listopad, prosinec 2014
Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných
Článek 39
Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.
Článek 40
Aby předešla zhoršení situace, Rada bezpečnosti může, dříve než učiní doporučení nebo rozhodne o opatřeních stanovených v článku 39, vyzvat strany, o které jde, aby splnily taková zatímní opatření, jež považuje za nutná nebo žádoucí. Taková zatímní opatření nejsou na újmu práv, nároků nebo postavení stran, o které jde. Jestliže taková zatímní opatření nebudou splněna, Rada bezpečnosti k tomu náležitě přihlídne.
Článek 41
Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnující užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních leteckých, poštovních telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických.
Článek 42
Má-li Rada bezpečnosti za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti…
Z Charty Organizace spojených národů
K Chartě Organizace spojených národů a právu na sebeobranu
I.
Z uvedeného textu vyplývá, že orgánem, který má v současném světě rozhodovat o otázkách války a míru je Rada bezpečnosti OSN (RB OSN). Zakládající konference OSN za účasti 50 států, jež zasedala od 25. dubna 1945 do 26. června 1945 v San Franciscu, schválila Chartu OSN. Tato byla podepsána 26. června 1945. Vstoupila však v platnost až 24. října 1945, kdy se tedy OSN narodila.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že RB OSN v otázkách války a míru nemůže suplovat žádné jiný orgán či rozhodnutí tzv. mezinárodního společenství. Pokud takováto nějaká koalice, ať již je tvořena jakýmikoliv státy, vznikne a rozhodne o otázce míru a války, pak takovéto rozhodnutí je nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale i jeho hrubým porušením, zvláště pak výše citovaných článků Charty OSN.
V nedávné době ve světě byla vedena celá řada menších nebo větších válek zcela nebo částečně bez rozhodnutí RB OSN. Takovou válkou byla agrese NATO či tzv. mezinárodního společenství vůči Jugoslávii, Iráku, Libyi a Afghánistánu. V současnosti vedou USA a některé západní státu bombardovací kampaň proti jednotkám Islámského státu na území Iráku a Sýrie. Bombardování Sýrie bez souhlasu její legální vlády je opět v rozporu s mezinárodním právem.
Tato skutečnost je jistě známá rozhodujícím politikům Západu. Přesto se snaží předstírat, že nejde z jejich strany o agresivní akty, ale o jakési mise, jejichž cíl spočívá v zavedení svobody a demokracie v jimi napadnutých státech. Podle skutků je však poznáte. Stačí se podívat zejména na jmenované státy a vidíme, že životní podmínky obyčejných lidí v objektech útoků se podstatně zhoršily, že zemřely statisíce lidí, miliony jich bylo vyhnány ze svých domovů. Místo dřívější státní moci v nich vládne chaos a anarchie provázená půtkami různých vnitřních skupin. Tyto skutečnosti jsou mimo diskusi.
I českým politikům jsou jistě známé principy mezinárodního práva a Charta OSN. Přesto cudně mluví o tom, že se zúčastňujeme mise tam či onde, aniž by po pravdě řekli, že se zúčastňujeme agresivních válek, halených do vznešených frázích. To ani jeden náš poslanec nebo senátor nemá odvahu říci koaličním politikům, že zastírají pravdu nebo případně i lžou? Proč Poslanecká sněmovna PČR schvaluje plán našich misí, když ve skutečnosti jde o účast na agresivní válce?
Nejde vždy však rovnou o válku. Ta se může rozhořívat postupně. Faktickému válečnému stavu mohou předcházet různá opatření, přijímaná též mimo RB OSN, jako např. ekonomické represálie, embargo, zákaz dovozu či vývozu některých druhů výrobků. V této souvislosti se mluví o hospodářských sankcích.
Represálie, včetně těch ekonomických, mají však jen subsidiární charakter. Postižený stát, nebo stát, který se domnívá, že je postižený, nemůže hned bez dalšího přistoupit k hospodářským represím. Nejdříve je povinen předložit sporné jednání k rozhodnutí příslušného mezinárodního orgánu, počkat než tento orgán rozhodne a nato musí i zjistit, že druhá strana toto rozhodnutí nemíní respektovat.
II. K právu na sebeobranu
Článek 51 Charty OSN
Žádné ustanovení této Charty neomezuje v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti;…
Sebeobrana musí být v souladu s definicí agrese, přijatou Valným shromážděním OSN v r. 1974.. Akce sebeobrany musí být přiměřená útoku a mít defenzivní charakter.
III. K současné mezinárodní situaci
Je třeba hned na počátku zdůraznit, že některé principy mezinárodního práva, např. zásada svrchovanosti státu, rovnosti států, nevměšování se do vnitřních záležitostí států, nejsou v praxi mezinárodního práva, ať již jde o jakékoliv důvody, naplňovány. Princip omezené suverenity je termín, který již důvěrně známe.
Od konce studené války, kdy se USA staly dominantní velmocí světa, války propukají jedna za druhou. Spojené státy, spolu se svými spojenci, nectí Chartu OSN a v rozporu s ní vyvolávají pod různými záminkami ozbrojené konflikty. Svět se stává stále méně bezpečnějším. Objektivně je třeba říci, že Rusko připojením Krymu porušilo princip územní celistvosti státu, a to na úkor Ukrajiny. Tento fakt je však mírněn skutečností, že po dvě staletí byl Krym součástí Ruska, že jeho obyvatelstvo je převážně ruské národnosti a v referendu rozhodlo velkou většinou o jeho připojení k RF.
Zatímco Západ pomáhal ozbrojenou silou vytvořit samostatný stát Kosovo, který v souladu s platnou rezolucí RB OSN č. 1244 je stále součástí Srbska, neuznal připojení Krymu k Rusku. Postupně začal proti Rusku užívat ekonomické a jiné sankce, aniž by postupoval v souladu s Chartou OSN. Západní „dvojí metr“ mezinárodní situaci přiostřuje.
Na Ukrajině probíhá občanská válka. Polofašistický ukrajinský režim, u jehož zrodu stály Spojené státy a EU, má tu zvláštnost, že téměř mimo jeho rámec stojí některé vojenské jednotky Pravého sektoru či jiných ultranacionalistických sil. Masakr etnických Rusů na jihovýchodě Ukrajiny se mění v genocidu.
Několik tisíc mrtvých, desítky tisíc raněných, zničená obydlí, část infrastruktury Novoruska a téměř milion utečenců, to je již katastrofa, která přesahuje hranice Evropy a nabývá světový charakter. Ještě hrozivější skutečností je, že občanská válka na Ukrajině může přerůst ve válku mezi Ukrajinou a Ruskem a dokonce i ve světovou jadernou válku, která v tom horším případě může znamenat zánik lidstva.
Co s takovou vyhlídkou? Zainteresované státy musí jednat v souladu s mezinárodním právem a ctít Radu bezpečnosti jako hlavního garanta míru a bezpečnosti na světě. I cesta ekonomických a dalších sankcí musí být souladná s Chartou OSN. Spojené státy ani ve spojení s EU nemohou činit rozhodnutí o válce či o sankcích. To nepřísluší ani Rusku. Jedině diplomatická jednání mohou vést k odstranění existujících nezměrných rizik. Je nutné vycházet z reality, že ne Rusko stojí na hranicích NATO, ale NATO na hranicích Ruska. Proto NATO musí udělat vše pro to, aby se od Ruska teritoriálně odpoutalo.
IV. Konflikt mezi Východem a Západem má vícevrstevní charakter
Západ prezentuje probíhající zápolení jako hodnotovou záležitost. Sám je nositelem, jak sám sebe prezentuje, svobody, demokracie a dalších euro-atlantických hodnot, kdežto Rusko je východ, bez svobod, demokracie a nadto diktátorský.
Situace je však jiná. Západ již před určitou dobu opustil některé konzervativní hodnoty, které jsou základem každé civilizované společnosti. Rodinu staví téměř na úroveň svazku lesbiček či gejů, Menší porodnost doplňuje větším přílivem migrantů. Příznačná pro část Západu se stává i kultura smrti, bere život nenarozeným dětem a lidem umožňuje ve stále větší míře dobrovolný odchod ze života. Svým liberalismem vytváří ve společnosti stále početnější chudé vrstvy obyvatelstva, které vegetují na periférii společnosti. Důsledkem je vzrůst kriminality, užívání drog. Nejvyšší hodnotou v této společnosti jsou peníze, nikoliv člověk.
Rusko podporuje rodinu, zvyšuje porodnost. V těchto ohledech jednoznačně předstihuje současný Západ.
To nejpodstatnější, co musí být řečeno je, že Spojené státy se snaží uchovat ve světě své vedoucí postavení, které získaly rozpadem Sovětského svazu. Jeho politici mluví o americkém století. Své impérium USA šíří i omezováním suverenity svých „spojenců“. Dělají z nich protektoráty, byť mírné. V současnosti se mluví o tom, že řada západních politiků, novinářů a dalších elit je na amerických výplatních páskách.
Skutečnost však může být ještě složitější. Zatímco Německo je považováno za americký protektorát, stává se fakticky protektorem některých středoevropských a východoevropských států a hraje viditelnou vedoucí úlohu v EU.
Ve vztahu k Rusku se Amerika, podporovaná zejména EU, snaží zastavit vývoj Ruska jako další světové mocnosti a následně si ho podřídit, vnitřně rozložit a jeho území rozdělit do několika států.
Rusko však nejen nechce USA podlehnout, ale hodlá se dále vyvíjet jako samostatná velmoc, která ve spojení s Čínou a dalšími mocnostmi z BRISC, má v úmyslu z unipolárního světa učinit bipolární, či ještě lépe multipolární svět, který by byl bezpečnější než ten současný. Takováto přestavba světa je vždy nebezpečná. Jde o to, aby proběhla bez válek, v míru. S tímto cílem lze sympatizovat.
Obyčejný český člověk nemá zájem pomáhat rozvíjet imperiální zájmy USA a EU za cenu nebezpečných konfliktů. Jsou mu zcela cizí mocenská vyjádření „funkcionářů“ EU. Jde mu, jako velké většině lidí na celém světě, o důstojné prožití života v míru a spravedlnosti. Straní proto míru a je odpůrcem násilných konfliktů a válek. Ve světě je k řešení celá řada nejrůznějších problémů, na které, bohužel, v dobách, jimiž cloumají válkychtivé síly, není čas ani peníze. A tak je lidské společenství, ke své škodě, jen dál tlačí před sebou a čeká na vhodnou dobu. Kdy přijde?
Dr. O. Tuleškov
O svou existenci a lepší budoucnost musíme bojovat!
Americký tlak na Rusko, k němuž se připojila i EU, se obrácí proti evropským sankcionářům. Již v současnosti počítají škody na miliony. Ani pro Rusko nejsou sankce bezbolestné. Má však výhodu, že může využít nenasycených a plně otevřených trhů BRISC, jehož členem samo je. Dominance tohoto uskupení nad Západem ve světové ekonomice je již otázkou kratšího času.
Za této situace ČR, která sankcemi vyhlášenými proti Rusku ztrácí desítky milionů korun, nemůže dále pokorně sloužit zájmům americkým či německým, třeba i zabaleným do evropského hávu. Zvláště když USA vždy jedná jen v souladu se svými zájmy, které však světu představuje jako všelidské ideály svobody, demokracie. Impéria menší či větší ctila a ctí vždy jen své zájmy, aniž by přátelské svazky jim stavěla na roveň. Nemají, díky své politice, tedy skutečné přátele, ale jen interesy.
Je načase, abychom i my definovali vlastní národní a státní zájmy a v souladu s nimi i v současném přelomovém a bouřlivém času také jednali. Především bychom měli podpořit mírové úsilí proti válkychtivým silám, které existují i v našem národním společenství. Mír je spojen s všestranným rozvojem, mravním, politickým i hospodářským. Válka je provázena, přes obrovské a nespočetné lidské oběti především těch, co hrozícímu konfliktu odporovali, obecnou mnohovrstevní destrukcí. Pokud tak neučiníme a naopak se zapojíme do válečnické strany, která nerespektuje mezinárodní právo ani Chartu OSN, pak se sami stáváme agresory, kteří nesou odpovědnost za válečné důsledky. Více než spojenecké svazky jsou principy mezinárodního práva a Charta OSN, jež svěřuje rozhodování o otázkách války a míru do rukou Rady bezpečnosti. Bez rozhodnutí RB OSN nejde nikdy o žádnou misi, ale o agresi, ať je pentlena jakkoliv!
Připomeňme si, že jeden z požadavků 17. listopadu 1989 byl, abychom vystoupili z Varšavské smlouvy, dále, aby bylo rozpuštěno NATO a republika se stala neutrálním státem. Proto bychom se měli naléhavě zabývat jak otázkou zachování míru, tak i neutrality jako odkazu listopadu 1989. František Truxa
Ruský prezident Putin o změnách ve světě
a o jejich možných následcích
Prezident, během svého projevu v Soči na zasedání Mezinárodního diskusního klubu Valdaj, vyzval, aby, v souvislosti se změnou světového pořádku, nebylo zapomenuto, čemu nás učí dějiny. To může přivést k lokálním konfliktům nebo válce.
Vzniká dojem, že "vítězové" studené války se rozhodli změnit celý svět ve svůj prospěch. Prohlásil to ruský prezident Vladimír Putin, když komentoval americkou politiku. Putin vyjádřil přesvědčení, že tento mechanismus "brzd a protivah," který minulá desetileté těžce vznikal, často velmi problematicky, by neměl být zničen.
Podle jeho slov je třeba provést rozumnou rekonstrukci, adaptovat se k novým reáliím systému mezinárodních vztahů. "Avšak USA, kteří se vyhlásily vítězem studené války, sebejistě, jak se mi zdá, si myslí, že to není potřeba," uvedl ruský lídr. Západ, pokud nepodporoval, tak alespoň zavíral oči před invazí mezinárodních teroristů do Ruska a Střední Asie. Prohlásil to ruský prezident Vladimír Putin na zasedání Mezinárodního diskusního klubu Valdaj.
Podle jeho slov, monopolistický diktát a vnucování svých šablon mělo přímo opačný efekt. "Místo řešení konfliktů došlo k jejich eskalaci. Místo suverénních, stabilních států se rozšiřuje prostor ovládaný chaosem," uvedl.
Zásah Západu přivedl Libyi na pokraj rozpadu, tato země se stala výcvikovým táborem pro teroristy, prohlásil ruský prezident.
Sankce narušují základy mezinárodního obchodu, pravidla WTO, principy nedotknutelnosti soukromého majetku a podrývají liberální model globalizace. Prohlásil to ruský prezident Vladimir Putin. "Sankcemi se nás snaží svést k sebeizolaci, ale my se neplánujeme uzavírat před světem," uvedl na Valdajském fóru.
Putin zdůraznil, že se Rusko necítí dotčeno ekonomickými sankcemi, které jsou politicky motivované a nebude Západ prosit o blahosklonnost. Ruskými prioritami jsou zlepšování demokratických institutů a otevřená ekonomika.
Ruský prezident také uvedl, že aktivizace spolupráce Ruska s asijskými partnery neznamená, že se Moskva odvrací od Evropy.
Spojeným státům je jedno, kdo v jejich propagandě nahradí SSSR jako hlavního oponenta. Jestli to bude Írán, jako země usilující o jaderné technologie, Čína jako nejvýkonnější ekonomika na světě, nebo Rusko jako jaderná velmoc.
Podle jeho slov, nyní jsou opět vidět pokusy "rozdrobit svět", vytvořit obraz nepřítele, jako za studené války.
Pokusy použít sílu k řešení situace na jihovýchodě Ukrajiny jsou cestou do slepé uličky. Takový názor vyjádřil ruský prezident Vladimir Putin na zasedání klubu Valdaj. Podle jeho slov, pouze po zastavení války bude možné hovořit o obnovení dialogu mezi Kyjevem a Donbasem.
Prezident zdůraznil, že Rusko vystupuje za úplné dodržení minské dohody všemi stranami - i domobranou i vládními silami. Putin uvedl, že odmítání Kyjeva řešit problém prostřednictvím jednání je jedním z klíčových problémů.
Ruskými prioritami jsou zlepšování demokratických institutů a otevřená ekonomika. Prohlásil to ruský prezident Vladimir Putin. Podle jeho slov Rusko aktivně spolupracuje se svými kolegy z Euroasijské ekonomické unie, Šanghajské organizace pro spolupráci. BRICS a dalšími partnery. "Cílem je rozvoj vztahů mezi státy a ne jejich oddalování," uvedl Putin.
Jak zároveň dodal, Rusko se nepokouší obnovit impérium, neusiluje o omezení suverenity svých sousedů a nepožaduje výluční místo ve světě. "My zkrátka chceme, respektováním zájmů ostatních, aby i naše zájmy byly brány v potaz a aby naše pozice byla respektována," prohlásil ruský lídr. czech.ruvr.ru
Černé svědomí EU a jejich politiků je bezedné!
Irina Farionová, poslankyně Strany Svobody, svůj projev zahájila citací Adolfa Hitlera o tom, že válka se vyhrává výchovou dětí, a ukončila výzvou nepotřebující komentáře: „My nikdy neporušíme přísahu o tomto útočníkovi, protože před námi je jediná cesta: zničit Moskvu! Kvůli tomu také žijeme, kvůli tomu jsme přišli na svět, abychom zničili Moskvu. Nejde jen o to zničit moskaly v naší zemi, ale je třeba setřít z mapy světa i černou díru evropské bezpečnosti.“ O tom, že banderovi následovníci si vzali Hitlerovu radu k srdci, potvrzují šokující záběry malých dětí a dorostenek, které se vztyčenou pravicí a za pochodu zpívají válečné písně.
Poznámka red.: Před druhou světovou válkou bylo hrozbou pro svět především nacistické Německo. Nyní je to fašizující Ukrajina. Přesto ji USA a EU podporují. Paní Merkelova, která se svým andělským jménem nemá nic společného, nyní burcuje Evropu k půjčce pro Ukrajinu, aby mohla zaplatit dluh za ruský plyn.
Ve skutečnosti nejde o půjčku, i když se o ní mluví. Ukrajina, která je na pokraji ekonomického zhroucení své dluhy nikdy nemůže zaplatit. Ve skutečnosti jde tedy o velký dar Ukrajině, který bude následován dalšími miliardovými „půjčkami“ – dary.
Česká republika tohoto lidumilství vůči válečnickému státu, který podněcuje válku v Evropě, by se neměla v žádném případě zúčastnit. Žádné peníze Ukrajině! Dejme raději potřebné finanční prostředky slabým sociálním skupinám, které živoří na periferii společnosti!.
Peníze Ukrajině znamenají i podporu občanské válce, jíž tento stát vede vůči svým občanům na jihovýchodě! Ne válce! Ano míru! –red.
Milouš Jakeš natvrdo: Listopad zinscenovala StB. Žádní disidenti, Havlové, Vondrové na tom nemají zásluhu, ti jen převzali moc
V roce 1989 byl Miloš Jakeš generálním tajemníkem KSČ, ale do událostí listopadového převratu příliš nezasáhl. Zato podle něj zasahovali jiní komunisté, kterým se jejich puč proti vedení nakonec vymkl a k moci se dostala skupina disidentů, kteří do té doby jen za západní peníze žvanili. I to řekl ve velkém rozhovoru pro magazín Reflex.
Listopad 1989 byl podle Jakeše spíše souhrou náhod, kdy se skupině komunistů zvrtl puč proti vedení strany. „Jmenovitě to byli generál Alojz Lorenc (tehdejší šéf StB - pozn.red.) a Rudolf Hegenbart. Jenže se jim to vymklo. Chamtivost po moci otevřela cestu ke státnímu převratu,“ myslí si dnes Jakeš.
Kromě toho prý ve straně byla řada „kohoutů“, kteří toužili být generálním tajemníkem. Ladislav Adamec, Miroslav Štěpán, rovněž Lubomír Štrougal, který se prý nikdy nesmířil s tím, že se v roce 1987 dostal do čela strany Jakeš a ne on.
„Listopad zinscenovala StB. Žádní disidenti - Havlové, Vondrové - na tom nemají zásluhu, ti jen převzali moc. A stejně se museli opírat o komunisty. Bez Čalfy by nebyli s to nadiktovat ani jedno vládní usnesení,“ mává rukou. Čalfa se podle něj dal cele do jejich služeb, dokonce brutálně zastrašoval poslance, aby zvolili Havla prezidentem. Před listopadem prý komunisté opozici, reprezentované Chartou 77, nepřikládali velký význam. „To bylo tisíc šest set lidí, jejichž základnou byl zahraniční rozhlas,“ vzpomíná. „U nás žádná reálná opozice nebyla, to byli takoví žvanilové, kteří se nechali živit ze západních peněz, scházeli se a dělali šum za pomoci cizího rozhlasu,“ dodává Jakeš.
Význam odmítá přikládat i skupině ekonomů z Prognostického ústavu. „Dokonale si prostudovali kapitalismus, druzí houby věděli, a pak tady s těmi svými moudry byli jako králové. To oni po listopadu nastolovali kapitalismus se všemi jeho krásami,“ připomíná.
Československé komunisty podle něj zradil Gorbačov, a jeho spojkou v Československu měl být pravděpodobně Miroslav Štěpán, který v posledních měsících před listopadem dělal víceméně vlastní politiku. „Gorbačov si možná ani neuvědomuje, co s perestrojkou rozpoutal. Nastolil rozkladný systém,“ rozčiluje se dnes bývalý generální tajemník.
Nebylo to prý poprvé, kdy sami komunisté přispěli k rozkladu systému. „Píšu teď knížku o poválečném vývoji, a je třeba si přiznat, že obrovskou ránu komunistickému hnutí zasadil Chruščov odhalením Stalina. Na dvacátém sjezdu přivedl na svět antistalinismus, revizionismus,“ říká dnes Jakeš.
Podle něj taková slova špinila práci milionů lidí a sloužila nepříteli. Podobně se prý díval i na procesy padesátých let u nás. Lidé, kteří stáli před soudem, podle něj chtěli obnovovat kapitalismus. „Z Horákové se dnes dělá hrdina, ale ona se skutečně těšila na příchod americké armády a dělala všechno pro to, aby tady vznikla základna, jež by ji vítala,“ horlí bývalý funkcionář.
On sám v té době působil v regionu a vzpomíná, jak každý den, včetně víkendů, přemlouval lidi ke vstupu do JZD. Občas to prý muselo jít i „po zlém“, aby byl splněn úkol zajištění výživy lidu. „Když někdo nesplnil dodávky a při prohlídce se u něj našlo padesát metráků pšenice, tak šel do vězení,“ připouští. „Všichni ale nakonec ocenili, že jsou v JZD. Začali žít, mohli jet na dovolenou, přestali být otroky svého hospodářství,“ vykládá.
Prozradil například i to, že ve vedení strany si skutečně všichni důsledně tykali a oslovovali se „soudruhu“, ale jinak se mezi nimi přátelství nepěstovalo. Jen jednou prý doma navštívil nemocného Gustáva Husáka, který byl velký státnický formát. Vzpomínal i na Leonida Brežněva, který byl prý velmi emotivní, a když na podzim 1968 na schůzce s československou delegací mluvil o tom, jak mu Československo leží na srdci, nefalšovaně se prý rozplakal.
O lidech z roku 1968 se vyjádřil spíše pohrdavě - Dubček a Smrkovský podle něj byli ovládáni tiskem, zatímco František Kriegel byl „takový protestní člověk“. Normalizace, která jejich éru vystřídala, byla podle něj největším vzepětím našeho národního hospodářství v dějinách. „Přišli lidi, kteří tomu rozuměli a dělali to poctivě." Komunismus toho prý lidem hodně dal. „Po únoru se znárodňovalo, ale pak se to vyrovnalo,“ myslí si bývalý generání tajemník. Podle něj byla v myšlence komunismu zcela zásadní spravedlnost, bez které není ani svoboda.
Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz , chelemendik.sk
Jak na zaťatou pravicovost ČT?
Lubomir Man
Prostor pro titulek se mi v dnešní situaci jeví příliš těsný. Protože by si v něm zasloužil být i tento: Jak na protiruský válečnický ryk ČT? Protože obé dohromady se teď na tzv. plné grády vaří v čarodějnické kuchyni zpravodajství ČT, a pod kotel se přidává, jak se ještě nepřidávalo. Docela jako kdyby si ředitel zpravodajců sezval čtyři sta svých podřízených a řekl jim: Zatím jsme se drželi zpátky, i když se to některým z vás bude zdát neuvěřitelné. Ale je to tak a poznáte to od dnešního dne. Protože od dnešního dne už ve vašem slovníku nebudou existovat slovíčka snad či možná, ale jen jistě a určitě. To znamená jasný proatlantický a protiruský postoj. Vstupujeme do rozhodující fáze a takovýto postoj a s tím související jednoznačný jazyk si od nás žádá náš americký spojenec a NATO, jehož prvního jsme – jak vám jistě nemusím oznamovat – přáteli, a druhého dokonce členem.
To, jak na zpevnění našeho hlasu budou v těchto krizových – a nebál bych se říct, že možná i těsně předválečných okamžicích – reagovat levicoví či proruští pisálci, které jsme prozíravě vyhnali do internetové rezervace, nás nemusí zajímat, protože odtud za prvé mluví už jen k tisícům a maximálně k desetitisícům, a za druhé se jim – až přijde pokyn shora – nasadí vůbec náhubek a éter ovládne už jen náš bojový a nedvojsmyslný jazyk. Ten jediný nechť se tedy od dnešního dne rodí na vašich redakčních stolech a od nich se vznese nad naší zem jako zvuk válečné polnice, svolávající všechno protiruské, protislovanské a pravicové do jednoho šiku, na který se naši atlantičtí spojenci mohou co nejdůvěřivěji spolehnout. Tím končím – a teď, kolegové, do díla!
Nějak takhle se muselo v nejvnitřnějších útrobách naší veřejnoprávní a ze zákona nestranné a nadstranické České televize promluvit, jinak si stále zvyšující se propravicové a protiruské běsnění ČT nelze vysvětlit. A co na to my, občané, kteří si na tohle uličnictví dokonce i platíme?
Odpovídám. BOJKOT! Nedokáže-li pravicové a zběsilé protiruské štvaní zpravodajství ČT ukočírovat žádná úřední moc tohoto státu, žádná Rada pro televizní vysílání a dokonce ani ne vláda, pak nám nezbývá, než abychom jedinou nenásilnou formu odporu zvedli my, občané. A to ani ne tak, že se na pořady zpravodajství ČT přestaneme dívat, protože tomu nás už jejich redaktoři stejně naučili, ale že odmítneme se na jejich štvavých pořadech aktivně podílet. Tzn., že budeme odmítat jejich pozvání do studií – že zkrátka a dobře celý levicový národ, který je u nás většinový, od ČT aktivně odstřihneme. A budeme pozorovat, jestli v důsledku tohoto kroku začne zkomírat spíš národ, nebo ČT. Což bude současně i odpovědí na nejaktuálnější otázku dnešních dnů: Je zde národ pro ČT, anebo ČT pro národ?
Jedním z cílů listopadu 1989 bylo vystoupení z Varšavské smlouvy …
Varšavská smlouva měla být zrušena, rovněž tak i NATO. Demilitarizace celého světa a neutralita republiky, to byl program listopadu 1989. Splněn byl jen částečně. Varšavská smlouva byla rozpuštěna, ale republika se nestala neutrální. Někteří naši politici začali šilhat po NATO, přestože mnozí z nás v tu dobu si ještě dobře pamatovali na slova prezidenta V. Havla, že již nikdy do žádného vojenského paktu nevstoupíme. Ale přesto jsme se na to chystali.
Když jsme před vstupem ČR do NATO požadovali vypsání referenda o této otázce, říkali nám, že o bezpečnostních otázkách státu se nerozhoduje v referendech. Není to záležitostí občanů, ale řady odborníků.
A tak jsme vstoupili do NATO, i když většina obyvatel byla zřejmě proti. Z Havla se stal horlivý natista. Když americké i jiné bombardéry ničily Srbsko, blýsknul se před světem termínem „humanitární bombardování“, na které však doplatilo svým životem asi 2000 Srbů, včetně dětí. Pan „humanista“ měl z ostudy kabát! Vůbec mu to však nevadilo. Snad mu to ani nedošlo.
Dnes jsme v NATO a požadujeme, aby NATO bylo jen obranným paktem, nikoliv agresivním, a tentokrát nám zase říkají, že jsme povinni jednat v souladu s programovými cíli NATO, se svými závazky, které jsme "dobrovolně" na sebe vzali, a proto o těchto otázkách je každá diskuse zcela zbytečná. Kdo se jí snaží otevřít, je pokládán téměř za nepřítele. Již si snad nikdo ani nevzpomene, že jsme kdysi požadovali zrušení i NATO. Jeho současná existence je v rozporu s našim listopadovým programem z roku 1989. Ale pro současnou „politickou elitu“ je listopad 1989 již předaleko. Před pány z Bruselu a NATO stojí tito „naši reprezentanti“ v pozoru, či v hlubokém předklonu. Slyší jen na rozkazy nadřízených mezinárodních velitelů a hlas lidu, který kdysi byl s plnou vážností považován za hlas Boží, k nim nedolehne. A pokud náhodou ano, pak mají sto a jeden důvod, proč vše udělat, bez ohledu na naše národní a státní zájmy, zcela jinak. A výsledek? Máme republiku, která není fakticky naše a také nám neříká pane. Je-li západní Evropa mírným protektorátem USA, jak to tvrdí Brzezinski, a dodává, že jím se stává stále více i střední Evropa, pak naše vztahy jsou velmi složité. Jsme také protektorátem USA a současně „mírným“ protektorátem Německa, někteří mluví o tom, že se fakticky stáváme německou kolonii. Ať je to již tak nebo onak, v každém případě můžeme sice o suverenitě republiky hodně mluvit, nábožně ji vzývat, ale ve skutečnosti je pro nás nedostatkovým zbožím. Na téma demokracie můžeme skládat celé referáty, chválit se, jak jsme demokratičtí, ale zase ve skutečnosti náš lid je malým pánem na to, aby sám sobě mohl vládnout. Na to jsou bohužel jiní. Především protektoři či mezinárodní korporace. Těm také naši zástupci skládají své účty, ne lidu, nejsou přeci populisty. Existující výjimky jen potvrzují pravidlo.
A NATO nás dnes táhne k válce, aniž bychom ji chtěli. Ostatně tak tomu bylo v době těsně před první i druhou světovou válkou. Určité mocenské elity si vyhradily právo na rozhodování o otázkách války a míru. Lid, který je nositelem moci ve státě, jak říká ještě naše ústava, jim však do toho nesměl a nesmí mluvit. Musí jen jednat vlastenecky! O tom, co je takové jednání, rozhoduje pár desítek papalášů. A tak demokracie, o níž tak neustále mluvíme vzletnými slovy, přestává v otázkách života a smrti milionů lidí fungovat.
Ukradli nám právo rozhodovat sami o sobě, o budoucnosti své i našich dětí. Žijí v domnění, že tak tomu i bude nadále. Ale mýlí se! O budoucnosti lidstva nemůže a nesmí rozhodovat několik desítek nabubřených panáků, ale lid sám, a to bezprostředně! Otázky války a míru musí opět patřit do výlučné kompetence a pravomoci lidu, který o nich bude vždy rozhodovat přímo v referendu, a to v referendu imperativním! Nelze jinak! Naši zástupci ve své velké většině nás již dávno nezastupují. Musíme proto rozhodovat o otázkách války a míru sami bezprostředně a hlavně … bez nich. Výsledek imperativního referenda musí být závazný pro všechny ústavní orgány republiky, které jej nebudou moci nijak měnit, ale jen provádět. Proto nezbytně nutně a urychleně potřebujeme přijetí ústavního zákona o referendu. –red.
UNICEF: Na světě je každých pět minut zavražděno dítě
Z otřesné zprávy, vydané organizací UNICEF, vyplývá, že každý den je na světě zavražděno 365 dětí, tedy jedno dítě každých pět minut. K většině tohoto zabíjení dochází mimo válečné zóny - děti se prostě zabíjejí "jen tak".
V mnoha zemích světa se proti dětem používá systematické násilí. Jsou země, kde dítě zabijí, protože se v noci pomočilo. Podle zprávy UNICEF trpí miliony dětí a mladých lidí strachem z násilí ve svých domovech, ve školách a v komunitách.
- See more at: http://www.blisty.cz/#sthash.ISbeoOMW.dpuf
Zástupce pravoslavné církve podal trestní oznámení
na ministra Hermana
Autor: Christnet.cz / Jan Uhlíř
Praha - Zástupce pravoslavné církve podal trestní oznámení na ministra kultury Daniela Hermana. Domnívá se, že ministr spáchal trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, když zahájil přezkumné řízení, které zpochybňuje obsazení jednoho z orgánů církve. Trestní oznámení podává správce pražské eparchie Martin Marek Krupica, který o svém kroku informoval ČTK. Herman podle něj kroky spojenými s přezkumným řízením znemožňuje církvi disponovat s penězi z finanční náhrady v rámci restitucí.
Eparchie je územní správní jednotka pravoslavné církve, obdoba římskokatolické diecéze. V čele stojí eparcha, v oblastech, kde více věřících patří ke katolíkům, se používá i termín biskup či arcibiskup.
Přezkumné řízení ještě neskončilo, do té doby ho ministr Herman nechce podrobněji komentovat. "Důvody k zahájení přezkumu jsou. Týká se ale působení pana Krupici jako statutárního zástupce Pravoslavné církve v českých zemích, nikoli jeho působení v pražské eparchii," řekl Herman ČTK bez dalších informací. Doplnil ale, že pravoslavnou církev v Česku již delší dobu provázejí personální spory a církev se podle něj nyní snaží "své vnitřní spory přenášet na státní instituci". "Musí si své problémy vyřešit sama, stát už 25 let do vnitřních záležitostí církve nezasahuje. Musejí sami určit osobu, s níž bude stát jednat," řekl ministr, v jehož gesci je evidence státem uznaných církví.
Arcibiskupem pražským a metropolitou českým a slovenským byl do loňska Kryštof, který odstoupil po nařčení z toho, že je otcem několika nemanželských dětí. Arcibiskupem byl po dramatické volbě v lednu zvolen vladyka Jáchym, hodonínský a pomocný biskup olomoucko-brněnské eparchie. Jáchym se vzdal kandidatury na metropolitu, tím se stal prešovský arcibiskup Rastislav. Funkce metropolity není ale funkcí spojenou s oprávněními statutárního zástupce, z hlediska vnitřní organizace církve jde o kanonickou hlavu Pravoslavné církve v zemích českých a na Slovensku.
Martin Marek Krupica byl loni v dubnu jmenován správcem pražské eparchie. "Ujal se funkce správce Pražské pravoslavné eparchie i Pravoslavné církve v zemích českých. Ministerstvo kultury provedlo v rejstříku registrovaných církví výmaz vladyky Kryštofa jakožto statutárního zástupce obou subjektů a zapsalo na místo statutárního zástupce obou subjektů Martina Marka Krupicu," uvádí Krupica. Nelíbí se mu, že ministerstvo letos v říjnu zahájilo přezkum zákonnosti jeho zápisu jako statutárního orgánu Pravoslavné církve v českých zemích. Během přezkumu ministerstvo jeho jméno z rejstříku vymazalo.
"Pravoslavné církvi v českých zemích (...) vznikla závažná újma, když církev se tak ocitla bez statutárního orgánu," říká Krupica. Situace je podle něj vážná hlavně proto, že ke konci roku má církev obdržet desítky milionů korun podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ministr Herman podle něj vymazáním Krupicova jména z rejstříku registrovaných církví jako statutárního orgánu znemožnil dispozici s finančními prostředky Pravoslavné církve v českých zemích včetně jejich následného rozdělení jednotlivým eparchiím.
Životopisné souznění
(Recenze)
Eurlng Dr Bohumil Kobliha
Každý má nějaký názor, kritiků se jen rojí. Je ovšem otázka, zda vždy o kritizovaném víme do hloubky co a jak. Proto jsou tak pravdivé životopisy od autorů, kteří pracují ve stejném oboru a jsou zapáleni pro stejnou věc jako objekt jejich hodnocení. To nás napadne okamžitě, když vezmeme do ruky novou knihu kněze Karla Dachovského o duchovním vůdci Paulu Marxovi. Oba zasvětili svůj život službě člověku a záchraně nenarozeného života.
V doslovu ke knize P. Paul Marx OSB, kterou Dachovský dopsal 12. srpna 2014, se zmiňuje o tom, že bojovník proti interrupcím Marx byl na konci svého života vytěsněn z organizace pro záchranu nenarozeného života (Human Life International), kterou založil. Je něco příznačnějšího pro tvůrčí pracovníky toho či onoho směru, že jsou "vytěsněni" kritiky, žárlivci a těmi, co všechno ví lépe!? Řádový kněz samozřejmě podléhá svým představeným a musí jim být poslušen v řádu hierarchie. Je ovšem ouha , setká-Ii se novum s ustáleným strnulým. Metody přístupů i postupů mohou být přece velmi rozdílné.
Dachovský zaznamenává v knize jak Marxova vášeň pro záchranu nenarozeného život a nesmírná činorodost vadila na příklad i autoritám opatství (str.24) natolik, že se rozhodly ho donutit k odjezdu na "odpočinek" sabatického roku. Už před tím benediktinský opat Jerome Theisen nařídil Marxovi vyšetření u psychiatra! Byla to jen potupa?
Přes to či spíše právě proto že Marxova činnost v HLC (Human Life Center) byla rozběhnutá na plno? Komu vadila Marxova vášnivá činorodost a úspěch? Páter Marx se nedal ale odradit. Už v roce 1980 zakládá novou organizaci HLI (Human Life Internationl) ve Washingtonu. Ovšem kruhy finančně zainteresované na interrupcích stupňovaly svoji činnost proti. Dachovský poznamenává z vlastní zkušenosti "co je protivenství kvůli boji o život'.
V tvořivých letech zakoušíme, že je podivně nejobtížnější prosadit věci jasné a rozumné. Pro věřící všech kultů a náboženství uznávajících Stvořitele, zejména křesťany a pravověrné katolíky, by přece nemělo být pochyb o tom, co je správné, a tedy jakou cestu zkoušky volit. Kulturu života nebo kulturu smrti? Potraty v sobě nesou virus smrti pro všechny okolo.
Mám v příbuzenstvu jednu velmi statečnou vysoce inteligentní mladou ženu. Studovala na KU závažný a náročný obor, ale prudce se zamilovala a otěhotněla. Přes všechny výčitky okolí se nedala a nezřekla se svého nenarozeného dítěte. Přerušila dokonce na rok studia aby se mohla věnovat svému, od Stvořitele nejdůležitějšímu poslání a povolání. Zdravě porodila kouzelnou holčičku. Pak sama dostudovala a promovala slavně v Aule Karolina.
Vášeň skutečné lásky se nedá regulovat a má v sobě řád zodpovědnosti. To ví každý, kdo hluboce kdy miloval a miluje. Kdo tak opravdově miluje, nikdy o potratu nemůže ani uvažovat. Ve sféře plné lásky by potraty byly dávno minulostí.
P. lng. Karel Dachovský se v životopise poklonil úsilí pátera Paula Marxe OSB. Není divu. Mají společnou vášeň pro pravdu a život. Každé početí je životem a musí mít spravedlivé právo na život celý, tak jak mu v řádu dal úděl Stvořitel.
Londýn, 18.10.2014.
Velehrad 2014
Jen nepočetná skupinka těch, kteří se vskutku hlásí k památce otců a dědů, si poslední letošní sobotu srpna připomněla 115. výročí, co došlo k ustavení Křesťansko-sociální strany pro Moravu a Slezsko / r. 1899. Jsme někteří ještě i účastníky, když obrozená Strana lidová, za složité situace ve státě, si taktéž závěrem srpna 1969 připomínala tenkrát 70. výročí ustavujícího sjezdu Šrámkovy strany. Jenže tehdy to bylo za účasti asi 35-ti tisíc nadšených členů a sympatizujících. Je sice pravdou, že už tam nesměl vystoupit federální ministr Jan Pauly – ústřední tajemník ČSL. Leč jihomoravští pořadatelé, představovaní hlavně lidovci z Uherskohradišťska a Uherskobrodska se povznesli k důstojné oslavě, včetně nezapomenutelného, asi čtyřhodinového pásma národopisné krásy krojů, zpěvů a tanců z Moravského Slovácka, ale i z Valašska, ba i z Hané. - Kde jsou ti hrdinní organizátoři, kteří brzy poté, pro svou otevřenost politicky platili? Vzpomeňme jen několik jmen, tito už nejsou mezi námi: † Franta Zemek z Vlčnova, †Cyril Borák z Bánova, †Jožka Pavlačka z Ostrožské Nové Vsi, manželé † Josef a †Ludmila Kachníkovi z Nivnice, ad. Když se z iniciativy Sdružení Msgre. J.Šrámka v Uherském Brodě konala před pěti lety oslava 110. výročí, už se nás sešlo pouze do 70-ti pokračovatelů v ideách křesťanskosociálních. Nyní opět sice s odhodláním, ale pravdivě řečeno věkem a počtem se umenšující torzo SJŠ nezapomnělo zakladatelského díla Šrámkova a jeho družiny. Pozváni byli i zástupci Orla a KDU / prý pokračovatelky ČSL; přes sliby nepřijel nikdo, což je výmluvné ! Právě v tomto případě stojí za zmínku, že se na poslední chvíli omluvil poslanec Benešík, ale jak jsme se později dozvěděli, zmíněný i s kolegou Hovorkou nedávno nechyběli v delegaci, která vítala delegaci sudeťáků ze Švábska v Praze. – My si však dopovězme o akci samotné: v památné bazilice na Velehradě jsme zahájili bohoslužbou, kterou celebroval P. Josef Hladiš - 82.letý, kdysi rektor tohoto posvátného místa nejen Moravanů. Ve své obšírné promluvě hovořil o věrnosti těch, kteří nepodléhají žádným zmatkům dneška! Tradičně jsme se pak poklonili u hrobu metropolity Stojana a dále jsme na velehradském hřbitově obdobně uctili památku zakladatelského vůdce Msgre J.Šrámka – blahé paměti. Co ještě zbývalo na programu pro torzo ctitelů? Trochu se posilnit a zavzpomínat ve vzájemném porozumění. Přece jen přišli hosté: předseda politické strany Moravané – Ing. Pavel Dohnal a s ním se dostavil i jeho stařičký příbuzný z USA – bratr Antonín Blaha z Hluku. Mluvil hodně zajímavě také o situaci lidoveckého exilu po r. 1948, včetně daných různic. Ještě zavzpomínal, že se jako mladistvý na podzim „ osudového “ roku 1948 pokoušel s dalšími z lidovecké mládeže převést stařičkého J. Šrámka z internace v Brně do Rakouska. Msgre to však rezolutně odmítl / byl by to už druhý pokus - a připomněl, že je už starý, a přes vše, co se děje, zůstane doma v republice. Bylo toho ještě více zajímavého, co jsme se dozvěděli od krajana ze zámoří. - I touto naší akcí na Velehradě 30.8.2014 jsme podle svých možností uctili památné jubileum. Bude si toto výročí připomínat ještě někdo jiný, snad mimo historiků ?! Bohužel ! Akci řídili osvědčení činovníci našeho Sdružení: Ing. Josef Kapsa z Nivnice, předseda a Bernard Franta z Uherského Hradiště, místopředseda. StL
USA jsou na špici seznamu států ohrožujících světový mír
Noam Chomsky
Poznámka redakce:
V článku Žebříček hrozeb míru jsou, podle průzkumu WIN/Gallup International, největší hrozbou míru na světě Spojené státy. Soudí tak 24% dotázaných, Rusko se 2% je převelice daleko od nich. Za největší hrozbu míru má USA 45 % Řeků a Turků, 37 % Mexičanů, 17 % Němců a Kanaďanů či 15 % obyvatel Velké Británie. V Číně to dělá 49 %, v Rusku dokonce 53 %. V celé východní Evropě - časy se mění – je to 32 %. Že mír nejvíc ohrožuje Amerika, soudí i 13 % Američanů.
Mezinárodní anketa odhalila Spojené státy americké jakožto největší hrozbu světovému míru. Daleko předčí druhého na pozici – Pákistán. Představte si, že titulní stránka deníku Pravda by uvedla výsledky studie KGB, která by odhalovala hlavní teroristické operace vedené Kremlem všude po světě ve snaze určit míru úspěchu, případně neúspěchu, a shledala by, že úspěšnost je bohužel tak řídká, že bude nutné revidovat politiku vedení těchto akcí. Předpokládejme, že článek by pokračoval citacemi z Putinových vyjádření, že to on požádal KGB, aby provedla následná šetření všech případů, kdy se podařilo finanční podporou a dodávkami vojenského materiálu povstalcům dosáhnout úspěchů. A oni by nemohli uvést příliš početný seznam takových úspěchů, což by vedlo k prezidentově neochotě pokračovat v takových operacích.
Je téměř představitelné, že i kdyby se takový článek objevil, řev nespokojených s takovými postupy by byl slyšet až v nebi – Nehledě na mezinárodní skandál a odpor, který by se rozpoutal proti Rusku. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by se o něčem podobném psalo v celostátním deníku – ovšem až na skutečnost, že se tak právě stalo.
14 října 2014 se objevil článek na titulní straně New York Times a uváděl výsledky studie CIA, která hodnotila hlavní teroristické operace řízené z Bílého domu všude ve světě, ve snaze určit úspěšnost nebo případný neúspěch takových operací a shledala, že úspěšnost těchto aktivit je velmi nízká a vyžaduje přehodnocení dalšího postupu. Článek pokračoval citacemi prezidenta Obamy, který výslovně požádal CIA vyšetřováním takových případů, aby našla případy, v nichž se podařilo finanční a vojenskou podporou dosáhnout kýženého výsledku v každé jednotlivé zemi, kde byla taková operace vedena. Výsledky byly sporé, takže Obama zvažuje zastavení takových praktik.
A poté – naprosté ticho, žádný řev nebo alespoň tichý projev nespokojenosti, žádné odsouzení – nic!
A jaký závěr z toho plyne? V západní politické kultuře je zcela přirozené, že takzvaný Lídr Svobodného Světa může být klidně darebákem a teroristou a dokonce může otevřeně o takových zločinech hovořit v médiích. A je též přirozené, že nositel Nobelovy ceny míru a liberální ústavní právník, který zastává vysoký výkonný úřad, má starost pouze o to, jak takové operace vést mnohem efektivněji.
Bližší pohled ještě více ozřejmuje tyto závěry
Článek totiž začíná uváděním operací od Angoly, přes Nikaraguu až po Kubu. A my pouze uvádíme něco málo z toho, co bylo opomenuto: Co se týká Angoly, tak tam se USA připojily k Jižní Africe v úsilí podpořit teroristickou bojůvku Jonase Sawimbiho a pokračovaly v tom i poté, co byl Sawimbi poražen v ostře sledovaných volbách, načež se Jižní Afrika vzdala další podpory „tohoto monstra, které v touze po moci přineslo mnoho neštěstí svému lidu“, abychom citovali přesně britského velvyslance v Angole, což potvrdil i velitel kanceláře CIA v sousední Kinšase, který navíc uvedl, že „nebyl příliš dobrý nápad“ podporovat takové monstrum „vzhledem k rozsahu Sawimbiho zločinů. Byl totiž extrémně brutální.“
I přes rozsáhlé a vražedné, Spojenými státy podporované teroristické operace v Angole, se podařilo kubánským silám vytlačit Jihoafrické agresory ze země a přinutily je dokonce opustit ilegálně okupovanou Namibii a otevřít tak cestu ke svobodným volbám, po kterých poražený Sawimbi, zcela „odmítl uznat stanovisko téměř 800 cizích pozorovatelů, kteří ve shodě potvrdili, že volby proběhly všeobecně svobodně a spravedlivě“ (NYT) a pokračoval ve své teroristické válce s podporou USA.
Kubánské úspěchy v osvobozeneckém hnutí Afriky a konec apartheidu v JAR byly přivítány Nelsonem Mandelou, jakmile byl propuštěn z vězení. Mezi prvními prohlášeními Mandely bylo vyzdvižení faktu, že „během dlouhých let strávených vězněním mi Kuba byla vždy inspirací a Fidel Castro pevností…..Kubánská vítězství zničila mýtus o neporazitelnosti bílého utlačovatele a inspirovala široké masy bojovníků za svobodu v JAR….zlomový bod v osvobození našeho kontinentu – a pro můj lid – uvolnění z pout apartheidu. Která jiná země na světě se může pochlubit tak nezištnou pomocí, jakou Kuba prokázala Africe?“
Terorista Henry Kissinger jen naopak utrousil vzteklou poznámku o tom, že ten “kozomrd“ Castro by měl být „rozmáznut„ (podle knihy Williama Leongarda a Petera Kornbluha „Back Channel to Cuba“, která se opírá o nedávno odtajněné materiály).
Obrátíme-li pozornost k Nikaragui, musíme zmínit Reaganovou teroristickou válkou, která pokračovala i přes to, že ICJ (Mezinároní soudní tribunál) nařídil Washingtonu přestat „s ilegálním užitím síly“ – což je považováno za mezinárodní terorismus – a zaplatit nemalé reparace a poté, co RB OSN vyzvala rezolucí všechny státy k respektování mezinárodního práva, ji Washington vetoval.
Je nutno připustit, že Reaganova teroristická válka, ve které pokračoval i Bush starší, nebyla tak destruktivní, jako státní terorismus, který tak ochotně podpořil v Salvadoru a Guatemale. Nikaragua měla tu výhodu, že mohla použít vlastní pravidelnou armádu proti teroristickým silám podporovaným z USA, zatímco civilní populaci jejích sousedů terorizovaly jednotky vycvičené v USA.
Za několik dnů si připomeneme čtvrtstoletí od Velkého Finále Washingtonem vedených teroristických operací v Latinské Americe: vraždu šesti jezuitských intelektuálů elitními teroristickou jednotkou salvadorské armády, Batalionem Altlacatl, jenž byl vycvičen Washingtonem, pod jeho přímým velením a s předlouhým seznamem obětí.
Tento šokující zločin se odehrál 16. listopadu 1989 na Jezuitské univerzitě v San Salvadoru a představoval závěr etapy nevýslovného teroru, který ovládl kontinent poté, co JFK změnil doktrínu „obrany západní polokoule“ ze „zastaralého pozůstatku 2 Světové války“ na „vnitřní bezpečnost“, což je eufemismus pro válku vedenou proti domorodému obyvatelstvu.
Celý tento příběh je podrobně popsán Charlesem Maechlingem, který vedl agenturu pro vnitřní bezpečnost a plánování operací kontrarozvědky v letech 1961-66. Popsal Kennedyho rozhodnutí jako posun od „tolerance krutostí a rabování latinskoamerických bojůvek“ přes „přímou podporu“ těchto zločinů až k užití „metod zavedených vyhlazovacími SS jednotkami Heinricha Himmlera“.
Na Kubě byly teroristické operace přímou odvetou za porážku USA v Zátoce Sviní. Historik Piero Gleijeses popisuje, jak JFK pověřil svého bratra Roberta vedením mezirezortní skupiny, která měla dohlížet na operaci MonGoose – program paramilitantních operací, ekonomické války a přímých sabotáží vedených proti režimu Fidela Castra.
Teroristická válka zahájená bratry Kennedyovými nebyla jen nějakou maličkostí v zahraniční politice USA. Zahrnoval přímou účast 400 občanů USA, 2 000 Kubánců, soukromou flotilu rychlých člunů – to vše s ročním rozpočtem 50 milionů dolarů a řízené z kanceláře CIA v Miami.
Operace zahrnovaly průmyslové sabotáže bombové útoky v hotelích, potápění rybářských plavidel, trávení hospodářských zvířat a kontaminaci úrody cukrové třtiny určené pro export. Některé z těchto operací nebyly nařízeny přímo CIA, ale byly vedeny teroristickými bojůvkami podporovanými USA.
Operace MonGoose byla řízena generálem Edwardem Lansdalem, nužem s bohatými zkušenostmi s teroristickými operacemi ve Vietnamu a na Filipínách. Jeho harmonogram operace MonGoose zahrnoval i datum svržení komunistického režimu v říjnu 1962, což „bude vyžadovat i přímou vojenskou intervenci USA“.
V říjnu 1962 se však Nikita Chruščov rozhodl vyslat na Kubu své rakety a tím spustil tzv. Kubánskou krizi, která hrozila vyvrcholit v konečnou nukleární válku.Mnoho let poté ministr obrany McNamara ospravedlnil toto chování Kuby a Ruska se slovy “kdybych byl v jejich postavení, také bych se obával a přemýšlel bych stejně jako tehdy přemýšleli oni.“
Vysoce respektovaný politolog Raymond Garthoff, který má mnoho přímých zkušeností s chováním rozvědky, uvádí, že týdny před kubánskou krizí skupina operující z Floridy „provedla se souhlasem vlády odvážný útok na kubánský pobřežní hotel poblíž Havany, kde se často vyskytovali technici Sovětské armády a zabila několik Rusů i Kubánců.“ Krátce nato teroristické síly zaútočily na britské i kubánské obchodní lodě a znovu napadli i pobřeží Kuby. 8. listopadu, kdy stále ještě probíhala horká fáze kubánské krize, skupina teroristů vyhodila do povětří kubánský průmyslový komplex poté, co byla operace MonGoose oficiálně ukončena. Fidel Castro uvedl, že tam podle fotografií špionážních letounů zahynulo na 400 dělníků. Pokusy o atentát na Fidela Castra a další diverzní operace však pokračovaly v neztenčené míře i poté, co kubánská krize skončila.
První závažné dílo, napsané v angličtině o tom, co bylo plánováno a probíhalo proti kubánskému režimu bylo publikováno až v r.2010 od Kietha Bolendera v knize „Hlasy z druhé strany (Orální historie)“
Tyto tři příklady vyzdvižené v New York Times vypovídají o terorismu vedeném z USA a jsou jen špičkou ledovce. Nicméně je velmi užitečné vědět o tomto potvrzeném odhodlání Washingtonu páchat vražedné a teroristické operace a bezvýznamném dopadu těchto událostí na politickou elitu, která považuje za normální a ospravedlnitelné to, že USA jsou teroristickou supervelmocí, nad zákonem i civilizačními normami.
Kupodivu zbytek světa s tímto nemusí souhlasit. Mezinárodní anketa zveřejněná před rokem prostřednictvím WIN/GIA (dříve Gallupův ústav) ukazuje, že USA jsou zařazeny na špičku seznamu ohrožovatelů světového míru .
Naštěstí, Američané byli této bezvýznamné informace ušetřeni.
Hrst vzpomínek děkana Wonka na zářijové dny roku 1938 v pohraničí
Je to teprve a výjimečně podruhé, kdy začínám svou úvahu vzpomínkou na katolického kněze. Tím prvním byl u mne milovaný J.Š. Baar, přesto si to manětínský děkan František Wonka zaslouží. Patří k těm duchovním, kteří svůj úřad spojili s vlastenectvím a plně mu sloužili až do smrti. Tento rodák z Úpice v Podkrkonoší přišel jako kaplan do Manětína na svou první štaci v roce 1925. A když zde v roce 1967 zemřel vyprovázela jej spousta lidí z okolí, třebaže vydatně pršelo. Více jak dvě tisícovky občanů to považovala za svou povinnost. Wonka se věnoval historii, bádal v archívech, mnohé toho sepsal i vydal. Několikrát jsme se míjeli, ovšem osobní setkání nebylo. Za to Josel Vorel, jeden z těch , kteří zachraňovaly původní domky a v Rabaštejně nad Střelou / nejmenší město v Evropě/, nedaleko Manětína, s tím jsem se osobně znal i s jeho synem. V jednom domku zřídil místní muzeum.
Od něj jsou i vzpomínky různého druhu, i děkanovy záznamy z doby před Mnichovem. Poslechněte si tedy....
Dnes v neděli 11. září 1938 se koná pouť v Mariánské Týnici u Kralovic / dnes okresní muzeum/. Je to pouť prosebná, k oslavě 20. výročí naší republiky. Spolu s manětínskými občany jsem měl tu poctu a štěstí, že jsem na mši byl pověřen kázáním... Odpoledne jel z Kralovic zvláštní vlak do Kožlan, kde si účastníci prohlédli rodný domek prezidenta dr. Edvarda Beneše. Na vížce Mar. Týnice vlál československý prapor... Jenže nastal prudký vítr večer a prapory roztrhal, musely se sejmout.
Ve středu 14. září uplynul rok od smrti prezidenta T.G.Masaryka. Na všech úředních budovách, i samozřejmě na děkanství byly vyvěšeny smuteční prapory. Od neděle již rozhlas vysílal básně a příhodné texty k tomuto smutnému výročí. Zde malá poznámka - kolik vzpomínek bylo letos? A jaká odezva v tisku? Ráno se roznesla městečkem zvěst, že betonové pevnůstky jsou plně obsazeny vojáky, všichni záložáci od 30 let výše byli mobilizováni. Matky si vyzvedávaly děti ve škole, aby se tatínek mohl s nimi rozloučit. Na náměstí už stojí dva autobusy místního dopravce, první pojede do Kralovic, druhý do Dolní Bělé, kde záložáky vystrojí. A za mnou přibíhá nevěsta, zda bych je honem neoddal, ženich bude co nevidět rukovat. Měli v neděli třetí ohlášky, tak prosím, zda by to šlo. Během půlhodiny tu byli oba, jen tak, bez slávy, vždyť ženich ještě ráno pracoval na stavbě kasáren nedaleko. A hlásí se další vdavekchtivá na protokol....
Já šel mezi lidi, i s některými se chci rozloučit. Zastavil jsem se s jedním, byl poloněmec, dítě v náručí, žena s dcerkou vedle oči plné slzí. Je vidět jak jsou vojáci rádi, když se lidé přišli s nimi rozloučit. A svorně nadávají na Hitlera, na jeho štvavou řeč. Ptám se sám sebe, jak by ta válka asi dopadla, porazil by David Goliáše, toho vzpurného Hitlera?
Vítr prohání mračna, černé prapory se třepetají a lidé si sdělují zprávy, jak po onom projevu z Norinberka řádili ordneři z Henleinovy strany. Jako na zavolanou vjíždí na náměstí nákladní auto, plně naložené kufry a peřinami, na korbě i několik lidí. Zastavují a sdělují, že utíkají od Žlutic, po krátkém odpočinku pokračují dál. A já slyším od lidí k tomu "to je všechno , co jim zbylo..." ,"to mají ještě štěstí, že vyvázli zdraví"....
Je sobota 17. září a moje nadšení dostalo sprchu. Byl jsem v kanceláři panství Lažanských a pan ředitel při hovoru o situaci je velmi zdrženlivý, spíše rozumář. Na mé názory odpovídal, že musíme důvěřovat vláda a prezidentovi, oni přece mají přesnější informace, než my tady. Pokud seznají, že naděje na úspěch není, náš národ se dát vytlouct od Němců a zem zpustošit? A pan ředitel rozšafně dokládal : " Dějiny národů jsou jako pohyb kola - nahoru, dolů. Marné je se tomu vzpírat. Už jsme byli několikrát dole a zase jsme se zvedli. A on ten Hitler také nebude věčně mít vrch. A pokud jde o naše spojence, rozumí opravdu naším problémům? jestliže řeknou -dobře, Němci chtějí do říše, tak jim vyhovíme a odřízneme ten kus od republiky. A když dojde na celé Československo? Třeba zvážit, zda po nějakou dobu pracovat a žít třeba v porobě, než se dát vybít...." Je to tvrdé, ale jak s tím polemizovat? Skutečnost a ideál se někdy tvrdě střetnou, stále věřím, že ty chmurné zvěsti se nenaplní.
Je neděle 18. září a já jsem nesvůj. Chodím teď pozdě spát, poslouchám i noční zprávy ve 22 hodin, někdy chytám Itálii a naposled Moskvu. Vím, že to někdy tam přehánějí, stejně jako ze stanice Lipsko. Ale od nich to beru, řeže do těch, kteří jsou tak vášnivě proti nám. Napsal jsem do svého rodiště v Úpici. Pozval bych je sem, ale bylo by to jako útěk z bláta do louže. I odsud se už několik lidí vystěhovalo další se chystají. Většinou zatím manželky a děti úředníků, a sice k příbuzným. Jiní se hrozí myšlenky, kam by se vrátili, nemají nikoho ve vnitrozemí. My z děkanství neodejdeme, zůstaneme tady s lidmi, ať se děje, co se děje. Někteří lidé se začínají předzásobovat potravinami.
Dnes je úterý 20 září a mám radost. Obdržel jsem dopis z Úpice, sdělují mi, že jsou již připraveni na útěk. Stejně mají vše přichystané i děti, všichni obdrželi masky. Už třetí rok dojíždějí do českého gymnázia v Trutnově a Zoruška- studentka mi připsala: Chodím teď do školy málo, všichni tu mají strach. Já se ale nebojím. A ten osmiletý Radko zase připsal : Milý strýčku mám plynovou masku a vypadám v tom hrozně. Když si při takové četbě uvědomíte, že jsou ohroženy i malé děti, dostáváte až vášnivou odvahu. Jaképak vyjednávání v Berchtesgadenu, když naše spravedlivá věc je jasná, Vždyť my od nikoho nic nechceme, nikomu neškodíme.
Je 21. září v tuto středu se koná v Manětíně i výroční trh. Výjimečně se nesplnila zdejší pranostika, že o něm vždy prší. Je tu dokonce i víc krámků, než by se na dané poměry očekávalo. Ale ubylo návštěvníků a - nepřišel ani jeden Němec.
V neděli večer jsem zachytil italský rozhlas, bylo to po řeči Mussoliniho. A všem Italům bylo prý zřejmé, že dneškem přestávají hranice Československa existovat a tím i my jako stát v dané podobě. Nechtěl jsem zmeškat naše zprávy, rozhlas po celý den upozorňoval, na ohromnou vážnost situace. Za prezidentem přišli francouzský i anglický velvyslanci a žádali o přijetí požadavků, což znamená vydání, tedy ztrátu oblastí, kde žijí Němci. V sedm hodin večer slyším v rozhlasu přestávkový signál, zprávy, zas onen signál a tak se to několikráte opakuje. Je po čtvrt na osm a stále ty akordy z Vyšehradu ....
Co se to děje, nemají to ještě sesumírované, nebo ohlásí podrobení? Splnilo se žel to poslední. Těžko to říkal hlasatel do mikrofonu a ještě hůře se to poslouchalo nám:
"....vláda československé republiky přijímá návrhy, které předložily Anglie a Francie společně Československu, aby.....“.
Citoval jsme tu drobné vzpomínky, vlastně střípky, jednotlivých dnů před Mnichovem. Pan děkan potom z nich vytvářel záznamy, použil je do svých pojednání a tištěných úvah. Zobrazující pocity a jevy na malém okresním městě, v něm i v okolí žila početná německá menšina. Manětín se vsí Újezd byl naší poslední výspou za Protektorátu a je též známo, že jen děkan sám šel jednat s velitelem wermachtu, když byl Újezd obsazen neprávem.
Mám vůči současnému kléru u nás velké výhrady. Jestliže v případě Manětína jsem použil vzpomínky kněze, měl jsem pro to velmi pádný důvod. Pan děkan byl skutečný vlastenec, republiku miloval, kdežto nynější „otcové“ jsou již z cela jiného těsta. A proto uvádím vzpomínky pana děkana, aby měli i oni nějaký příklad hodný následování. Josef Sedlák, Plzeň
Porovnání "konců"
Eurlng Dr Bohumil Kobliha
Od počátků našeho vážného rozvažování, kam naše existence vede, naši předkové přemýšleli o "konci" našich salt, kotrmelců a nedomyšlených kroků. Dnes jsme ohlušeni svoji domnělou dokonalostí, zázraky vědy a techniky a nemáme čas se zastavit a pozorovat, kam se řítíme, co se v podstatě děje a kdy narazíme. Tzv. politici nám zatemnili výhled.
Je tedy jen pozoruhodné, že už na počátku křesťanství se apoštolové odvažovali kritiky a sebekritiky a ptali se svého učitele Ježíše-Syna Božího, jak a kdy skončí utrpení. Utrpení a pronásledování, které bylo navršováno hady a plemenem zmijí (Nový zákon Mt. 23, 33).
Ještě zajímavější je, že o šest set let později se "konci" zabývali lidé okolo proroka Mohameda (Mír ať na něm spočine). Odpovědi jsou zaznamenány v tzv. Hadith.
Když se následovníci Ježíše ptali na znamení "konce", hned je na začátku upozorňoval, aby se nedali nikým svést k falešným úvahám. Nemáme se ale ani lekat. Povstane národ proti národu. Budeme slyšet o válkách... Ano, slyšíme denně... To bude ale jen začátek. Jeden druhého bude zrazovat, rozmůže se nepravost, láska u mnohých ochladne (Mt.24,1 0-12)
Hadith (136) říká, že nikdo nebude dbát, jak kdo nebude jmění, poctivě či nepoctivě. Náboženští lidé (věřící) budou souzeni podobně jako se uvádí v Mt.24,9. Podle Hadith (137): vrazi nebudou vědět, proč vraždí, a oběti nebudou vědět, proč jsou vražděni.
Kolik lidí je dnes denně zabíjeno drony a raketami všeho druhu, které přiletí neznámo odkud? Ví vůbec ti, co vypouštějí rakety a bomby, co činí? Jsou si u obrazovek, ukazujících výbuchy zásahů, vědomi svých zločinů?
V Hadith (138) je zaznamenáno, že vědomosti budou kompletně smazány, vymazány. Nevědomost, manželská nevěra a alkoholismus dosáhne neporovnatelného, nikdy neslýchaného stadia. Hadith (139): poctivost vymizí následkem činností "vlád" lidí, kteří si vládu (moc k řízení věcí veřejných) nezaslouží. Hadith (140): nepřejícnost a popudlivá nenávist, spolu s nesmyslným proléváním krve, nabude vrcholu.
Hadith (141): bohatství a peníze lidi kompletně zkorumpuje/pokazí..
Tak k nám mluví Bible i Hadith.
Podrobíme své kroky revizi?
Jsem přesvědčen, že člověk dosud může dosáhnout svým rozumem a odhodlaným činem/umem nápravy věcí svých i světa. Londýn
Nevidím, neslyším. Zaorálek
Milan Daniel
Počátkem jara se na české politiky jménem českých krajanů obrátily představitelky České národní rady na Ukrajině, paní MUDr. Ema Sniděvič a doc. Ludmila Muchina. Požádali je o pomoc s přesídlením asi padesáti rodin krajanů do České republiky.Ministr Zaorálek žádost po prozkoumání posoudil tak, že krajané chtějí emigrovat pouze z ekonomických důvodů, a poslancům oznámil, že Češi nejsou vystaveni žádné bezpečnostní hrozbě. Žádost zamítl.
Krajané na odmítnutí reagovali s velkým zklamáním. Zaorálkovi vzkázali, že jejich situaci nepochopil. Projevili obavy z toho, že začne válka s Ruskem, které připojilo Krym, a muži budou odvedeni, aby bojovali. Vyjádřili také obavy z nárůstu kriminality a extremismu na ukrajinské i ruské straně, které zbytkům fungujících ukrajinských složek nedovolí dostatečně ochránit jejich životy a zdraví v případě náhlého vyhrocení situace. Přiznali přitom, že k odchodu z Ukrajiny měli i sociální a ekonomické důvody, protože jejich majetky „ztratily veškerou hodnotu“, a jejich prodej je za daných okolností téměř nemožný. Požádali proto české úřady, aby jim pomohly překonat těžké období a zajistily rodinám minimální životní standard a vlastní důstojnost.
Lubomír Zaorálek ale na Ukrajině kupodivu nic takového nezaznamenal. „…co jsme slyšeli od Čechů žijících na Ukrajině a co mi připadá důležité, je, že nám všichni dokonce velmi hlasitě říkají, že nemají pocit, že by jim cokoli hrozilo od Ukrajinců, mezi kterými žijí!“, prohlásil na poslaneckou interpelaci ve Sněmovně. „A to říkají velmi hlasitě a velmi jednoznačně. Že se necítí být ohrožování tím prostředím, Ukrajinci, mezi kterými jsou. Tam není napětí mezi Čechy a Ukrajinci!“
S kým to asi pan ministr na Ukrajině mluvil? Podle různých odhadů žije na Ukrajině kolem pěti tisíc Čechů, kteří se na ukrajinské území stěhovali od druhé poloviny 19. století Část krajanů se vrátila do vlasti po druhé světové válce, několik tisíc pak po revoluci v roce 1989. Nacionalistická atmosféra v zemi vzbuzuje u menšin strach a jak dokládá situace v Zakarpatí, i odstředivé tendence.
Nová žádost krajanů už proto byla vedená značnými obavami: „Prosím pomozte nám uniknout situaci, ve které se můžeme dostat (dle nejhorších očekávaných scenárií) do postavení válečných běženců, kteří v provizorních stanech mohou očekávat na vaši milost přicházející na poslední chvíli nebo příliš pozdě…".
Ministr Zaorálek se tedy uvolil vydat v polovině září na Ukrajinu a v Žitomiru se setkal s krajany. Opět přitom zjistil, že žádnému útlaku vystaveni nejsou, odevzdal metrák zdravotnických potřeb a po setkání s místními potentáty odletěl domů.
Třetí žádost předala minulý týden nikoliv už Zaorálkovi, ale prezidentské kanceláři, předsedkyně občanského sdružení Sedm paprsků Věra Doušová. O pomoc s přesídlením do České republiky v ní žádá prezidenta 77 rodin krajanů. Její součástí je jmenný seznam asi 250 osob, mezi nimiž jsou jak volyňští Češi ze západu Ukrajiny kteří už v březnu dvakrát české úřady o pomoc žádali, tak krajané z válčícího východu země i z Krymu.
Zeman minulý měsíc repatriaci českých krajanů podpořil. Ministr zahraničí k ní stále nevidí důvod a argumentuje tím, že krajané mají možnost požádat ve zjednodušeném řízení o trvalý pobyt. „Prezident to vidí nadějně. Říkal, že už jednal s ministerstvem vnitra pozitivně a s ministerstvem zahraničí to vidí ještě nějak dlouhodobě,“ tlumočila Doušová diplomaticky názor Zemana.
Krajané se podle Věry Doušové bojí o svém přání odejít do Česka veřejně mluvit, neboť na ně v tomto směru vyvíjejí tlak české zastupitelské úřady na Ukrajině. Podle jejích informací tento tlak vzešel přímo z Prahy od Zaorálka a z ministerstva zahraničí. Mluvčí ministerstva to popírá. „Já mám tuto informaci od krajanů, kteří mi píšou. Naše konzuláty se k nim do té doby, než vypukla válka, chovaly úžasně. Pak se to ale změnilo a lidé říkají, že se bojí chodit na konzulát. Cítí, že už nejsou tak vítáni a že není vítána jejich snaha se přestěhovat. Mají proto pocit, že je to vedené instrukcí z ministerstva zahraničí,“ vylíčila Doušová. Na přání krajanů proto prý předala novou žádost pouze Zemanovi. „Nechtějí, dokud to vláda neschválí, abych dávala jejich jména, adresy a rodná čísla ministerstvu zahraničí,“ poznamenala.
Jakkoliv ukrajinští Češi Zaorálkovi nevěří, nelze říci, že by český ministr zahraničí byl vůči Ukrajině pasivní. Už týden po převratu na Majdanu přítomným revolucionářům sděloval, že „krveprolití na Majdanu se nesmí opakovat“. Patrně ho přeslechli. Česká vláda poté do Kyjeva vypravila pro vybrané zraněné z Majdanu dvě letadla, poplatníky to stálo 50 milionů.
Takže! Co kdyby se Zeman se Zaorálkem dohodl na tom, že si Česká republika bude přání svých krajanů považovat přinejmenším stejně jako ukrajinských bojovníků? V tom případě by mohl každý z krajanů, který na Ukrajině hodlá opustit svou existenci, založit zde novou, nežít zde jako žebrák a zachovat si důstojnost, obdržet uvítání ve výši dvou set tisíc korun…
Zdalipak tedy Lubomír Zaorálek doporučí vládě, aby pomohla lidem, kteří už potřetí úpěnlivě prosí svou vlast o pomoc? Literární noviny
Ještě k D. Hermanovi
Od katechety k funkci ministra kultury a „ministra krajana sudetů“
Je to už 14 let, co v Právu vyšel článek kněze Daniela Hermana, rozlítil mnoho lidí. Jeden z ohlasů redakce otiskla – přináším jen některé úryvky z dlouhého dopisu.
„… Je mi 80 roků a tak mám i právo odpovědět na lži pátera Hermana. Co jsem začal chodit do školy v r. 1925, neslyšel jsem nikdy tolik nenávistných slov na Jana Husa a „odpadlíky“ z církve, jako od tohoto bývalého katechety. Církev československá též uctívala Ježíše, ale pro něj je výtvor ďábla každý, kdo by kněze této církve pozdravil, tomu hrozí peklem… v roce 1942 moje maminka, věřící katolička, si v kostele vyslechla během kázání, že deportace Židů do Terezína jsou spravedlivé, prý je to trest boží za ukřižování Ježíše…“. Nechtěl jsem tomu věřit a šel hned za farářem Petrželový a on mi to potvrdil. Já hned na to z církve vystoupil.
V témže roce jsem byl nasazen na nucené práce do říše. Ihned po týdenním pobytu v Mnichově jsem spatřil žehnání německé tankové jednotce. Všech asi 30 spolu nasazených řeklo, tak to je u nás konec s katolictvím…
Před rokem jsme jeli na Moravu (tedy v r.1999), abychom si při zahájení školního roku nafilmovali naši vnučku. Už před půl osmou jsme čekali u školy, ale dětí jsem se nedočkal. Zahájení bylo v kostele. Ředitelka školy sdělila, že si to tak přeje pan farář.. Všechny děti i z nekatolických rodin, musí chodit do kostela. Jinak by neobstály. Pane Hermane, nejen minulost, ale i současnost je projevem nenávisti biskupů a vyššího kléru vůči nám.
Nepřeji žádnému člověku ani národu nic zlého. Nepřeji ani katolické církvi tak nenávistného člověka ve funkci mluvčího biskupské konference. Když čtu nebo poslouchám Vaše názory, ptám se, kde v takovém člověku se najde tolik zloby a nenávisti. Jsem rád, že se jmenuji Havlíček, kdyby ten dnes žil, určitě by psal o Vás.“ J. Havlíček, Praha
Jak vidět, těší se pozornosti a úcty tento „sluha Páně“ již po delší dobu. A jak tak pilně šplhal po žebříčku kariéry, domohl se i významnějšího postu v Sobotkově vládě. Říká se, že Moravané jsou hrdější než my zde v Čechách. Pokud premiér pomíjí všechny tyto aktivity Hermana – a určitě o mnohých ví –sám se však chová pasivně k tlakům odsunutých Němců a našeho kléru, je to slaboch a neměl by ve Strakovce dlouho pobývat. Jinak zle dopadneme. Josef Sedlák, Plzeň
Stát, který poráží sám sebe
Soud republiky soudí žalovanou za skutečnost, že žalovaná obhajuje republiku proti žalobcům republiky. Soudí ji za knihu, kde obhajuje dekrety a poválečný dekretální akt státu proti kolaborantu. Soudí ji za akademické úvahy o osudu kolaboranta. Jedině tak lze charakterizovat soud dcer Salmových z bývalého konfiskovaného panství Rájec proti knize Mgr.Nečasové, ředitelky blanenského muzea.
Přitom odvolací Vrchní soud v Olomouci žalovanou totálně osvobodil. Nato Nejvyšší soud v Brně z důvodů známých jen jemu opět zrušil osvobozující rozsudek - a to zdaleka nikoli ve všech částech! - a žene žalovanou k novému soudu.
O tempora, o mores, zvolal by římský senátor z dob republiky.
Nejde o to, jak tento nový soud dopadne. Jde o to, že tento soud se vůbec neměl konat. Kde zůstala Listina práv a svobod, kde zůstaly její články 15 a 17? Bude se opět - jak se již jednou stalo jinde - bude operovat s "vyvoláváním dojmu" a s "nepřípustným zjednodušováním" - anebo vše bude jinak?
Žalovaná je členkou ČSOL a ČSBS. Tyto organizace ji nemohou nijak pomoci a nijak ji ochránit. I tato skutečnost patři k tragedii současné republiky.
Zbývá jen doufat, že Vrchní soud opět prokáže svou moudrost a osvícenost - což prokázal již dvakráte předtím. Jako jediný soud v těchto kauzách v republice. Asi je Olomouc šťastným ostrovem v jinak zabahněném moři justičních vod republiky? Zůstane jím i nadále? Tak se ptáme my členové ČSOL a ČSBS.
Dr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice
Odsun Němců, místo pokání výhrůžky
V současnosti stále čteme v tisku sudetoněmeckého landsmanšaftu, jak jsme Němce oloupili, vyhnali, jak jsme s nimi zle zacházeli, dokonce Posselt mluvívá i o tom, že jsme se na nich dopustili genocidy, když jsme jich před odsunem a v průběhu odsunu údajně vyvraždili na 250.000, jak pan mluvčí i další funkcionáři SL lživě tvrdí.
Němci chtěli Prahu proměnit v trosky tak, jak to udělali s Varšavou. Také chtěli utéct před Rudou armádou. Věděli proč. V SSSR vypálili a zničili tisíce a tisíce vesnic, měst, zavraždili miliony lidí. Ruští vojáci, jak osvobozovali své území, vše viděli na své vlastní oči. Některým z nich Němci vyvraždili celé rodiny. V Polsku osvobozovali vězně koncentračních táborů. To, co viděli, připomínalo jim peklo na zemi. I jednotky naší východní armády byly svědky všech uvedených ohavností. Na Volyni již zjistili, že mnozí z jejich nejbližších Němci vyvraždili.
Proti květnovému povstání českého lidu v r. 1945 zasahovaly nejen německé vojenské jednotky, ale i civilisté, muži i ženy, zvláště pak mládež. Členové Hitlerjugend se účastnili na vraždách českých lidí jak v Praze, tak i jinde v republice. Našich lidí v květnové dny bylo postříleno, povražděno na téměř 8000.
Do poslední chvíle stříleli naše lidi, ničili naše města. Němečtí generálové hrozili, že Prahu, hnízdo povstalců, zničí. Prahu bombardovalo německé letectvo. Bylo vůbec možné, aby ze dne na den se stali z Němců, kteří nás do poslední chvíle hubili, beránkové, kterým nesměl být zkřížen vlásek na hlavě?
Jistě ne! Osvědčovali to výhrůžkami, že až se vrátí, že nás budou věšet, dokonce že našimi lebkami budou dláždit silnice a česká města.
To byla ona strašná situace, kdy po německých excesech, došlo i na naše vybočení. Naši lidé se vraceli z koncentračních táborů, z gestapáckých mučíren. Náš národ žil 6 let pod teroristickou nadvládou Němců. Sám jsem viděl, jak esesáci v jednom západočeském městě skládali pod dozorem Američanů uhlí. Najednou se k nim prodral Čech, nedávný koncentráčník, a začal esesáky bít. Američané chtěli zasáhnout. Včas se však dozvěděli o osudu Čecha trestajícího Němce. Poodešli dál. V chumlu lidí, který se vytvořil kolem trestaných Němců, se nenašel jediný, který by Němce hájil. Naopak bylo slyšet hlasy povzbuzují trestajícího.
Viděl jsem i skupiny Němců a českých kolaborantů, jak šly do práce a z práce. Zpočátku padla ještě nějaká facka, ale brzy je nahradili jen nadávky a pak již jen nezájem o ně. Neznal jsem v tu dobu Čecha, který by se Němců zastával. Lidé v nich viděli zrádce, vrahy a proto podpora odsunu byla všeobecná.
Samozřejmě, že naše výstřelky nebyly hezké. Všude v Evropě však, kde Němci byli okupanty, dostávali současně s místními kolaboranty na frak. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Naši lidé se ve zdrcující většině záhy uklidnili. Němci již výprask nesklízeli. Postupně šli do odsunu. Z vazby byli propuštěni i ti Němci, kteří se dopustili zločinu s trestní sazbou nižší než 10 let, aby mohli být se svými rodinami společně odsunuti. Všichni šli "heim ins Reich", domů, jak chtěli.
Zatímco čeští kolaboranti „seděli“, Němci odcházeli. Tak tomu bylo i v polovině 50. let minulého století. Československý stát propouštěl německé zločince, kteří pak odjížděli do západního Německa. Řada českých retribučáků ve vězení však dále zůstávala. Myslím si, že za tyto postupy by nám Němci měli být dodnes vděční. Pokud vím, tak od nich slova díků nezazněla. Dr. O. Tuleškov
Collegium Bohemicum
V Pamětním spisu, který by docela dobře mohl být nazván „Jak likvidovat český národ“, K.H. Frank samozřejmě mluví i o české mládeži a její další výchově. Vlastenecké vystoupení čs. studentů 28. října 1939 a následně při pohřbu jedné z německých obětí, studenta medicíny Jana Opletala, poskytlo Němcům nejen příležitost krvavě a brutálně zasáhnout, ale také uzavřít české vysoké školy. 9 studentů ze dne na den zastřelili a asi 1200 českých studentů pak jelo na dlouhodobé německé školení do koncentračního tábora.
Frank ve své „velkomyslnosti a lásce k českému národu“ hodlal pro české studenty, ovšem pouze na přechodnou dobu, otevřít při německé univerzitě v Praze Collegium Bohemicum. Jaké poměry panovaly tehdy na této pražské univerzitě, jež byla celá prolezlá nacismem, od studentů až po akademické špičky, víme. Takové mělo být i již zmíněné collegium. Zda nakonec nezůstalo jen u Frankovo bohulibé myšlenky, nelze s jistotou říci. Je to však nanejvýš pravděpodobné.
Ať je to již jakkoliv, v nedávné době se však Collegium Bohemicum, slíbené již v Pamětním spisu K.H. Frankem českému národu, konečně objevilo. Ne sice v Praze, ale v Ústí nad Labem. Collegium Bohemikum (CB) se má zaměřovat na kulturní dědictví, které v českých zemích spoluvytvářeli německy mluvící obyvatelé, a jeho plány jsou nemalé – v budoucnu má obsáhnout nejen stálou expozici, ale i archiv, knihovnu, vědecká a vzdělávací pracoviště, pořádat přednášky, konference atd. Prvořadým úkolem je právě příprava první stálé expozice dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí. Jeho ředitelkou je paní Blanka Mouralová. Občas tuto paní, či její spolupracovníky, je vidět a slyšet v bavorském Mnichově. Zřejmě celé slavné collegium má blízké kontakty se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Nejsem si jistý, ale má pravděpodobně alespoň jednoho sudeta ve své vědecké radě. České dějiny bude pravděpodobně vidět očima sudetů a v souladu s jejich cíly se bude i angažovat.
Dřívější ústecké špičky ODS, která se tehdy tvářila tak vlastenecky, mají podstatný podíl na vzniklých problémech. Jejich jedním z možných řešení je připustit vznik stálé expozice česko-německých vztahů, prostorově však podstatně redukované a vypovídající o česko-německých vztazích objektivní pravdu a ne sudetomilské pohádky. To je to horší řešení. Nevidím totiž důvod, proč bychom měli v budoucnosti finančně zajišťovat chod takového muzea, v němž značná část plochy by byla trvale věnována česko-německým vztahům. A nadto ještě do něj v současnosti dodatečně investovat dalších 50 milionů korun. Najde se však jiné, skutečně optimální východisko ze vzniklé situace? Těžko však skutečné hledání a nalézání můžeme čekat od Collegia Bohemica a jeho představitelů.
Snad by si Němci, kteří mají zájem na muzeu, které by se v ČR zaměřovalo především nebo výlučně na česko – německé vztahy, měli vytvářet sami, sami jej financovat a sami jej provozovat. Z hlediska českých zájmů neexistuje ani jeden rozumný důvod pro to, abychom tak činili my. Pak samozřejmě mohou provozovat i slavné Collegim Bohemicum, jež již stejně připodobňují k obrazu svému. Paní Mouralová mu může šéfovat i nadále, aby vše bylo v dobrých rukách.
J. Skalský
Kde se vzala zavilá nenávist sudetů, ať již německých či rakouských, k prezidentu E. Benešovi?
Když si dobře přečtete projev A. Hitlera z 26. září 1938, ale i řadu dalších, tak zjistíte, že německý vůdce touto nenávistí přímo přetékal. Šířil ji a po jeho příkladu nacisté, velcí i ti malí, a dokonce mnozí „naši“ Němci, aniž byli členy strany, si z našeho prezidenta doslova udělali fackovacího panáka. Lili na něj nejhrubší nadávky, vymýšleli na něj ty nejhorší zločiny, zvláště ty, jichž se dopouštěli sami, a nazývali jej „krvavým psem Benešem, válečným štváčem, vůdcem česko-židovsko-bolševických hord“. Jen uvedená fakta svědčí o německé politické více než pokleslosti.
Budeme-li zkoumat, kde stejná až patologická nenávist vůči Benešovi se vzala u odsunutých Němců z Československa a jejich dnešních potomků, a to nejen u profesionálních funkcionářů sudetoněmeckého, pak můžeme konstatovat, že vztah k našemu prezidentu Benešovi zdědili po Hitlerovi a jeho věrných. Nezapomeňme, že sudeti jsou nositeli henleinovských tradic, jichž součástí je i protibenešovská zuřivá až zvířecí nenávist. Srovnáváme-li vztah sudetů k Benešovi a Hitlerovi, můžeme dojít k jednomu závěru. Zatímco po Hitlerovi podle bontonu hodí občasně jedním slovem, ještě někdy provázeným tichou spěšnou omluvou adresovanou do germánské Walhally, ač vůdce byl vlastním hrobařem sudetoněmectví v ČSR, jak se vyjádřil jeden z německých historiků, ač führer nahnal na fronty druhé světové války statisíce sudetů, z nichž asi 200.000 padlo „hrdinnou smrtí za vůdce a vlast“, pak na Beneše hází snad všechno zlo světa, viní jej ze všeho špatného, samozřejmě i z toho, co udělat ani nemohl.
Pohled sudetů na Beneše, jeho soustavné napadání a odsuzování patří myšlenkově i svými projevy do nacistické éry, z níž mnozí z nich dosud nevyrostli a zřejmě do své smrti ji nebudou moci v sobě překonat. Jejich kultura mezilidských i politických vztahů, přestože se neustále ohánějí podanou rukou, usmířením, stavěním mostů, od té germánsko nacistické se často ani neliší. Vymyšlenosti a lží, stále a stále opakované, přestože nesčíslněkrát byly vyvrácené, staví proti pravdě a historickým faktům. Ne nemnozí ze sudetů byli a jsou, jak svými slovy i skutky dokazují, dobrými učedníky Josefe Goebbelse. Mají-li česko-německé vztahy se nějak zlepšit, musí se především vnitřně změnit ti sudeti, kteří ještě dnes žijí v nacistické minulosti. A není jich zrovna málo. Ti, kteří špínu nacistické minulosti dovedli překonat a v souladu s tím i jednají, patří k té možné nové a lepší budoucnosti, jež časem se projeví. Rozumné vztahy česko-německé, postavené však na bázi rovného s rovným, naše sousedství vyžaduje. Je v zájmu obou stran. –red.
Jan Šrámek – demokrat, vlastenec a křesťanský sociál
Je bezpochyby, že Jan Šrámek patřil k „mužům 28. října“. Nově vzniklou Československou republiku považoval za stát, s kterým se nejen on, ale i celá Československá strana lidová ztotožnila.
V rámci strany vystupoval proti těm, kteří se nemohli smířit se zánikem Rakousko-Uherska. Lidovecké hnutí, u jehož zrodu stál, vidělo svou perspektivu v rámci ČSR. Bylo nepochybně zcela státotvorné. Když němečtí křesťanští sociálové usilovali o bližší spolupráci s ČSL, byl to především J. Šrámek a jeho spolupracovníci, kteří jejich námluvy odmítali.
Dobře totiž viděli jejich odstředivé snahy, které představovaly určitý stupeň nebezpečí pro územní celistvost republiky. Marně si tito křesťanští sociálové stěžovali, že nacházejí větší pochopení u českých sociálních demokratů než u lidovců. Šrámek zásadně odmítal spolupráci se všemi, jejichž vztah k republice budil nedůvěru. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ČSL přerušila spolupráci s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou. Ale nejen to! Lidovci šli na Slovensko přes hlavy luďáků a založila zde samostatnou zemskou organizaci ČSL.
V době první republiky, zvlášť výrazně od počátku třicátých let, byla ČSL stranou drobných českých lidí, která obhajovala jejich zájmy. Sociálnost snažení J. Šrámka, podobně jako jeho vlastenectví, vyrůstalo z jeho osobních zkušeností z doby jeho mládí. Prožil těžký život chudého studenta, jako kaplan v Novém Jičíně byl Němci i fyzicky napadán. Nelze proto z jeho života vyloučit úsilí o sociální spravedlnost a vlastenectví, které jej provázeli po celou jeho pozemskou pouť.
Po odchodu T.G. Masaryka z funkce prezidenta republiky byl to opět především Šrámek a několik dalších funkcionářů ČSL, kteří se zcela zásadním, a můžeme říci i rozhodným způsobem, zasloužili o zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky a udržení demokracie v republice. Od té doby vztahy mezi dr. Benešem a Šrámkem byly více než přátelské.
V době ohrožení republiky německým nacismem a následně i zfanatizovanými pohraničními Němci se postavil, jako celá Československá strana lidová, na obranu republiky, demokracie. V době zářijové krize ve vládě J. Šrámek zaujal následující stanovisko: „ … prohlásil, že byl do poslední chvíle pro hájení našich hranic, a to i v tom případě, kdyby bylo Československo osamoceno, neboť předpokládal, že Francie i Rusko budou do války strženy. …Pan ministr pro sjednocení zaujímá znovu stanovisko již učiněné v politickém komitétu, totiž že nemůže dát formálně souhlas k francouzsko-britskému ultimatu, neboť k formálnímu schválení není vláda oprávněna; podle ústavy má toto právo parlament a vyžaduje se 3/5 kvalifikovaná většina. … Nelze proto formálně schváliti návrh západních velmocí, ježto je to kompetence parlamentu.“ (Z protokolu o zasedání vlády ze dne 21. září 1938)
Vzpomeňme však celou řadu dalších lidoveckých činitelů, na jejich vlastenecké postoje před i po Mnichovu. Kolik z nich bylo v německých koncentračních táborech a věznicích. Vzpomínku na vroucné, burcující vlastenecké vystoupení B. Staška na svatovavřinecké pouti na Domažlicku v r. 1939 nesmíme nikdy zapomenout. Hrdinství jeho i dalších kněží v boji s nacismem je příkladné. Vřelou lásku k vlasti projevovala snad celá lidovecká rodina.
Již fakt, že převážná část současné kádeuácké elity se o vlasteneckém protiněmeckém zápase téměř nezmiňuje, svědčí o mnohém. Ještě horší je však skutečnost, že KDU-ČSL bývá oficiálně zastoupená na sjezdech sudetů, kde protičeské štvaní není výjimkou, že KDU-ČSL má úzké vztahy s CSU, která je patronátní stranou tzv. sudetských Němců, že KDU-ČSL má i živé styky s představiteli landsmanšaftu, jehož program ohrožuje náš národ a státnost.
Porovnejme vlastenectví šrámkovské ČSL se sudetomilní politikou KDU-ČSL. Mají k sobě blízko jako nebe a dudy. Bělobrádkovci, kteří si opět začali říkat lidovci, myslím si, že především z volebních důvodů, se šrámkovským lidovectvím nemají snad nic společného. Sociálně jsou daleko za Šrámkem . Tendování dnešních „lidovců“ k pravicovým stanoviskům je zřejmé. Jsou nejen germanofilní, ale také rusofonní. O slovanství u nich si musíme nechat jen zdát.
V době druhé světové války zastával J. Šrámek funkci předsedy československé londýnské vlády. Dr. Procházka se v exilu zúčastnil na tvorbě dekretů prezidenta republiky. Na nich jsou podpisy i pozdějších lidoveckých ministrů československé vlády v osvobozené republice.
Vedení ČSL bylo i pro konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, bylo zcela jednoznačně pro odsun Němců. Tyto kroky, které byly zcela v souladu s rozhodnutím vítězných protinacistických mocností a mezinárodním právem, plně podporovala zdrcující většina našeho národa. F. Hála výslovně vítal opatření, která znemožnila proněmecké zrádcovské šlechtě ujmout se jejich dřívějších majetků.
Když někteří činitelé rozpuštěné agrární strany hledali u prezidenta Beneše radu, do které strany by měli vstoupit, vyjádřil se pan prezident v tom smyslu, že Šrámkova lidová strana je mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. Ano, tehdy vliv křesťanskosociálních myšlenek, které vytvářely soustavu křesťanského socialismu, byl v ČSL stále značný.
Uvedené skutečnosti, můžeme říci naše demokratické, vlastenecké a sociální tradice, jsou mnohdy jednáním části vedoucích funkcionářů současné KDU-ČSL nejen přehlíženy, ale i pošlapávány. Deficit vlasteneckého, sociálního a demokratického cítění těchto elit je až zarážející. Jejich blízkost a vstřícnost některým tzv. sudetoněmeckým požadavkům, postupné odcizování, až na několik málo výjimek, principům sociální spravedlnosti a demokracie je pobuřující. V těchto souvislostech není divu, že se vyskytují i snahy přepisovat dějiny strany. Nakolik jsou v pozadí uvedeného německé zájmy a peníze, které poskytují především některé německé nadace, např. Nadace Konráda Adenauera, Nadace Hanse Seidla, lze se jen dohadovat.
Křesťanskosociální hnutí na křesťanskosociální a původní lidovecké tradice navazuje. Snažme se uvěřit, že projevy zpátečnické a germanofilní politiky soudobé KDU-ČSL nejsou trvalé. Hrozí však nebezpečí, že někteří straničtí „vůdci“ vedou stranu k zániku nebo k její transformaci na více pravou než středovou stranu. Nezapomeňme na slova dr. Jana Šrámka, která pronesl v roce 1946, když část funkcionářů se snažila přetvořit ČSL ve stranu liberální, že ČSL, pokud přestane být sociální, ztratí smysl své existence.
KSH usiluje alespoň o uchování povědomí o vlasteneckých, demokratických a sociálních tradic, které formulovaly křesťanští sociálové a lidovci již v 19. věku a počátkem 20. století, a následné generace našich předchůdců je předávaly vždy generaci nastupující. Budeme toho schopni i my?
KSH chce v současnosti i v budoucnosti volně patřit k těm společenským silám, jimž je vlastní vlastenectví, úsilí o sociální spravedlnost a snahy o reálnou zastupitelskou demokracii systémově prohlubovanou o formy demokracie přímé, jímž je vlastní snažení o zachování světového míru a dodržování norem mezinárodního práva. Zdůrazňujeme, že demokracii chápeme v masarykovském a benešovském duchu. Podmínkou reálnosti demokracie je její rozšíření z oblasti politické i na oblast hospodářskou a sociální. Dr. O. Tuleškov
Z myšlenek prof. ThDr. K. Derksena:
„ Pravičácké křesťanství má tedy svůj přiléhavý přívlastek - asociální, což je v podstatě amorální. Asociální křesťanství není křesťanství, neboť odporuje učení Ježíše Krista. Křesťanství je vysoce sociální. Usiluje o sociální spravedlnost v lidské společnosti, o mír na celém světě, o porozumění mezi národy. Křesťanství je i vysoce morální, tolerantní ke všemu, co není v rozporu s mírovým soužitím všech se všemi, co není v rozporu se zachováním podmínek pro přežití života na Zemi, co není v rozporu s právem každého člověka na důstojný život, pokud on sám si nevynucuje nadprávo vůči svým bližním.
Tyto křesťanské zásady se neslučují s pravicovou politikou, která jedněm přiznává nadpráví, jiným odepírá právo na spravedlnost, zejména na sociální spravedlnost. Pravicová politika je v samé své podstatě politikou nespravedlivou, proto nemůže být křesťanskou. Nejsou ve skutečnosti křesťanské ani křesťansko-demokratické strany v evropských státech, neboť jsou to strany výrazně pravicového typu. Těmto politickým stranám název "křesťanská" nepřísluší.
Křesťanská politika usiluje o sociální spravedlnost, o život v míru na celém světě, neboť neexistuje a nikdy neexistovala nějaká odůvodnitelná příčina ke vzájemnému vraždění. Neexistuje nijaká odůvodnitelná příčina pro vyvolávání válek mezi národy a tím méně mezi lidmi různé náboženské víry. Války jsou nejtěžším proviněním proti Božím zákonům, proti celému Desateru, protože ve válečném běsnění, je-li už válka rozpoutána, je porušováno všech deset přikázání Desatera. A je tragédií, jde-li o válku náboženskou. Jde-li o válku, která byla rozpoutána "jménem pravé víry a Boha". Vzpomeňme na slova Ježíše Krista, jimiž se loučil s učedníky svými. Řekl jim: "Jděte a učte všechny národy.“ Neřekl jim, aby šířili křesťanství násilím, pod trestem smrti, nepřijmou-li ho. Neřekl jim ani, aby zabíjeli ty, o nichž by pojali podezření ze spojení s ďáblem. Vůbec je nenabádal k ničemu zlému; ani k hromadění majetku a k světské moci nad lidmi. A těžko věřit tomu, že by následníci učedníků Krista o tom nic nevěděli. A přesto šířili křesťanství násilím, mečem válečnými taženími proti nekřesťanským (pohanským) národům. Těžko věřit tomu, že by nic z učení Ježíše Krista nevěděli ti, kteří rozpoutali náboženské války v minulosti či nedávné době (v Severním Irsku) nebo dokonce v současnosti (Bosna). Křesťan nikdy nevyvolává válku. Není žádný důvod pro to, aby křesťan natolik nenáviděl své bližní, jinověrce, že by proti nim zahájil něco tak obludného, něco tak ďábelského jako je válka…
Nebude snadné toto ušlechtilé hnutí křesťanských sociálů dostat do povědomí širokých vrstev obyvatel Evropy a světa. Kdyby se toto hnutí více rozšířilo, kdyby získalo převahu, znamenalo by to VÍTĚZSTVÍ DOBRA NAD ZLEM: Především však návrat k původní křesťanské ideologii, tak, jak byla ustanovena Ježíšem Kristem. Kněží, biskupové a papeži jsou služebníky lidu Božího, a ne jeho páni. ...
Profesor ThDr. Karl Derksen, teolog evropského formátu, byl jedním ze zakladatelů Ekumenického mírového fora evropských katolíků a jeho dlouholetým předsedou. Současně byl i víceprovincionálem jednoho z holandských řeholních řádů. –red.
Papež nepřijal rezignaci biskupa Radovského
Zůstává tedy další rok v čele plzeňské diecéze, přestože již dovršil věk 75 let. V té době bude hledán a jistě i nalezen vhodný kandidát na biskupský stolec.
Zatímco Vatikánu se uvedený krok jistě jeví jako nejvhodnější, pak nám, křesťanským sociálům, je líto, že člověk, který se tak angažuje ve vztazích se sudety, kdy v některých obdobích se zdá, že kvůli sudetomilní činnosti nemůže mít ani dostatek času pro svou diecézi, setrvá ve svém úřadu ještě rok. Pan biskup Radovský se vyznačoval také tím, že se neustále sudetům omlouval za naše činy, a to někdy dokonce snad i jménem celého národa. Samozřejmě, že k tomu jej nikdo nezmocnil, přesto tak činil. Za to od druhé strany sklízel uznání i medaile.
Svého času byl Radkovský zpovědníkem Josefa Luxe, pravděpodobně poté, kdy tento fokolarín se stal předsedou ČSL. Z té doby máme též jednu velmi zajímavou informaci. Jednoho dne navečer zasedalo předsednictvo ČSL. Kromě jiného jednalo i o novém kandidátu na post generálního tajemníka strany. Doporučilo J. Luxovi, aby na následném zasedání ÚV ČSL navrhl na tuto funkci ing. K. Filku. Předsednictvo jednalo až do pozdních večerních hodin.
Druhý den ráno zasedal ÚV ČSL. Čekali jsme, že J. Lux v souladu s doporučením PÚV navrhne ÚV na funkci generálního sekretáře Brňáka, K. Filku, ale nestalo se tak. Karla jsme jen tak tak na zasedání udrželi v klidu. Všichni jsme byli nesmírně překvapení. Jestliže J. Lux s návrhem předsednictva souhlasil, tak jsme byli o tom informováni, co se stalo za těch několik nočních hodin od skončení jednání PÚV a jednáním ÚV? Snažili jsme se vše racionálně vysvětlit. Dozvěděli jsme se, že v noci byl u Luxe jeho zpovědník. Nikdo více. A tak vysvětlení bylo nasnadě. Podle našich informací i Radkovský byl fokolarín. Dokonce nově v oddělení předsedy strany bylo několik fokolarínu, údajně k nim patřila i jeho osobní sekretářka, u níž pak přes den se scházeli spolčenci ke společným modlitbám.
Samozřejmě uvedené je nyní těžko plně dokazatelné. Přesto jsme byli přesvědčeni, že autentické lidovectví již tehdy podléhalo výbojnému a ambiciosnímu fokularismu. Duch Šrámka byl poté postupně převrstven snahami o co největší podíl na moci, nejen ve straně, ale i v republice. O to se již tehdy hrálo! –red.
Těžký boj slovanských národů s cizáckými imperiálními silami
Vítězství ve druhé světové válce Slované draze zaplatili 36 miliony životy. Německo, které bojovalo na vícero frontách, ztratilo asi 8 milionů obyvatel, včetně těch, kteří padli ve válce.
Německo přes zdrcující porážku a poválečné všeobecné opovržení brzy obnovilo své protislovanské tažení. Financovalo a politicky podporovalo separatismus některých jugoslávských republik. V kritické okamžiky SRN začala dovážet svým chráněncům v Jugoslávii, především v Chorvatsku, výstroj i výzbroj. Západní novináři byli překvapení, když viděli teroristy z UCK ve východoněmeckých uniformách a s východoněmeckými zbraněmi.
Když všechno protisrbské úsilí se ukázalo jako nedostatečné, Srbové na Kosovu se statečně a účinně bránili, v březnu 1999 zahájilo NATO svou „humanitární“ bombardovací kampaň. Desetitýdenní agrese jen zpočátku byla zaměřena na vojenské cíle. Pak následovala infrastruktura, školy nemocnice, umíralo civilní obyvatelstvo po stovkách. Agresi nepřežilo asi 2000 Srbů, včetně dětí. Zvlášť zavrženíhodné bylo, že NATO používalo i munici s rakovinotvorným ochuzeným uranem. Materiální škody, které NATO Srbsku nikdy ani korunou nezaplatilo, se blížily asi 100 miliardám dolarů.
Hanbou ČR je, že jsme se postavili na stranu agresora. Povolili jsme natovským bombardovacím svazům přelety přes naše území. To byl první zavrženíhodný krok, který jsme vůči Srbsku, našemu dávnému a věrnému spojenci, učinili. Mlčeli jsme a mlčíme k činnosti tzv. Haagského tribunálu, který především a exemplárně trestá Srby, a to i nevinné, kdežto Chorvaty či Bosňáky šanuje. A jedním z vrcholů naši zrady vůči přátelským Srbům bylo uznání Kosova jako samostatného státu. Přestože rezoluce č. 1244, jež zakotvuje Kosovo jako součást Srbska, je stále platná.
Ale i Srbsko, které chtěli Američané snad zabombardovat do doby kamenné, nakonec ukázalo více vděku vůči Rusku nežli my. Přátelská slova srbského prezidenta vůči Rusku a Putinovi, spolu s propůjčením nejvyššího srbského řádu prezidentu RF, vypovídají hodně o vděčnosti Rusku. Srbsko se nenechalo ani donutit k vyhlášení protiruských sankcí. Samozřejmě i v Srbsku, zejména v tzv. nestátních organizacích placených Západem, jsou rusofobové. Kam však se hrabou na pana K. Schwarzenberga a jeho partu.
V rusofofii „našich“ některých kruhů nám můžou konkurovat snad jenom Poláci a Ukrajinci. Ani jedni, ani druzí, vzhledem ke svým ekonomickým zájmům, životním podmínkám svého lidu, by jí však neměli trpět. Je luxusem, za který se platí. Doufejme, že jen penězi. I když Ukrajinci, díky majdanskému převratu, organizovaném a podporovaném Západem, již krvácejí na slovanské novoruské zemi a jejich krev se mísí s ruskou.
Slovanský svět, sdílející civilizační hodnoty a principy, je v současnosti stále mocnou silou, přestože jeho některé národy jsou nemocné. V těžkých životních podmínkách v Německu živoří Lužičtí Srbové. Polabští Slované, kteří byli Germány po staletí léčeni ohněm a mečem, již dávno této medicíně podlehli. Můžeme však ještě hodně udělat pro Srby v Lužici a zachránit je před germanizací, která na ně naléhá stále těsněji a zhoubněji. Němci jim berou i jejich školy.
Ti, kteří touží po hegemonii regionální nebo světové, měli vždy zájem jednotu slovanského světa rozkládat a jednotlivé jeho národy stavět proti sobě. V současnosti probíhá velká hra. Jejím cílem je zlomit Rusko a podřídit ho západním zájmům. Řada slovanských národů Rusku děkuje za svoje osvobození. Vděčnost by měly projevit alespoň tím, že se nezúčastní vytváření protiruské koalice, případně, podle možností, Rusko i podpořit. Rusko nepředstavuje osu zla. Právě naopak! K ní patří určité mocenské kruhy v USA, Německu a v jiných anglosaských státech, zdaleka tedy ne všichni jejich občané!
V praxi vidíme, jaké důsledky mají jejich snahy o silové vnášení svobody a demokracie. Stačí se podívat na Irák, Afghánistán, Libyi. Jejich působením našly smrt statisíce lidí. Z milionů lidí se stali běženci. Přesto svět jakoby omráčen, mlčí. V lepším případě se vzmůže na omezené verbální protesty. A to je nedostatečně málo.
Lidstvo nepotřebuje války, ale mír. I špatný mír je lepší než „dobrá“ válka.
F. Truxa
Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček promluvil 6. října mluvit na půdě Církve československé husitské v Chlumci nad Cidlinou o současném politickém a mezinárodním dění. Beseda se konala na pozvání tamního Českého svazu bojovníků za svobodu ve spolupráci s místní organizací KSČM. –red.
Vážení přátelé,
brzy vstoupíme do 24. roku naší společné činnosti. Za tu dobu jsme vydali stovky nejrůznějších titulů, především vlastenecké, sociální a křesťanskosociální povahy. Celkový náklad tvořily mnohem více než statisíce výtisků či propagačních listů.
Průměrně za rok vydáme kolem 50 titulů. Některé z nich jsou překladové práce, které jsou velmi časově náročné. Proto potřebujeme další překladatele z němčiny a angličtiny. V této souvislosti musíme však zdůraznit, že za žádné služby, které poskytujeme svým čtenářům, neplatíme. Každý z nás pracuje bez jakéhokoliv nároku na finanční odměnu. Přivítáme velmi, když i přes tuto skutečnost, se přihlásíte ke spolupráci s námi. Potřebujeme i další autory i upozornění z terénu na různé důležité události. Jakoukoliv formu spolupráce, jíž nám nabídnete, přivítáme s radostí. Za velmi důležité považujeme šíření našich tiskovin v místech. Pro řadu z nás jde o samozřejmou věc, již naplňujeme podle svých možností. Ti, co mají přístup ke kopírkám, kopírují a dále šíří naše texty.
Celkem úspěšní jsme i na internetu. Máme své webové i facebokové stránky. V současnosti denně na nich hostuje 500 až 600 čtenářů z asi 25 států světa. Je důležité upozorňovat své známe na tuto naši činnost a tak získávat další čtenáře.
Naši činnost vykonáváme v mezích, jíž nám nastavují naše finanční možnosti. Až do r. 2013 jsme s penězi neměli problém. Mohli jsme řadě sociálně slabých čtenářů posílat naše brožurky zdarma. Považovali jsme to za svou povinnost. Dělali jsme to rádi. V současném roce však dobrovolné finanční příspěvky po dlouhé době nestačily na pokrytí našich nákladů. Naše situace není kritická. Máme finanční rezervy. Pokud v příštím roce získáme dostatek prostředků, činnost nebudeme muset omezovat. Soustředíme se na větší efektivnost práce. Proto prosíme, pokud můžete, pošlete nám na rok 2015 částku alespoň 350 Kč. Kdo můžete nám poskytnou více, udělejte tak. Poštovní poukázku přikládáme. Řadu let to takto fungovalo bez jakýchkoliv problémů. Víme, že na snížení výše vašich příspěvků měla velký vliv asociální politika pravicových vlád. Děkujeme za pochopení a schopnost přinést v dobré věci i nějakou oběť. Jinak to ani v normálním lidském životě nejde. Společně vše děláme nejen pro KSH, ale především pro republiku a její dobro, pro důstojný život v míru a spravedlnosti všech lidí bez rozdílu. –red.
K našemu programovému zaměření je důležité říci alespoň několik vět. V současnosti vzpomínáme na vznik Československé republiky. Po tři staletí habsburské nadvlády jsme postrádali svou státnost. Byli jsme pouze jednou ze zemí Rakouska. 28. říjen 1918 český národ vrátll mezi svobodné a rovnoprávné národy a obnovil naší státnost. Československá republika se stala skutečností.
Svou suverenitu jsme v rámci socialistického bloku zaměnili za omezenou. Když po listopadu 1989 jsme se zařadili k Západu a EU, stala se z ČSR nejprve ČR a pak opět jen země s omezenou suverenitou. Se sovětského bláta jsme se dostali do americké a eurounijní louže. S tím se nehodláme smířit. Chceme být ne nějakým protektorátem, byť mírným, nebo kolonii, ale chceme obnovit, alespoň v rámci širších možností, svou suverenitu. Proto nechceme federalizující se Evropu, s rozhodujícím německým vlivem, ale Evropu suverénních států, které v souladu se svým svobodným rozhodnutím budou spolupracovat v rozsahu, který si svobodně určí. Chceme se opět stát z obyčejné země suverénním státem, kterému by jeho „spojenci“ nediktovali, co má dělat. Cesta to bude obtížná. Je podmíněná i geopolitickými změnami, v jejichž průběhu by se unipolární světový systém změnil v multipolární, jenž by přinesl opět vládu mezinárodního práva nad světem, v němž by o otázkách války a míru rozhodovala v souladu s Chartou OSN Rada bezpečnosti OSN. Vítáme kontakty vlastenecké pravice a levice s cílem zajistit obhajobu našich národních a státních zájmů. Tyto snahy budeme podporovat a snažit se je obohacovat o křesťanskosociální rozměr. -red.
Milostiplné Vánoce a Boží požehnání v novém roce Vám všem přeje redakce Křesťanského sociála.
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 27. října 2014.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz