České národní listy

listopad – prosinec 2012

Evropská „integrace“ a česká politika

Ing. Dalibor Plichta

"My, Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty národní, nemůžeme nežíti smyslem své historie a proto přirozeně i v politice mezinárodní a zahraniční stavěti musíme na ideji své. " T. G. Masaryk: "Jan Hus"

Jsme dnes stejně jako některé další evropské národy tlačeni vnějšími vlivy a silami k tomu, abychom se rozhodli mezi dvěma zásadně odlišnými možnostmi svého dalšího trvání.

Je to rozhodování mezi Evropou sestávající ze svrchovaných států jednotlivých národů a Evropou pouhých provincií jakéhosi superstátu, jakýchsi Spojených států evropských.

Znamená to rozhodování se mezi sdílením zásady zachování rovnováhy sil, která je předpokladem dodržování práva v mezinárodních vztazích a vůbec nadřazenosti práva nad mocí, a mezi odmítáním této zásady a jejích důsledků, totiž vytváření jednoho mocenského centra jako jediného zdroje práva a spravedlnosti, nadřazeného vůli jednotlivých národů a rušícího jejich možnosti hledat uspokojení vlastních oprávněných a přirozených zájmů nejen na poli mezinárodní politiky, ale i uvnitř národního společenství. Znamená to nutnost rozhodovat se mezi zachováním národů jako samostatných politických společenství na jedné straně a na druhé straně takovým postavením národů, které by z nich činilo společenství pouze kulturní a které by z jejich státu jako vlastního, samostatného rámce politického života, činilo pouhé provincie nadstátu, pouhé jazykové oblasti.

Znamená to nutnost volit mezi Evropou svéprávných a svrchovaných národů, jejichž spolupráce by se zakládala na svobodě a rovnosti a dobrovolnosti, a Evropou ovládanou jedním nebo několika hospodářsky, politicky a vojensky silnými národy, Evropou vystavenou jejich hegemonii.

Podle toho, pro jakou podobu Evropy se rozhodneme, budeme my i jiné malé národy buďto zvládat svoje hospodářské a sociální i jiné úkoly v souladu se zájmy vlastního národa, anebo přispívat, případně pouze přisluhovat při uskutečňování hegemony jednostranně a v jejich zájmu vytčených cílů, dosažení statutu supervelmoci pro tuto jejich Evropu, účastnit se jejich velmocenského boje o nadvládu nad světem.

Jde rovněž o to, zda Evropa tím, že zůstane Evropou národních států, bude moci snadněji uspokojovat volání svých národů po demokracii, decentralizaci moci a její kontrolovatelnosti, nebo zda se stane Evropou centralistickou, zbyrokratizovanou, ovládanou technokraty, Evropou, v níž je demokratický politický způsob vytváření obecně závazné vůle odsouván na vedlejší kolej a v níž převládá místo svobodné veřejné diskuse manipulování veřejného mínění a politika kabinetní.

Jde nakonec také o to, jakou má mít Evropa nebo spíše její národy a státy ctižádost. Jestli uspokojování každodenních potřeba a zájmů svých občanů, tj. především zabezpečení vzdělání, práce a zdravotního a sociálního zabezpečení, nebo jestli to má být stupňování efektivity a hospodářské produktivity v zájmu profitu a v zájmu zvyšování mocenského potenciálu nějaké "integrované" Evropy, která chce s ostatním světem spíše soupeřit než spolupracovat.

Otázky hospodářské, politické i vojenské "integrace" Evropy na nás dopadají, aniž si veřejnost stačila uvědomit různé důsledky těchto "integračních" snah pro náš stát a pro náš národ.

Naše oficiální politika se ostatně celý čas přičiňovala pouze o to, abychom v propagované "integraci" Evropy spatřovali jev, který má povahu přírodního zákona, něco nevyhnutelného, co můžeme jenom vzít na vědomí, a vzít to na vědomí takové, jaké je nám to podáváno, bez možnosti něco na věci měnit.

A místo toho, aby otázka evropské "integrace" byla pro nás otázkou v prvé řadě politickou, jsme našimi politiky vedeni k tomu, abychom se na ni dívali především z hlediska ekonomického. Politické síly zasazující se o členství České republiky v Evropské unii od samého počátku mátly naši veřejnost tím, že toto členství vydávaly za náš "návrat do Evropy" a záměrně ztotožňovaly samozřejmost našeho evropanství s něčím, co samozřejmě není a ani být nemůže, totiž s členstvím v politickém seskupení Evropské unie, sdružujícím navíc jen část evropských států a národů.

Ohlédnout se do minulosti a připomenout si jisté rovněž "integrační" pokusy z minulosti jako kdyby vůbec nebylo vhodné.

Mělo a stále má zůstat nepozorováno, že jedněmi z nejhorlivějších stoupenců "sjednocení Evropy" byli hned brzy po skončení druhé světové války odsunutí Němci, kteří viděli ve "sjednocení Evropy" jedinou cestu, jak změnit ve svůj prospěch stav, který jim přinesla porážka nacismu.

Podle různých stoupenců "sjednocování" Evropy není také třeba přikládat nějakou váhu okolnosti, že mnozí "integrátoři" Evropy se jako k inspiraci rádi vracejí k obrazu Evropy, jaký by I dokonce před první světovou válkou, kdy jejich Evropa zahrnovala celou východní Evropu a měla sahat podle jejich plánů ještě hodně dál.

Nemělo by nás prý znepokojoval, slyšíme-Ii dnes od nich, že "neštěstí" Evropy začalo mírovými smlouvami z Versailles, ze Saint-Germain a Trianonu v létech 1919 a 1920, kdy "mnohé bylo rozděleno, co by bylo bývalo lépe nerozdělovat, a mnohé proti vůli postižených pospojováno, co se nikdy spojit nemělo", jak se vyjádřil německý státní ministr G. Glueck na srazu odsunutých Němců v Norimberku 1993, zatímco tehdejší předseda odsunutých českých Němců Franz Neubauer na tomtéž norimberském srazu o oněch smlouvách řekl, že "často svévolné smlouvy z pařížského předměstí padají dnes Evropanům na hlavu".

Prezident Václav Havel spatřuje v evropské "integraci" budoucí obdobu "velkých nadnárodních říší", které považuje za vyšší, ušlechtilejší útvar, než je stát národní. Mohli jsme z jeho úst slyšet, že "z historie víme, že všechny takové velké nadnárodní říše nebo aliance nebo seskupení, které se v dějinách vyskytly, které něco znamenaly, měly jakousi svoji nosnou ideu, nosného ducha a měly v sobě mravní závaznost respektovat hodnoty, na nichž jsou založeny. Byla přítomná vůle obětovat něco z nejrozmanitějších partikulárních zájmů okamžitých ve prospěch společného zájmu dlouhodobého".

Máme přehlédnout, že tyto velké nadnárodní říše byly vždycky výtvorem právě partikulárních, sobeckých, imperiálních zájmů dobyvatelů a hegemonů a že pro všechny velké nadnárodní říše byly příznačné neustálé ujařmující války, v nichž prolévali krev především ti, kdo byli pod pláštíkem "nosných idejí" podmaněni a donuceni bojovat za cizí zájmy?

Podobně chatrné je odůvodňování evropské "integrace" údajnými "společnými duchovními hodnotami". Nikdo přece dosud nepodal důkaz, že společné duchovní hodnoty vyžadují politickou nebo dokonce vojenskou smlouvu. I velice těsné kulturní společenství se může obejít bez takových politických a vojenských svazků, dokonce právě ono je potřebuje nejméně.

Ale řeči o "společných duchovních hodnotách" mají I jiný háček: jsou většinou velice všeobecné a skládají se z neurčitých frází, pod nimiž si každý může představovat, co se mu zlíbí - racionalismus stejně dobře jako iracionalismus, hodnoty, jež přinesla renesance, stejně dobře jako to, co vnucovala protireformace, hodnoty demokracie stejně jako to, co vyzdvihovaly stavovské teorie, které fatálně (a zároveň logicky) tíhly k autoritativnímu režimu, hodnoty mravní autonomie stejně dobře jako mravní heteronomie a slepé pokory, kult autority stejně jako kult anarchie.

To všechno se může totiž skrývat nebo být ukrýváno pod všeobecnými frázemi o "společných evropských hodnotách" a není možno vyloučit žádné překvapení, co se z takových "společných duchovních hodnot" nakonec vyklube nebo bude vybráno. Rovnost, nebo elitářství? Trh bez přívlastků, nebo trh s přívlastky? Odpovědnost společnosti a státu, nebo "každý si za všechno může sám",? - To všechno totiž patří do pokladnice evropských duchovních položek nebo v té pokladnici bylo a je, aniž tam v mnoha případech být muselo.

Kromě toho "společné duchovní hodnoty" ani tehdy, kdyby byly jasné a přesně vymezené a opravdu všemi také sdílené, nemohou za nás vyřešit všechny obtíže, které s sebou nese život tak diferencované společnosti, jako je společnost novodobá. A to ani ve státech malých. Tím méně pak v nějaké obdobě "velké nadnárodní říše". Neosvobozují nás od nenahraditelné politiky jako způsobu vytváření obecně závazné vůle, od konfliktů vznikajících z různosti zájmů.

Jiným omylem a nepravým důvodem k evropské „integraci“ má být, jak se nám stále znovu opakuje, že evropská „integrace“ je cestou k odstranění napětí a konfliktů v Evropě tím, že budou „integrací“ překonány národní státy, čímž prý, opět podle V. Havla, Evropa „přestane být dějištěm tisícera konfliktů různých minorit a ideologií a stane se prostorem spolupráce a koexistence“.

Vždyť národní státy vznikly proto, že se katastrofálně neosvědčily státy mnohonárodní a nadnárodní, říše, jakou bylo například Rakousko-Uhersko. Národní státy vznikly z pádnějších důvodů, než z pouhých ideologických rozmarů. Jsou uskutečňováním demokratického principu autonomie národů, obdobné politické autonomii jedince. Není-Ii překonána myšlenka oblastní a místní samosprávy a myšlenka decentralizace uvnitř států, proč by měla být překonána myšlenka politické samostatnosti a samosprávy národů?

Zatímco Němci oslavují dovršení svého národního státu po sjednocení Německé spolkové republiky a Německé demokratické republiky a zatímco Francouzi o žádném překonání svého národního státu ani nezačali uvažovat a řada národů i v západní Evropě o dosažení takového postavení, které by se pokud možno co nejvíce podobalo vlastnímu národnímu státu, marně usiluje, jsme my dokonce některými vlastními politickými představiteli poučováni, že národní stát je přežitkem, který je nežádoucí.

Spojování programu "integrace" Evropy s kampaní proti národním státům a jejich svrchovanosti naznačuje, že jde o něco víc a něco jiného, než je spolupráce evropských nebo části evropských národů v řadě odvětví. Dává tušit nebezpečí, jež jsou za takto pojímanou "integrací" skryta především pro malé národy a jejich státy, kdyby měly padnout ochranné hranice jejich suverenit.

Také očekávání, že evropská "integrace" zabrání „tisícům konfliktů", jsou lichá, ne-li neupřímná. Ty "tisíce konfliktů" nemají své příčiny pouze ve sledování národních zájmů a neodehrávají se také pouze v rovině národů, zvláště dnes, v době globalizace. Nemohou také zmizet ze světa nějakým zrušením národních států a vytvořením nějakého nadstátu. I v něm by ty "tisíce konfliktů" přetrvávaly, "integrovaná" Evropa by nepřestala být jejich dějištěm, pokud by se ovšem nestala dějištěm diktátu nějakého hegemona, který by ty konflikty zadupal do podzemí a potlačil, místo aby přivolil jejich zvládnutí diskusí a mezinárodními dohodami svrchovaných národů.

V této souvislosti je jistě pozoruhodné, ale zároveň i skličující, jak velkou malomyslnost a hlubokou nevíru někteří demokraticky se tvářící humanisté a "internacionalisté" projevují, pokud jde o možnost svobodné spolupráce a solidarity nezávislých a demokraticky se spravujících národů a jejich států.

Zároveň je udivující, ne-Ii podezřelé, s jakou důvěrou titíž humanisticky a demokraticky se tvářící "sjednocovatelé" vzhlížejí k velké svrchovanosti nadstátu, jemuž by byly obětovány ty "nebezpečné" svrchovanosti malých států ­ jako kdyby nebezpeční museli být vždycky ti malí, kdežto osvícení jenom ti velcí a silní.

Z knihy „Česká otázka a Evropská unie“, Praha 2001, str. 7-13

V. Klaus: Cítím loajalitu vůči vlastní zemi, ale vůči Evropské unii takovou loajalitu necítím

„Pro mě výchozí entita, vůči které já cítím svou loajalitu jako člověk, ale neméně jako prezident České republiky, je loajalita vůči vlastní zemi. Vím, že se to někomu z kazatelů evropanství líbit nebude, ale já žádnou takovou loajalitu vůči Evropské unii necítím. A říkám to nemilosrdně a říkám to velmi otevřeně a říkám to nezbaběle. Samozřejmě, že bych mohl zvolit jemnější výrok a nevyvolat žádnou polemiku, ale já to říkám naprosto rezolutně. Pro mě je bližší košile než kabát, kdybychom chtěli použít toto přirovnání, a proto mě zajímají efekty, náklady a výnosy pro Českou republiku, v tomto smyslu mě náklady a výnosy pro Evropskou unii netrápí.“

Merkelová volá po právu vetovat národní rozpočty pro EU

Napsal uživatel AC24

Německá kancléřka Angela Merkelová tlačí na systém, který si dělá ambice dát nevoleným aparátčikům uvnitř čím dál mocnější leč nepopulárnější Evropské unie pravomoc vetovat rozpočty zvolených národních vlád. Bude-li to schváleno, tak by EU měla ještě více moci na svými kdysi suverénními členy, než si uzurpovala federální vláda USA nad americkými státy.

Merkelová při promluvě k německému parlamentu před EU summitem 18. října vyhlásila, že přišel čas, aby ten vynořující se v Bruselu sídlící super-stát dostal ještě více moci. „Učinili jsme už dobrý pokrok v posilování fiskální disciplíny pomocí fiskálního paktu, jsme však toho názoru, a já o tom mluvím za celou německou vládu, že bychom mohli pokročit ještě dále, když bychom dali Evropě skutečná práva intervenovat do národních rozpočtů,“ řekla Bundestagu – dolní komoře parlamentu – což vyvolalo rychle následující kritiku.

AC24.cz: Všechny ty temné donedávna "konspirační teorie" o směřování EU se začínají naplňovat.

Merkelová uznala, že ví, že „bohužel“ ne všechny členské vlády EU jsou připraveny se vzdát moci nad svou peněženkou – jedním z nejdůležitějších politických nástrojů – nevolených tzv. „eurokratů“ v Bruselu. Ovšem i přes opozici vůči tomuto plánu bude německá vláda „pokračovat v jeho protlačování,“ vyhlásila.

Navrženým aparátčíkem s pravomocí uvalovat veto na národní rozpočty by byl Evropský komisař pro ekonomické a monetární záležitosti. Podle tohoto plánu, se kterým momentálně postupují vpřed, by EU zakázala kterémukoliv členskému státu přijmout rozpočet, včetně zdanění a výdajů, který by porušil kontinentální předpisy a vyhlášky.

Mezi tím by jako součást tohoto systému posílil i Evropský parlament – který není v pravém slova smyslu legislativním orgánem v tradičním smyslu tohoto termínu. Advokáti užší integrace klamně vynáší jako záminku pro to, aby si rozšířili a uzurpovali větší moc nad národními státy a jejich občany, nedostatek odpovědnosti EU k občanům.

Více než tři čtvrtiny zákonů v Evropě nyní chrlí Brusel a nepochází tedy od národních volených parlamentů odpovědných občanům. Tohle už je až přespříliš i pro dost krotké kritiky. Už další aktivisté doufají, že EU bude zcela zrušena či se z ní přinejmenším jejich národní vlády stáhnou. Avšak Merkelová tento režim chce ještě utužit.

„Udivuje mě, že takový progresivní návrh už někdo nepředložil dříve … oni jen potom hned fňukají, že to nebude fungovat, že Německo je izolované, a že tohle nemůžeme zvládnout,“ řekla Merkelová zákonodárcům, když zjevně ztotožňovala pokrok s vyšší centralizací donucovací moci. „Tohle není způsob, jak budovat věrohodnou Evropu.“

Nebylo hned následně jasné, jak až velká uzurpace posledních pozůstatků národní suverenity a sebeurčení by měla „Evropě“ dodat věrohodnost. Ovšem v posledních letech se přívrženci integrace chopili ekonomické krize, aby požadovali další centralizaci moci uzmuté od jednotlivých národů ve prospěch EU.

A jako vrchol toho všeho německá vůdkyně navrhla nové evropské daně k financování různých plánů EU – s požadavkem, že se mají vnucovat s větším důrazem, jelikož ten super-stát se snaží rozbít poslední zábrany omezující jeho moc. Podle jednoho z nejoblíbenějších plánů, co protlačuje Merkelová a další, by uvalil daň na finanční transakce. Teď už zjevně tento návrh podporuje skoro tucet členských vlád EU.

Merkelová se rovněž zmínila o Nobelově ceně míru pro EU – analytici prohlašují, že tato pochybná cena byla míněna jako podpora levicového public-relations pro tuto odporu čelící entitu – a jako další důvod, proč by tento super-stát měl expandovat. „Toto rozhodnutí bylo tak významné, protože přišlo právě teď,“ tvrdila, když mluvila o této teď už hrozně zprofanované ceně.

Mezi tématy diskuse toho shromáždění EU 18. října, které přišlo po veřejné promluvě Merkelové, je prohloubení tzv. „finanční integrace“ v Evropě, což se stalo už bojovým pokřikem u těch evropských vůdců, jejichž vlády zabředly do dluhů. V agendě je také: uvalení „bankovní unie“ EU, která by bankovní sektor v Evropě dala pod kontrolu kontinentálního regulačního režimu. Některé vlády váhaly s podporou tomuto plánu, ale analytici říkají, že eurokraté nikdy neberou odpověď ne.

Oznámení Merkelové přichází v patách nedávným apelům presidenta Evropské komise José Manuela Barrosa, bývalého maoistického revolucionáře, aby se EU transformovala do plnocenné „federace“ – což je myšlenka, která byla už dlouho nepotvrzeným cílem extrémistů integrace usilujících o rozdrcení národní suverenity. Navržená federace by se vytvořila do roku 2014 a měla by zahrnovat i EU ozbrojené síly, řekl.

„Potřebujeme postoupit k federaci národních států. To je náš politický horizont,“ tvrdil Barroso během projevu o „stavu unie“ s dodatkem, že se budou muset udělat „nevyhnutelné“ změny v Evropských smlouvách, předpokládajíc, že stejně jako v minulosti, ať už s tím budou lidé souhlasit, nebo ne. „Tímto musí být naše práce v nadcházejících letech vedena.“

I u dalších evropských vůdců se tyto apely odrazily. Nový socialistický prezident Francie Francois Hollande se veřejně chvástal nevyhnutelností stále užší „unie“ mezi kdysi suverénními národy Evropy. „Nemáme na výběr, jen kráčet ke svému předurčení, kráčet ke sjednocené Evropě,“ vyhlásil nedávno Hollande během schůzky s Merkelovou.

Ovšem i přes své nadšení pro socialismus a pochod směrem ke zrušení národní suverenity vyjádřil Hollande výhrady k Merkelové plánu na veto, které teď protlačuje – alespoň prozatím. „Tématem tohoto summitu není fiskální unie, ale bankovní unie, takže jediné rozhodnutí, které bude učiněno, je zřídit bankovní unii do konce tohoto roku a konkrétně bankovní dohled,“ řekl Reuters nový francouzský vůdce během shromáždění vrcholných socialistů.

Očekává se, že Merkelová a Hollande si před summitem udělají soukromou schůzku, aby prodiskutovali své údajně rozdílné názory. Německá kancléřka zjevně chce plán na „bankovní unii“ zpomalit, aby zajistila, že „kvalita bude mít přednost před rychlostí,“ zatímco ten francouzský socialista tvrdí, že „už nelze ztrácet čas.“

Několik členských států chce, aby bankovní unie byla zřízena do ledna, ale Merkelová řekla, že je to možná moc rychle. Více než málo vlád mimo euro včetně Švédska a Spojeného království už k tomuto plánu také vyjádřilo odpor.

Ač většina vůdců evropských vlád funguje jako roztleskávačky pokračující eroze posledních iluzí o národní suverenitě a sebeurčení, ne každý je z tohoto trendu šťastný. Prezident České republiky Václav Klaus, jehož hlas je čím dál osamělejší, nedávno varoval, že EU je v „konečné fázi“ procesu rozdrcení demokracie a že je čas učinit krok zpět.

„Je třeba, abychom se zamysleli nad obnovením naší státnosti a naší suverenity. To není možné ve federaci,“ vysvětloval Klaus v nedávném interview s britským Sunady Telegraph předcházejícím vydání jeho nové knihy, v němž komentoval Barrosovo volání po tom, co v podstatě obnáší super-stát. „EU by se měla dát opačným směrem.“

V posledních letech se EU stává mezi veřejností čím dál víc nepopulárnější, jelikož přezírá voliče a dere se vpřed s vymýcením národní suverenity. Teď hlavní města od Atén po Madrid čelí vzdouvajícím se vlnám násilností a nepokojů, jelikož nadcházející ekonomický sesuv uvnitř velké části eurozóny se zrychluje.

Lze očekávat, že síly establishmentu, co tlačí na čím dál užší integraci, se chopí těchto nepokojů – které jsou převážně důsledkem této centralizace moci, nedopečené jednotné měny a modelu velké vlády – aby požadovaly více toho samého. Experti a dokonce i politici EU však varují, že tento plán neskončí dobře.

Překlad: Miroslav Pavlíček, 20. říjen 2012, zdroj: thenewamerican.com

Průměrně platíme každý den do EU 120 milionů korun! Ale to není vše

Dušan Streit

Nechte si „evropské“ peníze! Jen kolem nás utahují smyčku

Kdo si myslí, že dotace z fondů EU jsou pro nás výhodné, velice se mýlí. Dokonce lze říci, že bilance už začíná být pasivní i z hlediska peněžních toků.

Z loňských dat vyplývá, že průměrně platíme každý kalendářní den do EU kolem 120 miliónů korun! V tom nejsou zahrnuty vražedné Nečasovy-Kalouskovy-Schwarzenbergovy dodatečné garance (MMF, Irsko, Portugalsko, ESM). Tyto členské příspěvky nepodléhají žádnému posuzování, jde o striktní závazek bez ohledu na cokoliv. Tedy i na to, že Evropská komise rozhodla neproplatit Česku cca 20 miliard korun ze schválených dotací. My platit musíme a pod nátlakem dále své závazky navyšujeme, EU má zpětný tok plně v rukou.

A to není vše. Brusel požaduje po Česku dalších 5 miliard navíc pro letošní rok (13,7 miliónů denně). Argumentuje, že chybějí peníze na evropské fondy, zejména na fondy soudržnosti. Nechápu, jak mohou schválené fondy nemít rozpočtové krytí? Nebo někdo v Bruselu ty peníze prošustroval? Ale hrozí nám, že když ty peníze nedáme, přijdeme o více než o 5 miliard korun dotací, na něž máme nárok. Takže se po nás vlastně žádá vyděračským způsobem, abychom si „své“ dotace financovali podruhé.

Jsem absolutně přesvědčen, že by bylo nejlepší, aby si Brusel „své“ dotace nechal. Níže zdůvodním proč. Před tím však chci podotknout, že pokud neproplacené dotace dělají díru v našem rozpočtu a zvyšují jeho deficit, je tomu tak proto, že schválené projekty kofinancuje a předfinancuje stát, takže peníze ze státního rozpočtu plynou i na projekty, které nakonec EU odmítne proplatit. Kdyby žádné nesmyslné přerozdělování z Brusele nefungovalo, nebyla by ani tato zátěž státního rozpočtu.

Tímto přerozdělováním jednak Brusel vnucuje své priority, na nichž se musíme finančně podílet, jednak má páku, tedy finanční nástroje, na naši poslušnost. A co je těmi prioritami? Třeba bionafta, kterou stejně zaplatí každý náš občan, a to nejen u benzínové pumpy, ale i v dalších produktech závislých na dopravě. Také to je třeba solární energie, která se projeví zvýšenými náklady všech domácností. Žárovky jsou sice už obehraná písnička, ale všichni jsme přišli o svobodný výběr toho, co kupujeme a čím chceme svítit, když už nepočítám ty vyhozené tisícovky ročně.

Všechny nesmyslné zásahy do tržní ekonomiky ze strany EU se mi ani nechce vyjmenovávat. Většinou se dotuje to, co nakonec zvýší naše náklady a podrývá naši konkurenceschopnost (viz obstrukce vůči Temelínu, ale už i Dukovanům). Je taky jasné, že jsou to byrokratické zásahy, které nevyhnutelně otevírají korupční kanál. Sám bych mohl uvést příklad, kdy z evropských dotací, zatím ovšem financovaných ze státního rozpočtu, soukromá firma financuje zázemí pro provoz vrtulníku pro svého šéfa.

Okamžité zastavení všech dotací by jen pročistilo českou ekonomiku, zvýšilo naši konkurenceschopnost, odstavilo neuvěřitelnou korupční chobotnici, ale i uchránilo státní rozpočet. I kvůli evropským dotacím se budeme prostřednictvím nezodpovědných politiků zadlužovat. Smyčka kolem našich krků se již utahuje.

A proč to všechno? Aby pak nějací Rathové a Drábkové měli větší prostor pro „správné“ přesměrovávání peněz. V době všeobecně proklamovaných úspor jsme mohli vidět, že takovému Šiškovi nedělalo žádný problém navýšit zakázku z 80 na 100 miliónů, aby miliardy tekly požadovaným směrem.

Než se podaří vystoupit z EU, bychom měli „poděkovat“ za účast ve fondech EU a okamžitě ukončit jejich financování ze státního rozpočtu. Ušetřili bychom ty korupční peníze, kdy i cyklostezky se u nás staví pomalu za ceny dálnic. Souběžně bychom měli jednat o snížení svých členských příspěvků a deklarovat, že další navyšování českých závazků a garancí nepřipadá v úvahu.

Pokud se tak nestane, je jen otázkou času, kdy naše ekonomika bude zcela – tedy i politicky - závislá na zahraničním kapitálu a bude hračkou v rukou finančních trhů. A řekl bych, že to je i cílem. Tak se dnes vedou dobyvačné války. Řecko už je obsazeno, Španělsko a Portugalsko jsou v závěsu s Itálií na řadě. Euportal, 16.10.2012

Sjednocení Německa byl prvotní hřích

Wolfgang Münchau

Výročí 30 let od nástupu do úřadu a 22 let od znovusjednocení země může Helmut Kohl slavit jako otec německé jednoty. Kancléř Helmut Kohl však ukvapeným připojením NDR ke Spolkové republice zasel i zárodky nynější evropské krize, míní komentátor týdeníku Spiegel.

Byl zpět. V jednacím sále klubu CDU-CSU v Bundestagu 25. září během jednoho ze vzácných vystoupení na veřejnosti při příležitosti slavnostní ceremonie na jeho počest seděl jeden z posledních velkých Evropanů z řad německých křesťanských demokratů obklopen batalionem euroskeptiků, kteří mu během jeho návštěvy Reichstagu ze slušnosti tleskali.

Helmut Kohl se nyní o svůj sen evropského sjednocení strachuje. Právem. Jako milovník metafor nepromarnil příležitost vyprávět o obou stranách mince: o německé a evropské jednotě. Bylo to poutavé přirovnání a on sám by mu býval rád věřil. Nebylo však pravdivé.

Jednota Německa není rubem jednoty evropské, ale spíše její antitezí. Znovusjednocení Německa není jen jednou z hlubokých příčin evropské krize, ale také důvodem, proč nejsme schopni se z ní vymanit. Taková je tedy tragédie bývalého kancléře: uskutečnění jeho politického veledíla (německého znovusjednocení) rozbíjí jeho největší politický sen (evropské jednoty).

Dávky na východ

Ukvapené znovusjednocení Německa vyšlo na téměř dva biliony eur na pomoc svým východním zemím. Je to ukázkový příklad špatného hospodaření v dějinách. Tento rekord však co nevidět pokoří evropská katastrofa. Lze se ještě divit, že němečtí občané, kteří už museli (a stále ještě musejí) platit za znovusjednocení, už odmítají vytahovat peněženku kvůli Evropě?

Jsem si jist, že někdejší Spolková republika by v podobě před sjednocením zvládala krizi eura lépe. Měli bychom bankovní a rozpočtovou unii, dluh Řecka by byl smazán. Evropská integrace byla posledním raison d'être někdejší Spolkové republiky. Krize by byla příležitostí k institucionální obnově Evropské unie.

Samostatná velmoc

Místo evropské jednoty jsme přistoupili k jednotě národní. Změnili jsme hlavní město a zároveň i politickou kulturu, která má od té doby blíže k Moskvě než Bruselu, Paříži nebo Londýnu.

V hlavě mi utkvěla odpověď, kterou mi před několika lety dal jeden poslanec a čelný představitel CDU, když jsem se ho ptal, jak sladit hospodářskou politiku zemí v evropském prostoru: Německo nespolupracuje na evropské úrovni, nýbrž na úrovni G20, dvacítky nejvyspělejších zemí světa. Německo už se nepovažuje za člena Evropské unie, ale za samostatnou velmoc, která jedná rovný s rovným s Američany, Rusy, Číňany, aniž by se při tom ohlížela na malé protivy v podobě evropských států.

A jak k tomu došel? Německé znovusjednocení narušilo základní rozměr evropské dynamiky, která spočívala na rovnováze mezi pěti největšími členskými státy (západní Německo, Francie, Británie, Itálie, Španělsko). Není náhodou, že Britové po znovusjednocení Německa ztratili o evropský projekt veškerý zájem. S klesajícím zájmem Britů se tato nerovnováha ještě prohloubila.

Odmítaná role lídra

Německo dnes produkuje více než čtvrtinu evropské ekonomiky, ale zdráhá se vzít na sebe roli lídra. Tu roli v Evropě mít nechce. Někdejší Spolková republika by se chovala jako jeden z partnerů, jako dnešní Nizozemsko. Kriticky, ale konstruktivně.

Musím přiznat, že jsem dlouho patřil k těm, kteří Kohlově metafoře o dvou stranách jedné mince věřili. Na začátku 90. let bylo nemyslitelné, aby se Německo odtrhlo od hlavního proevropského proudu. Tento posun nastal částečně s nástupem východoněmeckých politických představitelů, jako je Angela Merkelová, kteří neměli k evropskému projektu osobní vztah a od evropské integrace se odvrátili.

Spojení s bývalým východním Německem však k vysvětlení vývoje nestačí. Priority se změnily i v západních spolkových státech. Jeden z důvodů je hospodářský. Kvůli břemenu sjednocení přijalo Německo jednotnou měnu s nadhodnoceným kurzem. Výsledkem bylo, že během deseti let spočívala německá politika ve zvyšování konkurenceschopnosti, namísto aby se snažila posílit produktivitu evropského celku.

To je jedna z hlavních příčin současné krize.

Sjednocení Německa a sjednocení Evropy spolu nejdou ruku v ruce, obě se z hospodářského hlediska zvrtly. Podle mého názoru se budoucí historici budou na znovusjednocení a zásluhy kancléře Kohla dívat kritičtěji než ti dnešní.

Překlad: Pavel Bartůšek

Původní článek – Der Spiegel de, 3. říjen 2012, Der Spiegel, Hamburk

Blanické vojsko dnes

„Takže máme první a nejdůležitější odpověď proti současné mediální demagogii v Česku. Normální řečtí občané neměli z vypůjčených peněz vůbec, ale vůbec nic. Naopak přílivem kapitálu stouply ceny, jako vždy. Takže rekapitulujme: stát si pro své vyvolené vzal půjčky, pak je začal splácet za totálně nevýhodných podmínek. A přitom ožebračil ty občany, kteří si půjčky nevzali a nic z nich neměli. Proto řečtí občané křičeli minulý týden před parlamentem: "Zloději!", "Zloději!". V době, kdy si řecká vládní a partajní kleptokracie půjčila jménem občanů horentní sumy, tak úspory řeckých domácností šly dramaticky do záporných čísel. Jinak řečeno: normální Řekové si nic nevypůjčili, podle statistiky nic nedostali, a nyní jim všichni demagogové světa včetně českých tvrdí, že musí všechno do posledního haléře splatit. A to by vás nedožralo?“ ( Z článku „Řecko a my“)

„… Nečasovci aneb nedomrlý pokus o zmizení kasičky

Pojďme k Nečasovcům, kteří by si z probíhajícího pohřbu české demokracie rádi odnesli aspoň tu kasičku. Goldmani a Sachsové, hlídající nakradené peníze z české privatizace, svým klientům napsali scénář v řeckém stylu. Viz náš starší článek o Řecku a pozdější dodatek o hospodaření Kalouska. Recept je jednoduchý: vykrást a zničit, pak nechat eskalovat český státní dluh. Zahraniční věřitelé skokově sníží úvěrový rating, tím skokově zvýší úroky ze státního dluhu a poté nařídí výprodej státu přes věřitelské banky. Koaliční borci tu už nebudou a pokud ano, budou šumařit ve stylu "já nic, já muzikant". Bude to stejné, jako když na vás doma vletí exekutor. Ale s tím rozdílem, že politikové volení lhostejným lidem z nás už dávno udělali žebráky. Česká parta hic k tomu dodala bankéřského kandidáta Fischera, který v City bdí nad dvacetiletými privátními výdobytky modré klaky. Jenže v současné krizi Nečasovcům a Kalouskům pšenka příliš nekvete, a to z následujících důvodů.

1. Nemají na Klause, který je jejich učitel, otec i matka, bratr a sestra, a navíc jim umožnil privatizačně, koncesionářsky a jinak nakrást. A toto olympské božstvo s bleskem ruské výroby se zahalilo do chmurného hávu rozmrzelosti nad nevděčným pokolením vlastních politických harantů.

2. Američani se zde nebudou angažovat. Jistě by si rádi nakradli, když by to nic nestálo, viz iniciativa lobbistů USA při privatizaci českého zdravotnictví za Julínka. Jenže oni ví, že s tím je konec. Buď v Česku zvítězí demokracie nebo ruský medvěd, ale v obojím případě americké rýžování skončilo. Placení lobbisté jako Vondra mohou sem tam něco koupit pro armádu, ale to jsou jen drobky z koláče, který bude jíst někdo jiný. Američané jedním telefonem odepsali české neoliberální nadšence horující pro základny a pro útočný radar. Všichni proameričtí šantalové pochopili, že nastal konec. Američané tuto zemi strategicky odepsali, pouze jmenovali velvyslance (nyní maximálně slušného), který má horovat pro ideje demokracie a skutečně bojuje proti české korupci. Má stejnou smůlu jako britský velvyslanec Paxton v předávaném Hongkongu, který začal šířit demokracii zhruba se stoletým zpožděním. Tím je řečeno vše. Nečasovci a američtí Goldman-Sachsové mají malou šanci rozkrást stát. Obě opačné skupiny (Klaus i demokraté) budou muset myslet a jednat státoprávně a ne koulet ulité prachy na své osobní bahamské konto. A oligarchové dostanou zelenou, aby na zbytku státního jednali ve svém vlastním zájmu, a nikoliv pro americké firmy.

3. Většina obyvatel Nečasovce srdečně nesnáší, až nenávidí. Myslím většinu těch živých, kteří měli štěstí a nepili z láhve okolkované ministerstvem financí. Praktikům neviditelné ruky vlastního trhu tedy nezbývá než se spolehnout na mediální klaku placenou pochybnými zdroji či živenou pochybným bankovním a neoliberálním idealismem. Příkladem budiž svižní psavci z Respektu či bankéřská a ekonomická mediální klaka z různých zatím existujících novin. Jenže tito borci zpívají pouze píseň svých chlebodárců. Stačí udělat prstíčkem „ty, ty, ty“ a pravicoví idealisté jistě půjdou do sebe, protože čas jsou peníze. Těm chytrým to může vydržet, nějaká ekologická nitka se vždycky najde. Rusové budou jistě velkorysí. Ekonomicky ničí jen ty, kteří jsou doopravdy nebezpeční. U nás si to soudy vyzkoušely pod soudkyní manžela Íčka ve smetanové kauze, nadávací či opoziční weby zase testovala kauza Svora na Zvědavci. Třídní spravedlnost funguje na obě strany. Pokud se mafiánská kauza dostala do rukou „správnému“ státnímu zástupci, pak za evidentní zlodějny nebyl nikdo a nikde stíhán. Viz zametené trestní podání v kauze Homolka iniciované i prostřednictvím našeho webu. Stát lze ve velkém okrádat beztrestně, což chce Klaus ukončit. Zato mediální šantaly a ekonomické šašky naopak vidí gosudaři na svém carském dvoře docela rádi. Tomu se říká demokracie a svoboda slova.

4. Šantala Nečas nemá šanci. Po nevyhnutelném neúspěchu v krajských volbách jej Klausova nacionálně-sociální klaka prohlásí za slabého vůdce, nehodného do role zachránce národní spásy. Neoliberálně a grossovsky upřímně myslící Nečas a Němcová skončili, v novém modelu nacionálního neo-socialismu pro ně není místo. Nyní je čas pro chytré gaunery, kteří pochopili, že doba žádá jiné osobnosti. Scénář odchodu může být třeba následující. Nečas, tento perspektivní a snaživý strakař, se po čase zaprodal do služeb plutokratického Bilderbergu, Siónských mudrců či jezuitů, neb je katolík. To víte paní bytná, nikdo není dokonalý, všichni tam kradou a jsou v těch spiknutích. Po pádu krajských zlodějů to už v ODS bude jednoduché. Lid bude zachráněn Klausovci, protože mu dají práci a chleba. Pasivní Nečasovci mu připraví pouze řecký scénář, a to zhruba do roka a do dne.

5. Nečasovci nebyli schopni se zbavit jasných zlodějů, od nichž se nyní odpoutává Klaus. Ten si ovšem chytře přihrál loajalitu těch z nich, kteří patří přímo do basy. Test proběhl v kauze Rath, protože sáhla přímo do mocenských struktur. Toto by se nikdy nestalo za časů oposmlouvy. Státně-ctnostný Klaus podržel Lessyho, ale vyhodil ho Nečasův major Kubice Klausovi navzdory. Tam začala otevřená roztržka mezi Klausem a Nečasem. Tatíček-zachránce nyní potřebuje putinovský pořádek a ne privatizační zlodějny. Už je rozkradeno a rozděleno. Kdo to nechce vidět, ten nemá v budoucím vládním cirkusu své místo. A Klaus má všechny trumfy na své straně. Tatíček-zachránce je v současné době jediný pravičák, který prstem ukáže na „zlořády“ jak v socdem tak v ODS. Pak vylétne vzhůru perutným orla letem, ale o tom jsem psal už minule.

6. Klaus jistě chtěl v logice svého působení, aby se po Rathovi pokračovalo v čistce i na straně ODS. Nestačí jen zavřít někoho z opozice a tvrdit, že on může za všechno. Každý přece ví, že pravice kradla dvakrát tolik a navíc dvakrát inteligentněji než sociálně-demokratičtí plebejci. Nyní vidíme, proč se musí pevnou rukou budovat stát a pořádek. Na pravicové frontě bude veselo, bude se vraždit jako u Slavníkovců v roce 995 na svátek svatého Václava. Klaus zařídí, aby parta neoliberálního moravského pluku byla postřílena za potlesku a plivanců osvíceného národa, kterému "nezávislá" média najednou otevřou oči. Nečasovcům nikdo nepřijde na ideologickou pomoc, protože hlavní ódéesáčtí gauneři již přísahali věrnost Klausovi. Jimi osvícený lid konečně otevře oči a pod moudrým vedením Tatíčka a jeho souputníků pozná své skutečné nepřátele. Ne že bych litoval Nečasovu partu ekonomických zlodějů a ideologických bloudů posbíraných z jednotlivých krajů. Ale s nimi odejde i zbytek pravicového folklóru, na který jsme byli po léta zvyklí…“

Václav Umlauf, Umlaufoviny

Václav Havel - česká loutka Německé Evropy

Rodney Atkinson

V listu Irish Times z 13. června (2001) bývalý český disident a — až do konce svého presidentského období v roce 2003 — president České republiky, Václav Havel (narozen 1936), poskytl rozhovor korespondentovi tohoto listu pro zahraniční záležitosti. Rozhovor jasně ukazoval (přinejmenším) nebezpečnou naivitu tohoto neblahého českého presidenta.

Havel, s mezinárodní pověstí díky odporu proti komunistickému Sovětskému svazu, nyní podlézá korporativismu Evropské unie. Havel, který uspěl v zápase o národní identitu se sovětským superstátem si nyní přeje podlehnout Evropské unii. Po tom, kdy porazil ruský vojenský a hospodářský imperialismus, nyní uvítal německé průmyslové řízení a německou hegemonii v Evropě. Havel, který byl prvním presidentem svobodného poválečného Československa, president zhouby svého vlastního národa (znovuvytvořením Slovenska), který je nyní presidentem jeho pouhého zbytku „České republiky“. Není divu, že není oblíben mezi skutečnými českými demokraty.

Havel je ovšem romantickou figurkou — básník a dramatik změněný na politického aktivistu, byl předvídatelně sveden romantickými představami „Sjednocené Evropy“ jako „skutečně fungující průhledné, pochopitelné organizace, která přináší výhody všem národům“. Jako mnoho politických dobrodruhů sní o tom, že je součástí mocného imperialistického superstátu. Hovoří o „regionu“ „od Aljašky na západě a Tallinu na východě“ a „jedna ze součástí budoucího multi-polárního světového pořádku“. V průběhu 30. a 40. let existovalo několik pojmů, které činily evropské fašisty šťastnějšími, jako „nový světový řád“, odrážející stejně jako dnes představy síly, globálních ambicí, pohrdání demokratickými národy a pořádkem (tj. kontrolou).

Máme tak historický jazyk megalománie a fašismu — z úst romantika. Nikdo, kdo měl trochu jasnější znalosti o základech Evropské unie, metod a lstí používaných k ustavení moci, jejímu ničení svobodných národů a demokratických parlamentů nebo její současné zkorumpované skutečnosti, by neuvěřil na její „přínos všem národům“. Ale Havel nežije v reálném světě, on žije ve světě dramat a poezie, stejně jako nacisté žili v romantické zeleni německého venkova a v heroických wágnerovských mýtech. Ve své podstatě slabé figury vždy vyžadují velké a mocné mýty a velké mocné státy, které mohou projektovat své grandiózní plány pro celý svět. Havel snil sám o sobě jako o středu pozornosti, když opakoval (s romanticko-historickým anachronismem) Bismarckův bonmot „Kdo ovládá Prahu ovládá Evropu“!

A tak víme, kdo ovládá Prahu dnes. Prostřednictvím germanofila Havla je to Berlín. Poslechněme si, jak Dr. Miroslav Polreich popisuje své pokusy o domluvení míru v Kosovu, (po vyzbrojení a výcviku kosovských teroristů Německou tajnou službou). Polreich byl bývalý velvyslanec v OBSE, který se zúčastnil prvé mezinárodní mírové mise do Prištiny v Kosovu v roce 1992 pod vedením Davida Peela a kanadského velvyslance.

„Srbové byli připraveni jednat s kýmkoliv. Když druhá strana požadovala utajení, OK, Rugova (vůdce kosovských Albánců) požadoval splnění této podmínky. Zeptal jsem se tenkrát autorit a ty mi řekly: „konsultovali jsme to s Němci a ti si nepřejí žádný typ dohody o Kosovu“. Později jsem znovu promluvil s autoritami v Praze a nabídl svůj mandát Rugovovi a jít jednat - to bylo uprostřed 90. let. Odmítli a řekli, že to mají až od Havla. A tak nebyla žádná dohoda. Nemohli jsme v té době pomoci, protože Kosovo bylo pryč z doslechu medií, obě strany byly přístupné dohodě a válce mohlo být zabráněno… Německo je u moci v Evropě, ekonomicky, finančně, v mediích, v tisku … absolutně, jednička, bez srovnání.“

A teď došlo na banality smlouvy z Nice — posledního stavebního bloku projektu Německé Evropy. Je to součást obecné taktiky německého státu, který byl s užitkem používán během presidentství Rakouska (které ale později upadlo v nemilost, když bylo Rakousko „vyhoštěno“ za „extremismus“ kvůli své demokracii!) Interview listu The Irish Times se týká spíše Čechů než Němců a i Havel si přál zahrát si svou roli. Německo potřebovalo zatlačit na irské voliče, aby schválili smlouvu z Nice, ale otevřený německý pokus by měl opačný efekt. Ve skutečnosti ovšem Havlův rozhovor ovlivnil jen pár lidí a Irové tu smlouvu odmítli.

Na jedné straně Havel řekl listu Irish Times, že po odmítnutí Dohody z Nice (která, pokud ji četl, má málo co společného s expanzí a více s dalším soustřeďování nedemokratické vlády nad členskými státy) by byla „Evropa, která zůstává rozdělená - a zachovává psychologický zbytek Železné opony“. Na druhé straně vyléval své opovržení na ty„ kteří se vracejí k „časům, kdy bloky stávaly proti sobě“! Ale ovšem Evropa není rozdělena a proto se Češi nepotřebují vzdávat své těžce nabyté suverenity a demokracie. Ale to je přesně to, na co Havel naléhá aby udělali!

Ale proč by měla mít podporu taková kapitulace jejich demokratických národností mezi Čechy, Maďary a Poláky? Protože sověty kontrolovaná bariéra na západě byla nahrazena obchodní bariérou Evropské unie na západě? Lidé Východní Evropy si nepřejí přistoupit k Evropské unii, chtějí svobodně obchodovat se zeměmi Západní Evropy a je to Evropská unie, která tomu silou brání, když nabízí odstranění této bariéry pouze pokud se tyto východní národy nevzdají nedemokratickým institucím Evropské unie.

Snad ta nejvíce krátkozraká je Havlova absurdní víra že nový evropský superstát by nikdy „nenutil nikoho k nepřátelství vůči jakémukoliv protivníkovi — to se dnes ve světě nestává“. A to říká president země, která má nejtěsnější vztahy k lidu Jugoslávie, k zemi, která byla konspirativně rozbita (Německem), etnicky vyčištěna (z velké části NATO), bombardována (NATO a Evropskou unií), s 2 000 zavražděnými civilisty ve válce s bezpříkladnou protizákonností. Po rozbití Jugoslávie vedla válka a rasová a náboženská bigotnost (zejména od muslimů a Chorvátů, které NATO a Německá Evropa podporovaly) k další a pokračující agresi v Chorvatsku (které vyhnalo 500 000 Srbů), v Bosně a v Kosovu (teroristická KLA, spojenec NATO, byla hlavním „etnickým očišťovačem“) a nyní Makedonie, kde OSN podporovala invasi kosovsko albánských milicí — nepochybně za použití zbraní poskytnutých Německem, Belgií a jinými „mírumilovnými zeměmi“. A toto Havel nazývá mírem! Nemáme žádné pochyby, jak bychom měli nazývat Havla — největší loutkou Německé Evropy a hlavní složkou vážné nestability, která hrozí další válkou v Evropě.

(Z knihy Rodí se fašistická Evropa. Útisk a obrození demokratických národů, Newcastle upon Tyne, 2001)

Rodney Atkinson BA MSc MIL vystudoval na universitách v Durhamu a Newcastlu upon Tyne než se po 6 let stal přednášejícím na universitě v Mainzu v Německu. Po návratu pracoval v pozici obchodního bankéře v londýnské City před tím, než zahájil svou vlastní činnost v nemovitostech, konferencích a publikacích. Píše o politické ekonomii s celonárodním s světovou pověstí a byl příležitostným poradcem vládním ministrům. Publikoval články v listech Daily Telegraph, The Guardian, The Times, The Financial Times a Wall Street Journal. Je autorem nějakých 50 článků a politických úvah a šesti knih - Government Against People (Vláda proti lidu - 1986), The Emancipated Society (Emancipovaná společnost, 1988), The Failure of the State (Chyba státu, 1989), Conservativism in Danger (Konservativismus v nebezpečí, 1991), Your Country Your Democracy (Tvá země Tvá demokracie, 1989) a s Norrisem McWhirterem Treason at Maastrich - The Destruction of Nation State (Maastrichtská zrada - likvidace národního státu, druhé vydání 1995). Byl častým komentátorem o politických a ekonomických záležitostech v televizi a v rozhlase. Převzato z Euportal

Havlovy citáty

Ve věci útoku na Jugoslávii: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“

Ve věci útoku na Libyi: „Může mít různou podobu. Od pomoci tamním povstalcům přes blokaci vzdušného prostoru po cílený atak na místa, kde se schovává Kaddáfí. (…) Ukázalo se, že to je šílený zločinec.“

„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. (…) Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika.“

Dva listopady - měl jsem divný sen

Rudolf Hegenbart

Čím více člověk stárne, tím jsou jeho sny skeptičtější, rozpornější. Druhý den se diví a je rád, že to byl jen sen. Mnohé sny se rychle zapomínají, ale tento mně zůstal v paměti. Rád se s ním svěřím, byť se mnozí mohou smát mé jednoduchosti, otupělosti. Začnu s vyprávěním snu.

Když v roce 1989 kardinál František Tomášek pronášel bouřivá slova na adresu tehdejší moci a když po „sametové revoluci“ v listopadu téhož roku, nastoupil počátkem roku 1990, vedle nového presidenta, do funkce jeho kancléře z rodu Schwarzenbergů, kteří byli po staletí spolehlivou oporou habsburské monarchie a katolické církve, mnohým začalo svítat. Do společenských postů se vrací stoupenci Habsburků a katolické církve! Nikdo tomu nechtěl věřit.

Po krvavé události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byli, někteří komunisté i občané přesvědčeni, že se vrací stalinský model padesátých let, druzí se domnívali, že přišel čas rehabilitovat politiku Jara 1968. Jedni i ti druzí, v rámci tužby po moci, se orientovali, aniž znali skutečnosti, na likvidaci svých potenciálních odpůrců. Psalo se, obviňovalo se, povídalo se ledacos, vypouštěly se cílevědomé orientované fámy. Hledal se viník toho neočekávaného listopadového zvratu započatého 17. listopadu 1989. Hledání bylo beznadějné. Jen horliví svazáci, studenti, se hlásili k činům. Zapomínalo se na šlechtu, na církev, na její činnost orientovanou z Rakous či z dalších jižních států.

Opozice se pustila s vervou do zbavení moci komunistů, vyvíjela tlak na jejich odstavení ze všech rozhodujících činností státu. Rozvinula šachovou hru za odstavení i všech reformátorů, kteří měli a mohli mít autoritu, velký společenský vliv. Intrikovalo se. S reformátory neváhala opozice z počátku dokonce spolupracovat a pak se jich rychle zbavovala. V aktivitách reformátorů se vyhledávala trestná činnost. Nejednou byli označování za skryté stalinisty, zatím co ze stalinistů se stávali novodobí demokraté.

Různými podvrženými fámami se obviňovali komunisté, rozkládala komunistická strana, ale i reformní proces. Strana byla oddělována od společnosti, nazývána horšími názvy než fašismus. Posloužily zejména neblahé a odsouzeníhodné praktiky padesátých let. Někteří rychle „překabátění“ komunisté takovým tendencím vycházeli vstříc.. V tužbě po moci se stali ze dne na den velkými obdivovateli nového presidenta z řad opozice. Nahráli mu, co mohli, plnili bezvýhradně jeho pokyny. všestranně ho podporovali. Ten je ujišťoval, že půjde cestou socialismu, pokroku. Zpívaly se Masarykovy národní a také vlastenecké písně, národ čekal oprávněně na svobodu, na odstranění všemožných zákazů, na důstojný život bez jakýchkoliv přívlastků.

Vývoj pokračoval procesy nenápadných změn, postupnými krůčky bylo odstraňováno vše, co bylo vytvořeno po 2. světové válce. Z úst nového presidenta zazněla omluva tzv. sudetským Němcům, začala se zpochybňovat odbojová činnost partyzánů i úloha Sovětského svazu ve 2. světové válce. Z našich slovníků mizela role komunistické strany, ale i T. G. Masaryka, E. Beneše, zatemňovalo se a znevažovalo období národního obrození, velkého budovatelského úsilí po válce. Do popředí vstoupily peníze jako rozhodující faktor v ovlivňování činnosti lidí. Zpochybňovala se úloha práce pro vývoj a dobro člověka, jednota národa, rozkládala se velká průmyslová centra, rušila výroba, rušily se zaběhnuté zahraniční trhy, vzrůstala nezaměstnanost. Téměř 80 % naší ekonomiky se dostalo do zahraničních rukou včetně bank, vzrůstala zadluženost našeho státu. Projevy tunelování, šantročení s majetkem lidu byly, v rámci tvorby nové šlechtické mocenské skupiny, tolerovány, opomíjeny, řešení krutého nezákonného obohacování bylo oddalováno až vedlo k zapomnění. Církev toužila znovu po politické a ekonomické moci.

Na druhé straně se zvyšovala DPH, rozkládaly a likvidovaly se sociální vymoženosti našeho lidu, tradice národní kultury byla ovlivňována a nahrazována kulturou zvenčí, vlastenecká díla našich literátů byla opomíjena, stejně jako práce novinářů buditelů, či historiků typu Karla Havlíčka Borovského nebo Františka Palackého. V rámci odstranění lidovosti se projevovaly snahy přepsat díla našich hudebních skladatelů a dokonce, v rámci nového evropského uspořádání, dokonce přepsat i úlohu šlechty a církve v naší společnosti. Za vrchol projevu inteligence byli považováni ti, kteří zpívali ne v českém, ale v anglickém či německém jazyce. V těchto všech aspektech se vytrácelo i to vše pozitivní, co bylo vykonáno ve prospěch společnosti po 17. listopadu 1989. A bylo toho nemálo.

To byl ale zlý sen! Když jsem se probudil a osvěžil po špatné noci, vzpomněl jsem si na školu. Učitelé ve škole nám připomínali 8. listopad 1620. Tehdy na Bílé hoře v Praze jsme vše prohráli a zvítězili Habsburkové. K moci v české zemi se dostali Němci, cizáci a katolická církev. Český národ byl krutě trestán. Vítěznému Habsburkovi nestačila poprava dvaceti sedmi českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí v Praze. Postupnými konfiskacemi byly zabaveny téměř tři čtvrtiny českého království. Bylo zabaveno velké množství statků, paláců. Do země české byl vnášen cizáčky jiný duch a mrav. Rozšířením a zostřením robotních povinností, zvyšováním daní byl ubíjen lid. Mezi novými pány a lidem se rozevřela propast. Pronásledování a vylučování všech nekatolických osob se svazku měšťanského způsobilo útěk více jak 30 tisíc českých rodin do zahraničí. Mezi nimi i slavný učitel národů Jan Amos Komenský. Ztráty, které český národ utrpěl byly veliké, poroba národa úplná. Podobnost s mým snem čistě náhodná? Dal jsem se znovu do čtení.

V časopise Žďárský obzor z roku 1903 ve stati „List z českých dějin“ František Pátek k tomuto období mj. napsal:

„Čech zvolna zdoláván byl stále, a dál už volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní. Hrob kryt měl pevný, veliký, v něm národ spal. Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. – Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a chrabří vždycky, on stal se rabem, cizím nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním.- Čas krutý byl pro náš národ český! Do ciziny vyhnáni naši velikáni, věštcové, i nebylo nikoho, kdo by národa se ujal svého, kdo zpěvem svým by novou jarost vehnal v žíly, kdo sílil by a k práci nadchl paže české zmalátnělé. Co vzkvetlo dříve na Parnase českém, to jako kacířské a bezbožné od nepřátelů lítých, zvláště od kněží jezovitských, do ohně metáno zhoubného! Tak Parnas český zpustl, zašel téměř. – Jen tu a tam, kde srdce české vskutku bilo, jak poklad chován tajně kvítek z něho – kniha česká – před nepřátelů zraky bystrými…“

Doplnil jsem si špatný sen! Připomenul naše učitele, kteří tvrdili, že Bílá hora nám musí být poučením i výstrahou. Varovali nás před těmi, kteří prodávají sílu svého těla a s ní i sílu svého ducha. Vzpomněl jsem si na všechny prožitky rodičů, dědů i na své zkušenosti, na mnohé z naší historie. Nesvornost v našem národě vedla v minulosti k bratrovražednému boji u Lipan a odtud k Bílé hoře, nesvornost vedla i k Mnichovu apod. Bílá hora, Mnichov 1938 dostatečně varuje.

Udržme jednotu národa i proti těm, kteří se snaží ji rozkládat. Nejen po Bílé hoře či po listopadu 1989, ale i při jiných příležitostech, na které, neznaje českou historii se, z jakýchkoliv pohnutek, mnohdy podílíme. Po roce 1990 některé významné teoretické časopisy zveřejnily sochu T. G. Masaryka jak padá k zemi a s ní i masarykovské ideje. Po vzniku samostatné Československé republiky v čele s prvním naším presidentem T. G. Masarykem vyšly fotografie s textem M. Mecové:

„Kuj – tatíčku – kuj / jen – to železo - kuj

Národ Tvůj – je jako to železo / kuj ho – tatíčku – kuj!“

Kéž by tato slova byla platná i dnes.

(V době listopadových událostí r. 1989 byl autor tajemníkem ÚV KSČ, do jehož kompetence patřila armáda i bezpečnost)

Zářijové zamyšlení

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

„Už nikdy nesplyne s rtů Čecha tišší vzlyk:

Je mrtev Hospodář, umřel nám Masaryk.“

/V.Nezval/

„Za sto let možná, děti našich dětí

svým dětem budou teskně vyprávěti

o šedém ránu, čtrnáctého září,

na věky označeném v kalendáři:

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“

/J.Seifert/

„Ty zářijový dne, koho jsi nám to vzal?

Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál,

neb kotvil v Bohu svém a rukou požehnanou

zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou.“

/J.Hora/

„Až dnešek zastaví raněná srdce zvonů

snad bude slyšet, kterak slibujem,

snad uslyšíš i Ty svých 14 milionů,

jak přísahají pevně: TGM!“

/O.Scheinpflugová/

První president Československé republiky přišel na svět v předjaří, 7. března 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14.září 1937, oplakáván svým lidem a svými básníky. Je tomu již 75 let, ale osobnost Masarykova, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života.

Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie /beznormativnosti, libovůle a svévole/. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách – posílily principy demokracie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho - intelektuálských utopií /neurčité snění o Evropě, o nepolitické politice, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu .../ a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus. Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podnikavost a dravost a obsadili důležité politické a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti.

Společnost, tak jak ji modelují polistopadové vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První president byl milován a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem láskyplného obdivu a dík tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a nezištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle?

Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytosti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kterákoli jiná filosofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval projevy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihilismu. /Viz spisy Sebevražda, Moderní člověk a náboženství./ Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nadosobního smyslu. I dnes, ba právě dnes je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začleněnosti, pýchy bez pokory.

Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svobodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na universitě. Kritizoval církev za účast ve vládě ve službách habsburské monarchie /teokracie/. Za to ho 300 katechetů rakouských gymnázií žalovalo. On se však u soudu obhájil. Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii /učení o bohu/, věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Myslil na touhu lidské duše po zdokonalování, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. /Spis V boji o náboženství./ Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala sekularizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakladatelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“, zveřejněné ve Washingtonu r.1918, kterou sám koncipoval. Jsou tam požadavky odluky církve od státu, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad. Nesouhlasil by s restaurací přežitých poměrů, které ohrožují demokracii.

V 90.letech 19.stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. /Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Otázka sociální, Problém malého národa, Ideály humanitní./ V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval tak českou národní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobností, na kulturní snahy národního obrození, na dílo K. Havlíčka Borovského a F. Palackého. Hodnoty, které naše národní společenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty než je utilitární prospěch a materiální zisk. S těmito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každodenních bojů své doby. Popřel pravost Rukopisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízemnosti i povýšenectví a hlavně proti nespravedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému přesvědčení.

Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebezpečnou intriku, procesy a hrdelní soudy pro 53 domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů.

Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných stoupenců E. Beneše a M. R. Štefánika neuvěřitelného úspěchu, osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi /“byl moloděc , báťuška Masaryk“/, ve Francii a v Itálii. /Spisy Nová Evropa, stanovisko slovanské, Světová revoluce./

Občané nově konstituovaného státu – ČSR – jej nejen zvolili /opakovaně/ presidentem, ale poctili jej i přídomkem – president Osvoboditel.

Kdo z dnešních kandidátů na presidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat?

Přímá volba presidenta. Jde skutečně ve světě propadlém tak nelidských silám a tak hlubokému rozkladu o naplnění demokratických práv a svobod?

Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňovatelem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. /Opakem je aristokracie, oligarchie, monarchie, vlády rodových privilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“./ Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demokracie. Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákonodárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického života. Podstatu demokracie definují revoluční hesla Volnost-rovnost-bratrství. Demokracie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kouřovou clonou voleb a jiných procedur. Demokracie uskutečňuje nejen práva politická, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ještě ty demokraty.“

Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na správě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé informace a spravedlivý soud, se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudodemokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingových návodů, reklamy, lobbingu, podplácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatížil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky.

Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maximalizací zisku nemůže obstát. Jiný vysokoškolský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozumí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak můžeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu /to je archaismus/, ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů.

Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává. Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých zemích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný mistr, neunikneme pátravému pohledu muže, z kterého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zaznamenal někdejší svědek. Opětujeme pohled muže z kamenného piedestalu a myslíme na jeho ušlechtilou moudrost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost – i přísnost. A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť co jsme udělali s jeho republikánskou vizí? Je nám, jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzduší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit?

Rozvojový cíl vlády - více chudých a bezdomovců

Vždycky, když někdo z vlády (z pravice obecně) mluvil o tom, že je v České republice relativně málo chudých, vždy jsem měl pocit, že to neříká s pýchou, ale naopak jako kdyby se za to styděl. No uznejte, co je to za kapitalismus, když v něm nejsou chudáci. To musí být snad nějaký socialismus, nebo co. Naštěstí je tu vláda se svými reformami, aby situaci napravila.

Řešením by mohla být revoluce v dávkách na bydlení, která by snad mohla dramaticky zvýšit počet lidí (hlavně seniorů a rodin s dětmi, slušných lidí se to týkat nebude), kteří se propadnou pod hranici existenčního minima. Lépe si tak vychutnají svobodnou volbu bydlet, nebo jíst, bydlet, nebo si pořídit nezbytné léky.

Vláda sice tvrdí, že tak chce zakročit proti ubytovacím lichvářům, kteří na dávkách na podporu bydlení parazitují, jenže zatímco lichvář tak přijde maximálně o dojnou krávu, příjemcům dávek hrozí, že nebudou mít za co bydlet, nebo že si nebudou mít za co opatřit základní životní potřeby, které by jim umožnily zachovat si lidskou důstojnost.

Pokud někdo tvrdí, že vláda skoncuje s ghetty, když polovině lidí sebere dávky, blábolí nesmysly. Takovéto ořezání dávek nic nevyřeší, naopak situaci ještě zhorší a tlak na vznik ghett ještě vzroste, protože jak správně připomíná Vlk, díky němuž jsem se o tomto TINA vládním zlepšováku dozvěděl, ti lidé vyhnaní z ubytoven a ghett nikam nezmizí, ale zůstanou a budou dělat vše proto, aby alespoň nějak přežili. Nárůst kriminality a s ním ruku v ruce jdoucí růst nákladů, ať již těch finančních na policii, soudy a věznice, nebo těch morálních a sociálních spočívajících ve ztrátě pocitu bezpečí a z toho plynoucí ztráty svobody, bude pak jen otázkou času.

Vláda svojí reformní iniciativou tedy jako obvykle nic nevyřeší, ale jen problémy zhorší, a maximum, kterého dosáhne, bude nárůst pocitu ohrožení a něj plynoucí agresivity a frustrace, a možná ještě tak přerozdělení finančních zdrojů ve prospěch soukromých bezpečnostních agentur na úkor školství a kultury, které se v takových situacích stávají „zbytnými“ jako první.

Nějaké lepší řešení? Ale jistě: sociální bydlení, státem (obcí) zajištěná veřejná služba, které nenechá ty nejnižší sociální vrstvy padnout až na dno, protože hrozí značné riziko, že při tom s sebou strhnou i velkou část ostatních, a která zároveň uzavře tržní ruku, ze které tyjí lichváři.

Zatím mě totiž ještě nikdo nepřesvědčil o tom, že v zemi, kde se nikdo nemusí bát ani o svůj majetek, ani o svoji svobodu a důstojnost, se všem nežije lépe, než v zemi, kde panují příkré a nepřekonatelné sociální rozdíly a kde člověk je člověk jen do výše svého konta. Převzato z blogu Tribun, září 11. 2012

Členství v NSDAP není zlo podle novinářů

Ing. Jiří Krutina

Celý článek zde:

http://www.novinky.cz/domaci/278827-zavrazdeni-nemci-z-budinky-byli-po-67-letech-pohrbeni.html

Z článku vybírám:

„Poválečné drama se odehrálo ve druhé polovině května 1945 nedaleko Dobronína na Jihlavsku. Podle pamětníků tam měla během taneční zábavy skupina podnapilých lidí, údajně příslušníků tzv. Rudých gard, vyvést z internace 17 německých starousedlíků, na louce zvané Budínka je donutili vykopat si hrob a poté je ubili.

Vesměs měli být registrováni v některé z nacistických organizací, že by ale páchali nějaké konkrétní zlo, není známo.

Pohřbu předcházela zádušní mše v chrámu sv. Jakuba. Sloužil ji Dieter Lang, kněz narozený již v Německu, ale v rodině pocházející ze Stonařova na Jihlavsku. Jak naznačil, odsun zůstal v jeho rodině tématem velmi bolestným. Působivé kázání zaměřil na zdůraznění podmínek pro smíření a mír. „Neustálé vyčítání chyb nás nedovede ani o krok dál,“ zdůraznil a připomněl text modlitby Otče náš: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V závěru pak uvedl: „Nad otevřeným hrobem z Budínky nabízíme ruku ke smíru. Nechceme nic hmotného, sami máme dost. Ale mír může vzniknout jen tam, kde se stýkáme v přátelství, kde panuje důvěra.“

***

Výše uvedený popis události z roku 1945 o tom, jak podnapilá skupina Čechů, ubila zřejmě jen tak 17 německých starousedlíků, je uvedeno jako fakt, přitom z oficiálních zpráv dostupných nejen na internetu ani z oficiálního vyšetřování se tato uváděná verze nepotvrdila. Přesto to nevadí uvedení v novinách. Naopak existují indicie, které vyvstaly během vyšetřování, že šlo o vyřizování účtů mezi samotnými Němci mezi sebou, kdy jedni udali své krajany, kteří byly komunisty a ti pak byly posláni do koncentračních táborů. Šlo tedy z největší pravděpodobností o pomstu za udavačství. Německá strana tvrdí, že šlo o pomstu na největších sedlácích v kraji, kteří se nevybíravě chovali k českým čeledínům během protektorátu. Obě varianty ale ukazují zcela jasně, že prvotní zlo a bezpráví se dopustili sami Němci a navíc zřejmě mezi sebou samými.

Celá tato mediální kauza vznikla na základě vydaného románu, opakuji románu, nikoliv literatury faktu v roce 2010 na základě knihy německé spisovatelky Herma Kennelové: BergersDorf : ein Tatsachenroman. Román popisuje dění v době 2. světové války v obci Kamenná (německy Bergersdorf) a v Dobroníně. Je dobré si znovu připomenout, že Kamenná – Bergersdorf byla známá tím, že snad až 70 mužů z této vesnice se dobrovolně přihlásilo ke službě v SS a také v této zločinecké organizaci v době války sloužilo. Sláva Bergersdorfu dosáhla až do Říše. Odtamtud byl vyslán generál SS, aby za obecné radosti a veselí ji propůjčil čestný titul vesnice SS. Tatíci esesáků, bojujících za nacistický „pořádek“ ve světě, řičeli nadšením.

V knize se objevila i zmínka o masové vraždě Němců na louce Budínka nedaleko Dobronína v květnu roku 1945. Na základě těchto informací s kvalitou „jedna bába povídala“ začali čeští kriminalisté s vyšetřováním. Již jenom samo vyšetřování, tedy práce českých kriminalistů, kterou platí daňoví poplatníci byli naprosto účelová, neboť všechny násilnosti, ke kterým došlo v poválečném období byly na základě dekretů prezidenta ČSR, Dr. Edvarda Beneše promlčeny, tedy vyšetřování nemohlo vést k žádnému obvinění. Tak daňový poplatníci platili práci českých kriminalistů, kterou by jistě bylo možno využít v jiných aktuálních případech. Tím se de facto zpochybnily dekrety prezidenta E. Beneše o promlčení všech násilností během poválečného odsunu Němců. Důvody vydání tohoto dekretu jsou zřejmé z doby, ve které vznikly, odpovídaly situaci v dané době. Tolik k historickým faktům. Přesto se podařilo z celého případu udělat velkou mediální kauzu, která jenom přináší zmatek do české společnosti a překrucuje tiše a plíživě fakta o příčinách a následcích, které na začátku měli německý cíl: likvidaci celého českého národa a osídlení jednou provždy česko-moravských zemích Němci.

Dále se podívejme, co píše novinář o členství v NSDAP. Připouští, že všichni byly členy nacistických organizací, oficiální informaci říkají, že všechny oběti byly členy NSDAP. Pan novinář ale dodává, že se ničeho zlého prokazatelně nedopustili! Pokud tedy vědomě přijímáme nacistickou politiku a cíle, ztotožníme se s nimi a současně profitujeme z jejich uplatňování nejen na území tehdejšího protektorátu, tak to není zlem, ani zločinem? To nám pan novinář sděluje? Je tak pomýlený, zmatený, nebo jenom „pravdoláskařský“ humanista? NSDAP byla hlavní centrální nacistická strana, která ztělesňovala nacistickou politiku a její provádění. Její členové plně svým členstvím podporovali nacistickou politiku a své politické představitele, v čele s A. Hitlerem, H. Himlerem a dalšími. Tedy například uznávali nadřazenost německé rasy a podřadnost tzv. „méněcenných“ národů Židů, Slovanů, Romů a nutnost jejich vyhubení zotročením k smrti. To není zlo? To není zločin? Současně všichni členové NSDAP profitovali ze situace, která vládla v protektorátu. Již samo to byl akt zla a zločiny proti lidskosti, a jakékoliv humanitě! A pan novinář nám tvrdí, že obětem není prokázáno, že by se dopouštěl nějakého zla!!! Je tak pomýlen, zaplacen, nebo obojí? Ale pan novinář jaksi opomněl nám sdělit, že minimálně jeden z těchto lilií nevinnosti byl esaman, další dokonce esesman.

V této souvislosti si opět připomeňme, že vítězní spojenci prohlásili NSDAP, SS, SA, gestapo, SD a další nacistické organizace za zločinecké, a to nejen obecnou deklarací, ale i formou norem mezinárodního práva. Pan novinář tedy může se třeba upsat ve prospěch „nové“ Evropy, pro očistu nacistických zločinců, ale nebude to nic platné. Uvedené normy nezmění. Může se samozřejmě tvářit, že neexistují. Takováto pštrosí politika však nikdy nevedla k nějakým změnám. Vždy však udělala ostudu jeho původci.

A dále, co bývá již tradičním zvykem, zde máme, jak jinak, katolického faráře sloužící mši. Spojení sudetských Němců a římsko-katolického kléru je již historicky tradiční. Pan farář – Němec vyzívá ke smíření. Doufejme tedy že měl na mysli smíření potomků sudetských Němců s tím, že se hitlerovské Německo bylo poraženo a jejich sny o tom, jak budou vládnout Čechům jako otrokům v jejich vlastí, se už konečně rozplynuly ve velkogermánské temné mlze jejich „černého lesa“ německého podvědomí. Pan farář vybízí k odpuštění podle Otčenáše s tím, že vyčítání chyb nikam nevede. Ale pan farář si zřejmě plete odpuštění s vědomím faktů a paměti toho, jak se věci staly, kdo byl iniciátorem, kdo viníkem, kdo obětí, co byly příčin, co byly následky. Odpustit je správné a mám za to, že Češi dávno odpustili, ale to neznamená, že zapomeneme, jak se tyto věci udály, co k nim vedlo a jaká je historická zkušenost soužití Čechů a Němců. Právě na tom je možno budovat přátelství a důvěru. Na jasném uvědomění jak se věci měly, na poučení abychom nejednali ve starých myšlenkových schématech a změnili své smýšlení. To není o tom si nyní začít říkat, jak vztahy mezi Čechy a Němci byly vždy báječné a tvářit se, že nás Němci neměli v plánu několikrát v historii doslova vyhubit.

Dokonce nás pan německý farář ujišťuje, že „oni“ nechtějí nic hmotného. Děkujeme za tuto milost a velkorysost pane katolický faráři. Myslím, že ale od nás všech ateistických Čechů, jste si připravili už velmi velkorysí dar s názvem „církevní restituce“ pod demagogickým pláštíkem mantry „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ velmi velkorysé, není-liž pravda?

A pan farář opět na něco zapomněl. Sudetští Němci, kteří byli vyhlášenými válečníky třetí říše, tvořili dokonce až 60% německého potlačovatelského aparátu v tzv. protektorátu, se podíleli na zločinech nacistického Německa. Jeho právním nástupcem je Spolková republika Německo. A právě ta, podle mezinárodního práva, je povinna nám zaplatit reparace, který nám nacistický agresor způsobil. SRN se do placení reparací nechce. Její dluh vůči nám představuje asi 360 miliard předválečných Kč. Z toho nám Němci zaplatili několik set milionů. Takže pan farář blamoval veřejnost, když prohlásil, že sudetští Němci nechtějí nic hmotného. Ano, oni ani nemohou nic hmotného na nás požadovat, ale jsme to naopak my, co čekají na splacení reparací. Agresor je povinen zaplatit své oběti škody, které ji svou agresí způsobil.

Takže, pane faráři, nejde jen prohlásit, zapomeňme, co jsme si navzájem způsobili, ale je třeba dostát normám mezinárodního práva, které Spojenci po druhé světové válce přijali. Je třeba říci, že za 50 milionů lidských životů nese odpovědnost nacistické Německo, které rozpoutalo válku a že jeho právní nástupce je povinen nám zaplatit reparace. Zkuste tyto skutečnosti zdůraznit třeba dodatečně.

A ještě závěrem. V Dobroníně ostatky Němců, jak jsme informováni, nemohly spočinout na hřbitově. Starosta ani obecní rada si to nepřáli. A tak k jejich pohřbení došlo v Jihlavě. Pokud by Jihlavští byli stejně zásadoví, pak by ostatky Němců, zřejmě nacistických zločinců, musely být převezeny do SRN, kam podle našeho názoru patří.

Chléb a hry

Lidé potřebovali a potřebují ke svému životu „chléb“. Vždy ve společnosti byli tací, kterým bylo „dáno“ ke chlebu ještě máslo. I hry si mohli dopřát. Na druhé straně však byla velká většina lidí, kteří o svůj chléb vezdejší musela každodenně usilovat a příp. i zápasit. Uživit rodiny bylo pro ně často přetěžké. V době sociálně spravedlivější společnosti, ať již měla formu sociálního státu nebo socialistického, tento základní celoživotní zápas o uhájení někdy i holé existence neexistoval. „Chléb“ lidé ve své velké většině měli a dokonce i často více než potřebovali. Jejich životní úroveň byla vysoká.

Když počátkem 90. let minulého století skončil mezi USA a SSSR boj o světovládu, mnozí z nás očekávali, že dojde k odzbrojení a finanční zdroje určené na armádu podstatně klesnou, takže se uvolní další prostředky pro rozvoj lidstva. Byla zde možnost reálně řešit problémy zaostalosti a chudoby ve světě. Nevyužili jsem ji, zřejmě síly obyčejných lidí nestačily a stále nestačí na zájmy mocných.

Přesto v České republice, která nebyla zadlužená, jsme měli ještě dost prostředků, abychom, jak po určitou dobu vytrvale hlásal V. Havel, mohli mít sociální stát. Místo něho, aniž by se nás někdo z politiků ptal, jsme se dopracovávali do neoliberální společnosti s divokým kapitalismem, připomínajícím nám často poměry 19. století.

Byli jsme politiky zavedeni někam, kam většina z nás nechtěla. Naše chyba spočívá v tom, že jsme více nebránili, neprotestovali, že jsme dokonce volili ty politické strany jako např. TOP 09, ODS a, při posledních parlamentních volbách, Věci veřejné, které za současnou velmi výraznou demontáž sociálního a dokonce i právního státu nesou největší odpovědnost. Nelze však upřít ani dřívější „zásluhy“ KDU-ČSL a Zelených na budování společenské chudoby, morálního rozvratu a vše pronikající korupce a zaprodávání národních zájmů.

Dnes jsme v situaci, kdy ve společnosti nejsou peníze téměř na nic. Jak k tomu došlo? Pravicové vlády jen v letech 2008 – 2010 ochudily svými rozhodnutími, jak o to píše např. prof. Krejčí ve svém článku „13 lží české vlády ODS, TOP 09, VV“, státní rozpočet zhruba o 154 miliard. Dnes vláda Petra Nečase, která si říká vláda rozpočtové odpovědnosti, škrtá miliardy určené na mandatorní výdaje, důchodcům podstatně snižuje nárůst jejich penzí, krátí dalším sociálně potřebným nejrůznější dávky. Dobrodinec ministr Drábek (TOP 09), odpovědný za takovouto sociální politiku, nadto zázračně uzdravuje i invalidy.

Peníze určené školství, na kulturní účely, zdravotnictví se dále a soustavně krátí. Nejsou peníze. Tak zní odpověď nejen P. Nečase (ODS), ale i ministra financí Kalouska (TOP 09). A tak různé záchranné sbory, hasiči, celníci, policie redukují své řady a činnosti. A stále rozpočet na příští rok počítá s deficitem asi 100 miliard korun.

Nadto tato vláda rozpočtové odpovědnosti silou sto a celého dalšího jednoho poslaneckého hlasu prosazuje, proti nesouhlasnému stanovisku asi 70% - 80% našich občanů, církevní restituce, které nás mají stát jen ve finančních dávkách církvím přes 90 miliard korun. Dalším hrůzným krokem, zvláště v současné ekonomické situaci, je snaha vlády vytvořit tzv. druhý důchodový pilíř, který ročně odčerpá asi kolem 15 miliard korun z rozpočtu.

Obyčejný selský rozum nám říká, jsme-li již hodně zadluženi, nesmíme dělat další dluhy. A hle, vláda pravice tak činí!

Pokud by tato vláda zrušila dřívější rozhodnutí, která ochuzují státní rozpočet o více než 150 miliard korun, nemuseli bychom tak šetřit na sociálně nejpotřebnějších a mohli bychom se blížit k vyrovnanému rozpočtu, zvláště pak opětovným nastartováním alespoň části naší ekonomiky.

Ale tato cesta je pro nám vládnoucí politiky nepřijatelná. Proč? Např. ve zdravotnictví, když nebudou peníze a řada zdravotnických zařízení zavře své brány, propustí zaměstnance, takže zdravotní péče se stane méně dostupnou, lidé se nebudou tak bránit privatizaci. Přijdou soukromé společnosti jako zachránci. Koupí zavřené zdravotnické zařízení, dají lidem práci a dalším pak možnost se léčit. A budeme mít po veřejném zdravotnictví.

Hezkých pár dní žijeme v šoku z metylalkoholu. Otravy, léčení v nemocnicích, úmrtí řady lidí. Den co den nás ČT 1 o tom všem informuje. Ze dne na den a stále v podstatě stejně. To nejdůležitější však nezazní. Kdo za tento stav nese odpovědnost? Pokud Kalousek jako ministr financí tlačil na policii, celníky, různé kontrolní orgány, aby omezovali své stavy, aby ušetřili na své činnosti, pak zřejmě „finanční šéf“ nese alespoň část odpovědnosti. Co další ministři, např. zdravotnictví? Nedávno jsme mluvil s jedním zvlášť kvalifikovaným lékařem, který mi sdělil, že kdybychom měli léky, které nám Švédové po řadě úmrtí dali gratis, a mohli je hned nasadit, je pravděpodobné, že k úmrtím na otravu metylalkoholem by mohlo dojít jen v určitých jednotlivých případech. Nevzniká tak i odpovědnost ministra zdravotnictví Hégra? Do této zvláště ekonomicky neutěšené situace vytváří Schwarzenberg (TOP 09) svými hrátkami s dalajlámou, Kosovem a podporou kdekoho v Rusku, na Ukrajině i v Bělorusku, stačí, když se postaví proti vlastnímu státu, problémy pro naše vývozy do Číny a Ruska. Pro něj, který není Čechem, ale je, jak sám řekl německým novinářům, Böhme, zřejmě platí, že z cizího krev neteče. Pan ministr zahraničí rád mluví o lidských právech a demokracii. Když však ruské menšiny v pobaltských státech si stěžují na diskriminaci, nemají nejen menšinová práva, ale ani občanská, pak káže o tom, že problémy se studují a nakonec řekne, že otázka občanských práv těchto slovanských menšin není na programu dne. Tak jak je to vlastně s těmi lidskými právy, jimiž se ohání, jak je to s demokracii, o níž tak zasvěceně mluví? Ano, pan Schwarzenberg není z nás a náš nikdy nebude!

V současnosti mnoha našim spoluobčanům se začíná ve stále větší míře nedostávat chléb. Ano, čím méně chleba, tím více her! Vladaři již dávno tuto zkušenost udělali. I naše vládnoucí elity, i když je z části považujeme za méně kvalifikované a schopné, si tuto skutečnost uvědomují. A tak média nás baví. Kopaná, hokej a další sportovní klání, aféry skutečné i neskutečné, vyfabulované, zejména korupčního charakteru. Těch je celá řada, ale je v zájmu mocných neustále přiživovat kauzu Rath, jde přece o poslance zvoleného za ČSSD. Tak nám Ratha dávkují, aby jeho záležitost se táhla co nejdéle, pokud možná alespoň přes současné volby, případně až do parlamentního klání.

Jsem přesvědčen, že součástí takto chápaných her je i metylalkoholová aféra. Co se o ní jen namluví, napíše. Volby do krajských zastupitelstev a do Senátu jsou zcela jaksi odsunuty. Jako by hromadné sdělovací prostředky o nich nevěděly, jako by volby již nebyly za rohem. Myslím si, že jde o úmysl. Co by asi měli říkat kandidáti TOP 09, ODS svým voličům? Že prosadí restituce církevní, druhý důchodový pilíř, že budou dále krátit mandatorní výdaje, že budou dále privatizovat státní majetek, zdravotnictví, sociální služby, školství. Že obyčejným lidem, pokud se nevzpamatují, zbudou jen oči pro pláč? Že nezaměstnanost bude čekat na další tisíce a desítky tisíc lidí, kteří po uplynutí podpory v nezaměstnanosti se octnou v děsivé chudobě, zvláště pokud na jejich příjmech závisí i další členové domácnosti. A přitom nezaměstnaných v republice je již o dost více než půl milionu. Mnozí z nich totiž již nejsou vedeni v kolonce nezaměstnaní. Položme si otázku, jak by prosperoval jakýkoliv důchodový systém s takovou dlouhodobou zátěží?

Ano, pravicoví kandidáti nemají co říkat svým voličům, pokud by se neuchýlili k výslovné lži nebo k politicky zcela podřadným tématům, na druhé straně však kandidáti levice, kteří jsou v těchto volbách vedeni především k pozornosti na tzv. krajské či místní problémy, mohou velmi účinně poukazovat na to, kam nás vláda pravice dovedla. Voliči již těmto slovům věnují značnou pozornost a vyvozují z nich i důsledky pro svůj volební akt. Tentokrát je pravděpodobné, že žádná kampaň typu „Přemluv bábu, přemluv dědka“ nebude účinná. Živá realita kolem nás to ani nedovolí. Pozor však, nějaké jiné překvapení nelze vyloučit! Nezapomeňte, jak Kubice svého času těsně před parlamentními volbami v tzv. zprávě dehonestoval kandidáty levice a tímto způsobem účinně ovlivnil volební výsledek ve prospěch pravice. Počítejme i s touto možností!

Ovšem nejde již jen o to nevolit kandidáty TOP 09 a ODS, ale i kandidáty, alespoň převážně, Věcí veřejných, KDU-ČSL a Zelených. Nelze však upřít, že mezi kandidáty těchto stran jsou i lidé sociálně, demokraticky a vlastenecky cítící.

Ve výše uvedených závěrech se shoduji s velkou řadou lidí politicky činných. V tom dalším je to již rozdílné. Domnívám se, že přes určité nedostatky, zejména v oblasti českých národních a státních zájmů, bychom měli uvažovat o volbě kandidátů ČSSD, zrovna tak i SPOZ, KSČM a Suverenity. Zde naše preference již nejsou tak jednotné. Někteří z nás jsou přesvědčeni, že hned vedle kandidátů ČSSD je nutné volit kandidáty KSČM, aby mohly být vytvořeny krajské koalice, které jsou formou spolupráce levice vládnoucí ve prospěch obecného blaha.

Existují však námitky směřující vůči KSČM. Jsou mezi nimi, tvrdí ne mnozí z nás, lidé, kteří si idealizují komunistickou vládu. Proto je s nimi těžké jednání. Ano, tento argument má reálný základ. Podíváme-li se však na sociální demokraty, zjistíme u nich též určité nedostatky. Takový Rouček, poslanec EP, se omluvil tzv. sudetským Němcům, Špidla, bývalý předseda ČSSD a komisař EU, mluvil o současných našich ekonomických problémech a jednu z možností viděl v tom, že ČR by se stala další zemí Německa. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by proti tomu nebyl.

Co z uvedeného vyplývá? Politické strany, všechny bez rozdílu, mají své nedostatky, a to i ty levicové či středolevé, středové. Není cílem tohoto pojednání o nich se blíže zmiňovat. Proto je třeba určitého nadhledu. Hledat především to dobré, co v činnosti těchto stran převažuje, a nepustit ze zřetele jejich negativní stránky. Tak s čistým svědomím můžeme volit kandidáty ČSSD, KSČM, SPOZ i Suverenity a přát si, aby tyto strany neuzavíraly s pravicí povolební koalice. Tak můžeme podlomit dosavadní mocenský monopol pravice i na ústřední úrovni. J. Skalský

Otevřený dopis panu Pavlu Mörtlovi na jeho článek v Národním Osvobození č.21/2012

Vážený pane Mörtle,

nebudu rozebírat podrobně Vaše výtky o mém údajném plagiátorství - což je Vaše nepravda, ani o počtech ublížených Němců anobrž sudetů na Novohradsku, což je dle některých pamětníků převzatá nepravda.

Zaměřím se na Vaše postoje k takzvanému "národovectví", které ve Vašem podání vyznívá právě tak, jak to prezentují všichni současní "karatelé českého národa a republiky".

Víte, pane Mörtle, pro nás I. ČSR ani socialistická republika - jakkoli formovaná za Stalina nebo později - nebyla prázdným pojmem, ani "chybnou konstrukcí dějin" - Fehlkonstuktion der Geschichte", jak to označovali řvaví sudeti, jásající nad rozdělením republiky. My, co pocházíme ze sokolských, legionářských a odbojářských rodin jsme měli stát TGM, Beneše, a dalších významných presidentů, třeba Zápotockého, nebo Svobody, v srdci. On nebyl za socialismu jen dnes proklínaný Gottwald nebo Novotný. My jsme nikdy nehaněli republiku, my jsme se snažili pro republiku pracovat. Ne jako dnešní "přivandrovalci restituenti", pohrobci bývalých fašistů a nacistů, kteří chtějí tento stát rozebrat spolu s Vatikánem na atomy. Podle nás tu ti různí Buquoyové, Collloredové-Mansfeldové, Dietrichsteinové, Harrachové, Kinští z Argentiny (ne ti čestní Kinští ze Ždáru, ti jsou naši!), Thun-Hohensteinové, Walderodové, a další nemají co pohledávat, a je to podle našeho mínění trestuhodný lapsus soudobého režimu, že jim sem pootevřel dveře. A jako přejeme restituce rodinám Belcredi, Mensdorffům-Pouilly, Lobkovicům a jiným, kteří byli loajální k ČSR, tak je nepřejeme pohrobkům protektorátu, tyto restituce jim nepřejeme z dekretálního principu! A jestliže se ti prvně jmenovaní postavili na stranu barikády s III. reichem, zkrátka "jestliže oni měli společnou šatnu s Hitlerem", jako to říkal kapitán Pierce v seriálu MASH, tak tady končí všechna diskuse. A nám není jedno, když nám sudeti a jejich čeští poskokové stále haní naši ČSR a i tu ČSSR za lepších dějinných etap. A my si to nejen nepřejeme, my děláme vše proto, aby se to zarazilo! Protože toto je náš stát, naše republika a ne jejich republika, kterou oni by nejraději rozkotali a zničili.

Dnes se lidé jako páni a dámy Pithartové, Grušové a Sidonie Dědinové snažili a snaží přepisovat naši historii husitstvím počínaje a socialismem konče. A na všem nacházejí jen zmar a hnidy, zatímco vytahují barok a pobělohorskou katastrofu jako jakýsi rozkvět státu, což je všechno kardinální lež. A kardinální lež jsou také řeči - a tam se dostávám k Vám milý pane Mörtle - o jakémsi idylickém až harmonickém soužití Němců a Čechů za Habsburka i za I. ČSR. Přiznejte si, že pravdou byl téměř vždy opak. Musíte přiznat, že zejména 19.století, kdy se konečně začal znovu konstituovat český národ, bylo vyplněno tvrdým národnostním bojem s Němci i Rakušany o nejen rovnoprávnou, ale zejména o skutečnou státoprávní pozici Čechů, která začala uloupením státního právy Koruny České naprosto věrolomnými Habsburky, kteří popřeli státní právo českých zemí a zotročili je způsobem srovnatelným s koloniálními systémy v Asii a Africe. Rakušané a Němci se nad Čechy vyvyšovali stejně jako Maďary nad Slováky a Rusíny v Uhrách. Ten boj byl o všechno počínaje úřady a konče universitami a často končil i smrtí ne Němců, ale Čechů, jak to bylo v Brně při boji o universitu, kde pod rakouským bodákem zahynul Čech Pavlík a dodnes má sochu na Besedním domě. Dobře víte, jak to skončilo a kolik to stálo české krve, stejně jako víte, že pohraniční ani vnitrozemští čeští Němci s I. ČSR nikdy nesmířili a TGM nikdy nepřestal být jejich nepřítelem stejně jako potom daleko více dr. Beneš. A že ta iredenta nastala hned v roce 18 a to nejen na Kašperských Horách nebo v Liberci, nebo ve Znojmě, nebo v Krnově, ale i na Nových Hradech - a první u toho byl dnes opětovně neoprávněně vynášený K.J. Buquoy s Logdmannem von Auen a dalšími německými šovinisty. A pak to dopadlo tak, že ve 30. letech kráčel Buquoy v čele 6titisícového průvodu sudetů Novohradskem. A že vítal, financoval, a tiskl si ruku se zločincem Henleinem, který se v jedenačtyřicátem roce veřejně přiznal k záměrnému rozbití ČSR.

Ono zakrývat vinu Buquoye, jeho proříšské cítění, jeho nenávist k I. ČSR, nacismus jeho manželky, která přinutila podle pamětníků i syna k vojenské službě v reichu a špatně do dopadlo, a která byla podle těchže pamětníků fanatická nacistka ( my takové případy známe i odjinud, z Blanenska, Mikulovska a dalších regionů).

Jestliže těmto faktům dějin říkáte české národovectví (přeloženo "český šovinismus") pak jsme národovci, protože vše co zde uvádíme, je prostá pravda dějin. A žádná sudetská lež toto nevyvrátí. Nevyvrátí ty ordnery, ty vraždy českých četníků a pohraniční Stráže obrany státu, vraždy českých učitelů, terorizování Čechů ve většinových německých pohraničních obcích, záškodnické akce a vraždy freikorpsů, vyhánění Čechů z pohraničí bez majetku - viděl jste prosím ty fotografie? Můžete si je prohlédnou třeba v knize P.Finka Hnědá bestie z r.1945. Víte, že vyhnaných Čechů z pohraničí v letech 1938-39 bylo na 250 000 podle britských a jiných západních odhadů? Víte, že do Prahy přijel po Mnichovu sám starosta Londýna Twofold, aby jen trochu zmírnil utrpení českých vyhnanců finanční pomocí z Londýna? Tak se už tehdy Angličané začali stydět za svůj souhlas s lupičstvím Mnichova.

A víte, že následně v protektorátu bylo z českého vnitrozemí vyhnáno skoro 100 000 Čechů ?? ( Drahanská vysočina,Vyškovsko, Neveklovsko, Sedlčansko a další oblasti). O tom dnes zparchantělá média ani nepípnou. A víte vy vůbec, co mne přimělo napsat článek o J.K. Buqoyovi a fašismu (nacismu) na Novohradsku ? Byl to především šok mé manželky a dcery z příšerné výstavy na Nových Hradech před nedávnem instalované ve městě v zámku. Z výstavy, která nehorázným způsobem překrucovala podle mé manželky, historičky, soužití Němců a Čechů na Hradech před válkou i za války. Přivezla i informační leták výstavy a vtíravou propagaci sudetské historie Novohradska. Takhle podsouvat občanům nově "stvořenou historii" podle ní byl silný šálek kávy, nestravitelný pro slušné Čechy. Ona, která měla problémy s Vámi odsuzovaným historikem dr. Kulířem za socialismu, jako s nadřízeným, jej nakonec musela hájit, a hájit i jeho knihu, protože on - ať měl postoje za komunismu jakékoli - podle ní psal pravdu o národnostních poměrech na Novohradsku, o fašismu Buquoye vzdor jeho některým laskavostem k některým zaměstnancům, a to potvrdila i celá její tehdy ještě žijící rodina. Když manželka přijela do Brna, její první slova byla :"Takové přepsání historie si Hrady nezaslouží. Všichni staří pamětníci, pokud nejsou sudeťáci nebo jejich pomocníci, to musí odsoudit." Jestliže existovali slušní Němci - a známe takové - byla jich bohužel malá menšina. Této menšiny my si vážíme, a o této menšině například byla v Brně výstava. Ale prezentovat pseudohistorické lži a nesmysly a vydávat je za dějinnou pravdu o sudetských Němcích jako celku - proti tomu se stavíme a budeme se stavět. Jako se stavíme proti lžím o Novém Boru, o Dobroníně, o Krnově o Postoloprtech, o Pohořelicích, o Vyškově a dalších kauzách vyvolaných z hrobu sudety z landsmannschaftů. My tento "posseltismus" nikdy neakceptujeme a budeme vždy proti němu - pokud budou žít naše rodiny a pokud nás noví fašisté (nacisté) zase nebudou ničit. Mějte se pěkně pane Mörtle, a uvažte vše, co jsem Vám v dobré víře napsal za odbojáře z Boskovic.

Jiří Jaroš Nickelli, předseda ČSBS Boskovice

Jako kdyby nevěstka mluvila o panenství

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Dne 11. září 2012. došlo k slovní přestřelce mezi premiérem Česka panem Petrem Nečasem a jeho ministrem zahraničí panem Karlem Schwarzenbergem. Ministr Schwarzenberg kritizoval svého premiéra za jeho slova, že podpora dalajlamy a Pussy Riot děvčat škodí českému exportu. Podle PRÁVA (12.09.12) řekl : „Nečas neměl nikdy zájem o lidská práva. Jsem zděšen, že ministerský předseda ČR může takto sklonit hlavu před zeměmi, o kterých všichni víme, že potlačují lidská práva…“ Premiér totiž 10. září uvedl, že je „třeba zabránit některým módním politickým projevům, které mají dopad do našeho exportu“ – podle Nečase jde o falešné adorování ruské skupiny Pussy Riot nebo vzývání dalajlamismu. Zde nejde o to, zda měl ministr pravdu, ale o to, zda se sám nedopustil neskonale horšího, neodpustitelného přestupku, když 21. května 2008 na zasedání vlády Mirka Topolánka donutil vládu, proti veliké většině veřejnosti i proti prezidentu Klausovi, a původně i proti mínění některých ministrů, aby uznala quasi stát Kosovo za samostatný, včetně jeho kriminálními postupy zatíženou vládu, a tvrdě tak trvale poškodila česko-srbské tradiční bratrské vztahy. Bylo to špinavé a trapné rozhodnutí, které u nejednoho Čecha muselo vyvolat zděšení, že se ministr Schwarzenberg sklonil tak před zeměmi (část Evropské unie, NATO, USA), které tak poškodily v Kosovu základní pravidla mezinárodního soužití NATO agresí proti Jugoslávii na základě výrazných dezinformací, výmyslů. Je to vlastně pokrytectví, vytýkat premiérovi jeho údajnou chybu, když se strašlivější, nenapravitelné chyby, kterou mu nutno stále připomínat, dopustil on sám. A nikdy se za ni neomluvil.

Jako ministr zahraničí pan Karel Schwarzenberg musel vědět, kdo se ujal vlády v Prištině, včetně premiéra Hashima Thaciho, za přičinění „humanitárního bombardování“, ničení, zabíjení a mrzačení tisíců civilů v roce 1999 v zmenšené Jugoslávii (hlavně v Srbsku a na Kosovu a Metohiji) během NATO agrese, a že nejen že byly pošlapány závěry Helsinského protokolu z r.1975, ale že nic prakticky z rezoluce Rady bezpečnosti OSN čís.1244 ze dne 11. června 1999 nebylo uskutečněno: Nevrátilo se 250 000 uprchlých (vyhnaných) Srbů, Romů, prosrbských Albánců, posledních Židů, nebyly jim vráceny uloupené majetky, pokračovalo jejich olupování a vraždění, bylo vážně poškozeno, vyloupeno až zcela zničeno přes 100 starobylých sakrálních srbských památek (kláštery, chrámy), atd.atd., vše za přítomnosti 40 000 vojáků NATO, UNMIKu. A pan ministr také pohrdl parlamentem, když nekonzultoval své rozhodnutí o uznání Kosova se Zahraničním výborem, podle jehož usnesení měl jednat, diskutovat.

V roce 2008 vyšla kniha hlavní prokurátorky Trestního tribunálu v Haagu (ICTY) Carly del Ponteové, ve které líčí v 11. kapitole praktiky Kosovské osvobozenecké armády UÇK, která kromě jiného neváhala zabíjet své zajatce (Srby, Romy, prosrbské Albánce), aby jim potom odebrala některé jejich orgány a prodala je k transplantacím (Carla del Ponte, Chuck Sudetic: Gospodja Tužiteljica. Zagreb, 2008). Jeden z organizátorů tohoto „obchodu“ měl být sám H. Thaci. Potvrdil to i vyšetřovatel Evropského parlamentu Švýcar Dick Marty. V obžalobě proti významnému veliteli UÇK Ramushi Haradinajovi (je znám jeho novinový obrázek, jak sedí mezi svými „přáteli“, americkým a britským velvyslancem) a jeho dvěma druhům (vlastně vykonavatelům zločinů, i když sám Haradinaj mučil a zabíjel) napsala 5.května 2007 prokurátorka del Ponteová:

-„Před vámi jsou tři lidé, obžalováni za zločiny – hrozné, kruté a násilné zločiny; zločiny vraždy, vyhánění, mučení, znásilňování, únosů, násilného věznění až nejkrutějšího týrání…Nepochybujeme ani trochu, a obžaloba to i dokáže, že tito tři lidé - tento pán války (tj.Haradinaj), jeho poručík a jeho vězeňský dozorce – že mají okrvavené ruce…“

Pro nedostatek důkazů (svědci zmizeli, byli zabiti, odmítli svědčit) byl Haradinaj propuštěn. Po několika letech byl zatčen znova. Jinak byl po roce 2004 premiérem Kosova. O významném veliteli UÇK a zabijákovi Haradinajovi měli to nejlepší mínění dva vedoucí představitelé Západu, vysoký představitel Sören Jessen-Petersen a německý generál KFORu K. Reinhard. V květnu 2012 přijel Haradinaj téměř triumfálně do Prištiny, zatím neodsouzený.

Čtení z 11. kapitoly knihy paní del Pontiové, plné hrůzných vražd a zabíjení, zprávy Dicka Martyho o zločinech nad Srby, Romy a Srbům loajálními Albánci, nynější svěží novinové zprávy o vraždách za účelem získání orgánů k transplantacím od srbských, romských a albánských zavražděných zajatců, by měla být povinnou večerní četbou pro ty, kteří neváhali uznat nynější vládu v Prištině. Ovšem mělo by to být ale doplněno i příklady skutečných přátelských vztahů v dějinách mezi Albánci a Srby a třebas i skutečností, že se průměrné dožití (life expectancy) kosovských Albánců, díky rychlému rozvoji zdravotnictví v Jugoslávii od konce války, konkrétně od let 1952-54, nápadně zvýšilo z 45 let u žen a 49 u mužů na téměř neuvěřitelných 71 a 68 (1982-84) let. Že je teď ve „státě“ Kosovo přes 40% nezaměstnaných, že víc než 50% mládeže je bez práce, že země žije jen z cizí pomoci a obchodem s drogami, lidmi, zbraněmi, že se tam prakticky nic nevyrábí - to už jako by nikoho z těch, kteří Kosovo uznali, nezajímá. Ani to, že drogy z Kosova vesele zajišťují narkomany v Evropské unii, v USA. Ani to, že se paní Albrightová, ideový strůjce bombardování, zabíjení a ničení v Jugoslávii, jakož i velitel NATO během agrese proti Jugoslávii generál Wesley Clark snaží zbohatnout z tragedie Kosova, paní Albrightová významně finančně zainteresovaná v kosovských telekomunikacích, a generál Clark v možnostech přípravy pohonných hmot z pohádkových zásob sice ne zrovna nejlepšího hnědého uhlí na Kosovu.

Pan ministr Schwarzenberg musel vědět i o „křišťálové noci“ proti Srbům a Romům na Kosovu a Metohiji (17.-18.března 2004), kdy bylo 19 Srbů a Romů zavražděno, 300 těžce zraněno (zmláceno), 4 000 vyhnáno ze svých domovů a oloupeno. To, co nezničili v Prizrenu Turci za 500-600 let své vlády, to zničila chátra v Prizrenu za dva dny, včetně vypálení chrámu Bohorodičky Ljevišské ze 14.století (památka UNESCO) a dalších 6 chrámů a klášterů. Zbaběle se tu zachovaly německé jednotky, které nechaly albánskou chátru ničit a loupit, když slíbila, že je nechá na pokoji. Francouzská jednotka se zachovala stejně zbaběle během znesvěcení, vypálené, zničení ženského kláštera Devič.

Proč se do kritiky pana premiéra pan ministr Schwarzenberg pouštěl, když vlastně v řešení státních i morálních záležitostí v případu Kosova nemá zrovna svůj štít čistý, i když si to možná myslí. Jako by neznal Biblické podobenství, když Pán Ježíš řekl mužům, chystajícím se kamenovat nevěstku (nevěrnou ženu ?), aby použil kámen jen ten, prostý toho hříchu. A nikdo kamenem nehodil. Hodilo by se zde i rčení „Si tacuisses, Philosophus mansisses.“(Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem).

Listopad 1989 a dnešek

Byl jsem mezi zástupy rozradostněných lidí, kteří v listopadových dnech r. 1989 zvonili klíči. Tehdy jsme očekávali zásadní společenské změny. Řečníci na demonstracích, včetně Václava Havla, mluvili o nové a lepší budoucnosti, o rozpuštění vojenských paktů, včetně NATO, o omezení zbrojení a míru ve světě, o neutralitě Československa, o sociální republice, v níž bude věnovaná potřebná pozornost všem skupinám občanů, aniž by některá z nich byla zvýhodňována, o demokracii a svobodě. Řeči o zdražování, nezaměstnanosti o nástupu kapitalismu měly být, jak tvrdil i „největší dramatik“ všech dob, jen komunistickým kalením vody.

Ale přes tyto a další sliby, které přivedly statisíce lidí do ulic, na manifestace a k nadšené podpoře polistopadových změn, jsme se během nedlouhé doby ocitli v kapitalistické společnosti, ač výsledky průzkumů říkaly, že kapitalismus si v tehdejší době přály jen 3% občanů.

A tak jsme zažili divokou privatizaci, rozkrádání státního majetku, nezměřitelnou korupci, vysokou nezaměstnanost, chudnutí značné části obyvatelstva. V tomto téměř permanentně probíhajícím asociálním procesu se vyznamenala vláda M. Topolánka a zvláště pak P. Nečase. Nesmíme zapomenout na zvláštní zásluhy krajně zpátečnické a nevlastenecké TOP09, především pana ministra Drábka, Kalouska, Hegra a principála K. Schwarzenberga. Jejich mocenská arogance, projevující se válcováním návrhů opozice početní „sílou“ poslanců pozice, je bezpříkladná. Takto se dosud pokouší protlačit tzv. církevní restituce i druhý důchodový pilíř, přestože jejich uskutečnění by vedlo k pronikavému zvýšení našeho zadlužení. Všichni víme, jak existenčně těžce nese obyčejný člověk změny v oblasti zdravotnictví, sociální péče. A to nemluvíme již ani o úpadku demokracie, školství, rozkladu tradičních hodnot a morálky, výprodeji naší státnosti a svrchovanosti. A tak se dokonale a plně ukázalo, že sliby polistopadových politiků, především V. Havla, se naplnily v té zpočátku naprosto neočekávané silně negativní podobě. Tehdejší „komunistické kalení vody“ bylo jen slabým předobrazem dnešní skutečnosti.

Volby ukázaly, přes očekávané posluhování našich médií vládnoucím stranám zvláště v období volební kampaně, že značná část voličů si přeje silnou korekci dosavadní vládní politiky. Výrazem těchto snah byla jednak dokonalá porážka vládních stran a jejich kandidátů, jednak značné posílení komunistické strany. Opakované snahy zakázat KSČM nebo alespoň pozastavit její činnost, a tak se zbavit svého politického konkurenta, pravici nevyšly. Nesmíme popřát ani sluchu jejímu dělení politických stran na demokratické a nedemokratické, jak se o to snaží i pan dr. Bělobrádek, předseda KDU-ČSL. Samozřejmě že mezi nedemokratické strany by měla patřit KSČM. Tyto snahy samy o sobě mají jasný nedemokratický charakter a řadí jejich hlasatele, kromě dalšího, ke stoupencům omezené demokracie či tzv. řízené demokracie. Komunistická strana však ve volbách nedostala jen hlasy svých členů, ale také hlasy mnohem většího množství dalších voličů. Tyto hlasy nelze znehodnocovat tvrzením o nedemokratičnosti KSČM. Pak bychom se totiž dostali k závěru, že hlasy voličů nemají stejnou váhu. A to by byla negace jednoho z principů demokratického volebního procesu. Vrátili bychom se tak do období konce 19. a počátku 20. století. Je však otázkou, zda by tento posun byl pro TOP09 dostatečný.

Pokud i nadále budou pravicové politické strany přehlížet oprávněné zájmy většiny občanů, pak v parlamentních volbách dopadnou ještě hůře, a to bez ohledu na to, že je nyní může v některých krajích podpořit stále nepoučená KDU-ČSL. Ta zřejmě bude tendovat i ke koalicím s TOP09. Mnozí obyčejní lidé jsou již dnes existenčně ohroženi. Nezapomeňme, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid! J. Kovář

Vážení čtenáři,

tímto číslem Českých národních listů uzavíráme jejich první ročník. To je jistě důvodem k alespoň menšímu zamyšlení. Předně považujeme za nezbytné konstatovat, že spolupráce TOP09 s tzv. sudetskými Němci , a to ve zvýšené míře, pokračovala. K dalším politickým stranám, které mají se sudety úzké vztahy, patří KDU-ČSL, Zelení a dokonce i část ODS a ČSSD. Nejhorší na všem je, že nejde jen o spolupráci vedení uvedených subjektů, ale i jejich některých místních složek. Zatímco v terénu můžeme mluvit i o nevědomosti, v řídících složkách jde, jak jsme přesvědčeni, o promyšlený úmysl spojený s laxností k našim národním zájmům. I v katolické církvi jsou hodnostáři, včetně kardinála Duky, kteří jsou členy Sdružení Ackermann-Gemeinde, jež je složkou landsmanšaftu.

Pokud sociální demokraté v dohledné neutlumí činnost některých svých kolaborujících skupinek a jednotlivců, např. Roučka, se sudety, či Špidly s proněmeckou orientací, ztratí alespoň některé hlasy voličů vlastenecky zaměřených. V ODS, jak se domníváme, může dojít ke změnám, které povedou k obnově původních stanovisek této strany k EU i k naší republice.

Základním demokratickým nedostatkem je absence ústavního zákona o referendu. Pokud občané o nejzákladnějších otázkách, např. o přeměně EU ve federativní stát, o nějž evropští byrokraté velmi usilují, nebo naopak ve svaz svrchovaných spolupracujících národních států, či o ústavním zakotvení ČR jako sociálního státu, nemohou rozhodnout v imperativním referendu, potud budou mít politické strany možnost rozhodovat i v rozporu s přáním většiny občanů, např. současná vládnoucí koalice může prosazovat církevní „restituce“, druhý pilíř důchodového systému, řadu asociálních „reforem“ a vršit tzv. eurovaly i „záruky“.

S posílením demokracie souvisí i změna současného volebního systému, který neumožňuje odvolání poslance, pokud jedná v rozporu se zájmem svých voličů. Poslance je třeba více připoutat k voličům než k politickým stranám. Změny vyžaduje i sám stranicko-politický systém a politické stranictví.

Nezbytně nutně potřebujeme zákon na ochranu republiky, který by umožňoval za určitých podmínek stíhat i ústavní činitele. Zároveň chceme zvlášť zdůraznit, že bylo již dost privatizací, korupce, morálního rozvratu a výprodeje českých zájmů, dost bylo Havla i pravdoláskařů! –red.

Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím jako svou 415. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, říjen 2012. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz , e-mail: vydavatel@seznam.cz