Čechů a Němců
Děkuji osudu
Zdeněk Hrabica
Narodil jsem se v Jihlavě (Iglau), v domě, který patřil česko-německé rodině puklického kováře Josefa Kittlera. Bydleli jsme v podnájmu, ještě s rodinou "Frau Wossak" a s Rakušany, manželi Sedlmayerovými.
Mého otce Jakuba Hrabicu, aktivního činitele Federace proletářských jednot a komunistu na Moravském Slovácku, zatklo gestapo na základě dokumentace, kterou jim předala československá policie. Toho prvního okupačního dne zatkli mého tátu na jihlavském nádraží v akci "Mříže" a odvezli ho do vyšetřovací vazby v jihlavské Hluboké ulici.
Mezitím jiné zuřivé komando přijelo do našeho bytu a na záchodě na chodbě zabavilo krabici od bot s podvrženými, tzv. komunistickými protihitlerovskými, letáky. Ty tam na základě společenské objednávky podvodně podstrčil syn majitele domu Franz Kittler. Byl již od rána příslušníkem uniformované německé branné moci. Vinu shodili tito česko-němečtí aktivisté na jednoho z českých obyvatel svého domu, na Jakuba Hrabicu.
Během pár hodin mu jiný Hitlerův pacholek, z jiné česko-německé rodiny, Josef Kašpar (jeho sestra Herta byla po válce odsouzena a popravena za spáchání válečných zločinů), vyrazil při výslechu sedm zubů.
Tuto epizodu mi nikdo nikdy nevymaže z paměti. Hned po komunistech si Němci krátce po okupaci vzali na mušku Židy, také sokoly a příslušníky Československé armády, sdružené v Obraně národa.
Pardon dali nacisté některým příslušníkům četnictva a rozpuštěné československé policie, kteří jim při jejich násilí proti českému živlu aktivně pomáhali.
Od tohoto dne si již nejaktivnější jihlavští nacisté nenašli pro nás vhodnějšího označení než, že jsme obyčejné české svině, čeští oslové, česká pakáž.
Byla to první slova, která jsem si v němčině dokonale osvojil. A doma nás potichoučku naše vylekané maminky, které nevěděly, co bude, učily: „Ratata, retatata, Němci jsou prasata!“
Z těch dob si moc dobře pamatuji na pravidelné zupácké gestapácké razie v našem malém bytě. Zůstal po nich vždy velký nepořádek, rozbité postele…
Od osudného rána 15. března 1939 nad námi zavládl nacistický režim, většina našich spoluobčanů německé národnosti se oblékla do uniforem - mládež do stejnokrojů Hitlerovy mládeže, ženy do uniforem ženské pracovní služby a stejnokrojů Červeného kříže, do uniforem wehrmachtu a gestapa a také schutzpolizei (do tzv. šupáckých mundůrů), domobrany, volkssturmu - a začala zdravit zdviženou pravicí a výkřiky Heil Hitler!, k čemuž nutila i nás. Své domy si Němci ozdobili vlajkoslávou - prapory s hákovým křížem, obrazy Vůdce a písmeny "V" - tedy znaky budoucího Vítězství.
Třeba k dějinné pravdě doplnit, že hodně Němců se k nám během nacistického protektorátu chovalo mnohem slušněji a soucitněji než někteří Češi. Byli jsme přece předválečná komunistická rodina. A jak se pravilo na jedné výstavě, pořádané jihlavskou českou Ligou proti bolševismu, bolševici na Sibiři jedli i vlastní děti. Postupně jsme byli všichni, kdož se hlásili k české národnosti, podrobeni při evidenci obyvatelstva německými orgány zkoumání (měření hlavy, tvar nosu), že nejsme my, ani nikdo z našich předků bohdá nikdy nebyl Židem.
Hned po komunistech, sokolech a bývalých československých vojácích přišli na řadu
právě oni, Židé. Museli nosit na šatech žlutou Davidovu hvězdu s nápisem "Jude", Naši židovští kamarádi a jejich rodiče museli i v Jihlavě chodit pod chodníkem, nesměli mít doma psací stroj. Museli se pravidelně hlásit na gestapu. Ocitli se v "německé zoologické zahradě" s mnoha omezeními. Než je naložili do dobytčáků a odvezli do koncentračních táborů a do plynu. .
Po 15. březnu 1939 jsem prožil další dny s maminkou a sestrou v německém obklíčení. V té době - od roku 1943 - jsem začal chodit i do školy. Vzhledem k situaci mého otce jsem musel, ač jsem byl nejmenší, sedět v poslední "oslovské" lavici. Jedinou radostí bylo, že z tohoto místa jsem nesměl zdravit nacistickým pozdravem - tedy nesměl jsem k radosti doma - hajlovat a číst časopis kolaborantského Kuratoria, ale jenom Anděla strážného.
Ale za to "malé" příkoří jsem měl ze všech spolužáků tehdy spolu s tuberkulózou největší hlavu ze všech. Děkuji osudu. Ta moje hlava nikdy nevzala na vědomí posledních skon pětadvacet let, kdy mi do ní vtloukaly různé sudetoněmecké nadace a německé krajanské spolky, pořádající rovněž v Jihlavě historické návraty, fóra, že prý hlavní zločiny - třeba na louce Budínka - blízko Dobronína a Jihlavavy - páchali nikoliv Němci, ale hlavně Češi.
Bohužel, při těchto vášnivých akcích asistovali i četní významní čeští politici, kteří plnou parou svého odhodlání navázali na české kolaborantství protektorátu Čechy a Morava, od jehož počátku již nyní uplynulo pětasedmdesát let.
Autor je novinář a spisovatel
Národní osvobození 5/2014, str. 1
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz