Lubomír Man
Hanba o to větší, že jsme – anebo si to už jen říkáme, že jsme? - národem Jana Husa a T.G. Masaryka. Mravních autorit, uznávaných na celém světě. A hanba o to hlubší, že ji neprožíváme poprvé. Vzpomínáte na balkánskou krizi v devadesátých letech minulého století? Na tzv. humanitární bombardování Bělehradu? Na tichý hukot – téměř jen šumění – bombardérů NATO, brázdících se souhlasem naší vlády vzdušné moře převysoko nad našimi hlavami s nákladem stovek a tisíců tun bomb, určených na nápravu jiných hlav - hlav našich někdejších bratrů Srbů? Jediných na celém světě, kteří se dvakrát srotili na největším bělehradském náměstí Republiky, aby na něm vyjádřili svůj protest proti bezpráví, které se na nás – na Češích a Slovácích – tehdejší zkoncentrované světové zlo dopouštělo?
Poprvé v roce 1938 v době mnichovského diktátu a podruhé v roce 1968 po srpnové invazi republiky vojsk Varšavské smlouvy. S rozdychtěnou vděčností, že aspoň v jediném koutu světa se nám dostalo zastání, jsme s hrudí, na chvíli zbavenou tísně do téhle chvíle nepoznané, volali osvobozeně a šťastně „bratři Srbové jdou s námi!“, a v tom okamžiku v nás plápolal plamen vděku slibující, že Srbům jejich pomoc jednou stonásobně oplatíme, byť by nás to mělo stát cokoli.
Jenže pak, po pár desítkách let v průběhu devadesátých let minulého století, když se světové zkoncentrované zlo od hlav našich přeneslo na hlavy Srbů, otáčejících se nyní v jejich vlastní nouzi zase po nás s mlčenlivou otázkou, zda „když oni tehdy nám, zda my teď na oplátku též jim?“
S bolestným zklamáním v očích spatřili už vůbec ne své dřívější bratry Čechy a Slováky, ale morální ubožáky, obracející se k nim zahanbeně zády a pokřikující dokonce už ani ne k nim, ale k svému špatnému svědomí tuposti o tom, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i v NATO a je tedy naší povinností se podle toho chovat“ a tak dále a tak dále, a přitom s každým z těch výkřiků propadající se hlouběji a hlouběji do morální žumpy, jíž hloubka byla náhle naprosto nezměřitelná.
To byl náš první morální sešup, tak rázný, že se do dnešního dne nezarazil. Zase totiž dnes – okamžicích ukrajinské krize – vidíme zcela jasně, kde je právo a spravedlnost, ale je nám to ještě lhostejnější, než když se bombardoval Bělehrad a cizí žoldáci zatýkali legálně zvoleného jugoslávského prezidenta. A jako pověstné slovanské holubice znovu proměněné ve vlčí smečku, vyjeme na měsíc i do celého světa svoje naše zlé svědomí ohlušující slaboduchosti, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i NATO a je tedy naší povinností atd. atd.“, a ani se přitom už nečervenáme, už jsme se naučili žít s tím, že jsme mravně úchylní, vždyť takové je i celé stádo evropské i světové, tak proč bychom se zrovna my měli vydělovat? A tak též my uvalujeme na Rusko sankce, ale protože rozum a svědomí jednotlivce nelze tak lehce potlačit, jako rozum a svědomí davu, ptám se za ten dav své vlády i svého parlamentu: Za co vlastně ty své sankce - my Češi - na Rusko uvalujeme?
Za to, že Washington vypravil na kyjevský Majdan svého nenávistí k Rusku pološíleného senátora McCaina, aby tam s pěti miliardami dolarů na dlani zařídil svržení legálně zvolené vlády i legálně zvoleného prezidenta? Či za to, že fašistické a banderovské bojůvky, McCainovými dolary uplacené, vtrhly následně do ukrajinského parlamentu, vyhnaly z něj všechny provládní poslance a zbytkem nechaly prohlasovat jak zánik vlády staré, legální, tak jmenování vlády nové, protiruštější, než byla vláda Hitlerova? Či za to, že obyvatelé Krymu odmítli se takto fašisticky najmenované vládě podřídit a téměř 90 procenty hlasů rozhodli o svém připojení k Rusku? Nebo snad za to, že ukrajinská vláda celou svoji ozbrojenou moc vrhla proti svým neposlušným východním a jižním oblastem a nejtěžšími kanony a bombardéry masakruje své tamní spoluobčany jako cizí nepřátelské kmeny, protože právě tam, na jihu a východě Ukrajiny zamýšlí společně s NATO (a tedy i s námi), zřídit síť jaderných odpališť raket namířených na Rusko už z tak báječné blízkosti k matičce Rusi Moskvě, že se na to srdička všech nepřátel Ruska (a podle naší vlády tedy i srdíčka naše), směji jako pominutá? Tak to ty sankce i za tohle?
Zřejmě ano. Protože pak přijde už jen skutečně a zcela vážně naplánoaný první jaderný úder na Rusko ze všech směrů – udělá to puf - do osvobozené Rusi a hlavně k jejím ropným a plynovým polím přihrcají vrtné soupravy Shell Oil a podobných organiací, a nespravedlnost, pocházející z toho, že Rusko má příliš mnoho surovinového bohatství, jak se vyjádřila Madlen Albrightová, dojde konečně nápravy. A my pochopitelně budeme zase u toho, budeme výt dál to svoje, že „přece dnes už někam patříme atd.“, a budeme přitom i nadále vypadat jako lidé, ale lidmi ve skutečnosti už nebudeme.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz