Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.



Osudné osmičky 20. století, kdo kdy selhal?



Obratná demagogie různého původu a záměru zraňuje již déle než sedmdesát let sebecit národa tvrzením, v různých souvislostech bezmyšlenkovitě opakovaným, že president Beneš neměl přijímat mnichovský diktát čtyř velmocí, protože národ byl odhodlán se bránit, a protože kapitulace bez boje způsobila morální ztráty horší, než by byly bývaly fyzické ztráty válečné!1)

Fakta jsou ovšem taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran nepřátelskými státy, neměla naději na úspěch.2) Očekávat, že pohraniční opevnění (ostatně jen zčásti hotová) mohou trvale útočníka zadržet, mohl jen iluzionista. Jejich úkolem bylo pouze útočníka zdržet na určitý čas, než zasáhnou spojenci. Když však spojenci od svých závazků neočekávaně odstoupili, ukázaly se všechny nepříznivé faktory, které ozbrojené střetnutí odkazovaly do sféry nepřijatelného avanturismu. Uvnitř pohraničních opevnění přece existovala mocná „pátá kolona", tří milionů sudetských Němců se zmocnila vlna prohitlerovského nadšení, každý pátý voják byl Němec. . . To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla již vlastně nevypovězená válka proti nám.3) Na úspěch vojenský nebylo naděje. Ale co horšího, za daného stavu mezinárodních sil a mezinárodního veřejného mínění (politika a rétorika appeasementu) hrozilo i nebezpečí morálního fiaska. Masové zpracovávání veřejného mínění dokáže přece zfalšovat i morální smysl obranného postoje. V atmosféře prosycené mnichovanskou propagandou bylo snadné označit ČSR jako rušitelku míru a původkyni vzniklého válečného konfliktu, který mohl snadno přerůst v evropskou, ne-li světovou válku proti komunismu.4)

Je pozoruhodné, že kritikové postoje E. Beneše v době mnichovské krize neanalyzují objektivní historicko-politické danosti, ale uchylují se k dohadům o osobní nestatečnosti druhého presidenta. Je to ovšem počínání irelevantní a nezdůvodnitelné:

1. Válečné střety dávno nejsou bojem muže proti muži. Tíhu války nesou nejen armády, ale i civilní obyvatelstvo. Politické elity naopak požívají nejvýš dosažitelné bezpečnosti a ochrany. Vypovídat válku v moderní době mohou hlavy států bez ohledu na vlastní osobní statečnost: neočekává se přece jejich vůdcovství v čele ozbrojených houfů.

2. Předpoklad, že president Masaryk by v podobné situaci projevil „mužnější charakter", je neudržitelný. Moderní válka je rezultátem zvažování situace a kalkulu o pravděpodobném výsledku měření sil v daných podmínkách. Není vyvolána ani temperamentem, ani bojovností či jinými spartskými nebo římskými ctnostmi. Ani president Masaryk by si v dané chvíli nemohl dovolit heroické gesto ve shodě se svou živou slováckou letorou („tož budeme sedlat"). I on by se choval jako racionální a ukázněný myslitel nezpochybnitelné státnické autority a kompetence. V. Černý napsal, že E. Beneš byl „z rodu mužů, kteří se bojí facek", a P. Tigrid fabuloval podobným způsobem.5) Proti tomu lze ovšem právem poukázat na fakta: první odboj, zápasy o demokracii a kolektivní bezpečnost v meziválečném období na domácím i evropském fóru, druhý odboj, osvobození Československa r. 1945 až po osudný únor 1948, to je dráha statečného, nesmírně činorodého a často velmi úspěšného muže, nikoli bázlivce. Sama fakta mluví o tom, že E. Beneš byl jistě od počátku zvyklý „dostávat facky", ba že je - jako ministr - rád někdy „držel" i za svého prezidenta. (Ostatně ten by také sotva zvolil bázlivce za svého nejbližšího spolupracovníka a nástupce.)

President Beneš měl od počátku mnoho nepřátel a časem jich neubývalo, spíše naopak: ctitelé starého mocnářství a odpůrci Československa, iredenta německá i maďarská, agresivní nacionalisté němečtí, nepřátelé demokracie, fašisté doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, komunistická opozice, intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si při různých příležitostech navzájem i půjčovali. Nejpovážlivější mezi nimi jsou ony denunciace, motivované snahou zalíbit se silnějšímu nepříteli a navíc získat pro svou zbabělou a prospěchářskou kolaboraci alibi: „To on způsobil náš morální úpadek! My jsme se přece chtěli bránit! Jeho vinou jsme ztratili národní důstojnost, hrdost a čest!" (Stejně účelově by ovšem bylo možno vinit presidenta i v opačném případě, kdybychom mnichovský diktát nepřijali, a pustili se do války s hitlerovským Německem a s ním tehdy sympatizujícím fašizujícím Polskem a Maďarskem. Šťavnatý slovník odsudků by zůstal, jen znaménka plus a minus by se obrátila a president by byl viněn z trestuhodného avanturismu.

Po sedmi desítkách let propagandistického „mytí mozků" zprava i zleva bychom snad již konečně mohli usuzovat svobodně a spravedlivě, vážit konkrétní mocensko-politické a vojenské podmínky, které byly v Evropě, jiné r. 1938, jiné r. 1939 a jiné r. 1940. Není možno klást mechanicky vedle sebe v zájmu účelového srovnávání kapitulaci Československa bez boje a ozbrojenou obranu Polska a poté států západní a severní Evropy.6) President Beneš přesvědčivě zdůvodnil, co vedlo k rozhodnutí přijmout diktát velmocí.7) Historická zkušenost učí, že národ nemůže vždycky vyhrát. Záleží na reálném poměru sil. Ale vždycky by měl stát na straně pravdy a práva. To je otázka svědomí a pojetí smyslu vlastních dějin. Jestliže jsme odmítli použít zbraní (a moderní doba by snad měla mít již humánnější a přesvědčivější argumenty v mezinárodních konfliktech, než je měření sil za pomoci bojové techniky), nezřekli jsme se svých zájmů. Jen plochý jednodimenzionální způsob myšlení, trvající na rigidní výluce mezi „bud" a „nebo", nedokáže spojit v jednotu emotivní reakci národa a racionální rozhodnutí presidenta. Národu sloužilo ke cti, že - ač spojenci opuštěn - chtěl se sám bránit se zbraní v ruce a dvakrát příkladně provedl mobilizaci. Verše básníků jsou toho působivým dokladem.8)

Ale stejně tak sloužilo presidentovi ke cti, že nepřipustil - nikoli aby odhodlaný národ přinášel oběti (boj za svobodu se skutečně bez obětí neobejde a bez obětí nebyl ani první ani druhý domácí odboj, domácí ani zahraniční, kterému zakrátko - věren tradici z první světové války - sám jako exilový president stanul v čele), ale aby přinášel oběti zbytečné, a co horšího, oběti zneužitelné proti němu samému. Vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece ČSR podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa (aniž mohla dokázat opak), že tento „versailleský zmetek", „hnízdo židobolševismu", „potlačovatel a utlačovatel menšin vůbec a sudetských Němců zvláště" narušil mír, který on, Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců". Jen to, že jsme se tehdy zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru definitivně si přisvojit naše země, jako údajně „německý prostor" .

Proč některým pseudoradikálům tak velice vadilo a dodnes vadí, že provokace vyšla naprázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech „Třetí říše“ a marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě.

Za daného rozložení sil a za daného vnímání situace světovým veřejným míněním bylo správné zdržet se boje. Jenomže zdržet se boje neznamená přece lísat se k nepříteli. Je politováníhodné, že vojenskou kapitulaci a vznik tzv. „druhé republiky" provázela nežádoucí a naprosto ne nutná kapitulace mravní, označená jako mnichovanství. Poraženectví - nikoli národa, národ se bránil, jak doložil mimo jiné A. Pražák9), ale části vzdělanců, inteligence, vrstvy, která touží stát za všech okolností na straně mocných, vrstvy konformistů a fušéistů. Jako by změnou poměru sil byla uvolněna mechanická přitažlivost cizího velkého státního tělesa a jako by se dík této přitažlivosti k němu samovolně přidávaly síly domácí, rezignujíce na národní zájmy, znevažujíce národní tradice a hodnoty, přijímajíce optiku, argumenty, program druhé strany. V době mnichovské krize se začalo pochybovat i o správnosti Masarykovského protirakouského odboje za první světové války a o účelnosti vzniku ČSR. Nevybíravě byla kritizována sama idea československého státu, ostouzena byla zahraniční politika ČSR, protože prý nás „vzdalovala od mocných sousedů, s kterými přece bylo zapotřebí vycházet přátelsky". (Rozuměj s Hitlerem a fašizujícími politiky ostatních sousedních států!)

Uveďme jeden malý doklad mnichovanství a defaitismu z péra představitele až do té doby po výtce vlastenecké strany:

Národní socialismus vznikl u nás. U nás jsme jej budovali přes 40 roků. V našich poměrech vykonal sice mnoho, ale nemohl se stát rozhodující mocí jako v Německu. Německo a jeho národní socialismus nesmíme jen dohánět, musíme jej předhánět. Národní socialismus nás v praxi předčil. Má moc a neslouží utiskovatelům. Musíme odmítnout každého, kdo jako dítě blábolí o blízké chvíli, která nám vrátí všechno, oč jsme v říjnu přišli a co je definitivně ztraceno. Musíme ve střední Evropě dát příklad vzorného soužití Slovanů a Němců, což je tím snadnější, že jsme často spojeni i krví. Otec mé matky byl plnokrevný Němec z Pohledu u Německého Brodu."10)

Diktoval podobné řádky panický strach nebo prospěchářský konjunkturalismus, přesvědčení, že je výhodnější předcházet si Říši, která ohlásila, že bude panovat 1000 let, takže jakákoli rezistence je dílem marná a zbytečná, dílem neužitečná a neprospěšná?

Hle, jak reaguje na nepříznivou situaci a projevy mnichovanství duch statečný, přesvědčený obhájce národa a jeho kultury. 11)

Cizí lidé zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých dnů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje. Paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba. Štvaní, obviňování, pronásledování lidí ,bývalého režimu'. Pěkná práce pro národní morálku. Oportunistické povahy mezi staršími i mezi mládeží mohou si z toho vyvodit praktické životní vodítko: pozor! Za žádnou ideu se neobětovat! Žádné myšlence nebýt obětován!"

Morální úpadek části naší inteligence, již dříve nepevné a v dalších osudech národa vždy znovu selhávající, se skutečně odvozuje od „Mnichova". Nikoli ovšem od faktu zdůvodněné vojenské kapitulace samé, ale od nedostatku mravní síly nekapitulovat vnitřně, čelit důstojně přítomnosti uchvatitele. Některým chybělo přesvědčení, že boj za zachování národa stále pokračuje. A i když nebylo možno hájit se v dané chvíli zoufale hrdinským gestem bez naděje na úspěch, že to neznamená rezignaci, beznaděj, vnitřní odzbrojení. Naopak, že je zapotřebí posílit schopnost trvat si na svém, odolnost, rezistenci, vnitřní odpor pro doby příští.

Ve sporech a zápasech po r. 1945 se politický kapitál vytloukal i z hledání odpovědi na otázku, kdo nese hlavní odpovědnost za rozbití a okupaci první republiky. Bez všech licitací by mělo platit, že vina padá především na fašistického agresora zvenčí a na jeho pátou kolonu uvnitř, a dále na demokratické velmoci, které údajně v zájmu zachování míru v Evropě ustupovaly agresorovi, nedodržely smlouvy a obětovaly svého spojence navzdory veškeré logice i etice. Svým ultimativním požadováním a nátlakem ve prospěch agresorových záměrů vytvořily situaci, která byla pro Československo za daných podmínek bezvýchodná.

Nicméně další události vedly k přehodnocení mnichovanské politiky, takže z druhé světové války vyšlo Československo po boku vítězných mocností (dík především zahraniční diplomatické misi presidenta Beneše), s pocitem satisfakce za utrpěná příkoří a s hrdostí na projevy rezistence národa v druhém odboji, doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách.

Po druhé světové válce jsme se ocitli v silokřivkách levicového směřování „ducha doby". Po mnichovském zklamání a se vzpomínkami na strádání v období hospodářské krize nastoupil československý stát demokratickou cestu k socialismu. S obecným uspokojením se přijímala pozemková reforma, znárodnění velkých podniků, dolů, bank aj. (Ostatně podobná opatření se prováděla v celé Evropě.) Od socializace se očekávala hospodářská stabilita s vyloučením otřesů pověstných krizí z nadvýroby a od spojenectví se SSSR jistota v mezinárodních vztazích, bezpečnost a suverénní státní existence.

Nečekaný zlom v poválečném vývoji, který byl až dosud většinou národa pociťován jako pozitivní a přirozený, způsobila po třech letech, v únoru 1948, komunistická strana jako exponent imperiální politiky SSSR. Využila nastavší vládní krize, nedostatečné prozíravosti nekomunistů ve vládě, chopila se moci, potlačila parlamentní demokracii, opustila dosavadní „vlastní československou cestu k socialismu" a s uplatněním násilí proti skutečným nebo domnělým protivníkům začala formovat společnost podle sovětského vzoru na principech tzv. diktatury proletariátu. Československo bylo posledním státem střední a východní Evropy, který se stal kořistí bolševického imperialismu. Atmosféru za spuštěnou železnou oponou ovládla bezostyšná propaganda a strach z násilí. Pokud se někdo pokusil hájit občanské svobody a práva, byl vzápětí umlčen. Veřejné mínění bylo ochromeno představou, že prožíváme děje analogické jakobínskému teroru francouzské revoluce 1789. Rollandovu „Hru o lásce a smrti" jsme v té době četli s pocitem, že je to o nás, o době, kterou prožíváme. Ale v té době nebyli jen uzurpátoři moci, jejich pomahači, oběti teroru a vystrašení diváci. Bylo i mnoho těch, kteří věřili, že konečně nastal čas spravedlnosti pro chudé a utlačené.12)

V souvislosti s hodnocením únorového převratu někteří pseudoradikálové tvrdí, že president Beneš opět zklamal. Jestliže byl v souvislosti s „Mnichovem" neprávem dehonestován pro údajnou osobní nestatečnost, v souvislosti s poválečným vývojem se mu z jedné strany vyčítá, že „podporoval buržoasní reakci", z druhé, že byl příliš ústupný a vstřícný vůči komunistům. Málokdo realisticky váží neodvratnost vzestupů a pádů národa a jeho presidenta spolu se vzestupy a pády evropské demokracie vůbec. Nepřátelé ho démonizují, jako by byl obdařen nadpřirozeným vlivem a rafinovanou mocí škodit svým odpůrcům. A tak se můžeme dočíst, že ustoupil nátlaku militantních bolševiků orientovaných na Moskvu a na Stalina, napomohl tak vítězství totalitarismu a způsobil opět další demoralizaci národa, místo aby vyzval národ k ozbrojené obraně demokracie. Tito vykladači dějin jako díla jediného muže nevidí, že se tehdejší svět kolem nás již rozdělil a nastoupil cestu konfrontační studené války, a že se u nás daly proudy lidových vrstev do pohybu za vidinou, kterou nebylo možno utopit v krvi. Ostatně životní úroveň dělnických rodin se očividně zvedla.

Mezi nerealistickými hodnotiteli posledního nerovného zápasu E. Beneše o zachování československé demokracie nechybějí ani přímí účastníci „únorové krize". Následky vlastních chyb, neschopnosti orientovat se, analyzovat situaci a přiměřeně reagovat svalují na bedra jediného muže, který děje sám nemohl zvrátit, ani kdyby netrpěl pokračující nemocí a ubýváním sil. (Zemřel šest měsíců poté.)

Otřesy r. 1938 a 1948 prožíval E. Beneš nepochybně jako realistický politik, který zná souvislosti a ví, že nemůže zadržet síly, které se vymykají jeho možnostem. Prošel cestou, poznačenou mnoha dílčími vítězstvími i prohrami, o kterých věděl, že jsou pro tuto chvíli, nikoli definitivní. Hájil vždycky ideály demokracie a humanity, ne vlastní vinou se dvakrát ocitl v situaci, jejíž krizovost byla nadhraniční povahy, takže jeho odpovědnost mu nedovolovala uvést do pohybu brannou sílu národa. Dovedeme si představit tíhu a bolest oněch dvou proher demokratického Československa. Nicméně váhám označit je jako tragédie, protože tehdy stále ještě zbývala naděje. Naděje na duchovní rezistenci národa, na duchovní rezistenci věrných. Skutečnou tragédií E. Beneše by bylo, kdyby jeho celoživotní zápas zůstal marný a zbytečný pro budoucnost, kdyby sám národ přestal hájit své zájmy, kdyby se přestal cítit národem.

Když J. V. Stalin zemřel (1953) a N. S. Chruščov odhalil zločiny „kultu osobnosti" (1956), nastalo koncem 50. let v sovětském impériu „tání". U nás se v 60. letech rozvinul proces postupné liberalizace, který vyvrcholil jako „obrodný proces" („Pražské jaro" r. 1968).

Současní tvůrci veřejného mínění nás přesvědčují o tom, že náš „obrodný proces 1968" nebyl celonárodním hnutím, nýbrž jen mocenským zápasem dvou frakcí vládnoucí strany, z nichž jedna chtěla zachovat stagnující status quo a své mocenské pozice s podporou Moskvy a celého Varšavského paktu, druhá se chtěla etablovat pokusem „reformovat nereformovatelné" i proti vůli spojenců.

My, kteří jsme prožili vlnu tehdejšího nadšení, pocit svobody a odvahy k pravdivému pojmenování věcí a k jejich nápravě, k obnově tradičních ideálů demokracie a humanity, pocity štěstí z oživení národních dějin i občanské společnosti, Sokola, Junáka a dalších korporací a organizací, nemůžeme souhlasit. Kdyby nešlo o celonárodní hnutí, nebylo přece třeba vyslat armády pěti států. Cizí tanky by nerozdrtily naděje milionů. Invaze 21. srpna 1968 překazila celonárodní hnutí obrody a přinesla obrovské zklamání.

Přítomnost sovětských tanků způsobila opět tiché, ale rychlé přeskupování sil v důsledku „přitažlivosti cizího velkého tělesa", jako za časů Mnichova. Násilná restaurace přežitého stagnujícího režimu dostala název „normalizace". Mnozí i původně „reformátoři", do roka a do dne se proměnili v „normalizátory". Ochotni kdykoli a cokoli „přehodnotit", osvědčili znovu I snadnost, s jakou lze přesvědčení měnit nebo předstírat. Pomáhali držitelům i moci prověřovat, vylučovat, zbavovat možnosti práce a obživy, nezastali se, denuncovali. Motivaci prorežimnímu chování poskytl prostý výrok G. Husáka, „... každý pozná podle výplatního sáčku kvalitu svého postoje" .

Byla tu nová zrada části inteligence, která schopnost přizpůsobení, a adaptace chápe jako dovednost zaujmout včas prorežimní chování, i za cenu znásilňování pravdy, práva, svědomí. Nastalo nové „temno". Posilu bylo možno hledat - jako již tolikrát - v historii a v literatuře. Zvláště aktuálním se ukázal tehdy A. Zweig, Svědomí proti násilí. Ten spisek nám byl pro útěchu.

Všimněme si, že hodnocení krizových dob naší společnosti (1938, 1948, 1968) se děje podle jednoho schématu. Vina za následnou obecnou demoralizaci po katastrofě padá na hlavu vedoucí osobnosti, která nenašla sílu k romantickému heroickému gestu. Ukázali jsme falešnost tohoto výkladu v případě E. Beneše. Ale obdobné stanovisko musíme zaujmout i v případě A. Dubčeka. Masovou demoralizaci a korupci ve společnosti nezpůsobilo to, že nedal pokyn k obraně „socialismu s lidskou tváří" a odmítl ozbrojený konflikt s interventy, přinášejícími „internacionální pomoc" a riziko občanské války. Masová demoralizace a korupce nastala proto, že část naší inteligence neměla dost ochoty, vytrvalosti a trpělivosti k vnitřní rezistenci. Věděli jsme, co A. Dubček v zájmu společnosti chtěl, mohl a pak pod nátlakem musel dělat. A viděli jsme zároveň, co naši „normalizátoři" ve svém vlastním zájmu dělali, ačkoli nemuseli.13)

Podivuhodným zvratem dějin po listopadu 1989 se před naší společností vynořily nové netušené problémy. Po závratné euforii z pocitu uvolnění a osvobození od vlády totalitarismu, z pocitu rozšíření individuálních perspektiv a možností sebeuplatnění, nastoupilo vědomí posttotalitní krize. Komunistický světový názor padl, ale objevily se ideologie šovinismu, nepřátelství, populismu, nesnášenlivosti, demagogie. S nevýslovnou tíží na nás dolehl rozpad společného státu. A opět je tu přítomna přitažlivost cizího mocného tělesa, které neimponuje tentokrát tolik silou zbraní jako silou své měny. A opět stojíme tváří v tvář novému mnichovanství. Jako by samovolně se domácí síly přeskupují, rezignují na české (a československé) zájmy, zpochybňují národ, národní tradice a hodnoty, zpochybňují platnost výsledků dějin 20. století. Dostává se jim neomezené publicity knižní, časopisecké, v tisku, v masmédiích.14) Problém rezistence národa je znovu aktuální.


Poznámky

1) Stanovisko komunistů nechť reprezentuje citát z projevu K. Gottwalda ze dne 11. října 1938: „Troufalá útočnost nepřítelova byla podnícena osudnou kapitulací československé vlády dne 30. září 1938. My před celým národem a celým světem prohlašujeme, že vláda neměla kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svoji zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění. A všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svoji zem, svoji státní a národní existenci obhájil." A antikomunista V. Černý píše o kapitulaci 1938: „. . . je to zatížení, jež svými důsledky jako vleklé trauma a pokušení mravní slabosti bude hlodat na národní podstatě donekonečna." Křik koruny české. Paměti 1938-1945. Atlantis 1992, s. 60.

2) Srov. V. Olivová: Zápas o Československo (říjen 1937- září 1938). Praha 1992.

3) K. Henlein a K. H. Frank uprchli za hranice a odtud organizovali ze sudetských Němců bojové jednotky, které rozdmýchávaly v pohraničí nepokoje a násilí.

4) Možnost, že za daných okolností (politika appeasementu a nechuť zasáhnout proti Hitlerovi) hrozilo rozpoutání evropské války proti Sovětskému svazu potvrdil např. F. D. Roosewelt i někteří angličtí politikové. Srov. Beneš, E.: Paměti, Praha 1947, s, 116.

5) Černý, V.: Paměti 1945-1972. Brno 1992, s. 181. Tigrid, P.: Kapesní průvodce. . . Praha 1990

6) Dočteme se např., že jsme se měli bránit „zuby nehty, jako Poláci, Dánové, Holanďani. . . " Přitom nezaujatým autorům je jasné, že i morální význam našeho ozbrojeného vystoupení by nám byl upřen v době, kdy celá světová veřejnost „nadšeně jásala nad mnichovským mírem". Poláci a ostatní přicházeli již do jiné situace, iluze o Hitlerovi již padly dík právě osudům Československa. Srov. Olivová, V.: Tamtéž.

7) Beneš, E.; Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947. 8) František Halas, verše ze sbírky Torzo naděje;


Zpěv úzkosti

. . . Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali...

Je noc a v krytech zákopů

tep krve země zní

za tebe světe za tu Evropu

stydí se voják poslední



Mobilizace

Klenotem erbovním

mé země

zůstane ta noc. . .


A Fráňa Šrámek v básni

na podzim 1938:

Náš mlčící voják

Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.

Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!


9) Pražák, A.: Národ se bránil. Praha 1946.

10) Klofáč, J.: České slovo 20. listopadu 1938. Přátelé autora omlouvají pro nemoc a pokročilý věk.

11) Čapek, J.: Psáno do mraků. Praha 1947. Z listopadu 1938

12) Uvedu malý doklad o dobovém smýšlení z „Knížky o Milce", celoživotní družce F. Šrámka. Napsala ji středoškolská profesorka M. Hejnová: „Byl únor 1948. Česká inteligence byla k jeho přijetí připravena dlouhým předchozím vývojem, v němž nemalou úlohu sehrála právě Šrámkova generace. Byla poučena Říjnem, dozrála za druhé světové války. Ale i český svět měl své Těleginy a Roščiny, mnozí také u nás prodělávali svou křížovou cestu. Složitá minulost první republiky zasahovala do přítomnosti, všechno šlo na ostří nože. Vášnivě se debatovalo... Šrámek si přál, ,aby to už bylo za námi' ... Milka, živá a usměvavá, pro ni nebylo pochybností. Už dávno pochopila, že jen změněný společenský řád může přinést úplné zrovnoprávnění ženě a uskutečnit vše, oč zápasily předchozí generace . . . A kolik bylo takových Milek a jejich víry, že změněný společenský řád přinese ten nebo onen druh žádoucí spravedlnosti. . ." C. d. Hradec Králové, 1985.

13) Zatímco Alexandru Dubčekovi jako iniciátoru historické protitotalitní revolty vzdávají nejvyšší pocty ve všech zavedených demokraciích, novodobí tržní čeští „jakobíni“ - po dvě desetiletí se krčící kdesi hluboko v mlčící většině – „kádrují“ ve shodě s metodami svých komunistIckých předchůdců. Nakaženi bacIlem maloměšťáckého radikalismu odmítají „osmašedesátníky", „vylepšování socialismu" se jim nelíbí. (Národná obroda, 28. 2. 1991).

14) Za všechnu literaturu tohoto typu uveďme Podivena (pseudonym P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala), Češi v dějinách. Praha 1991, 690 s. Spis je psán z pozic obdivovatelů „Svaté říše římské německého národa", habsburské monarchie, sudetských Němců, případně jiných podobných subjektů. České dějiny se jeví jako politováníhodná anomálie. S velkopanskou arogancí jsou dehonestována všechna významná období, směry, osobnosti, činy. Nešetří se tu ani odborných pravidel historické hermeneutiky a interpretace, ani vkusu a taktu, ba ani prosté lidské slušnosti.

Je to pamflet, hanopis. Neprávem vydávaný za „nový pohled" na české dějiny. Je tak starý, jak staré jsou snahy připravit český národ o vlastní identitu, vědomí vlastních hodnot, sebeúcty, oprávněné hrdosti na vlastní kulturu, svébytnost a právo na existenci.


Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov


Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením a Kruhem občanů České republiky vyhnaných z pohraničí v r. 1938 jako svou 332. publikaci vydanou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, březen


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz