Prof. Dr. Piotr M. Majewski
Druhý panel konference "Odsun Němců z Československa - 65 let poté", nazvaný "Středoevropský diskurs o poválečném vysídlování po roce 1989" začal svou přednáškou "Polsko-německý diskurs o přesunech obyvatelstva po roce 2000" Prof. Dr. Piotr M. Majewski, zástupce ředitele Muzea II. světové války v Gdaňsku. (Toto muzeum má být slavnostně otevřeno 1. září 2014, tedy jeho budova, ale už nyní vyvíjí činnost.)
Dr. Majewski upřesnil, že se soustředí na období po roce 2002, kdy se začalo poprvé nahlas mluvit o "dokumentačním centru vyhnání" v Berlíně, v kteréžto otázce se velice angažovala "kontroverzní" (nenávistná) předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová. (Narozena v roce 1943 ve městě Rumia v Polsku, v rodině okupačního důstojníka. To, že zastupuje "vyhnance" bylo z polské strany považováno za provokaci - JK) Polákům se myšlenka takového centra v Německu nelíbila, varovali před možnou desinterpretací dějin ze strany "sudetských Poláků". Podle kterých bylo poválečné "vyhnání" Němců nejhorší dějinnou událostí hned po holokaustu. Poláci proto navrhovali, aby toto středisko bylo vybudováno ve dnes polském městě Vratislav (Wroclav, Breslau).
Dosud bezproblémové vztahy polské veřejnosti k Německu se zhoršily poté, kdy na srazu "Východních Prusů" v Lipsku vystoupil dne 23.6. 2002 bavorský premiér Edmund Stoiber. Ten upozornil, že zábory německého majetku "odporující právním pořádkům", proběhly nejen v poválečném Československu, ale i v Polsku. A tvrdil, že je v zájmu Polska, aby se rozloučilo se svými "dekrety". Toto pravil jako kandidát na kancléře, proto bylo jeho vystoupení v Polsku široce komentováno. Až po tomto vystoupení našlo polské veřejné mínění poprvé pochopení pro český pohled. Od té doby sedí Poláci na jedné lodi s Čechy, a to včetně obrany proti (sudetoněmeckým) požadavkům na odškodnění a návrat majetku.
V roce 2003 vystoupila Erika Stteinbachová s tím, že "bolest Němců byla stejná jako ta polská", což Poláky velmi rozhořčilo. Bránili se proti takovému relativizování a přehodnocování dějin. Vznikla protestní akce polských intelektuálů, které se účastnili např. Marek Edelman (jeden z vůdců povstání ve Varšavském ghettu (1944) a účastník polského Kulatého stolu z roku 1989) a spisovatel Stanislav Lem. Podle nich bylo zlo, které spáchali Němci ve válce nesrovnatelné s tím, co je samotné postihlo po ní. 1. září 2003 pak následoval polský nesouhlas s tím, aby vzniklo mezinárodní centrum proti vyhánění v Berlíně.
Mezitím se jako následek aktivity E. Steinbachové začaly připravovat hromadné žaloby ze strany odsunutých Němců, které měly být předloženy před evropské soudy. Němečtí politici se od těchto akcí distancovali, nicméně podle svého vyjádření nemohli bránit individuálním návrhům svých občanů. Z polské strany se v protiakci ozvaly požadavky na vyčíslení válečných ztrát a vznesení nároků na válečné reparace. Věci se chopili polští politici, a to i ti, kteří dříve sami odsun kritizovali. Ukázalo se, že Poláci a Němci komunikují na různých vlnách.
Tento vývoj vedl k tomu, že se v roce 2005 stal postoj k odsunu součástí předvolební kampaně, ve které se posuzovala míra údernosti politiků a politických stran při ochraně polských zájmů. A to vedlo i k dvojnásobnému vítězství strany Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských ve volbách (v těch parlamentních i v prezidentských - JK). Vznikla vládní koalice "pravičáků", katolických nacionalistů (Liga polských rodin) s levičáckými levicovými populisty (Sebeobrana). Donald Tusk (středopravá Občanská platforma) byl bez šance, protože jeho "děda sloužil ve wehrmachtu" a on sám projevoval nepřípustné "okouzlení Německem"…
Zato v Německu se ukázalo, že ochrana práv odsunutých Němců není tématem a ve volbách zvítězila CDU/CSU. Kancléřkou se stala Angela Merkelová, která je "příznivcem Polska". Přesto Poláci považovali za nepřístojné, aby v čele připravovaného Centra vyhnání byla Steinbachová. Nakonec se tato paní v radě Centra nebude. Rezignovala v roce 2009 - po kritice německých židovských organizací. Pod patronací německé vlády vznikla nadace Útěk, vyhnání, usmíření, která má realizovat "výstavní, informační a dokumentační centrum" v Berlíně. "Vyhnanecké muzeum" se stěhuje do Mnichova, a Poláci budují zmíněné Gdaňské muzeum, jež bylo symbolicky založeno 1. září 2008, formálně pak bylo zřízeno k 1.12. 2008. Polské mínění je, že Gdaňsk bude to správné místo, na kterém by se k problematice odsunů a přesunů měli mít možnost vyjádřit i sami Němci. ("Pojďte k nám, do Gdaňska!")
Toto muzeum by mělo představovat vysídlení v "dobovém kontextu". Také Poláci byli po válce vysídleni - z území, které připadlo Sovětskému svazu. A začasté s podobnými nepříjemnými zkušenostmi, jaké zakoušeli odsunovaní Němci. Autoři projektu proto již byli napadáni, že projevují "nedostatek vlastenectví", neboť není jasné, jestli chtějí představit "polské martyrium" či "německé utrpení". Zatímco se ozývají domácí hlasy, kteří tento projekt ironicky označují za "naslouchání hlasu svého pána (z Bruselu)", v Německu má pozitivní ohlas.
V roce 2005 kulminovala vlna polsko-německých rozporů. Poláci jeví klesající zájem o ochranu před Německem. Dnes vzájemná nevraživá debata ztichla. (A Donald Tusk může být polským premiér i přes svého wehrmachťáckého dědečka. JK:)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz