Pamatuji si z mládí, že v okolí nebylo ve vsích alespoň jednoho případu, aby synek neodcházel studovat bohosloví, nebo dcerka do kláštera. Pokud byla ze selského i s patřičnou výbavou, u těch chudších s přiměřenou. Šuškalo se i o finančním daru.
Dnes je situace zcela jiná o kněze je nouze. Pamatuji se, že svého času, když kněží museli objíždět více farností, obdrželi menší autíčka italské výroby. Z toho současného nedostatku duchovních nelze už vinit komunisty. Máme tu čtvrtstoletí svobodu a každý má osobní volbu. Přesto se nedá očekávat zlepšení a tak bylo nutno sáhnout k pomoci ze zahraničí. Trochu vypomáhají z Německa, ale hlavní přísun duchovních je z Polska. Jak bylo v listopadu zveřejněno, každý čtvrtý kněz u nás je Polák. U nás je hlavním zdrojem Morava a jižní Čechy, z ostatních míst ČR jsou to výjimky.
Na základě této neradostné statistiky by se tedy vysvítalo, že vedení katolické církve bude ke svým ovečkám maximálně vstřícná, zvýší svojí péči o ně. Jistě se tak leckdes děje, ovšem - a i v církevní tisk se o tom zmiňuje, dochází k opačnému chování. Kdy se kněz chová neomaleně, až bezcitně. Ocituji zde dva příklady.
Kvalifikovaná katechetka, která má sama početnou rodinu a přitom je ochotna učit každý týden několik hodin náboženství, obdržela písemné oznámení s datem ukončení pracovního poměru na biskupství. Vzhledem k tomu, že výuka náboženství je na faře spíše služba konkrétní farnosti než biskupství, bylo katechetům doporučeno, aby se obrátily na své duchovní správce. A ti, pokud budou stát o to, aby nadále vyučovali, měli by je zaměstnat. Zmíněná katechetka se tedy vydala za svým farářem. Ten ale neprojevil ani špetku pochopení pro její situaci a neměl žádnou snahu uspokojivě ji řešit. Když se odvážila namítnout, že pro její rodinu má i význam ona částka, kterou za výuku dostávala, vyčetl jí farář, jak její studium teologie, dle něj zcela zbytečné, tak i -početnou rodinu. Duchovní správce se zachoval uboze, ale já bych spíše napsal i podle.
Nebo třeba zařízení církevní pro mládež, které provozují salesiáni. Dosud biskupství platilo jen kněze a laiky, kteří se věnují věřícím navštěvujícím kostel v místě, ale též několik i laiků pracujících v onom středisku mládeže. Nyní všichni pracovníci onoho střediska byli propuštění včetně kněží - s odůvodněním, že jejich činnost nemá financovat biskupství, ale salesiánská kongregace. Nu, dá se říci - ano, pokud jsou salesiáni zřizovateli, a provozují středisko mládeže, mají jej též financovat. Ale ono se zapomnělo, že toto středisko realizuje diakonické poslání celé církve a proto si zasluhuje obojí podporu. Přitom po celá léta ono biskupství středisko platilo, byla tu vzájemná dobrá spolupráce.
Co se tedy stalo? Začaly převažovat ekonomická kritéria. A toto hledisko doslova "válcuje" ostatní, zejména ta, která by měla být v církvi rozhodující. Navíc jde i o administrativní formu, bezcitnou, v jaké se to děje. Přece odměna za práci není jen požadavek spravedlnosti, ale též - a možná i víc - motivací a oceněním obětavosti. Vždyť kolik lidí v církvi vykonává mnoho věcí a práce zcela zdarma. A bude tomu patrně i nadále. Bezohledný kalkul přece ty schopné kvalifikované a obětavé lidi jenom odradí.
Možná, že to nebude rovnocenný příměr, ale dovolím si malou vzpomínku ze školních let za války. Po mši jsme si ještě v hloučku s kluky povídali. Kousek opodál důstojný pán- byl už děkanem - rozmlouval s jedním pantátou, domlouvala se svatba. Kývl na mně a požádal, abych na faře slečně hospodyni vyřídil, že přijde na oběd asi za 30 minut. Vběhl jsem do farské kuchyně, kde se právě pekly - podotýkám, bylo to za války - velké řízky. O maso byla opravdu bída. Hospodyně přijala vzkaz a zdržela mně - "počkej" . Sáhla na mísu a mně zabalila jeden řízek, strčila do ruky a "pozdravuj doma" . Já ten dárek nesl 2 kilometry domů s hezkým pocitem. Tenkrát v tom nebyla žádná propaganda, tak to na vesnici mezi slušnými lidmi chodilo.
A dnes - katolická církev - díky loupeži století - se mnohdy chová zcela bezohledně. Nejde jen o ty dva příklady, co jsem převzal z tisku - vidíme a čteme, jak si mnozí duchovní počínají, jak se snaží lakotit. Kdepak je učení evangelia, kde je něco z kázání, která znějí v kostelech? Poučení najdeme i v historii, jak si tu církev počínala, když mohla vládnout.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz