě uvedené kvality katapultovaly R. Lodgmana von Auen do funkce prvního mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny. Ostatně nic zvláštního v tzv. vyhnaneckých organizacích, např. Rudolf Wagner, dlouholetý funkcionář Svazu vyhnanců (Bund der Vertrieben), byl jako SS-obersturmführer na Himmlerově Říšském hlavním bezpečnostním úřadě, který organizoval holocaust. Bělehrad jej vždy považoval za válečného zločince. ( Der Spiegel 22. února 2010).

Spřízněnost generála Prchaly a R. Lodgmana, navozuje jak vztah dlužníka a věřitele, tak i jejich místo odpočinutí. Oba dva spočinuli vedle sebe na mnichovském lesním hřbitově. Není to náhoda!

Vzpomeňme si, jak sudetští Němci o sobě prohlašují, že nacisty byli jen zneužiti. Pravdou však je, že řada z nich nacisty byla nejen smýšlením, ale i svou příslušností k NSDAP nebo dokonce i k SS, gestapu a k různým zpravodajským službám a především svými skutky.

Za exilové představitele určité části české a slovenské veřejnosti můžeme považovat pouze Radu svobodného Československa (RSČ), jejímž předsedou byl dr. P. Zenkl. Tato zaujala k odsunu Němců z Československa zcela jednoznačné stanovisko. Označila jej za definitivní. K úmyslům federalizovat republiku s odsunutými Němci čelila programovou větou, že Československá republika je nedělitelná v předmnichovských hranicích.

Odsunutí Němci, kromě několika jednotlivých exilových Čechů, nenašli žádný český a slovenský alespoň částečně reprezentativní exilový subjekt, který by byl ochoten s nimi jednat. A tak se stala wiesbadenská dohoda z nouze téměř „historickým dokumentem“, obsahujícím vizi úpravy vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří mají v úmyslu se do republiky vrátil jako národnostní skupina, přesněji, jak říkají, druhý zemský národ v českých zemích. Vůbec jim nevadí, že nikdy samostatným národem nebyli, nýbrž pouze národnostní menšinou.

Pokud by i další národnostní menšiny v Evropě a ve světě se sebe udělaly národy, prostě by se za národy prohlásily a v souladu s tím i jednaly a současně by si vymáhaly postavení národa i právo na sebeurčení, došlo by k rozpadu řady států, krvavým konfliktům, jež by na dlouho zachvátily svět. Normy mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a dohody by se v takovém světě staly, jako za Hitlera, jenom cárem papíru.

Pro svou „státoprávní“ konstrukci můžou odsunutí Němci i v České republice najít stoupence, skupinky kolaborantů, dokonce i ve vyšších funkcích, kteří budou ochotni s nimi na toto téma jednat. I tyto novodobé prchalovce, přes velkou podporu, jíž se těší a budou těšit v řadě sdělovacích prostředků, např. v českém tisku v německých rukou, české televizi, český národ jistě odvrhne. Prchalovci, známí jako přisluhovači sudetských Němců, své místo v našich dějinách již mají. I jejich následovatelé skončí obdobně.

J. Skalský

Wiesbadenská úmluva mezi Českým národním výborem a Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů

ÚMLUVA
ujednaná mezi generálem Prchalou za Český národní výbor v Londýně a Pracovní pospolitostí na ochranu sudetskoněmeckých zájmů, zastoupenou Dr. Lodgmanem, Reitznerem a Schützem.

1. Obě smluvní strany vycházejí z demokratického světového názoru a odmítají jakýkoli totalitní systém. Obě strany považují demokratickou úpravu poměru v česko-moravsko-slezském prostoru za součást boje o sjednocenou Evropu. Podle jejich přesvědčení může býti dosaženo tohoto cíle jen tehdy, spojí-li se tyto národy dobrovolně a svobodně rozhodnou o svém právu na sebeurčení.

2. Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát. Jen lid rozhodne s konečnou platností.
.
3. Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.

Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu muže dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno.

4. Obě strany odmítají uznati vzájemně kolektivní vinu a v důsledku toho zavrhují myšlenku na pomstu, naproti tomu však požadují náhradu za škody, jež utrpěl jak český, tak sudetskoněmecký lid, stejně jako žádají potrestání duchovních původců spáchaných zločinu i jejich výkonných orgánů. Obě strany považují toto opatření za nezbytné, protože události posledních desetiletí by znemožnily přátelské soužití obou národů, pokud žije dnešní generace, v níž jsou pachatelé i oběti těchto zločinu na majetku i na životě.

Ani při nejlepší vůli by nemohla vymizeti vzpomínka na tyto události z paměti obou stran, pokud nebude u obou národů odloučena ona část, jež je zatížena těmito zločiny. Potrestání těchto zločinů patří - podle názoru obou stran - vždy vlastnímu národu, poněvadž to nebyly zločiny jen na druhém národě, nýbrž i na národu vlastním, jimiž byla těžce poškozena pověst a vážnost každého z těchto národu v očích slušných lidí.

5. Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.

6. Tento návrh podléhá ratifikaci jak ze strany Českého národního výboru v Londýně, tak Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmu v Mnichově. Text tohoto návrhu - až do té doby přísně důvěrný - bude zveřejněn po ratifikaci.
.
7. Tato dohoda je sepsána v jazyce českém a německém. Oba čistopisy budou podepsány jak presidiem Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmů v Mnichově, tak generálem Prchalou v zastoupení Českého národního výboru v Londýně. Oba texty jsou autentické.

München-London pátek 4. srpna 1950

Za pracovní pospolitost k ochraně sudetskoněmeckých zájmu Presidium:
Lodgman, Reitzner, Schütz.

Za Český národní výbor: Prchala, Pekelský

Je tedy o mimořádně důležitý dokument, jímž sudetoněmecký landsmanšaft udělal historický krok k českému národu, zvláště pak k budoucí úpravě mezi Čechy a sudetskými Němci v republice?

Nebo jde o další zrádcovský krok prchalovců?

J. Skalský

Otevřený dopis B. Posseltovi

Doporučeně s dodejkou

Pan

Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu

Hochstrasse 8, 81669 Mnichov, Spolková republika Německo

Pane mluvčí,

jak jste se sám v nedávné době vyjádřil, nastává pro Vás i celý sudetoněmecký landsmanšaft (SL) historická příležitost. Chystáte se na návštěvu Prahy v rámci delegace vedené Horstem Seehoferem, bavorským ministerským předsedou. Podle zpráv tisku se v Praze údajně má jednat, buď ještě nyní nebo v blízké budoucnosti, i o česko-sudetoněmeckých vztazích, dokonce by neměla být opomenuta, jak jste sám naznačil, ani wesbadenská dohoda.

O jednání s českou stranou usiluje SL již delší dobu. Ta dřívější s českými a slovenskými emigranty proběhla především v 50. letech, některá později a zřejmě také bezvýsledně. Co bylo příčinou tohoto nezdaru? Proveďme krátkou rekapitulaci dřívějších setkání.

Přední činitelé sudetoněmeckých organizací již od počátku 50. let navazovali kontakty s Čechy a Slováky žijícími v emigraci. Výsledkem bylo jednání s gen. Lvem Prchalou a Vladimírem Pekelským, stojícími v čele tzv. Českého národního výboru v Londýně. Dne 4. srpna 1950 jmenovaní podepsali s představiteli Arbeitgemainschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, dr. R. Lodgmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schuetzem, wiesbadenskou dohodu, v níž se návrat sudetských Němců prohlašoval za „spravedlivý a proto samozřejmý.“

Pokud se však snažíte vydávat uzavření uvedené dohody jako historický úspěch, pak, jak jsme přesvědčeni, se mýlíte. Prchalovci byly malou fašizující zahraniční skupinou, složenou ze značné části z aktivních členů kolaborantské protektorátní Vlajky. Neměli žádný reálný politický vliv. Byli obecně považováni za subjekt i myšlenkově velmi blízký sudetským Němcům. Tehdejším představitelem Čechů a Slováků v zahraničí byla Rada svobodného Československa, která jakékoliv jednání se sudetoněmeckými činiteli nejen jednoznačně odmítla, nýbrž programově i prohlásila, že vystěhování Němců z Československa je definitivní a ČSR v předmnichovských hranicích je nedělitelná.

Pan Simon, pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu dr. R.Lodgmana von Auen, se sešel dne 20. dubna 1953 s Ferdinandem Peroutkou, jemuž sdělil, že důvodem jeho návštěvy je najít nového českého partnera k dalšímu jednání, poněvadž generál Prchala nemá žádnou váhu. Jednání s F. Peroutkou, jako i s některými dalšími jednotlivci, sice pokračovala i později, ale bez žádoucího výsledku pro sudetoněmecký landsmanšaft.

Další jednání probíhala v polovině 50. let. Zúčastnil se jich Karel Lisický, významný čs. diplomat, který představitelům SL položil následující otázku: „Je vaším cílem zajistit budoucnost vaší domoviny uvnitř německých hranic nebo jste ochotni uznat veřejně – co se našeho vzájemného vztahu týče – hranice Německa z roku 1937? Protože na vznesenou otázku nezískal jednoznačnou odpověď, skončil další pokus o česko-sudetoněmecký dialog opět bez jakéhokoliv výsledku..

Později však R. Lodgman von Auen, představitel SL, jako by dodatečně formuloval odpověď na Lisického otázku, prohlásil: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války; s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“

20. července 1990 přinesl Sudetendeutsche Zeitung článek, který čtenářům sděloval, že proběhly „první oficiální rozhovory mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945. Ministerský předseda Pithart se setkal s vedením této skupiny“. Nadpis uvedeného článku zněl: „Kontakty mají pokračovat a budou dále prohlubovány.“ Na doprovodné fotografii, umístěné též na titulní straně listu, můžeme vidět dr. Pitharta, sedícího u stolu proti dr. F. Neubauerovi, tehdejšímu mluvčímu sudetoněmecké národnostní skupiny, a dr. D. Wittmanovi. Na fotografii jsou i další jednající. Pod fotografii je text: „Sudetoněmecko-český rozhovor v Mnichově.“ Dr. Pithart později vůbec popřel, že k takovému jednání vůbec došlo. Buď má pravdu on nebo Sudetendeusche Zeitung.

V průběhu devadesátých let se Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, jak jsme informováni, mnohonásobně pokoušel navázat kontakt se SL a zahájit jednání o česko-sudetoněmeckých vztazích. Jednání tohoto českého občanského sdružení  se SL, který je určitou obdobou našich občanských sdružení, by se nevymykalo občanské rovině a tudíž bylo nebylo z hledisko jeho subjektů asymetrické, jako např. jednání jednoho občanského sdružení s představiteli státu. Přes opakované nabídky Kruhu občanů… k jednání nedošlo, SL pozitivně nereagoval.

Předpokládáme, že SL, jak je známo, není subjektem mezinárodního práva, nemá totiž mezinárodní způsobilost k právům, mezinárodní způsobilost k právním úkonům a ani způsobilost normotvornou a donucovací. Přesto jeho dávná a usilovná snaha o jednání s orgány ČSFR, nyní České republiky, je obecně známá.

Faktem však zůstává, že SL není partnerem pro oficiální jednání s jakýmikoliv našimi ústavními orgány. Pro ně jsou odpovídajícími subjekty ústavní orgány SRN, nikoliv tedy ani orgány tzv. Svobodného státu Bavorského, který z hlediska mezinárodního práva, jak jsme přesvědčeni, je pouze jednou ze spolkových zemí, které se však těší jen fragmentární svrchovanosti. Proto i jejich mezinárodně právní subjektivita je omezená. Vlastní zahraniční politiku děla za Bavorsko německý spolek, SRN. V rámci své omezené svrchovanosti však může Bavorsko na rozdíl od SL, jednat i s našimi ústavními orgány.

Po tomto úvodu se dostáváme k jádru problému. Aby ještě před Vašim eventuálním příjezdem do Prahy byla česká veřejnost informována, jaká jednání o česko-sudetoněmeckých otázkách probíhala, jakou činnost vyvíjíte, jaké cíle Vámi vedený SL sleduje, prosíme o otevřenou a jasnou odpověď na následujících několik otázek:

Uznává SL česko – německé hranice z roku 1937 nebo zastává výše uvedené stanovisko R. Lodgmana von Auen?

Obsahují stanovy SL ještě následující požadavek:: „ … prosadit právní nárok na domov, jeho opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny?“

Můžete se distancovat od protičeských, můžeme říci revizionistických výroků, např. typu: „Češi Sudetenland obsadili a stále ho okupují?“

Můžete jednoznačně odpovědět, kde má domov, jak říkáte, sudetoněmecká národnostní skupina? Považujete sudetoněmeckou národnostní skupinu za svébytný národ nebo národnostní skupinu?

Došlo 20. 7. 1990 k jednání představitelů SL s dr. Pithartem, tehdy předsedou vlády ČR? Co bylo obsahem těchto jednání? Kdo ještě z české strany se jednání zúčastnil? Mělo toto jednání pokračování?

Proč nedošlo k jednáni SL a Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí?

Považujete i nadále juristické vyjádření prof. F. Ermacoly k sudetoněmecké otázce za směrodatné pro SL, zvláště jeho vyjádření, že při „vyhánění“ Němců z ČSR došlo ze strany Čechů ke genocidě?

Kdo, kromě novináře Davida Vondráčka, je partnerem SL pro dialog v České republice?

Požadujete náhradu škod, které Němcům vznikly v souvislosti s odsunem?

Podporujete požadavky německé menšiny v ČR na odškodnění?

Uznáváte povinnost německé strany splatit reparace Československu, které byly stanoveny Pařížskou reparační smlouvou.?

Považujete za správné, aby SRN nahradila škody, které vznikly Čechům při jejich vyhání z pohraničí v r. 1938 a vnitřním vyháněním v době tzv. protektorátu?

Sudetendeutsche Zeitung a Sudetenpost jsou tiskovými orgány SL. První z nich je vydáván v Mnichově, druhý ve Vídni. Jejich informace a stanoviska považuje značná část naší veřejnosti za protičesky revizionistická až revanšistická. Můžete přispět k tomu, aby sudetoněmecký tisk psal o nás objektivněji, třeba tak jak o SL převážné píší české noviny?

Skutečně se domníváte, že wiesbadenská dohoda by alespoň orientačně měla sloužit při jednání v Praze?

Činnost SL, jak značná část Čechů soudí, má negativní vliv i na česko-německé vztahy. Můžete přispět k tomu, aby česko-německé vztahy nebyly dále tímto způsobem narušovány?

SL již delší dobu opakuje, jak upřímně touží po usmíření, po čestném jednání. Často jednáním předcházejí otázky. Tyto jsme Vám položili. Děkujeme Vám za otevřené a upřímné odpovědi.

V Praze dne 14. prosince 2010

Za redakční radu Českých národních listů: Josef Brhel, v.r.

Text tohoto otevřeného dopisu byl zaslán 14.12.2010 i elektronickou poštou na adresu: info@sudeten.de

Na pozvání Česka přijel do Prahy patron sudetských Němců

Bavorského premiéra jsem nepozval já, ale předseda vlády Petr Nečas. Já nejsem protějškem bavorského premiéra, zdůraznil K. Schwarzenberg. Nečas se však vyjádřil, že žádné pozvání pro bavorského premiéra neodešlo.

Ministr zahraničí návštěvu přesto návštěvu znovu potvrdil. "Potvrdit to může pouze premiér. Není pozvání, nemůže být návštěva," reagoval posléze Nečas.

Až 8, prosince Úřad vlády oznámil, že za několik dní přijede na návštěvu Horst Seehofer, bavorský ministerský předseda. Ten je známý tím, že účastní sjezdů sudetských Němců, na nichž prohlašuje odsun za bezpráví a volá po zrušení Benešových dekretů

Co za touto hrou přijede, nepřijede, pozval, nepozval, se vlastně skrývalo?

Jak rychle se změnilo poznání P. Nečase, předsedy vlády České republiky. Jeden den P. Nečas tvrdil: „Není pozvání, není návštěva“, druhý den však již o návštěvě věděl.

Toto rychlé poznání budí řadu otázek, nejen té nejběžnější o komunikaci mezi ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí. Návštěva nespadla ze dne na den z čistého nebe. H. Seehofer měl o návštěvu Prahy enormní zájem již v létě. Nějak mu to nevyšlo. Jistě se pokoušel získat bližší termín své návštěvy než ten jarní, jak se dosud očekávalo.

Zcela náhodou jel pan K. Schwarzenberg na pracovní cestu do Bavorska, kam přicestoval 29. října. Účastnil se v Norimberku, kromě dalšího, otevření českého honorárního konzulátu, Slavnosti se zúčastnila řada hostů. I K. Schwarzenberg přistoupil k řečnickému pultu, aby zdůraznil jednotu obou zemí, Česka i Bavorska.

Nabízí se otázka, zda právě v tu dobu nebyla projednávána či dojednávána návštěva H. Seehofera v Praze. Seehofer na druhé straně se zřejmě musel zříci svého původního programu, který počítal s otevřením otázek kolem „vyhnání“ sudetských Němců a „protiprávních“ Benešových dekretů, poněvadž P. Nečas při své návštěvě v Německu u kancléřsky A. Merkelové jednání na tato a podobná témata jednoznačně odmítl. (V této souvislosti jistě není bez důležitosti, že kancléřka A. Merklová naopak projevila přání, aby k návštěvě bavorského ministerského předsedy v Praze došlo co nejdříve.)

Lze usuzovat, že P. Nečas se podvolil, když byl K. Schwarzenbergem postaven před hotovou věc, a s návštěvou H. Seehofera „dodatečně“ souhlasil, když předtím Seehofer se vzdal jednání o věcech minulosti. To je možný a také pravděpodobný pečlivě připravený silový „kompromis“, v režií pana K. Schwarzenberga.

Již 17. listopadu 2010 se vydal Ludwig Spanie, bavorský ministr pro náboženské otázky, Berndt Posselt a další, na zlatou pěšinu dobré vůle jako připravovatelé Seehoferovy cesty. Navštívili Prahu, Lidice, Ústí nad Labem, Terezín. Bavorská delegace jednala též s arcibiskupem D. Dukou. Vyvrcholením této kulturně – historické exkurze byla večeře na německém velvyslanectví v Praze, jíž se zúčastnil např. i prof. R. Kučera, Jaroslav Lobkowitz a Luděk Sefzig. Víme, jak tato zlatá pěšina dobré vůle přispěla k přípravě cesty pana Seehofera do Prahy? Jistě že nevíme, obyčejní občané nebyli ani informováni, že nějaká zlatá stezka se konala.

Pan ministerský předseda měl zřejmě pravdu, když tvrdil, že žádné pozvání pro Seehofera neodešlo. Nemuselo z Prahy odejít. Mohlo být předneseno a dojednáno v Bavorech „snaživým“ ministrem zahraničních věcí.

Přesto K. Schwarzenberg tvrdí, že Seehofera pozval P. Nečas. Zdůvodňuje to i tím, že není partnerem bavorského ministerského předsedy. Ano, v tomto bodu říká K. Schwarzenberg výjimečně pravdu, nelže, ani diplomaticky nemlží. Jen však zapomíná , pokud o tom vůbec ví, že Bavorsko je jednou ze zemí, bez ohledu na název Svobodný stát Bavorsko, Německa. Země ve Spolkové republice Německo mají jen fragmentární svrchovanost, zatímco Německo jako spolek jednotlivých zemí se těší plné suverenitě. Skutečným protějškem P. Nečase, předsedy vlády ČR, je kancléřka A. Merklová. Protějškem ministra zahraničních věcí ČR je německý ministr zahraničí Quido Westerwelle.

Ovšem v myšlení pan K. Schwarzenberga je těžké se vyznat. Christian Wulff, německý prezident, mluví o odsunu Němců, ale „náš“ ministr zahraničí o vyhnání. Možná, že se K. Schwarzenberg domnívá, že jsme již jednou ze zemí Německa. V tom případě by pak skutečně odpovídalo, že H. Seehofer je partnerem P. Nečase, ovšem za této situace by nemohl být K. Schwarzenberg ministrem zahraničních věcí, poněvadž spolkové země v Německu ministerstvo zahraničí nemají. Nikdy jsme např. nic neslyšeli např. o bavorském ministru zahraničních věcí. O Bavorsku se však nyní často mluví, nyní nejnověji také o „Česku“. Hezké slovo, co? Jak pěkně se hodí k Sasku, Braniborsku a také k nám tak „blízkému“ Bavorsku, kde je domovem nám tak známý čtvrtý kmen bavorský, kmen sudetských Němců. Bavorsko je známé jejich hrátkami, na nichž právě to neposlední slova má pan H. Seehofer. Název Česká republika jakoby se některým našim novinářům stal pojmem téměř neznámým či z nějakého důvodu nevhodným nebo, pro někoho možná, i překonaným.

Rod K. Schwatrzenberga má své kořeny ve Francích, tedy v Bavorsku. Jistě ho tam krev táhne. Je možná více Bavorák, než Rakušan a samozřejmě méně Čechem, nadto česky špatně mluvícím. Pro naší republiku je neštěstím, že tento pán je ministrem zahraničních věcí. Od něj se můžeme nadít ještě další a mnohem bolestivější taškařice.

Až si vzpomenete na novinový článek „Nečas pozval Seehofera do ČR“, zkuste se zamyslet nad tím, jak to skutečně asi bylo, co vše se za tím může skrývat, jaké síly z pozadí hýbají našimi zahraničními vztahy. Jistě to nebylo tak jednoduché a přímočaré, jak bychom mohli usuzovat z uvedeného názvu článku.

Dr. V. Beneš

Je konečně na čase postavit se pravdolásce

…Chtěl bych nejprve zdůraznit jakýsi výchozí bod, ve kterém se nyní nacházíme a který je podle mne klíčový pro hledání odpovědi na otázku, jaká výzva před pravicí stojí.

Česká republika už od roku 2004, definitivně pak od roku 2009, konkrétně 1. prosince 2009, není – už zase – suverénní zemí. Není nezávislá, není samostatná. To je fakt, smutný a hrozivý zároveň, často opomíjený, ale zkrátka fakt, který bychom si měli uvědomit.

To byla zásadní a fatální prohra konzervativní pravice.

Jistou prohrou je pak i to, že za celý ten rok jsme nenašli sílu pustit se do boje za to, abychom tuto prohru nějak odčinili, nebo abychom zabránili prohrám dalším.

Ptám se, co jsme za ten rok udělali pro to, jakou snahu jsme za ten rok předvedli, abychom národní a státní existenci, před rokem tak krutě potlačenou, získali zpět. Jistě, získat ji zpět lze jen vystoupením z EU a to je běh na dlouhou trať, ale co jsme udělali pro to, abychom se tomuto dlouhodobému cíli přiblížili?

Na to ať si každý odpoví sám. V každém případě, pokud jsme se zde dnes večer sešli proto, abychom hledali odpověď na otázku, před jakými výzvami pravice stojí, toto je jedna z nich.

Bohužel, není to nebezpečí jediné.

Nejenže už nejsme svrchovaným, suverénním státem, ale – ať už si to uvědomujeme nebo ne – čelíme zásadnímu útoku na náš národ jako takový.

Určitá skupina „vyvolených“ lidí, světových elit z řad finančníků, mezinárodních bankéřů, vlivných starých rodin (neříkám politiků, protože politici jsou v této hře jen pěšáci), si dala za cíl zrušit národy jako takové.

Tedy budoucnost podle nich už nepatří svobodným národním státům, ale oni už nepočítají ani s národními státy jako takovými. Národ je něco, čeho se bojí, co je jim nepříjemné a co je pro ně překážkou k uskutečnění jejich cílů.

O čem tu mluvím? Poslední dobou se věnuji tématům, které, když je někdo potřebuje a chce zesměšnit, nazve jen konspiračními teoriemi. To je takový oblíbený trik, jak umlčet určité pochybnosti, kritiky, oponenty. Řekne se o tom, že to je jen nějaká spiklenecká teorie. A ono to často funguje, protože to slovní spojení už skutečně získalo pejorativní nádech a spousta lidí si ho překládá jako „paranoiu“ apod.

Dámy a pánové, my ale skutečně jsme svědky rozsáhlého spiknutí. Tedy určitého plánu, který za zády veřejnosti připravily jisté elitní kruhy a postupně jej realizují, přičemž pravá podstata tohoto plánu je zakrývána řadou zástěrek.

Spiknutí – to není nějaká mysteriozní záležitost. Spiknutí či konspirace je podle slovníku „tajné spolčení, obvykle s politickým či ekonomickým cílem.“

A přesně o tomto mluvím. Takovým krásným příkladem spiknutí je Evropská unie. EU není nic jiného než konspirace, protože byla založena za zcela jiným účelem, než je nám běžně předkládáno. Byla založena jako projekt politický od samého začátku, třebaže navenek se o něm záměrně mluvilo pouze jako o projektu hospodářském. Ale o EU dnes večer nechci mluvit.

Ono spiknutí je ještě rozsáhlejší. EU je v té skládačce jen jedním z dílků.

Cílem skupin jako je Bilderberg Group, Trilaterální komise, Rada pro vnější vztahy apod., které opět nejsou těmi hlavními aktéry, ale pouze jakýmisi převodovými pákami, je skutečně zánik národních států ve prospěch nadnárodních uskupení a – nakonec – jedné světové vlády.

Mluvím o Novém světovém řádu, což je jakýsi krycí název pro globální vládu.

To, že pravice se těmito nebezpečnými trendy dosud nezabývala, je téměř trestuhodné. Pokud hledáme, které výzvy před pravicí stojí, dámy a pánové – toto je nejpřirozenější nepřítel konzervativní pravice, to je ta největší a z jistého pohledu nejkrásnější výzva, protože co může být důležitějšího než bojovat za náš národ a za lidskou svobodu.

Čili v tomto světovém řádu, v jeho protagonistech, v jeho agendě, v jeho průnicích do našeho všedního života je třeba vidět současného největšího nepřítele, jakého může pravice, pokud se chce nějak nově definovat, mít.

Tedy obhajoba národní suverenity a obhajoba lidské svobody musí být naprostou prioritou v programu autentické pravice. Přidal bych i podporu rodiny, protože rodina a národ jsou dvě entity, které tyto elity nemají rády, protože mohou působit jako určitá barikáda pro jejich plány.

Máme v tomto zápase šanci? Máme šanci i navzdory té ohromné převaze, finanční, mocenské, časovému náskoku?

Jsem přesvědčen, že máme. Protože zánik národů není nevyhnutelnou záležitostí, proto není třeba k němu přistupovat s defétismem. Je to uměle vytvářená snaha, která nemá žádné opodstatnění, než je to, že si to pár vyvolených lidí přeje. Proto bychom tento zápas neměli tak snadno vzdávat.

Má další teze nás vrací trochu z obecných úvah na pevnou zem, ze světa k nám domů. Protože mluvit o NWO, jakkoli je skutečný, nám pořád připadá jaksi neuchopitelné, příliš abstraktní, nepraktické.

Nový světový řád nikoho příliš netrápí. A když už by nás trápit začal a my se rozhodli proti němu nějak vystupovat, zjistíme, že nevíme, jak na to.

Je možné – pro mne coby řadového občana České republiky – nějak bojovat proti al gorům, sorosům, rockefellerům, brzezinským, obamům a holdrenům a dalším více či méně skrytým figurám, které si pohrávají s našimi národy na jakési pomylsné světové šachovnici? To přenechme prezidentu Václavu Klausovi, ten má šanci občas uštědřit nějaký ten špílec těmto vlivným lidem. Co ale mohu prakticky proti novému světovému řádu dělat já?

Tady přichází má další teze – spojencem zahraničních elit budujících Nový světový řád je v našem českém prostředí skupina kolem exprezidenta Václava Havla. Tedy hledáme-li, co můžeme dělat proti Novému světovému řádu, ptejme se, co můžeme dělat proti „pravdolásce“.

Myslím, že každého z nás napadne, jak by se dala moc tohoto neformálního uskupení otupit – a zde už nám boj proti Novému světovému řádu připadá mnohem reálnější a může mít i své výsledky. Proti všem možným iniciativám a aktivitám, které vycházejí od pana Havla se už dá dělat mnohé a budeme-li v tom úspěšní, může se nám leccos podařit zastavit.

Dovolím si říci, že tito lidé jsou více nebezpeční, než komunisté či sociální demokraté. Za tímto orwelovským názvem se skrývá skupina lidí, která je a musí být i pro nás, pro pravici, hlavním ideovým protivníkem. Pravicové strany by se tak neměly vymezovat primárně vůči ČSSD či KSČM, ale proti politice Václava Havla.

To si myslím, že české pravici chybí – že ačkoli ji pravdoláska reálně ohrožuje už dvě desetiletí, ve volbách se vždy – například ODS – vymezuje vůči ČSSD. Nemá odvahu onoho nepřítele pojmenovat pravým jménem. Jsem dokonce přesvědčen, že – a teď možná vyslovím kacířskou myšlenku – v budoucnu možná budeme potřebovat účelové spojenectví s levicí, abychom politický proud zvaný pravdoláska, porazili.

Závěrem tedy shrnu:

Primárním úkolem pro pravici by měla být obhajoba národní suverenity i národa jako takového před globalistickými tendencemi ustanovit – pod pláštíkem tzv. Nového světového řádu – jednu společnou celoplanetární vládu. Tím, kdo ustanovení této vlády u nás v České republice napomáhá, a tedy naším bezprostředím politickým protivníkem, je skupina kolem exprezidenta Václava Havla a myšlenkový směr nazvaný havlismus.

Je konečně na čase se tomuto směru postavit zcela otevřeně a oslabit jeho vliv a moc na českou politiku a českou společnost…

Adam Bartoš

Praha, 13. prosince 2010, převzato z freeglobe.cz, 18.12.2010

K „objevování“ hrobů německých obětí v ČR

Mezi dříve nejoblíbenější sudetoněmecké písně patřila dlouhodobě ta o „protiprávních rasistických Benešových dekretech“. Slýchávali jsme ji stále a opakovaně v rytmu waltze až po tango. Tato píseň patřila neodmyslitelně na všechny sudetoněmecké, často též na některé německé a rakouské hudební festivaly. I čeští snaživci, bez ohledu na nevlídnost domácího prostředí, tvrdili obětavě tuto muziku pod taktovkou sudetoněmeckého dirigenta.

Sudetoněmečtí vědci v potu tváře produkovali díla o zločinných benešovských dekretech. Mezi zasloužilé české přidavače patří i Sidonie Dědinová, nyní žijící v blízkosti Mnichova. Jistě si to zaslouží. Rodilá Češka z Prahy, jež jako emigrantka se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL) spolupracuje, jak na sebe sama prozradila, již od r.1966. Tato dáma vytvořila v duchu tzv. dramatického dokumentu a sudetoněmeckých bajek dvě knihy o dr. E. Benešovi. první z nich je nazvaná „Edvard Beneš – likvidátor“, druhá pak „Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše“. Toto její dílo je srovnatelné s kolaborantským „písemnictvím“ o dr. E. Benešovi za druhé světové války. Sudetendeutsche Zeitung hned přispěly chvalozpěvy, mezi nimi zvlášť silně vynikal známý hlas pravověrného Gernota Wildta.

Takto doporučené dílo se stává, a proto o tom se také zvlášť zmiňuji, předmětem pozornosti i některých českých studentů, kteří píší své práce o prezidentu dr. E. Benešovi, v níž někdy nechybí ani jeho „odsudky“ z per sudetoněmeckých historiků, do jejichž řad je zahrnována i S. Dědinová. Sám jsem jednu takovou studentskou práci měl v ruce. Jistě nejde o náhodu. Nějaký snaživec na české vysoké škole zřejmě doporučuje studentům, aby se seznámili i sudetoněmeckou produkcí o Benešovy. Je to nejen skličující, ale i ubohé. Nenávistná a nepravdivá vykreslení osobnosti našeho druhého prezidenta by si spíše zasloužila objektivní historickou kritiku a nikoliv hanlivé citace.

Autoři štvavých protičeských článků, zvláště ze Sudetenpost, stavěli prezidenta E. Beneše do jedné řady s Hitlerem a v rámci protikomunistické solidarity jednohlasně přidávali k tomuto řazení ještě Stalina.

Po desetiletí nám „sudetoněmečtí přátelé“ zpívali tuto píseň skutečně forte. V posledních měsících jakoby hlasy zpěváků slábly a některé dokonce zmlkaly. Tento zlom můžeme situovat do konce jara a počátku léta tohoto roku. Od té doby chór však postupně opět sílil. Slova jejich písní mají však již jiný akcent. Nyní jde o hroby německých obětí v České republice. Celou „kauzu“ německých obětí české vraždící mánie naplno nastartoval český novinář David Vondráček svým filmovým dílem „Zabíjení po česku“. Ještě nevychládlý tvůrčí počin byl dáván i v české televizi v nejsledovanějším čase 6. května, tedy v době 65. výročí povstání pražského lidu, v jehož průběhu Němci jen v Praze zavraždili 3700 Čechů. Vědí naši mladí lidé, že německé vojenské jednotky v Praze hnaly před tankovými kolonami české ženy, děti a starce? Vědí, že Němci tento barbarský způsob boje opustili teprve tehdy, když velení čs. jednotek jim se vší vážností pohrozilo, že na příští barikádě by němečtí vojáci mohli najít připoutané německé civilisty? Teprve poté Němci přestali používat lidské štíty. Pražany však vraždili dále. Na Pankráci i jinde je stříleli ve sklepích, kde lidé hledali úkryt před probíhajícími boji. O tom všem se dnes nemluví. Jen se akcentují německé ztráty, a to bez dalších historických souvislostí. Cožpak nelze pochopit Čechy, kterým Němci zavraždili někoho z blízkých, že toužili po odplatě, což nelze pochopit ty Čechy, kteří unikly z gestapáckých mučíren, z koncentračních táborů či pochodů smrti, že brali spravedlnost do svých rukou? Ano, dnes tyto skutky považujeme za excesy. Hodnotit je ale musíme v příčinných dobových souvislostí. Musíme si uvědomit, že Němce stíhala krvavá odplata ve všech evropských státech, které okupovali. V Polsku a Jugoslávii Němci povraždili miliony lidí. Proto se nelze divit, že právě tam se Němci dočkali nejtvrdší odvety. Rusů se však přesto nejvíce obávali. Měli proč. Na území Sovětského svazu zanechali za sebou řadu milionů mrtvých a spálenou zemi. Asi ze čtyř milionů zajatých sovětských vojáků jich přežila v nacistických mučírnách přibližně jen jedna polovina.

I když o těchto i dalších skutečnostech nejen pražského povstání mladší generace téměř nic nevědí, byl „dokument“ Vraždění po česku dále promítán na nejrůznějších plátnech a obrazovkách. Pan tvůrce byl a je, jak se nepřímo vyjádřil B. Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, dlouholetým konzultantem sudetoněmeckého landsmanšaftu. Kolik mu asi SL platí za hodinu konzultace, kolik mu zaplatil za umělecké dílo? To bohužel nevíme.

Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, však prozradila, že „televizní umělci se těší z ceny, kterou jim za tento pořad udělila nadace Centra proti vyhánění“. Ano, kolem této nadace a správní rady nadace jsou problémy, ne malé. Ústřední rada Židů v Německu pozastavila své členství v připravované správní radě nadace na protest proti jmenování dvou nových členů s revanšistickými sklony. I jeden polský historik přerušil spolupráci s nadací z  obdobných důvodů. V této souvislosti Wolfgang Thierse (SPD), místopředseda spolkového sněmu, zdůraznil, že projekt nadace musí být zbaven jakéhokoliv podezření, že má něco společného s revanšismem. A přesto nadace nabývá ještě silnější střih Svazu vyhnanců a sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ceny za podobná díla mohou tak jen pršet. Otázkou je, zda dostal tuto cenu i televizní umělec, kterému se podařilo vhodně načasovat a zařadit tento „dokument“ do programu České televize. I to byl skutečně umělecký a čistě prosudetský výkon.

Pan D. Vondráček pobyl v nedávných dnech mezi svými. V Bad Kissingenu sudetoněmecký landsmanšaft uspořádal v nedávných dnech seminář, jehož se vedle Franze Pany, předsedy SL, a dr. Jaroslava Šonky zúčastnil i D. Vondráček. I toto pozvání na seminář bylo oceněním práce echt českého filmového umělce a novináře.

O sudetoněmeckých obětech v Brně, Postoloprtech a Žatci se mluví již dlouho. Objevují se však stále nové a nové hroby. V srpnu to bylo u obce Kamenná na Jihlavsku. Kdejaké noviny o tom psaly, a to opakovaně, česká televize nové objevy zařadila do svých hlavních zpráv a sledovala postup odkrývacích prací. Na místo přijela pohotově Herma Kennelová, německá autorka, která napsala knihu Bergsdorf (Kamenná), v níž údajně na základě výpovědi německých pamětníků podrobně tento „zločin“ popsala. Naše sdělovací prostředky tento popis zavraždění Němců převzaly.

S jejím dílem se již dříve seznámil jihlavský novinář Miroslav Mareš, který napomohl, aby případ začala vyšetřovat policie. Zatímco H. Kennelová psala až o 15 obětech, při vyhledávání se našly ostatky 6 těl. Brzy poté se objevil na místě nálezu vysoký kříž. Kdo ho postavil nebo nechal postavit, nevíme. Jsou za touto akcí také konzultanti landsmanšaftu v ČR?

Bezesporu jde o politováníhodný čin, i kdyby obětí bylo ještě méně, ale abychom ho mohli hodnotit blíže a objektivněji, než to dělají sudetští Němci a mnozí naši novináři, potřebujeme i další informace. V článku „Za vraždy v Dobroníně už nelze trestat“ (Právo, 20. srpna 2010) P. Uhl napsal: „R.K. je 88letý syn muže, který to prý vše zorganizoval, vybral sedláky podporující nacismus, tedy řadově členy NSDAP, jeden byl prý v SA a jeden v SS.“. Tak přeci jenom nějaká informace. Další údaje potřebné k hodnocení nám naše media však neposkytla.

Z alternativních zdrojů, konkrétně z internetu, jsme se dozvěděli následující: „V Kamenné jsme vztýčili kříž sudeťákům ze vzorné SS vesnice. Opět vše začalo kampaní, ve které byli osočováni Češi z masakru nevinného německého obyvatelstva … Bergrsdorf-Kamenná byla vesnice většinově německá, která měla před válkou 250 obyvatel. Její obyvatelé byli z příchodu Němců v roce 1939 tak nadšeni, že jich celých 47 vstoupilo do jednotek SS-Waffen. Podle celkového počtu obyvatel lze usuzovat, že z každé sedlácké rodiny vstoupil do této organizace, která byla po válce vyhlášena mezinárodním společenstvím jako zločinecká, jeden synek. V roce 1943 udělil Obengruppenführer SS Gotlieb Berger za zásluhy této obci titul „vzorná vesnice SS“. Hrála kapela a taťkové – členové NSDAP, byli na své synky pyšní. Ti bojovali v SS divizi Leibstandarte Adolf Hitler, která se za války dopustila mnoha válečných zločinů.“

Pokud uvedené údaje jsou pravdivé, pak vrhají na „masakr“ přece jenom jiné světlo. V těchto souvislostech nelze vyloučit, že nešlo o vraždy nevinných Němců, spáchané mladými opilými Čechy, nýbrž o revoluční dobou poznamenanou odplatu za činy znacizovaných Němců. Pak bájení paní spisovatelky H. KenneIové by se zařadilo mezi běžnou produkci sudetoněmecké literatury „faktu“. I když získat pravdivé informace o Kamenné a o osudu některých jejich německých obyvatel, by nemělo být problém, přesto však, jak vidíme, problémem to je. Nesmíme se dozvědět pravdu? Co tomu brání?

Ještě jsme nestačili strávit Kamennou a už také český časopis Týden v září tohoto roku přinesl dvoustránkovou zprávu, jejímž autorem je Ivan Motýl, o hromadném hrobu 231 sudetoněmeckých civilistů v Moravské Ostravě z poválečného období. Sudetendeutsche Zeitung (SdZ) již 1.10.2010 přinesl zprávu o tomto dalším objevu sudetoněmeckých hrobů.

Časopis Týden dále informoval o masakru 11 Němců v parku zámku v Moravském Krumlově, k němuž mělo dojít v červnu 1945. SdZ převzal údaje již 15.10.2010 v článku „Ještě jeden hromadný hrob – v Moravském Krumlově.“

Myslím však, že je zcela zbytečné, aby „naše“ či sudetoněmecké sdělovací prostředky objevovali postupně další a další hroby německých civilistů, když řada z nich byla již dávno objevena. Objevovat již objevené znovu a znovu je nerozlučně spojeno se zlým úmyslem.

Karel Ptáčník ve svém díle „Město na hranici“ vkládá do úst jednoho z hrdinů svého románů, Tomanovi, následující slova: „Vy si budete pamatovat jen to, že jsme zastřelili pět Němců, budete si to pamatovat do smrti, budete o tom vyprávět svým dětem – ale neřeknete jim nic o koncentrácích, protože si myslíte, že se vás to netýkalo. A nikdy jim neřeknete, co jste dělali na Ukrajině a v Polsku a v Jugoslávii. A budete mluvit jenom o křivdě a budete čekat, abyste ji desetkrát oplatili.“ „Stokrát, myslel si Franz Seidel, přivíraje oči. Tisíckrát.“ (uvedené dílo, str. 123, vydal Československý spisovatel, Praha 1967).

Spisovatel jakoby viděl mlhou nastávajících desetiletí do budoucnosti. Jeho předpověď však sudetoněmecká skutečnost v mnohém značně překonala. Jak to ostatně naznačoval již výše jmenovaný sudetský Němec.

Myslím si však, že odsunutým Němcům nejde jen o to, aby jednostranně vykládali historii svým dětem, ale v současnosti, aby jejich výklad přejímaly mladší české generace, které již neprožily dobu okupace a nacistického teroru. V tom jim pomáhá i „český“ tisk, který je v německých rukou, též zásluhou vlády P. Pitharta, a dokonce i česká televize, kterou si platíme. Výklad dějin i těchto médií je falšující. Historie pro ně začíná až květnem 1945 a je ve znamení zločinného vyhánění Němců z Československa, spojeného s nesmírným jejich utrpením, masovým vražděním. Pokud se vrací hlouběji do minulosti, pak většinou jen letmým naprosto nepřesvědčivým způsobem.

Lidové noviny, bez patřičného vysvětlení, v nedávné době např. otiskly fantastické smyšlenky B. Posselta o tom, že sudetští Němci jsou druhým zemským národem v Čechách a na Moravě. Tzv. sudetští Němci však nebyli nikdy samostatným národem, byli a jsou součástí národa německého, a u nás vždy byli a také i v současnosti jsou jen národnostní menšinou, byť ve srovnání s jinými menšinami v ČR, značně privilegovanou. Taková je pravda.

Uvedený neustále opakovaný protičeský výklad dějin V. Havel se snaží vysvětlit tím, že o věcech kolem sudetských Němců se celá desetiletí mluvit nemohlo, a proto se nyní o nich mluví víc. Jeho vysvětlení má hodně velkých fundamentálních mezer. Když si budete chtít přečíst český román o odsunu, o totálním nasazení našich lidí v Německu, kde jich 5 000 zahynulo, často je v našich knihovnách budete těžko shánět. Dokonce některá díla i A. Jiráska jsou nedostatkovým zbožím. Můžete se však seznámit s díly o Hitlerovi a jeho druzích, o SS-Waffen, německých hrdinech, německém wehrmachtu, vítězných německých taženích apod. Knihy Karla Ptáčníka a dalších českých autorů o odsunu však byly již v předlistopadových knihovnách. Kdo měl zájem, mohl se s nimi tehdy seznámit. Dnes je to bohužel mnohem těžší.

Proces objevování hrobů již objevených německých obětí je snahou vnutit nám jak pocit viny, tak i sudetoněmecké pojetí poválečných dějin. Falšování a přepisování historie nemělo nikdy dlouhého trvání. Nositelé tohoto „historického směru“ vždy špatně skončili. Již dnes značně rozšířené stanovisko, že předválečné a válečné zločiny Němců nejsou v žádném případě srovnatelné, podstatně narušuje sudetoněmecké úsilí klást rovnítko mezi českými oběťmi nacismu a oběťmi německými v poválečné době. To je začátek zhroucení sudetoněmeckého falšování dějin s jejich revizionistickým až revanšistickým pojetím.

Již v roce 1996 vyšla v Praze v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku publikace „Perzekuce 1945“, v níž autor Tomáš Staněk popisuje perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích v květnu až srpnu 1945. V tomto díle se mluví o velké řadě masových hrobů mnoha set německých civilistů. Myslím, že uvedená publikace bude důvěryhodná zvlášť pro sudetoněmecké zájemce. Zárukou pro ně bude jak vydavatel, tak i odpovědný redaktor, jímž byl sám Rudolf Kučera. Ostatně, nebyl i on konzultantem SL v ČR?

Tomáš Staněk však ve svých výzkumech pokračoval dál. Plodem jeho úsilí byla publikace „Poválečné ´excesy´ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“. Kniha vyšla v ediční řadě Sešity  Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky sv. 41 v r. 2005. Jistě není bez zajímavosti, že práce vznikla s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci řešení výzkumného úkolu: č. RB 8/20/03. V tomto díle je řada obětí a jejich hrobů zřejmě ještě delší. Po pravdě řečeno, ani jsem je nepočítal. Někteří historici se vyjádřili v tom smyslu, že z hlediska evidenčního se dílo podařilo.

Landeszeitung (LZ), tiskový orgán Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, již léta psal a píše o utrpení a obětech sudetských Němců, zvláště např. v Ústí nad Labem, Postoloprtech, v Žatci a v Brně. O brněnských Němcích přinášel dojemné články „Kleiner Brünner Gassenbote“ (KBG), vydávaný členy Deutscher Sprache und Kulturvereins Brno/Brünn.

LZ od srpna r. 2006 začal přinášet seriál nazvaný Násilí na Němcích, který měl řadu samostatných částí. První z nich se nazývala Postoloprty – Žatec, další Domažlice, Terezín, Chomutov, Týrání v Masarykových kolejí v Opavě atd. Díl za dílem, samí týraní, mrtví Němci, ženy, děti, starci, jejich masové hroby. KGB z července 2007 v článku „Jak tomu bylo tehdy v Brně“ jímavě mluví o tom, že brněnští Němci nic nevěděli o holocaustu, nevěděli prý ani o dalších nacistických zločinech. Boj proti nacismu nepřicházel v úvahu, poněvadž v době jejich vlády se měli lépe, než v ČSR. Nostalgické vzpomínky autora na brněnské němectví končí pochodem smrti, v němž údajně zahynulo 5000 Němců.

Hodně hrobů německých obětí je již odhaleno. Je téměř jisté, že nějaké další mohou být v budoucnosti nalezeny. Měli bychom těmto nálezům věnovat pouze přiměřenou pozornost, nikoliv tedy takou, jako dnes. Nelze s odhalením hrobu se šesti oběťmi, které pokryla zem před 65 lety, dělat senzační celostátní záležitost.

Snad bychom mohli se ještě zamyslet nad uvedeným údaji. Pokud si pamatuji, tak komise českých a německých historiků se dopočítala 15 000 až 25 000 německých obětí , včetně těch, kteří spáchali sebevraždu, jichž bylo necelých 4 000. Pokud by si však někdo dal práci a počítal oběti uvedené ve jmenovaných knihách a novinách, pak je zřejmé, že takovéto celkové číslo by o hodně přesáhlo uvedených 25 tisíc. Ostatně sudetští Němci, bez ohledu na odhady nějaké česko-německé komise, mluví celkem vytrvale o 210 000 až 240 000. Takováto nehorázná maximalizace obětí je účelová. Má přispět k potvrzení toho, že jsme se vůči sudetským Němcům dopustili zločinu genocidy. Obětí proto musí být víc a víc.

Nadto údaje sudetských Němců o obětech zpravidla nerozlišují mezi civilním obyvatelstvem na jedné straně a příslušníky SS, gestapa, SD, personálu z koncentračních táborů, funkcionářů a členů NSDAP na straně druhé. Právě především tito se dopustili tak ohavných ve světě dosud nevídaných zločinů ve všech okupovaných státech, že nenávist vůči Němcům, a to bohužel téměř bez jakéhokoliv rozlišování, byla nezměřitelná. Ano, i ti nevinní Němci někdy trpěli za zločiny těch druhých.

Dalo se však po Mnichovu a protektorátu, kdy tzv. sudetští Němci se dali do služeb nacistického režimu a sami byli spoluodpovědní za zločiny spáchané nacisty na našich lidech, čekat něco jiného? Naše ztráty v době války dosáhly na 360 000 mrtvých, statisíce našich lidí bylo zavřených v koncentrácích, statisíce totálně nasazených v Německu, lidé byli podvyživení, naše bohatství vysáto, hospodářství zplundrované. A dokonce v posledních dnech války Němci zabili tisíce našich lidí. Zcela zákonitě muselo dojít k silnému výlevu nahromaděného hněvu a nenávisti. Důsledek byl z dobového hlediska pochopitelný, očekávaný, ba dokonce nevyhnutelný. Byl důsledkem řady příčin. Dnes však přes to všechno musíme konstatovat, že byl politováníhodný.

I W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Co předvídal W. Churchill, se také stalo. Kdo seje vítr, sklidí bouři!

Dr. V. Beneš

Křesťanskosociální mírové forum

Křesťanství je neslučitelné s liberalistickým kapitalismem! (Z encykliky Rerum novarum)

Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda! (Z programu Československé strany lidové z r. 1920)

Právo každého člověka na hmotné statky, kterých potřebuje ke svému životu, je důležitější než všechna ostatní práva hospodářské povahy, a tedy také důležitější než právo na soukromé vlastnictví. (Z učení papeže Pia XIII.)

Nikdy více válku!!! (Z encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus), Nezabiješ! (Přikázáni z Desatera).

Rusko: Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Moskva musí povolit pochod homosexuálů

Evropský soud pro lidská práva nedávno rozhodl, že Moskva musí dovolit homosexuálům, aby konali "gay pochod" a nařídil Rusku zaplatit pokutu za předchozí odmítání tak učinit. Soud ve svém rozsudku tvrdí, že Moskva porušila článek 11 Evropské konvence o lidských právech, který chrání právo na "pokojné shromáždění", a že její jednání bylo diskriminující. V oné Evropské konvenci nejsou však zmíněna homosexuální práva.

Od roku 2006 vedení Moskvy odmítalo vydat povolení pro takové pochody s odůvodněním, že sodomie šíří nemoci, je nepřirozená a uráží morálku Rusů. Mělo přitom podporu křesťanských, muslimských a židovských náboženských vůdců. Moskevský starosta Jurij Lužkov (z podnětu ruského presidenta Medvěděva v září 2010 zbaven své funkce) po celá léta konsistentně hájil tento postoj přes velkou oposici evropských politiků a mezinárodních homosexuálních skupin a nazval tyto pochody homosexuálů satanskými. 4.11.2010, lifesitenews.com

Rusko: Moskevský patriarchát vyzývá vládu k přehodnocení účasti na mezinárodních smlouvách týkajících se lidských práv

Ruská pravoslavná církev vyzvala vedení Ruska, aby přehodnotila své přistoupení k mezinárodním smlouvám týkajících se lidských práv. Podnětem k této výzvě byl hněv Moskevského patriarchátu, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku požaduje, aby umožnila pochod homosexuálů. Řekl to Filaret Bulekow, zástupce patriarchátu.

Celé roky vedení Moskvy zakazovalo takové demonstrace homosexuálů a ti u něj se svými protesty neuspěli. Soud v Štrasburku 21. října však prohlásil, že zákaz takové demonstrace naráží na právo na svobodu shromažďování a spolčování, právo na efektivní právní ochranu a na zákaz diskriminace. 12.11.2010, bogoslov.ru

Kardinál Biffi o agresivní homosexuální ideologii

Emeritní boloňský arcibiskup a kardinál Giacomo Biffi rozšířil druhé vydání své knihy "Nepohodlné vzpomínky" o nové oddíly zabývající se homosexuální ideologií, negativními dopady Druhého vatikánského koncilu, zpochybňováním sexuální zdrženlivosti a úlohou žen.

Kardinál označuje homosexuální ideologii za agresivní, za teorii chování "úplné zhýralosti", která vítězí nad tradiční křesťankou kulturou na Západě. Za těchto "otřesných" časů nové ideologie vedou k "intelektuální slepotě" a k umlčování křesťanů, kteří jsou zastrašováni pronásledováním ze strany homosexuálů a jejich ideologických kompliců. Ideologie homosexuality, jak se často stává u ideologií, které se stanou agresivními a politicky úspěšnými, "se stala hrozbou naší legitimní autonomie uvažování: ti, kdo ji nesdílejí, riskují zatracení do jakéhosi kulturního a sociálního odsunutí". "Útoky na svobodu začínají s jazykem. Ti, kdo se nepodvolí 'homofilii' jsou obviněni z 'homofobie'.”

"Je stále dovoleno být věrnými a konsistentními stoupenci Kristova učení nebo musíme se připravit na novou formu pronásledování prosazovanou homosexuálními aktivisty, jejich ideologickými komplici a dokonce těmi, jejichž úkolem by mělo být bránit intelektuální svobodu všech včetně křesťanů?" 29.11.2010, lifesitenews.com

USA: Průzkum ukazuje postupující úpadek manželství a rodiny

Průzkum, který uskutečnil Pew Research Center v říjnu 2010, ukazuje výrazné rozdíly k horšímu mezi současným stavem společnosti a stavem před desetiletími. Celá zpráva má 121 stran a dobře kombinuje čistě demografická fakta s průzkumem postojů respondentů, někdy v členění dle věku, pohlaví, rasy, náboženské praxe či politických postojů. Průzkum byl založen na rozhovorech s 2691 osobami staršími 18 let a využívá též údaje ze sčítání obyvatelstva.

Od roku 1960 do roku 2008 podíl dospělých osob žijících v manželství postupně klesl z 72% na 52%, zatímco podíl rozvedených nebo žijících odloučeně stoupl z 5% na 14%. Podíl dětí žijících s oběma sezdanými rodiči klesl z 87% na 64%, přičemž podíl dětí žijících jen s jedním z rodičů stoupl z 9% na 25%. Podíl dětí narozených neprovdaným ženám stoupl z 5% na 41%. Podíl zaměstnaných žen stoupl z 33% na 47%. Výrazně stoupl i podíl zaměstnaných žen majících děti.

39% respondentů považuje manželství za zbytečné, u osob ve věku 19-20 je to dokonce 44%, stejně tak u černochů. 63% si myslí, že dvojice stejného pohlaví s dítětem tvoří rodinu. V roce 1969 předmanželský sex pokládalo za špatný 68%, v roce 2009 jen 32%. 29.11.2010, pewsocialtrends.org

Evropský parlament schválil usnesení, které umožňuje vnutit všem členským státům „manželství“ homosexuálů

Evropský parlament 23. listopadu přijal Usnesení o aspektech akčního plánu provádění Stockholmského programu v oblasti občanského, obchodního a rodinného práva a mezinárodního práva soukromého - viz www.europarl.europa.eu/sides/g… V jeho bodě 40 stojí: "zdůrazňuje, že je třeba zajistit vzájemné uznávání úředních dokumentů vydaných vnitrostátními správními orgány; vítá úsilí Komise podpořit občany při výkonu jejich práva na volný pohyb a výrazně podporuje záměr zavést vzájemné uznávání účinků vnitrostátních dokladů osvědčujících rodinný stav".

Prorodinná skupina European Dignity Watch k tomu uvádí, že to znamená uznání "manželství" párů stejného pohlaví v celé Evropské unii "zadními vrátky a závažným překročením principů subsidiarity". Znamená to, že členské státy budou nuceny uznat registrované partnerství homosexuálů za rovné manželství, i když takové uznání není součástí jejich právního systému. To povede k nekontrolované turistice do zemí, které uznávají taková "manželství" jako je Belgie, Španělsko, Portugalsko a Švédsko, nebo dokonce polygamní "manželství" jako v Nizozemí. To podrývá suverenitu členských států ohledně zákonů o rodině tím, že definici manželství přesouvá ze zákona o rodině, jenž je ve výlučné kompetenci jednotlivých států, do procedurálního zákona. Jde o oblíbenou taktiku homosexuálních aktivistů, kteří uzavírají "sňatek" v jedné zemi, aby se pak přemístili do jiné země a tam prostřednictvím soudů vynucovali jeho uznání. 8.12.2010, lifesitenews.com

Maďarsko zvažuje novou pro-life a prorodinnou ústavu

Nová maďarská vláda předložila návrh nové ústavy, která zajišťuje právo na život od početí a definuje manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Parlamentní debata o návrhu ústavy proběhne mezi 10. a 15. prosincem před hlasováním o ní. Bude-li nová ústava schválena, půjde o zásadní změnu, neboť v současnosti má Maďarsko jeden z nejvíce liberálních potratových zákonů v Evropě, přičemž téměř 30% těhotenství končí potratem. Maďarsko se také potýká s nízkou porodností a se stárnutím a úbytkem obyvatelstva. 2. prosince při přijetí nového maďarského velvyslance u Svatého stolce papež vyjádřil naději (viz www.radiovaticana.cz/clanek.ph…), že nová ústava "bude inspirována křesťanskými hodnotami, zejména co se týká postavení manželství a rodiny ve společnosti a ochrany života".

Nová vládnoucí strana v Maďarsku, Fidesz, je v médiích označována za středově pravicovou a sociálně konservativní a je v koalici s Křesťansko-demokratickou lidovou stranou. V dubnových volbách dohromady získaly 263 z 386 křesel v parlamentu, tedy dvoutřetinovou většinu. Nová vláda se již stala terčem útoku liberálního deníku Guardian (viz www.guardian.co.uk/commentisfr…), jenž kritizoval EU, že nehledí na to, jak v jednom z jejím členských států vládnoucí strana s velikou většinou v parlamentu "se zaobírá demontáží vlády zákona a erozí křehké demokratické kultury". 13.12.2010, lifesitenews.com

Najde KDU-ČSL sama sebe?

Kdo hledá, a hledá usilovně, nalezne. Musí si však uvědomit, kde se nalézá a odkud vyšel.

Nevyhne se tedy ani otázkám, odkud jsem do současnosti přišel, kam se ubírám a proč.

Pokud však KDU-ČSL bude zabývat pouze novější tzv. křesťanskodemokratickou minulostí, může hledat, ale těžko nalézat. Československá strana lidová tkví svými kořeny již v druhé polovině 19. století. Byly to kořeny křesťanskosociální, z kterých na počátku republiky vyrostla šrámkovská Československá strana lidová. Tato byla vždy stranou sociálně reformní, demokratickou a vlasteneckou. Jedině na tyto tradice by měla KDU-ČSL navázat, chce-li najít sama sebe.

Tzv. křesťanskodemokratické tradice, pokud tradicemi vůbec jsou, jenom zavádějí, znemožňují potřebný nadhled. KDU-ČSL po dobu téměř 20 let se účastnila na vládě, která naší republiku přivedla do dnešní mnohostranně krizové situace. Jde především o hlubokou krizi hodnot provázenou rostoucí krizí sociální. Spolupráce KDU- ČSL s pravicí, jíž započal přes mnohá varování J. Lux, vedla dokonce i k rozdělení strany. Ti pravicovější funkcionáři a členové jsou převážně v TOP 09. Takže možnost obnovit šrámkovský charakter strany je nyní jedinečná. Hodně zdaru při hledání a nalézání nové cesty! -red.

Vážení čtenáři,

začínáme dvacátý ročník Křesťanského sociála. Časem s ním šla v tomto nelehkém období celá řada spolupracovníků, čtenářů, z nichž dnes již mnozí nejsou mezi námi, nebo kteří svými chabnoucími silami nemohou přiložit ruku k dílu. Právě teď je ta chvilka, abychom si je všechny s úctou a vděčností připomněli. Křesťanský sociál, Křesťanskosociální hnutí byly a zůstanou i jejich dílem.

My však máme ještě dlouhou a obtížnou cestu před sebou. Redakce proto uvítá nové spolupracovníky, kteří by mohli jakkoliv pomáhat, i překladatele, aby naše společné dílo se zdařilo. O takovou spolupráci prosíme. Uvítáme velmi rádi i nové čtenáře.

Na druhé straně děkujeme velmi srdečně všem, kteří nám již zaslali dobrovolný finanční příspěvek, v řadě případů skutečně solidární. U dalších předpokládáme, že jakmile jim to jejich sociální situace dovolí, že podle svých možností také přispějí. Sociálně slabým budeme zasílat naše tiskoviny i nadále, a to zdarma jak jsme slíbili. Přípěvky některých z Vás nám tento sociální postup umožňují.

Naše webová stránka začíná být již trochu známější. Uvedeme pro představu alespoň několik čísel. Denně se těší asi 70-75 návštěvám, které si v průběhu asi necelých sedm hodin prohlednou téměř dvě stě stránek. Měsíčně návštěvy přicházejí přibližně ze 27 států, v rámci ČR pak ze 125 míst.

Abychom dosáhli lepších výsledků, opět prosíme o Vaši pomoc. Sdělte adresu naší webové stránky svým přátelům, staňte se našimi nejen čtenáři, ale i dopisovateli, přeposílejte některé naše texty. Stahujte je a rozšiřujte, prosíme.

Prosíme moc, uvědomte si, že patříme k nezávislým médiím, v této těžké době jsme na straně chudých, utlačovaných, obhajujeme práva našeho národa, našeho státu. Náš hlas bude více slyšet, pokud i Vy nám budete pomáhat. Tím, že bude pomáhat nám, pomůžete i sami sobě.

Znovu zdůrazněme, že některé naše texty jsou svým způsobem jedinečné. Pokud jde o česko-německé vztahy a „sudetoněmeckou“ problematiku, to platí především. Rovněž mnohem více než velká většina nezávislých médií se věnujeme i balkánské problematice. Rádi bychom se více zaměřili i na Lužické Srby, ale zde postrádáme dopisovatele. Přes nejrůznější kroky v tomto směru, kromě slibů, jsme zatím bohužel nedosáhlí více. Budeme se však i nadále snažit. Rozhodně však patříme a budeme patřit k výrazně vlasteneckým médiím. Je nám líto, že ČT1 a ČT2 jsou v cizích službách. Protestujme!

Vydává ÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 30. prosince 2010. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz