Čs. státní idea a P. Nečas


S ohledem na značné odlišnosti v národnostním složení, kulturní vyspělosti, vzdělanosti i tradicích, v náboženské či nenáboženské orientaci obyvatelstva, měla zvláštní roli pro konstituování a integraci státního národa státní idea. Čs. státní idea, na jejímž vytváření v souvislosti se vznikem Československa, se ve velké míře podílel TGM, se rodila postupně již v 19. století – znovu se uplatňovaly teorie o československém jazyku, o československém národě, kdysi deklarované J. Jungmannem, J. Kollárem, P.J. Šafaříkem; TGM – Nová Evropa, stanovisko slovanské. Měla přispět k legitimování nové státní moci a nahradit dřívější ideu státu rakouského, v jejímž stínu po určitou dobu existovala i idea bohemismu, vyjadřující myšlenku smírného společného soužití Čechů s Němci v Čechách na základě zemského patriotismu. Tato idea se objevuje v závěru 18. století, jejím největším nositelem byl Bernard Bolzano. Zemský patriotismus též vyznávala značná část šlechty. Idea bohemismu prakticky zanikla po revolučním roce 1848, kdy byla smetena vlnou vzedmutého nacionalismu.

Ideu státu rakouského silně a soustavně nahlodával pangermanismus, jenž se formoval zvláště v pohraničních oblastech zemí Koruny české. Jeho nositeli se stali tzv. čeští Němci, kteří hlásali ideu soužití všech Němců v jednom státu. Vedle toho však pangermání, a to ještě v době Rakouska-Uherska, požadovali v rámci Předlitavska tvrdou germanizaci Slovanů, kteří tvořili většinu jeho občanů. Jednou z odpovědí na vzmáhající se rakouský germanismus bylo formování moderního českého národa, hledajícího své postavení ve středoevropském prostoru. Zpočátku platilo Palackého, že kdyby nebylo státu rakouského, museli bychom jej vytvořit. Český vztah k Rakousku byl tedy ještě v 19. století převážně pozitivní. Když však tento stát prokazoval svou stále větší vstřícnosti vůči Německé říši a měl stále menší pochopení pro slovanskou většinu, prohlásil Palacký: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm!“ Představitelé českého politického života již v období před započetím první světové války začali uvažovat o samostatnosti našeho národa a v průběhu války pak o vytvoření samostatného československého státu. V čele tohoto úsilí stal T.G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánek. Propagátorem této ideje v době války a zvláště v období poválečném byla výrazná část české inteligence. K hlavním nositelům idejí čs. státnosti patřili i legionáři, kteří svými oběťmi významnou měrou přispěli ke vzniku samostatného Československa.

Vyjádřena byla ve Washingtonské deklaraci i v prvních dokumentech představitelů čsl. státnosti na území republiky. Z hlediska historického zdůrazňovala společné kořeny čs. státnosti již od 7. st. a opírala se o tradice cyrilometodějské, husitské, českobratrské a národní obrození. Čs. státní idea tak naplňovala ideu plně obnovené státnosti české. Význam čs. státnosti spatřovali její zakladatelé též v tom, co přinese Evropě, aby i další národy a státy považovaly Československo za užitečného činitele mezinárodní stability mezi demokratickými státy Evropy a světa.

Čs. státní idea je odůvodnitelná i tím, že proti zbyrokratizovanému, národnostně netolerantnímu Rakousku-Uhersku se postavila myšlenka svobodného, demokratického, tolerantního státu; kultivovala se tím, že za 20 let existence Československa, přestože bylo obklopeno fašistickými, nacistickými státy (Rakouskem, Maďarskem, Německem), vytvořila ostrůvek demokracie ve střední Evropě; za Druhé republiky byla popřena a tím ještě více vynikl význam jaký měla za První republiky.


Po Mnichovské dohodě nutnost najít novou státní ideu zajišťující přežití národa ve změněných mezinárodních poměrech – nabízí se restaurace ideologie zařazení Čechů do společenství Svaté říše římské národa německého. S touto ideou souvisela koncepce „lenního“ vztahu českého státu k Německé říši; další možnost – příklon k hodnotám autoritativního státu a fašistickým ideám, které byly představovány ideologií o podzimní revoluci 1938. Česká společnost se cítila zrazena ve své orientaci na západní státy demokratické Evropy na demokratické hodnoty vlastního státu do té doby prosazované. Politická reprezentace, která se dostala k moci, odmítala demokracii a její principy formulované Masarykem a Benešem, které byly v Mnichově „poraženy“. Měl být vytvořen autoritativní národní stát. Politické svobody byly omezeny, utužila se cenzura - oficiální politiku nové vlády uplatňoval hlavně vůdce agrární strany R. Beran, který inicioval vytvoření Strany národní jednoty – jež měla být oficiální vládní stranou, formální opozicí se měla stát Strana práce vytvořená ze zbytku levicových stran.

Ve státní ideologii se také prosazovaly síly a koncepce, které byly poraženy revolucí v roce 1918 – proti Masarykově reformaci a ideologii husitské byla oslavována protireformace a idea svatováclavská v podobě podřízení se Německu. V 50. letech a později je čs. státní idea vytlačována sovětskou ideologií, došlo k nahrazení symbolů První republiky (státní svátek vzniku ČSR nahrazen Dnem znárodnění atd.). V r. 1968 došlo k pokusu o návrat k původní myšlence čs. státnosti, po nastolení normalizace byl znemožněn.

ČR se na rozdíl od SR hlásí v Ústavě ke státnosti československé, ale ve vystoupeních svých některých reprezentantů zdůrazňuje jiné hodnoty než předválečná ČSR, např. pokud jde o odkaz husitství a české reformace. Zejména sílí trend, který je protikladný hodnotám, jež do naší státnosti vložili Masaryk a Beneš.

Zákon č.245/2000 Sb. – o státních svátcích – ponechal sice 28. říjen, ale nespojuje ho již s obnovením české státnosti. Namísto toho označeno za den české státnosti 28. září – svátek sv. Václava (tak tomu bylo za II. republiky) a 1. leden za den obnovy samostatného českého státu. Oslavovat se má zánik Československa - zákon tak v rozporu s preambulí Ústavy vyjádřil určitou diskontinuitu s československou státností. Dochází k plíživému postupu k pořádkům Druhé republiky. Někteří politici se pokoušejí o postup nazpátek.

V České republice úzká skupina elit vzpomíná na Rakousko, jiní dokonce mluví o našem splynutí se SRN. Představují si, že naše republika by měla přistoupit do německého spolku jako 17. země V nedávných dnech Petr Nečas popřel čs. státní ideu svým projevem před bavorským zemským parlamentem.Podle jeho slov „je zřetelné, že ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobejdeme se jeden bez druhého“. Bez ohledu na historické skutečnosti dále mluvil o osudovém spojení Čech a Bavorska, o společné katolické a barokní kultuře. I když je zcela jednoznačné, že s německým živlem, tedy i bavorském, jsme se v historii nejen stýkali, ale především potýkali. Jde o celá staletí vzájemných bojů, kdy německý svět k nám mečem a ohněm vnikal a my se stále opakované jeho agresi bránili. Tzv. společná katolická kultura byla příznačná jen po období temna, tedy od porážky v bitvě na Bílé hoře. Toto kulturní „společenství“, jež bylo vynuceno silou zbraní nejen rakouských, ale i bavorských, nejdříve se projevilo popravami českých pánů a měšťanů, obnovením Zemského zřízení a vyhnáním desítek tisíc nejlepších našich lidí v čele s J.A. Komenským, kteří pro víru a záchranu vlastního života museli odejít do exilu. Bude se snad Rakousko a Bavorsko omlouvat nám za toto vyhnání? Jistě ne! Budeme moci restituovat takto konfiskovaný majetek, který šel do cizáckých rukou? Jistě ne!

Celé obdob temna, vyznačující se násilnou rekatolizací a germanizací, vedlo k tomu, že český jazyk umlkal, víra předků byla udržována jen potají. Vše bylo již od počátku doprovázeno obrovskými, i na tehdejší dobu nevídanými, konfiskacemi, jež vedly ke zchudnutí české šlechty a měst. Vznikla cizácká šlechta, např. i Schwarzenbergové, jímž české zájmy byly zcela cizí. Ve stínu vysokých barokních kostelních věží žil chudý český vesnický lid, který navzdory všemu ještě mluvil česky. V poslední chvíli přišlo národní obrození. Český národ vstal z mrtvých, aby zápasil za svou existenci a právo na rovné postavení mezi ostatními národy.

V první světové válce jsme my, Češi, stáli na jiné straně než Rakousko-Uhersko a Německo s Bavorskem. Byli jsme mezi vítězi. Budovali jsme svůj stát, zatímco v Bavorsku bylo semeniště nacismu. V druhé světové válce, v níž Němci, včetně Bavorů, se dopouštěli dosud nevídaných zločinů, genocidy na řadě národů, též českého, jsme bojovali opět po boku Spojenců. Němci, obzvláště Bavoři se dostatečně nevypořádali s nacismem. Řada zločinců zde žila, aniž by byla potrestaná. Reparace nám Německo dosud nezaplatilo!

Po roce 1989, kdy opět někteří „politici“ začali zlehčovat čs. státní ideu, jsme se opětovně dostali pod německý mocenský vliv. Současné širší evropské pohyby lze vykládat jako nový Drang nach Osten, tentokrát jinými prostředky. Ale opět vidíme po boku germanizátorů katolickou církev, která jim spolehlivě poskytuje veškerou možnou součinnost. Vždyť také štědré církevní restituce si musí zasloužit. A tak se dostal předseda vlády ČR až před bavorský zemský parlament, před nímž i slovy vypůjčenými od sudetů, se kál a hlásal „sounáležitost“.

P. Nečas podal zcela falešný obraz českých dějin, popřel čs. státní ideu. My, obyčejní Češi, k tomu můžeme říci, že se za toho pána nesmírně stydíme. Tento pán věděl, že podpora jeho vlády je asi pouhých 12%, věděl, že s jeho prohlášeními nemůže souhlasit velká většina našeho národa, ale nedbal. Nedbal proto, že není demokrat, že zřejmě se nepovažuje ani za Čecha. Jsme převážně nekatolíky, ze značné části ateisty. Nám nejbližším národem proto nejsou němečtí katoličtí Bavoři, nýbrž Slováci, pak Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rusové. Prostě všichni Slované, jež Němci, samozřejmě i Bavoři, považovali za podlidi a chtěli je vyhubit, kromě těch, kteří měli sloužit panskému národu. Nechceme a nebudeme vstupovat do nějakých bližších vztahů s Bavorskem, není pro to důvod. Pokud Západočeský kraj bude považovat za žádoucí, většina jeho politické reprezentace se v souladu s tím demokraticky vyjádří, aby měl zvláštní vztahy k Bavorsku, prosím. Bude to jejich volba, ale svobodná a z hlediska mezinárodního práva možná i více odpovídající. ČR se spokojí s dobrými sousedskými vztahy se SRN. Nechceme se stát dalšími Lužickými Srby, kteří dnes bojují velkou bitvu o zachování pouhé vlastní existence, jímž ruší jejich školy, nebo jejich částí, jednu za druhou, jejichž kulturní činnost je podvázaná stále se zmenšujícím se tokem peněz, zatímco peníze pro propagandu „vyhnaných“ německé vlády navyšují, zejména bavorská. Lužická Srbština je mluvou již nemnohých věrných.

Víme, že současná vládnoucí „elita“ se shlíží v katolictví, vždyť ti nejhorší ministři za TOP09, kteří způsobili nejvíce zla, se vydávají za katolíky, jimž poměry Druhé republiky zřejmě nejsou cizí.

Toto i další nás vede ke zvolání: Pryč s vládou sociální destrukce a národní zrady! Dost bylo Nečasů, Schwarzenbergů, Drábků a Hegrů! Dost bylo pozemšťování republiky!

V současnosti jde v republice o zásadní věci, např. o destrukci stávající státní struktury, o rostoucí chudobu lidí,o tzv. církevní restituce, o celkovou orientaci naší zahraniční politiky, o charakter státu. Současná vláda by již neměla činit žádné další kroky, týkající se zásadních otázek, dříve než suverénní lid ve volbách demokraticky určí, komu dá svoji důvěru.

Připravil dr. O. Tuleškov


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz