O některých otázkách majetkových nároků českoněmeckých vztazích II

O některých otázkách majetkových nároků

v česko-německých vztazích

II.

JUDr. Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

JUDr. Radovan Suchánek

I v době vydání dekretu č. 33/1945 Sb. platilo ustanovení ústavní listiny z roku 1920, že státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné (§ 4 odst. 1) a že příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky (§ 4 odst. 3). Ústava tedy vycházela z principu jediného výlučného státního občanství a nepřipouštěla bipolitismus. Tento princip nezměnil ani ústavní dekret č. 33/1945 Sb.. I v tomto případě Ermacora tohoto jednoznačného příkazu ústavní listiny nedbá a svůj výklad ustanovení ústavy provádí v rozporu s jejím zněním. Bipolitismus byl ostatně i před 2. světovou válkou považován v mezinárodních vztazích za jev nežádoucí a čs. úprava byla i s tímto principem v souladu. Toto ustanovení § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. hromadně u těchto osob předcházelo nebezpečí vzniku bipolitismu, a to ve vztahu ke státu, s nímž bylo Československo ve válečném stavu. Plněním povinností vůči tomuto nepřátelskému státu se tyto osoby dopustily jako českoslovenští občané trestných činů proti čs. státu.

Všeobecná deklarace lidských práv zakotvující v čl. 17 požadavek, že nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti, byla přijata teprve 10.12. 1948, navíc nikoli v podobě mezinárodní smlouvy.

Ani v tom případě, kdyby tento požadavek Všeobecné deklarace byl vyjádřen společenstvím států již dříve a třeba i ve smluvní podobě, nelze přehlédnout, že k pozbytí státní příslušnosti u osob německé národnosti a českých osob k ní se hlásících, nedošlo cestou svévolného zbavení.

Státní příslušnost dětí následovala v zásadě státní příslušnost rodičů a výjimkou smíšených rodin apod.

Pokud jde o Ermacorovo uváděné tvrzení, že osoby podléhající čs. konfiskačním opatřením byly v době provádění těchto konfiskací Němci, a že „ve světle čs. práva byly cizinci“, jde o tvrzení nepřesné. Podle § 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců a Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Tento dekret nabyl účinnosti zemích České a Moravskoslezské dnem vyhlášení, tj. 23.6.1945, tedy před přijetím ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Do nabytí účinnosti ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a nastoupení v něm zakotvených opatření, tj. do 10.8.1945, byly osoby podléhající konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. čs. státními příslušníky.

V době vydání dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, který nabyl účinnosti dnem 30.10.1945, již o čs. státní příslušníky nešlo, resp. jít nemuselo.

Chybně uvádí Ermacora ohledně dekretu č.33/1945 Sb., že šlo o „český dekret“. Tento ústavní dekret byl vydán československými orgány po dohodě se Slovenskou národní radou a měl celostátní působnost.

Podle Ermacory je zřejmé, že okruh osobní působnosti těchto dekretálních opatření k odnětí majetku se primárně neorientuje na kritérium státní příslušnosti, nýbrž na kritérium německé národní příslušnosti. Ermacora se odvolává na W. Winklera, který ve Statistické příručce evropských národností z roku 1931 píše: „Pod národností je třeba rozumět kmenovou příslušnost, jejíž hlavní, vnější znak je zpravidla mateřský jazyk.“ Winkler podle něj analyzuje české praktiky při sčítání lidu. Výsledky těchto praktik měly prý platit pro odnětí majetku, což je blíže určeno v oběžníku čs. ministerstva vnitra z 24.8.1945, o úpravě čs. státního občanství. I to je nepřesné. Československé pojetí národnosti nevycházelo ze žádné kmenové příslušnosti, odmítalo právo krve. Od vzniku Československa bylo zdůrazňováno, že národnost je věcí volby, na rozdíl od praxe rakouské. Pokyny vydávané v několika oběžnících ministerstva vnitra (ne v jednom) v roce 1945 vycházely z předchozího individualizovaného chování a rozhodování lidí, jichž se tato opatření dotýkala.29)

Ermacora se dále věnuje otázce osobní a věcné působnosti dekretů prezidenta republiky.

„Z hlediska svého okruhu osobní platnosti jsou pro dekret č.5 (neplatnost majetkoprávních jednání) dotčeny „státně nespolehlivé osoby“, tj. podle jeho § 4 „osoby německé národnosti“. Dekret se zde podle Ermacory neodvolává na státní příslušnost, nýbrž na přiznání k národnosti, tak jak došlo svého výrazu ve sčítáních lidu od r. 1929; při stanovení okruhu osob se tedy podle něj překračuje přes datum, které bylo stanoveno v kolektivním zbavení občanství podle dekretu č. 33 z 2.8.1945. Tím byl pak údajně každopádně stanoven širší okruh osob, které jsou zatíženy odnětím majetku.

Není to pravda, neboť ústavní dekret č. 33/1945 Sb. se podle svého § 1 odst. 2 vztahoval i na „ostatní čs. občany národnosti německé nebo maďarské“, tedy i na ty, kteří nenabyly německé nebo maďarské státní příslušnosti podle předpisů cizí okupační moci k roku 1938, resp. 1939.

Československý stát, ústavní nouze a pojem „sudetské země“

Ermacora uvádí: „konfiskovaný sudetoněmecký majetek byl převeden do vlastnictví státu a správních jednotek, resp. jednotlivců, konfiskován a převeden státu do správy nebo mlčky přenechán tomu, kdo se především v prvních měsících po válce mohl ujmout držby „opuštěného majetku“. V každém případě se toto rozsáhlé a globální odnětí majetku uskutečnilo bez jakékoliv náhrady. Bylo, pokud se vztahovalo na cizince a Němce podle národnosti, systematickou, plánovanou, prosazenou nebo trpěnou konfiskací sudetoněmeckého nebo německého národního majetku, resp. majetku v Československu.“ (čl. 168)

Tato konfiskace šla, podle Ermacory, ruku v ruce s „vyhnáním“.

Ermacora v této části konstruuje pojem „sudetoněmeckého národa“ a „sudetoněmeckého národního majetku“, aniž by prokázal, že takový subjekt existoval a byl v té době kýmkoliv uznán. Ve skutečnosti nebyly tyto pojmy uznávány ani v československém, ani v německém právu, ani třetími státy. Za zvláštní národ se nepovažovali ani tito Němci sami, neboť se cítili být součástí národa německého. Jejich představitelé to prohlašovali mnohokrát před Mnichovem i po něm. Použití těchto pojmů Ermacorou je nepochybně účelové, jako i v jiných případech.

„Sudetoněmecký národní i individuální majetek“ byl, před přijetím ústav r. 1948 a r. 1960, podle Ermacory zničen, takže se ho jejich příslušná ustanovení již netýkala. Jen nástupci do těchto majetkových mas byli postiženi uvedenými ústavními úpravami a jen v případě restituce majetkových vztahů by muselo být rekonstruováno navrácení majetku odpovídající tehdy existujícím ústavněprávním skutečnostem. Účinnost restitučního zákonodárství však, podle Ermacory, „nesmí být přes komplexitu majetkových otázek vyloučena, protože právě příklady obnovení právního vlastnictví po 1945 v Rakousku a Německu, především po znovusjednocení Německa, ukazují, že takové obnovení je technicky zvládnutelné“.

Dále uvádí: „Odnímání majetku, které bylo nařízeno ve vícekrát uvedených dekretech, bylo nařízeno dekrety prezidenta republiky, které byly podepsány příslušnými ministry“ (čl. 173). V časovém bodě vydání těchto dekretů měla ústavní listina československé republiky z 29.2.1920 č. 121 Sb. ve smyslu nauky o materiální kontinuitě a též formálně-politické kontinuitě i nadále svou platnost. Byla zrušena teprve § 173 odst. 1 Ústavy z r. 1948. Tato ústavní listina z roku 1920 obsahovala ve svém § 55 generální nařizovací zmocnění smět vydávat nařízení, ale jen k provedení určitého zákona a v jeho rámci.“ Též § 84 ústavní listiny nemůže být, podle Ermacory, interpretován jinak.

Podle Ermacory je z formálního hlediska nařizovací zákonodárství vlády samo o sobě povážlivé. (Na jiném místě posudku hovoří Ermacora o „vládních dekretech vydaných mezi květnem a říjnem 1945““.) Nemohlo se podle něj opírat ani o tehdy platnou ústavu, ani o zákony. Ani tehdy ještě platné ustanovení § 367 obecného zákoníku občanského nemohlo prý tvořit jakýkoli základ pro kodifikaci. „Také zákon ze 14.4.1920 č. 300 Sb., o mimořádných dispozicích, nemohl být použit jako základ pro vyvlastňovací opatření, protože zákon předvídal omezení základních práv cestou nařízení jen pro v § 107 (osobní svoboda), 112 (právo domovní), 113 (svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové), 116 (listovní tajemství) uvedená základní práva. Tím spíše musí platit“, dle Ermacory, “tato pochybnost, vychází-li se z materiálního hlediska, jestliže se přisvědčí další platnost ústavní listiny z r. 1920.“„ V V. oddíle uvedené ústavní listiny obsahuje § 109 záruku vlastnictví a zmocnění k vyvlastnění, které bylo podobné čl. 5 rakouského základního státního zákona o všeobecných právech státních občanů z 21.12.1867 č. 142 ř.z..Totiž, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu,“ říká Ermacora. Na toto ustanovení mohla být bez dalšího používána rakouská nauka (Ermacora odkazuje na Adamoviche, Přehled československého státního práva, 1929, str. 76 an.). Záruka vlastnictví, která byla zakotvena v československé ústavní listině, byla podle Ermacory omezenější než rakouská, ale bezpochyby prý nezmocňovala k takovému totálnímu a univerzálnímu odnětí vlastnictví, jaké bylo nařízeno a provedeno v roce 1945 vůči sudetoněmeckému majetku – tedy majetku jedná národní skupiny. To údajně nevyžaduje žádný další důkaz.

Dovolává-li se Ermacora listiny z roku 1920, je snad nejprve třeba připomenout, že to nebyl ani prezident republiky dr. Beneš, ani československá vláda, kteří by způsobili nemožnost aplikace v ní zakotvených předpisů konstatujících pravomoci jednotlivých orgánů v rámci ústavního systému ČSR. Vystupování představitelů tzv. sudetských Němců, vedoucí k mnichovskému útoku na územní celistvost čs. státu, následné rozbití Československa, okupace jeho částí jinými státy a konečně Německem rozpoutaný celosvětový válečný konflikt byly příčinou vzniku stavu ústavní nouze v nejednom okupovaném státě Evropy. Bylo tomu tak i na území Československa. Zákonodárná pravomoc Národního shromáždění a jeho Stálého výboru byla okupací znemožněna. Vláda protektorátu s jeho státním prezidentem nebyly orgány ČSR založené ústavní listinou. V důsledku tohoto stavu ústavní nouze došlo k vytvoření londýnského Prozatímního státního zřízení, které požívalo nejen uznání čs. lidu doma i v zahraničním odboji, ale i uznání mezinárodního, jako představitel Československa nacházejícího se ve válce s Německem mezi ostatními „Spojenými národy“. Ačkoli se představitelé londýnského odboje snažili úzkostlivě postupovat podle právních předpisů první republiky a vytvořit náhradní orgány obdobné těm, které tehdy působily, nemohly mít dekrety prezidenta republiky oporu ve znění ústavní listiny z roku 1920, neboť právě Německo to svými zločinnými akty znemožnilo. Československý lid využil svého přirozeného práva na odpor proti nastolené zločinné vládě a mimo jiné k tomu vytvořil své orgány v zahraničí, vydávající dekrety. Právo na odpor je obsaženo i v současné německé ústavě.

V době 2. světové války nebylo prioritou, zda v emigraci fungují instituce předpokládané v psané ústavě pro dobu mírovou a domácí podmínky., ale zda tyto instituce jsou natolik akceschopné, aby přivedly stát k vítězství ve válce a k nastolení demokracie. To je jeden z důsledků stavu ústavní nouze. To se podařilo.

Novým ohniskem právního řádu se stal ústavní dekret z 15.10.1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné (č.20/1945 Sb.). Po dobu jeho platnosti bylo v případě potřeby změn, zrušení či nového vydávání zákonů zavedeno právo prezidenta republiky vydávat v nezbytných případech dekrety prezidenta republiky, a to jen k návrhu vlády. Od 23. dubna 1945 pak bylo podmínkou celostátní platnosti dekretů jejich vydání po dohodě se Slovenskou národní radou. Ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věst. čsl., o výkonu moci zákonodárné v přechodném období (č. 21/1945 Sb.) se dekretální pravomoc prezidenta republiky prodloužila až do doby, kdy se ustaví prozatímní zákonný sbor ČSR (což se stalo 28.10.1945).

Konfiskační i jiné dekrety prezidenta republiky nebyly tedy výronem nařizovací moci náležející moci vládní a výkonné, ale aktem moci zákonodárné ve stavu ústavní nouze, jak to stanovil ústavní dekret č. 2 z roku 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Součástí legislativního procesu podle znění ústavní listiny byla oprávnění prezidenta republiky, která zahrnovala i podpis zákonů, který měl význam aktu promulgačního. Ve stavu ústavní nouze a na základě důvěry vyslovené představiteli domácího i zahraničního odboje převzal prezident republiky v emigraci oprávnění, která patřila Národnímu shromáždění. Zahraniční státní zřízení se inspirovalo i postojem polské politické reprezentace v emigraci a dekretální pravomocí polského prezidenta republiky.

Bez právního významu není ani pozdější ratihabice dekretů Prozatímním národním shromážděním, a to ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., podmíněná ostatně též ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Čl. I odst. 2 úst. zák. č 57/1946 Sb. výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďte považovány za zákon ústavní.“

Vzhledem k výše uvedenému je možné shrnout, že konfiskace německého majetku se uskutečnila nikoli cestou „nařizovacího zákonodárství vlády“, ale cestou zákonodárství skutečného, i když v době svého vzniku uskutečňovaného jinými orgány než příslušnými k tomu podle ústavní listiny. Ermacorova námitka absence zákonného základu konfiskací je nesprávná.

Pokud jde o námitku, že za konfiskovaný majetek nebyla protiústavně poskytnuta náhrada, je možno konfrontovat závěry F. Ermacory s textem ústavní listiny z roku 1920. Ustanovení § 109 ústavní listiny 1920 stanovilo v odst. 1, že soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem. Jak jsme již uvedli, zůstal však F. Ermacora při citaci odst. 2 jen v půli jim zmiňovaného ustanovení, totiž že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu. Za slovy „a za náhradu“ však ústavodárce – na rozdíl od Ermacory – neučinil tečku, ale právní norma pokračuje slovy „pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá“. Zamlčená část ustanovení ovšem dopadá právě na případy konfiskačních dekretů (prohlášených ex tunc za zákony – viz výše), které stanovily výslovně beznáhradovou konfiskaci. Ústavní listina tedy konfiskaci německého majetku bez poskytnutí náhrady nebránila. Důvodová zpráva k ústavní listině naopak výslovně uváděla, že znění tohoto ustanovení bylo změněno tak, aby i v budoucnu bylo možno vyvlastnit i bez náhrady. Předchozí vyvlastnění bez náhrady mělo řešit i některé případy pozemkové reformy.

Poválečné teorie vlastnického práva shledávaly konfiskační i vyvlastňovací opatření vyjádřené v dekretální normotvorbě za zcela souladné s ústavními principy a s přirozenoprávním pojetím obecného zákoníka občanského z roku 1811. 30)

Ermacora uvádí, jestliže „odnětí majetku sudetských Němců (národního i individuálního majetku) v souvislosti s vyhnáním a vysídlením Němců je nahlíženo jako součást genocidia,“ pak „český argument, že konfiskace jsou kryty českým veřejným pořádkem (ordre public), z výše uvedených důvodů nepůsobí,“ říká Ermacora. Pro tento případ odnětí majetku, vyplývá, že toto bylo nejen v rozporu s mezinárodním právem, nýbrž že odporovalo evropskému veřejnému pořádku (ordre public)! Z toho plyne, že konfiskacemi nemohlo být založeno žádné oprávněné vlastnictví v Československu a Československa na konfiskovaných pozemcích, protož tento druh konfiskace nebyl ve stavu založit žádný právní titul. Při tomto způsobu uvažování narůstá oprávněným vlastníkům nárok na navrácení majetku, pokud je toto fyzicky a fakticky možné (naturální restituce)“.

Ermacora je si vědom, že důvodnost námitek proti těmto konfiskacím může opřít jen o tvrzení, že se mezinárodních zločinů ve válce nedopouštěli Němci a Německo, ale Češi, Československo a další spojenci. Proto uvádí, že není-li tento názor sdílen, pak „se ve světle panující nauky mezinárodního práva a praxe nemůže právní nárok z konfiskací cizího, zde sudetoněmeckého vlastnictví, vztahovat na restituci tohoto vlastnictví. Nárok na naturální restituci tudíž neexistuje. To je vládnoucí mínění, které je v současnosti zastáváno“.

Problémy s judikaturou o vyvlastnění v Německu

Ve svých tvrzení o konfiskaci a vyvlastnění se Ermacora dostává do rozporu se současným německým procesem a judikaturou německých soudů. Proto se (čl. 205) věnuje rozsudku Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který odepřel zabývat se vyvlastněními v sovětské okupační zóně Německa se zřetelem ke Smlouvě o sjednocení a doplnění Základního zákona SRN o čl. 143. Spolkový ústavní soud shledal ústavnost zákona z 23.9.1990 ke smlouvě z 31.8.1990 mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou o vzniku jednoty Německa a ujednání z 18.9. 1990 (BGBI II str. 885), pokud v něm byl udělen souhlas k pravidlům smlouvy o vyvlastnění na základě okupačního práva nebo okupační výsosti. (1945 až 1949).

Ermacora zde analyzuje vývody Spolkového ústavního soudu SRN: „Sporné ustanovení čl. 143 odst. 3 Základního zákona ve spojení s čl. 4 č. 5 Smlouvy o sjednocení bylo uznáno za slučitelné s čl. 79 Základního zákona. Vyvlastňovací opatření spočívala na základě okupační výsosti. Týkala se především též opatření k pozemkové reformě. Právně šlo o otázku nicotnosti čl. 143 odst. 3 Základního zákona. Příloha III ke Smlouvě o sjednocení (společné prohlášení) stanoví, že vyvlastnění na základě okupačního práva, resp. okupační výsosti (1945-1949) již nejsou vratná. Spolkový ústavní soud míní, že otázka, zda někomu přísluší určité právní postavení, by mohla být zodpovězena jen „s ohledem na konkrétní právní řád“. Vyvlastnění nemohou být přičitatelná okruhu odpovědnosti státní moci vázané Základním zákonem.“ Ermacora dále cituje partii z odůvodnění. Podle něj „Spolkový ústavní soud odkazuje na jednací materiály ke Smlouvě o sjednocení, v nichž má být ujednáno „vyloučení restituce“; to se týkalo též šance ke vzniku jednoty Německa.

Rozsudek též stanoví, že bezprostřední úprava vyrovnání pro uznání vyvlastnění není z ústavy odvoditelná. Dále úprava neobsahuje žádná měřítka pro vyšší úpravy vyrovnání. Musel by být brán ohled na finanční možnosti za zohlednění ostatních státních úkonů. Zásady rozvíjené pro škody z následků války platí přiměřeně.“

Süddeutsche Zeitung z 2.5.1991 č. 104, str. 4 pod titulem „Rozpolcené právo uvnitř a navenek, rozsudek z Karlsruhe k vyvlastněním před r. 1949 nachází v Praze pozorné čtenáře,“ spatřuje paralely mezi východoněmeckými a českými vyvlastňovacími opatřeními. (podobně i Antje Vollmerová ve své řeči v pražském Karolinu.)

F. Ermacora však argumentuje: „Rozsudek z Karlsruhe nemůže být uplatněn na konfiskace sudetoněmeckého národního majetku a na případné náhrady, resp. restituce: Československo odňalo sudetoněmecký majetek v rozporu s platnou československou ochranou vlastnictví ústavní listiny 1920. Motivací pro toto odnětí majetku nebyla žádná společensko-politická potřeba reformy, jak to bylo stanoveno pro německá vyvlastňovací opatření. Vyvlastnění sudetoněmeckého majetku je nutno nahlížet pod zorným úhlem „veřejného pořádku“ jako důsledek opatření genocidia vyhnání. Konfiskace sudetoněmeckého majetku neodporovala „vnitrostátním spravedlnostním představám“, nýbrž panujícímu mezinárodnímu právu. To platí přes princip teritoriality a bylo to uznáno kvůli mezinárodnímu pořádku, ve kterém má vlastnictví základní význam, daleko před Všeobecnou deklarací lidských práv z 10.12.1948. Zákaz genocidia, o kterém nemohlo být v sovětské okupační zóně řeči (zde jen o „systematickém a masovém porušování lidských práv“ – viz výtisk v systému ECOSOC Rezoluce 1503 (XLVIII), je na základě Barcelona Traction Case a vývodů pod č. 109 (posudku) nadstátní právní zásada; vyhnání sudetských Němců nebylo od počátku zaměřeno na přestavbu společenských poměrů ve smyslu socialistického pořádku v Československu! To bylo jasně poznatelné teprve od ústavy 1948, tedy po odnětí majetku.“

Jde o zvláštní závěr. Ačkoli Ermacora nevylučuje porušování lidských práv ani v bývalé sovětské okupační zóně (území NDR), vyvlastňování prováděná tamní okupační správou je ochoten – na rozdíl od ČSR – tolerovat s ohledem na „společensko-politickou potřebu reformy“. Transfer německého obyvatelstva skutečně „nebyl od počátku zaměřen na přestavbu společenských poměrů ve smyslu socialistického pořádku v Československu“, jak říká Ermacora. Nebyla jím ani konfiskační opatření. Kdyby tomu tedy tak bylo, což ovšem sám Ermacora vyvrací odkazem na Ústavu 9. května, patrně by ho považoval za oprávněný?

O zákonu č. 115/1946 Sb.

Ermacora si všímá zákona č. 115/1946 Sb., a to v souvislosti s odpovědností za konfiskační opatření. Jeho výklad však neodpovídá smyslu tohoto zákona ani jeho možné aplikovatelnosti. Je příznačné, že při posuzování zákona č. 115/1946 Sb. si nevšímá rakouského zákona z 21. prosince 1945 o „zastavení trestního řízení a prominutí trestů pro bojovníky proti nacionálnímu socialismu a fašismu“, jenž se vztahoval na osoby, které spáchaly takové trestné činy též k podpoře boje proti těmto hnutím, k podpoře rakouského osvobozeneckého boje nebo v úmyslu obnovit samostatné, nezávislé a demokratické Rakousko, a to v době od 5. března 1933 (kdy se v Rakousku chopila moci klerofašistická diktatura) až do nabytí účinnosti zákona, tedy do 19. ledna 1946. Nevzpomíná ani jiné demokratické státy, které se podobnými zákony vypořádaly s důsledky činů boje proti fašismu a nacismu. Jím uváděná paralela s jihoamerickými diktaturami je proto tendenční a neadekvátní, neboť tento zákon byl vyjádřením práva lidu na odpor proti okupantům a diktatuře, kdežto vzpomenuté jihoamerické zákony omilostňovaly diktátory a jejich akty teroru proti lidu. S majetkovými důsledky tento zákon souvisel jen velmi málo – podle důvodové zprávy právě v opačném smyslu než Ermacora tvrdí. Jeho význam spočíval v povinnosti státu nahradit vedlejší účinky právních jednání občanů. O tomto tématu bylo u nás již psáno podrobněji. 31)

Konfiskační dekrety a stanovisko Ústavního soudu ČR

Konfiskační dekrety prezidenta republiky byly po své formální i obsahové stránce legitimními akty státní moci, jejichž legalita byla uznána příslušnými ústavními orgány. V současné době se v tomto ohledu jednoznačně vyjádřil též Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 8.3.1995 č. 14/1995 Sb. nál. ÚS (nález byl vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.). Ústavní soud ČR se v tomto nálezu věnoval mj. jak otázce legality a legitimity dekretů prezidenta republiky jako platné součástí čs. (českého) právního řádu, tak speciálně dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z hlediska právního a historického. Ze zmíněného nálezu citujeme:

„… třeba zdůraznit, co naznačuje již sám název dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci nepřátelského majetku…), že určujícím hlediskem při vymezení subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství k Československé republice nebo českému a slovenskému národu, fakt, jenž v případě subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 č. 1 dekretu (tj. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických) má nevyvratitelnou povahu. U subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 č. 2 dekretu, tj. osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, má však povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že majetek těchto osob se nekonfiskuje, jestliže prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod fašistickým nebo nacistickým terorem. Přitom vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu se majetek konfiskuje, a to bez ohledu na národnost těch fyzických a právnických osob, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé nebo maďarské okupanty…Totéž platí o osobách bez ohledu na národnost, které v době zvýšeného ohrožení republiky „nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fyzických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek.“…

Vztah nepřátelství tedy není v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. koncipován především na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na prvém místě platí nacistický či fašistický režim, a to, jak již bylo uvedeno, nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je v prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze je považovat za jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií a totalitarismem. Dělící čárou je zde to, na které straně kdo stál; proto za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu německé národnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie anebo byl postižen totalitárním režimem, na druhé straně je jako nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti demokracii.

Sukcese států a trvání nároků

„Státní jmění by bylo zásadně přešlo na český stát podle pravidel o sukcesi států, která nastoupila podle českého pojetí o kontinuitě českého státu během období od 1938 do 1945, nejpozději po 8.5.1945,“ říká Ermacora.

Jestliže je však přesto „sdíleno německé pojetí o významu a účinku pražské smlouvy z 1973/74, pak nastoupila sukcese státu do sudetoněmeckého území, jakož i do státního jmění Německé říše teprve počátkem účinnosti pražské smlouvy. Územní část „Sudetské země“ přešla na Československo,“ tvrdí Ermacora. Sukcese státu se prý může vztahovat jen na ty sudetské země, které se staly v září 1938 částmi německého říšského území. Sukcese státu se nemůže vztahovat na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava, protože tento protektorát byl prohlášen podle č. 3 výnosu o Protektorátu Čechy a Morava ze 16.3.1939 ř.z. I str. 485 za autonomní a sám sebe spravující. Státní majetek Německé říše na území tohoto protektorátu byl tudíž majetkem cizího státu, který nemohl být podroben události sukcese.

Podle Ermacory (čl. 179) v případě tzv. sudetských zemí nepřipadá v úvahu žádné pravidlo o státním nástupci, jak se teprve postupně vytvořilo v mezinárodním právu. Žádný nástupce – podle něho – nevstoupil do mezinárodněprávních smluv a též jinak nebyly mezinárodněprávní zásady sukcese států zohledněny. Ty byly kodifikovány od r. 1974 po zprávě Komise pro mezinárodní právo a ve Vídeňské úmluvě o nástupnictví států do státního majetku, archivů a dluhů z 8.4.1983. „V časovém bodě odnětí majetku bylo,“ podle Ermacory, „přesto rozlišováno mezi výsostným majetkem (veřejné budovy, silnice, banky, archivy, knihovny) státu a jeho fiskálním majetkem. Předání bez náhrady územnímu nástupci bylo uznáno jen pro výsostný majetek. Dnes platí … v souladu se shora citovanou Vídeňskou úmluvou právní pojetí a praxe přechodu veškerého majetku bez náhrady na územního nástupce nového suveréna“. Jak tvrdí Ermacora „ve světle Vídeňské úmluvy o smluvním právu nemůže však toto pravidlo nyní kodifikovaného mezinárodního práva zpětně působit na skutkové podstaty, které – jako odnětí majetku Německé říši v Československu – byly dekretovány a udály se již 1945 (čl. 4).“

Poněvadž pražská smlouva 1973/74 (a akt sjednocení Německa 1990) obsahují, podle Ermacory (čl. 180), pouze úpravy o mnichovské dohodě, ale nevypovídají nic o majetkoprávních vztazích mezi SRN a Československem, musí se pro posouzení odnětí majetku Německé říši odkázat na obecné mezinárodní právo. Údajně se prý zjistí, že výše zmíněným československým dekretem z 25.10.1945 provedené odnětí nikoli výsostně užívaného majetku Německou říší bez odškodnění bylo v rozporu s mezinárodním právem. Tento nedostatek nebyl dosud zhojen. „Podle panujícího názoru teorie a praxe byl tedy soukromý majetek Německé říše konfiskován v rozporu s mezinárodním právem,“ tvrdí Ermacora.

Z tohoto tvrzení tedy vyplývá, že Ermacora neuznává žádné mezinárodní smlouvy, které se vztahují k důsledkům druhé světové války, ani povinnost reparační. Co rozumí „panujícím názorem teorie a praxe“, jež by znemožňovaly konfiskaci majetku Německé říše po prohrané válce, Ermacora neuvádí. Za právní subjekt naopak považuje „sudetoněmecké země“, aniž by to dokládal a uvedl, které to jsou.

Otázku odnětí majetku soukromníků je třeba, podle Ermacory (čl. 181), posoudit jinak:

Pro mezinárodněprávní posouzení odnětí majetku třeba rozlišovat mezi zemědělským majetkem, který byl odňat na základě dekretu č. 12 z 21.6.1945 a všemi jinými druhy majetku, které byly odňaty na základě jiných dekretů a opatření. Rozlišovacím kritériem je Ermacorovi (čl. 183) právě existence čs. státního občanství (viz str. 3).

Klasická, tj. v časovém bodě odnětí majetku let 1945/48 směrodatná mezinárodněprávní teorie a praxe prohlašuje odnětí majetku ze jmění státních občanů za mezinárodněprávně přípustné, protože něco takového spadá do vnitřní příslušnosti státu; a to také tehdy, jestliže toto odnětí majetku se uskutečnilo bez náhrady.“ Ermacora cituje Verdosse, který uvádí: „Tuzemec je v tuzemsku plně a zcela podřízen vnitrostátnímu právnímu řádu.“ To, podle Ermacory, v případě zemědělského majetku na základě dekretu č. 12 z 21.6.1945 znamená, že toto odnětí majetku, přiměřeně k v časovém bodě odnětí majetku směrodatné mezinárodněprávní praxi a nauce, je uznáváno za přípustné.

„Ovšemže se musí zohlednit, nehledě na právní status státní příslušnosti civilních osob, též Haagský řád pozemní války (čl. 46), který stanoví jistý zákaz vyvlastnění, který by pak mohl nalézt uplatnění pro sudetoněmecká území, jestliže je jejich obsazení považováno za occupatio bellica ve smyslu mezinárodního práva válečného.“ Tato argumentace musí však – podle Ermacory – zůstat sporná, jestliže se zohlední československá teorie kontinuity a není zastáváno stanovisko, že tzv. sudetské země byly právně až do počátku účinnosti pražské smlouvy 1973/74 německá (!) území.

„V případě sudetoněmeckého majetku porušila skutečnost vyvlastnění nejen vnitrostátní pravidla československého právního řádu, která byla v časovém bodě odnětí majetku ještě v platnosti“ (ústavní listina 1920, občanský zákoník), ale podle Ermacory i mezinárodní právo, poněvadž až do dnešního data je pro vyvlastnění cizinců nutná kompenzace (viz čl. 192 an. v posudku). V průběhu komunistického znárodňování od r. 1948 se mohlo o nediskriminačním odstranění soukromého vlastnictví mluvit sotva, ale k tomuto časovému bodu bylo vlastnictví a držba sudetoněmeckých částí obyvatelstva již odňato. V časovém bodě odnětí majetku se však toto uskutečnilo diskriminačním způsobem, protože podle … dekretů a praxe se týkalo jen osob německé státní příslušnosti nebo německé národní příslušnosti – nehledě k Maďarům –a ne české státní příslušnosti nebo jiných cizinců. V oblasti odnětí majetku se tedy uskutečnila diskriminace z etnických důvodů,“ uzavírá Ermacora.

Ani toto tvrzení nemůže obstát.

Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu č.55/1995 Sb.uvedl: „… třeba položit důraz na to, že ani u osob německé národnosti zde nejde o presumpci „viny“, ale presumpci „odpovědnosti“. Kategorie odpovědnosti směřuje totiž zcela zjevně za hranice viny a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnotový, sociální, historický a také právní rozměr. Pro vymezení kategorie odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí a že za něj nikdo nemůže tuto odpovědnost převzít – ani sama společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je zapředen do mocenských poměrů a z této jeho pozice vyplývá jeho odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva. Důvodem zakládajícím sociální, politickou, mravní, v některých případech i právní odpovědnost je tedy právě i zanedbávání spolupráce při strukturování mocenských poměrů, nečinnost v boji o moc ve smyslu služby práva. Proto také v demokracii je politický systém založen na institucionálně konkretizované představě o společné odpovědnosti všech lidí za osud celé lidské společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde prolíná ve větší či menší míře všemi sférami, osobním životem jednotlivce, právem i politikou. Imanentním rysem řádu povinnosti a odpovědnosti v demokracii je nejen jeho obecný charakter, ale také jeho vnitřní jištění vyplývající z interního vztahu subjektu k sociálnímu jednání a jeho následkům. Jen za normy, k jejichž vytvoření jednotlivec přispívá spontaneitou svého myšlení a jednání, se může cítit v pravém smyslu odpověden. Naproti tomu v totalitním systému, jaký představovalo nacistické Německo, byla odpovědnost institucionálně přenášena na vládnoucí elitu, ačkoli ta ve skutečnosti se cítila jakékoliv odpovědnosti zbavena.

Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře a v jakém smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační tábory, masové vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění milionů jen představitelé nacistického hnutí, nebo jsou za tyto jevy spoluodpovědní i všichni ti, kteří z těchto hnutí mlčky profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli jim odpor. Černobílé schéma výlučné odpovědnosti představitelů nacismu a nedostatku odpovědnosti všech ostatních sotva existuje. Tak jako na vzniku a vývoji nacismu se podílely i další evropské státy a jejich vlády, neschopné a neochotné čelit již od počátku nacistické expanzi, odpovídá za něj v prvé řadě sám německý národ, byť i v jeho řadách se našlo nemálo těch, kteří aktivně a statečně proti němu vystoupili. Mezi odpovědností „zbytku světa“ a odpovědností německého národa ,mezi mlčením a pasivitou jedněch a mlčením a spíše aktivitou druhých zdá se však přece jen existovat podstatný rozdíl, jenž hraje významnou roli i v otázce důkazního břemena. Byla to totiž podstatná část německého národa, která v mnoha směrech bezprostředně a vědomě participovala na vytváření mocenských struktur v nacistickém Německu, na expanzi nacistického Německa vůči Československu a všeobecně na nacistických záměrech a aktech, vedoucích k tomu, že v sázce byl osud celého světa. Ani život v politické temnotě nelegitimuje totiž k naprosté sociální rezignaci a apatii: jestliže nějaká společnost je ovládána tyranem, bývá to nejčastěji proto, že nemá odvahu ani schopnost se spravovat sama. Lidský svět může být zachován jen tehdy, jestliže v něm každý ponese svůj díl odpovědnosti, díl, který za něj nikdo nemůže převzít. V třicátých – pro Československou republiku osudových – létech mohlo či spíš mělo být každému jejímu občanu zjevno, že zde pod rouškou propagandy a lží ze strany nacistického Německa dochází k jednomu z historicky významných střetů mezi demokracií a totalitarismem, ke střetu, v němž každý spoluodpovídá za to, jakou pozici zaujme a jakou sociální a politickou roli převezme, totiž roli obránce demokracie či aktéra její destrukce. … To platí i o německých občanech v předválečném Československu, a zejména o nich, neboť požár, který rozpoutal nacismus, byl dílem valné části jejich národa a jeho vůdců. Tím spíše měli projevit svou věrnost vůči Československé republice, jejímiž byli občany, věrnost vůči, snad poslednímu, demokratickému systému ve střední Evropě a tuto věrnost povýšit na základní politický princip.“…

„Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok na lidstvo i samu historii. Ve zkoumané věci … útočníkem bylo Německo a převážná část jeho lidu; bez široké podpory převážné části německého lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler i se svou nacistickou stranou zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho mimořádně nebezpečné povaze, v tom, že se stává sociálním jevem ohrožujícím „osud veškerého života na zemi“ (preambule k Listině základních práv a svobod), tkví také důvod, proč úsilí o likvidaci všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořádných legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích jde následně vždy i o odstranění příčin totalitarismu, o odstranění jeho ohnisek, jež by mohla vést k recidivě se všemi jeho hrůznými znaky.

Tato mimořádná legislativní opatření musí přirozeně rozlišovat mezi „vinou“ a „odpovědností“; tak se v československém zákonodárství také stalo rozlišení retribučních dekretů, vyžadujících důkaz individuální viny a konfiskačních dekretů, spočívajících, pokud jde o fyzické osoby, na vyvratitelné domněnce individuální odpovědnosti. To, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá tedy, vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu, nepředstavuje nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace, předejít možným novým nástupům totalitarismu a posílit společenské a mravní vědomí dotvrzením toho, že s porušením jakékoli odpovědnosti má vždy být spojena sankce. Používá-li dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vůbec pojmu německá národnost, je nutno tuto skutečnost vztáhnout také k poválečným poměrům, kdy poražené Německo bylo pod správou vítězných mocností a později rozděleno do zón, a kdy tedy používání pojmu německé občanství za situace, kdy německý stát neexistoval, bylo problematické. Posun k pojmu „německá národnost“ nebyl tedy v dekretu nějakým „genetickým“ odsudkem, nýbrž reakcí na poválečné poměry, zejména na problematičnost německého občanství. Právě z tohoto důvodu nelze na dekret pohlížet na jakousi genocidní normu, neboť byl namířen proti těm, kteří svým chováním, ať již mělo jakékoliv formy, podporovali nacistický stát. Tímto posunem z roviny národnostní do roviny státoobčanské mizí, pokud jde o presumpci odpovědnosti osob německé národnosti, i zdánlivá nerovnost mezi „Čechy“ a „Němci“. Jako podstatné zůstává to, že Němcům vyplývala jejich povinnost napomáhat intencím totalitního státu již z jejich státního občanství, jež takové loajální chování vůči Německé říši nepodmíněně vyžadovalo, zatímco Češi a příslušníci jiných národností, ústavně vázáni věrností k demokracii, museli jednat proti československé státnosti o své vlastní vůli. Tato vyvratitelná domněnka odpovědnosti není ostatně v právu cizím prvkem, neboť ji lze zaznamenat i v jiných oblastech, s politickou oblastí jistě stěží srovnatelných, podržujících si však určitý společný rys v tom, že v nich vzniká zdroj určitého druhu zvláště kvalifikovaného nebezpečí (vyvratitelná domněnka odpovědnosti se vyskytuje v mezinárodním i vnitrostátním právu, např. v oblasti úpravy zvláštního druhu odpovědnosti za škody). Existuje-li presumpce odpovědnosti i v takových oblastech, tím spíše je na místě tam, kde je ve hře, sociálně a historicky, osud lidstva. Jakkoli jde tedy o oblasti stěží srovnatelné, nelze pochybovat o tom, že právo v sobě tendenci k presumpci odpovědnosti v takových mimořádných případech obsahuje.“

Odnětí majetku a „vyhnání“ jako genocidium

Transfer německého obyvatelstva, nazývaný Ermacorou, „vyhnání sudetských Němců“, je pod čl. 109 jeho posudku označen za akt genocidia. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia pokládá za skutkovou podstatu genocidia v čl. II. písm. c) nikoli, jak říká Ermacora, „zničení životních podmínek skupiny“, ale „úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení“. Ermacora argumentuje tím, že k životním podmínkám skupiny obyvatelstva patří mj. její vlastnický pořádek, její národní majetek: vyrůstaly v prostoru sudetských zemí přes staletí a byly uznány právem státu – naposledy v ústavní listině Československa 1920. která platila do 1948 – a v mezinárodních smlouvách, u nichž bylo Československo partnerem. Za těchto životních podmínek vznikla vlast, zformoval se blahobyt, kultura a síla národní skupiny. Tento vlastnický pořádek a tento národní majetek byly v letech 1945/48 vyhnáním a v jeho důsledku přijatých a trpěných opatření v Československu radikálně zničeny. Tím byl stanoven další prvek k naplnění skutkové podstaty čl. II. písm. c) Úmluvy o genocidiu,“ tvrdí Ermacora.

Komplexní události „vyhnání“ a konfiskace majetku se vyznačovala kontinuálním, systematickým a hrubým porušením lidských práv, což se stalo skutkovou podstatou v rámci práva Spojených národů,“ tvrdí Ermacora. „Odnětí majetku mělo samo o sobě i v celkové souvislosti charakter genocidia,“ říká dále, a proto:

„Podléhá též posouzení na základě Úmluvy o genocidiu, jejímž partnerem je jak SRN, tak Československo. Odpovídajíc pravidlům mezinárodního práva jsou akty genocidia – taktéž zničení životních podmínek, jaké se uskutečnilo totálním odnětí majetku a bylo kombinováno s vyhnáním – přinejmenším podle Úmluvy o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti, nepromlčitelné. Tím ale nejsou dotčena opatření odnětí majetku vůči vlastnictví Německé říše a jejich zařízení.“

Právě zastávané pojetí musí – podle Ermacory – vést ke konečnému závěru, že konfiskace majetku, za jinak uznávaného „public policy“ (veřejného pořádku) nemůže odpovídat civilizovanému státu. Ermacora odkazuje na Bluntschliho (viz čl. 106 posudku), který rozvádí, že zničení národa je nazíráno jako barbarské. Ermacora uzavírá tuto pasáž s tím, jestliže se, jako jeho posudek, „nahlíží vyhnání jako genocidium, pak se musí v průběhu a v důsledku vyhnání podniknutá konfiskace sudetoněmeckého národního a individuálního majetku oprávněně nahlížet jako v rozporu s public policy civilizovaného státu, a to též tehdy, jestliže tento stát hledá k ospravedlnění odnětí majetku argumenty ze svého public policy. Ovšem public policy, který má za předmět genocidium, je v rozporu s mezinárodním právem.“

Zamlčuje, že transfer německého obyvatelstva nebyl učiněn z rozhodnutí československé vlády, ale na základě a v souladu s mezinárodními smlouvami, které v poválečném období vytvořily mezinárodní právo. Přesuny německého obyvatelstva byly nejprve prováděny Německem samotným podle jím uzavřených smluv již před začátkem druhé světové války, i jednostrannými opatřeními Německé říše. Vyhánění byla podrobena i část českého obyvatelstva v československém pohraničí po Mnichovu. Hromadné deportace provádělo Německo v době 2. světové války vůči Židům i vůči jiným skupinám obyvatelstva, a to nejen jejich přemístěním na jiné území, ale fyzickou likvidací v plynových komorách, při otrockých prací v koncentračních táborech a jiným způsobem. 32) Hrůzy páchané Němci vedly Spojené národy k přijetí definice genocidia. Představitelé spojenců v době války (Winston Churchill a další) si byli vědomi, že bezprostředně po válce nebude nikdo moci zabránit lidovému hněvu proti těm, kteří svými zrůdnými činy i svým zákonodárstvím jako příslušníci „panské rasy“ porušili všechny principy lidskosti. I křesťanské kruhy v Československu po válce chápaly odsun jako řešení krizové situace, jež předchozí nenávistné jednání Němců způsobilo. 33) Idea transferu německého obyvatelstva z Československa a z jiných států jako řešení problémů jedné z menšin nevznikla v Československu.

T.G. Masaryk v Nové Evropě psal: „ Pangermáni často navrhovali přestěhování i značných národních minorit.“ 34) Pochyboval však, že lze takový transfer provést spravedlivě.

Na základě jednání v Laussane v roce 1923 mezi Řeckem a Tureckem se uskutečnila rozsáhlá výměna obyvatelstva. V roce 1938 muselo po Mnichovu z pohraničí uprchnout mnoho Čechů, Židů i německých antifašistů. Vznik sudetské župy byl po Mnichovu provázen zapalováním synagog, útěkem Židů nebo jejich transporty do koncentračních táborů. Z 30 000 osob jich tam zůstalo naživu necelá desetina. 6. října 1939 oznámil Hitler v Říšském sněmu, že dohodl přestěhování německých menšin z východní Evropy a dalších států do Německa. Základní smlouva o transferu Němců z Jižního Tyrolska byla podepsána již 23. června 1939. A. Hitler uplatňoval politiku transferu i vůči pobaltským Němcům. V průběhu války uskutečňovalo Německo přesuny velkého množství německého obyvatelstva do Říše a částečně i do protektorátu.

O vystěhování českého národa Němci uvažovali v době války, jak o tom svědčí řada dokladů. R. Heydrich v roce 1942 uváděl v projevu k nacistickým funkcionářům v českých zemích, že „tento prostor se jednou musí stát německý a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat“.35) Jiný německý funkcionář v v projevu v Karlových Varech v době války prohlašoval: „Někteří lidé si představují vyřešení české otázky velmi jednoduše, když říkají: byli jsme schopni přesídlit Němce z Besarábie, z Volyně a Jižního Tyrolska, tak také svedeme vysídlit Čechy výměnou za Němce z Ruska, buďto postupně, anebo najednou. Ovšem, že vítáme každé vystěhování, ale konečné řešení není v dohledné době proveditelné.“ 36)

Ve vyhlazovacích táborech Němci zahubili cca 6 milionů deportovaných Židů, Poláků, Romů a dalších obyvatel Evropy.

Pro pozitivní postoj spojenců k transferu Němců mělo významnou roli memorandum zpracované v květnu 1942 skupinou oxfordských expertů z pověření britského ministerstva zahraničních věcí. 37) Po válce přešlo do západních okupačních pásem 7 milionů uprchlíků, v sovětském pásmu se nacházelo 4,4 milionu osob. 38)

Rozhodnutí velmocí o odsunu příslušníků německé menšiny z Československa a z některých dalších států po 2. světové válce nebylo motivováno jako sankce nebo pomsta, ale především jako prevence před dalšími podněty k válečným konfliktům v budoucnosti. Z toho důvodu se v poválečném období opustila i koncepce mezinárodněprávní ochrany menšin jako práv kolektivních a byly odmítnuty návrhy, aby tato práva byla vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Ke změně v přístupu k menšinovým právům došlo až později. 39)

K otázce souladu konfiskačních dekretů s právními zásadami civilizovaných společností Evropy se vyslovil též Ústavní soud ČR v citovaném nálezu č. 55/1995 Sb.: „… vydání (rozuměj dekretu č. 108/1945 Sb. – pozn. autorů) nebylo ničím jiným než opatřením, v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské státní formy Československé republiky, likvidaci principů demokratického, právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž se svou ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologií navazujícím terorem pustošícím miliony lidských životů (a dodejme i svou válkou), představuje jeden z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto třeba považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý demokratický politický systém, jak zdůraznil již T.G. Masaryk, má nejen potřebu, ale i povinnost obrany základů, na nichž je postaven, jak se v předmnichovském Československu, skutečně také stalo, kupříkladu vydáním zákona č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky, a celou řadou dalších opatření, počítaje mezi ně i vojenskou mobilizaci v roce 1938. Vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení zmíněných základních demokratických a právních principů, neboť je namířen právě proti jejich nepřátelům. Toto odhodlání bránit a rozvíjet Českou republiku je ostatně explicitně vyjádřeno i v preambuli k Ústavě České republiky, zachovávající a rozvíjející tímto i v této oblasti důležitý prvek kontinuity.“

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia byla sjednána na III. Valném shromáždění OSN dne 9. prosince 1948 se zřetelem k tomu, že VS OSN prohlásilo v rezoluci 96/I. ze dne 11.12.1946 genocidium za zločin podle mezinárodního práva, příčící se duchu a cílům OSN a zavržený civilizovaným světem. Podle svého článku XIII. nabyla tato Úmluva účinnosti devadesátým dnem ode dne uložení dvacátí ratifikační listiny o přístupu, tj. dnem 12. ledna 1951.

Sjednání Úmluvy bylo reakcí na hrůzy druhé světové války rozpoutané nacistickým Německem a jeho spojenci. Ermacorovo pojetí je ovšem jiné:

„Ve vnitrostátní oblasti je právní titul vyplývající z odnětí sudetoněmeckého majetku nepatrný. Právní titul zní, uznat za rozporné s ústavou odnětí majetku a z toho učinit nezbytné konečné závěr. Ve vnitrostátní oblasti je zjištění takových konečných závěrů obtížné, protože se od konfiskace sudetoněmeckého majetku ústavní řád vícekrát změnil: ústavní listina z roku 1920 by mohla být sice pro posouzení právních skutečností odnětí majetku použita, ale vlastní nároky již nemohou být o ni opřeny. Ústavní listina z roku 1960 uznala ochranu vlastnictví podle západních hledisek právě tak málo, jako ústava 1974. A současný ústavněprávní stav je v tomto ohledu ve vývoji,“ říká Ermacora (čl. 201), a pokračuje:

„Pro mezinárodněprávní oblast je třeba nejprve objasnit, že právní nárok na určení konfiskace, která je v rozporu s mezinárodním právem, tj. vyvlastnění bez odškodnění, se nemůže promlčet již kvůli spojení a mezinárodněprávním deliktem genocidia.

Jako druhá předběžná poznámka slouží k určení, že právní nárok by již nebyl dán, jestliže by Německo, kterému přísluší velké množství vyhnaných sudetských Němců jako státních příslušníků, přímo nebo nepřímo uznalo konfiskační opatření, čímž by právně bylo vyloučeno zastupování majetkoprávních titulů sudetských Němců vůči Československu. Takovéto uznání by mohlo být dosaženo pražskou smlouvou 1973/744, převodní smlouvou (BGBI 1952, str. 202) nebo jinými mezistátními smlouvami,“ tvrdí Ermacora (čl. 202).

Uvádí následující argumentaci:

„Pražská smlouva 1973/74 zrušením mnichovské dohody se podle shodného pojetí netýkala majetkoprávních problémů, které vyplývaly z připojení sudetských zemí k Německé říši v roce 1938, ze změny Československa v Protektorát Čechy a Morava r. 1939, z vyhnání sudetských Němců z jejich vlasti, a ze současně probíhajícího odnětí majetku.

Pokud jde o převodní smlouvu … tak Blumenwitz prokázal (Pražská smlouva, 1985, str. 75 an.), že SRN v žádném bodě podle této smlouvy neuznala zahraniční, na sudetoněmecký majetek se vztahující konfiskace. Nebyla dána žádná konfiskace k účelu reparace (tamtéž, str. 83 an.), žádná k účelu restaurace, žádná na základě válečného stavu nebo jiných smluv. Blumenwitz se v podstatném připojuje k Seidl-Hohenveldernovi, který ve svém spise (společně s H.P. Ibsenem) Povinnost odškodnění Spolkové republiky za reparačně odňatý zahraniční majetek (tamtéž, 1962, str. 128 an.) prokázal, že Československo po r. 1945 stálo na stanovisku, že majetek sudetských Němců, jinak než majetek „starých říšských Němců“, nespadá pod mezispojeneckou Pařížskou reparační dohodu… Z výše zadržených majetkových hodnot ve srovnání k pod č. 158 posudku zjištěným hodnotám sudetoněmeckého majetku jasně vysvítá, že tento nemohl být vztahován k reparačním účelům.“ Tolik Ermacora.

Dále cituje (čl. 203) ustanovení nalézající se v 9. části tzv. Převodní smlouvy z r. 1954: „S výhradou ustanovení mírové smlouvy s Německem nesmějí němečtí státní příslušníci, kteří podléhají vládní moci Spolkové republiky, vznášet žádné nároky jakéhokoli druhu vůči státům, které podepsaly prohlášení Spojených národů z 1. ledna 1942 nebo k němu přistoupily nebo byly s Německem ve válečném stavu nebo jsou jmenovány v čl. 5 páté části této úmluvy, jakož i vůči jejich státním příslušníkům, kvůli opatřením, kterými byli postiženi vládami těchto států nebo s jejich zmocněním v době mezi 1.9.1939 a 5.6. 1945 kvůli válečnému stavu trvajícímu v Evropě; též nikdo nesmí nároky tohoto druhu uplatňovat před soudem ve Spolkové republice.“

Ermacora sice uznává, že tato norma je použitelná též v Československu, avšak uvádí: „Jistým se jeví, že toto ustanovení Převodní smlouvy…nevypovídá nic o existenci právních nároků, tyto neprohlašuje za zaniklé, nýbrž týká se povahy procesně právní povahy o uplatnění takových nároků. Právně nahlíženo, zavírá toto ustanovení Převodní smlouvy německým státním příslušníkům (zde sudetským Němcům) právní cestu, cestu před soudy. Jak velice takové odnětí práva odporuje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, budiž předběžně ponecháno stranou. Přesto by smlouva nemohla nalézt žádné uplatnění na všechny ty akty odnětí majetku, které byly stanoveny po 5.6.1945. Při povšimnutí si data různých konfiskačních dekretů… je jasně zjevné, že množství těchto dekretů bylo nařízeno a konfiskace nastoupily časově po konci této lhůty uvedeném v Převodní smlouvě, „ říká Ermacora.

Zároveň lakonicky konstatuje, že také Pařížská reparační dohoda ze 14.1.1946 není na sudetoněmecký majetek použitelná (opět odkaz na Blumenwitze, tamtéž, str. 87).

„Poněvadž dodnes nemohly být právní nároky ohledně sudetoněmeckého majetku vyřešeny z mezinárodního smluvního práva, je třeba se zpátky chopit obecného mezinárodního práva,“ říká Ermacora (čl. 204). Zde pak poznamenává, že až do rozsudku Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991 dosavadní německá judikatura k této otázce, která jej podle něj kriticky prosvětlena Blumenwitzem (str. 90 an,), dává málo místa aplikaci obecného mezinárodního práva, protože tato je nejednotná a sotva prý zohledňuje všeobecnost otázky.

Údajné oprávnění Německa

Ermacora píše (čl. 230), že Německo má po r. 1945 též práva a povinnosti z vlastnictví Německé říše na dnešním území Československa: „Zastávám názor, že z více důvodů, které jsou jak mezinárodněprávní, tak vnitrostátní povahy, zabavené vlastnictví Německé říše a jejích institucí, jakož i NSDAP a jejich odnoží, bylo konfiskačními opatřeními zničeno, ale odpovídající restituční nároky, resp. nároky na náhradu mohou být sotva postaveny.“

Německo má však po r. 1945 též práva a povinnosti z majetkoprávního stavu „německého vlastnictví“. Povinnosti, které převzalo, se vztahují na reparace, jako jsou např. v Pařížské reparační dohodě z 14.1.1946, v Londýnské dohodě o dluzích z 27.2.1953, ve smlouvě o úpravě z války a okupace vzešlých otázek z let 1952/54 (převodní smlouva), a na bilaterální ujednání. Vztahují se na reparace, restituce a vyrovnání majetkových ztrát cizích států na „německém majetku“, přičemž v tomto případě „německým majetkem“ se rozumí majetek patřící Německé říši a veřejné moci. Pod majetkové náklady tohoto druhu nemá být zahrnován individuální majetek a národní majetek Němců a přirozeně též sudetských Němců. To je jednoznačné všeobecné mezinárodněprávní pojetí (čl. 231).

„Německo přesto převzalo vůči svým Němcům (státní příslušníci a „Němci“) ze své státní zastupující moci povinnost odškodnit dřívější vlastníky zabaveného majetku (viz čl. 5 VI. dílu převodní smlouvy). Vyplývá to už vůbec z významu národního majetku,“ říká Ermacora (čl. 232). „Spolková republika svůj případný vstup do práv ze sudetoněmeckého národního a individuálního majetku též neprekludovala pražskou dohodou, kterou uzavřela NDR 23.6.1950 s Československem. Tato pražská dohoda nebyla v průběhu sjednocení, které právě vedlo k sukcesi NDR na SRN, ani výslovně, ani mlčky převzata za součást německého spolkového práva.“ 40)

Je pozoruhodné, že československá, ani v současné době česká strana dokumentu, který označuje Ermacora za pražskou dohodu, nevěnuje žádnou pozornost. Jedná se o deklaraci (v německém autentickém znění Deklaration), kterou podepsali předsedové vlád republiky Československé a Německé demokratické republiky 23. června 1950 a v níž se mimo jiné uvádí, že jejich společný závazek je usnadněn a současně upevněn tím, že mezi jejich oběma státy není sporných a otevřených otázek. „Oba naše státy nemají žádných územních nebo hraničních nároků a jejích vlády zdůrazňují, že provedený odsun Němců z Československé republiky je nezměnitelný, spravedlivý a definitivně vyřešený.“

Ermacorovo tvrzení, že tento dokument je vyjmut z obecné sukcese států, není nikterak doloženo. Naproti tomu je věcí odborníků na mezinárodní právo posoudit, zda takováto deklarace má smluvní povahu. Takovou námitku však Ermacora nepředpokládá.

Z pramenů vydaných v SRN k tzv. sudetoněmecké otázce uvádí Ermacora (čl. 236) citace z tzv. prohlášení o ochraně (Obhutserklärung) 41) prvního německého Spolkového sněmu ze 14.7.1950, které bylo usneseno následně po pražské dohodě z 23.6.1950 uzavřené s NDR, jakož i z listiny o patronátu nad sudetoněmeckou národní skupinou (Schirmherrschaft) 42) z 6.6.1954, kterou přijala bavorská vláda v zastoupení svobodného státu Bavorsko. V této souvislosti by prý bylo třeba posoudit, zda pozdější navázání diplomatických vztahů a vzájemné uznání mezi oběma německými státy nezměnilo důsledky z těchto tehdejších dokumentů.

Z povinnosti odškodnit dřívější vlastníky zabaveného majetku pak, podle Ermacory (čl. 237), vyplývá povinnost SRN zastupovat jejich zájmy tak, že

- Spolková republika má vyvíjet péči o to, aby odstranila právní cestu prekluze, která se nalézá v devátém dílu převodní smlouvy;

- Spolková republika má začít jednání s Československem, aby byla uskutečněna restituce v letech 1945 až 1948 odňatého vlastnictví nebo aby bylo dosaženo individuální náhrady, jestliže restituce není možná;

- je třeba uskutečnit globální odškodnění, které odpovídá skutečné protihodnotě odňatého majetku sudetských Němců.

Tato povinnost předpokládá: „že se musí působit na to, aby různé konfiskační a vyvlastňovací dekrety, které byly vydány mezi lety 1945 a 1948 a postihly sudetoněmecký národní a individuální majetek, byly zrušeny a že konečně má (SRN) péči o to, aby Československo v případě přístupu k Evropské úmluvě na ochranu lidských práv neučinilo žádnou výhradu, což by pomohlo zajistit především globální konfiskace sudetoněmeckého majetku“.

Údajná odpovědnost Československa

Ermacora konstatuje, že „Československo je odpovědné za zničení sudetoněmeckého majetku v letech 1945 až 1948 za každého, kdo ty události zažil a vytrpěl… Vnitrostátní a tím státoprávní odpovědnost orgánů Československa, které spolupůsobily na odnětí majetku, byla zablokována československým zákonem z 8.5.1946 o právnosti jednání související s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který je dodnes součástí československého právního řádu. Jeho právnost budiž ponechána stranou (čl. 240).

Konfiskace, tj. beznáhradové vyvlastnění sudetoněmeckého majetku, je mezinárodně právním bezprávím. To nevyžaduje po vývodech pod č. 157 an. žádný důkaz.“ (čl. 241).

„Konfiskací sudetoněmeckého národa (národního a individuálního majetku) zanikla původní vlastnická práva na tato majetková práva. V případech konfiskací, které postihují vlastnictví cizinců, zastává mezinárodní právo s odvoláním na státní imunitu, tj. uznání státních výsostných aktů, pojetí, že vlastnickoprávní posouzení právních titulů z konfiskovaného jmění, které konfiskující stát ustanovil, není dotčeno. Tzn. vycházejíc z mezinárodního práva není odnětí vlastnictví, ačkoli byl jeho průběh v rozporu s mezinárodním právem, zatíženo nicotností. To proto, že konfiskace není žádné mezinárodněprávní jednání, nýbrž jednostranný státoprávní, ze suverenity státu pramenící akt, který nemůže být přezkoumán mezinárodním právem. Takto nahlíženo, vlastnictví původních vlastníků sudetoněmeckého národního a individuálního majetku zaniklo a byly založeny nové vlastnické tituly,“ říká Ermacora.

„Z toho existují výjimky. Udála-li se konfiskace v rámci „public policy“, které mezinárodní právo označuje za „nestvůrnou a barbarskou“, pak nejsou vlastnické tituly, které mohly z takové politiky narůst, uznány. To platí obzvláště pro jmění nacházející se v zahraničí, které bylo konfiskováno vnitrozemským aktem. V případě sudetoněmeckého majetku se to týká především jmění nabídnutých k prodeji, která byla vydána do SRN, jestliže je konfiskace - (čl. 185 an.) – nahlížena jako část genocidia vyhnání sudetoněmeckého národa. Pak vyplývá z charakteru tohoto mezinárodněprávního deliktu nicotnost odnětí vlastnictví včetně nicotnosti založení nových vlastnických titulů. Původní vlastnictví konfiskací nezaniklo,“ tvrdí Ermacora.

Tím ukazuje možnost, aby u movitých věcí z majetku, který byl předmětem konfiskace, byl vyvolán soudní spor, jenž by prejudikoval neplatnost konfiskačních opatření. Jedním z těchto sporů, který to měl patrně ukázat, bylo soudní řízení ve věci obrazu tzv. Velké vápenky (které nedopadlo ve smyslu Ermacorova pojetí).

„V ostatním požaduje mezinárodní právo za konfiskaci majetku cizinců, která je v rozporu s mezinárodním právem, restituci tohoto majetku. Není-li již tato možná, pak je třeba zajistit náhradu. Výše náhrady není mezinárodním právem jednoznačně určena. Názory nauky a praxe jsou různé. Náhrada postačí „prompt, adequat a effective“ (Hullova klauzule) až po Calvovu klauzuli, přičemž náhrada má být adekvátní.To je též současné stanovisko evropských orgánů na ochranu lidských práv. Přiměřenost se určuje podle tržní hodnoty odňatého jmění v časovém bodě jeho odnětí. Poměřuje se podle povahy odňatého majetku a podle stupně odnětí majetku. Je zastávána teze, že konfiskované jmění, které slouží obecnému blahu, má tomuto sloužit i nadál,“ píše Ermacora.

Poškozený a náhrada nejsou, podle Ermacory (čl. 235), podrobeni žádnému zúčtování škod v konfiskujícím státě, kterému příslušely prostřednictvím konfiskací náhrady.

Prostředky k získání „sudetoněmeckého majetku“

Ermacora si je vědom procesních překážek, které v době napsání jeho knihy stály v cestě úsilí o majetkovou restituci tzv. „sudetských Němců“. Proto po provedené analýze předložil plán dalšího postupu, jak tyto překážky odstranit:

„V případě sudetoněmeckého národního a individuálního majetku, který byl Československem odňat v letech 1945 až 1948, vyžaduje průběh náhrady zrušení všech konfiskačních dekretů Československé republiky a též zrušení zákona z 8.5.1946, který zavedl trestní vyjmutí oněch orgánů Československa, které mohly spolupůsobit na konfiskaci sudetoněmeckého národního a individuálního majetku odporující mezinárodnímu právu. Zároveň musí být činěn nátlak, aby Československo v případě přístupu k Evropské úmluvě neučinilo žádnou výhradu k čl.1 I. dodatkového protokolu, která vyjímá případné uplatnění majetkoprávních individuálních nároků z konfiskace sudetoněmeckého národního a individuálního majetku z jurisdikce evropských institucí lidských práv.“

Redakce: PhDr. V. Kural, CSc. Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 549. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Vydáni druhé. Praha, 8. říjen 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl