PhDr. Dagmar Stryjová
Události nešťastného podzimu roku 1938 byly v minulosti mnohokráte literárně i odborně zpracovány, avšak o tom, že osudové nitky vysoké evropské politiky směřovaly vedle Mnichova a Prahy také do malé jihomoravské vesničky Račice u Vyškova, se buď nezmiňovaly vůbec, nebo jen zcela okrajově. Ponořme se proto do atmosféry oněch pohnutých zářijových dnů roku 1938 na zámku v Račicích, kde byl v té době umístěn generální štáb Československé armády, jenž měl odsud řídit všechny vojenské operace spojené s možným vojenským vystoupením ČR proti rozpínavému Německu.
Račický zámek byl pro plánované záměry vybrán na jaře 1938 po obsazení Rakouska. Podle údajů tehdejšího račického kronikáře a starosty obce Jana Jeřábka se s jeho úpravami pro uvedené účely začalo koncem dubna 1938. Když pak bylo 23. září 1938 v pozdních nočních hodinách oznámeno v Československém rozhlase rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Československé republiky o vyhlášení všeobecné mobilizace, bylo již na zámku vše k předpokládanému střetu s nepřítelem připraveno.
Mobilizací vyhlášenou 23. září 1938 byla postavena armáda čítající více než milion vojáků ve 40 divizích, která měla k dispozici 1 050 protitankových kanónů, 1 350 minometů, 2 270 děl, na 217 tisíc koní a přes 30 tisíc motorových vozidel. Bojových vozidel měla necelých pět set, z toho bylo 350 tanků. Letectvo čítalo 950 stíhacích, pozorovacích, bombardovacích a dalších strojů, pro protileteckou obranu bylo určeno 250 protiletadlových děl a 230 protiletadlových kulometů. Proti této síle stálo zhruba jeden a půl milionu německých vojáků, asi 60 divizí, 2 600 tanků a 2 500 letadel. Tedy armáda převyšující v případě tanků a letadel dokonce několikanásobně československé jednotky.1)
V té době nescházelo mnoho, aby byl zámek i se svým okolím srovnán se zemí, protože poslední majitel račického panství Philipp von Schoeller se dle pamětníků v průběhu války prý několikráte zmiňoval o tom, že v Kottingbrunnu u Vídně byla umístěna letka bojových letadel, která měla za úkol, srovnat v případě vojenského odporu Československa zámek i s městečkem se zemí.2) O tom, že říšská branná moc byla o veškerém dění u nás velmi dobře informována, svědčí i to, že týden před vyhlášením všeobecné mobilizace se objevil v Račicích i jeden z čelných představitelů tehdejší německé zahraniční politiky, bývalý vyslanec v Rakousku Franz von Papen, který již tehdy svému hostiteli baronu Františku Dillerovi prorokoval, jak se bude celá situace dále vyvíjet. Ve svých propočtech se skutečně příliš mnoho nezmýlil.
V té době byl vrchním velitelem branné moci v Československu prezident Edvard Beneš, v jehož rukou bylo soustředěno veškeré politicko-vojenské řízení. Hlavním velitelem operujících armád byl známý ruský legionář a jeden z budovatelů moderní Československé armády generál Ludvík Krejčí. Byl to také on, kdo již před 23. zářím žádal několikrát o provedení rázných vojenských opatření, která by posílila obranyschopnost státu, a kdo rozhodl o umístění hlavního velitelství s krycím názvem Palacký do Račic. Pro něho samotného zde bylo připraveno ubytování v Doblhofově vile.
V noci z 23. na 24. září 1939 se generál Krejčí přemístil se všemi svými nejbližšími spolupracovníky nejdříve do budovy základní školy v Klánovicích u Prahy, aby po dobu, než bude v Račicích vše dokonale přichystáno, nebyla řídící složka v ohrožené Praze. Odsud pak 26. září navečer odejel i se svým doprovodem do Račic. Ostatní příslušníci Hlavního velení sem dorazili přímo ze svých mobilizačních center. Byli to jemu podřízeni velitelé čtyř armád, kterým zase podléhaly sbory a divize všech druhů vojsk Československé armády. Vše se připravovalo k obraně republiky přesně tak, jak bylo stanoveno v jejích mobilizačních plánech. Bez štábních a přidělených útvarů čítal tento nejvyšší orgán asi tisíc vojáků a důstojníků, které však nebylo možné z pracovních, ubytovacích a hlavně bezpečnostních důvodů umístit v jednom malém místě (podle tabulkových počtů platných od 15. února 1938 měl válečný počet Hlavního velitelství čítat 349 důstojníků, 45 rotmistrů, 5 občanských zaměstnanců, 10 civilních úředníků a 578 příslušníků mužstva), proto se jednotlivé složky Hlavního velitelství rozptýlily i po Vyškově a dalších obcích v jeho okolí.
Jejich umístění bylo následující: 1. oddělení štábu (organizační) sídlilo v Pístovicích, 2. oddělení štábu (zpravodajské) zůstalo ve Vyškově a 4. oddělení štábu (materiální) bylo v Lulči. Výjimku tvořilo 5. oddělení štábu (dopravní), které bylo dislokováno v Přerově. Velitelství letectva bylo v Nemojanech ve mlýně Chobot, velení intendanční služby bylo soustředěno v Drnovicích. V samotném Vyškově působila např. služba silniční dopravy, velitelství hlavního stanu, pomocná kancelář nebo hlavní ústředna hlásné služby. 3. nejdůležitější oddělení štábu (operační) bylo spolu s hlavním velením umístěno na zámku v Račicích. Mimo to se v obci dále nalézalo velitelství telegrafního vojska, které bylo umístěno v budově zdejší školy, a velení polní pošty, které našlo útočiště v budově hostince Střelec. Toto umístění nejdůležitější části armády do Račic, malé vesnice s necelým tisícem obyvatel, mělo své výhody. Především leželo stranou všech dopravních a průmyslových center, která byla přeplněna lidmi a technikou a která se mohla stát cílem nepřátelského letectva, navíc velmi příznivá byla také zeměpisná poloha Račic a lesní porost v okolí. Určitou nevýhodou byla naopak vysoká koncentrace vojáků včetně řady generálů, která pochopitelně vzbuzovala pozornost. Kritizovat se dal i výběr objektu zámku umístěného na kopci a dobře viditelného ze všech stran, což neodpovídalo požadavkům protiletecké ochrany, avšak jak se podle nejrůznějších archívních materiálů zdá, německá zpravodajská služba umístění Hlavního velitelství neodhalila, protože se domnívala, že hlavní sídlo je v Kroměříži. V této souvislosti jsou zajímavé vzpomínky plukovníka Josefa Fetky, zástupce přednosty operačního oddělení hlavního velitelství v Račicích, jak je zaznamenal profesor Lumír Klimeš, který s ním na toto téma hovořil:
„Do Račic jsme přijeli 26. září večer. Umístění hlavního velitelství bylo krajně nevhodné. Budova zámku byla bílá a na kopci, s okolím zpravodajsky hodně narušeným, navíc to byl rakouský majetek. Uvažovali jsme proto o novém hlavním velitelství, a to východněji. Na umístění v Račicích mělo asi vliv možnost spojení přes poštu ve Vyškově. Němci předpokládali, že hlavní velitelství je v Kroměříži, ale na tento omyl by stejně brzy přišli. Ihned po příjezdu jsme povolali z Bratislavy minéry, aby ve skále, na níž se zámek tyčí, vyhloubili prostory pro nejcitlivější orgány. Operační sál byl v jedné z největších místností. Na jeho stěnách visely mapy 1:200 000, které se denně měnily. Na konci dlouhé chody stál dálnopis.“ 3)
Račice se tak na konci září 1938 staly místem setkávání nejvyšších velitelů Československé armády, kteří zde řešili vojenské i politické otázky, protože relativní blízkost Brna i Olomouce, kde sídlila velitelství IV. a II. armády, umožňovala velitelům obou armád, armádnímu generálovi Lvu Prchalovi a diviznímu generálovi Vojtěchu Lužovi, rychlý a nerušený přesun na místo jednání. Navíc z Jihlavy to sem neměl příliš daleko ani velitel III. sboru divizní generál Sergej Ingr. Poprvé se zde všichni jmenovaní generálové setkali 27. září dopoledne a s generálem Krejčím, zde projednávali otázku obrany jižních Čech na styku I. a IV. armády. Výsledkem jejich porady bylo rozhodnutí zasadit na pravé křídlo IV. armády VI. sbor ze zálohy hlavního velitele. Jak vzpomínají očití svědkové, např. Josef Horníček z Račic, v kritických zářijových dnech se zde dokonce objevil i člen generálního štábu francouzské armády generál Louis Faucher.
Podruhé se generálové Prchala, Luža a Ingr sešli s generálem Krejčím v Račicích 29. září před polednem, kdy je znepokojily zprávy o chystané schůzce čtyř velmocí v Mnichově. Hlavním důvodem setkání bylo sjednocení jejich stanoviska před odjezdem do Prahy za prezidentem Benešem. Všichni souhlasili s tím, že je třeba nepřipustit kapitulaci a zahájit okamžitá jednání o vojenském vystoupení armády. Zaznělo také přesvědčení, že československé branné síly jsou schopny i několik týdnů čelit nepříteli a umožnit tak spojencům zasáhnout účinně do boje. Uvedený závěr považovali všichni za reálný i v případě ústupu armády na Slovensko. Padl zde dokonce i návrh na vytvoření nové, čistě vojenské, vlády bez generála Syrového, která by se chopila moci a vedla lid i armádu, připravenou splnit svoji vlasteneckou povinnost, do boje proti nepříteli. Generál Luža na tuto možnost podle svého syna Radomíra vzpomínal následovně:
„Kolem 28. září 1938 svolal hlavní velitel československé branné moci armádní generál Ludvík Krejčí poradu nejvyšších vojenských velitelů na hlavní velitelství do Račic. Rozhodující otázkou, před níž stáli vojenští velitelé, bylo, zda má Československo bojovat samo nebo se podrobit požadavkům Velké Britanie a Francie a vydat pohraniční území Německu. Důstojníci se shodli na tom, že pokud se Polsko k útoku Hitlera na Československo nepřipojí, což však bylo málo pravděpodobné, mohla by armáda po několik měsíců úspěšně čelit nepřátelskému náporu. V tomto případě byli armádní velitelé připraveni svrhnout slabou vládu generála Syrového a ustavit čistě vojenský kabinet.“ 4)
Poté generál Krejčí zvedl sluchátko telefonu, aby sdělil výsledek porady do Prahy. Průběh audience na Hradě zachytil ve svých vzpomínkách podrobně president Edvard Beneš a v publikaci „Poslední den“ jej velmi dramaticky popsal také pražský historik prof. Robert Kvaček, a to následujícím způsobem:
„Ze sídla svého štábu v Račicích u Vyškova zavolal hlavní velitel Ludvík Krejčí předsedu vlády generála Syrového, aby mu zdůraznil, že armáda ustupovat nebude. „Náš voják nikdy nevydá a žádným rozkazem ho nikdo nepřinutí vydat pevnosti,“ prohlásil Krejčí. „Německo má ostatně z války obavy. Hitlerovi se podařilo zastrašit celý svět, my však známe jeho slabiny. Je třeba více operovat diplomaticky také s Ruskem. V nejhorším případě nepovolit žádné územní ústupky, které by převyšovaly čáru opevnění.“ Možnosti obrany posuzoval nadějně. Syrový nato odpověděl, že jeho vláda musela převzít územní závazek Hodžova kabinetu, protože jen to zajistí další pomoc spojenců. V další části rozhovoru poukázal na to, že v uplynulých dnech se rýsovala naděje na velkou koalici proti Německu. Doslova řekl: „Byl jsem šťasten, že dojde ke konfliktu, který by nás zbavil i těch nešťastných podmínek anglo-francouzské dohody. Bohužel naši spojenci v poslední chvíli, když už mělo dojít k boji, se toho polekali a jen zase zahájili nová jednání a dochází k mnichovské konferenci. Se Sovětským svazem se jedná“, řekl dále Syrový, a pokračoval: „Byly též podniknuty kroky, aby jak Chamberlain, tak Daladier byli informováni o tom, jak výhodná je nyní situace pro nás a spojence, aby byl Hitler jednou provždy likvidován. Chamberlain ale uvažuje o postupném předávání československého území.“
Generál Krejčí byl rozhořčen: „Nechápu, aby se stále jednalo o nás bez nás. Nejsme přece Habeš a stojíme tu se silnou armádou, která je sto snést německý úder.“ Nato Syrový poznamenal, že území před opevněním by se odstoupit mohla, protože Československo samo válčit nemůže, „poněvadž by to znamenalo při známé brutálnosti Hitlerově vyhubení našeho národa.“ Na to reagoval generál Krejčí následujícími slovy: „Vím, že určitou část území bychom předat musili a mohli, ale linii opevnění můžeme držet a hájit. Jak jsem již podotkl, vojska našeho nikdo, ani násilím z opevnění nevypudí, respektive nepřitnutí, aby opevnění vydal. To vojáci přísahají spontánně podle hlášení jednotlivých velitelů. „Všeho toho jsem si vědom a také na to upozorňuji,“ odpověděl Syrový, a pokračoval:“I rezident o tom ví. S vyklizením určitého území je však třeba počítat.“ 5)
Po tomto rozhovoru zaslal 29. září generál Krejčí ještě telegram prezidentu Benešovi. Žádal v něm pevnost a rozhodnost. Z každé věty vyzařovala generálova důvěra v armádu, která byla patrná již od počátku květnové mobilizace.
„Panu prezidentovi republiky. S obavami pohlížíme na konferenci v Mnichově, kde bez naší účasti budou se dnes dělit o naše území, zatím co naše armáda asi ve dvou dnech bude úplně hotova zadržeti útok všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde-li proti nám Polsko. Západní velmoci dosud ustupovaly Hitlerovi z obav před možnou válkou, nechť jsou však vyrozuměny, že dnes bude velmi těžko naši velmi dobře vyzbrojenou armádu s výbornou morálkou stáhnouti zejména z opevnění a postaviti ji před fakt, že bez jejího zásahu se stát oklešťuje. Prosím proto, aby o naší situaci byl jasně vyrozuměn vyslanec Masaryk, neboť situace se zdá vyvíjet tak, že můžeme bez obav uplatňovati též svoje nároky, co se týče eventuálních územních ústupků, aby tak životaschopnost naší vlasti neutrpěla. Je proto třeba rázně se též již jednou ohraditi proti Hitlerovým požadavkům.“
Politikové však uvedené přímočaré a jednoznačné smýšlení vojáků prezentované jejich vrchním velitelem nesdíleli. Během 29. září se to projevilo hned několikrát. Např. pražský historik a univ. prof. Robert Kvaček ve své publikaci „Poslední den“ uvádí:
„U Beneše se ohlásili zemští velitelé generálové Vojcechovský, Luža a Prchala, aby mu v dohodě s generálem Krejčím opět připomněli vůli armády nepoddat se. Do prezidentovy knihovny je doprovázel generál Syrový. Rozhovor byl místy pohnutý. Generálové mluvili z přesvědčení, žádali, naléhali a varovali. Ať se v Mnichově usnese cokoliv, vyděračství a nátlaku se nesmí ustoupit. ´Musíme do války bez ohledu na důsledky. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto pevný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit. Armáda má povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.´ Beneš uznal, že vysocí velitelé musí žádat neústupnost – je to ke cti československého vojska. Lid a armáda jsou opravdu zajedno. Ale on posuzuje situaci především politicky. Západní velmoci už Československu nepomohou. ´Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.´ Prezident začal také nahlas přemýšlet o budoucnosti, odhadovat ji, předvídat, což ostatně bývalo pro něho příznačné. ´Československá tragédie mír nepřinese, Západ válce neunikne. S velkým evropským konfliktem přijdou i rozvraty a revoluce. Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.´ Generály Beneš nepřesvědčil, i když jim sliboval, že najdou své místo v oné předpovídané válce. ´Odcházeli ode mne nespokojení, zatrpklí a v zoufalé náladě, vzpomínal po letech. Na chvíli zaseli vojáci do jeho úvah pochybnosti, ale zamítl je. Byl přesvědčen, že o reálné situaci ví nejvíce. Hlasu jiných se ostatně nenaučil nikdy příliš naslouchat. Politickým znalostem vojáků nepřipisoval velkou úroveň. Byl mu blízký názor, že československým ministrem obrany je především ten, kdo řídí zahraniční politiku. Teď ale selhávaly právě mezinárodní předpoklady této obrany.“
Tolik Robert Kvaček a jeho publikace „Poslední den“. Generál Ludvík Krejčí se vrátil z Prahy do Račic, ale již 30. září ráno byl telegraficky vyzván, aby se znovu dostavil do Prahy na zasedání ministerské rady. K posouzení celé situace odletěl na Hrad spolu s generálem Karlem Husárkem, kde už na ně čekal generál Syrový a představitelé jednotlivých politických stran. O průběhu jednání nechme opět hovořit Roberta Kvačka:
„Velitel operujících armád generál Krejčí odletěl na poradu 30. září zvláštním letadlem z hlavního stanu v Račicích. Se spolupracovníky se loučil v rozpacích a rozechvěle. Nebylo pochyb, že vývoj spěje ke kapitulaci. Už před půlnocí totiž přišel na hlavní velitelství telegram z Prahy se zprávou, že pohraniční území musí být před opevněními vyklizeno. Po řadě téměř probdělých nocí Krejčí cestu letadlem prospal. Osvěžení stejně necítil, spíš tíhu chvil, které měl před sebou. Z letiště jel přímo na Hrad. Do modrého salonku vstoupil za řeči sociálního demokrata Ivana Dérera, jenž neviděl jinou možnost, než mnichovský rozsudek přijmout. Generálův příchod ani nebyl vzat na vědomí. Až předseda lidové strany Šrámek se Krejčího zeptal, zda by se Československo mohlo bránit také proti Polsku. Dotaz byl vyvolán dosavadním protičeskoslovenským vystupováním polské vlády, která ostatně za několik hodin poslala do Prahy ultimativní notu, žádající okamžité odstoupení Těšínska. „Proti samotnému Polsku se uhájíme“, odpověděl Krejčí, „ale jde o soubor tří, Německa, Polska a Maďarska. Tady by naděje na úspěch pro osamocené Československo nebyla.“ Krejčí se později vyjadřoval v tom smyslu, že touto jeho stručnou odpovědí diskuse v modrém salonku skončila. Pak by ale nebylo jasné, při jaké příležitosti zhodnotili generálové vojenskou situaci podrobněji. Na nové schůzi vlády se ostatně Beneš výslovně dovolával posudků vojenského vedení. Syrový by to byl snad mohl udělat samostatně, ale Husárek přiletěl s Krejčím. A víme, že hovořili všichni tři. Dá se předpokládat (i z některých nepřímých pramenů vyvodit), že se vyjádřili právě na poradě prezidenta s představiteli politických stran.“
Celý hlavní štáb mezitím čekal v Račicích, jak se vše rozhodne. Když do štábu dorazily zprávy o tom, že na Hradě převažují nálady diktátu podlehnout, projevila se u jeho členů bezradnost a nerozhodnost. Iniciativy se nakonec uchopil náčelník operačního oddělení hlavního štábu plukovník Josef Pták, který vyzval přítomné generály, aby se některý z nich ujal funkce hlavního velitele a vydal rozkaz k boji. Ale nikdo z přítomných se tohoto rozhodujícího kroku neodvážil. Do konce dne 30. září zbývalo několik desítek minut. Spolu s tím, jak se tento čas zkracoval, odcházel z dějin i československý stát zrozený před dvaceti léty. Většina Evropy klidně usínala a věřila v dlouhý mír. V Československu však statisíce lidí usnout nemohly. Nemohli usnout ani členové generálního štábu v Račicích, v němž po rozhlasovém projevu ministerského předsedy Syrového o odstoupení pohraničního území zavládla velmi smutná nálada. Klíčník račického zámku J. Steinbauer po válce mnohokráte vzpomínal na to, jak zoufalí a hluboce roztrpčení štábní důstojníci strhávali s prsou vyznamenání, na něž byli dříve tak pyšní, a rozhořčeně je házeli na zem. Bylo to však jen zoufalé gesto lidí poražených a bezmocných, kteří se nechtěli smířit se svou porážkou, a přesto jim nic jiného nezbylo. 6)
Dramatické zářijové dny na račickém zámku neměly svého vyvrcholení a po zabrání československého pohraničního území skončila i úloha hlavního velení v Račicích. Navečer 30. září, kdy bylo v Praze o celé věci rozhodnuto, se generál Krejčí již více do Račic nevrátil. 30. září odpoledne odjela z Račic do Prahy i větší část 3. oddělení. Podobně opouštěli okolní obce i další vysocí důstojníci a vraceli se ke svým útvarům. Hlavní velení, jehož některé složky nestačily ani zahájit plně své poslání, postupně vyklízelo prostor kolem Vyškova. 8. října odjeli i jeho poslední příslušníci. Hlavní velitelství fungovalo ještě krátce v Praze. Když pak 12. října přešly jeho kompetence na Ministerstvo národní obrany, definitivně svoji činnost ukončilo.
Generála Krejčího a jeho spolupracovníky poté na zámku v Račicích vystřídal generál Vojtěch Luža se svým štábem. Jeho úkolem však již nebyla příprava obrany proti německému útoku, ale postupné vyklizování pohraničních území a zabezpečování nové hranice.´Velení II. armády zde poté setrvalo do 23. října, kdy se také ono s Račicemi rozloučilo.
Dramatické zářijové dny roku 1938 na račickém zámku zachytil v obecní kronice několika málo větami také tehdejší račický kronikář Jan Jeřábek, který o oněch vzrušených dnech napsal:
„V neděli 25. září přijeli do Račic dva podplukovníci, ubytovatelé, a zabrali k vojenským účelům celý zámek, sály všech tří hostinců a všechny prázdné byty. Nato se v pondělí přistěhoval do Račic hlavní štáb velitelství operujících armád s krycím názvem Palacký z Prahy. Rovněž velitelství 12. telegrafního vojska, jež bylo součástí hlavního štábu velitelství operujících armád, mělo své stanoviště v Račicích ve dvou učebnách zdejší obecné školy čp. 170. Mimo jiné mu podléhala ústředna polních pošt v Přerově, a tím i třídírny polních pošt a jednotlivé polní poštovní úřady. Nyní následoval celý týden horečného napětí a neklidu. Vojska přibývalo, kol obce byly nastavěny kulomety a protiletadlová děla. Události toho týdně pak pokračovaly následovně: Hlavní velící generál Krejčí v té době svolal do Račic velitele všech armád a sborů, aby s nimi projednal možnost zásahu armády. Padl zde i návrh na vytvoření nové, čistě vojenské vlády bez generála Syrového. 6. října nařídila vláda demobilizaci. Hlavní stan Palacký odjíždí z Račic do Prahy a místo něho sem přijíždí štáb Jirásek. Následkem demobilizace odcházelo část po části vojsko umístěné v Račicích z vesnice. Po jeho odchodu nastal v obci klid.“ 7)
Tolik obecní kronika. Uvedený klid však byl pouze dočasný. Po vytvoření protektorátu Čechy a Morava a rozpoutání druhé světové války totiž račický zámek několikráte hostil vysoké německé důstojníky a představitele nejvyšších průmyslových špiček Německa. Ing. Mader např. ve své rukopisné práci uvádí, že v roce 1941, těsně před vypuknutím války Ruska s Německem, kdy pobývala po ukončení polního tažení v Řecku a Jugoslávii jednotka SS Leibstandarte Adolf Hitler na odpočinku v kraji mezi Brnem a Kroměříží, dlel její velitel Sepp Dietrich i se svým štábem právě na zámku v Račicích, což dosvědčují i někteří račičtí občané.
Na pobyt hlavního velení na zámku v Račicích v oněch pohnutých zářijových a říjnových dnech ruku třicátého osmého vzpomíná i pan Josef Horníček z Račic, který býval jako chlapec častým hostem na zámku, kam chodíval za svým kamarádem, klíčníkovým synem Johanem Steinbauerem. V roce 2000 o tom napsal následující vzpomínku:
„Tehdy mi bylo 18, dnes je mi 81 let a ledacos už z paměti zmizelo. Ale co si ještě pamatuji, rád povím. V roce 1938 se stal náš zámek sídlem hlavního štábu československé armády. Mohly to být tehdy jeho poslední dny, protože kdesi u Vídně prý byla umístěna letka německých letadel, která měla v případě vyhlášení války srovnat zámek i s městysem se zemí. Do Račic tehdy přijelo velké množství vojáků, jak motorizovaných, tak jízdy. Ubytováno bylo, kde se dalo. Lidé přijímali vojáky velmi vřele a všude jim vycházeli vstříc. Z věží zámku byly vystrčeny kulomety a do jeho okolí byl omezen přístup. Všude byly telefonní dráty a kabely, plno automobilů a koní. Kanceláře byly v druhém poschodí zámku a v předhradí. Ze zámku byla probourána přes hradbu podzemní chodba a k ní byla postavena stráž. Dnes je prostor před zámkem propadlý a chodby je vidět. Přístup je ovšem zazděn. Vojenská pošta byla umístěna ve škole a v hotelu Střelec, což je dnešní hotel Rakovec. Ve vesnici bylo samozřejmě živo a rušno. Dozvěděl jsem se, že hlavní spojení vedlo na zámek z mlýna Chobot u Nemojan, kde byla umístěna plastická mapa celé republiky. Vyšší důstojníci jezdili spát snad na zámek do nedalekých Habrovan. První poschodí zámku bylo až na některé pokoje nevyužito, protože ty byly chráněny pro jejich výzdobu stěn památkovým úřadem. Jídelna byla v přízemí. Nádobí se používalo stejné, jako u původních majitelů. Z rohové místnosti po odklopení podlahy vedlo točité schodiště do podzemní chodby, která vede pod celým traktem zámku až do kulaté zvonice, odkud se dále rozvětvuje do terénu. Dnes je už všechno propadlé. V době, kdy byl zámek obsazen armádou, byl východ z chodby probourán do parku, aby bylo možno v případě nutnosti zámek rychle opustit. Byla to pohnutá doba. Vzpomínám na loučení s místními občany a jejich rodinami při rukování na nádraží v Lulči. A také jak po podepsání mnichovského diktátu vojáci strhávali na náměstí v Račicích před budovou radnice s prsou vyznamenání a se slzami v očích je házeli na zem. Dnes je jiná doba. My starší jen vzpomínáme. Škoda, že to tehdy tak nešťastně dopadlo. Já jsem rodák z Příbrami. Do Račic jsme se přistěhovali s maminkou k babičce po smrti mého otce. To mi bylo šest roků. Prožil jsem zde krásné mládí s kamarády i se zámeckými kluky, když přijeli na prázdniny. A zůstal jsem tu doposud a snad mne tu zastihne i ta zubatá. Ta jediná je ke všem spravedlivá.“ 8)
Tolik jedna z dramatických epizod podzimu 1938 na zámku v Račicích. Složitý vnitropolitický vývoj vyvrcholil 15. března 1939 obsazením zbytku Československé republiky německými vojáky. Nové státní území dostalo název Protektorát Čechy a Morava a jeho protektorem se stal svobodný pán von Neurath. Dosavadní president Emil Hácha byl potvrzen ve funkci státního prezidenta. Armáda byla rozpuštěna a další vývoj národa se začal plně nést v duchu nových idejí, které byly spolu s rozpoutáním nového světového válečného konfliktu již jen smutným vyvrcholením předcházejícího politického vývoje.
Poznámky:
1) Pavel Šrámek, Ve stínu Mnichova, Praha 2008, str. 87
2) Vzpomínky Josefa Horníčka, archiv autorky
3) Vzpomínky plukovníka Josefa Fetky, archiv Pavla Šrámka
4) Vzpomínka Radomíra Luži, archiv Pavla Šrámka
5) Robert Kvaček, Poslední den, Praha 1968.
6) Vzpomínky J. Horníčka a kastelána J. Steinbauera, archiv autorky
7) První díl Pamětní knihy městyse Račice, léta 1924 – 1970
8) Vzpomínka Josefa Horníčka, archiv autorky
Redakce: PhDr. D. Stryjová Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 317. brožurku určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Vyškov, Praha, únor 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz