2.srpna 2011
Nedávno vyšla v Americe kniha "Masakr ve Srebrenici: důkazy, kontext, politika". Vydala ji Skupina pro vyšetřování událostí ve Srebrenici (Srebrenica Research Group), ve které znalci a svědci v rozjitřené Bosně znovu otevírají nejvíce si protiřečící popisy událostí doprovázející rozpad Jugoslávie.
Od zjištění, že rozsah obětí ve Srebrenici a jejím okolí z července 1995 byl v médiích hlavního proudu a v oficiálních zprávách vládních i nevládních organizací uveden chybně, autoři studie Philip Corwin, Edward Herman, George Bogdanič, Tim Fenton, Jonathan Rooper, George Samuel, Michael Mandel a Philip Hammond v deseti kapitolách došli k tomuto závěru: tvrzení, že údajně asi 8.000 muslimských mužů a chlapců bylo popraveno během jednoho týdne a že masakr ve Srebrenici byl "nejhorším masakrem, ke kterému došlo v Evropě po druhé světové válce", nemá žádnou oporu v dostupných důkazech a je ve skutečnosti politickou konstrukcí.
Zatímco kniha ihned po svém zveřejnění šokovala politické a mediální kruhy nejen v Americe, ale v celém mezinárodním tzv. společenství zúčastněném v rozpadu Jugoslávie, v Srbsku zatím zůstává bez odezvy, přesto se konečně podařilo zlomit 16 let starý mýtus o Srebrenici jako symbolu zla, a především srbského zla.
Byli by blázni, kdyby neměli strach
Philip Corwin, který pracoval 27 roků v Organizaci spojených národů, byl během jugoslávské občanské války koordinátorem mise OSN v Bosně a Hercegovině a nejvyšším politickým činitelem této světové organizace v Sarajevu. V předmluvě zdůrazňuje, že v knize je dokumentována analýza srebrenické tragédie a utrpení všech konstitutivních národů bývalé Jugoslávie.
"V letech po pádu Srebrenice se jméno tohoto města stalo synonymem pro obvinění z genocidy spáchané Srby. Byly napsány knihy, sestavovány zprávy a rozhlasová a televizní vysílání naplnily "důkazy" o tomto zločinu proti lidskosti. Rada bezpečnosti OSN dala dohromady Mezinárodní tribunál v Haagu (ICTY), aby "dokázal" tento rozsudek dříve než soud začal. Bez nadsázky by se dalo říct, že někteří novináři a ambiciózní politici dělali kariéru jako propagátoři těchto obvinění.
Je nepochybné, že ve Srebrenici a v dalších válečných zónách docházelo k zabíjení civilistů. Ti, kteří spáchali tyto vraždy, si zaslouží být obžalováni a odsouzeni. Byl to odporný zločin bez ohledu na to, zda byli zabiti tři, třicet nebo tři sta nevinných civilistů. Stejně tak je jisté, že skutečnosti, uvedené v této knize, poskytují přesvědčivé argumenty, že počet 8.000 zabitých, kterým se nejčastěji manipuluje v rámci mezinárodního společenství, je číslo neudržitelně přehnané.
Přesné číslo je blíž k osmi stovkám. Skutečnost, že počet byl tak zdeformován, je znepokojující tím, že případ byl zpolitizován. Daleko víc šokuje smrt 8000, než smrt 800 lidí.
V knize jsou uvedeny důkazy, že během válek v bývalé Jugoslávii tisíce Srbů bylo masakrováno, deportováno, mučeno, znásilněno a ponižováno. Mezinárodní společenství nemělo za vhodné zveřejnit tyto hrůzy s takovým zápalem, s jakým to dělalo, když se jednalo o Srebrenici. Tato jednoduchá poznámka neospravedlňuje to, co se stalo ve Srebrenici, ale představuje kousek skládačky, která vysvětluje hněv, s jakým Srbové zaútočili na Srebrenici.
Například v květnu 1995, jen dva měsíce před pádem Srebrenice, obsadila chorvatská armáda západní Slavonii a vyhnal 90 procent srbského obyvatelstva. Srbové v západní Slavonii žil stovky let. Mezinárodní společenství k tomuto vyhánění neřeklo nic. Ve skutečnosti tleskali chorvatské akci, jako by si srbští civilisté zasloužili, co se jim stalo.
Masakrování Chorvatů nebo Bosňáků nebo kosovských Albánců, to byla genocida. Masakrování Srbů bylo považováno za vhodnou odplatu. Je zřejmé, že mezinárodní společenství se nedomnívalo, že by se měl postavit pomník zmasakrovaným Srbům. Místo toho vydalo příkaz k zatčení srbských vůdců. To, co se stalo ve Srebrenici, nebyl velký masakr ale série krvavých útoků a protiútoků, která trvala tři roky a dosáhla vyvrcholení v roce 1995, říká Corwin.
"A počet muslimů zabitých v poslední bitvě o Srebrenici, řekl Jonathan Rooper, bývalý reportér BBC, počítá se ve stovkách spíše než tisících. Navíc, počet muslimů zabitých pravděpodobně nebyl větší, než byl počet zabitých Srbů ve Srebrenici a jejím okolí v předcházejících letech, kdy je pobil Naser Orić a jeho zdivočelé bandy. "
Události ve Srebrenici obecně se nemusely odehrát, kdyby nebylo násilného rozbití Jugoslávie, proti vůli 45 procent jejích obyvatel – tedy Srbů. Corwin si myslí, že kdyby se poskytla větší šance diplomacii a kdyby NATO nemělo ambici proniknout na východ až k hranicím bývalého Sovětského svazu, je možné, že by se po nějaké době Jugoslávie rozpadla v klidu.
"Ale rozhodnutí o rozbití Jugoslávie bylo učiněno ve spěchu, v rámci Jugoslávie si to přála jen menšina, podporovaná mocnými silami zvenčí, v první řadě členskými státy NATO a především znovusjednoceným Německem.“
„Některým národům, jako například Židům a holocaustu, se právem ponechává historická paměť“, říká Corwin. Ale my neumožňujeme srbskému národu vzpomínat na masakry Srbů ve druhé světové válce, spáchané nacisty a jejich bosenskými a chorvatskými sluhy ... Proč by Srbové neměli být podezřívaví a rozzlobení, když jim bylo najednou řečeno, že se z velké části jejich lidí stane menšina v nových zemích, které povedou jejich vrazi z druhé světové války? Zejména proto, že se jich na to nikdo ani nezeptal! Byli by blázni, kdyby neměli strach.
Hledá se obětní beránek
Phillip Corwin poukázal na to, že v dezinformační kampani autoři zprávy o Srebrenici hledali jen to, co chtěli slyšet.
"Například autoři první komplexní zprávy OSN o Srebrenici vydané na podzim roku 1999 a nazvané „Pád Srebrenice", se mne nikdy nedotazovali, i když jsem byl v době obsazení Srebrenice vysoce postavený činitel OSN v Bosně... Moje největší chyba byla, že jsem se odvážil bránit OSN v době, kdy bylo nad ní třeba zlomit hůl. Vedení OSN, které se zoufale snažilo podlézat Americe, aby zabránilo svému úplnému rozpadu, si nemohlo dovolit takový luxus kritizovat jedinou světovou supervelmoc. Amerika, která byla nemohoucí ve Rwandě, na skřipci v Somálsku, frustrovaná v bývalé Jugoslávii, hledala obětního beránka. Existovali i další důležití intelektuálové, kteří byli ignorováni v sérii zpráv, které se vydávaly za "studie" a které obviňovali OSN, že nepoznala "zlo". Ale jednoho dne jejich hlas, náš hlas, musí být vyslyšen, abychom mohli pochopit historii Srebrenice, bývalé Jugoslávie, Evropy a světa. Počátky tohoto nedovyprávěného příběhu, doposud marginalizovaného oficiálními výklady, se nacházejí v této zprávě", uzavírá ve své předmluvě k Phillip Corwin.
Osobní důvod
Phillip Corwin vzpomíná na 11. červenec 1995, na den pádu Srebrenice, jako na den, kdy se jej pokusil zabít odstřelovač, když z návštěvy úředníků OSN v Honrím Vakufu se vracel do Sarajeva. Jel ve vozidle OSN a právě přejížděli horu Igman. Přežili jen díky dovednosti řidiče Bruna Schobera. "Věděli jsme, že ozbrojenci, kteří na nás stříleli, byli na území ovládaném bosenskou vládou a že věděli, kdo jsme - podle dráhy střel a podle toho, že jsme se chvíli před tím identifikovali na kontrolním stanovišti bosenské armády. V té době jsem tento incident nehlásil, protože jsem věděl, že by ho bosenská vláda popřela. OSN by protestovala kvůli nedostatku důvěryhodnosti u bosenské vlády, která na OSN hleděla jeho na nepřítele", říká Corwin.
Lži od začátku
Jednou z velkých lží, kterou jsme slyšeli během válek v bývalé Jugoslávii bylo, že NATO muselo zasáhnout, protože hrozilo nebezpečí rozšíření konfliktu, říká Phillip Corwin a vysvětluje: "Ale žádná skupina v rámci Jugoslávie neměla ambice směřující ven mimo území Jugoslávie, byli to osoby zvenčí, které měly ambice uvnitř. "
Pramen: http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/152956/Amerikanci-traze-istinu-1-Novo-brojanje-zrtava-
Překlad: V.D.
Madeleine prospala masakr (Email)
Středa, 3. srpna 2011
Edward Herman, profesor financí na University of Pennsylvania, přední kritik americké politické ekonomie a médií, se zabývá výzkumem novinářského zpravodajství a kosovské krize, stejně jako politikou genocidy. Jako spoluautor knihy "Masakr ve Srebrenici" říká, že srebrenické události lze nejlépe pochopit v souvislosti s válkou USA a NATO proti Srbsku a destrukcí Jugoslávie.
V této válce, která následovala po zhroucení sovětského bloku, kdy Jugoslávie přestala být spojencem Západu, ty síly vedené Srbskem byly označeny za nepřítele, protože stály o zachování federální Jugoslávie, zatímco síly, které se snažili o její rozbití, Slovinci, Chorvaté, bosenští muslimové a kosovští Albánci dosáhly toho, že pro západní mocnosti se staly "bojovníky za svobodu," říká Herman.
Příležitost pro padělání
V této vysoce zelektrizované politické atmosféře došlo ve Srebrenici v červenci 1995 k masakru, vysvětluje tento vědec a pokračuje: "Brzy byl deklarován jako ,genocida´ a ,nejhorší masakr v Evropě od druhé světové války´, a počet obětí byl rychle zafixován na 8000 "mužů a chlapců". Toto číslo poprvé uvedl Červený kříž, ale ne na základě důkazů o vraždě 8000 či dokonce o smrti 8000 lidí, ale na základě odhadnutého počtu bosenských muslimů, zajatých Srby (3000) a na základě počtu těch, kteří zpočátku byly prohlášeni za "nezvěstné" (5000). I přesto, že Červený kříž neměl žádné důkazy, že 3000 vězňů je údajně mrtvých, stejně jako bylo brzy potvrzeno, že mnoho z oněch 5000 "nezvěstných" se s jistotou probilo přes linie bosenských Srbů, a ačkoli mnoho jich zemřelo v těžkých bojích při pochodu bosenských muslimů ze Srebrenice - počet 8.000 nebyl nikdy revidován a od té doby zůstal nezměněn.
Navíc, velmi rychle byl uveden do používání termín "poprava", který také v příštích patnácti letech zůstal nezměněn ... Věříme, že se značný počet poprav v Srebrenici v červenci 1995 po evakuaci "bezpečné zóny" odehrál. Ale jsme také přesvědčeni, že tento počet nebyl vyšší než počet srbských civilistů zabitých v místech okolo Srebrenice silami bosenských muslimů, které v posledních třech letech působily v "bezpečné oblasti" (výrazně nad 1000, podle jednoho odhadu 3387), a ne větší než počet zabitých Srbů v etnické čistce provedené Chorvaty v západní Slavonii a Krajině v květnu a srpnu 1995 (více 2500)“, říká Herman. „Hra s čísly a publicita, která byla věnována masakru ve Srebrenici a současné ignorování kontextu vražedných akcí ostatních stran bosenského konfliktu spočívalo na politických zájmech", říká Herman, a dodává:" Tyto politické zájmy významně ovlivnili zájmy západních představitelů, Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který zorganizoval Západ, Organizaci spojených národů, v které dominoval Západ a západní média."
Edward Herman konstatuje, že Rada bezpečnosti OSN 16. dubna 1993 vyhlásila Srebrenici za "bezpečnou zónu", tj. oblast, která má být "bez ozbrojených útoků a jiných nepřátelských akcí."
Osmačtyřicet hodin poté, Ochranné síly Organizace spojených národů v Bosně a Hercegovině (UNPROFOR) uzavřely dohodu o zastavení palby mezi ABS (bosensko-srbská armáda) a bosensko-muslimskou armádou (BMA), ve které se ABS zavázala ukončit bojové akce pod podmínkou, že UNPROFOR zajistí odzbrojení všech v chráněné zóně.
"Přesto Srebrenica zůstal ozbrojeným táborem, ze kterého bosensko-muslimské jednotky a polovojenské formace se pravidelně vydávaly do útoků a zničily mnoho srbských vesnic a zabily do konce války celkem více než 3000 Srbů. U Srbů se vyvinul silný motiv pomsty, a dokonce měli i seznamy vrahů, z nichž někteří byli nepochybně chyceni a hromadně popraveni v červenci 1995. Ale v okamžiku masakru, probíhaly i těžké boje, ve kterých tisíce těžce ozbrojených muslimských bojovníků 28. divize bosensko-muslimské armády ustupovalo ze Srebrenice a jejího okolí k muslimským liniím okolo Tuzly. Mnozí z nich se probili do těchto linií (a na jugoslávské území) ale velké množství z nich padlo v boji.
Bosenští Srbové také hlásili významné ztráty, více než 500 vojáků. Nejistota v počtu a příčinách smrti poskytla mimořádnou příležitost k padělání dat, zejména proto, že bosensko-muslimská vláda odmítla předat Červenému kříži seznam těch, kterým se podařilo probít k muslimským liniím. Ačkoli tato taktika byla krutá k příbuzným vojáků ze Srebrenice a celé Bosny, umožnila inflaci počtu pohřešovaných a těch, kteří byli oběťmi poprav. Počet 8000 byl původně získán na základě odhadu počtu zajatých (3000) plus 5000 těch, kteří se stáhli ze Srebrenice směrem ke střední Bosně. V té době se ukázalo, že velkému množství z oněch 5000 se podařilo prorazit, ale odmítání bosensko-muslimské vlády zveřejnit jejich jména umožnilo, že počet více než 8000 přežil a udržel od té doby svou dynamiku.
Poté byl počet 8.000 udržován oficiálními potvrzeními, svědectvími očitých svědků, důkazy o masových hrobech, rostoucím množstvím identifikací pomocí DNA a aktualizovanými seznamy nezvěstných (přičemž se celkový počet nezměnil). Ale je několik svědků, kteří svědčili před tribunálem ICTY, že viděli popravy – mluvili nejčastěji o fámách a téměř všichni měli pro to politické nebo osobní zájem. Nejslavnější z nich je Dražen Erdemović, Chorvat z Tuzly, který sloužil v bosensko-srbské armádě, uveden byl ve zprávě Organizace spojených národů z roku 1999. V květnu 1996 byl prvním, který byl Tribunálem uznán vinným na základě dohody. Na začátku se vyhnul soudu na základě duševní lability, což jen o několik týdnů později nevyloučilo jeho svědectví a to bez křížového výslechu. Erdemović se velmi zkompromitoval a jeho svědectví byla rozporuplná a nepodložená žádnými nezvratnými důkazy. "
Pochybný původ těl
„V 43 'hromadných hrobech spojovaných se Srebrenicí´ bylo od roku 1996 do roku 2001 nalezeno 2600 těl. U těl bylo nalezeno 448 pásek na oči a 423 pout na rukou jako důkaz pravděpodobné popravy, což procentuálně ukazuje na poměr jedné popravy na 6 těl. Ale kolik dalších bylo oběťmi poprav a kolik jich zahynulo v boji, nebylo nikdy prokázáno. Také přesný původ 7.500 těl nalezených v Tuzle je nejistý. Byla opakovaně zaznamenána tvrzení o tajných exhumacích a novém pohřbívání na vzdálenějších místech, což zvýšilo počet údajných masových hrobů do konce roku 2008 na 70 ...
„Zda bosenští Srbové uprostřed války a pod silným vojenským tlakem měli dost prostředků k provádění masových poprav a kopání masových hrobů, poté na masové exhumace a následně na nové masové pohřbívání - není pravděpodobné. A že by mohli doufat, že to všechno projde bez povšimnutí, to by bylo šílené. Na začátku srpna 1995 Madeleine Albrightová dokonce varovala, ´budeme vás pozorovat´. Nicméně, doposud žádný satelitní nebo letecký snímek nebyl veřejnosti nabídnut, a to ani jak zachycuje běžící popravu, ani kopání hrobů, ani nákladní těl na auta, ani exhumaci a opětovné pohřbívání", řekl Edward Herman.
Chyby v seznamech
Tvrzení o 8.000 obětech se opírají o seznamy nezvěstných a identifikacemi DNA, říká Edward Herman, "mezitím nyní, 15 let po událostech, tyto seznamy obsahují zjevné chyby. Některá jména jsou uvedena dvakrát, je v nich nedostatek transparentnosti při doplňování jmen do seznamu a ověřování údajů o tom, kde byl onen jednotlivec naposledy viděn. Není znám počet, pravděpodobně velký, těch, kterým se podařilo uniknout a začít nový život. Problém s identifikacemi DNA je jak technický, tak i v tom, že se neurčuje, jakým způsobem a kdy došlo k smrti."
Srbové se stali muslimy
„Srebrenica se stala symbolem srbského zla, i přes velký problém v počtu poprav“, říká Edward Herman, „protože mnoho těl nalezených v masových hrobech byla těla zabitých v boji, jež bylo obtížné odlišit od obětí poprav, a protože se mnoha bosenským muslimům, kteří odešli ze Srebrenice, podařilo dosáhnout bezpečí na muslimských a jugoslávských územích. Navíc je možné, že některá z exhumovaných těl patřila bosenským Srbům, zabitým při banditských útocích dobře vyzbrojených muslimských sil, které 39 měsíců do července 1995 působily ve Srebrenici. "
Pramen:http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/153164/Amerikanci-traze-istinu-2-Medlin-prespavala-masakr Přeložil: Václav Dvořák
Clinton objednal oběti (Email)
Pátek, 5. srpna 2011
Podle profesora Edwarda Hermana, spoluautora knihy "Masakr ve Srebrenici" tvrzení o hrůzném masakru ve Srebrenici velmi vyhovovalo Clintonově vládě, vůdcům bosenských muslimů ale i chorvatským úřadům, které potřebovaly odvést pozornost od devastující etnické čistky Srbů v západní Slavonii.
Herman tvrdí, že Clintonovi úředníci spěchali na místo činu ve Srebrenici, aby objevili masakr, stejně jako to udělal v Račaku na Kosovu americký diplomat William Walker, aby tak mohl být spuštěn zásah NATO.
"Mnozí muslimští úředníci prohlašovali, že jejich vůdce Alija Izetbegovič řekl, že prezident Clinton mu oznámil, že Amerika zasáhne pouze v tom případě, kdyby Srbové ve Srebrenici zabili aspoň 5000 lidí.“
Ústup bosenských muslimů ze Srebrenice před 11. červencem 1995, kteří byli mnohem početnější než srbští útočníci, zajistil, že počet mrtvých překročil hranici stanovenou prezidentem Clintonem, přičemž lidské ztráty byly považovány za nezbytnou oběť v zájmu dosažení vyššího cíle, říká Herman.
Osm mýtů o Srbech
Edward Herman uvádí hlavní mýty, které pomohly médiím zkreslit historii na Balkáně.
První mýtus: "Síly NATO se chovaly nedbale, když zasáhly do střetů pozdě, dlouho po srbských zločinech". Tady se ignoruje několik skutečností, mezi nimi především následující: "Západní mocnosti a především Amerika se obvykle stavěly proti mírovému řešení konfliktů na tomto území a vybízely bosenské muslimy a kosovské Albánce, aby zabránili dohodě a aby udělali všechno pro to, aby vyvolali zásah NATO ve svůj prospěch.
Druhý mýtus: Srbové byli nejen prvními, kteří se dopouštěli etnických čistek, ale byli skoro jedinými viníky. „Naopak, první velké etnické čištění se odehrálo v Chorvatsku, v květnu a září 1991 v Zadaru a Gospići.“
V Zadaru chorvatský dav zničil 119 srbských obchodů a domů a 120 srbských civilistů bylo zabito o pár měsíců později v Gospići.
V srpnu roku 1995 spáchaly největší etnickou čistku během jugoslávských válek chorvatské jednotky, když vyhnaly Srby z Krajiny.
Etnické čistky v Bosně byly "oko za oko, zub za zub" mezi bosenskými Muslimy, Chorvaty a bosenskými Srby v období od roku 1991 až do Daytonské dohody v roce 1995.“
Třetí mýtus: Války za vytvoření Velkého Srbska. Srbský prezident Slobodan Miloševič, jak vysvětluje Herman, činil právě naopak. Podporoval nebo podepsal řadu dohod, jako na Brionech, v Lisabonu, Vance-Owenův plán, Owen-Stoltenbergův plán, Evropský akční plán, Plán kontaktní skupiny a nakonec i Daytonskou dohodu (listopad 1995)."Žádná z těchto smluv nestanoví, aby všichni Srbové byli v jednom státě. Odmítl hájit Srby v Západní Slavonii a Krajině, když se stali obětí etnických čistek v Chorvatsku v květnu a srpnu 1995. Souhlasil s oficiálním snížením (zmenšením) na Svazovou republiku Jugoslávie, čímž ve skutečnosti Srby v Chorvatsku a v Bosně ponechal jejich osudu, mimo jakékoli "Velké Srbsko."
Čtvrtý mýtus: Miloševič byl ultranacionalistou, který ve svých proslavených vystoupeních v roce 1987 a v roce 1989 naléhavě vyzval Srby k útoku a etnickému čistění, aby vytvořil Velké Srbsko. Ale v projevech nebyly žádné takové výzvy, zjistil Herman a říká:
"V dramatické ilustraci vytváření mýtu Francisco Gil-White ukázal, že BBC odvysílala původní proslovy, které ale postrádají jakékoliv volání Srbů do zbraně. V té době zaznamenala BBC úsilí (Miloševiče) pro úplnou rovnost všech národů v rámci Jugoslávie. Ale do roku 1999 a 2001, kdy protisrbská linie byla již pevně zafixována, BBC tvrdila o přípravách na ´novou bitvu´ a tvrzení o odmítnutí ´ztratit kontrolu nad Kosovem´, které nelze nalézt ani v přepisech projevů v BBC.“
Pátý mýtus: Srbové v roce 1992 nemilosrdně ostřelovali sarajevské civilisty. ("masakr ve frontě na chleba") v roce 1994. (Markale neboli "masakr na tržišti“) a ("druhý masakr na tržišti“) v roce 1995.
"Tyto masakry byly velmi dobře naplánovány, aby ovlivnily důležitá rozhodnutí NATO a OSN, aby se tvrději zasáhlo ve prospěch bosenských Muslimů. Mnozí představitelé OSN a vyšší západní vojenští činitelé tvrdili, že existují pádné důkazy, že ve všech třech případech akce plánovali a také provedli samotní bosenští muslimové.
Důstojník americké armády John Sray, který byl v Bosně přímo na místě během těchto a dalších případů, navrhl, že tyto incidenty a pravděpodobný tichý souhlas vůdců bosenských muslimů si zaslouží důkladné vyšetřování Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny. Vyšetřování nebylo nikdy zahájeno ...
Šestý mýtus: pouze Srbové zřizovali zajatecké tábory. "Slavná fotografie Fikreta Aliće, zajatce z Trnopolje, která ho ukazuje vychrtlého za plotem srbského koncentračního tábora, se ukázala jako mediální podvod. Alić byl v tranzitním táboře, byl nemocný a nijak se nepodobal dalším v tomto táboře. Brzy odešel do Skandinávie.“
A co je nejdůležitější, plot, který se objevil na televizních záběrech a fotografií obklopuje novináře a fotografy, a ne skupinu bosenských muslimům, kterou natáčeli. Tento podvod byl velmi úspěšným propagandistickým úderem tvůrců války a jejich mediálních pomocníků."
Bernard Kouchner, bývalý šéf organizace Lékaři bez hranic a pozdější ministr zahraničních věcí v Sarkozyho vládě později řekl, že navštívil Aliju Izetbegoviće, když umíral v roce 2003 v nemocnici.
"Podle Kouchnera, Izetbegović řekl jemu a (Richardu) Holbrookovi, že neexistovaly žádné vyhlazovací tábory, i když se v těch místech děly hrůzy, a dodal, že on věřil, že by takové odhalení mohlo uspíšit bombardování (bosenských Srbů)."
Sedmý mýtus: na mírové konferenci v Rambuilles v roce 1999 Milošević a Srbové opustili rozhovory o Kosovu a tak NATO bylo přinuceno Jugoslávii bombardovat.
"Existují pádné důkazy, že Clintonova administrativa a NATO dokončily všechny přípravy na útok a vynaložily obrovskou energii, aby UÇK podepsala dohodu, která, mimo jiné, byla pro Jugoslávii (podle vysokého úředníka americké vlády) ´nepřijatelná´, protože by dovolila obsazení celé země vojsky NATO. Touto taktikou, podle stejného zdroje, dosáhli zastavení rozhovorů, protože "Srbové potřebovali trochu zbombardovat, aby přišli k rozumu." */
Kosovo, ráj pro zločince.
Osmý mýtus: bombardování letouny NATO byla odpověď na etnické čištění prováděné Srby a jako prostředek odvrácení plánované genocidy (Operace podkova).Ve skutečnosti, uvádí Herman, srbská brutalita na Kosovu byla projevem občanské války a odpovědí na záměrné provokace, kterými chtěla UÇK vyvolat bombardování ze strany NATO, přičemž Clintonova administrativa s provokacemi UÇK pomáhala.
„Neexistoval žádný pokus o genocidu, ale masový útěk před bombardováním NATO a před násilím v zemi. Od konce války bylo nalezeno 4000 těl a navzdory do té doby nevídanému forenznímu vyšetřování, Mezinárodní výbor Červeného kříže ve své zprávě z roku 2009 uvádí seznam 1869 nezvěstných osob, po kterých se dosud pátrá, což dohromady dělá 6000 mrtvých, i když oficiální číslo je stále 11.000.“
„Pět let po skončení války zůstalo srbské obyvatelstvo izolované, soustředěné do chráněných enkláv, bez možnosti zaměstnání, chodit do škol nebo cestovat bez ozbrojené ochrany,“ končí Edvard Herman."Kosovo je útočištěm zločinců a středisko obchodu s drogami a lidmi. UÇK měla dlouho vazby a přijímala přímou pomoc od Al-Káidy, pomohla povstání v Makedonii a nadále bojuje za svůj cíl ´Velkou Albánii´. Před tím vším Západ zavírá oči, při čemž jsou občas slyšet prohlášení a obecně přijaté story o úspěšnosti celého zásahu.“
Efektivní zabijáci
Do Bosny, za pomoci Clintonovy administrativy, Saúdské Arábie a Pákistánu, přišlo více než 4000 mudžahedínů, řekl Edward Herman a vysvětluje:"Oni byli efektivní zabijáci. Spolu s dalšími muslimskými polovojenskými i regulérními silami zpustošily stovky srbských vesnic s tisíci zabitými. V médiích jsou mezitím etnické čistky v Bosně prezentovány jako jednostranná záležitost s genocidním záměrem, i když šlo o boj o kontrolu nad územím.“
Humanitární komedie
Ministerstvo zahraničí USA obvinilo Srby ze zabití 500.000 lidí, což opět ukazuje na tendenci ke zvětšení zločinů vybraného terče, vysvětluje Edward Herman."Bombardování NATO umožnilo bezpečný návrat kosovských Albánců, ale také jako první způsobilo jejich masový exodus - tak jsme došli až na úroveň komedie, v níž se ´humanitární válka´ ospravedlňuje údajným úspěchem při řešení humanitární krize, kterou sama vyvolala.“
*/ podle více zahraničních pramenů tímto vysokým vládním úředníkem nebyl nikdo jiný než Madeleine Korbelová Albrightová
Pramen:http://www.vesti-online.com/Vesti/Tema-dana/153389/Amerikanci-traze-istinu-3-Klinton-narucio-zrtve
Přeložil: Václav Dvořák
Svět odpálil rozbušku Email
Úterý, 9. srpna 2011
Známý americký spisovatel a publicista, poradce kongresmanů a režisér George Bogdanič, již roku 2002 uvedl dokumentární film „Jugoslávie - válka, které se šlo vyhnout“ („Yugoslavia, the Avoidable War”), který obhajoba Slobodana Miloševiće prezentovala u Haagského soudu. Ve svém filmu odvážně jako první uvedl tvrzení, že bosenští muslimové svedli známá krveprolití na srbské jednotky a nafoukli počet obětí, aby vyvolali silnější mezinárodní reakci.
Jako spoluautor knihy „Masakr ve Srebrenici“, se Bogdanič opírá na prohlášení vysokých diplomatů a jednotlivých médií ohledně obvinění USA, že si ve snaze ospravedlnit existenci NATO, válku na Balkánu přály. A také jí dostaly, a to uznáním nezávislosti Slovinska, Chorvatska, dále i Bosny, i když se vědělo, jak těžké následky tento krok bude mít.
USA se tvářily jako mírotvůrce, avšak v podstatě obstruovaly tři mírové dohody, uvádí Bogdanič, a čeho dalšího se tím mělo docílit, přiznal generál Charles Boyd, tehdejší zástupce velitele NATO pro Evropu: „Amerika tvrdí, že jejím cílem je ukončit válku dohodou, ale to, co ve skutečnosti Amerika chce, je ovlivnit výsledek války ve prospěch muslimů.“
Bosenský pas pro Usámu
„V okamžiku uznání bosenská vláda, ve které převažovali muslimové, kontrolovala méně než 40 procent území,“ zdůrazňuje Bogdanič. „Navíc, dle slov George Kenneyho z amerického ministerstva zahraničí ´byly zpravodajské služby jednotné v postoji, že pokud ji uznáme, Bosna exploduje´”.
Všechny tři strany podepsaly 20. března 1992 Lisabonskou dohodu. „Avšak po dvou měsících americký velvyslanec v Jugoslávii Warren Zimmermann povzbudil muslimského prezidenta Bosny Aliju Izetbegoviće, aby svůj podpis stáhl. O dva týdny později vypukla válka,“ říká Bogdanić.
Roger Cohen z New York Times později zaznamenal, že mezinárodní uznání za daných okolností bylo „tak blízko zločinné nezodpovědnosti, jak jen diplomatický akt může být“. Skutečně, k mezinárodnímu uznání a vypuknutí války došlo současně.
Svět zažehl oheň. Ve stejnou dobu označovala média bosenské Srby za agresory, i když k prvním útokům v Bosně, dle psaní sarajevského listu Osvobození, došlo 26. března 1992, kdy chorvatské síly přešli Savu a zničily srbskou vesnici Šijekovac u Bosenského Brodu.
„První vražda v Sarajevu byla spáchána 1. března 1992, měsíc před oficiálním začátkem války, kdy muslim a Chorvat, v rámci srbského svatebního průvodu v Baščaršiji, zabili Nikolu Gardoviće, ženichova otce,“ uvádí Bogdanič.
Vládnoucí Strana demokratické akce (SDA) nedovolila zatčení vrahů, přestože jí byli dobře známi, zato již 31. března 1991 založila ozbrojenou Patriotickou ligu.
Na podzim roku 1991 vznikla další muslimská armáda: Zelené barety. „Jak Bushova, tak i nastupující Clintonova administrativa ukazovaly Izetbegoviće jako zastánce multietnické Bosny, což je v rozporu s jeho projevy silně panislámských názorů a aktivitami“ píše Bogdanič.
„Během roku 1994 známá zpravodajka Spiegelu pro Balkán Renate Flottau potkala v přijímacích prostorách kanceláře bosenského prezidenta Alije Izetbegoviće Usámu bin Ládina. Dle bosenského muslimského listu „Dani“, Bin Ládin, který v té době pobýval v Súdánu, získal od velvyslanectví Bosny a Hercegoviny ve Vídni pas.
Bin Ládin a jeho armádní velitel Ajmán Zavahrí pomáhali, aby se mudžahedíni konstituovali jako vojenská síla v Bosně, hlavně zvláštní jednotky Sedmého korpusu Bosenské armády ve střední Bosně.“
I přes námitky ředitele CIA Jamese Woolseyho, dala Clintonova administrativa zelenou pro navýšení dodávek zbraní a personálu z islámských zemí, zejména z Iránu. Amerika se tak dopustila opatření, která byla v rozporu s rezolucemi OSN, a riskovala, že se válka prodlouží.
Generál Philippe Morillon, od září 1992 do června 1993 velitel UNPROFOR v Sarajevu, před haagským soudem řekl: „Od samého začátku války bylo cílem bosenského prezidenta i vlády zajistit zásah mezinárodních sil ve svůj prospěch, což je jedním z důvodů, proč nikdy nebyli ochotni zúčastnit se jednání.
S pomocí JNA Srbové v prvních třech měsících války dobyli značné území, které měli v úmyslu vyměnit za mír. „Srbové si myslí, že už vyhráli a chtějí válku ukončit“ poznamenal generál Boyd. „Muslimové vědí, že ne, a hledají způsoby jak v ní pokračovat.“„Zneužívání počtu obětí v mainstreamových médiích probíhalo ve velkém ještě před událostmi ve Srebrenici v roce 1995,“ líčí Bogdanič:
„Kupříkladu v prosinci 1992, nejkrvavějšího roku války, bosenská vláda sdělila, že počet obětí konfliktu je 17.000. O dva měsíce později, v zimě, kdy boje v tomto hornatém terénu téměř ustály, začíná bosenská vláda najednou udávat číslo 200.000 ´zabitých nebo nezvěstných´, a tyto údaje používají reportéři jako John Burns z New York Times a John Pomfret z Washington Post. Po krátké době z dalších zpráv výraz „…nebo nezvěstných“ mizí.
Tak byl počet obětí, tvrzením bosenské vlády, v průběhu dvou měsíců drze navýšen desetinásobně a vstřícná média toto číslo přijala. Zajímavé však je, že počet 200.000 obětí pak zůstal konstantní i během následujících dvou let války.“
Podobným způsobem vystupoval i bosenský ministr zahraničních věcí Haris Silajdžić. „Když byl v USA (1992) setkal se Silajdžić s americkým prezidentem a vystupoval v několika televizních kanálech včetně CNN a ABC-TV, kde mluvil o „lágrech smrti“, „lágrech pro znásilňování“ a „řezání hlav dětem“, kde více jak 128.000 osob bylo zabito, a 30 až 40 000 žen bylo znásilněno.
Jak si zvědaví novináři ověřili u Mezinárodního výboru Červeného kříže, ve skutečnosti, naprostou většinu zajatců, které Srby zadržovali, tvořili muži a pět měsíců předtím, kdy počet zajatců dosáhl maxima, jich nebylo více než deset tisíc.
Jerome Bony ve francouzském programu "Speciální zpravodaj“ vyprávěl svou zkušenost při pokusu přijít na stopu údajům o znásilnění: „Když jsem byl 50 kilometrů od Tuzly, řekli mi: "Jděte do areálu Gymnázia v Tuzle, tam najdete 4000 znásilněných žen! Na 20 kilometrech od Tuzly se ten počet snížil na 400. Na 10 kilometrech zůstalo už jen 40 žen. Když jsem se dostal na místo, našel jsem pouze čtyři ženy, které chtěly něco říci.“
Oficiální počet obětí znásilnění do roku 1993, byl po dodatečných vyšetřováních ve zprávě OSN snížen na 2.400. V říjnu roku 1995 John Sray, vojenský analytik americké armády popsal ´produktivní propagandistickou mašinerii´, kterou tvořily PR ve službě Bosňáků, odborníci na média a část State departementu, kteří dokázali manipulovat iluzemi pro dosažení muslimských cílů.
Vynucené embargo
„Úspěšný pokus muslimských sil shodit na bosenské Srby podezření za inscenované hrůzy, které se později vešly ve známost jako „masakr ve frontě na chleba“ z 27. května 1992, významně ovlivnil vývoj události v konfliktu, neboť dal silnou oporu přijetí rezoluce 757 Rady bezpečnosti, kterou byly zavedeny mezinárodní sankce proti Srbsku, nejdůležitějšímu spojenci bosenských Srbů,“ říká Bogdanič.
Sankce navrhla Amerika, i když zpráva OSN s datem 30. června tvrdila, že se „největší počet JNA již stáhl do Srbska a Černé Hory“ jak ukládala Rezoluce 752 Rady bezpečnosti.
Oproti tomu zpráva OSN uvádí, že „ohledně stažení částí chorvatské armády, nyní v Bosně a Hercegovině, ke stažení nedošlo.“
Předsedající Rady bezpečnosti, rakouský velvyslanec Peter Hohenfellner dostal tuto zprávu dva dny před hlasováním o sankcích, které navrhly USA, avšak zpráva byla před členy Rady bezpečnosti utajena až do ukončení hlasování a zavedení sankcí vůči Jugoslávii (Srbsku).
Islámský esesák
Alija Izetbegović rekrutoval lidi pro SS Handžar stranu, prodlouženou ruku nacistické SS a jejího vůdce Heinricha Himmlera, uvádí Bogdanič a říká:
„Izetbegovićova Islámská deklarace, která se poprvé objevila v roce 1970 a byla vytištěna v roce 1990 během kampaně před prezidentskými volbami v BaH, obsahuje následující text:
´Nemůže být míru a soužití mezi islámskou vírou a neislámskými společnostmi a politickými institucemi … Islám jasně vylučuje právo a možnost působení jakékoliv cizí ideologie na svém území´.
Z nemocnice udělali terč
Lord David Owen, vyjednávač Evropské unie od roku 1992, napsal, že muslimské jednotky čas od času odpalovaly granáty na letiště, aby zastavili humanitární lety a upoutali světovou pozornost na špatný stav v Sarajevu.
Owen napsal, že pozorovatelé OSN viděli, že jednotky bosenské armády vystřelovaly projektily z lokality Koševské nemocnice, čímž vyvolávali reakci srbské strany, kterou „spolehliví“ reportéři pokaždé popisovali jako bombardování Koševské nemocnice.
Zdroj: http://www.vesti-online.com/Vesti/Tema-dana/153622/Amerikanci-traze-istinu-4-Svet-potpalio-fitilj překlad: Nataša Kević
Převzato z Kosovoonline
<Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz