Berlín, 30. srpna
Z projevu Eriky Steinbachové, předsedkyně Svazu vyhnaných, členky německého parlamentu
Od r. 1950 němečtí vyhnanci z vlasti slaví Den vlasti. Připomínáme si útěk a vyhnání z vlasti, vzpomínáme na hromadné deportace, tábory smrti a nucenou práci Němců. Zaměřujeme se však na budoucnost.
Tento den je varováním. Vyhánění jako nástroj politiky na celém světě musíme zavrhovat. Je to dramaticky nutné, poohlédneme-li se po zeměkouli. Pronásledovaných je asi 50 milionů. Soucítíme především z těmi z Iráku. Jsou na útěku nebo vyháněni. Jsme na jejich straně,
Dnešního dne vzpomínáme na historické události. Před 100 lety začala první světová válka, před 75 byla rozpoutána druhá světová válka a před 25 lety padla berlínská zeď. Tyto mezníky evropských dějin se nás ve Svazu vyhnaných (Bund der Vertriebenen) dotýkají, zejména svou surovostí. Nelidskost neměla ani v r. 1945 svůj konec.
Vypuknutí první světové války bylo první katastrofou 20. století. Tato přinesla dosud nepoznané utrpení pro postižené. Položila základ pro vyhubení národů, zejména v turecké říši. Byla prvním hromadným ničením národů ve střední a východní Evropě. Jenom ze Západního Pruska a Horního Slezska bylo tenkrát vyhnáno na 500.000 lidí do zmenšené Německé říše. Krátkozraké a nespravedlivé mírové dohody z Versailles, St. Germain a Trianonu změnili vnitřní evropské hranice a tak se staly zápalnou šňůrou proti trvalému míru. Práva menšin existovala, ale jen na papíru. Z toho vycházela výmarská republika, která se stala kořistí Adolfa Hitlera. . Nacistická diktatura, jejímž synonymem byla Osvětim, rozpoutala druhou světovou válku s bezhraničním utrpením evropských národů a zanechala šrámy v srdcích a duši lidí. Ani v r. 1945, po skončení druhé světové války, utrpení nepřestalo.
Tvrdá pěst Stalina zasáhla střední i východní Evropu a postihla miliony lidí, nejen Němců, ale i Italy, Poláky, Maďary. Němců pak bylo postiženo asi 15 milionů. Terezín, jakož i stovky jiných táborů, byl hrůzný a smrtelný i po Hitlerovi. Byla stažena železná opona, za níž lidé žili až do roku 1989 v porobě.
Pro vyhnané a porobené národy 8. květen, nazvaný jako Den osvobození, zní proto jako výsměch jejich osudu. Lidskost a lidská důstojnost byly v mnohých částech Evropy prázdnými slovy. Utrpení ještě trvalo. Nelidskost byla běžná. Ruský spisovatel a humanista Lev Kopelew hodnotil 8. květen po skončení války jako dvojsmyslný. Na jedné straně došlo k osvobození od všech válečných utrpení, kterými ohrožovala Hitlerova říše lidstvo, na druhé straně se však stalo triumfem jiné totalitní říše, která potlačovala spřátelené národy. Sovětský svaz se stal byrokraticko-policejní státně kapitalistickou mocností. Světová válka pokračovala jako studená válka v Evropě. Německa se týkalo obojí. Stalinova vláda byla nad polovinou Evropy.
Proč to připomínám?
Jednostranně pohlížet na 8. květen 1945 jako na den konce druhé světové války, oslavovat ho jako den osvobození, je nesprávné. Ve střední a východní Evropě byl hnědý hitlerovský socialismus vystřídán stalinistickým komunismem..
Proč mám důvod v tomto roce těšit se z pádu Berlínské zdi, rozpadu sovětského imperialismu? Z toho důvodu, že teprve poté svoboda a lidská práva nabyly platnost také východně od Odry a Nisy. Od r. 1989 mohou národy Evropy žít bez obav a násilí.
9. listopad 1989 byl dnem pádu zdi i železné opony, byl koncem druhé světové války také pro východní část Evropy. 9. listopad je dnem osvobození. Skutečný den osvobození. Lidé v řadě států dosáhly svobody. Předcházelo mu v r. 1953 lidové povstání v NDR, v r. 1956 lidové povstání v Maďarsku, v r. 1968 „Pražské jaro“ v Československu a v r. 1980 dělnické hnutí polské Solidarity. Tato hnutí za svobodu byla potlačena. Přesto od r. 1989 čistil duch svobody komunistické režimy.
Polovina 20. století byla peklem pro miliony lidí četných národů. Otevřel jej Hitler a jeho drábové, ale ještě dlouho po skončení války nebylo skončeno.
Co znamenal rok 1989 pro vyhnané? Místa ve vlasti byla pro ně snáze přístupná. Tam zbylí Němci mohli konečně mluvit rodným jazykem. Biskup Nossol měl v Horním Slezsku první bohoslužbu v němčině. Současně chtěli mnozí četní Němci vycestovat do Německa. Po letech útlaku nebyla důvěra v zachování míru. Od té doby přišlo hodně nových vysídlenců do Německa, především Němci z Ruska, Rumunska a z Polska….
Vyhnaní z vlasti po mnoha letech mohli opět cestovat do vlasti. Nikoliv se zaťatými pěstmi nebo výbušninami na těle, nýbrž s otevřeným srdcem a často i s penězi v tašce. Vznikaly tisíce kontaktů mezi lidmi. Z nich vyrůstalo přátelství. Byli to vyhnaní z vlasti, kteří se starali o dialog, aby Evropu aktivně lidsky vytvářeli. Zcela v duchu Charty vyhnaných z vlasti podporovali vznik jednotné Evropy, ve které by národy mohly žít bez strachu a násilí. Budeme se vytrvalou prací nadále podílet na obnově Evropy a Německa. Potřebujeme shodu a překonat soupeření mezi národy. Jejich shoda by denně měla vzrůstat. Mosty mezi nimi se staví snadněji při otevřeném dialogu. V mnoha evropských zemích jsou k tomu předpoklady.
Je to velká radost pro Svaz vyhnaných (BdV), že předseda maďarského parlamentu, Lászlo Kövör, se účastní našeho Dne vlasti. Samo Maďarsko zavedlo památný den vyhnaných. V Evropské radě nastolilo rómskou otázku jako evropské téma. Maďarsko jako jediné z našich sousedů zavedlo den vyhnaných maďarských Němců. Na Vaše pohnutá slova v maďarském parlamentu, pane předsedo Kövöre, jsem nezapomněla.
S radostí konstatuji, že jen menšina zemí se vyhýbá odpovědnosti za vyhnání Němců. Je to znamení spoluúčasti. Vzniká intenzivní vztah mezi vládami jednotlivých zemí a našimi krajanskými sdruženími. To je dobrý vývoj.
Německo počítá s vyhnanými. Vysídlenci, pozdní vysídlenci a vyhnaní výrazně poznamenali Německo po druhé světové válce. Německo společně s původním obyvatelstvem opět vybudovali. Na ochotě stavět byl postaven „hospodářský zázrak“, který poskytl mladé spolkové republice demokratickou stabilitu. Stavělo se také na východě. Vyhnaní z vlasti přes četné překážky se této výstavby zúčastnili ve všech oblastech, v hospodářství, vědě, politice, kultuře, sportu i v církvi.
Spolková kancléřka Angela Merkelová má Sigmara Gabriela, vicekancléře, který je dítětem vyhnaných, Frank – Waltra Steimeira, ministrem zahraničních věcí, jehož matka patří k vyhnaným, a Volker Kaudera, předsedu frakce, jenž je též dítětem vyhnaných.
Osobnosti jako Paul Löbe (SPD) ze Slezska, Kutr Schumacher (SPD) ze Západního Pruska, Rainer Barel (CDU) z Východního Pruska nebo Erich Mende (FDP) z Horního Slezska, ovlivnili politiku mladých západoněmeckých demokratů.
Podnikatelé jako rodiny Mercklových ze Sudet nebo Beate Uhse z Východního Pruska vytvořili statisíce pracovních míst a dávali poválečnému Německu impulsy, které jsou dosud působivé, např. šéf VW, Martin Winterkorn, jehož rodiče mají maďarsko-německé kořeny. Kulturní Německo by bylo ochuzené bez přínosu vyhnaných, jako je např. Günter Grass, nositel Nobelovy ceny, z Danzigu, a Herta Miller z Banátu. Komponista Michael Jary z Horního Slezska nám dal v 50. letech své písně, Heinz Eduard, balticko-německé dítě, vštípilo se nám do paměti svým humorem. Herečka Armin Mueller-Stahl zahlédla světlo světa ve Východním Prusku, tak jako komponista Siegfried Matthus a spisovatel Rüdiger Safranski. Nejznámějším obličejem Němců z Ruska je zpěvačka Helene Fischer.
Čtvrtina všech Němců jsou vyhnanci nebo jejich potomci. Stali se staviteli mostů mezi středoevropskými a východoevropskými sousedy. Kdo chce Německo poznat, neobejde se bez nás.
Společenské klíma se změnilo
Den vlasti není jenom dnem vyhnání, zejména současně také jde o zamyšlení o osudu Němců, kteří takovéhoto osudu byli ušetřeni. Společensko-politické klíma se v posledních letech, po desetiletí zatvrzelosti, otevřelo. Diskuse dokazují, že nic se v Německu nedělá snadno, žádná reforma, dálnice, letiště a již vůbec ne trvalé myšlenky na osud německých vyhnaných z vlasti, a to dokonce v německém hlavním městu. Když v roce 1999 předsednictvo Svazu vyhnaných usilovalo o založení nadace na připomenutí osudu vyhnaných, vznikly dlouhodobější obtíže. Založením střediska proti vyhánění, Centrum proti vyháněním, jsme dosáhli podstatného. Uspěli jsme v Berlíně s připomínkou na kulturní dědictví německých vyhnaných z vlasti. Cesta byla mimořádně těžká a nebyla bez obtíží. My jsme je však zdolali. S pomocí naší nadace se podařilo v Berlíně založit trvalé zařízení, které nám osud a kulturní dědictví německých vyhnaných z vlasti připomíná.
Radost z národního památného dne
Moc mne těší a vítám, že spolková vláda zavedla každoroční den pro oběti útěku a vyhnání. Naše historické dědictví zahrnuje vše, co dělá člověka. Výšiny i záludnosti, kouzla a obtížnosti nás potkávaly po staletí. Proto je tento památný den pro oběti útěku a vyhnání tak základní pro celý národ. Je to dobrý den pro německé vyhnané z vlasti. Zejména pro ty, kteří tehdejší události a obtížné začátky sami zažili. Mají radost ze solidarity svých krajanů. Ale také později narozeným, kteří vše slyší z ústního podání v rodině nebo někde venku, připomíná pro Německo osudové události. Z hlediska příštích generací je dobré, že tento pamětní den každoročně 20. června připomene celosvětový den útěku.
Ve vztahu k četným vyháněním po celém světě je jasné, že vyhánění Němců je bezprávím, stejně jako vyhánění jiných skupin a národů. Je jasné, že vyhánění Němců bylo bezprávím a není, jak se někdy uvádí, spravedlivým trestem za nacistické zločiny. To dává signál, že lidská práva jsou nedělitelná.
Velká koalice CDU/CSU a SPD dává jasně najevo, že osud vyhnaných je společnou německou záležitostí. Dramatické vyhánění téměř 15 milionů Němců ze střední a východní Evropy a z tehdejšího východního Německa má své pevné místo ve vzpomínání Německa.
Svaz vyhnaných je po léta solidární se všemi vyhnanými. Straníme památnému dni Německa, i když levice i pravice má své výhrady. Jsem přesvědčena, že solidarita obětí musí být vzájemná. Nikdo mne argumentem „příčina a důsledek“ nepřesvědčí, že barbarství druhých může být tím omluveno. Také pro německé oběti vyhnání platí lidská práva. A to bezpodmínečně. Je dobré, že v zemích jako v Hesensku, Bavorsku a Sasku nezávisle označily druhou neděli v září za zemské dny vyhnaných a věnovaly jim vzpomínku.
Společně jsme mnoho dosáhli
Spolek vyhnaných v posledních letech úzkou spoluprací s našimi landsmanšafty a zemskými svazy hodně dosáhl.
Náš spolek je uprostřed společnosti. Nenecháme se zviklat ani zprava, ani zleva. Jsme nadstranický spolek, i když delší dobu to nebylo patrné. Chceme svůj dialog oživit s demokratickými silami. V mnoha směrech se to daří. Nejdůležitější společenský výkon BdV za mého úřadování bylo založení naší Nadace Středisko proti vyháněním v r. 2000.
V tomto měsíci se uskutečnil národní památný den obětí útěku a vyhnání. Lidé nás podporovali, ze všech demokratických politických stran a společenských vrstev. Známé osobnosti i obyčejní lidé nás podporovali v dobrých i zlých dnech. Od r. 1998 jsem byla předsedkyní BdV, je to čestný úřad. Úkoly jsem plnila, jelikož jsem byla přesvědčena, že tato část německých dějin a německého osudu musí mít celoněmeckou podporu. Můj ústřední pohled od počátku odrážel osud vyhnaných, vysídlenců a pozdních přesídlenců. Můj cíl dosáhnout časem evropské úrovně se naplnil. Cesta byl mnohdy kamenitá. Bylo mnoho hodin, kdy jsem měla dopal na útoky, až se mi někdy chtělo utéci. Ne vždy se mi podařilo zvítězit.
S dobrým vědomím na založení spolkové nadace Útěk, vyhnání a Památného dne předám v listopadu svou funkci do odpovědných rukou. Oněch 16 let mě stály sílu, ale také mi sílu darovaly. Za hodně solidarity, srdečné přátelství ráda všem moc děkuji.
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 470. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2013.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz