Výňatek z textu
Dr. V. Kural, dr. Z. Šamberger
1. Po akci, rasantní přepadové, která připomínala německé „lapanky" v Polsku, bylo v Žatci dohromady sehnáno podle zpráv pamětníků - s výhradou k už uvedené jejich problematičnosti - asi 5000 Němců. Z nich pak byly do Postoloprt odvedeny asi 2000. To by znamenalo, že už v Žatci byla provedena první selekce těchto lidí. V Postoloprtech byli pod nátlakem soustředěni i obyvatelé této obce, jakož i obcí Rvanice, Vyškov a Břvany. Přesný počet těchto Němců není uváděn. Určitou, byť ne příliš přesnou orientaci tu mohou poskytnout údaje sudetoněmeckých krajanských organizací, podle nichž v souvislosti s odsunem zahynulo nebo bylo nezvěstných: 634 sudetských Němců ze Žatce, z Postoloprt 264 a z Podbořan 62. (Staněk, c.d., s. 124). V těchto počtech, jejichž součet činí 960, jsou ovšem zahrnuty i sebevraždy, úmrtí v táborech, jakož i případy nevyjasněné. Poměrně přesným svědectvím o počtu popravených je však výsledek exhumací, tj. 763 osob, kterýžto počet může být podle Staňkova názoru zvýšen, budou-li eventuálně nalezeny ještě nějaké nedohledané hroby, na 800. Nešlo tedy o 3-4-5000 popravených, jak zněly v kraji rozšířené fámy, jimž se někdy i dnes dopřává sluchu.
To je jisté kvantum, které nemůže nezarážet; pochybovat se však o něm nedá a nezbývá než ho zapsat do análů českého svědomí na jeho temnou stranu.
Současně je ovšem nutno si položit otázku, do jakého stupně měla jejich poprava v oněch vykloubených dnech okolo konce války a nacistické okupace své opodstatnění. Vždyť i vůdčí představitel sudetoněmeckého protinacistického exilu v Londýně Wenzel Jaksch v instrukcích pro své domácí stoupence předpokládal, že děsivé dědictví nacismu vyvolá bezprostředně po převratu etapu, v níž si "Mob" (tj. "chátra") vyřídí s hitlerovci krátkou cestou své účty a v druhé etapě že to udělají mimořádné soudy.
A právě z tohoto hlediska je důležité, aby byla posouzena selekce do Postoloprt eskortovaných Němců a ovšem vzata v potaz i provinění okupantů na Češích nejen v obecné, ale i v regionální dimenzi (jak jsme se o nich stručně zmínili již v předcházejících číslech této revue).
Podle zpráv pro vyšetřovací komisi ÚNS od MV a MNO i podle výpovědí vyslýchaných pamětníků lze říci, že při selekci zadržených Němců byly podle osobních dokladů, svědectví osob a pod. roztříděny tři skupiny. První představovali doložení antifašisté, kteří v podstatě mohli jít domů. Do druhé patřily osoby indiferentní, kterým nemohlo být doloženo provinění. V třetí však byly osoby nebezpečné, a to jednak funkcionáři NSDAP, státní úředníci, jakož i příslušníci SS, zjišťovaní hlavně podle tetování a zčásti i podle osobních dokladů. Této třetí skupiny se zjevně týká hlavní problém postoloprtského "excesu", hromadné popravy. Jednu její část tedy tvořili členové Hitlerovy strany a státní úředníci identifikovaní podle osobních dokladů a osobních znalostí svědků, kteří znali je i jejich činnost za doby okupace i z období "Mnichova". To byl pro tyto aktivisty Henleinova i Hitlerova režimu jistě kámen úrazu. Byli to totiž právě oni, kteří Čechy ve vzorové Říšské župě Sudety uváděli prakticky do postavení druhořadých občanů s ústrky i s méně či více drakonickými tresty a v případě německého vítězství ve válce i s perspektivou národní genocidy. V atmosféře těsně po konci okupace, během něhož se německé běsnění - připomeňme si zde již vzpomínané transporty smrti i zabíjení Čechů během povstání v Praze i na venkově - dokonce ještě přitvrdilo, se při rozhodování o osudu Němců z této kategorie ještě přitvrdilo. K tomu se navíc objevila apokalyptická hrůza z osudu Čechů v koncentračních táborech velmi názorně dokumentované zbídačeným stavem těch, kteří se právě vrátili, (nemluvě už o těch, kteří se nevrátili) jakož i holocaustem Židů, To vše, jakož i fakt, že mnozí, hlavně vyšší "činovníci" sudetské župy i její NSDAP dostávali od Himmlera hodnosti v rámci tzv. "Všeobecných SS", jistě rozhodování českých aktérů o osudu této kategorie Němců radikalizovalo ve smyslu odvety formou popravy či jiné násilné pomsty, a to bez čekání na řádný soud. Patrně přitom došlo i na jedince, kteří si tak tvrdý verdikt nezasloužili. To jistě vzbuzovalo u nezúčastněných pozorovatelů lítost, která se dnes, v klidných už časech a s novými pohledy na poválečné Německo a Němce stupňuje v nepochopení, či dokonce k odsudku; to by však nemělo překrýt autentické pochopení složitostí a příčin "oné" doby, v níž "kdo zasel vítr, sklidil bouři".
Ještě vyhraněnější kontury má osud druhé části popravované skupiny, tj. příslušníků SS. V Staňkově popisu postoloprtského případu je o nich jen pár bezvýznamných zmínek: "Bylo s nimi velmi surově až nelidsky nakládáno", byli údajně mezi popravenými z Chomutova, "poručík Čubka nevylučoval, že byli postříleni nějací Němci - SSmani." Ve vyšetřovacích spisech je tomu však jinak. Píše se v nich asi o 500 identifikovaných mužích SS ze Žatce, (mezi nimi prý byli i nějací funkcionáři NSDAP) a o 300 z Chomutova, (což se však nepotvrdilo). Lze tedy soudit, že v případě esesmanů šlo asi o necelé dvě třetiny popravených z celkem 763 exhumovaných obětí postoloprtské exekuce.
Je to jistě číslo ke kritickému zamyšlení, zvláště když o popravách nebo jiných, perlustrované Němce méně či více zatěžujících opatřeních rozhodovaly orgány či jedinci v rámci více-méně živelné akce, s pověřením u leckoho problematickým. Pro zasvěcený posudek o ní je však třeba mít k dispozici souhrnné informace, snažit se rozumět jejím příčinám a pochopit drastický ráz doby, v níž se odehrávala a na nějž reagovala. Pokusili jsme se na to poukázat v souvislosti s postoloprtským případem (a ve snaze hledat metodu i pro posuzování případů jiných, podobných) už v předešlých třech článcích v této revue.
Ta část postoloprtské problematiky, která se týká speciálně podílu popravených příslušníků SS, je pro tuto metodickou snahu obzvlášť příznačná. Organizace Himmlerových fanatiků byla totiž tím vůbec nejstrašnějším, co Hitlerův potlačovací aparát vyprodukoval. Mužové SS vládli zpravodajskou službou a vlastně celým aparátem Heydrichova, či později Kaltenbrunerova Hlavního úřadu říše pro bezpečnostnost, tj. gestapem, kriminální i pořádkovou policií. V podobě oddílů "smrtihlav" ("Totenkopť') vládli koncentračními tábory - ať už "normálními" nebo vyhlazovacími v čele s Mauthausenem a Osvětimí. Oni byli autory i "producenty" jak pojízdných smrtících komor (v nichž bylo kupř. udušeno 82 lidických dětí), tak průmyslového vyvražďování miliónů Židů v plynových komorách a pecích Osvětimi. SS byli jádrem komand vyvražďujících polskou inteligenci, masakrujících Židy i Slovany (mj. české kolonie v ukrajinském Malíně!), jakož i bojovníky proti nacismu po celé Evropě a také u nás. A to vše i v závěru války a okupace, jmenovitě pomocí transportů smrti a v bojích proti českému, zvláště pak pražskému povstání.
Tyto skutečnosti byly Čechům známé - i když třeba ne v té úplné a nejděsivější podobě, jaká vyšla najevo po osvobození, kdy byla celá organizace SS Norimberským soudem odsouzena jako zločinecká. Neblahé ódium SS se navíc dotýkalo i určitého okruhu civilních činovníků říšské správy na postech, které Himmler pokládal pro rozšiřování své mocenské báze za důležité - což se promítlo i do jejich osudů v prostoru Žatec - Postoloprty. Lze tyto zvlášť ostré kontury případu poprav i vysídlování v tomto prostoru pominout při jejich posuzování? A lze to snad pominout i v případech jiných, obdobných "excesů"?
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz