České národní listy

listopad - prosinec 2014


Češi, Slováci a Čechoslováci


Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády), pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě.


j. Kollár řekl: "Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jejich řeč a národnost se valícím". (1832).


K. Havlíček Borovský: "Slovensko by se stalo časem první zemí česko-slovenskou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého" (1848).


J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: "Byv pozván ke dni tohoto národa - chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované - československého národa" (1868).


V 19. stol. Hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací. je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa, v boji za svobodu a samostatnost.

T. G. Masaryk si "československý národ" nemusel teprve "vymyslet", jak vykládají pomlouvači. Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30. října 1918): "Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kulturních bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev".


Doba míru otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti jeho doktríně a neváhali zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Komentáře k dohodám představují dva předchozí příspěvky. jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a k odvěké a trvalé potřebě společně je hájit.

Existují ještě dnes Čechoslováci? "Čechoslovák je člověk „vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů," napsal Ing. Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on, že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák... A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí. (Redakční dovětek)

"Existence českého a slovenského národa nevylučuje existenci československého národa, který znamená vyšší kulturní, duchovní - a za příznivých okolností i politickou a hospodářskou jednotku. Podobně jako třeba vedle národa anglického, skotského a welšského existuje národ britský. To začlenění do vyšší, obecnější jednotky nijak neomezuje rozvoj a uplatnění národních svébytností jednotlivých členů vyššího celku. " Edvard Beneš, Úvahy o slovanství. Praha 1947


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., Prof. PhDr. J. Hroch, CSc. a kol. „Věrni zůstaneme. K 100 výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa“, str. 215-216

Sborník je možné objednat na adrese: kratky.dusan@seznam.cz


Evropská unie je zásadní překážkou pro zdravý vývoj naší země i slovanského světa

Projev místopředsedy Národní demokracie, Zemánka, na slovanském sjezdu


Vážení delegáti, vážení hosté, dovolte mi nejprve, abych poděkoval za možnost účastnit se jakožto místopředseda v lednu založené konzervativní vlastenecké strany Národní demokracie tohoto slovanského sjezdu a za možnost zde krátce vystoupit. Musím přiznat, že až donedávna jsem o existenci Českomoravského slovanského svazu vůbec nevěděl. O tom, že v České republice taková organizace působí, jsem se dozvěděl spíše náhodou, a to právě v souvislosti s konáním dnešního sjezdu.

Protože jsem si dobře vědom obrovského významu slovanské otázky, významu slovanské vzájemnosti, vzájemné podpory a také obrany slovanství jako takového, velmi mě potěšilo, že Českomoravský slovanský svaz existuje. Když jsem si procházel usnesení z I. sjezdu z roku 2009, v němž je v podstatě obsažen program svazu, musel jsem souhlasně přikyvovat, ačkoli by se našlo pár věcí, se kterými bych polemizoval. Ale to je teď vedlejší.


Nesním o nějaké slovanské federaci a nemyslím si, že politický panslavismus by byl tou pravou cestou (ačkoli se rád nechám přesvědčit o opaku). Ale rozvoj a prohlubování vzájemnosti jednotlivých slovanských národů, jejich co možná nejužší a přitom upřímná spolupráce se tváří v tvář mezinárodním hrozbám i vnitřnímu stavu jednotlivých států jeví jako nezbytná. Musím na tomto místě jednoznačně prohlásit, že Evropská unie nám nepomůže, ba co víc, ona je zásadní překážkou pro zdravý vývoj České republiky i dalších slovanských zemí.


Do jisté míry chápu naděje vkládané do modelu evropské integrace v tom smyslu, že by snad mohl být garantem jakéhosi sociálního pokroku a míru. Jenže opak je pravdou! Brusel nám bere svobodu, tlumí hospodářský rozvoj a prosazuje agendu, která je v příkrém rozporu se zdravými duchovními hodnotami a společenskými normami minulosti. Můžeme se přít o to, kdo na existenci čím dál více nedemokratické Evropské unie vydělává nejvíce – zda je to Berlín, Washington či globální ekonomická elita. Jedno je ale jisté: Český národ ani slovanský svět jako celek to není.


Tento fakt je neoddiskutovatelný. Odmítnutí eurounijního projektu musí ležet v základech všech úvah o slovanské otázce. Naše Národní demokracie je stranou proslovanskou, vlasteneckou a ve smyslu duchovních hodnot konzervativní. Proto proti bruselskému diktátu bojujeme a právě proto se snažíme spolupracovat se všemi těmi, kdo na první místo kladou prospěch naší republiky, našeho národa, našich lidí bez ohledu na to, zda jedni více akcentují sociální otázku a druzí otázku národní či duchovní. Ostatně soudím, že jde o spojené nádoby. Českomoravský slovanský svaz považuji za našeho přirozeného spojence. Jsme proto připraveni ke vzájemné spolupráci. Vzhledem k tomu, že Váš svaz není politickou organizací, nabízím Vám, že budeme společná témata přenášet na politickou úroveň. To je myslím minimum, jež za stranu mohu tady a teď nabídnout. Vy byste naopak mohli pomoci nám například v plánech týkajících se podpory a obrany Rusínů a Lužických Srbů a vůbec spolupráce s nimi. To je otázka, kterou v posledních týdnech poměrně intenzivně řešíme a které už by se konečně měla nějaká česká politická strana chopit. My to udělat chceme.


A co říci na závěr? Buďme svorní, pracujme pro společnou věc, nevzdávejme se, nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme! S pomocí Boží zvítězíme. Děkuji za pozornost. II. Českomoravský slovanský sjezd v Praze, 27. září 2014


Odmítáme tažení na Východ!

Sen o maršálské holi, probudil pana knížete k činnosti. Jeho neúspěšné tažení na Pražský hrad, má vystřídat válečné tažení na Východ. Praporečník pravice Karel Schwarzenberg, svolává dnes české šiky k tažení na Východ. Místo očekávaných protiruských davů, přicházejí jen drobky těch nejvěrnějších. Tedy ti Štětinové, Bursíkové, Kocábové, Fitštejnové…. Protiruská rétorika je stále stejná. Základem je nenávist ke všemu ruskému. Kdo má jiný názor, je skandalizován, umlčován. Schytali to od nich, jak bývalý prezident ČR, tak i dnešní prezident. Měli jiný názor na vývoj na Ukrajině…… Strašení ruským bubákem nepomáhá. My Češi máme dobrou paměť. Nezapomínáme na Kosovo, které bylo státy NATO vyrváno Srbsku. Nezapomínáme na vojenské tažení NATO proti Libyi, Sýrii, Iráku…. To vše, velice často bez mandátu RB OSN. Tam stále umírají tisíce nevinných. Bomby, ani tanky nic nevyřešily. Strach přichází nyní i do Evropy.


Probíhá nové tažení proti Rusku, přesněji za jeho surovinami, za lidskými zdroji. To vždy agresory lákalo, jsou to stejné tužby, jako v minulosti. První světová válka, druhá světová válka, místo slibovaného vítězství, se naopak rozpadaly velmocenské říše. Za válečným běsněním zůstaly desítky milionů mrtvých. Zůstala zničená ekonomika, zejména té východní Evropy.


Slovanské národy nesly největší tíhu těchto válek. Dnes na východní Ukrajině opět hoří města. Školy, nemocnice, teplárny jsou záměrně ničeny. Lidé živoří ve sklepeních bez energií, potravin, bez zdravotnického zázemí. Ti co mohou, prchají do bezpečí. Tedy za hranice Ukrajiny, do Ruska. Ruská federace výrazně pomáhá s humanitární krizí v Donbasu. Naopak česká vláda s pomocí tápe. Strádající lidé z Doněcka, Luhansku, jsou mimo zájem vlády ČR. Ze snu probuzený pan kníže konstatuje, že na ty husitské Čechy, není žádné spolehnutí. Odmítáme východní tažení. Bylo to v minulosti, je to i dnes. S Čechy měl své zkušenosti i německý vůdce před 75lety. Jeho Velkého tažení na Východ se Češi nezúčastnili, na rozdíl od mnoha evropských dobrovolníků, kteří sloužili v jednotkách SS. Naopak ti „nespolehliví“ Češi, se vydali společně s Rudou armádou k osvobození své vlasti. Bojovali proti Velkoněmecké říši. Tisíce je jich pochováno na východních bojištích. Leží i na Ukrajině u Charkova, Sokolova, Kyjeva, …. I přes záměrné odstraňování válečných památníků, přemalovávání dějin, na tuto skutečnost nezapomínáme. Proto odmítáme nové křížové tažení na Východ !!

Přemysl Votava, České národní sdružení


Chtěl někdo z vás v roce 1989:

aby bylo 600 000 nezaměstnaných a 30 000 bezdomovců, aby žilo 1 200 000 lidí na hranici chudoby

aby voda zdražila na 80 násobek ceny roku 89, aby plyn zdražil na 15 násobek, aby elektrika zdražila na 15 násobek

aby se bytů stavěla polovina a byty zdražily na 50 násobek

aby uhlí a dříví zdražilo na 15 násobek, aby Metro zdražilo na 32 násobek

aby se neobdělávalo 7 miliard m2 zemědělské půdy

aby masmédia manipulovala s veřejným míněním

aby se vybily 2 miliony kusů skotu a trávu neměl kdo žrát

aby zdraví bylo hlavně pro bohaté

aby se rodilo v průměru každý rok o 50 000 dětí méně

aby na místo dětí K NÁM přicházeli imigranti z Rumunska, Ukrajiny atd.

aby vzrostla kriminalita o 300 %, aby stoupl počet vražd o 100%

aby bylo milion exekucí ročně

aby se národní podniky předaly zahraničním vlastníkům a ti si odváželi 500 miliard výnosů a zisku ročně

aby schopní a inteligentní odešli do ciziny

aby byla rozpoutána skrytá občanská válka a slušně rozeštván národ

aby tady byla gigantická byrokracie a přibylo 50 000 státních úředníků

abychom měli stejné ceny jako v Německu, ale třetinové platy

aby nám ukradli vodárny, plynárny, energetiku, doly, pískovny, cementárny, banky, obchody či tisíce podniků cihelny, ocelárny

aby tady byla diskriminace větší než tady byla

aby člověk měl strach vyjít sám večer na ulici. aby se hodně lidí bálo každého dalšího dne

aby si brali advokáta na kde co ze strachu, že je někdo napálí

aby si například prodavačky nevydělaly za 8 hodin na bydlení, jídlo, oblečení, poplatky a dopravu do práce

aby tady bylo desetitisíce narkomanů, gambleři na hracích automatech, prostitutky v příhraničí u hlavních silnic, bezohlednost, pokrytectví a BĚŽNĚ VÍTĚZILA LEŽ A NENÁVIST. To všechno tu totiž n e b y l o, víte? Hlavně vy mladí?!

Ale zato jsme stáli frontu na banány! ….. Och, ta hrůza!!! Přišlo e-mailem


Zasmušilé století

Eurlng Dr Bohumil Kobliha

Pod statistickými diagramy o "úspěších" britské ekonomie (The Sunday Times s 28.9.2014, dále jen S.T., příloha Business strA.) je jako kulisa fotografie zamlžené City. Grafik stránky chtěl, zdá se, zdůraznit smutek plynoucí z grafů, spíše než nostalgii nad bankovním centrem světa. Panorama nenasvědčuje, že máme oslavovat hospodářství doby králování Elizabeth II. tak, jak si právě zatleskali vládnoucí konservativci na své konferenci. Poslední před volbami, kde si dělali náborovku "volte konservativce".


Omlouvám ale předem britské konservativce. Každý politik si musí dnes tleskat a nemůže nelhat, aby nebyl rovnou ukamenován za podvody, které "ve prospěch své země" doporučuje a dělá. Od toho je politik, aby černé natíral na bílo a tak, jak se hodí, aby lid byl spokojen, neb "lid chce být klamán". Od toho má cvičení v rétorice, která se stále pěstuje na nejvyšších britských učilištích pro budoucí plavčíky politikou. Prosím, plavčíky nezaměňujte za kapitány, k těm mají hodně daleko. Kapitány průmyslu - tedy skutečné hybatele dění - dnes těžko nalézt a v politice už vůbec ne.


Diagramy statistik jsou ale neúprosné a nedají se řečnicky opentlovávat. Tedy zpět ke křivkám (z S.T.strA), které znamenají "vývoj". První graf červeně nelítostně ukazuje růst vládních dluhů. Na počátku třetího tisíciletí v 2001 byl vládní dluh (goverment debt) asi 350 miliard liber což tehdy představovalo sumu o 100 miliard liber vyšší než britský GDP (Gross Domestik Product, přibližně roční hrubý důchod). Před tím byly dluhy přibližně v rovině s ročním národním důchodem.


Od roku 2001 ale státní dluh začíná značně strmět. Za léta 2009 až 2010 už stoupl nad tisíc miliard liber, přičemž GDP stoupl jen na 350 miliard.


Statistika končí rokem 2013-2014 kdy zaznamenává, že vládní dluh dosáhl katastrofální výše 1500miliard (=1,5trilionů liber). Proč říkám katastrofální je, že současně britský GDP stoupl jen na 450 miliard liber. Tedy britský dluh je třikrát vyšší než to, co země produkuje. Je nasnadě při způsobu hospodaření, který plavčíci britskou politikou vedou, země dluhy nikdy nemůže splatit. Živí jen úroky bankéře světa, kteří vládnou nad penězi (!) a půjčují. Skotové se už dnes asi bijí do hlavy, že v plebiscitu 18.září 2014 nezvolili nezávislost, nemuseli by být dál ždímáni.


Vlády britské koruny zemi zavádějí. Jak si srovnají všichni ti plavčíci náladovky, kterými "ovčany" krmí, se skutečností? Nejspíše se o dopad reality vůbec nezajímají, poněvadž pracují v žoldu Bankéřů světa, kteří je do situací dostrkali. Bankéři vědí, co chtějí a na nějakých "ovčanech" a jejich osudech jim nemusí záležet, jsou stejně jednou nohou někde jinde. Starají se jen o "páky a převody", kterými řídí kroky plavčíků. Nás tedy nemusí překvapit kdy v poradně S.T. "Mrs Mills" si absolventka univerzity stýská, že nemůže sehnat odpovídající místo. Je zaměstnána v nějakém supermarketu a zoufale prosí o radu. "Mrs Mills" odpovídá, že neví, co poradit, protože všichni zaměstnanci nad čtyřicet se klepou o místo. Prý, aby uvolnili místa pro mladé, "zlatých padáků" a vyhazovů přibývá. Stálé války (Irák, Afganistan, Libye atd.) nikomu, mimo výrobců zbraní, a vojáků, zaměstnání nedají - jen dluhy a nové dluhy.


Moji Pražané, vracím Vám Prahu“

Slavný to Hudečkův volební výkřik. Po volbách se naplnil. Po dlouhé době, konečně dobrá zpráva pro Pražany. Chtělo by se skoro poděkovat panu primátorovi, za jeho vstřícnost k občanům. Volební debakl pravice, dal Pražanům opět novou naději. Pravici nepomohlo strašení bubákem, ani čertem, u Pražanů nezabralo, ani strašení Andrejem Babišem či Vladimírem Putinem. A tak orlický hajný Schwarzenberg, musel odtroubit ten velký hon, hon na ty všechny komunisty, estébáky, ruské agenty, zároveň ale musel rychle najít viníka, zachránit svou stranickou židli. Viník se opravdu rychle našel, byl to ten naivní chlapec z Olomouce, primátor Hudeček, který z té TOP party byl vyhozen.


Velkým přáním nás občanů bude, aby na pražském magistrátu začal velký generální úklid. Vyčistit ten letitý „Augiášův chlív“. Po pravici zbyly dluhy a causy, opencard, tunel Blanka, či nadbytečné tramvaje, které nikdo nechce. Na mnohé hříchy, se pro ty jiné, již zapomnělo, další jiné byly včas zameteny.

V těchto volbách všechny velké, zavedené strany, ztratily své voliče. Důvodem mohou být korupční skandály, které se nevyhnuly žádné z nich. Příkladem může být ODS, která se pomalu dostává k prahu volitelnosti. V komunální politice naopak nabírají na síle různá občanská hnutí, zde můžeme se ptát, kdo za nimi stojí? Ale to je jiný příběh. Do svého vínku přesto dostala tato občanská hnutí velkou důvěru nás občanů.


V Praze budou tato občanská hnutí řídit radnice na mnoha MČ, na mnoha místech se objeví zcela noví lidé. Příkladem přímo zářným, může být Praha 11, tedy Jižní Město. Tam slavilo velké vítězství Hnutí pro Prahu 11 (HPP11), které zde porazilo velikým rozdílem nevěrohodnou, mnoha causami opředenou radniční koalici ODS a ČSSD. HPP11 zde získalo 18mandátů z 45 míst, pro porovnání ODS má zde dnes pouhé 3mandáty, ČSSD 4mandáty. Voliči to tamní radnici tedy pořádně spočítali. A takových případů bude v Praze více. Změna Praze určitě prospěje. Držíme těm novým na radnicích palce a přejeme jim úspěch, to vše s přáním, ….vyčistěte ty „Augiášovy chlívy“ !!! Přemysl Votava, Praha 11, Jižní Město


Schwarzenbergsko-kalouskovská porážka

Prohru v komunálních volbách pan Schwarzenberg obecně zdůvodnil tím, že strany už lezou lidem krkem, tak hledají mesiáše. Ano, nyní je již jasné, že tím spasitelem, za kterého se vydával i on sám, jeho okolí pak dvojnásobně, již není.


Politické strany jsou jednou ze zavedených institucí demokracie. V současnosti jsou u nás obecným lidem často chápány jako nutné zlo. Jak se do této situace dostaly? Především politikou, již představitelé stran již léta vnucovali svým ovečkám, a společně pak celému národu. Buďme konkrétní! O jejich ďábelizaci se v nedávné době zásadně zasloužil právě pan exministr J. Drábek. Mimo jiné zavedl „nucené“ práce pro nezaměstnané, samozřejmě zadarmiko, rozložením ministerstva práce a sociálních věcí, obnovením jeho funkčnosti se zabývá i současná ministryně. Co natropil v rezortu zdravotnictví pan Heger a co pan Kalousek na financích je rovněž známo. Podobně si v kultuře počínali i její nedávní ministři, kteří měli také co dočinění s TOP09. A jedním z vrcholů TOPky bylo, když pan ministr zahraničí prohlásil, že není Čech, ale bémák.


Ano, TOP09 představovala, jak v sociální, tak i v národní oblasti vrchol zpátečnictví. Její jednou z nehynoucích zásluh jsou „církevní restituce“, jakož i přijímání, hoštění sudetů v Černínském paláci, a hlavně pak vzbuzování jejich nadějí i na „restituce“. Rusofobie doplněná silně progermánskými kroky stále více ohrožovaly vyváženost naší zahraniční politiky. Naši voliči, přestože byli soustavně a do poslední chvíle „ohlupováni našimi médií“ TOPce předložili politický účet. Shledali ji lehkou, škodící značné části našeho národa. Cesta TOP09 do nicoty pokračuje. J. Kovář

Topka vymetena z radnic

V neuvěřitelně agresivní volební kampani slibovala strana Karla Schwarzenberga, koho všeho vymete z radnic, aby vrátila vládu nad městy občanům. Hlasy jsou sečteny a s překvapením zjišťujeme, že občané z radnic odvolali většinu zastupitelů za TOP 09. Větší procentní ztráty než topka vykázala už jenom ODS.


Běžně se říká, že voliči trestají vládnoucí strany. Tyto volby byly zvláštní tím, že potrestaly strany opoziční. Lidem se asi nelíbí, jak tyto strany svoji opoziční roli sehrávají. Mnoho voličů by jistě mělo problém, pokud by si měli vybavit, kdy Miroslav Kalousek použil naposledy ve svém parlamentním vystoupení slušné slovo.


Pro topku je to hodně nepříjemné. Dýmka Karla Schwarzenberga, která byla hlavní a podle všeho i jedinou myšlenkou celé její kampaně, se ukázala být pro voliče příliš silný tabák. Jsme sice ještě nezralá demokracie, urážkami a pomluvami se však ani u nás už volby ustát nedají.


Pro některé jsou výsledky hodně nepříjemné i z hlediska profesního. Dva týdny před volbami publikoval politolog Jiří Pehe rozbor, ve kterém vysvětloval, proč dojde k zásadnímu odlivu voličské přízně od Babišova hnutí ANO. Kouzlo Babišova ideově nesourodého a organizačně rozbředlého hnutí se podle jeho odborné analýzy pozvolna, ale definitivně vytrácí, a to prý především ve prospěch sociální demokracie (Právo 27. 9.).

Babišovo ANO si dovolilo tuto expertní předpověď Jiřího Pehe nerespektovat a bude za to jistě potrestáno v dalších jeho komentářích. Nic se tím však nezmění na tom, že právě ANO se stalo faktickým vítězem v těch obvodech, kam poslalo své kandidáty, tedy především ve statutárních městech. Protože lidovci o pár desítek zastupitelů celorepublikově posílili a sociální demokraté o pár stovek zastupitelů zeslábli, Babišova pozice se upevnila. Korigovat to mohou poněkud výsledky druhého kola senátorských voleb, kde si sociální demokracie stojí zatím velice dobře.


Vedení topky, které se tolik těšilo, až bude občanům vracet radnice, tak nezbývá, než téměř vítězoslavně zvolat spolu s předsedou ODS Petrem Fialou: My volby určitě vyhrajeme, jen možná ještě ne tyto. Prof. Jan Keller, přišlo e-mailem


Nad čím se rmoutí Republika Srbsko?

Ljubov Ljulko

Republika Srbsko je na Balkáně rozhodujícím státem. Na Západě i v Rusku to dobře vědí. Proč náhle konsolidované prozápadní vedení Srbska učinilo bezprecedentní krok a pozvalo „zakázaného“ Putina do Bělehradu a ještě ke všemu na oslavy Vítězství nad fašismem (USA rozčiluje už jen připomínání vítězství). K tomu ještě přistupuje patřičná vojenská přehlídka.


Srbský deník Politika napsal: „Pokud by ruský velvyslanec Alexandr Kozulin oznámil, že jeho země přijme účast v jednání o formování srbské vlády, většina obyvatel Srbska by to přivítala potleskem.“ Vskutku by řekli: „Lepší jsou Rusové než Američané a Evropané.“ Dosud to vypadalo tak, že Srbská pokroková strana (SPS), která zvítězila v srpnu v mimořádných parlamentních volbách, završila úspěšně čtrnáctiletou fázi přechodu Srbska na západní orientaci. Najednou v předvečer příjezdu ruského prezidenta do Bělehradu na oslavy 75 let od osvobození hlavního města od fašismu vyhlásil předseda vlády a vůdce SPS Alexandr Vučič, že Srbsko je svobodným a nezávislým státem, který se ubírá evropskou cestou rozvoje , ale žádá o respektování vlastní volby – Srbsko nebude proti Rusku zavádět žádné sankce.


Vučič řekl agentuře TASS, že osvobození Bělehradu bylo umožněno celkovou podporou Srbů Rudou armádou. „Tato událost je jedním z našich nejdůležitějších vítězství a jsme hrdi, že v tomto roce můžeme takové jubileum zvláštním způsobem vyzdvihnout. Znamenalo konečné vítězství Srbska nad fašismem. Děkujeme našim rodičům, že nás od fašismu osvobodili. Nesmíme dopustit, aby se takové nebezpečí pro naši svobodu opět vyskytlo.“ Připomenul také, že Srbsko před Ruskem nikdy netajilo svoji evropskou volbu a od Ruska nikdy v tomto směru nepociťovalo sebemenší nátlak. Poprvé od roku 1985 bude v Bělehradu vojenská přehlídka s účastí 4500 vojáků, kterou shlédne i prezident Putin.


Podle Iriny Rudněvoj ze Slovanského institutu je přehlídka demonstrací jednoty, což mimořádně rozčiluje USA. Od příchodu Putina do vlády se Rusko zaměřilo na podporu zájmů Srbska, především ve věci Kosova. O spolupráci s Ruskem je zde zřetelný zájem, zejména se to týká projektu Južnyj potok a otázky sankcí proti Rusku. Srbsko se přidržuje takové pozice, která nepoškozuje ruské zájmy a neruší dodávky do Ruska. Vučič upozornil, že chce postavit ruské zájmy na první místo. Především se jedná o zemědělskou výrobu a účast na privatizaci 502 srbských společností a dodal, že nejperspektivnější ze spolupráce Srbska a Ruska je energetika.


Ovšem ne všichni jsou v Srbsku podobně naladěni. Mnozí papouškují mantry západních medií a hledají stopu „diktátora Putina“, který chce Srbsko dobýt energetickou zbraní. Ohánějí se privatizací společnosti NIS (Naftna Industrija Srbije)Gazpromem, která se následně stala ziskovou a začala spolehlivě platit daně. Nyní se ukázalo, že tam nebylo všechno v pořádku a bylo zahájeno vyšetřování. Politika napsala, že přece peníze z Ruska do Srbska vždycky šly.


Peníze, které Srbsko do NIS vložilo, splatilo Rusko za dva roky. Jeden z místních kapitalistů řekl, že když Rusko koupilo EPS, Telekom a Petrochemii, koupí i zemědělství, infrastrukturu a energetiku … jedním slovem vše. Jejich ředitelé budou největšími plátci daní do srbské pokladny, jakými jsou už i nyní. Veškerý zisk poputuje do Ruska.


Politika píše, že všechny nářky na kolonizaci Srbska jsou jen obvyklé postupy lidí, kteří se snaží svalit vlastní vinu na druhé. Zde stojí za připomenutí, jak obratně manévroval prezident Tito mezi Západem a SSSR, když sjednocoval velkou zemi: Jugoslávie nebyla součástí Varšavské smlouvy, avšak v RVHP hrála důležitou roli. Specialista na mezinárodní záležitosti Franz-Stefan Gady tvrdí v The National Interest, že pro Srbsko je Rusko velmi důležité a je schopno Bělehradu poskytnout pomoc, kterou nemůže dostat z EU. Uznává, že v Srbsku začal upadat zájem o integraci do EU. Srbové pochopili, že je tam žádné změny k lepšímu nečekají. Místo zpráv o zradě Rusů je lepší poukázat na možnost být v Zóně volného obchodu s Ruskem a zároveň členem EU, nebýt v NATO a být pozorovatelem CSTO a takto plnit důležitou úlohu zprostředkovatele mezi Ruskem a Západem.


Irina Rudněva řekla Pravdě: „Za podmínek sankcí mezi Ruskem a EU má Srbsko příležitost dodávat výrobky (především potraviny) ve velkém. Dnes je pro něj výhodnější být neutrální, než se nabízet do EU s právy chudého příbuzného. Neutrální Srbsko může být prostředníkem mezi EU a Ruskem. V takovém případě se mu nehodí vstupovat do protiruského vojenského bloku NATO.“

Nicméně by nebylo milé opět se přesvědčit, že srbské vedení po obvyklém šablonovitém ujišťování o „přátelství, bratrství a spolupráci“ s Ruskem předvede svými činy něco zcela jiného. Převzato z Pravda.ru, outsidermedia.cz


Poprava chlapeckého gymnázia v Srbsku

Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.

Koncem října 1941 představitel německé okupační správy v Srbsku Felix Benzler prohlásil: „Minulého týdne byl popraven veliký počet Srbů ne pouze v Kraljevu, ale i v Kragujevci, jako odplata za vraždu příslušníků Wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho zabitého Němce a 50 za jednoho zraněného…“ Jako oficiální počty popravených uvedl pro Kraljevo ve dne 20.října 1 700 mužů, pro Kragujevac 21.října 2 300 mužů. V Kragujevci bylo popraveno celé chlapecké gymnázium (všichni 15letí a starší chlapci), celý profesorský sbor i ředitel gymnázia. Neoficiální místní údaje hovořily o 13 000 mužů a chlapců (6 000 pro Kraljevo a 7 000 pro Kragujevac). Byl to „TREST“ za ztráty německé armády v bojích s Mihailovićovými četniky (čti četnyky) a Titovými partyzány. Popravu rukojmí vykonala německá armáda (Wehrmacht), ne tedy jednotky SS. Popravě velel jakých major Zimmermann. Jeden německý poddůstojník odmítl účastnit se střelby „do dětí“. Byl prý okamžitě odveden. Poprava se konala v lesících dnešního parku „Šumarica“, na místě popravy gymnazistů stojí jednoduchý, ale tím jímavější pomník. Na velikém balvanu je černý nápis cyrilicí : “Střílejte, mně i teď probíhá vyučování“. To místo plné smutku jsem navštívil dvakrát, naposledy na jaře 2001.


Rodiny popravených nedostaly nikdy z Německa nějaké „kompenzace“, nikdy se o tom ani nejednalo, po světě se o tom ani moc nepsalo – dnes je to pro velikou většinu SVĚTA zcela neznámá skutečnost. Při návštěvě Bělehradu si už skoro nikdo nevzpomene na německé popraviště u vesnice Jajinci doslova pár kilometrů od Bělehradu, u kopce Avala, kde bylo popraveno během války přes 80 000 téměř výlučně Srbů, protiněmeckých bojovníků (četniků) generála Mihailoviće, Titových partyzánů, komunistů, Židů, Romů.


Málokdo z našich turistů, při cestě na Jadran Chorvatskem, dnes už na výborné dálnici, si uvědomí, že tam bylo v četných likvidačních táborech (Jasenovac, Jadovno, tábory na ostrově Pag, atd.) povražděno chorvatskýmu ustašovci MNOHO SET TISÍC Srbů, desítky tisíc Židů a Romů, tisíce protiustašovských Chorvatů, že tam byly i likvidační tábory pro děti Srbů, Židů, Romů. A že se Chorvatsko, za pomoci oficiálního Západu, „zbavilo“ vyhnáním a oloupením v srpnu 1995 téměř 250 000 tamních Srbů, kteří tam žili po řadu století. A tato největší etnická čistka po konci války byla doprovázena jen zcela bezzubým prohlášením OSN, bez sankcí, bez NATO bombardování.


Ferda Mravenec, Josef Švejk a Kocábova TOP parta

Při televizním pohledu na válečného Michaela Kocába, nečekají nás dobré časy. Česká pravice, se svým TOP praporečníkem Karlem Schwarzenbergem, ještě nevydýchala ten nedávný senátní výprask a již znovu ožila. Velkou naději u nich vyvolává tolik proklamované unijní tažení na Moskvu. Jejich věrní, tedy Bursíkové, Štětinové, Kocábové…., dnes mávají protiruskou Petici pod názvem „ Jsme česká republika“. Tedy Oni vyvolení, jak tomu rozumím, jsou ti co mohou mluvit nás, za český stát. Kde se vzali, tu se vzali …. a už mluví za nás české občany. Když do Senátu neprošli, zkoušejí to jinak. V senátních volbách totiž prohráli k.o.


Ale nevzdávají to, schytal to od nich i český prezident Miloš Zeman, za svůj odmítavý postoj k protiruským sankcím. Prezident České republiky, řekl jen to, co si myslí většina národa. Nejsme přece Protektorátem ani vazalem. Pod onou „Kocábovou a Bursíkovou Peticí je deset tisíc jmen. Kocábové s ní mávají, mají prostor v mediích, asi čekali větší zájem u podpisových archů a uznalé volání „hurá, hurá…. “


Dnes u nich vládne zklamání. Své smutné zkušenosti s námi Čechy měla před 100lety i Vídeň s tažením na Bělehrad, ani k protiruskému tažení nás nedohnali za časů Protektorátu. My, Češi a Moravané, máme v sobě, jak husitské dědictví, tak i slovanskou vzájemnost. Přátele si vybíráme, historii neměníme. Místo tažení na Východ jsme s československými legiemi a později s Rudou armádou, osvobozovali Západ.


Ale je třeba přiznat že pod Petici jsou mnohé zajímavé osobnosti. Jména, jako Ferda Mravenec, Jára Cimrman, Pučálkovic Amina a Josef Švejk, jsou jména světu známá. Vladimíra Putina, jistě při těch velkých jménech, dnes obestírají chmury.


Naskýtá se otázka, zda to bude opět zavelí onen statečný voják Švejk, který na vozíku pojede pražskými ulicemi, mávajíce z vozíku berlemi, za volání „hurá, hurá, na Rusko“. A lidé budou mávat a volat také hurá, hurá, hurá… A naše česká media v čele s Českou televizí, zaznamenají tento výjimečný okamžik pro budoucnost. Noviny budou konstatovat, že v této velké době, při pohledu na oddaného syna našeho národa, se u nás zcela jistě vzedme velká míra vlastenectví. A Švejkovo úpěnlivé volání „ Na Rusko“ bude mít živý ohlas v ulicích našich měst. Jistě se k němu přidá i další náš velikán Jára Cimrman. Nesmíme zapomenout ani na štěkající Pučálkovic Aminu a také na Ferdu Mravence s celým mraveništěm. Ferda jistě velkou radost udělá svému stařičkému orlickému hajnému tam, kde má své mraveniště.

Přání na závěr, „pane kníže, prosím, jen toho Ferdu při tom velkém východním tažení nezašlápněte, děti ho mají rádi “.

Přemysl Votava, Praha

Lavrov hovoří ke světu

P. C. Roberts k projevům Putina a Lavrova


Drazí čtenáři,

Lavrovův projev v OSN, stejně jako Putinův na tiskové konferenci v Srbsku, dokazují zcela nevyvratitelně, že morálním vůdcem světa je Rusko a nikoliv Washington.


Rusové se vynořili z tyranie zhruba ve stejném čase, kdy se Amerika do tyranie propadá. Barbarství, kterým Washington zaplavuje svět, je bezprecedentní. Už celých třináct roků umožňují američtí občané své vládě bombardovat ženy, děti a bezmocné staré lidi v sedmi zemích světa, přičemž celá tato hrůza spočívá na lžích a sobeckých zájmech vládnoucí americké elity. Musíme si též připomenout, že Washington je sídlem jediné vlády, která svrhla nukleární zbraně na bezmocné civilní obyvatelstvo. Obětí tohoto útoku se stali prostí japonští občané v době, kdy se japonská vláda už připravovala přijmout podmínky kapitulace.


Putinovo varování bláznovi v Bílém domě, aby si uvědomil, jaké důsledky může stávající rozbroj mezi hlavními nukleárními mocnostmi přinést dosavadní strategické stabilitě světa, akcentuje v jeho požadavku, aby Washington svůj agresivní postoj vůči Rusku konečně zastavil. Už toho máme tak akorát dost, řekl Putin. Sneseme hodně, ale s vaší idiocií už ztrácíme trpělivost. Není to ebola, ale Washington, který je morem světa. Washington vyhlásil, že je jak nad americkou ústavou, tak i nad mezinárodním právem. Zlikvidoval suverenitu Velké Británie, Evropy a Japonska a nedovoluje žádné ze spoutaných zemí tohoto svého nového impéria, aby provozovala politiku na Washingtonu nezávislou. Státy Evropy a Japonsko se tak staly ubohými loutkami, jejichž „vůdcové“ jsou dobře placeni za to, že své země podřidili vůli Washingtonu.


Lehkomyslným i bezstarostným americkým občanům se tluče do hlav, že jsou výjimečným a nepostradatelným národem, a že pouze jejich vláda je vládou poslušnou zákona. Jenže zákon, který jediný je třeba plnit, je pouze ten, který Washington uvaluje na ty druhé. A vláda Washingtonu nad zbytkem světa je právem výjimečného národa. Na žádné jiné zemi buď tedy nezáleží, či žádná práva nemá.


Rusko a Čína s takovýmto chápáním světa logicky nesouhlasí. Rusko se vytvářelo v době mezi třetím a sedmým stoletím a reformovalo se po invazi Mongolů. Čína je zde už pět tisíc let a USA jsou staré 238 let. Reprezentují se však světu s rozumem dvouletého dítěte.


Zde je Lavrov, hovořící za Rusko ke světu: (K čemuž dodávám: Nikdo z washingtonské vlády není schopný takovýto projev pronést. Vybírám z něj jen nejpodstatnější body).


Pokusy přinutit Rusko, aby se vzdalo svých hodnot, pravdy a spravedlnosti jsou bez nadějí na úspěch. Americká politika ultimat a filozofie nadřazenosti jsou v rozporu s požadavky 21. století a jdou proti objektivnímu procesu rozvoje polycentrického a demokratického světového pořádku.

Washington otevřeně vyhlásil své právo použít vojenskou sílu, kdekoliv to bude v jeho zájmu zapotřebí. Vojenské vměšování se tak stalo normou bez ohledu na katastrofické výsledky všech jeho vojenských výbojů v posledních letech. Stabilita a mezinárodní systém byly rozvráceny bombardováním Jugoslávie, intervencí v Iráku, útoky v Libyi i válečnickou blamáží v Afghánistánu. Na pravdu nemá nikdo monopol.

Překlad: Lubomír Man


Srbsko, náš dávný spojenec

Jugoslávie v 90. letech minulého století se stala prvním státem, který byl mocenským tlakem a následnou válkou zničen. O jeho rozložení se dlouhodobě starali Němci. Je znám tehdejší výrok K. Kinkela, že Srbsko musí být sraženo na kolena. Na německý podnět se štafety ujala Evropská unie a Spojené státy. Jejich ohromná moc, zvláště pak bombardování Srbska, Černé Hory, byla použita i munice s ochuzeným uranem, vedla k pádu Jugoslávie. Přes 2000 mrtvých, tisíce zraněných, převážně civilních obyvatel, a škody téměř za 100 miliard dolarů, těžce zatížily srbský lid.


Když si připomeneme, že ani rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která zakotvuje Kosovo jako součást Srbska, nezabránila oddělení této provincie od Srbska, pak vidíme, jak násilí arogantní moci změnilo život Srbů i hranice jeho státu.

Přesto se našli politici, kteří začali s EU spolupracovat a vstup do EU vyhlásili za svůj cíl. Nestátní srbské organizace, placené Západem, dosud spoluvytvářejí veřejné mínění.

Přes to všechno, především přes německý tlak a diktát, Srbsko ukázalo, že je ještě do určité míry schopné provádět vlastní politiku. Srbové ukázali světu, nám to budiž příkladem, že se nezlomí a sankce Rusku nevyhlásí. Dokonce pozvali V. Putina u příležitosti 70. výročí osvobození Bělehradu od nacistické nadvlády na státní návštěvu, vyznamenali ho nejvyšším srbským řádem, a z čestné tribuny, kde byl společně s prezidentem Republiky Srbské, mohl sledovat vojenskou přehlídku. Při jednání padla slova o slovanství a přátelství a nutnosti další spolupráce. Můžeme však čekat odvetné kroky EU proti Srbsku.


Neosvobodili nás, převážnou část našeho státu, od teroristické německé nadvlády také sověti? Pokud by válku vyhráli Němci, pak náš národ by zlikvidovali, česko-moravský prostor zgermanizovali. Dnes bychom již nežili. Za to, že nám dali opět budoucnost, samozřejmě společně s dalšími Spojenci, bychom jim měli být vděčni a dokázat to alespoň tak jako Srbové. Dávné spojenectví se Srbskem bychom mohli v prvním kroku obnovit tím, že odvoláme uznání Kosovské republiky. Naši Schwarzenbergové a Zaorálkové nás však vedou jinou cestou a stále více zavádějí. Kdy se jich už konečně zbavíme? Zřejmě slouží jiným pánům než našemu lidu.

Dr. O. Tuleškov


Nejen šíbři lobbyistů, ale i političtí negramotové stojí v čele pražské sociální demokracie

Jindřich Beránek, člen MO 03 ČSSD v Praze 4, poslední šéfredaktor Práva lidu v letech 1997-2002


Dokládá to informace zveřejněná v pondělí o dalším vyjednávání na pražské radnici.

Předsedou klubu byl zvolen Karel Březina, místopředsedou Jan Slezák. Stejně tak byl ustanoven i vyjednávací tým ve složení Miloslav Ludvík, Karel Březina a Petr Dolínek.


Pražská organizace ČSSD se také shodla na podpoře senátních kandidátů ve třech pražských obvodech. Na Praze[…] 5 Pavla Žáčka […]“ píše se v pondělní tiskové zprávě KVV ČSSD Praha.


Krátký výběr těchto informací je dokladem toho, že se pod vedením pražské sociální demokracie znovu zhoršily volební výsledky, na to jsme si od příchodu Hulínského bandy do jejího čela už zvykli a Hulínského pohrobci, kteří se tam dostali díky manipulátorovi krajskou konferencí Dolínkovi, v tom jen zdárně pokračují.

Ale vrcholem politického neumětelství pak je podpora Mgr. Pavlu Žáčkovi v senátorských volbách na Smíchově. Mgr. Pavel Žáček patří prakticky od Listopadu ´89 mezi přední iniciátory ideje bigotního antikomunismu jako trvalého prostředku boje proti levici. S pomocí pravičáckých politiků, za všechny jmenujme bývalého senátora Lišku z ODS, založili nato dokonce i celou instituci – Ústav pro studium totalitních režimů, jehož byl právě Pavel Žáček zakladatelem a prvním ředitelem v letech 2008 až 2012.


Když se sociální demokracii podařilo získat převahu levice i v horní komoře Parlamentu ČR, byl z této funkce odvolán. A tohoto člověka doporučuje vedení levicové strany v Praze (!) podpořit do Senátu. To svědčí o jen o tom, že nemají potuchu o tom, co by měla vůdčí síla na levici dělat. A proto už by tam nadále neměli škodit.

Ostatně už svým lavírováním, kdy, Karel Březina a Pavel Dolínek, dva soudobí vyjednavači za přicmrdování se na pravicové politice v hlavním městě opakují totéž, čím po minulých volbách odstavili skutečně levicového leadera pražské kandidátky a šplhali do pozadí pozůstatkům lobbyistické ODS stejně jako posléze i jejím kalouskovským hrobařům.


Díky tomu nadále klesá podpora sociální demokracie v Praze. Tentokrát se soustředila na snahu, aby nebyl zvolen v Praze 5 kandidát zelených Václav Láska, který narušoval dlouholetou vládu lobbyistů z ODS a tím i symbiózu mezi korupcí prolezlou ODS a pražskou soc. dem. v čele s Hulínským a jeho bandou. Konec konců Karel Březina Hulínskému, synáčkovi dlouholetého prvního muže normalizačního vládce Prahy, dával rozumy a byl od počátku pravou rukou jeho politikářské kariéry. Levou pak byl velící důstojník mlátícího komanda VB z doby výročí Palachovy smrti v r. 1989 Jan Slezák, který byl Hulínského berličkou pod ramenem levým. Za to je stále odměňován členstvím v dobře saturovaných flecích „velké“ radnice Prahy.


Je k výsměchu celé levice, když tito dva pohrobci minulého režimu, vedou v hlavním městě sociální demokracii, která by měla stát v čele rozumné levicové politiky, aby podpořili agilního představitele protilevicové politiky Žáčka namísto, aby hledala spojení tam, kde je evropská levice vždycky měla a na rozdíl od nás má. Mezi zelenými.

Soupeřem Pavla Žáčka v senátní volbě je totiž kandidát Strany zelených advokát Václav Láska, který se po r. 2010 věnoval hospodářské kriminalitě v Dopravním podniku. Tady hledejme i souvislost s doporučením vedení pražské soc. dem. volit jeho soupeře. Není totiž dlouho, co Karel Březina obžalován, že zkresloval údaje o stavu hospodaření a jmění v souvislosti s působením ve statutárních orgánech několika firem; mezi tyto firmy patří i pražský Dopravní podnik; ostatně ve volebním období 2006-10 byl i členem Komise Rady hl. města Prahy pro opencard a v r. 2010, než Svobodovo vedení ODS vyměnilo partnera radniční koalice, byl Březina jeho I. náměstkem.


Karla Březinu osvobodil z trestního stíhání ve zmíněné cause soudce Havlín. [Pro ty, kdo jej nikdy neviděli, je to ten kulatý, plešatý pán]. Krátce po osvobozujícím rozsudku v případě Březinově byl zproštěn výkonu soudcovské funkce pro své neetické jednání. Zprostil jej tehdy výkonu soudcovské funkce ministr spravedlnosti pravicové vlády za stranu, jíž byla pražská soc. dem. za vedení Hulínského v Praze spojencem a oporou a Březina byl žalován mj. i v souvislosti s funkcí, do níž jej magistrátní radní tehdy zvolili).


Karla Březinu jsem podobně jako 11 dalších nevěrohodných kandidátů za stranu, jejímž jsem členem nevolil. Ne proto, že je vnuk tajemníka ÚV KSČ z doby normalizace Havlína [pro ty, kdo si na něho nepamatují, byl to ten kulatý, plešatý pán, jako by ten soudce Havlín z oka vypadl]. Za dědečka každý nemůže. Ale proto, že patřil – a jak je vidět stále bude patřit mezi ty, kdo místo, aby hájili zájmy těch, co stále věří, že by tu měla být sociální demokracie, aby zajišťovala důstojné životní podmínky každému, usilují o to, aby oni měli podmínky po boku všech těch playboyů a jiných ví-aj-pí.


Nevolil jsem mezi těmi dvanácti ani druhého člena vyjednávacího týmu Petra Dolínka. Patřil a stále patří mezi základní sloupy Hulínského pohrobků. Prokázal to mj. při krajské konferenci v Praze, kde – poučen někdejším hlavním šíbrem v aparátu ČSSD za Zemanovy éry Janou Volfovou – využil demokraticky vadné kvóty, aby zmanipuloval složení krajské konference, která měla zvolit nové vedení pražské soc. dem. poté, co sám Petr Hulínský sebekriticky odstoupil. Důsledkem toho byla např. dvojka pražské kandidátky pro loňské volby do Poslanecké sněmovny. JUDr. Štěpán Stupčuk z Prahy 6 si vysloužil takové povýšení přes prokázanou neschopnost přesvědčovat voliče [byl tehdy předákem ČSSD na jednom z dnes nejméně úspěšných obvodů] tím, že po předkonferenčních jednáních prudce otočil kormidlo Prahy 6 doprava, aby pomohli zvolit do čela pražské soc. dem. opět Petrovy pohrobky.


Vyvezl se za zády odborového předáka, který měl tehdy trojnásobné preference ve srovnání se Stupčukem. Politikáři v jejím čele používají stále tutéž zkušenost: protože jsou buď neznámí, nebo nechvalné známí, postaví před sebe jako štít nějakou skutečnou osobnost. Kdysi to byla Petra Buzkové, naposled v obecních volbách Jiří Dienstbier. Tentokrát to je dlouholetý ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík. Ten poučen osudem minulého leadera Prahy neriskoval, že bude zkušenými v zákulisních machinacích odstaven předem jako Jiří Dienstbier. Doufám, že si Miloslav Ludvík, který býval kdysi – ale v dobách pro pražskou soc. dem. mnohem, mnohem úspěšnějších -- taky mladým sociálním demokratem, uchová zdravý rozum, který sdostatek prokazuje po mnoho let při vedení tak složitého komplexu, jakým je motolská nemocnice. A včas přestane hrát hru těchto bezcharakterních šíbrů: ti nevyznávají ideály levice, jak by lidé od sociální demokracie čekali. Bezzásadové základy, za kterými se peleší bezskrupulózních pragmatici, definoval při zrodu tohoto směru v předminulém století kníže českých básníků verši: Světa osou sám je zralý muž a pravda je, co k jeho prospěchu.


A prospěch Březiny, Dolínka, emeritního oficíra mláticího komanda v lednu 1989, Slezáka je to poslední, co bych měl jako člověk, který má i v 80 letech srdce na levici podporoval. Jako delegát nejbližší obvodní konference ČSSD budu podporovat návrh, aby tito architekti klesající podpory sociální demokracie, prospěcháři a političtí neumětelové konečně odstoupili. Přišlo e-mailem


Velká západní média jsou ministerstvem propagandy USA

P. Craig Roberts

Už jako jeden z údů velkého média, a tedy ještě předtím, než se za vlády prezidenta Clintona zkoncentroval všechen široce rozvětvený americký tisk do několika málo rukou, jsem při mnoha příležitostech prohlašoval, že západní média nejsou ve své podstatě ničím jiným, než washingtonským ministerstvem propagandy.


V tomto směru šel ovšem vývoj vzhůru mnohem strměji, než se kdy dalo očekávat, a v následujícím textu se jeden z washingtonských propagandistů ke své vině dokonce plně přiznává, píše P.C. Roberts na svém serveru, a svůj další text uvozuje tímto slavným citátem: "CIA vlastní každého, kdo ve velkém médiu něco znamená." (William Colby, dřívější ředitel CIA)


Před čtrnácti dny jsem psal o právě vydané knize německého novináře Udo Ulfkotta Koupení novináři, a tento článek se na mém webu stal daleko nejčtenějším, píše P.C. Roberts. Knížka je vlastně vlastně jakousi rukovětí cest a způsobů, jak lze člověka naučit lhát, zrazovat a před veřejností zatajovat pravdu. Udo Ulfkotte, dřívější redaktor nejvýznamnějšího německého listu Franfurter Allgemeine Zeitung, byl na tajné výplatní listině americké výzvědné služby CIA, a jeho úkolem bylo psát články tak, aby pro Washington vyznívaly pozitivně a naopak pro jeho oponenty negativně. Ve svém posledním interview s holandským novinářem Ericem van de Beekem na Russia Insider odpovídal Udo Ulfkotte na tyto Beekeko otázky:


Koupení novináři – kteří to jsou?

Mluvíme o loutkách na provázku, tedy novinářích, kteří píši či říkají cokoli, co jim jejich páni řeknou, aby psali či říkali. Jestliže sledujete média hlavního proudu referující o konfliktu na Ukrajině, a jestliže současně víte, jaká je tam ve skutečnosti situace, dostanete se okamžitě do obrazu. Páni v pozadí tlačí ze všech sil na válku s Ruskem. A západní novináři si už na hlavy nasazují přilby.


A vy jste byl jeden z nich. A teď jste první, který troubí na poplach, aby lidi probudil.

Stydím se, že jsem byl součástí všeho toho. Ale bohužel, vrátit to zpět nemohu. Ačkoliv moji nadřízení z Frankfurter Allgemeine souhlasili s tím, co jsem dělal, jsem teď tzv. na pranýři. Ale jsem první, kdo obvinil sám sebe a kdo dokázal, že mnozí další by se měli obvinit stejně tak, jak jsem se obvinil já.


Jak jste se stal koupeným novinářem?

Začal jsem s tím brzy poté, co jsem ve Fankfurter Allgemeine nastoupil. Naučil jsem se považovat si toho, když mi začali posílat pozvánky na luxusní večírky, bral jsem to jako přijatelnou i příjemnou záležitost – a na oplátku jsem začal psát pozitivní články o těch, kteří mě na ty večírky zvali. O něco později mě Německý Marshallův fond pozval na cestu po Spojených státech, zaplatil mi všechny výdaje s toto cestou spojené, a kontaktoval mě se spoustou Američanů, kteří projevili přání se se mnou setkat. Je faktem, že většina novinářů z respektovaných německých médií je úzce napojena nejen na zmíněný fond, ale i na Atlantik-Brücke a na další tzv. transatlantické organizace. A mnozí z těchto novinářů fungují v těchto organizacích dokonce i jako jejich členové či společníci (fellows). Já např. jsem dosud společníkem Německého Marshallova fondu. Je to prostě tak, že když s lidmi z těchto organizací navážete kontakt a spřátelíte se s Američany, speciálně pro vás vybranými, propadnete pocitu, že jde o vaše přátele, a začnete s nimi spolupracovat. Oni ze všech sil posilují vaše ego, dělají vše možné, abyste si sám sebe začal považovat – a jednoho dne se vás zeptají: Neudělal bys mi laskavost? Pak přijde další a obrátí se na vás s tímtéž. Tak to jde dál a dál, až jednoho krásného zjistíte, že vám vymyli mozek. Podpisujte články, které napsali agenti CIA či jiných zpravodajských služeb, nejčastěji pak služby Bundesnachrichtendienst.


Řekl jste, že s takovouto praxí vaši nadřízení souhlasili

Ano, dokonce mě posílali do míst, kde jsem měl pracovat jako špión. V r. 1988 mě posadili do letadla, startujícího do Iráku. Letěli jsme nad hranicí mezi Irákem a Iránem – v té době byl Husein naším kamarádem a spojencem USA – a na místě zvaném Zubaidad jsem byl svědkem toho, jak Iráčané posílají na smrt tisíce Iránců tím způsobem, že na ně shazovali jedovatý plyn. Dělal jsem to, co ode mě šéfové žádali - všechno jsem to fotografoval.

Ale když jsem se do Franfurtu vrátil, neprojevili šéfové o mé fotografie zájem, a nakonec mě požádali, abych je všechny odevzdal Německé asociaci chemických společností ve Frankfurtu (Verband den Chemischen Industrie), která plyn zabíjející Iránce vyrobila.


Co říkáte na novinářské cesty? Novináři obvykle prohlašují, že oni mají svůj úsudek a že se od něj nenechají zviklat nikým a ničím, co by mohlo být s tímto jejich úsudkem v rozporu.

Účastnil jsem se stovek zahraničních cest a nikdy jsem nepodával nepříznivá svědectví o těch, kteří mi všechny výdaje s cestou spojené platili. Nekousnete ruku, která vás živí. To je bod, od něhož se korupce odvíjí.


Konsekvence pro toho, kdo jako první zatroubí na poplach, mohou být vážné. Nepostřehl jste náznaky toho, že by se někdo pokoušel vydání vaší knihy zabránit?

Když jsem Frankfurter Allgemeine oznámil, že se knihu chystám vydat, poslali mi jeho právníci dopis, vyhrožující mi všemi možnými právními důsledky, jestliže uvedu nějaká jména či utajované skutečnosti – ale já jsem se těch výhrůžek nelekl. Nemám děti, plynový útok v Iránu zanechal stopy na mém zdraví, prodělal jsem už tři infarkty a nečekám, že budu žít déle než pár let.


Ve své knížce uvádíte hodně jmen koupených novinářů. Co teď dělají? Jsou propouštěni? Snaží se svá jména očistit?

Žádný z novinářů hlavního proudu nesmí o mé knížce napsat ani řádek. Kdyby tak učinili, budou propuštěni. Takže zde máme bestseler, o kterém žádný novinář nesmí psát. Máme respektované novináře, kteří jako kdyby náhle zmizeli pod mořskou hladinu. Očekával jsem – a doufal – že mě budou žalovat a že mě dovedou až před soudcovský stolec. Ale nestalo se tak. Frankfurter Allgemeine jen oznámil, že propouští 200 zaměstnanců, protože velmi rychle ztrácí své předplatitele. Vědí, že mám důkazy na všechno. Přeložil PhDr. Lubomír Man


P.C. Roberts byl vedle svého vládního angažmá v někdejší Reaganově vládě též spoluvydavatelem deníku Wall Street Journal – pozn. překl., novarepublika.cz


Když pan nakáže, poskok skočí

To jsme se načekali na zprávu, která by vyjasnila, kdo vlastně malajské letadlo MH17 nad Ukrajinou sestřelil. Dokonce se šířili pověsti o tom, že se to již nikdy nedozvíme. Ale, hle! Vše je venku!

Problém je snad jedině ve vztahu mezi USA a Německem. Tvrdí se, že SRN je dosud pod mírným protektorátem USA, jak to vyjádřil i Z. Brzezinsku koncem devadesátých let minulého století ve své knize „Velká šachovnice“. V Německu se nedávno dály též hrátky s odposlechy. Odposlouchávanými byli Němci, včetně A. Merkelové. Tu to skutečně rozehřálo, když se dozvěděla, že Amici odposlouchávají i ji. Výměna slov byla dost prudká, ale pak hora porodila myš. Dozvěděli jsme se dále, že Američané odposlechy prováděli i v jiných státech. Nejednou i za přispění místních zpravodajských služeb. Podobně tomu bylo zřejmě i v Německu. V jeho zpravodajské službě byli asi dva jedinci, zatím se ví jen o nich, kteří za peníze spolupracovali s Američany. Zase oheň na střeše. Přesto se válka slov utišila v konstatování, že americká a německá zpravodajská služba již celá desetiletí úzce spolupracují. A najednou, kde ty loňské sněhy jsou.


Jak Američané toužili po tom, aby ti zločinci, co sestřelili malajské letadlo, byli Rusové a přinejhorším, dej Bože, alespoň ti opolčenci. Jejich sny pomáhala zřejmě splnit i německá zpravodajská služba. Ta zjistila a má spoustu důkazů a důkazů a dalších důkazů, jež veřejnosti však dosud nepředložila, že to byli opolčenci, kteří nejdříve ukradli Ukrajincům protiletadlový raketový systém BUK a 17. července odpálili jednu raketu, která, věřte, nevěřte, zrovna zasáhla malajské letadlo. Necvičení opolčenci to zvládli, jak uvádí němečtí špioni, na jedničku. Pálili podle oka nebo profesionálně? Ale to je již asi jedno.


Když někdo spáchá zločin, právníci se obvykle ptají, komu zločin posloužil? Posloužil Rusku, Novorosii? Nikoliv! Posloužil Ukrajině a Západu, jejich vůdcům, jako velká hůl na Rusko! Ještě dodnes je účinná.

V normální lidské společnosti letecké katastrofy vyšetřují speciální týmy odborníků. Je vidět, že v tomto případě byli a jsou zbyteční. Vyšetřování a závěry z něho můžou udělat i němečtí zpravodajci, a to ještě jaksi vedle svých služebních povinností.


K objektivitě tohoto ukázání prstem na opolčence však chybí hodně.. O některých vnitřních vazbách mezi americkou a německou zpravodajskou službou se v Německu asi ne úplně vše ví. Ale ať je to již jakkoliv, nakonec americký sen se naplnil. Ti zlí jsou přece jen Rusové. Hodní Ukrajinci přece nepřicházejí vůbec v úvahu. Problém je v tom, že zpravodajské vyšetření sestřelení malajského letadla může ovlivnit závěry vyšetřování odborných komisí. Němci tak vytvořili stopu, již celý „svobodný svět“ může sledovat a dále rozvíjet. Zvláště když jsme se nedávno dozvěděli, že snad každý, kdo v médiích něco znamená, je na výplatní pásce americké zpravodajské služby nebo v Německu třeba současně je placen i BND. Vzhledem k těmto skutečnostem „pravda“ se bude snáze a samozřejmě i rychleji šířit.


Je toho zapotřebí jako soli. Svět stojí stále na rozcestí. Místo toho, aby došlo k válce alespoň mezi Ruskem a Ukrajinou, jež by dále se mohla raketově rozšířit, jak si určité kruhy přejí, probíhá jen občanská válka, a to, jaksi jen neplnohodnotně. Dokonce vládne v Novorusku, alespoň oficiálně, příměří. A to za situace, že Rusko dosáhlo až k samému prahu NATO, jak se vyjádřil jeden významný americký činitel. Když se američtí novináři ptali, zda to není právě naopak a NATO je na hranicích Ruska, dozvěděli se, že takto to vidí Putin, ale Bílý dům zcela jinak. A tak se dostáváme až na samou hranici absurdity, kdy skutečnosti jsou absurdní a absurdity skutečnostmi. Géniové, kteří pronáší uvedené soudy, jsou nebezpeční pro mír a pro lidstvo, jehož naděje na přežití spočívá v zachování míru. Přesto někteří generálové chtějí dělat jen svou práci. Proto lidstvo by se mělo obejít bez jejich služeb, zrovna tak jako bez služeb válkychtivých politiků! J. Kovář


Naši krajané na Podkarpatské Rusi, volyňští Češi a ministr Zaorálek


Na západě Ukrajiny dává vědět o sobě nový útvar – Podkarpatská Rus. Svá stanoviska k situaci přednesl v nedávném rozhovoru ministerský předseda této republiky, Petr Gecko.


Republika Podkarpatská Rus byla obnovena v roce 2008. Obnovena, nikoliv vytvořena, protože od roku 1938, kdy vznikla, neztratila svoji subjektivitu. Je to dnešní Zakarpatská oblast. Na základě výsledků referenda byl na Kyjev vznesen požadavek na uznání Rusínů za národ. Referendum se týkalo speciálního vlastního řízení území Zakarpatska vstoupivšího do jiného územního útvaru. Současně proběhl plebiscit o národní a kulturní autonomii Maďarů. Byl stanoven termín 1. prosince 2008, a pokud by nebyla přijata potřebná opatření a nebylo zahájeno jednání, mělo vstoupit v platnost dříve vydané memorandum a Deklarace o obnovení republiky Podkarpatská Rus.


Ukrajinská vláda to ignorovala. Nyní je už možné tento problém rozhodnout i silou, což je samozřejmě až to nejposlednější řešení ze všech možných. Je třeba se vyhnout násilným silovým rozhodnutím, která by si vyžádala možná i stovky lidských životů na obou stranách a jistě by způsobila i velké materiální škody. Existuje vedení i domobrana – 3 tisíce ozbrojených lidí. Domobrana by však měla bránit jen svou zem, když by tato byla napadena ukrajinskými silovými složkami. Jinak je nutné situaci řešit jednáním zainteresovaných stran, a to bez ohledu na to, že ta ukrajinská strana dává stále dosud přednost síle.


Situace se pro Podkarpatskou Rus zatím vyvíjí příznivě. Získala podporu Maďarska, které bedlivě sleduje svou menšinu v rámci nového státního útvaru. Jen aby se jí nic zlého nestalo. Je zajímavé, že osobně i premiér Viktor Orbán probíhající vývoj sleduje se sympatiemi a dokonce jej do určité míry podporuje.


I naši lidí žijí na Podkarpatské Rusi. Jsou i Rusíni, jež na československý stát nezapomněli a dokonce někteří z nich by si přáli jeho obnovení. Mají své spolky, FB nebo weby a tam hlásají svá stanoviska. Nedávno na jednom z nich jsem objevil nabídku trička s mapou Československa, do něhož samozřejmě zahrnuli i svou Podkarpatskou Rus. Vzpomínají nejen na republiku, která pro ně hodně dobrého udělala, ale také i na jejího prvního prezidenta, T. G. Masaryka. Nedávno instalovali dvě pamětní desky na jeho upomínku. Na Podkarpatské Rusi je, kromě dalších, funkční Klub T.G. Masaryka.


Co takhle kdybychom se i my zajímali o vývoj i na Podkarpatské Rusi? O tom naše ministerstvo zahraničí ani nešpitne. A to je velká škoda. Měli bychom. Situace, jaká panuje na MZV dokonale ilustruje vztah pana ministr L. Zaorávka k našim krajanům na Volyňsku. I když projevili značný zájem o návrat do vlasti svých předků, pan ministr jako by neslyšel. Dokonce tvrdil, že takový interes neprojevili. Je to možné, když před setkáním s panem ministrem byli údajně instruováni, aby o repatriaci nemluvili, proto si nedovolili toto téma otevřít, poněvadž si byli vědomi možných následků. A právě tato epizoda je příznačná pro jednání pana ministra, zřejmě však také i našich některých diplomatů na Ukrajině. Jen nedej, Bože, aby došlo k repatriaci krajanů do vlasti! Vždyť tím bychom signalizovali, že poměry na Ukrajině nejsou tak růžové, jak je líčíme. Již jen samotná žádost o repatriaci přece může poškodit „dobré jméno“ Ukrajiny.


Přece nemůžeme hledět, zřejmě si říká pan ministr, na to, že náhodou nějaký náš krajan zemře jako mobilizovaný voják ukrajinské armády v bojích na jihovýchodě Ukrajiny, že náhodou někdo z našich krajanů dostane za nějaké „neloajální stanovisko“ k nové Ukrajině nakládačku od těch „pravých“, tj. banderovských Ukrajinců. To přece nic není ve srovnání s tím, co v době druhé světové války stovky našich lidí na Volyňsku postihlo. Banderovci je okrádali, zabíjeli a dokonce mučili. A tak podle pana ministra nejsou důvody k nějaké repatriaci. Na štěstí máme prezidenta, který se o volyňské Čechy zajímá a viditelně i účinně podporuje jejich žádosti o repatriaci. Naši krajané se na něj obrátili, když viděli, že cesta přes „naší“ diplomacii a hlavně přes jejího šéfa nikam nevede.


Svým jednáním pan ministr L. Zaorálek viditelně dal najevo, že zájmy Ukrajiny upřednostňuje před interesy našich krajanů na Volyní. A to by neměl. Pokud to dosud neví, pak by mu někdo měl říci, že je ministrem České republiky a nikoliv Ukrajiny. Možná, že to dokonce i ví, dalo by se to předpokládat, ale je mu to šum a fuk. Pak ovšem takového ministra nám byl čert dlužen. Jsou-li mu ukradeni naši na Volyni, pak jak bychom mohli čekat vůbec nějaký zájem o naše krajany a s námi sympatizujíci Rusíny na Podkarpatské Rusi. V souvislosti s tímto však si můžeme položit otázku, zda pan ministr zahraničí vůbec je schopen jednat v zájmu naší republiky. Domnívám se, že nikoliv a proto by měl co nejdříve ze svého postu odejít. Pokud potřebnou změnu neudělá premiér, pak se stane spoluviníkem všech zaorálkovských kauz.. Dr. O. Tuleškov


Washington ničí Svět

P.C. Roberts


Agresivní a stupidní postoj, který washingtonští váleční štváči zaujali jak vůči Rusku tak vůči Číně, rozmetal vše dobré a prospěšné, co pro Svět vyjednali prezident Reagan s Gorbačovem, píše na svém serveru člen někdejší Reaganovy vlády ve funkci náměstka financí Paul Craig Roberts a dodává. Ti totiž ukončili studenou válku a zbavili svět strachu z nukleárního armageddonu. Nyní však američtí neokonzervativci, vojensko-bezpečnostní komplex a američtí politikové, na těle tohoto komplexu parazitující, vdechli studené válce a hrozbě nukleárního zničení zeměkoule znovu život.


Úskočný a korupční Clintonův režim zadupal do země dohodu, kterou prezident Bush starší uzavřel s Moskvou v roce 1990. Podle této dohody výměnou za moskevský souhlas se znovusjednocením Německa a jeho zapojením do NATO, vyslovuje Washington svůj souhlas s tím, že se NATO nebude směrem na východ rozšiřovat. Tehdejší americký ministr zahraničí James Baker spolu s tehdejším americkým velvyslancem v Moskvě Jackem Matlockem i příslušné dokumenty jsou svědky skutečnosti, že Moskva byla tehdy ujištěna, že expanze NATO do východní Evropy se jako eventualita dalšího politického vývoje vylučuje. V roce 1999 však Bill Clinton učinil z vlády Bushe staršího lháře, když NATO přivinulo do své náruče Polsko, Maďarsko a Českou republiku, a prezident Bush mladší pak učinil svého otce lhářem dokonce dvojnásobným, když v roce 2004 dovedl do NATO Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a Slovensko. Což ještě stále nebyl konec, protože v roce 2009 přistrčil prezident Obama do NATO ještě Albánii a Chorvatsko. Jinými slovy – v posledních 21 letech tři američtí prezidenti přesvědčili Moskvu o tom, že slovu americké vlády se nedá věřit ani písmenko.


Dnes je tedy Rusko obkoleseno vojenskými základnami USA i NATO po obvodu téměř celé své hranice s výhledem na další nepřátelské vojenské základny v zemích, jako jsou Ukrajina, Černá Hora, Makedonie, Bosna a Hercegovina, možná i Azerbejdžan a dokonce i Gruzie, jež byla po dlouhá staletí částí Ruska. Obrovitý kus zemského globu, který byl dříve částí sovětského impéria, se tak stal částí impéria washingtonského. Příchod demokracie zkrátka znamenal i příchod nových pánů.


Washington si vždycky vyhlédne a pak generálním tajemníkem NATO jmenuje svou loutku. Tou je dnes dřívější norský premiér Stoltenberg. Na rozkaz Washingtonu vyvolal tento člověk hned na začátku své dráhy rozpor s Moskvou svým prohlášením, že NATO má k dispozici mohutnou armádu, která má globální politickou úlohu a může být nasazena kamkoli si Washington bude přát. Což je prohlášení, které je v přímém rozporu jak se smyslem NATO, tak s jeho chartou. Igor Koročenko, člen veřejné rady ruského ministerstva obrany na Stoltebergovo prohlášení reagoval slovy, že je nejostřejším výpadem proti systému meziárodní bezpečnosti a staví NATO do pozice přímé hrozby Rusku. Čímž logicky na straně Ruska vyvolává potřebu odpovídajících opatření.


Těmito odpovídajícími opatřeními je pak to, co může každý očekávat. Dostatečná jaderná schopost Ruska vymazat USA a Evropu – a to několikrát za sebou - z mapy světa. Arogantní šílenci Washingtonu, stojící na čele – jak stále vykřikují – nepostradatelného národa, tak vyprovokovali Moskvu k vystupňování obranných opatření až do současného stavu, charakterizovaného vyšším počtem pohotově použitelných nukleárních zbraní, než jich dnes mají k dispozici USA.


Rusko i Čína byly velice spokojenými účastníky mezinárodního společenství i světové ekonomiky, jež jim umožňovaly zlepšovat život svých občanů. Ale, bohužel, do takovéhoto vývoje vpadla idea amerických arogantních neokonzervativců, prohlašujících, že Washington nedovolí žádné jiné zemi – myšleno samozřejmě Rusku a Číně – aby kdy dospěly ke schopnosti provozovat takovou zahraniční politiku, která by byla na zájmech USA nezávislá. Což je samozřejmě postoj, který hrozbu nukleární války znovu vyzdvihl nad obzor. Washington nejdříve zemi, kterou ve smyslu shora popsaném pokládá za rivala, vyhrožuje, a když se hrozbám nepodvolí - začne ji démonizovat. A bohužel, většina Američanů na tohle slyší. Jestliže tedy lidstvo nezničí ebola či globální oteplování, pak se o stejné postará jak nezájem Američanů o to, co se ve světě skutečně děje, tak – a to co nejbezprostředněji – současně probíhající válka Washingtonu za postavení jediného vládce světa. Přeložil PhDr. Lubomír Man


Polsko a jeho historie

Josef Vít


„…Na útěku před Rudou armádou v roce 1943 najednou našli Němci v okolí obce Katyň několik masových hrobů. Zjistilo se, že to jsou hroby polských vojáků a důstojníků. Němci z toho obvinili Rusy a s velkou slávou to oznámili světu. Pozvali si zástupce Červeného kříže a další mezinárodní organizace. Vraždy polských válečných zajatců v Katyni se každoročně připomínají s velkou pompou. Mluví se o zavraždění 15 tisíc polských důstojníků údajně sovětskou NKVD, což nebylo dokázáno. Dnes slouží Katyň jako obušek na komunisty. Je důkazem zločinnosti komunistických vlád.


Oficiálně podle posledních zdrojů se předpokládá, že v Katyni jsou pochovány 4000 polských důstojníků, dále 7 až 10 tisíc vězňů NKVD a asi 500 sovětských válečných zajatců zastřelených Němci v roce 1943. Němci však zastřelili v Katyni nedaleko Kozích hor ještě další tisíce ruských válečných zajatců, Poláků a židů. Ve velkém polském památníku v Katyni jsou důkazy o zavraždění polských důstojníků údajně ruskými čekisty. Ale existuje mnoho důkazů, že uváděné důkazy jsou nevěrohodné, Gorbačov po převzetí moci urychleně předal Polsku písemné doklady o katyňském masakru. Při takovém hodnocení důkazů už nepřekvapí, že polská strana představila v letech 1990 – 1995 řadu „sovětských“ dokumentů z počátku roku 1940, které mají dokazovat účast NKVD na těchto popravách.


Polští důstojníci v Katyni jsou představováni jako nevinné oběti. Jenže kolik ze zde zastřelených důstojníků se osobně zúčastnilo útoku na Smolensk a Kyjev v letech 1918 - 1920? Kolik z nich vlastnoručně zabíjelo ruské zajatce v letech 1920 -1921 (počet povražděných vojáků - zajatců Rudé armády se pohybuje kolem 80 tisíc), kolik z nich se zúčastnilo trestných operací proti ukrajinským rolníkům na ruském území obsazeném v roce 1920. A konečně i kolik z nich se společně s Němci zúčastnilo v roce 1938 vpádu do Československa při anexi Těšínska?


Oběti v Katyni se připomínají s velkou slávou. Ale Poláci by nejraději zapomněli na 3128 Poláků, kteří zahynuli v sovětském zajetí v letech 1941 -1945. To byli ti, kteří bojovali na straně wehrmachtu na východní frontě a padli zde do zajetí. Jedním z nejvíce střeženým tajemstvím oficiální Varšavy je - kolik stovek tisíc Poláků šlo dobrovolně do služby Hitlerovi proti SSSR. Varšavu nezajímá osud 60 277 Poláků, kteří upadli do sovětského zajetí v letech 1941 – 1945. Bavíme se ovšem jen o těch, kteří v této době měli na sobě uniformu wehrmachtu či vojsk SS. Celkem – jak do wehrmachtu, tak do vojsk SS – vstoupilo kolem půl milionu polských dobrovolníků. Mezi nimi byl i Josef Tusk – dědeček polského premiéra. Jeho vnuk je dnes superpravicovým představitelem, který se dostal až na špici EU. Jablko nepadlo daleko od stromu.


V roce 1980 vznikly nezávislé odbory „Solidarita“. V létě téhož roku proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v gdaňských loděnicích. Do čela Solidarity byl zvolen Lech Walesa. Dnes po otevření archivů jsme se dozvěděli, že to byla dlouho připravovaná operace CIA, špionážních služeb NATO a všechno přicházelo z Bílého domu. Zahájení masových demonstrací „den protestu" bylo naplánované na 17. prosince 1981. Stávky měly přerůst v obsazení státních úřadů, především rozhlasu a televize. Začátkem prosince měli kontrarevolucionáři značné zásoby zbraní. Třináctého prosince přesně o půlnoci nejvyšší ústavní orgány PLR zavedly na celém území republiky výjimečný stav. Nová Vojenská rada národní záchrany začala jednat. Extremističtí vůdcové Solidarity byli internováni stejně jako vůdcové Konfederace nezávislého Polska. Po zásahu armády došlo na vystřízlivění řadových členů Solidarity, kteří již byli unaveni chaosem a anarchií. Výjimečný stav, trvající v Polsku jeden a půl roku, nebyl výjimečným stavem v plném smyslu slova. Osoby, které ještě zůstávaly v internaci, se postupně propouštěly. Jediné, co se žádalo na internovaných, aby mohli být propuštěni, byl podpis pod závazek nenarušovat právní pořádek v zemi a nezabývat se činností, která by byla v rozporu s Ústavou PLR a zákony. Výjimečný stav byl plně zrušen 22. června 1983.


Evropský soud pro lidská práva v roce 2014 vynesl naprosto senzační nález! RUSKO NENESE ODPOVĚDNOST ZA VRAŽDU TISÍCŮ POLSKÝCH DŮSTOJNÍKŮ V KATYNI ! Přelomový rozsudek přepsal historii. „Dokumenty“, předložené za Gorbačova a Jelcina, svědčící o tom, že z popravy desítek tisíc polských důstojníků je vinen Stalin a sovětská strana, shledal soud podvrhem. Je to skutečně senzační rozsudek. Znamená to, že za posledních 20 let se ruské vedení neustále kálo za zločin, kterého se ve 40 letech dopustil někdo docela jiný. Někdo z okolí prezidenta Gorbačova měl potřebu zkompromitovat ruské dějiny i samotného Stalina. Co je ale ještě důležitější, že bylo třeba, aby k tomu došlo těsně před rozpadem Sovětského svazu.“ Výňatek z článku, Czech free press


Petice

Vážený pan Mgr. Bohumil Sobotka,

předseda vlády ČR


Vážený pane předsedo vlády,


v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s návrhy a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.


Podle sdělení německého tisku jste 13.3.2014 „při své nástupní návštěvě“ Berlína jednal s A. Merkelovou, kancléřskou SRN. Předmětem Vaší společné pozornosti byl mimo jiné Česko- německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum, které jste označili jako vynikající most do budoucnosti.


Výslovně jste při jednání uvedl: „Uvítal jsem, že německá vládní koalice vyjádřila ochotu k pokračující podpoře Česko-německého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra. Podle mého názoru se jedná o velmi dobrý prostředek dialogu, nástroj, který velmi pomáhá zlepšovat naše vztahy. Věříme, že tyto projekty by měly pokračovat také v budoucnosti, v následujících letech. Máme v tomto směru také jednoznačnou podporu české vlády“. Vzhledem k Vašemu uvedenému hodnocení Česko-německého fondu budoucnosti (ČNFB) a Česko-německého diskusního fóra (ČNDF) si dovoluji uvést několik údajů o jeho složení, abychom mohli zcela konkrétně posoudit, jaký je objektivní stav obou uvedených institucí.


Správní rada Česko-německého fondu budoucnosti (SR ČNFB, 2014/2015) je takříkajíc hlavou Česko-německého fondu budoucnosti. Zastupuje Fond budoucnosti navenek i vůči vládám obou zemí. Její čtyři čeští a čtyři němečtí členové jsou na dobu dvou let jmenováni ministrem zahraničí příslušné země a jejich funkce je čestná. Jakožto nezávislé grémium rozhoduje SR ve vlastní zodpovědnosti. Každé čtvrtletí projednává na svém zasedání všechny žádosti o podporu projektů a rozhoduje o poskytování finančních prostředků.


Prosím, vážený pane předsedo vlády, věnujte pozornost složení SR ČNFB:

Albrecht Schläger (předseda) předseda Seliger Gemeinde, bývalý člen Bavorského zemského sněmu (SPD) a bývalý starosta města Hohenberg, (Seliger-Gemeinde je sociálně demokratickou složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu). Kristina Larischová (místopředsedkyně), vrchní ředitelka sekce analyticko komunikační, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (před nástupem na MZV ČR zastávala post vědecké pracovnice Friedrich Ebert Stiftung, v pražské kanceláři nadace).

Klaus Brähmig, člen Spolkového sněmu (CDU-Sasko), předseda Skupiny vyhnanců, uprchlíků a vysídlenců frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu.

Petr Brod, publicista, pracoval mimo jiné pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a pro Süddeutsche Zeitung.

Reiner Deutschmann, bývalý člen Spolkového sněmu za FDP (Sasko).

Václav Houžvička, docent politologie na Fakultě Sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 1998-2004 člen Rady Česko-německého diskusního fóra.

Martin Kastler, poslanec Evropského parlamentu (CSU), spolkový předseda Ackermann-Gemeinde (Ackermann-Gemeinde je křesťanskou složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu).

Jarmila Neumannová, konzultantka v objasti public relations a fundraisingu pro Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE a Hospicové hnutí Vysočina


Z uvedeného složení ČNFB vyplývá, že 2 němečtí členové SR jsou předsedy složek sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Případné tvrzení, že S-G a A-G jsou samostatně registrovány a tudíž jsou samostatné spolky, podle našeho názoru neobstojí, poněvadž Witikobund, A-G a S-G mají společné sjezdy, společné orgány, společný program, společné stanovy, které zakotvují, že S-G, A-G i Witikobund jsou složkami SL. Dále platí princip, že SL zastupuje všechny odsunuté Němce a jejich potomky, případně i další zájemce. Třetí německý zástupce ve SR je Klaus Bráhmig, je členem Spolkového sněmu (CDU-Sasko), předseda Skupiny vyhnanců, uprchlíků a vysídlenců frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu. Jde tedy o dalšího člena německé části SR, který má dočinění, ať již přímé či nepřímé, se SL.


Nechceme démonizovat sudetoněmecký landsmanšaft. Nechme o něm promluvit dr. E. Hahnovovou, která po jistou dobu se sudetoněmeckými institucemi spolupracovala, takže její hodnocení lze považovat za kvalifikované. Paní doktorka říká: „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ {Na konferenci o odsunu Němců v Ústí nad Labem, listopad 2011)


Z hlediska složení má německá část SR ČNFB spíše charakter sudetoněmecké složky než oficiálně udávané německé a to je, jak jsem přesvědčen, nepřijatelné. Podle současného složení německé části SR by se měl ČNFB spíše jmenovat Česko - sudetoněmecký fond budoucnosti. Tento stav je v rozporu se zakladatelským úmyslem. Fond má být česko-německý.


Ani složení české části SR ČNFB není bez zvláštností. Místopředsedkyně SR za českou část, Kristina Larischová, před nástupem na MZV ČR zastávala post vědecké pracovnice Friedrich Ebert Stiftung v pražské kanceláři nadace. V německé části SR žádný český element není zastoupen. V mezinárodních vztazích platí princip reciprocity. Jelikož je oficiálně ČNFB složen ze zástupců dvou států, měl by se uvedený princip jej také týkat. Jinak jde o naše znevýhodnění. Úzké vztahy k Německu má i Petr Brod, v německé části SR nikdo takový není, kdo by měl letité vztahy k ČR a zde také dlouhou dobu žil. V tom spatřují další znevýhodnění českého zastoupení ve SR.


Zatímco německá část SR je spíše sudetoněmecká než německá, pak české vlastenecké organizace nemají ve SR ani jednoho zástupce, což považujeme za hrubý nedostatek. Řada lidí z těchto subjektů se již léta věnuje jak česko-německým, tak i česko-sudetským vztahům, přednáší, publikuje, a proto jsme přesvědčeni, že alespoň jeden zástupce z uvedených subjektů by měl být členem SR ČNFB.


Ano, můžete tvrdit, že stav současné SR je jen dědictvím po bývalém ministru zahraničních věcí K. Schwarzenbergovi, a budete mít pravdu. Již zhruba za rok můžete složení české části změnit tak, aby bylo spravedlivé i vůči českým vlasteneckým organizacím a aby ČNFB byl skutečně česko-německým subjektem a nikoliv fakticky česko-sudetoněmeckým.


II.

V současné době je velmi aktuální i složení Česko-německého diskusního fóra (ČNDF). „Rada, řídící grémium diskusního fóra, se skládá z osobností z politiky, občanské společnosti, vědy a hospodářství. Jsou to lidé, kteří se aktivně angažují pro česko-německé vztahy. Členy rady jmenují ministři zahraničí obou zemí na dobu dvou let. Dvakrát za rok se scházejí předsedové a 12 českých a 12 německých členů rady střídavě v Německu a v České republice.“


Noví členové Rady ČNDF, jak z české strany, tak i z německé, mají být jmenováni nejpozději v prosinci tohoto roku, a to na dvouleté období. Hned na začátku si však připomeňme, že jde o česko-německé diskusní fórum a nikoliv o česko-sudetoněmecké. Vzhledem k tomu, že Německo je našim sousedem, je naším zájmem, aby naše vzájemné vztahy byly alespoň dobré. Proto, třeba jen čistě z rozumových důvodů, bychom je měli, na základě rovnoprávnosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí, dále rozvíjet. Jejich případnou deformaci na vztahy jakési nadřízenosti a podřízenosti, byť je jen připomínající, musíme vždy zcela zásadně odmítat. K vytváření a upevňování vztahů uvedené kvality ČNDF nesmí sloužit, jinak by bylo zcela zbytečnou institucí, která by navenek budila pouze zdání jakési rovné diskuse a zastírala realitu. Pro vztahy česko-německé platí principy mezinárodního práva.


Ke složení Rady ČNDF

Parlamentní státní tajemník Christian Schmidt, spolkový ministr zemědělství, poslanec Spolkového sněmu (CSU), je novým německým předsedou rady Česko-německého diskusního fóra. Českým předsedou rady je MUDr. Luděk Sefzig, bývalý senátor, zvolený za ODS do Senátu, pracoval jako předseda výboru pro EU. Pro zajímavost můžeme dodat, že pan senátor po určitou dobu pobíral příspěvky na senátorskou kancelář, ale měl ji zřízenou ve vlastním domě.


Můžeme dále konstatovat že z německých členů Rady je několik přímo či nepřímo vázáno k sudetoněmeckému landsmanšaftu, a to B. Posselt, mluvčí SL, Mathias Dörr, jednatel Ackerman-Gemeinde, dr. Wolfgang Schwarz, kulturní referent pro české země ve Spolku Adalberta Stieftera, a Emilia Müller, ministryně pro práci a sociální věcí, rodinu a integrace Svobodného státu Bavorsko (CSU), je patronátní ministryní pro tzv. sudetské Němce. Christian Schmidt, předseda německé části, je poslancem za CSU, tedy strany, která sudety podporuje. Na její kandidátce je volen i B. Posselt do EP.


V seznamu německých členů je uveden i Milan Horáček, který byl v Německé spolkové republice uznán za vysídlence, za Němce s českými kořeny. Byl pravidelným účastníkem sudetoněmeckých sjezdů. Posselt mu dokonce jmenovitě děkoval, co pro sudetské Němce udělal. Milan Horáček byl veden na webu německého velvyslanectví v Praze jako německý stálý host Rady česko-německého diskusního fóra. Na posledním sjezdu odsunutých Němců získal M.Horáček sudetoněmeckou Karlovu cenu.


K dr. Wolfgangu Schwarzovi by bylo dobré uvést nejdříve několik vět ze zprávy Ministerstva vnitra ČR o Witikobundu z roku 2004:

Pozornost si rovněž zaslouží organizace bývalých sudetoněmeckých nacistů - Witikobunci, který v prostředí landsmanschaftů šíří protičeské názory. Programem organizace je odstranění tzv. „zločinných Benešových dekretů“ a odčinění údajných válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě. Dále program obsahuje vymýcení tzv. lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování tzv. holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení. Kromě Bavorska je na německém území jeho nejsilnější složkou organizace v Severním Porýní - Vestfálsku.


Od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci. Působí též v Rakousku, kde provádí patrně nejostřejší protičeskou propagandu. Vliv Witikobundu ve Spolkové republice Německo v poslední době vzrostl. “Přímo v České republice působí Witikobund nenápadně a to pod krytím Centra Adalberta Stiftera v rodišti autora románu "Witiko" v Horní Plané. Nezisková organizace sídlí v domě vlastněném společností Bohemia Komunikation s.r.o., jejímiž nejvýznamnějšími společníky jsou: Horst Löffler jako největší společník, statutární orgán Centra, člen a funkcionář Witikobundu...


Z uvedeného vyplývá, že asi polovina německých členů Rady je buď přímo funkcionáři sudetoněmeckého landsmanšaftu nebo alespoň členy bavorské CSU, jejíž vůdčí činitel, Horst Seehofer, je přímo patronem sudetských Němců. Proto není ani divu, že v ČNDF, jak řekl pan B. Posselt na 65. sjezdu odsunutých Němců v Augsburku, má s M. Horáčkem pracovní kruh „Dialog bez tabu“. Dále B. Posselt řekj: „Milan Horáček a já patříme k zakladatelům německo-českého diskusního fóra. Řídíme tam jednu podskupinu „Dialog bez tabu“. Pravidelně se setkáváme v Liberci. Milane, za to ti také děkuji. S podporou spolkového ministra Christiana Schmida, který grémium vede, jsme mohli dosáhnout, že o tomto podzimu se bude německo-české diskusní fórum v Litoměřicích zabývat výslovně tabuizovanými německo-českými a sudetoněmecko- českými otázkami.“


Podle našeho názoru toto složení německé části Rady neodpovídá cílům ČNDF. Polovina z nich je silně zainteresovaná na zájmech sudetoněmeckého landsmanšaftu a ty nemohou být a také nejsou totožné s celkovými česko-německými vztahy.


Podíváme-li se na složení české Rady, pak zjistíme, že mezi jinými tam jsou tito členové: Vojtěch Belling, pochází z řad KDU-ČSL, projevoval snad vždy, jak svědčí dostupné informace, blízkost sudetoněmeckým otázkám, ostatně stejně tak jako téměř celá strana, počínaje jejím předsedou P. Bělobrádkem. Pan dr. Belling, svého času místopředseda Junior Klubu KDU-ČSL, navštěvoval i kancelář SL v Praze. Mluvil o vyhnání Němců a o tom, že Němci za první republiky neměli stejná práva jako česká většina. Byl i členem oficiální delegace, již vedl Petr Nečas při své únorové cestě v r. 2013 do Mnichova.


Martin Dzingel, předseda Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které v současnosti vydává Landes-Zeitung, noviny Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Němci v ČR, říkají si „zůstavší“, se již před lety prohlásili za součást sudetoněmecké národnostní skupiny. V souladu s tím také jednají. Stačí si občas přečíst nějaké články v uvedeném jejich tiskovém orgánu. Nedávno pan Dzingel psal o tom, že německý mateřský jazyk byl u nás v republice přes 40 let zakázaný. V LZ též poděkoval Posseltovi, že v Evropském parlamentu ve Štrasburku mohli zástupci německé menšiny z ČR uvést své žádosti a projednat kulturní a politický život Němců v ČR s politiky z EU (LZ, 17.12.2013, str. 1).


Všimněte si prosím, že v německé části Rady není žádný Čech, žijící trvale v Německu. Jeden z důvodů také zřejmě je, že Němci neuznávají českou menšinu, dokonce ani slovenskou či polskou. My naopak z německé menšiny v ČR děláme menšinu privilegovanou. To je též otázka, jíž bychom se měli zabývat. Kde je princip reciprocity.


Mgr. Daniel Hermann, poslanec zvolený za KDU-ČSL, který v současnosti je i ministrem kultury. Od února 2014 je předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), jež je složkou mnichovské A-G a ta dále součástí SL. Zřejmě je SAG vedená jako samostatný spolek, ale s touto formální samostatnosti však neladí společné říšské sjezdy A-G, na kterých vystupují i představitelé SL. Když mnichovská A-G ustavila v republice SAG, mluvila o ní jako o své odbočce. Vstřícnost pana D. Hermana k SL je zřejmá. Mluví se o něm jako o ministru krajanovi „sudetských“ Němců. Sudetský tisk píše o tom, že pokračuje v tom, co po sobě zanechal P. Nečas, že je vlastně jeho pokračovatelem. Zatímco za minulé vlády zjevné sudetomilní kroky činil K. Schwarzenberg a P. Nečas, v současnosti, jak vidíme, sudetomilní agendu, která je opravdu velmi bohatá co do rozsahu, obstarává za celou vládu především pan D. Herman.


Mgr. Ondřej Liška již od doby svých mládežnických aktivit zastával sudetoněmecké pozice. Snažil se dovést město Brno k omluvě za „vyhnání sudetských" Němců. Na své aktivity dostával peníze z německých zdrojů. Vystupoval i na seminářích sudetů jako přednášející. Je znám jako letitý sudetomil.

RNDr. Alexander Vondra jeho ideová blízkost K. Schwarzenbergovi, který o sobě prohlašuje, že není Čech, ale bémák, je známá. Je pravděpodobné, že se zasloužil i o vznik Collegia Bohemica (CB), tedy instituce, jíž K.H. Frank v Pamětním spisu Hitlerovi chtěl na omezenou dobu zřídit při německé univerzitě v Praze. CB mělo Čechům nahrazovat nacisty zavřené vysoké školy. CB tedy přece vzniklo, a to před několika lety v Ústí nad Labem.


Na základě znalostí, které máme, můžeme říci, že Rada ČNDF ve svém současném složení spíše navozuje domnění, že jde o česko-sudetoněmecké diskusní fórum. Ale vytvoření takovéhoto subjektu nebylo v souladu se zakladatelskými úmysly. Současný název, jak jsme přesvědčeni, zakrývá skutečnost, že k činnosti fóra, zřejmě díky jeho složení, došlo k nežádoucímu posunu.


Závěrem můžeme konstatovat, že současné složení Rady ČNDF a v důsledku toho i její činnost, se netěší důvěře a oblibě širší české veřejnosti, jak jsme přesvědčeni, a proto ani nemůže žádoucím způsobem přispívat k řešení časem nastolených důležitých témat česko- německých vztahů. Naopak! Přílišné důrazy na sudetoněmecká témata situaci jen komplikují. Sudetoněmecká problematika musí být jen částí problematiky německé tak, jako česká vlastenecká témata části českých.


Tvrzení některých sudetů, že česko-německé vztahy mohou být plně narovnány až tehdy, když bude vyhověno jejich požadavkům, jsou zavádějící. My se naopak domníváme, že nepřiměřená akcentace jejich přání vede jen k těžkostem, které česko-německé vztahy již dlouhodobě poznamenávají.

Napříště bychom již neměli připustit, aby v ČNDF diskutovali sudeti s českými sudetomily za české peníze a s požehnáním, jak tomu bylo dříve, bohmáckého českého ministra zahraničních věcí. A ostatní členové ČNDF byli pouze do počtu.


Vzhledem k tomu, že funkční období dosavadních členů ČNDF končí 31.12.2014, je možné v krátké době jeho složení změnit tak, aby v něm byli i zástupci českých vlasteneckých organizací. Lze očekávat, že některé české vlastenecké organizace navrhnou ministru zahraničních věcí ČR své kandidáty.


Našim cílem je, aby ČNDF bylo skutečně česko-německým diskusním fórem a nikoliv aby bylo zástěrkou pro jeho, byť jen částečnou, transformaci v česko-sudetoněmecké fórum. Jakmile budou naši kandidáti do Rady jmenováni, situace v Radě se změní. I když pochopitelně nebudou představovat většinu, vždy se budou k tématům vyjadřovat a v každém případě pak i informovat širokou českou veřejnost, která tak může změnit svůj dosavadní převážně negativní vztah k této instituci nebo naopak ho potvrdit.


III.

Závěrem si dovolím Vám položit několik otázek, vyplývajících z výše uvedeného textu. O jejich zodpovězení prosím.


1. Může Vaše vláda jasně formulovat, vyjadřovat a obhajovat české národní a státní zájmy?

2. Dochází k přepisování českých dějin. V sudetoněmeckém tisku, zejména v Sudetendeutsche Zeitung, Sudetenpost a částečně i v Landeszeitung. jsou často publikovány protičeské články, zejména vznášeny majetkové požadavky, vyvíjen tlak na zrušení „Benešových dekretů“, zejména dochází k obviňování nás z genocidy Němců, jejich oloupení a vyhnání a samozřejmě i uplatňování „práva na vlast". Jak Vaše vláda hodlá čelit těmto tlakům? Není přece možné, aby mluvčí SL seděl v Radě ČNDF a tisk SL byl takový, jaký je.

3. Jak je možné, že v rámci německé části Rady ČNDF existuje tzv. Dialog bez tabu“, který B. Posselt nazývá jednou podskupinou a podruhé pracovním kruhem, jenž s podporou Christiana Schmidta prosadil, že na podzim v Litoměřicích bude zasedat ČNDF a zabývat se tzv. tabuizovanými otázkami česko-německých a česko - sudetských vztahů?

4. Existuje v české části Rady ČNDF obdobná podskupina či pracovní kruh, která by navrhla témata jednání na zasedání ČNDF, na něž zejména upozorňuje dr. Eva Hahnová?

5. Souhlasíte s tím, aby v české části SR ČNFB a Rady ČNDF byly též zástupci českých vlasteneckých organizací?

6. Souhlasíte s tím, aby v české části SR ČNFB a Rady ČNDF bylo omezeno zastoupení těch, kteří patří přímo či nepřímo k sudetoněmeckému landsmanšaftu, či s ním dlouhodobě a jednostranně spolupracují bez ohledu na české zájmy, či dokonce proti nim?

7. SR ČNFB za dobu své existence již na různé česko-německé projekty snad celkově poskytla kolem 100 milionů euro. Nevím však nic o tom, že by nějaká česká vlastenecká organizace získala příspěvek z fondu budoucnosti, přestože mnohé z nich v oblasti česko-německých vztahů přispívají k objasňování minulosti a k pravdivé interpretaci dřívějších, i nedávných i současných událostí. Můžete přispět k nápravě této politováníhodné skutečnosti?

8. Dáte podnět k jednání s německou stranou o budoucím složení německé části ČNFB a ČNDF tak, aby se obě instituce skutečně a v plném rozsahu staly česko-německými a tak byl obnoven stav předpokládaný jejich zakladateli?

Velmi děkuji za kvalifikované odpovědi na vznesené otázky.

Ing. Pavel Rejf, CSc.


Vlastizrada českých Němců - skutek bez výjimek


Sborník "Českoslovenství, středoevropanství. Evropanství", vydaný v rámci projektu "Výchova k demokracii" NSA-PHARE pod redakcí univ. prof. PhDr.Stanislavy Kučerové, CSc. a kolektivu v Brně roku 1998, přináší na str. 206-211 stať "Kolik Mnichovů?“ dr. Pavla Macháčka.


Autor mimo jiné rozebírá vlastizradu našich československých Němců (nesprávně též nazývaných zjednodušujícím termínem "sudetští"). Cituje přiznání Henleina ve Vídni roku 1941 ke kolektivní účasti československých Němců na rozbiti a zničení první československé republiky, a to pro jejich masové přijetí idejí nacionálního socialismu. Autor z tohoto veřejného přiznání předáka menšiny československých Němců, - nejen pohraničních,ale všech - vyvozuje skutečnost, že - cituji, " vlastizrada a nacistické rozbití ČSR, zřeknutí se českého a přijetí říšského občanství, bylo věcí všech českých Němců", konec citátu. Autor věc dokládá i výsledky voleb v roce 1938, kdy drtivá většina, až 98 procent čs.Němců se přihlásila k SdP a k říši.


Po soudech na ochranu osobnosti rájeckého pána ovšem nastává problém. Bude autor za tato tvrzení dodatečně žalován potomky těch čs. Němců, kteří podepsali říšskou přihlášku a tím podle autora, - a podle stále platných dekretů - zradili I. ČSR ?? Pravděpodobně takový stav nenastane. Proč potom byly vybrány osoby k žalobě na ochranu osobnosti rájeckého majitele panství?? Dosavadní důvody pro takové jednání nebyly nikým dostatečně prokázány. Proč by měla být uplatňována výjimka na občany, jako byli například rájecký pán nebo opočenský pán??


Proč potom obecné soudy viní badatele z jakýchsi zásahů do osobnostních práv rájeckého knížete a udělují jim jakési omluvy?? Buďto platí dekrety a dekretální vyšetřování těch, kdož se roku 1938, 1939 a později přihlásili k říši, buďto platí nálezy Ústavního soudu o těchto osobách - a to i nález Ústavního soudu o rájeckém pánovi z roku 2012! - nebo neplatí - a dekrety a Ústavní soud můžeme zrušit. Stejně nám toto zrušení dekretů dobrácky radí praporečník Sudetů Posselt - a náš pan kníže zase lituje, že s dekrety se nic dělat nedá - ale že prý neplatí. Přitom opak je pravdou - a pan kníže plácá nepravdu, takřka správně počítaje s tím, že si veřejnost nic neověřuje...


Věc se má takto. Buďto byl podpis přihlášky k III.říši zločinem, vlastizradou podle zákonů republiky - anebo vlastizradou nebyl, a potom celá konfiskace majetku přihlášených a jejich případný odsun byly neprávem, jak to tvrdí landsmannschafty. Anebo je "pravdou opak" - a pak by ovšem Postupim, Pařížská reparační dohoda ostatní mezinárodní úmluvy spojenců po II.světové válce byly zločinem, a Churchilla by bylo nutno pohnat posmrtně do Haagu jako válečného zločince - přesně tak, jak to kníže požadoval v diskuzi o prezidentské volbě pro našeho prezidenta Budovatele dr. Beneše,jenž se ze zákona zasloužil o stát. Vidíme názorně, do jakých absurdních konců vede aplikace osobnostních práv zesnulých přihlášených československých Němců k říši.


"Zrušíme dekrety, vydáme přihlášeným Němcům - pokud žijí - majetky a též jejich potomkům, omluvíme se jim za jakési poškození po roce 1945, budeme litovat, že válku vyhráli Spojenci a nikoli III. reich a že došlo k jakémusi nikoli transferu, ale k jakémusi vyhnání nebohých Němců od nás. Pak už by snad muselo následovat zbourání pomníků všech bojovníků proti nacismu a jejich prohlášení za "rušitele míru v Evropě",kteří se "nerozumně postavili III.reichu", atd. atd."


Bude záležet na tom, jak se orgány a soudy státu Česká republika, následníka I. ČSR,postaví jak k těmto osobnostním sporům o čest zesnulých přihlášených říšských Němců, a nejen to - jak se postaví k nárokům potomků na obrovské majetky po těchto osobách, konfiskovaných po roce 1945 demokratickým státem, nikoli "bolševiky" po roce 1948, jak se dnes obecně lže. A je zcela lhostejné, jde-li o rody jako jsou Buquoyové, Colloredové, Walderode, Salm, Harrach, Dietrichstein, atd., atd., protože skutky tu byly obdobné - přihlášení se k III. říši, a případně následné vstupy do nacisložek, a jiné případné akty spolupráce s říší.

Tyto spory vyvolávají po dvacetiletí i déle obrovskou právní nejistotu občanů. Je zablokována péče o obrovské majetky, které doposud náležejí státu či samosprávě. Přitom jde o miliardy -a jen tak na okraj - také o morální poškození občanů, což však tato vlčí společnost samozřejmě nebere do úvahy.Občanům i státu vznikají obrovské škody - a náprava je v nedohlednu. Kdo a co tento katastrofální stav konečně zastaví? Ptají se občané i odbojáři - na něž nikdo rovněž samozřejmě nebere ohled. Vždyť přece idolem této společnosti je jen a jen mamon a masné Dr.Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice


Pár vzpomínek kolem návštěvy Hans-Dietricha Genschera Prahy

v roce 2014

Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.


Německý ministr zahraničí za vlády Helmuta Kohla Hans-Dietrich Genscher byl 30. září 2014 v Praze, aby oslavil dvacáté páté výročí své účasti v roce 1989 v souvislosti s povolením odchodu Němců z NDR, tábořících v Praze na západoněmeckém velvyslanectví, do Západního Německa.


Melodramaticky laděný článek o tom hlásal v Právu (1. října 2014) „Genscherovo setkání s jeho „dětmi“ ovládly city“. Nicméně si dnes už málokdo uvědomuje, že se ten samý Genscher stal o dva roky později doslova „zločincem proti míru“, když 17. prosince 1991 v Maastrichtu, za výrazné podpory Vatikánu, doslova dokopal ekonomickými pohrůžkami a sliby prodejné Evropské společenství (ES), předchůdce dnešní Evropské unie (EU), k deklaraci svých ministrů zahraničí, za které by se Evropa neměla nikdy přestat stydět.


Tato Maastrichtská deklarace uvedla jakési „směrnice pro uznávání nových států“, v souladu s mezinárodními standardy (?) a politickou realitou v kterémkoli zvláštním případě. Dále uvedla (jakým právem ?), že ES uzná nezávislost všech republik Jugoslávie, které si to přejí, pokud uznají kriteria právě oznámených směrnic. Všechny republiky byly vyzvány, aby podaly do 23. prosince své žádosti a doklady, že splňují potřebná kriteria. Žádost o odchodu z Jugoslávie podaly Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie a Bosna a Hercegovina (BaH), aniž by tato poslední konzultovala svou početnou srbskou část obyvatel.


Ministr Genscher jako by neznal nebo nechtěl znát Klauzuli IV. Deklarace o principech ze závěrečného aktu konference v Helsinkách o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975), které určují vztahy mezi zúčastněnými státy (mezi nimi bylo i Německo a státy Evropského společenství, tedy dnešní EU): „Zúčastněné státy budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států (tedy i Jugoslávie) a tudíž se budou zdržovat od jakékoli činnosti…..namířené proti územní celistvosti, politické nezávislosti, nebo jednotě kteréhokoli ze zúčastněných států…“


Zde nutno podotknout, že před tím 13. prosince 1991 byla v New Yorku na zasedání Koordinačního byra nezúčastněných zemí, prodiskutována situace v Jugoslávii a bylo uzavřeno, že nemají být podnikány jakékoli pokusy, které by podkopaly suverenitu, územní celistvost a mezinárodní právní subjektivitu Jugoslávie.


Genscherem (za intenzivní podpory Vatikánu) sponzorovaná deklarace znamenala de facto pro budoucnost ještě horší a více krvavou etnicko-občansko-náboženskou válku a úplné rozvrácení kdysi prosperujícího státu Jugoslávie a výsměch deklaraci o dohodě z Helsinek (1975). Německo tak bez jediného svého výstřelu zničilo Jugoslávii, těžce poznamenalo i samotné Srbsko.


Jakým mezinárodním zákonem nebo zvykem, může světová veřejnost ospravedlnit mezinárodní uznávání secesionistických částí mezinárodně uznávaného státu, zakládajícího člena Společnosti národů (po první světové válce) a Organizace spojených národů OSN (po druhé světové válce)“, táže se Dragnich, (The Washington Times, 2.listopadu 1993).

Genscher zde tvrdě negoval to, co podle Tribunálu pro válečné zločiny v Norimberku (1946) představuje nejtěžší mezinárodní zločin, a tím je vyprovokování války. V den chorvatské ozbrojené secese z Jugoslávie 25.června 1991 celé Chorvatsko znělo děkovnou písní Německu a Gensscherovi DANKE, DEUTSCHLAND !(Díky, Německo).


V úvodníku prestižního časopisu diplomatů Intelligence Digest stálo doslova (30. října 1992) napsáno toto:-„Politika Evropského společenství (později Evropská unie) k Jugoslávii, podnícená NĚMECKEM, znamenala rozbít tuto zemi do pěti nebo šesti mini států, z kterých alespoň tři (Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina) by se staly německými vazalskými státy.“


Cyrus Vance, zprostředkovatel míru v balkánském konfliktu, ke konci své 19 měsíční činnosti, prohlásil (12.dubna 1993):-„Předčasné uznání samostatnosti Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Evropským společenstvím a Spojenými státy, vyvolalo válku, která teď probíhá. Lee Hamilton, předseda podvýboru americké Sněmovny reprezentantů pro Evropu a Střední východ, napsal (18. září 1992) Kongresu srbské jednoty v USA o roli Německa v probíhající válce v bývalé Jugoslávii: -…NĚMECKO stanovilo agendu, určilo načasování a pohánělo Evropské společenství k činnosti, která překážela mírovému řešení, a ve skutečnosti učinilo mírové řešení krize v Jugoslávii více obtížným…“


Svým způsobem zděšení v Německu vyvolalo prohlášení ministra zahraničí USA Warrena Christophera (The Times, 18.června 1993), ve kterém obžaloval Německo za vyvolání balkánského konfliktu, který způsobil tolik obtíží Clintonově vládě během prvních měsíců jejího působení…Německo nese „mimořádnou zodpovědnost“, protože ono dotlačilo Evropské společenství, aby promptně uznalo Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu…“


Jinak charismatický papež Jan Pavel II, který byl opakovaně neúspěšně požádán, aby využil svého mocného vlivu ve prospěch míru v Jugoslávii, přijal 29.listopadu 1991 ve Vatikánu k soukromému slyšení německého ministra zahraničí Genschera. O čem asi diskutovali? Maastricht byl o necelé tři týdny později. Jan Pavel II poskytl 25. května 1991 audienci prezidentovi Chorvatska (ještě v rámci SFRJ, Jugoslávie) Franjovi Tudjmanovi, jako doklad toho, na čí straně stojí. Násilná secese Chorvatska a Slovinska z Jugoslávie se uskutečnila měsíc na to 25. června 1991.


Zde možno připomenout i historickou skutečnost, že papež Pius XII. přijal 18 května 1941válečného zločince Ante Paveliće, vůdce ustašovského Chorvatska, po rozbití Jugoslávie v dubnu 1941 koalicí Německa a jeho spojenců, již po začátku masové genocidy Srbů, Židů a Romů v tzv.Nezávislém státě Chorvatsko, NDH. Nemohl jistě o všem informovaný Pius XII zasáhnout proti zločineckému chování vládnoucích ustašovců v NDH Chorvatsku?


Ve stejné době byl záhřebským katolickým arcibiskupem Alojzije Stepinac, který byl i vikářem chorvatské armády, ustašovců, s kterými se denně stýkal, jejichž přízni se těšil, „jejichž chléb jedl,“ jehož někteří podřízení z kléru dokonce vyháněli a i sami vraždili své pravoslavné srbské bratry (viz např. rozsáhlou monografii o 1 000 stránek chorvatského intelektuála, profesora V. Novaka: Magnum Crimen /Veliký Zločin/ - Dějiny klerikalizmu v Chorvatsku, 1948). Sám Stepinac nikoho nezabil, nedoporučoval protisrbské pogromy, ale byl předsedou Výboru tří, který vedl násilné pokatoličťování pravoslavných Srbů a hlásil o tom papeži Piovi XII. dopisem z 18.května 1943, že bylo převedeno na katolictví už 240 000 pravoslavných Srbů, z toho skoro 100 000 už během roku 1941 (toto ale nezachránilo všechny „překřtěné“ Srby před zavražděním ustašovci). Za komunisty vedené Titovy vlády byl Stepinac, kterého Pius XII jmenoval kardinálem, souzen, vězněn a žil pak řadu let v domácím vězení, než zemřel na leukemii. Jan Pavel II. dne 3. října 1998 v chorvatské Marija Bistrici prohlásil kardinála Stepince blahoslaveným a NYNÍ, rok 2014, se jedná, že má být prohlášen dokonce za svatého – tedy, obrazně řečeno, za prostředníka mezi Bohem a lidmi. Zaslouží si to, když tolik roků „jedl chleba ustašovských vrahů a aktivně nebojoval proti jejich zločinům?“


Jan Pavel II. navštívil 22. června 2003 Banja Luku, „hlavní město“ Republiky Srbské v BaH, vykonal službu Boží v klášteře Petrićevac, známém ustašovském hnízdě za II. světové války, odkud ustašovští vrahové z gardy Ante Paveliće a i místní, vedeni řádovým „bratrem“ Miroslavem Filipovićem-Majstorovićem, vykonali 7. února 1992 hrozný zločin v osadách Drakulić, Motike, Šargovac, při kterém tam bylo velmi surově povražděno přes 2 300 Srbů, z toho na 500 dětí - školáků. Místo toho zločinu a kostnici povražděných jsem navštívil v 2012 a 2014.. Jan Pavel II. uvedl nutnost usmíření a lásky, nicméně neodsoudil jednoznačně hroznou roli, kterou zde sehráli někteří členové kléru.

Zde nutno připomenout ještě jednu událost, která tak trochu ukazuje na jednostranné nazírání, toho jinak šarmantního Jana Pavla II. Během své krátké návštěvy v maďarském Pětikostelí 17. srpna 1991, tedy brzy po násilné secesi Chorvatska (25. června 1991), za pokračujícího vyhánění a vraždění Srbů, Židů a Romů v Chorvatsku, řekl pěti chorvatským biskupům, že je ujišťuje, že jsou mu blízké jejich snahy, že je přijde navštívit v Chorvatsku…V tisku nebylo nic, že by řekl něco o lásce a míru, proti nenávisti, proti vraždění. Má vůbec Jan Pavel II. právo stát se svatým, tím prostředníkem mezi Bohem a lidmi?


Nicméně zde zářným bodem zůstává katolický biskup Banja Luky Alfréd Pichler, který po návratu z II.vatikánského sněmu (1963) cituje slova papeže Pavla VI, …“že jsme v minulosti hřešili proti lásce“, a vzkazuje pravoslavným Srbům“…aby nám naši bratři pravoslavné víry odpustili, jako Ježíš na kříži všem odpusti…“

Když si člověk vzpomene na Hanse-Dietricha Genschera, německého ministra zahraničí za vlády Helmuta Kohla, musí si vzpomenout i na řadu ne vždy zrovna hezkých, špinavých událostí z nedávné minulosti v souvislosti s jeho činností.


Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením jako svou 475. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 23..října 2014.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz













33


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz