České národní listy

leden, únor 2015

Útoky na prezidenta Zemana jako projevy fašismu

Neustálé útoky určité části české společnosti na prezidenta republiky vyžadují nejen zamyšlení, ale dnes i odsouzení. Rozhodující média - televize a tzv. velký tisk - dále někteří politikové a jejich strany - a konečně morálně zplanělá část společnosti, která se zaštiťuje exprezidentem Havlem, a bývá označována za „pravdoláskaře“ - napadají našeho prezidenta způsobem, který lze označit za fašizaci.

Proč se toto děje? Odpověď na tuto otázku zahrnuje několik faktorů. Prvním je pozice republiky v Evropské unii a ve vojenském paktu NATO. Jakkoliv je prezident Zeman jiný politik, nežli byl prezident Klaus, prezident Zeman jako svébytný státník v jistém smyslu pokračuje v linii nastolené již prezidentem Klausem. Totiž v hájení suverenity a jisté míry nezávislého rozhodování republiky v rámci EU i NATO. To ovšem je zcela jiná linie, nežli linie exprezidenta Havla, linie lokajského výkonu nařízení Berlína, Bruselu a Washingtonu.

Jen pro paměť připomínám, že exprezident Havel sliboval národu několikrát, že po vystoupení z Varšavského paktu už naše republika nikdy do žádného vojenského spolku nevstoupí. Opak byl pravdou, stejně jako řada jeho dalších tvrzení o nezaměstnanosti, o sociálních jistotách, a o kapitalismu...

A když jsme byli přijati do NATO bez souhlasu lidu, „hned na to letělo přes nás NATO“ - bombardovat nevinné civilní Srby. Vykonávat Havlovo „humanitární bombardování“ podle klasikova verše „Na churavé zuby máme plomby, na churavá města máme bomby...“.

Sám prezident Zeman se dodnes cítí podveden sliby NATO, že nebudou bombardovat civilní cíle. Opět byl pravdou opak - a zabití srbští civilisté byli zahrnuti do „kolaterálních ztrát“, jak tomu říká politicky korektní slovník nových válečných zločinců. Ti ovšem před tribunálem v Haagu nestanuli - tam se soudí jen srbští vlastenci - a jiní zločinci, jako jistý generál sousedního státu, jsou propouštěni bez trestu... Ne nadarmo se to vše označuje jako „klokaní soud“ („Kangaroocourt“).

Prezident, který naznačuje, že malá republika musí vycházet dobře se všemi velmocemi Západu i Východu, že jim nemůže neustále vytrubovat dodržování havlistických traktátů „občanopráv“, zůstává nikoli jen třískou, ale doslova trámem v oku poražených havlistů-schwarzenbergistů.

Přitom historickou kuriositou zůstává fakt, že vyhlašovaná občanská práva jsou jen pro vyvolené - a nemají vůbec nic společného se skutečnými právy lidu této země, nebo jiných postižených slovanských zemí. Zesnulého proroka sametové ideologie nahradil zahraniční kníže, který dnes vystupuje jednak doma jako rozšafný šafář pro lid obecný, jednak v zahraničí jako nesmlouvavý válečník proti Rusku. Jeho vystupování vyvolává dojem všech starých trabantů velkoněmeckého vůdce - Chorvatů, Maďarů, Rumunů - kteří rovněž neustále hlásali křižáckou válku proti Sovětům a židobolševismu.

Toto - a nikoliv způsob prezidentova jednání nebo jeho květomluva - je pravým důvodem zavilé nenávisti „havlokruhů“ a jejich spojenců v mocném a rozhodujícím zahraničí. Profesor Keller tuším kdesi jednou řekl: „Když měšťák neví kudy kam, fašizuje.“ Stalo se. Objektem fašizace nových pražských majdanistů, havloúderníků a federátů NATO se stal sám prezident republiky, prezident zvolený první přímou volbou lidu. Ovšem majdanisté měli, mají a budou mít smůlu. Nakonec vždy neuspějí. Neuspějí ani na Ukrajině, ani v Česku, ani v Rusku. Kolo dějin totiž nelze neustále točit k fašismu.

A pokud se někomu nelíbí, co jsem k věci napsal, nevystupuji tu jako nějaký historik, jak mne občas nepřesně někteří označují. Píši to jako občanský aktivista, jako člen odbojářské a legionářské obce. Odbojáři a legionáři nemohou být lhostejní k pokusům svrhnout našeho řádně zvoleného prezidenta. Znovu se ukazuje, že zamítání Zákona na ochranu republiky a hlavy státu bylo, je a zůstane účelovým trikem a účelovým podvodem nepřátel státu. Ať vylézají odkudkoliv - třeba i ze sněmovny.

Proto je třeba, aby se za prezidenta veřejně, hlasitě a jednoznačně postavili všichni republikáni, všichni vlastenci ve všech organizacích a spolcích. Bez rozdílu přesvědčení, víry a politické příslušnosti. Bránit prezidenta, který zachovává suverenitu republiky a nepodléhá lokajským moresům, by mělo být příkazem všem slušným občanům republiky.

Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Kdy bude konec pohádek o dobrém, moudrém a příkladném Vašíkovi Havlů?

Úvahy a texty Vojtěcha Filipa v tisku či z obrazovek televize, by mne nemusely vůbec zajímat. Patřím k té plejádě "bývalých " , těch, co v " druhé kategorii" těžko sháněli i zaměstnání, navíc podřadnější a dle toho měli i mají důchod.

Přesto na dnešní "rudé" neklnu a neútočím, pouze pečlivě třídím ony pravé soudruhy od těch, co se šplhali po moci a ubližovali druhým. A tvrdím, že to, co říká předseda KSČM, je třeba znát a přemýšlet o tom. A navíc porovnávat s tím, co slyšíme od lídrů a politiků ostatních stran. Nemíním sestavovat jakýsi žebříček, ale ze svého hlediska mne míjejí projevy premiéra Sobotky, mnoho frází, křečovité opakování strany...

Nedávno mne zaujala úvaha předsedy KSČM " Je to jinak ". Zejména pasáže o V. Havlovi, jsou přesné. Kolem exprezidenta se nakupilo tolik umělých legend, balastu i lží. Vše jen díky určitým medií, ovlivňování veřejnosti z různých směrů. Tak se vytvořila nová zbožněná osoba, předobraz kultu. A přece z toho jsme byli již dávno vyvedeni a co z toho potom vzešlo.

Kdo sleduje u náš veřejné dění a tu pokleslou kulturu, sezná, že euforie kolem V. Havla silně poklesla. Proto se občas podniká nějaká ta "masáž", aby uhasínající plamének poposkočil. Třeba nyní u nás v Plzni se zřídí Havlova lavička za nemalý peníz, ačkoliv při jeho vztahu k městu je to opravdu nepatřičné. Pokud se poukáže na borskou věznici, ví se přece, že byl často na zdravotní dovolené.

Třebaže jsem již ve kmetském věku, stále si chci udržet novinářských "fortel" a tak píši. Na různá téma, ale asi osmkrát jsem zavadil na problémy kolem Havla. A nikdy nic nevyšlo, ticho, jakási bariéra kol této, dle mně dost rozporuplné osoby. Světlou výjimkou je bulletin Křesťanskosociálního hnutí, ale to je tiskovina s omezeným rozsahem šíření, ne běžný tisk.

Přitom jsem se nikdy nesnažil k hrubému útoku, k nepodloženým tvrzením. Nelíbil se mi třeba ten jeho "úprk" do Německa, kde se honem omlouval a tím plivl po Slovensku, kam měl poprvé hned zamířit. Byl jsem tehdy na léčení v Tatrách a viděl v televizi jeho putování u kulatého stolu, a další " akty" . Jako jediný Čech v onom ústavu jsem čelil mnoho dotazům a věru, často jsem se i styděl. Politici Mikloško, Čarnogurský ale i Slota a další mluvili tak říkajíc " z voleje", bez obalu. Havel hledal těžko slova, pořád se otáčel, zajíkal ... A já slyšel : tak tohle je ten, co napsal Slovo o slově, asi mu tady schází jeho povedený kancléř, že ... A při návštěvě cikánské osady Havel si před ní ucpal nos a utekl - a zase byly ke mně jízlivé poznámky, ta o milionářském mazánkovi byla nejslabší. Sám jsem se přesvědčil a psal o tom, že na Slovensku zničil část průmyslové výroby, jednalo se o nové moderní zbrojní závody, nebudeme zbrojit, říkal. Ale neuvážil dopad, slíbil mnoho, skutek utekl. A opravdu nic z toho nespatřilo stránky novin. Západní konkurence pak ráda naše dřívější trhy převzala a byla jistě našemu prezidentovi – lidumilovi velmi vděčná.

Jestliže V. Filip nyní poukázal na leccos z " havlismu", chtěl bych uvěřit, že to "tabu", které nemá žádné oprávnění, konečně přestane platit a budeme si o V. Havlovi říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Bude to sice těžké, havlisté budou klást odpor, boříme jim jejich modlu, jejíž veleknězi se stále být cítí. Dějiny však očistit musíme.

Závěrem ještě však alespoň jednu poznámku. Zákulisní rejdy V. Havla vůči Dubčekovi jsou známy a Slováci mu své dali najevo. V životě Havla bylo dost pokryteckého, ať šlo o morální poklesky, holdování alkoholu, či vztahy jeho blízkých k okupantům. Nesmíme ani zapomenout na to, čím se nezapomenutelně zapsal do dějin. Byl totiž tvůrcem pojmu „humanitární bombardování“. Pro upřesnění dodejme, že měl na mysli bombardování Srbska a Černé Hory americko – natovskými letadly. Že rakety a bomby byly zpevněné zakázaným ochuzeným uranem a dodnes si jeho záření vybírá daň na životech a zdraví mnohých Srbů, je jistě jen potvrzením humanitárního bombardování, nikoliv tedy jeho vyvrácením, jak bychom mohli snad, nedej bože, smýšlet! No, nic! Věřme, že se časem dočkáme spravedlivého hodnocení. Onen článek V. Filipa k tomu nakročil.

Josef Sedlák, Plzeň

Kníže popleta

Toho letošního 17. listopadu toho bylo na pana knížete z Orlíku, opravdu až, až moc. Praha v ten sváteční den událostmi přímo vřela. Media do kotle přikládala každým dnem. Ulicemi Prahy toho svátečního dne kráčely řady odhodlaných a nesmiřitelných. Při pietním aktu na Albertově, nad hlavami demonstrantů zavlála barva rudá a volání „demisi, demisi, demisi……“ ! Vzduchem vedle hesel, také létala vajíčka i rajčata. Pozvaní hosté, tedy ti nejvyšší ze sousedních států, se nestačili divit, jak se slaví v Česku „Den svobody a demokracie“.

Bylo to tam, jak na té pověstné štvanici. Český prezident Miloš Zeman, zvolený občany ve svobodných volbách, se stal terčem zákeřných útoků. Stál na Albertově, jako na středověkém pranýři, musel zde čelit útokům těch zbabělých, v davu schovaných. Ostatně, jako již několikrát ve svém životě. Také německý prezident dostal přímý zásah vajíčkem, poznal tedy co je „česká demokracie“. Pieta za popravené studenty z roku 1939, nikoho z těch odhodlaných a nesmiřitelných, nezajímala. Mnozí z nich o studentských obětech v listopadu 1939, ani nevěděli. Přišli se spíše pobavit, zaházet si, přišli na výzvu, jejich cílem se stal prezident České republiky. Představitel našeho státu. Tedy těmi co se s jeho porážkou nikdy nesmířili. Jejich vendeta dostala ten sváteční den zelenou. Důvody se vždy najdou. Stačí, aby prezident si dovolil říci svůj názor, …třeba na jednu medii hýčkanou dívčí „hudební skupinu“.

Proto se panu knížeti mohlo stát, že na Národní třídě před medii to trochu popletl a z „Vítězného“ 17. listopadu 1989, udělal málem Vítězný 25. únor 1948. Omluvou je mu jen to, že i tehdy v únoru 1948, nad davy odhodlaných a nesmiřitelných vládla rudá barva. Také tam znělo stejné volání : „demisi, demisi, demisi… !“ I tehdy to byl prezident Československa Dr. Edvard Beneš, který musel čelit politickým i mediálním útokům. Také tehdy, před 66lety, do vnitropolitického vývoje zasahovali zahraniční diplomaté. I tehdy zfanatizované davy lidí se vydaly na cestu manipulace. Následně o jejich dalším životě rozhodovali jiní. Zvolený parlament byl později „rozehnán“. A prezident Dr. Edvard Beneš, který v květnu 1945 se triumfálně vrátil do vlasti, zůstal bez podpory politiků i veřejnosti a po třech letech byl donucen k abdikaci. Československo se vzdalo své suverenity. Neposlouchejme kavárny, poslouchejme sami sebe. Nezapomínejme, cesta do pekla je často dlážděna dobrými úmysly. Přemysl Votava

Vážený pan Ing. Miloš Zeman, prezident České republiky, Praha – Hrad

V Praze dne 24. listopadu 2014

Vážený pane prezidente,

zvláště události minulých dnů nás velmi roztrpčily. Jsme svědky téměř nepřetržitých útoků proti Vám jako nejvyššímu ústavnímu činiteli republiky, které vlastně navazují na volební kampaň prezidentských voleb. Bezprostředně poté, co veřejnost se dozvěděla, že jste v přímých svobodných a demokratických volbách velkou většinou hlasů byl zvolen prezidentem republiky, ozvaly se hlasy ne mnohých, že nejste jejich prezidentem. ČT a i ostatní média těmto prohlášením bohužel dávala velký prostor, i když šlo zřejmě o špatný příklad a viditelnou neúctu k demokratickým hodnotám.

Demokracie je založena, jak je obecně uznáváno, na třech principech. Především vyžaduje vládu většiny. Vy jste byl zvolen velkou většinou. Váš mandát je proto nezpochybnitelný. V demokratické společnosti výsledky svobodných a demokratických voleb uzná každá demokratická menšina a je-li ještě k tomu alespoň obvykle slušná, popřeje poražený vítězi hodně zdaru ve funkci. A k tomu, jak jsme uvedli, do jisté míry nedošlo. Ti, kdož odmítli Vás uznat za prezidenta, jen doložili, že principy demokracie jsou jim cizí. To vyvrcholilo skandálními činy při pietním aktu na Albertově 17. listopadu 2014, který samovolně změnili v demonstraci proti Vám a narušili tak i průběh celého pietního aktu svým, jak se domníváme, výtržnictvím, tak ostudným též pro celou republiku. Naše svobody, náš demokratický systém přece nemůže ohrožovat několik set či tisíc lidí, nedbajících na zákonná omezení svobody projevu, zakotvené v Listině základních práv a svobod.

Další zásadou vlastní demokracie je vláda na čas. Vy jste byl zvolen na určité volební období, které je v demokratickém smyslu vládou na čas. Po tuto dobu máte nejen právo funkci prezidenta republiky vykonávat, ale i povinnost. A dokonce děláte i více. Vy své prezidentské pravomoci a jejich výkon obhajujte, proti těm, kdož v jakési osobní zaslepenosti, v tom lepším případě, Vám jejich výkon ztěžují. Děkujeme Vám za Vaši neohroženost. Jsme si vědomi toho, že tak činíte v prostředí, které, díky i velké většině médií, Vám není příznivě nakloněno, přestože velká většina těch, kdo Vás volila, za Vámi stojí i nadále. Zatím jde z velké části, bohužel, o většinu mlčící.

Dalším demokratickým principem je možnost menšiny stát se většinou. Tou se může stát až v prezidentských volbách na další volební období. Do té doby každá demokratická menšina je povinna výkonu funkcí prezidenta nejen nebránit, ale dokonce, pokud jde o blaho a zájmy republiky, je podporovat. To se však neděje, spíše naopak.

Z uvedeného vyplývá, že činnost Vašich odpůrců je v rozporu s demokratickými principy, a proto do určité míry ohrožuje i sám demokratický systém. Proto jsme podali podnět k zahájení trestního řízení pro podezření ze spáchání trestných činů, zřejmě výtržnictví, neznámými pachateli Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Stejnopis podání přikládáme. Dále se domníváme, že řadu problémů by mohl vyřešit zákon na ochranu republiky, který jsme měli již za první republiky. Tento zákon též zakotvoval zvýšenou ochranu ústavních činitelů republiky

Vážený pane prezidente, ujišťujeme Vás svou podporou. Její slovní vyjádření doplňujeme skutky, a to uvedeným podáním, našimi stránkami na webu a na fb, i celkovou další činností. Jste naším prezidentem, my za Vámi stojíme a budeme Vás podporovat. Je to naší povinností. Můžete se na nás spolehnout. Jsme moc rádi, že máme takového prezidenta jako jste Vy.

S úctou

Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov

Rusofobie? Spíš rusohostilita

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Neblaze proslulý Podiven ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ z r.1991 si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Ale stojí za připomínku, že záštiplnou předpojatostí stíhal na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů protiruských nálad., šířených částí našich médií v současnosti.

Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo“. Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy“. Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností má právě ruská literatura primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života , a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel J. Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů. A Podiven si zřejmě nevzpomněl, jak ruský básník, jeden z těch, kteří odmítli násilné potlačení Pražského jara, zdůraznil nezadatelnou hodnotu jedince (dokonce ještě v éře despotické vlády ve jménu absolutizovaného lidu) hrdou větou: „Beze mne by lid nebyl úplný.“ Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského a Čechova a u nekončící řady světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti?

Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil. Ale co si máme myslet o věrohodnosti podobných autorů, kteří se tváří jako znalci a šíří jen nedůvěru a nenávist? Dříve jako nyní, když se to právě hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům.

Prohlášení P ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu

Český svaz bojovníků za svobodu se jménem svých žijících, padlých a zemřelých členů, bojovníků za svobodu a existenci národa a státu, i pozůstalých po nich, plně staví za současného prezidenta České republiky Miloše Zemana.

Odsuzujeme nejen veřejnoprávní, ale také ostatní české sdělovací prostředky, které se v nekončící zběsilé kampani namířené proti němu, postavily na stranu jeho odpůrců, které se nemohou smířit s porážkou utrženou v demokratických prezidentských volbách v roce 2013 a které zcela zapomněly na své stěžejní poslání, tedy přinášet vyvážené a nestranné zpravodajství.

Odsuzujeme a nesouhlasíme s nedemokratickým způsobem protestů, při nichž byl zneužit státní svátek 17. listopad, který má svůj původ v hrdinném vystoupení studentů proti nacistické okupační mocnosti v roce 1939 a na nějž v roce 1989 protestními akcemi navázali tehdejší studenti.

Organizátoři nedávného hanebného protestu zneužili tento svátek a především mladé lidí k ostudnému a ponižujícímu házení předmětů nejen na prezidenta Zemana, ale také na vzácné hosty, prezidenty Německa, Polska, Maďarska a Slovenska, čímž výrazně poškodili dobré jméno České republiky v zahraničí. Organizátoři a účastníci zmíněné protestní akce by si měli uvědomit, že demokracie mimo jiné znamená vzájemnou úctu k jiným názorům. Měli by pochopit, že pravdu nelze prosadit násilnými prostředky.

Předsednictvo Ústředního výboru ČSBS

Současná česká vláda ve vztazích s Bavoráky a sudety pokračuje ve šlépějích vlády národní zrady P. Nečase

Podlézavý a historicky falešný projev P. Nečase, tehdejšího předsedy vlády ČR, v Mnichově před bavorským zemským sněmem ze dne 21.2.2013, byl aktem kapitulačním, plným sudetoněmeckého vidění minulosti. Pan premiér mluvil o lítosti nad vyhnáním tzv. sudetských Němců, nad konfiskací jejich majetku jako by neexistovala Postupimská dohoda, ani Pařížská reparační smlouva. Mohli bychom říci, že premiér Nečas byl nucen rezignovat a s ním padla i jeho nepředstavitelně vstřícná, patolízalská politika vůči Bavorsku a, jak se nechal slyšet, i vůči bývalým československým občanům německé národnosti.

Je tomu však jinak. Sám velký B. Posselt, nyní již nejen mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale i jeho předseda, se vyjádřil v tom smyslu, že Sobotkova vláda pokračuje v cestě, jíž vyšlápl P. Nečas se svými věrnými. Když si uvědomíme několik nedávných sobotkovských kroků, můžeme říci, že B. Posselt má zřejmě pravdu. Na rozdíl od P. Nečase, který směr osobně nastavoval, B. Sobotka je skromnější a hlavně opatrnější. Po nečasovské cestě zcela viditelně kráčí D. Herman, ministr kultury a předseda Sdružení Ackerman-Gemeinde, složky mnichovské Ackermann-Gemeinde, jež je částí sudetoněmeckého landsmanšaftu. V Německu, hlavně v Bavorsku, je téměř jako doma. Mluví tam či onde. Dokonce prosí, aby nám sudeti dali ještě trochu času. Zřejmě ví, oč jde. Premiér Sobotka se dokonce nechal zastupovat ministrem Hermanem při jedné akci v Bavořích, jíž se zúčastnil, jak by ne, i pan Horst Seehofer, bavorský předseda vlády.

Hodnotíme-li akce Sobotkovy vlády, nemůžeme nevidět, že hlavní osobou v česko-sudetských vztazích je právě D. Herman. Mohli bychom říci, že je nejen ministrem kultury, ale i ministrem krajanem sudetů, samozřejmě v tom faktickém smyslu. Tím také bere část rizik se Sobotkových beder na svoje. Ostatně co by křesťan neudělal pro křesťana. A jsme u dalšího zajímavého momentu. Česká katolická církev je silně prosudetská. Výroky některých jejích oudů jsou téměř nerozeznatelné od projevů sudetů samých. A tak všechny uvedené proudy „organicky“ v sobě spojuje D. Herman. Pokud si dobře pamatuji, pak na zasedání jednoho českého orgánu prohlásil před jeho účastníky, že kdyby osobně poznali B. Posselta, že by si ho oblíbili, že je to dobrý člověk. Jak je dobrý, se můžeme přesvědčit, když si přečteme některé jeho projevy, třeba i ty, které pronáší na sjezdech odsunutých Němců z Československa.

„Rozvíjení“ česko-bavorsko-sudetských vztahů by jaksi míjelo bez velkých vzrušení, kdyby nedávno nedošlo k otevření stálého bavorského zastoupení v ČR v Chotkově paláci v Praze. Při této příležitosti se dobrý Bavorák, H. Seehofer, vyjádřil, že si umí představit společné zasedání vlády bavorské a české. B. Sobotka, který si slavnostní okamžiky nenechal ujít, ihned přislíbil, že při své první cestě do Bavorska v prvním pololetí příštího roku vezme sebou i některé své ministry. Ale přesto uronil, že za primárního partnera pro společné zasedání vlád považuje berlínský kabinet. A to je velmi důležité!

Myslíme si, že než by došlo k nějakým společným zasedáním vlád, české s tou německou a následně bavorskou, že by bylo vhodné nejdříve odstranit problémy, které do česko-německých vztahů vstupují. Velmi rušivým způsobem do nich zasahují sudeti a jejich tisk, obzvláště Sudetenpost a Sudetendeutsche Zeitung. V téměř každém jejich čísle můžeme najít protičeské články, které z určitého časového nadhledu připomínají štvanice. Všichni víme, že tento a podobný tisk má určité finanční problémy. Kdo je pomáhá překonávat? Sudetoněmecký landsmanšaft má příjmy jak z rozpočtu SRN, tak i bavorského, ten druhý zdroj je zřejmě vydatnější. Poukazování na to, že vláda ta či ona do tisku sudetů nemůže zasahovat, je pouze výmluvou. Bude stačit, když své finanční příspěvky bude vázat na slušnost a vyváženost tohoto tisku, na vyváženost projevů představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pokud to však německá či bavorská vláda neudělají, nesou spoluvinu na současném útočném stylu uvedených novin a zástupců sudetů.

Jsou však ještě mnohem vážnější nedostatky, o nichž bychom měli mluvit. Jde o zasahování do našich vnitřních záležitostí i o nepřímé zpochybňování hranic našeho státu, Stačí, když se podíváme na některé mapky landsmanšaftu, které znázorňují vlast odsunutých. Její hranice jsou v podstatě totožné s těmi mnichovskými. Ano, jsou skupiny v SL, které jsou realističtější. Jsou zřejmě méně mocné. Nepřijatelný program a stanovy SL jsou stále v platnosti. Co musíme požadovat? Aby změnily tyto své základní dokumenty. Pokud tak neučiní, neměli bychom s nimi udržovat žádné kontakty a už vůbec ne, třeba jen potichu, akceptovat účast někoho ze SL na nějakých jednáních.

A pak je zde ještě jeden problém. Naše reparace vůči Německu. SRN, která je nástupnickým státem třetí říše, nám má zaplatit na reparacích cca 360 miliard předválečných korun, v přepočtu na dnešní měnu jde asi o 3,5 bilionů korun. Máme problémy.. Řada našich dětí se ani nenají, nemohou chodit ani do školní jídelny na obědy, rodiče nemají na jejich zaplacení, Na okraji společnosti živoří chudí i mnozí důchodci.

Naše vláda byla statečnější při vymáhání dluhů vůči Rusku. To nám dluhovalo několik miliard korun ještě z doby SSSR. Pokud vím, tak celý dluh, nebo téměř celý, nám Rusko již zaplatilo. Nemohla by naše vláda a další ústavní činitelé ukázat stejnou neohroženost jako v případě sovětského dluhu? Naposledy naši diplomaté s požadavkem na zaplacení dluhů přišli někdy v roce 1990. Německá strana, přestože jsme měli plno slibů, že jakmile Německo bude sjednoceno, zaplatí nám reparace, nestalo se tak. Chtějme alespoň postupné splácení dluhu. Nestatečné ústavní činitele nepotřebujeme.

Další problémem je nevyrovnaná čs.-německá smlouva z roku 1992. Je nutné ji upravit. Zatímco německá menšina je u nás privilegovaná, Němci českou menšinu v Německu neuznávají.

O tom všem bychom měli jednat s cílem dosáhnout oboustranně přijatelného řešení uvedených problémů a tak nastoupit cestu k dobrým sousedským vztahům. Dnes o nich můžeme básnit a rozplývat se nad nimi, podíváme-li se však hlouběji do jejich struktury, vše je jiné. Přesto si však myslím, že na české straně není nikdo, kdo by si skutečně zlepšení česko-německých vztahů nepřál. Musíme je však narovnat!

Dr. O. Tuleškov

Bernd Posselt pro nás není věrohodným partnerem

Jsme pro věcný dialog s německou stranou, avšak Bernd Posselt pro nás věrohodným partnerem není. Nepovažujeme za vhodné a moudré, že tento politik, novinář a mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení dostal prostor v Událostech a komentářích, vysílaných ve veřejnoprávní ČT dne 11. listopadu 2014.

Těžko lze uvěřit snaze o smířlivý tón člověku, jenž prezidentské dekrety, nejen jím mylně označované za Benešovy, ještě zcela nedávno charakterizoval coby nebezpečný rakovinový nádor na evropské jurisdikci, který musí být konečně odstraněn a který podle něj patří na smetiště dějin, jelikož jejich další existence zbytečně zatěžuje společnou budoucnost Čechů a Němců.

Lze vůbec brát vážně jeho vyjádření v ČT, když ještě letos v červnu v Augsburgu v projevu při závěrečném zasedání 65. sudetoněmeckého sjezdu prohlásil, že dekrety podle něj oživují ducha nacionalismu, který vedl k rozpoutání obou světových válek. Česko by se prý od této hrozné zátěže mělo oprostit.

V rámci projektu Rozhovory přes hranici B. Posselt vystoupil v Praze v diskusi, organizované Knihovnou Václava Havla, aby pohovořil o česko-německých vztazích čtvrt století od listopadu 1989.

Je nezbytné mluvit o minulosti, tedy i o jejích temných stránkách, vzít si z nich poučení pro budoucnost. K dialogu je ovšem nutné si vybírat partnery přístupné objektivnímu pohledu. Za takového rozhodně B. Posselta ani SKS nepokládáme.

Nejsme nacionalisté, v Německu máme hodně přátel, s nimiž se setkáváme jako rovný s rovným. Proto také netajíme, že bezprostředně po válce, v roce 1945, došlo k excesům namířeným proti německému obyvatelstvu.

Žijme ve 21. století a rozhodně si nepřejeme opakování tragických událostí toho předchozího. Chceme Evropu rovnocenných národů žijících v míru, bez revizí poválečného uspořádání.

Bohužel, z projevů B. Posselta čiší snaha minulost revidovat, upravovat tak, jako by začínala až s koncem druhé světové války v roce 1945, zamlčovat důležitá fakta, jako třeba nezastupitelnou roli Sudetoněmecké strany na rozbití Československa, mnichovskou dohodu, řádění sudetoněmeckého freikorpsu v našem pohraničí, protektorát, ale také skutečnost, že předválečné Československo bylo k národnostním menšinám - tedy i k Němcům – v Evropě nejliberálnější. Za povšimnutí stojí, že z jeho řeči v ČT se vytratilo vše, co dlouhá léta hlásal. Otázka zní proč, a co tím sleduje?! ÚV ČSBS

Na smetiště dějin patří Posselt - ne dekrety!

Emeritní europoslankyně Jana Bobošíková před časem zveřejnila ve své knize "Nebudu mlčet" (SinCon 2006) fotografii Bernda Posselta při přípitku s naším emeritním europoslancem panem dr. Železným. Nevím, v jaké souvislosti byla fotografie v europarlamentu pořízena, a ani mne to nezajímá. Foto prostě dokládá fakt, že tento praporečník sudetismu působil v ve vrcholném orgánu Evropské unie. Dále je nepopíratelným faktem, že tento pán tam léta štval a demagogicky ryčel proti tzv. Benešovým dekretům, správně proti dekretům presidenta republiky a Národního shromáždění.

Dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění, které tyto schválilo aktem zvaným ratihabice, se staly právoplatnou součástí právního řádu republiky, což bylo završeno ústavními dekrety,jako byl dekret č.33. Dekrety vznikaly v čase okupace republiky v době ústavní nouze, kdy pravomoci parlamentu a vlády přecházely na exilového presidenta a na jeho vládní sbor v Londýně. (Bůh za to dodnes chraň Velkou Británii). Po osvobození byly dekrety vydávány pro potřebu obnovení právního řádu republiky a pro obnovu chodu státu a hospodářství. Tehdy již je spolupodepisovali i další členové vlády. Dekrety tak přešly do právního systému republiky a dodnes se podle nich soudí kauzy, spadající do éry ohrožení republiky.

Dekrety po válce vycházely z ustanovení smluv vítězných velmocí, především z Postupimské dohody a z tzv. Pařížské reparační dohody, která stanoví, že žádný konfiskovaný německý majetek v okupovaných zemích se nesmí vrátit zpět do německých rukou! Československo se stalo signatářem této dohody a tím rovněž i jeho nástupník, dnešní Česko. Nelze tudíž žádným způsobem rušit ani dekrety, ani velmocenské smlouvy.

Toto všechno bavorské a rakouské landsmannschafty velmi dobře vědí. Ví to samozřejmě i jejich mluvčí a praporečník pan Posselt. Věděl to zesnulý předák rakouských Svobodných pan Haider, věděl to zesnulý předák bavorských odsunutých pan Neubauer, ví to i pan Stoiber i paní Steinbachová, a další předáci odsunutých Němců, u nás lživě nazývaných sudetští. Výmysl sudetismu novináři tak zahnízdili do obecné mluvy, že je de facto nevykořenitelný.

Na druhé straně je termín "Sudeti" a "sudetismus" pro převážnou část mladší české generace synonymem nadávky, vulgarismu a politické nepřístojnosti - což je kouzlo nechtěného, docílené právě novináři a sluhy landmannschaftů. Nastala doba, kdy se mladíci, chtějící ukázat svou morální převahu nad protivníkem,častují oslovením "ty sudete".( Odposlechnuto v terénu.) Ono je v tom i podvědomí, poukazující na zločiny československých Němců v pohraničí za Mnichova i za protektorátu, které si jejich otcové a matky dobře pamatovali. Takže Čechům svým neustálým tiskovým štvaním prokázali mluvčí a novinářští trabanti landsmannschaftů nechtěně historickou službu..

My Češi jsme tradičně pomalí ve svých reakcích. Ale když nás někdo trvale štve, dáme mu to nakonec pádně najevo. Je nabíledni, že neustálé útoky Posselta a společníků na adresu naší republiky a na dekrety dnes vyvolávají reakce přesně opačné, nežli by si to jejich původci přáli. Systematické Posseltovo lhaní o dekretech a urážky presidenta Beneše dnes vyvolává nepříznivé ohlasy nejen u odborníků na právo a u seriózních vědeckých historiků, ale daleko širší ohlas má v naší veřejnosti.

Ovšem Posselt sám jako herold sudetismu není českým problémem. Je to přirozený plod deviantního vývoje landsmannschaftů s jejich politickým extremismem - s jejich křižáctvím proti Čechům.

Českým problémem tohoto typu zůstává česká pátá kolona trabantů, federátů, kolaborantů, přisluhovačů soustředěných kolem velkých deníků a v televizi, která si z neznámých důvodů dala název Česká. Českým problémem zůstávají ministři, kteří oslavují "nebohé sudety" a kteří odbojářům doporučují Posselta, čímž jim nalévají politické cyankáli. Viďte, pane ministře Hermanne. Pan ministr si jistě vzpomene, jak odbojářům v Praze vychvaloval tohoto posla Sudetů jako vynikajícího muže velkých kvalit. Pěkně děkujeme. Neboli lépe řečeno "Děkujeme, odejděte". Apage, Satanas! Tak by řekli katoličtí věřící... Cynik citující historické analogie by pravil - takovým říkal generalissimus Josif Vissarionovič Stalin jedním slovem "renegáti".

Nakonec je třeba připomenout toto. Útoky na dekrety, neustále vyrábění jakýchsi "masových zločinů Čechů na odsunutých Němcích po osvobození", výmysly o masovém vyhánění a vraždění Němců - a naopak zatajování německých zločinů na Češích od Mnichova až po konec války nijak nezlepšují ani česko-německý rozhovor, ani česko-německé vztahy. Zatímco odbojáři a demokratická veřejnost mají dobré vztahy jak s německými antifašisty, tak s přesvědčenými demokraty v Německu i v Rakousku, landmannschafty tyto vztahy stále narušují a zhoršují. A ke zhoršování a rozbrojům pilně přispívají rovněž naši čeští kolaboranti. A to i - budiž Bohu žalováno - v ministerských funkcích. Takoví ministři svým jednáním dosáhnou jen toho, že zdárně přispějí k propadu svých politických stran v příštích volbách.

A toto vše je katastrofálním plodem politiky, kterou lze nazvat politikou havlismu-schwarzenbergismu, politikou eklektického kolaborantského guláše. Na tento guláš dojel již jednou čelný jeho představitel - kníže, když propadl v presidentských volbách. Ani úsilí o svržení řádného presidenta formou rudomajdanu nesplnilo očekávání havlistů a jejich SAúderníků. Tento národ si nenechá oblbovat hlavy dalších pětadvacet let. Ani Posseltem, ani knížetem, ani kolaboranty.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice - ČSOL Brno I

Bernd Posselt - Povýšení sudeťácké reprobedny

Vom Baltikum bis Bulgarien

Mluvčí landsmanšaftu už šéfuje i „východní politice“ CSU

U Bernda Posselta alarmuje už fyziognomie. Post europoslance sice neobhájil. Po vyhnání je tu však odškodnění. Smilovala se sama CSU. Reprobednu sudeťáckých zálusků pasovala na „pověřence pro střední a východní Evropu“.

S akčním rádiem „od Baltu po Bulharsko“, anoncuje to Bayernkurier už titulkem rozhovoru se „zkušeným expertem CSU“. „Je to už 25 let,“ pyšní se Posselt, „co jsem se účastnil od Čech po Rusko, od Baltu po Bulharsko, všech demokratických revolucí proti komunistické diktatuře – jedinečná historická zkušenost“. Pro publikum – od Baltu, přes Rusko až po Bulharsko – zase užitečné doznání.

„Předtím jsem skoro 10 let z pověření Panevropské unie aktivně podporoval hnutí za svobodu a bojovníky za lidská práva v tomto prostoru.“ Ocenili bychom i kvitance. Neb pravda o tom, kdo všechno čerpal právě tyhle dotace, je šokovou terapií – proti celé pravdolásce.

Chytlavé analogie nabízí Wikipedie. Pod heslem Bernd Posselt zmiňuje kupř. ´Panevropský piknik´ na rakousko-maďarské hranici v létě 1989. Pořádal ho spolu s Ottou von Habsburg. Jako „akci, která umožnila mnoha občanům tehdejší NDR vytoužené vycestování za svobodou“.

„Pak následovala“ – nadouvá se alarmující fyziognomie - „spolupráce při výstavbě mladých demokracií a integraci většiny z nich do EU“. Když se o našem přijetí do Unie hlasovalo v Evropském parlamentu, právě Posselt byl proti. Že „mladá demokracie“ brala kondice u landsmanšaftu, je z básníkových kapek rosy.

„Minulý týden otevřel bavorský premiér Horst Seehofer v Praze zastoupení Svobodného státu Bavorsko. Mění to zrušení Benešových dekretů v požadavek, kterým tím krokem zastaral?“ táže se Bayernkurier. Posselt to vidí právě naopak: „Sudetoněmecká národní skupina, jejímž jsem mluvčím a tedy nejvyšším politickým představitelem, má své oficiální zastoupení nad Vltavou už 11 let. Společně s CSU a Horstem Seehoferem jsme podněcovali proces usmíření, jenž vedl k nynějšímu otevření bavorské kanceláře v Praze. Horst Seehofer při slavnostním otevření kanceláře, kterého jsem se mohl zúčastniti jako čestný host, roli sudetských Němců na této cestě výslovně ocenil, ale také jasně řekl, že v dialogu bez tabu, tak jak jej chceme, se musí mluvit o všech tématech, i o těch choulostivých, souvisejících s vyhnáním. Před 14 dny dospěla ke shodnému závěru kolem zásadní analýzy sudetoněmecké otázky, kterou jsme připravili my, výroční konference Německo-českého diskusního fóra, konaná v Litoměřicích pod vedením spolkového ministra Christiana Schmidta a bývalého českého senátora Luďka Sefziga. Nezastaralo tak zhola nic.“

Ještě že to, co se o nás bez nás patlá i dnes, nezatlouká aspoň sudeťácká reprobedna. Apetit, adekvátní fyziognomii, má i dál na východ: „Jiné země se však v procesu přibližování k EU teprve nacházejí. Mým úkolem teď bude převést do zahraniční politiky CSU široké předivo vztahů ke všem národům bývalého východního bloku.“ Aby tak Bavorsko – „od pádu železné opony znovu ve středu Evropy“ – hrálo u „východních sousedů ještě výrazněji svou centrální roli nejen hospodářsky, ale i politicky“.

Hůř je na tom víra v zázraky. Na tu už číhají jen trpké rozpaky. Na otázku, zda se asociační dohodou „přiblíží aspoň o kousek“ k EU byť jenom „Moldavská republika, nejchudší země Evropy“, reprobedna říká: „Právo na vstup do EU mají pouze evropské státy – proto jsme také proti úplnému členství Turecka. I evropská země typu Moldavska by však před vstupem musela splnit všechna kritéria“ – a „nepřetížit absorpční kapacitu EU, což u Moldavska zdaleka neplatí“. „Právě proto je právě uzavřená smlouva asociační dohodou bez perspektivy.“

„Budu se muset hodně starat o východní země, které jsou na tom podobně. Slibovat jim rychlé přijetí do EU by bylo nezodpovědným šířením iluzí. Je třeba je však ochránit před putinovskou politikou.“ „Obzvlášť důležitá je práce na Balkáně“, mající „zabránit, aby vnitřní konflikty, jako ty mezi Srby a Chorvaty, byly zneužity…ať už moskevskou snahou o dominanci, tureckým neoosmanismem nebo islámskými ambicemi ve Středomoří“.

Zná snad kdo štědřejší dárek islámským ambicím – a rovnou v měkkém podbřišku Evropy – než zelenou mafiím kosovské iredenty? Větší pobídku tureckému neoosmanismu, než bianko šek všemu, čím jde Ankara na ruku teroru pod islámskou fanglí v sekulární Sýrii? Kdo si Posselta přeloží do řeči fakt, lepší peep-show si nemůže přát. Bayernkurier si s ním notuje: „Rusko teď míří nebezpečně egoistickým, bezohledným zahraničněpolitickým, kursem. Jak mají v tomto ohledu s Ruskem nakládat Evropané i v budoucnu? Dá se Ukrajina ještě vůbec zachránit?“

„Postup Angely Merkelové je skvělý,“ libuje si reprobedna. Tím, že „trvá na mezinárodním právu i lidských právech“ – a „udržuje přitom i dialog o stejné výši očí“. A dodává, že právě na Ukrajinu padla – coby „partnerskou zemi Bavorska“ – už volba „Franze Josefa Strausse v roce 1987“ (a „já byl tehdy u toho“). Už Strauss „si byl vědom důležitosti této obrovské evropské země“. Tím víc si Posselt považuje, že „v posledních parlamentních volbách odmítla síly, orientované na Moskvu“. A Bavorákům bulíkuje, že volby „odmítly i síly pravicově extrémní“.

Svou hlavní prioritu vidí právě tu: „Ještě před Vánoci navštívím západoukrajinskou metropoli Lemberg“ (říká-li Lvovu právě tak Sudeťák, je to jasná zpráva). „Ve staré rakouské Haliči budu hovořit s předními ukrajinskými demokraty o možnostech, jak jim krýt záda.“

Bernd Posselt - v „Lembergu“? A s „předními ukrajinskými demokraty“? Není to parádní billboard - na euroatlantické hodnoty? Střípky ze světa

Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám…

Karel Hašler

(*31.10.1879, + 22.12.1941)

Patřil mezi přední české herce a písničkáře. Jako Čech považoval za svou povinnost bojovat říkánkami i písněmi proti Němcům, kteří okupovali naší vlast a vraždili naše lidi. Pořádal pro lidi písňové večery burcující protiněmecké pocity a odpor proti okupantům. Opět se vrátil k svému starému parodování politiky skrze písničky.

Ale Gestapo to nenechalo jen tak být. Přijeli si pro něj na natáčení exteriérů pro film MĚSTEČKO NA DLANI, tři dny ho vyslýchali a pak ho propustili s tím, aby přestal brojit. Ale nepřestal a dál zpíval písničky o tom, jak "nacisti dopadnou na čumák". Za několik dní, 2. září 1941, si pro něj přišli podruhé a opět na natáčení exteriérů MĚSTEČKA NA DLANI. Tentokrát jej však již nepropustili. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. 10. 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. 21. 12. byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci dohana a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. 12. 1941 zemřel.

Z jeho písniček se jich mnoho zachovalo i do dnešních dnů, za všechny například "Po starých zámeckých schodech", "Pětatřicátníci", "Dopis ze zákopů", "Čí je Praha? Naše!", "Ta naše písnička česká" a mnoho dalších. Uvádí se, že napsal až tři sta písniček.

Toto je prý jeho poslední píseň, kterou složil ještě v koncentráku: "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám…

Kdyby popravili K. Hašlera komunisté, byl by dnes slavný. Jeho „chybou“ bylo, že jej umučili Němci. A o tom se dnes nedoporučuje moc mluvit. Vzpomeňme si na něj přesto! Zanotujme si třeba několik slov z jeho oblíbené a zlidověné „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“ Jak krásné by bylo, kdybychom vzpomínkou na něj si mohli zazpívat jeho poslední píseň, jíž složil v koncentračním táboře a vzdát mu tak svůj hold. Kdo a proč nám v tom brání?

Seriál o Karlu Hašlerovi byl natočen, myslím, někdy v 90. letech 20. století. Je krásný. Nádherné písničky K. Hašlera jej rozezpívaly. Vlastenecký skladatel a písničkář v něm ožívá, je s námi, dává nám příklad i svou vytrvalostí a obětí života. Němci jej zavraždili.. Stejně tak jak ubili nebo popravili stovky, tisíce našich vědeckých pracovníků, spisovatelů, učitelů, právníků, soudců. Ano, jejich cílem bylo vyvraždit především českou inteligenci.

Místo abychom vzpomínali na ty, kteří obětovali své životy v zápasu s Němci o naše osvobození, mlčíme v řadě případů stejně tak, jako u K. Hašlera.

Ani ten krásný několikadílný seriál nám nedají na obrazovku. Nemáme možnost si ani poslechnout poslední vlasteneckou píseň, jíž složil snad až v době, kdy umíral. Byl to jeho poslední pozdrav Praze, českému národu, které měl tak rád.

Kdo odpovídá v ČT za tato protičeská opatření? Jen si vzpomeňme, jak ČT uvedla prolhaný Vondráčkův film, snad dokonce 8. května asi ve 20 hodin, kdy sledovanost televize je maximální. Občas dají dokonce slovo protičeskému štváčí, B. Posseltovi, nyní mluvčímu i předsedovi sudetoněmeckého landsmanšaftu v jedné osobě.

Prosudeťácká díla se na obrazovku ČT dostávají, naše česká jako by utajovali, jako bychom je nesměli uvádět. Je to hrozné, až kam se ČT dostala. Vzpomeňme si tedy alespoň my na Karla Hašlera, který se pro nás obětoval, abychom mohli žít opět svobodně.

Pokud někdo z vás, vážení přátelé, zachytil v těchto dnech nějakou vzpomínku na K. Hašlera, prosím, dejte vědět. Rádi, moc rádi, se s vámi o ní podělíme. J. Skalský

Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze

Nám. Hrdinů 1300/11, 140 65 Praha 4

K rukám paní JUDr. Lenky Bradáčové, vrchní státní zástupkyně

V Praze dne 24. listopadu 2014

Věc: Podnět k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů, zřejmě výtržnictví, neznámými pachateli

Dne 17. listopadu 2014 probíhal na Albertově pietní akt, odhalení pamětní desky k 25. výročí 17. listopadu 1989, kterého se zúčastnili, kromě pana prezidenta M. Zemana, další čtyři hlavy států.

Atmosféra pietního. aktu však byla hrubě narušena některými přítomnými, kteří nejen hvízdali, křičeli, skandovali, ale dokonce házeli vejce i jiné předměty na přítomné na tribuně. Zasažen byl i německý prezident Gauck. Kdyby ochranka pana prezidenta nezasáhla otevřenými deštníky, zásahů mohlo být více. Byly překřikovány i některé slavnostní projevy. Byl narušen i samotný průběh pietního aktu.

Někteří přítomní ze vzpomínkové akce fakticky udělali demonstraci, ač tato nebyla nahlášena a povolena, namířenou proti panu Miloši Zemanovi, prezidentu ČR. Vzhledem k tomu, že jde o nejvyššího ústavního činitele republiky, měla by být vůči němu zachovávána alespoň elementární slušnost. Existují četná videa, která umožní identifikaci těch, kteří se uvedeného jednání dopustili.

Domníváme se, podle průběhu celé akce, že „demonstrace“ byla připravována, byly např.protestujícím dodány červené lístky, které byly údajně distribuovány i bývalou zaměstnankyní jedná ambasády v Praze, někdo musel „demonstranty“ i instruovat, někdo náklady musel platit. Jsme proto přesvědčen, že akce měla jisté znaky organizovanosti. Určitý podíl na organizovanosti celé akce, i dalších demonstrací, má pravděpodobně i ČT, jež, podle právních norem upravujících její činnost, by se v tomto směru nikdy neměla exponovat. Pokud výše uvedené se potvrdí v průběhu vyšetřování, pak předmětného jednání se dopustili určité osoby jako členové organizované skupiny. Nadto je jeden z organizátorů zřejmě znám. Jeho jméno bylo v médiích již uvedeno. Lze předpokládat, že není sám.

Dále se domníváme, že by mohlo jít i o spolčení proti panu M. Zemanovi, prezidentu republiky, s cílem jej jako nepohodlného politika a státníka, zvláště pro určité zahraniční i vnitřní síly, odstranit, pokud možná alespoň z funkce prezidenta. Je pravděpodobné, že tyto zahraničně politické vlivy získaly propojení zejména na ty, kteří se nemohou smířit s porážkou ve svobodných a demokratických prezidentských volbách. Pokud uvedené se prokáže, pak jde o ohrožení i celého našeho demokratického systému.

Pokud příslušné orgány činné v trestním řízení nebudou konat, pak příště může dojít již k házení kamenů a může téct i krev. Stupeň ohrožení demokratického zřízení se bude zvyšovat.

Toto řízení, pokud bude vedeno s náležitou razancí, ale spravedlivě a důstojně, může uvedené možné eskalaci násilí zabránit. Může dokázat, že Česká republika je právním státem, který si váží práv občanů, ale současně i trvá na zachovávání povinností z právních norem pro ně vyplývajících, že nedopustíme, aby demokratický režim, který je ústavně chráněn, byl narušován.

Jsou zde však ještě další možnosti, jak upevnit právní stát. Domníváme se, že v určitých kruzích neexistuje potřebná míra právních znalostí o naplňování určitých demokratických práv a svobod, které mohou být zneužity i proti demokratickému zřízení, jak plyne i z uvedených excesů. Dále se domníváme, že část společnosti postrádá i základní znalosti o postavení našich nejvyšších ústavních činitelů, zvláště o tom, že jsou představiteli republiky.Jejich funkce by se měly těšit vážnosti a nikoliv hrubým útokům téměř až fyzické povahy. Je naléhavou otázkou, zda nepostrádáme zákon, který jsme měli již za první republiky, na ochranu republiky, který by zajišťoval i zvýšenou ochranu ústavních činitelů, zvláště těch nejvyšších, především prezidenta České republiky. Zvolíme-li si prezidenta velkou nezpochybnitelnou většinou přímou volbou v demokratických a svobodných volbách, máme povinnost ho také ochraňovat i právními normami, jejich sankcemi. Nejde jen o současného prezidenta ČR, ale zásadně o zvýšenou ochranu této ústavní funkce vůbec. Ne z něj dělat otloukánka pro uspokojení zejména těch, kteří ve volbách prohráli a otevřeně říkali, že zvolený prezident není jejich prezidentem, a pro ostudu republiky. Otázka zvýšení ochrany funkce prezidenta jako nejvyššího ústavního činitele je v současnosti již velmi naléhavá. Odklady řešení předmětných problémů jsou společensky nebezpečné. Doporučujeme v úvahu, zda byste nemohla dát podnět příslušným ústavním orgánům k urychlenému řešení uvedených problémů i legislativní cestou.

S úctou

Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov

Není nad lidská práva a svobody

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Je to už dávno, co Džaváharlál Néhrú bojoval za svobodu Indie. Bylo to ještě před druhou světovou válkou. Ale to, co napsal, když se vrátil z vězení, platí i dnes: " Jak podivuhodně přímá a úzká je stezka demokracie. Demokracie pro východní země zřejmě znamená jen jedno: provádět nařízení vládnoucí imperialistické mocnosti a v ničem se nedotýkat jejích zájmů. Jen za tohoto předpokladu mohou demokratické svobody rozkvétat bez překážek." Kolik představitelů zemí, rozvrácených jen kvůli "lidským právům a svobodám", by to dnes mohlo s Néhruem podepsat?

Třesky plesky pana Hermana

„Herman znovu zopakoval, že cílem bombardování bylo zastavit vůdce Srbů Slobodana Miloševiče, který agresivně napadal své okolí a v důsledku dovedl do tragické situace i svůj vlastní národ. V tomto smyslu podle něj hovořil i Václav Havel, který prý jasně řekl, že cíl bombardování je humanitární, tedy že má zabránit Miloševičovu režimu tyranizovat jiné lidi.“ (Parlamentní listy)

Pro pana Hermana stále více platí lidová moudrost vyjádřená slovy: „Ševče, drž se svého kopyta!“ Ale to páter vyklouzl ne a ne! Abychom však i vůči němu byli spravedliví, asi musíme dodat, že jeho „zesvětštění“ nebylo zřejmě jen jeho osobním úmyslem. Spíše bychom v něm mohli vidět snahu církve svaté o dobré rozdělení perspektivních kádrů, kteří by čekali na svou příležitost. A po čase se „kádr“ Herman, když prošel i péčí svého kolegy, také bývalého kněze, Františka Bublana, bývalého ministra vnitra za ČSSD, skutečně dočkal. A s ním samozřejmě i církev všeobecná. Ale, díky Bohu, ani ne na půl. Stačí, když pan Herman otevře pusu.

K výše uvedenému je třeba si nejdříve položit otázku, zda k bombardování Srbska a Černé Hory došlo v souladu s mezinárodním právem: Ano či ne? O otázkách války a míru rozhoduje od svého založení Organizace spojených národů prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN. Ta žádnou rezoluci, jež by opravňovala NATO bombardovat uvedené státy nevydala. Proto toto bombardování bylo svévolným rozhodnutím NATO a agresí. A v souladu s touto skutečností měl „mírotvorce“ Havel jednat a dnes „mírotvorce“ Herman psát. Ale, jak je vidno z uvedeného, páter vyklouzl nefandí míru ani Radě bezpečnosti OSN, ale intervenční politice USA, která tehdy byla ještě v samých začátcích. Proto mohla být, pokud by se našlo alespoň oněch sedm statečných, zastavena a svět ušetřen následných hrůz v Iráku, Libyi, Afghánistánu, Sýrii. Statisíce lidských životů mohlo být zachráněno, miliony lidí nemusely žít jako utečenci. Kolik krve a lidských neštěstí tato americká politika, často postavena na lžích a aroganci impéria, stála? Zamyslel jste se, pane Hermane, někdy nad tím?

Ale to pan Herman zřejmě nesvede. Jeho cílem, do kterého se strefuje, je Slobodan Miloševič, který, když byl postaven před volbu, aby si vybral mezi okupací Jugoslávie natovským vojskem nebo válkou, jiná možnost mu nebyla dána, vybral raději válku. Ostatně i v roce 1914 vybíral z ultimata rakousko-uherského Nikola Pašič, předseda srbské vlády, co jediné mohl, aby zachoval svrchovanost svého státu. Přijal všechny podmínky Rakousko-Uherska kromě jedné jediné. Odmítl, aby na území Srbska policejní a justiční orgány monarchie mohly samostatně pracovat. Tato podmínka byla stanovena proto, aby nebyla přijata a mocnářství mohlo zardousit srbskou samostatnost. S. Miloševič tedy postupoval stejně jako jeho předchůdce v r. 1914. Volil raději válku, když jiná možnost mu nebyla poskytnuta, aby zachránil mír.

Říká se, že církev svatá je na straně chudých, všech těch, kteří jsou pronásledovaní, trpí na okraji společnosti. Ale v případě S. Miloševiče Herman dělá výjimku. Srbský předák byl léta souzen haagským tribunálem, který mu nedovolil mimovězeňskou léčbu, ač Rusko slíbilo, že po skončení potřebné operace, vrátí S. Miloševiče zpět do Haagu. K léčbě tedy nemohlo dojít a S. Miloševič zemřel. Je velmi pravděpodobné, že to nebyla ani přirozená smrt. V tom smyslu psala i některá západní média. Ale jak by toto vše mohlo pana Hermana zajímat. Americké bomby byly pro něj, stejně tak jako pro V.Havla, léčivým nebeským poselstvím pro srbský národ.

A pokud alespoň dodatečně by pan Herman hledal světskou spravedlnost, ostatně jaká ta absolutní pro pravoslavné heretiky může být, když setrvávají ve svém bludu, pak by měl, a to on neudělá a ani nechce, místo zájmů sudetů prosazovat rezoluci Rady bezpečnosti č. 1244, která zakotvuje, že Kosovo je součástí Srbska. Ostatně ani těm českým pravoslavným odpadlíkům sám Herman nic nesleví. Naopak! Peníze, které by pravoslavná církev měla dostat na rukou jako restituční dar, nechal dát zřejmě do notářské nebo soudní úschovy, ač k tomu neměl žádné právo.

Bylo by hezké, kdyby se nám pan Herman již nepředstavoval div ne jako svatoušek, ale jako člověk, jímž je. I tak víme, jaký je. Jeho slabost pro sudety je téměř bezhraniční. Ostatně proč ne, vždyť patří ke KDU-ČSL, která otevřeně s nimi spolupracuje. Ale to není všechno.

Pan Herman, nějaký měsíc než se stal ministrem, byl zvolen za předsedu Sdružení Ackermann - Gemeinde (SAG). A nyní začínají hrátky. Lidé ze SAGu tvrdí, že jsou samostatným spolkem, registrovaným v ČR. A to je pravda, až na to slovo samostatným. SAG byla zřízena mnichovskou Ackermann-Gemeinde (AG) jako její pražská pobočka. Dodnes je její součástí a AG je pak jednou ze základních složek sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). A tak zprostředkovaně přes AG je SAG součástí SL. Jaká to krásná mluva, samá hezká německá slova v tom měkkém českém jazyku. Ale nezbytí láme i železo.

A tak jsme načrtli portrét D. Hermana jen v pouhých několika obrazech. Jde samozřejmě jen o skicu, kterou jistě sám čas za pomocí samotného ministra krajana pro „sudetské“ Němce zfinalizuje. J. Kovář

Sudetomilní KDU-ČSL?

Spolupráce KDU-ČSL se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL) a bavorskou CSU je již snad stranickou tradicí Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na hosty sjezdů SL. Již delší dobu tam mezi nimi najdete kádeuácké funkcionáře, mlčící jako ryby i k různým protičeským vyjádřením představitelů SL

Tato tradice nevznikla za současného předsedy stran, Pavla Bělobrádka, ale je mnohem staršího data. O mnohém by jistě mohl vyprávět i Jan Kasal, Petr Pithart a Cyril Svoboda. Svými počiny do mlýna přispěl i doc. P. Svoboda. Na císařském posvícení v Němcích před publikem sudetů strhal V. Klause, tehdejšího prezidenta ČR. Jak to auditorium rádo slyšelo, netřeba ani zdůrazňovat. Nezůstal ani pozadu ve vyčinění prezidentu M. Zemanovi. Návštěvy funkcionářů na tzv. velvyslanectví SL v Praze nejsou ojedinělou záležitostí. Podrobnosti o takovýchto aktivitách zachycují např. Sudetendeutsche Zeitung a Sudetenpost. J. Kovář

Petice ministru vnitra ČR z 6.12.2014

Petice k zajištění plné ochrany veřejných shromáždění, prezidenta republiky, ing. M. Zemana, a dalších ústavních činitelů v souladu s právními normami i interními předpisy, platnými v resortu Ministerstva vnitra ČR

V Praze dne 6. prosince 2013

Vážený pan

Milan Chovanec, ministr vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

Vážený pane ministře,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s návrhy a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.

I.

V Praze na Albertově se 17.11. 2014 sešli lidé, aby se zúčastnili pietního aktu, odhalení pamětní desky k 25, výročí listopadových událostí z roku 1989 a vzpomínky na Němci zavražděné české studenty dne 17. listopadu 1939. Přítomen byl M. Zeman, prezident ČR, a nejvyšší ústavní činitelé dalších čtyř států.

Pietní akt byl však hrubě narušen chováním určité části přítomných, kteří hvízdali, křičeli, skandovali a někteří z nich dokonce házeli různé předměty na přítomné na tribuně, Nejvíce byl postižen pan J. Gauck, prezident SRN, jehož zasáhlo hozené vejce nebo jeho část. Vzniklé nedůstojné prostředí trvalo po nějakou dobu, nikoliv krátkou, aniž by někdo z těch, kteří jsou pověřeni ochranou ústavních činitelů a jejich hostí na nejvyšší státní úrovni, aktivně zasáhl. Pokud ochranka prezidenta republiky přítomné ústavní činitelé chránila pouze otevřenými deštníky, pak považujeme tuto ochranu za celkově hrubě nedostatečnou. Jsme přesvědčeni, že Útvar pro ochranu ústavních činitelů nejen nezajistil dostatečnou ochranu prezidenta a jeho hostí, ale také ani důstojnost samotné pietní vzpomínky.

V této souvislosti vzniká otázka, kdo tuto ochranu zanedbal a jak napříště bude tato ochrana zajištěna, aby nedocházelo k výše uvedeným či podobným excesům? Z pietní vzpomínky nelze samovolně a možná i zlovolně učinit rozeřvanou demonstraci s vrhači předmětů na nejvyšší ústavní činitele ČR a dalších států. Tito nemohou být vydáni na pospas řádění několika stovek lidí. Právní stát zajišťuje nejen příslušné svobody a práva, vymezuje je zákonem, ale také chrání před jejich zneužitím či porušením.

Byla a je činnost Útvaru pro ochranu ústavních činitelů v souladu s níže uvedeným právními předpisy a interními normami MV ČR, a to:

§ 48 a § 49 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,

článkem 4 Úmluvy o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců, vyhlášené pod č. 131/1978 Sb.,

článkem 29 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, vyhlášené pod č. 157/1964 Sb.,

nařízením vlády č. 468/2008 Sb., o zajišťování bezpečnosti ústavních činitelů České republiky,

usnesením vlády č. 1604/2008, k zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů, ve znění usnesení vlády č. 518/2011,

pokynem ministra vnitra č. 15/2005, kterým se ukládají úkoly k zabezpečení ochrany ústavních činitelů České republiky a osob, kterým je ochrana poskytována podle mezinárodních dohod, ve znění PMV č. 2/2009,

pokynem ministra vnitra č. 32/2010, kterým se stanoví rozsah zajišťování bezpečnosti chráněných objektů a prostorů,

rozkazem policejního prezidenta č. 87/2005, kterým se vydává "Stupnice pro vyhodnocení ohrožení chráněných osob při návštěvách Evropské unie" a kterým se ukládají úkoly k zabezpečení jejího využívání,

závazným pokynem policejního prezidenta č. 179/2008, kterým se vydávají zásady činnosti při zajišťování bezpečnosti chráněných osob,

závazným pokynem policejního prezidenta č. 11/2011, o provádění krátkodobé ochrany osob.

II.

Listina základních práv a svobod v Čl. 19 zakotvuje právo na pokojné shromažďování. K veřejnému shromáždění není třeba povolení státního orgánu, podléhá však oznamovací povinnosti.

Písemné oznámení musí zejména také obsahovat účel shromáždění a opatření, která svolavatel provede, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem (zejména počet pořadatelů a způsob jejich označení).

Z uvedeného vyplývá, že pořadatel jako účel shromáždění zřejmě uvedl pietní akt, nikoliv tedy protestní demonstraci namířenou proti prezidentu Zemanovi. Jakmile došlo k faktické změně účelu shromáždění, měl svolavatel povinnost zajistit svými pořadateli, nebo alespoň se o to viditelně pokusit, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem.

Kdo byl svolavatelem veřejného shromáždění na Albertově dne 17.11.2014? Učinil svolavatel nějaké opatření, např. prostřednictvím pořadatelů, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem a důstojnost pietního aktu byla co nejrychleji obnovena? Jaké kroky byly provedeny proti rušitelům shromáždění? Pokud žádné, kdo nese odpovědnost? Jaké opatření napříště budou učiněna, aby k takovým či podobným excesům nedocházelo?

III.

Jsme přesvědčeni, že vzhledem k uvedeným skutečnostem došlo ke spáchání trestného činu výtržnictví neznámými pachateli.

Dále jsme přesvědčeni, že uvedené jednání mělo určité známky organizovanosti. Někdo dal demonstrujícím červené karty, někdo musel za ně dříve zaplatit, někdo zajistil jejich dodání.

Zahájila již Policie ČR v předmětné záležitosti trestní stíhání? Pokud nikoliv, pak proč?

IV.

Podnět k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů, zřejmě výtržnictví, neznámými pachateli, jsme doručili v nedávných dnech vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.

S úctou Ing. Pavel Rejf, CSc,, JUDr. Ogňan Tuleškov

Na vědomí:

Ing. Miloš Zeman, prezident ČR, Praha - Hrad

Nezapomenutelná vlast Sudetenland

„…český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)…“. ) PhDr. Václav Kural, CSc. „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce

Kniha tohoto názvu vyšla minulý rok. Přečetl jsem ji a odložil. Nyní však vidím, že by bylo dobré k některým tématům, jež obsahuje, říci několik vět.

Samozřejmě se především vtírá otázka, co je to ten Sudetenland? Územní členění našeho státu nevymezuje žádný teritoriální celek tohoto názvu. Sudetenland de iure ani de facto neexistuje. Neexistoval ani v Československé republice. Takže se dostáváme do zvláštní situace. Jsou zde nějací lidé, zřejmě naši bývalí či současní „spoluobčané“, kteří v Sudetenlandu přesto vidí nezapomenutelnou vlast.

Podívejme se tedy do minulosti. Slovo Sudety a jeho odvozeniny, známé již z dřívější doby, upevnili ve vědomí lidí, především Němců žijících v našem pohraničí, henleinovci, kteří své soukmenovce postupně znacizovali. Jejich cílem bylo odtržení „sudetoněmeckého sídelního území“ od Československé republiky a připojení k hitlerovské říši. Od roku 1937 se někteří henleinovští prominenti zabývali i širšími otázkami. Přišli k závěru, že nejde jen o „jejich území“, ale i o celý českomoravský prostor, který, jak to viděli oni, je starým říšským územím, a proto také k říši patří. Byla zde jen jedna maličkost, co s českým obyvatelstvem. O jeho vyhánění z pohraničí a následně ze zabraného čs. území Němci, bylo řečeno již mnohé. Ale co s dalšími Čechy?

Na tyto i jiné otázky odpovídá dokument nazvaný „Základní plánování O.S.“, vzniklý v časovém rozmezí květen až srpen 1938, a nalezený v září 1938 v Henleinovy politické kanceláři v Aši po útěku předáků Sudetendeutsche Partei do Německa. „V tomto základním případu konfliktu nejde jen o sudetoněmecký problém, ale o celkovou otázku dnešního Československa…Pokud jde o České země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty)…

Nemůžeme pohlížet na češství jako na svébytný národ. Protiněmecká propaganda dokázala v 19. století odcizit Čechy německému životnímu prostředí. Obrácení tohoto vývoje je oprávněné a je životní nutností pro Německou říši. Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou další možnost takového obrození… Proto je třeba potlačit český jazyk…Veškeré české školství a osvěta se až na další uzavírají… Budou zakázány všechny české tiskoviny…Česká knihkupectví se zavřou, české knihovny se zabaví... Stejně tak dostanou všechny české svazy a spolky, zejména ty, které mají národněpolitický ráz, komisaře, kteří mají za úkol je zlikvidovat...

Široké vrstvy českého obyvatelstva (průmysloví dělníci) mají být přesídleny do mimočeských oblastí a je třeba podporovat přistěhovalectví širokých vrstev německého obyvatelstva z celého území Německé říše do českých oblastí…

České peněžní ústavy je třeba likvidovat a převést do ústavů německých. U českých velkoobchodních společností a družstev (např. spotřební družstva¨) se uplatní obdobná opatření…“

Samozřejmě jakýkoliv případný český pokus o odpor, jak zakotvuje Základní plánování O.S., bude s nesmlouvanou tvrdostí zlomen. (Z publikace Edvard Beneš. Odsun Němců z Československa, výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947, k vydání připravil Karel Novotný, preface Jan Křen, str. 209-219, nakladatelství Dita, Praha 1996)

Jak svědčí i další, Henleinovci se zabývali i mocenským násilným řešením „české otázky“. „Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

„Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7) PhDr. Václav Kural, CSc. „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce

Tehdejší „sudetští“ Němci ruku v ruce s říšskými nacisty a za jejich všestranné podpory usilovně pracovali na rozvratu Československé republiky, k čemuž se sám K. Henlein v jednom ze svých pozdějších projevů plně doznal. V době bezprostředního ohrožení ČSR mnozí z nich přešli do Německa, kde získali výcvik a potřebné zbraně, aby pak přešli hranice a bojovali s českými ozbrojenými složkami a terorizovali české obyvatelstvo. Sudetendeutsche Partei již dříve na svém dubnovém karlovarském sjezdu vyhlásila, kromě dalšího, požadavek svobodně se přiznat k německé národnosti a k německému světovému názoru, tedy k nacismu.

Sudetenland ani za první republiky nebyl samostatnou územní jednotkou. Znacizovaní Němci, jichž tehdy byla velká většina, o jeho vytvoření usilovali. Požadovali však mnohem více. Chtěli připojení Čech a Moravy k říši a germanizaci uvedeného prostoru. Později bojovali i za zločinný nacistický pořádek v Evropě. Jak dopadli, víme.

O to více je podivuhodné, že někteří Němci „ve vlasti zůstavší“ a naši sudetomilové křísí „Sudety“, považují je za svoji nezapomenutelnou vlast a dokonce se zřejmě hlásí i k henleinonacistickému odkazu. Takže pokud se ještě někdo hlásí k „Sudetenlandu“ a jeho dřívějším představitelům, jejichž výtvorem „Sudetenland“ byl, pak musíme otevřeně říci, že se hlásí ke zločincům a zrádcům Československé republiky.

Jaký byl osud dvou nevýznačnějších představitelů znacizovaných Němců v ČSR, Konráda Henleina a Karla H. Franka?

Henlein ze strachu před zaslouženým trestem spáchal sebevraždu. Frank byl u Rokycan zadržen Američany. Ani převlek mu nepomohl. Poznal jej údajně jeden Čech. Tehdy Američané udělali chybu. Přivezli Franka, masového vraha českých lidí, na náměstí do Rokycan. Co se ve chvíli odehrálo, byl bezprostřední a tvrdý úder lidské bouře. Američané téměř pozdě pochopili, že se dopustili omylu. Museli Franka bránit s vypětím všech sil. Čeští policisté jim pomáhali, i když asi s nechutí. Jakž takž, a to na poslední chvíli, Franka uchránili. Jinak by jej rozbouřený dav roztrhal na kusy. Na jeho rukou lpěla krev desítek tisíců našich lidí. Frank byl zachráněn pro šibenici. Spravedlivý proces skončil rozsudkem smrti.

Obdobně skončili i někteří poslanci či činovníci Sudetendeutsche Partei, tedy ti, kteří chtěli vyhladit český národ. Kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne! To je poučení z dějin. Také víme, že cesta ke skutečnému smíření mezi Čechy a Němci přes Sudetenland a sudetoněmecký landsmanšaft, nevede. Přesto však našim cílem i nadále zůstávají dobré sousedské vztahy s německým národem. Dr. O. Tuleškov

Od odcizené ČT ke skutečně České televizi

Všem subjektům, i jednotlivcům, kteří usilují o změnu vysílání ČT a o změny v ČT.

Již celá léta je neobjektivnost a neúplnost informací, které nám poskytuje Česká televize (ČT), rovněž tak její přezíravost k českým národním a státním zájmům, objektem řady odsudků. Mnozí z nás již mnohokrát psali různé dopisy Radě ČT, generálnímu řediteli ČT, demonstrovali proti uvedenému stavu. Vše marné! Nadto v nedávné době i v přítomnosti ČT viditelně všemožným způsobem podporovala a podporuje snad jakékoliv akce proti prezidentu republiky, ing. Miloši Zemanovi, tedy proti nejvyššímu ústavnímu činiteli ČR, včetně těch, jež nesou rysy výtržnictví, dokonce organizovaného. ČT se stále více způsobem, jímž nás informuje, nám odcizuje a stává se tak hlasatelkou názorů, jak jsme přesvědčeni, většině našich spoluobčanů, zcela cizích.

Považujeme za nadbytečné dále poukazovat na hrubé nedostatky práce ČT. Všem nám jsou známé. Jsme přesvědčeni, že naše právo na informace, jež zakotvuje ČI. 17 Listiny základních práv a svobod je dlouhodobě a hrubě porušováno. Použili jsme snad již všech prostředků a nesčíslněkrát, abychom tento protiprávní stav změnili. Výsledky tohoto úsilí jsou zcela zanedbatelné, ne-li téměř nulové.

Myslíme si, že je kontraproduktivní argumentovat jenom nedodržováním příslušných právních norem. Změnu současného způsobu informování ČT můžeme dosáhnout jen komplexním využitím všech prostředku, které jako občané republiky i jako koncesionáři ČT máme. Aby naše úsilí bylo korunováno alespoň částečným úspěchem, bude nutné, abychom propojili nejrůznější aktivity, které směřují k uvedenému cíli. Bude nutné do našeho společného snažení zapojit i subjekty politické, tedy politické strany a hnutí, jakož i různé spolky a aktivní jednotlivce. Hledejme všichni společně a trpělivě cestu k nápravě ČT!! Jistě ji pak najdeme.

V neposlední řadě se nabízí i částečné řešení, řekněme technického charakteru. V čem spočívá? Společnosti, které se zabývají televizním vysíláním, mají zpravidla své kanály zakódované. Zaplacením určité měsíční částky získáme dekódovací kartu a ta nám umožní sledovat příslušné televizní kanály.

Totéž by bylo možné, jak se domníváme, žádat na ČT, aby svůj kanál zakódovala. Posluchač, který by ji chtěl sledovat, by si zaplatil měsíční poplatek, získal by dekódovací kartu a mohl by mít ČT otevřenou.

Tím by již řada problémů byla vyřešena. Mnozí z nás, myslíme si, že jde o statisíce lidí, nemají zájem ČT sledovat a také ji nesledují, ale musí platit stanovený měsíční poplatek. Pana ministr D. Herman dokonce požadoval, aby všichni lidé platili tento poplatek bez ohledu na to, zda ČT sledují či nikoliv, či televizi mají nebo ne.

Současný stav je takový, že, ač nepovažujeme ČT za českou ani za svou, ani za veřejnoprávní, musíme měsíční poplatek zaplatit, i když ČT nesledujeme. Abychom se podle současného stavu vyhnuli placení poplatku, museli bychom zřejmě svou televizi zapečetit nebo dokonce se televizního přijímače zbavit. Ovšem tyto požadavky na nás kladené, jsou, jak jsme přesvědčeni, v hrubém v rozporu s našim právem na informace. Je přeci jen na našem svobodném rozhodnutí, které televizní stanice budeme sledovat, které budeme platit, či nikoliv. Nikdo nám nesmí vnucovat ten či onen kanál a dokonce na nás požadovat, když jej nechceme sledovat a nesledujeme, abychom za příjem jeho signálu platili.

Pokud zatracujeme diktátorské manýry minulosti, pak bychom v žádném případě je neměli dopustit v současnosti, a to se již, bohužel, přesto dlouhodobě děje. Naše právo na informace, které spočívá v právu „svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace bez ohledu na hranice státu." (ČL. 17 Listiny základních práva svobod), je dlouhodobě pošlapáváno. Jsme přesvědčeni, že ČT jsme manipulováni. Tento stav musíme změnit! Dotýká se dokonce i demokratických základů naší společnosti.

Avšak ani uvedený způsob „technického řešení" předmětného problému se neobejde bez zásahu politických subjektů. Bude nutné, jak se domníváme, doplnit či změnit řadu právních norem, které upravují činnost ČT. Bez politických stran a hnutí, bez jejich rozhodné a účinné vůli po změně současného stavu, který porušuje naše svobodné vyhledávání, přijímání a šíření informací, jen velmi těžko může naše úsilí být korunováno trvalejším úspěchem.

Jednou z dalších možností, která se nabízí, je i zformulování petice, jak elektronické, tak i klasické podle petičního zákona, vytvoření petičního výboru, který by petiční akci řídil tak, abychom společně dosáhli desítky tisíc podpisů. Považujeme za velmi žádoucí, aby se rozběhlo několik souběžných akcí s jednotným cílem, tj. abychom se mohli v plném rozsahu těšit informační svobodě, která je nám již dlouhodobě odpírána a jejíž naplnění znemožňuje ČT neobjektivním, nevyváženým a neúplným až manipulativním obsahem svého vysílání.

Pro začátek kampaně poskytujeme naší e-mailovou adresu a zároveň zdůrazňujeme, že o jejím průběhu budeme informovat na

http://www.ceskenarodnilisty.cz/ , http://www.conematevedet.cz/Index.htm a i na https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170

Budeme velmi rádi, když i ostatní e-média se do kampaně zapojí. Velmi uvítáme, když alespoň některé vlastenecké subjekty vezmou toto úsilí za své tak, abychom koordinovaně mohli v kampani pokračovat. Víme, že sami můžeme dosáhnout jen velmi málo, společně však snad i vše.

V Praze dne 14.12.2014 Ing. P Rejf, CSc., Dr. O. Tuleškov

Turbulence pro rok 2015

EurIng Dr Bohumil Kobliha

Od jara 2014 nám 44. prezident USA připomíná, že ekonomie je politická. Jeho osobní kredit klesl sice pod stupeň mrazu, ale má stále moc. Aby ubohému lidu světa ulevil od drahé nafty, projednal koncem jara 2014 se saudským králem, aby zvýšil její produkci a přijal nižší ceny.

Nemluvilo se ovšem o tom, že Amerika má u Bankéřů světa národní dluh 14,6 trilionů dolarů, ani o tom, že Ruská federace má už šikanování Západem dost a nehodlá mlčet k nesmyslným hospodářským sankcím. Saudská Arábie byla panu Obamovi hotova ihned vyhovět. Ruská federace měla být zároveň vyšachována jako konkurent Saudské Arábie na světovém trhu tekutého zlata. Takže proč Obamovi nevyhovět, vždyť saudsko arabský Riyal je stejně navázaný na US dolar, právě z důvodů nafty, které je Amerika největším odběratelem. A tak od června 2014 stoupla produkce saudsko-arabské nafty s doprovodným plánovaným poklesem cen. Po vrcholu v červnu 2014 kdy barel SA nafty byl ještě za sto patnáct US dolarů, koncem listopadu 2014 klesl na šedesát US dolarů za barel. To samozřejmě vyvolalo obtíže všude jinde, a zejména další dodavatelé nafty tím utrpěli (vč.RF!). Museli podlehnout "diktátu trhu", který kdo že manipuloval? Maloodběratel prakticky neprofitoval...

Proč se ale Amerika uchýlila k téhle politicko-ekonomické "válce", co tak postrašilo USA i EU? Nebylo to nic menšího než plán RF přejít z papírových měn na zlatý standard, který byl světově opuštěn ve třicátých letech minulého století. S cenou zlata se totiž nedají dělat tak velké kotrmelce jako s jinými prostředky směny zboží.

Dozvěděli jsme se, že pro Rusy poslední kapkou, kterou přetekla jejich trpělivost, bylo zablokování nějaké státní platby společností pro zúčtování mezinárodních plateb, tzv. SWIFTem (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication). Z různých zpráv jsme zaznamenali, že jak Rusko tak Čína už delší dobu připravují svoji vlastní cestu finančního hospodářství bez návaznosti/závislosti na US dolaru.

Úspěšné tahy Ruska a Číny by samozřejmě silně omezily hegemonii USA, která se udržuje od druhé světové války. US nadvláda finanční je de facto umělá, a americké dluhy situaci jen potvrzují. Tištění "zelených žabích kůží", jak prý už Indiáni US bankovkám přezdili, pokračovalo v minulých letech v tak zvaných "kvantitativních ulehčeních" (QE- Quantitative eas1ngY-vvvPP¬)

Kroky Ruska i Číny nejsou pochopitelně po chuti Západu, a zejména USA se bude snažit, aby ke spuštění plateb ve Zlatých rublech vůbec nedošlo. Proto vidíme současné umělé rozkolísaní hodnoty ruského rublu. Čína je svým vlastním způsobem pojištěna už dávno "dvojitou" měnou. Pro vlastní potřebu a jen uvnitř Číny má měnovou jednotkou YUAN. Pro mezinárodní obchod používají finanční jednotku REMINBI. Je to něco podobného jako měla Indie po osamostatnění (1948), tak zvanou stříbrnou rupii.

Vstup do roku 2015 bude tedy velmi turbulentní. Amerika ani Evropa se nevzdá svých světovládných záměrů a budeme svědky všech možných tahů proti Rusku. Proto byl tak důležitý Putinův projev v Dumě 4.12.2014, totiž náčrt cesty k hospodářské nezávislosti a soběstačnosti Ruské federace. Londýn, 20.12. 2014

Vojislav Šešelj, představitel Srbské radikální strany, se obrátil k ruskému národu s výzvou: Nezraďte svoji zemi, nevydejte svého prezidenta!

Drazí bratři,

já, moje rodina, moje strana a celý srbský národ je nyní s vámi ve složitém období, v němž se ocitla vaše země. Chci vám říci, že my jsme též po dobu pěti let trpěli sankcemi západního imperialismu. Dokonce i my, Srbové, malí Rusové na Balkáně, jsme přežili.

Pokud si vzpomínáte, po bombardování zbavili moci Miloševiče. Velmi si přeji, abyste věděli, že chtějí zbavit moci Putina, protože je vlastenec, miluje svoji zemi, není zrádce. Nechoďte na demonstrace, které připravili na jaro k destabilizaci Ruska a Putina! Jste podporováni mnoha zeměmi, silnou Čínou, silnou Indií, Irán i Turecko se staví na stranu Ruska, a nakonec samozřejmě také Srbové! Sankce nic nezmohly, ani Srbsko nešlo na oprati Západu, ale opozice sponzorovaná západními penězi uspořádala demonstrace. Jediný způsob – vojenská intervence, a byli úspěšní. Srbsko bombardovalo natovské monstrum.

Musíte pochopit, že je velmi důležité, abyste se podělili o moje sdělení, kde jen můžete. Domnívám se, že všichni Rusové si moji výzvu přečtou. Nezrazujte svou zemi, nezrazujte svého prezidenta Putina! Zvítězíte, pokud budete jednotní! Nedovolte Rusku, aby opakovalo osud Jugoslávie!

Volný překlad z ruštiny pro České národní listy dr. O. Tuleškov

Velvyslanectví Ruské federace v České republice Pod kaštany 1, 160 00 Praha 6

K rukám mimořádného a zplnomocněného velvyslance pana Sergeje Kiseleva

V Praze dne 20. prosince 2014

Vážený pane mimořádný a zplnomocněný velvyslanče,

atmosféra Vánoc, svátků radosti, lásky a míru, na nás s přicházejícími dny stále bezprostředněji dýchá a my jí podléháme. Alespoň chvilku od chvilky se jí těšíme, prosvěcuje naše životy. Víme s jistotou, že i Vy, i celé pravoslavné Rusko, s námi přijímáte radostnou zvěst o narození dítěte, které přetvořilo svět, položilo základy nové nejen evropské křesťanské civilizace, jež je nám společná.

Od radostí Vánoc, nás a jistě i vás, však odtrhuje, více či méně, realita všedních dnů. S velkou bolestí konstatujeme, že v Novorusku téměř denně, někdy i ve větším počtu, umírají lidé, nejen vojáci, ale i ženy a děti. Z části měst, poznamenaných občanskou válkou na Ukrajině, se stávají trosky, někdy i hroby zcela nevinných lidí. I ti živí se však také stávají oběťmi. Opouštějí své domovy, aby zachránili svůj život, a jako běženci hledají bezpečné útočiště. A nalézají ho - v Ruské federaci je jich několik set tisíc. Ti, kteří přežívají ve svých domovech, trpí hladem, zimou, nedostatkem léků. A my víme, kdo hladové krmí, nemocné léčí. Ruské humanitární konvoje, které přijíždějí do Novoruska, jsou opravdově nelíčeným vyjádřením křesťanské lásky k bližním, lidské solidarity. Zachraňují lidské životy i lidství samo. Proto nám dovolte, vážený pane velvyslanče, abychom poděkovali, nejen jménem svým, ale jistě i statisíců našich spoluobčanů, bratrskému ruskému národu za tuto službu lidstvu, jíž prokazujete, ač sami máte určité hospodářské problémy.

V této souvislosti je však nutné si položit otázku, zda v současnosti nedochází ke genocidě obyvatelů Novoruska. Slova některých ukrajinských politiků o podlidech na jihovýchodě Ukrajiny, o nutnosti hodit na ně několik atomových bomb, o bojích až do vítězného konce, kdy Novorusko se vzdá a složí zbraně, které jim sloužily a slouží jen k obraně jejich domovů, rodin, o tzv. filtračních táborech, a systematické ostřelování obydlených domů a infrastruktury měst tomu nasvědčují. Domníváme se proto, že je pro svět nezbytné se tímto problémem zabývat. Jistě nevidíme plně do situace, jež se mění a současně, přes občasná příměří, i přitvrzuje. Sami můžete vše posoudit lépe, a proto právní posouzení vzniklé situace obyvatelstva Novoruska necháváme s důvěrou ve vašich rukou.

Ještě více než životní bída milionů Novorusů, jejich případná genocida za mlčení západních státníků, je silně nebezpečně znepokojující v zítřku nové dělení Evropy i světa na nepřátele a spojence. Za ty, po kterých se má hodit kamenem, byli Spojenými státy, NATO a Evropskou unii určeni Rusové. RF je líčená jako agresor ohrožující snad celou Evropu, zvláště pak její východní a střední část. Prezident RF V. Putin je vykreslován našimi médii i některými politiky dehonestujícím způsobem. Přes vánoční svátky se přetahuje pokryv mediální války, jejíž první obětí, již někdy dříve, byla pravda. Polopravdy i úplné lži , zvláště o Rusku, přecházející od rusofóbie k rusohostilitě, vykreslují v obludných obrazech neskutečnou současnost. To vše nás zaplavuje velkou lítostí. Snažíme se proto svými omezenými prostředky líčit pravdu, hájit oběti a ukazovat na skutečné viníky dnešní katastrofální situace.

Říká se, že v nouzi poznáš přátele. Na Rusko uhodila nouze, nouze v tom širším smyslu a hlubší i dlouhodobější než obvyklá. Víme o plánech na změnu vlády, na rozkouskování RF, na odcizení její suverenity. Jsme pevně přesvědčeni, že tyto plány nevyjdou. Nebyli to Rusové, kteří jako první vojensky vstupovali do sousedních států. Naopak Rusko bylo několikrát již v době novější podrobeno velkým zkouškám a nezměrnému utrpení jeho obyvatel. Byl to Napoleon, který chtěl dobýt Rusko. Ale byli to Rusové, kteří porazili jeho vojska. V době první světové války vojáci německého císařství okupovali jeho část. V domnění, že trvale. Ale nakonec museli utéct. Plány Hitlera byly ještě ambicióznější. Chtěl dobýt Rusko až k hranicím Uralu. Rusy vybít a ze zbytku udělat novodobé otroky panského národa. Sovětská vojska, společně se Spojenci, však osvobodila od nacismu samotné Německo. A nám Vaši dědové a otcové přinesli svobodu. Zachránili náš národ před genocidou a germanizaci našeho historického česko-moravského sídelního území. I ti, co vám nyní klnou, by nežili, nežil by již dávno žádný Čech, kdyby Německo ve válce zvítězilo. Vaše vítězství dalo opět českému národu budoucnost. Spojuje nás nejen náš slovanský původ, ale i 144 tisíc vašich vojáků, kteří spí v naší slovanské zemi, jistě ještě i doma, jejich blízkými vzpomínáni či oplakáváni. Jsme vašimi přáteli a v době, kdy vás navštívily těžší chvíle, říkáme zcela otevřeně, jsme s vámi a budeme s vámi. Nejsme to jen my osobně, ale, jak jsme přesvědčeni, i značná část našich spoluobčanů. Sdělte to, prosím, vážený pane velvyslanče, vašemu lidu i prezidentu, V. Putinovi.

Spojuje nás však mnohé další. Říká se, že mezinárodní právo je ochranou malých států před těmi většími, zvláště pak těch s imperiálními ambicemi. Dnes svět není již unipolární, ale fakticky multipolární. Rusko je, vedle Číny, Indie a dalších států z BRICS, jednou ze světových mocností. Geopolitické střety o upevnění multipolarity ještě doznívají, ještě hrozí konflikty nejen evropskými, ale též světovými. Pokud vůdčí politici světových mocností neprojeví dostatek dobré vůle, může svět po konfliktu zasáhnout jaderná zima, která usmrtí jak zbytek poražených, tak i vítěze, pokud v jaderné válce se někdo jím stát vůbec může. Proto s hlubokým uznáním kvitujeme důsledné a trpělivé až sebezapírající mírové úsilí vašeho prezidenta V. Putina a celé ruské diplomacie, jež je velkou nadějí na odvrácení hrozícího konfliktu a později i překonání zbytků studené války. Úsilí o takovouto budoucnost světa mírově kooperujícího spojuje jistě velkou většinu lidstva. Těch, kteří touží po válce, je nepatrná menšina, ale mocná, přesto však ji můžeme a musíme převážit.

I proto je pro lidstvo a jeho přežití přímo životně důležité mezinárodní právo a lidská práva. Aby lidská práva mohla být vůbec využívána, musí lidé především žít. Mrtvý se žádným právům již nemůže těšit. S velkou nadějí do budoucnosti přijímáme kroky vaší diplomacie, která prosazuje za jediného rozhodce o otázkách války a míru Radu bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN). Zastáváme s vámi stejné stanovisko, že žádné tzv. mezinárodní společenství o válce nemůže a nesmí rozhodovat. Pokud tak učiní, a je jedno v jakém složení, pak jde o kroky v hrubém rozporu s Chartou OSN a mezinárodním právem. Tzv. mise pak jsou ve skutečnosti válkami, byť i někdy s dobrým cílem započaté, válkami agresivními. I pokud jde o sankce, kterými Západ neustále obšťastňuje RF, pak i tyto jsou, jak jsme přesvědčeni, v rozporu se stanovenými postupy mezinárodního práva. Cesta k míru nevede přes vyhrožování zbraněmi, sankcemi, ale přes diplomatická jednání, opakovaná, trpělivá, chápající a respektující vždy zájmy obou jednajících stran. Některá současná jednání, jak my to vidíme, zřejmě mají jen „vytírat oči“ těm, kteří odmítají válku a preferují mír. A tak se pod pláštíkem jednání zbrojí, vytvářejí nové vojenské jednotky a pravděpodobně připravuje válka. Plně podporujeme vyjádření V. Putina, prezidenta RF, i představitelů ruské zahraniční politiky o tom, že není vyvolených národů, národů stojících nad ostatními, ale že všechny národy jsou si bez rozdílu rovny. Ruská zahraniční politika přistupuje ke každému státu v souladu s principy mezinárodního práva, jež, bohužel, jsou současné době velmi často porušovány, jako k sobě rovnému subjektu, který je nadán suverenitou. Nevměšuje se do jeho vnitřních záležitostí, jak u některých jiných mocností bývá již „dobrým zvykem“. A tak v současném světě suverenita jednotlivých států se stává pouze omezenou nebo dokonce jen pouhou slupkou zbavenou svého obsahu, stává se tak slovem bez vlastního obsahu.

Ztotožňujeme se i s vaším hodnocením tradiční rodiny, dříve zcela běžným a obecně uznávaným, nyní někde, bohužel, již stavené na roveň svazku osob stejného pohlaví, jako základu státu. V některých státech jsou uměle vytvářené menšiny stavěné na úroveň většinového obyvatelstva. Společenství v nich žijící těmito zásahy nejen trpí, ale i je destruováno.

Jsme spojeni s vámi nejen minulostí, současností, ale i úsilím o lepší budoucnost. S hlubokým vnitřním přesvědčením sníme s Vámi, vážený pane velvyslanče, a celou RF velký sen o světovém míru, spravedlivém pro všechny, v němž by všichni lidé mohli prožít svůj život v plné lidské důstojnosti, v plnosti bohatství všech lidských práv a ve svobodné a demokratické společnosti. A právě to si společně přejme do dalších let, jichž by nadcházející rok 2015 byl důstojným začátkem.

Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov

"Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!"

Roman Herzog, Antje Vollmer, Wim Wenders, Gerhard Schröder a mnoho dalších vyzývají tímto apelem k dialogu s Ruskem. ZEIT ONLINE dokumentuje výzvu.

5. prosinec 2014 15:01 hod

Více než 60 osobností z politiky, ekonomiky, kultury a médií varují ve výzvě před válkou s Ruskem a podporují novou politiku uvolňování napětí v Evropě. Svou výzvu adresují spolkové vládě, poslancům spolkového parlamentu a médiím.

Popud k výzvě dal bývalý poradce kancléře Horst Teltschik (CDU), bývalý ministr obrany Walther Stützle (SPD) a bývalá místopředsedkyně spolkového sněmu Antje Vollmer (Zelení). "Jde nám o politický signál, že nechceme, aby oprávněná kritika ruské politiky na Ukrajině vedla k tomu, že pokrok, jehož jsme za minulých 25 let dosáhli ve vztazích s Ruskem, bude zmařen", říká Teltschik jako zdůvodnění výzvy.

Text podepsali mimo jiné bývalí šéfové administrací Hamburku, Berlína a Brandenburgu Klaus von Dohnanyi, Eberhard Diepgen a Manfred Stolpe, bývalý předseda SPD Hans-Jochen Vogel, bývalý spolkový kancléř Gerhard Schröder, bývalý spolkový prezident Roman Herzog a herec Mario Adorf.

Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!

Nikdo nechce válku. Ale Severní Amerika, Evropská Unie a Rusko k ní bez odchylek směřují, když se nepokusí zastavit neblahou spirálu vzájemných výhrůžek. Všichni Evropané, včetně Ruska, nesou společně zodpovědnost za mír a bezpečnost. Jen ten, kdo tento cíl neztratí z očí, zabrání tomu, abychom zbloudili. Ukrajinský konflikt ukazuje: touha po moci a světovládě nebyla překonána. V roce 1990, na konci studené války, jsme tomu všichni směli věřit. Ale úspěchy politiky uvolňování napětí a mírumilovných revolucí nás ukolébaly a učinily neopatrnými. Stejnou měrou na Východě i na Západě. U Američanů, Evropanů a Rusů se vytratila hlavní myšlenka, že by měla být válka z jejich vztahů trvale vyloučena. Jinak nelze vysvětlit rozšíření Západu na Východ bez současného prohloubení spolupráce s Moskvou, což na Rusko působí jako hrozba, ani Putinovu protiprávní anexi Krymu.

V tomto okamžiku velkého nebezpečí pro kontinent nese Německo obzvláštní zodpovědnost za zachování míru. Bez ochoty ruských lidí ke smíření, bez širokého rozhledu Michaila Gorbačova, bez podpory našich západních spojenců a bez prozíravého postupu tehdejší spolkové vlády by rozštěpení Evropy nemohlo být překonáno. To, že umožnily poklidné sjednocení Německa, bylo velké a rozumné gesto vítězných mocností. Bylo to rozhodnutí historické dimenze. Z překonání rozdělení mělo vyrůst nosné evropské mírové a bezpečné uspořádání od Vancouveru po Vladivostok, jak se o tom dohodlo všech 35 hlav států a předsedů vlád členských zemí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v listopadu 1990 v „Pařížské chartě pro novou Evropu“. Na základě společně stanovených principů a prvních konkrétních opatření měl být vybudován "Společný evropský dům" v němž se budou všechny zúčastněné státy těšit stejné bezpečnosti. Tento cíl poválečné politiky nebyl až do dneška dosažen. Lidé v Evropě už zase musí mít strach.

My, níže podepsaní, apelujeme na spolkovou vládu, aby si uvědomila svou zodpovědnost za mír v Evropě a dostála svým povinnostem. Potřebujeme pro Evropu novou politiku uvolňování napětí. To je možné pouze na základě stejné bezpečnosti pro všechny a s partnery, kteří mají rovná práva a jednají spolu se vzájemnou úctou. Německá vláda nepůjde žádnou zvláštní cestou, když v této bludné situaci bude nadále vyzývat k uvážlivosti a k dialogu s Ruskem. Potřeba bezpečí, kterou mají Rusové, je stejně legitimní a zřetelná, jako potřeba bezpečí Němců, Poláků, obyvatel Pobaltí a Ukrajinců. Nesmíme vytlačovat Rusy z Evropy. Bylo by to proti historii, nerozumné a ohrožovalo by to mír. Od vídeňského kongresu v roce 1814 patří Rusko k uznávaným mocnostem, které spoluvytvářejí Evropu. Všichni, kdo se pokoušeli to násilně změnit, na tom krvavě ztroskotali – naposledy šílené velikášské Hitlerovo Německo, které v roce 1941 vytáhlo, aby vraždilo, a by si tak si podrobilo i Rusko.

Apelujeme na poslance německého spolkového sněmu, aby jako politici, pověření lidem, se zachovali přiměřeně vážnosti situace a pozorně dohlíželi také na závazek udržovat mír, který má spolková vláda. Kdo jenom vytváří obrazy nepřítele a čachruje se svalováním viny na jednu stranu, zostřuje napětí v době, kdy by měly být vysílány signály snižování napětí. Včlenit místo vyloučit musí být leitmotiv německých politiků.

Apelujeme na média, aby dostála své povinnosti podávat zpravodajství s přesvědčivější absencí předsudků, než dosud. Úvodníky a komentáře démonizují celé národy, aniž by jejich autoři znali dostatečně jejich historii. Každý zahraničněpoliticky zaměřený novinář musí rozumět strachu Rusů od té doby, co členské státy NATO vyzvaly v roce 2008 ke vstupu Gruzii a nyní Ukrajinu. Nejde o Putina. Ti, kdo řídí stát, přicházejí a odcházejí. Jde o Evropu. Jde o to, aby lidé nemuseli mít strach z války. K tomu může zodpovědné zpravodajství, založené na solidních rešerších, velmi přispět. 3. října 1990, v Den německé jednoty, řekl spolkový prezident Richard von Weizsäcker: "Studená válka byla překonána. Svoboda a demokracie se brzy prosadila ve všech státech. Nyní se vztahy mohou tak rozvíjet a institucionálně zabezpečit, aby z toho mohlo vzniknout společné životní a mírové uspořádání. Pro národy Evropy tak začíná nová zásadní kapitola jejich historie. Její cíl je celoevropské sjednocení. Je to obrovský cíl. Můžeme je dosáhnout, ale můžeme jej také minout. Stojíme před jasnou alternativou, buď Evropu sjednotit, nebo podle neblahých historických vzorů upadnout znovu do nacionalistických protikladů. Až do ukrajinského konfliktu jsme myslili, že Evropa je na správné cestě. Varování Richarda von Weizsäckera je dnes po čtvrtstoletí aktuálnější, než tehdy.

Podepsaní

Mario Adorf, herec Robert Antretter (bývalý spolkový poslanec.) Prof. Dr. Wilfried Bergmann (Vize - Präsident Alma Mater Europaea) Luitpold Prinz von Bayern (Königliche Holding und Lizenz KG) Achim von Borries (Režisér a scénárista) Klaus Maria Brandauer (herec, režisér) Dr. Eckhard Cordes (předseda Ost-Ausschuss der Deutschen Wirtschaft) Prof. Dr. Herta Däubler-Gmelin (bývalá spolková ministryně spravedlnosti) Eberhard Diepgen (bývalý starosta Berlína) Dr. Klaus von Dohnanyi (starosta Svobodného a hanzovního města Hamburg) Alexander van Dülmen (předseda filmové společnosti A-Company Filmed Entertainment AG) Stefan Dürr (obchodní vedoucí Gesellschafter und CEO Ekosem-Agrar GmbH) Dr. Erhard Eppler (bývalý spolkový ministr pro rozvoj a vzájemnou spolupráci) Prof. Dr. Dr. Heino Falcke (Probošt i.R.) Prof. Hans-Joachim Frey (předseda souboru opery a baletu Semperovy opery v Drážďanech) Pater Anselm Grün (kněz) Sibylle Havemann (Berlin) Dr. Roman Herzog (bývalý spolkový prezident) Christoph Hein (Schriftsteller) Dr. Dr. h.c. Burkhard Hirsch (bývalý místopředseda spolkového sněmu a.D.) Volker Hörner (ředitel akademie i.R.) Josef Jacobi (biozemědělství) Dr. Sigmund Jähn (bývalý kosmonaut) Uli Jörges (novinář) Prof. Dr. Dr. h.c. Margot Käßmann (bývalá předsedkyně rady EKD a biskupka) Dr. Andrea von Knoop (Moskau) Prof. Dr. Gabriele Krone-Schmalz (bývalá korespondentka ARD v Moskvě) Friedrich Küppersbusch (žurnalista) Vera Gräfin von Lehndorff (malířka) Irina Liebmann (spisovatelka) Dr. h.c. Lothar de Maizière (bývalý ministerský předseda) Stephan Märki (intendant divadla v Bernu) Prof. Dr. Klaus Mangold (Chairman Mangold Consulting GmbH) Reinhard und Hella Mey (písničkáři) Ruth Misselwitz (evangelická farářka v Berlíně- Pankow) Klaus Prömpers (novinář) Prof. Dr. Konrad Raiser (bývalý generální tajemník Ekumenické světové rady církví) Jim Rakete (fotograf) Gerhard Rein (novinář) Michael Röskau (bývalý sekretář ministerstva) Eugen Ruge (spisovatel) Dr. h.c. Otto Schily (bývalý spolkový ministr vnitra) Dr. h.c. Friedrich Schorlemmer (evangelický teolog, zastánce lidských práv) Georg Schramm (kabaretista) Gerhard Schröder (bývalý spolkový kancléř.) Philipp von Schulthess (herec) Ingo Schulze (spisovatel) Hanna Schygulla (herečka, zpěvačka) Dr. Dieter Spöri (bývalý ministr hospodářství) Prof. Dr. Fulbert Steffensky (katolický teolog) Dr. Wolf-D. Stelzner (obchodní vedoucí: WDS-Institut für Analysen in Kulturen mbH) Dr. Manfred Stolpe (bývalý ministerský předseda) Dr. Ernst-Jörg von Studnitz (bývalý vyslanec) Prof. Dr. Walther Stützle (bývalý státní tajemník pro obranu) Prof. Dr. Christian R. Supthut (bývalý člen představenstva ) Prof. Dr. h.c. Horst Teltschik (bývalý poradce spolkového kancléře pro bezpečnost a vnější politiku) Andres Veiel (režisér) Dr. Hans-Jochen Vogel (bývalý spolkový ministr spravedlnosti) Dr. Antje Vollmer (bývalá místopředsedkyně Německého spolkového sněmu) Bärbel Wartenberg-Potter (bývalá biskupka v Lübecku) Dr. Ernst Ulrich von Weizsäcker (vědec).

Lidumil, mazaný špion nebo vychytralý průmyslník?Oskar Schindler - Legenda a fakta

Jaký ve skutečnost byl muž, celosvětově známý díky filmu Stewena Spielberga Schindlerův seznam, jemuž předlohou posloužil román australského spisovatele Thomase Keneallyho? Lidumil - dobrý nacista, který vybudoval fingovaný koncentrační tábor, aby „své“ Židy zachránil před téměř jistou smrtí, mazaný špion či vychytralý průmyslník, využívající získaných informací čistě pro vlastní prospěch? Legenda se zrodí snadno. Stačí z polopravd či z pozměněných skutečností načrtnout základní rysy, a pak už to jde doslova samospádem. Poopravit ji na základě faktů, reálií získaných z dobových listin, z vyprávění pamětníků nebo ji dokonce zbořit, vyžaduje nejen nadlidské úsilí, ale také notnou dávku lidské i badatelské odvahy. Kuráž pustit se do této nevděčné práce v sobě našla Jitka Gruntová, autorka obsáhlé publikace nazvané prostě Oskar Schindler, s podtitulkem Legenda a fakta.

Od osmdesátých let minulého století shromažďovala informace o pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci – studovala archiválie, setkávala se s lidmi ochotnými podělit se o své děsivé vzpomínky z válečných let. Na základě bohatého materiálu začala s legendou zvanou Oskar Schindler polemizovat. Pod tíhou doložených faktů a skutečností, jejichž zdroje a původce důsledně uvádí v poznámkovém aparátu, se legenda hroutí. Údajný spasitel Židů byl od roku 1935 členem Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP). V jeho rodišti ve Svitavách, v západním výběžku Moravy, podle pamětníků nechvalně proslul pod různými přezdívkami: Gauner-agent, Schindler-gauner či Schindler-schwindler. Jen v letech 1931-1938 byl nejméně šestkrát soudně trestán za rvačky, nebezpečné vyhrožování, podvod, za spoluvinu zločinu krádeže atd.

Svitavský policejní strážník německé národnosti Rudolf Huschka v červenci 1938 2. zpravodajskému oddělení IV. armádního sboru v Olomouci ohlásil, že se ho Oskar Schindler snaží získat pro zpravodajskou službu ve prospěch Německa, zajímá se o organizaci police, četnictva, Stráže obrany státu, armády. Při pozdějším výslechu se Schindler netajil kontakty s osobami pracujícími pro německou zpravodajskou službu. V závěru zprávy o jeho zatčení se píše: „Vypátráním a zatčením Schindlera byla zneškodněna síť vyzvědačů…“ Jako aktivní agent nacistického abwehru se v letech 1938-1939 podílel na rozbíjení Československa i na přípravě vpádu do Polska. Po válce jej tudíž Polsko i Československo zařadily na seznam hledaných válečných zločinců.

Do okupovaného Polska přišel i tehdy jedenatřicetiletý Schindler. Z vyprávění jednoho z vězňů, kteří se dožili konce války v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci, Michaela Garde je zřejmé, že „Schindler nepřijel do Krakova proto, aby toto město obdivoval, ale proto, aby zde dosáhl něčeho, co by prokázalo jeho příslušnost k nadřazenému národu... nepřišel … s předsevzetím: „Já budu zachraňovat Židy. Nepřišel jako svatý, ale naopak…“

Poválečné výpovědi zadržených nacistů, kteří byli se Schindlerem v kontaktu, „jakož i uvolnění Schindlera z armády ukazuje, že byl v Krakově pověřen zpravodajskými úkoly a role továrníka byla pouze kamufláží nebo pohodlným vedlejším zdrojem obrovských příjmů. Sám se totiž o provoz továrny nestaral … využíval k tomu … zejména židy“, píše autorka. Moše Bejski, jeden z tzv. Schindlerjuden, na něho nahlížel takto: „… značnou část produkce prodal na černém trhu. A tak se vlastně dostal ke svým velkým penězům.“ Schindler disponoval levnou pracovní silou, přinášející mu i solidní zisky. K vytvoření objektivního pohledu na poměry v Schindlerově továrně chybějí vzpomínky vězňů, kteří jen za „stravu“ 12 hodin denně dřeli u strojů pod dozorem SS. Předchozí zkušenosti měli natolik děsivé, že přidělení do Schindlerovy továrny pro ně muselo být vysvobozením, konstatuje J. Gruntová.

Ani bití vězňů zde však nebylo ničím výjimečným stejně jako fakt, že bohaté Židy Schindler vydíral ve snaze získat další a další peníze. Za ty byl schopen mnohého. Třeba i stát se dvojím agentem. „Ti, kteří v Schindlerovi vidí ochránce židů, poukazují na jeho zásah v případě tzv. golešovského transportu, jehož odeslání do Brněnce si údajně vyvzdoroval na německých správních orgánech. … není to pravda,“ konstatuje autorka. Nepopírá však, že „snad měla zásluhy na ošetřování vězňů z tohoto transportu Schindlerova manželka Emilie“. Nepochybuje o tom, že existují jistá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud mohla zjistit, jde o lidi, kteří patřili do úzkého kruhu jeho vyvolených.

Jak uvádí, záhadou zůstává, proč zachránce Židů, který na to má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizel do Argentiny, hemžící se bývalými nacisty a nevystoupil ani jako svědek v procesech s bývalými prominentními nacisty. Co je snad ještě závažnější – existují náznaky, že jako agent abwehru mohl udržovat kontakty s Intelligence Service i se židovskou zpravodajskou službou a byl ve spojení s lidmi, pověřenými nejdelikátnějším jednáním v Himmlerově obchodu se Židy.

„Abwehr zřejmě už od roku 1943 dobře věděl, že válka je prohraná. Schindler nebyl hloupý, a tak se vnucuje otázka, zda jeho aktivity uskutečňované ve prospěch židů, nebyly součástí příprav na konec prohrané války a předání moci,“ zamýšlí se autorka. Nechává čistě na čtenáři, ať si nejen na tuto, ale i na další otázky položené v titulku odpoví sám. Nikomu nic nevnucuje, „pouze“ předkládá fakta způsobem, z něhož doslova sálá snaha zůstat za každou cenu objektivní. Přiznává, že mnohé nelze zodpovědět zcela jednoznačně a uspokojivě. Uvítá proto jakékoliv upozornění na další informační zdroje, či omyly a nedostatky ve své práci.

Od chvíle, kdy do našich kin přišel zmíněný Spielbergův snímek, jsem si kladla otázku, zda je opravdu pouhou filmovou verzi románové fikce, která se později stala zdrojem nejen mediální prezentace, ale i zrodu legendy o nezištném zachránci Židů či nikoliv. Práce Jitky Gruntové mi umožnila dospět k vlastním závěrům.

Knihu Vydalo Naše vojsko (Mašovická 202/8,142 00 Praha 4; tel.: 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu). Jana Vrzalová

Jsem proti mediálnímu teroru proti našemu prezidentovi.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Dne 6. listopadu 2014 nás opustil Ing. Ilja Herold, CSc.,

dlouholetý předseda Křesťanského dialogu.

Vzpomínejme na něj, jak jsme ho při našich setkáváních vídávali a slyšeli! Byl nezdolný. Je stále s námi a odejde společně až s námi. O. Tuleškov

„Pana inženýra Herolda jsem znala téměř 44 let. Jeho profesní kolegyní jsem byla 13 let, z toho několik let byl mým šéfem. Poznala jsem ho jak pří působení v typicky výzkumnickém prostředí tak v prostředí průmyslových podniků. Byl vždy velmi pracovitý a invenční zároveň. A to přesto, že byl trvale v dost deprimující pozici: jako kádrově neperspektivní a nepohodlný člověk dostával od nadřízených vždy aktuálně nejnáročnější úkoly, s jejichž řešením se tito lidé nehodlali zabývat a obtěžovat. Se souvisejícími stresovými situacemi se pan inženýr vyrovnával vždy velmi kultivovaně; zvýšit hlas v diskusi s jeho šéfem jsem ho slyšela jen jednou.

Celkově byla na jeho postojích k práci i kolegům v zaměstnání pozoruhodná táž skutečnost, kterou osvědčoval i v církvi: snažil se vždy jednat v souladu se svým poznáním a svědomím, a to i v bezpočtu situací, kdy mu muselo být jasné, že jde do rizika a" vyrábí" si nepřátele. Tento osobnostní rys pokládám za výjimečný a obdivuhodný proto, že non konformita pana inženýra nebyla nikdy projevem intelektuálního plezíru či snahou upoutat na sebe pozornost, ale byla výrazem prosté pokory a pocitu povinnosti snažit se jednat mravně a přispět ke zlepšování/nezhoršování tohoto světa.

Mám za to, že totéž bylo pozoruhodným znakem jeho časopisu a dalších textů. Tyto texty byly kvalitní a znamenaly pro něj práci a ekonomické náklady, do kterých ho nikdo nenutil. Měl dostatečnou sociální představivost, aby věděl, že se dočká od mnohých silně negativní odezvy. Byl příliš citlivý introvert, než aby mu tato skutečnost nevadila. Přesto pokračoval, protože to považoval za morálně správné.

Když se dnes ohlížím za životem pana inženýra Herolda a vybavuji si, jak jsem ho poznala v pracovním, korespondenčním i osobním kontaktu, tak mne nepřestává udivovat, v jaké míře byl zároveň inteligentním, vzdělaným i charakterním člověkem. Skromným, pochybujícím a přesto bojujícím. To není úplně obvyklá kombinace vlastností.

Věřím, že mne a mnoho dalších lidí pan inženýr svou osobností v dobrém smyslu velmi ovlivnil. Věřím, že Cicero měl pravdu, když napsal, že životy zemřelých jsou uloženy v paměti žijících (zřejmě ať chceme nebo nechceme). A není možné, aby nás tato skutečnost nějak neutvářela. Takže v tomto smyslu zůstávám panu inženýrovi Heroldovi opravdu vděčná.

Blízkým pana inženýra Herolda a jeho přátelům přeji, aby nebyli smutní, že jim pan Inženýr chybí. A sděluji, že mi pan inženýr před časem řekl, že úmrtí ve vysokém věku již nepředstavuje zármutek. Eva Karpová

Vážení přátelé,

rád bychom se s vámi podělili o několik radostných skutečností. Víme o nich, ale málo je šíříme ve svém okolí. Naše e-média, web i FBm jsou úspěšná. Za poslední měsíc jejich návštěvnost přesahuje 30 tisíc hostí, tedy více než 1000 denně.

Ještě důležitější však je, že zvláště www.ceskenarodnilisty.cz obsahuje největší „knihovnu“ titulů o česko-německých a česko-sudetoněmeckých vztazích v celkovém počtu asi 4000 textů. V tomto směru mu žádný další český web nemůže konkurovat. Již téměř 20 let přinášíme zprávy o sjezdech odsunutých Němců, překlady projevů jejich předáků, a téměř 14 let překlady především ze sudetoněmeckého tisku. Ví to vaši kolegové? Řekněte jim to, prosíme! . Rovněž se můžete dozvědět i o činnosti některých sudetomilů, o sudetomilských sklonech známých českých politických stran, TOP09, Zelených a KDU-ČSL Tyto informace jsou velmi důležité. Rozšiřujte je všemi způsoby! Děkujeme.

Jako novinku vám sdělujeme, že v prosinci jsme začali s překlady ruských textů o Ukrajině a Rusku, o současné situaci na Ukrajině a jejím jihovýchodu. Tak postupně rozšíříme své zaměření vedle česko-německých vztahů i na česko-ruské vztahy. Ojediněle obohacujeme svou nabídku i o vlastní překlady z angličtiny.

Velmi bychom uvítali vaši spolupráci v překladech z němčiny, ruštiny i angličtiny. Šiřte naše informace. Naše média jsou částí alternativních médií. Narušujeme informační embargo, které je na řadu událostí uvaleno. Pomáhejme společně pravdě!

-redakce

Uzávěrka čísla byla 28.12.2014, Ing. Pavel Rejf, CSc., prejf@seznam.cz

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením jako svou 483. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 28. prosince 2014.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz