Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
V.
MLADlĆ A PROBLÉMY KOLEM MUDŽAHEDÍNŮ
-,,Nemáte ponětí, jak jsme byli zděšení, když jsme se dozvěděli, že mudžahedínové utínají hlavy našim zajatcům za různých divošských rituálů. Věděli jsme o děsivých masakrech Srbů, které prováděli ustašovci za pomoci části bosensko-hercegovských Muslimů během války 1941-45, ale utínání hlav šavlemi, sekyrami, mačetami za halasného provolávání Alláhu akbar (Alláh je největší!), to bylo přece něco neslýchaného, hrůzného. Věděli jsme, jak surově, brutálně byli vražděni, doslova masakrováni mnozí srbští zajatci mudžahedíny. Přinesli do naší nešťastné etnicko-náboženské války novou a zvýšenou kvalitu brutality. Snažili se naučit naše Muslimy, jak surově zabíjet své nepřátele, "nevěřící". A předtím to třebas byli jejich sousedé. Nakolik si mohu vzpomenout, první zpráva o tomto utínání hlav se vztahovala na tři naše zajaté vojáky, kteří zabloudili koncem 1992, když přiváželi potravu koňským potahem pro naše jednotky kolem Černého Vrchu (obce Tešanj a Teslić). Byli zajati a pak jim uťali hlavu. Pamatuji si, že se jeden z těch mučedníků jmenoval Blagoje Blagojević. Naše jednotky o něco později během protiúderu narazily na fotodokumentaci mudžahedínů, jak triumfují nad useknutými hlavami. Později jsme objevili i menší masové hroby, ve kterých byly desítky bezhlavých těl našich vojáků, někdy jen pouhé uťaté hlavy. Byl to hrozný pohled. Měli by to vidět jejich spojenci z USA a Evropské unie, dokud ještě probíhaly krvavé boje mezi Chorvaty a Muslimy (téměř celý rok 1993 až do začátku roku 1994), mudžahedínové utínali hlavy i svým chorvatským zajatcům. Domnívám se, že při jednom takovém masakru v údolí řeky Lašvy začátkem 1993 zůstalo bez hlavy přes 10 chorvatských bojovníků. Proto se nesmíte divit, že tisíce Chorvatů prchaly k našim liniím, abychom je zachránili, a my jsme je zachraňovali..."
Tak jednou generál Mladić začal svůj výklad.
Mudžahedínové (válečníci za víru, "svatí válečníci"; mudžahíd válečník, bojovník + din, víra) doslovně začali "zaplavovat" BaH od začátku roku 1992 z různých konců islámského světa, kde vystupovali většinou jako teroristé. Přesný celkový počet
mudžahedínů, kteří se účastnili etnicko-náboženského konfliktu v BaH, není znám. Vykládá se o počtu od 1 500 až přes 10 000, z nich několik set (možná i přes 1000) zůstalo v BaH, oženili se tam s mladými Muslimkami a mnozí z nich získali i občanství BaH jako "výraz vděčnosti za obhajobu islámu". Byla mezi nimi i řada členů al-Kajdá.
Cílem těchto "dobrovolníků", mudžahedínů, byla nejen "obhajoba islámu" proti nevěřícím, ale i proti vnitřním nepřátelům islámu mezi samotnými Muslimy, kteří údajně chtějí zlikvidovat islám v samotné BaH a kteří prý chtějí změnit základní a po staletí neměnné zákony islámu, kteří neplní Alláhovu vůli. A tady, v BaH, se objevili již "zocelení" bojovníci, zvyklí brutálně zabíjet, z Afghánistánu, Alžíru, Čečenska, Egypta, Jemenu, Saúdské Arábie, Sýrie, Súdánu atd., různí konvertité do islámu z Anglie, Francie, USA atd. K nim se připojilo i nemálo lokálních Muslimů, mudžahedíni organizovali i speciální tábory k "výcviku v zabíjení". Jednalo se většinou o extremisty, kteří přišli do BaR, do země, jejíž obyvatelé, i když více než třetina Muslimové, se již ve velkém počtu emancipovali od starobylých a pro 20. století nepochopitelných zákonů a zvyků původního islámu. Takže mudžahedíni chtěli nejenom bránit své souvěrce od nevěřících, džaurů, ale i "vrátit dodržování přísného islámu", aby ho i silou (násilím) upevnili. Nezříkali se ani surových trestů, vraždění a podřezávání, počítaje v to i utínání hlava rukou nevěřících, za recitování tekbiru Allahu akbar. V bojích byli velmi stateční, nebáli se padnout v boji, pokud to bude zapotřebí. "Věděli", že je čeká odchod do ráje, mezi dženetské (rajské) krásky, panny hurisky, těšili se, že se stanou šehiti (mučedníci za víru): -,,A kdo zhyne, šehit, dá-li Pánbůh, Hurisky mu uvítají duši!" (A. Škaljić: Turcizmy. Svjetlost, Sarajevo, 1989, str. 336)
Bojový prapor "EI Mudžahedin" a další podobné jednotky vlastnily i videokazety, na kterých jsou zachyceny děsivé scény mučení a stínání srbských zajatých vojáků, spolu s odpovídajícími komentáři o úspěchu džihádu (války za víru, za obranu víry). Jak se zdá, mudžahedíni se těšili velké vážnosti a náklonnosti vedoucích bosenských (muslimských) předáků Aliji Izetbegoviće, generála Sakiba Mahmuljina (velitele Třetího sboru armády BaR), generála Rasima Deliće (jednu dobu velitele muslimské armády BaR), generála Hadžihasanoviće, plukovníka Fadilje Hasanagiće atd. O všechny uvedené jevil zájem i Mezinárodní trestní tribunál v Haagu (ICTY), o zájmu o Alijn lzetbegoviće se poloúředně objevily informace až po jeho smrti. Mudžahedíni se příliš často drželi různých nesmyslných fetví (fetva - právní rozhodnutí, řešen), které údajně zveřejnili různí šejhulislámové (nejstarší náboženští hodnostáři muslimů), muftijové (nejstarší v rangu muslimských právníků jedné oblasti). Někteří tak tvrdili, že je povolena různá kriminální činnost proti nevěřícím, na základě nějaké fetvy, nějakého známého mftího, že je například povoleno odnímání majetků nevěřícím, že je dokonce povoleno i jejich zabíjení...
-,,Mnoho našich Muslimů bylo takřka zděšeno, když se dozvěděli, jaká omezení čekají muslimské ženy podle ideologie šířené mudžahedíny. Povídal jsem si o tom s různými Muslimy. Víte, mnoho těch našich Muslimů nedodržovalo zákaz pití alkoholických nápojů, ani zákaz jíst vepřové. Nicméně se mi zdá, že zákaz požívání vepřového se dodržoval víc než zákaz pití alkoholických nápojů. Ale aby ženy byly nuceny ukrývat své tváře a vlasy, že se nesmí o samotě setkávat s muži, kteří nejsou jejich příbuzní, to bylo už příliš. Vždyť to jim nemůže, kromě strachu, získat sympatie většiny. Je ale jisté, že příchod mudžahedínů velmi zvýšil surovost v této etnicko-náboženské válce, ve které i část našich Muslimů "zesurověla".
Tak nějak to řekl Mladić, když se s autorem bavilo mudžahedínech.
Skoro o deset let později autor objevil velmi poučné potvrzení Mladićových slov v knize "GARIBl", kterou napsal Esad Hećimović (DAN GRAF, Beograd, 2009). Garibi zde znamená cizince, islámské misionáře, které v knize představují mudžahedíni. Na stranách 61 a 62 Hećimovićovy knihy je diskuse s knihou ,,Názory, které je nutno opravit' (1993), kterou napsal hlavní "ideolog" praporu "EI Mudžahedin" Imad el Misri. Jeho knihu vydala Organizace obrození islámské tradice Kuvajt a islámský centr Travnik. Bylo vytištěno více vydání, s desetitisíci vydaných knih. S lmadem diskutuje v květnu 1995 v sarajevském nedělním časopise "Ljiljan" Džemaluddin Latić:
-"Kniha (EI Misriho) podněcuje k extremizmu ve víře, za sebou může velmi lehce přitáhnout fanatiky, nespokojence, kariéristy... a způsobit ohromnou škodu islámu... Co takoví jako El Misri dělají s našimi ženami, když se s nimi ožení a když je zamotají do černých kaftanů tak, že jim není vidět ani obličej, když je vyloučí ze společenského života a zakážou jim komunikaci téměř se všemi, kromě nejbližší rodiny... Takový " islám " je tak neatraktivní, že vypadá jako ideální prostředek pro nepřátele islámu, kteří nás kvůli takovým obžalovávají ze středověku, zaostalosti a fanatizmu... El Misriho brožura je produkt vahhábitského hnutí (puritánská muslimská sekta z 18. století), které, jak se to jeví, se chce instalovat v Bosně. Vahhábité si myslí, že úspěšnost muslimů spočívá v jejich úplném návratu ke koránu a sunně (sunna je všechno, co Muhammad konal, doporučoval nebo schvaloval a co není uvedeno v koránu)... a z toho pramení jejich doslovná interpretace náboženských předpisů a návrat k islámu, jaký byl podle jejich mínění, v době Rasullaha (posla Božího, Muhammada)."
Imad EI Misri zůstal po Daytonské mírové dohodě (prosinec 1995) v BaH, tam se i oženil, získal bosenské občanství a rozvíjel i nadále propagandu pro původní (přísný) islám. V roce 1996 vydal ,,neúnavný" Imad knížečku proti těm Muslimům z BaH (možná většiny?), kteří měli podobný názor jako Džemaluddin Latič : "Muslimové, probud'te se! Toto je PLÁN BOURÁNÍ ISLÁMU A ZNIČENÍ MUSLIMŮ V NEJNOVĚJšíM ČASE!"
Imad el Misri v ní píše:
-,Je naší povinností pozvednout prapor islámu a shromáždit se kolem něho, a zapomenout a opustit nové názvy jako nacionalizmus, patriotizmus, socializmus, demokracie, které mají za cíl jen vzdálení Muslimů od jejich víry... tento mír je vlastně spiknutí proti islámu... skutečným cílem tohoto míru (zřejmě Daytonského) je zastavení muslimského dobyvatelského úsilí a vítězství, stejně jako vyhasnutí islámské sahvy (probuzení), která se začala šířit po všech místech..." (citát je z uvedeného textu Dž. Latiće).
I když Západ, počítaje v to i USA, umožnil a vlastně dopomohl, tisícům mudžahedínů k příchodu a účasti v etnicko-náboženské válce v BaH, byla Amerika v prohlášeních mudžahedínů jejich největším nepřítelem. Tento hrůzný "spojenec" Západu pokračoval i po Daytonské smlouvě se svou propagandou, se svým tradičním bojem proti křesťanům, včetně jejich spojenců Chorvatů. Ve Washingtonu byla po velkém vzájemném krveprolévání podepsána dohoda o muslimsko-chorvatské federaci v BaB (18. března 1994)... Kolik jen bylo vražd Chorvatů, kteří se například vraceli po skončení války domů do svých opuštěných domovů poté, co z nich byli předtím vyhnáni mudžahedíny. Někteří Muslimové prý tehdy říkali, že to má "zastrašit ustašovce, aby se nevraceli". I dále byly zneuctívány katolické kostely. Úřady federace v Sarajevu se snažily, aby tomu bud' zabránily, nebo aby to alespoň ututlalo. Nicméně se přitom ukázalo, že muslimští i chorvatští policisté každý podporují tu svou stranu. Pochopitelně, ani chorvatská strana nezůstala dlužna, takže byly například zbořeny domy uprchlých Bosňanů-Muslimů ve Stolcu, Duvnu a Livnu, stejně jako chorvatských uprchlíků v kantonech pod vládou Muslimů. Na pomoc "svým" lidem, vystupovali i nejvyšší představitelé Federace. V Travniku, Zenici, Bugojnu, Sarajevu atd. byly soudy stále přetíženy při vyšetřováním různých zločinů mezi členy Federace.
Kdysi půvabný Mostar představoval krvavé bojiště, kde nastražené pumy vybuchovaly chvíli u Chorvatů, chvíli u Muslimů, kde se vzájemně zabíjeli lidé za zoufalství západních představitelů, kterým se pňliš dlouho nedařilo uklidnit toto krásné město, z něhož byli vyhnáni prakticky všichni Srbové a jejich velký pravoslavný chrám a hřbitov kolem něho byly zcela zničeny. Zrovna tak zmizeli Srbové z údolí řeky Neretvy. Obětí bojů mezi Muslimy a Chorvaty byl i kouzelný Starý most v Mostaru přes Neretvu (ze 16. století, postavený stavitelem Hajruddínem), který zničil granát z chorvatského tanku 8. listopadu 1993 (chorvatské úřady to oficiálně uznaly). Podle lhářů z Newsweeku to pochopitelně udělali Srbové (3. ledna 1994). Lháři z francouzského časopisu Actuel (číslo pro prosinec-leden 1993-1994) všechno popletli, zaměnili Vykovat za Mostar, 16. století za 17., a samozřejmě napsali, že toto mistrovské dílo, most, zničilo srbské (!) dělo.
Prapor EI Mudžahedin jako bojová jednotka měl kolem 2 000 bojovníků,byl součástí Sedmé muslimské brigády, jejímž čestným velitelem byl sám Alija Izetbegović. Prapor byl po Daytonské mírové dohodě v prosinci 1995 pod nemilosrdným tlakem Američanů rozpuštěn, většina jeho bojovníků musela, přes svůj velký odpor, opustit BaH. Přitom někteří z nich chtěli vést dál válku, do konečného zničení nepřítele. El Mudžahedin měl v té době za svého velitele, emíra, Abu Ma'aliho (Halida Ibn Abdulaha), zatímco druhým "emírem pro ideologii", jakýmsi politrukem, byl šajh Enver Šaban z Egypta, velký odborník pro právo šaríji. Tento čtyřicetiletý Egypťan byl zlikvidován ještě se čtveřicí dalších významných vedoucích praporu skupinou speciálních chorvatských policistů v černých uniformách u Žepče (14. prosince 1995). Byl to den, kdy byla v Paříži podepsána Daytonská dohoda. Kromě Egypťana Šabana byli tam zavražděni po jednom další Palestinec, Tunisan, Libyjec a obyvatel Saúdské Arábie. Tímto činem RVO (Hrvatsko veće odbrane - chorvatská rada obrany), jak se zdá, vyšlo vstříc západní lobby, aby odstranilo tyto velmi nepříjemné lidi, kteří byli za mnoha krvavými událostmi mezi Chorvaty a Muslimy i po přerušení nepřátelství. Tribunál v Haagu (ICTY) jaksi zapomněl pronásledovat za jejich nelidské skutky příslušníky "tvrdého jádra" EI Mudžahedinu. Rekrutování pro tuto válku v BaH probíhalo od Íránu po Saúdskou Arábii, Afghánistán atd. až po USA a Kanadu s jejich několika milióny muslimů. Velkým přítelem EI Mudžahedinu byl i reis ul-ulema (reis) Mustafa-efendi Cerović (nejvyšší představitel islámu v BaH), známý podle svých protikřesťanských a protisrbských prohlášení.
Zatímco se vzájemně mezi sebou vraždili Muslimové a Chorvati, ale i po jejich dohodě o federaci za přítomnosti Clintona ve Washingtonu v březnu 1994, docházelo mezi nimi k četným vzájemným únosům. Pak se unesení vyměňovali, ale bohužel ne vždy tento "obchod" přežili. Je tak například známý únos Živka Totiće, velitele brigády HVO „Jure Francetić" (Francetić byl se svojí jednotkou masový ustašovský vrah Srbů v BaH za války 1941-45), který se uskutečnil v dubnu 1993. Spolu s Totićem byli uneseni i další chorvatští důstojníci.
Během občansko-etnicko-náboženské války v BaH a na Balkáně vůbec se podle CIA (1996) účastnilo 17 islámských nevládních organizací (Esad Hećimović, 2009), ze kterých většina, kromě pravé humanitární pomoci, své bratry ve víře (islámu) zásobovala penězi k nákupu zbraní, k zajištění vojenského a teroristického výcviku, pro propagandu a pro cestu do BaH. Téměř všechny tyto organizace měly spojení s různými extremistickými nebo dokonce teroristickými skupinami (například s "Muslimskými bratry" z Egypta, Kuvajtu, s organizací Usámy bin Ládina). Nejznámější byla TWRA (Third World Relief Agency - Agentura třetího světa pro pomoc), která byla nakonec ve většině zemí Západu zakázána - příliš vehementně sháněla zbraně a podporovala teroristy.
ŠESTÝ DŮVOD K NAPSÁNÍ KNIHY O GENERÁLU MLADIĆOVI
Mezi řadou pokusů, jak zastavit nepřátelství v BaH, byI i plán Vance (americký diplomat Cyrus Vance) - Owena (britský politik David Owen), V-O plán. "Uzrával" od začátku roku 1993, v době, kdy už začínaly velmi krvavé a surové chorvatsko-muslimské boje, v nichž srbské jednotky (VRS) později zachránily tisíce Chorvatů, kteří prchali plni hrůzy před mudžahedíny. Vance-Owenův plán dělil BaH na 9 kantonů, zón (po třech pro každý národ), se Sarajevem jako desátým kantonem, pod společnou správou. Chorvati i Muslimové s tím po těžkých jednáních nakonec souhlasili, Chorvati celkem ihned, Muslimové později. Srbské kantony nebyly mezi sebou spojeny, jejich efektivní obrana byla podle Mladiće zcela nemožná, iluzorní.
V Aténách se uskutečnilo 1. - 2. května 1993 "vrcholné setkání", za předsednictví premiéra Řecka K. Mitsotakise (představitel pravice) a za účasti prezidenta Srbska S. Miloševiće, prezidenta SRJ D. Ćosiće a prezidenta RS R. Karadžiće. Na setkání byl plán přijat. R. Karadžić jej přijal, až když byl zajištěn a schválen na severu Bosny koridor mezi srbskými zónami. Bylo rozhodnuto, že V-O plán musí ještě schválit parlament (skupština) RS na Pale. Jeho zasedání bylo schváleno na 15. května. A na tomto zasedání měl projev generál Mladić, ve kterém si přál jménem hlavního štábu VRS sdělit, jak se on dívá na některé aspekty situace. Jeho slova a vysvětlení elektrizovala Skupštinu, která téměř jednomyslně zamítla V-O plám. Plán byl zanedlouho poté během referenda zamítnut obrovskou většinou (96 %).
Kdyby Mladić žil ve starém Římě a měl projev podobného obsahu i významu, jeho projev by se asi dnes objevil ve většině učebnic dějepisu spolu s Ciceronovými projevy, například proti Catilinovi. Výborný řečník a zručný debatér generál během 15-20 minut vysvětlil autorovi i jeho paní vše podstatné z tohoto vynikajícího řečnického projevu před Skupštinou RS v květnu 1993. Citace některých jeho částí, pro úplnost, aby doplnily autorovy poznámky, jsou z knihy Ljiljany Bulatović (Generál Mladić. Nová Evropa, Beograd, 1996, str. 74-91), kde je uvedena většina projevu. Na první stránce této knihy, kterou autor vlastní, je generálovo věnování autorovi ("Profesorovi Rajko Dolečkovi - příteli, humanistovi, s úctou... generál R. Mladić, 10. 06. 07). Tehdy generál řekl:
-". .. Toto jsou následky války vnucené srbskému národu. Toto je občanská a náboženská válka, ve které jsme byli vyhnáni do míst, kde řádí vichry, a vyhlášeni pro celý svět za "zločince". A celý svět, jakož i mezinárodní společenství neodsuzovaly nelidské a brutální postupy slovinských a chorvatských secesionistů... Svět nezaváděl sankce, když vojáci JNA byli měsíce bez vody, proudu, potravy v kasárnách pod blokádou... Svět zamlčel pravdu, že se Chorvati a Muslimové desetiletí chystali na tuto válku... Není pravda, že jsou neozbrojeni. V jejich rukách jsou nejmodernější pěchotní, dělostřelecké i raketové zbraně... Mají devět zbrojních továren pod svou kontrolou..."
„ Nám vojákům dělá starosti, že mezinárodní společenství přijalo tuto oblast Srebrenici jako celosvětové jeviště... Všechny humanitární organizace apelují, aby se Srebrenica zásobila vodou, a vůbec nevnímají, že my celý rok mluvíme, že je srbský národ i bez proudu, i bez vody, i bez možnosti vyrábět potravu... My jsme pod blokádou, nemůžeme dovážet ani léky, ani naftu pro zemědělství...
Válka mezi Chorvaty a Muslimy by nevypukla, dokud nepodepsali (tento) V-O plán. Vždyť měli koalici a Franjo Tudjman (vůdce Chorvatů) vítal Aliju lzetbegoviće (vůdce Muslimů) přehlídkou čestné roty... Pánové, žádný srbský voják VRS není mimo prostor bývalé BaH. Srbský lid už rok jako by dýchal slámkou, brčkem, bez proudu, bez vody, bez výroby. Na hrdinském Ozrenu (pohoří západně od Tuzly) je přes 100 000 srbských uprchlíků z měst tuzlanského bazénu, střední Bosny, Zenici, Vareše atd... "
Dále Mladić řekl, že srbské posvátné místo v kantonu (provincii) 8 je v rukách Chorvatů, s jámou GOLUBINKA blízko vesnice Šurmanci nedaleko Medjugorje (bylo kromě náboženského katolického centra i místem setkávání ustašovské emigrace), do které ustašovci začátkem srpna 1941 naházeli kolem 2 000 zavražděných, polomrtvých a umučených srbských obyvatel z vesnic Prebilovci a Klepci, z Mostaru. Jejich kosti byly slavnostně vytaženy z jámy teprve 4. srpna 1991, na výročÍ zločinu, aby se neporušil princip "jednoty a bratrstvÍ" Titovy Jugoslávie. Pomník obětem, nový kostel, hřbitov, zničily chorvatské regulární a paravojenské jednotky v 1992 po odchodu JNA.
Nová jáma (podobného "určení"") byla objevena u Drniše (srbská Krajina v Chorvatsku) u vesnice Širitovci. Když tento kraj přišel "pod ochranu" UNPROFORu (prapor z Keni), chorvatské jednotky tu pobily 58 vojáků Republiky srbská Krajina a naházely je do jámy. Stejně tak do UNPA zóny (United Nations Protected Areas - od OUN chráněné oblasti - to byly oblasti se srbskou většinou) kolem Benkovce a Obrovce začátkem 1993 vpadly chorvatské jednotky a pobily tam kolem 800 Srbů. Francouzský prapor cizinecké legie místo obrany tamního obyvatelstva zbaběle utekl. -,,Mají náš srbský národ chránit najatí žoldáci?" zeptal se Mladić.
-"V údolí Neretvy, kolem horního toku řeky Vrbas, teď' dochází k vzájemné genocidě (mezi 1993 až do začátku 1994) mezi Chorvaty a Muslimy bez většího vědomí světové veřejnosti. Tady naše VRS zachránilo před vojsky bosenských Muslimů a mudžahedínů desítky tisíc Chorvatů. Prostor v Hercegovině kolem Neretvy neobsadili ani Muslimové ani Chorvati z BaH. Obsadilo jej chorvatské vojsko z Chorvatska po stažení JNA. Tady bylo zničeno 38 srbských vesnic. UNPROFOR se v konfliktu Chorvatů a Muslimů chvíli stával logistikou Aliji lzetbegoviće, chvíli Franji Tudjmana."
Koncem svého projevu generál Mladić řekl:
-"My, pánové, nechceme válku. Nám byla válka vnucena a my jsme se museli bránit... My se nechceme stát vítězi, není naším cílem porazit Muslimy a Chorvaty, náš cíl je zachránit svůj národ, který je zablokován v Sarajevu, Tuzle, Zenici, Mostaru - až do Záhřebu. I v Záhřebu Srbové nejsou lidé. Oni jsou jen lidé na odstřel... V Tomislavgradu, vlastně ve vesnici Rašćani, Srbové byli nejdříve zablokováni, pak oloupeni a pobiti... Ani jeden srbský zraněný z Ilidži (část Sarajeva se srbskou většinou), od té doby, co jsme letiště předali UNPROFORu, nebyl odtud UNPROFORem vytažen a zachráněn... A anglický generál Stewart se chválí, jak se svým praporem pod palbou vytahuje mrtvé a raněné. Kdy vytáhl mrtvého nebo raněného Srba? Nevytáhl, pánové, ani živého a my to od nich ani nežádáme.. . Měli mandát ochraňovat srbský lid v růžových (pink) zónách. Neochránili ho..."
Mladićův projev, zamítnutí Vance-Owenova plánu parlamentem a později i referendem vyvolaly šok a velké odsouzení těch, kteří tak lehkovážně "prodávali" Srby, jen aby se zajistil mír za každou cenu, ale bohužel na škodu Srbů. K nim se s těžkým srdcem přidal i Karadžić. Šéf socialistické strany a opozice Řecka A. Papandreu tehdy prohlásil: -,,Řecko nemůže zradit Srby, svého tradičního přítele, protože by porážka Srbů favorizovala v oblasti Turky." Proti zamítnutí Vance-Owenova plánu ostře vystoupil i Milošević, došlo k velkému zhoršení vztahů mezi SRJ a RS, na Drině byla uzavřena hranice mezi Bosnou (RS) a Srbskem (SRJ), uskutečnila se její blokáda, přestala být v podstatě poskytována materiální i finanční pomoc SRJ pro RS. Zhoršil se také vztah Karadžič - Mladić.
Když jsem se generála zeptal, Mladić mi odpověděl, že by znovu měl podobný, ne-li úplně stejný projev, kdyby se situace ještě jednou opakovala. Bylo nutné říct světu i srbskému národu pravdu, která by ukázala špinavost postupů tzv." mezinárodního společenství" proti němu, nový zrod ideologie a zločinů ustašovského hnutí z doby NDH (1941--45). Ak tomu by se podle V-O plánu měla uskutečnit demilitarizace celého kraje. Pochopitelně za předpokladu, že s odzbrojováním začne vojsko Srbů, VRS. A co to znamená, ukázaly tragické příklady u Drniše, kolem Benkovce a Obrovce, u Maslenického mostu atd., stejně tak později 9. září 1993 v tzv. Medacké kapse, kdy francouzští zbabělci z UNPROFORu zase nechali na pospas srbské civilní obyvatelstvo, které měli bránit. Jehož vesnice Medak, Čitluk a Divoselo byly chorvatskými jednotkami zničeny a jejich obyvatelstvo zmasakrováno.
O tom všem, ostatně jak už bylo uvedeno, psal ve svém výborně dokumentovaném článku i Cedric Thornberry, šéf civilní mise OSN v BaH (Foreign Policy, Fall 1996), na který "klokaní soud" ICTY v Haagu vůbec nereagoval. Článek měl zajímavý nápis "Zachraňování Tribunálu pro válečné zločiny" (Saving the War Crimes Tribunal). Na tomto příkladě bylo vidět, jak ICTY obžalovává takřka jen Srby, jak bezostyšně a očividně v tomto případě nadržuje Chorvatům za použití dvojího standardu při "vyměřování" viny.
Mladić podtrhl i velmi závažné ekonomické následky V-O plánu pro Srby. RS by dostala mnohem méně průmyslu, železnic a hydroelektráren. Její kantony by nebylo možné bránit. Zatímco Srbům v BaR před válkou (1941-45) patřilo podle katastru 64 % půdy (značná část byly pastviny, lesy, horské terény), podle V-O plánu by ji získala jen 43 %, z celkově definovaného majetku v US dolarech, ze 31 miliard, by Srbové získali jen 6, Chorvati 7 a Muslimové 18 miliard. Z celkového množství vyrobeného proudu (3 900 megawattů) by to bylo 915 ku 1 220 a 1 765. V chorvatských kantonech by zůstalo 160 000 Srbů, v muslimských kolem 450 000 (P. Brock: Dějiště Jugoslávie: Zaujatý tisk. Foreign Policy, zima 1993-94, str. 153-173).
Toho dne generál Mladić po uvedených "ekonomických rozpravách" s autorem a jeho paní Dobrou, zřejmě rozzloben a rozrušen, uvedl ještě mnoho dalších případů Západem více méně neodsouzeného násilí, masakrů nevinných srbských civilistů a vojáků. Tak se například muslimští ostřelovači v době "příměří" zabarikádovali v Revmatologickém ústavu v Ilidže, části Sarajeva se srbskou většinou. Odtamtud 22. dubna 1992 zahájili palbu na civilisty a vojáky, a zabili 15 lidí a zranili kolem 50. Skupina muslimských extrémistů Juky Praziny pobila uprostřed Sarajeva 2. května 1992 osm neozbrojených srbských vojenských lékařů ve dvou džípech. Chorvatské tlupy ZNG za pomoci muslimských Zelených baretů vpadly do Srbské Posaviny 27. března 1992 (ještě před "vyhlášením nezávislosti" BaH) zmasakrovaly srbské obyvatele vesnice Šiljakovac. O něco později vpadly do té doby poměrně klidného kraje kolem Kupresu a zase došlo k masakru srbského obyvatelstva...
-" Víte, profesore ,je mi hrozně, když to říkám.Tady se odehrálo tolik masakrů mého národa na všech stranách, že si na to všechno člověk najednou ani nemůže vzpomenout. Přitom oficiální Západ v podstatě mlčel. Vím, že se naši později mstili. Byli mrtví na obou stranách, zvýšila se nenávist. Marně jsme se pokoušeli tomu zabránit, i když jsme chápali rozhořčení svých lidí. Německá, rakouská, maďarská politika byly plné antisrbizmu. Všem přece muselo být jasné, že MY, SRBOVÉ, JSME NECHTĚLI ROZBITÍ JUGOSLÁVIE, nezačali jsme s jejím ničením. MY JSME NEZAČALI S NÁSILNOSTMI. MY JSME SE BRÁNILI. NECHĚLI JSME, ABY NÁS VRAŽDILI PODLE CHUTI JAKO V ROCE 1941. Pak se ale stala STRAŠNÁ VĚC. Pečlivě připravovaná propaganda doma, ale hlavně v části oficiálního Západu a ve většině médií (Německo, USA, Británie, Francie, Itálie a jejich evropští "sateliti") UDĚLALY Z OBĚTI AGRESE V JUGOSLÁVII (SRBSKÝ NÁROD, SRBSKO, SRJ) AGRESORA. A ZE SKUTEČNÉHO AGRESORA (CHORVATSKO, SLOVINSKO, MUSLIMSKOCHORVATSKÁ FEDERACE v BaH) UDĚLALY OBĚŤ AGRESE.
Vyvražďování srbského obyvatelstva, otázky jeho msty, neuvěřitelné lži medií a oficiálních organizací (na příklad o desetitisících údajně "znásilňovaných" Muslimek) opakovaně zcela zaujaly generála i autora. Jednou, zcela spontánně, vykřikli generál, autor i jeho paní Dobra: -"Copak jim není hanba, když tolik lžou?" To když diskutovali o prázdných slovech o "jejich" údajné demokracii některého z vedoucích státníků Západu (Albrightová, Blair, Clinton, Fischer, Solana atd.) Jako exploze reality se mezi jejich špinavostmi objevila již citovaná hanebná NEGACE ZÁVĚREČNÉHO AKTU Z HELSINEK 1975, když bylo surově pošlapáno základní pravidlo nevměšování do vnitřních záležitostí států-signatářů (mezi nimi byla i Jugoslávie), o nezměnitelnosti státních hranic. Jako kdyby nikdy neexistoval závěrečný akt konference v Helsinkách, jako kdyby to nebyl sloup mezistátních vztahů v Evropě.
PŘÍKLAD DVOU PRÁŠILŮ - JEDNOHO V SARAJEVU, DRUHÉHO V ČESKU
V Německu žil (1720 -1792) baron Karl von Münchhausen (baron Prášil), kterého mnozí nazývali "králem výmyslů, lží". Události kolem rozbití Jugoslávie vyvolaly mezi pracovníky většiny západních médií a mezi politiky (počítaje v to i šéfy států), ministry, generály atd. skutečnou epidemii "baronů Prášilů" (Münchhausenů). Jejich různí sateliti, vazalové, jejich média v tom byli téměř nepřekonatelní.
Kdyby se nejednalo o otázkách života a smrti, násilí, znásilňování, ničení a zabíjení, některé super lži by mohly vyvolat nejen nedůvěru, ale dokonce i výsměch jejich hlouposti. Byly vytvářeny, aby hlavně zvětšily mezietnickou nenávist, aby šokovaly neinformované nebo špatně informované občany Západu, aby "potvrdily" výmysly jejich médií a, bohužel, často i vlád.
Na druhé straně ty neuvěřitelné lži vznikly i proto, že nezkušení nováčkové, novináři, reportéři uvěřili různým výmyslům, které jim byly naservírovány, aniž by si ověřili jejich pravdivost. Oni nehledali důkazy. Oni si zprávy neověřovali. Nicméně v mnoha případech významnou roli odehrály peníze a i to, že někteří šéfredaktoři doslova diktovali svým novinářům, o čem a jak mají psát. Zprávy se někdy takto tvořily na objednávku. Velmi duchaplně to řekl italský novinář Remo Urbini:
-,,Šéfredaktoři některých novin by měli být odsouzeni jako váleční zločinci (Epoca, Milano, 30. března 1993).
Příkladů baronů Prášilů je mnoho, generál Mladić i autor si vzpomněli na některé z nich. Budou citovány dva případy. Pochopitelně, někdy i ta druhá, srbská strana, nemluvila vždy pravdu, ale její výmysly byly neúměrně méně časté, nebyly tak "grandiózní" a tak "globalizované" jako ty výmysly Západu.
Pro Českou televizi i rozhlas v době rozbíjení Jugoslávie pracovala reportérka Jitka Obzinová, celkem bez zkušeností s problematikou Jugoslávie. Během podzimu 1992 bosenský (sarajevský) ministr zahraničí Haris Silajdžić šokoval svět během mírových jednání v Ženevě svým prohlášením, bez dalších důkazů (!), že vojáci VRS znásilnili ani více ani méně než 30 000 muslimských žen (tento počet údajně později zmenšil). Pilná Jitka Obzinová podle toho, co slyšela v Sarajevu a v Záhřebu a čemu zřejmě i věřila, uvedla v nočním vysílání "Nedělte Bosnu" (5. prosince 1992, ČT2 v 22.00), že Srbové do toho dne už znásilnili 100 000 Muslimek (slovy: STO TISÍC) a že sami uznali 30 000 znásilnění. Když jsme o tom povídali, Mladić se doslova chytil za hlavu:
-"Tak by naši vojáci podle Silajdžiće a té vaši Obzinové vůbec neválčili, ale pouze se sápali na ženy. To byla jedna Z nejšpinavějších lží šířených Západem. Vím, jak dokonce jeho reportéři zoufale hledali ty naše údajné "znásilňovaní tábory“.
Pochopitelně bez úspěchu, protože nikdy neexistovaly.
Nenašla je ani CIA... "
Tragédie údajných desítek tisíc znásilněných žen se stala hitem západních médií i politiků. Dokladem toho je i hysterie kolem deklarace summitu Evropského společenství v Edinburghu vydané 17. prosince 1992, která na základě fantastických výmyslů údajných počtů znásilněných Muslimek (i Chorvatek), vše podle zpráv ze Sarajeva a Záhřebu, tvrdila, aniž by se pokusila o zjištění, zda se jedná o pravdu: -"V Republice Bosna a Hercegovina je několik tisíc žen a dívek zadržováno a systematicky znásilňováno, takže mnohé z nich již otěhotněly. Tyto tábory jsou pravými znásilňovacími tábory i tábory smrti, kde se znásilňování používá jako válečná taktika..." Jako odpověď na tento nesmysl prohlásil holandský profesor státního práva z Univerzity v Leidenu Fric Kalshoven: -,,Podívejte se, co se stalo v Edinburghu. Oni nejdříve ostře odsuzují uskutečněná násilí a teprve potom posílají své lidi prověřit, zda se ty věci vůbec přihodily... Lidé povídají hrozné věci, protože jim někdo řekl, aby to dělali z propagandistických důvodů, anebo protože každý vykládá hrůzostrašné příběhy..." Profesor Kalshoven chtěl důkazy, ne propagandu. A svět byl zaplaven lží.
Je smutnou pravdou, že válečné události a "těch 5-6 % psychopatů" mají za následek i zločiny znásilnění. Je ale hrozné ze lží ve spojitosti s tím udělat propagandistický hit obrovských, "globalizovaných" rozměrů. Zase kvůli zvětšení nenávisti, kvůli účinku na ty mocné, kteří to zneužívají pro své temné cíle. A kteří to svým globalizováním lži podporují.
Následkem dezinformací o "obrovských rozměrech" údajného znásilňování se očekávala "epidemie táborových dětI" (v angličtině se někdy říká dítěti, které se narodilo znásilněné ženě, "ďáblovo dítě"). Mladić se divil, když jsem mu řekl, že se v České republice a v dalších evropských zemích konaly se vší vážností přípravy na přijetí těch tisíců ubohých "ďáblových dětí" - a ďáblovy děti" se neobjevily, protože se ani "masové" znásilňování nekonalo, jak tím západní propaganda jednostranně zasypávala světovou veřejnost.
Bylo k nevíře, jak se rodily lži kolem děsivého počtu Srby údajně znásilňovaných žen, hlavně Muslimek, ale i Chorvatek. Angličanka Lady Ann Warburton byla jménem Evropského společenství dvakrát v Záhřebu i Sarajevu, kde vedla rozhovory s různými představiteli vlády a se ČTYŘMI údajně znásilněnými ženami. Už 8. ledna 1993 prohlásila, že bylo znásilněno 20 000 Muslimek (jak jen přišla na toto číslo?), za několik týdnů udala 10-20 000, nebo že by bylo lepší neudávat žádné určité počty. Bylo jistě divné, jak mohla inteligentní žena (snad byla přece inteligentní) tak mluvit, bez potvrzených výsledků z obou stran. Členka její komise a bývalá předsedkyně Evropského parlamentu, velmi populární Francouzka Simone Veil, opustila komisi Lady Warburton pro nesouhlas s jednostranným nepoctivým způsobem vyšetřování (informace byly pouze z muslimských a chorvatských pramenů, vyšetřeny byly jen čtyři ženy).
Polák Tadeusz Mazowiecki (bývalý polský premiér) v lednu 1993 vyšetřoval fenomén znásilňování jako šéf jedné komise OSN. Mluvil s 30 údajně znásilněnými a s 19 ženami, které údajně po znásilnění otěhotněly. Ve své zprávě uvedl 12 000 znásilněných. Ve stejné době americký týdeník Newsweek (4. ledna 1993) přinesl zprávu o 50 000 znásilněných Muslimek. Nikde nebylo napsáno, jak k těmto číslům přišli. V říjnu 1993 komise OSN pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii citovala 330 zdokumentovaných případů znásilňování celkem, VŠECH TŘÍ válčících stran (Chorvatů, Muslimů a Srbů). Při diskusi o výsledcích Lady Warburton, profesor Kalshoven 17.-18. února 1993 prohlásil, že její výsledky byly do té doby nepoužitelné jako důkazový materiál pro soud.
Francouzský TV novinář Jerome Bony v programu "Speciální zpravodaj" (4. února 1993) duchaplně ukázal, jak se rodí všechny ty výmysly, zprávy podle doslechu, za peníze, bez důkazového materiálu:
-"Když jsem byl 50 kilometrů od Tuzly, řekli mi: "Jděte do areálu Gymnázia v Tuzle, tam najdete 4000 znásilněných žen!" Na 20 kilometrů od Tuzly se ten počet zmenšil na 400. Na 10 kilometrech zůstalo už jen 40 žen. Když jsem se dostal na místo, našel jsem pouze ČTYŘI ženy, které chtěly něco říct.. . "
I když to bylo řečeno docela duchaplně, dokazuje to skutečnost, jak se z propagandistických důvodů může strašně lhát. Německá novinářka Alexandra Stiglmayer byla skoro "biblí" pro otázky znásilňování, stala se téměř jakýmsi "poradcem" pro znásilňování (pro Newsweek, Stem apod.), psala o Doboji (město v severní Bosně se srbskou většinou) jako o "městě znásilňování'. Naštěstí poctivý německý novinář Martin Lettmayer nevěřil Alexandře a odjel do Doboje, navštívil tam školu "Djuro Pucar" (údajný "tábor pro znásilňování") a nic tam nenašel (Weltwoche, 10.-17. březen 1994). Zajímavé informace poskytli dva dánští novináři N. Krauze a M. Hartz: 117 různých vyšetřovatelů nebo jejich skupin vyslýchalo celkem 20 stejných obětí kvůli údajnému znásilnění. (Jyllands Posten, 28. února 1993).
Určitou dobu byla ve vymýšlení hrůzostrašných situací v souvislosti se znásilňováním velmi aktivní jako "odbornice pro Bosnu" jakási Judy Darnellová, zdravotní sestra z New Jersey (USA). V časopise US TODAY zveřejnila 13. ledna 1993 smutný příběh s obrázkem PĚTIMĚSIČNÍHO kojenečka (tedy narozeného v srpnu 1992), jako oběti systematického znásilňování Muslimek srbskými vojáky, vlastně četniky (vyslovuje se četnyky!). A přitom se BaH "odtrhla" od zbytků Jugoslávie teprve 6. dubna, podle údajů Judy Darnellové by mělo být vlastně počato 4 měsíce před porodem. Jestlipak redaktoři ví, že těhotenství trvá 9 měsíců? Neúnavná Judy Darnellová šířila své lži i přes TV obrazovky (např. 5. února 1993, CBS), když "zodpovědně" tvrdila, že v BaH existuje 47 srbských táborů pro znásilňování, které nenašly ani Mezinárodní červený kříž, ba ani CIA. A nikdo jí nic nevyčítal za lži, kterých bylo mnohem víc. Nebožtík baron Prášil by jistě bledl závistí nad jejími výmysly.
Ke konci této neveselé smutné diskuse, "překvapil" autor generála jednou super-lží, o níž generál nevěděl, na kterou si nemohl vzpomenout a kterou uvedla česká TV1 25. září 1995 v 19.30. Autor tuto super-Iež viděl i slyšel. A hlavní superstar té lži byl premiér vlády v Sarajevu Haris Silajdžić, který velmi vzrušeným hlasem hlásil, že u bosenského města Ključ byl objeven masový hrob 540 Muslimů povražděných Srby. Ke škodě pro premiéra Silajdžiće do Ključe ihned odcestovala komise OSN ze Záhřebu, aby věc vyšetřila. A už po třech dnech hlásil mluvčí OSN Chris Gunness, že bylo nalezeno jen jedno tělo nejasné národnosti. Bylo štěstí, že OSN tak rychle reagovala, než tuto lživou zprávu zneužila CNN a rozšířila po světě jako mnoho jiných nepravd. Jak by smutné oči CNN reportérky Christiane Amanpour vytvořily z tohoto výmyslu děsivou tragedii s nedozírnými následky pro Srby.
Knihu „Hovory s generálem Mladićem“, včetně publikace „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohie,II, si můžete objednat na tel. č. 602 711 206, nebo emailem na adrese: awiw@wo.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz