Napsali jsme, že symptomatickým znamením pro postoj odbojového domova se "po Heydrichovi" stal závěr Rostislava Korčáka, původně k Němcům tolerantního antifašisty: "...Němci ven, a všichni!" V emigraci tomu tak ještě nebylo - aspoň ne zcela. Ne proto, že by zde nebyl dostatek ryze antiněmeckých radikálů, ale hlavně proto, že tak jednoznačným stále ještě nebyl postoj toho, kdo bývá z německé strany z antiněmectví nejvíc obviňován - prezidenta Beneše. Lze sice - tentokrát bez výhrad - souhlasit s tezí F. Prinze, že nyní už "nacistická politika teroru vzala německému demokratickému exilu možnost jakéhokoliv účinného působení" a že to, "co nyní následovalo,... byla víceméně jen dohra; nicméně i tato dohra nebyla jednoduchá, měla své stupně, peripetie, rozpory a napětí.
Jednou takovouto změnou byl pokles vlivu odbojového domova na politickou linii československé osvobozovací akce.
Heydrichovský a poheydrichovský teror totiž vybil jádro velké, na svébytnou politickou roli aspirující garnitury domácího odboje. To, co zbylo, bude po dlouhou dobu jen torzo, sice statečné a ve svém odporu proti okupantovi zatvrzelé, ale bude až do předvečera vítězství většinou zápasit o přežití a nebude moci a nebude ani chtít uplatňovat vlastní politické ambice na špičkovou politiku. V závěrečné fázi okupace, zejména po Slovenském národním povstání, pravda, domácí odbojové organizace zesílí, obnoví sítě a vyvinou i partyzánské formy odporu. Avšak i potom zůstanou domácí organizace politicky jen podřízenou a výkonnou složkou emigrační vlády - která ovšem bude známá jí stanoviska domova i potom registrovat a jim se přizpůsobovat. V tomto ohledu bude proto možno náš další výklad dosti zjednodušit.
Koncepce exilového leadera nebyla s domácím heslem "všichni Němci ven" tak zcela identická. Větší rozdíl byl na přelomu let 1940-1941, menší během jedenačtyřicátého roku. Zcela se však neztratil ani v roce 1942. Napsali jsme již, že na podzim 1942 ve vzkazu do vlasti poslaném po paraskupině Antimony Beneš označil věc obnovy Československa už za zabezpečenou. Toto stanovisko navazovalo už na hodnocení bezprostředních důsledků heydrichiády. V radiogramu pro ÚVOD z 9. června 1942 totiž Beneš sdělil: "ČSR je mezinárodněpoliticky pro případ vítězství zcela zajištěna. Stojíme ve všech směrech právně, politicky, mravně jako rovnocenný spojenec a samostatný stát a vláda na téže úrovni jako Polsko, Jihoslávie, Řecko, Belgie, Holandsko, Norsko; máme táž práva, závazky a povinnosti, máme týž statut mezinárodní, stejně se s námi jedná a stejně se připravuje pro nás hospodářská a finanční pomoc... V tom smyslu má naše akce a naše práce úspěch úplný. Více snad nebylo možno až dosud docíliti."
Současně však Beneš upozornil, že i přes tuto zásadní skutečnost nelze počítat s tím, že "Anglie a Amerika chtějí prostě obnovit naše hranice.“
Toto stanovisko se budoucnosti Československa dotýkalo dvojím způsobem. Jednak tím, jak bude organizována střední Evropa, zda jako soubor samostatných států nebo jako vpředu už vzpomínaný konfederativní útvar, jednak tím, jak dalece zůstanou či nezůstanou - v samostatné či federované - ČSR sudetští Němci.
První problém tedy, jak i z citované Benešovy depeše plyne, dosud plně vyřešen nebyl. "Rusko" sice uznalo obnovu samostatné ČSR "bez rezerv", ale "o svých dalších plánech se střední Evropou neříká nic." Z toho plynulo, že "nikdo ... zde nemá ještě hotov jasný a definitivní politický plán s poválečnou Evropou a zejména s Evropou střední." Československá exilová vláda v této situaci zaujímá k federačním plánům zdrženlivý postoj - i když přitom jedná o konfederaci s Polskem - ovšem, jak z Benešovy depeše vyplynulo zdrženlivě či podmíněně. Podmínkami bylo vyjasnění poměru polsko-ruského, demokratizace Polska ("s polskými aristokraty z předválečného Polska my konfederaci dělat nemůžeme," sdělil Beneš) a souhlas z domova. S budoucími středoevropskými poměry souvisela i otázka budoucnosti Německa, o níž mohly mít všechny tři spojenecké velmoci jisté iluze.
Do těchto obecnějších souvislostí zasazoval Beneš druhý problém - řešení otázky sudetských Němců jako vnitřní československé záležitosti. Napsal, že velmoci se do ní "možná budou chtít vměšovat", a proto že "v této věci vyčkáváme. Každý ví a uznává, že historické hranice aspoň v hlavní linii si zachovat musíme." (Na jiném místě depeše Beneš tak jednoznačný není a říká, že o hranice bude zápas!) "Dost se zde i jinde přiklánějí k zásadě přestěhování minorit. Ale každý ví, že tři miliony Němců přestěhovat nelze a že tudíž Němce budeme mít zase, i když jich patrně bude méně. Ví se také, že staré minoritní smlouvy se v případě německých a maďarských menšin neosvědčily a nemohou se opakovat. Je to tudíž zatím všechno více negativní. Pracuji s Angličany, Američany i Rusy na tom, abychom z toho všeho vytvořili také program pozitivní."
Zajímavá a pro posouzení otázky, zda a jak Beneš obměnil svůj názor v důsledku heydrichiády, je skutečnost, že i v konceptu citované depeše, psaném 15. května, i v textu, odehraném "Věře" (Krajinovi) po atentátu je inkriminovaná pasáž stejná. Těsně po atentátu a po bezprostředních represích tedy Beneš svoje předcházející pojetí ještě nezměnil.
Přitvrzení stanoviska lze ovšem brzy pozorovat v poměru k Jakschovi, jehož opětnou snahu dohodnout závazné prohlášení o postavení Němců v poválečné ČSR Beneš "rozhodně odmítl", žádaje "jeho bezpodmínečné připojení k programu osvobození republiky." Motivy takovéto své kategoričnosti vysvětlil v další větě depeše, v níž Jaksche poměrně přesně otipoval tak, že "nyní se k republice hlásí, je v tom však vždy zamlčená rezerva, že musí také dojít k dohodě mezi námi a německým lidem doma", o jehož velkoněmeckém postoji si Beneš právem nedělal žádné iluze.
Citovaný Benešův vzkaz byl do vlasti z převážné části odehrán 9. června, tedy v den, kdy se v Berlíně rozhodovalo o osudu Lidic, které byly zničeny den poté, tj. 10. června 1942, kdy byla o této hrůze vydána také úřední německá zpráva.
Benešova reakce na toto nejděsivější vyostření vztahu Němců k Čechům není tedy v citovaných stanoviscích ještě zachycena. K věci se však vyjádřil brzy poté - v projevu domů ze 13. června. Odsoudil nacistické zločiny vůbec a lidický zvláště co nejostřeji. Odplatu za ně, odplatu "nejhnusnějšímu barbarismu, jaký kdy v historii existoval", formuloval slovy, že tento režim je nutno "rozbít, rozdrtit, zničit a nemilosrdně [mu] odplatit. Jinak on sám zničí vše kolem sebe bez milosti." Odplaty se Německu a provinilým Němcům dostane spojeným úsilím a údery antihitlerovské koalice. Pokud jde o odplatu českou, zdůraznil prezident (tentokrát poněkud odlišně od řeči z 25. listopadu 1942) hlavně vinu berlínských vůdců za to, jaká je představa o německém národě a státu a slavnostně prohlásil, že "za všechno to, co se u nás stalo, považujeme osobně odpovědného Adolfa Hitlera a všechny členy jeho vlády bez výjimky..... všechny exponenty nacistické strany a říšské vlády na našem území, ... každého, kdo jim v tom pomáhá, ať je to kdekoliv na celém území republiky." .
V tomto svém postoji nezůstal československý prezident osamocen. Britský ministr zahraničí A. Eden jej dokonce předčil. když řekl. že "v Čechách a na Moravě Němci v poslední době dokonce předstihují své dřívější rekordy v běsnění a zvěrstvech... postoupili o krok dále a ničí celé vesnice, střílejíce muže, posílajíce ženy do koncentračních táborů a zavlékajíce děti... Vláda Jeho Veličenstva nezapomene zločinů, spáchaných nacistickými hordami, a tím spíše nezapomene Lidic a Ležáků... Potrestání těchto zločinů musí být v budoucnu mezi předními úkoly této války."
Tím byl v důsledku heydrichovského a poheydrichovského teroru na první místo oficiální linie českého řešení německé otázky i v emigraci a velké politice Spojenců nastolen princip viny a trestu, který až dosud stál u Beneše až za jinými motivy nebo nanejvýš v řadě s nimi.
Obdobný ohlas a zostření protiněmeckého postoje se objevily i u vlády sovětské a americké, dalších spojeneckých vlád a v široké světové veřejnosti. U vlády britské však z toho rezultoval i důležitý praktický výsledek: Odvolání Mnichova a ve všeobecné, stručné formě také ujištění, že se britská vláda po válce nemíní "stavět proti zásadě transferu minoritního obyvatelstva, ve snaze učinit z Československa stát národnostně co nejsourodější."
Britský kabinet odsouhlasil Edenovo memorandum z 2. července 1942 s argumentací, že se Velká Británie necítí být mnichovskou smlouvou vázána a že poválečné řešení nemá být ovlivněno změnami hranic od roku 1938 vzhledem k tomu, že Německo smlouvu samo zrušilo. Nebylo to tedy oduznání nulity Mnichova od samého počátku. ale prohlášení, že už neplatí. Tento závěr měl být zveřejněn. souběžný byl i souhlas s principem transferu sudetských Němců; a dokonce i Němců ze střední a jihovýchodní Evropy.
Beneš uvítal britské stanovisko pochopitelně s uspokojením, ale i s kritikou; formuli kolem hranic považoval ne sice za vynikající. nicméně za uspokojivou. Velké výhrady měl však k jeho druhému bodu, v němž britská vláda víceméně podmiňovala uznání československé jurisdikce nad sudetskými Němci (speciálně nad exilovými) přijetím jejich zástupců do Státní rady.
Se svými námitkami neměl Beneš zatím mnoho úspěchu, ale jeho další požadavek - aby Britové své odvolání dali písemně - splnil Eden po projednání věci v Dolní sněmovně 5. srpna 1942 dopisem Janu Masarykovi. Jeho prohlášení ve sněmovně potvrdilo přímou souvislost mezi odvoláním Mnichova a Lidicemi. Po Velké Británii postupně revokovaly Mnichov i gaullistická Francie a USA; protože SSSR tuto smlouvu nikdy neuznal, byla obnova ČSR v před mnichovské hranici hotovou věcí - až na potenciální drobné, a jak konstatoval Beneš, "nám přijatelné změny, které by i za cenu výměny menšího území a vystěhování obyvatelstva znamenaly zesílení... národní homogennosti" ČSR. Vlna nacistického teroru po atentátu tak pomohla dořešit jeden ze stěžejních a po léta se vlekoucích problémů československé obnovy. Beneš proto mohl v citovaném vzkazu opět a definitivně uzavřít: "Diplomaticky je naše postavení už dokonale upevněno - jsme uznáni od celého svobodného světa."
Právě tato skutečnost vyvolala v sudetoněmeckém exilu vážné otázky. Lidé ze Zinnerovy skupiny a Němci příslušní ke KSČ reagovali - byť jistě s těžkým srdcem - tak jak jsme již napsali: Těsným přimknutím se k československému osvobozovacímu boji při současném odmítání transferu - asi v naději, že touto loajalitou transfer pomohou aspoň omezit.
V "Treuegemeinschaft" byla situace jiná a složitější. Aniž bychom ji zde mohli popsat tak zevrubně, jak to učinili M. K. Bachstein a D. Brandes, na které nezbývá než odkázat, lze říci, že se mínění ve jmenované organizaci rozdělilo. Sám Jaksch šel hned druhý den po Edenově projevu v Dolní sněmovně na Foreign Office a poslal protesty i americké a kanadské vládě. V rozhovoru s Robertsem se podle Brügelovy interpretace Robertsova zápisu od mnichovské dohody nedistancoval, ale její odvolání fakticky atakoval jako škodlivé, neboť prý uznáním československých hranic nutí Sudetoněmce, "aby se stali v Československu typem obyvatel druhého řádu, bezbranných - kupříkladu bez menšinových práv.'' Roberts Jaksche upozornil, že věc vykládá špatně, že britské prohlášení se týká pouze hranic; v této otázce byl ale neústupný a navíc zdůraznil, že německý teror po atentátu zmnožuje obtíže československé vlády provádět vůči Sudetoněmcům umírněnou politiku.
Brügel dovozuje, že po této zkušenosti se potom Jaksch v oběžníku pro členy strany od Mnichova distancoval. Celková dikce jeho vyjádření k odvolání Mnichova ovšem zůstala silně kritická a byla doprovázena útoky jak proti Benešovi (jehož zářijovou nabídku na další rozhovory odmítl), tak vůči "odpadlíkům" ve vlastních řadách - Beuerovi, Zinnerovi, Perezovi. Aby upevnil svou tvrdou pozici, svolal Jaksch zemskou konferenci "Treuegemeinschaft", a to na září 1942.
Zde se ovšem jeho pozice setkala s netušeným odporem, v němž opět prorazilo na povrch základní dilema Jakschovy (a vůbec sudetoněmecké) exilové orientace: Být plně pro Československo a spoléhat, že za to bude zmírněno ostří sudetoněmeckého, teď už transferovaného osudu, nebo se opřít a jít vlastní cestou, proti proudu. Jaksch volil druhou cestu. Vycházel z premisy, že ještě není dána odpověď na to, kdy a za jakých průvodních okolností válka skončí a doufal, že to budou nejen staré, ale také nové síly, které budou mít co mluvit do nového uspořádání Evropy. Úloha sudetoněmeckého exilu, resp. "Treuegemeinschaft" je těžká, protože je se "svým smýšlením a idejemi pořád ještě předním vojem, který ve hře starých mocí představuje tak říkajíc rušivý faktor." Nemůžeme už být zadním vojem potápějící se "epochy národně státního kapitalismu".
Co Jaksch myslel pojmy "staré moci" a "potápějící se epocha", není u něj vyjádřeno s dostatečnou přesností. Lze však dost spolehlivě soudit, že měl na mysli meziválečné uspořádání střední Evropy (nebo i Evropy vůbec) v národních státech a že protikladem k ní, byť i nevyřešeným, mu byla "jeho" Evropa nadnárodní, federovaná okolo Velkoněmecka. Originální Jakschova vize, k níž jsme zde již dříve zaujali stanovisko, jako by se nyní, v zoufalém zatvrzení proti důsledkům revokace Mnichova, dostávala aspoň mezi řádky opět na povrch. Jaksch si byl ovšem vědom, že hlubinná koncepce je za daného stavu věcí válečných spíše jen chimérou a že v praxi musí uznávat to či ono československé řešení. A v něm stále sázel na autonomii, ne-Ii federaci celého sudetoněmeckého území, odmítaje Benešovy návrhy na odstup jeho části Německu - zřejmě v obavě (jako Seliger r. 1919), že zmenšený sudetoněmecký celek by se národnostně hůř udržel než celek úplný. (V řečnickém zápalu dokonce v této souvislosti obvinil Beneše z vlastizrady a "Treuegemeinschaft" deklaroval jako jediného ochránce historických hranic.)
Avšak pochyby o této orientaci zasáhly v dané době už nejen Zinnerovu skupinu, ale i část - téměř polovinu, soudí Bachstein delegátů zářijové konference jakschovců. Jejich stanovisko, vlastně platformu jakéhosi exilového neoaktivismu, vyjádřil nejpregnantněji dr. Egon Schwelb, který položil zásadní otázku: "Jsou naše cíle dosažitelné diplomatickými akcemi a vyjednáváním se zahraničními státy, nebo máme dát přednost cestě bezprostředního, přátelského srozumění s českým národem?" A odpovídal: Menšinová ochrana nevyláká po válce ani psa z kouta. "Lze věřit, že nějaký Svaz národů po této válce, po všem, co se stalo od Varšavy přes Bělehrad a Coventry až k Lidicím, se bude chtít zabývat stížnostmi kolem státních dodávek, listonošů a uličních tabulek?"
Schwelb ovšem věděl, že jde o víc - o celou historickou misi sudetských Němců. A konstatoval, že přes všechny jejich pochybnosti a překážky tato historická mise vyžaduje "úzkou spolupráci s československým osvobozovacím hnutím,... k bezpodmínečnému bojovému společenství za obnovu a prohloubení spojenectví z předmnichovských dob." Až dosud žádná z nabídek "Treuegemeinschaft" ke spolupráci "nebyla bezvýhradná, žádná neodpovídala" - a tady promluvil politik, realista a pragmatik - "mocenské pozici, kterou lze po vítězství Spojených národů očekávat". K tomu je nutno připočítat i fakt, že "masa německého obyvatelstva naší země je spoluvinna a spoluzodpovědna.''
V otázce transferu, pokračoval Schwelb, se věci mají takto: Na české straně tendence k němu jistě existuje (i když zatím je v diskusním stadiu a nevyústila v oficiální akt). Otázkou však je, "jestli něčemu zabráníme, stojíme-Ii stranou. Je otázkou, zda jediná možnost odvratu nebo zmírnění nespočívá v co možná nejužší a přátelské spolupráci... Předběžnou podmínkou pro ni je, že se strana bezvýhradně přihlásí k československému státu..."
Přes značnou podporu delegátů se však proti Schwelbovu pojetí na konferenci prosadilo pojetí Jakschovo. Byla potvrzena linie od "Holmhurstu" po září 1941 - ovšem s tím, že spory týkající se konstitučních otázek budou pozastaveny a odkázány na poválečnou dobu. Rezoluci z konference Jaksch sice Benešovi předal, současně s tím mu však oznámil, že s ním nechce vést další rozhovory, neboť oba tábory se od sebe příliš vzdalují. Beneš na to reagoval obsáhlým rozkladem, jímž se na tomto místě nebudeme zabývat, neboť v podstatě se shodnou argumentací se setkáme v Benešově dopise Jakschovi z ledna 1943. Zde pouze konstatujme, že Benešova odpověď nazvaná "Zásadní stanovisko k usnesení představenstva Sudetoněmecké sociálně demokratické strany z června 1942" znamenala předehru úplné roztržky mezi československou exilovou vládou a Jakschovou "Treuegemeinschaft".
Jestliže Beneš mohl, jak jsme uvedli, ujistit v říjnu 1942 domov, že věc obnovy Československa je již zajištěna, odvozoval tento soud nejen z oduznání Mnichova a jeho důsledků. Opíral jej také o odhad vývoje války a o konstelaci sil v záležitosti středoevropské federace.
Válečné prognózy byly opět - jak bylo u Beneše dost obvyklé značně optimistické. Rusové sice strašně trpí, ale patrně ještě během této zimy přejdou k protiofenzivě. Naproti tomu Němci se vyčerpají a budou muset definitivně přejít k defenzivě. Druhá fronta určitě přijde a Německo bude koncem příštího roku vyčerpané, takže zimu 1943 už nepřežije. Přitom se není třeba obávat, že by mezi Spojenci došlo k roztržce. Anglosasové si však ruskou nadvládu ve střední Evropě nepřejí a Rusové nebudou v Berlíně dříve než oni.
Tak jednoduché však věci nebyly. Jak známo, trval německý odpor "až do hořkého konce" na jaře 1945 a vzhledem k tomu, jak západní Spojenci vedli válku na evropském válčišti, dostali se Rusové do Berlína i do Prahy. V roce 1942, kdy se bránili i útočili u Stalingradu, nemohli si ještě být takovýmto závěrem války jisti. Přesto už nyní uvažovali o své budoucí středoevropské pozici a ohlásili v tomto směru určité své pretenze. Hmatatelně se to projevilo již na výsledcích moskevských rozhovorů ministra Edena koncem roku 1941 o mírových cílech Spojenců.
Britský ministr zahraničí do Moskvy odjížděl s představou o nutnosti "evropské federace bez Velké Británie a Ruska, která měla být postavena na menších federacích", mj. i na československo-polsko-litevské a balkánské (včetně Maďarska). Paralelně s tím se v britském ministerstvu zahraničí uvažovalo také o různých formách středoevropských unií, z nichž severní měla zahrnout Československo, Polsko, Rumunsko, Maďarsko a event. i Rakousko. Jižní měla být "balkánská". Společným cílem úsilí o to či ono federování mělo být vedle ekonomických výhod takové posílení střední Evropy, aby nemohla být opět předmětem hegemonistických snah Německa nebo "Ruska". Stalin naproti tomu ohlásil územní požadavky: Pro SSSR hranici z r. 1941, pro Polsko území na Odře a Východní Prusko, pro Československo Sudety, pro Jugoslávii území sousedící s Itálií. Za to nabízel britské opěrné body ve Francii, Belgii, Holandsku, Dánsku a Norsku, a kupodivu i souhlas s federacemi - pokud si je ovšem příslušné národy budou přát. Když se Eden zdráhal, Stalin jednání přerušil.
Poté se kvůli hraničním otázkám silně zhoršil polsko-sovětský poměr, což v jakémsi domino-efektu způsobilo, že Kreml zase začal vrhat nevraživé pohledy i na projekt federace polsko-československé. To znepokojilo československé exilové politiky a především Beneše, který se s "Ruskem" znepřátelit nechtěl, neboť v něm viděl jednoho z garantů poválečného státu. Současně polsko-sovětský spor povolil poněkud více uzdu známým nám už Benešovým výhradám vůči Polsku, zvláště když sovětský vyslanec u československé vlády v Londýně Bogomolov protestoval proti československo-polskému prohlášení z 23. ledna 1942 o zájmu konstituovat federaci. Květnové rozhovory Beneše se Sikorskim proběhly v dosti napjaté atmosféře, v níž oleje do ohně přidalo sovětské pozvání Benešovi, aby navštívil Moskvu. Přesto Beneš ještě 9. června ujistil Molotova, že federace nemíří proti sovětským zájmům a že by ji SSSR mohl tolerovat. Po britském oduznání Mnichova ovšem následovaly polské výhrady týkající se zahrnutí Těšínska do území ČSR s důsledky, jež si lze snadno domyslet. Bogomolov potom stupňoval kritiku polsko-československé federace, což naznačilo, že ji Kreml chce torpédovat, aby měl s osamocenými Poláky snazší pořízení. Je pravděpodobné, že se za tím skrýval i přechod sovětské strategie k obnově malých národních států ve střední Evropě, jejichž existence by pro sovětskou politiku v tomto prostoru vytvořila příznivější půdu. Naplno se to ovšem projeví až poněkud později.
* * *
Lze říci, že všechny až dosud uvedené skutečnosti, mezi nimiž hrál ústřední roli německý teror proti Čechům, heydrichovský i poheydrichovský, posunovaly během roku 1942 československé, resp. české řešení sudetoněmecké otázky směrem k radikalismu, resp. k přesunu od antinacistických hledisek k radikálně antiněmeckým. Nebylo to jen české specifikum. Pro odsun se vyslovovali nejen - jak bylo tradicí - Poláci, ale i Jugoslávci, Holanďané aj. "prostě," vzpomíná Feierabend, "v Londýně začalo obecné hnutí pro odsun německých menšin z jednotlivých evropských zemí. Nacistické krutosti ve všech zemích, obsazených nacisty, hnutí podporovaly a britské veřejné mínění si pomalu začalo na přesuny zvykat. "
Radikální antiněmectví, které se "po Heydrichovi" začalo v londýnské vládě prosazovat víc a víc, mířilo k formuli transferu úplného, integrálního. Benešův vzkaz do vlasti, dopravený pro absenci rádiového spojení tentokrát parašutistickou skupinou Antimony 4. října 1942, naznačuje, že cesta k tomu by vedla přes odplatu za německý teror - přes potrestání viníků války a okupačních hrůz: V první revoluční vlně jich mělo být co nejvíc odsouzeno a odsunuto národně-revoluční akcí, ve druhé fázi měli být souzeni revolučně-vojenskými tribunály, ve třetí měly být připraveny zákony, které by zajistily, že - v souladu s mezinárodními ujednáními - dojde k odchodu části sudetoněmeckého obyvatelstva. Tím se mělo dosáhnout řešení, které by znemožnilo opakování Mnichova; přesto však zde Beneš, ač už je v tom téměř osamocen, svou trojjedinou koncepci ještě plně neopouští a opětně varuje domov, že definitivně se zbavit 3 000 000 Němců asi nepůjde, neboť velmoci, zvláště Američané, kteří neznají evropské záležitosti, budou činit potíže. Kromě toho je nutno brát ohled na Němce demokratické a nevinné, jimž by se nemělo nic stát.
V druhém dokumentu, charakterizujícím výsledky roku 1942, v projevu ve Státní radě 12. listopadu 1942, sice Beneš neřekl o konceptu radikálního řešení německé otázky nic a vyslovil se pro spolupráci s demokratickými Němci, na jejichž adresu pronesl vřelá slova a pro něž požadoval spravedlnost, na druhé straně však také nepromluvil o vstupu Němců do Státní rady a samotný pojem "demokratičtí Němci" vymezil velmi úzce: Podle jeho pojetí to byli ti, kteří "byli republice dříve i nyní věrni" a kteří spolupracují na "definitivním a nemilosrdném" zničení "nacismu a pangermanismu". Z toho vyplývalo, že nestačilo být demokratem jen do Mnichova, že nestačilo jít jen tehdy proti nacismu, ale že ti, kdo z demokratického tábora konvertovali a dokonce ti, kdo v něm sice za války zůstali. ale hlásili se k velkoněmectví, byli z pojmu "demokratický" vyřazeni. Z toho plynulo jak značné zúžení této kategorie sudetských Němců, tak značné rozšíření kategorie vinných.
Tak se kritérium "potrestání viníků" stalo rozhodujícím pro zdůvodnění i rozsah odsunu. To ovšem mělo dvě stránky: Protože německých viníků bylo úděsně mnoho ("veliké statisíce"), mohlo být touto cestou dosaženo cíle, který Beneš sledoval, tj. minimalizovat německý problém tak, aby už československou státnost v budoucnu nemohl poničit. Tím si Beneš také hodlal vytvořit předpoklad pro uspokojení domácího radikalismu: "...dostane-Ii každý provinilý Němec to, co mu náleží, mohou být spokojeny i ty nejdotčenější spravedlivé city každého československého vlastence.''
Tímto řešením a tímto uspokojením hodlal Beneš získat i potřebný "špílraum" pro toleranci vůči "té nějaké části našich Němců". která projde hustým sítem viny a "v republice zůstane". Ta měla být pokládána za "plné a plnoprávné občany", s nimiž se mělo nakládat jako s občany republice věrnými - ovšem bez kolektivních menšinových práv. Na druhé straně toto pojetí otevíralo dveře k tzv. integrálnímu transferu, jakkoli tu ještě jistý, byť nevelký rozdíl zůstával. (Viděli jsme a ještě uvidíme, že Beneš se ani nyní nevzdal a vlastně až do konce zcela nevzdá kompenzačních územních odstupů.)
Toto "otvírání dveří" se dělo zejména proto, že v českém programu bylo vlivem doby kritérium antifašismu přemáháno kritériem nacionálním; pojem pangermanismu mohl být rozšiřován dosti libovolně a už se nic nepravilo o minoritním, národnostním statutu zbylých demokratických Němců, jimž se přislibovala pouze obecná práva občanská. Beneš činil tuto otázku (v jisté návaznosti na známou nám tezi ÚVODu (srv. str. 136-137) odvislou od stupně vítězství nad Německem a od postoje Spojenců, jež měly regulovat postoj k otázce německých minorit v celé střední Evropě. Z toho je nasnadě závěr, že události roku 1942 posunovaly Benešovo pojetí směrem ke koncepci ryze národního státu, kterou sice radikální a po něm posléze též umírněný domov i radikální kruhy emigrace vyžadovaly již dříve, kterou však on sám veřejně vyhlásí až koncem r. 1943. Nasvědčuje tomu i průběh Benešových jednání s Jakschem: Jestliže v lednu 1942 prezident prezentoval Jakschovi "definitivní rozchod s Němci" jako něco, co v touze po pomstě "u nás... všichni žádají", potom v prosinci téhož roku už mluvil sám za sebe: Z toho, co se doma z německé strany děje - psal Jakschovi "je jediný chladný, byť i drsný závěr: Spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i pasivním viníkům... a - definitivně se rozejít!" Zde přirozeně vzniká otázka, zda Beneš toto řešení obmýšlel od samého počátku a nyní pouze využil vhodných podmínek "Grosswetterlage", aby je formuloval a hlásal. Nebo zda se u něj vyvinulo (a tím i v oficiální politice prosadilo) jako poslední stadium určité vývojové řady, na jejíž eskalaci měla vliv především německá okupační politika a na ni odpovídající radikalismus domova a části emigrace (i když vliv možností, odvozovaných ze světové konstelace, svou podmiňující úlohu sehrál také). Domnívám se, že stoupenci první teze, kterou tvoří zejména někteří autoři němečtí, nemají pravdu; že té je bližší druhá teze, vývojová, a že to vyplývá i z geneze problému, kterou se naše dosavadní líčení snažilo postihnout.
Beneš sám ostatně ani nyní neformuloval své pojetí jako produkt zavilého antiněmectví; spíše se zdá, jako by pro něj bylo určitým východiskem z nouze. Svůj závěr o nutnosti rozchodu totiž doprovodil tímto vývodem: "Není tudíž jiného východiska, nežli se pokusit přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným postupem asimilovat, nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam samo bude chtít. Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krize... bude to však pořád lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje..." Toto východisko z nouze (jemuž současný vývoj v post sovětských i v post jugoslávských katastrofách dodává nové podněty k přemýšlení mělo být i východiskem k budoucímu česko-německému soužití: "Jen tak budeme moci jednou - až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého."
Připomeňme si touto ukázkou z knihy „Místo společenství konflikt“ výročí úmrtí jeho autora, PhDr. Václava Kurala, CSc., jednoho ze zvlášť významných českých historiků, který se zabýval česko-německými vztahy.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz