Co dalšího můžeme očekávat od Seehofera a Posselta?

I.

Německý tisk píše o prosincové návštěvě obou pánů v Praze s přiměřenou pozorností a hodnotí ji jako úspěšnou.

Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce naznačuje, že Horst Seehofer se pozval do Prahy sám. Toto tvrzení vrhá jiné světlo na představy mnoha Čechů, kteří se domnívají, že návštěvu Bavorů v Praze dojednal sám Karel Schwarzenberg při své listopadové návštěvě Bavorska a Petra Nečase pak postavil před hotovou věc. Proto také předseda vlády ČR Parlamentním Listům.cz napsal SMS, v níž uvádí, že zprávu o návštěvě Seehofera nemůže potvrdit. Výslovně dále uvedl: „Žádné pozvání pro bavorského premiéra neodešlo.“ Redakce PL následně napsala premiérovi ČR SMS, že ministr zahraničních věcí K. Schwarzenberg návštěvu již potvrdil. Nečas reagoval jednoznačně: „Potvrdit to může pouze premiér. Není pozvání, není návštěva.“

8.12.2010 Úřad vlády nakonec potvrdil, že na návštěvu Prahy přijede bavorský premiér Horst Seehofer. Vědělo se, že v jeho suitě bude i B. Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL).

Je velmi pravděpodobné, že uvedené nejasnosti nemůžeme svalovat jen na jakýsi informační šum mezi ministerstvem zahraničních věcí ČR a Úřadem vlády. Proto dosud nevíme ani to, kdo bavorskou návštěvu k nám skutečně pozval. Nelze vyloučit, že na návštěvu Prahy se pozval skutečně sám H. Seehofer, jak napsal FAZ. Svou oficiální cestou do Prahy však porušil jednu důležitou, již dříve stanovenou a do nedávna dodržovanou zásadu bavorských premiérů, že nevstoupí na českou půdu, pokud Česká republika bude trvat na Benešových dekretech. ČR na dekretech trvala a trvá přesto však do Prahy přijel. Aby však Seehofer neztratil svou tvář, vzal do své delegace mluvčího SL.

Sudetenpost, tiskový orgán sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku, uvedl, že již večeře u K. Schwarzenberga v Černínském paláci byla překvapením. Proběhla nejen ve zdvořilé, ale i srdečné atmosféře. Každý člen bavorské delegace seděl u svého kulatého stolku s několika hosty. Mezi pozvanými hosty byl i Martin Dzingel, předseda Zemského shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Po desertu šel H. Seehofer, patron odsunutých Němců, s B. Posseltem od stolu ke stolu a osobně ho představoval.

SP líčí i zajímavou diskusi o knedlících. O nich K. Schwarzenbeg prohlašoval, že jsou franckého původu. Na to sklidil velkou pochvalu od Seehofera, že zná dobře dějiny. Nálada byla, jak vidno, uvolněná a tisk nám jistojistě přinesl ty nejdůležitější a snad i utajované skutečnosti ze setkání na ministerstvu zahraničí.

O jednáních mezi P. Nečasem a H. Seehoferem toho však mnoho nevíme, kromě informací z učesané zprávy.

B. Posselt, přestože směl pouze sedět na večeři a nemohl se zúčastnit jednání s P. Nečasem, prohlásil po návratu do Bavorska, že byl šťastný. Horst Seehofer ve svém novoročním projevu uvedl, že úspěšná prosincová cesta Bavorů do Prahy zahájila novou kapitolu dobrého sousedství bavorsko – českého. Obě strany chtějí společně hledět do budoucnosti.

Dr. Hans Mirtes ve svém článku „Seehoferova návštěva v Praze a perspektiva pro sudetské Němce“, publikovaném ve SP z 13. ledna 2011, však zcela jednoznačně píše, že k budoucnosti náleží odškodnění sudetských Němců za ukradený soukromý a komunální majetek a samozřejmě i otázka práva na vlast. Autor článku dále radí: „Musíme mít vůli stát pospolu a ničeho se nevzdat, ani jmění, ani práva na vlast, jelikož my jsme z pohraničí udělali to, čím bylo, kvetoucí kraj se šťastným a vlast milujícím obyvatelstvem.“

Kdyby Sudetenpost nebyl oficiálním tiskovým orgánem sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku, mohli bychom uvedená slova bez dalšího přejít. Z téhož důvodu nemůžeme pominout ani údaje uvedené v SP z téhož dne: „Ztráty sudetských Němců v důsledku vyhnání činí 318 miliard euro.“ Ne tedy agresor, Němci, reparace nám, ale my, oběť, máme platit odsunutým Němcům odškodné. Mezinárodní právo sem, mezinárodní právo tam. Ostatně již Hitler prohlašoval, že právo je to, co Německu slouží.

29. ledna 2011 zasedalo v Mnichově celoněmecké předsednictvo sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jak uvádí Sudetendeutsche Zeitung z 4.2.2011, předsednictvo zdůraznilo očekávání, jež vložilo na bavorského předsedy vlády, že při následujících setkáních na všech úrovních budou tématicky a osobně začleněni i sudetští Němci.

II.

Abychom mohli správně odpovědět na otázku uvedenou v názvu textu, musíme se podívat alespoň do nedávné minulosti.

Na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v květnu 2010 v Augsburku, vystoupil i B. Posselt. Ve svém projevu zejména zdůraznil: „My dnes vzpomínáme slavnostní hodinu ve Wiesbadenu, jde o Wiesbadenskou dohodu mezi exilovými Čechy a sudetskými Němci, uzavřenou 3. srpna 1950. Tento dokument má podmaňující vizionářskou sílu, týkající se budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci…máme-li si připomenout tento dokument, který přesahuje i Chartu, jež je jednostranným prohlášením, zdůrazněme, že Wiesbadenská dohoda je oboustranným aktem, který zakládá dohodu mezi svobodnými Čechy v exilu (šlo o fašizujícího generála L. Prchalu a aktivní kolaboranty s nacisty v době protektorátu, pozn. red.) … a reprezentací národnostní skupiny sudetských Němců.“

Podívejme se v krátkosti na obsah tzv. Wiesbadenské dohody. Čl. 3 zakotvuje: „Obě strany považují návrat sudetoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ V čl. 5. se dočteme: „Obě strany jsou zajedno, že o konečném státně-politickém uspořádáni rozhodnou oba národy…, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

Tento tzv. vizionářský dokument, jak říká B. Posselt, vlastně předpokládá nejen návrat tzv. sudetských Němců do jejich „domoviny“, ale i budoucí federativní uspořádání mezi Čechy a Němci.

Od těchto představ sudetoněmecký landsmanšaft, samozřejmě ani Posselt, neustoupil. Ještě v pozdním létě r. 2010 Posselt se vyjádřil, že právě Wiesbadenská dohoda, by měla být alespoň orientačním ukazatelem při nastávajících jednáních bavorské delegace v Praze.

Své důsledně wiesbadenské myšlení rozváděl Posselt i v několika následných článcích. Např. dne 17. července 2010 poskytl rozhovor Lidovým novinám. Nejen název jeho článku „Jsme s Čechy jeden národ“, ale i jeho obsah jsou nebývale zajímavé. Cituji: „Já se na to dívám takto … nejsme dva národy, jsme jeden národ. Jsme „Böhmen“, což se bohužel jen těžko překládá do češtiny (znamená to zemské určení – z Čech, pozn. red.). Jsme si příbuzní, jsme jako bratranci a sestřenice, máme stejnou povahu, byli jsme spolu staletí, jen mluvíme různými jazyky. Češi nikdy neporozumí sami sobě, když nebudou mít sudetské Němce, a sudetští Němci nebudou rozumět, kým jsou, když nebudou mít Čechy. My se prostě vzájemně potřebujeme.“

V uvedeném textu jen tak mimochodem Posselt vytvořil nový národ, složený z Čechů a sudetských Němců. Naštěstí takový národ ve skutečnosti nikdy neexistoval a ani neexistuje. Realitou je český národ a čtvrtý bavorský kmen, který nebyl, není a nebude národem. Pravdou je též, že ani pan Posselt a velká většina příslušníků čtvrtého bavorského kmene, není z Čech, nenarodili se zde, ale z Bavorsku. Své bratrance a sestřenice mají také v Bavorsku. Je zbytečné je hledat v ČR, kde nejsou.

Termín Böhme, který má vyjadřovat zemské vlastenectví, by se měl vztahovat i na Čechy. I ti by se měli cítit být Böhme. Nebude jistě od věci, když si připomeneme, jak o uvedeném mluví Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí České republiky. V rozhovoru, který poskytl jednomu německému časopisu začátkem roku 2011, uvedl, že je Böhme, nikoliv Tscheche“. Jaká snad náhodná shoda s představami pana Posselta, ale až zarážející. Nebo je to jinak?

Ale nezapomeňme na to, že smluvní strany Wiesbadenské dohody, generál Prchala se svými stoupenci na jedné straně a představitelé tzv. sudetských Němců na straně druhé, mluví v čl. 5 o dvou národech, tedy o českém národu a sudetoněmeckém národu, které vytvoří Federální výbor. Takže tvrzení pana Posselta, že Češi a sudetští Němci jsou jedním národem, je již Wiesbadenskou dohodou dávno vyvráceno. Stačilo mu, aby si Wiesbadenskou dohodu alespoň přečetl.

Problém je v tom, že sudetští Němci byli vždy a jen národnostní menšinou, nikdy samostatným národem. Nechť zkusí se v Bavorsku ze čtvrtého kmene transformovat do samostatného národa a uvidí, co tomu řekne jejich patron.

Je zbytečné vyvracet všechny umělé konstrukce pana Posselta i jeho výmysly či dokonce lži. Držme se podstatného! SL předpokládá návrat všech odsunutých Němců a jejich potomků do jejich původní vlasti, tedy do České republiky, která by se z unitárního státu změnila ve stát složený, federaci česko-německou. Tento stát by především odškodnil Němce, potrestal viníky jejich odsunu. Němci by samozřejmě měli právo se rozhodnout, zda setrvají, a pokud ano, pak otázkou je jak dlouho, v rámci složeného česko-německého státu, či se připojí ke SRN. Ještě jedna možnost zde je a ta je pro pangermány nejvíce žádoucí. Aby země bývalé Koruny české, jako údajně dávné říšské země, se připojily k Německu.

Samozřejmě, že odsunutí Němci k dosažení těchto cílů potřebují české pomocníky. Vraťme se k projevu B. Posselta na 61. sjezdu. „Ptáme se vždy opět: Jaké úspěchy má činnost landsmanšaftu? Vedou rozhovory, dialog k něčemu? Jsou důkazy, že mají odezvu… krajané Toman Brod či Oldřich Stránský, dřívější vězeň z Osvětimi, dávají najevo svou sounáležitost, podobně jako i jiní četní hostě.“ Jejich seznam jsme již dříve uvedli. Posselt pokračuje: „Zvláště když pátráme po úspěších landsmanšaftu, musíme také konstatovat, že například novinář, který (pozn. red. – jde o D. Vondráčka) tento působivý dokumentární film (pozn. red. – Zabíjení po česku) s velkou odvahou dal dohromady zastaralé snímky, je dlouholetý partner pro dialog.“ Za takovéhoto partnera pro dialog B. Posselt dále uvádí profesora Rudolfa Kučeru. Kolik takových partnerů pro dialog má SL v ČR?

Jsou to však nejen partneři pro dialog, ale i značná část „českých“ médií. O „českých“ novinách v německých rukou si nedělejme iluze. Svého času dr. P. Pithart, i mnozí jiní, rovněž roduvěrní Češi, tvrdili, že německým vlastníkům nepůjde o prosazování německých zájmů, ale především o zisk. Dnes víme, že jim jde nejen o zisk, ale i o nejrůznější interesy, mezi nimiž ty české národní asi zcela náhodně již léta chybí.

Nevíme, zda partneři pro dialog se SL jsou mezi církevními představiteli. Víme však, že sudetoněmecké zájmy jsou jim blízké, zejména katolické církvi. Co říci např. tomu, že arcibiskup D. Duka přijal v nedávné době P. Bartoně, vedoucího kanceláře SL v Praze a požehnal mu. Ještě se nadto doznal k tomu, že pravidelně čte Sudetendeutsche Zeitung. Pokud církve v tomto kurzu budou pokračovat, budou dále ztrácet věřící. Možná, že některým je to snad i jedno. Své peníze od státu dále dostávají, do minulého roku byly stále větší, ač řady jejich věřících se v posledních letech značně ztenčily. Velmi litujeme této sudetoněmecké náklonnosti církví, které v době našeho obrození sehrály v podstatě velmi pozitivní roli. Doufejme, že na své češství nezapomenou alespoň někteří kaplani a faráři, nižší duchovenstvo.

Je pravděpodobné, že značná část vedení německé menšiny v ČR patří do tohoto nečesky uvažujícího spolku. V Prager Volkszeitung, bývalého tiskového orgánu Kulturního svazu občanů České republiky německé národnosti, autor Hans Gebe v článku „Nesnadná cesta k smířlivému gestu“ z 4.8.2005 uvádí:

„A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhrazena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. Paroubkova iniciativa se také potýká se stářím a vymíráním svých klientů. Události, o nichž se jedná, se odehrály již před 66ti a 60ti lety. A proto již není mnoho času.“ A tak účelové spojenectví církví a z „vlasti vyhnaných“ je zde jasně předvídáno. Jeho tmelem je získání miliard, přesněji desítek miliard, ze státní pokladny.

Do formujícího se seskupení patří i velká část poněmčelé i české šlechty, které jde také především o jejich rozsáhlé majetky. Soud za soudem již desetiletí probíhají. Zatím „šlechta“, kromě několika vyvolených, dostává v restitucích jen menší hodnoty. Pokud vše půjde nastoupenou cestou, pak, nelze vyloučit, že získají i miliardy.

Nedávno mi jeden Srb z Prahy, po zhlédnutí srbského televizního dokumentu „Srbové – národ, který mizí“, který se nesmí v Srbsku promítat, napsal, že největší nebezpečí pro Srbsko nyní hrozí zevnitř. Myslím si též, že pro ČR je tomu stejně. Pravdoláskaři v čele s V. Havlem i zjevní kolaboranti, jak jsem přesvědčen, připravují německé řešení neustále uměle zdůrazňované a provokované nějaké české otázky. Největší nebezpečí pramení z toho, že tito lidé mají pro šíření svých názorů, stanovisek k dispozici většinu „našich“ médií. Tlak na přepisování dějin stoupá, české národní vědomí je ničeno, zesměšňováno. Prostě to, co je české, není vůbec hezké.

Myslím, že těmto velmi nebezpečným vnitřním protičeským tlakům lze za určitých předpokladů odolat, pokud nebudou spojeny s mohutným podpůrným mocenským působením sousedního Německa. A to je již další kapitola.

III.

V plánech SL hraje velmi významnou úlohu Bavorsko. Horst Seehofer, bavorský premiér, je ochráncem tzv. čtvrtého bavorského kmene. Také tento pán v Augsburku na adresu sudetských Němců mluvil o svém respektu k nim, k jejich výkonům a k postoji jako národní skupiny. „Nenechali jste se porazit ztrátou své vlasti a jmění, bezprávím vyhnání a strašným bezprávím, které jste zažili… V české televizi bylo možno vidět dokumentární film, který ukazuje vraždění Němců…Proč dosud v České republice nebyl zrušen amnestijní zákon? Jak to zapadá do hodnotové společnosti v Evropě? … Máme zde samozřejmě Benešovy dekrety nebo stavění pomníků Benešovi… Takové dekrety jsou rozdělovacími čárami, jsou zdmi, které jsme vlastně před 20 lety v Evropě překonali.“ Tak a podobně mluvil H. Seehofer. Nijak si nezadal s projevy jeho předchůdců v úřadu premiéra Svobodného státu Bavorska.

Na sjezdu v Augsburku také vystoupila dr. E. Steinbachová, předsedkyně „Svazu vyhnanců“ (BdV). Také ta osvědčila svou hlubokou spřízněnost se SL.

Nejen však v Bavorsku a ze strany BdV se mohou sudetští Němci těšit podpoře, ale i od vládnoucí koalice CDU/CSU a FDP. Paní Angele Merkelové, kancléřce SRN, která je známá svými prohlášeními o vyhánění Němců již v dřívější době, byla v jejím úředním sídle v Berlínu v lednu 2011 udělena Evropská cena, nejvyšší vyznamenání Panevropského hnutí. O udělení této ceny se zasloužil úřadující předseda Evropské společnosti Coudenhove-Kalegri, princ Mikuláš Lichtenštejnský, jehož zemřelý otec, kníže Franz Josef se jako rodilý Moravan a vévoda z Opavy a Krnova zúčastnil téměř všech sjezdů odsunutých Němců. Při slavnostním předávání ceny po boku prince Lichtenštejnského stál sám B. Posselt. Kancléřka byla zřejmě po zásluze oceněna.

Koalice vládnoucích politických stran také prosadila, aby ve SRN byl 5. srpen vzpomínán jako den vyhánění. „Celoněmecký památný den vyhánění by byl přiměřeným oceněním nevyslovitelných utrpení milionů vyhnanců“, řekl Herman Gröhe 10 února 2011 v Berlíně. Den vyhnání, vzpomínaný 5. srpna má připomínat 5. srpen 1950, kdy odsunutí Němci podepsali „Chartu německých vyhnanců“.

Opozice a Ústřední rada Židů označují památný den vyhnanců za špatné řešení. Ve společném prohlášení i 68 historiků z Polska, České republiky, ale také z Německa a jiných zemí považuje úmysl pravicových Němců vyhlásit 5. srpen za „Památný den vyhánění“ za falešný signál.

Na 5. srpna připadá výročí Charty německých vyhnanců, již v roce 1950 podepsali zástupci vysídleneckých organizací, mezi nimi také například vysoce postavení důstojníci jednotek SS. Pro to, aby Němci každý rok v tento den vzpomínali na vysídlence ze zemí střední a východní Evropy, minulý týden hlasovali poslanci stran vládní koalice křesťanských demokratů a liberálů. Chartu německých vyhnanců považují za mílový kámen na cestě k usmíření a připomínají, že vysídlenci v ní odmítají »pomstu a odplatu«.

Podle historiků je ale tento dokument tím nejhorším základem pro vzpomínkový den na vyhnance. »V Chartě není ani slovo o příčinách války, o hromadných zločinech nacistů, o vraždách Židů, Poláků, Sintů a Romů, o sovětských válečných zajatcích a jiných pronásledovaných skupinách,« uvádějí v otevřeném dopise historikové, mezi nimi přední odborníci na německo-české nebo německo-polské vztahy. V Chartě podle nich také chybí slovo »smíření« a za jejich požadavkem »práva na vlast« se v roce 1950 skrývala snaha o změnu poválečných hranic.

Polský historik Krzysztof Ruchniewicz krok německých poslanců označil za návrat do dob studené války, nelíbí se ani Americkému židovskému výboru (AJC). Charta německých vyhnanců »není žádným příspěvkem ke smíření, protože v zásadě žádný nárok na pomstu a odplatu neexistuje, obzvláště ne v demokracii,« uvedla k dokumentu německých vysídlenců Deidre Bergerová z berlínské pobočky AJC.

»Němečtí politici věděli, že záležitosti týkající se nedávné minulosti a smíření s Polskem nebo ČR jsou citlivé, přesto se kvůli tomu, aby získali hlasy, rozhodli pro konfrontaci se sousedy,« řekl v listu Gazeta Wyborcza Ruchniewicz. Podle polského deníku se poslanci chtěli zalíbit konzervativním voličům ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, kde se koncem března budou konat volby do zemského sněmu.

Proti plánu německých poslanců připomínat si den vyhnanců se už minulý týden ohradilo polské ministerstvo zahraničí. Neslouží podle něho dialogu a partnerské spolupráci a porozumění mezi Poláky a Němci. Navíc text z r. 1950, kdy byla charta „vyhnaných“ schválena, neobsahuje ani slůvko o „příčinách války“ a o nacistických hromadných zločinech. Že němečtí „vyhnaní“ sami prohlásili, že událostmi této doby byli nejvíce postiženi, je z hlediska těchto zločinů „jenom groteskní karikatura“.

Ministerstvo zahraničních věcí ve Varšavě německé parlamentní usnesení kritizovalo. Z polské strany viděno: je zde řada zneklidňujících činitelů, text nerespektuje historický kontext druhé světové války. Takový dokument by nesloužil německo-polskému porozumění.

Usnesení spolkového sněmu, odhlasované stranami CDU, CSU a FDP nezapadá do všeobecného záměru ponechat citlivé téma „vyhánění“ historikům. „Vyhánění“ Němců po skončení druhé světové války bylo důsledkem Němci zahájené války a německých zločinů.

Již v průběhu druhého pololetí r. 2010 E. Steinbachová, předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV), kdy hluboce ponížila polského politika Wladyslawa Bartoszwského, a na adresu Polska prohlásila, že nese spoluodpovědnost za vznik druhé světové války, sklidila velkou vlnu kritiky.

Quido Westerwelle, ministr zahraničních věcí SRN, se důsledně zastal napadeného polského politika. Podobně tak učinili představitelé všech poslaneckých klubů ve spolkovém sněmu. Christoph Sträser (SPD) prohlásil, že z hlediska opozice je Steinbachová v parlamentních funkcích neúnosná. Dále kategoricky zdůraznil: „ Spolupráce se Steinbachovou ve výboru pro lidská práva není možná“.

V této situaci se A. Merkelová rozhodovala, co udělat s touto obecně nežádoucí funkcionářkou a poslankyní za CDU. Steibachová proto udělala jeden úhybný manévr. Pronesla pár vět, které mohly připomínat omluvu. Přešla však také do protiútoku. Postavila se do pozice na pravém křídle své domovské strany. V té době, samozřejmě zcela náhodou, byl udělán jeden „průzkum“ veřejného mínění, jehož závěr zněl, že stranu napravo od CDU by volilo až 20% voličů. A tak si A. Merkelová vzpomněla na společné projevy, které pronesla se Stainbachovou na tzv. Dni vlasti, na zájem mateřské strany. A paní Steinbachová zůstala ve stranických funkcích bez ohledu na silný odpor proti ní, který panoval snad ve všech politických stranách. Sudetenpost dne 13.12011 napsal, že neústupnost se Steinbachové vyplatila.

Co z tohoto můžeme vyvodit? Jednoznačně to, že CDU/CSU stojí za Steinbachovou, za její vyhnaneckou politikou. CDU však nikdy nepůjde v této podpoře tak daleko jako CSU. Přesto zřejmě „profesionální vyhnanci“ můžou s takovou zásadní podporou počítat. Proto můžeme očekávat zvýšený tlak z Bavorska. Seehofer bude s větší rozhodností podporovat zájmy sudetských Němců a Posselt této snad neopakovatelné příležitosti se bude snažit maximálně využít.

S využitím internetových materiálů připravil dr. O. Tuleškov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz