Den státnosti - 28. září nebo 28. říjen?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28. září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století.
Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou christianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů /Franků, Bavorů, Sasů/ pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. /V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí./ Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. /Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy./ Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství /stalo se r. 973/ lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loajální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.
Do tohoto období spadá i život knížete Václava /922 – 929 nebo snad 935/, čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r. 929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I. Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas /+1125/ a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.
Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení /podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily/ byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti Zvláště v osobě sv. Václava a jeho kultu získala postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství /973/ a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce /+997/.
Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svatosti. A tak se stal sv. Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .
Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13.stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ . A „vévoda české země, kníže náš“, není zpodoben jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé /např. A. Dvořák nebo J. Suk/, ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho postavu J.V.Myslbek. Sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.
V posledním roce l. světové války, za času úzkosti a bolesti vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme alespoň měsíc „Září“: Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti 1918 a pak se s ním loučí 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“
Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. 2.republiky.
Na základě Mnichovské dohody /30.9.1938/ obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvatel české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému l. republiky. President E.Beneš abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel nové státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti k všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, l. odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“.
Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.
Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové 2. republiky našli v knížeti Václavovi.
J.Rataj zrození svatováclavské tradice 2. republiky /a poté protektorátu/ líčí takto:
„Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv.knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost 2. republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.“ Sv. Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu.“/J.Rataj/
Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.
Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze vzývaný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podvrhovat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.
Pravým základem našeho současného státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2.světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech.
Odbojáři musí hájit prezidenta
Když v poslední době sledujeme zprávy zahraničního tisku - převážně německého a rakouského - co vidíme ? Ať je to Die Welt, Frankfurter Allgemeine, Kurier, Kleine Rundschau atd. - nepřetržité záplavy pomluv našeho prezidenta pana Zemana. Pro tisk našich západních a jižních sousedů je náš prezident jednou feudálem, podruhé diktátorem, potřetí Hitlerem, počtvrté Gottwaldem, ne-li Stalinem, politickým šarlatánem, atd. do nekonečna. Tyto útoky nejsou ojedinělé - jsou soustavné a promyšlené. U nás tyto útoky podporuje zejména strana pana zahraničního knížete. Pan zahraniční kníže - u nás občan Schwarzenberg - sám se vyjádřil nejednou o panu prezidentovi velmi nectně - v poslední době až se to jevilo schizofrenicky, kolísal mezi Klementem a Adolfem.
Na tomto místě nehodnotíme postoj pana prezidenta, který si ostatně dovede poradit s takovými výlevy sám. Hodnotíme postoj české veřejnosti k panu prezidentovi. Doposud je to postoj buďto rozpačitý, u menšiny národa vyloženě nepřátelský, zaznívající zejména z kruhů takzvaných elit a celebrit (?), a ponejvíce postoj hlubokého mlčení. My odbojáři z Boskovic se domníváme, že to je špatně.
Všude ve světě u fungujících států, nerozvrácených vnitřními rozpory nebo občanskými válkami, vidíme, že národy ponejvíce hájí své vrcholné představitele proti útoků jakéhokoli druhu. Británií počínaje a Čínou konče.
Proč se odbojáři mají stavět za svého prezidenta a proč ho mají obhajovat? Protože tento pan prezident hájí zájmy republiky. Pan prezident hájí přirozenou suverenitu našeho státu, aniž by potlačoval jeho zapojení do Evropské unie. Pan prezident dokáže proti všem útokům a zavilým odpůrcům obhájit i dramatickou historii republiky po skončení II. světové války. Pan prezident dokáže označit historické věci pravými jmény. Pan prezident dokáže označit hrdinství hrdinstvím, oběti oběťmi, zradu zradou, kolaboraci kolaborací. To jsme postrádali především u prvního popřevratového prezidenta, který naprosto převrátil a nepřijatelně zohýbal výklad naši poválečné historie - a byl v tom podporován zejména panem zahraničním knížetem. Jeho poslední odešlý následovník v tomto směru byl pan expremiér, který svou "lítostí" v Bavořích za hlasitého jásotu našich nepřátel nasadil tomuto dějinnému paobrazu našeho státu korunu.
Co je potřeba zdůrazňovat čas od času našim mladším generacím v rodinách i na veřejnosti. Především fakta naší státnosti. Naše republika, jejíž vymoženosti (přes veškerou dnešní krizi a rozval) mladí přijímají jako jakousi automatickou samozřejmost, tu nebyla od věčnosti. Republice předcházela třistaletá cizí monarchie s usurpátorskou dynastií, kde jen výjimečně byli osvícenci jako Josef II. Odbojáři v první řadě musí mladším zdůraznit, že výklady o idyle rakouského mocnářství patří v lepším případě do říše pohádek a v horším případě do lžimýtů. Teprve díky našim osvícencům, kteří zahájili národní obrození na počátku 19. století se národ vzpamatoval z dlouholeté agonie. Řeči o barokní kultuře a civilizaci jsou zcela zavádějící. Byla to sice vysoká kultura, ale národu cizí, povýšená a protikladná. Dále je nutno odmítnout řeči o husitství jako katastrofě našich dějin. Právě husitství vyvrcholilo věkem poděbradským, věkem husitského krále a jagellonské éry. Husitství dalo základ německému protestantismu a emancipaci řady německých zemí po náboženské stránce od římské vševlády. Oceňují to i renomovaní němečtí historikové. Husitství u nás zahájilo éru náboženské i společenské emancipace, kterou přervala až bělohorská katastrofa.
Někdy není třeba jít až tak daleko do dějin. Někdy stačí našim mladším poukázat na hrozný konec rakouského mocnářství a na jeho všeobecný úpadek, jenž inicioval I. světovou válku. Monarchie za války nedala porobeným národům, které jí dodávaly kanonefutr na bojiště po milionech, ani kus chleba - a v posledních letech války vojenská rakouská junta krvelačného arcivévody Bedřicha a jeho nástupců nechala střílet i do hladových dělnic! (Prostějov a jiná místa). Naše babičky říkávaly - I. válka byla strašně hladová. Stačí si i přečíst vzpomínky manželky Karla Čapka Olgy Scheinplugové... Je třeba připomínat rakouské tábory smrti, jako byly Jindřichovice, které jsou považovány Srby za I. protokoncentrační tábor na světě. Zahynulo tam 20.000 Srbů a Rusové i Italové.
Dále je třeba říkat mladým - bez legionářů v Srbsku, Francii, Itálii a zejména v Rusku by žádná republika nebyla. Rakušané měli dávno před Hitlerem připraveny plány na vystěhování Čechů do Ruska po vítězné válce. To dnešní mladí vůbec nevědí - protože se to ve školách neučí !
Je třeba zdůraznit, že I. ČSR nebyla ideálem, ale počátkem demokratické státnosti. Měla řadu stínů, ale klady zásadně převážily a republika si vysloužila kladná hodnocení od řady evropských vzdělanců a státníků. Že republika nezvládla nápor mnohem silnějšího agresora, nebylo její chybou ani to nebylo vinou "chybné konstrukce dějin", jak lžou neustále sudeťáci. Prezident Beneš resignoval na obranu státu teprve po opuštění Francií a Británií, ne dříve!
Konečně je třeba mladým říci - měli jsme ve válce na všech frontách naše zahraniční vojáky a domácí odboj nezačal roku 1945
Ten roku 1945 vrcholil! Je třeba jim říci - to nebyly jen šarvátky v lesích, domácí odboj a SNP vázaly tisíce vojáků wehrmachtu, kteří by jinak šli na východ nebo do Francie či Afriky. Konečně je třeba jim říci toto - odsun Němců nebyl jen u nás, byl v řadě porobených zemích počínaje Francií a konče Jugoslávii. Dále je třeba říci - odsun nevymyslel prezident Beneš, ale prvním autorem myšlenky odsunu byl sám Mnichovan Neville Chamberlain, cítící se zrazený zločincem Hitlerem. Myšlenku převzal Winston Churchill a přednesl ji v Postupimi. Byla schválena velmocemi a naplněna nejen u nás, ale i na Balkáně, v SSSR, v Polsku, v Jugoslavii, v Rumunsku, ve Francii atd.
Prezident Zeman má, jak již několikráte prokázal, naprosto jasný přehled o této naší moderní historii a dovede ji též stručně a výstižně obhájit. Proto mají odbojáři podporovat svého prezidenta. Proto mají rozkrývat a odmítat nesmyslné teorie a výklady pana zahraničního knížete, jenž svými výroky o dr. Beneši vyvolal dojem zemského škůdce republiky.
Do Haagu na mezinárodní soud by bylo třeba posílat úplně někoho jiného, než tam povolávat ducha dr. Beneše po způsobu krvelačného Lammingera z Albenreuthu - katana Koziny a statečných Chodů.
I odbojáři musí nazývat věci pravými jmény a řici - dost bylo nesmyslů a lží o republice ! A říkat to doma i do zahraničí. Proto je třeba hájit jméno a pozici našeho prezidenta.
Za boskovické odbojáře Jiří Jaroš Nickelli
Kdo a proč by se měl krotit v české společnosti
Onehdy v Národním Osvobození v úvodním fejetonu o Ležácích, přisoudil autor mé dceři, jak ona sama říká, úlohu "krotitelky" mých "více než ostrých článků" věnovaných nejen otázkám protektorátní kolaborace, obhajoby prezidentů Beneše a Svobody, obhajoby našeho předsedy ČSBS, kritice církve římské a pana knížete, především obhajobě českých národních zájmů. Jestliže toto vše má býti "kroceno", pak jsou hlasatelé těchto názorů "naprosto mimo mísu", jak se hovorově říkává v těchto krajích.
Do Národního Osvobození jsem psal více než čtrnáct let bez honoráře jen proto, abych hlásal názory a stanoviska nejen svá, ale drtivé většiny odbojářů Blanenska a Boskovicka, které už řadu let zastupuji v okresním výboru našeho svazu. Stejně tak jsem vystupoval i jako člen výboru legionářské jednoty z Brna. Ale to jen na okraj.
K věci našich současných poměrů jen tolik. V této společnosti, jež nevzkvétá, stíhané všemožnými krizemi, rozvrácené společenskými skandály, proti nimž blednou jako folklór skandály I. ČSR i některé z éry socialismu, by se měli krotit ve veřejném vystupování především nejen naši politikové a společenští předáci, ale i zástupcové státních i veřejnoprávních institucí a dokonce i představitelé církví, zejména oné církve nejmocnější, římské.
Z množiny odstrašující příkladů uvedu jen dva, které pokládám za signifikatní pro neblahý stav české společnosti, české politiky, i českého práva.
První příklad je neuvěřitelné lhaní našeho pana ministra Schwarzenberga, zahraničního knížete, u nás občana Schwarzenberga, o tzv. Benešových dekretech. Pan Schwarzenberg začal lhát o dekretech již před presidentskou kampaní, a tuto lež dovršil svým nejapnými výroky o naší kolektivní údajné vině na odsunu jím chápaném jako vyhnání, Němců, kteří si říkají vymyšleně sudetští.
Posílat posmrtně pana prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše na pomyslný soud válečných zločinců v Haagu je nekřiklavějším zostuzením našeho vynikajícího státníka, jenž se zasloužil o stát, od doby neblahého protektorátu. Obviňování dr. Beneše jeho dnešními tzv. kritiky je naprosto stejné, jako obviňování na jeho adresu padající z úst tzv. protektorátní vlády a novinářských kolaborantů III.reichu. Jest si přečísti jakékoli protektorátní noviny.
Jestliže pan ministr zahraničí říká, že prý tzv. Benešovy dekrety neplatí už dvacet let, je opět mimo mísu, jako předchozí hlasatelé. Ironií osudu právě v době, kdy pan zahraniční kníže pronášel tuto veřejnou lež, v Olomouci u Vrchního soudu soud s autorkou žalované knihy CUI BONO RESTITUCE Mgr. Nečasovou, o knihu mimo jiné i mými dvěma stranami nálezů o kauze. Měla se omlouvat rájeckým restituentům za pravdivé výroky o jiném knížeti kolaborantu III.reichu. Byla tč. osvobozena. A tč. byly osvobozeny i mé nálezy. (Až do dalšího výroku dovolacího soudu...) Na čem? Na platnosti prováděcích předpisu k tzv.Benešovým dekretům, zejména ústavního dekretu 33.
Pan zahraniční kníže hlásal - dekrety neplatí - soud hlásá, soudíme podle dekretů ! A to je jen jeden z mnoha případů, kdy se soudí podle dekretů. Rozčilení restituenti třeba z Opočna, Choltic, Turnova, Mikulova, a odjinud, kteří doslova vyhořeli na dekretech, by nám o tom mohli říci své...(Pravda je, že jsme k tomu jako vlastenci a odbojáři také přiložili archivní, dokumentační a jiná polínka. Proto je nám idiotsky přisuzována zášť, nenávist, závist a další nepěkné vlastnosti. Pátou kolonou našich kolaborantů, "hledačů nových identit" - čti renegátů, a obdivovatelů knížat.)
O tom, že president dr. Edvard Beneš nebyl žádný válečný štváč, natož válečný zločinec, který by se měl morálně posílat do Haagu před mezinárodní tribunál, snad není třeba vůbec vésti diskusi. Jen by naši politikové, kterým je opravdu na srdce zájem republiky, měli otevřeně říci panu zahraničnímu knížeti - "Pane Schwarzenbergu, buďte tak laskav, a přestaňte už konečně hovořit o věcech, o niž máte jen neurčitou představu, popřípadě náhledy získané od německých a rakouských kritiků Beneše. Přestaňte hanobit presidenta Beneše nepravdami a dokonce i lžemi o jeho vymyšlené vině na odsunu čs. Němců. Protože jste ve státě, kde platí zákon - Dr.Beneš se zasloužil o stát. Tak jako TGM, jenž říkal - Bez Beneše bychom republiku neměli".
Druhý příklad je postoj pana kardinála Duky k dopisu osvícené spisovatelky Lenky Procházkové, historika dr.Grygara a režiséra Dvořáka Jeho Svatosti papeži Františku ve věci tzv.církevních restitucí. Paní spisovatelka se svými přáteli pravdivě popsala právní chaos, z něhož vznikl zákon o církevních restitucích, zákon, jež pominul snad všechny právní a morální normy stávajícího státu a pod heslem propagace nápravy tzv. bolševické křivdy napáchané údajně po převratu 1948 přiřkl zejména církvi římské nejvíce majetku od doby pobělohorské (!!!). Pan kardinál se vyjádřil velmi nectně o petentech a autorech tohoto dopisu. Přitom zamlčel všechny okolnosti této absurdní tzv. restituce - ve skutečnosti restaurace majetkového triumfalismu církve katolické. Pan kardinál hodil všechny petenty do jediného pytle postkomunistů a nepřejícníků nebohé církve. Přitom opak je pravdou.
Takže právě autoři takových výroků a takových tvrzení by se měli, jak v české veřejnosti, tak zejména ve vztahu k evropské unii a všeobecně k zahraničí, převelice krotit ve svých výrocích. A nikoli my, zástupci odbojářů a legionářů, kteří hájili tuto republiku dvakrát v dějinách, tuto republiku nerozkrádali, neničili a nevynalezli ohavný vynález tzv. legitimní loupeže, zvaný tunel.
Konečně se musím vyjádřit k třetímu koši lhaní a nutnosti krocení.
V současnosti je to znovu nesmyslně otevřený skandál postavení tzv.mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Obhájci starého mocnářství, a katoličtí triumfalisté, melou monotónní písníčku o "anarchokomunistovi" Frantovi Sauerovi (ve skutečnosti pražském bohémovi, ne nepodobném Václavu Havlovi v některých ohledech), a oplakávají stržení mariánského sloupu jako jakýsi věčný zločin novodobého českého národa snad ne na samotné Panně Marii ??? Samozřejmě je opět pravdou opak. Skutečná podoba i celá realizace mariánského sloupu byla triumfem Habsburgů, triumfem katolického militantního katolicismu zpitého pobělohorskou porážkou protestantů a jejich totální genocidou u nás. Čtyři ďábelské chrliče v rozích postavce sloupu měly chrlit oheň a síru na české kacíře. Toto chceme obnovit ??? Jestliže dojde k obnově podle původních propozic, bude to největší potupa Čechů ne od roku 1948, ne od roku 1938, ale od roku 1918 !!! Politikové by se měli konečně vzpamatovat a nabádat orgány, aby toto třeštění zarazili. Pokud se chce vést ekumenický dialog mezi protestanty a katolíky, nechtě se na Staroměstském rynku postaví jakákoli pěkná socha Panny Marie bez ohavného potupného sloupu ! Jinak instalace sloupu vzbudí politické a společenské vášně. Katolíci se budou shromaždovat u sloupu, husité budou protestovat u Jana Husa. A jednou dojde ke střetu a občanské válce o idiotsky obnovený triumfální sloup. Podle mne husity Panna Maria žádný sloup nepotřebuje. Jí myslím stačí víra věřících - a třeba i pěkná socha ! Ne pobělohorský sloup vrahů pravé české šlechty a měšťanstva.I tito zastánci a fanatici tzv. mariánského sloupu by měli být především kroceni. Všemi českými osvícenci.
Za odbojáře Boskovicka a Blanenska dr. Jiří Jaroš Nickelli,předseda OV ČSBS Boskovice
Návrat žádaný a nežádoucí
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Jen velmi zřídka komentuji či odpovídám na články v českém tisku. Některé, jako zamyšlení studenta MU v Brně Mirka Návrata "Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané-co teď?" ve Svědomí č.3, 2013, si o to ale přímo říkají. Jeho výzva čs.exulantům a krajanům v zahraničí k návratu domů se i v jiných periodikách čas od času objevuje, vždy v souvislosti s různými krizemi. Mohu k problematice kvalifikovaně něco říci, tedy zde předkládám svá poznání a praxi:
Československo mělo a má obrovský potenciál lidí inteligentních a pracovitých na všech stupních občanských aktivit, kteří se i v nejtěžších podmínkách exilu a ciziny uplatnili a prosadili. Bariéry, které se před cizince v některých zemích staví, jsou velmi obtížné a ne všichni architekti, inženýři a profesionálové z jiných oborů se dostali k tomu, co byli školeni a v čem vynikali. I nejlepším lékařům trvalo léta než se propracovali a "doškolili" (dle zákonů té které země) na místa, která odpovídala jejich skutečné kvalifikaci. Pečení holub i navzdory všem představám se prostě nevyskytují. Na západě od našich čs. hranic nebyl a není ráj a "americký sen" ("American dream") není pro všechny. To co Čechoslováci ve světě dokázali vyžadovalo enormní a cílevědomé úsilí. Je nesmírný rozdíl, když za sebou máte svoji zem, své školy, instituce a svůj jazyk, prostě své národní zázemí, a proti tomu situaci uchytit se sám v cizí zemi. Cizina je často bez zájmu a ještě s jejich vlastními starostmi o jejich zaměstnanost, jejich prestiže a priority a jejich zápas o místo na slunci. Přesto jsme se v soutěži neztratili a ještě pracovali v exilových organizacích pro naší otčinu bez nároků na "slávu" a finanční odměny.
Snad nejlépe a jako krystalem to dokazuje Biografical Directory Czechoslovak society of Art and Science, SVU (Společnosti pro vědy a umění) šesté vydání (!) ve Washingtonu, D.C. roku 1988,' jinak výtisk z mé referenční knihovny. I když nezahrnuje zdaleka všechny významné, jako na přiklad Milo Komínka a další, je to doklad čs. svébytnosti ve jménech Čechoslováků na 215 stranách. Dokument dokazuje také, že většina si zachovala své vlastenectví.
Mnozí z nás exulantů se po "sametu" doslova vrhli domů, a ne s prázdnou náručí. S exilovým přítelem Prof. Milanem Zeleným jsme se domluvili, co bychom měli nejprve své rodné zemi přinést. Je to pak dokumentováno naší činností a články např. v Hospodářských novinách a jinde. Přednášeli jsme na téma řízení a jak privatizovat. Mluvili jsme o zaměstnaneckém podílnictví a Baťovu stylu podnikání. Prof. Zelený dovezl do našeho Československa bedny publikací a zejména Baťovu jedinečnou knihu Úvahy a projevy vydané tiskem v Moravia Press Ltd Toronto (tedy Milo Komínkem).
Zelený přednášel na své "alma mater" Vysoké ekonomické v Praze. Já kontaktoval svoji fakultu strojního inženýrství ČVUT, tehdejšího děkana prof. Šestáka. Snažil jsem se propojit nás na britské odborné instituce (a obnovení SIA). Už jsem měl vše projednané s děkany a profesory v prestižní Londýnské Imperial College (což odpovídá úrovni ČVUT) a s Institutem strojních inženýrů /MechE (jehož jsem členem). Mělo dojít k přednáškám a výměnám profesorů. Prostě začlenit nás do západní technické "civilizace".
Prof. Antonín Liška v roce 1990, jako nový provizorní děkan na fakultě strojního inženýrství pražské ČVUT, mě zauvažoval/chtěl pro katedru Organizace a řízení v Horské ulici a požádal mne o urychlené napsání habilitační práce. Tu jsem přes všechna svá politická a jiná angažmá dodal po asi šesti týdnech v listopadu 1990. Byla nazvána "Aspekty totálního managementu". Diskutoval jsem v ní nové směry pro řízení průmyslu naší země a prosazoval Zaměstnanecké podílnictví (zaměstnaneckou autonomii).
Prezentovali jsme nové ideje s prof. Zeleným i na ČSTV.
Ovšem "republika kamarádů", která už měla "západní angažmá", se proti mně jako na komando zvedla a v Českém slově uveřejnili jejich ostrý kritický článek. Ovšemže. Západu, v jejich impériu kapitalismu, šlo o jejich zisky a ne o naše národní dobré. Po bídě socialismu, nejeden hladový a chtivý se dal získat vidinami zisků. Tehdy se mi nechtělo ani věřit tomu, co jsem se pak dovídal o praktikách/machinacích, které zavládly... Dodnes se naše zem nemůže dostat z korupcí. Na fakultě při interview výběrové komise pro místo jsem cítil studenou "přízeň", včetně komentářů některých přísedících, prozrazující nulovou znalost praxí Západu. Místo vedoucího katedry pak bylo obsazeno předešlým zástupcem profesora.
Nový děkan naší fakulty prof. Zuna mne sice ještě pozval na obhajobu mé Habilitační práce, ale vzhledem ke zkušenostem Jana Husa a podobných, Galilea v to počítaje, jsem nabídku otevřeně odmítl.
Tímto studijním příkladem (case study) chci naznačit, že zájem nebyl o kandidátovy schopnosti, znalosti, světovou průmyslovou praxi (i na koncepčních stupních např. u ICC-International Construction Copany, Ford, Babcock atd), prezentace na mezinárodních kongresech, závažné vědecké práce a učení a aktivity na universitách, ale o udržení postů a vydržených míst, o známosti, politické vlny a osobní interesy "starousedlíků".
Šlo a jde o prestiže a peníze. "Vysoké klobouky" jak popsal Komenský, se stále nosí.
Přes všechno jsem nikdy nepocítil ani slzu hořkosti. Vždy jsem byl a jsem hotov pomoci tam, kde bylo a je třeba. Držím se hesla generací vlastenců před námi: "sloužit národu je na místě nejpřednějším" a "práce pro vlast se nehonoruje". To mi dává motivaci k mé činnosti.
Propagátor nacismu chce sedět s Vackem a Krutinou
Ing. Jiří Krutina
31.7. 2013 se v médiích objevila zpráva, která se týká námi vydané knihy Němci.
Brněnský nakladatel Pavel Kamas (http://guidemedia.cz/) spolu s autorem předmluvy a komentářů v knize Adolf Hitler: PROJEVY, Lukášem Beerem byl policií ČR obviněn z popírání nacistického genocidia. Šéf nakladatelství se hodlá bránit všemi prostředky. Podnikl také již jistá „protiopatření“, která mají podle něj nastavit českému právu jako celku odpovídající zrcadlo.
Z citovaných výroků P. Kamase, vybírám:
„Celé obvinění je nesmyslné. Kniha neobsahuje žádné napadnutelné pasáže. Beerovy texty jsou vysoce odborné, naprosto neutrální, v předmluvě pak vysloveně distanční. Co se týká samotných projevů německého Vůdce, mluví se v knize neustále o míru, spravedlnosti mezi národy, právu všech národů na život a o férovém mezinárodním obchodě. Dovedeno ad absurdum: Kdybychom zaměnili v knize uvedené německé reálie třeba za indické, může čtenář, až na některé pasáže, lehce nabýt dojmu, že autorem projevu je Mahátma Gándhí a nikoli Adolf Hitler. Co je na tom trestného?“, ptá se Kamas.
V médiích je dále uvedeno:
P. Kamas dnes také podal trestní oznámení na spisovatele Jiřího Vacka a Jiřího Krutinu pro podezření z trestného činu Hanobení národa a Podněcování k nenávisti. Ve své knize „Němci“ o rozsahu 140 stran tito autoři podle Kamase skutečně prokazatelně otevřeně hanobí národ (německý) tím, že jej ve svém díle kolektivně a bez rozdílu označují za „ne-lidi“, „zrůdy“ a „zvířata“. V souvislosti s plošným stažením všech knih nakladatelství guidemedia etc z prodejních sítí na Slovensku, dnes nakladatel u prokuratury v Bratislavě podal trestní oznámení i na slovenské knihkupectví Panta Rhei, která Vackovu knihu „Němci“ na Slovensku distribuuje. „Když máme být my za kvalitní historický dokument označováni za jakési extremisty, nechť tedy slovenská policie prověří, jak je možné, že knihkupectví distribuuje knihu, ve které se nejodpornějším způsobem otevřeně hanobí národ“, zdůvodňuje Kamas svůj svérázný postup. „Pokud mám za naši knihu být odsouzen, budiž. Ale na cele chci sedět s Vackem, Krutinou a knihkupci, kteří jejich štvavý pamflet prodávají“, uzavřel Kamas.
Odborník na extrémizmus Miroslav Mareš považuje trestné oznámení Kamasa na Vacka a Krutinu za trik, který mu má pomoci obhájit se před soudem. Vydavatele totiž za knihy velebící Hitlera v Česku trestně stíhají.
Kdo je P. Kamas a L. Beer a co vydává jejich brněnské nakladatelství?
Zejména stojí za webem Náš směr (http://nassmer.blogspot.cz/), který zcela otevřeně propaguje nacismus a neonacismus, a současně vcelku „povedenou“ formou krytou za obvyklé klišé „nových pohledů na české dějiny“, základní historická fakta ohledně německého nacismu a historické zkušenosti česko-německého potýkání během 2. světové války. Není třeba vůbec dále komentovat, každý čtenář si udělá velmi rychle obrázek o autorech webu sám. Z témat a obsahů článku doslova čiší velebení až adorace nacismu a jeho zavádění v době protektorátu, a další. Některé seriálové články na tomto webu jako například Německá rasová nauka, nebo Slib věrnosti říši, jsou podávány opravdu se zaujetím, až fascinací. Celý dojem z celého webu je více než zřejmý. Informace jsou podávány velmi „objektivním - novým“ způsobem, který ale není vůbec nový, je takřka na chlup shodný s nacistickou německou propagandou v protektorátu. Odkazy z webu jsou převážně na německé deníky a stránky sudetoněmeckých landsmašaftů a jejich tisk, například Sudetenpost a další.
Kamasovo nakladatelství je zaměřeno na velmi úzkou specializaci. Podívejme se na nabízené tituly:
Adolf Hitler PROJEVY; seznam propagandistických projevů A. H. ve kterých za účelem propagandy hovoří o „míru“, „spolupráci“ a „rovnosti“ národů. Za tuto knihy je Kamas stíhán policí ČR podle médií.
Mírové dílo Adolfa Hitlera; již jen tento název hovoří za vše.
Nezapomenutelná vlast Sudetland; povzdech sudetských Němců po vlasti, která nikdy neexistovala.
Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců; do knihy jsem nahlédl, je zde vše, co je známo z tradiční sudetoněmeckého propagandistického folklóru, nic nového.
Von der Tatra bis zum Kaukasus; Nové vydání knihy vydané Ministerstvom narodnej obrany Slovenska v roce 1943. Zabývá se bojem slovenské armády Ťisova klerofašistického státu na východní frontě 1941-42. Tedy zcela jistě půjde opět o nacistickou propagandu.
Pro opravdové „fanoušky“ web nabízí i mapu „sudetlandu“ do mobilů. Co na sebe prozrazuje tato velmi vyhraněná a velmi úzká specializace? Každý ať si odpoví sám.
Pan Kamas se tak snaží odvrátit pozornost přesně tak, jak to dělají neonacisté a revanšisté. Chycený zloděj křičí, chyťte zloděje. Dále je uplatňována taktika, které říkám „směšování hrušek s jablky“. Prostě se něco označí za „stejné“ – byť to vnitřně obsahově stejné není, neboť mezi tím je časoprostorová příčinnost. Příkladů máme mnoho. Například, viz výše: Adolf Hitler = Mahátma Gándhi, německý nacismus = český komunismus; nástup Hitler k moci v roce 1933 = nástup komunismů v roce 1948 u nás; Češi byli stejní nacisté, jako Němci. Češi byli i agresoři a Němci i oběti a tedy vlastně byli za války „stejní“. A když se podaří vytvořit iluze „stejnosti“ u zcela historicky rozdílných skutečností, tak se pokračuje dále s posunem – otočením vztahu příčina – následek, nebo se prostě o předcházejících příčinách mlčí a dělá se dojem, že daná záležitost existuje sama o sobě, viz odsun Němců z východní Evropy, kterému předcházel nacistický německý teror, atd., atd.
Bližší pohled na pana Kamase, také mnohé napovídá.
Nedávno o působení pánů Kamase a Beera přinesly České národní listy článek: Neonacismus Našeho směru? Jeho apoštolové Lukáš Beer a Pavel Kamas?
Pokud si tedy v médiích pan Kamas bere naše jména do pusy a prohlašuje, že chce sedět na cele s Vackem a Krutinou a knihkupci, kteří prodávají jeho knihy, tak my mu vzkazujeme, že on není naší „krevní skupinou“ a že my s ním sedět nechceme vůbec nikde. Právě podobné více či méně očividné „intelektualizující“ projevy neonacismu považujeme za stejně společensky ohrožující – možná snad ještě více díky „intelektuálnímu“ hávu, než nevyzrále jedince s „holými lebkami“ v bombrech křičící na naše romské spoluobčany.
Ukazuje se, že chybí něco podobného, jako je „zákon na ochranu republiky“.
Mimo jiné, pan Kamas zcela obyčejně lže i o obsahu naší knihy. Naše knihy, které vyvažují právě tuto propagandu, obsahují mnohá prohlášení, že kniha není protiněmecky zaměřená, ale naopak se vyjadřuje proti propagandě části německé veřejnosti, která opakovaně tuto revanšistickou rétoriku vnáší do českého mediálního prostoru pomocí svých oddaných stoupenců, kteří přijali říšskou myšlenkou za svou a podlehli převýchově protektorátního Kuratoria v čele s kolaborantem Moravcem.
Otevřený dopis
Vážený pan
Jiří Čistecký,vedoucí odboru
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha
V Praze dne 27. července 2013
Vážený pane,
k Vašemu dopisu ze dne 3. července 2013, č.j.: 108684/2013-OSE sdělujeme:
I. Již z pouhého porovnání textu prvního odstavce Vašeho dopisu z 8. dubna 2013 s prvním odstavcem Vašeho dopisu z 3. července jednoznačně vyplývá, že, velmi ohleduplně a slušně řečeno, nemluvíte pravdu.
Důkaz:
Text prvního odstavce Vašeho dopisu z 8. dubna 2013:
„z pověření ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga reaguji na dopis, který jste mu dne 3. února 2013 adresoval. Vzhledem k závažnosti jeho obsahu i množství otázek jež nastolujete, si její vypracování vyžádalo delší čas, než je obvyklé.“ (Váš text ponecháváme i s gramatickou chybou, která v originále Vašeho dopisu je.)
Z textu vyplývá, že odpovídáte na dopis, jehož závažnost obsahu a množství otázek si vyžádaly delší čas na odpověď, než je obvyklé. Nemluvíte o petici.
Text prvního odstavce Vašeho dopisu z 3. července 2013:
„děkuji Vám za zopakování stížnost, kterou jste zaslal ministrovi zahraničních věcí dne 3. února 2013, znovu oceňuji Váš zájem o věci veřejné, a konstatuji, že svou odpověď z 8. dubna jsem otevřel omluvou za její opožděné vyřízení. Mělo k němu, dle zákona o právu petičním č. 85/1990 Sb. ze dne 27. března 1990, resp. Jeho § 5 čl. 3, dojít písemně do 30 dnů „tomu, kdo ji podal anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru“. Stěžujete-li si tedy na její opožděné vyřízení opětovně, nemohu dnes už udělat opravdu víc, než tuto omluvu na Vaši adresu zopakovat.“
Teprve v tomto textu se omlouváte, nikoliv tedy v dopisu z 8.4.2013, jak dále tvrdíte. Omluvu neopakujete. Teprve v tomto dopisu, zřejmě na náš písemný podnět, jste došel k poznání, že náš dopis byl peticí.
Každý slušný člověk, který si uvedené texty přečte a srovná, zjistí, že jste pravděpodobně lhal, nikoliv nemluvil jen pravdu. Uvedená skutečnost, jak jsme přesvědčeni, Vás diskvalifikuje nejen jako vedoucího odboru MZV ČR, ale vůbec jako diplomata a člověka.
II. Dovolujeme si opět citovat z naší petice z 3.2.2013:
„Německá historička Barbara Tóthová v článku Kolibřík z Prahy (Cicero, 2, 2011, str. 48-51) píše, že Sudetským Němcům dělá dobře, když Schwarzenberg říkává o sobě německy, že je nejdříve Schwarzenberg a pak „Böhme“ (jak je uvedeno na str. 49 v časopise) a nikoli „Tscheche“.
1) Je pravdou, že se považujete za Bémáka („Böhma“) a nikoliv Čecha?
2) Pokud ano, proč jste o této skutečnosti neinformoval voliče, když, jak tvrdíte, Vaše kampaň byla čestná, nic neskrývající, otevřená?“
Z Vaší odpovědi z 3. července 2013:
„V daném kontextu je proto zcela lhostejné, zda je ministr zahraničních věcí České republiky etnickým Čechem, Němcem, Slovákem, Vietnamcem, Ukrajincem, Romem či Vaším „Bémákem“. Je-li totiž prokazatelně občanem České republiky, vykazuje kvalifikaci, jež mu – při splnění dalších odborných náležitostí – otevírá v moderní demokracii, založené na respektování občanského principu, cestu ke všem úřadům ve státě. Váš účelový výklad, týkající se obsahu termínů „Böhme“, resp. „Tscheche“ považujeme proto v dané souvislosti za zavádějící.
Tentokrát, jak jsme přesvědčeni, se snažíte mlžit. Pojem „Böhme“ a „Tscheche“ přece primárně uvedl pan Karel Schwarzenberg ve svém rozhovoru s německou historičkou Barbarou Tóthovou, jíž řekl, že je „Böhme“ nikoliv „Tscheche“, tedy nikoliv my, jak se snažíte nám podsouvat. Pokud se K. Schwarzenberg nyní otevřeně přizná české veřejnosti, že není Čech, ale Böhme, pak bude nastolena otázka, zda jako „Böhme“, nikoliv Čech, bude pro naši českou veřejnost přijatelný jako politik, či státník. Jsme přesvědčeni, že nikoliv. K. Schwarzenberg měl české veřejnosti oznámit, ještě dříve než začal vykonávat nějaké funkce, politické či jiné, že není Čech, ale Böhme. To neučinil, takže mnozí z nás se cítíme být jím podvedeni, poněvadž jsme se domnívali, že je Čech a on nás v tomto domnění nechával.
Ústava ČR ani jiné právní normy neznají národnost „Böhme“. Taková národnost či etnická menšina v ČR neexistuje, není vykazována ani ve statistikách. Pokud vyznání K. Schwarzenberga, že je „Böhme“, má znamenat, že se cítí etnickým Němcem nebo dokonce tzv. sudetským Němcem, k nimž zřejmě jako člen Sdružení Ackermann-Gemenide, které je součástí mnichovské Ackermann-Gemeide a tato pak je složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu, je někdy počítán, pak k té, či oné možnosti se musí otevřeně, jasně a veřejně doznat. Samozřejmě, že takové pozdní doznání bude mít své pochopitelné, pro něj nepříznivé důsledky. Dlouhodobě zatajovat důležité skutečnosti veřejně činnými osobami před veřejností má v celém civilizovaném světě diskvalifikační důsledky. Proto podle nás pan Karel Schwarzenberg nemůže vykonávat žádné významné politické či státní funkce. Svým uvedeným jednáním, nikoliv tedy příslušností k nějaké zatím pro nás neurčité národnostní nebo etnické menšině, se sám diskvalifikoval. Vzhledem k tomu, že média potřebnou informaci o této skutečnosti dosud nepřinesla, naše veřejnost, bohužel, o tom není dostatečně informovaná.
III. V závěru svého dopisu vyzýváte k ukončení bojů s přízraky minulé války. Nám však nešlo o boj s minulostí. Nám jde o pravdu. Zápas o pravdu prolíná dějinami celého lidstva i každý jím prožitý okamžik. Nepravdy a lži jdou argumentačně vyvrátit. V politice i ve veřejném životě musíme o to usilovat. A právě o to se tímto dopisem snažíme. Jsme plně přesvědčeni, že pravda vždy zvítězí, i když to dá fušku, jak říkal Honza Masaryk.
Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r.
Přílohy:
Petice K. Schwarzenbergovi z 3. února 2013
Odpověď J. Čisteckého na petici ze dne 8. dubna 2013
Otevřený dopis K. Schwarzenbergovi 31. května 2013
Odpověď J. Čisteckého ze dne 3. července 2013
Na vědomí:
Jan Kohout, ministr zahraničních věcí ČR, Miloš Zeman, prezident ČR
Kdy nám Němci zaplatí reparace?
V současnosti dochází k pokusům vytvořit dojem, že k dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích a k jejich vyváženosti, jak to líčí někteří naši politici a ochotně šíří řada médií, především těch, které jsou v německých rukou, snad již chybí humanitární gesto České republiky vůči části nebo dokonce celé německé menšiny žijící v našem státě, příp. i zahájení „dialogu“ s představiteli odsunutých Němců z Československa, vedoucí zejména nejen k jejich určitému morálnímu odškodnění. O takovémto humanitárním gestu, před nedlouhou dobou opakovaně na nás vynucovaném, mluvili a dodnes občas mluví někteří ústavní činitelé a politici SRN i Rakouska a nepočetná, ale velmi hlasná česká skupina, která ve svém germanofilském zanícení odmítá vzít na vědomí určité historické souvislosti.
Je zbytečné zdůrazňovat, že takovéto vidění dějin, které zaměňuje následek a příčinu, je ve svých důsledcích v podstatě velmi nebezpečným pokusem o revizi historie, většina našeho národa nesdílí.
Pan ing. J. Paroubek, dřívější předseda vlády ČR, učinil svého času, jak jsme přesvědčeni, poslední možný a nutný krok, kterým jsme byli povinováni. Projevil gesto dobré vůle ve vztahu k tzv. sudetoněmeckým antifašistům. Tito lidé si zaslouží naší plné úcty. Byli převážně součástí československého protinacistického odboje.
K dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích je však třeba, aby SRN, jako právní nástupce nacistického Německa, udělala další potřebné kroky k vyřešení některých problému, nikoliv aby jen verbálně vyslovila politování, ale aby reálně uhradila škody, jež nám v důsledku hitlerovské agrese vznikly. O jaké skutečnosti jde?
1) Asi 150 000 našich spoluobčanů bylo po uzavření tzv. mnichovské dohody vyhnáno ze svých domovů v pohraničí, často jen s malými příručními zavazadly. Několik tisíc z nich, včetně jejich obránců, dříve bylo pronásledováno, týráno, zraněno, uneseno henleinovskými bojůvkami do Německa či dokonce zavražděno.
Několik set tisíc Čechů, kteří z různých důvodů byli nuceni zůstat v Němci obsazeném území, bylo považováno za „méněcennou rasu“. Byli zbaveni všech demokratických práv a svobod, včetně práva na svůj jazyk, kulturu, vzdělání, byli germanizováni, zařazováni na nucené práce, terorizováni.
Podíl henleinovských Němců na rozbití ČSR i na následném terorizování českého obyvatelstva je značný. Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči těmto poškozeným. Tyto oběti nacistické agrese dosud nebyly odškodněny.
2) Mezi tragédie, ke kterým došlo v době druhé světové války, patří i nucené vystěhování českého obyvatelstva zejména z Neveklovska, Vyškovska a Podbrdska. Toto vystěhování, které nesmírně tvrdě postihlo snad i desítky tisíc našich spoluobčanů, patřilo ke krokům směřujícím ke germanizaci „česko-moravského prostoru“. Na vypracování germanizačních plánů i jejich realizaci se podíleli i henleinovští Němci, bývalí občané ČSR německé národnosti.
Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči takto poškozeným. Ani tyto oběti nacistické agrese dosud nebyly odškodněny.
3) Je obecně známou skutečností, že v očích německých okupantů i tzv. sudetských Němců jsme byli téměř bezprávnými podlidmi, kteří měli pracovat pro vítězství nacismu. Poté měl být náš národ zničen, značná část měla být fyzicky zlikvidovaná. Tato likvidace probíhala již v průběhu války. Asi 350 000 našich spoluobčanů bylo Němci popraveno, umučeno. Na této plánované genocidě českého národa se podíleli i „sudetští Němci“, kteří se stali součástí „panského národa“ a jako takoví se těšili významným výhodám, včetně značně vyššího vyživovacího standardu, zatímco my jsme žili v podmínkách genocidní teroristické nacistické okupace.
Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, zničili, ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky. Po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.
Na tento případ pamatují normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Jeho právním nástupcem je SRN. Právním nástupcem ČSR je Česká republika a Slovenská republika.
Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.
K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“
Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.
V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnoutí znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.
Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, podle paragrafu D reparační smlouvy. nemusela být odečtena z reparačního účtu.
Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně.Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude uhrazovat oprávněným státům reparace. Nezaplatilo ani reparace z první světové války. Platit nechce ani nyní. To pochopilo i Řecko, které se dožaduje na Německu jak splnění reparačních povinností, tak vrácení Němci ukradených uměleckých děl. Jde o stovky miliard euro. Obdobné požadavky svého času vznášeli i Slovinci. Když drzost německého Spolku „vyhnaných“v čele s paní dr. Steinbachovou dosahovala svého vrcholu, začali i Poláci mluvit o reparacích.
Copak je možné jen mluvit o tom, jak česko-německé vztahy jsou dobré, jakými jsme spojenci a přáteli, když účty nejsou vyrovnané? Nadto nám každou chvíli někdo „ze spřátelené ciziny“ radí, co a jak máme dělat, dokonce koho bychom měli volit, jakou vládu bychom měli instalovat, jakou politiku bychom měli dělat. Tyto „rady“ někdy můžeme považovat i za přímé vměšování do našich vnitřních záležitostí. Hlasy německých ústavních politiků o tom, jak nám budou splácet reparace, jsme zatím, bohužel, nezaslechli. O reparace se musíme důrazně hlásit sami, nejlépe však ještě s dalšími oprávněnými státy. Od Němců jinak nedostaneme nic.
Vážení němečtí sousedé, nezapomínejte, že dobré účty, dělají dobré přátele!
Dr. O. Tuleškov
Proč český tisk nepíše o provokativních prosudetských akcích v Rakousku?
Vyhnání bylo opět tématem v rakouském parlamentu, píše prosudetský Náš směr.
Poslankyně Kitzmüllerová na přednášce Pavla Kamase - Poslanec Hammer na přednášce Pavla Kamase a Lukáše Beera
Téma vyhnání zaměstnávalo rakouskou Národní radu (parlament – pozn. překladatele) před letní přestávkou hned několikrát. Má to snad něco společného s nastávajícími volbami do Národní rady? Ať už tomu je jakkoli, nestačilo to sice na odsouzení výroků, potvrzených nedávno na návštěvě nového českého prezidenta Miloše Zemana ve Vídni („sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou“ a „vyhnání bylo mírným trestem“), požadované politickou stranou FPÖ, ministr zahraničí Michael Spindelegger (lidová strana, ÖVP) ubezpečil ovšem v příslušné parlamentní debatě, že sudetoněmecká otázka je tematizovaná v rámci všech bilaterálních kontaktů. Řekl dále: „Zemanovy výroky jsou neakceptovatelné a je třeba je co nejostřeji odmítnout.“ Ministr zahraničních věcí přislíbil, že v budoucnu bude veřejně kritizovat české politiky, kteří činí takovéto výroky. „Navenek se lidovci tváří jako přímluvce vyhnanců, ale když přijde na to, aby se jasně poukázalo na lidmi pohrdající výroky jednoho bývalého komunisty, tak dokážou pouze oslňovat v roli chlácholivého dvorního rady“, kritizoval poslanec za FPÖ Johannes Hübner zamítnutí parlamentního návrhu na odsouzení Zemanových výroků.
Také vyhnanecká mluvčí za FPÖ, Anneliese Kitzmüllerová, vyjádřila politování nad tím, že „vládní strany (SPÖ – sociální demokraté a ÖVP – lidovci – pozn. překladatele) nejsou ochotny zaujmout aktivnější roli vůči Česku“. Parlamentní návrh FPÖ požadoval nejen ostré odsouzení vyhnání, nýbrž také jednání o účasti vyhnaneckých organizací o přiměřené restituci. Dále by mělo být zajištěno, aby byly dostatečně podporovány tzv. světnice domoviny a muzea, aby vyhnání bylo povinně přijato do učebních plánů na školách a aby v Rakousku byla při veřejném užívání opět používána historická německá označení měst jako Praha, Brno, Olomouc nebo Jihlava.
V otázce vyhnání jako vyučovacího tématu se ale přeci dospělo o něco dál. Mluvčí vyhnanců za sociální demokraty a lidovce, Franz Kirchgatterer a Michael Hammer, k tomu podali rezoluční návrh, který by měl být rozhodnut ještě před letní přestávkou. Praví se v něm: „Žádáme spolkovou ministryni pro výuku, umění a kulturu, aby počínaje školním rokem 2014/15 byl zvolen stěžejní bod v politickém vzdělávání při příležitosti ukončení Druhé světové války před sedmdesáti lety. Důkladně a dostatečně mají být prodiskutovány následky a dopady na politický systém v Evropě a v Rakousku, stejně jako Evropská unie jako jedinečný mírový projekt. Za využití možností rámcových učebních rozvrhů mají být projednána a probírána témata jako obzvláště holocaust a další genocidia, totalitní ideologie, vyhánění, konflikt mezi Východem a Západem, spojenecké systémy a mezinárodní organizace a vývoj demokracií se zřetelem na světově politické události.“
Rakouská zahraniční politika zajišťuje podle lidovce Hammera, aby „Benešovy dekrety nepřetržitě byly na seznamu bilaterálních jednání s Českem a se Slovenskem“. Benešovy dekrety jsou podle něj bezpochyby jedním z největších aktů bezpráví v Evropě. Hammer řekl: „To, že Benešovy dekrety jsou nadále formálně právoplatné, nelze ve společenství hodnot jako je Evropská unie strpět. Je přinejmenším zapotřebí uznat bezpráví, dále přiměřené omluvy a formy odškodnění.“
V návrhu rezoluce byl ministr zahraničí „požádán, aby předložil Národní radě zprávu o snahách za posledních deset let v bilaterálních vztazích se Slovenskou a Českou republikou v otázce zpracování otázek Benešových dekretů a vývoje ustanovené stálé rakousko-české konference historiků.“
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 4. července 2013.
Opatrně při nákupu nemovitostí v ČR
Zemská organizace sudetských Němců v Horních Rakousích a předseda okresní selské komory ve Freistadtu diskutovali v Linci o nákupech nemovitostí v ČR. Podnětem byla náhlá změna příslušných předpisů v Maďarsku. Ti, kteří by si chtěli koupit nemovitosti v ČR, by měli být opatrní. V ČR se sudetští Němci nikdy nevzdali nároků na majetek movitý i nemovitý. Doporučuje se podívat do pozemkových knih. Sudetenpost, 9.5.2013, str. 2
Nová rezoluce rakouského landsmanšaftu rakouské vládě
Rakouský landsmanšaft podal rakouské vládě rezoluci se 4 požadavky: Jednat o zkonfiskovaném majetku rakouských sudetských Němců, vytvářet jednací místnosti a muzeum vyhnaných, dějiny vyhnaných dát do učebních osnov, uvnitř EU používat historická německá místní pojmenování. SP, 9.5.2013, str. 1
Neonacismus Našeho směru? Jeho apoštolové Lukáš Beer
a Pavel Kamas?
Slovenský deník SME informuje aktuálně o vyřazování knižních produkcí brněnského nakladatelství guidemedia etc z nabídky tamějších knihkupectví. „Po sérii upozornění od čtenářů ve středu stáhlo z prodeje celou nabídku sporného českého vydavatelství Guidemedia internetové knihkupectví Martinus“, informují noviny. Včera se přidala i prodejní síť Panta Rhei. Mluvčí prvně jmenovaného knihkupectví, Michal Meško v rozhovoru pro SME argumentuje, že „vydavatelství na svých stránkách otevřeně sympatizuje s nacistickým režimem a propaguje extremismus. Projevuje se to i v anotaci ke knize 100 dokumentů o vzniku války, která celou diskusi spustila“. Jako další argument uvádí zjištění, že vydavatelství je připomínáno i v situační zprávě o stavu extremismu od českého ministerstva vnitra.
Deník SME se také dotazoval přímo Pavla Kamase – ten podle listu obvinění z extremismu odmítá, a to i přesto, že to o jeho vydavatelství tvrdí české ministerstvo vnitra ve své zprávě, ale podle Kamase česká policie poslední dobou spojuje s extremismem kdekoho. Vydávání je prý motivováno byznysem: „Adolf Hitler je jedna z nejlepších obchodních značek na světě. Nevidím jediný důvod to nevyužít.“
Lukáš Beer popírá nacistické zločiny?
List také krátce informuje o trestném stíhání „Kamasova spolupracovníka“ Lukáše Beera, autora předmluv a komentářů, které „podle policie popírají nacistické zločiny a bagatelizují genocidu“. Dále se uvádí, že Kamas za Beerem stojí, ale že česká média upozorňují na blog Náš směr, ve „kterém Beer kromě jiného napsal, že je historicky dokázané, že nacisté na českém národě nespáchali žádné zločiny.“
„Tato citace deníku SME je překroucená, a tudíž nesprávná", reaguje Beer. "Uvedl jsem a ještě jednou opakuji: Na českém národě jako takovém žádné nacistické zločiny spáchány nebyly. Děly se však zločiny, páchané na jednotlivcích, příslušnících českého národa - vzpomeňme jen na vyvraždění Lidic, kdy byli usmrceni zcela nevinní lidé. Podobná "odvetná" akce se odehrála ještě před Lidicemi v norském Telavagu. Represálie a usmrcování postihovaly pouze jednotlivce a skupiny, příslušníky českého národa, stejně tak, jako represálie, usmrcování a veznění postihovaly v případě neloajálnosti příslušníky německého národa. Je historicky podloženo, že německý nacionální socialismus se kladně stavěl k té části příslušníků českého národa, která byla loajální. Zásadní úmysl nacionálního socialismu ve vztahu k českému obyvatelstvu Protektorátu spočíval v tom, převychovat český národ k loajalitě a říšskému smýšlení, a bylo za tímto účelem učiněno nemálo kroků a vydáno nemálo úsilí. Příkladem jsou zásadní úmysly s převýchovou české mládeže, s těmito fakty je veřejnost dodnes obeznamována v nedostatečné míře. Proto ještě jednou opakuji: žádné nacistické zločiny páchané na českém národě jako takovém se neděly. Pokud jde o často tematizované tajné Heydrichovy projevy, kde nahlas uvažoval s svých plánech ohledně řešení národnostně-etnických poměrů v českomoravském prostoru a které bychom zde mohli obšírně analyzovat, jedná se přeci jenom stále o nikdy nerealizované úvahy. Zcela na rozdíl od plánovaného a do puntíku provedeného genocidia, spáchaného na německé menšině žijící v českomoravském prostoru, jež se stala obětí plánované etnické čistky a představiteli tzv. československého exilu ještě v době války rozšiřovaných výzev k vraždění a zabíjení Němců jako příslušníků etnické skupiny. Nedávno tyto zločiny bagatelizoval i český prezident Miloš Zeman – zde máme klasický a křiklavý příklad bagatelizování a schvalování genocidia. V jeho případě, vzhledem k jeho postavení a k poskytované publicitě, je jeho počínání o to více společensky závadnější.“…Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz
Poznámka redakce: Je obecně známo, že pan K. Schwarzenberg svými výroky, jako např. Beneš a jeho vláda by dnes patřily před haagský tribunál, Němce jsme vyhnali, němečtí generálové byli také hrdinové, jsem Böhme nikoliv Čech, podporuje, ať již úmyslně, či nikoliv, sudetoněmecký landsmanšaft, prosudetské a neonacistické podhoubí u nás. Jeho slova měla o to vyšší váhu, že je velkým dílem pronášel jako místopředseda vlády ČR a ministr zahraničních věcí.
Uvedené a další příklady nás vedou k závěru, že potřebujeme zákon na ochranu republiky. Existoval již v době první republiky, měli bychom jej mít i dnes!
Nesehnutí, nikoli rozčilení rebelové odbojáři Boskovic
V patnáctém čísle našeho Národního Osvobození, jediného vpravdě českého listu u nás (pomineme-li internet a několik speciálních periodik) jsem uvítal rozsáhlý fejeton našeho redaktora bratra Karla Śtusáka o Ležákách. Bratr Karel Štusák podle mne nasadil s br. dr. Jiřím Daníčkem našemu časopisu vysokou laťku jak po tematické, tak po odborné stránce, a to se nám boskovickým odbojářům líbí a oceňujeme to. Dále oceňujeme skutečnost, že redakce pracuje s maximálním nasazením,a jak se říká ve filmu "Midway" , "z nuly dělají maximum". To vše jsou klady mimo diskuzi, a navíc tam platí onen slogan o "nezaplacené dělníkově práci". Rovněž v tom fejetonu (jak to sám nazývám) je nutno ocenit všechno to nadčasové, co platí jak o Ležákách, tak o všech hrůzách nacismu nejen u nás.
Zde bych se jen pozastavil nad charakteristikou, kterou mi přisoudil bratr Karel Štusák. Vtipně a takřka rabelaisovsky tam zobrazil různá setkání v Ležákách, a mimo jiné i s mou maličkosti a s mou dcerou, kterou požádal, aby mne "krotila" v mých ostrých článcích,jež všichni čtenáři našeho listu znají. Přitom mi přisoudil charakter "věčně rozčileného rebela z Brna". To ovšem potřebuje jistou korekci, kterou mi čtenáři snad dovolí učinit.
Ve svazu funguji od roku 1998 a to v boskovické organizaci. Od počátku jsem pracoval v historicko dokumentační komisi a později to vedlo i k mému zvolení předsedou okresní organizace, kterým jsem doposud po několikerých volbách. Za celou dobu své činnosti, jako člen komise, i jako člen okresního výboru a později předseda, jsem vždy dbal na to, aby všechna má veřejná vystoupení i publikace byly ve shodě s kolektivním názorem naší organizace, Stal jsem se uznávaným i pověřeným mluvčím této okresní organizace.
Jestliže jsem šel do brněnské TV s panelem s dvaceti fotografiemi letovického masakru Čechů roku 1945, bylo to se souhlasem organizace. Jestliže jsem u Benešova pomníku v Brně nesl transparent "Kníže lže o Benešovi, lže o dekretech", bylo to se souhlasem organizace. Jestliže jsem u ústavního soudu nesl transparent "Církevní restituce=II.velká pobělohorská loupež", bylo to se souhlasem organizace. Jestliže jsem roku 1998 uspořádal ve dvou okresech petici proti restituci Salmů, bylo to se souhlasem 440 petentů pro parlament. Atd. Totéž platí o mých "ostrých článcích" v Národním Osvobození.
Jsem už taky kluk přes čtyřiašedesát (našim nestorům pochopitelně mohu chodit pro pivo!), a mám školu staré socialistické univerzity. (Máš dve, kříčí bratři Slováci - jednu moravskú, jednu slovenskú!) Tam nás učili takové zaostalosti, jako kritické myšlení, ověřování dokumentů, a zejména zákaz jakéhokoli historického lhaní. S Werichem říkám, já prosím nemám "školu politické korektnosti", jsem oběť humanistické blbosti "socialismu.Jestliže si mohu ověřit, že brněnské Němky chodily s dětmi na popravy v Kounicových kolejích a křičely "jen tři, jen pět", a doložili to hodnověrní svědkové, vězňové, zapsaní v seriózních publikacích, pak nevidím důvod, proč to nehlásat veřejně. Když zjistím, že ten a ten hrabě byl na Nových hradech a tiskl si ruku s Henleinem, a uspořádal mu hostinu, považuji za samozřejmé to zveřejnit jako danou věc. Jestliže mám doloženo, že bylo vyhnáno mnoho tisíc Čechů nejen z pohraničí, ale i z vnitrozemí, publikuji to. Jestliže hájím českého lva na Moravě proti nesmyslnému odporu jistých Moravanů, nejsou to výkřiky rozčileného. Jestliže vidím, že někdo lže a tají fakta o nacismu, označím to. Prostě staročesky nazývám věci pravými jmény - a také schytávám zášť a někdy i nenávist protivníků - přirozeně. Jestliže protestuji proti lžím o prezidentech Benešovi a Svobodovi, opírám to o zjištěná fakta, nikoli o mýty a bláboly. Jestliže se takové mé aktivity a fakta uváděná v mých článcích se jeví jako výkřiky "věčně rozčileného rebela z Brna", pak "pak je něco špatně s danou látkou nebo s učitelem"jak říká propuštěnec v římském senátu ve filmu "Pád říše římské". Takže to musím zopakovat takto nyní - jako bych to naléval norimberským trychtýřem. Nebo jak se říká po našem " pěkně po lopatě".
Zkrátka a dobře, toto vše, co píši do Národního Osvobození "nejsou výkřiky věčně rozčileného rebela z Brna". Jednak "kopu za boskovické mužstvo ČSBS" a moravská metropole je ošetřována jinou bratrskou organizací ( s níž jinak samozřejmě máme vztahy úzké a bratrské), ale nejsem osamělý soukromník. Nekonám ani z osobní zášti, ani z podjatosti. Vždy jsem ve svých článcích a výzvách prezentoval kolektivní stanoviska a názory celé naší organizace. Pak se ovšem musí psát o nás všech boskovických odbojářích jako o rebelech.
Další věc potřebující vyjasnění, je termín "věčné rozčilení". Doufám, že to není chápáno jako "věčné mlčení" ( to by mi rádi udělili různí restituenti a vůdkyně brněnských Němců, ale nezdařilo se...) My z Boskovic nejsme věčně rozčilení odbojáři - my jsme nesehnutí odbojáři. A myslíme, že v celém našem svazu jsou nesehnutí odbojáři ! My prostě nesouhlasíme s moresy, které se zahnízdily ve státě od "přicházení" sudetů k nám, a od omluv různých našich státních předáků sudetské lži. A my to mým prostřednictvím dáváme najevo ve svých článcích nejen v Národním Osvobození,ale i v jiných periodicích. Naši odbojáři mi říkají na výborových schůzích : "Jirko napiš to za nás a pěkně jim to vylož". Já to činím a nikdy mi nikdo z nich nevyjádřil nedůvěru. Ostatně všechny naše činnosti, zejména se sdružením Linie práva, které bojuje za odstranění protektorátních restitucí a státu tak zachránilo státní zámky Opočno, Choltice a Blansko ( o další se bojuje), nelze označovat za "výkřiky rozčilených rebelů". Masaryk říkal - "Rozčilení není program".
My se zbytečně nerozčilujeme. Náš program je boj - proti sudeťáctví, boj proti protektorátní lži, boj proti protektorátním a církevním restitucím, boj proti lhaní o našich dějinách, boj proti pomluvám republiky, boj proti hanobení našich prezidentů odboje. A nikdo by si, myslím, neměl přát, aby se odbojáři skutečně rozčílili. Pak by určitě na samet nedošlo. A rebelové proti současným zlořádům a sudetomoru by měli být vlastně všichni členové ČSBS. Bez toho by členství v našem svazu ztratilo význam.
"Co takhle defenestrace, to zde má tradici" - tak to říká má dcera, na kterou se obrátil bratr Štusák. Poznámka nakonec. Teď si užíváme nové prohry protektorátních restituentů. Rusové měli po Stalingradu také oprávněnou radost - nevidím důvod, proč bychom my boskovičtí nesehnutí odbojáři neměli mít radost též. Správně by se měl radovat celý náš svaz. Takže žádný strach - rozčilení se nekoná. Akorát na ten ohňostroj stále ještě nemáme - holt nemáme ty správné sponzory... Jiří Jaroš Nickelli za odbojáře Boskovic
Petr Nečas český patron sudetských Němců
Pakliže porovnáme projev P. Nečase, jenž pronesl v bavorském zemském sněmu 21. února 2013, s některými nedávnými projevy Horsta Seehofera, předsedy bavorské zemské vlády a patrona čtvrtého bavorského kmene, zjistíme jejich obsahovou blízkost a někde i téměř shodnost. P. Nečas oslovil přítomné sudety jako milé krajany, H. Seehofer činll obdobně a nadto je na jejich sjezdech vždy ujišťoval, že se na něj mohou spolehnout. Silnou příchylnost k sudetoněmecké věci ukázal v Mnichově i praktikující křesťan Nečas.
Ve svém projevu zdůraznil pan „Čistý“, že pro česko-bavorský dialog byly vytvořeny nové, mimořádně příznivé podmínky. Kromě pravidelných jednání na úrovni předsedy bavorské vlády a předsedy vlády ČR, bude zahájen a udržován intenzivní parlamentní dialog, který by mohl být i institucionalizován ve společné parlamentní česko-bavorské skupině. V této souvislosti jen krátce chci poukázat na skutečnost, že úrovní předsedy vlády ČR je kancléřka SRN, nikoliv tedy bavorský zemský předseda vlády, a partnerem našeho parlamentu je Sněm SRN a nikoliv bavorský zemský sněm. Mezinárodní právo své subjekty i jejich vztahy přesně vymezuje. Česká republika musí jednat v souladu s normami mezinárodního práva a nikoliv v rozporu s nimi. Proto předpokládám, že jakékoliv mimoprávní dohody, tedy i ty, které případně uzavřel P. Nečas s H. Seehoferem nejen při pobytu v Mnichově, ale i dříve, a to ať již o nich víme, či nikoliv, nebudou považovány za závazné.
Je zajímavé, že snad na každém sjezdu sudetů se mluví o nové evropské hodnotové společnosti, o právu, o právních normách, o morálce, o protiprávnosti „vyhnání“, a to nejen v projevech funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale také patrona sudetů. Když však přijde na lámání chleba, z práva se stává odstrčenec, jestliže jde o kroky, jednání, úmluvy ve prospěch sudetů. Všichni jsou si jistě vědomi uvedené asymetričnosti uvedených subjektů, ale nikomu to nevadí. Naopak.! Vše je vydáváno za úspěch, za nové nadějné vykročení do budoucnosti. Pokud si rozpornost svého jednání s mezinárodním právem nehodlají připustit, musíme jim to říci my, a to zcela otevřeně a bez jakýchkoliv servítků. Jinak by nová hodnotová společnost v Evropě, jíž tak vadí, jak sudeti subjektivně tvrdí, samozřejmě v rozporu s právem, Benešovy dekrety, náš amnestijní zákon, vyhnání Němců, konfiskace jejich majetků, tzv. genocida Němců, nemohla vzniknout. Vypadá to jakoby sudeti měli patent na rozhodování o tom, co je právní a co je protiprávní. Odsun, přesídlení vydávají za vyhnání, konfiskaci jejich majetků, i když proběhla plně v souladu s rozhodnutími vítězných spojeneckých mocností, pak označují za loupež. O reparacích, které jsou povinni nám podle Pařížské reparační dohody zaplatit, nemluví. Taktéž činí i německé ústavní orgány. Ale přesto tato jejich povinnost nezanikla, právně trvá i nadále. Tak jak je to s tou novou evropskou společností hodnot, vážení němečtí sousedé?
Když prezident M. Zeman ve Vídni odsun zrádců republiky označil za mírnější než trest smrti, což je samozřejmě neoddiskutovatelná pravda, hned se ozval celý sbor sudetofilů, kteří jeho výroky prohlásili za protiněmecké. Říkali: Není divu, vždyť na pražském Hradě sedí germanofob. Sám pak P. Nečas, jako „patron“ sudetských Němců, přispěchal na pomoc. Vyjádřil se v tom smyslu, že autor uvedeného výroku ještě nedospěl do Evropy 21. století. Sudeti měli z toho velkou radost, zvláště pak jejich mluvčí, B. Posselt. Ten celý zářil. Do Evropy 21. století však lze vstoupit pouze pravdou, jak to učinil náš prezident, nikoliv však falšováním dějin v prosudetoněmeckém duchu, nikoliv však porušováním norem mezinárodního práva, jak podbízivě se snažil právě P. Nečas. Jistě Bavoráci z něj měli radost. Konečně se někdo v Evropě našel, kdo jejich zem s fragmentární svrchovaností povýšil na suverénní stát. a tvářil se i konal podle toho. Proto také to tleskání ve stoje.
Za několik měsíců po Nečasově vystoupení v Mnichově se konal v Augsburku 64. sjezd odsunutých Němců z Československa. Sudeti Nečase velebili a opět mu tleskali. B. Posselt ve svém projevu na mnoha místech se o něm s velkým uznáním zmiňoval. Mimo jiné řekl: „Dějiny z nás učinily přirozený spojovací článek. Ale mnozí lidé národnostně omezení v ČR to nechtějí vidět, četní historičtí ignoranti v Německu také ne, mnozí, co dělají povrchní politiku v Berlínu, rovněž ne. Proto jsme patronátní zemi a patronovi povděční, že s námi šli důsledně společnou cestou, s návštěvami v Čechách a nyní opětovanou návštěvu Petra Nečase v Bavorsku s právně historicky zaměřeným projevem v bavorském parlamentu. Tento projev byl cenný. Většina z vás jej několikrát již četla. A stále se o něm diskutuje. Co je na tom zvláštního, co je důležité?
Navíc ještě jednou a to nejdůležitější. Nebyl to žádný neprocítěný projev, nebyl to mimoděk pronesený projev, nebyl to mezi dvěma státy projednaný dokument jako Německo-česká deklarace, nýbrž to bylo znamení solidarity, otevřenosti. Nás se týká již oslovení „Milí krajané a bývalí spoluobčané“, zaměřené na reprezentanty naší národnostní skupiny. V dalším průběhu návštěvy se normálně velice zdráhavý a velmi uzavřený český premiér, Petr Nečas, neustále více otevíral a bylo možné pozorovat, že v něm nejen jako politikovi a špičkovém reprezentantu své vlasti, ale také jako v člověku, něco dalo do pohybu. Tento pohyb je stokráte cennější něž nějaké formální kompromisy…
Ano, milí krajané, jedno bych chtěl v této souvislosti zdůraznit. Považuji to opravdu za důležitý moment našich vztahů. Český tisk od té doby započal s jednou diskusi, která nemůže být přesvědčivější. Nejvýznamnější byl komentář jednoho vedoucího novináře, který napsal: Nyní konečně se musí česká politika dát do toho a zvážit, kde se může vytvořit ústřední památník vyhnaným. Navrhl ale ne Berlín či Mnichov, nýbrž Prahu…
Byl to projev křesťanského Evropana v tradici Roberta Schumanna, Konráda Adenauera a Alcide de Gasperi. Proto jsme potěšen, že křesťanští demokraté z ČR jsou zde zastoupeni oběma svými stranami. A také sociálně demokratická opozice v ČR má zde zastoupení paní Michaelou Marksovou-Tominovou, zač jsem velmi povděčný. Premiéra populisticky nekritizovala, nýbrž se za něj postavila. Věřím, že je jedinečná příležitost, že dochází k široké dohodě evropských demokratických kruhů dělat to, co Nečas uvedl na konci svého projevu a co považuji za mimořádně důležité. Neřekl dějiny přenecháme historikům – v tom smyslu se již dříve vyjádřil, ale jiní to říkávají ještě dnes. On výslovně uvedl, že je to začátek dialogu, při kterém nesmí být nic vynecháno a při kterém všechna témata mají přijít na stůl. Postupně v dlouhém a trpělivém procesu mají být řešena. To je ta naděje, jíž obě strany nyní s nadšením mají využít…
Při setkáváni obou premiérů se mluvívá konkrétně. Bude bavorsko-české parlamentní grémium. My, sudetští Němci, máme příslib premiéra, že zástupci naší národnostní skupiny budou do tohoto grémia také začleněni. A právě toto grémium se stane platformou česko-sudetoněmeckého dialogu“. (Přeložil ing. Jaroslav Liška.)Tolik B. Posselt.
Ano, vše výše uvedené by nás za vlády P. Nečase, v níž byla většinová proněmecká orientace, zřejmě postupně čekalo. Každý z nás si dovede udělat obrázek následného česko-sudetoněmeckého dialogu, který byl již vlastně zásadně předznamenán mnichovským projevem předsedy vlády ČR, v němž tento v mnohém převzal sudetoněmecké vidění naší minulosti.. Zkuste si představit, jak by se asi mohla odvíjet diskuse např. o odsunu německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce a o konfiskaci jejich majetku. Sudeti neustále mluví jen o vyhnání a o loupeži. Na argumenty o Postupimské konferenci a Pařížské konferenci o reparacích neslyší, ani nechtějí slyšet. A tak je to v podstatě se vším. Jim nejde o diskusi, jednání, kompromisy, nýbrž o to, abychom přistoupili celkově na jejich požadavky. Programově trvají na svém právu na vlast, na náhradu škod vzniklých jim „vyhnáním“ a právu na sebeurčení. Tyto požadavky jsme slyšeli již v době, kdy v čele sudetů stál Konrád Henlein. Právě dědictví po něm převzal sudetoněmecký landsmanšaft, jak o tom přesvědčivě píše dr. Eva Hahnová: „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL (sudetoněmecký landsmanšaft) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“ ( Na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala 29.11.2011 v Ústí n/L)
Než dojde k jakékoliv diskusi, musíme si uvědomit následující. Tzv. sudetští Němci jsou ve své velké většině občany Německa. Pokud mají nějaké požadavky, pak nechť je přednesou především příslušným německým ústavním orgánům. Uznají-li tyto za potřebné, pak bez velkých těžkostí mohou vyvolat německo-české jednání na příslušné úrovni. Takováto jednání v žádném případě nemůže suplovat „dialog česko-sudetoněmecký ani česko-bavorsko-sudetoněmecký“. Není pro něj žádný důvod a z hlediska mezinárodně právního ani nemůže mít potřebné výstupy.
Pád Nečasovy vlády nám umožňuje fakticky přerušit kontinuitu zcela zásadně chybných kroků, činěných P. Nečasem i K. Schwarzenbergem, vedoucích nikoliv do hodnotové evropské společnosti, ale do deformovaného Kocourkova. V nepříliš vzdálené době budeme mít i nově zvolenou poslaneckou sněmovnu PČR, jež nečasovsko-schwarzenbergské česko-bavorsko-sudetoněmecké fantastické představy, jak lze očekávat, definitivně odloží k věčnému zapomenutí. Německo je našim sousedem. Otevře-li někdy v budoucnosti tzv. sudetoněmeckou otázku, a o tom lze více než pochybovat, budeme samozřejmě jednat. Nezapomeneme ani na henleinovské dědictví, jehož je sudetoněmecký landsmanšaft stále nositelem. Budeme jednat i o našich požadavcích, která na Německo máme, včetně reparací.
Dr. O. Tuleškov
Ztracený směr
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Utajování patří k nástrojům řízení věcí veřejných vyšší mocí. Ač se našeho života bezprostředně týkají, je mnoho věcí, které se nedovídáme.
Konspirace v boji o moc nového stylu můžeme vysledovat od založení první zednářské lože v Londýně roku 1717. Její sídlo je na londýnském Holbornu (čtvrt WC2) v robustním paláci na Great Queen Street dosud. Dle bystrého úsudku zvěčnělého Rudolfa Kopeckého, českého novináře, který sám dosáhl zednářského stupně Kadoš, zednářství ztratilo význam. Pro mladší ročníky připomeňme, že stupeň Kadoš měl i náš druhý prezident E. Beneš.
Od roku 1954 zamýšlenou roli svobodných zednářů "v řízení světa" převzala tzv. Bilderberg Group, kterou založil holandský princ Bernhard. Od doby jejího ustavení se přizvaní schází každoročně vždy na jiném místě. Její pro mnohé znepokojující činností - i když v Londýně je registrována jako charita čís. 272706 s názvem The Bilderberg Association - se zabývá na příklad žurnalista Daniel Estulin v knize The True Story of The Bilderberg Group. Sleduje činnost grupy 17 let.
V letošní velmi napjaté hospodářské a politické situaci se Bilderbergové setkali v Anglii. Do luxusního Grove Hotel blíže Watfordu severně od Londýna se 6.6. 2013 sjelo na sto čtyřicet "vládců vesmíru", jak je někteří novináři nazývají. Dle The Sunday Times z 9.červa 2013 a reportáže Olivera Thringa nebyl jimi vydán žádný pořad jednání, žádný zápis o tom, co se probíralo a nebylo vydáno žádné prohlášení či memorandum. K čemu se tedy ti premiérové, a ministři financí sešli, když to nebylo žádné G8 až G20. Co tam dělali ti šéfové nadnárodních gigantů (multinationals), bankéři světa a tiskoví magnáti? Aby si postěžovali že situace je prekérní a zapili tím nejlepším, co sklepy Hotelu Grove poskytovaly? Co tam u čerta přinesl Lord Peter Mandelson, blízký přítel a vyslanec lorda Jacoba Rothschilda?
Podle britského poslance Michaela Meachera MP to byl "antidemokratický cabal kapitánů západního tržního kapitalismu, kteří se sešli v soukromí k tomu, jak si udržet svojí moc a vliv mimo dosah veřejného dohledu (pátravého pohledu)". Česky řečeno chybí průhlednost. Přesto - a právě proto že tuto průhlednost nejvíce sliboval - britský premiér David Cameron se ukázal na jednání jen krátce až poslední den zasedání. Všímáme-Ii se toho, co se světově děje, nemohlo tam nepadnout slovo "co s tou vleklou hospodářskou krizí a co s tou Sýrií a lránem uděláme". Vzhledem k předvolebním slibům prezidenta Obamy mu jistě prostřednictvím účastníka setkání v Hotelu Grove a stále hrajícího Henry Kissingera bylo připomenuto, co má dělat, a že to musí udělat rychle.
Nemohli jsme tedy v zápětí nečíst v deníku Metro z 11.6 2013: "Obama je připraven ozbrojit syrské rebely." Dodá také čerstvé rebely, jejich poradce a soukromé bezpečnostní kontraktory za $1000 za den? lnu - uhlídáme ihned!
V úterý 11.června při návratu autobusem z Kensingtonu jsem si vytrpěl zdržení vyvolané stovkami členů anti-teroristické policie v plné výzbroji proti demonstrantům, kteří se chystali vyjádřit svojí nevoli s nestydatou "rybářovou ženou" nesnesitelného kapitalismu, a s dalším zasedáním G8 v Londýně v týdnu od 17.6.2013...
Právě vychází: Jiří Vacek, Jiří Krutina: Odhalená tvář Němců
Z kapitoly „Závěr“
Obyčejné lidi oceňujeme podle toho, jak jsou dobří nebo naopak zlí, sobečtí či nesobečtí, materialisté nebo idealisté.
Není důvod, proč tato hlediska neuplatňovat i na celé národy a jejich státy. Vše, co bylo doposud napsáno, je vlastně srovnání našeho a německého národa.
Je nepopiratelné, že celý německý národ přijal za svůj názor, že jsou vyvoleným národem a mají proto právo vládnout druhým národům a to i pomocí síly včetně válečné. Tento rys německého národa trvá celá dlouhá staletí a jeho oběťmi se stali například původní obyvatelé větší části Německa, Polabští Slované. Byli nemilosrdně vyvražděni. I nás měl podle přesvědčení většiny německého národa potkat stejný osud. Měli jsme být rovněž vyvražděni a naše země se měla stát trvale německou.
Toto je pravda o německém národě jako o celku a na tom vůbec nic nemění jednotliví vynikající Němci ani úroveň německého hospodářství, umění či vědy.
Češi na rozdíl od Němců po dlouhá staletí nevedli útočné a loupeživé války jako Němci, ale jen se brání německému tlaku, jehož cílem je naše podmanění až plný zánik.
Češi na rozdíl od Němců se chovali ke svým sousedům mírumilovně. Co je podstatné, národním ideálem, jak jej vyjádřil Masaryk, byl Ježíš a ne César. Němci rádi tíhli k poslušnosti a ideálům Césarů. Češi již od dob Husových a zřejmě i dříve, vyznávali nikoliv totalitní stádnost a slepou poslušnost. Vždy hledali pravdu a prosazovali nárok na svobodu osobního přesvědčení a odmítali slepou víru a naprostou pravdivost názorů autorit a požadavek slepé poslušnosti vůči nim.
To je v dějinách světa něco naprosto ojedinělého a výjimečného a západní svět k tomuto názoru jako celek dospěl až po mnoha staletích a dodnes se s požadavky na absolutní poslušnost názorům autorit potýká, často neúspěšně.
Češi vždy milovali svobodu, ale také ji nikomu nebrali, ač se zejména Němci po celá staletí nesnažili o nic jiného, než si nás podmanit.
Tak jako existují lidská práva, na která má nárok každý člověk, existují i práva národů. Každý národ, pokud žije ve své původní zemi, má zejména nárok na svůj samotný stát, na sebeurčení.
Němci toto naše národní právo neuznávají. Soudí, že když se k nám po staletí na pozvání českých vlád stěhovali, mají nárok jako národ na sebeurčení na úkor národa našeho v naší vlastní zemi. Nemají, protože Češi žijí ve své zemi a mají právo si svobodně vládnout. Přistěhovalci mohou získat stejná občanská práva jako původní obyvatelé, ale nikdy právo na svůj stát v cizí zemi navíc na škodu původního národa.
Asi 3 miliony Turků, kteří žijí v Německu, samozřejmě právo na národní sebeurčení nemají. Totéž platí o milionech Němců, Čechů, Irů a dalších národů v USA. Mohou se stát plnoprávnými občany USA, ale nenabývají nikdy právo na národní sebeurčení.
Pro úplnost poznamenejme. Původním obyvatelům Německa, Polabským Slovanům, Němci jakoukoliv samostatnost trvale odmítají, ač na ni mají plné právo, protože sídlí ve své zemi a žili zde daleko dříve než Němci. Totéž platí i o původních obyvatelích USA. Indiáni mají v USA plné právo na národní svrchovanost a přece ji nejen nemají, ale jsou utlačováni ve vlastní zemi stejně jako i Lužičtí Srbové. Tak se v praxi chovají ti, kteří by rádi druhé poučovali o tom, co je správné a co nikoliv.
Rozdíl mezi Čechy a Němci – Rakušany je i v tomto ohledu propastný. Češi pod vládou Habsburků byli tvrdě ve vlastní zemi podřízeni Němcům, kteří měli ve všem přednost. Kdykoliv se v Rakousku ucházeli o práci dva uchazeči, kteří měli pro ni plné předpoklady, vždy dostal Němec přednost před Čechem. V jejich vlastní zemi byla úřední řeč němčina a nikoliv čeština. Češi byli občany druhého řádu: vládli jim Němci.
My za prvé republiky jsme naopak Němcům na rozdíl od nich poskytli veškerá občanská práva, ale vděku za tuto velkorysost jsme se nedočkali. Ač žili v naší zemi a v našem státě, postavili se proti nám a prakticky všichni usilovali o zničení našeho demokratického státu i když již bylo známé, jakým zločincem Hitler je a jaké zločiny provádí – například vraždí své bývalé spolubojovníky. Koncentráky existovaly v Německu již od roku 1935 a pronásledování Židů rovněž. Nemohou se vymlouvat: „My jsme nevěděli.“ Dobře věděli a svobodně zvolili rasistickou myšlenku nadlidí nadřazených všem ostatním, kteří jsou méněcenní a nemají proto právo žít.
Takové chování je v případě našich Němců neomluvitelnou velezradou na hostitelské zemi a ti, kdo se jí dopouští proti demokratické zemi, která je hostí, ztrácí jakékoliv nároky na život v ní. Navíc sudetští Němci až do konce války a ani po něm neprojevili jedinou známku, že by svou nenávist vůči Čechům ztratili. To, co dnes dělají, jen dokazuje, že se nezměnili ani v nejmenším. Nenávidí nás dál a dělají nám to nejhorší, co mohou.
Zneužívají k tomu i spravedlivé odvety, které se jim po šesti letech drancování naší země a našeho vyvražďování dostalo. Ve srovnání s tím, co nám 6 let okupace prováděli oni, tato odveta byla zcela nepatrná a dílem jimi postižených obětí a trvala jen krátce. Nepostihla nevinné, ale většinou esesáky, gestapáky, nacisty a vždy velezrádce, kterými všichni byli.
Připomeňme, že i spojenečtí vojáci, kteří osvobozovali koncentrační tábory, když spatřili hromady na kost vyhublých mrtvých těl vězňů, bez milosti na místě zabíjeli jejich věznitele. Na tak obrovské a strašlivé zločiny nelze uplatňovat běžná hlediska lidského chování.
Takoví zločinci ztrácejí veškerá práva na slušné zacházení. Není hanbou, že k odvetě došlo, ale je naopak známkou vyspělosti našeho národa, že byla tak malá a krátkodobá. Tím spíš, že Němci vraždili i týdny po kapitulaci, viz výbuch v Ústí nad Labem v létě 1945 již po válce, který zabil mnoho našich občanů. Nebyla také organizovaná a plánovaná našimi úřady jako německé zločiny, ale samovolným výbuchem oprávněného hněvu, ale i zoufalství jednotlivců, kteří měli s Němci své hrozné zkušenosti.
…Velké národy mají často sklon ty malé ovládat a povyšovat se nad ně. Zneužívají k tomu svou moc a to i hospodářskou. Český denní tisk ovládaný Němci chrlí jednu lež a pomluvu na Čechy za druhou. Z tohoto psaní přímo křičí nenávist vůči nám a současně i pohrdání naším národem.
Často demagogicky srovnávají náš národ s německým a vůbec neberou v úvahu jejich velikost. Deset milionů Čechů nikdy nemůže dokázat to, co sto milionů Němců. Srovnávat je jako stejně veliké a z tohoto pohledu stejné, je naprosto nesmyslné a také nepoctivé jako srovnávat boxera muší váhy s boxerem velmi těžké váhy. Jejich cílem je vymazat naši dějinnou paměť a vyvolat v nás stud a hanbu nad naší národní existencí, aby nás mohli snadněji ovládat a podsouvat nám své názory, které slouží k prosazování jejich vlastního prospěchu a v náš neprospěch. Argumentují svou údajnou kulturností a vyspělostí. Kulturnost však nespočívá v oblibě umění, koncertů a divadel. I vrah Heydrich a další esesáci, vraždící a mučící vězně byli v tomto smyslu „kulturní“ a milovali umění. I to však po svém. Hitler, Göring a mnozí další kradli umělecká díla ve všech okupovaných zemích.
Kdo mučí a vraždí druhé, není ani kulturní ani opravdu vzdělaný, ale je obyčejným lidským zvířetem i když miluje Beethovena. Pravá kultura a vzdělanost spočívá v upřednostňování mírumilovného života, v úctě k druhým a snášenlivosti s nimi: „Ježíš a ne César.“
V tomto světle máme být nač hrdí jako celý národ. Toto je naše vlastenectví: zcela oprávněná hrdost, jak jsme prošli staletími, aniž bychom neustále kradli, válčili a drancovali druhé. Nepěstovali jsme otroky již nejméně po 1000 let ani jsme nevykořisťovali koloniální národy. Neovládli jsme mocí jiný národ, ale naopak jsme velmi obětavě pomohli slovenskému národu, který v průběhu prvé republiky dosáhl s naší pomocí pozoruhodného národního rozvoje. V tomto smyslu se mají Němci moc a moc co od nás učit.
Nenechme se německými nacionalisty, kteří si pyšně fandí: „Německo, Německo nade všecko ve světě“, namluvit, že naše hrdost a oprávněné národní sebevědomí je nacionalismus. Je to právě naše oprávněné vlastenectví, jak naši nepřátelé dobře vědí, které je překážkou, aby nás dostali plně do své moci.
Ať si Němci nechají svého Hitlera a Bismarcka, my si ponechme Husa a Masaryka a nevěřme jejich demagogické propagandě, která se dodnes řídí nacistickým názorem: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ I to jasně vyjadřuje rozdíl mezi Němci a Čechy. Němci bez váhání následují jako jednoho ze svých vůdců ministra propagandy, který prohlašuje lež za rovnou pravdě a tam, kde jde o prospěch Němců i když zločinný, dává přednost lži před pravdou.
Češi na rozdíl od Němců se řídí Husovým požadavkem, který nás žádá, abychom hledali pravdu, bránili pravdu, ale přáli pravdu i druhým. Jak dokázali husité, neváhali pro pravdu pokládat i své životy. Němci své životy ochotně pokládali za Hitlerovy lži. Představitel Němců ministr Goebbels naopak veřejně hlásal: „Stokrát opakovaná lež je pravda.“ Jaký rozdíl. Již to, že Němci tento názor o správnosti lži vynalezli a celý německý národ se tímto názorem řídil dlouhá léta a mnozí Němci jej stále používají, je pro nás velkým varováním. Pro mnoho Němců je německý prospěch ospravedlněním všeho, včetně vyvražďování celých národů, jakého jsme byli v minulosti svědky. Jsou přesvědčeni, že jako nadřazená rasa mají právo na vše, včetně vyhubení celých národů.
Neustále si proto připomínejme, že kdyby Němci vyhráli válku, nikdo z nás dnešních Čechů by neexistoval. To je základní poučeni z 2. světové války a nakonec z celých našich dějin. Pokud na tuto skutečnost zapomeneme, je s námi jako s národem konec. Proto dobře znejme své dějiny. Jsou naším velkým učitelem a važme si poučení, které nám dávají o staletí trvajícím postoji Němců k našemu národu. Posuzujme skutky a ne slova, protože pro mnohé Němce lež byla a je pravdou a mnoho jich se tímto názorem dodnes řídí: „Co prospívá Němcům, je pravda.“ Buďme hrdí na to, že jsme Češi a važme si svého národa. Máme mnoho důvodů proč. Kromě jiného i na stotisíc legionářů, kteří pomohli obnovit naši státní samostatnost. Pro ni opustili své milé – rodiče, manželky i děti a riskovali, že v případě nezdaru je již nikdy neuvidí. Jaké obrovské nadšení a obětavost dát v sázku svůj život pro tento ideál svobodného národa! To samé nebezpečí podstoupili za Protektorátu tisíce vojáků a letců, kteří utíkali ze země, aby mohli bojovat proti Hitlerovi. Například na začátku války třetina letců ve francouzské armádě, kteří byli schopni bojovat ve vzduchu proti Luftwaffe, byli Češi. Čeští letci v bitvě o Anglii byli význačnou oporou Anglie a dosáhli velkého ocenění. A to byla jedna z bitev, která rozhodla o vítězství spojenců. Jsou zde i hrdinové domácího odboje, bez nich by se poprava vraha Heydricha nikdy nemohla provést. Již pro jejich oběť a památku pečujme dobře a s hrdostí na to, čeho dosáhli: národní svobodu. Nepřišla zadarmo a bez obětí. Není proto samozřejmostí, ale velkým pokladem, který zabezpečuje svobodný život a rozvoj našeho národa.
Nenechme si proto vnutit jednu z mnoha nepřátelských lží: „Češi nikdy nebojovali“ a buďme na tyto statečné Čechy hrdí a střežme bedlivě jejich odkaz.
Kniha je vázaná, 340 stran, Objednávky přijímáme telefonické, písemné i internetové. Poštou dodává: Jiří Krutina, Píškova 1955/30, 155 00 Praha 5 – Lužiny. Telefon/záznamník 235 512 505 nepřetržitě i o víkendech. Objednávky on-line www.jirivacek.cz¨) Připravil ing. Jiří Krutina
Preventivní jaderný úder USA na Čínu a Rusko?
Defektní demokracie, fatální rizika
Paul Craig Roberts
Primadony liberalismu připravují jadernou válku
Kdo si nás nenašel poprvé, už ví: Paula Craig Roberte neodrovná žádný jarmareční bubák (typu “spojeneckého nevděku”, o “neamerických” intrikách ani nemluvě). Za Reagana byl náměstkem ministra financí – a šedou kůrou”reaganomiky”. V co se ta kruciáta zvrtla, ho netěší. Nadutou bezradnost, již rozsadila u koryt, nešetří ani v posledním článku. Nazval ho Dvě defektní demokracie ohrožují život na Zemi (Two Faux Democracies Threaten Life On Earth).
Inspirovala ho otázka, již v univerzitním Yale Journal položil Amitai Etzioni, což je pro změnu superstar americké sociologie. Zní zlověstně: “Kdo posvětil přípravy války s Čínou?” Ten válečný plán – píše tu Etzioni – “nebyl zpracován jen ´pro případ´” (“aby byl po ruce za nepředvídaných událostí”). Nebyl dokonce ani “zadán, ba oponován žádnou civilní instancí Spojených států”. A tak “jsme armádními kruhy Spojených států, které opanoval neokonzervatismus, vymkly se zpod kontroly a ohrožují Ameriku i okolní svět, postaveni znovu před hotovou věc”.
“Ví-li to už i Yale Journal” – navazuje Roberts - pak to “jistě ví i Čína”. I její “vláda tak musí vědět, že Washington proti Číně plánuje preventivní jaderný útok. Žádný jiný druh války nemá z hlediska Washingtonu smysl. ´Supervelmoc´ nebyla jaktěživ s to okupovat Bagdád a po 11 letech války prohrála v Afghánistánu s pár tisíci lehce vyzbrojených tálibů.“ Tím méně by si mohla troufnout “jen na konvenční válku proti Číně”.
I v dobách, kdy “byla jen primitivní zemí třetího světa”, si Čína uměla “vynutit příměří s vojsky Spojených států v Koreji”. Dnes má však “druhou největší ekonomiku světa a bryskně předhání selhávající hospodářství Spojených států, ničené vývozem pracovních míst, kriminalitou banksterů a věrolomností korporací i Kongresu”.
“Válečný plán Pentagonu pro Čínu nese název Bitva ve vzduchu a na moři (AirSea Battle).” Honosí se “interoperabilitou vzdušných a námořních sil”, schopnou “integrovat údery do hloubky”, jimiž “zničí a porazí kapacity nepřítele”.
To se však “rovná miliardám dolarů dalších zisků pro vojensko-bezpečnostní komplex” - v situaci, kdy to s “99 procenty Američanů jde od desíti k pěti”. Víc než “jasné je i to, že tento absurdní žargón čínskou armádu neporazí”. K válce však vest může – a “pokud se do ní washingtonští neocons zapletou, to jediné, čím ji mohou neprohrát, jsou jaderné zbraně. Radiace však bude přirozeně zabíjet i Američany.”
“Jaderná válka je součástí washingtonské agendy. Vzestup neokonzervativních nacistů (“neocon Nazis”) negoval dohody o jaderném odzbrojení, které uzavřeli Reagan a Gorbačov. Obrat k preventivní jaderné válce po Reaganovi jako k variantě, na niž Washington sází v prvé řadě, popisuje unikátní a povýtce pravdivá kniha Olivera Stonea a Petera Kuznicka z roku 2012 Tutlané dějiny Spojených států.” (viz www.stripkyzesveta.cz, 2. 1. 2013).
Za “studené války měly jaderné zbraně defenzivní poslání. Cílem bylo předejít jaderné válce mezi Spojenými státy a SSSR, z nichž každý disponoval dostatečným potenciálem odvety, garantujícím ´záruky vzájemného zničení´ (´mutually assured destruction´). Zkratka MAD, pod níž to vstoupilo ve známost, dávala na srozuměnou, že užití jaderných zbraní k útoku by kterékoli z obou stran nepřineslo žádnou výhodu.”
“Kolaps Sovětského svazu” – a “koncentrace Číny na ekonomiku místo vojenské síly” – však vedly k tomu, že “Washington tuto výhodu získal. Keir Lieber a Daryl Press dokonce v oficiózních Foreign Affairs píší, že ´markantní oslabení ruského arzenálu a modernizace čínských jaderných sil z doby ledové´ vedly k situaci, kdy odveta na první úder Washingtonu není v silách Ruska ani Číny´.”
Jak “AirSea Battle”, tak článek ve Foreign Affairs “daly Číně a Rusku najevo, že Washington proti oběma zemím kalkuluje s preventivním jaderným útokem. Aby si pojistil, že Rusko nebude schopné odvety, rozmísťuje Washington antibalistické systémy na jeho hranicích, čímž porušuje dohody mezi Spojenými státy a SSSR.”
“Americká média” jsou však “zkorumpovaným přívěskem vládního ministerstva propagandy”. Veřejnost Spojených států proto “nemá tušení, že Washington v rukou neocons plánuje jadernou válku. Američané to netuší o nic víc než to, co řekl bývalý prezident Jimmy Carter, referovalo se o tom však jen v Německu” – že “Spojené státy už nemají funkční demokracii”.
Riziko, že “Spojené státy jadernou válku rozpoutají”, se datuje už “od roku 2002, kdy G. W. Bush” – “na naléhání Dicka Cheneyho a neocons” – “podepsal Nuclear Posture Review. Konsternovaný okolní svět ho za to odsoudil. Ruský prezident Putin hned nato prohlásil, že Rusko vynaloží jakékoli prostředky, aby si zachovalo schopnost jaderné odvety.” Také “Čína vypustila na oběžnou dráhu satelit, vyzbrojený raketou”.
“Primátor Hirošimy, oběti gigantického válečného zločinu Spojených států, prohlásil: ´Smlouva o nešíření jaderných zbraní, klíčová mezinárodní dohoda směřující k eliminaci jaderných zbraní, je na pokraji zhroucení. Hlavní příčinou je jaderná politika Spojených států, otevřeně deklarující možnost prvního, preventivního jaderného úderu a pobízející k vývoji miniaturních náloží a jiných tzv. ´použitelných jaderných zbraní´.” Právě ta se “k jaderným zbraním modlí jako k pánubohu”
Jsou to “Izrael a Spojené státy”, koho má svět za “dvě největší hrozby míru a životu na Zemi”. Dokládá to i bezpočet průzkumů veřejného mínění. Jsou to však “přesto tyto dvě zločinné vlády”, kdo si donekonečna “nárokuje punc ´famózních demokracií světa´”. Ani jedna z nich přitom “neakceptuje podřízenost svých kroků normám mezinárodního práva, lidských práv, ženevských konvencí i své vlastní legislativy. Spojené státy a Izrael jsou darebácké státy“ (“rogue states”). “Války po II. světové válce mají původ ve Washingtonu a Izraeli. Imperiální expanzionistické ambice žádná jiná země nemá. Čínská vláda neanektovala Tchajwan, což by Čína, pokud by chtěla, mohla. Ruská vláda neokupovala někdejší konstitutivní součástí Ruska typu Gruzie, která, když ji Washington vyprovokoval k útoku, s ruskou armádou prohrála obratem. Putin mohl gruzínskou loutku Washingtonu pověsit a začlenit Gruzii zpátky do Ruska, jejž bylo po staletí součástí a do nějž podle názoru mnohých patří.”
“Za uplynulých 68 let vzešla většina vojenských agresí ze Spojených států a Izraele. Tito dva původci válek se však ještě pitvoří jako oběti agrese.” Má-li kdo “jaderný arzenál, který je nelegální” – a “odmítá se podřídit mezinárodní kontrole” – “je to Izrael”. To “Washington sepsal válečný plán, kalkulující s prvním jaderným úderem”.
Má-li svět “tyto dva darebácké státy” za “přímé nebezpečí pro život na Zemi”, “má pravdu”.
Vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938
Motto: 15. března 1939 Hitler, jak říkal, zabránil Čechům v dalším vraždění nebohých Němců: "Před několika měsíci bylo Německo nuceno vzít v ochranu své soukmenovce, žijící v uzavřených skupinách, proti nesnesitelnému teroristickému režimu Československa a v posledních týdnech se objevily se zvýšenou měrou stejné případy... Od neděle vznikaly na četných místech pusté výtržnosti, jimž znovu padly za oběť četní Němci. Každou hodinu se množí volání o pomoc pronásledovaných a postižených... Další trvání tohoto stavu muselo by vést k porušení všeho pořádku na území, kde má Německo své životní zájmy, na území, které dokonce po tisíc let patřilo k německé říši. Abych konečně odstranil toto ohrožování míru a vytvořil předpoklady pro nutný nový řád v tomto životním prostoru, rozhodl jsem se poslat počínaje dneškem do Čech a na Moravu německé vojsko. Odzbrojí teroristické tlupy i české branné oddíly, které je kryjí, vezmou v ochranu život všech ohrožených a zajistí tím základ nového podstatného řešení, které bude odpovídat smyslu tisícileté historie i praktickým nezbytnostem německého a českého národa."
O útisku někdy až nesnesitelném, o nucené čechizaci mluví dodnes celá řada tzv. sudetských Němců. Jaká byla skutečnost za doby trvání ČSR, o tom jasně promlouvají vzpomínky našich hraničářů, s kterými vás budeme po určitou dobu seznamovat.
Pamětník vzpomíná
V roce 1929 jsem se s rodiči přistěhoval do Nové Bystřice, městečka těsně na hranici s Rakouskem. Bylo mi pět let. Obec měla asi 2 500 německých obyvatel, Čechů zde bylo v té době asi 300. Do roku 1936 bylo soužití Čechů a Němců bezproblémové. Česká menšina zde žila velmi čilým kulturním životem. Byl tam Sokol, Národní jednota pošumavská, hudební a pěvecký kroužek. Byl zde postaven i český kulturní dům, prostě vše bylo velmi krásné.
Koncem roku 1936 a 37 se vše začalo měnit. Mladí Němci dostávali z Německa "školení" a své vlastní soukmenovce šikanováním nutili, aby Čechy nenáviděli a na každém kroku jim dělali nepříjemnosti a násilí. Kteří Němci tak nejednali, bylo jim vyhrožováno, že až přijde Führer, pomstí se jim. A tak i ti slušní Němci se nám začali vyhýbat a bát se. Vše vyvrcholilo v osmatřicátém, kdy mladí Němci prchli z republiky, vytvářeli bojové oddíly "Freikorps" a ty přepadaly naší armádu a Stráž obrany státu (SOS). Zůstali tam jen staří lidé a děti. Vrcholem bylo září 1938, kdy jednoho dne, to mi bylo čtrnáct let, přišel otec a řekl matce. "Připrav jen to nejnutnější, odpoledne přijede vojenské auto a všechny Čechy odvezou do vnitrozemí." To se již čekal vpád německé armády. A tak jsem prchali jen s ruksakem, všechno ostatní jsme tu nechali. Ti, co včas neprchli, pocítili od německých "nadlidí" "lásku" k Čechům; když to dobře dopadlo, tak bitím a nucením, aby se dali k Němcům, dále šikanováním a vězněním, v mnoha případech í fyzickou likvidací.A tito lidé si nyní stěžují, že v roce 1945 museli z tohoto území odejít za stejných - já si myslím, že slušnějších - podmínek než v roce 1938 my. Němci určitě tenkrát způsobili našim lidem mnohem více utrpení, a to, co se jim stalo, bylo přece jejich přáním - "Heim ins Reich" – „Náš Führer poroučí, my posloucháme" atd. Jiří Beneš, tehdy Nová Bystřice
Dost bylo vlády pravice!
Zažili jsme několikaletou devastující vládu pravice, která vyvrcholila nečasovským obdobím, kdy nám „vládla“ ODS společně se schwarzenbergsko-kalouskovskou Topkou. Ekonomická krize přešla v politickou i morální. Kabinet „rozpočtové odpovědnosti“ se ukázal být nebezpečným jak pro stále chudnoucí občany, tak i pro republiku, jíž neúnosně a bezpříkladně rychle dále zadlužoval. Prodávalo se a kupovalo snad vše, poslaneckými mandáty počínaje. Korupce byla nečasovsky nepřípustně a odpudivě povýšena na součást „normální“ politiky.
Je v zájmu většiny, aby v příštích volbách do poslanecké sněmovny vyhrál politický střed a levice, reprezentovaná ČSSD, KSČM a Stranou Práv Občanů – Zemanovci (uvedené subjekty jsou řazeny abecedně). Uvést lze ještě Lev 21, národní socialisty, u nichž však není jisté, zda překročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny PČR. České národní listy, s uvedeným základním zaměřením, se do volební kampaně, ve spolupráci s Vlasteneckým forem, zapojí s plným nasazením v rámci svých možností. Prosíme všechny naše stoupence, aby postupovali obdobně.
Neodkládejme společnou angažovanost na pozdější dobu! Již dnes, ne zítra, dělejme pro dosažení cíle vše, co je v našich silách. Prosíme naše autory, aby se chopili „pera“ a psali. Jejich texty budeme publikovat nejen na našem webu, ale také na Facebooku, na našich estránkách a také na http://ceske-narodni-listy.webnode.cz, kde je bude celkem čekat jistě více než 30.000 čtenářů za měsíc. Poslední dvě uvedená elektronická média oživíme v dohledné době. Naše stoupence prosíme i o osobní účast na nejrůznějších předvolebních aktivitách podle vlastního rozhodnutí. Také nám pište. Děkujeme. Bude-li možné, prosíme, podpořte nás i finančně. Číslo našeho účtu je na naší titulní webové stránce. Budete-li posílat svůj finanční příspěvek poštovní poukázkou, adresu již znáte.
Co je našim cílem? Jednotná, sociální a demokratická Česká republika, jejíž samostatnost, svrchovanost a právní charakter nebudou dále oslabovány, zvláště pak ne pangermánskými a zrádcovskými rozkladnými choutkami. Nechceme a nebudeme další zemí SRN! Budeme usilovat o to, jak se již dříve vyjádřil T.G. Masaryk a dr. E. Beneš, aby demokracie z oblasti politické přerostla i do oblasti hospodářské a sociální, aby lid byl v plném slova smyslu zdrojem veškeré státní moci, jak o tom mluví naše platná ústava. Ne privilegia pro „horních deset tisíc“, ale vláda v zájmu „nyní spodních“ deseti milionů.
Společně dokážeme více. Redakce Českých národních listů
Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 444. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 22. srpna 2013.
.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz