Listy 93

Volné a krácené překlady z německého, rakouského a švýcarského tisku

hf: Rakouský prezident a Benešovy dekrety

Rakouského prezidenta udivilo, že jeho odsouzení Benešových dekretů v Praze vzbudilo velké pobouření, ale rakousko-české vztahy to vydrží, tvrdí Heinz Fischer. Rozčílení nad kritikou bezprávných dekretů je nesmyslné. Češi si to musí nechat líbit a vztahy to vydrží. V Německu si přejí vyhnaní Němci, aby se vedení státu – prezident, kancléřka a též ministr zahraničních věcí, vyjádřilo stejně jako Heinz Fischer, aby Benešovy dekrety označily za zaniklé. SZ 2.4.2010, str. 1

Hf: Steinbachová chce navštívit své rodiště Rumii

Předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV) Erika Steinbachová chce navštívit své rodiště Rumii v bývalém západním Prusku. Od doby útěku v lednu 1945 tam nikdy nebyla. Zatímco ve Varšavě je Steinbachová nevítanou osobou, jelikož je proti uznání hranice Odra – Nisa a chce předělat dějiny, z „přesídlených“ Němců udělat oběti, prý v Rumii může počítat s přijetím starostkou Alžbětou Rogalag-Konczakovou.

Rodiče Steinbachové – otec byl příslušníkem německé vojenské moci, matka byla služebně přeložena do západního Pruska, v Rumii se seznámili. V Gdyni unikla s matkou a sestrou nebezpečí smrti, když nebyly přijaty na loď „Wilhelm Gustloff“, která byla potopena 3O.1. 1945. SZ, 2.4.2010, str.2

„Ztratili Poláci rozum“ aneb výměna názorů mezi Vídní a Varšavou

Z Vídně odešel příteli do Varšavy tento text: Milý Martine, rád bych Tobě a Tvé rodině sdělil, že jsem otřesen dramatem u Smolenska. Ale musím přiznat, že na politiku prezidenta Kaczyňského jsem se díval kriticky, ale to není důležité z hlediska celé tragédie. S pozdravem H.

Odpověď byla delší: Děkuji za Tvoji soustrast! Je to skutečně zlá doba pro celou naši zemi. Kolik dobrých, zkušených lidí, důstojníků, kněží, politiků zahynulo při tomto zřícení letadla. Také Anna Walentowiczová, velká bojovnice Solidarnosti, která mnohými byla označována za „Walesu v sukních“, v tomto prokletém letadle přišla o život. Pro mne kromě šoku a smutku je dost místa pro kritické myšlenky. Například k tomu, co většina médií a téměř všichni moji krajané z tohoto neštěstí dělají. Jakoby by dělali soutěž o tom, kdo byl nejlepším přítelem Kaczyňského a kdo jej nejvíce miloval. Celé Polsko najednou miluje Kazcyňského, byl ubohý prezident a jeho dramatická smrt na tom nic nemění, i když to média vidí jinak. A to je k vzteku. Snad byl dobrým člověkem, ale jako prezident ubohý! Děkuji Ti za Tvé řádky, dokázaly mi, že jsem neztratil rozum, když myslím stejně kriticky. Na neštěstí 99% Poláků ztratilo rozum a shledávají, že vše, co udělal Kaczyňski, bylo báječné. Tisk a televize se předbíhají v přetvářce, slyšíme to i od lidí, kteří ještě před 2 týdny o prezidentovi se vyjadřovali extrémně negativně. Je mi líto, že Ti píši tento kritický pohled na věc, ale jsem přesvědčen, kdybych to učinil zde v Polsku, byl bych příštího dne nenáviděným člověkem. Opakuji: Zřícení letadla je obrovská tragédie, ale z Kazcyňského dodatečně nedělá dobrého prezidenta. Zdraví Tě Martin.

Der Standard, 10.4.2010, str. 35

A. Wolfl: Kaczyňského pohřeb v Polsku: pravá mračna, pravé výmluvy

Prezident má jmenovat vládu, udělovat řády a pěstovat vztahy k jiným státům. K tomu patří také kondolovat, když šéf státu zemře. Jako v Polsku. Rakouský prezident Heinz Fischer mohl si v sobotu jet z Vídně nočním rychlíkem a byl by do Krakova včas dorazil na pohřeb Lecha Kaczyňského. A bez přestupování. Ani sopečný popel v oblacích nemohl ho od toho odvrátit. Těch směšných 447 km mohl také urazit v autě. Ale mračna asi Fischerovi přišla vhod. Der Standard, 19.4.2010, str. 22

Mw: Urzidil jako spisovatel

Na téma „Mezinárodní spisovatel z Čech“ je zaměřena divadelní hra „Já budu trochu tvrdohlavý“, která se hrála 4. května 2010 v Ústí nad Labem. Představení se koná v rámci mezinárodní konference, jež proběhne ve dnech 5.5. až 9.5. 2010 na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně ve spolupráci s Collegium Bohemikum v Ústí nad Labem.

Johanes Urzidil se narodil v r. 1896 v Praze, byl činný jako novinář. Za svého života získal několik cen, např. v r. 1957 Cenu Charlese Veillona, v r. 1964 Velkou rakouskou státní cenu . Zemřel v r. 1970 v Římě. LZ, 20.4.2010, str. 5

Iz: Neznámí Češi a Moravané

V Horní Plané se 2. dubna 2010 v rámci jedné vernisáže konala dvojjazyčná výstava „V Čechách a na Moravě narozen – u nás neznám?“ Bylo představeno například 12 z Čech a Moravy pocházejících německých osobností, které Evropa a částečně i svět zná, ale o jejich původu z českých zemí někdy nemají ani ponětí. Jde např. o Adalberta Stiftera, Johanna Gregora Mendla a Berty von Suttnerové-Kinské, Sigmunda Freuda až po Oskara Schindlera a Ottfrieda Preusslera.

Na závěr výstavy má být seminář pro gymnazisty a vysokoškoláky. Tento se koná ve spolupráci Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a Pražským literárním domem německy mluvících autorů. LZ, 20.4.2010, str. 5

Thomas Ollermann: Seligerova obec vzpomíná na Josefa Seligera

Po dva dny, 10. a 11. dubna 2010, vzpomínala Seligerova obec v Teplicích na založení Německé sociální demokracie v ČSR před 90 lety a na jejího prvního předsedu, Josefa Seligera, zemřelého v r. 1920. Na slavnosti za německé velvyslanectví v Praze promluvil Stephan Schild, sociální referent velvyslanectví. Podle historika Martina Bachsteina němečtí občané v ČSR nebyli rovnoprávní.

Ve vedlejší budově teplického zámku byla otevřena putovní výstava Seligerovy obce „Sudetoněmecký demokrat“. Další den přijel do Teplic i německý velvyslanec v Praze Johanes Heindl. O odporu sudetoněmeckých antifašistů promluvil v závěrečném projevu Tomáš Okurka z Muzea v Ústí nad Labem. LZ, 20.4.2010, str. 2

Marcin Bobrowski: Parlamentní skupina s novým předsedou

Heinz-Peter Haustein je novým předsedou německo-české parlamentní skupiny v Německém spolkovém sněmu. Nastoupil na místo po předchůdkyni Petře Ernstbergové (SPD). Dalšími členy této skupiny jsou Albert Ruprecht (CDU), Richard Pitterle (Levicoví) a Elizabeth Scharfenbergerová (90-Zelení). Haustein je statostou v saské obci Deutchneudorf. Od r. 2006 je členem správní rady Německo-českého fondu budoucnosti. LZ, 20.4.2010, str. 1

Hennig Klüver: Italský film o masakru v Marzbotto

V italské hornaté oblasti Monte Sole se v noci na 29.9.1944 dopustili Němci nejhrůznějšího válečného zločinu na italském území. Přes 770 lidí, především žen, dětí a starců, bylo příslušníky esesácké divize „Reichsführer SS“ a příslušníky německé branné moci brutálně zavražděno, domy a kostely zničeny.

O těchto hrůzách natočil Giorgio Diretti film, v němž líčí, jak válka pronikne do všedního dne lidí, zmocní se dříve klidných domovů. Film zachycuje děj z hlediska osmiletého děvčátka, sestry novorozeně, které se 29.4.1944 narodilo. „Proč nemohli zůstat Němci doma a hrát si se svými dětmi,“ ptá se Martina. Film byl vyznamenán na loňském filmovém festivalu v Římě; koncem ledna přišel do kin a stal se oblíbeným. Pojednává o jedné kapitole německo-italských dějin, jejíž rány se zacelily, ale nebyly zapomenuty.

Německý prezident Johanes Rau v r. 2002 vzpomněl v Marzbottu obětí a utrpení přeživších. V Itálii to bylo chápáno jako velké gesto usmíření a míru. Avšak dosud žádná německá půjčovna filmů se o film nezajímala. Režisér nyní doufá, že jeho film bude mít dobrý start na mnichovském filmovém festivalu. SüZ, 20.4.2010, str. 1 a 5

Benešovy dekrety opětně potvrzeny

Utrpením prošlí Starorakušané ze Sudet, kteří po svém vyhnání měli to štěstí, že opět našli novou vlast, zaznamenali, před několika týdny s hrdostí a povděkem slova prezidenta Heinze Fischera, který označil Benešovy dekrety za „tvrdé bezpráví“, jež jinými evropskými státy nebylo legalizováno.

Odpověď premiérů vyhánějících států, České republiky a Slovenska, na sebe nedala dlouho čekat. Při jejich setkání, ke kterému došlo 30.3.2010 ve vile bývalého čs. prezidenta Edvarda Beneše v jihočeském Sezimově Ústí, opětovně prohlásili Jan Fischer a Robert Fico, že Benešovy dekrety jsou neoddělitelnou součástí právní soustavy obou států a nelze o nich diskutovat.

Tím potvrdili opětovně neuvěřitelné, že dva demokratické státy, které oba patří k evropskému „společenství hodnot“ bez ostychu trvají na zákonech odporujících mezinárodnímu právu, na jejichž základě byla provedeny genocida na milionech lidí, ukradeno veškeré jejich jmění a zavražděny tisíce bezbranných civilistů. EU a její zakladatelské státy na celém světě vystupují proti porušování lidských práv v poválečné době nikoliv však v ČSR. Tím zpochybňují hodnověrnost svých etických měřítek.

Dr. Gerd Kleinig byl s matkou, malou sestrou a prarodiči během „divokého odsunu“ nemilosrdně vyhnán z Krkonoš. Sudetendeutscher Pressedienst, dále jen SdP, 7.4.10

Poznámka red. Článek je plný lží. Nelze je všechny vypočítat. Pojem Starorakušané, jenž je pojmem vymezeným mezinárodními ujednáními Československa s Rakouskem, určuje, že Starorakušanem je ten, kdo měl rakouské státní občanství již před 27. dubnem 1945. Odsunutí tedy nejsou Starorakušany, ale tzv. Novorakušané. Dekrety prezidenta republiky byly schváleny příslušnými čs. ústavními orgány. Nepotřebují dodatečné schválení Rakouska ani Německa, tak jako tyto státy nepotřebují dodatečné schvalování jejich zákonodárných aktů Českou a Slovenskou republikou.

Sociálně demokratická sudetská pamětnice

Na společné akci pamětníků, pořádaném Svazem socialistických bojovníků za svobodu Seligerovy obce a Socialistické mládeže, promluvila pamětnice Henriette Taussig, narozená 1923. Žila se svými rodiči nedaleko Karlových Varů až do prosince 1946, kdy přesídlila do Göttingenu.

Její nevlastní otec byl členem Rudé obrany (Rote Wehr). Ve Španělsku bojoval proti Frankovi. Mnozí socialisté a antifašisté v sudetoněmeckých oblastech Československa byli pronásledováni (pozn. red. od r. 1938 do r. 1945 nacistickým režimem a svými soukmenovci) zavíráni do koncentračních táborů a zabíjeni. Přesto museli svou vlast opustit. Novou vlast našli i v Rakousku. SdP, 7.4.2010

Pozn. red. Značná část německých antinacistů vycestoval z Československa dobrovolně. Němečtí komunisté většinou odjeli do východního Německa a sociální demokraté do západního Německa, aby zde posílili nově vytvářené státní struktury.

Rezoluce SL z 10.4.2010

Delegáti sudetoněmeckého landsdmanšaftu v Rakousku (SLÖ), v zastoupení sudetoněmeckých vyhnanců z vlasti, z Čech, Moravy a rakouského Slezska, usnesli se na celostátním shromáždění na této rezoluci:

K současné situaci v České republice:

Až dosud téměř denně ze strany politiky a médií jsou následky v r. 1918 zavedeného „odgermanizování“ tematizovány. S takovým nepřátelským diskriminujícím tematizováním jsou spjaty ještě dnes neuvěřitelné mohutné emoce proti bývalým německým spoluobčanům. Dokonce rakouský prezident je ze strany českých politiků vystaven přívalu nepřátelství, když mezinárodně zavrhnuté „Benešovy dekrety“, které postihly sudetské Němce, označil za „těžké bezpráví“.

Apelujeme jako oběť genocidy na rakouskou spolkovou vládu naléhavou prosbou obětované sudetoněmecké skupiny, aby je v tuzemsku a též v zahraničí důrazněji zastupovala. Apelujeme na českou vládu, aby bývalé občany Čech, Moravy a Slezska akceptovala a přizvala jako partnera v rozhodování o uvolnění, apelujeme na bývalé spoluobčany v naší původní domovině, aby se důvěrně seznámili s událostmi. Apelujeme na vědce ČR a Rakouska, aby se v budoucnu bez spekulačních pokusů o vyrovnání – věnovali zpracováním všech aspektů od r. 1918 až ke genocidě a také k jejímu vzniku a následkům. K tomuto apelu cítíme se být povinováni, jelikož z dnešních jednoznačných signálů musíme konstatovat, že všechny v posledních 20 letech podniknuté námahy a akce zaměřené na odbourání resentimentů nepřinesly žádný znatelný výsledek.

Jelikož nás četné tragické příklady z historie poučují, že by nebylo přínosné zanechat vzdouvající se konflikty následným generacím, vyzýváme všechny příslušné autority České republiky a Rakouska, aby neprodleně hledaly prostředky a způsoby jak vyřešit konflikty s oběťmi. Vídeň,12.4.2010, SdP 12.4.2010

Pozn. red. Rakouský landsmanšaft se vyznačuje silným a soustavným protičeským štvaním, lživými kampaněmi a vměšováním do našich vnitřních záležitostí. V těchto souvislostech jejich výzva působí zcela nedůvěryhodně a připomíná jen prázdné gesto.

Zeihsel: „Sudetští Němci protestují proti Benešovu pomníku v Brně“

To je odpověď Brna na brněnský pochod smrti?

K postavení druhého Benešova pomníku (kopie) došlo 10. dubna 2010 v Brně. Již od roku 2005 stojí tento pomník prezidenta ČSR před českým ministerstvem zahraničních věcí, tak připomíná hlavního viníka za genocidu na sudetských Němcích 1945/46.

Místo odstranění černých skvrn české historie – které 30.5. dosáhly svého vrcholu brněnským pochodem smrti, - a pokusem o nápravu, nechal se brněnský primátor Roman Onderka získat pro tento ceremoniál před právnickou fakultou. „Špinavý tucet“, z celkového počtu 143 prezidentských dekretů, tvoří podklad pro vyhánění a okrádání sudetských Němců, což je právníky z oblasti mezinárodních vztahů, jako např. prof. Felixem Ermacorou, označováno za genocidu – má nyní „připomínku“.

Zeihsel k Čs. obci legionářské, která je iniciátorem zbožňování Beneše: „Tito hrobaři monarchie – dezertovali za první světové války do Ruska, táhli pleníce podél sibiřské železniční trati až do Vladivostoku, kde nakradené lodí přivezli do Evropy. Spojili se s komunisty – což udělal Beneš se Stalinem, aby provedli vyhánění. Lid si to odnesl komunistickou nadvládou od r. 1948!“

Ze zprávy pamětníka k masakru v Brně: „Konec války. Lidé vylézají ze sklepení, chtějí jít opět od práce. Zdejší Češi říkají svým německým známým: ´Bude zase dobře, konečně jsou nacisté pryč, nyní bude vše jako dříve´. Mnozí Němci tomu uvěřili. Ale denně je to horší. Němci jsou propuštěni, smí pracovat jen manuálně. Musí bez výjimky nosit bílé pásky na rukávě s označením N (N = Němec). Prezident Beneš navštívil Brno. V jedněch bývalých studentských kolejí, které za nacistů sloužili jako vězení, mluví Beneš k dělníkům a studentům. Volá po pomstě, vyvolává v posluchačích nenávist. Následně jsou hromadně vyháněni brněnští Němci – především ženy, děti a staří lidé – vše začalo v noci na 31. května 1945.

„Pozdě večer bylo vydáno heslo: ´Všichni Němci ven!“ Oddíly ozbrojených dělníků a partyzánů spěchají od domu k domu, pažby pušek duní na dveře… „Sbalte to nejdůležitější, musíte pryč! Za dvě hodiny musíte být na tom a tom náměstí“. 15 kg zavazadel, nic více! Za ranního rozbřesku se vytvořil zástup 35 000 lidí, který se dal na pochod směrem na jih. Každých pár metrů jedna hlídka, pušky pohotově, údery pažbami mají povzbudit unavené. Za nečasu pochodující dojdou do Pohořelic, v mokrých šatech a hladoví. Závadná voda vede k zažívacím potížím. Stovky lidí umírají, rovněž po špatném zacházení. Příštího večera dosáhli rakouské hranice. Sedláci pomáhají, ale tisíce lidí to je příliš mnoho. Opět umírají stovky, dávají je do společných hrobů podél brněnské silnice až do Vídně“. SdP, 12.4.2010

Redakce a volný překlad: Ing. Jaroslav Liška

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 a Českým národním sdružením, Praha, květen 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz