Ing.Zdeněk KLETEČKA
Slovo redakce: Před listopadem 1989 se velmi málo mluvilo o našem západním odboji a pokud ano, pak často značně zkresleně.
Současná doba však naopak vynechává odboj komunistický. Proto i o něm budeme přinášet pravdivé informace.
Úvod
V noci z 29. na 30. září 1938 byla v Mnichově podepsána hanebná dohoda o rozbití Československa. Hitler, využívaje povolnosti vlád západních mocností, zvláště Anglie a Francie, začíná vyplňovat svůj plán, který stručně vyjádřil již 23. listopadu 1937 v projevu k absolventům politické školy SS v Santhofenu slovy: „Německý národ má právo ovládnout Evropu a přeměnit ji v germánskou říši německého národa.“
Celá mnichovská tragédie končí za půl roku, kdy 15. března 1939 - bez ohledu na nedávno podepsanou mnichovskou dohodu - překročila v časných ranních hodinách (na Ostravsku již ve večerních hodinách den před tím) vojska německé armády na všech hlavních směrech hranice Čech a Moravy, aby se zmocnila posledních zbytků okleštěného území československého státu.
16. března 1939 vydal Hitler výnos o zřízení „protektorátu Čechy a Morava“, jímž byly české země postaveny do daleko hlubší závislosti, než jakou kupř. zaznamenaly tehdy známé koloniální protektorátní útvary západních mocností v Africe. Sami nacisté však i tento útvar považovali jen za počáteční stádium procesu, jehož konečným cílem (tzv. říšské politiky v Čechách a na Moravě) musí být „úplná germanizace tohoto prostoru a lidí“.
Vzhledem k tomu, že z hlediska válečných plánů mělo území Čech a Moravy pro nacistické okupanty obrovský vojensko strategický a hospodářský význam, rozhodli se tito „konečné řešení tzv. české otázky“ odsunout až na dobu po vítězném skončení jejich dobyvačné války.
Z těchto důvodů se okupanti snažili od prvních dnů okupace udržet v „protektorátu“ za každou cenu jistý klid a pořádek a klamné iluze, že pro český národ je nejvýhodnější zachování klidné práce bez obětí, které prý „musí přinášet Němci na frontách války“, kterou hitlerovské Německo rozpoutalo již za pět a půl měsíce po obsazení našich zemí.
K udržení takového „pořádku“ měla sloužit okupantům, jak forma správy okupovaného území, tak i velmi silný nacistický potlačovatelský mocenský aparát, oklešťující systematicky práva a svobody našeho národa a který již v zárodcích likvidoval každý pokus o protiokupační a protifašistické vystoupení. Vydatným pomocníkem v tomto nacistickém vládním systému bylo neustálé vytváření ovzduší hrůzy, strachu a teroru.
Již od prvních hodin vpádu na naše území se setkávali okupanti na Vyškovsku se zaťatými pěstmi a masovou nenávistí. Když byly na silnicích při vjezdu a výjezdu z osad instalovány dvojjazyčné tabule, upozorňující na jízdu vpravo, místní občané je strhávali nebo vyvraceli, takže již 25. března 1939 musel okresní úřad ve Vyškově rozeslat všem obecním radám přípis, jímž vybízel pod osobní odpovědností starosty učinit taková opatření, aby se podobné nepřístojnosti neopakovaly.
20. dubna 1939 se okupační správa snaží vyvolat mezi našim lidem nálady k „prvému uctění narozenin Adolfa Hitlera“. Za tím účelem je na Vyškovsku vydáno nařízení, podle něhož mají být v tento den na všech státních a veřejných budovách vyvěšeny protektorátní vlajky spolu s vlajkami s hákovým křížem. V mnoha obcích se tento den neobešel bez výtržností. Např. v Ivanovicích ozdobil v předvečer „vůdcových narozenin“ Němec Ferdinand Kuretzky okno svého domu nápisem „Wir danken unserem Führer!“, k němuž postavil svícny s rozžatými svícemi a květiny. V deset večer hodil někdo do okna kámen, který přistál až v Kuretzkého posteli. Okamžitě přivolané policejní hlídce se však původce tohoto „zločinu“ nepodařilo vypátrat.
Tento začínající odpor našeho lidu proti okupantům dostává organizovanější formy, když postupně vchází ve známost „Manifest KSČ“, který byl vydán již v prvý den okupace a v němž se mimo jiné pravilo:
„Československo je rdoušeno lupičskýma rukama německého fašismu. Český národ jest v tuto chvíli zbavován své samostatnosti a deptán okupační armádou Třetí říše, která české země připojuje k svému území. Hitler obsazuje česká města, českou půdu, ale nikdy nebude schopen, aby z duše českého národa vyrval lásku a oddanost věci svobody. Český národ se nikdy nesmíří s fašistickou nadvládou a nenechá se natrvalo ujařmit. Pracující lid bude útlaku německého fašismu klást odpor nejrůznějšími prostředky. Bude se bránit odporem dělnictva proti drancování země, odporem proti vydírání českého průmyslu k válečným cílům německého imperialismu, odporem proti řádění gestapa, odporem proti kulturnímu znásilňování, odporem fašistické kolonizaci země. Komunisté předstupují před národ a prohlašují, že chtějí oddaně a neohroženě státi a bojovat v prvých řadách národního boje za obnovení plné svobody a samostatnosti českého národa“.
Zvlášť velké obavy a starosti působil všem protektorátním i okupačním úřadům ve Vyškově blížící se 28. říjen 1939, jenž byl výročním dnem vzniku samostatné Československé republiky (21. výročím). Všem starostům obcí byl zaslán varovný přípis, podle něhož již při sebemenším náznaku demonstrativního jednání budou osoby, které toto jednání vyprovokují velmi přísně potrestány.
Přesto se v noci z 27. na 28. října 1939 objevilo v řadě míst množství květin u pomníků padlých v první světové válce i když protektorátní četníci konali velmi důsledně svou povinnost.
V této době však již mají okupanti na Vyškovsku na svém kontě několik zatčených. Prvním byl člen ilegální organizace KSČ Richard Podaný, který byl odveden přímo ze svého pracoviště v Žižkově ulici ve Vyškově, kde řídil přestavbu rodinného domku. V Brně byl vězněn nejdříve několik dnů ve věznici policejního ředitelství a poté následoval téměř roční pobyt ve věznici na Špilberku. Po několika dnech jej následoval ještě holičský pomocník Kloda, rolník Matoušek z Medlovic a dělník Herodek ze Švábenic. V květnu 1939 přibyla do počtu zatčených Helena Klatovská z Rousínova a v prosinci téhož roku i velitel protifašisticky zaměřené odbojové skupiny „Obrana národa“ plukovník Josef Morávek, který byl dopraven na Špilberk, kde po několika dnech spáchal sebevraždu.
I přes represálie okupantů, se odboj lidu proti fašistické zvůli na Vyškovsku začal rozvíjet. Podobně jako v jiných oblastech se odbojové hnutí již ve svých počátcích začalo diferencovat na dvě linie, takže se hovořilo o komunistickém a nekomunistickém odboji.
Přechod do ilegality
Komunistická strana Československa byla důsledně bojující silou proti fašismu. Významnou úlohu v usměrňování dělnické třídy k boji proti fašismu sehrál na vyškovském okrese VII. kongres Komunistické internacionály, konaný od 25. července do 20. srpna 1935 v Moskvě a VII. sjezd KSČ, konaný v dubnu 1936. Hlavní referát na sjezdu přednesl Klement Gottwald a základní směr politické linie KSČ zformuloval takto: „Pozice komunistické strany ve věci ohrožení Československa hitlerovským fašismem je pozicí obrany Československa proti Hitlerovi, obrany Československa proti fašismu“.
Komunisty propagovaná idea jednotné lidové fronty proti fašismu a na obranu republiky se projevila v roce 1938 při oslavách 1. máje ve Vyškově. Rudé prapory se srpem a kladivem - spolu se státními prapory a prapory ostatních politických stran před řečnickou tribunou dokazovaly, že komunisté půjdou v prvních řadách bojovníků za svobodu pracujícího lidu, za státní samostatnost i tehdejší buržoazní republiky, proti fašismu.
Její program za vytvoření celonárodní fronty na obranu republiky nemohl však být uskutečňován, protože po odstoupení pohraničních území fašistickému Německu, v rámci nastalé fašizace našeho veřejného života byla dne 20. října 1938 úřednickou vládou generála Syrového činnost KSČ zastavena.
Strana a i jednotliví komunisté na Vyškovsku museli hledat nové formy jak proniknout k široké veřejnosti a vysvětlovat jí problémy, které přinášela doba.
Nejlépe na tento přechod KSČ do ilegality byli připravení rousínovští komunisté. Členská základna rousínovské organizace byla početná, což se projevovalo v tom, že v této době měl rousínovský okres okolo 200 členů KSČ.
Po zastavení činnosti KSČ v říjnu 1938 byly v rousínovské stranické organizaci vytvořeny tří až pětičlenné skupiny, které byly pro ilegální práci proškolovány, aby v případě očekávaného rozpuštění strany byly připraveny vést ilegální boj proti fašizující se buržoazní vládě tzv. „druhé republiky“.
První prací tohoto stranického aktivu bylo vydávání ilegálních letáků, po kterých slídilo místní četnictvo. Schůzky komunistů se konaly na různých místech, nebo přímo v bytech členů Stanislava Tomana, Hynka Březiny, ve stolařské dílně J. Skály a později také na odlehlých místech na habrovských a vážanských loukách.
Dne 27. prosince 1938 zasazuje autokratická vláda agrárníka Berana nový úder proti KSČ, když její ministerstvo vnitra vydává nařízení o r o z p u š t ě n í komunistické strany v Čechách a na Moravě, když před tím v říjnu bylo prvním aktem klerofašistické vlády Tisa zakázání činnosti KSČ na Slovensku.
Po rozpuštění KSČ přecházejí další organizace KSČ do ilegality také na Slavkovsku. Za pomoci důstojníka čsl. armády štábního kapitána Petra Košťála přešli přes hranice němečtí antifašisté ubytovaní v Nižkovicích a stejný postup byl tehdy navržen významnému stranickému funkcionáři Rerychovi, což on však odmítl. „Budeme bojovat dobře a tvrdě doma“, řekl Rerych.
Tento člen krajského výboru KSČ v Brně pokračuje po Mnichovu ve své neúnavné činnosti, kdy navštěvuje vznikající ilegální stranické organizace na Bučovicku a Slavkovsku, kam přináší ilegální tisk, vysvětluje situaci, zadává úkoly a navazuje nová spojení.
K vedení takto rozvíjející se ilegální stranické činnosti bylo v lednu 1939 ustaveno obvodní ilegální vedení, jehož instruktorem byl určen člen KSČ Inneman z krajského výboru v Brně. Členy tohoto vedení byli: Alois Trnečka - vedoucí, František Krejčíř, Ludvík Skála, František Škaroupka, Hynek Březina, Václav Sovíček a Otakar Vobejda. Byly vytvořeny stranické buňky v Olšanech, Král. Vážanech, Viničných Šumicích a Pozořicích, které v té době patřily do vyškovského okresu. Určeny byly spojky s těmito buňkami: členové Rudolf Mlčoch, O. Vobejda, Gustav Sedlařík a František Krejčí. Po zastavení stranického tisku bylo navázáno spojení s ilegálním KV KSČ a byl do okresu dodáván ilegální stranický tisk - letáky, Rovnost, Rudé právo. Ilegální tisk převáželi z Brna do Rousínova členka KSČ Marie Arnerová, František Heleport a jiní a předávali jej Trnečkovi a Chládkovi. Rovněž v Rousínově je vydáván ilegální tisk. Tiskárnou byl normální psací stroj a cyklostyl. Tento ilegální tiskový materiál byl rozesílán prostřednictvím spojek do okolních vesnic.
V důsledku rozpuštění KSČ oznamuje okresní úřad ve Vyškově 13. února 1939 odvolání z funkcí v obecním zastupitelství Rousínova Stanislava Tomana, Hynka Březiny, Josefa Dvořáka a Ludvíka Skály. V této době po rozpuštění KSČ měli na okrese Vyškov spojení s KV KSČ také členové ze Studnic. Dle osobního sdělení Josefa Orálka ze Studnic, navštívil jej již v listopadu 1938 ilegální pracovník vedení KSČ Rudolf Terer z Ostrova u Macochy - později v r. 1942 popravený v Berlíně. Předal Orálkovi instrukce pro ilegální činnost a pro ukrytí této činnosti. Na základě této instrukce měl ustavit okresní ilegální výbor KSČ ve Vyškově. Za výběr členů okresního výboru nesl osobní odpovědnost. Ke splnění tohoto odpovědného úkolu přistoupil ihned. Za členy okresního výboru byli vybráni Oldřich Gryc z Drnovic, František Hejč a Rudolf Saller z Vyškova, Josef Orálek ze Studnic a Alois Trnečka ze Starého Rousínova. Složení tohoto ilegálního výboru nahlásil Rudolfu Tererovi s dobou a místem konání první schůze tohoto ilegálního okresního výboru KSČ ve Vyškově.
První schůze byla v restauraci u Musilů ve Vyškově za sokolovnou. Na tuto schůzi byl ilegálním vedením strany delegován a skutečně se jí zúčastnil Bohuslav Laštovička, interbrigadista, bývalý velitel Gottwaldovy baterie ve Španělsku. Na schůzi byla probrána konspirační směrnice pro ilegální činnost KSČ. Na základě pokynů Rudolfa Terera zabezpečil Josef Orálek, aby se ustavovaly ilegální organizace strany a aby byli do nich získáváni i členové ostatních politických stran, kteří před tím nepracovali v KSČ, v následujících obcích: ve Studnicích, kterou vedl osobně, v Kulířově, kterou vedli členové Vincenc Vintr a Oldřich Štafa a postupně pak byly ustaveny ilegální organizace v Odrůvkách (Grmela Bedřich a Julínek), v Krásensku (František Vlček, Josef Vlček, Robert Gryc), v Rozstání (Hejč a Soldán), v Podomí (Tomeš) a v Ruprechtově (Gottwald).
Ani pod fašistickou brutální okupační diktaturou, kterou nacisté v českých zemích nastolili a ani pod hlubokým morálně politickým otřesem, který znamenala hitlerovská okupace, komunisté na Vyškovsku, Slavkovsku a Bučovicku nekapitulovali. Začali na vybudované základně rozvíjet ilegální odboj proti nacistickým okupantům. Práce v ilegalitě se značně ztížila zásahy gestapa. Okamžitě od prvního dne okupace začalo zatýkání komunistů.
V Rousínově se podle vzpomínek pamětníků uskutečňují již od 16. dubna 1939 - každou sobotu - schůzky členů ilegální organizace KSČ, které jsou maskovány, jako „výlety do lesa“. Sraz účastníků byl vždy v pět hodin odpoledne na vážanských loukách. Odtud se celá skupina přesunula přes Černý vrch a Kamennou boudu na Říčky, kde se utábořila na louce, kterou měli její členové pronajatou za roční poplatek 30,- Kčs od zemědělce Poppa z Vítovic. Mezi vyloženě tábornické záležitosti, jako bylo opékání buřtíků a táboráky, byly vkládány stranické přednášky a semináře o situaci doma a ve světě apod. Hlavními mluvčími bývali Alois Trnečka a František Krejčíř.
Stranou odbojového dění nezůstala ani mládežnická organizace, vedená na Rousínovsku Josefem Tománkem. Jejím hlavním úkolem bylo rozšiřovat tiskoviny, rozmnožené na cyklostylu a na psacím stroji, po okolí.
Zpočátku trpěli rousínovští stále nedostatkem papíru na tištění letáků a ilegálních tiskovin. Uvedený stav se značně zlepšil na podzim 1939, kdy bylo navázáno užší spojení s vyškovským okresním ilegálním vedením KSČ, vedeným Rudolfem Pospíšilem z Drnovic. Rudolf Pospíšil se narodil 17. června 1905 ve Chvalkovicích. Vyučil se zedníkem. Členem strany se stává v době po nástupu Hitlera k moci, kdy úměrně s růstem útočnosti fašismu se zvyšuje i přímé ohrožení Československa.
K vytvoření ilegálního okresního vedení dochází ze necelého jeden a půl měsíce po rozpoutání druhé světové války dne 10. října 1939. Tomu předcházela tato událost.
V srpnu 1939 dostavil se do domu Oldřicha Gryce v Drnovicích návštěvník, který se představil jako „Alois“ a Grycovi oznámil, že má příkaz navázat spojení mezi Vyškovem a Rousínovem a požadoval jména spolehlivých členů strany. Gryc, člen posledního předválečného okresního i krajského výboru KSČ v Brně stojí před vážným rozhodnutím, vyplývajícím z nebezpečí provokace. Domlouvá se s „Aloisem“, že za 14 dní se sejdou v pískovém lomu u silnice z Nemojan do Pístovic. Do té doby se snaží neznámého prověřit. (ukázalo se že to je Alois) Trnečka, vedoucí ilegálního vedení obvodu KSČ z Rousínova. Gryc seznamuje „Aloise“ s Rudolfem Pospíšilem a dává mu adresy Josefa Nováka a Emila Kumra pro doručování ilegálního tisku a spojení mezi Vyškovem a Rousínovem. Zlepšilo se také materiální zabezpečení vyhotovování ilegálních stranických tiskovin v Rousínově. protože papír a tuše byly od této doby získávány od knihkupce Aloise Báni ve Vyškově, který nebyl členem strany, ale byl pokrokovým člověkem a v jeho obchodě byly vždy k dostání socialistické knihy. Také na Bučovicku se od prvních měsíců fašistické okupace rozvíjí odbojová činnost komunistů na základě rozšiřování ilegálních letáků. Po uzavření českých vysokých škol zavál osud studenta Rudolfa Buršu do Bučovic, kde vystudoval bučovické gymnázium a po uzavření vysokých škol bydlel jako dělník u své sestry, manželky stavitele Jaromíra Navrátila v Bučovicích. K ilegální politické činnosti se dostal pomocí komunistického funkcionáře Vojtěcha Krejčíře. Tento se tehdy skrýval před zatčením ve Vřesovicích na Kyjovsku, kde byl získán pro ilegální stranickou práci. Rerych mu předával ilegální tiskoviny. Zpočátku to byl malý formát Rudého práva, pak Hlasy z podzemí a později Moravská rovnost. Burša ilegální tiskoviny spolu s ústními pokyny předával v Bučovicích svým známým a dělníkům do místní továrny, dále kováři Floriánu Markovi v Kožušicích, do Uhřic svým spolužákům, přičemž se také zúčastňoval schůzek Vojtěcha Krejčíře s komunistou - učitelem Václavem Diasem v Brankovicích.
Do čela ustaveného ilegálního okresního vedení KSČ byl zvolen Rudolf Pospíšil z Drnovic, místopředsedou se stal Alois Trnečka z Rousínova. Dalšími členy užšího vedení se stali František Hejč z Vyškova a Jan Pliska ze Studnic. Členy ilegálního vedení byli dále Josef Novák a Josef Gryc z Drnovic, Emil Kumr, který byl spojkou ilegálního obvodního vedení KSČ v Rousínově.
Činnost vyškovského ilegálního okresního vedení spočívala zpočátku v kolportáži ilegálního tisku, v propagování politiky KSČ a získávání poctivých lidí do boje proti fašismu. Jeho hlavní náplní byla však organizátorská činnost, která se projevila ve vytváření a řízení ilegálních komunistických buněk tzv. „trojek“ nebo „pětek“ v jednotlivých obcích. V této době je zaměřena činnost těchto buněk také na vysvětlování strategie zahraniční politiky Sovětského svazu, který uzavírá v zájmu oddálení válečného konfliktu s Německem smlouvu o neútočení, poněvadž lidé nemohli pochopit nutnost podpisu takové smlouvy a i někteří komunisté v tom viděli „paktování s nacisty“.
V této době Antonín Zouhar z Vyškova vytváří podle instrukce Oldřicha Gryce odbojovou skupinu v Pístovicích ve složení: František Mačkal, Antonín Res, Silvestr Ryšánek a František Ryšánek - všichni z Pístovic a Josef Zachrla z Račic. Ilegální vedení také zabezpečilo přes Josefa Orálka styk do severní části okresu s tím, aby tento zkušený člen byl nápomocen organizacemi v jeho bydlišti ve Studnicích a okolí, tj. v Krásensku, Podomí i v sousedních obcích, Otinovsi a Kulírově. Josef Orálek byl dlouholetý člen strany. Za první republiky po nějakou dobu zastával funkci tajemníka Rudých odborů v Praze. Po likvidaci odborových svazů odjel z Prahy do Studnic na vyškovském okrese.
Další ilegální buňky byly ustaveny ve Vyškově, Nosálovicích, Dědicích, Drnovicích, Ivanovicích na Hané, Ruprechtově, Zelené Hoře, Moravských Málkovicích, Hlubočanech, Boškůvkách, Odrůvkách, Lulči, Račicích, Křečkovicích a Ježkovicích.
Ve většině případů se tyto buňky zaměřovaly na poslech moskevského rozhlasu a na rozšiřování letáků a ilegálního tisku, který byl odebírán v Brně Marií Vykydalovou z Vyškova, která v Brně pracovala a tiskoviny dovážela. Kolportáž těchto ilegálních tiskovin prováděli Vladimír Holzer, František Hejč, Bohumil Dušek, František Zahradníček, Oldřich Sláma, Antonín Horák, Antonín Pliska, Miroslav Celý, Antonín Zouhar, Jan Sotolář, Josef Novák, Rudolf Pospíšil, Emil Kumr, Josef Gryc, Bernard Zachrla, František Třasák a Martin Sotolář.
V té době již existuje také na Bučovicku a Slavkovsku několik stranických buněk, kterým však chybělo přímé vedení. Josef Rerych si toto velmi dobře uvědomoval a snažil se nalézt řešení. Počátkem roku 1940 je seznámen prostřednictvím svého přítele, nížkovického rodáka Jana Pisarenka s vedoucím jedné z ilegálních stranických skupin v Bučovicích, Františkem Krčmářem z Bučovic. Na Rerychovo doporučení a podle jeho instrukcí pak rozšiřovali Jan Pisarenko, František Krčmář a Josef Nahodil postupně buňku o bratry Miroslava, Ludvíka a Leo Čánkovy, Jana Beneše, Miroslava Zajdáka, Josefa Tuháčka a Jana Pospíšila z Klobouček, který byl v těsném spojení s Josefem Rerychem. Jejich prostřednictvím byli získáváni další charakterově pevní a straně oddaní členové, přičemž každý z organizace znal pouze svého nejbližšího spolupracovníka.
Skupina opatřovala potravinové lístky, šaty, peníze, ale vlastnila i několik vojenských pušek a krátkých zbraní. Její nejvýznamnější činností bylo pokračování v rozšiřování ilegálních tiskovin a letáků, které byly různými cestami dopravovány mezi dělníky místní továrny, kde se objevily i drobné sabotáže. Velmi dobře v tomto směru sloužil také malý obchůdek s barvami Josefa Krčmáře.
Instruktáže a schůzky s bučovickými komunisty prováděl Rerych na vícero místech. Mimo Bučovic např. v Markově mlýně v Malínkách, u Jana Pospíšila v Kloboučkách, nebo na zastávce ČSD v Marefích, kde byl zaměstnán jako strážce trati Antonín Novozámský z Nížkovic, jehož hlavním úkolem bylo vedle kolportáže ilegálních tiskovin také provádění sbírek na pomoc rodinám postiženým zatýkáním, opatřování úkrytů pro ilegální pracovníky, ukrývání zbraní a munice.
Podle pokynů Rerycha vznikla koncem roku 1940 a vyvíjela agitační a propagační činnost i skupina šardicko-kojátecké mládeže Žižkův odboj, v jejímž čele stál Jan Jaroš a jeho dva zástupci Jan Luska a František Ženatý. Dalšími členy byli: Vincenz Götz, Josef Götz, Oldřich Štěrba, Karel Zeman, Miroslav Kaláb, Alois Ryzner, Cyril Šubrt a Miroslav Ženatý. Později se do hnutí zapojili ještě Karel Macháň z Milonic, Josef Nahodil z Bučovic a další. Ústřední vedení bylo v Brně. Z počátku na tuto skupiny bylo napojeno dost osob z Černčína prostřednictvím Josefa Hromka. Samostatně pracující skupina však v Černčíně až do r. 1942 nevznikla.
Na Vyškovsku a Rousínovsku, po navázání spojení ilegálního okresního vedení z Vyškova s rousínovským obvodem, hodlala obě vedení podniknout několik společných akcí, z nichž první mělo být zapálení skladu dřeva na Smékalově pile ve Vyškově u železniční stanice, které Němci používali k válečným účelům. Vedle toho měly být ničeny sklady obilí a plánovalo se i vyhození potravinářského družstva a objektů cukrovaru ve Vyškově. Při první i druhé akci mělo být použito benzínu, při třetí a čtvrté trhavin získaných v kamenolomech u firmy Jáchymek v Lulči a firmy Mixa v Pístovicích.
Trhaviny, rozbušky a zápalné šňůry dodali Karel Hudec, Antonín Zouhar, Emil Kumr, J. Lžičař a V. Holzer. Tento destrukční materiál byl prostřednictvím O. Gryce a R. Pospíšila předán rousínovskému vedení a jím byl úkryt ve včelíně olšanské školy a v místním kamenolomu. V souvislosti s olšanským kamenolomem je třeba podotknout, že zde byly v úzké součinnosti se členy vojensky organizované ilegální odbojové organizace „Obrana národa“ a sokolské ilegální organizace „Jindra“ vyráběny nálože z dynamonu k diverzním akcím.
Ze všech plánovaných akci uskutečnilo se pouze zapálení stodoly s obilím v Moravských Málkovicích, kterou provedl František Zahradníček.
V této době současně Oldřich Gryc udržuje spojení se stranickými funkcionáři, kteří jsou za ním postupně prostřednictvím jeho dřívějších spolupracovníků posíláni. Jako první se ohlásil počátkem března 1940 v jeho bytě v Drnovicích mladý, ale zkušený organizátor mládežnického hnutí na Moravě Karel Mazour. Tento žádal Gryce o doporučení zkušených mladých lidí, kteří by mu s ustavením mládežnické organizace a jejím vedením pomohli. Za týden na další schůzce ve Vyškově je Mazourovi představen Bernard Zachrla z Ivanovic. Výsledkem tohoto jednání je navázání kontaktu a již za dva měsíce je Grycovi oznámeno, že ilegální organizace mládeže pod vedením Miroslava Celého ze Zelené Hory úspěšně pracuje.
Koncem května 1941 v rousínovském obvodu navázal Hynek Březina, žijící od poloviny roku 1940 v ilegalitě, těsnější spojení se skupinou komunistů z Viničných Šumic, kteří ho chtěli po zatčení svého vedoucího Václava Koblihy zvolit novým vedoucím skupiny. Ilegální stranická organizace, jejímiž členy byly František Kříž, Ladislav Kříž, František Malík, Alois Ryšánek, Josef Štěpánek, Oldřich Toman a další, pracovala v Šumicích již od konce roku 1938. Avšak Alois Trnečka, který byl o celé věci krátce na to informován, přikázal, aby skupina samostatně zatím nic nepodnikala a vyčkávala, protože rousínovské vedení navazuje spojení s vyššími stranickými orgány.
Do této intenzivní ilegální stranické práce náhle jako blesk zasahuje rozhlasová zpráva zveřejněná v ranních hodinách dne 22. června 1941, že hitlerovské Německo přepadlo Sovětský svaz. Vstupem Sovětského svazu do druhé světové války se zásadně změnil charakter války a tím se také změnily podmínky pro ilegální odboj KSČ.
V červenci 1941 je Alois Trnečka z rousínovského vedení seznámen s mužem, který o sobě tvrdil, že je instruktorem pražského ilegálního stranického vedení. Řekl Trnečkovi, že s ním má navázat spojení a získat od něho údaje o akceschopnosti organizace a jmenné seznamy jejich členů, což však Trnečka důrazně odmítl. Vzhledem k tomu, že se celá událost zdála rousínovským značně podezřelá, bylo rozhodnuto vylákat domnělou spojku na schůzku, kde ji měli Trnečka spolu s Březinou a Škaroupkou v případě potřeby zlikvidovat. Konfident, který vytušil nebezpečí, se však na schůzku nedostavil. Trnečka přešel do ilegality, avšak krátce na to byl dne 1. srpna 1941 při schůzce s dalším „ilegálním pracovníkem“, kterým však nebyl nikdo jiný, než brněnský konfident Šlezinger, zatčen na silnici mezi Slavkovem a Holubicemi, za vydatné pomoci svého průvodce gestapem. V Brně byl podroben krutým výslechům a mučení.
Koncem července 1941 se objevuje v rousínovském obvodě ve Viničných Šumicích rovněž záhadný muž, po jehož návštěvě i zde nastává rozsáhlé zatýkání. K výslechům do Brna jsou postupně odvezeni: Ladislav Kříž, Alois Kříž, Jindřich Čalkovský, Jan Čáslava, František Podsedník. Alois Vaverka, Emil Pleva, František Dofek, Jakub Kobliha, Josef Štěpánek, Petr Hloušek, Alois Ryšánek, Miroslav Podsedník, Oldřich Bořek, Jan Lozrt, Martin Kříž st. a Martin Kříž ml. Bratrům Potrusilovým se podařilo při zatýkání uprchnout. V nedalekých Slavíkovicích je zatčen Antonín Novotný, v Koválovicích Ladislav Skládaný, v Rousínově pak 1. srpna 1941 František Škaroupka a Jaroslav Skála. 4. srpna před zatčením uprchl Gustav Sedlařík a byl zatčen Rudolf Mlčoch. V témže měsíci, kdy hromadným zatýkáním a pozdějšími popravami byla ilegální činnost komunistů na Rousínovsku ochromena, dochází v druhé polovině července 1941 na Bučovicku a to v Markově mlýně v Malinkách k poradě vedoucích stranických funkcionářů, na níž přijel z Prahy a ubytoval se v Nížkovicích zástupce ilegálního ústředního stranického vedení KSČ „Novák“ (Václav Mařík) z Hvozdu u Plzně. Na Moravu byl poslán v létě 1941, na Brněnsku je však znám už od r. 1940 pod krycími jmény „Atlet“, „Novák“ a „Habr“. Ukrýval se na různých místech v okolí Brna. Na Bučovicku a Slavkovsku mu byl poskytnut úkryt u Drápalů v Nížkovicích, u Zapletalů ve Snovídkách, u Nopů v Marefích, u Fialů v Nesovicích.
Na poradě v Markově mlýně v Malinkách byl vypracován podle směrnic ilegálního ústředního vedení KSČ, které přivezl Václav Mařik, plán na zapojení celé Moravy do jednotného boje po fašistickém přepadení SSSR. Členy zemského vedení pro Moravu se stávají: zástupcem Václava Maříka a tím plně odpovědným za splnění úkolů Josef Rerych, Ladislav Ševčík, Vojtěch Krejčíř a profesor Rostislav Třískala, který byl ideovým vůdcem skupiny, redaktorem Hlasů z podzemí a Moravské rovnosti. Komunistické odbojové hnutí, postupně široce rozvětvené téměř po celé Moravě, si ponechalo čestný název Moravská rovnost i na Bučovicku podle názvu ilegálního zemského vedení KSČ.
Václav Mařík předal na této schůzce kvalitně tištěná čísla ilegálního Rudého práva s Fučíkovým článkem „Všichni jsme ve válce proti Hitlerovi“. Při rozhovoru kladl důraz zejména na obnovení zpřetrhané stranické sítě na Moravě, obnovení krajských vedení a vytvoření společného vedoucího orgánu pro celou Moravu, což se mu po trvalém přesídlení na Moravu podařilo. Uvedenou schůzku můžeme považovat za počátek formování zemského vedení strany na Moravě.
Pod Maříkovým vedením se činnost strany na Moravě brzy rozjela naplno. První úkryt našel u manželů Drápalových v Nížkovicích, mimo to nalezl přístřeší i u manželů Zapletalových ve Snovídkách, Bohumila Nopa v Marefích a jinde. Velmi častým hostem býval zejména u řídícího učitele Václava Diase v Brankovicích. Jeho hlavním úkolem bylo zabezpečovat spojení s Prahou (byl speciálně vyškolen nejen pro ilegální práci, ale také pro radiové vysílání) a řídit činnost ostatních členů moravského vedení, z nichž Rerych, který se stal Maříkovým zástupcem, dostal na starost jižní Moravu, Ševčík Ostravsko, Krejčíř Brněnsko a Třískala tištění ilegálních Hlasů z podzemí, jež se staly orgánem zemského vedení. Rozšiřování jednotlivých exemplářů se uskutečňovalo prostřednictvím několika přepážek, kde si tiskoviny přebírali určení ilegální pracovníci. Většinu rukopisů obstarával Třískala, ale řadu materiálů, zejména o událostech na frontách a o mezinárodní situaci psal Mařík, zatímco Rerych byl zase autorem článků o poměrech v protektorátu. Vedení disponovalo dvěmi technikami, z nichž první byla umístěná u Aloise Opálky v Ostopovicích u Brna a druhá v Uherském Brodě. Mimo to byl ještě další rozmnožovací stroj umístěn v Nížkovicích jako záloha pro případ vyzrazení.
Na Vyškovsku a Rousínovsku vede gestapo nadále údery proti komunistickému odboji. 1. září 1941 v noci si přichází gestapo do Drnovic pro Oldřicha Gryce, který je od zatčení Aloise Trnečky ve složité situaci, protože nemá spojení na funkcionáře z Prahy, kteří k němu přicházeli přenocovat a zatčením Chládka ztratil spojení s ilegálním krajským vedením KSČ v Brně. Grycovi se však podařilo před zatčením utéct do Lulče, kde u ředitele školy si půjčuje kolo a jede do Studnic - varovat ostatní. Tak začíná pro tohoto aktivního ilegálního stranického pracovníka život psance ilegální práce. Po zdařilém útěku před gestapáky přichází Gryc do Brna, na adresu od Eduarda Nešpora, k bratřím Třesíkovým. Spojka mu odevzdává domovský list, falešný, na jméno Jindřich Rendula. Bratři Třasákovi přes známého na protektorátní policii opatřují občanský průkaz. Tyto dva dokumenty byly podstatné, aby Oldřich Gryc v hluboké ilegalitě mohl existovat a přežít, když na něho byl vypsán zatykač a odměna 50 000 marek.
2. září 1941 dostává ilegální komunistický odboj na Vyškovsku další úder. V tento den je zatčen a odvlečen do Kounicových kolejí v Brně vedoucí ilegálního okresního vedení KSČ ve Vyškově Rudolf Pospíšil, který ve spolupráci s Oldřichem Grycem houževnatě rozvíjel ilegální stranickou činnost - zvláště na svém pracovišti v německých kasárnách ve Vyškově-Dědicích, kde byl od roku 1941 zaměstnán. Pospíšil využívá každé příležitosti k agitaci, přesvědčuje dělníky, aby brzdili práce na výstavbě objektů střelnice, zpomalovali přípravy na stěhování, připravuje sabotáže.
V dalších dnech zatýkání komunistů na Vyškovsku pokračuje: 2. září je ještě v Drnovicích zatčen Emil Kumer, 3. září František Zahradníček z Moravských Málkovic a A. Travěnec z Rousínova, který je však brzy propuštěn.
Z doposud uvedených skutečností je zřejmé, že vstup Sovětského svazu do války vyvolal v porobeném českém lidu novou vlnu odporu proti nacistickým okupantům. Odboj se rozšířil. Tento růst organizovaného odboje nacisty silně znepokojoval. Proto se Hitler rozhodl k ostrému zásahu v tzv. protektorátu. 27. září 1941 jmenoval „zastupujícím říšským protektorem“ generála policie a SS Reinharda Heydricha, který po svém příchodu do Prahy rozpoutal bezpříkladný teror.
Již 28. září vyhlásil Heydrich stanné právo, které tvrdě postihlo domácí odboj. A tak na základě zasedání zřízeného stanného soudu v Brně je 28. září 1941 vynesen nemilosrdný rozsudek, kterým před krátkou dobou zatčení Rudolf Pospíšil a Alois Trnečka jsou odsouzení k trestu smrti zastřelením a ještě téhož dne popraveni. Toho dne to byli nejen první komunisté z Vyškovska, ale byly to současně i první oběti poprav českých vlastenců v Kounicových kolejích v Brně.
Stejně tak končí dne 17. října 1941 svůj život na popravišti v Kounicových kolejích osm členů KSČ z červencové akce gestapa ve Viničních Šumicích. Byli to: Antonín Novotný ze Slavíkovic, Ladislav Skládaný z Kovalovic, Jindřich Čalkovský, Alois Vaverka, Jan Čáslava, František Podsedník, Oldřich Toman a Josef Kříž.
Tímto zatýkáním a popravami úder gestapa do ilegální činnosti komunistů na Rousínovsku neskončil. Koncem roku 1941 jsou v Rousínově zatčeni další odbojoví pracovníci a to 30. října Arnošt Panenka starší, Arnošt Jelínek, Ludvík Skála, František Heleport. Jan Toman, Josef Sedlařík, Antonín Kalousek, František Krejčíř. 21. listopadu je zatčen Arnošt Panenka mladší a B. Švanda. Mezi posledními ilegálními pracovníky strany na Rousínovsku byli 12. a 13. prosince zatčeni Albín Fryč a Silvestr Balnoha z Olšan.
Na konci roku 1941 se dostává do izolace na Bučovicku skupina šardicko-kojátecké mládeže Žižkův odboj, protože ústřední vedení organizace v Brně bylo pozatýkáno a spojení přerušeno.
Proto se F. Ženatý rozhodl pro napojení skupiny na brněnskou odbojovou skupinu mládeže Hnutí slovanské domoviny, kterou řídil praktikant redakce Lidových novin Vlastislav Kroupa ze Starého Liskovce. Avšak i po začlenění do této organizace nepřestali šardicko-kojátečtí s J. Rerychem, který byl v dobách nejtěžších jediným spojem, velmi úzce spolupracovat. Scházeli se s ním většinou u krejčovského mistra J. Nahodila nebo u železniční zastávky v Marefách. Někdy Rerych přicházel přímo do Kojátek, kde měl připraven spolehlivý úkryt u F. Ženatého a J. Lusky.
Bučovická organizace Hnutí slovanské domoviny vlastnila psací stroj, zbraně a bateriový radioaparát. Uvedené věci získala prostřednictvím F. Götze, který pracoval jako údržbář v kasárnách na Kozí Horce. Zbraně byly střídavě ukrývány u A. Rysnera, P. Ženatého a J. Nahodila. Skupina pořádala pravidelné srazy v Kojátkách.
Na přelomu roku 1941 - 42 vyvstalo pro úspěšně rozvíjející se činnost ilegálního zemského vedení KSČ na Moravě a jeho člena Josefa Rerycha nebezpečí v podobě konfidenta Ferdinanda Čihánka ze Střílek, který se vydával za ruského parašutistu stíhaného gestapem a shodou okolností se jedním z jeho „úkrytů“ stalo i místo schůzek členů zemského vedení - Markův mlýn v Malínkách. Čihánek byl vysazen v polovině srpna 1941 blízko slovensko-polských hranic na území Polska. Letadlo startovalo z letiště Brovary u Kyjeva.
Po seskoku se členové skupiny dostali vcelku šťastně na Moravu, do prostoru své další činnosti. Jejich úkolem bylo mimo jiné vyhodit elektrárnu v Přerově, vyřadit transformační stanici v Dluhonicích a vyhodit do vzduchu nebo zapálit sklady oleje. Koncem srpna se Čihánek dobrovolně dostavil do úřadovny olomouckého gestapa, kde oznámil, že je parašutista vyslaný ze SSSR, který již nehodlá pracovat dále se svou skupinou a nabídl se mu ke spolupráci. Výsledkem této spolupráce byla celá řada provokací a udání, kterými chladnokrevně vydával do rukou gestapa vlastence. Ve mlýně se zúčastnil několikrát schůzek odbojových pracovníků, při nichž se seznámil i se členy zemského vedení. Jeho sebevědomé vystupování vyvolalo pochybnosti u komunistů z Brankovic a okolí a jeden z nich, Jakub Bubeník ze Zástřizel, zjistil, že gestapo převáží Čihánka ve svém autě. O celé věci byl okamžitě uvědoměn Rerych, který rozhodl, aby byl Čihánek neprodleně zlikvidován. Vykonáním popravy byli pověřeni bratři Markovi, kteří měli zrádcovo tělo zahrabat po vykonání rozsudku pod mlýnské kolo. Protože však vznikly oprávněné obavy, že by tím byla celá Markova rodina ohrožena, protože gestapo zřejmě dobře vědělo, kde se Čihánek „skrývá“, navíc V. Mařík byl právě v Praze, bylo rozhodnuto vyčkat s popravou do jeho návratu.
8. ledna 1942 byl Mařík o celé věci informován u Diasů v Brankovicích. Následoval výslech, který trval dlouho do noci. Nakonec Mařík Čihánkovi, který hrál mistrně úlohu nespravedlivě nařčeného člověka, uvěřil. Nařídil však, aby následujícího dne Čihánek přinesl důkazy o své nevině. K pokračování výslechu však již nedošlo.
10. ledna 1942 obklíčili protektorátní četníci spolu s gestapem mlýn v Malinkách. Zatkli Vojtěcha Marka i jeho ženu, v Nesovicích zedníka Mikuláše Fialu a následujícího dne v Koryčanech Františka Lagu. Později byli všichni tři muži popraveni. Současně gestapo zahájilo tažení i proti uhersko-brodské organizaci, kde se dostalo do rukou Němců kolem osmdesáti lidí. Zatýkáním na Brankovicku a Uherskobrodsku se stala Rerychova a Maříkova základna na vlárské trati nespolehlivou, a proto na nějakou dobu přesídlili do Mouchnic, kde nalezli přístřeší u lesního dělníka Ondřeje Hubra, který pak opatřil další úkryty u svých švagrů R. Sládka a J. Richtra, kde oba ilegální pracovníci přebývali podle potřeby vždy jeden až dva dny v týdnu. S sebou nadále přiváželi značné množství ilegálních tiskovin a letáků, zejména Trnoveček, Hlasy z podzemí, letáky z Leninových spisů a jiné ilegální tiskoviny. Ty potom Hubr tajně rozdával v obci, nebo dopravoval prostřednictvím spolehlivých sedláků do okolí. Uvedené materiály rozvážel na jízdním kole i jeho čtrnáctiletý syn František spolu s o dva roky mladším synem Josefa Richtra Pepkem do vzdálenějších obcí. Zpět přiváželi potraviny pro ilegální pracovníky. Mimo to byly další materiály získávány poslechem zahraničního rozhlasu a rozmnožovány prostřednictvím cyklostylu, který obsluhoval Josef Antl. Vedle něho rozmnožoval letáky i syn bývalého ruského legionáře Vojtěcha Dempíra, Vladimír. Z Brna přivážel ilegální tiskoviny M. Fiala, další zprávy dodával řidič autobusu Stanislav Peterka z Koryčan a železniční zřízenec Uher z Lanžhota.
Účinnou pomoc však poskytovali členům zemského vedení i další mouchničtí občané: Bedřich Přibyl, Jaroslav Trojan, mlynář Jaroslav Sušil, stolař Josef Zabloudil a zejména členové ilegální stranické buňky, která pracovala v Mouchnicích od února 1940 ve složení: Stanislav Traudyš, předseda; Václav Antl, místopředseda; Vojtěch Ondruš, Ondřej Hubr a členové Rudolf Růžička, Rudolf Sládek a Josef Richter.
Z počátku byla činnost skupiny značně živelná, avšak postupně získávala na řádu a organizovanosti, zejména po navázání styku s J. Rerychem, které zprostředkoval J. Laga z Koryčan. Ve spojení s ní byl i L. Zapletal ze Snovídek, J. Zabloudil z Nemotic, V. Dias z Brankovic, M. Fiala z Nových Zámků, V. Marek z Malínek, F. Marek z Kožušic a J. Vilama ze Slavkova.
V ilegální činnosti členů zemského vedení byly nápomocny i některé bučovické ženy jako A. Navrátilová a to i po té, když byl zatčen a v dubnu 1942 popraven v souvislosti se sokolskou odbojovou činností její manžel. Dále to byla bezpartijní majitelka restaurace Františka Klementová a Marie Staňková, které plnily úkoly spojek, navštěvovaly ilegální přepážky, sháněly potravinové lístky, šatstvo, peníze a roznášely ilegální tisk.
Na Vyškovsku 28. února 1942 je zatčen Josef Novák a Josef Gryc (bratr Oldřicha Gryce), který zimu roku 1941 přečkal s kratšími či delšími přestávkami u Františka Štrajta v Brně, kde byl ubytován společně s dalším drnovickým rodákem Vladimírem Chabičovským. Je to právě Chabičovský, který 1. března 1942 přijíždí se zprávou o zatčení dvou členů z Drnovic. Gestapo se domnívalo, že uvězněním Josefa Nováka a Josefa Gryce skončila na Vyškovsku ilegální stranická práce, protože z původního ilegálního okresního výboru zůstali pouze dva členové - Hejč z Vyškova a J. Pliska ze Studnic. Proto v březnu 1942 bylo toto ilegální vedení doplněno o další členy: Františka Vlčka z Krásenska, Vladimíra Holzera z Hlubočan a Antonína Zouhara z Pístovic. Hlavním úkolem Oldřicha Gryce zůstalo navazování a obnovení zpřetrhaných spojení a získávání nových členů do komunistické strany. Ilegální odbojová skupina ustavená v r. 1939 v Pístovicích přistoupila během roku 1942 k ustavení ilegální buňky KSČ, jejímiž členy se stali mimo již jmenovaných členů KSČ ještě Emerich Jurůj a Karel Lžičař. Ve spojení s nimi byli ještě Ludvík Kouřil, Josef Jurůj a Jakub Kozárek. To však již nastává doba, kdy se těžiště aktivní ilegální odbojové činnosti komunistů přenáší pod vedením Josefa Rerycha na Bučovicko a Slavkovsko.
V této části nynějšího vyškovského okresu - po zradě konfidenta F. Čihánka se však pro Rerycha a Maříka stává situace nebezpečnou, přesunují se proto na Zlínsko, kde u pasekáře Jana Kozmíka na březnických pasekách nalézají další spolehlivý úkryt. Je hodnocena i celková situace odboje na jihovýchodní Moravě a bylo stanoveno, aby se řízení komunistického odboje v této části Moravy ujal Rudolf Rédr, a Rerych aby pokračoval ve stejné činnosti v organizacích na západ od Brna. Rédr byl zapojen do ilegální práce od září 1941, kdy mu byl Maříkem svěřen úkol organizovat na Moravě malé sabotážní skupiny, které se orientovaly hlavně na železniční dopravu, rušení telekomunikačního a telegrafního spojení. Na první schůzku s R. Rédrem v Bučovicích vzpomíná např. Jan Straka. Konala se v únoru 1942 v jeho bytě, kde se sešel Rédr, jenž se představil jako Ptáček, s Miroslavem Čánkem, Miroslavem Zajdákem a Františkem Krčmářem. Na Rerychův příkaz provedl Rédr instruktáž. Řešila se otázka způsobu vedení boje proti fašismu v českých zemích až do příchodu Sovětské armády. Byla osvětlena politická a vojenská situace, zvyklosti policejního aparátu.
Spojení s Brnem i nadále udržoval Vojtěch Krejčíř, kterého Mařík seznámil se svou spojkou na Prahu, Janem Brabencem, který měl v době Maříkovy nepřítomnosti zabezpečovat členům zemského vedení spojení s ústředím. Koncem dubna 1942 se Mařík objevil v Mouchnicích naposledy. Při odchodu na vlak ho vyprovází Hubrův syn František, kterému Mařík 22. května 1942 posílá z Prahy na památku knihu Stopař s věnováním a podpisem s krycím jménem Aurelo. Podobnou knihu dostává poštou i Frantíkův bratranec Josef Richter. Po odjezdu z Moravy se Mařík střídavě ukrývá v Praze, kde je 29. července 1942 zatčen protektorátními četníky, a když se mu nepodařilo uprchnout, spáchal sebevraždu.
Jeho smrtí skončila první etapa v činnosti ilegálního zemského vedení KSČ spjatá nerozlučně s Maříkovým jménem. Na schůzce zbylých členů vedení v Brušperku u Ostravy byl jmenován jeho nástupcem J. Rerych. Současně bylo rozhodnuto změnit jméno tiskového orgánu Hlasy z podzemí na Moravskou rovnost. Její první číslo vyšlo v říjnu 1942 v ilegální tiskárně u Opálků v Ostopovicích u Brna. Účastníci porady dále projednali především význam ozbrojeného boje a poukázali na nutnost vytvoření národně revolučních výborů. Zároveň bylo rozhodnuto vytvořit tři krajská vedení s centry v Brně, Zlíně a Ostravě, přičemž Rerychovi byla svěřena západní Morava, Ševčíkovi Ostravsko a Krejčířovi Brněnsko a Zlínsko.
Po atentátu na Heydricha byl v českých zemích rozpoután zběsilý teror. Bylo opět vyhlášeno stanné právo. Také komunistická strana byla tímto terorem okupantů těžce postižena. V průběhu tohoto stanného práva padl gestapu do rukou Jan Zika a brzy po něm byli zatčeni a popraveni i další funkcionáři II. ilegálního vedení KSČ.
V těchto těžkých podmínkách nacistického teroru se začalo budovat již III. ilegální vedení KSČ.
Na sklonku léta 1942 se ilegálnímu zemskému vedení KSČ podařilo prostřednictvím Jana Brabence navázat spojení s třetím ilegálním ústředním výborem strany v čele s Josefem Molákem. Avšak již v prosinci 1942 je spojení opět narušeno zatčením R. Třískaly a V. Krejčíře. Vlna zatýkání postihla i tajnou tiskárnu v Ostopovicích, čímž se nakupila řada těžkostí v souvislosti se zabezpečením pravidelného vydávání Moravské rovnosti. V těchto těžkých dobách hledá J. Rerych pomoc především u svých spolupracovníků na Vyškovsku. A. Novozámský je pověřen úkolem opatřit peníze na nový cyklostyl. Prostřednictvím B. Vlářského se podařilo opatřit částku 2 800 tehdejších protektorátních korun.
Oldřich Gryc, aby uchránil rodiny, které ho přechovávaly bez policejního přihlášení, se rozhoduje v této době plné hrůzy, strachu a nebezpečí pro ilegální pobyt ve volné přírodě. Za úkryt mu poslouží stará jeskyňka v lesích mezi Bukovinkou, Račicemi a Ruprechtovem. Styk s ním i jeho zásobování zabezpečují Jan Bednář z Drnovic a František Vlček z Krásenska. Osamělý pobyt v jeskyni je pro Oldřicha Gryce den ode dne tísnivější a tak brzo ráno 27. července 1942 se vydává přes lesy Drahanské vrchoviny do Brna. I v této hluboké ilegalitě navazuje zpřetrhaná spojení na Vladimíra Holzera do Hlubočan, Františka Hejče do Vyškova a Antonína Klvače a Karla Hudce z Drnovic.
Doplněné ilegální okresní vedení KSČ začalo pracovat nanovo. Jeho členové obdrželi jako prvořadý úkol navázat spojení na ilegální buňky KSČ, které byly předchozím zatýkáním narušeny.
Řádění gestapa a stále větší mezery v ilegální síti KSČ způsobené zatýkáním, nutí také v jižních částech nynějšího vyškovského okresu Rerycha v této době i k navazování užší spolupráce s lidmi, kteří sice nejsou členy strany, avšak s její politikou jsou velmi dobře obeznámeni a podporují ji. Proto o vánocích roku 1942, trávených u Hubrů v Mouchnicích, využívá nabídky Ondřeje Hubra, že získá ke spolupráci na přípravě ilegálních tiskovin učitele Cyrila Žižlavského z Koryčan, stíhaného od dubna 1942 gestapem. Žižlavský souhlasí a v únoru 1943 se objevuje v bytě Hubrových. Dříve, než však může začít s dohodnutou přípravou materiálů pro ilegální tiskoviny získané poslechem zahraničního rozhlasu, přijíždí 5. března do obce gestapo. Manželé Hubrovi jsou zatčeni a Žižlavský, nevida jiného východiska, končí svůj život sebevraždou. Poněkud úspěšnější je v tomto směru pomoc ilegálně žijících komunistů z Rousínova, Hynka Březiny a Gustava Sedlaříka, s nimiž navázal počátkem roku 1943 Rerych spojení prostřednictvím Miroslava Navrátila. Díky Navrátilovi a E. Ježkovi z Rousínova je opatřen psací stroj i blány a hotové články jsou předávány v průklepu pod habrovanským hřibovem přímo J. Rerychovi.
V té době zůstal Rerych jediným z původní sestavy zemského vedení, protože v únoru 1943 byl zatčen zradou konfidenta Kohutka i L. Ševčík, který 17. února 1943 podlehl střelnému zranění. Rerych se proto snaží stále více zapojovat do ilegální činnosti i R. Rédra, s nímž postupně shledává nitky jednotlivých zpřetrhaných spojení. Rédr má na starosti organizace celé východní části Moravy, Rerych části západní.
Vzhledem k značné řadě těžkostí, zejména od prosince 1942 k přerušení spojení s Prahou a problémy se zabezpečováním pravidelného vydávání Moravské rovnosti, hledá Rerych nová spojení a tak přijímá nabídku úředníka brněnské pojišťovny Otakara Chalupy. Netuší, že Chalupa je konfidentem gestapa, a že schůzka s ním probíhala na konspiračním pracovišti brněnského gestapa, ani že Chalupa po svém předcházejícím zatčení, jako člen odbojové organizace od r. 1940, přislíbil gestapu spolupráci.
5. března 1943 měl Rerych smluvenou schůzku se zástupci vojenské organizace generála Luži, protože na konferenci v Brušperku u Ostravy bylo rozhodnuto navázat spojení i s nekomunistickými odbojovými organizacemi. Rerych měl styky i s poručíkem Josefem Stavinohou z Křenovic, který byl pověřen organizací vojenské složky Národních revolučních gard. Stavinoha zprostředkoval schůzku Chalupy s Rerychem koncem února 1943.
Chalupa v době, kdy pracoval v odbojové organizaci, se poznal se spolupracovníky Rerycha, Ladislavem Ševčíkem, Vojtěchem Krejčířem, Rostislavem Třískalou a dalšími. Mohl tedy Rerychovi namluvit, že byl Třískalovým spolupracovníkem při vydávání Hlasů z podzemí a pak Moravské rovnosti. Sám se potom nabídl, že bude vydávat Moravskou rovnost. Chalupa skutečně přinášel Rerychovi Moravskou rovnost, o jejíž dokonalou úpravu se starala jedna z úřednic protikomunistického oddělení gestapa. Falešnou Rovnost, kterou byli vybavování zrádci a provokatéři, vydávalo gestapo dosti dlouho.
Rerych pracoval dále, zapojoval do své organizace další okresy, jako Boskovicko a Tišnovsko. Protože se při této své ilegální organizační práci stále více setkával s různými nejasnostmi kolem dalšího zatýkání členů ilegálního zemského vedení KSČ i jejich spolupracovníků, přestával Chalupovi důvěřovat. Na jedné schůzce s Chalupou mu vyjádřil svou nedůvěru a podezření, že Chalupa zavinil Ševčíkovo zatčení. Poté se vedoucí brněnského gestapa Koslowski, šéf Chalupův, rozhodl nasadit všechny páky na dopadení Rerycha. Provedení dobře gestapáky připravované akce bylo stanoveno na den 18. května 1943 v 16:00 hodin, kdy měl Rerych smluvenou schůzku s Chalupou nedaleko železniční zastávky v Brněnských Ivanovicích. Chalupa měl na tuto schůzku přinést nové výtisky čísla Rovnosti. Den před tím si gestapo k této akci provedlo nácvik. Pro tuto léčku byla stanovena hlavní úloha gestapáků Franci Prudkému a Erichu Lewitschkovi, kteří byli převlečeni do železničářských stejnokrojů a jedoucích jakoby náhodou kolem.
Připravený plán dopadení Rerycha se gestapákům podařilo realizovat v určený den, krátce po schůzce s Drápalovou a odbojovými pracovníky Redrem a Machatovou, kterým sdělil své tušení, že bude zaskočen. Když se Rerych přiblížil k železniční zastávce, skočili na něho dva gestapáci v železničářských stejnokrojích. Rerych je srazil a jednoho postřelil, avšak přijeli další gestapáci na kolech a v připraveném automobilu ho odvezli. Polomrtvého ho dobili na brněnském gestapu býkovci a železnými tyčemi dne 21. května 1943, aniž by přes jeho rty prošlo jediné slovo. O posledních hodinách života tohoto statečného, vytrvalého a obětavého komunisty podal svědectví Antonín Novozámský z Nížkovic, který se v transportu vězňů náhodně setkal s R. Buršou z Bučovic. Ten uvedl, že po svém výslechu byl odveden na mučení do sklepa Kounicových kolejí, kde v cele ležel člověk zalitý krví. Gestapák na něj ukázal a řekl Buršovi, že tak dopadne i on, pokud se nepřizná. Burša v onom člověkovi poznal Josefa Rerycha, který se na něj podíval a s námahou mu řekl: „Já končím, ale nezradím“.
Umučením J. Rerycha na brněnském gestapu skončila jedna z nejvýznamnějších etap v historii odbojového hnutí na Vyškovsku, protože jeho nástupce R. Rédr si zvolil za své hlavní působiště Hodonínsko, které bylo zatýkáním členů ilegální KSČ nejméně postiženo.
V té době již bylo na Bučovicku a Slavkovsku v plném proudu rozsáhlé zatýkání, které bylo dílem buď konfidentů, nebo jednotlivců, kteří ze strachu nebo při mučení promluvili. Postupně jsou zatčení čelní představitelé ilegálního komunistického odbojového hnutí v této oblasti František Krčmář, Josef Nahodil, Miroslav Zajdák, Jan Pospíšil z Klobouček, Miroslav Čánek. Společně s ním jsou zatčeni i jeho tři bratři a postupně i další bučovičtí komunisté: Jan Beneš, Aloisie Navrátilová, Františka Klementová, Jan Pisarenko, Leopold Gottwald, celá rodina Baštova a další. Zatýkání postihlo i příslušníky mládežnické organizace Hnutí Slovanské domoviny Jana Lusku, Františka Ženatého, Aloise Ryznera, Josefa a Vincenze Götzovy a Josefa Nahodila.
Další vedení ilegálního komunistického odboje na Vyškovsku bylo po těchto událostech značně ztíženo, avšak pokračovalo v omezené míře.
Koncem první poloviny roku 1943 navazuje z hluboké ilegality Oldřich Gryc spojení na komunisty na Tišnovsku Prostřednictvím Josefa Císaře z Unína se seznamuje s Františkem Štastným ze Skaličky, který ho v červnu 1943 představuje Milanu Genserkovi, a pomáhá jeho partyzánské 3. čs. úderné rotě. Napojuje ho na podplukovníka Kašíka z důstojnické ilegální organizace „Vela“. Seznamuj oba s „Františkem“, profesorem Dufkem z Velkého Meziříčí, který byl vedoucím školské ilegální organizace „Xaver“. V této době začíná Oldřich Gryc pracovat na přípravě a organizaci ozbrojeného boje proti okupantům. Těžiště této organizační práce mělo za cíl, aby z ilegální komunistické buňky KSČ v Pístovicích vznikla partyzánská jednotka schopná ozbrojovaného boje proti okupantům. Ke vzniku takové jednotky dochází v druhé polovině roku 1944. Vzhledem k tomu, že Oldřich Gryc používal v ilegalitě krycí jména „Jindra“ dostává tak partyzánská jednotka název „Jindra-Gryc“. O její činnosti je pojednáno v této publikaci ve stati „Partyzánské hnutí na Vyškovsku“.
Na sklonku roku 1944 se opět ilegální stranická práce aktivizovala. Pracovalo několik skupin, ovšem ne vždy o své práci vzájemně informovaných. Komunisté ze Studnic v té době navázali spojení s partyzánskou skupinou „Jermak“ operující na Blanensku. V Moravských Málkovicích se organizoval řetěz „pětek“ a jsou připravovány národní výbory. Posledním komunistou zatčeným gestapem v prvních dubnových dnech 1945 byl znovu Richard Podaný.
Závěrem lze říci, že v těžké prověrce německé nacistické okupace a 2. světové války obstála ilegální odbojová komunistická organizace na celém vyškovském okrese čestně. Komunisté Vyškovska přispěli svou ilegální organizátorskou a odbojovou činností v letech 1939 - 1945 ke splnění strategického cíle KSČ v národně osvobozeneckém boji tj. ke svržení fašistické diktatury a k obnovení svobody a státní suverenity Československa.
.
Prameny:
Cestami vzpomínek, nakladatelství Práce, Praha 1967
Richard Podaný: Dělnické revoluční hnutí na Vyškovsku v letech 1918-1945, Krajské nakladatelství Brno 1960
Oldřich Knap: Vývoj dělnického hnutí na Vyškovsku, Vyškov 1960, archiv OV KSČM
Protifašistický odboj na Vyškovsku 1939-1945, OV ČSPB Vyškov 1985
OV KSČM Vyškov - Život a boj komunistického funkcionáře Josefa Rerycha, archiv OV
Oldřich Gryc - Vzpomínky na dobu okupace, strojopis, archiv OV ČSBS Vyškov
Vzpomínky pamětníků: Oldřicha Gryce, Antonína Panenky ml., Jana Plisky, Anežky Gregorové - Bednářové, Jana Švece, manželky Josefa Nováka, člena ilegálního obvodního vedení KSČ a dalších pamětníků.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz