Česko-německé vztahy

I. část

PhDr. Pavel Macháček


Celkově k současné situaci:

Václav H a v e l 17.2.1995: "Představitelé demokratického Německa dávno veřejně pojmenovali německou vinu za nacis­mus, aniž se pokoušeli o nemožné, totiž vrátit dějiny kamsi před druhou světovou válku".

Charakter politiky henleinovské SdP (Sudetendeutsche Partei) a SL (sudetoněmecký landsmanšaft) je stejně agresivní kladením nepřijatelných požadavků. SdP se tehdy zasloužila o rozbití ČSR a výrazně přispěla ke vzniku strašné II. světové války. Dnes chce SL znemožnit dobré soužití mezi ČR a SRN!

Prof. Eduard G o l d s t ü c k e r: "Hrůzy 7 let protekto­rátu znemožnily další soužití Čechů a Němců v zemích Koruny české! Avšak SL se už půl století snaží vrátit mezinárodní situaci do období Mnichova, ke kterému tehdy výrazně přispěl. Tím chce revi­dovat výsledky II. světové války! Jeho program tzv."20 bodů" to dokazuje.“

České pohraničí je tisíc let nedílnou součástí zemí Koruny české a nikdy nepatřilo Němcům ani žádnému německému státu. Jestliže je někomu umožněno přistěhovat se a usídlit na území jiného státu, nevzniká tím pro něj právo rozhodovat o tomto území. Jeho vlastí může být pouze jeho nový stát. Právo na sebeurčení je mezinárodně uznaný pojem. který se týká národů - ale nikoliv národnostních menšin! Uplatněno jinde by změnilo hranice téměř všech států Evropy.

Odsun Němců z ČSR byl nepředvídaným důsledkem Mnichova, který vyvolali sudetští Němci (sN) a válečná porážka Německa!

Propagandistické tažení SL proti odsunu obecně a proti jeho „hrůzám" je jen zástěrkou pro skutečné cíle SL:

1. zastřít teror Němců proti Čechům zejména v létech 1938 - 45

2. připravit veřejná míněni na "legalitu" návratu sN do ČR

3.neprávem si vymoci obrovský majetek.

Odsun se udál v rozbouřené době, kdy ještě pokračovala válka jako společenský jev. Den 8.5.1945 byl jen právní akt. To, co dělali Němci 7 let Čechům, dělali někteří Češi v tehdejší zjitřené době ještě krátkou dobu Němcům Tehdy neexistoval dnešní humanistický pohled!

Po skončení pohnutých časů vyhlašují všechny státy amnestii za násilné činy. Udělal to Hitler v Reichsgesetzblattu 7.6.1939, stejně jako ČSR zákonem č.115 /1946 Sb.

Kdyby SL ještě dnes stále neprovokoval svými nesmyslnými požadavky, Češi by už byli za to půl století zapomněli na utrpěné křivdy.

Kdyby byl SL "soukromou" organizaci sN, jeho požadavky by rov­něž byly "soukromé" a nebylo by nutné na ně reagovat z ústavních míst ČR. Protože však jsou zastoupeny v Sudetoněmecké radě,která řídí politiku SL, z 1/3 hlavní politické strany ve SRN, spoluurčuje vláda SRN generální linii vyděračských záměrů SL. Navíc jej finančně bohatě podporuje. Obdobné je postavení bavorské vlády k SL. Kdyby tamto masivní podpora SL vládou SRN neexistovala, nemohl by SL tak drze vystupovat proti ČR!

Pokud se německý národ a jeho vláda „smířily se ztrátou vlasti" v dnešním západním Polsku a plně uznávají polské západní hranice, měli by to učinit i s hranicí ČR!


Historie

Od vzniku českého státu do r. 1848

Na východním okraji východofranské říše (z níž se vyvinula později Svatá říše římská jako univerzalistický nadnárodní útvar) vznikly v 9. – 10. století paralelně vedle Velkomoravské říše tři státy, jež existovaly už trvale i po jejím pádu: stát český, polský a uherský. Český stát, resp. alespoň jeho historické jádro (Čechy, Morava, Opavsko) má prakticky po 1000 let neměnné hranice, v lucemburské době byl středoevropskou velmocí. V r. 1918 se historickým i právním dědicem českého státu stala Československá republika, nyní je jím Česká republika.

Tzv. svatá říše římská byla volným spojením nejprve několika desítek, pak více než stovky právních subjektů, vévodství, marek, biskupství, říšských měst atd., od r. 1212 byl český stát jediný, jenž měl titul království, byl jedním (od Karla IV. prvním) ze sedmi kurfiřtů-volitelů krále/císaře. K Svaté říši římské náleželo v dějinách dnešní Nizozemsko, Belgie, značná část Francie, severní Itálie atd., tedy oblasti zcela neněmecké. Ztotožnění říše s německostí platí až pro její poslední úpadkové období, kdy je skutečně omezena na dnešní Německo, Rakouské alpské země a země Koruny české.

Předkové sudetských Němců přišli do českých zemí jako kolonisté na pozvání českých panovníků, resp. šlechticů, přicházeli v několika vlnách od 12. století, poslední velká kolonizační vlna byla po třicetileté válce, pak znovu v tereziánské a josefínské době.

Habsburská říše, později označovaná jako „Rakousko“, vznikala během 16. a 17. století dynastickou cestou, pojítkem bylo turecké nebezpečí, české země byly hlavní hospodářskou základnou. Za stavovského státu ovšem české stavy střehly např. výlučnost úřední češtiny, teprve Obnovené zřízení zemské z r. 1627 zavádí formálně rovnoprávnost němčiny s češtinou, vzhledem k přeložení státního centra do Vídně nabývá němčina vrchu. Kulturní oslabení českého národa v důsledku masové emigrace evangelické šlechty a měšťanské inteligence. S obranou češtiny se můžeme setkat již u jezuity B. Albína v druhé polovině 17. století.

Národní obrození je procesem vytváření novodobého českého národa. Na obrození se v jeho vědecké části podílejí i čeští Němci (např. Dobner). Původně má ráz většinou zemský, moravský, český, teprve v Jungmannově generaci nabývá převahy rys jazykový., jazyk patří k základním rysům národní identity.


Boj za rovnoprávnost Čechů v Rakousku

Revoluční rok 1848 otřásl feudálně-byrokratickým absolutismem Vídně. Vyhraňují se národní postoje Čechů a Němců v Čechách. V té době frankfurtský parlament se pokusil vybudovat nový demokratický stát všech Němců - vychází však z modelu Svaté říše římské, chce tam zařadit i Čechy, Poláky a Slovince, poskytnout jim jen jakousi regionální kulturní autonomii, politicky je považuje za Němce.Česká politika ústy Palackého („Dopis do Frankfurtu“) to odmítá: „Češi nikdy nebyli a nemohou být součástí ´německého národa, vazba k Říši kdysi byla vazbou jejich panovníka, nikoli národa.“

Češi a další středoevropští Slované hledají útočiště v Rakousku, spravedlivém ke všem svým národům, jež by je chránilo před expanzí jak Ruska, tak Německa. To se stává směrnicí české politiky až do r. 1914.

Postupná demokratizace Rakouska od r. 1861 (rozšiřování zatím kuriálního volebního práva až po všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo do parlamentu r. 1907) vede pomalu, ale jistě k posilování českých pozic, postupně sílí také hospodářská moc českého národa. Opakované snahy o tzv. „česko-německé vyrovnání“ ztroskotávají na odporu českých Němců, kteří privilegované postavení převzaté z absolutistické minulosti považují za své „právo“. České snahy o zrovnoprávnění byly trvale poškozeny a zablokovány tím, že v r. 1867 byl uskutečněn dualismus ( samostatnost Uher, stát se mění v Rakousko-Uhersko spojené unií), 1868 dokonce i zaostalá Halič dostává autonomii a stává se centrem polského národního kulturního života (tvrdý útlak v pruském a ruském záboru Polska), proti obdobnému postavení Českých zemí se postavili na odpor Maďaři a Němci z se zemí Koruny české.

Za první světové války 1914-1918 se Rakousko-Uhersko dostalo do vleku Berlína, rakouští i sudetští Němci chtěli využít dočasných úspěchů na frontách k radikální změně ústavních poměrů v Rakousku: Odloučit Halič a Dalmácii, v říši by zůstali jen Češi a Slovinci jako menšina. Říše měly být plně germanizována, výlučný úřední jazyk němčina, zablokování dalšího vývoje školství Čechů a Slovinců, atd. Rakousko-Uhersko nebylo prvořadě poraženo na frontách, ale zhroutilo se zevnitř.

V Praze byl 28. října vyhlášen svobodný československý stát.


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz