1. Továrna
Hydrierwerk Brabag (závod na hydrogenizaci hnědého uhlí) ve Schwarzheide byl umístěn do oblasti Dolní Lužice, 50 km severně od Drážďan, na východ od dálnice k Berlínu. Vznikl v souvislosti s vojensko - hospodářskými přípravami nadcházející války a osud vězňů schwarzheidského koncentračního tábora byl bezprostředně až osudové spjat s vývojem válečných událostí let 1944-45. Na žádost německé nacistické vlády bylo již v roce 1934 zahájeno plánování řízeného hospodářství pro případ blokády. 26. října 1934 se spojil koncern lG Farben s podnikateli německého uhelného průmyslu ke společnému financování výstavby závodu ve Schwarzheide.
Výstavba Braunkohle-Benzinwerk (Brabag), závodu na výrobu benzinu z hnědého uhlí, a.s., byla zahájena v srpnu roku 1935. Závod byl postaven mezi obcemi Naundorf a Cornegosda, jejíž lužicko-srbský název (roku 1935 /?/) změněn na německé Schwarzheide. Závod byl pojmenován "Brabag Ruhland", i když město Ruhland s uzlovou železniční stanicí, bylo od závodu 2 kilometry vzdáleno. V červenci 1936 byl vyroben první dieselový olej, první benzin o dva měsíce později. Byl to důležitý válečný objekt, který byl spojeneckými letadly několikrát bombardován. Po prvním náletu 28. května 1944, byla výroba přerušena na deset dní. Nálet 21. června způsobil závodu tak závažné škody, že provoz musel být zastaven až do 12. července. Pro obnovení závodu požádal koncern 12. června 1944 orgány SS o dodání jednoho tisíce vězňů z koncentračních táborů. Vězňové měli být nasazeni na odklízení trosek a nápravu škod způsobených bombardováním, na pomocné práce při zneškodňování nevybuchlých střel a na stavbu bunkrů.
2. Vězni
Pro přípravu pobočného tábora bylo 1. července převedeno do Schwarzheide sedm vězňů KT Sachsenhausen, určených na vedoucí místa vězeňské samosprávy: táborový starší (Lagerältester), táborový kápo (Lagerkapo), zapisovatel hlášení (Rapportschreiber), písař pracovního nasazení (Einsatzschreiber), sanitář, správce skladu a kuchař. Všichni byli již několik let vězněni za politickou činnost. Nejvýznamnějším byl Paul Bergmann, narozený v roce 1902 v Konigsbrücku, 20 km od Schwarzheide. Od roku 1922 byl členem komunistické strany a v roce 1932 byl za
svou politickou činnost odsouzen k šesti letům káznice. Po uplynutí trestu byl převeden do KT Sachsenhausen. Sanitářem se stal Heinrich Röder z Kolína, muž s velmi pestrou kariérou. Začátkem 20. let byl členem španělské cizinecké legie v Maroku, později pracoval jako lodní tesař a působil též na odděleních patologie na lékařských klinikách univerzit v Kolíně a Jeně. Jako námořník měl četné styky se zahraničními námořníky, což bylo pro gestapo dostatečným důvodem pro jeho uvěznění v koncentračním táboře Sachsenhausen. Táborovým písařem se stal 50tiletý Erich Plumenbohm, kterého koncem srpna vrátili do Sachsenhausenu a nahradili 41tiletým Wilhelmem Braatem. Bývalí schwarzheidští vězni vzpomínají ponejvíce na Bergmanna a Rödera, s jejichž pomocí se jim podařilo zachránit mnoha kamarádům život. První táborový starší, 42tiletý Reinhold Sliwka, byl 31. srpna 1944 vrácen do Sachsenhausenu a na jeho místo byl jmenován komunista Alfred Kapelke. Vězňové si jej uchovali v paměti jako dobrého člověka, vždy ochotného pomoci.
3. července 1944 přijelo nákladním vlakem z Osvětimi tisíc židovských vězňů ve věku od 16 do 47 let. Byli dohola ostříháni, oblečeni v pruhovaných vězeňských šatech a hlídali je příslušníci wehrmachtu. Většina přišla do koncentračního tábora z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, zbývající pocházeli z Německa, Rakouska a Nizozemí. Jejich vězeňská dráha začala v terezínském ghettu, kde někteří prožili pouhé čtyři, jiní až jednatřicet měsíců a pokračovala v Osvětimi Birkenau, v rodinném táboře B II b.
Tam strávili převážně šest, někteří jen dva, několik jedinců devět měsíců. Odchod z vyhlazovacího tábora byl důsledkem vůdcova rozhodnutí z dubna 1944, podle něhož měli být maďarští židé nasazeni do Německa na stavbu leteckých továren pro tzv. „Jäger - Programm" (program výroby stíhaček). Kvůli četným spojeneckým náletům na Německo bylo toto rozhodnutí rozšířeno i na jiné, nemaďarské židovské vězně a na další důležité válečné objekty.
Téměř všichni tito muži ztratili v Osvětimi své nejbližší, kteří zahynuli v plynových komorách při likvidaci českého rodinného tábora. Stalo se to 11. a 12. července 1944, záhy po odchodu vězňů, kterým se podařilo projít selekcí. Ve Schwarzheide byli ubytováni v malém táboře mezi silnicí a závodem Brabag v zánovních barácích s dvoupatrovými kavalci.
V říjnu 1944, když se vězeňský stav snížil asi o sto lidí, kteří zemřeli hladem a vysílením, bylo do tábora převedeno několik židovských vězňů ze Sachsenhausenu. Také oni prošli osvětimskou selekcí a někteří z nich byli do Osvětimi deportováni z Terezína již v lednu 1943. Jeden z nově příchozích, Dr. Z., byl v říjnu 1941 deportován z Prahy do lodžského ghetta a ve Schwarzheide se opět sešel se svým bratrem. 7. března 1945 přijelo ze Sachsenhausenu asi tři sta vězňů rozličných národností, převážně Poláků a Francouzů
Kromě výše uvedených sedmi vedoucích míst, obsazených německými nežidovskými vězni, byly ostatní funkce vnitřního táborového života, tj. šest blokařů, služby na ubikacích, předáci, několik pomocných sil v pisárně, na marodce, v umývárně atd., obsazeny vězni z birkenauského transportu z 3. července 1944.
Velitelství vedl šestatřicetiletý SS-Unterscharführer Hermann Bleser, sadista, jenž svou brutalitou naháněl strach a hrůzu a mnohým vězňům způsobil smrt. Byl to malý, štíhlý muž, vždy s rákoskou, s níž tloukl vězně po celém těle i po obličeji. Vězňové mu říkali "Rákoska". Velitelem tábora byl dvaapadesátiletý SS-Hauptsturmführer Franz Sokol. Ačkoliv se v Sachsehausenu vyznačoval značnou brutalitou, ve Schwarzheide se choval celkem umírněně. V prvních týdnech byl tábor obehnán jednoduchým vysokým plotem z ostnatého drátu, který byl po několika týdnech doplněn ještě jedním. Mezi oběma ploty hlídkovali strážní SS.
Čtyři vysoké strážní věže s reflektory byly po celých 24 hodin obsazeny hlídkami s kulomety. Pod každou věži stál ocelový bunkr pro jednoho muže, opatřený stříInou. Byl to kryt pro hlídku, zatímco vězni zůstávali při náletech v dřevěných barácích bez sebemenší ochrany. Strážní byli součástí strážního praporu Oranienburgu a někteří byli tzv. "Volkdeutsche" (občané německého původu, jež se po německé okupaci své země hlásili k Němcům), původem z Polska, Rumunska nebo Maďarska. Strážní služba byla ještě posílena dozorci přidělenými závodem.
Sadismus esesáckých stráží se projevoval zejména tím, že pod záminkou nedostatečného a pomalého výkonu vesměs starších vězňů, nařídili nejmladším vězňům komanda, aby je bili. Když se jim rány nezdály dost silné, museli vězni bití opakovat a strážný si většinou sám také několikrát přisadil. Za trest byli vězňové biti, kopáni, museli klečet nebo dělat kliky, skákat v podřepu atd. Ze všech těchto nevzdělaných, primitivních strážných, hovořících špatnou němčinou s cizím přízvukem, nám v paměti utkvěli jen dva: Schulze a Romejko. Jména ostatních vězňové neznali.
4. Denní řád a otrocká práce vězňů
Po budíčku v 5.00 dostali vězni čtvrt litru černé náhražkové kávy. V 6 hodin byl apel. Po apelu hnali vězně na práce do závodu. Byli rozděleni asi do dvaceti nestejně početných pracovních komand a zařazeni na úklid po náletech, vyhrabávání nevybuchlých střel, vykládání vagonů a na stavbu protileteckých krytů. Byla to těžká a vyčerpávající práce. Pracovalo se venku, na slunci, v dešti či ve sněhu. Před nepohodou se vězni nesměli chránit. Jejich jediným oblečením byly pruhované koncentráčnické uniformy, kdo zmoknul, zůstal v mokrém, v zimě mrzli. Množily se zápaly plic a jiné choroby. V 10 hodin dopoledne dostali těžce pracující vězni dva tenké krajíčky chleba namazané náhražkovou paštikou. Oběd se podával na pracovišti, skoro každý den byla stejná tuřínová brynda, které se říkalo bragovka. V neděli dostávali vězni k obědu ajntopf, v němž bylo trochu masa a dva brambory na loupačku. Po skončení práce byl další apel a pak večeře: kousek chleba, margarin, malý kousek krevní tlačenky, marmeláda, někdy sýr. Pracovalo se šest všedních dnů, tři celé neděle a jednou měsíčně v neděli dopoledne. Za celý měsíc bylo tedy jen půl dne volny. V důsledku podvýživy a těžké vyčerpávající práce byla již po velmi krátké době asi třetina vězňů ve stavu nemocných, většinou ležících. Nejtěžší práce byla stavba bunkrů. Muži museli nasypat do lory pytle cementů a písku a vytlačit ji do svahu k míchačce betonu. Prázdná lora se musela za silného brzdění odvézt zpátky dolů. To bývalo úkolem nejmladšího vězně (byl to autor těchto řádků. J.T.). Všechno se muselo dělat v poklusu, stroj nesměl ani minutu zahálet. Pracovalo se ve dvou dvanáctihodinových směnách, jedna skupina ve dne, druhá v noci. Kdo byl zařazen na noční směnu, stal se zanedlouho musulmanem, to znamená, že byl zcela vyčerpaný, zesláblý a neschopný práce.
Vězně, kteří dostávali nejvíc balíčků z domova, soustředilo vnitřní táborové vedení na blok 6, aby předešlo případným krádežím ze strany ostatních vězňů. Proto se předpokládalo, že tito vězni si přece jen zachovali o něco více sil, byli většinou zařazováni na noční směnu.
Každé pracovní komando provázeli na pracoviště nejméně tři strážní SS, jeden německý civilní předák a jeden předák z řad vězňů. Německý civilní zaměstnanec Wilhelm Vater vyprávěl po válce příběh jednoho pracovního komanda závodu Brabag. Vězni měli vykopat příkop a jeden z nich při práci omdlel. Jeho kamarád jej uložil do stínu u nejbližší zdi. W.V.: "Strážce jej mlátil gumovým obuškem a šlapal po polovyhladovělém a polomrtvém židovi tak dlouho, dokud jsem nepřivedl několik odvážných kolegů a společně jsme se proti tomu nepostavili. Když pak tento hulvát vyhrožoval i nám, museli lidé postavit ubožáka do příkopu a živého jej zasypat až po hrdlo. Jen díky našemu protestu, mezitím se tam shromáždilo ještě několik pracovních skupin, nechal strážný muže opět vyhrabat.“
Když sovětská vojska 23. ledna 1945 překročila Odru a byla od Schwarzheide z obou stran vzdálena 130 kilometrů, byl vydán rozkaz vybudovat pancéřové zátarasy. Po obou stranách dálnice byly vykopány hluboké příkopy a do nich zaraženy dlouhé kmeny, na něž měly být později příčné položeny další. Jiné skupiny kácely v lese stromy.
5. Spojeni s domovem
Již v prvních dnech pobytu ve Schwarzheide zkoušeli vězni navázat spojení se svými příbuznými v Protektorátu Cechy a Morava, Německu, Rakousku a Holandsku. V dopisech, které zpočátku posílali s pomocí civilních pracovníků závodu, sdělovali svým příbuzným nebo přátelům, kde jsou. Ti jim pak mohli poslat balíky s potravinami a prádlem, jež novodobým otrokům umožnily přežít. Jestliže esesáci ilegální dopisy vězňů objevili, byl odesilatel přísně potrestán. Oficiální svolení ke korespondenci vydalo táborové vedení SS až někdy koncem října 1944. Zpočátku bylo předepsáno uvádět název odesilatele v tomto znění: "Moje přesná adresa: vězeň v ochranné vazbě Israel Kurt Cierer, č. 85269, blok Schwh., nar. 21. XI. 1925, K.T. Oranienburg u Berlína." Byly to dopisy s předtištěným textem: "Datum 17. IX. 1944 – propouštěcí den dosud nelze uvést. Návštěvy v táboře jsou zakázány. Dotazy jsou zbytečné." Text byl doplněn razítkem: "Za dva měsíce jeden dopis nebo lístek. Výňatek z táborového řádu: Každý vězeň smí dostat a odeslat za měsíc 2 dopisy nebo lístky. Došlé dopisy nesmějí mít víc než 4 stránky po 15 řádcích, musí být přehledné a dobře čitelné. Peněžní zásilky je dovoleno posílat pouze poštovní poukázkou, na ústřižku smí být uvedeno jen jméno a příjmení, datum narození, vězeňské číslo, avšak žádná další sdélení. Peníze, fotografie a obrazové přílohy v dopisech jsou zakázány. Poštovní zásilky, které nebudou odpovídat stanoveným požadavkům, nebudou přijaty. Nepřehledné a špatně čitelné dopisy budou zničeny. V táboře si lze všechno koupit, povoleny jsou nacionálněsocialistické noviny, vězeň si je však musí v koncentračním táboře sám objednat. (Jen pro německé árijské vězně.) Potravinové balíky mohou být přijímány kdykoli a v libovolném množství. - Velitel tábora."
Balíky docházely pravideIně až do evakuace. "19. dubna 1945 mně byl na apelu ještě před odchodem předán balík, který mi později v noci někdo ukradl", vzpomíná Otto B. Kraus. Ještě předtím, 17. IX. 1944 napsal: "Milá Vally, daří se mi dobře, jsem zdráv a doufám totéž o Vás. V balíčku smím dostat spodní prádlo a punčochy. Neposílej mi prosím žádné potraviny, které se snadno kazí! Použij přesně uvedenou adresu! Těším se na brzkou zprávu o Tobě, Karlovi a Olly a zůstávám Tvůj vděčný Otto."
V pozdějším dopise napsal: "Především Ti děkuji za dopis a pravidelně posílané balíky. Zvláště teplé rukavice, které jsem dostal k Vánocům, mi udělaly velkou radost." Ne všichni vězni však měli příbuzné na svobodě.
14. listopadu 1944 byly vězňům rozdány dopisnice a vězeňský písař vyplnil adresu odesilatele ve výše uvedeném znění, jen místo Oranienburg bylo napsáno Sachsenhausen a pod tím dva následující řádky: "Moje adresa pouze pro balíky je Schwarzheide, pošta Ruhland, Dolní Lužice". Vězeň připojil vlastnoruční čitelný podpis.
6. Lhůta smrti
První vězeň byli zabit 14. července 1944. Byl to J.P., jemuž se podařilo propašovat zlatý prstýnek z Prahy přes Terezín a Osvětim. Za bochník chleba a možnost poslat dopis do Prahy jej nabídl jednomu z esesáckých postů na pracovišti. Strážný si prsten navlékl a nařídil J.P., aby šel k hromadě kamenů a přinesl si chleba, který tam měl být schovaný. Při tom byl "zastřelen na útěku". Esesák si za to vysloužil tři dny mimořádné dovolené. V poledních hodinách dostal lagerältester Sliwka a vézeňský sanitář Röder příkaz zajít na pracoviště, kde prý jeden z vězňů zemřel na otravu olovem. Sliwka s Röderem našli J.P. za míchačkou betonu se třemi kulkami v hrudi. 18. července zemřel dr. G.L. na zápal plic. Mrtvoly z tábora byly ukládány do beden a odesílány ke spálení do Drážďan nebo do Sachsenhausenu, nebo zahrabány v závodě do kráterů po bombách.
Počet obětí každým měsícem vzrůstal. Podle jmenného seznamu z roku 1944: červenec 2; srpen 23; (16 obětí náletu, 4 na následky zranění); září 4; říjen 33; listopad 37; prosinec 23. 1945: leden 18; do 7. února 7 - celkem 147 mrtvých. O zbývajících obětech máme jen neúplné údaje z několika svědeckých výpovědí:
Do KT Lieberose bylo 4. 10. 1944 dopraveno 15 těžce nemocných, z nichž přežil pouze jeden. Od 7. do 28. února 1945 zemřelo 11 dalších vězňů.
300-320 nemocných a práceneschopných vězňů bylo 23. 2. 1945 naloženo do otevřených nákladních vagonů, jež stály dva dny v mrazu na odstavné koleji v Ruhlandu. Muži byli celou dobu bez jídla. (Předchozího dne byla vydána výzva, aby se nemocní a při práci zranění muži přihlásili do rekonvalescentního tábora, čemuž mnozí uvěřili a přihlásili se.) Mrtví byli odvezeni do krematoria v Sachsenhausenu, zbytek odvlečen do Bergen Belsenu. Po příjezdu bylo ve vagonech mnoho mrtvých. Nepřežili ani doprovázející lékaři, doktor Bardach a doktor Popper, přežil pouze Hanus Bader. \
V březnu zemřelo 38 vězňů (28 na následky bombardování), v dubnu 25. Do evakuace tábora 19. 4. 1945 a při pochodech smrti ze Schwarzheide a Sachsenhausenu zahynuli ještě další vězňové; v samotném Sachsenhausenu a při pochodu smrti z tohoto tábora jich bylo asi 40 (podle J.T.:60-75.) Na pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína zahynulo podle dostupných dokladů 97 vězňů. Lze předpokládat, že z tisíce vězňů, kteří 3. července 1944 do Schwarzheide přijeli, zemřelo v táboře 190-225 osob. Připočítáme-li vězně, jež byli převezeni do jiných táborů, kde byli zařazeni do pochodů smrti a zahynuli, bylo to celkem 660-68 mrtvých. V záznamech .jsou uvedena jména 317 vězňů, kteří přežili. V Terezíně bylo osvobozeno 242 vězňů, v Sachsenhausenu příp. v Meklenburku asi 40 (podle J.T:75).
7. Nálety
Při poplachu, ohlašujícím očekávaný nálet, tzv. "Voralarm", byl závod v okruhu pěti kilometrů zamlžen a němečtí civilní zaměstnanci utekli. Vězně vyhnali ze závodu poklusem, až když byl oznámen "Vollalarm", poplach, vyhlašovaný krátce před skutečným náletem, v okamžiku, kdy se v dané oblasti objevila nepřátelská letadla. V umělém zamlžení viděli vězni sotva na vzdálenost jednoho metru, měli potíže s dýcháním a kašlali. Zahnali je do tábora, do dřevěných baráků, kde nebyly žádné protiletecké kryty. Když byl při náletech zasažen tábor, byli mrtví a ranění i mezi vězni.
Podle amerických údajů byl závod bombardován čtrnáctkrát:
28. 5. 1944 932 letadel svrženo 32 tun bomb
21. 6. 1944 1215 45
24. 8. 1944 1252 25
11. 9.. 1944 1080 40
12. 9. 1944 851 35
7. 10. 1944 1348 42
16. 1. 1945 588 3
15. 2. 1945 ? ?
2. 3. 1945 1210 14
3. 3. 1945 1093 9
15. 3. 1945 729 8
17. 3. 1945 1312 5
22. 3.. 1945 687 24
23. 3. 1945 680 14
Nálet 17. 3. 1945 je popsán v hlášeni velitele tábora, SS hauptsturmführera Sokola, velitelství KT Sh. - Sachsenhausen 17.3. 1945: „Dnešního dne v době od 12.00 do 14.00 hodin byl na zdejší závod veden letecký útok ve čtyřech vlnách. Zásahy na závod byly zcela bezvýznamné. Jedna tříštivá bomba spadla do oblasti závodu, jedna do vězeňského tábora. Bomba svržená na závod zranila jednoho strážce přiděleného podnikem. Zaměstnanci závodu zraněni nebyli. Bomba, jež spadla do tábora, zranila 27 vězňů těžce, 18 lehce a 8 vězňů zabila. Lze předpokládat, že někteří těžce zranění zemřou. Velitelství tábora žádá, aby mu bylo umožněno převézt těžce raněné podle přiloženého seznamu do tamní ošetřovny. Chováni vězňů v době náletu bylo bezúhonné, žádné zneklidněni nebylo patrné". Na ošetřovně v Sachsenhausenu zemřelo asi 20 ze 27 těžce raněných.
Odbojová skupina v táboře pravidelně odposlouchávala rozhlasové zprávy. Jeden z tlampačů umístěných 've vězeňské umývárně, byl za tímto účelem tajně připojen na rozhlasový přijímač v místnosti zástupce velitele tábora. Americká letadla shazovala při náletech letáky, které kolovaly z ruky do ruky a tajně se četly. Leták shozený při náletu 24. 8. 1944 byl po mnoha letech první písemnou zprávou od západních spojenců.
Výrazný titulek sděloval: „Blíží se konec! Žádáme bezpodmínečnou kapitulaci!“ a v několika odstavcích byly uvedeny důkazy. Skončení bitvy v Normandii totální německou porážkou a zhroucením západní fronty, provázené lidskými a materiálními ztrátami. Spojenecké jednotky v předměstích Paříže. Úspěšné vyloděni na Riviéře. V Itálii postup až k Florencii. Německá východní fronta rozdrcena, sovětská vojska na hranici východního Pruska na Visle, Varšava dobyta polskými povstalci, postup Sovětů v Rumunsku. Finsko prosí o příměří.
8. Poslední týdny
Naděje vězňů na brzký konec se nesplnily. Měsíce plynuly a válka pokračovala. Sovětská vojska dorazila k Nise, 60 km od Schwarzheide, teprve za chladných únorových nocí roku 1945. V noci bylo slyšet dělostřelbu.
Na výkresu označeném C 10408 z 15. 1. 1945, stavba 215, je návrh plynové komory o velikosti 5,5krát 4 metry. Byla postavena v okruhu táborového velitelství SS. Zda byla provozuschopná není doloženo, do provozu však uvedena nebyla. Současný majitel továrny a pozemku, firma BASF GmBh, nechala budovu v roce 1992 i se zachovanými baráky někdejšího pobočného tábora zbořit.
V časných ranních hodinách 16. dubna zahájila sovětská vojska mohutný útok na Nise, 18. dubna překročily útočící tanky Sprévu. Úder byl namířen přímo na město Schwarzheide, vzdálené 34 km a odpoledne přinutil velení kmenového tábora Sachsenhausen vydat rozkaz k evakuaci pobočného tábora Schwarzheide do Terezina. Vězňové, kteří nemohli chodit, byli odvezeni do Sachsenhausenu. Velitel tábora, SS Hauptsturmführer Sokol, nabídl vězeňskému sanitáři Heinrichu Röderovi, aby vyhledal nemocné, slabé a pochodu neschopné vězně.
V noci z 18. na 19. duben 1945 ve tři hodiny ráno, vyjely ze Schwarzheide dva autobusy s 80-85 židovskými vězni (podle J. T. více než 100) směrem na Berlín. Vězňové seděli na zemi, na sedadlech se usadili strážci SS, kteří nepatřili ke strážnímu oddílu KT Sachsenhausen. Podařilo se jim předjet na dálnici předvoj ruských tanků, odpoledne projet hlavni branou KT Sachsenhausen a vyložit vězně na apelplacu. Z těchto vězňů přežila asi polovina. 40-45 vězňů zemřelo v Sachsenhausenu nebo na pochodu smrti do Meklenburku. K pochodu se připojili dobrovolně, když se dozvěděli, že každý vězeň dostane bochník chleba, nebo snad ze strachu, že esesáci před svým odchodem všechny vězně v táboře zabijí.
9. Pochod smrti ze Schwarzheide do Terezina
Vězni tohoto pochodu smrti osudově ovlivnil vývoj tehdejší válečné scény. První ukrajinská fronta, pod vedením vrchního velitele Koněva, soustředila 80% tanků a 66% divizí, jimiž disponovala, k průlomu na Berlín. Německá zpravodajská služba očekávala hlavní úder sovětských vojsk ve směru na jih, na Prahu. Němci proto soustředili silné pancéřové jednotky do oblasti Budyšína (Bautzen), aby Rusy postupující na západ odřízli protiútokem v týlu. To způsobilo, že Schwarzheide a nařízená trasa pochodu vězňů zůstaly mimo hlavní sovětský útok. Poslední německý protiútok předešel pochodující schwarzheidské vězně a v posledním okamžiku těsně znemožnil jejich osvobození. Také sovětský útok směřující do Čech, k osvobození Prahy a Terezina, musel být odložen asi do 6. května, neboť Američany a Sověty sjednaná demarkační linie se táhla z Desavy přes Saskou Kamenici, Karlovy Vary a Plzeň až do Lince.
Situace ve čtvrtek 19. dubna
Sovětské tanky rychle postupovaly z Chotěbuze (Cottbus) směrem na Berlín a ve večerních hodinách překročily dálnici Drážďany - Berlín u města Calau. Pro pochodující schwarzheidské vězně byl nejdůležitější jižní úsek. Situační zpráva vrchního velitelství německé branné moci z 13. dubna hlásí: "Na rozlehlém bojišti (v bojovém velkoprostoru) dosáhly dnes ráno v 6.20 tankové předvoje Budyšína (Bautzen)." Sovětská vojska došla až do Hoyerswerdy a sovětská kavalerie do Milkelu, obojí jen 20 km od města Kamenz, v jehož okolí vězňové přenocovali.
V pět hodin ráno začala evakuace asi 580 vězňů, z toho 342 židů, vězněných od 3. července 1944 ve Schwarzheide a dále 238 Poláků, Francouzů, Holanďanů aj. Strážní podléhali brutálnímu SS unterscharführerovi Hermannu Bleserovi. Vězňové, kteří pochodu nestačili, byli zastřeleni. Kolona se vlekla přes Ruhland a Guteborn do Bernsdorfu, kde jí proud uprchlíků ze Slezska zatarasil cestu. Ve večerních hodinách, oklikou přes Schwepnitz a Kamenz, dorazila po dvanáctihodinovém pochodu, při němž zdolala přes 35 km, do Tondorfu, kde muži přespali v cihelně. Šest terezínských vězňů, kteří pochodu nestačili, bylo zastřeleno.
Sanitář Röder si tajně dělal poznámky a v roce 1947 o tom vypovídal: "Jako sanitář jsem při pochodu smrti chodil v zadním voji, abych mohl vyčerpané vězně naložit na vůz. Své kamarády jsem našel většinou v přikopu zastřelené. Ty na voze, co ještě žili, esesáci zastřelili nebo je prostě shodili z vozu a odpráskli. Musel jsem vykopat hroby a mrtvé pohřbít. U všech případů jsem si zaznamenal osobní údaje zavražděných a polohu jejich hrobů. Nákresy jsem přenesl pod obvazem na horní části paže.“
Situace v pátek 20. dubna
"... .jižně od Sprembergu prorazil nepřítel předvojem svých tanků až do prostoru Kamenz". Tak zněla zpráva německé branné moci následujícího dne. Sovětské jezdectvo provázené tanky, postupovalo rychle a nerušené na západ ve směru Ortrand. Za nimi se rozvinul německý protiútok, který znovu dobyl několik kilometrů území a ohrožoval sovětské zásobovací linie.
V časných ranních hodinách byli vězňové vyzváni ke spěšnému pochodu. Zatímco je hnali na jih, viděli ruské tanky směřující k západu. Cesta vedla přes města Elstra, Bischofswerda a Neustadt v Sasku do Langbunkersdorfu. Kolona vězňů se krok za krokem vzdalovala frontě. Po třicetikilometrovém pochodu přenocovali ve stodole. Šest terezínských vězňů bylo zastřeleno.
Situace v sobotu 21. dubna
Sovětská vojska útočila a postupovala dál na západ, pronikla do Pulsnitz a Königsbrücku. Ve večerních hodinách dobyla Schwarzheide. Pro vězně, poháněné esesáky, tak "bezprostřední ruské nebezpečí" pominulo.
Ten den šli vězni pouze jednu cestu v délce 16 km, pochodovali přes Sebnitz a Hertingswalde do Saupsdorfu a odtamtud do vrchu Raumichtmühler, do stodoly, kde měli přenocovat. Šest mužů bylo zastřeleno, pět terezínských a jeden nežidovský vězeň.
Siegfried Zeckel, tehdy ještě dítě, na to později vzpomínal: "Bydlel jsem v Oberhertigswalde. Když kolona dorazila, byl jsem zrovna s několika stejně starými dětmi na silnici. Průvod se jen s námahou sunul kupředu. Vězňové táhli dva velké plošinové vozy, jejichž kola byla opatřena těžkými železnými obručemi. Na oji byly v několika řadách za sebou příčně upevněny dřevěné kůly, tlačené z každé strany dvojicí vězňů, kterých bylo dohromady asi 16. Byli v pruhovaných oděvech a na nohou měli většinou dřeváky. Esesáci měli na sobě kabáty a celty s krycím zabarvením... Protože u nás cesta stoupá, esesáci poháněli a bili muže, vlekoucí vozy směrem k Waldhausu. Jedna oběť se pod bičem zhroutila. Krvácejícího muže hodili na vůz. Teprve pak jsem zpozoroval, že už tam leželi další." Vězeň Jaroslav Kafka na Saupsdorf vzpomíná: "Zůstali jsme ve stodolách přes noc. Když jsme přišli, vybrali esesáci vězně, kteří ještě mohli chodit, aby odvezli ty, jež se cestou zhroutili. Komando se nevrátilo."
Situace v neděli 22. dubna
Zpráva německé branné moci z následujícího dne: "Mohutné nepřátelské síly byly směle vedenými protiútoky severozápadně od Zhořelce (Görlitz) odříznuty od svých zadních vojů a tím omezen jejich další postup".
Polští vojáci, bojující v řadách sovětské armády, se ukryli v lužických lesích. Byly to zbytky rozdrobených odříznutých jednotek. Teprve 10. května se odvážili přiblížit k silnici na Budyšín, kde objevili sovětské vojáky.
Pro vězně pochodující na jih to znamenalo další oddálení naděje na brzké osvobození. Od 22. do 23. dubna tábořila kolona na saupdorfských statcích.
.
Situace v pondělí 23. dubna
Hlášení německé branné moci ze 24. dubna: „Nepřítel byl donucen stáhnout své předsunuté útočné voje směřující k Drážďanům. Pulsnitz a Kamenz jsou opět v našich rukách."
Esesáci hnali vězně přes Hinterhermsdorf do Neudorfu, kde bylo v ranních hodinách zastřeleno a pohřbeno osm vězňů a později v Khaatalu dalších osm. Kolona v tomto místě překročila českou hranici, probíhající tehdy sudetským územím, a postupovala do Krásné Lípy, kde se vězňové utábořili ve stodolách. Ten den ušli 16 km.
Situace v úterý 24. dubna
Sovětským vojákům se po dvacetikilometrovém ústupu na sever podařilo udržet dobytou linii až do 6. května. Jejich postup ve směru pochodujících vězňů, byl na 12 dnů přerušen. Po zprávách o bojích v obklíčeném Berlíně pozorovali vězňové vzrůstající nervozitu esesáků. Ten den pochodovala kolona přes Rybniště do Chřibské, kde esesáci za hřbitovní zdí zastřelili pět vězňů, sedmnáct zemřelo vyčerpáním. Všechny je hodili do jámy u vnější strany hřbitovní zdi. Čtyři vězně „pohřebního komanda“ čekal stejný osud. Aby se zbavili případných svědků, esesáci je rovněž zastřelili a hodili do stejné jámy. Němečtí velitelé již očividně nevěděli, kam s vězni a vyřešili to tak, že je vedli zpátky přes Rybniště, Horní Podluží a Jiřetín do Varnsdorfu. Jeden vězeň byl za pokus o útěk oběšen, ostatní se museli dívat.
Od 24. dubna do 4. května
25. dubna se Američané a Rusové setkali nedaleko Torgau. Fronta v Lužici se ustálila. Cestou potkávali vězňové proudy uprchlíků, viděli odhozené uniformy a mapy prchající německé armády a našli i frontové noviny se zprávou německé branné moci z 28. dubna: "Hrdinský boj města Berlín znovu před celým světem manifestuje osudový boj německého národa proti bolševismu. Zatímco v Berlíně se odehrává velkolepý a historicky jedinečný zápas o záchranu hlavního města, naše jednotky na Labi se obrátily k Američanům zády, aby útokem zvnějšku ulehčili obráncům Berlína...“. Zpráva dále popisuje boj na Alexandrově náměstí, o němž němečtí vězni věděli, že je v centru Berlína. Při čtení těchto řádků bylo zřejmé, že Američanům už není kladen žádný odpor, že válka se chýlí ke konci a osvobození se blíží. Vše nasvědčovalo rychlému konci. Prchající Němci tábořili na přeplněných nádražích a po silnicích se nepřetržitě valily proudy uprchlíků. Tisíce raněných odjížděly po železnici i nákladními auty do Čech, jedné z posledních oblastí, která ještě zůstávala v německých rukách.
V následujících deseti dnech byli vězňové, téměř bez jídla, zavřeni v prázdné přádelně bavlny ve Varnsdorfu. Esesáci se denně snažili vybrat vězně, kteří už nemohli pokračovat v pochodu. Aby své nemocné kamarády uchránili před jistou smrtí, spoluvězňové je skrýval i nebo je prostě položili mezi ostatní. I přesto zemřelo čtrnáct mužů hladem, nemocemi a vyčerpáním.
Úterý, 1. května.
Velení SS nařídilo popravu polského vězně Blodka. SS Unterscharführer Bleser jej oběsil v drátěné oprátce.
Středa, 2. května
Všude kolem visely vlajky na půl žerdě. Bleskově se rozšířila zvěst, že v novinách byla otištěna černě orámovaná zpráva, že "Vůdce, bojující do posledního dechu, padl na svém bojovém stanovišti v Říšské kanceláři." Esesáci si břitvami uřezávali z uniforem esesácké odznaky. Když to uviděl velitel, nařídil odznaky okamžitě přišit. Provedením rozkazu byl pověřen krejčí Otto Kraus, za odměnu dostal krajíc chleba.
Čtvrtek 3. a pátek 4. května
Dva vězňové zemřeli, jeden byl zastřelen a pohřben ve Velkém Šenově. Po několika dnech bez přídělu jídla rozdali vězňům "polévku" ze shnilých brambor. Všichni vězňové onemocněli průjmem, jenž těm nejoslabenějším způsobil smrt.
Sobota, 5. května
Esesáci vybrali 220 nežidovských vězňů a hnali je směrem na Nový Bor. Sovětská armáda je osvobodila až 10. května nedaleko Skalice u České Lípy. Asi 300 židů naložili ve Varnsdorfu na otevřené nákladní vagony, jež se ve 23 hodin daly do pohybu, projely Rybništěm a pokračovaly dál do Čech.
V pískovně ve Velkém Šenově byli pohřbeni dva židovští vězni.
Situace v neděli 6. května
Sovět$tí vojáci znovu zaútočili v Sasku. Rychle postupovali do Krušných hor s úmyslem uzavřít Němcům únikovou cestu. V 8 hodin ráno dorazil vlak s vězni do České Lípy. Přeplněné otevřené nákladní vagony stály dva dny na odstavné koleji. Nepřetržitě hustě pršelo a vězňové nedostali ten den vůbec nic k jídlu. Na českolipském nádraží bylo 17 mrtvých vězňů vyloženo z vagonů a odvezeno do lesa u obce Sosnová, kde byli zahrabáni do pískové jámy. Vězně, kteří byli jen v bezvědomí, zachránili jejich kamarádi v posledním okamžiku.
Situace v pondělí 7. května
Ve večerních hodinách odjel vězeňský vlak do Litoměřic. Ještě v noci je hnali z nádraží do Terezína. Čtyři mrtvé vězně nesli jejich polomrtví kamarádi. Když došli k celnici za mostem přes Labe, tehdejší protektorátní hranici, esesáčtí strážní se rozutekli. Nečekaně "osvobození" vězni se vlekli tmou po známé cestě podél terezínského ghetta. Cestou potkali nákladní auto Červeného kříže, které naložilo mrtvé a vzalo s sebou několik mužů, kteří již nemohli dál.
Vrátilo se 280 živých židovských vězňů. Z celkového počtu 581 vězňů (342 židů a 239 nežidů) bylo 97 (78 židů a 19 nežidů) zastřeleno nebo zemřelo hladem a vyčerpáním. Ze schwarzheidských bylo v Terezíně osvobozeno 274 židovských a ve Skalici u České Lípy 220 nežidovských vězňů. Jiné odhady uvádějí, že pochod zahájilo přes 600 vězňů, přežilo však pouze 228 židů a 220 nežidů.
Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc., ČSBS, Historická skupina Schwarzheide
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz