Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSs.
Když Zdeněk Jelínek pracoval na rukopise knihy Operace Silver A a ještě intenzivněji při tvorbě příspěvku Operace Intransitive a Tin, měl velký zájem o rozpravy nad specifickými rysy českého odboje. Pokusím se nyní na tyto úvahy, byť někdy rychle načrtnuté, bez pochopitelné znalosti mnoha dalších studií a úvah, které již vyšly a ještě vyjdou, shrnout do stručných závěrů.
Zdeněk Jelínek kladl důraz, naznačený například ve vzpomenuté publikaci Operace Silver A (1984, v Kolíně), že československá zahraniční vláda v Londýně měla výjimečné postavení. Vděčila za to především dobře pracující zpravodajské službě s informacemi o hospodářské, vojenské a politické situaci. Hodnota zpráv byla taková, že se českoslovenští politikové mohli pokládat za rovnocenné partnery ostatním emigrantským vládám protihitlerovské koalice. Protinámitkou byla poznámka, zda permanentní snaha po neustálém spojování a sjednocování odboje nepřinášela gestapu informace, ke kterým by nemělo snadný přístup, kdyby propojennost nebyla tak výrazná. Také skutečnost, že různé odbojové skupiny o sobě podávaly informace do Londýna, včetně znalosti o jiných rezistenčních proudech, posloužila okupantům, kteří se chlubili, což je nutno prověřit, že jejich šifranti si dovedli poradit se šifrovacím systémem českého odboje.
Odpovídala by tomu do jisté míry okolnost, že ve Švédsku byla odhalena a souzena skupinka našich zpravodajců, když se podařilo rozšifrovat jejich zprávy. Přitom švédská kontrarozvědka neměla ten zájem, jaký nutně měli nacisté. Švédové u soudu brali ohled při výši trestu, že jsou neutrální země a některé zprávy byly získány z otevřených zdrojů. Negativní důsledky měla rozhodnutí mnohých odbojových skupin, když si na takzvaných bezpečných místech ukrývaly v nešifrované podobě zprávy odeslané do zahraničí, aby měly důkaz o své angažovanosti. Pokud se k těmto archivům dostalo gestapo, třeba i po delší době, stačilo, aby porovnalo otevřený text s textem zašifrovaným, ale ve spisovně gestapa uloženým, byť předtím nerozšifrovaným. Nacistickým luštitelům to usnadnilo práci, zejména, když tam ještě byla poznámka o datu vyhotovení či dokonce odeslání. Z toho lze vyvodit, že spojení kurýrem bylo spolehlivější. Radiotelegrafistům vycvičeným ve Velké Británii se věřilo více než osobám z domácího prostředí. Od ledna 1941 věnuje londýnská centrála značnou pozornost výcviku a vysazení vlastních radiotelegrafistů. Obtíže s podáváním zpráv měl i odboj orientovaný na Moskvu. Po květnu 1945 měly sovětské orgány mimořádný zájem o německé luštitele a chtěli vědět, co všechno se jim podařilo "rozlousknout", aby rozlišily zradu od dovednosti.
Mnohem problematičtější pro nás bylo definování geografické oblasti, která byla přednostně vytipována pro výsadky z Velké Británie s odůvodněním, že právě v tom, a ne v jiném kraji, budou nejpříhodnější podmínky, dané předchozím politickým vývojem. Nepodařilo se zcela obhájit tvrzení, že východní Čechy byly optimální, neboť tu byla silná pozice sociálních demokratů a pod předchozím vlivem Františka Udržala tu byl region s převládajícím příklonem k hradnímu křídlu republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Nelze vyloučit, že od B. Laušmana a jiných sociálnědemokratických emigrantů pocházelo nejvíce adres, na které se v případě potřeb mohl obrátit výsadkář z londýnské centrály. Zůstalo jen konstatování, že každý region měl své výhodné a méně vyhovující stránky pro odbojovou aktivitu.
Dost nepříjemným zjištěním byla malá efektivnost odbojových akcí, velké ztráty na české straně, minimální na straně okupanta, dokonce ani partyzánský boj a květnové povstání v roce 1945 bilanci nevyrovnaly. Když pátráme po příčině, konstatovali jsme, že náš odboj měl zoufale málo zbraní, měl bojovat, ale beze zbraní v rukou, proto měli okupanti malé ztráty, některý rok jen několik úředníků gestapa. To, co odboj měl z bývalé výzbroje čs. armády, bylo žalostně málo, v tomto směru i poražené státy, Polsko, Jugoslávie apod. na tom byly lépe. Také pomoc ze zahraničí nebyla tak masová, jak by se dalo čekat. Polská, řecká, francouzská rezistence měla mnohem snadnější přístup k zahraničním podporám, úlohu tu sehrála nejen doba okupace, již od roku 1939, ale i geografická poloha ve středoevropském prostoru. Vláda pomnichovské republiky se ani nepostarala o důsledné zničení archívních dokumentů zpravodajského charakteru a antifašističtí spolupracovníci, také Němci, umírali na popravišti usvědčeni spisy československé provenience. Vydání vlastních agentů cizí mocnosti nikdy nesvědčí o dobrém charakteru příslušného a odpovědného státu a zanechává skvrnu na pověsti zpravodajské služby, která spolupracovníky řídila. Na demokratické zásady druhá republika příliš nedbala a stáčela se až do nebezpečných poloh směrem k fašismu.
Malá zakonspirovanost. Zcela mizivé zkušenosti z konspirativní práce rovněž nepřispěly k větší efektivitě odboje. Pokud tady nějaké tradice byly, byly již zastaralé, pocházely z let první světové války, případně ze zpravodajské práce čs. zahraničního vojska v Rusku, Itálii a ve Francii. Navíc taktika i strategické záměry byly popsány v odborné i populární literatuře. Držet se těchto zkušeností byl nesmysl, gestapo je také znalo.
Humanismus odboje. Je to paradoxní, ale i v zápase na život a na smrt byl český odboj naplněn jistou dávkou humanismu. Byl to do jisté míry odraz předchozího liberálního období v našich dějinách, není nutné se za to stydět a zamlčovat. Až do heydrichiády, do Lidic a Ležáků, se u nás odlišoval pojem Němec a nacista. Již to vedlo k diferenciaci v přístupu k objektu odboje. České odbojové organizace neunášely děti a ženy příslušníků gestapa a představitelů okupačního režimu. Nevraždily je. Podobná praxe je dnes ve světě běžná. Úředníci okupačního aparátu velmi často bydleli v okrajových čtvrtích, ve vilách po bohatých Židech. Nikdy se nestalo, že by taková rodina byla v noci vyvražděna, i když okolnosti by to umožňovaly. Nedošlo k útokům na německá zdravotní zařízení, ústavy mládeže, sociální a zdravotní službu německé armády apod. Pokud k excesům došlo, byla to jen přirozená reakce na předchozí zločiny nacistického režimu. Nacisté se také neohlíželi na děti, ženy, na civilní obyvatelstvo. Nacistický režim sám přispěl k vlně zvýšeného radikalismu. V posledních dnech války nepředal moc do českých rukou, držel ji tak dlouho, až vyvolal povstání, a to mělo již vlastní průběh a zákonitost. Rozhodujícím faktorem však byla skutečnost, že po datu všeobecné kapitulace německé obyvatelstvo v českém pohraničí za pomoci více jak 250 ilegálních organizací rozpoutalo teror proti Čechům a vyvovávalo občanskou válku. Nebylo moudré Čechy opakovaně po válce dráždit. Ještě válka nezačala a sudetoněmečtí teroristé do 15. března 1939 povraždili více jak 300 českých četníků, policistů, vojáků, příslušníků jednotek SOS, menšinových pracovníků, učitelů, železničářů a zaměstnanců pošt a státních úřadů. A nyní se to opakovalo, opět po datu kapitulace, kdy již válečné běsnění přestalo, znova němečtí teroristé vraždili pokojné civilní obyvatelstvo, vyhazovali tratě, ničili komunikace, zapalovali sklady i budovy apod.
Kriticky je možno dnes nahlížet na poměry, kdy pod dojmem revoluce v roce 1945 se téměř každý chtěl angažovat. Levice ve smyslu radikálních sociálních přeměn, střed v reformách a pravice až v radikálně nacionalistickém řešení německé, případně maďarské otázky. K tomu všemu vyhrocená vlna lidového radikalismu. Také kolaborantské složky ve snaze zakrýt své selhání a pochybení se probojovávaly k nové politické aktivitě právě nacionální bezohledností, projevilo se to na přehmatech v květnu 1945.
Realita vývoje měla vliv i na rozdílné postoje jednotlivých proudů odboje. Skutečnost, že v rezistenci se vytvořily nekomunistické demokraticky orientované ilegální organizace, nebyla ještě specifickým rysem, tak tomu bylo i jinde v Evropě mimo SSSR. Pravicový proud byl v minulosti různě označován, jako občanský, nacionální, nekomunistický a vlastenecký. Pro tuto úvahu postačí označení demokratický, aniž bych tím chtěl tvrdit, že nebyl přítomen také nacionalismus a pravicové nazírání na svět.
Z. Jelínek upozorňoval, že při studiu programových prohlášeních odbojových organizací demokratické a pravicové orientace je vidět ochota přistoupit na úpravu předválečných poměrů, nikdo se nechtěl vracet k nezaměstnanosti, ke střelbě do lidu, k tolerování domácího i zahraničního fašismu. Vážně se uvažovalo o zahraničně politické orientaci, když ta předešlá tak zklamala. Připouštělo se, že demokracie nezajištěná sociálními právy je formální, výběrová a pro neprivilegované vrstva nemá valnou a uznávanou cenu. Bez uvádění dalších podrobností lze uzavřít, že demokratický a pravicový proud odboje byl posunut doleva, více než v západních částech Evropy. Nebyl tak orientován, aby ještě během okupace, či záhy po osvobození, vyvolal zápas o postavení hegemona v poválečném vývoji. Stačí připomenout prvky občanské války o dominantní postavení v Polsku, ve Francii, Itálii a v Řecku. Střet byl odsunut na pozdější dobu, na rok 1948.
Nelze si nepovšimnout, že velmi kvalitní ideový program Za svobodu do nového Československa, zrozený v Petičním výboru Věrni zůstaneme, kde se uplatnil také vliv důstojníků z Obrany národa, příslušníků Dělnické akademie a levicových intelektuálů, nebyl nikdy realizován. Dokonce ani na myšlenkové základně demokratických odbojových skupin nevznikla žádná nová politická strana, což mohlo mít vliv na budoucí vývoj státu. Politicky angažovaná společnost se vrátila ke stranickým poměrům před válkou a obnovily se občanské strany prohradního zaměření. Měly ovšem zastaralou ideologickou výzbroj a bylo jim možno z pozic radikálně levicových leccos vytknout. Některé výrazně pravicové strany a politické organizace fašistické orientace se již neuplatnily, nejen pro nepřízeň prezidenta E. Beneše, KSČ, ale také proto, že se dobrovolně v listopadu a prosinci 1938 přetransformovaly do Strany národní jednoty, a ta rozhodně demokratická nebyla, z vlastních motivů směřovala k autoritativnímu režimu, což prokázala například schválením zmocňovacího zákona (15.12.1938) a protižidovskou aktivitou. Režim druhé republiky likvidoval parlamentní systém a v květnu 1945 nebylo dost podpory a sympatií pro representaci těchto stran.
Neblahou skutečností je také zjištění, že až do závěrečného roku okupace měl bezpečnostní aparát nacistického Německa předstih před odbojem, byl silnější, organizovanější, zkušenější, byl to protivník krutý, technicky dobře vybavený. Politická reprezentace druhé, pomnichovské republiky, nečinila nic, aby odboj byl lépe připraven a vybaven. Bývalý mocenský aparát mezi válečné republiky byl předán k dispozici okupantům, tím se kompromitoval a nelze se divit, že mohl být tak snadno po květnu 1945 odstraněn, setrvání u moci bylo pro tehdejší společnost nežádoucí. Proto od Mnichova a 15.3.1939 vede také jedna z cest k roku 1948.
Konečně nelze opomenout, že české země byly, vedle Rakouska, nejdéle okupovanou zemí, kde centra podpory byla velmi vzdálena a okupace zde trvala také nejdéle. Odboj i odpor byl realizován v podmínkách bezmocnosti.
Po stránce účasti sociálních vrstev byl český odboj převážně záležitostí měst, venkov byl relativně dlouho pasivní. Většina zatčených z venkova byla úzce spjata s životem ve městech, byli to studenti, důstojníci, učitelé, dělníci zaměstnaní ve městě (např. kovorolníci), funkcionáři občanských stran předválečné republiky i členové KSČ a sociální demokracie. Venkov je vtahován do odboje během partyzánského hnutí, v době germanizace venkova a především v květnovém povstání 1945. Také transporty válečných zajatců a politických vězňů aktivovaly venkov k akcím solidarity a tím na sebe uvalil perzekuci okupačního aparátu.
Historie odboje potvrdila politologickou zkušenost, že politická reprezentace ve vládní pozici oslabuje síly, když se rozdělí do víc směrů. U nás je symbolem odporu k německé okupací prezident E. Beneš, zpravodajská činnost, letci, vojsko ve Francii a ve Velké Británii apod. Všechno, co Benešův směr udělal ve prospěch rezistence, do určité míry kazil směr, orientující se na kolaboraci s nepřítelem, v domnění, že získá přece jen nějaké zásluhy a bude s ním lépe zacházeno. Nakonec se formoval ještě třetí směr, představovaný pasivitou a vyčkáváním, jak válka dopadne, s cílem přidat se na stranu vítěze. Zdůvodnění bylo prosté, v roce 1938 jsme chtěli bojovat, ale západní mocnosti o to neměly zájem, nyní tedy musí bojovat i za nás. Za zradu na nás učiněnou musí zaplatit. Motivem byla také snaha zachovat si majetek a pokud možno nic neriskovat. Zde byl také silný zájem vrátit se k poměrům předválečným, kdy byla zajištěna stabilita moci i majetku. Benešův směr si přece jen byl vědom nutností reforem a věřil také, že se tím předejde větším, revolučním změnám.
Z. Jelínek také otevřel otázku, kdy bylo nebezpečí likvidace ČSR zřetelné. Problém nebyl dořešen, nicméně jsme dospěli k pracovní domněnce, že to mohlo být v době, kdy A. Hitler pronikl do demilitarizovaného pásma 7.3.1936 v Porýní a Francie nic podstatného neučinila, ač věděla o podpoře ze strany Polska i ČSR. Vznikla oprávněná otázka, co Francie v budoucnu učiní pro Československo, když neučinila nic pro sebe. Řešení této otázky by dalo teoretickou odpověď na okamžik, kdy bylo nutno připravovat boj i v podmínkách porážky, kapitulace a likvidace ČSR. Nic z připrav na odboj se nestalo, pro boj v ilegalitě nebyly vytvořeny vhodné podmínky, což se odrazilo na charakteru odbojového hnutí. S tím ještě souviselo v celosvětovém měřítku včasné rozpoznání, zda II. světová válka bude zápasem osvobozeneckým, či zda to bude jen konflikt velmocí. Mnohé věci z předvečeru války nesvědčily ve prospěch demokracie a liberalismu. O kolísání sovětského výkladu charakteru války se ví, ale ani evropští a američtí politikové neměli v této věci jasno, to by totiž nemohli připustit úspěšný nástup fašismu a v Německu nacismu. Patrně bude vhodné se oprostit od pohledu z našich či evropských měřítek. Indičtí publicisté hodnotili osudové setkání dvou demokratických a fašistických velmocí v době, kdy solidarita demokratických států selhala. Indický pohled říká, že se v Mnichově sešly čtyři státy schopné v minulosti a případně i v budoucnosti genocidu provádět. V Německu pod titulem "boje za životní prostor". Francie a Velká Británie si ve své mateřské zemi zachovaly demokratický řád, ale v koloniích? Skutečně na počátku nazrávajícího konfliktu najdeme dost skutků, které neměly charakter spravedlivého boje, nestranily pravdě, spravedlnosti, demokracii a liberalismu.
Světovou publicistikou se již mihl názor, že Stalinovo příznivé hodnocení Německa, a nepříznivé Francie a Velké Británie, po uzavření sovětsko-německé smlouvy z roku 1939, bylo účelové. Byl v tom snad i dík, že sice světová revoluce se nedostavila, ale územní rozloha SSSR se výrazně rozšířila, a to zásluhou nacistického Německa. Byla v tom i reakce na popichování Německa, aby pokračovalo útokem na východ, tedy na Moskvu. Stalin by zajisté uvítal, aby A. Hitler pokračoval v útoku na západ a SSSR vynechal. Vysílat dezinformace bylo tehdy na německé i sovětské straně zcela běžné, navíc Stalin měl strach, aby jeho stát nemusel bojovat na dvou frontách, proti Německu a proti Japonsku. I to snad ovlivnilo jeho hodnocení charakteru druhé světové války v období před rokem 1941.
Oba jsme se domnívali, že bude jednou nutné objektivně ověřit nacistická tvrzení o příčinách napadení sovětského státu. Podle Stalina by komunistické strany neměly v té době vést ilegální boj proti Německu. Z depeše Kominterny (8. záři 1939) se i domácí vedení KSČ dovědělo, že "taktikou komunistických stran ve všech válčících státech (zemích) v této etapě války je vystupovat proti válce, odhalovat její imperialistický charakter". Emanuel Klíma, který se ztotožnil s tímto pokynem, však mezi vedením strany příliš neuspěl. Proti tvrzení, že komunisté přestali bojovat, však vystupuje tvrzení nacistické provenience, která tvrdí opak. Připomínali jsme si nutnost ověřit tato tvrzenÍ. Tak například 20. června 1941 je pod zprávou pro nacistickou vládu podepsán R. Heydrich, který tvrdí: "Kominterna vystupňovala rozkladnou zpravodajskou službu v Německu". O komunistech se v jeho zprávě praví: ,,(KSČ) se k plné ilegální působnosti dostala především po zřízení Protektorátu". Na jiném místě: "Zjištěné oboustranné radiové projevy jsou dokonalým důkazem neústupné myšlenky Kominterny, směřující k zničení Německa.". O situaci ve Francii se praví: "pakt z 23.8.1939 nehrál žádnou úlohu, nanejvýš do té míry, že od tohoto data stupňovala se v nepřímé práci činnost francouzských komunistů".
Historikům je pochopitelně znám rozdíl v politice Kominterny a sovětské vlády, nicméně nacistická tvrzení, obsažená v oficiální nacistické knize "Úřední dokumenty o vzniku války proti SSSR", vydané také česky v Orbisu v Praze v roce 1941, by bylo vhodné prověřit, ale k tomu jsme se již nedostali, z důvodů časových, ale ani doba nebyla vhodná pro studium v samotném Německu.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Českým národním sdružením a Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 424. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec, 2012.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz