České národní listy, leden - únor 2012

Dnešní podoba české otázky

"Tak jako vždy existuje naděje a možnost obrození, existuje vždy nebezpečí krize a úpadku. Obojí pak souvisí se správnou a dosta­tečnou či nesprávnou a nedosta­tečnou funkcí životních ideálů." Zdeněk Šolle "Století české politiky"

K "české otázce" je možno přistupovat několikerým způsobem. Může mít několikerou podobu a dávat odlišné odpovědi podle toho, na co se ptáme, čeho se chceme dobrat.

Žádná z podob "české otázky" není jediná možná a také žádná z odpovědí na ni nemůže si klást nároky na bezpod­mínečnou, absolutní platnost. Hraje tu svoji úlohu nejen náš přístup k tomuto předmětu našeho zájmu, ale i doba, v níž žijeme, a celková kulturní orientace tazatele.

V minulosti například směřovalo kladení "české otázky" k hledání zvláštního, hlubšího, dokonce absolutního smyslu českých dějin. Zabývat se "českou otázkou" znamenalo pokoušet se o odhalení záměrů nějaké Prozřetelnosti, abychom mohli jako národ trvale jednat v souladu s nimi a plnit zvláštní poslání, které nám bylo takovou nejvyšší autoritou přisouzeno. Šlo v takovém případě o hledání jedinečného způsobu účasti tohoto národa v dramatu lidstva, o filozofii dějin českého národa.

Není možno neuznat, že i takovýto přístup k české otázce sehrál v našich dějinách důležitou roli a může se někde osvědčovat i dnes.

Zde však bude tato otázka kladena v jiné rovině, než v jaké se pohybuje filozofie dějin, a jiným způsobem, totiž střízlivějším, přízemním, nespekulativním, "nefilozofickým" - a možná také vzhledem ke své věcnosti užitečnějším pro denní život.

Takovéto přidržení se při zemi nikterak ovšem neznamená přehlížení nebo nevnímání otázek a cílů přesahujících danosti a podmínky života vlastního národa, neznamená slepotu pro hodnoty a cíle širší, obecnější.

Český národ je ostatně národem jako všechny jiné národy. Proto, a zvláště vzhledem k tomu, že si klade českou otázku v duchu osvícenského univerzalistického racionalismu, v duchu ideálů všelidských, nemohou a ani nechtějí cíle jeho politiky a její smysl být v základních věcech podstatně odlišné od smyslu a cílů politiky jiných národů.

Základním smyslem a cílem politiky každého národa, jeho základní otázkou, je starat se o jeho přetrvávání, o jeho hmotné prospívání a duchovní úroveň v nejširším smyslu, starat se o jeho politickou svobodu a samostatnost, o udržení dosaženého tam, kde svobody, nezávislosti a kulturní a hmotné úrovně už dosáhla, a o získání toho všeho tam, kde je národ zanedbaný, závislý, podmaněný, zbavený důstojnosti a duchovních i hmotných statků, na něž má každý národ stejné právo jako každý jedinec.

Klademe-Ii si tedy "českou otázku", nečiníme nic výjimečného, nic co nedělají a nemají právo dělat i jiné národy, hledáme odpovědi na otázky, před nimiž stojí každé uvědomělé národní společenství, ~. takové, jež se dokáže zamýšlet nad svým postavením, nad poměry uvnitř svého společenství i nad jeho postavením mezi ostatními, především sousedními národy.

Kdyby tomu tak nebylo, nemělo by vůbec smysl o "české otázce" mluvit, mohli bychom mluvit pouze o otázce lidstva nebo třeba jen obyvatel určitého světadílu nebo třeba jen některého plemene. Samozřejmě by pak závěry takových úvah vyznívaly obecněji nebo zcela obecně - jejich užitečnost pro denní život jednotlivých národních společenství by pak mohla být zastíněna nutností zvládat obtíže zcela konkrétní. Svět totiž není jediným, jednolitým a sourodým prostorem ani ve smyslu kulturním, ani ve smyslu hospodářském nebo politickém. Je světem veliké a všestranné rozmanitosti. Jeho národy nebo různá kmenová a jiná společenství žijí ve velice odlišných podmínkách, daných různými vnějšími činiteli a okolnostmi právě tak jako vlastní kulturou.

A protože svět není jediným a sourodým prostorem v žádném ohledu, různé jeho národy a různá jeho společenství nutně stojí i nadále před svými, specifickými, zvláštními úkoly a obtížemi, před svými obdobami "české otázky".

Je to nejen jejich právem. Je to i jejich povinností. A je to i svědectví jejich vyspělosti a míry zralosti. Je to však také podmínka vzájemného poznávání národů, podmínka možného vzájemného porozumění a možné svobodné spolupráce v duchu vzájemnosti a respektu.

Kladení "české otázky" jako otázky po zvláštních, nám v našich poměrech nutných úkolech, cílech a možných prostředcích české politiky je a zůstane naprosto oprávněné i přirozené tak dlouho, dokud bude trvat český národ jako společenství, jež se snaží utvářet svůj osud a podobu svého života podle svých představ, dokud bude společenstvím, které nechce být pouze hněteno cizí rukou, do podoby a pro účely určované někým jiným a podle jeho představa k jeho prospěchu.

Kdo si klade "českou otázku", nedopouští se žádného opovrženíhodného partikularismu, neodtahuje se od širšího společenství, společenství národů. Vnímá pouze zvláštnosti dané zeměpisnou polohou, dějinami i poměry kolem českého národa a chce je brát v úvahu při svém počínání, chce vnímat důležité a rozhodující okolnosti, v nichž se pohybujeme a které ani v našem případě nemohou být jiné než svého druhu, jedinečné, nevyskytující se jindy a jinde.

Nepřihlížení k těmto specifickým podmínkám rovnalo by se ztrátě schopnosti vnímat prostředí. Tím ovšem také ztrátu národního vědomí, ztrátu národní svébytnosti a v důsledku toho ztrátu schopnosti a vůle rozhodovat o vlastním osudu, národ by přestal být samostatným, svébytným činitelem v politickém smyslu.

Každý pokus o ovládnutí cizího národa a o jeho udržení v závislosti nebo nesvobodě opírá se vždycky o různé způsoby, jak podmaňovaným nebo už podmaněným vnutit takový pohled na jejich dějiny a současnost, v kterém je pokud možno vyhlazeno všechno, co je takovému podmaňovanému nebo podmaněnému národu vlastní a co se neshoduje s politickou optikou podmaňovatele, co stojí v cestě jeho psychologické manipulaci, jejímž účelem je zmenšit nebo zcela vyloučit třecí plochy v procesu "integrace", odpor "integrovaných". Jde o to, aby ztratili vědomí své totožnosti, aby zapomněli na myšlenku, že by mohli být sami sebou, anebo aby v nich taková myšlenka nevznikla.

Naproti tomu každá snaha o udržení nebo získání politické svobody a nezávislosti národa musí se opírat o vědomí vlastní individuality, vlastních zájmů a zvláštních daností, plynoucích z podmínek a poměrů, v nichž žije. Národ, který takové povědomí nemá nebo je ztratí, ztrácí i smysl své samostatné politické existence.

Ze zvláštnosti a jedinečnosti postavení každého národa neměly by ovšem být vyvozovány požadavky nebo nároky na zvláštní, výjimečné postavení nebo zvláštní práva, případně teorie o zvláštním, "vyšším poslání". Záleží samozřejmě na politické kultuře, jak se národ s danostmi, z nichž musí vycházet, vypořádá, jaká hodnotová stupnice bude východiskem jeho života i jeho vztahů k jiným, především sousedním národům. Vědomí vlastní individuality není totéž, co pěstování výlučnosti nebo vytváření falešných mýtů.

"Česká otázka" je nebo měla by být chápána pouze jako stále otevřené hledání odpovědi na možnosti vhodného politického působení v daném čase a v daném prostředí, jako hledání programu pro český národ. Rozumí se samozřejmě, že si tuto otázku musíme klást sami, jako si i každý jiný národ musí klást svou obdobu "české otázky" sám.

V jakém čase a v jakém mezinárodním prostředí se nám klade "česká otázka" dnes? Do jaké míry má svou setrvalou podobu, nakolik zní nově? Jak mnoho máme na vybranou, pokud jde o dnešní možné odpovědi?

Především se ji klademe v době, kdy jsme např. Evrop­ským hnutím v České republice přesvědčování, že "svět spěje od emancipace k integraci". V době, kdy někteří vědomě přehlížejí, že emancipační snahy jsou i kolem nás nadále živé. A kdy dokonce tytéž osoby a tytéž kruhy, které hlásají, zejména pokud jde o Evropu, heslo "integrace", pokud jde o jiná politická jeviště, například střední Asii, bez uzardění hlásají opak, emancipaci, emancipaci spojenou s desintegrací. Tato nedůslednost, kterou zjišťujeme nejen v propagandě například Evropského hnutí v České republice, ale především v úvahách Zbignieva Brzezinského, vrhá samozřejmě na propagátory hesla, že "svět spěje od emancipace k integraci", stíny podezření, že jejich tvrzení je pouze propagačním heslem, které jim má pomoci k dosažení určitého politického cíle.

Přitom je příznačné a mnoho říká, že stoupenci "integrace" kladou svůj integrační proces do protikladu k emancipaci a nepřímo přiznávají, že jejich "integrace" jde na vrub "emancipace" - jako kdyby byla myšlenka emancipace pouze něčím, co platilo jen pro devatenácté a první půli dvacátého století, jako kdyby myšlenka emancipace, vymaňování se, byla překonaná a nebyla trvalým protipólem politiky podmaňování, které je bohužel jevem stejně trvalým. A stojíme konečně před touto otázkou v době jednostranného vyzvedání předností velikosti, v době, kdy některé kruhy hlasitě ze svých důvodů volají po překonání "rozdrobenosti" Evropy a po vytvoření velkého nadstátu, který podle nich jediný dokáže obstát v soutěži světových velmocí, a nechtějí vidět přednosti a úspěchy, jakých dosahují některé státy, přestože jsou malé a aniž za to jejich národy musejí platit ztrátou své nezávislosti.

Hledání odpovědi na "českou otázku" má smysl jen tehdy, pokud si uvědomujeme svoje postavení a svoje zájmy. Také odpověď na ni má smysl, jen pokud je užitečná v politickém úsilí o uspokojení potřeb a zájmů vlastního společenství. Je důležitá zvláště v takových nadnárodních nebo mnohonárodních politických celcích, jakým bylo například Rakousko-Uhersko nebo chce být Evropská unie, která po stránce kulturní a historické je ještě méně sourodá, než byla stará habsburská monarchie. Není žádnou přirozenou entitou a je uměle skládána z důvodů strategických, zčásti ze strategických důvodů mocnosti, která je mimo Evropu a na Evropu se dívá jen jako na své předmostí na evroasijské pevnině.

Takovýto "integrační" tlak nebo takovéto "integrační" lákání nepociťujeme v našich dějinách poprvé. V roce 1848 to bylo zvaní k účasti na Frankfurtském sněmu, který měl vytvořit podmínky pro plnění všeněmeckého, panger­mánského programu, pro sjednocení všech Němců, tedy i rakouských a českých, přičemž Češi se měli dostat do postavení jakési menšinové skupiny tohoto zamýšleného všeněmeckého státu, obnoveného německého císařství. - ­Palacký věděl, co by to znamenalo, a pozvání svým proslulým dopisem odmítl.

Po smrti císaře Františka Josefa se jeho nástupce Karel I. pokoušel v roce 1918 pozdními sliby odvést chápání české otázky znovu do koryta mnohonárodní ideje státu rakouského, podřídit řešení české otázky zájmům mnohonárodní, ale přitom neněmeckým národům nepřející habsburské říše, podřídit ji jejímu přežití katastrofální a v té chvíli už jisté válečné porážky.

Dalším případem odpovědi na českou otázku jejím podřízením "evropské myšlence" bylo násilné začlenění českého národa a jeho státu respektive trosek jeho státu do nacistické "Velké Evropy". Odpovědí na "českou otázku" mělo tehdy být naprosté ztotožnění Čechů s říšskou myšlenkou a nacistickým "evropanstvím". Češi měli přijmout takové pojetí české otázky, které vycházelo z údajných tradic společného boje Čechů a Němců ve jménu velké myšlenky říše. Podstatou odpovědi na "českou otázku", mělo být vazalství. Vazalství vydávané přisluhovači nacismu za "návrat do náruče dědiců Římské říše národa německého".

Pokusy vyřídit "českou otázku" tím, že se z ní stane podružný, vedlejší problém nějaké větší politické otázky, neskončily ani druhou světovou válkou. I "studená válka" byla vítanou příležitostí ke kříšení "ideje státu rakouského". Willy Lorenz, rakouský katolický monarchista věrný staré monarchii a Habsburkům, který působil v letech 1976 – 1985 jako kulturní a tiskový přidělenec rakouského vyslanectví v Praze, napsal například v roce 1964 ve své knížce "Mono­log über Böhmen" (vydané 1987 česky pod názvem "Monolog o české zemi"), že "Palacký zanechal národu v politickém myšlení poněkud rozpolcené dědictví," neboť roku 1848 prohlásil, že kdyby Rakousko již neexistovalo, muselo by být vytvořeno, a pak nakonec "naočkoval národu víru, že je i bez Rakouska schopen přetrvat". Podle Lorenze byl Palacký "nakažen Herderem" a "vštěpoval národu, . . utopické myšlenky". A Lorenz s uspokojením dále píše, že "naproti tomu bylo Gollovi jasné, že český národ bude existovat jen v rámci silného Rakouska". Lorenz svoje úvahy v roce 1964 uzavíral slovy, že "idea rakouského státu žije ve skutečnosti jako nezničitelná realita, jako evropská mírová realita, třebaže ji lidé neuskutečňují".

Je nabíledni, že tato kniha, vydaná ve Vídni a v Mnichově a mluvící o "společném domově" Čechů a Němců nejen ve staré monarchii, ale i v českých zemích, a také o jednom národu, který hovořil dvěma jazyky, než došlo k "vyhnání", pomáhala svým způsobem i politice bývalých a odsunutých českých Němců, nebyla-li dokonce takto míněna.

Od té doby, co Lorenz oživoval a rehabilitoval myšlenku podunajského mnohonárodního státu s Vídní jako jeho ideálním středem, dostalo podřazování "české otázky" širším koncepcím jinou než starorakouskou podobu. Odpovědi na ni už delší dobu dává zvláště Němci (za přispění Francouzů) prosazovaná představa sjednocení Evropy v Evropské unii, představa "evropské integrace", v níž bychom místo před "českou otázkou" byli stavěni před "evropskou otázku" a v níž by se všechny "národní otázky" staly přežitkem stejně tak jako samy národy, hlavně ty malé, ohrožené "bacilem nacionalismu". Pokračování, z knihy Česká otázka a EU

Ing. Dalibor Plichta

Jan Šinágl

je znám z různých demonstrací, na které celá léta chodil s americkou vlajkou. Z tisku jsme se dozvěděli, že je členem přípravného výboru nedovoleného Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Cílem této organizace, jak se J. Šinágl údajně vyjádřil, je odčinění bezpráví, jež bylo učiněno sudetským Němcům. V nedávné době se objevila v Sudetendeutsche Zeitung z 25. listopadu tr. informace, že v dolnofranckém Hassfurtu se konala výroční schůze Witikobundu, které se zúčastnil, zřejmě jako host, i Jan Šinágl.

Witikobund je považován za nejpravicovější a současně i nejagresivnější část sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Bude tedy Jan Šinágl, který se též vydává za publicistu, chodit na demonstrace dále s americkou vlajkou nebo tuto zamění za sudetoněmeckou orlici? –red.

Tak nám zabili…

Milan Křesadlo

"Tak nám zabili Muammara," řekla by možná paní Müllerová, kdyby se s nákupem a z literární historie zapasovala do Britanie dneška.

Pan Josef Švejk, nezalisovaný do žloutnoucích. stránek rukopisu, by se asi od opodeldoku či Pernatonu podivil:

"Prosim jich kterýho, já žádnýho takovýho neznám. "

,;No přece toho co se objímal s našim panem ministerským předsedou Toníkem Blairem, a co jeho syna přijímala do vysoký amerikánský společnosti ," bejvalá pani prezidentová Clintonová", dovysvětlovala by vzorná posluhovačka pana Josefa.

"Jó toho?, Máte rovnou říct Gadaffiho...Kdo se v těch mohamedánech má pořád vyznat. Je teď na ně velká pohroma. Ale dobře jim tak, furt jen kšeftujou s naftou a nic jinýho neuměj. Ten váš Muammar chtěl prej za ní zlato a ne naše poctivý právě z lisu vytažený libry. Naše krásný libry co voněj tiskem, parádně se lesknou a šustí novotou, paní Müllerovál A von chce místo toho starý zlato, blb jeden. Pryč s takovejma pohanskejma psama, co si neváží papírovejch liber, dolarů a franků! To víte, že teď budeme mít novou padesátku, že jó? '

Rošťák!' Dobře mu tak! Všichni sou stejný. Dyk to byl nejdřív ten 8addam - jako Hussein, co pumou vohrožoval světovej mír, a pak jí padouch jeden, ani neměl!

No a pak ten AI-kajdista Bin Láden co ho vodděláli v pyžamu. Prej nestyda ani kvéru u sebe neměl, a před tím málem poboural celou Amériku! Podvodník, hned vod počátku, popíral že by v těch věžích měl prsty. S takovejma lidma to musí bejt krátkej proces. Nejlepší je všechny rovnou hned vodkráglovat, aby nebyly zbytečně zatěžovaný soudy a peněženky nás daňovejch poplatníků, "' zaláteřil s přehledem podnikatel se psy s ručením omezeným Švejk.Josef, "a vono to čeká ´eště moc osob, to vám říkám pani Müllerová!"

"Náš přítel pan prezident Obama přece ví, co je spravedlnost; dyk von je študovanej právník! V pravý Americe a né v Plzní. Z toho se nesmí dělat legrace, pani Müllerová. S Amerikou a nikdy jinak a na věčný časy!“, odfrkl si od zubožených kolen pan Švejk.

"Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. Měla byste mi voprášit tu kolečkovou židli z loftu (pozn.red. loft česky půda). Budem brzo muset jít na Damašek - jako na Syrii, a pak rovnou na Teherán. Já sem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr, a v týhle době islamistickýho vohrožení už i ty bez noh můžou zpátky na frontu. Takový sou dneska protézy, pani Müllerová!"

"Milostpane, to je teďka hroznej svět, skoro jako tehdá v tom Sarajevu. Nechystá se snad taky nějaká válka, nebo bude teď aspoň všechno lacinější, když sou ty padouši už na pravdě boží?" a roztřesená paní Müllerová vytahovala nákup z tašky.

"Podívají pane Josef, koupila sem laciný vajíčka." a otevírá lisovaný obsažníček se šesti vejci. "Pamatujou, když sme se sem přistěhovali po tom zásahu bratrskejch armád, půl tuctu farmářskejch vajec bylo za šestipenci! Dneska je jich šest za libru šedesátpencí. Já vim, že už šestipence dávno nejsou, ale přece. Pence je pence i když dneska desetkrát menší.“

Švejk si natahoval punčochy a nákolenky a chtěl nějak uklidnit rozpačitou paní nad nákupem:

"Milá paní Müllerová to víte, to je vývoj. Furt nemůžou mít stejný peníze. Podívaj jak sme na tom dobře, že sem si nepřivez sem tu starou Hadimršku. Podlvaj jak sou na tom motoristi. Mysleli, že když padne Irák, co pak vyletěly ceny barelu nafty na stosedumačtyřicet dolarů, že pak když ceny , spadly na sedumdesát dolarů za barel, že benzín do jejich bouráků bude taky lacinější, ale nejni. A nebude! Pani Müllerová, benzín zůstal tam, co se před tím vyšplhal, a dokonce 'eště vic. Co byste řekla jako motoristka," kdybyste za litr teď musela platit libru třicet šest za ten vobyčejnej?!"

"Pán Bůh s námi a zlý pryč;" po křižovala se hodná paní.

"Vidíte! Tak buďte ráda, že vám nohy 'eště sloužej. To víte musíme se uskrovnit. Pány bankéře nesmíme zkrátit vo jejich miliardový premie a nebo soukromý banky dokonce zavírat. Dyk voni sou strašně důležitý a staraj se vo růst ekonomie. Přece vidíte, že furt musí tisknout nový peníze, aby ten růst stačily. To dá rozum, že jó. Všechno by se zastavilo, kdyby nebyli. Tak sem tam nějaká ta miliarda navíc, co je to pro tiskárny. Rotačky to zvládnou. Peníze co chybí se natisknou a bude hned hej, uvidíte. Teďka nám uleví zase těma nově natištěnejma pětasedumdesáti miliardama – asi těch novejch padesátilibrovek. Vono to lepší vypadá, když pán vytáhne před lidma ze šrajtofle novou čistou šustivou padesátku. To na holky zvlášť zabere. Možná že to právě myslej pro ty pány nahoře, co na nás tak dřou. A aby měli větší radost ze života, zasloužej si to. Kdyby mi ty kolena tak nevrzaly, chodil bych s košíkem novejch štěňat do restaurací v City. To se v lepších městech dělávalo. Tam by možná za ně káplo i něco navíc. Snad sekretářky a dámičky neztratily srdce, a páni co maj už tři Ferrari nemusej tak koukat na dolar či na libru. No uvidim, co zmůže ta nová mastička..." zatoužil pan Josef Švejk v představě košíku plného"čistokrevných mongrelů, co by odebral z útulku zvířat v Battersea... a ukončil svůj monolog se zjihlýma očima.

"Já, taky sem si z nákupu odběhla podívat na ty, co stanujou u katedrály. Jako u svatýho Pavla, že jó. Nadělaj s nima. I jeden pan kanovník a pan biskup krs to dokonce rezignovaI. Prej s nima souhlasí, že kapitalismus je svinstvo,ale prej v katedrále 'eště žádný stoly veksláků nejsou, tak. není co převracet, jako to udělal náš Pán v Jeruzalemě, že jó. . .

Vůbec ty pochody, stávky a stanování ve městě by nemělo bejt. Vono to nevypadá dobře. Né, ne, to by nemělo…

Já si furt myslim, že na chudý lidi muší bejt přísnost, jak voni říkávali," pokyvovala ustaranou hlavou paní Müllerová. .

"Kdybych já byla mocná, tak bych se všema pořádně zakroutila! Jak s těma, tak s těma..." Ony ty starší dámy to myslídobře. Londýn

K početnosti německé menšiny v ČR

Podle výsledků posledního sčítání se k německé menšině přihlásilo asi 20 tisíc občanů ČR. To je propad asi o 19 000 ve srovnání s výsledky z čítání v r. 2001. Je však otázkou, zda „zústavší“ Němci se cítí být primárně občany ČR nebo především Němci. Tento problém nyní nechceme řešit ani se zabývat jejich vztahy se sudetoněmeckým landsmanšaftem. Odsunutí Němci z ČSR a „zústavší“ ve vlasti společně tvoří sudetoněmeckou národnostní skupinu, jak občas můžeme dokonce číst.

Křivý metr ministra Alexandra Vondry

Vážený pan ministr obrany Vondra již delší dobu vyvíjí mnoho aktivit ke zviditelnění takzvaného třetího odboje. Jednou z těchto činností bylo i vyznamenání bratří Mašínů, a účast na pohřbu v U.S.A. Přitom nikdy nikdo neprokázal uvědomělý odboj Mašínů a společníků proti bývalému režimu. Prokázány jsou pouze vraždy civilních osob, krádeže státních peněz, a v bývalé NDR snad zdržování značných policejních a vojenských sil v úsilí na dopadení skupiny při přechodu území sousedního státu. Tam by možná bylo možno označit jejich činnost jako jakýsi odboj - nikoli však v někdejší ČSR ! Přitom právě tam -pokud je známo - na ně prý doposud platí zatykač (??!!) V naší republice se činnost bratří Mašínů a společníků podobá nejvíce obyčejné kriminální činnosti. Navíc, podle mého skromného názoru, šlo o dokonané bestiální vražednictví, neomluvitelné ideologickými bláboly.

V současnosti pan vicepremiér Vondra kaceřuje naše Ministerstvo vnitra za údajné nesplnění požadavku vlády na "pozastavení činnosti KSČM" . Tak to alespoň prezentovalo Metro 21.11.2011 na str.06. Pan vicepremiér snad žije v dobách amerického Meckarthyho´??? Je všeobecně známo, že nikde v zemích eurounie není zakázána nebo pozastavena činnost ani jediné komunistické strany či radikálně levicové strany, když nejsou pozastaveny činnosti rovněž stran ultrapravicových. Jestliže panu vicepremiérovi leží na srdci blaho českého občanstva ohledně ultralevice, mělo by mu ležet na srdci též blaho občanstva ohledně nebezpečí ultrapravice. A to se projevuje mnohem hůře a mnohem nebezpečněji, než v současnosti klidná KSČM. Neznáme ani jeden případ, kdy by se se činovníci parlamentní strany nebo její členové za poslední dvacetiletí dopouštěli nějakých zločinů proti státu, demokracii, lidským právům a právům občanským. Pokud se týče zákona o zločinném komunistickém režimu, ten se týká minulosti, nikoli současnosti, a je to zákon deklaratorní, bez sankcí. Ztotožňování současné KSČM a minulé KSČ je tudíž neaktuální a účelově ahistorické. Za záměrem pozastavit činnost KSČM, když už ji nelze zakázat - to by smetl na to tata Ústavní soud ! - čouhá jako sláma z bot záměr zarazit strmé volební preference levice, které smrtelně ohrožují dnešní mocivládu. To je snad jediný důvod morálního divoku pana ministra a jeho neoprávněných výtek vůči ministerstvu vnitra.

Ministerstvo vnitra, které v současnosti jako jeden z mála pilířů státu hájí dekretální statut republiky proti různým restitučním tunelům, si prostě takovou nekvalifikovanou výtku nezaslouží. Naopak my jako legionáři a odbojáři vzdáváme chválu ministerstvu vnitra za jeho výbornou práci pro stát v těchto věcech.

Pan vicepremiér by měl snad opravit svůj pokřivený metr a posoudit více naprosto protistátní a ilegální činnost jiné politické strany - strany hájící neonacismus, rasistické ataky proti menšinám, a pořádající koncerty rasistické náplně. Naposledy se takto tato strana projevila v Brně útokem na romskou menšinu, kde plánovala dokonce útoky se zbraní na nebohé naše spoluobčany. My jsme jim šli na pomoc a zablokovali jsme jim cestu za spolupráce Policie ČR, která byla v tomto případě vzorná. A tato strana - nechť si pan ministr ráčí vzpomenout ! - to byla, která uspořádala v Praze rasistický pochod před synagogami a útočila na naše židovské spoluobčany. Fenomén, za který by v sousedním Německu dostali pořadatelé a aktivisté těžké sankce ! Jsme - li stát vyznávající Listinu práv a ústavu, pak současná KSČM těmto kritériím vyhovuje a neonacistická strana nikoli ! A nemusíme být komunisty, abychom toto zviditelňovali. Stačí být demokraty.

Třeba by panu vicepremiérovi slušely nové brýle,aby se na věc podíval ostřeji. Já sám mám sice jen jediné oko - ale rasismus a nacismus vidím možná lépe, než mnozí dvouocí.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno

Každý tunel má začátek a konec

Rozkrádání majetku po převratu v roce 1989 bývá přirovnáváno k ožebračování našeho národa po bitvě na Bílé hoře.

Pro pravicové žurnalisty je výraz ožebračování příliš pejorativní a krádež i loupež jsou v civilizované společnosti zločiny. Problém názvosloví vyřešili pravověrní neoliberálové po orwellovsku. Legalizovaná loupež byla nazvána tunelováním a slovo tunneling obohatilo jazyk globalizátorů.

»Transformace«

Projekt tunelu pro východní Evropu, Washingtonský konsensus, vypracovali experti z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Realizace se u nás ujal ctižádostivý ekonom, pragmatik Václav Klaus.

Založil politickou stranu ODS složenou z veksláků a dalších podnikatelů v šedé ekonomice i důvěřivých zvoníků klíči. Po vítězství ve volbách v roce 1992 začala prorážka tunelů. V kupónové privatizaci se tuneloval zejména průmysl.

Zaniklo mnoho fabrik a začala narůstat nezaměstnanost. Národní majetek mizel na kontech zbohatlíků, z nichž vynikli pánové Kožený, Železný, Tykač, Schlée a několika dalších. Narůstající státní dluh byl eufemisticky nazván transformačními náklady, které se odhadují na 500 až 900 miliard korun.

Lidovci si chtěli vylepšit voličkou základnu ve městech a prosadili přijetí zákonů o restituci bytového fondu a placení pachtovného za užívání zemědělské půdy. Mnozí majitelé přitom ani nevědí, kde jejich pozemek leží.

Vznikl specifický tunel, penězovod, kterým v současnosti z většiny rodin v republice proudí podstatná část jejich příjmu přímo na konta majitelů bytových domů a zemědělské půdy.

Předávali si štafetu

Stavbu tohoto tunelu dokončil bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek, který vzal do vládní koalice i US-DEU.

Její protagonista Pavel Němec, »hmotně zainteresovaný« vlastníky bytových domů, přiměl J. Paroubka, aby těsně před volbami v roce 2006 prosadil zákon o stanovení ceny nájemného z bytů jednostranným rozhodnutím pronajímatele, koncipovaný zahraničními mafiemi, které ovládly náš trh bydlení. Cenová bublina nájemného začala explozivně narůstat. Lichvářské nájemné ohrožuje uspokojování základní životní potřeby drtivé většině lidí s nízkými a středními příjmy, rozvrací strukturu vnitřního trhu a vyvolává silné sociální pnutí.

V roce 2006 zvítězila ve volbách ODS, ale vláda vedená M. Topolánkem si vedla tak buransky, že nejvíce hlasů ve volbách v roce 2010 dostali opět sociální demokraté. Avšak demontáž demokracie už pokročila natolik, že se vlády zmocnila nová směna tunelářů ODS, vedená Petrem Nečasem.

Vytvořila koalici se zkušenými pleticháři ve straně TOP09 a dámským klubem vysokoškolaček, politickou stanou Věci veřejné. Majetek nahromaděný v minulosti je již v podstatě rozkraden, a tak si vláda dala do programu prorážku tunelů pro budoucí penězovody.

Krycí názvy tunelů jsou reforma penzijního systému, reforma zdravotnictví, daňová reforma a reforma školství.

Jen pro vyvolené…

V popředí zájmu médií jsou reformy penzijního a zdravotnického systému. Poněkud stranou pozornosti zůstal rozvrat vzdělávacího systému, ačkoli vzdělání populace bude pro rozvoj budoucí společnosti stejně důležité jako péče o zdraví nebo důstojné prožití stáří.

Z rozpočtu školství odsávají miliardy korun různé instituce, které produkují zmršené projekty. Mezi takové patří i věcný návrh zákona o reformě vysokoškolského vzděláván zpracovaný radou, které předsedá profesor Rudolf Haňka z university v Cambridge.

Vyplodili dílo, které vyvolalo odpor akademické obce, studentů, školských odborů i levicových politických stran. Všichni oponenti odmítají zavedení školného na státních vysokých školách. Školám nepomůže, a pro nadané studenty z méně majetných rodin bude další překážkou ve studiu.

Skutečným důvodem pro zavedení školného je kromě rozšíření produktového portfolia bank, omezení konkurence dětem zbohatlíků na trhu práce. Má být zrušena Akreditační komise, která odkryla skandální poměry na právnické fakultě v Plzni a na několika soukromých školách.

Nahradí ji poslušnější Národní akreditační agentura. Akademici také nesouhlasí se zrušením všeobecné platnosti titulů profesor a docent a jejich ponížení na úroveň názvu funkce v dané konkrétní škole.

Má se zmenšit zastoupení studentů v akademických orgánech. Ve vedeních vysokých škol by měli získat externisté z praxe silné pravomoci.

Degradace vzdělání

Devastace školství je nejhorší zločin neoliberálů. Naši studenti se v mezinárodních srovnáváních a soutěžích propadají z předních míst, která obsazovali zhruba do roku 2002 do průměru, a v určitých disciplinách i hluboko pod průměr.

Soukromé střední a vysoké školy se staly prodejnami maturitních vysvědčení a vysokoškolských diplomů, za které student formou školného zaplatí 250 000 až 800 000 Kč.

Vysoké školy u nás v současnosti navštěvuje až 60 % mládeže v ročníku, ačkoli mentálně je schopno úspěšně zvládnout vysokoškolské studium jen asi 20 až 25 % populace. Soukromé střední a vysoké školy přijmou každého, kdo nevykazuje zřejmé znaky debility a zaplatí školné za první semestr. Ministr školství J. Dobeš chce zákon protlačit Parlamentem do června 1012.

Převrat v roce 1989 u nás sice proběhl »sametově«, na rozdíl od Chile, Indonésie, Argentiny, Brazílie a dalších zemí, kde pokusy neoliberálních ekonomů (chicagoboys) na živých lidech byly zahájeny krvavými převraty, avšak praxe naší současné vlády zbohatlíků je velmi podobná režimům v uvedených zemích.

Ve všech zhruba po dvaceti letech došlo ke změně politiky. Současná krize euroamerické ekonomiky naznačuje, že 20 roků je obvyklá životnost zrůdné neoliberální ideologie v každém kulturním prostředí.

Dosavadní průběh krize nasvědčuje, že principiální změna systému už dva roky probíhá. Blížíme se konci tunelu.

Josef ŠULC, 16. 11. 2011, HóN

Občané, chystá se tunelování i vašeho majetku

Vláda se opět chystá legalizovat podvody

Tomio Okamura

Ministr spravedlnosti se už podruhé pokouší v Parlamentu prosadit zrušení zákonů, které znemožňují tunelování. Všem milovníkům mediálně nejoblíbenějšího ministra říkám s plnou vážností - Jiří Pospíšil a jeho tým se pokouší zlegalizovat rozkrádání firem. A není to poprvé.

O co jde?

V roce 1996 byla Klausova vláda donucena řešit narůstající rozkrádání firem a investičních společností. Přítrž zlatému věku tunelování udělal paragraf 196a obchodního zákoníku z dílny profesora Dědiče. Ten v podstatě uzákonil povinnost oceňovat prodávaný majetek soudem určeným znalcem. A co je důležité - pokud je třeba posudek zfalšovaný a prodej zmanipulovaný, tak se majetek vrací původnímu majiteli. Od té doby už není možné prodat miliardové hodnoty za korunu nebo naopak za bezcenné ruiny platit stamiliony. Jenže tohle ustanovení zákona je mnohým zlodějům trnem v oku - ono nejde jen o tunelování, ale třeba i o daňové úniky - není možné fiktivními prodeji například snižovat daňovou povinnost. Tenhle paragraf je prostě k vzteku. Připomenu, že pan Pospíšil spolu se zrušením pojistky proti tunelování prosazoval také maximální legalizaci kradeného majetku i v dalších zákonech v rámci občanského zákoníku - kdy se snažil uzákonit nedotknutelnost i kradeného majetku nabytého takzvaně v dobré víře. Navrhovaná praxe měla vypadat takto: Jednatel firmy - třeba Budvaru - prodá firmu jiné osobě dejme tomu za dvacet korun. Ten ji v dobré víře koupí. A podle zákona už mu firmu nikdo nevezme - majitelé zcizeného majetku se samozřejmě mohou soudit o náhradu škody s jednatelem. Ten ovšem také v dobré víře může odjet na Bahamy nebo do Mexika. A i kdyby neodjel - kolikpak miliard bychom z takového bílého koně dostali zpět?

Ministr nespravedlnosti

Už před dvěma lety se Jiří Pospíšil pokusil prosadit novelu tohoto obchodního zákoníku - pokoutně - jak jinak. Obešel přitom legislativní radu vlády - její členové by mu tehdy zákon hodili na hlavu. Novela nakonec naštěstí neprošla - dokonce i díky klubu ODS - chvíli před volbami vládní poslanci správně usoudili, že oživit tunelování z devadesátých let není nejlepší prezentace ODS. Koneckonců stačilo už to, že se Pospíšilovi tehdy podařilo v novele trestního zákona prosadit zrušení účinné lítosti u svědků korupce. A pozoruhodné je, že u jiných trestných činů účinná lítost platí - jen ta korupce nám z toho vypadla. Staří latiníci říkali Cui bono - komu ku prospěchu a židé zase "po ovoci poznáte je". Ministra Pospíšila nesuďme podle sympatické vizáže, ale podle práce - a ta je skutečně děsivá. Po celou jeho dlouhou ministerskou kariéru se táhne úporná snaha zlegalizovat krádeže a znemožnit vyšetřování korupce. Žádoucím způsobem dlouhé roky neřeší ani tolik veřejností kritizované soudnictví, kdy například vůbec nejsou adekvátně trestáni soudci za chybné rozsudky, kterými často zkazí lidem nevratně celé životy, či exekutory, jejichž fungování spíše připomíná státem posvěcenou lichvu. Co nastane, pokud Pospíšilovy návrhy změn v obchodním zákoníku projdou, popsal jeden z nejrenomovanějších znalců obchodního práva JUDr. Petr Čech, který vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy: „To bude teprve peklo, nesrovnatelně horší než to, kterým jsme prošli v 90. letech".

Jak protlačit tunely

Musím přiznat, že napodruhé šel pan ministr na věc zgruntu - nejprve vyměnil členy legislativní rady vlády a dosadil tam své lidi. Pak navrhl kompletní nový kodex, který nahrazuje stávající obchodní zákoník. V kodexu je tolik nesmyslů a zbytečností, že pravda, nějaká chybějící pojistka proti tunelům je jen třešnička na kočkopsím dortu. A je také pravda, že nový občanský zákoník v hlouposti, zbytečnosti a nesmyslech zákon korporátní daleko trumfuje. Pozoruhodné ovšem je, že i když právníci v celé zemi se chytají za hlavu, média a veřejnost stále trpí pocitem, že ten člověk - ministr spravedlnosti - absolutní a nezpochybnitelně právní superpackal, je muž na svém místě. "Investigativní" novináři pátrají po kdečem, ale skutečné právní zločiny přímo na ministerstvu spravedlnosti nevidí. V tomto ohledu se ptám, kdo vlastně řídí pana ministra, protože není možné, aby všechny ty hlouposti byly z jeho hlavy. Byť pravda, jako právník má pověst prachbídnou. A je možné, že kdyby nám pan minstr dovolil nahlédnout do jeho diplomky, asi bychom se divili. I to je důvod, proč ji přes veřejné výzvy zatím nikomu ministr neukázal. Jenže mediální miláček má prostě jinou pozici než spolužáci z Plzně nebo Bárta, Bátora či Dobeš. Reportáž, kterou natočila TV Nova se svědkyní tvrdící, že diplomku panu ministrovi psali spolužáci, se vedení podařilo úspěšně stopnout. No jo, fajn a znovu si říkám - komu ku prospěchu? Za tím vším diletantstvím nemusí být zrovna úmysl krást a podvádět. Jenže břídilská a špatná práce ministra právě k těmto koncům vede.

Pan premiér by měl skutečně zvážit, zda mocenské klice z Plzně nenajít jinou, méně společensky nebezpečnou trafiku a poslance prosím snažně - nedopusťte, aby se tady znovu beztrestně kradlo a tunelovalo. Vraťte do zákona pojistku proti tunelování.

Návrh novely katastrálního zákona č 265/1992 Sb.,

a zákona č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích

Návrh novely, který připravil Český úřad zeměměřický a katastrální, je navrhován tak, aby jednak respektoval nový občanský zákoník, ale zejména aby zjednodušil život realitním makléřům, ale bohužel i podvodníkům „obchodujícím“ s realitami. V budoucnu bude zápis v katastru považován za platný, i když bude vyvolán podvodným způsobem, aby byl chráněn kupující, který koupil v dobré víře, a nebude již možnost napadnout platnost takového převodu, i když se zjistí, že mu předcházel podvod.

Poškozenému pak již nezbude než žalovat podvodníka, který již dávno může být i mimo republiku, pokud půjde např. o více milionový podvod. Zápis v katastru bude tak mít přednost před skutečností. Pokud takový podvodník bude dostižen, nemusí mít z milionů získaných podvodem téměř nic. A s tím se tedy bude muset spokojit původní vlastník nemovitosti? Zřejmě podle legislativní dílny ministerstva spravedlnosti asi ano.

Mnohem lehčeji bude nyní možno kupovat nemovitosti, které byly podvodníkem „ukradeny“ skutečnému vlastníku. .

Institut poznámky spornosti sice nezabrání provedení vkladu, ale pokud následná žaloba prokáže, že byly námitky oprávněné, bude možné všechny sporné vklady vymazat. Bude to však vyžadovat pravidelnou kontrolu návrhů vkladu.

Občané, o vaši chatu, chalupu, dům, zahrádky či jiné pozemky, o vaše firemní či provozní budovy vás takto mohou lehce připravit podvodníci. Stačí falešné doklady, rychle nemovitost prodat kupujícímu a nechat provést zápis do katastru.

Může obyčejný občan, který vlastní nějakou nemovitost neustále sledovat jaká řízení probíhají na katastrálním území a jaký vklad do katastru se připravuje? Samozřejmě nemůže.

Volné a rozšířené zpracování textu, převzatého z informačního bulletinu pro majitele domů v ČR Střecha, 6/2011, str. 10

Oligarcha Schwarzenberg prezidentem?

"Tak to tu máme, pane Švejk ! Navrhli nám pana Schwarzenberga za prezidenta. - Kerýho ? Znal jsem dva - jednoho Kariho a jednoho Akiho, odtušil Švejk". Snad takto nějak by pojednal klasik českého humorismu Jaroslav Hašek nominaci našeho českorakouského - nebo rakouskočeského ? - předáka politické strany TOP O9 na funkci prezidenta České republiky. Naše média se předhánějí v panygerikách na našeho současného ministra zahraničí, exkancléře "prezidenta Pravdolásky". Superlativy zdobící jeho jméno si nezadají se středověkými oslavami světců. "Uvážlivý, skromný, elegantní, přemýšlivý, čestný, nepotřebující úplatky a prebendy - on má dost majetku, další nepotřebuje, avšak on sám praví, vždyť jsem celý majetek předal svému Akimu - no neváhejme, po všech těch Klausech a Zemanech, to je ten pravý ořechový kandidát". Frenetický potlesk koryfejů TOP 09 při navržené kandidatuře pana Schwarzenberga jen dotvrzuje pravdivost těchto řádek. Navrhovatelé pana Schwarzeberga snášejí velekopy argumentů pro jeho nominaci. Od výše uvedené, až po jeho nedefinovatelné charisma včetně dýmky a motýlka. K tomu prominentní média s velepílí jim vlastní přinášejí obden moudré výroky našeho jihočesko-rakouského oligarchy, tu k romské problematice, tamo zase k dekretům, ondyno opět k jádru atd. do nekonečna.

Panu Karlu Schwarzenbergovi nelze upírat řadu dobrých atributů, zdobících jeho osobnost. neboť ani největší odpůrce mu osobitost, svéráznost a jistou eleganci jeho persony prostě nemůže upřít. Zajisté mu nemůže upřít ani jeho široký rozhled v politice, často i racionální inteligentní stanoviska k určitým konkrétním otázkám (např. Temelín) a samozřejmě i kvalifikaci v otázkách hospodaření a lesnictví, kde má jeho rod vskutku vynikající tradici a dokonce i zásluhy o tento obor.

Otázka jeho nominace na prezidenta České republiky však takto naprosto nestojí. Všechny klady osobnosti Karla Schwarzenberga, které jsem tu já jako jeho politický protivník uvedl, jej podle mého skromného mínění činí ideálním kandidátem na prezidenta republiky Österreich, nikoli České republiky ! Karel Schwarzenberg již svým původem, založením, tradicemi, a společenským směřováním, i manifestovaným obdivem k zesnulému Ottovi von Habsburg-Lothringen, bytostně náleží do okruhu, kterému staří monarchisté říkali "breitere Heimát" anobrž po staročesku "širší vlast", to jest habsburská monarchie. On jest svým založením skutečný rakouský kníže se všemi kladnými vlastnostmi pro Rakousko - nikoli však pro nás Čechy !

Rakouská republika, která se stala republikou proti své vůli z donucení dějin, a která stále dennodenně vlastně de facto žije nebo se o to alespoň snaží - duchem a tradicemi zaniklé monarchie, i s těmi překrásnými dunajskými parníky pojmenovanými habsburských princích - je ideálním milieu pro našeho oligarchu. Vsadím se o co chcete, že kdyby byl pan Schwarzenberg rakouským prezidentem,měla by rakouská republika s českou ty nejpřátelštější vztahy a postupně by všechny dosavadní třenice ustaly. Ovšem naši topisté si neuvědomují - nebo nechtějí brát na vědomí prostý dějinný fakt -, že kdo je ideálem pro Rakousko, nemůže být ideálem pro Čechy.

My čeští plebejci, kacíři, husitobolševici, benešobolševici, masarykovci atd. - jak nás nazývají naši nepřátelé k naší poctě - totiž takového pretendenta na našeho prezidenta prostě nepřijmeme. A když jej budou jeho kolegové oligarchové silou mocí prosazovat, budemě dělat tak dlouho rotyku, zkrátka jejich slovníkem takové rebelie, dokud jej jako kandidáta - nebo nedejbůhhmota - nesvrhneme z trůnu. Většina národa totiž stále není "přítelem trůnu a náboženství", jak by si přáli naši kandidáti na nadvládu nad republikou ( Oni si totiž ve skutečnosti žádnou demokracii ani republiku nepřejí ! Oni totiž chtějí ve skutečnosti monarchu nebo diktátora. A všimněte si - zase je tu po dvacetiletí to "oni a my"!). Navíc pro nás legionáře a odbojáře je pan Schwarzenberg chodící inkarnát anobrž vtělenec těch tradic a postojů, které jsou nám nikoli od roku 1989, ale již od roku 1918, naprosto cizí a nepřátelské.

My nepotřebujeme prezidenta habsburských a podunajských federativních tradic. My nepotřebujeme prezidenta s majetky v Čechách, Němcích, Rakousích a Švýcařích. My nepotřebujeme prezidenta původem pobělohorské šlechty, která zabrala majetky původní české šlechty. My nepotřebujeme prezidenta jehož myšlenkový model koresponduje s koncepcemi posledního Habsburka. My nepotřebujeme prezidenta sympatizujícího s potřebami jednoho náboženství,které pretenduje na náboženství státní. my nepotřebujeme prezidenta z politické strany latifundistů, velkoburžoů a velkobankéřů. My nepotřebujeme prezidenta, který dekrety označuje za bezpráví a sudety za vyhnance. My nepotřebujeme prezidenta Chamberlaina, který podepsal nový Mnichov Kosovo. Nechceme prezidenta hlásajícího antiruské výpady. A našli bychom ještě veletucet dalších důvodů, proč takového kandidáta nechceme.

Zato my, Češi, vlastenci a zastánci republiky potřebujeme prezidenta, jako byl TGM, Beneš, Svoboda či Klaus. Prezidenta hájícího sociálně vyrovnaný stát, kde nebude hrstka miliardářů nadřazena milionům proletářů,bezzemků a bezdomovců. Prezidenta hájícího rovné postavení republiky uvnitř unie a když nebude rovnost zachována, tak požadujícího vystoupení a neutralitu.

Prezidenta,který obhájí národní svébytnost, tradice a všechny atributy republiky vůči velmocím. Prezidenta,který nesleduje lokajskou politiku vůči ani jedné velmoci, ale který usiluje o evropský koncert malých národů zrovnoprávněných s velkými. Prezidenta, bránícího stát proti vyprodání do ciziny. Prezidenta podporujícího široké vrstvy lidu proti vrstvě zbohatlíků, tunelářů a banksterů. Prezidenta usilujícího o obnovení narušených svazků s bratrskými slovanskými národy. Prezidenta zadržujícího kampaně antirusismu a antislovanismu. Prezidenta, který vrátí čest idejím ČSR a bude bránit koncepcím monarchismu, habsburkismu a sudetismu. Prezidenta, nedovolícího zrušit dekrety. Prezidenta,který řekne - dost s útoky na odsun, na Postupim, na pařížskou dohodu a na poválečné hranice obnovených států ! Prezidenta, který německému sousedu řekne - dost meine Lieber - vy páni, my páni na svém ! Prezidenta, který řekne - nebudeme platit cizí dluhy za jiné, máme svých starostí dost. Prezidenta,který řekne, parlamente udělej zákony proti rasismu a neonacistům ! Který řekne, parlamente, chraň republiku proti pokusům ji zbourat nebo převést pod nějaký protektorát nebo region Panevropy. Prezidenta, který řekne - my nejsme žádná Mitteleuropa nebo Mitropa pro nové Bismarcky ! My jsme Česká republika a ne žádný poddanský region kohokoli. Toto vše my odbojáři a legionáři žádáme po novém prezidentu, aby republika mohla zůstat republikou a nerozpustila se jako kostka cukru v nějakém protektorátu či spolkové zemi sousedů. A toto vše jsou důvody, pro které je pro nás kandidatura pana Schwarzenberga na prezidenta republiky nepřijatelná. Tak jsem napsal.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno - ČSBS Boskovice

Česko-slovanská modlitba

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Schwarzenbergu, Schwarzenbergu, Kosovo jsi zaprodal.

českých dějin Trautenberku ! A Slovany udolal.

Jak práli Fratres Jesuiti - Tvým podpisem Mnichovana

Hořiž hořiž vesele, Slávům vznikla velká hana.

ať čert tvou duši sebere !

Tvůj předek Felix, ten husity Pražany jsi obloudil,

za bandu žhářů prohlásil. Mnohý Čech tu zabloudil.

Každý Čech tu ctí však Žižku, S Kalouskem jsi ukul pikle,

to ryšavec Husa upálil ! avšak TOP se těžce vikle!

Než odejdeš do Wallhally,

tak se Češi těžce spálí !

Ale pak to napraví.

K satanu tě dopraví.

Kdopak tě tu odhalí ?

Jiří Jaroš Nickelli.

Schwarzenbergu, Schwarzenbergu...

Abychom byli v Evropské unii u procesu rozhodování, máme půjčit MMF pouhých 90 miliard korun

Jinak údajně hrozí, že se dostaneme do izolace. Nyní v ní nejsme a podívejme se, co se jménem EU děje vůči Srbsku. Angela Merkelová, kancléřka SRN, se snaží Srbsko lámat silou a výhrůžkami.

Srbsko nezískalo status kandidátské země EU, poněvadž zejména Německo trvalo na tom, aby Srbsko odstoupilo od Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Ake ro Merkelové zřejmě nestačilo. 19.12. navštívila Kosovo, kde dala jasně najevo, že Srbsko se nestane členem EU, pokud se nevzdá Kosova. A dokonce Srbsku vyhrožovala zbraněmi. Německo má v Kosovu značný vojenský kontingent. V čele KFOR stojí německý generál, který již hnal německé vojáky, kteří i stříleli, proti srbským barikádám. Jak ostudné! Za první i druhé světové války Němci a Rakušané Srby hromadně vraždili. Budou v této tradici pokračovat?

Pokud tedy dosud jsme u rozhodovacího procesu, jak tvrdí eurohojeři, a toto se Srbům děje, pak to znamená, že ani v současnosti nejsme schopni Srbům nějak pomoci. Když půjčku MFF neposkytneme, výsledky budou stejné. Naši stateční politici a diplomaté, pokud víme, se proti tomu nepostavili. Opět jsme Srby zradili. Kolikrát ještě?

Nedávejme naše peníze, které sami potřebujeme, do cizích rukou.! –red.

Vraždění po německu

Postupná plánovitá genocida českého národa

Rozhodující pohled na Němce

Pokud chceme pochopit, co se v Protektorátu, jak za 2. světové války Čechy a Moravu Němci nazývali, dělo, musíme vycházet z úředního plánu Velkoněmecké Říše. Jeho cílem bylo jednou pro vždy vyřešit "problém českomoravského prostoru" vyvražděním českého národa a jeho osídlením Němci.

Mimochodem: název „protektorát" znamená "ochranu, chráněná země." Je bezmezným cynismem Němců a výsměchem všem slušným lidem nazvat stát, který chtějí vyvraždit, "Chráněnou zemí, Protektorátem."

Tento cíl, vyvraždění celého českého národa, za svůj přijal celý německý, nacistický stát, celý německý národ a všichni Němci se na něm takřka bez výjimek podíleli. Když ne jinak, alespoň slepou poslušností Hitlerovi.

Pokud tento pohled plánované genocidy Čechů opustíme, rázem se dostáváme na území proněmecké až nacistické propagandy o nevinných Němcích. Něco takového jako nevinní Němci neexistovalo. Existovali pouze více či méně horliví vykonavatelé genocidy Čechů.

Tuto genocidu začali Němci uskutečňovat hned prvý den okupace zejména těmito způsoby.

1. Německo jako stát i německý národ jako celek se dopustily nevyprovokované agrese proti Československé republice, když nejprve obsadily české pohraničí a později od 15. března 1939 okupovaly celou Československou republiku s cílem vyvraždit její obyvatele a zmocnit se jednou pro vždy celého území Čech a Moravy. Za tím účelem nezavedly vojenskou okupační správu, ale přímo policejní režim. Pro obhajobu tohoto režimu prohlásily Čechy proti jejich vůli a v rozporu s mezinárodním právem za občany Velkoněmecké Říše, aby je mohli z tohoto důvodu pronásledovat, věznit a vraždit, pokud se Němcům postavili na odpor.

Z hlediska tohoto práva byli občané Československa, kteří bojovali za osvobození své republiky, považováni Němci za velezrádce. To o Němcích a jejich pojetí práva vypovídá jasně: napadnou a obsadí cizí zem a občany, kteří se jim postaví na odpor, mučí a vraždí jako vlastizrádce Německa.

Takto byli hned po zajetí vražděni českoslovenští vojáci v řadách spojenců i hrdinové Slovenského a Pražského povstání i domácí odbojáři. Takto chtěli Němci vraždit a patrně i ze začátku vraždili sestřelené československé letce, dokud je nezarazil W. Churchill hrozbou, že bude obdobně střílet letce německé. I tak byli zajatí českoslovenští vojáci předáváni gestapu a mučeni, v naprostém rozporu s mezinárodním právem. Toto chování Němců k Čechům bylo směsicí krutého feudálního až otrokářského práva. Češi byli Němci v Protektorátu považováni za nevolníky až otroky a také tak s námi zacházeli.

Tímto způsobem - plně nastoleným terorem uskutečňovali svou teorii, že oni jsou nadřazenou rasou a mají plné právo vládnout po svém méněcenným Čechům.

Tento svůj postoj uskutečňovali i v zacházení s dalšími národy: Židy, Romy, Poláky, Rusy i některými dalšími.

2. S cílem konečné likvidace českého a posléze i slovenského národa, bylo často až po dlouhém mučení Němci zavražděno více než 360 tisíc Čechů. Pro tento účel sloužily zejména skutečné továrny na smrt, koncentrační tábory. Do těch se posílalo rovnou i bez jakéhokoliv předstírání soudního procesu.

Jediná poznámka v příkazu k deportaci do koncentráku "návrat nežádoucí," stačila k tomu, aby byl vězeň záhy zavražděn. Někdy byl zastřelen, jindy poslán do plynu, jindy prostě umlácen. Mnozí zemřeli pro vyčerpání nelidskou prací a hladem.

3. Zákazem výuky dějin českého národa, který měl Čechy připravit o národní paměť a sebevědomí.

4. Poněmčováním Protektorátu: zavedením němčiny jako úředního jazyka i pro Čechy a její upřednostnění před češtinou, německo-české nápisy, titulky ve filmech, nucená výuka němčiny atd.

5. Útokem na inteligenci národa: zrušení vysokého školství, drastickou redukci počtu středoškoláků.

6. Plánovaným vražděním české inteligence podle předem připravených seznamů: popravy vysokoškoláků, předních umělců, důstojníků, legionářů, politiků a dalších.

7. Systematické a dlouhodobé oslabování národa podvýživou pomocí přídělového systému na potraviny.

8. Záměrným ničením hospodářství Protektorátu naprostým podřízením německé ekonomice s cílem ekonomicky zničit české hospodářství - nevýhodný směnný kurz koruny za marky, diktované nevýhodné dodávky českých podniků pro Němce. Uloupení zlatého pokladu republiky a stamilionových devizových rezerv uložených u zahraničních bank, zejména v Anglii.

9. Plánované vyvražďování obyvatel celých vesnic a jejich následné vypálení a zničení, jako byly Lidice, Ležáky, Český Malín, Javoříčko a mnohé další.

10. Zábory celých velkých částí Čech a Moravy o rozloze mnoha čtverečních kilometrů, jejich vyjmutí z české správy a jejich podřízení přímo organizaci SS a následným vystěhováním českých obyvatel.

Němci se dopustili i mnoha dalších zločinů a poškození našeho státu. Například v důsledku Němci vedené války, byl území republiky bombardováno i postup fronty přes naše území způsobil velké škody i ztráty na životech, poškozené vesnice, města, domy, rozbořené továrny atd.

Toto nebyly jednotlivé zločiny, nějaké výstřelky jednotlivců, ale promyšlený, předem naplánovaný zločin genocidy, na jehož uskutečňování se podílel celý německý stát i národ.

Němcům se genocida Čechů plně nezdařila, což není samozřejmě jejich zásluha. I to, co se jim podařilo, způsobilo národu obrovské škody lidské i ekonomické, jejichž odstraňování trvalo léta. Některé odstranit nešly vůbec: mír mrtvým životy nevrátí ani válkou a vězněním podlomené zdraví. I sirotci zůstávají sirotky, rozbořené domy a továrny se jen obtížně obnovují.

To jasně dokazuje lživost obrany Němců podle hesla "bylo to již po válce." Nebylo. Válka ve svých důsledcích trvala dál řadu let.

Vytvářet představu, že po příměří zavládl všude rázem běžný mírový život, že bylo všeho dostatek a podobně, jsou jen drzé demagogické lži a nic jiného.

Jen válkou způsobený nedostatek potravin přetrvával. Trvalo roky než mohl být zrušen přídělový systém na potraviny. Válka skončila, utrpení Němci způsobené trvalo dál. Nelze zapomenout, že ke škodám na životech a majetku patří i škody nemateriální. Šest let nevyšel ze zavřených českých vysokých škol jediný vysokoškolák - lékař, inženýr, doktor práv či filosofie.

Na střední školy, zejména na gymnasia, se dostal jen násilím snížený co nejmenší počet studujících. To byla vážná rána životaschopnosti a samostatnosti národa, opět předem vypočtená a naplánovaná.

Manifestace studentů v roce 1939 byla pro Němce jen vítanou záminkou pro zavření českých vysokých škol a to navždy a nic víc. To, že nebyly otevřeny po třech letech, jak Němci slibovali, jen tuto pravdu potvrzuje.

I tento stav bylo nutné po skončení války napravit. I tady v této oblasti trvala válka a její následky dál ve snaze dohnat Němci vynucené omezení úrovně vzdělání národa. Ani zde a v mnoha dalších odvětvích válka neskončila zdaleka 8.5. 1945, jak se nám snaží nepřátelé národa namluvit.

Bylo i jiné pokračování války: Po celou okupaci se nesměly stavět obytné domy, domky, vily. Navíc mnohé byly zničeny válkou. Výsledkem byla velká nouze o byty po válce, která dopadala zejména na novomanžele a ve svém důsledku omezovala i porodnost celého národa.

Proti těmto zločinům nejen obyčejní Němci neprotestovali, ale ochotně využívali výhody, které jim výsadní postavení nadlidí, vládnoucích Čechům, poskytovalo.

Především to byly hodnotné příděly potravin na úkor českého obyvatelstva. Rádi obsazovali byty Němci zatčených Čechů, rádi si přivlastňovali i majetek popravených.

Mnozí z těchto "obyčejných Němců" lynčovali zastřelené spojenecké letce, ochotně chytali uprchlíky z pochodů smrti a vraceli je esesákům k zabití. Někdy je dokonce ubíjeli sami. Nikdy se nestalo, aby těmto lidem pomohli. I oni si přáli Hitlerovo vítězství a poslouchali jej až do konce.

Taková je pravda. Nevinní, trpící Němci pod Čechy je nacistická lež, ve které skrytí propagátoři Hitlerových názorů pokračují i dnes a i oni jako on šíří lži o trpících Němcích pod zlými Čechy. Jiří Vacek, Jiří Krutina

Kniha „Vraždění po německu“ vyšla v nedávných dnech. Je vázaná, má 392 stránek, stojí 320 Kč.

Knihu můžete objednat na adrese: Jiří Krutina, Píškova 1955/30, 155 00 Praha 5 – Lužiny. Telelefon/záznamník 235 512 505, nebo www.jirivacek.cz

Přepisování dějin místo pokání

Česká média k poválečné odplatě a vraždění Němců vedou již asi rok systematickou, ale podle mého názoru opět jednostrannou kampaň, která může hlubšímu porozumění spíš ublížit a alespoň opožděnou, tolik potřebnou, upřímnou sebereflexi spíš ohrozit. Chtěl bych proto těm, kteří chtějí dnes tyto tragické události hodnotit, připomenout některé okolnosti, které tomu předcházely nebo je provázely a se kterými jsem se zblízka setkal s obou stran.

Co předcházelo

Jako vězeň holocaustu jsem, po Terezíně, Osvětimi a pobočném lágru Buchenwaldu, v druhé polovině dubna roku čtyřicet pět končil v Sudetech tím, co dnes historikové nazývají pochodem smrti. Evakuace z uvedeného lágru po železnici na plošinových vagónech skončila v Kraslicích. Potom pochod, utekli jsme a znovu. Došli jsme až k Domažlicím. Za celou tu dobu nepotřebuji ani jednu ruku prstů, kdy jsme narazili na někoho, kdo měl pochopení.

Byli takoví lidé, ale byl jich zlomeček. Přesto právě o nich chci mluvit nejdříve, protože o to větší jim patří úcta i vděk. Když jsme dorazili do Kraslic, pustili nás z vagónů a nechali nás kolem nich, do toho bombardování, hloubkaři. Na peron nádraží se nahrnuli němečtí civilisti. Jen jediná žena říkala: „Já jsem Srbka“, a rozdávala tam pytlíky s bramborami. Před nádražím byly bramborové krechty. My jsme se tam tři dny vždycky plížili pro nějakou bramboru, ale hlídal to Volkssturm (domobrana) a střílel. A ona říkala: „Můj muž má službu tehdy a tehdy, nebojte, střílí do vzduchu.“ Tak to byl jeden případ. Dnes vím, co mi za své návštěvy řekl bývalý spoluvězeň Karel Kesek, od srpna 1968 lékař ve Švédsku. Skupinka vězňů tam zůstala v nádražní kůlně. Když jsme odpochodovali, tak vylezli, a mladá německá žena v jiném stavu se zeptala: „Můžu pomoci?“ Byla z vesnice Smolná a tam ho potom schovávali, a ještě jedna sociálnědemokratická rodina další vězně, schovávali je až do konce války. Matka s dvěma dcerami, touto dospělou, muž na frontě, a desetiletou: „Před tou ani muk“.

Ale nás hnali na pochod a my jsme utekli, hned jak byla první příležitost. Do lesa, pak nás po třech dnech vyhnal hlad. Tak jsme si říkali: „Loupit nebo žebrat?“ A vidíme ženu, německou civilistku. To je jasné, žebrat. „Kousek chleba?“ „Samozřejmě, pojďte se mnou.“ Tak šla s námi, došli jsme dolů, k potoku, tam řekla: „Tady počkejte“. A přivedla na nás německé vojáky. Byly i další podobné případy, třeba v Doubí nad Karlovými Vary, kde se nás Volkssturm pokoušel předat esesákům, střežícím vymírající transport na železniční stanici. Eskortovali nás vesnicemi. Před nejednou vesničkou visel na stromě oběšenec – desertér – s nápisem přes prsa: „Verräter“ (zrádce). Vesnička jako dlaň a obyvatelé tam vydali jednoho ze svých sousedů. Byl výjimečný případ, kdy někdo ustrašeně odhrnul záclonku, když jsme procházeli vesnicí, nevím, jestli to byly dva nebo tři případy. Podrobněji jsem to popsal v knížce svých vzpomínek (Miloš Pick: „Naděje se vzdát neumím“, Doplněk, 2010).

Tento můj obraz Sudet není z osmatřicátého roku, když tam přes devadesát procent volilo Henleina a pro Říši, ale z posledních dnů války. Na rozdíl od lágru v Altreichu (původní Říši), kde už i z té hrstky civilistů, co tam byli ve fabrice - a tam kromě esesáků byli jen mistři a civilní německé dělnice - se někteří začali chovat rozumně, tak tady to byla neproniknutelná hradba, s výjimkou těch, o kterých jsem mluvil. Já samozřejmě nevím, když jsme šli vesnicemi, co bylo hodinu předtím nebo hodinu potom nebo o kilometr dál. Ale to, co jsme v těch vesnicích viděli, tak jsem nenarazil na nějaké širší náznaky když ne pomoci, tak aspoň náznaky, že je konec.

V Čechách to bylo úplně naopak. V poslední německé vesnici jsme slyšeli: „Tamto už je hranice protektorátu“. Tak jsme zmizeli přelízkou mezi ploty. A teď v polích nějaká žena. Tak jsme si řekli: „Jestli je to zase Němka a práskne nás, pole je v dubnu holé, tam se neschováme, tak to je konec.“ Ale ta žena strhla šátek a začala Milanovi – jednomu z nás - obvazovat nohu, ještě než promluvila první česká slova: „ To je česká vesnice Štichov, tam už se o Vás postarají“. A starali se o nás až do konce, bez skrývání. To byl jiný svět.

V Sudetech naopak měli zřejmě strach z toho, co bude, tady se chovali opačně.

Odplata

Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce.

A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.

Druhý den jsem přišel na Spořilov k Milošovi Hájkovi, kterého revoluce zachránila před popravčí sekerou, k níž byl odsouzen za svou odbojovou činnost. V příštích dnech jsme se tam sešli s nejbližšími, kteří s námi začínali ve čtyřicátém v protinacistické skupině „Svět proti Hitlerovi“ a přežili. Většinou skončili v Předvoji, to byla koncem války největší protinacistická organizace. Přišel i Míša Preininger a přivedl asi 16-17letou německou půvabnou blondýnku Ilse, kterou jeho bratr Jirka, partyzán, s puškou v ruce vyrval rozzuřeným Pražanům. Bili ji a nutili ji dláždit ulici. A přitom holka z komunistické německé rodiny, táta v koncentráku. Tak to byl první případ.

Druhý, když jsem se v šestačtyřicátém seznámil s Láďou Lisem. V šestnácti letech za nacistické okupace v komunistické ilegální organizaci v ČKD, za květnové revoluce byl s kulometem na barikádě. A potom, když na nádvoří ČKD chtěl rozzuřený dav lynčovat německé zajatce, tak s puškou v ruce jim v tom zabránil. Křičel na ně: „To bychom se zpronevěřili všemu, za co jsme bojovali.“

A třetím případem je příběh mého spoluvězně, Karla Keska, o kterém jsem mluvil. Při své návštěvě mi vylíčil poválečný návrat do rodných Českých Velenic. Při odchodu do transportu jejich rodina přepsala byt na německou služebnou paní Annu, která jim pak do lágrů posílala balíčky s jídlem. Po návratu však našel byt arizován, ale až po revoluci: „Tu německou svini jsme odsunuli“. Tak udělal bouřku na Národním výboru, vymohl pro paní Annu antifašistické papíry a došel si pro ni do Gmündu. Pěšky, to prý je kousek. A přivedl si ji zpátky a v jeho rodině žila až do smrti.

Nové sladké pověsti české? Ne, i v té nejhorší hysterii byli stateční lidé, kteří se proti ní postavili. I tyhle historky jsou součástí českých dějin a lidé mají právo je znát a nezapomínat.

Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal z obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátu udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje. Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat.

A ještě druhá lež, že ti povraždění byli všichni nevinní. Že to byli jen nevinní němečtí civilisti, kteří nic zlého nedělali, a teď se na ně vrhli kolaborantští a loupežní čecháčci.

Mohu uvést případ, který neznám ze svého, ale od historika Kurala z česko-německé komise historiků. Nejvíce se dnes připomíná případ Postoloprty. Téměř osm set exhumovaných pozůstatků. Kromě toho, že je dnes účelově zamlčováno, že to mělo tyhle příčiny, které to vyprovokovaly – mimo jiné okolím prošlo v posledních dnech války deset transportů smrti, teď se ukazuje, že z těch exhumovaných bylo taky několik dětí. To je patrně pravda, ale ne celá. Podle tohoto pramene ( M. Moulis, V. Kural: „Nacistické vlaky a pochody smrti v oblasti Žatec-Postoloprty“, Přísně tajné, č. 6, 2006. V. Kural, Z. Šamberger: „Závěr k polemice o českých excesech v Kauze Postoloprty“, Přísně Tajné!, č. 2, 2007) z těch téměř osmi set exhumovaných byly téměř dvě třetiny esesáků. A když Vám někdo řekne, že byli vyvražďováni jenom nevinní němečtí civilisti, tak taková polopravda je horší než lež a jednou to může vyvolat novou vlnu, kdy přijdou další historici a řeknou: „Takhle to nebylo.“ A zase začne nové přehodnocování, místo aby tyhle pozůstatky mohly už v klidu zůstat ležet.

Tato poválečná krvavá odplata byla podle mne byla nepřijatelná, zločinná, ale dnes se přelhává jak její motivace, tak i nevinnost všech těch povražděných. Místo odmítání kolektivní viny se hlásá kolektivní nevina. Nenadešel už konečně čas, říci pravdu celou? Ale každý, kdo ji chce znát a otevře Pandořinu skříňku poválečné odplaty, musí počítat s tím, že z ní budou vypadávat mrtvoly s obou stran.

Odsun

Nevím, zda je to náhoda, ale v návaznosti na uvedenou kampaň médií k poválečné odplatě se zvyšuje i frekvence diskusí o poválečném odsunu Němců a jeho oprávněnosti či dokonce tlaků na omluvy za něj.

Myslím, že bez vysídlení to nešlo. To masové nacistické zmámení trvalo po celou válku a velká část tohoto obyvatelstva to nepochopila až do konce. Těch nevinných byla menšina. A kdyby po válce - místo odsunu – bylo statisíce německých občanů odsouzeno za neloajalitu v době zvýšeného ohrožení republiky, sotva by to bylo východisko nového mírového soužití. Pro ty bylo vlastně vysídlení milosrdnější. Pokud by to ovšem nedopadlo jako v trizónii (spojených okupačních zónách USA, VB a Francie), kde se společnost proti zkoumání viny uzavřela a denacifikace byla ubohá i pro nedostatek ochotných svědků. To by bylo spravedlivější a bezpečnější?

A na konec, je to vše jen morální zrání nových generací, snažících se dobrat pravdivého poznání spolu se snahami pozůstalých dobrat se uznání minulých křivd? Je tu jen oboustranný zájem uvést vše na pravou míru?

Nebyl a není tu i cílený ekonomický a možná i mocenský zájem některých kruhů převykládat tuto historii opačně? Zájem, který si obě předchozí snahy bere za rukojmí?

Česko-německá deklarace z roku 1997 rozlišuje pojmy vyhánění (pro divoký odsun) a násilné vysídlení (pro ostatní organizovaný odsun) Němců z Československa po druhé světové válce (Termín Vertreibung, je v SRN uzákoněn od počátku 50. let a je všeobecně a paušálně užíván. Čs.-německá komise historiků se ale na začátku svých jednání jednomyslně shodla na dvojí terminologii: vyhnání pro tzv. divoký odsun, ale pro ostatek organizovaného odsunu (když cesty z ČSR byly poměrně krátké, odsun z ČSR uznán okupačními mocnostmi, Američany a Sověty, za řádný, dobře organizovaný, pro transporty byly vyhrazeny např. všechny léky, jež ČSR dostala od UNRRY a čsl. lékařská služba prof. Rašky byla vysoce hodnocena) odsun či vysídlení. Rozlišení pojmů vyhánění a násilné vysídlení je i v platné Česko-německé deklaraci.) Vyslovuje i českou lítost vůči těm nevinným. Dnes ale jestřábi líbivými slovíčky lákají holubice ke zpochybnění tohoto rozlišení a dokonce vyvíjejí tlak na české omluvy za něj i za celkový odsun. Tedy také a dokonce převážně těch vinných?!

V USA už někteří politologové a publicisti – počínaje Buchananem, to vykládají úplně obráceně. Za válku může Roosevelt se Stalinem a ne Hitler s Mussolinim.

Tak to nejsou jen otázky slovíček, kdo za co může. Postupně měněný výklad a přepisování historie, nejdřív uznání prvotní viny nacistů, potom jako oboustranné viny a zítra možná obrácené už není jen morální přehodnocování, to je ideologické zbrojení na další ekonomické nebo i mocenské požadavky či dokonce agrese a války. Říkám to tvrdě, ale takhle to vidím. Myslím proto, že zpochybňování vysídlení a tím i jeho nevratnosti je nečistá a nebezpečná hra.

Komu pokání

Na druhé straně jsem uvítal, když se česká vláda - Paroubek - omluvila za příkoří způsobené sudetským antifašistům. Na ústředním výboru sociální demokracie to bylo schváleno s potleskem ještě za Špidlova předsednictví (podzim 2004) na návrh zahraniční komise – Laštůvky a Kavana. Podpořil jsem to nadšeně i já, protože sudetští antifašisté byli zrazení třikrát. Po prvé svými henleinovskými „soukmenovci“, po druhé mnichovskou kapitulací Československa, protože oni tím mezi prvními byli předhozeni Hitlerovi a po třetí po válce Československem, které jim sice zachovalo státní občanství, ale nedokázalo je ochránit před nenávistí spoluobčanů. Řekl jsem a opakuji to i dnes, že těm já bych se za tu trojitou zradu omlouval třikrát denně - ráno, v poledne a večer. Jenže jen jim, nikoli těm vinným, kteří by se těmto nevinným chtěli schovávat pod sukně. Česká lítost nevinným byla vyslovena i v Česko-německé deklaraci. Prof. Miloš Pick

Pozn. red. – Jak je to možné, že zastřeleným esesákům, kteří byli v celé Evropě známí jako bezlítostní masoví vrazi, stavíme pomníky?

Čs. žaloba sudetských zločinů v Norimberku

Minulí i současní tzv. sudetští Němci po desetiletí zamlčují, že byli žalováni československými i spojeneckými žalobci na Norimberském soudu. Jak došlo k československé žalobě na Norimberském soudu ? Náš československý žalobce na Norimberském soudu byl generál Justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer. Právě on dokázal z norimberských věznic expedovat válečného zločince, českého Němce K.H.Franka, a předat ho československému soudu, který ho pak v Praze odsoudil k trestu smrti za zločiny na našich národech. V Norimberku ovšem nebyl žalován pouze K.H.Frank. Na Norimberském soudu ČSR žalovala jednotlivce i celou sudetoněmeckou menšinu z individuálních i kolektivních zločinů, spáchaných v ČSR.

Podnětem čs. žaloby byl požadavek hlavního žalobce U.S.A. Roberta Jacksona, aby byla soudem vyšetřena především infiltrace domácích pátých kolon ve všech státech napadených Němci, tj. také v ČSR. Robert Jackson to stanovil v dopise ze dne 5.července 1945 lordu Wrightovi, předsedovi Komise pro vyšetřování válečných zločinů v Londýně. Byl to vůbec první ze čtyř jím vytýčených požadavků na vyšetření německých válečných zločinů proti napadeným a okupovaným národům. Poté následoval dopis britského ministerstva zahraničí čs. velvyslanci v Londýně o zaslání dokumentu, který by byl použit na Norimberském soudu jako usvědčující "corpus delicti" v případ zločinů jak III. říše, tak i sudetoněmecké menšiny. Proto Dr. Ečer vyvinul ve spolupráci s čs. úřady maximální úsilí o vypracování takového dokumentu, který by mohl sloužit jako žaloba jak říšských, tak i tzv. sudetských Němců. I přes značné překážky - například přes nedostatek dokumentů ze Slovenska - byl za necelý měsíc vypracován čtyřdílný dokument - čs. žaloba proti říši a sudetoněmcům. Na sestavení žaloby se podílel tým odborníků - byli to především tajemník Dr. Ečera mjr. Fanderlík, dále dr. Beckmann, doporučený tehdejším ministrem vnitra, dále Čechoangličanka Mrs. Burrowsová, a britská spolupracovnice Ms. Sissonsová. Členem týmu byl i syn bývalého německého ministra v čs. vládě, Dr. Mayr-Harting, takže byla zaručena i objektivita se strany ČSR loajálního Němce ! V době od 15. do 20. září 1945 byly všechny části čs. žaloby odeslány pod anglickým názvem "German Crimes against Czechoslovakia". Žaloba čítala 118 stran a byla juristy Norimberského soudu označena za nejlepší vládní dokument ze strany postižených zemí, jaký kdy žalobci soudu dostali.

Dr. Ečer si posléze vyhradil právo doplňovat dle situace tuto žalobu, takže během procesu k ní pak mohl podat celkem 14 doplňků. Generál Ečer ve své knize "Norimberský soud" (Orbis Praha 1946, I. vydání, s.102-103) líčí tyto věci v kapitole nazvané "Sudetští Němci ve službách III.říše" takto: "Československá žaloba pak líčí metody, jichž nacismus používal k dobytí Československa. Zabývá se obšírně hlavním nástrojem nacistické útočnosti proti Československu, takzvaným sudetoněmeckým hnutím a popisuje jeho vznik, jeho činnost a proměnu v nacistické hnutí, které vyvrcholilo požadavkem "Heim ins Reich !" Bohuslav Ečer pak popisuje dvojí tvář Henleina, jeho přetvářku vůči ČSR, jež pak vzápětí zrazuje a po obsazení Rakouska vydává Hitlerovi. Uvádí jeho osobní návštěvy Hitlera, Ribbentropa a jiných nacistických předáků. Žaloba cituje dalšího zločince K.H.Franka, který při výslechu přiznal,že 90 procent sudetských Němců stálo za heslem "Heim ins Reich !". Cituje mj. i Henleinovo osobní přiznání zrady ČSR v projevu ve Vídni 3.března 1941, kdy Henlein říká :"Byli bychom rádi dali přednost veřejnému vyznávání nacionálního socialismu, je však pochybno, zdali bychom byli schopni, kdybychom si tak počínali,splnit svůj úkol, jimž bylo zničení Československa." Neexistuje snad větší a lepší důkaz sudeťácké věrolomnosti a velezrady, než toto veřejné Henleinovo přiznání. Konečně též sám K.H.Frank při výslechu dne 30.května 1945 - ještě ve Wiesbadenu - potvrdil úzké styky henleinovců a slovenských luďáků.

Ovšem výslech K.H.Franka prokázal ještě i další zločiny tzv. Sudetoněmců vůči Čechům zbylým v zabraných pohraničních oblastech po Mnichovu. K.H.Frank doznal, že Češi na odstoupených územích neměli vůbec žádná občanská a politická práva počínaje právem na užívání rodného jazyka. Neměli ani právo na život a na majetek (!!).

Kde jsou dodnes křiklavě hlásané teze sudetských landsmannschaftů o "pokojném soužití Čechů a Němců" a o domnělých "českých vinách"? Kde jsou teze různých profesorů Ermacorů o tzv. "české genocidě sudetských Němců"? Pánové zapomněli na výslechy a přiznání sudetského zločince v rámci Norimberského soudu ?? Sudetoněmecké zločiny ovšem roku 1946 nebyly jasné pouze československým žalobcům. Ztotožnili se s nimi dokonce i tak kritičtí lidé, jako Anglosasové. Tak například dopisovatel "Overseas News Agency" a rozhlasový komentátor Arthur Gaets telegrafoval v rozsáhlé zprávě o přepadení ČSR a též o henleinovcích toto: "Když prozkoumáme činnost Němců v Československu a po celé délce jeho hranic, máme docela jasné odůvodnění, proč dnes odmítají Češi přechovávat německou skupinu ve své zemi. V oněch dnech více než 85 procent Němců v Československu se dalo do služeb hitlerovské propagandy".

Není toto ta nejvýstižnější odpověď na veškeré minulé i současné bláboly o "nemorálnosti odsunu Němců z ČSR"? Není to ta nejkonkrétnější odpověď na všechny pokusy pánů exprezidentů a soudobých ministrů zahraničí označovat odsun Němců z ČSR za jakýsi "zločin vyhnání" a dokonce za "genocidu"? Musíme vůbec ještě diskutovat o jakýchsi "kolektivních zločinech presidenta Beneše, čs. státu a českého národa" na jakýchsi "nebohých sudetských Němcích"? Postoje mnoha "českých" politiků, předáků - a dokonce i církevních autorit (!) - k omluvám tzv. Sudetoněmcům jsou nejhanebnějším politickým skandálem československých a dnes českých dějin nejen od roku 1989, nýbrž všeobecně od roku 1945 ! Český národ jako celek - ale zejména předáci politických stran a především naše česká vláda sama - by neměli vůbec přistupovat na žádnou formu tzv. "dialogu" s landsmannschafty. Otázky zaniklého sudetismu u nás jsou snad otázky pro historiky a jejich komise - a pro nikoho jiného, a zvláště ne pro europoslance. Plesání pánů Posseltů nad jakýmisi omluvami a "vstřicnými gesty" našich (??) představitelů jsou vrcholným nebezpečím pro republiku a zejména pro český národ. Jediným světlým signálem zásadního postoje k tzv. Sudetoněmcům je postoj našeho pana presidenta Václava Klause. Toto by měl být vzor přístupu - partnerem k jednání je vláda spolkové republiky Německa, nikoli landsmannschafty. Jedině takový postoj hájí stát, republikánské zřízení, ústavu a naše hranice.

Malý exkurs současných poměrů:

(Nechvalnými příklady v tomto směru byli a jsou pan ministerský exporadce Bratinka, pan arcibiskup Duka, pan arcibiskup Graubner, pan expresident Havel, pan politik Mandler, pan europoslanec Rouček - zde jde o obzvláštní eurounijní skandál jeho "omluvy za vyhnání",a je s podivem,že ČSSD nereaguje rázně, nýbrž zachovává ukrutný alibismus ! - dále paní exposlankyně Talmanová, pan exposlanec Tollner, abychom jmenovali jen některé z řady našich předáků. Ovšem ani dnešní "média" v Česku tato fakta nejen neznají - ona je ani znát nechtějí, stejně jako mnozí politikové, kteří v obavách z nevlídných reakcí našich západních a jižních sousedů, raději zamlčí nebo i selžou historickou pravdu - jako naposledy náš pan kníže ministr v Rakousích. Tehdy sice přiznal,že "s dekrety nelze nic dělat", ale vzápětí je označil za akty "proti lidským právům" (??). Proč ministr zahraničí českého státu pohaněl veřejně vlastní státoprávní akta? Jen proto, aby osladil hořkou pilulku našim nepřátelům landsmannschaftům? Pak ovšem si právem vysloužil od rakouských novin trefné označení "švejkomutant" ! Prošvejkovávat se dějinami je snad parketa hodná "Putimi a Pepka Vyskoč" - nikoli českého (??) "charismatického", elegantního ministra zahraničí !!??.)

A to jsme na tomto místě nezmínili další velké kolektivní zločiny tzv. Sudetoněmců, mezi něž patřilo i násilné vyhnání - skutečné vyhnání ! - přes 250.000 Čechů z pohraničí ČSR, které nikdy nebylo územím "kmenově sudetským", nýbrž právoplatným legitimním územím čs. státu !

( Žádný "sudetský kmen" totiž nikdy v dějinách neexistoval ! Je to politrucký výmysl českých Němců z poslední třetiny 19. století, prvně propagovaný Pangermánem, Velkoněmcem, poslancem říšského rakouského sněmu, Georgem von Schönererem, ironií dějin kutým odpůrcem rakouské monarchie, a později kodifikovaný politicky Lodgmanem von Auen na německých srazech proti ČSR v Nových Hradech v jižních Čechách v letech 1919-20 na panství Němce, pozdějšího nacisty, hraběte K.J. Bucquoye, jenž si později tiskl ruku s Henleinem !).

Dále to bylo masové vraždění tzv. ordnerů a freikorpsů, kterému podlehlo mnoho českých občanů. Jen armáda freikorpsů, ustavená se souhlasem Hitlera, se čtyřmi centrálami v Německu a v zabrané Ostmarce a s velením na zámku Dondorf, čítala na 70.000 organizovaných příslušníků, a ordnerské tzv. oddíly - ve skutečnosti vražedné a lupičské bandy - jež přepadávaly česká obydlí, policejní stanice, pošty, telegrafy,celnice a strážnice, ničily české školy a zabíjely české strážníky, příslušníky SOS, Finanční stráže a české úředníky a učitele. Toto byli "praví nositelé pangermánské vyšší kultury a panského herrenvolku" ! Lupiči a vrahové byli stavěni v letech 1938-39 nekritickými médii tehdejšího západního světa do pozice "utlačených národních osvobozovatelů" - tak, jak to známe z dnešní Albánie, Kosova,Makedonie, Bosny, Čečny atd. (Výstižně to líčí například kniha Pavla Finka "Hnědá bestie" včetně dokumentárních fotografií ordnerského řádění. )

To vše nesnese zatajování a zamlčování - v čemž se vyznamenává zejména televize z neznámých důvodů nazývaná Česká - stejně jako i zločiny tzv. sudetských Němců na Češích, prováděné ještě na jaře 1945, například sudetským vrahem Kukou v Letovicích, a jinde.

Nakonec ještě připomeneme dva dokumenty Norimberku o tzv. sudetských Němcích a jejich zločinech proti ČSR. První z nich je americké svědectví o ČSR bývalého velvyslance U.S.A. ve Vídni a v Berlíně, Mr. George S. Messersmitha, z dokumentu označeného Norimberským soudem signaturou 2385-PS:

"V Československu, jak jsem byl spolehlivě informován, nacistická strana jen na volby na jaře 1935 vydala na podporu henleinovské strany přes 6 milionů marek...(!) Papen ve Vídni a jeho kolega von Mackensen v Budapešti otevřeně propagovali rozložení a konečně pohlcení Československa již v roce 1935." Dále velvyslanec dodal, že odpor států, které zbyly proti Německu, lámali nacisté podporováním fašistických a nacistických skupin uvnitř těchto států. Komentáře netřeba.

Druhý dokument je deník jednoho z hlavních nacistických válečných zločinců Norimberku - generála Jodla. Ve sbírce dokumentů Norimberského soudu nese signaturu 1780-PS. Jednak obsahuje zápisy o tzv. "Fall Grün" - o Zeleném plánu útoku na ČSR, který měl být proveden až po pohlcení Rakouska, jednak zápis ze 17.září 1938 praví doslovně toto:

Proti dřívějšímu úmyslu zařadit všechny sudetské Němce s předchozím vojenským výcvikem do doplňovací armády (rozuměj do wehrmachtu III.reichu - JJN) vydal vůdce rozkaz, aby byli sjednoceni v Sudetoněmecký svobodný sbor. Vrchní velitelství branné moci dalo podplukovníka Koechlinga k dispozici Konradu Henleinovi jako poradce." (Srv. Kocourek R., Svět žaluje v Norimberku, Praha, Borový 1946,s.45,47.)

Další Jodlovy zápisy v jeho deníku, z 19. a 20.září 1938, usvědčují nacisty a tzv.Sudetoněmce z následujícího:

"...Vrchnímu velitelství byl dán rozkaz,aby pečovalo o Sudetoněmecký sbor...činnost Sudetoněmeckého sboru nabyla takových rozměrů, že může přinést a přinesla již důsledky škodlivé plánům armády (přemístění silných českých jednotek ke hranicím). Domluvil jsem se s pplk. Koechlingem, aby uvedl tuto činnost do normálních rozměrů. K večeru vůdce také pomohl a dovoluje jednat jen ve skupinách nejvýše po 12 mužích, po schválení velitelství sboru,"

Zde je korunní důkaz sudetoněmecké velezrady a zločinu na českém národě. Sudetoněmci osudného roku 1938 nebyli řízeni jen subalterními důstojníky ! Řídil je sám Führer. On sám jim nařizoval lupičské a vražednické akce proti českému národu "jen ve skupinách po 12 mužích". Nikoli z humanitárních, nýbrž ze zločinných důvodů - z důvodu tzv. nordické lsti - jim vrchní zločinec nařizoval "jednat" - tj. vraždit a loupit - v menších skupinách.

Takové dokumenty jsou dnes "zapomenuty". Dnes různí pisálkové - například různé Sidonie Dědinové - vymýšlí "dokumentární romány" o nebohých Sudetoněmcích, kteří žili až do pětačtyřicátého pokojně s Čechy, a ti se jim pomstili za vnucený protektorát, kde se jim „dobře a klidně žilo, vyhnáním a zločiny".Kdy řekne český národ konečně "Dost bylo sudetské lži"? Kdy konečně řekne "Dost bylo Dobronínů, Nových Borů, Postoloprt a Pohořelic" ? Kdy řekne "Dost bylo Sudetomuzea v Ústí nad Labem"? Kdy konečně řekne "Pryč s Posselty a sudetoemisary - pryč se jejich českými kolaboranty, a to i z úřadů, soudů, parlamentu a z vlády" ? "Dokdy budou Češi volit politiky a strany českých kolaborantů se Sudetoněmci"? Tyto otázky si musejí čeští čtenáři zodpovědět sami.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno

Kdo za zády českého národa tejně jedná se sudetoněmeckým landsmanšaftem?

O takových diskrétnostech náš „česká“ média jaksi opomínají informovat. Kdo nemá možnost sáhnout po německém či rakouském tisku, těžko potřebné informace získává. Vypadá to, že je na ně vypsáno embargo. Ostatně proč by se to český čtenář měl dozvědět? Jemu přece musí stačit informace o vzorném životě našich celebrit, o mravních zásadách V. Havla a o tom, kolik kde napadlo sněhu, co kdo ukrad, kdo byl zavražděn a o hrdinném počínání vojáků misí v boji proti nevěřícím.

Takže skutečně nakonec zbývá jen německy psaný tisk. Předáci landsmanšaftu jsou totiž pod tlakem svých netrpělivých stoupenců, takže občas něco pro ně musí utrousit, byť by bylo pro celou „věc“ výhodnější, aby se o ní předčasně nemluvilo.

A tak na 62. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v r. 2011, se pochlubil Bernd Posselt: „My jsem v pozadí začali s rozhovory mezi námi a osobnostmi na nejvyšší úrovni, které bohužel v pozadí ještě musely zůstat, ale doufám, že jednoho dne vejdou ve známost a povedou k tomu, aby vše bylo konkrétnější.“

Abychom se dozvěděli, kdo se sudety jednal a dokonce jedná i nadále, museli jsme opět sledovat německé noviny. Co jsme se postupně dozvěděli? V polovině srpna 2011 svitavský senátor Václav Koukal, vedoucí sekce KDU-ČSL, uvítal P. Bartona a členy CSU v jednom sále Senátu. Tuto skupinu očekával Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL.

O něco později B. Posselt, doprovázen P. Bartonem, navštívil pražské sídlo lidovců, kde se sešel s Pavlem Svobodou, prvním místopředsedou KDU-ČSL. V sále frakce TOP 09 se sešel s poslancem D. Kortem. Cyril Svoboda (KDU-ČSL) dokonce zašel za Posseltem a Bartonem do sudetoněmecké kanceláře. Ani Zelení neabsentoval. Milan Horáček se o něco později setkal též se sudety.

Nejen články z německého tisku, ale i fotografie mnohé prozrazují. S Posseltem se nechal fotit např. senátor Koukal, Pavel Svoboda a Cyril Svoboda. Následně pak P. Bělobrádek na nás hledí z fotografie, na níž je i Franz Pany.

Podrobnější údaje o uvedených skutečnostech můžete najít v brožurce „Ke známé aktuální činnosti sudetoněmeckého landsmanšaftu v ČR“, která soustředila určité informace, jež získal z německého tisku překladatel Ing. Jaroslav Liška.

Průběžně vás, vážení čtenáři, informujeme v naší řadě „Listy“ Čtěte je důkladně. Dozvíte se mnohé, co čtenářům v ČR zůstává obvykle skryto.

Ještě jedna zvlášť důležitá informace. Již na 61. sjezdu B. Posselt se vyjádřil, že SL je připraven k dialogu a že budoucí vztahy mezi Čechy a Němci by měla zásadně upravovat tzv. Wiesbadenská dohoda, uzavřená mezi SL a generálem Prchalou. Oč v ní jde? Prchalovci přiznávají sudetům právo na návrat do jejich původní vlasti, do Československa. Sudeti by se vrátili jako národnostní skupina, jež by měla rovné postavení s českým národem, s nímž by vytvořila federativní česko-německý stát. Samozřejmě by sudeti měli právo na náhradu škod, které jim „vyhnáním“ vznikly. Zároveň by byli potrestání ti Češi, kteří nesli odpovědnost za zločiny spáchané v souvislosti s „vyhnáním“. Takto v krátkosti, samozřejmě značně zjednodušeně vyjádřeno, si svůj návrat představují sudetští Němci.

Pokud sudeti pokládají tzv Wiesbadensou dohodu za vizionářský dokument, upravující v budoucnu česko-sudetoněmecké vztahy, pak ti čeští politici, jednají-li v uvedeném duchu nebo obdobně, nesou velkou odpovědnost před českým národem. Lze konstatovat, že zvlášť aktivní v tomto směru je KDU-ČSL, za níž zřejmě nezastává ani TOP. O Zelených, jejichž předseda je považován za mládežníka německé A-G, ani nemluvě. -red.

Spojenectví práce a solidarity

(Výňatek z článku)

„Záhy po nástupu Nečasovy vlády se mnohým občanům ozřejmilo, že „reformy“, které vláda ohlašovala, se bezprostředně negativně dotknou většiny z nich. Protivládní nálada rychle houstla, v některých občanských sdruženích či iniciativách, které vznikly již dříve, se rozvíjely diskuse s protivládním zaměřením. Současně vznikaly zárodky desítek nových sdružení či iniciativ, které z různých hledisek kritizovaly vládní počínání. Značná část z nich si zachovávala svou autonomii a její protestní činy zůstávaly poněkud izolované a mocenské orgány příliš neznepokojovaly. Naléhavě vznikala potřeba koordinovanosti, solidarity a vzájemné spolupráce těchto mnohdy různě orientovaných skupin či skupinek občanů. Za těchto okolností vzešel v listopadu 2010 z KSČM podnět vytvořit jisté Spojenectví práce a solidarity, které by mohlo takovou roli sehrát. „ Proč Práce? Chceme společně oslovit ty, kteří se živí poctivou prací, ať už jako zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné či malí a střední podnikatelé. Chceme oslovit i ty, kteří se v produktivním věku živili poctivou prací, vytvářeli hodnoty a dnes mnohdy žijí na hranici chudoby. Chceme vyjadřovat zájmy těch, kteří žijí z práce a kteří mají zcela jiné zájmy než ti, kdož se jen přiživují na práci jiných. Proč Solidarita? Protože rozhodně neusilujeme o odstranění jen nejkřiklavějších a nejtíživějších rozporů charitou, ale chceme podporovat systematické vytváření prostředí solidarity, lepší komunikace a řešení společných problémů.“ (Filip, Vojtěch: Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity. Haló noviny, 20, 2010, 25. XI., č. 278, s. 1)

KSČM se současně obrátila k některým neparlamentním stranám, společenským organizacím, občanským sdružením a iniciativám s nabídkou spolupráce při budování platformy Spojenectví práce a solidarity (SPaS). Po roce můžeme konstatovat, že se k SPaS jako spojenci hlásí následující politické strany nebo jejich části, občanské iniciativy a sdružení:

ACCORN, Asociace za komunitní organizace a sociální reformy, navazující na organizaci stejného názvu, která vznikla v USA v 70. letech minulého století, kde pracovala v těch sférách občanského života, kde cítila problémy a kde se rozhodla reálně pomáhat.

Alternativa zdola prosazuje participativní rozpočtování. Věnuje se sociálnímu bydlení, decentralizaci v oblasti energetiky, rozvoji místních ekonomik, družstevnictví, alternativním finančním systémům, podpoře zaměstnanecké participace.

Duha-UNITED je členem evropské sítě neziskových organizací zaměřených proti nacionalismu, rasismu a fašismu, na podporu migrantů a uprchlíků. Rozvíjí aktivity pro neorganizované děti a mládež, mezinárodní výměnu mládeže a vzdělávací akce.

Evropská levicová platforma ČSSD. K této skupině se hlásí například bývalý ministr zdravotnictví Ivan David nebo bývalý ministr zahraničí, předseda Valného shromáždění OSN, bývalý disident Jan Kavan.

Klub společenských věd sdružuje výzkumné pracovníky a odborníky z oborů společenských věd. Jeho činností se zúčastňují přední sociologové, psychologové, filozofové, politologové, ekonomové, kteří se hlásí k levicové orientaci. Klub je aktivní směrem k veřejnosti, organizuje četné výzkumy veřejného mínění.

Komunistická strana Čech a Moravy, parlamentní strana s 26 poslanci. Její preference rostou. Důsledně obhajuje zájmy pracujících a všeobecně neprivilegovaných vrstev. Stavěla se rozhodně proti rozbití republiky, proti privatizaci a zcizování majetků, které vytvořily předcházející generace. Usiluje o vytvoření sociálně spravedlivé demokratické společnosti.

Levicové kluby žen usilují o rovnoprávné postavení žen a mužů ve společnosti, o sociální rovnoprávnost, mír a humanismus. Zaměřují se na aktivní činnost v politických stranách, hnutích, odborech, sdruženích i nadacích, na podporu práce žen v zastupitelských orgánech.

Ne základnám, sdružení, které úspěšně bojovalo proti zřízení americké protiraketové základny v ČR, proti Centru včasného varování a nyní proti základně, v níž mají být cvičeni američtí a další piloti vojenských helikoptér. Má za sebou mnoho veřejných protestních akcí, pro podporu svých aktivit získává širokou veřejnost.

Nová antikapitalistická levice má ve své platformě jako programový požadavek „překonat kapitalismus“. Účastní se protivládních akcí, aktivně bojuje proti rasové diskriminaci a proti rostoucímu nebezpečí fašismu v ČR. Má tendenci k transformaci v politickou stranu.

Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, třetí největší odborová ústředna v ČR, člen Světové odborové federace se zastoupením v jejích vrcholných orgánech. Aktivní účastník všech protivládních demonstrací, bojovník za hospodářská, sociální a politická práva a požadavky pracujících; usiluje o společný postup odborů za zájmy pracujících.

Rada seniorů považuje za svůj cíl „zvýšit kvalitu života a zabezpečit klidné a spokojené stáří seniorské generaci“…

Sdružení nájemníků usiluje o dodržování a respektování zákonných práv a zájmů nájemců a uživatelů bytů…

Sdružení zastánců dětských práv – česká sekce DCI má za úkol prosazovat do legislativy a do života naplňování Úmluvy o právech dítěte; jde o mezinárodní dokument, přijatý i Českou republikou, o právech dítěte na péči a ochranu jako nedospělých i jejich participaci na životě společnosti, aby se připravily na svou úlohu v dospělosti.

Společnost pro evropský dialog pořádá diskuse levicových sil na nejrůznější témata společného zájmu se zaměřením na sbližování evropských národů.

Strana demokratického socialismu usiluje o demokratickou přeměnu společnosti, a to nejen ve smyslu politickém, ale také ekonomickém tak, aby lidé mohli spolurozhodovat o svých osudech a o vývoji společnosti. Je zakládajícím subjektem Strany evropské levice.

Z článku Doc. PhDr. Oty Lva, CSc., www.ceskenarodnilisty.cz

Pozn. red. -Spojenectví práce a solidarity je subjekt pluralitního charakteru, který, když bude uskutečňovat vlasteneckou politiku a vidět Evropskou unii jako volné sdružení svrchovaných národních států, se může těšit i naší pozornosti a případné budoucí spolupráci.

V nedávné době v knižnici Společnosti Edvarda Beneše v nakladatelství Eva vyšla kniha „Československo a Německo“. Její autorkou je prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

„K všeněmecké myšlence se přihlásila i nejmladší německá generace, která se začala projevovat těsně před válkou. Po říšskoněmeckém vzoru vznikl i v pohraničních oblastech českých zemí Deutscher Wandervogelbund. Německá mládež, hledající svůj cíl v čisté lásce k vlasti, konala výlety a setkání se svými vrstevníky na druhé straně rakousko-uherských hranic. Byli mezi ní Oskar Seidl, Walter Funkel, Heinrich Rutha i Konrad Henlein. Ne nadarmo byla německá pohraniční území českých zemí nazývána ve vládních rakouských kruzích "rakouským Pruskem" a "šiřitelem pruské nákazy". (Malá ukázka z knihy)

Knihu lze zakoupit v knihkupectví KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1.

Vážení přátelé,

značná část z vás, možná i většina, nemá internet. Proto jsme se rozhodli vydávat České národní listy i v tištěné brožurkové podobě. Budou vždy ohajovat české zájmy, národní i státní. Budou se snažit shromažďovat texty, které vám mohou napomáhat orientovat se ve stále složitějších politických i ekonomických vztazích. Budeme ukazovat prstem na ty, kteří, ač Češi, se domlouvají za našimi zády se sudety. Nezapomeneme ani na manévry „pravdolásky“.

Chceme přinášet především informace, které v „českých“ médiích nenaleznete. Naší snahou též bude získávat pro spolupráci další a další skupinky lidí i jednotlivců. Jsme samozřejmě otevřeni spolupráci s jinými vlasteneckými subjekty. Prosíme, pomozte nám v tomto směru, podpořte nás svými články a příp. i finančně. Rozšiřujte ČNL i další naše tiskoviny. Upozorňujte na naše webové stránky, www.ceskenarodnilisty.cz Společně můžeme alespoň z části překonat informační embargo i cenzuru mlčením. Jsme otevření všem lidem dobré vůle. – red.

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 394. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden 2012. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6-Dejvice.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz