…Přes všechnu úctu k pokusům české politiky, podnikaným zejména v minulém století, aby se ideově opírala o nějaké hlubší, všelidské, univerzální poslání českého národa, zdá se mi, že by se místo výletů do končin filozofujícího abstraktního universalismu, tak oblíbených zvláště u diletantů, protože jsou zároveň efektní i laciné, měla dnešní česká politika snažit o smysluplnost svých kroků i v podmínkách, v nichž žijeme, a měla myslet spíše v rozměrech České republiky než v mlhavých rozměrech módní globálnosti. Mělo by se to promítnout i do pří stupu k otázkám vztahů mezi Čechy a Němci.
Zakotvení v realitě místo kotvení v univerzalitě je v tomto případě tím důležitější, že poměr Čechů a Němců není symetrický, nýbrž výrazně nerovnovážný - a přitom neměnný a nezměnitelný.
Z této asymetrie, plynoucí z rozdílné početnosti českého a německého národa a jejich hospodářské a vojenské síly, nutně pak vyplývá i nezanedbatelná rozdílnost samotné podstaty a povahy politik českého a německého národa, odlišnost jejich politických programů.
Před touto skutečností nemá nikdo právo zavírat oči. Ani čeští univerzalisté a humanisté, ani metafyzicky zaměření stoupenci nějakého českého "smyslu dějin".
Daností, jež určuje nebo by měla určovat český politický program, je určitá podoba kultury, jazyk, kus země a společná zkušenost neboli dějinná paměť a z toho všeho plynoucí zvláštní vztah k těm, kdo se na tomto mnohostranném a jedinečném dědictví podílejí.
Kdo by se rozhodl o toto dědictví nedbat a nehlásil se k němu, neměl by vlastně ani důvod uvažovat o vztazích Čechů a Němců.
Neznamená to, že se takoví lidé nevyskytují. Jsou to však lidé, jimž v jejich vnitřním vybavení nebo bohatství něco podstatného chybí, lidé podobní těm, kdo nepoznali rodičovskou lásku. Lidé postižení, ochuzení o hodnoty a kvality, jež jsou nezastupitelné a proto nenahraditelné, jedinečné. Lidé vydědění a zároveň pro národní společenství neužiteční, protože jakkoli žijí v něm, žijí vedle něho místo s ním, bud' sami pro sebe, nebo pro společenství jiné. Jsou to lidé nesolidární s těmi, v jejichž prostředí se pohybují, jsou to svým způsobem cizinci.
Úkolem české politiky pak nemůže být nic jiného než uchování národa a jeho politické a kulturní samostatnosti - což není stav samozřejmý nebo získaný jednou provždy. Dokazují to osudy našeho novodobého státu po jeho založenÍ v roce 1918. Připomínají nám to ve světě stále ještě běžné snahy silnějších, aby využili a zneužili svého potenciálu ke škodě a na újmu slabších.
Je třeba se zmiňovat o tom, že tato naše politika měla po celý čas, a platí to především o politice vůči Němcům, povýtce obranný ráz a že tomu nemohlo být a nebude moci být jinak ani v budoucnosti? Že šlo a půjde dokonce o obranu nejen politické, kulturní a alespoň relativní ekonomické samostatnosti, ale o obranu přímo naší národní totožnosti, identity?
Protože Němci na rozdíl od nás nebyli z naší strany nikdy po žádné stránce ohroženi a ani ohroženi být nemohli, jejich program vůči nám nikdy obranný nebyl, byl naopak expanzivní. Určovalo jej pokušení využít síly, dosáhnout evropské hegemonie, uvrhnout slabší národy, především slovanské, do svého područí.
Tyto rozdíly v politickém zadání na české a na německé straně přetrvávají. A to přes různá někdy účelová a někdy snad i upřímně myšlená ujišťování, že Němci jsou dnes jako národ jiní než před padesáti, sto padesáti, dvěma sty roky. Takováto ujišťování se ráda opírají o obligatorní změnu německého politického jazyka po druhé světové válce a nezkoumají, nejde-li o pouhou změnu v balení zboží, které zůstává stejné. Přehlížejí rovněž, že změny v politickém jazyce mohou být i důsledkem změn ve způsobech a metodách expanze, projevující se toho času především jako expanze hospodářská, nikoli otevřeně politická nebo dokonce vojenská.
Oč by se měla česká politika vzhledem k sousedství Němců opírat? A co naopak plnění onoho obranného úkolu znesnadňuje nebo dokonce ohrožuje? Je to především nedoceňování skutečností, že náš stát je státem národním. Je to netečnost ke zpochybňování instituce národního státu těmi, kdo vydávají národní stát za útvar překonaný, za výplod scestných myšlenek devatenáctého století. - Je až udivující, kolik hlasů tohoto druhu můžeme slyšet z nejvyšších míst i u nás, aniž je pro ně v našich podmínkách nějaký rozumný důvod.
Je nezbytné opakovat, že český národní stát je velikou vymožeností, která je plně souladu s vývojem kultury a politického myšlení dnešního světa.
Na kladech, které přinesl český národní stát, nic nemění okolnost, že novodobá česká politika od počátku národního obrození a jeho politických aspirací až po sám zánik habsburského mocnářství a vznik Československé republiky s národním státem nepočítala a počítat s ním nemohla, že usilovala nanejvýš o obnovení státoprávního postavení zemí koruny české a o zrovnoprávnění českého národa s Němci v českých zemích a v rakousko-uherské monarchii jako celku.
To znamená, že požadavek národní svrchovanosti a poté i požadavek státní svrchovanosti, politického útvaru, jehož základem by bylo české obyvatelstvo, v té době chápané jako součást společného národa československého, počítal s přítomností Němců (ale i Maďaru, Rusínů, Poláků a Židů) jako plnoprávných občanů. V duchu demokratismu, který byl a je pro české politické myšlení příznačný, nabízela tak Československá republika i Němcům jako respektované menšině účast na vládě.
Česká politika zvláště vlivem Masarykovým hledala tehdy pro československý mnohonárodní stát takovou ústavní podobu, jež by této skutečnosti odpovídala. Hledala řešení, jež by se zakládalo na myšlence politického národa, společného všem, kdo jako občané žili v Československé republice, ať byli jakékoli národnosti.
Těmto snahám, rozhodujícím způsobem rušeným vnějšími okolnostmi, politikou posléze nacistického režimu, učinil nakonec přítrž Mnichov svým "řešením", rozbitím Československa.
Za takzvané druhé republiky jsme byli těmito vnějšími okolnostmi přinuceni žít bez Němců, i když na okleštěném územÍ. Také protektorát, který následoval, jakkoli byl útvarem okupovaným německou armádou a jehož správa podléhala říšskému protektorovi, byl politickým rámcem pouze českého národa.
Výsledek druhé světové války konečně, to jest úplná porážka nacistického Německa a pak Postupimská dohoda s jejím rozhodnutím o odsunu provinilého německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, aby se nemohlo v budoucnosti opakovat zneužití těchto menšin pro nějaké příští německé výbojné cíle, nepřímo vedly k ještě důslednějšímu uskutečnění Wilsonem, prezidentem Spojených států, v roce 1918 vyhlášené myšlenky v zásadě národních států, založených na svrchovanosti národa jako obdobě svobody jedince v demokracii.
Tento další krok k národnímu státu, u nás v té době založeného na koncepci dvou větví národa československého, byl pak, ne bez vnějších vlivů, ke škodě obou větví československého národa rozbit odtržením Slovenska.
Češi byli tedy odvedeni od koncepce politického národa a přivedeni ke svému národnímu státu řadou vnějších okolností a zvláště působením německé politiky. Nepotřebujeme se tedy za tento vývoj nikomu omlouvat. Můžeme jej brát na vědomí bez nejmenších výčitek svědomí a vážit si předností a výhod, jaké tento stav přináší ve srovnání s nevýhodami, jež v sobě skrývá stát mnohonárodní se svou menší sourodostí, zvláště tehdy, když hrozí, že by např. německá menšina přestala být loajální k našemu státu, jak jí to ukládají mezinárodní dohody (v Helsinkách a ve Vídni), a začala znovu usilovat o rozbití státu a počínat si stejně jako v třicátých letech za nacistického režimu, který si udělal z německé menšiny (a to nejen u nás) nástroj svého výboje, pátou kolonu.
Skutečnost, že se Česká republika stala státem národním, homogennějším co do složení obyvatelstva než SRN nebo Francie nebo Velká Británie, měla by se proto patřičně promítnout do našeho vědomí a měli bychom si jí vážit a dbát o to, aby zůstala stavem trvalým.
Bylo by absurdní, kdybychom si toto výhodné postavení národního státu nechali ohrozit, zpochybňovat nebo dokonce brát, a to ke všemu třeba právě těmi, kdo se přímo nebo nepřímo přičinili o to, co jim dnes nevyhovuje, a rádi by z našeho národního státu udělali znovu stát mnohonárodní - uplatňováním svého údajného práva na vlast. Všechny náběhy k odmítání národního státu a naopak k pokusům vrátit se ke státu mnohonárodnímu je dnes třeba právem posuzovat za přímé ohrožení České republiky. Součástí snah o návrat k mnohonárodnímu státu jsou i tu a tam se objevující řeči o politickém národu, kterým by u nás mohl být nahrazen národ etnický, zakládající se na společném jazyku, společné kultuře a dějinné zkušenosti a společných (národních) zájmech.
Byly doby, a to hned po první světové válce, kdy čeští politikové, především Masaryk, o koncepci politického národa vážně a upřímně uvažovali. Chtěli vytvořit nosný společný rámec veřejného života pro všechny národy, které tehdy žily v Československé republice. Jejich snahy vyplývaly nejen z bytostného tradičního demokratismu české politiky, ale i ze starostí o zdárný vývoj nově založeného státu. Byly velkým gestem a jeho význam nemohl nijak umenšit odpor některých pravicově orientovaných politických kruhů. Ten dokonce jen podtrhuje velkorysost tehdejšího pokusu postavit Československou republiku na základech politického národa, zahrnujícího všechny národní skupiny v tomto státě. Byla to politika příkladná a hodná následování tehdy i v jiných zemích. Byla něčím, co bylo tenkrát v Evropě vzácné.
Ale nemáme důvod se k ní vracet. Nepotřebujeme dnes následovat svůj vlastní dobrý příklad. Už totiž v mnohonárodním státě nežijeme. Ohřívat dnes u nás myšlenku politického národa nemá žádný rozumný důvod. Pokud to však někdo přesto dělá, vystavuje se podezření, že je k tomu veden nějakými zvláštními, postranními důvody. Z povahy národního státu, jímž jsme se stali, žádná potřeba vytvářet "politický národ" totiž neplyne.
Jestliže se však s podobným jevem u nás přesto v některých kruzích setkáváme, nabízí se pro to jediné možné a logické vysvětlení: Je to příprava na to, abychom se jako "politický národ" snadněji mohli stát součástí jiného politického národa a nepřekáželo nám v tom národní uvědomění, jež vyplývá ze společenství jazyka, kultury, dějinné zkušenosti a zájmů, a aby nám v tom nebyl na překážku národní stát jako nástroj uskutečňování přirozených a legitimních zájmů národního společenství.
Nemusíme chodit daleko, abychom se v úvahách o "integraci Evropy" setkávali s řečmi o Evropě nikoli států, tím méně států národních, ale pouhých "regionů" (skládajících se navíc z částí různých států - jako euroregio Egrensis, jež by bylo tvořeno částí Bavorska, částí Saska a naším Chebskem). Stojí za povšimnutí, že řeči o Evropě regionů slyšíme nejčastěji a snad výlučně jen ze státu, který s velkou slávou vítal své opětné národní sjednocení v jeden hospodářský, politický i vojenský potenciál. Je rovněž příznačné, že právě tento stát sám princip politického národa do května 99 neznal. Občanství nebylo získáváno místem narození ani jazykem a kulturou. Bylo vázáno na krev. Alespoň jeden z rodičů musel být Němec. Paradoxně projevují zájem o prosazení koncepce "politického národa" v České republice právě bývalí odsunutí Němci a pochopitelně i ti z ostatních Němců, kteří zároveň pracují na revizi výsledků druhé světové války.
Není však žádný důvod, proč bychom měli přistupovat na koncepci "politického národa" v souladu s cíli takzvané sudetoněmecké uměle vytvořené "volksgruppe", vydávající se za zvláštní "národnostní skupinu", která by chtěla mít nejen "právo na vlast", ale i na autonomii, případně i právo na odtržení pohraničí od českého státu, a která také už předem odmítá, aby se s ní v případě jejího návratu do České republiky zacházelo jen jako s menšinou podle přijatých mezinárodních konvencí.
Další věcí, která překáží tomu, aby česká politika dostála svému přetrvávajícímu zadání, je oslabování vědomí národní kulturní a politické identity.
Národní uvědomění je z různých stran za tím účelem kladeno do jedné roviny s pokleslými projevy nacionalismu v germánské podobě, s jeho hlásáním germánské nadřazenosti a předurčenosti k vládě nad světem. Zcela se pomíjí podstatný rozdíl mezi touto germánskou, agresivní podobou kultu národa a nacionalismem jako snahou o osvětové a kulturní povznesení národa a o dosažení jeho politické nezávislosti tam, kde je pod cizí nadvládou, nebo tam, kde je nějak ohrožen.
Tažení proti "nacionalismu" se stalo í součásti politiky takzvaného česko-německého smiřování. Ale nejde přitom jen o cíle takzvaného smíření. Je to součást cílevědomých snah o průlom do pozic, jaké mohla česká politika zaujmout na konci druhé světové války v souladu s Postupimskou dohodou vítězných mocností.
Proto někteří čeští antinacionalisté svorně s německými také tvrdí, že "česko-německý problém" by tu vůbec nebyl, kdybychom byli schopni a ochotni pochopit nebo alespoň připustit, že "národ je pouhé abstraktum".
Na tomto "abstraktu" nemá podle nich smysl lpět. Kdybychom se přestali dívat na česko-německou problematiku z tohoto "abstraktního" pohledu, nebylo by prý o čem mluvit. To je sice pravda, avšak problémy mezi Čechy a Němci se nedají řešit tím, že přestaneme o Češích a Němcích uvažovat jako o členech dvou různých národů, které mají svoje, tedy odlišné zájmy, dané odlišným postavením každého z nich. Odhlížení od nich, nepřihlížení k realitě, vzdalování se od zemité skutečnosti do světa abstrakt není žádnou kouzelnou formulí, která by dokázala vytvořit sousedské vztahy bez problémů. Ošidnost abstrahování od reality týká se ovšem nejen vztahů mezi Čechy a Němci. Stejně ošidná se může ukázat i abstraktnost evropanství v těch rovinách a tam, kde máme co dělat s živoucími národy a jejich zájmy.
Oporou takovýchto návodů, jak zbavit česko-německé vztahy pnutí a napětí, jsou i nehistorická tvrzení, že už tady v minulosti nekonfliktní poměr mezi Čechy a Němci byl. Prý v době, kdy jsme nepodléhali pokušení jednat jako národ, jako ono abstraktum, a než jsme se začali ve jménu národa domáhat politických práva rovnoprávnosti s Němci a tedy než jsme začali rušit ty "idylické" poměry v rakouské absolutní monarchii s nadvládou Němců, líčené jako pěkný obraz příkladného nekonfliktního společného života Čechů a Němců.
Ale abychom mohli přijmout taková tvrzení, že problematičnost a zatíženost česko-německých vztahů je důsledkem vzniku národního uvědomění a vystoupení českého národa jako politického činitele a že nesnadné stýkání a potýkání Čechů s Němci začalo vlastně až v devatenáctém století (protože bylo vymyšleno ono neblahé abstraktum "národ"), museli bychom ze všech starých letopisů a pergamenů důsledně vyškrábat všechny konkrétní svízele s Němci už ve středověku i špatné a bolestné zkušenosti z celé té doby, která údajně nešťastnému "nacionalistickému" devatenáctému století předcházela.
A stejně jako není národ pouhou abstrakcí, není národní uvědomění žádnou náhražkovou kolektivní identitou, která by měla pouze ulehčovat řešení potíží našeho světa pomocí "falešných principů" a na falešných základech.
Národní uvědomění není ani falešnou identitou, ani náhražkou za nějaké pravé zájmy, ani "instinktivním útěkem individua pod ochranu skupiny s jejími symboly a rituály". Je přirozeným výrazem skutečnosti, že národ je společenstvím se svými vlastními a zvláštními zájmy, vyplývajícími z jeho postavení ve světě, který jej obklopuje, i z dějin, kterými prošel. Národ a jeho uvědomění není proto možno z úvah o česko-německých vztazích a z pokusů o jejich zlepšení vyloučit.
Bylo by chybou, kdyby se při přistupování k česko-německé otázce vycházelo z předpokladu, že vztahy mezi národy jsou konec konců abstrakcí, že to, co považujeme za vztahy mezi národy, jsou vlastně jen vztahy mezi jednotlivými osobami, které nejsou národem. Takové představy jsou nejen nesprávné, ale také velice nebezpečné, zvláště pro malý národ, jako je náš. Takovéto kosmopolitní teorie vyhovují právě jen těm, kdo z pochopitelných důvodů vidí v národním uvědomění svých bližších nebo vzdálenějších sousedů pouhou překážku na cestě za výbojem, ať je podoba tohoto výboje jakákoli, vojenská, politická nebo hospodářská nebo kulturní.
Bylo by pro nás neblahé, kdybychom připustili, aby tato skutečnost národa, toto naprosto ne abstraktní, nýbrž svrchovaně konkrétní jsoucno bylo zlehčováno, zvláště kdyby mělo být zlehčováno proto, aby byl odstraněn údajný zdroj česko-německých "problémů".
Ale není ani důvod ideu národa obětovat ideji lidství, národ s jeho konkrétní jedinečností obětovat mnohem abstraktnějšímu lidstvu.
Ostatně kdyby měly být národy se svými jedinečnými kulturami obětovány "lidstvu", patrně by se rychle ukázalo, že bylo dosaženo něčeho jiného než nějakého "lidstva" nebo "vše lidství", že byly pouze některé národy obětovány některým jiným národům.
Potíže, s nimiž zápasí dnešní civilizace a náš svět, byly by špatně zvládnuty, kdyby to mělo být za cenu přehlížení národů a umlčení národního uvědomění. Došlo by ke stejné chybě, jako kdybychom starosti různých národních, ale i jiných společenství překonávali za cenu nedbání jednotlivců, jednotlivých lidí.
Ani módní takzvaná otevřená společnost nic takového nevyžaduje a také nedovoluje. "Národ" se s ní velice dobře snáší a nemusí se stát příčinou její "uzavřenosti". Ani z tohoto důvodu není tedy proč si přát, aby se národy v dohledné době vyléčily ze své "pubertální nemoci", jak nazývá národní uvědomění S. Lowensteinová ve své stati ve sborníku "T. G. Masaryk, Češi a Němci".
Je travičem studní, kdo v době neustálenosti a hlubokých proměn na evropské pevnině, když v nich potřebujeme přes své oslabení obstát, vydává u nás národní orientaci za orientaci příznačnou pro "pospolitosti na nižší kulturní úrovni" a kdo projevy našeho národního uvědomění označuje za pouhé výplody kmenových nebo rasových antipatií nebo kdo o národním uvědomění, o tomto plodu zrání kultur, prohlašuje, že je vyznáváním "holé pospolitosti krve".
Je travičem studní, kdo dnes u nás české národní uvědomění hází do jednoho pytle s nacismem a označuje "nacionalismus" (i ten český, spočívající v úsilí o kulturní povznesení a politickou nezávislost) za "v podstatě jen relikt kmenového pojetí světa", za něco, co je "v hlubokém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa".
A je záludným matením naší veřejnosti, když tito nepřátelé české národnosti vydávají "politické, nadnárodní pojetí národa" za koncepci "západní" a "vyšší", než je koncepce národa etnického, vycházející ze společně sdíleného jazyka, kultury a dějinné zkušenosti.
V době, kdy se v německé politice projevují snahy využít příznivých okolností, jež nastaly pro Němce po skončení studené války a po opětném sjednocení Německa, k překonání německé frustrace ze dvou nezdařených pokusů o expanzi a ovládnutí Evropy, jsou všechny takovéto snahy o oslabení českého národního uvědomění a o zpochybnění významu národního státu, případně o demontáž jeho základů nebezpečné a záludné.
Jestliže za nimi můžeme vidět nebo jen tušit ruku frustrované německé politiky a především jejích nejvyhlášenějších představitelů, odsunutých Němců, a jestliže pozorujeme, jak se vedle německé hospodářské expanze v českých zemích projevuje i stará programová snaha vlivných německých kruhů zviklat a oslabit ideová východiska české politiky a získávat pro to pomocníky v samotném českém národě, nemůže to v nás nevyvolávat pocit ohrožení. A pocit ohrožení nemůže vést k ničemu jinému než k nutnosti obrany, která je přetrvávajícím prvním úkolem české politiky.
Německá politika ani dnes není nebo nedokáže být taková, aby mohla na zadání, jež stojí před českou politikou, něco podstatného měnit.
Přes všechny pochopitelné snahy naší politiky, aby nebyla protiněmecká a nenechala se na protiněmeckost zúžit, nesmí si dovolit, chce-li být politikou českou, dělat politiku proněmeckou v tom smyslu, že by vycházela vstříc německým zájmům více než zájmům jiných cizích stáru. Tím méně pak si smí dovolit být vazalská a hledat u Němců ochranu. Vazalství vazala nechrání.
V české politice vůči Němcům se nedá vymyslet nic nového: bud' politika podřízenosti a služebnosti, nebo důsledná obrana národa a jeho politické nezávislosti. To platí i pro případ nějaké evropské "integrace". Ani ta by na zadání pro naši politiku nic nezměnila. Kdo říká něco jiného, nemluví pravdu. Pokud jde o poměr Čechů a Němců, nejšťastnější by z našeho českého pohledu bylo, kdybychom s Němci dokázali žít slušně vedle sebe, nikoli společně, a vzájemně se uznávali. Všechno, co půjde ať tím nebo oním směrem dál, bude nám ke škodě.
Ale zdá se, že to je pohled jen český.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz