Srbská rezoluce o Srebrenici
Pozdě
večer 30.března, když byla pozornost většiny Srbů soustředěna
na hlavní basketbalový zápas, schválil srbský parlament rezoluci
odsuzující a omlouvající se za „masakr ve Srebrenici“.
Usnesení, jehož vytvoření zabralo téměř tři měsíce, mělo
oficiálně přispět k hledání pravdy a usmíření na
Balkáně, k transformaci srbské společnosti a přiblížení
Srbska k EU. Není divu, že rezoluce nesplnila žádný
z jmenovaných cílů. Neuspokojila ani bosenské Muslimy, kteří
tvrdí, že události v tomto městě ve východní Bosně
v červenci 1995 dosáhly stupně genocidy.
Toto prohlášení nicméně přišlo po tvrdé kontrole analytiků a výzkumníků během posledních třech měsíců. Poprvé za léta došlo v Srbsku k debatě o tom, co se stalo ve Srebrenici toho léta téměř před 15 roky. Bohužel pro vládu, veškeré důkazy a analýzy naznačují, že oficiální příběh o „genocidě“ proti neozbrojeným civilistům byl v nejlepším případě nadsázka, v nejhorším naprosto zlovolný záměr.
Co mělo být konečným vítězstvím impéria nad Srbskem – přijetí genocidy a kolektivní odpovědnosti, 11 let po válce v Kosovu a po čtyřech letech od rozhodnutí ICJ, že Srbsko nemá nic společného s jakýmikoliv zvěrstvy v Bosně – to se nakonec stalo největší výzvou pro kolaborantský režim za téměř 10 let.
Ambice a realita
Celá
sága začala na začátku ledna, kdy prezident Boris Tadič učinil
překvapivé oznámení, že srbský parlament by měl schválit
rezoluci odsuzující „genocidu“ ve Srebrenici. Nejprve tvrdil,
že to je povinnost vyplývající z rozsudku ICJ z roku
2007 očišťující Srbsko z veškeré odpovědnosti za
zvěrstva, co nastala v Bosně. Pak tvrdil, že to Srbsko
potřebuje k přikročení směrem k EU. Pak se to snažil
prezentoval jako geniální politický tah, který morálně
vyzdvihne Srbsko nad svoje sousedy. Nakonec Tadič řekl, že to bude
součástí procesu transformace srbské společnosti obecně.
Všechno to znělo spíše jako výmluvy a racionalizace, nežli
skutečné argumenty, jakoby Tadič jen pracoval pro někoho jiného.
Příkaz a skuteční autoři rezoluce byli jinde.
To se potvrdilo v polovině března, kdy vyslanec EU pro Srbsko Jelko Kacin v rozhovoru vyzradil, že rezoluce byla navržena jinde, už v prosinci 2009 a předložena Tadičovi a srbským zákonodárcům jako hotová věc. Mezitím turecký deník Zaman tvrdil, že turecký premiér Ahmet Davutoglu byl také zasvěcen do textu usnesení a to dlouho před srbskou veřejností.
Celé týdny činitelé z Tadičovy strany i jeho koaliční partneři s jistotou tvrdili, že rezoluce by měla odsoudit „genocidu“ a že získá širokou podporu. Ve skutečnosti byl veřejný odpor vůči rezoluci ohromující, „genocida“ byla vynechána a vláda sotva sehnala 127 hlasů z 250 celkových, aby pozdě večer schválila usnesení, zatímco všichni v zemi řešili basketbalový zápas Partizanu Bělehrad a Maccabi Haifa.
Blowback
Tadičova očekávání, pokud byla jeho vlastní, nebo pocházela skutečně od něj, se nedokázala zhmotnit. Muslimové rezoluci odmítli jako nedostatečnou, neboť nepřiznávala „genocidu“. Rovněž EU se uspokojit nepodařilo, což samozřejmě znamená podat přesvědčivější výkon. Ať se srbská vláda poníží sebevíc, nikdy to není dost.
Pokud jde o vychvalovanou „transformaci“ srbské společnosti, k té došlo – i když ne tak, jak na ní chystá vláda. Rezoluce posloužila k mobilizaci tisíců lidí a stovek organizací v Srbsku a zahraničí proti jejímu přijetí. Mezitím co pečliví vědci podrobně studovali oficiální důkazy o „genocidě“ , u ICTY a jinde zjistili, že rozhodně chybí. Je ironií, že před přijetím rezoluce se velká část Srbska připojila k mainstreamovému mýtu o Srebrenici, pouze pochybovala o podrobnostech. Po třech měsících diskuse, analýz a argumentů se mýtus rozpadnul a obnažil.
Obviňují… homosexuály?
Srebrenica
je klasickým případem, kdy jsou fakta pošlapána obratnými
představami. Manipulace s tímto bosenským městem se pohybují
od absurdních až ke směšným. Například 18.března při slyšení
v Senátu při projednávání zákona o zrušení zákazu
homosexuálů v americké armádě tvrdil generál John Sheehan,
že k masakru ve Srebrenici došlo proto, že někteří
z nizozemské základny mírových sil byli homosexuálové.
Ve skutečnosti sexuální preference holandských vojáků nikdy nehrály žádnou roli. Mohli být ovládáni bosenskými Srby, ale neměli žádný způsob, jak naložit s celou divizí bosensko-muslimské armády zabírající „demilitarizované“ území. Jako pouhá společnost srbských vojáků valících se do Srebrenice, tisíce muslimských vojáků uteklo – zanechávajíc jejich ženy, děti a staré osoby na nizozemské základně v Potočari. Tihle nebojující lidé pak byli bosensko srbskými vojáky evakuováni na muslimské území, živí a nezranění.
Nazývat toto „genocidou“ má asi tolik smyslu, jako obviňovat homosexuály mezi holandskými mírovými sbory, že jsou za to nějak odpovědní.
Poslední mýtus
Válka v Bosně byla odporná, krvavá a brutální záležitost. Bojovalo se o územní a etnická práva. Z důvodů, které naprosto nesouvisely z bosenskými záležitostmi se stala pro Západ a islámské bojovníky mýtickou. S většinou šokujících příběhů z války, dávno odhalených jako propaganda (sluší se připomenout, že na úkor skutečných přeživších reálných zvěrstev), zůstává „genocida“ ve Srebrenici posledním zbývajícím mýtem o Bosně. Tenhle mýtus byl používán k umlčení kritiků politiky impéria na Balkáně, ale také k obhajování následujících imperiálních vražedných řádění od Kosova až ke Kandaháru.
Bosensko-muslimští nacionalisté si také na základě Srebrenice dělají nárok na status spravedlivých obětí, zašli dokonce tak daleko, že to prohlašují za srovnatelné s židovským Holocaustem. A ačkoliv každého, kdo se odváží zpochybňovat jejich tvrzení, označují za „popírače genocidy“ , je to právě jejich snaha postavit se na roveň této mýtické „genocidě“, která zasluhuje nacistické označení.
04.05.2010 Nebojsa Malic, Antiwar.com, překlad Messin, 4.5.2010, zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2010/04/11/boriss-blunder/
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz