březen, duben 2014
Poznámky z Čech o mimořádných volbách v Srbsku
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Česko mělo v roce 2013 štěstí, že se v mimořádných volbách zbavilo špatné vlády, která republiku poškodila ekonomicky i morálně. Vládnoucí pravicové strany ODS a TOP 09 utrpěly katastrofální porážku. A teď má i Srbsko možnost zbavit se vlády, která ho, spolu s minulou vládou, vyprodala, zadlužila, ochudila a zostudila. Je zajímavé sledovat, co vedoucí dnešní vlády vykládají a co si vymýšlí (např. pan Alexandr Vučić), jak Srbsko doznává pokrok, jak je úspěšné, jak ho čeká „med a mléko“ z Evropské unie, jak jsou už na cestě miliardy upřímné pomoci pro Srbsko, jak zemi pomáhají arabští přátelé, dokonce jsem slyšel i zprávy, že mu pomůže výroba FIATů – a při tom je skutečnost zcela jiná. Protože je moje matka Srbka a otec Čech, protože pravidelně navštěvuji svou druhou milovanou vlast, Srbsko, nemohu nevidět, jak ta má druhá vlast strádá morálně i ekonomicky, značně díky dnešní vládnoucí garnituře. A proto se domnívám že i já si mohu dovolit říci několik upřímných slov, „bez hněvu a zlého úmyslu“, s omluvou, jak se teď jeví situace v Srbsku tady, v Čechách, kde lid ještě stále má rád Srby.
Ceny v Srbsku stále rostou, stoupá nezaměstnanost, mládež má stále menší perspektivy, staré lidi nic dobrého nečeká, stát je stále víc zadlužený (kolik jen dluhů má sám Bělehrad!), zahraničí vykoupilo, téměř oloupilo, co se dalo během privatizace z výroby (co je ještě vůbec srbské, mimo cizí majetek? zdalipak už prodali i pitnou vodu ?). Byla prakticky zničena srbská armáda vlastními srbskými vládami. Různé „nevládní organizace“, které, zdá se, že nikoho nepředstavují a jsou placené zahraničními velvyslanectvími, představují do jisté míry „pátou kolonu“ v Srbsku. Zahraničí si koupilo informační prostředky a veřejné mínění, za pomoci té uvedené „páté kolony“, jako by se vším souhlasilo. Pusťte si televizi, zapněte rozhlas, přečtěte si noviny, všude slyšíte, čtete a vidíte to stejné vymyšlené. „zglajchšaltované“ povídání, jak se vládě podařilo čestně a uspokojivě vyřešit problémy Kosova a Metohije (KosMetu), jak je Srbsko stále blíž tomu, aby bylo vybráno, bez dalších ponižujících podmínek, jako kandidát do vstupu do Evropské, unie, jak je tato vláda teď vlastně nejlepší možná. Jak jsou Evropa (ta, která Srbsko bombardovala a neomluvila se) a NATO pro nás záchrana. Vše zasahující lež dostala doslova obludné rozměry.
Je mi smutno a zvedá se mi žaludek, jak vládnoucí garnitura podlézá těm, kteří Srbsko zahalili do smuteční černé barvy. Proč se nikdo z těch vládnoucích pánů (např.Vučić, Dačić, Nikolić, atd.) nezeptá těch nezvaných hostů ze Západu, z Bruselu, kdy zaplatí to, co zničili svými bombami během NATO agrese v roce 1999. A aby mohlo opravit ty obrovské škody, muselo Srbsko využít a vybrat všechny své zdroje, které byly k dispozici, místo aby je mohlo použít pro vznik nového průmyslu, výstavbu nemocnic, škol apod. Je neuvěřitelná drzost Německa, jak vnucuje Srbsku stále nové a nové podmínky a požadavky, jak dělá ze Srbů lupiče a vrahy a nehanbí se, že už potřetí během sta let německé bomby zabíjejí a ničí v srbských zemích. Jak jen mohli poslanci parlamentu Evropské unie vybrat „srbožrouta“, Slovince Kacina, aby rozhodoval o událostech v souvislosti se Srbskem. V občansko-etnicko-náboženské válce v někdejší Jugoslávii v devadesátých letech, kde nikdo nebyl zcela bez viny, zahynulo mnoho lidí, Uskutečnily se četné surovosti, proběhlo veliké ničení. Ale toto všechno Srbové přece nezačali, oni nechtěli zničit Jugoslávii. A proč se teď mocipáni v Srbsku servilně omlouvají za všechny údajné srbské zločiny, včetně i těch neuvěřitelných, dalo by se říci i některých výmyslech, ve spojitosti se Srebrenicí, se zcela jednostrannou interpretací událostí kolem Vukovaru, na Kosovu a Metohiji, aniž by se při tom kdokoli seriózně omluvil za zločiny proti Srbům v Chorvatsku (vyhnáno skoro 250 000 Srbů v 1995, povražděno hodně přes 1 000), v Bosně a Hercegovině (ze Sarajeva vyhnáno kolem 100 000 Srbů, vyvražděny a zničeny desítky srbských vesnic), na Kosovu a Metohiji (vyhnáno přes 200 000 Srbů, Romů, Goranců, pro srbských Albánců, tisíce zmizely, mnozí byli zavražděni, aby se mohly prodat jejich orgány). Zdalipak se NATO omluvilo za vraždění a ničení v Srbsku během těch 78 dnů a nocí náletů v 1999 a za hrozný genetický zločin použití ochuzeného uranu v Srbsku, KosMetu, v Republice Srbské v Bosně.
Proč se nikomu neomluvil Hans-Dietrich Genscher, ministr zahraničí Německa za kancléře Kohla, ten skutečně válečný zločinec (podle definice Norimberského tribunálu z r. 1946), který tak zvětšil neštěstí a rozšířil válku, když za pomoci Vatikánu v Maastrichtu (17. prosince 1991) přinutil prodejné evropské společenství (předchůdce unie), aby předčasně uznalo suverenitu Slovinska, Chorvatska a hned potom i Bosny a Hercegoviny, i když musel vědět, jak to rozšíří válku, jaké to bude mít strašné následky.
Mnoho lidí tady v Česku, pro které je pojem SRBOVÉ a SRBSKO stále leště spojen s něčím, co je čestné a milované, se mne stále ptá, co se tam v tom Srbsku doopravdy děje, když je vláda, která teď drží otěže Srbska, nějak špatná, svými rozhodnutími zcela „nesrbská“. Proč tolik poškodila svůj stát, proč se stala tak servilní k Evropské unii, USA a NATO, jak mohla připustit a téměř více méně schválit protiústavní odtržení tolik historicky důležité části své země, jako jsou Kosovo a Metohija. A jak mohla hodit přes palubu ty Srby, kteří ještě zůstali na KosMetu…Tato vláda skutečně málo bojuje za udržení Rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN, málo dbá o Západem tak znehodnocovaný závěrečný akt konference v Helsinkách (1975). Jiní se zase dotazují, proč se Srbsko víc neopírá o Rusko, jak to teď vypadá s nebývale důležitým (ekonomicky i politicky) plynovodem pro Srbsko „South Stream“ (Jižní tok). Řada lidí je překvapena, že vláda Srbska nic nepodniká v souvislosti se soudní fraškou, zvanou Tribunál v Haagu, který zadržuje již 11 (jedenáct !!!) let profesora Šešelje, který se sám dostavil do Haagu, aniž ten tribunál vyřkl rozsudek. Proč se Srbsko nějak ze své strany nepokusí o dokonalejší obhajobu pro generála Mladiće?
I když jsou si všichni vědomi, jak je pro Srbsko osudově důležité, aby se zbavilo dnešní, dalo by se říci protisrbské vlády, ti, kteří mají tu možnost téměř na dosah ruky, se z nějakých na první pohled hloupých příčin neumějí domluvit. I tady v Česku se ví, že DSS (Demokratická strana Srbska) Vojislava Koštunici, hnutí DVERI a SRS (Srbská Radikální Strana) mají šanci porazit dnešní vládu, půjdou-li do voleb společně, něco jako Sjednocená opozice, Sjednocena fronta národní záchrany případně něco podobného. Copak jim není zcela jasné, že takto rozděleni jen pomohou těm, kteří Srbsko tolik poškodili, a kteří se radostně usmívají, protože vidí, jak se potenciálně mocná opozice hádá, jak se rozpadá. Copak nechápou, jak velikou odpovědnost mají teď ve svých rukách? Copak nemohou vybrat někoho z plejády poctivých, bezpartijních jedinců (například Antoniće, Vukadinoviće, Kusturicu, Lazanského, Čavoškého, atd. atd.), aby sjednotil a k vítězství přivedl tu poctivou opozici, aby zachránila Srbsko v poslední chvíli.
Jak jen měl pravdu veliký přítel Srbů, který s nimi prodělal první světovou válku (1914-18), Švýcar Dr. Rudolf Archibald Reiss, když ve svém politickém testamentu (1928) varoval Srby a napsal: -„Srbové, dejte pozor na sebe sami !“ Když ukázal, kolik vynikajících ctností má srbský národ, ale i jak je pro něho škodlivý morální pád inteligence, klekání před penězi, nestoudná chamtivost. Z jeho testamentu mi zůstala v paměti jedna věta: -„Nedejte ruku milionáři, který své milióny získal tím, že přimíchával písek do mouky pro vaše vojáky, kteří bojovali za svou vlast!“
Poplašná lež v letáku Památníku Hodonín
Národní pedagogické muzeum v Praze a knihovna J.A.Komenského, Valdštejnská 20, 118 00 Praha 1, www.npmk.cz, vydaly informačního průvodce internačním táborem Hodonín u Kunštátu na Moravě, okres Blansko. Leták je pěkně zpracován, a celý záměr by byl velmi chvályhodný - kdyby neobsahoval zásadní informační lež o tzv. sudetských Němcích. K této lži odbojáři nemohou a nesmějí mlčet.
V Kapitolce "Proč budovat památník" je totiž uvedeno toto, cituji:
„Areál tábora u obce Hodonín poblíž Kunštátu se stal v letech 1940-1950 průsečíkem tragických osudů lidí, do jejichž osudů zasáhly pohnuté dějiny naší země kolem poloviny 20.století.V této době prošlo táborem několik tisíc lidí, z nichž někteří internaci nepřežili. Důvody věznění se lišily: z rasových důvodů byli uvězněni Romové a kvůli etnickému původu sudetští Němci, za politické názory zde byli drženi vězni komunistického režimu.“
Takové hodnocení si nikdo v České republice, kdo se pokládá za historika, demokrata a civilizovaného člověka, prostě nesmí dovolit vyslovit, natož veřejně psát.
Za první tzv. sudetští, správně českoslovenští Němci, nebyli nikdy a nikde vězněni kvůli etnickému původu. ČSR nebyla Tureckem, které věznilo Armény kvůli etnickému původu, ani fašistickým reichem, který věznil kvůli etnickému původu Židy a Slovany !
Za druhé, dekrety jednoznačně stanovily, že českoslovenští Němci, i čeští a slovenští zrádci a gardisté budou potrestáni nikoli pro etnický původ, ale za vlastizradu ČSR. Všichni internovaní v táborech nejen na Blanensku, ale v celé ČSR nebyli internováni pro etnický původ, ale pro vlastizradu ČSR, ať již provedenou přihlášením se k reichu nebo dalšími zradami jako byla činnost ve fašistických organizacích apod. Jest si přečísti ústavní dekret 33, 100, 108, 12 atd. a prováděcí předpisy Ministerstva vnitra k nim z roku 1946.
Za třetí, jen z Blanenska je možno uvésti příklady vězněných českých zrádců například z internačního tábora Makkabi u Boskovic, který byl nedaleko Hodonína. To by Národní pedagogické muzeum rovněž hodnotilo jejich věznění pro etnický původ??? Nikoli, byli tam vězněni pro zradu ČSR - stejně jako českoslovenští Němci, zvaní nesprávně a tendenčně sudetští.
Navíc hodnocení vlastizrádných tzv. sudetských Němců je staví na roveň utrpení Romů nebo politických vězňů komunismu,což je zásadní historická lež. Konečně leták staví na roveň využití tábora sovětskou, rumunskou armádou - a wehrmachtem! Wehrmacht na rozdíl od osvobozeneckých armád rovněž plnil strašnou represivní funkci v okupovaných územích včetně protektorátu! Proto musí být označen za represistu rovněž!
Je neuvěřitelné, že takovou lež mohla sepsat a vytisknout k veřejnému šíření tak ctihodná instituce, jako je Národní pedagogické muzeum v Praze. Za okresní organizaci ČSBS Boskovice protestujeme proti této poplašné lži v letáku o táboře Hodonín a žádáme její odstranění z textu s omluvou čtenářům, kteří již tento text dostali. Dále je absolutně nepřípustné dávat do uvozovek odsun "státně nespolehlivého" německého obyvatelstva, když tuto státní nespolehlivost definovaly jak dekrety, tak mezinárodní dohody jako Postupimská. Takové činění popírá platnost dekretů jako platné součásti našeho státního práva.
Z těchto důvodů naše boskovická organizace žádá, aby Národní pedagogické muzeum stáhlo tento leták z oběhu a zásadně jej přepracovalo v duchu dekretů prezidenta republiky a Národního shromáždění, které jsou platnou součástí našeho ústavního pořádku. Žádáme rovněž, aby se případem zabývala Historicko dokumentační komise ÚV ČSBS a vydala stejné stanovisko, jako má k věci naše boskovická organizace.
Za OV ČSBS Boskovice Dr.Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS
Z dopisu ministru školství Marcelu Chládkovi
V Praze 11. února 2014
Vážený pane ministře,
…máme příležitost při pozváních na školní besedy poznávat úroveň znalostí studentů o slavných obdobích našich novodobých i středověkých dějin. Se znepokojením zjišťujeme, že v tomto směru jsou vědomosti a informace o naší historii mizivé a často zkreslené. Mládež je ve své většině dezorientovaná vlivem médií. Rovněž různé publikace o historii se zaměřují na hrdinství a slávu jiných národů a osob, než na hrdinství při boji za svobodu a lidství českého národa.
Nemenší roli hrají také schválené učebnice dějepisu, jež používají vyučující, líčící často osobnosti a děje neobjektivně, jakož i nedostatečná příprava učitelů, kteří sami mají jen povrchní nebo zkreslené znalosti o přednášené látce. Znepokojuje nás také naprostá neúcta mládeže ke státním symbolům. Jako příklad uvádím, že při vzpomínce na slavné parašutisty u pomníku v Technické ulici v Praze 6, přecházejí studenti bez povšimnutí a rušivě i při hymně. Podle některých pramenů mladí Češi patří k nejvíce odnárodněným z celé Evropy!
Dovolím si poznamenat, že nejde o formalitu. Podle našeho názoru jde o budoucnost a důstojnou existenci českého státu, který musí obhájit své národní zájmy, svůj význam a postavení v Evropě. To budoucí generace dokážou jen v případě, že se naučí být hrdé na svůj původ, na slavná období dějin českého národa, jehož svoboda byla vybojována předky za velikých obětí…
jsme přesvědčeni, že vyslyšíte naši prosbu a budete hledat prostředky, jak zkvalitnit výuku i v oblasti dějin českého národa. Rychlost, s jakou jste reagoval na podnět ČSBS o nevhodné Cvičebnici pro předškoláky nazvanou Naše země, nás velice potěšila. Za Vaše stanovisko děkujeme.
Pokud Vám to pracovní povinnosti dovolí, bylo by nám ctí, kdybyste přijal zástupce našeho svazu a Vlasteneckého fóra, v jehož čele také stojím, abychom Vás o naší činnosti mohli informovat osobně. Současně bychom Vám rádi předložili naše návrhy a podněty, které by mohly přispět k výraznému zlepšení výuky dějin v našich školách.
S pozdravem
Ing. Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu
Kdo skutečně vládne
EurIng Dr Bohumil Kobliha
Odpověď na otázku, kdo ve světě skutečně vládne, by měla být od devatenáctého století v nominálních demokraciích jednoduchá: „no, přece lid“. Fandím důvěře, dobrým plánům, záměrům a občanským názorům, ale věci řízení našeho života jsou komplikované. Desítky a snad stovky moudrých lidí, historiků i poctivých autorů si nad věcí lámali hlavu a zabývali a zabývají se tím jak to vše je a může být... Napsali o tom tisíce knih, počínaje událostmi starého Říma, až po dnešek. Čteme a studujeme kolik sil a tažení různým směrem ve hře o moc fakticky je. Poznání o tom, kdo prostrkal Adolfa Hitlera k moci, je moderně zajímavá suma, hodná TV a filmových pláten. Mluví se o zákulisních intrikách bankéřů, militaristických kruhů, junkerů a pravicových politiků. Jen náznakem někdy čteme o vlivu těch, co vládnou nad penězi. Nenarazil jsem zatím ale na to, že by se někdo do hloubky zabýval stále sílícím vlivem a sítí tajných služeb. Ty bezesporu ovlivňují kroky vlád a zdá se, že sami přebírají v událostech stále častěji hlavní roli inscenátorů. Dotýkat se jich je pochopitelně nebezpečné. Dle James Bonda OO7, mají přece licenci zabít! Jsme doma.
Od dvacátého století jsou bezesporu nejslavnější z těchto služeb americká CIA a sovětské KGB (nyní FSB) a k nim patřící plejáda pomocných organizací. Z nich nejdůležitější jsou ovšem ty pro sběr informací a tedy včetně odposlouchávání. Ve Velké Britanii obrovské GCHQ (Government Communication HQ) – Hlavní stan pro vládní komunikace v Chaltenhamu, je doplňkem tajných služeb MI5 a MI6. V ruském provedení FABSI je tajná odposlouchávací služba. Když si dovolíme jen nahlédnout sílu těchto organizací, musíme přijmout za samozřejmé, že politické špičky, prezidenti v dnešních demokraciích budou na nich nějak závislí. Nemůže nás tedy překvapit, že prezident USA George BUSH senior byl nejdříve prezidentem CIA a prezident Ruské federace Vladimír Putin byl členem KGB a později náčelníkem FSB. Tihle lidé na špičce tedy do morku kostí vědí všechno, co potřebují, a co se řízení států a vlády týče.
Jmenovaní státníci měli (a mají) výhodu vědět, ale ani specifické informace je nemohou ukolébat ke klidu, poněvadž všude v tajných službách jsou lidé „politicky sečtělí“ a ambiciózní, a „tajné služby“ jsou státy ve státě. Z toho co můžeme pozorovat a zaznamenávat, jako lidé zvenku, je značný pohyb šéfů v hlavním stanu CIA. V novém tisíciletí čteme jména prezidentů CIA: Robert Gates, George Tenet, který resignoval v roce 2004. Následoval Tom Ridge a Porter Gross, který resignoval 7.5.2006, patrně v rámci tvoření nové střechové organizace nad všemi tajnými službami (včetně CIA) totiž NSA (National Security Agency). NSA má koordinovat spolupráci všech špionážních a bezpečnostní složek, odnoží, agentur a kanceláří pro menší projekty, jejichž počet se tehdy blížil čtyřicítce. Jako šéf NSA byl dosazen John Negroponte, člověk údajně nesmírně schopný, leč prý dubiosního charakteru. V tomto „soustátí“ se objevil jako nový prezident CIA generál Michael Hayden (od 8.5.2006). Po něm žezlo převzal Leon Panetta (od 19.2. 2009), který v listopadu 2012 dostal ministerstvo obrany. CIA se začala stávat doménou generálů. Následoval tedy další voják stratég nových taktik v Iráku a Afganistanu, čtyřhvězdičkový US generál s kobercem medailí David Petraeus. Ten ale po mistrném manévru podplukovnice US Army reserves půvabné Pauly Broadwell, která zatoužila po generálských hvězdičkách, jak mnohý pamatuje, pro pikantnost záležitosti resignoval.
Výčet presidentů CIA, pro někoho možná nezáživný, uvádím jako doklad o pohybu sil v této nejmocnější a nejtajnější organizace světa, o které panuje množství zajímavých zkazek, jako na příklad že CIA má dvě křídla, levé a pravé, která si konkurují a jejich činnost je tak tajná, že vzájemně neví, o co jde. Od bývalého čs. vysokého důstojníka, který byl hoden důvěry náčelníka čs. tajných služeb gen. Moravce a znal běhy CIA, jsem se dozvěděl, že prý mám čárku u levého křídla. (Řekl mi také od koho…). Nechtěl jsem totiž přijmout členství v jedné důležité čs. exilové složce, kterou oni platili. Ale to vše už na štěstí odnesl čas.
Vedlejší agentury CIA zasahují také do výběru přípravy aktérů pro organizované budoucí politické děje a jako byly ty sametové i méně sametové proměny ve světě. Podagenturou IREX (International Research and Exchange Board) byli na příklad vybráni a připraveni Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Walter Komárek a další. Z vlastní praxe jsem poznal práci jedné podagentury CIA pracující pod hlavičkou maďarského miliardáře Sorose při konferenci v Kdaňsku. Ta vybírala osoby pro budoucí prezidenty.
Kdyby se zvídavý čtenář podivoval, jak byly umožněné „sametové“ akce v Evropě, která byla tak pevně v obětí sovětů, musíme si připomenout plán sovětského prezidenta Andropova, totiž „Operaci Golgota“. Podle jejího plánu vedení SSSR plánovitě pustilo, v „porozumění“ k ostatním tajnými službám, své ocelové sevření. Ovšem i to má své „háčky“, a my si je odtrpěli.
Hořejším jsme ale zvážili jen ty děje časově nejbližší.
Letošního roku byly otevřeny po šedesáti letech archivy CIA, a dozvěděli jsme se zajímavosti, jak některé politicko vojenské akce proti jiným zemím byly započaty pod přímým řízením CIA jako akt US zahraniční politiky (doslova „under direction of CIA as an act of US foreign policy“, podle BBC1 Ceefaxu z 20 srpna 2013!). V srpnu roku 1953, demokraticky zvolený(!) národní vůdce Iránu prezident Mohammed Mossadegh, byl vojenským povstáním svržen a proamerický Šach (Shah of Iran) se mohl vrátit z italského římského exilu.
To nám připomíná napjaté a dramatické doby našeho mládí, kdy 13.ledna 1953 bylo zatčeno devět vysoce uznávaných lékařů pracujících pro Kreml, z nichž šest bylo židovského původu. Byli obžalováni ze zavraždění řady vedoucích sovětských vládních činitelů včetně Josefa Stalina. Ten byl otráven a zemřel 5.3.1953. Dle obžaloby doktoři dostali k akci „objednávky“ od sionistických skupin a západních špionážních agentur. Byli ale po několika týdnech zcela proti sovětským zvyklostem propuštěni (!) s tím, že byli zatčeni omylem…Se smrtí Stalina se nicméně (pro nachlazení) svezl i čs.prezident Klement Gottwald a celé komunistické řízení věcí bylo otřeseno.
I když si všechytří dělají z „konspiračních teorii“ legraci, každý ví, že tajné služby konspirují a vládnou svými odděleními špinavých triků. K těm jistě patři zavraždění Johna Fitzgeralda Kennedyho (22.11.1963) a nemohou nepatřit knihy dalších politických vražd a inscenovaných polických povstání a vojenských převratů.
Tedy kdo skutečně vládne? Jak se dostat od lživlád zájmových skupin „nadlidí“ ke skutečné vládě občanů? Londýn,18.1. 2014
Petice na ochranu republiky
Vážený pan
Mgr. Bohumil Sobotka, předseda vlády ČR
V Praze dne 17. ledna 2014
Vážený pane předsedo vlády,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s návrhy a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.
Petr Nečas, tehdejší předseda vlády ČR, jednal v únoru 2013 v bavorském Mnichovu s Horstem Seehoferem, premiérem zemské bavorské vlády. Tomuto jednání předcházela i dřívější jednání na stejné úrovni. Před několika měsíci jsme v německém tisku četli informaci, že údajně byla mezi uvedenými premiéry uzavřena dohoda o pravidelných schůzkách, které se mají konat jednou ročně. Stejně pravidelně by se podle Seehofera měli scházet i další ministři z obou stran. I v českém tisku jsme zachytili obdobnou informaci.
Z uvedených informací vyplývají i následující otázky, připomínky a náměty:
1. Byla skutečně uzavřena dohoda o schůzkách premiérů a dalších ministrů?
Pokud ano, kdo ji uzavřel, kdo ji schválil, co obsahuje, jakou právní formu tato dohoda má a kde byla publikována?
2. Pokud byla skutečně uzavřená takováto dohoda, pak si dovolíme poukázat na skutečnost, že bavorská zemská vláda je z hlediska mezinárodního práva subjektem s omezenou, tzv. fragmentární svrchovaností. Ta se viditelně projevuje kromě dalšího tím, že v bavorské vládě není např. ministerstvo zahraničních věcí. Zahraniční záležitosti patří do výlučné působnosti Spolku, tedy Spolkové republiky Německo, a nikoliv spolkových zemí jako je např. Bavorsko.
Nevíme nic o tom, že by se např. setkávala kancléřka SRN, Angela Merkelová, s nějakým našim krajským hejtmanem, nebo že by s ním dokonce uzavřela dohodu o pravidelných ročních schůzkách. Proto by se tak nemělo stávat ani naopak.
Z hlediska mezinárodního práva jsou partnerem ústavních orgánů ČR pouze ústavní orgány SRN. Vláda ČR má z hlediska mezinárodního práva jiné postavení než zemská vláda Bavorska. Proto je, podle našeho názoru, zcela nepřijatelné institucionalizovat vztahy mezi vládou ČR a jakoukoliv zemskou vládou SRN, tedy i bavorskou, zvláště když je bavorský ministerský předseda z titulu své funkce ochráncem tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny.
Byla-li takováto dohoda skutečně uzavřena, pak, vzhledem k uvedenému, navrhujeme, aby byla považována od samého počátku za nulitní.
3. Pokud tzv. sudetoněmecká národnostní skupina má vůči ČR nějaké požadavky, pak nech je vznese obvyklou diplomatickou cestou prostřednictvím příslušných ústavních orgánů SRN, které mohou dát kdykoliv podnět k zahájení rozhovorů mezi SRN a ČR. Uplatňování požadavku sudetů prostřednictvím bavorských zemských orgánů, zejména prostřednictvím předsedy bavorské zemské vlády, jak je prokazatelné, je z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné. Jsme přesvědčeni, že jde o zcela nepřípustné a odsouzeníhodné zasahování do našich vnitřních věcí.
Proto považujeme za zbytečné a podle našeho názoru za zcela nepřijatelné, abychom institucionalizovali a dokonce i do hloubky vztahy s jakoukoliv zemí SRN, které by se měly kromě dalšího zabývat požadavky tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny. Tzv. sudetoněmecká národnostní skupina není subjektem mezinárodního práva a ani se jím stát nikdy nemůže. Neposkytujme jí proto žádná privilegia! Odsun Němců z Československa považujeme za nevratný. V těchto souvislostech dodáváme, že žádné české občanské sdružení, jak jsme informováni, se nedožaduje přímého jednání s vládou či parlamentem SRN, nebo s nějakou zemskou vládou či zemským sněmem některé ze zemí SRN. Naše občanská sdružení ctí v tomto směru normy mezinárodního práva. Tak by měly v plném rozsahu postupovat i naše ústavní orgány.
Petiční výbor: Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov
Jménem petičního výboru je oprávněn jednat: Ing. Pavel Rejf,CSc.
Z odpovědi Úřadu vlády ČR na Petici na ochranu republiky, adresované B. Sobotkovi, předsedovi vlády
Ing. Pavel Rejf,CSc.
Vážený pane inženýre,
na základě pokynu Kabinetu předsedy vlády odpovídám v souvislosti s peticí, kterou zaslal Vámi zastupovaný petiční výbor dne 17. ledna 2014 předsedovi vlády České republiky panu Bohuslavu Sobotkovi ve věci pracovní návštěvy v Bavorsku ve dnech 20. a 21. února 2013, již vykonal tehdejší předseda vlády pan Petr Nečas.
K otázce uvedené v petici bych rád uvedl, že v průběhu této návštěvy nebyla uzavřena žádná mezinárodní smlouva. Během společného jednání však bývalý předseda vlády České republiky pan Petr Nečas a ministerský předseda Svobodného státu Bavorsko pan Horst Seehofer vyjádřili zájem se v budoucnu pravidelně každoročně setkávat. Tuto skutečnost společně oznámili na následné tiskové konferenci.
Ústava Spolkové republiky Německo přisuzuje jednotlivým spolkovým zemím rozsáhlé pravomoci v řadě oblastí důležitých z hlediska přeshraniční spolupráce. Jakkoliv je tedy protějškem vlády České republiky na německé straně spolková vláda, je zájmem České republiky rozvíjet spolupráci orientovanou na konkrétní praktické otázky také s orgány německých spolkových zemí sousedících s Českou republikou. Ta skýtá významný potenciál např. z hlediska hospodářského rozvoje, navazování nových partnerství v oblasti vědy a vyspělých technologií či boje proti kriminalitě. Taková spolupráce zásadním způsob přispívá také k rozvoji vztahů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo obecně. Tento postup není v rozporu s žádnou normou mezinárodního práva a odpovídá jak praxi ostatních států, tak principům, kterými se Česká republika řídí i ve vztazích s dalšími federativními státy.
Vážený pane inženýre, vláda České republiky bude proto i v budoucnu usilovat o rozvoj spolupráce s orgány sousedních německých spolkových zemí, Svobodného státu Bavorsko a Svobodného státu Sasko, a to i prostřednictvím setkávání členů vlády České republiky s ministry zemských vlád.
S pozdravem
Martin Ayrer, ředitel Odboru tiskového a styku s veřejností
Petice na ochranu republiky 2
V Praze dne 24. února 2014
Vážený pan
Mgr. Bohumil Sobotka, předseda vlády ČR, Úřad vlády ČR
Vážený pane předsedo,
v těchto dnech jsme obdrželi odpověď na naši Petici na ochranu republiky ze dne 17. ledna 2014. Považujeme ji však za neúplnou z následujících důvodů: § 5 (3) zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním výslovně zakotvuje: „Státní orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení.“ Obsahem rozumí dikce zákona jistě celý obsah petice, nikoliv tedy pouze její část.
Pouhý porovnáním naší petice s odpovědí č.j. 568/2Q14-OPZ, z 19. února 2014,pod níž je podepsán pan Martin Ayer, ředitel Odboru tiskového a styku s veřejností, lze vidět, že odpověď Vašeho pracovníka se nezabývala celým obsahem naší petice, nýbrž pouze její částí, což je v rozporu, jak jsme přesvědčeni, s výše uvedenou citací § 5 (3) zákona.
Nadto byla jeho odpověď v některých bodech příliš obecná. Vzhledem k tomu, že na naši petici nebylo řádně odpovězeno, musíme na konkrétní nesrovnalosti nebo neúplnost odpovědi ukázat. Proto považujeme následující za Petici na ochranu republiky 2.
Zastáváme nadále stanovisko, a jsme přesvědčeni, že zcela správně, že jednotlivé země SRN mají pouze fragmentární svrchovanost, nemají např. ministerstvo zahraničních věcí V oblasti zahraniční politiky je příslušné pouze ministerstvo zahraničních věcí SRN. Do jeho působnosti, patří i problematika tzv. sudetských Němců, která je celoněmecké povahy a nikoliv pouze bavorská. Přesto bavorský ministerský předseda bez jakéhokoliv mezinárodně právního titulu vznáší vůči naší republice různé „sudetoněmecké“ požadavky.
Ve své petici jsme výslovně uvedli: „3. Pokud tzv. sudetoněmecká národnostní skupina má vůči ČR nějaké požadavky, pak nech je vznese obvyklou diplomatickou cestou prostřednictvím příslušných ústavních orgánů SRN, které mohou dát kdykoliv podnět k zahájení rozhovorů mezi SRN a ČR. Uplatňování požadavku sudetů prostřednictvím bavorských zemských orgánů, zejména prostřednictvím předsedy bavorské zemské vlády, jak je prokazatelné, je z hlediska mezinárodního práva nepřijatelné. Jsme přesvědčeni, že jde o zcela nepřípustné a odsouzeníhodné zasahování do našich vnitřních věcí.“
A právě tuto část petice Váš pracovník zcela pominul. Abychom byli zcela konkrétní a vyhnuli se další neúplnosti Vaší odpovědi, dovolíme si položit následující otázky:
1) Bude vláda ČR nebo její nějaký ministr jednat se zemskými orgány Bavorska o tzv. nárocích „sudetských“ Němců?
2) Nebo považujete požadavky sudetských Němců za záležitost celoněmeckou a naše vláda, pokud to bude nutné, bude o nich jednat pouze s ústavními činiteli SRN?
3) Považujete také podporu požadavků sudetských Němců, kterou jejich jménem vznáší na naše ústavní orgány ministerský předseda Bavorska za zasahování do vnitřních věcí ČR?
4) Pokud ano, jaké důsledky z toho hodláte vyvodit?
5) Považujete tzv. sudetoněmeckou národnostní skupinu za subjekt mezinárodního práva nebo zastáváte stanovisko, že tato skupina subjektem mezinárodního práva není?
6. Hodlá vláda ČR navázat přímá jednání s tzv. představiteli sudetoněmecké národnostní skupiny? Pokud ano, pak jaké důvody Vás k tomu vedou?
Pokud tedy ze vztahů česko-německých vyčleníme záležitosti celoněmecké povahy, které jsou v kompetenci ústavních orgánů SRN, pak považujeme samozřejmě za možné a nutné navazovat i kontakty našich ministerstev s příslušnými zemskými orgány té či oné země SRN. To dovedeme pochopit. Zároveň však soudíme, že i určité kompetence a pravomoci navazovat kontakty s územními orgány jednotlivých zemí SRN mají i naše krajské úřady a hejtmani. K takovýmto kontaktům pochopitelně již dlouhodobě dochází.
Vážený pane předsedo vlády, vzhledem k tomu, že výše uvedená odpověď Vašeho pracovníka nebyla dostatečná a nadto se některým podstatným otázkám zcela vyhnula, jsme nuceni na Vás se obrátit s touto novou peticí.
S úctou
Členové petičního výboru:
Ing. Pavel Rejf, CSc., Sluštická 16, 100 00 Praha 10
JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 – Dejvice
Jménem petičního výboru je oprávněn jednat Ing. Pavel Rejf, CSc.
Stejnopis odeslán: Prezident České republiky, Ing. Miloš Zeman, Praha-Hrad
Váleční veteráni varují - Němci učí naše děti!
Platí-li, že o budoucnosti každého národa rozhodují děti - jeho čerstvá krev a (ne)kvalita školství, učinil tak český stát opět další krok k tomu, aby Češi v dohledné době zmizeli z dějin této planety. A to tím, že dovolil, aby byli jeho předškoláci vzděláváni učebnicemi, které napsali cizinci - Němci - a vydali Číňané.
Nejde přitom jen o negativní příklad tzv. globalizace. Je logické, že němečtí autoři učebnice pro české děti (Masaryk by jen zíral, kam až to jeho potomci ani ne za pouhých 80 let „dotáhli“) toho do ní o samotné rodné vlasti malých dětí, jimž je kniha určena, dali mnohem méně, než třeba o Evropské unii. Tedy útvaru, kterému se mezi politiky a teď už i novináři stále častěji říká s ohledem na vzrůstající velmocenské plány Německa Čtvrtá říše. Shodou okolností německý prezident Gauck před několika dny otevřeně vyzval k tomu, aby svět začal s Němci více počítat a vyslovil přání, aby se sami Němci začali vojensky angažovat ve světě.
Učebnice vznikla v sídle Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Situace je natolik vážná, že se o ní začala zajímat i Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), který shromažďuje válečné veterány II. protiněmeckého a protimaďarského odboje a jejich příbuzné, k nezvykle ostrému vystoupení. Za názorem východočeských veteránů přitom stojí i vedení ČSBS.
„S něčím takovým se nelze smířit,“ tvrdí razantně předseda vlivného krajského výboru ČSBS v Hradci Králové Luboš Groh. „Náš Český svaz bojovníků za svobodu Hradec Králové důrazně protestuje a vyzývá ústřední výbor ČSBS Praha k okamžité reakci na následující problém. Žádáme okamžité stažení těchto „cvičebnic“ z oběhu a omluvu od firmy Medienprojekte z bavorského Mnichova,“ říká Groh.
Pro upřesnění - právě v tomto městě působí už celá desetiletí sídlo tzv. Sudetoněmeckého landsmančaftu, jehož představitelé se už od roku 1945, kdy byli za svou vlastizradu vůči rodné zemi odsunuti do poraženého Německa a Rakouska, snaží o revizi výsledků II. světové války.
Dovolili by Němci, aby Češi vydávali učebnice pro německé děti? Ne!
Na otázku redakce, co na učebnici pro předškoláky od pěti let vadí, Groh uvedl, že podle veteránů by publikace měla logicky u předškolních dětí zprostředkovat základní vědomosti z vlastivědy a zeměpisu. Což se ale neděje.
„Takto je to publikováno na zadní straně této cvičebnice. Všimněte si slova vlastivědy. Při listováním cvičebnicí narazíte na popis světových stran, rozdělení polokoulí, popis jednotlivých světadílů a obecné informace některých států, především tedy z EU, s jejich vlajkami a symboly. Co nás ovšem překvapilo je fakt, že o České republice obsahuje publikace jen velmi málo informací. Ty jsou navíc jen a pouze ve vztahu sousedství Německa a Rakouska. Nelíbí se nám, proč takovéto publikace, které vedou naše děti k nauce o vlastivědě, neobsahují ani základní informace o naší vlasti. Jak je vůbec možné, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dopustí, aby tyto v uvozovkách cvičebnice u nás vůbec vycházely?“ ptá se směrem k novému politickému vedení resortu školství odbojář Groh. „Dále jsme odpůrci toho, aby takovéto důležité publikace určené pro naše děti, vytvářela jakákoliv zahraniční společnost. Zejména německá. My také nepublikujeme pro německé děti podobné „cvičebnice“, německá vláda by na něco podobného od Čechů jistě také nepřistoupila,“ upozornil Groh na stále větší podřízenost České republiky vůči Německu.
Chládek: O knize nic nevím
Redakce Prvnizpravy.cz oslovila ministra školství Marcela Chládka a zeptala se, zda o tomto problému, na který upozorňují váleční veteráni něco ví.
"Na ministerstvu jsem krátce a nevím jestli je tato učebnice schválena k výuce. Přesto vyzývám válečné veterány, aby se přímo na mě s tímto problémem obrátili," řekl Marcel Chládek, ministr školství.
Otevřený dopis B. Sobotkovi, předsedovi ČSSD
Plzeň, 15. února 2014
Vážený pane předsedo,
zdravím z Plzně, která před druhou světovou válkou patřila k baštám strany, kterou Vy dnes řídíte. Vím, že tento dopis bude zkoumán v sekretariátu, přesto chci věřit, že alespoň ve svodce se zhruba dozvíte, oč Vás žádám, co mám na srdci. Již loni jsem do Lidového domu psal, ne Vám, žádal jsem vysvětlení. Bylo to krátce po sjezdu sudetských Němců v Augsburku, bohužel nedošla žádná odpověď. Píši nyní, vládu už máte, trochu jsme ovšem musel původní dotaz z loňska rozšířit.
Vím, pane premiére, že to nemá sociální demokracie nyní lehké. Zejména, když se nedosáhlo takového výsledku o volbách, co se rýsoval. Určitá část viny byla i u Vás, ale ten „puč“ v ČSSD umožnil, že se vše zahrálo mimo hříště – tom se nechci ale šířit.
Doufám, že budete souhlasit, že voliči nejsou jen stádo, které vhozením lístků je odsouzeno k zírání na další vývoj, nebo nadávání u piva v pohostinství. Moje matka byla členkou sociální demokracie, při slučování po válce si postavila hlavu a na vsi za to leccos „slízla“. Já co by kluk jsem u politického dění stál od mládí a jen politické čistky mě odvedly mimo - vyhazov z redakce a do penze co by pomocný dělník. Tedy levičák po celý svůj život.
Proto chci se zeptat, co Vás nutilo při, byť těžkém sestavení vlády, trvat na tom, aby KDU-ČSL byla v koalici. Můžete uvést mnohý argument, ale – už předem oni vzkazovali, že přece nemusí být ve vládě za každou cenu… Byl to lakmusový papírek, zkoušeli, na co si mohou dovolit jít, a ustupovalo se jim. Začalo to u postu ministra, víme, že tam je těžiště toho, co se má vydávat církvím, a zase si prosadili své. Tento vyděračský postup - malé straničky - se v plné nahotě představil ohledně lustrací. Spojil jste se s křesťanskou stranou - to chci podtrhnout! Vrah po odpykání trestu má klid, tedy po čtvrtstoletí i nevinní lidé – zahrnutí ať omylem, lajdáckostí, či falešnou snahou o vykázání horlivé činnosti – se vezou s viníky. Sám Havel to dvakrát vetoval, žel pravice vždy si vedla svou. Bělobrádek se nestydí hrozit rozpadem vlády, a ministr - kněz!, ještě to sólo zopakuje. Dobře, o těchto křesťanech víme své, ale premiér - tedy Vy – to shodí tím, že se vysloví - není to na pořadu dne, tedy v tom smyslu. Ale tím jste tedy okopírovali ODS – poslanec nemůže, ba nesmí hlasovat tak, jak mu velí rozum a svědomí, ale podle usnesení grémia, nebo vyjít ven ze sálu. To je demokracie? A to jsme na počátku vlády, v jejímž jste čele – a už Vás drží pod krkem.
Pojďme dále. Sudetoněmecké sdružení je vůči nám, naší zemi, republice, ostře vyhroceno, jejich nestoudné požadavky dobře známe. A já se vracím k té „suplice“ zaslané do Lidového domu loni. Na sněmování krajanského sdružení v Augsburku vyslala TOP09 celou delegaci, což nepřekvapuje. Kníže pán a Posselt jsou dobří přátelé. Ale – byla tam potleskem vřele přijata a jmenovitě ohlášena paní Marksová – Tominová za ČSSD i jako stínová ministryně! Tedy horlivá fanynka sudetských Němců. To Vám určitě musí být známo, máte k dispozici výkonný servis, ne já, 82 letý penzista s malým důchodem. Dalším velkým ctitelem tohoto hnutí je pan Herman, také člen vlády. O jeho snahách a činnosti se nerozepisuji, je to všeobecně známo. Čili - ve vládě máte dvě „kukaččí vejce“, sympatizující s hnutím, které chce změny. Žádá to, co odporuje všem poválečným snahám a smlouvám. Navíc stranu jim zcela oddanou - KDU-ČSL.
Když už jste měl vládu téměř hotovou, stalo se, že vypadl z vážných důvodů člen vlády. Měl jste na výběr několik typů, vyhlásil jste, že si vše promyslíte. Tvrdím, že schopnější byly ty, než jste Vy sám vybral. Opravdu to byla náhoda, že po „určitém přemítání“ jste vybral tu, která už sudetským Němcům byla zřejmá loni? Ono slovně se dá vysvětlit, pane premiére, vše, v politice slyšíme nyní frází opravdu moc a zní často hluše.
Po řadu let jsme zde v Plzni vedl Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, jsem členem ČSBS v Plzni. Ano, je možno si říci, co s nimi, většinou jsou už na věčnosti, ostatní dožívají, musím vidět realitu a budoucnost. Mýlíte se, u mnohých právě Vy a strana ztrácí. Lidé přece vidí, že i v jiných bodech programu lavírujete, potichu couváte, slevujete. Čas ukáže, jakou daň ČSSD za tuhle „svatou alianci“ zaplatí. A na závěr malou poznámku – s nástupem pana Babiše do politiky, nu zpočátku jsem byl ostražitý. Není to politický harcovník, ale drží slovo, neuhýbá a dal i Vám najevo (viz třeba náměstci), že ty manýry třeba zažité, nebude tolerovat. Je prostě chlap a nenechá se vydírat. Josef Sedlák, Plzeň
Neměli jsme rovnou nechat toho Hitlera vyhrát? Němci nás využívají jako zdroje levné pracovní síly a výrobků s nízkou přidanou hodnotou
Dušan Streit
Kapitulantství, strašení Ruskem, účelová substituce Západu Německem
Jsou lidé, kteří mají v genech zakódováno, že musí stále lézt někomu do brusele. Vůbec je nenapadne, že nemusí volit při svém rektálním alpinismu mezi trasou ruskou a trasou německou, když mají pod nosem cestu českou.
Naposled jsem si to uvědomil, když jsem narazil na článek Věslava Michalíka, politika STANu, tedy apendixu TOP 09. Už v nadpisu „Rusko navrhuje nové dělení Evropy. Kam s Českem?“ se dopouští fabulace, ne-li přímo účelové lži a z toho odvíjí úvahu, že nám nezbývá, než obětovat svou suverenitu Německu - jak sám říká - reprezentovanému byrokratickou EU.
Článek si nezaslouží, abych ho podrobně rozebíral, a mám k němu natolik principiální odpor, že jsem jej nedokázal souvisle přečíst, takže jsem v textu přeskakoval. Je to typický produkt čecháčka v jeho až masochistické malosti a submisivní kapitulantské podobě lokaje. Jediné, co nezasluhuje zpochybnění, je ztotožnění Německa a EU.
Takoví lidé straší Ruskem a věřím, že někteří to mohou myslet i upřímně. Opírají se o historii a mají kus pravdy. Ruskou cestou bych se ani já vydat nechtěl. Tady je vidět to „dvouzávitové“ myšlení těchto lidí a nepochybuji, že v jejich očích opět skončím přinejmenším jako Putinův agent.
Zajímavé a pro mě nepochopitelné je, že nemají analogické obavy - a to na základě ještě tragičtějších historických zkušeností – z Německa, které rozpoutalo už dvě světové války. Někteří jdou dokonce tak daleko, že ze druhé světové války viní masochisticky Československo, které podle nich bylo příliš ambiciózním projektem na úkor Německa. Vyskytuje se i nostalgie po Rakousko-Uhersku. Neznám jinou zemi, kde si její občané mohou dovolit takto kálet do vlastního hnízda už co do vzniku vlastního státu.
Je třeba si uvědomit, že nebýt Německa a jím vyvolané a po zásluze prohrané druhé světové války, nikdy bychom do sovětské sféry nespadli. Navíc SSSR už neexistuje, protože se rozpadl. V protikladu k tomu se Německo, jehož rozdělení mělo být navždy zárukou světového míru, znovu sjednotilo. Gorbačov, který to dopustil, byl velice krátkozraký.
Strašit rozpadlou říší a nadbíhat té, co se začíná na německém půdorysu vytvářet, to je tedy postavené na hlavu. Neměli jsme rovnou nechat toho Hitlera vyhrát? Máme kapitulovat ve věci, v níž naši otcové a dědové položili životy? A argumenty typu „podvolme se, bez naší integrace do EU hrozí v Evropě války“ jsou neskutečně cynické. My jsme snad měli o ten Mnichov a pozdější protektorát sami požádat, nemuselo by se válčit. Vždyť o nic nešlo. Němci měli vždycky pořádek a to je lepší než český bordel. A patřili bychom k Západu...
Jenže Západ nelze identifikovat s Německem. Dnes se sice jeví Německo jako demokratická země a vnitřní poměry mají k nacismu daleko. Když se ale zamyslíme, dnes celá Evropa dluží Německu. Němci šikovně poměry uvnitř EU nastavili tak, že stačí euro, ECB ve Frankfurtu a byrokraté v Bruseli, aby nemuseli harašit zbraněmi. Navíc Merkelová není žádný jestřáb. Ale až zbídačení chudých zemí v EU dostoupí úrovně, kdy krize dolehne i na Německo, může se vynořit klidně novodobý Hitler, i když v rukavičkách, jaké měli jestřábi Kohl s Genscherem. Budeme zase protektorátem, kde naše volby budou nanejvýš o podobě známek pro psy a o to, kteří z kolaborantů budou rozkrádat místní rozpočty.
Hrozí nám něco, když budeme preferovat vlastní zájmy? Jsme v NATO, takže Rusko nás jistě nenapadne. Ti budou mít problém s Ukrajinou a zejména s Krymem. Tak z koho máme mít strach? Snad ne z těch, kteří nám chtějí prostřednictvím EU vládnout?
Pak je tady ještě hospodářská politika. Rychle bychom se měli zbavit jednostranné orientace na Německo, které nás nejraději využívá jako zdroje levné pracovní síly a výrobků s nízkou přidanou hodnotou. Tím u nás fixují i nízkou životní úroveň a zároveň poslušnost. Je jasné, že klidně půjdou dál na východ, takže bychom se okamžitě měli orientovat na produkci s vysokou přidanou hodnotou a technologickou úrovní. I jako bezpečnostní faktor bychom měli posilovat obchodní vazby nejen z Ruskem, ale i s Čínou a celou skupinou BRICS, jež na rozdíl od EU skýtá předpoklady dalšího růstu. Samozřejmě bychom měli usilovat i o investice USA či Japonska. Když budeme křižovatkou obchodních zájmů, těžko budeme cílem nějaké agrese.
Euportal.cz
Mluví M. Dzingel pravdu nebo lže?
Od ledna letošního roku je Landes-Zeitung (LZ) uváděn jako list Němců v České republice. Němci jsou sdruženi v Zemském shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jeho předsedou je Martin Dzingel, který 21.1.2014 ve svém článku v LZ, přeloženého ing. J. Liškou, kromě dalšího uvedl, že u nás byla německá mateřština přes 40 let zakázaná.
Pokud má na myslí období 1948 až 1989, pak se v tom lepším případě mýlí. Mnozí z nás si pamatují, že němčina se učila na školách, např. na středních. V němčině vycházely noviny německé menšiny.
Ti, co žili v pohraničí, občas slyšeli i němčinu. Nevím nic o tom, že by byla zakázaná. Spíše zde byly velmi silné vzpomínky na válku. Válečná zvěrstva byla silně spojována s Němci. Lidé se zřejmě ostýchali mluvit německy v prostředí, kde se ještě nezapomnělo na připojení našeho pohraničí k říši a na násilnou germanizaci Čechů, kteří tam v tu dobu žili. Ti skutečně nesměli mluvit na veřejnosti česky. Sankce byly tvrdé.
Mluví tedy z pana M. Dzingla jen nevědomost nebo zlý úmysl? Mýlí se nebo lže? Hanobit republiku by neměl nikdo, ani pan M. Dzingel. Je přece občanem ČR, jak jsem přesvědčen. Myslím, že by měl proto svá slova vyjasnit nebo se omluvit.
Když si uvědomíme, že pan Dzingel ve své funkci mluví i v zahraničí, jímá mě hrůza, pokud se tak lehkovážně vyslovuje i tam. V nedávné době jsme se z Landes Zeitung dozvěděli, že zásluhou B. Posselta měli zástupci německé menšiny v ČR možnost mluvit v Evropském parlamentu ve Štrasburku o kulturním i politickém životě Němců v ČR a dokonce též uvést své žádosti.
Trochu mě mrazí z pomyšlení, že pan Dzingel, nebo někdo další z představitelů německé menšiny, tam mohl perlit obdobně. Dr. O. Tuleškov
P. Fiala, kozel zahradníkem?
Pan Petr Fiala, dřívější zemský vedoucí Panevropy na Moravě a ve své době horlivý šiřitel myšlenek velkého Otty Habsburského a B. Posselta, se obává, že zlí komunisté usilují o reinpretaci naši minulosti. Nelíbí se mu, že v názvu státního svátku 17. listopadu, který označujeme jako Den boje za svobodu a demokracii, by bylo předřazeno sousloví Mezinárodní den studentstva. A to je právě ta komunistická záludnost, odhaluje P. Fiala, současný předseda strany, který kdysi se svými souputníky vyznával panevropské vidění naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Proto mi to připadá, jako kdyby kozel tvrdil, že je dobrým zahradníkem.
Ale k věci. Chronologicky byl prvním 17. listopad 1939. I později to byli opět naši studenti, kteří průvodem z Albertova nakročili k 17. listopadu 1989. Není jistě ani zanedbatelné, že o uvedenou změnu usiluje celá řada českých vlasteneckých organizací, především Český svaz bojovníků za svobodu a Vlastenecké fórum. A návrh, který předkládají komunisté, je činěn i jménem tisíců členů těchto organizací. Ale pan Fiala to nebere na vědomí, prostě nechce. A je mu asi úplně jedno, že MDS je jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. Nebo právě proto? 17. listopad 1939 - Mezinárodní den studentstva (MDS) byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí. MDS je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17.listopadu 1939 v tehdejším tzv. protektorátu Čechy a Morava.
Masová demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, byla Němci, mezi nimiž byli i příslušníci jednotek SS, krvavě potlačena. Byl zraněn student lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček,
Jan Opletal 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu. Následné demonstrace, jež se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami. Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo dalekosáhlá rozhodnutí.
Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg,
Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci naší exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala tak zvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. J. Skalský
Panevropské vidění česko-německých vztahů
Někdy v 90. letech minulého století se matka jedné potencionální studentky na německém gymnáziu v ČR dozvěděla, že nemusí mít vůbec žádné obavy, zda maturitní vysvědčení z tohoto gymnázia bude platné bez dalšího i v republice. Vzhledem k tomu, jak se v českých zemích vše rychle poněmčuje, nebude to vůbec žádný problém, prohlásila sekretářka na této německé střední škole.
V tu dobu u nás již pracovalo Panevropské hnutí. Bylo k nám vneseno z Německa i z Rakouska. V republice však dost rychle zapustilo kořeny a šířilo se i do politických kruhů. Zasáhlo dokonce i některé tehdejší poslance. Ne jeden z nich časem prokoukl, jiní zůstali v jeho myšlenkovém objetí, či alespoň některých myšlenek, dodnes. Tyto lidi těžko můžeme identifikovat. Např. pan prof. Petr Fiala patřil dokonce k razícímu štítu Panevropy. Dnes se k ní však již veřejně nehlásí.. Podle jeho dalších skutků, budeme moci časem usuzovat, co v něm z Panevropy dosud je.
Panevropané již tehdy nebyli žádní troškaři. Dokonce pro nás sepsali i historickou publikaci „Tisíc let česko-německých vztahů“, vydanou Panevropou Praha, 1995. Podkladem tohoto vydání však byl již dotisk z. roku 1990. Když se podíváme na autory, samá na první pohled úctyhodná jména, Franz Bauer, Horst Glassl, Hans-Joachim Härtel, Franc Machálek, Ernst Nittner, Rudolf Ohlbaum, Dieter Salomon. Nemusíme patřit ani k investigativním novinářům, abychom zjistili, že autoři jsou pouze Němci. To samo o sobě by však publikaci nemělo nijak ubírat na významu, pokud by šlo o skutečné historiky. V předmluvě od prof. dr. E. Nittnera z r. 1993 se však můžeme dočíst: „ Protož byl tento náš malý svazek – i jeho český překlad – přijat vlídně a se zájmem, je třeba ho vydat znovu. Zejména také, protože falšování a překrucování společných dějin Čechů a Němců, které už nemá vůbec nic společného s vědeckou seriózností, dosáhlo mezitím nepřijatelné míry.“
Takže co se z předmluvy dovídáme? Předně, že nejde o české dějiny, ale o společné dějiny Čechů a Němců, které autoři vydávají, poněvadž dochází v nebývalé míře k falšování těchto dějin.
Hned na prvních stránkách této „přísně vědecko-historické publikace“ se můžeme dočíst, že vlastně Slované, kteří přišli do Čech, sousedky sídlili v některých místech s dříve již tam usedlými Germány. Tuto niť pak „dějiny“ sledují i dále. Němci a Češi žili v Čechách vedle sebe celá staletí, a to dokonce již od dávných dob. Dějinný exkurz P. Nečase v Mnichově v r. 2013 se asi opíral o toto nové chápání našich dějin. Nedivme se proto, že B. Posselt již dříve přišel s tvrzením, že Němci jsou druhým národem českých zemí. Jen falešní historici, kteří zavádějí česko-německé dějiny na slepou kolej, tvrdí, že tzv. sudetští Němci jsou jen obyčejnou národnostní skupinou, kontrují Němci. I dokonce právník P. Pithart se chopil péra, aby v „Podivenu“, historickém díle, který zplodil s dvěma souputníky, ukázal, jak Češi byli neschopní, jak proto museli podněty všeho druhu přebírat od Němců, aby uondaní historickým procesem je chytali alespoň za ocas. Vždyť i našim obrozencům čouhala sláma z bot!
Ale přejděme k novějším dějinám v kapitole Vyhnání sudetských Němců na s. 233 a dalších, jejímž autorem je Franz Nittner. „Vyhnání (transfer, odsun) byl v zásadě krajní mocenskopolitický důsledek myšlení pohrdajícího lidskou důstojností a základními právy v podmínkách konce války… Myšlenka vyhnání (odsunu) byla v zásadě konsekventním domyšlením národně-státní myšlenky, nikoliv výsledkem konce války…“
V r. 1950 v Praze Československo a NDR společně prohlásily, že v souladu s povinností obou vlád udržet a zabezpečit mír je provedený odsun Němců z Československé republiky nezměnitelný, spravedlivý a definitivně vyřízený.
Co na tehdejší západní Německo? Spolkový sněm prohlásil na svém zasedání z 14. července 1950: „ …pražská dohoda je neslučitelná s nezcizitelným právem člověka na domov. Německý spolkový sněm proto slavnostně vznáší protest proti vypovězení domovského práva Němců z Československa, kteří byli dáni do péče Německé spolkové republiky a konstatuje neplatnost pražské dohody…“
Tak co nám pan F. Nittner vlastně řekl? Předně, že žádný odsun se nekonal. Šlo o vyhnání sudetů. Toto vyhnání nelze spojovat s koncem války, ale s domyšlením národně-státní myšlenky. Němce jsme vyhnali tedy proto, že jsme chtěli národní stát. O žádné zradě sudetů Československa a jejich spolčení s nacistickým Německem za účelem zničení republiky, vyvraždění našeho národa a germanizaci českého prostoru tedy vůbec nešlo!
Ale i Postupimská dohoda dostala své. Jakýpak odsun Němců v zájmu zachování míru ve střední Evropě, jakýpak transfer či přesídlení, šlo o vyhnání. Postupim ať si strčí své pojmy třeba za klobouk. Jednou Němci vybrali termín vyhnání a ten se musí užívat, i kdyby čert na koze jezdil.
Divme se pak panu B. Posseltovi, že plácá páté přes deváté, když němečtí „vědci“ odhalili, jak se věci ve skutečnosti měly. Jejich perly přebírá a můžeme se domnívat že i s nadšením.
Abychom dějinám česko-německých vztahů nekřivdili. Jistě vedle vytknutých hrubých nedostatků, které ve svém souhrnu představují snahu o přepisování českých dějin na česko-německé v německém pojetí a zřejmě i falšování našich dějin, obsahuje publikace i přijatelná historická sdělení.
Kdysi jsem od jednoho historika slyšel nebo četl, přesně se již nepamatuji, že po okupaci ČSR do přepisování českých dějin se dalo i gestapo. Jejich několikastránkový výtvor měl představovat naše dějiny v kostce. Co bylo nad něj, zbytečné bylo. Češi měli být přece porobeným národem, který v několika letech po vítězné válce, samozřejmě pro Německo vítězné, se měl stejně rychle rozplynout v germánském moři.
Myslím si, že výše uvedená, přece jen rozdílná díla, nelze srovnávat. Páni profesoři jistě píši mnohem a mnohem kvalifikovaněji než gestapáci. Jinak o nich smýšlet by bylo urážkou. A to bych si ani ve snu nedovolil. Přesto však musím říci, že mají společnou snahu podstrčit našemu národu dějiny, které v minulosti ani nežil. Vzít nám tedy naše skutečné dějiny a nahradit je jinými. Dr. O. Tuleškov
69 let po válce a Německo je zase na koni. Místo Hitlera má Brusel a chce do světa vysílat své vojáky
František Matějka
„Německu se vyplatí investovat do evropské spolupráce a do světového řádu. Nemůžeme doufat, že se nás nijak nedotknou konflikty ve světě. Ale pokud se budeme podílet na jejich řešení, můžeme přinejmenším částečně utvářet budoucnost světa,“ prohlásil před pár dny německý prezident Gauck. Adolf Hitler to shrnul jinými slovy, ale se stejným cílem: „Být vůdcem znamená být schopný hýbat masami.“ „Hranice států tvoří lidé a lidé je taky mění. Svědčí to pouze o síle dobyvatelů a slabosti poražených, a jedině v této síle je právo.“ „Svět je jako putovní pohár. Získává ho ten nejsilnější.“
V roce 2012 uveřejnil německý server Spiegel článek, který se zabýval postavením Německa v Evropské unii a eurozóně. Mimo jiné uvedl, že „sousední země možná trpí, ale naše ekonomika ze současné krize eura vlastně těží. Krize sice možná zpomalila růst, zároveň však Německu umožnila ze stávající situace těžit na úkor dalších zemí.“ Oproti jiným státům Unie v Německu klesá nezaměstnanost a roste objem obchodů. Německo je ve své podstatě jediné, které v důsledku integračních snah opravdu profituje z existence Evropské unie a všech jejích regulací a nařízení, z nichž většina vzniká právě v Berlíně jako součást snah o ochranu vlastních zájmů. Nejlépe je vidět hospodářský vývoj na porovnání exportu a importu. Zatímco vývoz německých výrobků dlouhodobě, s drobnými výkyvy, roste, objem importu tento vývoj ani zdaleka nekopíruje. Přibližně 60% vývozu je přitom do zemí, které zatím nejsou členy eurozóny, přičemž s každým dalším státem, platícím eurem, se objem vývozu zvětšuje, zatímco objem dovozu stagnuje nebo roste nepoměrně pomaleji.
Německo potřebuje ke svému dalšímu vlastnímu rozvoji totéž, co potřebovalo před druhou světovou válkou. Rozšíření územního vlivu, nalinkování stejných pravidel, zavedení společné měny, lidské zdroje, a skrze toto všechno následně ekonomické obsazení podniků v získaných lokalitách. Německo prostě vždy bylo, je a bude pro Němce malé. Věděl to Adolf Hitler, ví to velmi dobře Angela Merkelová, a pozadu zjevně nezůstává ani prezident Gauck, když přichází 69 let po válce se slovy, za kterými je podle mě schováno více nebezpečí pro Evropu, než je v současné době přisuzováno Rusku, pokud jde například o Ukrajinu. Jeho slova „je třeba se proto ptát, co můžeme udělat pro stabilizaci našeho sousedství, ať už na východě nebo v Africe,“ nebo „princip státní suverenity a zásada nevměšování nesmí vést k tomu, že násilnické režimy budou nedotknutelné,“ by měly být varovným signálem pro ostatní státy nejen v Evropě, stejně jako například v době zrodu Mnichovské dohody. O té se také, stejně jako při dnešním lezení Berlínu do zadku skrze Brusel, politici domnívali, že Německo zastaví.
Gauck tvrdí, že Německo dokázalo využít důvěru, kterou dostalo od mezinárodního společenství po druhé světové válce, a stalo se bohatou, otevřenou zemí, která dbá na práva svých občanů, a že se Němci za uplynulá desetiletí změnili a vzdali se touhy po dominanci. Ne, nešlo o získání důvěry, ale o ztrátu paměti. Němci se v žádném případě touhy po dominanci nevzdali. Jediný rozdíl mezi nedávnou historií a současností je v tom, že zvolili jinou cestu ke stejnému cíli, když zjistili, že je snadnější ovládnout Evropu ekonomicky, než při užití vojenské síly.
Ne nadarmo je právě Německo se svou dosaženou unijní silou jedním z iniciátorů vzniku armády EU a aktivním zastáncem a prosazovatelem zásahů europolicie Eurogendfor v ulicích ostatních států Unie proti odpůrcům další integrace. Slova prezidenta Gaucka na 50. ročníku mnichovské bezpečnostní konference o tom, že „se Německu vyplatí investovat do evropské spolupráce a do světového řádu“, kombinovaná ve stejném projevu se slovy o připravenosti Berlína podporovat řešení krizí ve světě a v některých případech dokonce i vysílání německých vojáků „tam, kam je třeba“, se stávají podle mě jedním z největších ohrožení zbytků státních suverenit a skutečných svobod na starém kontinentu. Euportal.cz
Jak znečištěný je pramen evropské integrace? Nacisté a jednotná Evropa
Hynek Fajmon
...Dle autora je po celá 90. léta veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu. Motivací tohoto procesu je neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni. Západoevropští politikové nejsou schopni narůstající deficity řešit na této rovině, a proto se pokoušejí problém přesunout na úroveň evropskou, kde cítí menší odpor. Na ní totiž vzhledem k demokratickému deficitu celého projektu nelze jakýkoli účinný odpor téměř vůbec zorganizovat. Laughland věci pojmenovává tvrdě a nekompromisně: "všichni západní lídři jsou dnes v zajetí staré brežněvovské doktríny omezené suverenity". (s. 17)
Druhá kapitola nazvaná "Fašisté a federalisté" je uvozena citátem Josepha Goebbelse z roku 1940, ve kterém říká: "Jsem přesvědčen, že za padesát let již lidé nebudou uvažovat z hlediska zemí." Na protější straně je přetištěna obdobně dech beroucí fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo "La Waffen SS combat pour l´Europe" (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor v této kapitole upozorňuje na několik přehlížených nebo špatně interpretovaných skutečností z historie fašismu a nacismu. První z nich je jejich opovrhování koncepcí národního státu a druhou je snaha podřídit peníze politickým potřebám. Velmi důkladně se věnuje rovněž nacistické posedlosti moderní technologií, která údajně "zkracuje vzdálenosti" mezi lidmi, státy a kontinenty. Právě rozmach moderní technologie je přitom použit jako jeden z hlavních argumentů proti liberálnímu řádu postavenému na suverenitě národních států. Nacisté a jejich myšlenkoví spojenci proti tomu staví koncepci říše a velkoprostorového hospodářství.
Velmi zajímavé jsou pasáže věnované ideovým základům personalismu a vichystického režimu. Za zmínku rovněž stojí pasáž věnovaná předválečnému a válečnému působení dvou hlavních otců evropské integrace R. Schumana a J. Monneta. Pro českého čtenáře budou mimořádně zajímavé informace o vztahu R. Schumana k Československu. Laughland na toto téma píše: "Roku 1938 sehrál Schuman významnou roli v souvislosti s Mnichovskou dohodou. V článku v listu Le Lorrain z 11. září 1938 podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii a že proto bude lépe, když mu nebude poskytnuta záminka." (s. 87) O dalších aktivitách "otce zakladatele" a jeho kolegy J. Monneta si mohou udělat obrázek sami čtenáři. Autor své hodnocení shrnuje do věty: "Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti." (s. 89) Třetí kapitola "Kdo drží střed" je uvozena citátem Immanuela Kanta a fotografiemi kardinála Richelieua a Karla Haushofera. Zatímco druhá kapitola je věnována myšlenkám, kapitola třetí se věnuje moci a jejímu uplatňování v evropských dějinách. Richelieu a Haushofer nejsou na začátku kapitoly vyobrazeni náhodně. Oba totiž symbolizují přesně definovaný postoj k mocenskému uspořádání Evropy. Richelieu zde zastupuje stoupence rovnováhy moci a Haushofer stoupence evropské imperiální ideje. Autor zde nejprve ukazuje historické kořeny konceptu národního státu a politiky rovnováhy moci a poté podrobně popisuje různé historické fáze německé reakce na spontánně vzniklé evropské uspořádání. Geopolitický problém Německa je již několik století stejný. Němci jsou v centru kontinentu a každá jejich expanze narážela na odpor sousedních evropských mocností. Všechny ostatní evropské mocnosti měly možnost expandovat do neevropského prostoru: Británie po celém světě, Francie hlavně v Africe, Španělsko a Portugalsko do Latinské Ameriky, Rusko do Asie a Rakousko expandovalo do území obsazených předtím Turky. Německo takovou možnost nemělo, protože v jeho okolí se žádný volný prostor nenacházel a expanze na moři vyžadovala finanční a politickou podporu silného státu. Ten však Německu až do roku 1871 scházel. Z tohoto důvodu se německé politické myšlení odjakživa zabývá otázkou: "Jak uniknout z tohoto nevýhodného postavení?" Němci mají pro toto své postavení v Evropě dokonce příslušný termín "mittelage".
Problém Pruska a později Německa zformuloval jako první "velký kurfiřt Fridrich Vilém, který ve své politické závěti radil svým nástupcům, aby nezavdali nepřátelům Pruska záminku k protipruské koalici. Ve stejném duchu varoval své nástupce i Fridrich I. v r. 1705. Cílem pruské politiky musí být ,udržovat válku a neklid co nejdál'." (s. 107) Rostoucí moc Pruska však přinášela rostoucí teritoriální expanzi a problém "mittelage" se tak stále více prohluboval. Čím mocnější Prusko/Německo bylo, tím větší obavy vznikaly u sousedních mocností. Laughland uvádí příklady z 18. a 19. století a svou analýzu dovádí až na konec 20. století. Mimořádnou pozornost přitom věnuje sjednocení Německa dosaženého nejen skvělou Bismarckovou politikou, ale především díky hospodářskému sjednocení založenému na Celním spolku z roku 1834. Historie Celního spolku je dle Laughlanda důležitá pro pochopení německého postupu uvnitř EU. Autor zde vidí paralely téměř na každém kroku. Minimálně v jednom ohledu má přitom pravdu. Celní spolek i EU byly založeny z tzv. hospodářských důvodů, ale výsledkem obou procesů je politická integrace a v konečném důsledku posílení Německa.
Otázka v názvu kapitoly "Kdo drží střed" tedy směřuje k samé podstatě mocenského uspořádání Evropy. Dle autora se v evropských dějinách minimálně v posledních deseti stoletích střídají období rovnováhy moci zajišťované periferními mocnostmi s obdobími snah o hegemonii imperiálního středu. Jedním z těchto pokusů byl i Hitlerův plán vybudování "Třetí říše". Laughland věnuje značnou pozornost argumentaci K. Haushofera. Tento významný geopolitik silně ovlivňoval intelektuální život hitlerovského Německa. Jeho otevřeně deklarovaným cílem bylo vytvořit "společnou evropskou ideu a smysl" (s. 129) Tohoto cíle mělo být dosaženo omezením národní suverenity a jejím podřízením "společnému dobru Evropy". (s. 129) Zatím posledním pokusem o zorganizování Evropy z německého středu je projekt "tvrdého jádra", který vznikl v roce 1994 v táboře CDU/CSU pod vedením K. Lammerse a W. Schäubleho. Za celoněmecký projekt jej můžeme označit z toho důvodu, že G. Schröder a J. Fischer se k této představě bezvýhradně přidali. Laughland o této koncepci, která se nyní víceméně realizuje, píše: "Pevné jádro je tedy nástrojem, který Německu umožní, aby se vymanilo ze současných omezení evropského práva a institucí (a z vet uvalovaných jinými státy) a aby namísto toho utvářelo evropské instituce k obrazu svému." (s. 154)
Čtvrtá kapitola "Evropská ideologie" je uvozena citátem Edmunda Burka "My jsme se naučili hovořit pouze primitivním jazykem práva a ne zmateným žargonem jejich babylonských kazatelen" a obrazem Lorenzottiho alegorie Dobré vlády. V jistém smyslu se zde jedná o jádro Laughlandovy argumentace. V této kapitole totiž podrobuje kritickému zkoumání všechna obvyklá evropská klišé, která v poslední době slýcháme téměř každý den. Nemá smysl citovat všechna tato klišé a popisovat způsob, kterým Laughland vyvrací často používanou argumentaci. Snad postačí říci, že autor shromáždil desítky citátů klíčových politických postav z celé Evropy a ze všech politických táborů. Mnohé vypovídají o těch, kteří je pronesli, více, než by si autoři možná sami přáli. Jako například citát z francouzské učebnice o Evropské unii, podle něhož "liberalismus byl a zůstává hlavním zdrojem slabosti Společenství." (s. 166) Zdaleka největší význam však má Laughlandova filipika proti útoku na koncept suverenity. Evropská ideologie je založena na implicitním odmítnutí koncepce národního státu a jeho suverenity. Evropa založená na paralelní existenci národních států je dle eurofederalistů nutně nestabilní a směřuje k válce. Právě proto je dle jejich soudu nutná evropská integrace, která změní "anarchii národních států" v harmonické soužití.
Názor, že příčinou evropských válek a zvláště dvou světových válek bylo uplatnění suverenity národních států, má dvě důležité konsekvence. První spočívá v tom, že úplně zbavuje Německo jakékoli zodpovědnosti za tyto války, protože přece byly nevyhnutelné. Druhá tkví v tom, že poskytuje zdůvodnění pro integrační projekt, který je opět především v zájmu Německa. Úplným dovršením německé evropské ideologie je potom vyjádření H. Kohla, že "evropská integrace je otázkou války a míru v Evropě".
Pátá kapitola má název "Jde o peníze" a je uvozena citátem Aristotela "proto všechno musí mít svou cenu: vždyť tak bude vždy možná výměna, a když tato, bude možné i společenství". Na protější straně nalezneme fotografii tzv. asignátu, který byl papírovou měnou revoluční Francie. V této kapitole autor rozebírá nejdůležitější současný projekt evropské integrace, kterým je zavedení společné měny. Autor na toto téma říká: "Neexistuje žádný evropský Garibaldi či Bismarck, který by otevřeně vyhlašoval úmysl vytvoření nového státu. Existuje pouze technokratický plán, podle něhož má být potají, zadními vrátky zavedena politická unie vytvořením Evropské centrální banky a náhradou národních měn novou, ústředně řízenou evropskou měnou. Jinak řečeno Evropa stojí před návrhem, aby vytvořila aparát státní (nebo nadstátní) moci, aniž by tato moc byla vykonávána strukturami, jejichž autorita by byla založena na politicky legitimní ústavě." (s. 213) Poté se Laughland obsáhle věnuje historii západního finančního systému. Tato kapitola je velmi přínosná především v tom, že boří mýty o papírových penězích, nezávislých centrálních bankách a dalších současných "posvátných" institucích. Autor obhajuje zlatý standard, který fungoval v klasické podobě až do roku 1914. Tento systém dle Laughlanda přinášel dlouhodobou cenovou stabilitu a podporoval rozvoj svobodného obchodu v celosvětovém měřítku. S tím ostře kontrastuje cenová nestabilita, která nastala po 1. světové válce a trvá dodnes. Tento vývoj dobře dokumentuje tabulka světové inflace od roku 1661 do současnosti otištěná na straně 228. Nepřekvapuje proto, že se autor staví k projektu jednotné evropské měny kriticky. V poslední části této kapitoly navrhuje alternativní řešení pro projekt společné evropské měny, který by v konečných důsledcích vedl k obnovení systému zlatého standardu.
Šestá kapitola nazvaná "Nový světový řád" je uvozena citátem Strobe Talbotta, náměstka ministra zahraničí USA za prezidenta Clintona, "Vsadil bych se, že v příštích sto letech dnešní národy zastarají. Všechny státu budou uznávat jedinou globální autoritu". Na protější straně je otištěna výmluvná fotografie Jevgenije Primakova a Javiera Solany ze summitu NATO, který se konal v roce 1996 v Berlíně. V této kapitole autor analyzuje charakter nového světového řádu, který se vytvořil v průběhu 90. let 20. století. Tvrdí, dle mého soudu správně, že evropská integrace je součástí ještě rozsáhlejší koncepce tzv. globalizace.
"Ideologicky čerpá globalismus často ze stejných idejí jako evropská integrace. Zvláště patrná je jeho nedůvěra k politice a víra v řízení shora." (s. 257) Nový světový řád, který se nyní tvoří, je charakterizován radikálním rozchodem s dosavadním systémem založeným na státní suverenitě. Důkazem rozkladu tohoto systému je dle Laughlanda především válka proti Jugoslávii z jara 1999, ale také postupný růst moci mezinárodních organizací, jako je například OBSE. Podstatou nového světového řádu je opuštění principu státní suverenity a jeho nahrazení aktivistickým prosazováním lidských práv vojenskými prostředky, které je přítomno v projevu téměř všech klíčových politických postav Západu. "Transformovali tak NATO z obranné aliance, jejíž moc byla zaměřena proti vnějšímu útočníkovi, v pravý opak - v útočníka. Jejich čin byl flagrantním porušením zakládající listiny NATO, v níž je stanoveno, že vojenské akce lze podnikat pouze v případě útoku na některý z členských států aliance, a dokonce i pak pouze v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Válka proti Jugoslávii nesplnila ani jednu z těchto podmínek, a proto zničila základ mezinárodního řádu, jak byl chápán více méně od vestfálského míru z roku 1648. … Mnozí komentátoři se pošklebovali zdánlivé nedůslednosti starých levičáků, kteří podpořili tak nestoudnou ukázku americké moci. Ve skutečnosti se tito levičáci ani v nejmenším nezměnili. Jugoslávská válka byla nejdokonalejším naplněním jejich nejhlubšího internacionalistického přesvědčení. A podobně jako bitva na Kosově poli v roce 1389 představovala i jugoslávská válka roku 1999 krutou porážku Západu a jeho principů." (s. 280-281)
Konečně poslední kapitola "Kontinent v úpadku" shrnuje celkový autorův pesimismus ohledně současného stavu a perspektiv Evropy. Velmi aktuální jsou jeho následující slova: "Lidé, kteří se stavějí proti evropské integraci, jsou často obviňováni z pouhé negace, z toho, že nepřicházejí s pozitivními alternativami k navrhovanému evropskému plánu. Toto obvinění je do jisté míry past: její formulace přímo volá po otázce: ,A měl by vůbec být nějaký plán?' … Zajisté může existovat ten či onen projekt, který mohou evropské státy společně uskutečňovat. Tato samozřejmá pravda se však nijak nedotýká otázky evropské integrace. Jednou z jejích základních intelektuálních chyb je zaměňování spolupráce mezi státy s jejich politickou integrací a obhajování integrace ve jménu spolupráce." (s. 286)
Co tedy autor nabízí? Odpověď na tuto otázku je obsažena v posledním odstavci jeho knihy: ",Plánem' by tedy měla být věrnost principům svobodné společnosti. Není to snadné. Ale lidský život je nestabilní a nejistý. Pouze právo, demokracie a zdravé peníze umožňují, aby se přirozená nejistota stala srozumitelnou, aby stimulovala." (s. 289)
Co říci závěrem? Laughlandova kniha je skvělým příspěvkem do české debaty o evropské integraci. Dosavadní mělkost naší debaty může být pozorným čtením této knihy postupně odstraněna. Poděkování proto patří jak vydavatelství Prostor, které knihu v kvalitním provedení vydalo, tak i Miloši Caldovi, který poměrně složitý text velmi dobře přeložil. Z knihy Znečištěný pramen, Euportal.cz
Proč máme tolik českých novinářů proněmecky píšících?
Brzy po Mnichovu si Joseph Goebbels zapsal do svého deníku: „Hodláme v Česku vybudovat německý tisk. To stojí hodně peněz, ale jednou to bude k velkému užitku.“
O necelé dva roky později Goebbels usoudil, že česky psaný tisk by německým zájmům mohl přinést větší užitek než tisk německý: „Vyzývám vás,“ prohlásil k českým novinářům, „abyste v tomto smyslu mluvili k českému lidu. Kdybychom tak činili my, český lid by nám nevěřil…“ (Čelovský B., Konec českého tisku, str. 97)
Goebbels již tehdy pochopil, že česky psaný proněmecký tisk může být užitečnější, než tisk německý. Proto máme v některých redakcích tolik germanofilů, z nichž někteří o sobě ještě prohlašují, že jsou českými vlastenci. Skutečný Němec je mezi nimi jen zcela ojedinělou výjimkou. Goebblsovo sémě vzešlo a roste. Jeho květy zla však odmítáme!
Hned po listopadu 1989 nás začali ohlupovat
Stačí připomenout takovou „maličkost“, jako že polistopadový režim poprvé v naší novodobé historii jmenoval ministrem školství katolického kněze Piťhu, který před svým jmenováním veřejnosti nikdy neprozradil svůj kněžský stav (a prozradil to na něho někdo jiný), neboť jeho stav měl české veřejnosti zůstat utajen, aby nebyla varována a nezbystřila včas pozornost. Ne náhodou ministerstvo školství dalo za jeho ministrování svoje doporučení k používání učebnice dějepisu „Dějiny zemí Koruny české“, kde se to hemží takovými perlami jako že „doba vlády Franze Josefa byla zlatým věkem českého národa, o legiích ani nemluvě. Jiným článkem tohoto řetězu je i propagace a doporučování dalšího katolického kněze a člena jezuitského (?) řádu, na příštího prezidenta – a to v národě, v němž jen malá menšina obyvatelstva žije náboženským životem katolické církve. A mohli bychom mluvit o dalších takových článcích: o snaze vnutit Praze a českému národu obnovu Mariánského sloupu, který byl v Praze postaven na oslavu výročí vítězství katolické strany a Habsburků v třicetileté válce, které vedlo ke ztrátě české samostatnosti. Ale patří do toho řetězu i ochota některých svatováclavsky orientovaných našich politických kruhů problematizovat platnost těch dekretů prezidenta Beneše, které se týkají odsunu, zabavení majetku a zbavení občanství provinivších se Němců a Maďarů. Patří sem i organizování takových akcí, jako bylo „Smíření“. A je třeba si povšimnout i skutečností, že jsou to především provozovatelé a obnovovatelé „svatováclavské tradice“, kdo mlčí k tvrzením, jež stále znovu slyšíme především od odsunutých bývalých českých Němců a jejich politických přátel a spojenců, totiž že vznik Československé republiky (ale i dalších nových států), po porážce mnohonárodních centrálních mocností v roce 1918, byla chyba. A ne pouze chyba, nýbrž dokonce potrat, „missgeburt“, jak tomu říkají Němci, kteří se nechtějí smířit s výsledky dvou světových válek, které začali a prohráli. Ing. Dalibor Plichta
Česko-německý fond budoucnosti a české vlastenecké organizace
„Chr. Rühmkorf: Německo-český fond budoucnosti odsouhlasil 141 nových partnerských projektů.Správní rada pro partnerské projekty povolila ve 4. čtvrtletí 2013 vynaložit 855 500 euro na projekty z oblasti kultury.Jenom renovace památných staveb je v hodnotě 273 000 euro…“ LZ, 10.12.2013, str. 6 přílohy Fórum.
Česko-německý fond budoucnosti (ČNFB) vznikl po vyhlášení Česko-německé deklarace z r. 1997 na základě rozhodnutí České republiky a Německa. Byl založen podle českého práva jako nadační fond se sídlem v Praze, jehož nadační jmění činilo téměř 85 milionů euro Původně měl vyvíjet činnost po dobu 10 let, ale v r. 2007 vlády obou států rozhodly o prodloužení jeho činnosti o dalších 10 let a daly mu do vínku přibližně 18 milionů euro pro podporu dalších společných projektů.
Odpovědným orgánem fondu je správní rada (SR). Zastupuje Fond budoucnosti navenek i vůči vládám obou států. Její čtyři čeští a čtyři němečtí členové jsou na dobu dvou let jmenováni ministrem zahraničí příslušného státu a jejich funkce je čestná. Každé čtvrtletí projednává SR na svém zasedání všechny žádosti o podporu projektů a rozhoduje o poskytování finančních prostředků na jejich realizaci.
SR je tedy orgánem, který by se měl těšit pozornosti také českých vlasteneckých organizací, a to všech bez ohledu na to, zda jsou členy Vlasteneckého fóra či nikoliv. Doposud tomu tak nebylo, i když každá z těchto organizací během kratšího či delšího času realizovala vlastní projekty, z nichž jistě některé, svým přeshraničním dosahem, by mohly být alespoň částečně financovány ČNFB. Vzhledem k tomu, že velký nedostatek finančních prostředků limituje činnost vlasteneckých organizací, lze částečně a dočasně vidět řešení i v získávání peněz z prostředků fondu, samozřejmě za podmínek jím stanovených.
A právě v souvislosti s tímto, bychom měli věnovat pozornost nejen ČNFB, ale také správní radě fondu, jejímu složení. Funkční období SR bylo vymezeno na léta 2012/2013, tedy na příští dva roky má ministr zahraničních věcí ČR jmenovat čtyři české členy nové správní rady.
Pokud se podíváme na dosavadní členy SR a srovnáme je s německými, můžeme vidět, samozřejmě jen z vnějšího letmého pohledu, jisté kvalifikační i jiné nesrovnalosti. Němečtí členové SR mají zřejmě vyšší politickou kvalifikaci, jsou současní či bývalí poslanci zemských sněmů, Spolkového sněmu a dokonce i Evropského parlamentu. Je zajímavé, že dva z nich jsou předsedy složek sudetoněmeckého landsmanšaftu, Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde, jeden je pak předsedou Skupiny vyhnanců, uprchlíků a vysídlenců frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu.
A právě jejich blízký vztah k tzv. vyhnancům a jejich organizacím je pro nás jen obtížně přijatelný, možná až nepřijatelný, a to proto, že obdobné vztahy českých zástupců k českým protějškům landsmanšaftu neexistují. Dokonce česká předsedkyně SR, Kristina Larischová, byla v době, kdy vykonávala uvedenou funkci, vědeckou pracovníci pražské kanceláře Friedrich Ebert Stiftung. V takovém postavení žádný německý člen SR nebyl, nevykonával totiž žádnou funkci v nějaké české nadaci.
Otevřeně si musíme říci, že za německou stranu nebyl ve SR žádný antinacista či kritik landsmanšaftů, které mají nacistické kořeny, jak lze jednoznačně odvodit ze jmen signatářů té či oné německé zakládací charty.
Z uvedených hledisek je kvalifikace německých členů SR zcela rozdílná od kvalifikace českých členů. Jsme přesvědčeni, že tato nevyváženost nás poškozuje a proto napříště by již čeští zástupci měli svým vztahem k českým vlasteneckým organizacím, zejména k ČSBS a Vlasteneckému fóru, přiměřeně vyvažovat spolkovou orientaci německých členů. Proto jsem přesvědčen, pokud uvedená kvalifikace německých členů SP se zásadně nezmění, že by ve SR měl být zastoupen jeden člen ČSBS a jeden člen Vlasteneckého fóra.
V tomto smyslu bychom měli urychleně kontaktovat ministra zahraničních věcí ČR a pokud české členy SR dosud nejmenoval, okamžitě podat naše návrhy. Není to žádný problém, vytipovat 3-4 kvalifikované lidi, z nichž dva by mohli být ministrem jmenováni. Chceme věřit, že ministr dr. L. Zaorálek bude pozornější k českým národním a státním zájmům, než byl K. Schwarzenberg, který se netajil tím, že se necítí být Čechem ale Böhmem. Složení SR, tak nevýhodné pro nás, myslím, že můžeme říci, že bylo dokonce diskriminační, musí být již nyní změněno, pokud již čeští členové SR nebyli jmenováni.
Pláč nad tím, jak proněmecké, prosudetoněmecké zájmy jsou SR upřednostňovány nad českými, pak s největší pravděpodobností ustane. Pokud by k nějakému excesu přesto došlo, pak čeští členové, kteří by jej ve SR napadali a neuspěli, by vzniklé problémy nejen mohli, ale měli by i povinnost ventilovat na veřejnosti.
Dá se i uvážit, v případě pro nás těžko přijatelných německých členů SR, zda bychom se měli případně písemně obrátit na německého ministra zahraničních věcí či dokonce na kancléřku A. Merkelovou. V Německu nejsou jen příznivci nebo členové landsmanšaftů, ale i lidé, kteří kriticky vnímají jejich činnost a současně se věnují i otázkám německo-českých vztahů. Nebuďme lhostejní ani k tomuto problému!
O své pozice, ať již jsou kdekoliv, se musíme naučit hlásit a bojovat za ně a případně si je i vybojovat. Nic není zadarmo! Ale abychom o něco mohli vůbec usilovat, musíme mít alespoň základní znalosti nejen o politice vůbec, ale také o její institucionalizované podobě a o možnostech naše zájmy uplatňovat. Čiňme tak společně, buďme důslední! Žádné velké vítězství bez každodenní drobné a vytrvalé práce nelze dosáhnout!! Dr. O. Tuleškov
Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze
Nám. Hrdinů 1300/11
140 65 Praha 4
V Praze dne 12. ledna 2014
Věc: Podnět k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů či jiného protiprávního jednání
Na internetu jsem se seznámil se zněním stanov (příloha č.1), které vypracovali pánové Wolfgang Habrmann, Lubník 59, 563 01 Lanškroun, Tomáš Pecina, Slezská 56, 120 00 Praha 2, Jan Šinágl, Bratří Nejedlých 335, 267 53 Žebrák. Sídlo spolku, jak uvádějí stanovy, je: Bratří Nejedlých 335, 267 53 Žebrák. Jmenovaní se prohlásili za přípravný výbor Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení (dále jen SKSČMS), a 7.8.2009 požádali Ministerstvo vnitra ČR o jeho registraci.
V rámci řízení o registraci zamýšleného občanského sdružení dospělo ministerstvo na základě posouzení předložených stanov k závěru, že v daném případě jsou dány důvody pro odmítnutí registrace. Rozhodnutím ministerstva ze dne 24. 8. 2009 byla proto registrace jmenovaného občanského sdružení odmítnuta podle § 8 odst. 1 písmo c) zákona č. 83/1990 Sb. (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb.") a následně rozhodnutími ministerstva ze dne 28. 6. 2011 a ze dne 18. 2. 2013.
Dle názoru ministerstva nelze podání návrhu na registraci občanského sdružení s názvem SKSČMS hodnotit jinak, než jako zneužití práva, které plně odůvodňuje nezbytnost zásahu do výkonu sdružovacího práva. Ministerstvo má nadále za to, že v daném případě jde o zásah legitimní, mající oporou v zákoně, opodstatněný a nezbytný.
Za stavu, kdy registrace SKSČMS nebyla ministerstvem provedena, mohly sdružené osoby působit pouze jako neformální uskupení mimo právní režim (příloha č.2) Takto se tedy vyjádřilo MV ČR, jehož rozhodnutí měli pánové tvořící přípravný výbor k dispozici.
Přesto však výše jmenovaní provozovali web pod názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ještě někdy na přelomu října a listopadu 2013.
Na webu uveřejňovali texty dokonce i programového charakteru. Např. jde o dokument z června 2011, v kterém SKSČMS představilo projekt, v jehož rámci hodlalo postavit na 30 – 40 místech po celé České republice pomníky, označující místa, kde se odehrály největší poválečné masakry sudetoněmeckého obyvatelstva. Pomníky měly připomenout násilné činy, o kterých se celých 65 let nemluvilo. Každý pomník by měl být opatřen pamětní deskou, uvádějící základní údaje o dané události. Nápisy se rovněž zmíní o tzv. amnestijním zákoně z r. 1946, jimiž byly tyto zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu označeny za souladné s právem a jejich pachatelům tak byla zajištěna doživotní beztrestnost.
Samotný pomník měl být dílem moderního umění, jež s pietou a důstojně označí místa největších obětí na životech. Spolek hodlá stavět pomníky na pozemcích ve svém vlastnictví, takže nebude muset hledat kompromisy ani ohledně jejich provedení, ani pokud jde o znění nápisů.
Tohle je pro nás priorita, říká Tomáš Pecina, člen předsednictva sdružení: „Uráží nás, jaká deska byla umístěna třeba na postoloprtském hřbitově. Zcela neadresní, věnovaná jakýmsi anonymním obětem poválečného násilí. Kdo nezná podrobnosti toho, co se stalo, nedozví se, ani kolik lidí bylo v Postoloprtech násilně usmrceno, ani kdo byli jejich vrahové. Přitom oběťmi byli Němci, stovky naprosto nevinných lidí, jejichž vrahy byli Češi a všechny tyto vraždy pak byly zákonem amnestovány. To je potřeba jasně říci. Pravdu o poválečné genocidě sudetoněmeckého obyvatelstva nelze zamlčovat“.
Kdy budou jednotlivé pomníky instalovány, není zatím jasné. Záleží na tom, jak rychle se podaří shromáždit potřebné finanční prostředky a také na dalším vývoji sporu s ministerstvem vnitra, které spolek stále odmítá registrovat a dovolává se nedotknutelnosti tzv. Benešových dekretů. Výtvarný návrh provedení pomníků, na němž participuje jedna z předních českých uměleckých skupin, by však sdružení chtělo představit v dohledné době. Jistě bude vyhlášená veřejná sbírka a započne se s realizací pomníků v jednotlivých oblastech. Zvláštní pozornost by měla být věnována jejich odolnosti a robustnosti. Sdružení tak chce předejít tomu, co se stalo u Dobronína na Jihlavsku, kde neznámý pachatel dřevěný kříž, označující místo masakru, podřízl. To je bohužel realita současné doby, říká Pecina a vysvětluje: Lidé se nemohou smířit s představou, že to, co se po desítky let ve školách učili a s čím se identifikují, je lež. Ostatně mnozí v nich dosud žijí v domech, které byly sudetským Němcům zabrány a potřebují proto najít morálně přijatelné zdůvodnění, proč mohou žít v ukradeném. Českým vládám to tak vyhovuje, protože se mohou stavět do role ochránců národních zájmů. Lidé si neuvědomují, že dobrá vláda je především taková, která hájí a prosazuje právo a hodnoty právního státu – a bezpráví nepřipustí, bez ohledu na to, komu se momentálně děje. To je náš prvořadý národní zájem a ten je společný všem Čechům a Němcům. Chtěli bychom, aby naše pomníky byly i v tomto směru mementem.
Tento informativní dokument o stavbě pomníků podepsali za SKSČMS pánové Wolfgang Habermann, Tomáš Pecina a Jan Šinágl. ( Z článku Budeme stavět pomníky znacizovaným sudetským Němcům, esesákům a gestapákům?, autor Josef Sedlák, Plzeň, příloha č. 3)
Sdružení „českých vlastenců“ na webu Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mluví o svých plánech v rubrice Naše poslání. Nyní malou citaci z uvedeného textu: „…Chceme se chovat odpovědně. Ačkoli se téměř nikdo z žijících lidí na bezpráví, které se odehrálo na území České republiky po válce, osobně nepodílel, nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká. Jsou to zločiny, které byly spáchány jménem – a pod ochranou – našeho státu a kořisti jimi získané se náš stát zmocnil a rozdělil ji mezi své občany.
Litujeme toho, co se stalo, a omlouváme se těm, kteří utrpěli újmu. To ale nestačí, toto příkoří je třeba odčinit a napravit.
Odmítáme násilné a zotročující totalitní ideologie, odsuzujeme nacismus stejně jako komunismus. Nemůže být proto ani řeči o tom, že bychom chtěli navázat na cokoli z toho, co tyto hrůzné ideologie v naší zemi způsobily. Je směšné, jestliže nás české státní orgány označují za extremisty – je-li extremismem slušnost, tolerance a úcta k tradici, pak ovšem jsme extremisty a s hrdostí se k tomu hlásíme.
Milujeme svou vlast a rozumíme proto sudetským Němcům, kteří ji museli proti své vůli a obvykle zcela bez viny opustit. Víme, že překonat 65 let trvající ztrátu historické kontinuity není jen tak možné, na druhé straně si uvědomujeme, že soužití českého a německého ethnika na území společného státu trvalo stovky let a mnohé z toho, co bylo za tu dobu vytvořeno, obnovit lze.
Toho, co jsme si předsevzali, nemůžeme dosáhnout sami, uskutečnit se to dá jedině spoluprací mezi Čechy a Němci. Proto nás velmi mrzí, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se sídlem v Mnichově zvolilo místo dialogu s námi konfrontaci a možnost budoucí spolupráce tak prakticky vyloučilo. Přesto věříme, že se nám podaří nalézt na německé straně jiné, odpovědné partnery, protože i když je těžiště našich cílů v České republice a u české společnosti, tyto cíle nedokážeme naplnit bez součinnosti německých partnerů.
Střední Evropa, k jejímž ideálům se hlásíme a na jejíž odkaz hodláme navazovat, vzkvétala v době, kdy její ethnika spolupracovala, a tehdy, když pod vlivem nacionalistických a posléze totalitních bludů začali Středoevropané proti sobě bojovat, počíná její úpadek. Poučme se z minulosti a neopakujme chyby svých předků!“
Až na několik myšlenek vše vypadá, jako by bylo opsáno nebo parafrázováno z programu sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Stačí si uvedený text porovnat s materiály SL. Dokonce i znak krajanského sdružení jakoby vypadl z oka orlice sudetoněmecké. Ukazovat na místa, kde sudetoněmečtí krajané v ČR se snaží přepisovat dějiny republiky i střední Evropy, je jistě zbytečné. Každý čtenář to pozná. Snad ještě jednu poznámku. Pro nás, Čechy, je uvedený nepravdivý text urážlivý. Hanobí naše předky, republiku a nadto nás viní z nejrůznějších zločinů, včetně genocidy Němců. Navíc text pomíjí ustanovení Postupimské smlouvy, Pařížské reparační dohody a dalších na ně navazujících mezinárodních smluv.
Podle členů přípravného výboru SKSČMS nedoznalo porozumění, jak tvrdí, u SL. Pokud však Witikobund, který údajně je početně nejslabší složkou SL, ale zato nejvlivnější, je přijímá na svých akcích, nechá je mluvit, pak už tato fakta napovídají, že SKSČMS není tak úplně nechtěné dítě německých a rakouských landsmanšaftů, jak dojemně „čeští vlastenci“ o sobě píší. I jejich návštěvy na sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu jistě nemluví o konfrontaci, ale o zcela něčem jiném, spíše o kooperaci.
Stanovisko MV ČR na přípravný výbor Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zřejmě nezapůsobilo. V současnosti představil pan Tomáš Pecina nový návrh stanov spolku, který je téměř identický s původními (příloha č.4). Stanovy byla publikovány dne 9. ledna 2014 na blogu Paragraphos, provozovaného Tomášem Pecinou Tato skutečnost svědčí o tom, že tzv. přípravný výbor v porušování trestněprávních i dalších norem pokračuje.
Ve svých stanovách se SKSČMS, kromě dalšího, staví proti dekretům prezidenta republiky, považuje některé z nich za projev bezpráví a prohlašuje, že by měly být zrušeny nebo alespoň pro futuro přestaly být součástí právního řádu ČR. Tyto programové požadavky míří proti základům našeho státu i jeho právního řadu.
Nejen výrokem, že „Pravdu o poválečné genocidě sudetoněmeckého obyvatelstva nelze zamlčovat“, hanobí náš národ. Opak je pravdou. Němci v době druhé světové války počaly s genocidou našeho národa, který měl být zlikvidován po válce vítězné pro Německo. Podíl na vraždách našich lidí měli i tzv. sudetští Němci, kteří pracovali i v gestapu, SD, byli členy, někteří funkcionáři, NSDAP, jiní byli v SA či SS, mnozí bojovali za nacistickou nadvládu ve wehrmachtu. I členové Hitler Jugend se podíleli na protičeských represích. V boji s Němci položilo 360.000 našich občanů své životy, někteří umírali ještě během květnových dní. Vzhledem k tomu, že sudetští Němci byli pátou kolonou nacistického Německa, podíleli se na zničení republiky a masových vraždách našich lidí, společné soužití s nimi již nebylo možné. O odsunu Němců z ČSR definitivně rozhodli Spojenci v Postupimi v srpnu 1945. Dodatečně též vzali na vědomí tzv. divoké odsuny a tak je legalizovali. O odsunu Němců z Československa, Polska, Maďarska Spojenci rozhodli také proto aby německé menšiny v budoucnosti již nemohly ohrožovat mír. Odsun jsme provedli podle vyjádření příslušných amerických i ruských činitelů úspěšně.
Došlo k jednotlivým excesům, které byly dílem jednotlivců. Nebyly organizovány státními orgány. Na rozdíl od Německa, kde od holocaustu až po další masové vraždy, vše řídily státně mocenské orgány. Po tak krvavé válce by byl zázrak, kdyby k excesům nedošlo. Docházelo k nim všude v Evropě, odkud Němci, kteří zuřivě bránili osvobozování národů pod jejich teroristickou vládou, byli postupně vyháněni. Příslušné československé orgány, včetně prezidenta republiky i její vlády, dávaly důraz na humánní provedení odsunu, což se podařilo. Do odsunu byli zařazeni i Němci, kteří se dopustili zločinů proti našemu lidu, ale jejichž trestní sazba za ně byla nižší než 10 let. Takovým se umožnil odsun společně s jejich rodinou. Byly jich tisíce. Proto v těchto souvislostech mluvit o tom, že jsme se dopustili genocidy na Němcích je hrubá nepravda, hrubá urážka českého národa, která byla šířena i elektronickými médii SKSČMS.
Další výroky svědčí nejen o snaze přepisovat dějiny. „Ostatně mnozí v nich dosud žijí v domech, které byly sudetským Němcům zabrány a potřebují proto najít morálně přijatelné zdůvodnění, proč mohou žít v ukradeném. Českým vládám to tak vyhovuje, protože se mohou stavět do role ochránců národních zájmů.“
O konfiskaci německého majetku jednali představitelé Spojenců několikrát, například na Jaltě, v Postupimi a konečně i v Paříži, kde v prosinci byla uzavřena Reparační dohoda. Všechny signatární státy se zavázaly, že provedou konfiskaci německého majetku tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. I Československo bylo signatárním státem, který konfiskoval německý majetek, a jeho hodnota, v případě ČSR, neměla být odečtena z jeho reparačního účtu. Nadto nám byly přiznány reparace, které nám bylo povinno Německo zaplatit, a to ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Z toho nám Německo dosud zaplatilo pouze několik set milionů korun. Přípravný výbor SKSČMS, jejichž členové sami sebe označují za vlastence, se o našich nárocích vůči Německu ani nezmiňuje a dokonce ani o 360.000 obětech německé teroristické krvavé nadvlády.
Z uvedeného vyplývá, že majetek Němců jsme řádně konfiskovali, přešel do našich rukou a právem jsme ho nabyli. Tedy naši lidé nežijí v ukradeném. Jde opět o hanobení našeho národa a jeho ústavního orgánu – vlády. Pravda je taková, že Německo nám dluhuje miliardy na reparacích a nehlásí se ani ke své povinnosti, podobně jako k Řecku. Zatímco nám Rusové splatili dluh ještě ze sovětské éry, Němci mlčí, ač SRN je nástupnickým státem nacistické říše.
Z uvedeného mohou vyplývat i další závěry. Představitelé SKSČMS neuznávají Postupimskou dohodu ani další dohody, které Spojenci uzavřeli a jimiž nově upravili poválečné vztahy. Postupimskou dohodu ještě před několika lety nám potvrzovali, jak Američané, tak i Angličané a Rusové.
Přihlášení se SKSČMS k programovým cílům sudetoněmeckého landsmanšaftu ve svých důsledcích otvírá Pandořinu skříňku. Požadavky z ní se hrnoucí ohrožují náš stát a právní řád. Vzhledem k tomu, že moje podání směřuje proti přípravnému výboru SDSČMS a nikoliv proti sudetoněmeckému landsmanšaftu, který je pouhým subjektem vnitřního německého práva, nebudu se nijak dál o programu sudetoněmeckého landsmanšaftu šířit.
Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že obsahem programových dokumentů SKSČMS, stanov původních i novelizovaných počátkem ledna 2014, publikovaných na blogu pana T. Peciny Paragrafos, zejména čl. 3, i v některých dalších textech publikovanými přípravným výborem či jeho jednotlivým členem byly naplněny znaky trestného činu „Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ (§ 355 trest.zák.) i dalšího protiprávního jednání. Ing. Pavel Rejf, CSc.
Jak se také přepisují dějiny
13.-14.2. vzpomínáme na bombardování Drážďan anglo-americkými bombardéry v r. 1945, i když 23. srpna nevzpomínáme na bombardování Stalingradu Němci v r. 1942
Každá válka je krutá. Nevinných obětí, zvláště civilního obyvatelstva, jistě lidsky upřímně želíme všichni. Již smrt jednoho člověka, jedinečné bytosti, je tragedií. Musíme však rozlišovat mezi oběťmi agresorů a napadených. Agresoři byli Němci a Spojenci byli těmi, kteří se bránili a jejichž cílem bylo vojensky porazit útočníky. Hitler mluvil o tom, že vyhladí celá města, nejen západní, ale i sovětská. Některá města skutečně byla téměř zničena. Kdyby měl Hitler větší vojenskou sílu, byl by výhružku jistě splnil. Jeho vojáky byli Němci, kteří jeho barbarské vidiny se snažili vší moci prosadit na frontách i na území poražených. Kdo seje vítr, sklízí bouři!
V Drážďanech při dvoudenním bombardování zahynulo přes 30.000 lidí, 250.000 lidí bylo vybombardováno (údaje z knihy A.C. Graylinga „Obklopeni mrtvými městy“, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň, 2008, str. 253). Neonacisté se snaží tohoto výročí zneužívat. V Drážďanech však minulý rok narazili na kordony antifašistů, které jim zabránily proniknout do středu města. A to bylo pro Němce velké vítězství.
Na uvedeném mi však vadí ještě jedna zcela zásadní věc. Vzpomínáme na Drážďany, ale nevzpomeneme si na bombardování Stalingradu Němci. Tak o něm mluví jeden text publikovaný na czech.ruvr.ru.: „Skutečné peklo začalo pro obyvatele Stalingradu 23. srpna roku 1942. V tento den dopadaly na město tuny bomb a město prakticky zmizelo ze zemského povrchu. Bombardovalo se před tím i potom, ale právě bombardování Stalingradu 23. srpna vešlo do dějin spolu s Drážďanami a Hirošimou jako jedno z nejstrašlivějších a nejpustošivějších. Za den se uskutečnilo asi dva tisíce letů do městských čtvrtí, zahynulo asi 40 tisíc lidí.“
Takže počet obětí tohoto jednodenního německého náletu činil kolem 40.000 lidí, tedy více než v Drážďanech. Tyto oběti Stalingradčanů a sovětských vojáků však napomohly k porážce nacistického Německa. Padlí Němci ve Stalingradu a vůbec všude na cizím území, kam vstoupili, byli agresoři, byli zabiti těmi, kteří bránili své domovy, své nejbližší a později přešli k osvobozování dalších porobených.
Pakliže vrah zavraždí člověka, pak zavražděný je jeho obětí. Pakliže vrah je následně odsouzen k smrti, je to trest za spáchaný zločin. Jestliže Němci bojovali za svět, v němž by byli panským národem, jemuž by sloužili decimované národy nebo jejich zbytky jako otroci, pak jsou odpovědni za smrt desítek milionů lidí a odpovědnost museli nést. Je nám líto i německých civilistů, kteří zahynuli při bombardování Drážďan, ale bylo volbou Němců, že pokračovali ve válce a nekapitulovali. V tu dobu ještě v koncentračních táborech, na pochodech smrti vraždili i naše lidi. Tehdejší český člověk, protektorátní německý otrok, měl radost z každé porážky Němců, která v jeho očích byla jedním z dalších kroků k vítězství nad nacistickými barbary. V Drážďanech mnozí Češi, nikoliv však kolaboranti, tehdy viděli spravedlivou odplatu za zvěrstva, jichž se Němci ve válce dopustili. Dr. O. Tuleškov
Činí-li dva totéž není to totéž“. Aneb „Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi“.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V těchto dnech byla jmenována nová vláda a jednotliví ministři se ujali svých úřadů. Média se zadostiučiněním vyhlásila, že se pustili „do úklidu po Rusnokově vládě“. Ta se od samého začátku netěšila přízni médi. Nebyla označena jinak než s despektem jako „vláda v demisi“ nebo „vláda, kterou nikdo nevolil“. Po pádu Nečasovy vlády ji na základě presidentova pověření z ochotných odborníků sestavil Jiří Rusnok. Přijala jsem ji s úlevou. Nemuseli jsme na příští volby netrpělivě čekat a mít stále před očima zostuzený parlament stojedničkové většiny zástupců ODS, TOP O9 a Lidem a předsedkyni sněmovny M. Němcovou a Nečasovu vládu, s jedinou změnou - bez Nečase.
Rusnokova vláda byla vysvobozením a nezasloužila si nepřátelsky předpojaté, nevlídné komentáře médií ani jejich ustavičné zlovolné pátrání po sebemenší příležitosti k očernění. Shodou okolností se k závěru funkčního období podařilo zachytit soukromý rozhovor předsedy vlády s kolegou a publikovat jej jak se patří nelichotivě. Veřejnost se dověděla, jak se ministři oslovují (ty vole) a jak se předsedovi, který neví, kam dřív skočit, nehodí cestovat na druhý konec světa (byť na pohřeb zasloužilého politika). J.Rusnok byl veřejně dehonestován.
V těchto dnech jsem zavadila v televizi o dokument o V. Havlovi. Zachytila jsem, jak se chystá někde v zákulisí na vystoupení, nejbližší ho upravují a povzbuzují, a on, zřejmě rozjařen, vyjadřuje své odhodlání k boji, protože: „Oni vědí ho..., udělali ho..., mne to se.., a všichni jsou pěkní vychc......“. Nepamatuji se, že by to někdo kritizoval. V. Havel prostě může.
Ale „knížepán“ také může. Jeho dvojsmysly a košilatosti i hrubosti (dokonce i na bilbordech) ukazují,“ jak pohrdá konvencemi“. Užívá nesalonních slov, aby se nám „přiblížil“. Jen proto opouští svou vznešenost. Rusnok nemůže ani „ vola“. Knížepán může kdejakou vulgaritu. Plebejec nesmí, protože by ukázal, že je buran. Knížepán může, protože každý ví, že je šlechtic. Jen to musíme správně hodnotit.
Sudeti hledají české sudetomily
Pokud sudeti chtěli a nadále chtějí naplnit svůj program, musejí nezbytně neustále hledat a nacházet na české straně partnera, který by s potřebnou politickou váhou řekl k jejich požadavkům placet. O co šlo a jde? Zjednodušeně a krátce řečeno: sudeti se hodlali a zřejmě i hodlají vrátit do tzv. své staré vlastí, tedy do republiky, nikoliv jako jednotlivci, ale jako sudetoněmecká národnostní skupina, která by měla rovnoprávné postavení s českým národem, byla by tedy druhým národem v českých zemích, a vytvořila s Čechy česko-německou federaci. Samozřejmě by sudeti jako uznaný národ měli právo na sebeurčení, a to až do odtržení, na vrácení majetku či na náhradu škod. Němci by ve federaci nemohli být přehlasováni.Tento program německé ústavní orgány nemohou, především z mezinárodně právních důvodů, oficiálně podporovat, ale můžou, a to také činily a činí, k němu určitým nezanedbatelným způsobem přispívat. Program sudetů, a to i částečně, může být tedy uskutečněn jen ve spolupráci s nějakými politicky významnými českými subjekty, které na jeho základní požadavky přistoupí. A to je důvod a i konečný cíl politiky smiřování sudetů. Witikobund zcela otevřeně říká, že smíření je spojeno s návratem. Dr. V. Beneš
Z dopisu L. Zaorálkovi, ministru zahraničních věcí
Vážený pane ministře, vzhledem k tomu, že jsme jednali v dobré víře, když jsme očekávali, že české členy Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, budete jmenovat až Vy po svém nastoupení do funkce ministra zahraničních věcí ČR, a proto bezprostředně až poté, co jste přišel do Černínského paláce, jsme se pokoušeli s Vámi navázat kontakt. Vláda premiéra J. Rusnoka byla přece snad všemi politickými stranami vyzývána, aby se zdržela všech kroků, které nejsou bezpodmínečně nutné. Bohužel jsme se přesto dozvěděli, že české členy fondu jmenoval již pan ministr J. Kohout.
Jsme nyní v těžko řešitelné situaci, ale domníváme se přesto, že nějaké řešení bychom společně mohli najít. Možná, že byste mohl jmenovat jednoho z několika našich kandidátů, jejichž jména a potřebné údaje jsme Vám připraveni obratem sdělit, do Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti jako stálého hosta v české části Správní rady,
Samozřejmě, pokud najdete jiné východisko ze vzniklé situace, budeme rádi a budeme se snažit případným Vašim požadavkům na nás vyhovět a v tomto směru s Vámi všestranně spolupracovat.
Jsme přesvědčeni, že zástupce Vlasteneckého fóra v ČNFB by mohl vylepšit i dosavadní celkový obraz fondu, který odráží značná část české veřejnosti.
Děkujeme Vám za pochopení a za pomoc při řešení vzniklé situace.
S úctou Ing. Jaroslav Vodička, předseda Vlasteneckého fóra
Jan Šinágl, člen přípravného výboru Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
se nedávno ucházel o členství Radě ČT, ale na štěstí bezúspěšně.
Kdo je Jan Šinágl?
Jistě si vzpomínáte na pána, který vytrvale chodil na komunistické akce s americkou vlajkou. Od té doby uplynul nějaký čas. Dnes tento pan vystupuje pod vlajkou, jež je podobná té sudetoněmecké, jako kdyby jí z oka vypadla.
V r. 2009 podal pan Šinágl ještě s dvěma soukmenovci, kteří si říkají vlastenci, stanovy sudetoněmeckého landsmanšaftu na Ministerstvo vnitra ČR k registraci. Ministerstvo však odmítlo jejich spolek registrovat, a to opakovaně. Nedávno tak učinil i rejstříkový soud v Praze. A tak tři králové se odvolávají a odvolávají. Pan Šinágl též napsal článek o Reinhardu Hendrichovi, v němž uvedl, že „Počet obětí jeho vlády je jen zlomkem obětí poválečné genocidy a se způsobem, jak v 50. letech vládli komunisté, se nedá vůbec srovnat.“, že „Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi“ a dále poznamenal, zda Heydrich by neměl být vyznamenán (podle dostupných internetových materiálů).
Pan Šinágl byl za uvedené vyšetřován policii již v r. 2012. Trestní stíhání proti němu bylo však Krajským soudem v Praze 25. 4. 2013 pravomocně zastaveno.
Co asi v České republice by pan Šinágl musel napsat, aby byl odsouzen?
J. Kovář
Spolková republika Německo Polákům žijícím na jejím území nepřiznává statut národnostní menšiny
Poláci v Německu požadují však navrácení statusu menšiny. Deník Rzeszpospolita informuje, že berlínský právník Stefan Hambura, zmocněný polskými organizacemi v Německu, oficiálně požádal kancléřku Angelu Merkelovou o zrušení nacistické vyhlášky, která připravila Poláky v zemi o status národnostní menšiny. Nařízení vydané v roce 1940 nacistickou Ministerskou radou pro obranu Třetí říše bylo například podepsáno i Hermannem Goeringem a podle Hambury má stále právní platnost. Nařízení zakazovalo působení všech polských organizací v Německu a konfiskovalo jejich majetek. Hambura deníku řekl: „Polsko-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1991 de facto potvrzuje platnost nacistického zákona, neboť používá termín německá menšina v Polsku a ‘osoby polského původu‘ v Německu“. Postavení národnostní menšiny je v Německu přiznáno pouze Dánům, Frísům, Lužickým Srbům, Sintům a Romům. Německé právo ukládá vládě povinnost organizace národnostních menšin chránit a finančně podporovat.
Podle odhadů má v Německu polské kořeny asi 1.5 až 2 milióny lidí. Komentátoři však poukazují na to, že přiznání statutu menšiny Polákům by otevřelo dveře podobným nárokům ze strany daleko větší turecké komunity v Německu, a tak je naděje na úspěch tohoto odvolání nevelká.
Ani Čechům, či Slovákům žijícím na německém území SRN, jichž je mnohem více než Němců v ČR a ve SR, nepřiznává statut národnostní menšiny. Pokud jde o uznání české menšiny ve SRN, Němci použili stejnou argumentaci jako u Poláků. Turků zde žijících je mnohem více. Po přiznání statutu národnostní menšiny Polákům či Čechům by žádali i oni o totéž a to Německo nehodlá připustit.
Tato argumentace však připomíná doby dávno minulé. Nadto Češi a Poláci sídlí v Německu celé generace, stovky let. Již v době vilémovského Německa jim režim nebyl nijak laskavě nakloněn. Genocidní snahy vůči nim uplatňovali nacisté.. Stejně tak jako vůči Lužickým Srbům, a Romům. Menšiny v Německu měly být likvidovány v době co nejkratší Již kvůli tomuto faktu by bez dalšího mělo Německo nám i Polákům a Slovákům statut národnostní menšiny přiznat.
Turci v Německu ve větším množství žijí ve SRN v druhé či třetí generaci. Přesto by Němci měli uvážit, sami jsou přeborníky v prosazování práv německých menšin všude v Evropě, a konečně i Turkům statut národnostní menšiny přiznat. Jsou-li dobří pro práci v Německu, musí mít i odpovídající práva.
Doba, kdy H. Kohl sebevědomě prohlašoval, že když Turci chtějí pracovat v Německu, musí se i sbližovat s majoritním národem a asimilovat, je snad již nenávratně pryč. J. Skalský
Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 460. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 23.2.2014. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz