v roce 2009
II.část
Uvítací projev prezidenta republiky Slovinska dr. Danilo Türka
Dámy a pánové, vzácní hosté,
s velkým potěšením využívám příležitosti uvítat Vás na prvním evropském kongresu vyhnanců a uprchlíků, obětí nacismu a fašismu v letech 1920 až 1945. Tato událost byla organizována slovinskou asociací pod vedením její prezidentky, paní Ivicou Žnidaršič. Moje srdečné přivítání patří všem účastníkům jednotlivě a zvláště těm delegacím, které přicestovaly z jedenácti přátelských evropských zemí.
Slovinsko je mladá země, která dosáhla své nezávislosti na základě plebiscitu, nejdemokratičtějšího a přímého vyjádření politické vůle lidu. Po vyhlášení nezávislosti Slovinska dne 25. června 1991 následovala válka, která trvala však krátce a nemohla zabránit ani zrození Slovinska, ani ukončení fáze dezintegrace dřívější socialistické Jugoslávie.
Tato nová skutečnost vzbudila zájem řady zemí, které během jednoho roku uznaly nezávislost Slovinska a umožnily mu členství v OSN v květnu 1992. Po méně než šestiletém období se stalo Slovinsko nestálým členem Rady bezpečnosti OSN. Tyto skutečnosti přispěly ke konsolidaci mezinárodní pozice a zviditelnění na globální politické mapě.
Dalšími kroky bylo členství v Evropské radě, OBSE, NATO a v roce 2004 v Evropské Unii. Přestože jde o malý a mladý stát, Slovinsko bylo velmi aktivní ve všech těchto organizacích, což přineslo předsednictví v OBSE v roce 2005, Rady evropské unie v roce 2008 a v Evropské radě v roce 2009. V roce 2007 se stalo Slovinsko dalším členem Schengenské dohody a přijalo evropskou měnu EURO. Dnes můžeme říci, že Slovinsko se stalo úspěšným, silným a respektovaným členem rostoucí evropské rodiny národů, které ruku v ruce vytváří politickou, finanční, ekonomickou, sociální, kulturní a morální image starého kontinentu. K tomuto druhu vývoje však nedošlo samo od sebe. Naše dějiny jsou plná úskalí, která musela být po staletí opatrně překonávána, abychom jako národ přežili. Bez ohledu na to, pod jakou korunou jsme byli, péče a boj za zachování našich kulturních hodnot a zvláště slovinského jazyka bylo vždy hlavním cílem naší činnosti.
Duch odporu malého národa umožnil také odolat fašismu a nacismu. Stejně jako pro jiné národy, druhá světová válka byla nejkrutější zkouškou v historii Slovinska. Okupováno nacistickým Německem, fašistickou Itálií a Maďarskem během druhé světové války, slovinská země byla nasáklá krví těch, kteří byli organizováni v Osvobozenecké frontě a vzdorovali okupačním silám. Mnoho Slovinců byla vyhnáno ze svých domovů a odsouzeno na nucené práce nebo posláno do koncentračních táborů, kde mnozí z nich ztratili své mladé životy. Ti z vás, kteří jste se vrátili, nikdy nezapomenete.
Ohroženi takovými záměrnými a systematickými pokusy o vyhlazení národa, Slovinci, přes všechnu přesilu přežili do května 1945 jako součást vítězných národů druhé světové války. Náš příspěvek spojeným silám byl větší, než se dalo očekávat od tak malého národa. Jako základ naší státnosti nesmí být nikdy zapomenuta tato statečnost a odvážný vzdor.
Sdílíme podobný osud s jinými evropskými národy, zvláště s těmi, kteří jsou zastoupeni na dnešním kongresu. Společně s Vámi věříme, že tato část dějin nemůže a nesmí být zapomenuta. Zatímco historické informace mohou být někdy velmi abstraktní, zkušenosti, vzpomínky a osobní svědectví dohromady přispívají k pohledu do tváře mnohým historickým informacím, osudům lidí a národů. Toto je důvod, proč dnešní událost je nanejvýš důležitá. Způsob, jakým jste organizováni v jednotlivých zemích, svědčí o skutečnosti, že zkušenosti a vzpomínky, které vyhnanci, uprchlíci a oběti války stále oživujete, uznáváte a vedete v kruzích spolupráce, jsou stále vyhledávány a posilují spolupráci a přátelství mezi jednotlivci a národy.
Vaše existence a aktivní činnost Vašich spolků, jakož i setkání, jako je dnešní, jsou zárukou, že toto nejtragičtější období v historii Evropy zůstane jako živé varování navždy v naší paměti.
Tímto posíláte jasnou zprávu těm, kteří si přejí přepsat dějiny, zkreslit historická fakta a pravdu a využít k politickým účelům. Zpráva, kterou dnes posíláte, je také určena zemím, které dodnes plně neuhradily válečné reparace.
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych závěrem uvedl pár slov o hlavním navrhovateli a organizátorovi dnešního kongresu, Společnosti vyhnanců Slovinska. Jejich velmi úspěšná práce, která začala v roce 1991, je považována ve Slovinsku za důležité vyjádření slovinské civilní společnosti, která usiluje o uchování historické paměti tohoto období a pomoci obětem války ve výkonu jejich práv.
Jejich styky s Vámi se všemi, kteří jste přišli z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Rakouska, Německa, Francie, České republiky, Slovenska, Polska, Ruska a Ukrajiny dokazují, že naše malá země má porozumění pro velké akce. Jsem potěšen, že jste pozvali starosty německých měst, která se starají o hroby slovinských vyhnanců, roztroušených na území bývalé třetí říše, a spolupracujete s nimi. Jsem také potěšen, že byli pozváni zástupci Mezinárodního Červeného kříže na tento kongres, kteří se snaží s velkým úsilím vystopovat osudy zmizelých osob po druhé světové válce.
Chtěl bych pochválit Vaši práci do dnešního dne a přeji Vám úspěchy v jejím pokračování, každému ve svém okolí a společně v našem evropském domě. A nyní je Váš domov tady, ve Slovinsku.
Slovinsko je přátelská země s pohostinným lidem. Doufám, že naše pohostinnost bude Vaším prvním zážitkem a přijedete znovu do naší země s Vaší rodinou a přáteli.
Přeji Vám úspěch ve Vaší práci v tomto dni vzpomínek, solidarity a přátelství
mezi národy.
Přeložil:Ing. Antonín Smrček
Prof. Ivica Žnidaršič, prezidentka Spolku Slovinských vyhnanců a
uprchlíků - spojených stejným osudem trpících
Shromáždili jsme se na prvním evropském kongresu vyhnanců a uprchlíků, obětí fašismu a nacismu v letech 1920 až 1945. Sponzorem kongresu je prezident Republiky Slovinska, dr. Danilo Türk, kterému vyslovuji vděčnost za jeho uvítací proslov. Zdravím zástupce státních představitelů Republiky Slovinska, velvyslance evropských států, které vyslaly jejich delegace vyhnanců a uprchlíků a všechny ostatní vzácné hosty a všechny s námi spolupracující osobnosti.
Jménem Slovinské společnosti vyhnanců1941-45 a jménem svým zvláště vítám delegace organizací a spolků, které zahrnují vyhnance a uprchlíky z evropských států a vyjadřuji jim vděčnost za zaslání jejich úvodních příspěvků, které byly přeloženy do slovinského a anglického jazyka a publikovány v kongresovém sborníku, takže všichni účastníci kongresu mohou mluvit svým vlastním jazykem.
Náš sborník, týkající se vyhnanců Slovinska, organizace slovinských vyhnanců, nuceně nasazených pracovníků a uprchlíků usiluje o posílení jejich statutu a práv. Je k disposici pouze ve slovinském a německém jazyce. Ráda bych vyjádřila spokojenost a radost ze skutečnosti, že všichni máme možnost se lépe poznat, zjistit více o našich společných osudech, a jakým ukrutnostem jako svědkové druhé světové války je třeba zabránit, včetně formování nových fašistických a nacistických organizací.
Vracíme se zpět, pokud jde o období mezi oběma světovými válkami, protože velká část slovinského teritoria zůstala součástí Itale a Rakouska, kde agrese a útlak Slovinců začal již před začátkem druhé světové války- Slovinci stále bojují v sousedních zemích o svá národní práva.
Ohromné množství životů bylo ztraceno ve druhé světové válce, což zahrnuje 55 milionů mrtvých, z toho přes 30 milionů civilistů, 35 milionů zraněných, 3 miliony pohřešovaných a značná část majetků zdevastována. Bolest, ponížení a smutek zanechaly mnoho následků, které my vyhnanci a uprchlíci dodnes cítíme. Čas zhojil naše rány, ale zanechal v nás trpké vzpomínky, které nás nutí připomínat všem představitelům Evropy a světa tyto dny a vyzvat je, aby zvýšili svá úsilí zabránit návratu těchto hrůz, které jsme prožili. Měli bychom všichni usilovat a zabránit tomu, aby bohatství světa bylo používáno na zbrojení, což se v současnosti děje. Mělo by být využito k zabránění válkám, hladu a ke zlepšení úrovně života všech národů a lidstva. Ve 20. století bylo vyhnáno nebo muselo uprchnou ze svých domovů 251 milionů lidí. Navíc, vládnoucí politici nebyli schopni zabránit masakrům, které mohou být dosvědčeny v celém světě i dnes. Je důležité sdružovat se, spolupracovat na přátelské bázi a navzájem si věřit. Jsme spojeni společným osudem a reprezentujeme spolky a organizace, pracující speciálním a ušlechtilým způsobem, jsme lidé určitého věku, který nás zastrašuje a posiluje v nás vědomí důležitosti života, solidarity a mírové koexistence mezi lidmi a národy.
Až 11 delegací a spolků z evropských států se zúčastnilo kongresu lidí, kteří sdíleli stejný osud fašistického a nacistického násilí jako Slovinci. Po více než 64 letech se očekávalo, že nebude nadále nutné vysvětlovat znovu formy násilí a genocidy, které byly praktikovány fašistickými a nacistickými režimy na národech Evropy po první světové válce a během druhé světové války.
Doufali jsme, že civilní oběti válečné agrese budou schopné posílit své postavení, získat práva na osobní a materiální reparace brzy po skončení druhé světové války.
Doufali jsme, že rezoluce týkající se reparací válečných škod, schválená spojenci na mírové a reparační konferenci, budou uskutečněna. Ale krutá světová realita nám denně připomíná, že fašismus a nacismus stále žije. Jsme si vědomi, že rezoluce mírových konferencí nejsou plněny, protože některá práva stále zůstávají neuznávána.
Je naprostý nedostatek hodnocení okupace a rozdělení Slovinska během druhé světové války a nic jsme také nenašli o odnárodňování a politice genocidy, vedené proti slovinské populaci v době okupace i předtím.
V roce 2007 prohlásil italský prezident, že italské koncentrační tábory nebyly nic více než letní tábory. Unie Istrijců, složená z Italů, kteří opustili Slovinsko v roce 1945, poslala Evropské unii v březnu téhož roku výzvu, zahrnující požadavek jejich návratu do lokalit, které opustili po skončení druhé světové války a žádají, aby státy Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko vyhověly jejich požadavkům. Vyzvali také sudetské a ostatní Němce, aby se vrátili do svých domovů z předtím uvedených států po skončení druhé světové války. Avšak Němci z Kočevje byli jediní, kteří žádali Hitlera o přemístění ze Slovinska zpět do Říše. Prodali své majetky, okupovali pozemky a domy vyhnaných Slovinců a jejich návrat pochopitelně nepřichází v úvahu.
Musíme zabránit Evropské Unii, aby přijala jakýkoliv evropský dokument, který by byl vypracován na podkladě falsifikace dějin.
Iniciativy pro společné styky evropských spolků
Slovinská Společnost vyhnanců 1941-1945 iniciovala vzájemné styky s odpovídajícími spolky již před deseti lety, ale iniciativa byla posílena po roce 2002, kdy jsme kontaktovali velvyslanectví některých evropských zemí v Lublani se žádostí o pomoc při získání adres těch organizací, které by byly ochotné slyšet na přání spolupracovat. Následně jsme navrhli utvoření mezinárodní komise vyhnanců a uprchlíků, kteří byli oběti nacismu a fašismu během 2. světové války, a rozšíření Muzea vyhnanců v Rajhenburgském zámku o výstavu o deportacích a internacích ostatních evropských národů.
Avšak rozšíření kontaktů probíhalo pomalu, protože jsme nevěděli, jestli v Evropě existuje organizace, která se stará a má evidenci vyhnanců, uprchlíků a nuceně nasazených pracovníků. Nejužší styky jsme navázali s českým Kruhem občanů České republiky, vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Zúčastnili jsme se jejich konference dne 17.listopadu 2007 v Praze a podepsali dohodu o spolupráci. Na této konferenci jsme navrhli uspořádání první evropské konference deportovaných a obětí nacismu a fašismu. Účastníci konference se dohodli, že kongres by měl být v Lublani. Deklarace, která byla schválena na kongresu v Praze, byla rovněž podepsána zástupci Polska. Spolek deportovaných Slovinců z Carinthie rovněž podpořil návrh uspořádat tento kongres.
Navázali jsme kontakty s mezinárodní organizaci pro migraci IOM, kurátorem
německého Fondu paměti, odpovědnosti a budoucnosti a starosty některých měst v Německu, kde jsou hroby slovinských vyhnanců. Naše spolupráce s německým městem Rudolstadt, které založilo spolek pro studium nucených prací, je zvláště dobrá, s jejím prezidentem a starostou města se setkáváme zde, na této konferenci.
Studenti německého města Rudolstadt dokonce v rámci absolutoria druhého stupně střední školy psali práci na téma "Nucené práce během 2. světové války" a také zahrnuli svědectví slovinských deportovaných a nuceně nasazených ve městě během 2. světové války. Oznámení prací bylo veřejné za přítomnosti žurnalistů, profesorského sboru,delegace DIS a starosty Rudolstadtu.Toto všechno představuje úspěch v seznamování mládeže s událostmi 2. světové války a je velkým příkladem pro ostatní německá města a školy v Itálii.
Vybrali jsme 6. červen jako den uspořádání kongresu, protože je odvozen od 7 června 1941, připomínající největší transport Slovinců, kteří byli deportováni v roce 1941. Několik tisíc našich členů se v tento den shromažďuje, takže kombinujeme Den slovinských deportací s naším kongresem.
Účelem kongresu je podpořit větší spojení spolků a organizací v Evropě zahrnující deportované a uprchlíky, kteří byli oběťmi fašismu a nacismu, vytvořit vhodné podmínky pro výměnu zkušeností pokud jde o úsilí udržet minulost v historické paměti, posílit status a práva civilních obětí války. Toto všechno za účelem lepšího vzájemného poznání na bázi sdíleného podobného osudu, posílit přátelské vztahy a toleranci mezi národy a sledovat posilování lidských práv v boji proti všem formám rasismu. Zaznamenali jsme nárůst fašistických tendencí v Evropě, kde neofašismus a neonacismus se skrývají pod rouškou patriotismu. Stále roste míra nesnášenlivosti s odlišnými lidmi a s těmi,kteří myslí rozdílně.
Je asi naším osudem, že budeme stále vysvětlovat nejen naše utrpení během vyhnání a když jsme byli uprchlíky, ale také tvrdý život a absenci jakékoliv pomoci v našem dětství po návratu z vyhnanství. Je tedy nejdůležitější nezrušit hranice mezi násilnými činy okupantů a jejich přisluhovačů a oběťmi fašismu a nacismu.
Na čem skutečně záleží, je náš zájem na zachování historických faktů, vzpomínek a svědectví, která získáváme na hromadných shromážděních 7.června - na Den deportovaných s výstavami, knihami, publikacemi, aktivitami muzea, protože nemůžeme připustit, aby naše utrpení, naše ztráty na životech, zničené dětství a mládí, ztráty majetku, ztráty individuelního rozvoje, ztráty zdraví, těžká fyzická a psychická zranění, zaviněná těžkou prací a válečné tragedie v táborech a vyhnanství byla prostě zapomenuta.
Navrhli jsme v roce 1998, aby Museum Holocaustu ve Washingtonu také zveřejnilo genocidu Slovinců a dalších evropských národů během 2. světové války, dodatečně ke genocidě židů. Očekáváme, že Centrum proti vyháněním v Berlíně uspořádá výstavu, týkající se zločinů Hitlerova Německa a fašistické Itálie. Ráda bych se s Vámi podělila o některá historická fakta a vysvětlila utrpení slovinského národa během 2. světové války.
Druhá světová válka skoro zpečetila osud slovinského národa. Slovinsko bylo rozděleno a okupováno na jaře roku 1941 čtyřmi státy: Německem, Itálií, Maďarskem a nezávislým státem Chorvatska. Největší části teritoria usurpovalo Německo a Itálie. Civilní sluhové okupantů byli z 90% Rakušané.
Slovinský národ nebyl ušetřen ani jednoho typu násilí, zavedeného během 2. světové války. Cílem okupantů bylo zničit slovinský národ. S tímto cílem zavedli různé formy politiky odnárodnění. Všechny znaky a znamení, která by připomínala slovinský národ, byla okamžitě odstraněna. Odstranili všechny názvy ulic, tržišť, úřadů, obchodů a změnili jména na cizí,německá.
Všechny slovinské společnosti a organizace byly rozpuštěny, zrušeny byly všechny slovinské noviny. Slovinská umělecká slova a slova básnická byla potlačena. Zničili slovinské knihy a knihovny. Slovinské školy byly zavřeny, používání slovinského jazyka bylo zakázáno. Změnili slovinská jména a příjmení a zavedli ponižující rasové profilování.
Děti byly násilně odděleny od rodičů, mnoho Slovinců bylo deportováno, žalářováno, internováno, zatčeno a posláno do koncentračních táborů, na nucené práce, zastřelili rukojmí a násilně mobilizovali Slovince do okupační armády. Okupanti pálili vesnice, demolovali domy, využívali přírodní zdroje, kradli majetek Slovinců a posílali do svých mateřských zemí. Jedno z nejkrutějších opatření, praktikovaných německými okupanty v rámci denacionalizační politiky byla masová deportace Slovinců a osídlení Němci. Domy deportovaných byly obsazeny Němci z Kočevje, Bessarabie, Bukoviny, Dobrudže, Jižního Tyrolska, Dalmacie, Bosny a Rakouska.
První, kdo byli deportováni, byli slovinští učitelé, úředníci, vedoucí politických stran, kněží, spisovatelé a ostatní intelektuálové. Byli násilně odvlečeni do Srbska, Chorvatska a Bosny. Německý okupant během let 1941-45 deportoval ne méně než 63.000 Slovinců z oblastí Dolního Štajerska, Gorenje a údolí Nežida, z nichž většina, včetně 45.000 lidí byla deportována do 428 německých deportačních táborů, zřízených nacisty pro Slovince, včetně 10 tisíc deportovaných do Chorvatska a přibližně 7 tisíc do Srbska. Asi 17.000 se podařilo před deportací utéci.V roce 1942 deportovali Slovince z Corinthie a z území, které bylo okupováno Maďary. Po kapitulaci Itálie 1943 Němci deportovali velký počet obyvatel Primorje.
Deportovaní Slovinci byli násilně roztroušeni od Polska do Francie, severního Německa a všude v bývalé Jugoslávii se záměrem vymazat je jako národ z mapy Evropy. Měli jsme pracovat jako otroci do smrti ve prospěch nadřazeného německého národa, jak nařídil Goering: "Nezabíjet je, ale sedřít k smrti", nebo italský generál Robotti pronesl: "Je zde málo zabíjení". Fašisté říkávali,že "všichni muži tohoto zapomenutého kmene mají být zastřeleni."
Nebo slova Benita Mussoliniho na masovém shromáždění v Pule v roce 1920: "V našem jednání s rasou jako je slovanská, musíme zvolit politiku hole" nebo "Adriatické moře, což je náš záliv, musí odevzdat slovanskou rasu do našich rukou, pokud chceme uskutečnit náš středomořský sen.“
Od roku 1920 a dále, slovinský jazyk byl zakázán. Učitelé plivali do úst studentům, kteří se odvážili mluvit slovinsky. Počátkem roku 1929 nezůstaly v Primorsku žádné slovinské školy.
Zločinecké aktivity italských úřadů ovládly území oblasti, obklopující Lublaň. I naše hlavní město bylo obehnáno ostnatým drátem v délce přes 30 kilometrů, včetně strážních věží a bunkrů. Nikdo nemohl opustit město nebo se do něj dostat.
Komise pro vyšetřování válečných zločinů, ustavená v roce 1945, obvinila 4017 německých a 2518 italských válečných zločinců, kteří byli odpovědni za násilí proti Slovincům. Itálie dodnes válečné zločince soudům nevydala.
Návrat do vlasti
Teror, hlad a ponížení skončily v létě 1945. Tisíce těch, kteří přežili, se toužily vrátit do svých domovů. Po pádu fašismu a nacismu Slovinci, jako mnoho jiných, si přáli vrátit se do Slovinska a do svých zpustošených domovů. Zůstali jsme bez movitých majetků, mnozí z nás bez místa bydliště a hospodářských stavení. Němci z Kočevje a ostatní, kteří žili v našich domech, ničili naše lesy, vinice, hospodářská stavení, domácí a pracovní vybavení, zabili naše zvířata a poškodili mnoho domů. Velká část majetků, patřící deportovaným Slovincům byla v zájmu německých osídlenců a k posílení jejich národnosti vyvlastněna DAG /německou osidlovací společností/. Jednotlivá území nedostávala odpovídající pomoc k zajištění normálního života po skončení těžké zkoušky. Po skončení 2. světové války slovinští deportovaní neobdrželi status obětí válečné agrese, nedostali zdravotní, sociální ani penzijní pojištění, ani válečné reparace. Přijatá legislativa byla zaměřena výhradně na posílení práv odbojářů, kteří se zbraní bojovali s okupanty. Žádná z vlád bývalé Jugoslávie neudělala něco pro oběti válečné agrese.
Jedině nezávislý stát Slovinsko vyslyšel požadavky deportovaných Slovinců a jiných obětí válečné agrese. Byl přijat zákon o obětech válečné agrese a speciální zákon, uznávající reparace pro trpící psychologicky a fyzicky následkem deportace. Otázka materiálního odškodnění zatím však zůstává do dnešního dne otevřena.
O založení a práci Slovinské společnosti vyhnanců 1941-1945
8.000 Slovinských vyhnanců, nasazených na nucené práce a uprchlíků se shromáždilo na zámku Rajhenburg v Bretanici poblíž Krško dne 9. června 1991, v následném roce po vyhlášení nezávislosti Republiky Slovinsko a založilo Společnost Slovinských vyhnanců 1941-1945 /DIS/.
Křesla a stáje Rajhenburgského zámku byla svědkem jednoho z největších shromáždění deportovaných Slovinců v roce 1941, přibližně 63.000 Slovinců prošlo tímto táborem, aby se vydalo na cestu, vydlážděnou trním. Proto zde byla založena Slovinská společnost vyhnanců, na tomto místě jako připomínka a varování, týkající se tragedie deportací.
Iniciativy, požadavky a již prosazená práva
Po sjednocení Německa a deklaraci nezávislosti slovinského státu, my vyhnaní a uprchlí ze Slovinska jsme začali požadovat reparace za na nás spáchané bezpráví. Napsali jsme desítky dopisů, petic a materiálů, adresovaných úřadům slovinského státu, úřadu německého kancléře a různým úřadům německého státu.
Všechen shromážděný materiál, argumenty a iniciativy pomohly kompetentním ministerstvům utvářet jejich stanoviska a legislativu, týkající se neřešených otázek statutu válečných reparací. Materiály, které DIS shromáždila, ovlivnily postupně legislativní vedení právních nároků slovinských deportovaných a uprchlíků, jakož i ostatních obětí válečné agrese.
Vláda Slovinské republiky /RS/ posoudila zprávu, týkající se otevřených otázek válečných reparací v červnu roku 1993 a poslala ji Národnímu shromáždění Slovinské republiky k dalšímu posouzení. V roce 1994 Slovinský parlament přijal 20 resolucí, týkajících se statutu a práv slovinských vyhnanců a ostatních civilních obětí válečné agrese.
Národní shromáždění Republiky Slovinska schválilo zákon o obětech válečné agrese dne 17.října 1995, který zaručuje následující práva oprávněným:
zdravotní péči, zdravotní a klimatickou léčbu,
přiznání penze za kvalifikované období, právo na penzi s příznivými podmínkami,
nárok na válečné reparace v souladu s příslušným zákonem,
symbolickou měsíční rentu do konce života, která představuje 1,25 EURO za každý měsíc v koncentračním táboře pro ty, kteří byli uvězněni v táboře, za ukradené děti a věznění 0,84 EURO za deportaci a internaci, 0,50 EURO pro ty, kteří byli deportování a využíváni na práce a ti, kteří uprchli.
Národní shromáždění Republiky Slovinska schválilo změnu zákona o platbách náhrad obětem války a poválečné agrese, což zaručuje reparace za fyzické a psychologické utrpení a za zemřelé příbuzné. Podle tohoto zákona slovinští vyhnanci mají nárok na 104,32 EURO a uprchlíci 50,08 EURO za každý měsíc fyzického a psychologického utrpení. Za zemřelé rodiče je přiznána částka 834,50 EURO.
Německý zákon o založení fondu Paměti, Odpovědnosti a Budoucnosti byl přijat v srpnu 2000, zatím co Mezinárodní Organizace pro Migraci IOM s jejím sídlem v Ženevě byla označena za podobnou organizaci nežidovských obětí. V souhlase s příslušným zákonem bylo odškodné vyplaceno 10.910 Slovincům. Rakousko se rovněž připojilo a dostálo svým závazkům v souhlase s Aktem usmíření a zaplatilo reparace 2395 Slovincům.
Na základě dohod na tématické konferenci DIS byla podepsána dohoda mezi Mezinárodní organizací pro migraci a slovinskou Společností vyhnanců 1941-45 dne 28.února 2001, která se týkala spolupráce při posilování reparačních nároků, týkajících se nucených prací v souhlase s německou legislativou.
Přestože naše společnost byla nucena pracovat na statutu a posílení práv od našeho založení 9.června 1991, podařilo se jí věnovat po celou tuto dobu zajišťování historických faktů a sbírání vzpomínek i svědectví, muzejním a archivním aktivitám zároveň s vydáváním knih, brožur a prospektů.
Mimo vydávání vlastních novin, Vestnik DIS, a rozsáhlé publikační aktivity, také renovujeme náš stánek v zámku, který byl jedním z největších deportačníchtáborů pro Slovince v roce 1941. Muzeum současné historie spolupracuje dodávkami Muzeu Slovinských vyhnanců v Rajhenburgském zámku u Brestanice, které bychom rádi rozšířili o výstavu, týkající se vyhnanců z jiných evropských národů.
Přeložil: Ing. Antonín Smrček
Dr. Juraj Drotár, vedúci delegácie SZPB Slovensko
Vážený pán prezident, vážená paní predsedníčka, vážení delegáti,
v mene SZPB ďakujem za pozavanie našej delegácie na prvý Európský kongres vyhnancov a utečencov, obetí fašizmu a nacizmu. Dovoľte, aby som v úvode představil organizáciu, ktorú naša delegácie zastupuje.
SZPB je občianskym združením pôsobiacim na území Slovenskej republiky a je historickým a právnym nástupcom po Československom zväze protifašistických bojovníkov v Slovenskej republike.( ktorý vznikol z odbojových protifašistických organizácií z roku 1946 ). Združuje občanov SR a účastníkov boja za národné oslobodenie, proti fašizmu, za demokraciu a sociálnu spravodlivosť.
V súčasnej dobe je v SZPB organizované cca 22.000 občanov SR. Z toho je už len 4.200 priamych účastníkov odboja, asi 10.000 pozostalých vdov a detí a 5.800 ostatných členov, ktorí sú organizovaní v organizáciách pôsobiacich na celom území Slovenska. Rozhodujúcu pozornosť venujeme, účastníkom odboja, pravdivému vysvetľovaniu histórie boja proti fašizmu a za národné oslobodenie, rozhodne vystupujeme proti extrémnym silám propagujúcim nacionalizmus, rasizmus a ľudáctvo. Dbáme o sociálne a zdravotné zabezpečenie účastníkov odboja v druhej svetovej vojne. V spolupráci s orgánmi štátnej a verejnej správy usilujeme o dôstojné spomienkové oslavy a pietne akty výročí SNP a oslobodenia, semináre a besedy pre mladú generáciu po celej republike. U orgánov štátnej správy sa usilujeme o ochranu a údržbu pamätníkov, pomníkov a hrobov padlých v boji proti fašizmu.
Slovenský zväz protifašistických bojovníkov má podporu štátnych, vládnych a samosprávnych orgánov, ktorí sa pravidelne zúčastňujú na aktivitách spojených z významnými výročiami SNP a oslobodenie. V tomto roku SR si pripomína 65. výročie SNP – celonárodného vystúpenia v boji proti fašizmu. Týmto aktom sa Slovenska republika pripojila k štátom protihitlerovskej koalície.
Vážení delegáti,
v nadväzností na zverejnené udalosti násilia fašizmu v dokumentoch prezentácie kongresu, ktoré sa udiali voči obyvateľom Slovenska v rokoch 1938–1945 pri realizácií protižidovských zákonov v tzv. „ Konečnom riešení židovskej otázky“ a proti účastníkom Slovenského národného povstania, pozastavím sa pri dôsledkoch týchto tragických udalosti.
V prvej vlne deportácie židovského obyvateľstva, došlo k deportácií 57.752 tisíc obyvateľov Slovenska do koncentračných a vyhladzovacích táborov na území Poľska a Nemecka. Po prvej vlne deportácie na Slovensku zostalo už len asi 22.000 židovských obyvateľov.
Teraz zameriam Vašu pozornosť na udalosti, ktoré sa stali po obsadení Slovenska nemeckými vojskami po auguste 1944.
Teror a represálie fašistov na Slovensku prebiehali od konca augusta 1944 až do oslobodenia jednotlivých krajoch Slovenska. Vyvrcholili v období SNP od konca augusta 1944 do polovici novembra 1944.
Okupačná jednotky wehrmachtu a zložky zbraní SS vtrhli na územie Slovenska 29. augusta 1944 so zámerom vojenský potlačiť SNP a pacifikovať slovenský priestor. Povstalecké jednotky boli potenciálnym nebezpečenstvom pre skupiny nemeckých armád Stred a Juh v tyle. Okupačné jednotky po ich vpáde na Slovensko výdatne podporovali orgány a útvary nemeckej bezpečnostnej polície ( SIPO ) a bezpečnostnej služby ( SD). Jadro tvorili dve einsatzkommanda. Na bezuzdnom vraždení sa podieľali aj Pohotovostné oddiely Hlinkovej gardy a jednotky Heimatschutzu, ( z obyvateľov Slovenska, nemeckej národnosti ), ktoré asistovali pri vykonávaní fašistických bezpečnostných opatrení. Uvedené zložky mali za úlohu zastrašovanie obyvateľstva a masovú likvidáciu účastníkov povstania, deportáciu antifašistov a rasovo nevhodných občanov do koncentračných táborov.
Celková bilancia zločinov je otrasná, násilie zasiahlo všetky kraje Slovenska najviac však stredné Slovensko, najviac však okresy Banská Bystria, Banská Štiavnica, Brezno, Kremnica, Martín, Zvolen, Žilina, ale aj Dobšiná, Revúca, Hnúšťa Modrý Kameň, a Tokajík na východnom Slovensku.
Len jednotky Einsatzkommando 14 zavraždili 2876 osôb, ktoré boli nájdené v 66 hromadných hroboch. Medzi zavraždenými boli Slováci, Česi, Francúzi, členovia britskej vojenskej misie – Amsterdam, Rusi, Ukrajinci, a Židia.
Špeciálna protipartizánska jednotka Edelweis uskutočnila len na strednom a západnom Slovensku asi 50 teroristických prepadov pri ktorých zavraždili vyše 300 obyvateľov, starcov, žien a detí. Vypálili a vyvraždili dedinky Ostrý Grúň a Kľak za obeť im padlo 146 osôb z toho 56 žien a 38 detí, Pri opätovnom exekutívnom zákroku 24.januára 1944 vypálili v Ostrom Grúni 121 domov a 78 hospodárskych budov a v Kľaku 132 domov a stavenísk.
Štatistika zločinov proti ľudskosti spáchaných nemeckými okupačnými vojskami Wehrmachtu a SS, útvarmi Nemeckej bezpečnostnej polície ( SIPO) a Bezpečnostnej služby ( SD) a jednotkami Pohotovostných oddielov Hlinkovej gardy od začiatku Slovenského národného povstania do oslobodenia Slovenska potvrdzuje 176 hromadných hroboch s 3956 obeťami (2792 mužov, 720 žien, 211detí) utýraných, umučených a popravených. Vypálených obcí a osád bolo 102. Deportácie židovského obyvateľstva presiahla hranicu 14.000 osôb a cca 15.000 Rómov odvlečených do koncentračných táborov na okupovanom území Poľska, Česká a do Nemecka.
Taký je výsledok politiky fašizmu na Slovensku v rokoch 1938 - 1945 voči obyvateľom vtedajšieho spojenca Nemecka. Na zločiny fašizmu obyvatelia Slovenska ani po 65 rokoch nezabúdajú. Sú ponaučením a výstrahou pre nesledujúce generácie nielen na Slovensku. V súčasnej dobe, kedy sa znova rozširujú fašistické a teroristické aktivity. Vítame uskutočnenie tohto kongresu a nim navrhované aktivity. Slovenský zväz protifašistických bojovníkov podporuje jeho konanie.
Ďakujem za pozornosť.
(Text zvýrazněn redakcí)
Slovo závěrem
Vážení čtenáři,
navázali jsme na dříve vydaný sešit s projevy účastníků prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí nacismu a předkládáme ještě některé další významné projevy. Snad bude vhodné připojit k nim ještě pár slov o tom, proč kongresu v Lublani přikládáme takový význam. Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí má za sebou více než 15 let práce. Po celou tu dobu jsme stále aktivně zapojeni do probíhajícího česko-německého, resp. česko-sudetoněmeckého dialogu. Velký význam pro tento dialog mělo pořízení překladu knihy Václava Kurala „Konflikt místo společenství“ a „Místo společenství konflikt!“ do němčiny. Snad vůbec nejdůležitější bylo vydávání vzpomínek pamětníků na rok 1938, už proto, že pamětníků ubývá a později už by to nebylo možno uskutečnit. V těchto dvou případech jde ovšem o věci neopakovatelné, a bylo by obtížné hledat nové náměty pro naši činnost, kdyby nevznikla možnost mezinárodní spolupráce s podobnými organizacemi střední a východní Evropy.
Hlavní zásluhu na tom má Slovinský svaz vyhnanců 1941-1945 a jeho předsedkyně prof. Ivica Žnidaršič. Její iniciativou je mj. rozšíření Muzea vyhnanců v Rajhenburgu u Brestanice o expozice z jiných evropských zemí. Tuto myšlenku rozhodně podpoříme. Dostane-li toto muzeum evropský rozměr, bude to nepochybně nejlepší odpověď na v Německu vybudované „Centrum proti vyháněním““. Velký význam má také síla i početnost evropských organizací: polská má 400.000 členů, slovinská 15.000, řádově statisíce mají organizace v Ukrajině, Rusku a další. A můžeme věřit, že větší síla bude výsledkem jejich spolupráce. Ing. J. Prokop
Poznámka redakce.
Knižní vydání vzpomínek českých hraničářů, které bylo velmi úspěšné, je rozebráno. Zájemci si však uvedené publikace mohou přečíst na webové stránce: www.ceskenarodnilisty.cz , a to v rubrice „Základní řada“.
Zde je jak „Soužití Čechů a Němců na Znojemsku“, část I.-IV. , tak i „Vyhnání Čechů z pohraničí 1938“, část I-VIII.
Uvedené tisky si mohou zájemci i zcela bezplatně stáhnout a užívat podle svých potřeb.
Redakce: J. Skalský Připravil: Ing. J. Prokop, dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 jako svou 312. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2009.