Co tedy
II.
Česká republika byla vtažena do rozšiřování Evropské unie bez toho, že by její obyvatelstvo mělo příležitost dát nebo odmítnout svým vládám k tomuto kroku v minulých deseti létech mandát.
Tento proces se v České republice odehrává jakýmsi samospádem, který začal iluzemi o šťastném novém uspořádání Evropy po pádu železné opony. Rozšiřování Evropské unie je sice předmětem jakési diskuse, ale přitom je přehlížena důležitá skutečnost, že se Evropská unie za posledních deset let podstatně změnila a že se změnila její funkce.
Místo klidného dalšího vývoje Evropy v podmínkách stability došlo totiž krátce po sjednocení Německa k podstatným změnám německé zahraniční politiky a následkem toho i ke změně celkové atmosféry v Evropě. Projevilo se to i proměnou představ o evropské spolupráci, podobě a účelu Evropské unie.
Její členové ve snaze udržet shodu v přípravě Maastrichtu II připustili, aby se Evropská unie stále ve větší míře proměňovala v nástroj německé mocenské politiky, ospravedlňované údajnými bezpečnostními riziky, ve skutečnosti však motivované německými snahami korigovat pro Německo nevýhodné výsledky druhé, ale i první světové války.
Evropská unie je proto postupně militarizována. Ve stále větší míře pak německá politika, aby pro své revizionistické cíle měla podporu Spojených států, přizpůsobuje jako nejvlivnější architekt evropské "integrace" politiku Evropské unie strategickým koncepcím USA.
S těmito německými snahami revidovat výsledky první i druhé světové války jde ruku v ruce i Německem v Evropské unii prosazovaná její federalizace, proměna Evropské unie ve federaci regionů, nikoli ve smluvní svazek národů a jejich států, politika omezování a postupného rušení svrchovanosti těchto států. Platí to zvláště o státech malých a menších a zejména se to týká těch, které vznikly na základě mírových smluv po první světové válce a uspořádáním Evropy po porážce Německa ve světové válce druhé.
A tak se u nás v České republice nikoli náhodou setkáváme s tak jednostrannými výroky, jako že "svět spěje od emancipace k integraci". A máme tomu zde v Evropě rozumět především v tom smyslu, že co se v důsledcích první a druhé světové války emancipovalo nebo znovu emancipovalo, má být znovu "integrováno". Že jde o střední, východní a jihovýchodní Evropu, není třeba dodávat.
Evropská unie, přesněji její hlavní architekti, především němečtí, se touto novu svou novou "federalistickou" koncepcí, svým novým politickým programem nejen zpronevěřuj í závěrům a duchu Helsinské konference, jejímu potvrzení evropského uspořádání daného výsledky druhé světové války.
Ve starém balení nabízí dnes Evropská unie něco podstatně jiného, než zač chtěla být považována před deseti roky.
Z dobré myšlenky ochrany a emancipace národů a jejich států vyvinula se v jejím lůnu idea "integrace", a ještě k tomu taková, která je prováděna shora, údajnými "elitami", bez ohledu na to, co si myslí a chce veřejné mínění.
Místo svobodné spolupráce nezávislých států uskutečňuje takto změněná Evropská unie nové vydání "svatopetrské Evropy", navíc sjednocené Evropy "vícerychlostní", řízené "avantgardou", a s podřadným postavením těch států, jež budou zařazeny do jejích vnějších kruhů.
Místo ochrany nezávislosti malých a menších států je tato nová Evropská unie rozhodnuta nezávislost a suverenitu svých členů omezovat a nakonec zrušit.
Místo podporování demokracie vyklizuje pole technokracii a byrokracii, omezuje rozsah záležitostí, o nichž by v demokracii měl rozhodovat proces politický a politická reprezentace, a zmenšuje možnosti politické kontroly počínání své výkonné moci, Vzdaluje tuto svou Evropu občanům jejich státům a bere jim možnost podílet se na rozhodnutích, která se jich týkají.
Ve státech ucházejících se o vstup do Evropské unie, místo aby podporovala skutečnou demokratickou účast občanů na politice, podporuje kabinetní politiku takzvaně proevropských vlád, dělanou v souladu se "sjednocovateli" a za zády národů, stavěných před hotovou věc.
Místo úsilí o vytvoření oblasti klidu na evropské pevnině, jež bylo možno očekávat od Evropské unie na konci studené války, Evropská unie se přizpůsobuje politice těch svých členů, kteří v zájmu své politiky uměle vytvářejí napětí, ovzduší obav a ohrožení, jakož i politiky vytvářeného mocenského vakua v některých oblastech, aby tam pak bylo možno zasahovat.
Místo toho, aby ve zklidněné Evropě mohly její národy snižovat náklady na zbrojení a armády a věnovat tyto prostředky na sociální, ekologické nebo kulturní účely, jsou vojenské rozpočty tabu a na vojenských výdajích se škrtá až v poslední řadě, pokud vůbec.
Ve státech ucházejících se o vstup do Evropské unie místo osvobození kultury a zejména sdělovacích prostředků od diktátu autoritativních režimů prosadila Evropská unie v zájmu svých cílů ovládnutí sdělovacích prostředků svými koncerny. Obyvatelstvo těchto států je tak prakticky zbaveno možnosti artikulovat a následkem toho i integrovat své národní zájmy a naopak je vystaveno manipulaci prováděné zahraničními koncerny. Základní podmínka demokratické politiky v těchto státech tak není dána - přes všechno ujišťování představiteli Evropské unie o tom, že demokracie a její obrana je jejich hlavním dílem. Kdybychom si po stovce let chtěli znovu položit otázku, jíž se věnoval Masaryk ve své knize téhož názvu, museli bychom odpovědět, že členství v Evropské unii v té její podobě, do jaké je svými rozhodujícími silami vedena, českou odpověď na "českou otázku" nedává (stejně jako ji nedává přistoupení České republiky k Severoatlantické alianci).
Odpověď v podobě členství v nadstátu, v němž by se rozplynula naše státní svrchovanost, vrací problematiku "české otázky", aniž to přiznává a aniž pro to jsou důvody, a sto let zpátky.
Je ústupkem těm, kdo téměř před sto lety, v době končící první světové války, hledali ve chvíli své porážky způsob, jak udržet ve střední Evropě pohromadě to, co se jim v té chvíli vymykalo z rukou, totiž národy, které se domáhaly přinejmenším rovnoprávnosti v Němci ovládané habsburské monarchii.
Ale takováto dopověď svým tichým přitakáním ke ztrátě státní svrchovanosti trapně připomíná i dobu a politiku představitelů tzv. druhé republiky, kteří ve své servilnosti a kapitulantství začali mluvit o "nereálnosti", "nepřirozenosti" a dokonce "zbytečnosti české státnosti" a pokoušeli se vydávat postavení tzv. druhé republiky vůči nacistické třetí říši za jakousi obdobu členství českého království ve svazku Svaté říše římské národa německého.
Měli bychom si vzpomenout nebo se seznámit s druhorepublikovými projevy a programem českého vazalství, jak je hlásal například Emanuel Moravec, který ve své knize "V úloze mouřenína. Československá tragedie 1938" (vydané 1941) napsal: "Bylo by velkým omylem, kdyby český národ chřadl v bolesti nad zánikem svého státu." Místo samostatnosti se Moravec a jeho ideoví druzi snažili vyzvedat možnosti údajné účasti českého národa, zbaveného jeho státnosti, na velkých úkolech, které si předsevzali tehdejší "sjednocovatelé" Evropy v čele s Hitlerem.
Co tedy?
Směřování Evropské unie k dalšímu omezování svrchovanosti národních členských států a k vytvoření nadnárodního superstátu v souladu s Maastrichtskou smlouvou není třeba považovat za jediné a zároveň nejlepší vyústění možné evropské spolupráce.
Pochybnosti o správnosti této "integrační" politiky projevily se nejnověji i na konference Rady ministrů Evropské unie v Nice v prosinci 2000.
Od tohoto data je zřejmé, že Evropská unie překročila svůj zenit. Má svůj vrchol přitažlivosti za sebou jak v očích občanů svých členských států, tak v očích občanů států, jejichž vlády se o členství v Evropské unii ucházejí. Výrazně se tato změna názorů projevuje i v České republice - potvrzující to i výzkumy veřejného mínění.
Nastává čas střízlivění, námitek, čas hledání jiných možností. Alternativy tady jsou a zabývají se jimi kritici federalistického modelu Evropské unie i v jiných státech. Přitom i ve státech, pro které by "integrace" do federace Evropské unie neznamenala takové nebezpečí jako pro nás, protože jsou hospodářsky silnější než my, nejsou v tak citlivém místě na mapě Evropy, neleží ve směru tradiční expanze početného německého národa, jehož část se navíc stále domnívá a také to říká, že s námi má nevyřízení účty.
Není pravda, co se nám některé politické kruhy snaží namluvit, totiž že nám nic jiného nezbývá než vstoupit do Evropské unie a za podmínek, jaké nám budou stanoveny. Zároveň je třeba vědět, že by nebylo žádným neštěstím, kdybychom se federaci, jakou si představují a postupně uskutečňují rozhodující síly Evropské unie, vyhnuli. Zklamáni by byli především její hlavní architekti, její "avantgarda", která má svrchovaný zájem na rozšíření pole své působnosti, svého mocenského vlivu i zisků, které si od rozšíření Evropské unie na východ slibuje.
Odpovědná odpověď na "českou otázku" měla by především vycházet z vědomí, že destrukce národních států a jejich suverenity je snad nejdůležitější součástí programu nepřátel demokracie a svrchovanosti lidu, že národní stát je průvodním jevem konce feudalismu a konec národního státu, že je krokem zpátky.
Trvat na zachování svrchovaného národního státu znamená odmítat účast na evropské "integraci" a jejím "prohlubování" a "utužování" do podoby federace.
Odpovědná odpověď na "českou otázku" nesmí připustit zpochybňování úlohy národa jako přirozeného rámce našeho politického života a musí vycházet z toho, že národní vědomí je pokrokem od pouhého instinktivního pocitu jednoty a nikoli, jak někteří vykládají, jakéhosi kmenového společenství krve.
Musí odmítat "evropskou národní identitu" a identitu "evropského politického národa" jako nebezpečných umělých účelových konstrukcí, které mají posloužit k tomu, aby sám pojem zájmů skutečných, nepomyslných národů ztratil smysl a hájení a prosazování přirozených a legitimních národních zájmů tak ztratilo půdu pod nohama a nic by nestálo v cestě, aby se ze svrchovanosti lidu, ze svrchovanosti národa a jeho života v důstojnosti stala pouhá vzdalující se vidina.
(Z publikace „Česká otázka a Evropská unie“,Praha, 2001)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz