a velmoci
I. část
Jiří Pešek
Vesmír 93, červenec-srpen 2014 I http://www.vesmir.cz
Prof. PhDr. Jiří Pešek, CSc., (*1954) vystudoval dějiny a archivnictví na FF UK. Habilitoval se v oboru dějin raného novověku, roku 2000 se stal profesorem moderních dějin. V letech 1978-1994 pracoval v Archivu hlavního města Prahy, 1995-2012 vedl katedru německých a rakouských studií Institutu mezinárodních studií FSV UK, který v letech 1997-2003 vedl jako jeho ředitel. Dnes působí na FHS UK. V letech 2002-2005 byl předsedou Sdružení historiků ČR, od roku 2003 je spoluvydavatelem Českého časopisu historického. V centru jeho zájmu stojí mezioborové problémy středoevropských dějin kultury, umění, vzdělání, měst, vědy a historiografie16.-21. století, jakož i moderních německých a rakouských dějin.
Nucené migrace jsou trvale velkým a podstatným tématem moderních a soudobých déjin nejen Evropy, ale celého světa. Fenomén „vyhnání" (na místě staršího „vyhubení") se postupně etabloval od raného novověku, kdy se ovšem týkal především náboženských menšin. V průběhu 19. století nad tradičně dominující náboženskou motivací genocidní nebo transferové eliminace „cizích" ergo menšinových, a tedy většinové společnosti překážejících skupin převládly důvody „národní" či šíře etnické. To nevylučuje skutečnost, že pro jisté národnosti byla typická ta která náboženská víra, takže nacionální a religijní identifikace a důvody pro skupinová nepřátelství byly často kombinovány.
Jaký historický jev tedy bude předmětem mojí pozornosti? Jde o násilnou eliminaci velkých skupin obyvatelstva, které se od statutární a dominující většinové společnosti odlišují národnostně, tedy jazykem, kulturou i pocitem nacionální sounáležitosti s jinde dominantním - titulárním - národem, případně které se od většinové společnosti odlišují jiným než vládnoucím náboženstvím jako výrazným nebo alespoň průvodním znakem své jinakosti.
K takovému „vymizení" velkých skupin obyvatelstva dochází několika způsoby: nejprostší je útěk - motivovaný vojenskými operacemi, terorem okupačního režimu nebo paramilitárních jednotek. Druhá - navazující - forma je vyhnání nepohodlné menšiny. Třetí jsou deportace, které literatura vnímá jako opatření uvnitř jednoho státu nebo říše. Čtvrtou a nejčastěji diskutovanou formou jsou vysídlení, tedy mezinárodními smlouvami různého typu regulované transfery, přesídlení, repatriace nebo výměny obyvatelstva - které s tím obvykle v nejmenším nesouhlasí. To, co zpravidla v učené, juristicky založené evropské diskusi o čistkách chybí, je prosté vyvraždění veškerého „překážejícího" obyvatelstva a uvolnění prostoru pro novoosídlence z řad titulárního národa. Za genocidu je považováno již nucené vysídlení.
Stranou pozornosti v tomto výkladu ponechám gigantickou a specifickou problematiku holocaustu, tedy především, i když zdaleka nejen nacistického projektu oloupení, ghettoizace, vysídlení a masové vraždy skupiny evropského obyvatelstva. Ta byla identifikována podle náboženské, nacionální nebo zcela vykonstruované rasové identifikace jako „židé". Dostatečně hrůzné jsou i ostatní nucené migrace.
Nucené migrace jsou trvale velkým a podstatným tématem moderních a soudobých dějin nejen Evropy, ale celého světa. Fenomén „vyhnání" (na místě staršího „vyhubení") se postupně etabloval od raného novověku, kdy se ovšem týkal především náboženských menšin. V průběhu 19. století nad tradičně dominující náboženskou motivací genocidní nebo transferové eliminace „cizích" ergo menšinových, a tedy většinové společnosti překážejících skupin převládly důvody „národní" či šíře etnické. To nevylučuje skutečnost, že pro jisté národnosti byla typická ta která náboženská víra, takže nacionální a religijní identifikace a důvody pro skupinová nepřátelství byly často kombinovány.
Jaký historický jev tedy bude předmětem mojí pozornosti? Jde o násilnou eliminaci velkých skupin obyvatelstva, které se od statutární a dominující většinové společnosti odlišují národnostně, tedy jazykem, kulturou i pocitem nacionální sounáležitosti s jinde dominantním - titulárním - národem, případně které se od většinové společnosti odlišují jiným než vládnoucím náboženstvím jako výrazným nebo alespoň průvodním znakem své jinakosti.
Princip jasně určitelné většiny a menšiny přitom není evropsky odjakživný. Naopak: pro velkou část kontinentu vždy platilo, že ho obývaly smíšené a dále se mísící komunity, kde nejen komunikační řeč, ale i národně kulturní identita, a dokonce i náboženství patřily mezi charakteristiky, které bylo vždy znovu možno dohodnout, podmínkám denní praxe.
Jazyk
Stoupající hvězda státního nacionalismu ovšem nepřála podobným nepřehlednostem .Když se roku 1853 v Bruselu prvé sešli evropští statistikové, vznesla pruská delegace požadavek zavedení jazykového kritéria pro podchycení evropských populací. Rakušané tehdy oponovali poukazem na komplikovanost situace v mnohonárodnostní monarchii, ale během dvaceti let se pruské hledisko prosadilo. Petrifikoval ho třetí mezinárodni statistický kongres v Petrohradě. Znamenalo to, lidu, která byla v Evropě právě zaváděna byla etablována kategorie jazyka jako orientační kritérium, o které opatřeních opírala vládní politika. V lehce chaotické habsburské monarchii i zůstávalo určení jazykové, a tím i národní záležitosti fakultativní věcí každého občana . Od počátku 20. století však i toto kritérium nabývalo závazného dědičného charakteru. Zvláště závažný byl, pak roku 1904 mezinárodně dohodnutý a od počátku meziválečné doby platný posun od statistického zjišťování řeči obcovací, tedy od otázky po tom, ten který občan většinou hovoří, k deklaraci řeči mateřské. Tedy jaký byl jazyk jeho rodiny.
Statistika se v onom něco více než půlstoletí radikální evropské a za hranice se rozšiřující modernizační byrokratizace se proměnila z nástroje, jehož pomocí se vlády snažily získat přehled o složení a charakteru obyvatelstva jejich států ve vysoce politizovaný a snadno zneužitelný nástroj homogenizace, asimilace, a ovládání obyvatelstva. Nešlo přitom jen o statisticky kategorizovaný popis společnosti, Tyto kategorie rychle nalezly cestu a politické mentality" lidí a poměrně silně se odrážely v sebeidentifikaci a velkých skupin zejména urbánní společnosti.
V rámci nacionálně homogenizačních a asimilačních plánů či projektů politiky nacionálně územní expanze se pak tyto posuny začaly dramaticky týkat i méně diferencovaných venkovských oblastí a komunit oblastí a komunit. I jejich půda totiž začala být národně definovatelná .
Počátky genocid
I když jistě obecně lze vnímá poloviny 19. století do výbuchu války jako období převažujícího evropského míru, byla to doba bohatá na dílčí konflikty a v jejich zázemí začalo docházet právě k prvým eliminacím „překážejících" nacionálních menšin.
Počátek skutečně dramatických „moderních" genocid představuje masakr Arménů v turecké říši Abdiilhamida II. v letech 1894 - 1896, kterému padlo za oběť mezi 80 000 a 300 000 osob. Vzhledem k tomu, že zbytky arménské populace nebyly vyhnány ze svého území a že formálně šlo jen o potlačení arménského povstání, nebývá však tento případ zahrnován do přehledů moderních etnických čistek. V zázemí těchto masakrů stálo rozhodnutí evropských velmocí, které při uzavírání Berlínského míru z roku 1878 zavázaly poraženého tureckého sultána, aby garantoval bezpečnost křesťanských menšin a provedl reformy říše, které by jim umožnily rozvoj. Přehnané naděje, vzbuzené tímto usnesením v Arménech, byly samozřejmě vzápětí zklamány a turecká říše se proti „destabilizaci křesťanskými menšinami", kolaborujícími s nečinně přihlížejícími zahraničními mocnostmi, rozhodla „bránit" masakry. Ty se - byť i v menším rozsahu - opakovaly až do počátku světové války. Vrcholem bylo pak vyvraždění, resp. vysídlení Arménů z východní Anatolie v roce 1915.
Počátek skutečně evropských etnických čistek bývá spatřován v hrůzách v době válek nově ustavujících se balkánských států, které bojovaly s tureckou říší o svobodu a nezávislost v letech těsně předcházejících první světové válce. Ve srovnání s utrpením Arménů tehdy vzbudil daleko menší pozornost evropské žurnalistiky osud tureckých menšin. Do života muslimského obyvatelstva severo-řecké Thrácie tvrdě zasáhlo obléhání Istanbulu bulharskou armádou v listopadu 1912.
Většina tureckých rolníků tehdy uprchla před postupujícími Bulhary na druhý břeh Bosporu. O rok později v rámci druhé balkánské války naopak prchalo bulharské obyvatelstvo této oblasti na sever před postupující tureckou armádou. Istanbulská smlouva ze září 1913 měla pak v rámci mezinárodního zprostředkování ukončení války odstranit záminku příštích konfliktů: Na jasně vymezeném území upravovala výměnu zbývajících 100 000 Bulharů a Turků. Výbuch světové války zabránil naplnění smlouvy. Stala se však modelem meritorního řešení i formálním příkladem pro podobné situace a smlouvy příštích období.
První světová válka
Válka přinesla na západě a především na východním bojišti velké migrace obyvatelstva, prchajícího z boji zasažených území, ale také prvé rozsáhlé vysidlovací akce, uskutečněné jako kolektivní trest některých národnostních skupin za údajnou velezradu mateřského státu. To byl případ židovských komunit vysidlovaných ze zázemí ruské fronty do sběrných táborů či odesílaných na východ carské říše. Rakouskouherská administrativa zas označila seremské Srby za neloajální agenty Srbska a ad hoc vysídlila celou jejich populaci do bídy uherské pusty. Ještě brutálněji se Vídeň po vstupu Itálie do války po boku Dohody zachovala k trentinským Italům. Opět s odůvodněním, že jde o agenty nepřítele, bylo 130 000 Italů roku 1915 transferováno do koncentračních táborů v uherské pustě, kde v úděsných podmínkách bez náležitého zásobování a lékařské péče zahynulo 40 000 lidí, tedy bezmála třetina internovaných. Ještě dnes to někteří rakouští historikové obhajují jako nutné válečné opatření. Stranou zájmu nadále zůstává systematická genocida haličských ukrajinských venkovanů, které rakouská armáda brutálně likvidovala v zázemí fronty.
Nezávisle na tom se v prvních letech války v Německu vynořily - ve zvláště vyhrocené podobě především v provoláních německé akademické inteligence, průmyslových a agrárních svazů a mezi částí generality - koncepty anektování rozsáhlých území na západě a zejména východě vilémovské říše. Měly to být anexe území, zbaveného dosavadního obyvatelstva nebo přinejmenším podstatné jeho části. Na západě šlo o připojení Belgie a severovýchodní Francie, uvolněné vysídlením francouzského obyvatelstva na západ do nitra republiky. Na východě šlo o „vyčištění" pásu dobytého ruského území, dosud obydleného polským a židovským obyvatelstvem. „Polský pás" měl být po válce osídlen repatriovanými Němci z Pobaltí a z Ruska. Tyto plány nalezly nadšené zastánce v maršálech Hindenburgovi a zejména Ludendorfovi. Naplnění vysidlovacích a přesidlovacích plánů sice zabránilo zhroucení centrálních mocností na podzim roku 1918, vlastní koncept však přežil do doby meziválečné.
Kresba
V rámci pařížských mírových jednání po roce 1918 se před mezinárodní politikou objevil problém definice „národních států". V nové podobě se etablovaly na velkých dílech území poražených - jazykově německy dominovaných - centrálních velmocí v národnostně po staletí smíšeném prostředí střední a východní Evropy. Bylo třeba vytýčit a mezinárodně garantovat jejich nově utvářené hranice. Wilsonova idea práva národů na sebeurčení přitom hrála do noty nově vznikajícím menšinám. Právě skutečnost, že utváření nových států tu probíhalo v souvislosti s mírovým jednáním s poraženým a rozvráceným Německem a Rakouskem, blokovala ovšem jakékoliv uskutečnění hlasitě projevovaných snah německých menšin o svobodné připojení „jejich" území k sjednocenému území obou států. Z hlediska vítězných moci dováné vytvoření univerzálního (nadto socialistického) státu v centru Evropy znamenalo posílení, nikoliv oslabení poraženého, ale nadále obávaného Německa . Aktuálně tedy rozhodla mocensko - bezpečnostní hlediska. Otázka post menšin byla velmocemi předána nově založené Společnosti národů.
Bosporský precedens 1923
Na Turecko (jako na exemplární příklad) se pohled Evropy zaměřil počátkem dvacátých let, kdy po ztroskotavším řeckém pokusu o dobytí Malé Asie a po kemalovské protiofenzivě hledala na přelomu let 1922 a 1923 mezinárodní konference ve švýcarském Lausanne způsob, jak ukončit krvavý konflikt a trvale eliminovat jeho záminku: tj. existenci řeckých a tureckých menšin na území druhého státu. Z jedenapůlmilionové řecké menšiny, usedlé v Anatolii, sice milion lidí uprchl před tureckou protiofenzivou, zbývalo však ještě půl milionu řeckých rolníků; a naopak v Makedonii žila obdobně silná - Řeckem nemilovaná - turecká menšina. Diplomaté - ovlivnění teoriemi švýcarského etnologa Georgese Montandona - dospěli k názoru, že jediným možným „humanitárním" řešením je rozdělení smíšených populací.
Smíšené oblasti měly ovšem agrární charakter a obyvatelstvo pevně lpělo na zděděné půdě. S dobrovolně akceptovaným přesídlením nebylo tedy možno počítat. Diplomaté ostatně soudili, že menšinové obyvatelstvo nechápe příčiny svého utrpení ani východiska z této situace a že musí být - ve vlastním zájmu - k přesídlení donuceno. Výsledkem byla nucená výměna obyvatel v dosud nebývalém rozsahu. Již během konference ovšem politici shromáždění v Lausanne dostali informaci, že přesídlení přineslo „zachraňovaným" ještě větší utrpení než předchozí válka. Ztráty na životech anatolských Reků, kteří během špatně zajištěné lodní přepravy hromadně umírali vedrem, vysílením a žízní, dosáhly třetiny jejich počtu. (To je bezmála úroveň ztrát za nacistických pochodů smrti z konce druhé světové války.) To samé platí pro balkánské Turky, jichž do cílové oblasti dorazilo jen 356 000. Zbídačení a psychické utrpení přeživších nebylo „usmiřujícími se státy" takřka vůbec bráno v úvahu.
Marnost varování
Diplomaté si tyto skutečnosti uvědomovali alespoň v náznaku: Lord Curzon, předseda lausannské konference, shrnul své pochyby o perspektivách nucené výměny obyvatelstva jako o přijatelném humanitárním řešení podobných konfliktů do formulace, že jde dalekosáhle špatné a nebezpečné řešení, za které bude svět po sto let platit těžkou pokutu. Netušil, že se řešení řecko-tureckého případu přesto stane příkladem, jehož se v budoucnosti bude dovolávat celá řada expertů i politiků, a to především v jeho vlastní otčině. Desetiprocentní zakalkulované ztráty na životech vysídlenců pro ně nepředstavovaly problém hodný zmínky.
Pro střední a východní Evropu řešila otázku národnostních menšin a mezinárodní stability Společnost národů. Rozhodla se pro koncept ochrany menšin jako celků s tím, že tak bude garantována i stabilita států. Ty nebudou mít formální důvod k mezinárodním konfliktům, vedeným pod záminkou ochrany svých „trpících" zahraničních menšin. Méně zdůrazňováno bylo, že toto řešení ve většině států (Československo představovalo v tomto směru evropskou výjimku!) znamenalo také omezení práv a rozvojových možností menšin. Dominantním cílem velmocí byla mezinárodní stabilita, nikoliv prospěch menšin.
Situace menšin v nově rozdělené střední a východní Evropě nebyla jednoduchá právě proto, že se do menšinového postavení dostali především příslušníci dosud vládnoucích národů: Němci a Maďaři. Již na ustavení nových států zareagovala podstatná část německého a maďarského etnika odchodem: západní Polsko např. opustilo na 800 000 německých obyvatel, menší skupiny zejména společensky výše postavených Maďarů odešly ze Slovenska. Polsko-sovětský válečný konflikt pak vedl k nezanedbatelným přesunům ukrajinského a židovského obyvatelstva východní části Polska.
Již dvacátá léta ovšem znala také pokusy o nacionální homogenizaci některých států. Prvé aktivity vyvinula německá výmarská republika již roku 1923, kdy ministerstvo zahraničí, okouzlené výsledky lausannské konference, rozpracovalo koncept postupného stažení německých menšin z východní a jižní Evropy na říšské území. Zatím šlo ovšem o pouhou teorii.
Bylo by však chybou koncentrovat pozornost výhradně na aktivity výmarského a posléze hitlerovského Německa. S plánem nucených přesídlení velkých národních skupin přišla ve dvacátých a zejména ve třicátých letech také sovětská vláda. Navázala tak na rusko-nacionální úsilí z doby před vypuknutím i v průběhu první světové války, kdy byli němečtí kolonisté přesidlováni z pohraničí říše do střední Asie a na Sibiř. Transfery se týkaly nejen Němců, kteří pustou černomořskou oblast osidlovali s carskými privilegii od poloviny 18. století, ale též slovanských i např. řeckých kolonistů. Na tyto koncepce navázala sovětská vláda snahou o „dobrovolnou" kolonizaci sibiřských celin.
Represe proti německým menšinám v evropském Rusku, ve střední Asii i na Sibiři byly ve třicátých letech prováděny pod záminkou kolektivizace či proticírkevních kampaní, jindy jako součást boje proti agentům imperialismu. Výsledkem se v některých regionech stala likvidace většiny mužské části německé populace. Velké stalinské politicko-etnické čistky druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let přinesly decimami či nucené přesidlování „zrádcovských národů", tj. Židů, Poláků i velkých skupin pobaltských a kavkazských národů do střední Asie a na Dálný východ. Na to navázaly důsledky dobyvačných válek, které Sovětský svaz vedl v letech 1939 - 1941. Připomeňme jen osud půl milionu Finů, kteří po - hrdinské - porážce v „zimní válce" dali přednost útěku nebo evakuaci na sever své vlasti před životem v sovětském impériu.
Zbylých 90 000 Finů sovětská vláda vysídlila na Sibiř. Zároveň byly v druhé polovině třicátých let a zejména v první polovině čtyřicátých let některé přesidlované národy nebo národnostní skupiny Sovětského svazu (opět především sibiřští Němci, resp. více než půl milionu Němců z Povolžské německé republiky, roku 1942 přes noc zrušené, ale také např. poamurští Korejci) masakrovány v rámci vln masových poprav mužské části populace předem definovaných kvótami nebo posíláním na nucené práce do sibiřských oblastí, z nichž nemělo být návratu. Z celkem 820 000 obyvatel severního Kavkazu, vysídlených v roce 1944 vojsky NKVD do stepí Kirgizie a Kazachstánu, nepřežila úvodní masakry, drastický transport a extrémně nuzné prvé měsíce ve středoasijských lágrech třetina osob. O tom ale soudobá Evropa v podstatě „nevěděla". Byla více než zaměstnána vlastními problémy.
Nacistická řešení
Když se roku 1933 ujal moci v Německu Adolf Hitler, zařadil problematiku spojení všech Němců v jednotném nacionálním státě na čelné místo svého programu. Před přesídlením menšin dával ovšem Hitler v duchu všeněmeckého konceptu přednost „převzetí" Němci obydlených území do říše. Tak tomu bylo v případě Sárska, tak lze charakterizovat „anšlus" Rakouska, tak Hitler světu prezentoval i otázku Sudet. A velmoci byly ochotny vnímat mnichovský diktát nejen jako záchranu evropského míru na cizí účet, ale především jako „osvědčené řešení" menšinové otázky. Ostatně i v rámci mnichovské dohody bylo počítáno s transfery a výměnami obyvatelstva.
Ovšem uskutečnilo se jen vypuzení velkého dílu české menšiny ze Sudet. Podle statistik české sociální péče odešlo mezi zářím 1938 a březnem 1939 z Německem odtrženého území vedle státních zaměstnanců dalších 139 000 českých, 10 500 německých a 18 000 národnostně se jako Židé deklarujících uprchlíků. Z území odtržených od republiky Polskem a Maďarskem a ze Slovenska se v českých zemích o příspěvky sociální péče do března 1939 přihlásilo 42 000 uprchlíků. Celkem se tak z rozhodnutí velmocí nuceně přestěhovalo přes 210 000 osob. Byla to až do vypuknutí druhé světové války největší evropská nucená migrace od řecko-turecké katastrofy 1923.
Hitlerovo obsazení zbytkového Československa znamenalo nejen konec víry v možnost důvěryhodných dohod s Německem, ale i konec modelu ochrany menšin. Ty napříště platily za nebezpečná ohniska evropských krizí a roznětky válek.
Generální linii přesídlení německých menšin východní Evropy do říše nastínil Hitler v projevu v říšském sněmu 6. října 1939. Ony roztroušené „střepiny německého lidu" měly být navráceny do říše a ta měla získat lepší hranice, oddělující ji od slovanského světa, než měla dosud. Provedení rozsáhlého „upevnění německého národa" bylo svěřeno Himmlerovi a SS. Celkem bylo „Heim ins Reich" nuceně přestěhováno 550 000 severoitalských, východoevropských a balkánských „Volksdeutsche". Do vedlejších aktivit tohoto projektu byly zabudovány takové přípravné akce k „vyčištění terénu", jako bylo vyvraždění, resp. v několika fázích provedené vysídlení židovského, romského a slovanského obyvatelstva střední a východní Evropy. Do tohoto kontextu patřila i akce běžící od roku 1942 vysídlení českého obyvatelstva protektorátu v pásu od Benešovská po Drahanskou vrchovinu. Jak podotkl znalec problematiky nucených migrací Hans Lemberg, práh zábran ohledně toho, co je pokládáno za možné dělat s lidmi nebo se skupinami lidí, se od Hitlerova otevření nové dimenze nacionální homogenizace německého zájmového prostoru mezinárodně podstatně snížil.
Nešlo přitom o pouhé názorové výstřelky extrémních nacistů. Zásadní podkladový materiál, opírající se o plány a zkušenosti z první světové války i o rozsáhlý a důkladný historický, etnografický, sociologický a hospodářsko-geografický výzkum, předložil v podobě memoranda v říjnu 1939 Theodor Schieder, po válce jeden z nejvýznamnějších představitelů západoněmecké dějepisné vědy. Jeho memorandum sumarizovalo výsledky více než desetiletých výzkumů, na nichž se podílela řada významných historiků poválečného Německa. Všichni se v roce 1939 shodovali na odmítnutí principu sebeurčení národů a na přednostní nutnosti vyhnání, resp. exterminace zejména Židů.
Myšlenka na perspektivní možnost řešení konfliktních mezinárodních situací cestou nucené separace smíšených populací nebyla ovšem cizí ani politikům demokratické části evropského politického spektra. Např. ve chvíli nejhlubší mnichovské krize poslal Eduard Beneš ministra Jaromíra Nečase s tajnou misí do Paříže. Měl předložit Leonu Blumoví návrh řešení situace: Československo odstoupí Německu pohraniční oblasti, ležící před linií opevnění. Republika se tak zbaví až 900 000 Němců. Německo se ovšem musí zavázat, že přijme další milion sudetských Němců, vysídlených z československého vnitrozemí. Zbylých 1,2 milionu Němců, „z poloviny demokratů, socialistů a židů", již neměl být problém zvládnout. Nucený transfer tu byl předkládán jako akceptovatelné, relevantní řešení. Od tohoto plánu byla později v londýnském exilu odvozena varianta, podle níž by v poválečném Československu vznikly tři „německé" kantony, do nichž by bylo nuceně sestěhováno obyvatelstvo německé národnosti. Tato varianta vnitrostátní nucené separace připadala německé sociálnědemokratické emigraci a jejímu čelnému představiteli Wenzelu Jakschovi zcela přijatelná.
Evropská vyhnaní a vysídlení ve 20. století
a velmoci,
II.
Prof. PhDr. Jiří Pešek, CSc.
(*1954, viz Vesmír 93,398, 2014/7-8., 2. část přednášky v Učené společnosti dne 19. 5. 2014; 1. část, viz Vesmír 93, 398, 2014/7)
První část tohoto textu se zabývá počátky evropských genocid, etnických čistek a nucených transferů v období od konce 19. století do druhé světové války. Co přinesla tato válka a druhá polovina 20. století?
Transfer as a Contrubution Peace
To se ale již velmocenské plánování ubíralo jinými cestami. Již v květnu 1940 bylo v britském Foreign Research and Press Service, vedeném Arnoldem Toynbeem, připraveno prvé memorandum o stabilizaci poválečné Evropy prostřednictvím vytvoření nadnárodních federací ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě. V tomto rámci britští akademičtí plánovači (nezávisle na „odsunových" koncepcích české nebo polské emigrační vlády nebo na radikálních názorech odbojových skupin) poprvé zakalkulovali nucené transfery, resp. výměny obyvatelstva ve východní části střední Evropy. Žádné stabilní poválečné řešení nebylo proveditelné bez transferu několika milionů Němců. Název ústřední části memoranda zněl Transfer as a Contribution to Peace.
Zklamání z krachu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů, znechucení z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení problémů německé menšiny v Československu, šok z porušení mnichovských dohod již necelého půl roku po jejich podepsání a zejména z rozpoutání druhé světové války přivedl pak spojenecké plánovače k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen generální eliminace menšin jako mezinárodně politického fenoménu. Stalo se tak v době, kdy státy protihitlerovské koalice zkonfiskovaly veškerý německý majetek na svém území a muže německé národnosti, kteří nenastoupili do spojeneckých vojenských nebo pomocných formací, většinou internovaly. Američané totéž učinili s občany USA japonského původu. Zvýšenou dynamiku získala jednání o uspořádání Evropy, a tedy i o způsobu eliminace menšin po zatažení SSSR a USA do války. Již v srpnu 1941 doporučil britský vyslanec v Moskvě Cripps v memorandu pro své ministerstvo zahraničních věcí, aby byly při úvahách o poválečném uspořádání Evropy vytyčeny strategické, vojensky hajitelné hranice, a to na účet Německa a jeho satelitů.
Podstatné pozornosti se této otázce dostalo při moskevských jednáních britského ministra zahraničí Antonyho Edena s Vjačeslavem Molotovem v prosinci 1941, s rozsáhlými transfery německých menšin z Polska a Československa na západ již tehdy předběžně souhlasil i Stalin, který zároveň naznačil koncept „posunutí" Polska na západ - opět na úkor Německa. Sovětské diplomacii šlo v té chvíli především o to, aby Velká Británie smluvně akceptovala územní výsledky dobyvačných válek, které Sovětský svaz vedl v letech 1939 -1940. V jejich rámci bylo na Sibiř, do Střední Asie a na Dálný východ vysídleno na 200 000 Poláků, desetitisíce Židů a statisíce příslušníků pobaltských národů. Spojenci s tím souhlasili.
Jedním z důvodů souhlasu mohl být i charakter německého vedení války „na východě": generálové, kteří pod vedením náčelníka generálního štábu Haidera připravovali není možno zásobovat armády z říše. Bylo zakalkulováno, že se wehrmacht bude živit Plán Barbarossa, koncepčně počítali s tím, že při rychlém přepadu Sovětského svazu z prostředků dobývaného území, kde část obyvatelstva bude přímo likvidována, část následně zemře hlady. Celkový počet plánovaných obětí dobytí moskevské říše byl vyčíslen na 70 milionů civilistů. Jako s průvodním jevem bylo počítáno s tím, že nebudou bráni zajatci, tedy faktická likvidace vojáků nepřítele bezprostředně po jejich zajetí. V tomto rámci byly do podzimu 1941 - většinou bez zatěžující dokumentace - vyvražděny až 3 miliony zajatých rudoarmějců. Válka měla koncepčně podobu boje o uprázdněné území. I když německá armáda posléze z praktických důvodů přešla k masovým odvodům civilistů i zajatců na nucené práce v zázemí fronty i na území říše, trvalým jevem bylo, že zejména později při ústupových bojích na Ukrajině a v Bělorusku po sobě většina německých divizí zanechávala vylidněnou „spálenou zemi".
Roku 1942 se britská diplomacie jednoznačně rozhodla pro koncepci poválečného transferu německých menšin z východní části střední Evropy směrem na západ do Německa. Německo nemělo být po válce rozděleno na několik států, ale dlouhodobě oslabeno ztrátou východních území a vyhnáním tamních Němců. V tomto kontextu je významné rozhodnutí britského válečného kabinetu z 6. července 1942 o prohlášení mnichovské dohody za neplatnou a o poválečném transferu německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy. Rozhodnutí sice padlo bezprostředně po heydrichiádě, nebylo však - již jen s ohledem na daleko širší záběr konceptu- bezprostřední reakci britské vlády na Lidice, nýbrž vyvrcholením dlouhodobého vývoje britské koncepce.
V memorandu. které Eden předložil britské vládě, jsou souvislosti s poválečným „odsunem", považovaným za nutný, vzpomenuty především rozsáhlé Hitlerovy a sovětské nuceně přesídlovací akce. Koncepci vyhnání a transferu německých menšin z osvobozených území přijal ;a svoji i de Gaullův Národní výbor svobodných Francouzů. Že po válce dojde k té či oné formě podstatné redukce německé menšiny v Československu a v ještě daleko větší míře v Polsku, bylo od té chvíle jasné Benešově exilové vládě i odbojářům v protektorátu. Je logické, že tento plán s nadšením přijaly jak exilové vlády, tak domácí odboj.
Winston Churchill formuloval vůči Edvardu Benešovi své stanovisko předjednáním se sovětským vedením roku 1943 slovy: Transfer obyvatelstva je nezbytný. Kdo chce opustit baltské státy, ať jde. To platí i pro Východní Prusko, jestli připadne Polákům, a taktéž pro obyvatele ze Sudet. Dostanou krátkou lhůtu, aby si vzali to nejnutnější a šli - doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku a osvědčí se to i teď.
Zástupci amerického State Departmentu byli podobného názoru. Podobně radikální byl i prezident USA F. D. Roosevelt. Ten se v rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě velení Armii Krajowé, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému - za války přistěhovalému i trvale usedlému - obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému" vystěhování. V prosinci 1943 se pak v Moskvě potvrdilo, že české představy poválečného transferu Němců akceptuje jak sovětské ministerstvo zahraničí, tak i sám Stalin.
I když se velmoci dohodly na poválečném transferu, první nucené evakuace německých menšin z východní Evropy začaly v nacistické režii. Podle Hitlerova rozkazu o vyklizení a zničení nepříteli postupovaných oblastí, resp. o vystěhování všeho obyvatelstva před ústupem německého wehrmachtu, vydaném dva týdny po pádu Stalingradu 14. února 1943, neměl na území, kam postupovala Rudá armáda, zbýt ani jeden občan Velkoněmecké říše. Masového charakteru nabyly evakuace a útěky poté, co počátkem roku 1944 Rudá armáda vstoupila na území Východního Pruska a zahájila okupační politiku masakrem německého obyvatelstva vesnice Nemmersdorf. Masakr byl nacistickou propagandou „tvůrčím způsobem" využit a - v podstatě proti vůli armádního velení - tím začala gigantická akce stahování německého obyvatelstva před frontou do centra říše. Utečenecké trény přitom blokovaly komunikace a komplikovaly život bojujícím jednotkám wehrmachtu. Osud masy běženců byl tragický. Spolu s východoevropskými Němci prchala na západ i část baltského a slovanského obyvatelstva již jednou krvavě sovětizovaných zemí, po traumatických zkušenostech třicátých a čtyřicátých let ostře antisovětsky naladěného.
Ztráty na životech, k nimž došlo v rámci této nucené i spontánní, úředně jen zčásti podchycené evakuace, nebyly dodnes přesně vyčísleny, ale jdou do statisíců. Regionální rozdíly přitom byly ohromné. Jestliže např. nacistická evakuace „karpatských Němců" proběhla spořádaně, Východní Prusko bylo nacisty evakuováno v největším spěchu a chaosu. Německé obyvatelstvo slezské části Sudet nebylo včas propagandisticky připraveno na opuštění svých domovů a zarytě se bránilo nucené evakuaci, probíhající paralelně s odvodem chlapců nad 14 let a starců do jednotek Volkssturmu, vrhaných vstříc zbytečné smrti na frontě.
Je ironií, že v téže době, v zimě 1944/1945, začali západní spojenci, kteří konečně přenesli válku na německé území, poněkud upravovat svoji dosavadní, v otázkách nucených transferů radikálně koncipovanou, politiku. (Britové např. dlouho odmítali pojímat nucené transfery sudetských Němců jako formu trestu - vyslovovali totiž obavy, že kdyby byli takto potrestáni pouze prokazatelní nacističtí aktivisté a váleční zločinci, byl by celkový objem transferu příliš malý.) Najednou se však ukázalo, že i když Německo není „osvobozováno", nýbrž dobýváno a okupováno, je přece nutno vynaložit mnoho sil na zásobovací, zdravotní a ubytovací stabilizaci populace takřka úplným rozvratem postižených obsazených území. Proudy fyzicky i psychicky devastovaných, hladových a nemocných německých uprchlíků představovaly pro spojeneckou okupační správu zátěž a destabilizující prvek. Vedle vysídlenců a běženců bylo totiž na dobytých územích nutno zvládat a zaopatřovat také množství osvobozených, většinou zubožených, podvyživených a nemocných vězňů a koncentráčníků, resp. válečných zajatců ze všech evropských národů, a regulovat snahy milionů nuceně nasazených, v chaosu závěru války nejednou desperátních dělníků z celé Evropy, toužících po rychlém návratu domů.
Velmi nahlas se také ozval britský a americký tisk, kriticky referující o katastrofálních poměrech na dobytém území. Důrazně upřednostňovány byly stabilizovanější a ve správním ohledu pak méně náročné, humánnější a organizované transfery, rozložené do delších časových úseků… Situaci stabilizovalo a jasně formulovanou podobu dostalo úsilí o spořádaný a lidský postup nuceného vysídlení německých menšin ze střední a východní Evropy až na Postupimské konferenci na přelomu července a srpna 1945.
Je obecněji symptomatické, že z exilu se navrátivší vlády malých spojenců velmocí tvrdě trvaly na provedení slíbených vysídlovacích projektů. Příkladem poslouží Nizozemsko, jehož poldry německá armády zatopila v roce 1944, aby zabrzdila spojeneckou ofenzivu na Arnheim. Nizozemci, kteří hned po válce bez formalit vyhnali malou, asi padesátitisícovou německou menšinu, tvrdohlavě - přes kritická slova nizozemských biskupů - trvali na přidělení slíbené kompenzace za poldery, a to v rozsahu většiny území dnešního Severního Porýní-Westfálska. Území bylo samozřejmě nárokováno bez obyvatelstva. Nizozemci však naráželi na zaťatý, pragmaticky motivovaný americký odpor, který se jim podařilo překonat jen symbolicky: Nizozemsko dostalo pouze úzký proužek německého území, který v šedesátých letech vrátilo Spolkové republice Německo.
Případ Polska
V poválečné Evropě představuje obzvlášť specifický příklad polská situace, resp. polské vyhnání a vysídlení německých menšin z obnoveného polského státu. Poláci byli roku 1939 atakováni ze dvou stran: pakt Ribbentrop-Molotov likvidoval polský stát ve prospěch obou momentálně spojeneckých socialistických mocností a přiřkl Sovětskému svazu východní část historického Polska, tzv. „křesy", včetně klíčových městských center. Západní část Polska byla Hitlerem zčásti přičleněna k říši, zčásti přetvořena v tzv. Generální gouvernement. Po přepadu Sovětského svazu Hitlerovým wehrmachtem Sověti cestou nastolování hotových skutečností postupně dotlačili západní spojence k uznání své části zisků paktu s nacisty. To znamenalo radikální okleštění polského státu, tedy něco, co polské exilové vlády v Londýně i polský odboj ve vlasti vnímal jako spojeneckou zradu na Polsku a Polácích.
Aby západní spojenci Polákům usnadnili smíření s ruskou expanzí, které nebyli schopni ani ochotni čelit, vstoupili na cestu kompenzací: Poválečnému Polsku byla s předstihem přiřčena většina území Východního Pruska (původně i s Královcem, který pak ale Rusové podrželi pro sebe), Gdaňsk se zázemím a Horní Slezsko. Na více reálně nestačila polská osídlovací kapacita. Válka a nacistické masakry si vyžádaly 2 miliony polských křesťanských životů a přes 3 miliony polských židovských mrtvých. Již původní britsko-americký koncept počítal s vyhnáním a vysídlením 3,5 milionů Němců. Poté, co se v Lublinu pod sovětskou kuratelou ustavil „národní výbor", který postupně přejímal správu polských území osvobozených Rudou armádou, začal se však výměr budoucího Polska, a tedy i nuceného vysídlení Němců podstatně rozšiřovat, až nová západní polská hranice dosáhla na Odru a Nisu. Západ sice protestoval, v Postupimi však nakonec před Stalinem kapituloval. Podle odhadu Spolkového archivu z roku 1989 zahynulo při útěku a vyhánění z území dnešního Polska v letech 1944-1945 asi 400 000 německých civilistů.
Skutečnost, že rozsah i charakter vyhnání a vysídlení zejména Němců, ale také Maďarů, Italů a dalších národnostních menšin z území obnovovaných národních států zásadním způsobem na západě i východě závisel na pragmatické vůli spojeneckých velmocí, lze dokumentovat na maďarském případu. Maďarská prozatímní vláda již v dubnu 1944 v souvislosti s přípravou pozemkové reformy požádala Spojeneckou kontrolní komisi o souhlas s vysídlením 300 000 Němců ze země. Spojenci, zejména Američané, kupodivu ochotně souhlasili a měli zájem o dokonce až půl milionu přesídlenců. Chtěli ale především dělníky stavebních profesí, které by nasadili na obnovu zničených německých velkoměst. Donauschwaben byli ale hlavně zemědělci. V roce 1946 bylo proto nakonec odsunuto „jen" 150 000 Němců do americké zóny a o rok později dalších 50 000 do Sověty okupovaného východního Německa.
Podobně „pragmaticky" a v kooperaci nově ustavené prozatímní vlády s velmocemi byl motivován také „odsun" Němců z Rakouska. Nešlo - samozřejmě - jen o německé obyvatelstvo přivandrovavší během války nebo vyháněné a transferované z československého nebo např. maďarského území. Zde se rakouská reprezentace, kancléř Karl Renner a dolnorakouský hejtman Leopold Figl, rychle dohodla se Sovětským svazem na uzavření hranic a odmítala připustit dokonce i spojení rodin žijících na opačných stranách česko- a moravsko-rakouské hranice. Argumentem byla nutnost eliminovat zamoření Rakouska sudetoněmeckými nacisty. Skutečnost, že osmimilionové Rakousko mělo osmisettisícovou NSDAP a poskytlo říši i silné kontingenty SS, v této argumentaci nehrála roli. Motivace rakouských politiků spočívala v obavě z prohloubení těžké zásobovací krize a z chaosu, který v zemi vyvolávaly transporty namnoze velmi zubožených německých běženců a vysídlenců.
Vysídlení se ovšem neomezovalo jen na přechodné obyvatele alpských zemí. Rennerova socialistická vláda použila na radu spojenců koncepčně podobného klíče jako poválečné Československo: Vysídlení bylo vztaženo i na všechny Němce, kteří sice žili v Rakousku již před březnem 1938, ale neměli rakouské státní občanství. Vysídleni - obdobnými nákladními vlaky, jaké odvážely Němce ze Sudet - s nimi většinou byli i jejich rakouští rodinní příslušníci, resp. společné „smíšené" německo-rakouské děti. Vídeňský historik Oliver Rathkolb k tomuto říká: Statisíce „říšských Němců", mužů, žen a dětí, byly v letech 1945/46 - bez jakéhokoliv vyrovnávání se s jejich politickou zodpovědností - transponovány z Rakouska do Německa. Předpokladem rozsáhlé akce byl souhlas a aktivní součinnost všech okupačních velmocí.
Vysídlovací koncepty, k nimž se spojenci rozhodli v letech 1942-1943, měly koncepčně stabilizační charakter a opíraly se nadto o dobovou představu „kolektivní viny" všech Němců, kteří se nezapojili do boje proti nacismu nebo se nestali jeho oběťmi. V americkém exilu žijící Thomas Mann formuloval svůj názor na „úhrnnou nacionální vinu" Němců v relaci BBC 30. prosince 1945: Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hory nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo dopadne za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů, nemůže se vší lítostí vidět nic jiného než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž, bohužel, nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce.
Úhrnně se uvádí, že útěk, vyhnání nebo vysídlení postihlo na 12, podle novějších odhadů snad jen asi 10 milionů Němců, kteří původně žili mimo území dnešní SRN a v letech 1945 -1947 tu našli útočiště a posléze nový domov. Celkem se odhaduje, že v letech 1944 -1948 bylo donuceno natrvalo nebo na podstatnou dobu opustit svoji vlast 20 až 30 milionů evropských civilistů. Většina národnostních menšin z mapy Evropy v této době skutečně vymizela.
Velká část historické i politické literatury a publicistiky se utápí v moralizování nad dekrety i amorálností konceptu tzv. odsunu. Nechce vzít na vědomí, že to byla pouhá součást dobových, v jádře velmocensky účelových projektů stabilizace a mocenského přerozdělení kontinentu, ale i vyrovnání se osvobozených evropských společností s megazločiny nacistů, a to včetně zločinů jimi i jen iniciovaných. Jak nejnověji obecně formuloval vídeňský historik Philipp Ther: Lokální společnosti zvládnou zorganizovat místní masakry. Nucené migrace (zejména pak nevratného druhu) jsou však vždy iniciovány a garantovány velmocemi! Nepominutelnou veličinou zůstával nadto v poválečné Evropě až hysterický strach z obnovy moci Německa a Němců. Morální zodpovědnost jednotlivých národů, občanských společností a zejména jednotlivců spočívala za těchto podmínek v tom, jak a jakou formou, resp. s jakou mírou lidskosti, se kdo v těžké, bezprostředně poválečné době postavil k praktické realizaci nacionálně separačních koncepcí.
Poválečnou Evropu však nakonec spíše než národnostní homogenizace na desetiletí stabilizovaly linie studené války. Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN v prosinci roku 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN až roku 1962. Studená válka vnitroevropské nucené migrace vyloučila. Doba po jejím konci však toto téma znovu otevřela tragédiemi v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Ukazuje se však, že mezinárodní moc dokáže nakonec zabránit vyhnáním a vysídlením, resp. umožnit návrat alespoň části vyhnanců. Problémem ovšem zůstává, jak řešit cílené armádní exterminace menšinového obyvatelstva (Srebrenica).
Text článku přišel e-mailem. Výše uvedenou větou končí.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz