JUDr. Miroslav Polreich, CSc.,
Útlak – nutná podmínka vzniku myšlenky (tvorby).
Každá publikace jakéhokoliv zaměření musí obsahovat mimo fakt a výchozí úvahy, také své vnitřní názorové pojetí. V tom je její specifičnost a osobní sepětí.
Chceš-li v strachu, nepokoji žít
musíš k tomu vtip a rozum mít.
Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba
bývej hloupým, kde je toho třeba. KHB
Obecné pravdy známe. Všichni si je uvědomujeme a potýkáme se s odpověďmi. Každý jeden a po svém.
O co jsme v posledním století přišli? Přesně o to co jsme získali. Stali jsme se bohatými a víme, čemu za to vděčíme. Mít to co ostatní a být a zůstat sám. V tom je podstata našeho všedního žití. I v materiálnu je chudoba.
Má známá (právník ale i básník) po návratu z New Yorku přijela duševně rozervána. Poprvé viděla bídu – bídu budoucnosti – tlusté rozkydané černošky, téměř nepohyblivé před bohatstvím skrytém ve skleněných mrakodrapech. Tělo mohutní a bobtná. Hlava je stále ve zmenšujícím se poměru.
Myšlenka je výrazem určitého stavu, reálného, objektivního – tedy v podstatě i materiálního. Denní aspekty života působí nejvíce. Žijeme ve stále bohatším materiálním prostředí. Proto i cena za kritický názor se úměrně zvyšuje. Nejen svými důsledky, ale i nepřijatelností názorového prostředí, které je zvulgarizováno, naplněno prázdným bavičstvím i politického ražení a obklopeno barnumovskou všezahrnující kulisou v oranžové, modré či dokonce zelené barvě (rudá vyšla z módy). Vše má svoji metu – bezmyšlenkovitost a sterilitu.
Realita – musíme žít. Jak? No přece dobře. To je náš limit. Je na každém z nás aby ho překonal. Máme-li na to. „Dobře“ má v současné době vysokou dehonestující cenu.
Autocenzura – kde má hranice? U každého jinde. Kde je její nutnost. Jde až do sebezničení. Abychom nebyli. Jak začneme ustupovat, konvenovat se modifikovat svůj názor ne z vnitřního popudu, tak se ztrácíme, až nejsme. Nelze být a nebýt na půl.
Nejsme teroristé ani nepřátelé (čím hůře, tím lépe). Proč se tedy hlídat? Pokud můj názor není přijatelný ani pro diskusi – není to přeci má chyba.
Útlak a represe – jejich prospěšnost? Známe přece sami sebe. Víme o svých limitech ne intelektuálních, ale chtělo by se říci „pa charaktěru“.
Bez útlaku není myšlenky. Ta musí z něčeho vytrysknout. O co se vlastně celý život snažíme – tomuto tlaku uniknout a zařadit se. Represe má nezastupitelnou roli v historii lidstva a při jeho progresu. Je to nutná podmínka vzniku myšlenky – tvorby ….. Je naše hra na demokracii námitkou? Těžko. V těžkých podmínkách jsme četli Solženicina a jeho tvorbu vznikající v dobách nám nepředstavitelných. Via Švýcarsko zakotvil v blahobytu amerického Vermontu a – nebyl, až do uvědomění si, že USA nejsou jeho zemí a opět trpí. Přednesl svoji řeč na Harvardu. Zlou, kritickou, ale bylo to jeho, pro Američany nepochopitelné díkůvzdání.
Úvodem jsem zmínil Havlíčka, ale i on se stal osobností tím, že se musel rozejít s církví, Vídní a po poznání nahnilosti velikého slovanského dubiska a naší věčné záštity i s českými národovci.
Skutečné dílo i umělecké za těchto podmínek, vzhledem ke zvláštní formě umožňující vizi chodu světa podanou osobitou (uměleckou) formou odolává podlehnutí realitě. Pokud ne, jedná se o zpronevěření se nejen sobě sama, ale i poslání, které není dáno každému.Tvůrčí tlak je bez závislosti a mimořádný – proto bez lidských omezovacích norem.
Václav Bělohradský – myslitel o sobě ale i o nás, hovoří o nutnosti nového disentu a má pravdu. Není to však hnutí. Nejedná se o kverulantství. Je to trvalý stav mysle. Spisovatel, novinář, intelektuál musí přece přináležet k disentu – hledat stále novou cestu než dnešní všední den, který nabízí establishment. Ten chce jen vládnout a udržet status quo – nic víc. Moc – svoji pravdu hájí také svými prostředky často s naší pomocí. Vychází z faktu, že je na vrcholu a z této pozice není pohyb. Nemá tendenci ani ke kompromisu. Nepotřebuje diskusi a je tím ve své podstatě antiintelektuální a antikulturní.
Nic horšího se nemůže stát, než být na vrcholu – nejlepším. Končíte s pohybem i jakoukoliv vizí. Většinou se jedná jen o subjektivní posouzení věci, která neobsahuje prvek objektivity. Je obtížné se posuzovat jinak. Platí to nejenom individuelně, ale i v oblasti národní (nadčlověk) a dokonce i v oblasti mezinárodní (unilateralismus). Tento stav zajišťuje jen nutnou izolaci v budoucnu.
Proč taková nepříslušná úvaha? Je však podstatou všeho konání i cestou ke správnému rozhodnutí i v zahraniční politice. Vše ostatní je plytké. Příkladů z dnešních dnů máme dost. Evropa neuspořádaná v naději i bez ní neví, kde končí ve své mělké hloubce. Rusko, progresivní Čína, Indie a Pákistán (které vedly nedávno tři války) se spojují až na malé výjimky s celou Latinskou Amerikou k řešení globálních problémů a to ve své režii. Potřebný vstup USA má podmínku našeho tématu – svět jim musí být roven a tak si zachovat volnou cestu vývoje.
Problém našeho téma je v celkovém individuelním přístupu za podmínek tlaku, slabosti, napětí a myšlenkového bádání. Volba je na každém z nás a nelze dávat žádná doporučení. Stačí si jen znovu uvědomit, kdo jsme my sami a kde je naše stále se měnící místo.
Disent a jeho historické místo
Termín disent má dnes již svoji propracovanou definici. Aniž bych se díval do slovníku, není to hnutí (to může být až následná reakce), ale stav svobodné mysli a odvahy charakteru a předně odpovědnosti vůči sobě.
Pomalu se připravujeme na kulaté výročí „sametové revoluce“ s velkou snahou po zjednodušení prožitků, fakt i pocitů. Snad nám už konečně bude jasno. Kdysi na bezelstný dotaz pana Moravce tehdy ještě z BBC ( 19.11.2004) „Existuje některý aspekt, který se vědomě nepřipomíná“ těžko hledal Ivan Klíma odpověď i když měla znít jasně a jednoznačně: „Ano, mnoho a hlavně ty nejpodstatnější“. Podívejme se na ně.
K událostem máme mnoho článků, nahraných záznamů (jak ta technika klame), ale také řadu publikací pamětníků i žurnalistů. Dokonce i akademicky vyznamenanou vědeckou práci. Takže shrnuto – ocenili jsme statečný impuls studentů, jistou překvapivost a tím nepřipravenost disentu (uváděla se hlavně Charta 77), následnou spontánní reakci lidu a zvednutí moci hbitými, která ležela na ulici.
Věci však nebyly tak jednoduché, jak je nám předstíráno, ba byly dokonce jiné. V jednom setkání s bývalými studenty (aktéry) kterému předsedal dokonce pan prezident, bylo mnoho dlouhých povídání a vzpomínání. Avšak jediný poslanec za ODS (kupodivu), upozornil, že revoluční změna byla umožněna mimořádně příznivou mezinárodně politickou situací. Byl také jediný, kdo uvedl jméno Michailov Gorbačov. Uzbrojovavšího Reagana jmenoval však kde kdo. Zajímavé.
Není snad nutno zdůrazňovat rozhodující vliv změny sociálně politických podmínek v samotném Sovětském svazu jako rozhodujícího předpokladu pro změny v „socialistickém táboru“, ale nakonec i při ovlivnění změn bezpečnostního prostředí v celém světě. Předmětem diskuse může pouze být, do jaké míry a který faktor byl rozhodující. Změny přicházely nepochybně ze Sovětského svazu a to již od roku 1985, (ale možná již o rok dříve s Andropovem), složitou pozvolnou cestou (perestrojka, glasnost, nové myšlení) a k nám byly aktivně přenášeny sovětskými médii. Ruština byla obecně známým jazykem a měli bychom ji poděkovat (moc jsme se ji v následujících letech neodvděčili), nezapomeňme ani na ruský „Týdeník aktualit“ v češtině. Tato fakta nelze tak snadno popírat i když dnes nejsou akcentována.
Aniž bych opomíjel zákonité obecné působení samotného faktu změn v SSSR na politické poměry u nás, existují i jiné skutečnosti, které jako by dnes ani nebyly. Vědomě se nepřipomínají. U politiků můžeme chápat jejich, již přirozenou padlou a pseudoideologickou motivaci, u historiků obdobnou tendenci a nízkou erudici a u pracovníků medií snad dokonce strach o místo.
Jak je možné, že nevíme a ani se nikdo nezajímá, za jakých okolností vyšel velmi kontroversní článek známého cestovatele Jiřího Hanzelky v roce 1988 v Izvěstiích. Nedlouho na to stejný časopis a jak víme velmi populární, přinesl zásadní článek profesora Jiřího Hájka o situaci v Československu. Jednání přímo v Moskvě v roce 1988 s novináři, historiky, bohemisty (Šinkarjov) nebyla jednoduchá. Při radách, ale i výtkách, proč se specielně u nás nic moc neděje, si člověk připadal jako na „koberečku“.
Neměli tak docela pravdu. Byly také připravovány operativní akce. Ty byly pod režimem přísného utajení. Nejenom před bezpečnostními orgány, ale i před většinovým společenstvím disentu, dá-li se tak nazvat. Jedná se na příklad o jednání se sovětským velením již záhy z jara roku 1989. (podrobněji na jiném místě). Byly s vědomím Havla, ale řízeny Hájkem.
Zahraniční kontakty přes novináře ale i zvláštní emisary ze západoevropských a severských zemí šly přes profesora Hájka. Sociální demokracie vládla v podstatě v celé západní Evropě.
Vazby na Rusko uvedenými fakty z té doby ale nekončí. Byla i jiná spojení a jiné skupiny, které využívaly svých osobních kontaktů. Nelze proto přehlédnout fakt, že po seznámení se s pravidelnými zprávami BIS, pokud rozumím dobře její velmi nebezpečné politické tendenci, tak tito lidé, které byli dříve sledování StB, tak jsou opět předmětem zájmu, tentokráte orgány BIS. Důvod je stejně dobrý – jedná se o disidenty neschopné žít se skloněnou hlavou, což k oprávněnému podezření stačí.
Z dob okupace od roku 1968 byla na našem území rozmístněna sovětská vojska. Transformační změny v jejich vlasti je nemohly nezasáhnout. Jejich funkční podstata se u nás začala měnit. A proto došlo k navázání věcného a je třeba přímo uvést i operativního kontaktu k zajištění případného bezpečnostního (sametového) přechodu i u nás. O tom píši konkrétně na jiném místě v souvislostí s ohrožením Prahy tanky „naší“ československé armády. (Kde je o tom publikace? To se nesmí? A proč?). Současná prezentace historie je o všem možném, jen ne o faktech. Tak jsem musel v ČT (17.11.1997) slyšet odpověď pana Kocába na dotaz, čeho se v dnech revoluce nejvíce bál – „Invaze Sovětského svazu“. Odpověď směřovaná k naší mladé generaci, byla jednoznačná, ale falešná. Byla v ní hlavně snaha po cílené nenávisti proti Rusku, která se začala pěstovat kolem Havlova Hradu. Svědčí to však i o jiné věci, že ten pán, nyní dokonce ministr, neměl s politickým disentem nic společného. Nebyl, což je v pořádku, ani informován.
Disent se nám obecně zužuje na ustavení a aktivity Charty 77. To není objektivní pohled.
V době normalizace bylo vyloučeno půl milionů členů KSČ, předně pro jejich aktivity v „obrodném“ procesu v roce 1968 a nebo nevyslovení souhlasu s invazí, což byla zásadní podmínka přežití. Dále bylo propuštěno ze svých míst desetitisíce nestraníků třeba jen pro „nesouhlas“ se vstupem, nebo vyřizování si účtů s nimi a zájmu po uvolnění vedoucího místa. V podstatě takto byla, počítaje v to i blízké příbuzné, postihnuta více než třetina veškeré populace zvláště v českých zemích.
S touto „masou“ již opět povolná media pravidelně bojovala rozsáhlými rozbory a analysami. Vzpomeňme na stále se opakující celostránkové statě v Rudém právu. Byl to mohutný destabilizační faktor a potencionální široká vrstva lidí, proti kterým se muselo bojovat. Tyto útoky proti „národu“ ustaly okamžitě po vyhlášení Charty 77. Od této doby skončila „péče“ o postižené milióny. Nastoupily místo toho individuelní útoky a skandalizace jednotlivců, některých signatářů Charty, což pro naše novináře a politiky u moci nebyl problém. Již nebylo nutno vydávat obsáhlé ideologické rozbory proti Pražskému jaru, jeho myšlenkám a představitelům právě těchto politických, filozofických a společenských hodnot. Smysl nového směřování byl jen v izolaci prakticky zanedbatelného disentu jednotlivců. Z tohoto hlediska dobře dovedu pochopit Václava Klause, když tvrdí, že potenciál byl v prostých lidech (alespoň té třetiny, která se se svým osudem nemohla smířit. Uznával to i hlavní představitel Charty Jiří Hájek, který v našich častých rozhovorech tento možný negativní politický aspekt působení „pár lidí“ z Charty, nemohl vyloučit. Myslím, že toto hodnocení nejenom že se opírá o skutečný stav, ale má i svoji logiku. Bohužel v množství informací a publikací k uvedené době se nám tato úvaha účelově nikde nevyskytuje. Ztratilo se toho víc.
Pro malou, ale velmi podstatnou ilustraci v této souvislosti z všedního života prostých lidí, kteří nechodí na srazy disidentů a ani se k této oficiózní kategorii nehlásí, uvedu jen dva malé, ale významné příklady které jsem na své cestě potkal.
Blízký spolupracovník tajemníka Fojtíka na ÚV KSČ, nejenom že informoval při svých schůzkách, ale dával i k ofocení materiály. To rovněž nebylo snadné, protože ke kopírce (jediné v podniku) měla přístup sekretářka ředitele a „zukařka“ (pracovnice pověřená zvláštními úkoly hlavně pro MV). Sekretářka ( měla malé děti) kopie vždy udělala. A v jednom případě, když byla nemocná a originál se musel ihned vrátit, kopii udělala sama zukařka „na počkání“, a beze slova i když poznala, o co jde. A nadřízeným v MV pochopitelně opomenula meldovat. Přítel z ÚV měl sice cuky odejít na jiné místo, ale zůstal po přemlouvání jen pro potřeby disentu. Ihned po revoluci šel obejmout Miloše Hájka (představitel Obrody), jako jeho bývalý kamarád a - aby věděl. A podal podrobné svědectví o pohledu zevnitř ÚV Jolyemu Neagelemu ze Svobodné Evropy. Nikdy nechtěl, aby jeho práce pro disent vešla ve známost. Dnes již nežije. To je o prostých poctivých lidech. Odměnou jim byl jejich osobní klid a uspokojení z dobré práce.
Nejenom oni. I ministr zahraničních věcí Jaromír Johanis, dosti krátce, co vystřídal Buhuslava Chloupka, se začal důvěrně a pravidelně stýkat, zpravidla na své chalupě na Vysočině pod Melechovem u Lipnice a předával a konzultoval informace, o kterých dobře věděl, že jsou směřovány pro Jiřího Hájka. Ani on neměl zájem, aby po revoluci tento kontakt vešel ve známost. S Hájkem jsme jen pohlídali, aby s ním bylo poté „slušně“ zacházeno.
To je pár poznámek o prostých lidech, kteří věděli, kde je jejich místo a co mají dělat. Není to o disentu. Je to o slušnosti. Z „profesionálních“ disidentů žije již jen TV.
Předně byl vygenerován představitel disentu v osobě Václava Havla, který pokud byl sám, se svojí úvahou a perem, měl své nezastupitelné místo, ale svoji nerozhodností a neoperativností se nechal snadno ovlivnit. Byl snadno manipulovatelný a tudíž pro skupinu „hochů co spolu mluví“ nejvhodnější reprezentant. O jeho krajní vlastní nerozhodnosti či měkkosti názorů svědčí na příklad dvě velice zásadní epizody.
Měsíc po svém zvolení prezidentem, byl pozván bývalou komunistickou generalitou (jinou jsme neměli) na generální štáb do velína, kde byl informován (brífován) a stavu a zaměření Československé armády. Byl mu při té příležitosti předložen k podpisu „Operační plán použití vojsk Československého frontu“ , který on jako prezident ČSSR, vrchní velitel ozbrojených sil ČSSR, dne 30.1.1990 podepsal. To však není vše – připojil pod „Operační plán“ vlastní rukou poznámku (pro případ, že NATO napadne VS). Mírně řečeno, naivně divná poznámka, ale podávávající velmi výmluvné svědectví o politické integritě Václava Havla. (viz příloha).
Na jiném místě jsem popsal reakci Václava Havla, pod dojmem pravděpodobného tlaku svých poradců, na náš vstup do NATO proti vůli USA, kdy Spojené státy obviňuje ze „zrádcovství“. To bylo ale již ve Varšavě dne 23.10.1993. (připojena je citace z materiálu Braun University USA)
Upozadnit se proto musila skutečná osobnost disentu , známý profesor Jiří H á j e k. Známé jsou jeho postoje a jednání v letech 1968, kdy byl ministr zahraničních věcí i vystoupení v Radě bezpečnosti OSN v dobách invaze. Byl také nejznámějším reprezentantem levice, která v podstatě téměř plně kontrolovala západoevropské vlády. Nebyl však snadno ovladatelný a měl velmi kritický přístup k lidem, kteří se začali vést s novou vlnou. Prostě se musel vytratit a ani původně dohodnuté místo ministra zahraničí po přechodnou dobu (1 rok) nebylo najednou pro něho únosné. Nebyl zcela zdráv a tak je možno přijmout tento argument jako jistou ohleduplnost. Co však není možno přijmout je, že nyní a vlastně krátce po revoluci, se musil z politického života vytratit. Měl vysoký politický kredit, který jako vykřičník v novém systému opět neměl místo.
Dokonce, již dávno po jeho smrti, byl napadán v MF Dnes (27.2.2007) jako agent StB nasazený mezi chartisty. A i když redakce dala poté prostor i našim odmítavým reakcím, byla to špína.
Druhou osobu, kterou musím v obdobné souvislosti zmínit, je také můj přítel Zdenek M l y n á ř . Neznal jsem ho desetiletí jako Jiřího Hájka, ale je absurdní, jak tento člověk s přímým až provokačním uvažováním, měl jako mladý člen Komunistické strany podstatný vliv na vývoj naší země v šedesátých letech. To období je nám známé. On však vzhledem k okolnostem, jako osobní životní přítel Michaila Gorbačova měl, a neváhám napsat, i rozhodující vliv na tohoto světového politika, který po konsultacích s ním a ve svých sovětských podmínkách má hlavní zásluhy na změnu vývoje současného světa. Impuls byl dán obdobným vývojem jako v Československu a později detailně konsultován s jeho přítelem Mlynářem. To hlavně v době, když Mlynář byl vyhoštěn a žil v Rakousku. Byl intenzivním názorovým, ale i operativním konzultantem právě Gorbačova.
Jestli někdo z našich občanů měl skutečnou zásluhu na rozpadu bipolárního světa, je to bezpochyby Zdenek Mlynář. Jeho mimořádná role nejenom že dosud nebyla zhodnocena, ale existuje nyní snaha ji zcela popírat. Dokonce, jakoby na pokyn Jakeše, našli se snaživci, kteří ho chtěli postavit před soud pro velezradu. To je také svědectví o našem porevolučním prostředí.
To však nestačí, ještě v roce 2008 jeho syn, Vladimír Mlynář objíždí český venkov ruku v ruce s panem Pavlem Žáčkem (ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů) a poučuje o svém otci, ale i o matce Ritě Klímové (kterou jsem rovněž znal), že sice se stali komunisty z idealizmu, ale rok 1968 byl již jenom bojem mezi komunisty o koryta. (Připomnělo mě to zcela zákonitě symbolizující postavu Pavlíka Korčagina). Bylo to na veřejné schůzi. Reagoval jsem oceněním obou osob, kteří již nežijí a pochopitelně odmítnutím vystoupení Mlynáře proti svým rodičům.. Mlynář mě vykázal z místnosti. Tak správně - totalitárně.
Starostka města (Havlíčkův Brod) za ODS, která byla přítomna, se mě později osobně, ale i písemně, jako velmi slušný člověk, omluvila. Je to jen malá epizodka, která může sice bolet, pokud vzpomenu na Zdenka a Ritu, ale také hlavně svědčit o mnoha závažných věcech dnešní naší doby.
Disent, jak jsem již napsal, nebyla jen Charta 77. Byla celá řada jiných skupin a odhodlaných lidí, včetně mlčící většiny, která dovedla zaplnit s klíči náměstí a dodat tak svoji anonymní váhu, nejenom pro další politický vývoj, ale i nevědomě obranu před chystaným útokem československé armády proti Praze.
Zmíním se však jen o jedné skupině, která byla dobře organizovaná, a jejíž analytické a dosti obšírně propracované studie, byly jediné, které zkoumaly i formy možného transformačního přechodu – „Obrodě“. Byli to, jak se dnes říká „osmašedesátníci“. Myšlenkově zralí, organizačně schopní a překvapivě stále svěží. Poznal jsem je dobře (dal jsem jim k disposici kanceláře právního oddělení Řempa), nejenom jsem je respektoval, ale i obdivoval. Po pár dnech, když se jednalo o desítky a více lidí z celých Čech, se přesunuli na okraj Prahy do „ztracena“ do „Juldy Fuldy“. V Auroře, kde byli jen mladící, měli jen své tři reprezentanty. Sami zůstali v odděleni. Byla to jejich největší chyba. Byl v tom prvek sektářství a i trochu oprávněné nadřazenosti. Sám jsem tomu napomohl svým „pohostinstvím“, jinak neměli jinou možnost, než jít do Aurory a vývoj tam by dostal jiný směr. Byla to má další osobní velká chyba (prvá Kosovo), jejíž důsledky ani nechci domýšlet, ale chyby se dějí, někdy i z dobré vůle.
Uvedl jsem, že jsem si těch lidí vážil. Nemohu je vyjmenovat, byla by to dlouhá řada. Snad jen Vladimír Kolmistr s jeho kladenskou uhlířskou vírou, pln odhodlání a s nepopsatelným množstvím organizační práce, včetně utajení a práce tiskárny. To vše nezištně. To slovo mne svedlo k poznámce, že náš nyní „oficielní“ disent si nebyl roven. Jednou, kdysi ještě v poctivém nadšení, páter Malý v televizi uvedl, že řada našich lidí přišla o platy docentů apod. a tak jsme jim je dorovnávali. Nevím kdo a komu, ale domácnost Jiřího Hájka jsem znal intimně a žili, později sám, velmi skromně, spíš bych řekl chudě. Spojení se světem (telefon pochopitelně neměl), měl přes starý tranzistorák, který dostal kdysi od Gromika.
Disent není snadný, ale pro někoho je to nutný stav všedního života.
Mýty současnosti a jejich trestuhodné politické dopady
Mýty se zpravidla pojí s minulostí a často vystupují z historie, aby nám posílily národní sebevědomí. V podstatě se jedná o sympatický vstup do našeho povědomí. Plní nás dobrým pocitem a mají tudíž pozitivní příjemnou funkci. Někdy, a to je právě jejich poslání, nám vylepšují, či dokonce nahrazují všední realitu. Nic proti tomu, zvláště, když se mýty pojí s naší minulostí.
Máme však i jiné mýty, mýty současnosti. Ty bývají zpravidla účelově klamavé. Takže pozor na ně. Mají svoji funkci v nahrazení tradiční skutečnosti bláhovou představou, kterou rádi vidíme a při níž jsme tak trochu lepší. Ve své podstatě to však není moc poctivá hra s námi samými. Takže buďme ve střehu a jak tato kapitola zní – přemýšlejme, abychom nelitovali a nebo alespoň abychom nebyli za hlupáky.
Mýtus „článku 5“ Washingtonské smlouvy NATO
Článek „ 5 „ byl nám soustavně mediálně představován jako podstata a rozhodující ustanovení celé Washingtonské smlouvy. Media však pouze obrážela falešnou argumentaci politiků, kteří se snažili získat podporu pro náš vstup do NATO. Na tomto místě není nutno se podstatou zabývat podrobně, neboť ke klamavosti celkové kampaně a vytváření falešného mýtu o NATO jsem se zabýval pod kapitolou „ NATO – spojenectví bez závazků“. Navíc stačí si jenom tento velmi krátký článek 5 přečíst celý, což se účelově neděje.. Na základě tohoto rozboru (MNO ho odmítlo publikovat – narušilo by to prý jejich politickou linii !), se tento mýtus jaksi vytratil, aby se znovu objevil v souvislosti s kulatým výročím vstupu do NATO v argumentech úslužných, jako by vědeckých pracovníků, hlavně z Metropolitní univerzity, kteří z toho důvodů mají neomezený přístup do ČT, se zásadou která je tam někde u nich zakotvena „všichni za jednoho, jeden za všechny“.
Jak prosté, zvláště, když vše stojí na lži, protože i pologramotní chápou, že tato skautská zásada v dokumentech NATO není k nalezení. Mýtus je to ale stále živý svědčící o velmi neodpovědné klamavé reklamě, která se navíc pojí se zárukou bezpečnosti státu.
Mýtus jak prezident Reagan uzbrojil SSSR
Uvedená teze má velmi závažnou politickou funkci. Je šířena pseudovědci, přejímána politiky a to nejenom na našem teritoriu. Má překvapivě tuhý život. Nikdo si však ze zastánců tohoto mýtu nedal práci rozebrat, jaká byla skutečná Reaganova zahraniční politika k SSSR a to zvláště v bezpečnostní oblasti. Správněji by bylo hovořit o období intenzivního odzbrojování. A to dokonce v porovnáním s mírotvorcem a jediným nositelem Nobelovy ceny za mír mezi americkými prezidenty, Jimmy Carterem, který sloužil před ním. Ten byl často spojován s otázkou a obranou lidských práv, ale právě jeho zahraniční politika vůči SSSR dostala znovu konfrontační směr. Přerušil ratifikační proces SALT II a vyhlásil embargo na vývoz technologie a dokonce dodávek obilí do Sovětského svazu. Vyzbrojil své jednotky v Evropě útočnými raketami. Bylo to i také pod dojmem vpádu vojsk SSSR do Afghánistánu. Vzpomeňme také na bojkot olympiády v Moskvě.
Překvapivě po svém nástupu prezident Reagan, jako jeden z prvních aktů, zrušil embargo na dodávky do SSSR, a na rozdíl od předešlého prezidenta, nevedl ani žádný větší konflikt ve světě. Silové označení „říše zla“ které se tak dobře nacionálně zaměřenému prostému Američanu poslouchá, se nikdy v jeho politice nenaplňovalo, stejně jako „hvězdné války“ nebyly realizovány a byly jen dobrým námětem pro Hollywood. Naopak, Reaganova zahraniční politika byla vedena k novému vzájemnému porozumění. Uvedu jen několik příkladů.
Nastoupilo období vzájemného jednání hlavně o odzbrojení (1981 o raketách středního doletu v Ženevě) a následující rok byla jednání již za Juriho Andropova opět v Ženevě na stejné téma. (Sovětský vůdce Brežněv zemřel v roce 1982 a nastupovali a umírali další generální tajemníci). Podstatného pokroku ve stejném roce bylo dosaženo v oblasti START (Strategic Arms Reduction Talks) o snížení balistických střel a dohodě o společných limitech. Ve stejném roce 1982 byla zahájena jednání o snížení konvenčních zbraní (Mutual Balanced Force Reduction – MBFR) a dosaženo snížení jejich stavů. Jednalo se v podstatě o obnovení ozbrojovacích jednáních, které bylo zahájeno již v roce 1973, tehdy v podstatě bez výsledku. Při jednání o odzbrojení bylo dosaženo pokroku i tím, že bylo vedeno již společně se zeměmi Varšavské smlouvy. Postupně byla jednání převedena pod hlavičku OBSE a tím zahrnula i řadu jiných evropských zemí. Jednání pokračovalo i za Červoněnka.
Nyní nastupuje celá škála bezpečnostních aktivit za Gorbačova. Nelze opomenou jednání o SALT II, týkající se omezování počtu raket. Tato jednání se rozšiřovala a dokonce se týkala i likvidace nukleární výzbroje, dle americké textace „desire to eliminate all nuclear weapons“. V roce 1985 v Ženevě o dalším odzbrojování a dohodě o opatření důvěry a dalších dohod v oblasti letectví. 1986 Rejkjavík – dohoda o zákazu odstoupení od ABM po dobu 10 let. 1988 další Summit v Moskvě, kde již byly uzavřeny dohody o joint venture amerických a sovětských firem. Znovu připomínám fakt, že již v roce 1981 Reagan pomohl Sovětskému svazu ve svízelné situace znovuobnovením dodávek obilí. To mnoho nesvědčí o „uzbrojování“ a snaze přimět SSSR ekonomicky „na kolena“.
Toto jsou jen některá fakta z doby Reagana a jeho spolupráce s „říší zla“. Vztah k SSSR a společná opatření měla naopak partnerský charakter a celé období je možno charakterizovat jako etapu snižování napětí za podmínek ne jednostranného tlaku, ale vstřícných jednání.
Nelze ani opomenout účinnou a efektivní spolupráci na vesmírných projektech. To je o důvěře dokonce v oblasti vysoce sofistikovaných technologií. Vše dokonce našlo výraz i v kontraktu, že americké rakety začaly používat ruské motory. Jsou stejně spolehlivé a mnohem lacinější.
O tom toho mnoho nevíme a nemáme vědět ani dnes. Pokud bychom měli zůstat v nevědomosti, dalo by se to přežít. Zde však jde nejenom o popření role perestrojky a jejích skutečných společenských kořenů nebo dokonce nějaký vděk za změny u nás ve vztahu k Moskvě. To nechme historii a době, až opadne politická Hysterie. Mnohem nebezpečnější funkci má však rozšiřování tohoto mýtu jako formy pro hledání nového nepřítele v domnění, že tím posloužíme novému pánu.
Výmysl „uzbrojování“ a nynější glorifikace tohoto nesmyslu je mýtus bez jediného reálného podkladu. Má však sloužit, tak jako každá lež v zahraniční politice, k překrucování faktů v zájmu narušení možné spolupráce a hledání společných východisek.
Překvapivě právě nedávno se objevila objemná publikace Oskara Krejčího “Zahraniční politika USA“, která jednoznačně vidí zásadní ozbrojovací roli Reagana na změně politické celosvětové scéně a „naivní politiku tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu Michila Gorbačova“ (str.277). Takže je zřejmé, komu máme být vděčni. Vděčnost se nakonec stala jediným argumentem (dosud těžko zdůvodnitelným) používaným našimi politiky na podporu vybudování americké základny u nás. Dříve bez této souvislosti nikdo tento argument nikdo nepoužil.
Uvedený mýtus byl vytvořen, aby směřoval k víře, že změna politických poměrů koncem osmdesátých let minulého století byla výsledkem tohoto „tvrdého“ Reaganova přístupu právě ve vztahu k Moskvě. Má nás to vést k vděčnosti a dnes prakticky dokonce k odevzdání se do „péče“ USA. Má se popřít role vnitřního vývoje sovětské společnosti ve směru transformace a demokratizace. Mizí nám termíny jako perestrojka, glasnosť, nové myšlení a podobné atributy právě nové sovětské společnosti a pokud přiznáme, že nastaly, tak jedině jako výsledek přinucení právě Reaganovou tvrdou politikou „uzbrojování“. Popírá se tím i podmiňovací vztah změn v SSSR a jejich vliv na poměry v ostatních zemích. Změny zde však byly nejenom podmíněny, ale přímo závislé na vývoji v „centru moci“. Proto nemohlo uspět „Pražské jaro“, „Solidarita“, o Maďarsku v roce 1956 ani nemluvě.
Byly to předně vnitřní společenské rozpory, ekonomiku nevyjímaje, které podnítily snahu k hledání nové cesty nebo dokonce přímo řešení. Na velmi zjednodušený, nakonec ani ne pravdivý argument o „uzbrojování“ se stačí jenom zeptat, kdo uzbrojil ve své době našeho prezidenta Novotného a tím inicioval změny v roce 1968 u nás (Lyndon Johnson?). Není to otázka zcela od věci a my bychom ji měli rozumět, stejně tak jako proč se dosud nepodařilo uzbrojit Kubu a myslím, že v tomto teritoriu byly USA vždy velmi zainteresovány. Nu, asi to v tom „uzbrojování“ nebude a rozbor skutečného stavu to jen potvrzuje.
Tento mýtus je nejenom silně zakořeněn, ale stává se čím dál tím více jedinou pravdou. Pokud se týká osmdesátých let byla použita až velmi pevná vojenská pěst proti Nikaragui a ostatním zemím v této oblasti. Nikaragua se obrátila na Mezinárodní soudní dvůr, který Spojené státy odsoudil za mezinárodní terorizmus, „za nezákonné použití síly“. Proběhla invaze do Libanonu, napadení Tunisu a Iránu Irákem (Husajnem) za podpory USA. Můžeme mluvit o Africe v té době (Mozambik, Angola). Situace byla natolik vyhrocená, že v prosinci 1987 OSN schválila rezoluci odsuzující terorizmus a vyzvala státy, aby pracovaly proti těmto teroristickým tendencím všech forem tedy i státní (Izrael). Tato jistě bohulibá rezoluce nebyla přijata jednomyslně (Honduras se zdržel a jen dvě země byly proti – kupodivu právě USA a Izrael). Období vlády Reagana mělo silové aspekty. Ve vztahu k SSSR tomu však bylo podstatně jinak.
Jednoznačně teorii „uzbrojování“ přijala pochopitelně naše pravice a to beze zbytku, ale i v pragmatické, pokud se týká zahraničně politických otázek, sociálně demokratické straně se tento mýtus pomalu zakořeňuje a to i u jinak znalého pana Mládka (předsedy Masarykovy dělnické akademie), který se při svých občasných debatách na Novotného lávce v Praze, nechal slyšet, že to byl Reagan, který nám pomohl ke společenské změně právě „uzbrojením „ SSSR. A aby toho nebylo dost i komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf, jinak bezkonkurenčně všestranně erudovaný a pracovitý, ve své poslední knize „Není všem dnům konec“ mimo sond do politik Havla, Pitharta, Zemana a jiných, se stačil alespoň v závorce připojit k názoru, že ke společenským změnám v Rusku pomohl svým “uzbrojováním“ prezident Reagan. Nu i učení mohou mít s fakty problém.
Tvrzení má i důležitý význam při hodnocení příčin a vývoje vnitropolitické scény v období „Pražského jara“. V podstatě jde o popření jeho politického významu nejenom pro naši společnost, ale pro dopady na Rusko a celkovou změnu. Kdo poděkuje Obamovi, že nám to přijel do Prahy připomenout. Čekal jsem dva týdny aniž bych se dočkal v našich mediích o této větě amerického prezidenta zmínku. Česká media postupující změnu v USA ještě nejsou ochotny akceptovat.
I pan Jiří Ješ, se kterým se velice rád a pokorně ztotožňuji při jeho komentářích a který má své místo nejen mezi novináři, ale předně postavení moudrého člověka, nám jednou dal lekci, jak to vlastně s těmi společenskými změnami u nás bylo. Našel jednoznačné díky Reaganovu mýtu silového nátlaku na SSSR. Tentokráte musím o jeho soudu založeném na „uhlířské víře“ pochybovat.
Absurditě tohoto mýtu by se mohlo snadno rozumět právě v české kotlině, která zažila, vlastně ne tak dávno, pokus o společenskou renesanci či přeměnu právě na základě postupného vnitřního vývoje. Ten probíhal samozřejmě bez zásahu zvenčí. Dnešní vysmívané a pejorativní označení „osmašedesátníci“ má závažnou funkci tím, že podtrhuje nebezpečnost samostatného nezávislého uvažování, které představitelé tohoto mnohaletého procesu „pražského jara“ symbolizovali. To byl těžký prohřešek, jehož dopady mají i svoji „nebezpečnost“ pro současnou dobu. V podstatě se jedná i o nepřiznání samotného významu „pražského jara“. O tom svědčí i důsledné mediální opomíjení jeho obsahu a soustředění se v této souvislosti jenom na dny invaze.
Pokud bychom měli shrnout působení prezidenta Reagana, a on měl svůj osobitý význam v zahraniční politice, je třeba mu skutečně přiznat díl i na vývoji v Rusku i Evropě. Napomohl změnám ne tlakem a zvyšováním napětí (ani se o to nesnažil), ale naopak hledáním c e s t y k e s b l í ž e n í a tím i potažmo vlastní postupné liberalizaci v SSSR. Ne nátlak, ale dobrá vůle a to právě v otázkách vzájemné bezpečnostní spolupráce, která byla z nejaktivnějších a v podstatě navázala na rok 1967-8 po schůzce v Glassboro a mimo jiné i dohodě o „Nešíření a likvidaci jaderních zbraní“ v roce 1968, to je dokonce i v období sovětské invaze do Československa. To připomínám hlavně proto, abychom tento akt významově historicky správně zařadili.
Mýty o specifickém militantním přístupu Reagana vycházejí předně z naší vlastní neznalosti období jeho vlády v osmdesátých letech a z teorie po oživení nepřátelství, v jehož prostředí se snadně pohybují lidé, kteří nejsou schopni unést pozitivní pracovní náplň spolupráce a snaží se obnovit opět své „gardové“ zařazení na straně domnělého „vítěze.“
Vítěz studené války
Další mýtus, který se u nás nejenom vžívá, ale je již většinově akceptován. Jedná se o teorii, že „studená válka“ skončila v podstatě rozpadem Sovětského svazu a „vítězem“ se staly Spojené státy. Snad posledním důsledným obhájcem této nepochybně falešné teorie, která byla používána i jako jeden z posledních argumentů ve prospěch teorie o nutnosti americké základny na českém území – „z vděčnosti“, je překvapivě opět i Oskar Krejčí, autor právě vydané knihy „Zahraniční politika USA“.
Tento mýtus souvisí s problematikou, se kterou jsem se zabýval v předběžné kapitole. Je to teorie vhodná pro jednoduché myšlení. Je-li někdo vítěz, pak musí být někdo také poražený a právě o toto označení v podstatě jde. Nejde nám o vítěze, ale o poraženého. Logika se zdá být silná, ale je ve své podstatě absurdní. Asi tak jako stálé dělení na Západ - Východ, ne dle geografie, ale dle ideologického přístupu, protože se v něm, hledá nebo raději oživuje politická funkce.
Mé osobní hledisko na základě teoretického přístupu je trochu jiné. Předně za vítěze bych pokládal, pokud jsem sveden k tomuto způsobu uvažování, toho, kdo ze situace nejvíce vyzískal. Vytěžil. A jsme okamžitě v jiné rovině. Nemusíme proto chodit do Sovětského svazu či dnešního Ruska. Můžeme zůstat doma. Zájem a snaha po změně politických a společenských poměrů vzešla z Moskvy a byla to ona, která tohoto cíle nakonec, a má ještě velký kus cesty před sebou, dosáhla. Tak jako my všichni. To je i o naší transformaci. Nemyslím jen ekonomickou, ale v aktivizaci našeho nového myšlení. To je náš jednoznačný zisk a v tom je také podstata našeho vítězství, potažmo předně Sovětského svazu. Navíc dosáhli jsme, a nemůžeme oddělit od Ruska, i změnu politických poměrů ve světě. To je o konci bipolarity. Transformační proces znamená hledání cesty k novým přístupům a přemýšlení. Zde je třeba hledat podstatu progresu. Zůstaneme-li u přijaté terminologie, nastoupená cesta vítězů není unilaterální, je obecná a tím pádem nezná poražených. Sovětský svaz tudíž studenou válku nemohl prohrát. Stačí jen trochu zapojit své myšlení pohledem teorie a odborného pohledu zahraničně politického specialisty. Nakonec i „rozpad“ sám byl přirozeným vývojem a proto i v zájmu samotného Ruska. To byly také mé důvody, proč jsem na plenárním zasedání OBSE ve Vídni, jako československý velvyslanec, na rozdíl od jiných k rozpadu Sovětského svazu Rusku blahopřál.
Tím, že mnozí akceptují Spojené státy jako vítěze ve válce, která se již nekonala, a i ony sami se také v určité době takto označovaly, neodpovídalo realitě, ale mohlo mít a dokonce mělo, negativní dopad na samotné Spojené státy. Vedlo je to k demobilizaci i nakonec jisté společenské krizi v současnosti, ze které se snaží ne zrovna snadným způsobem hledat cestu. Rozhodně však nemohou vycházet z pozic „vítěze“. Nakonec ani současná pozice a tendence řazení Spojených států tomu neodpovídá. Zde dnes není nutno ani tuto tezi opírat o argumenty.
Nelze opomenout ještě jeden přístup, který pokládá „porážku“, kterou shledává ve změně politických poměrů i v rozpadu Sovětského svazu. Vychází z pocitu své osobní ztráty a jako k náhražce se vzhlíží k vývoji Číny, jako bývalé možné spáse v budoucnosti. Rozumím tomuto přístupu, ale vysvětlit či polemizovat nedovedu. Je mi to příliš vzdálené. Příliš mytologické. Bohužel do této kategorie se řadí i nyní vydaná informačně velmi hutná a poučná (učebnice?) již zmiňovaná publikace„Zahraniční politika USA“.
Mýtus o „vítězi ve studené válce“ je velmi ošidný, zkresluje podstatu vývoje a je možno ho proto řadit do odcházející ideologické kategorie a to spolu se svými stoupenci.
Mýtus o „darebáckém“ Iránu
Terminologie a jazyky jsou dosti bohaté, měly by být proto i přesné. Nedaří-li se to, většinou s určitým úmyslem, jsme v mytologii. Měli jsme, a někdo se ji ne snadno zbavuje, „říši zla“. Ta byla ale transformována dokonce ve strategického partnera. Měli jsme a trochu ještě máme „darebácké státy“, jako naši, či dokonce celosvětovou hrozbu. Jen pro připomenutí – začali jsme s Libyí, Kubou, Irákem, Severní Koreou a Iránem.
Za jistých podmínek a trochu zvláštních okolností byla vyjmuta Libye, Kuba se již nezdá z hlediska hlavního nebezpečenství terorizmu podstatnou, Irák byl „vyřešen“ dosti zvláštním způsobem bez řešení a s alarmujícími důsledky. Severní Korea i přes svoji nukleární kapacitu a vlastnictví nosičů je vyjmuta vzhledem k okolnostem geografie a prioritního zájmu Číny a Ruska. Na seznamu zůstává – I r á n .
Iránu jsem věnoval zvláštní část. Nyní je třeba jen zdůraznit tendenčnost našeho přístupu. Nenašli jsme žádný prostor pro zvážení pozitivních aspektů íránské zahraniční politiky a to například s ohledem k skutečnému ohnisku napětí, které bylo a nejenom napětí, došlo ke třem válkám mezi Indií i Pákistánem, dokonce v době, kdy obě země měly přátelské vztahy s USA. Nakonec vztahy byly urovnány Iránem a nejenom urovnány, ale došlo k podepsání dohod, které zajišťují stabilitu. Problémem spíše zůstává, jak je možné přehlednout tyto skutečnosti, respektive je potlačit. Až tak daleko může dojít politická a mediální manipulace. Nebo zůstáváme jen beztvárnou masou bez možnosti obrany zdravého rozumu?
Proti mýtům zvláště politickým by měla vystoupit media. Proč se tak neděje. Uveďme malý příklad, který se také týká Iránu, ale charakterizuje servilnost a hloubku obavy.
N a b u c c o
Pro mnohé neznámé slovo, rozhodně v oblasti mezinárodních či ekonomických a bezpečnostních vztahů. Jedná se o nový projekt plynovodu. To dnes již víme. Měl by dopravovat tuto surovinu do Maďarska a Rakouska. Prostě do střední Evropy. Ne že by to byla operace tak tajná, že by se o ni nemělo hovořit. Nehodí se však do naší uměle vytvářené protiíránské atmosféry v období, kdy vláda chce propagovat výstavbu radaru (právě jakoby proti Iránu).
Před více než rokem proběhla v Budapešti jednání o výstavbě plynovodu Nobucco. Jednání byla vedena pod záštitou Maďarska a Rakouska na vysoké odborné úrovni, včetně zástupců EU. V podstatě se jedná o vybudování nového zdroje zásobování plynem pro Evropu jižní cestou – zdvojení, které má důležitý strategický význam. I pro laika by byl srozumitelný prvořadý zájem našeho státu na této nově proponované cestě. Nebylo tomu tak. My jsme se jednání v Budapešti neúčastnili. Ohrozilo by to naši vládní argumentaci pro radar a íránskou „darebáckost“. V Maďarsku ani v Rakousku se radar stavět nemá. To bylo před rokem a media musila mlčet. Nyní je Nobucco opět na stole. A najednou se připojujeme, ale jaksi nevíme, nikdo nám to neřekl, odkud ten plyn vlastně bude.
Projekt Nobucco je novým prvkem energeticko bezpečnostní situace a současně přispěním Iránu k energetické stabilizaci Evropy a důkazem o jeho zahraničně politických intencích, nezdá se, že by byla agresivní. Manipulovatelnost naší vlády s mediálním prostředím na věci nic nemění.
Mýtus Iránu, jako zdroje všeho nebezpečenství je, jak uvedeno výše , velmi těžko obhajitelný, nehodnotíme Irán a jeho skutečné zahraničně politické směřování a výstupy. Pokud naši experti zjistili, že radar nikomu nevadí dle nějakých technických parametrů, tak to není stanovisko k podstatě věci. Přispíváme však k narušení mezinárodně politického bezpečnostního prostředí a atmosféře důvěry a tím i k celkové naší bezpečnosti. Zde je zakódovaná odpověď, zda radar přijmou či odmítnout. Problematika nemá totiž lokální charakter. Má geopolitický význam a jeho výstavba může podstatnou měrou narušit nutnost globální spolupráce v zájmu řešení problémů, které stojí před lidstvem jako takovým. Jakékoliv rozhodnutí v tomto směru má předně tyto vazby. Představuje krajní odpovědnost našeho státu.
Do těchto závažných skutečností funkčně vstupuje vytvořený mýtus „darebáckého“ Iránu.
Mýty současnosti jsou o něčem jiném, než tradiční mytologie, která má svůj úsměvný charakter. Jsou zpravidla aktivní a funkční součástí agresivního formování a odůvodnění zahraničně politických cílů. Buďme si jich vědomy a zůstaňme opatrní.
Závěr
Závěrem je možno jenom připomenout, že celá publikace jakkoli se může zdát kontroverzní a otevřená neznámým, ale ne zcela novým argumentům, dává pouze prostor pro prozření a vlastnímu přemýšlení. „ S v ě t , n e j e n o m k r á l j e n a h ý “. Znalost skutečných podkladů a odvaha při jejich posouzení nás může jedině vést k pozitivním závěrům v atmosféře důvěry a spolupráce. Nesnadné, ale přesto velmi prosté zadání.
Výňatky z nedávno publikované knihy „Utajená zákoutí“, jejímž autorem je JUDr. Miroslav Polreich, CSc. Publikace vyšla v r. 2009 v nakladatelství Petrklíč.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz