Křesťanský sociál

březen, duben 2016

Arcibiskup z Aleppa: pomozte nám zůstat v Sýrii

Západem podporovaná emigrace Syřanů je v podstatě deportací. Zbavuje Sýrii vitálních sil, které jsou nezbytné k rekonstrukci země po válce.

Nepomáhá však ani těm, kdo odjíždějí. Lepší život, který hledají, mohou nalézt jedině v Sýrii – domnívá se melchitský metropolita Aleppa, arcibiskup Jean-Clément Jeanbart .

V těchto dnech pobývá v Paříži na pozvání nadace Kirche in Not, aby podal svědectví o tom, co se v Sýrii děje, a ostrými slovy kritizuje západní země.

Netají se tím, že je stále přesvědčenější o tom, že jeho vlast padla za oběť mezinárodnímu spiknutí.

Za realistické řešení konfliktu považuje jedině ruský scénář, to znamená podporu prezidenta Bachara al-Assada v boji proti všem povstalců, včetně těch, o nichž se chybně mluví jako o umírněných.

Arcibiskup Jeanbart zdůrazňuje, že prezident má silnou podporu národa a jeho odstoupení by vedlo k občanské válce a rozdělení Sýrie mezi sousední země.

Z rozhovoru pro Vatikánský rozhlas, který poskytl melchitský arcibiskup z Aleppa.

Starý svetový poriadok končí a nahradí ho nový

Joschka Fischer

Prichádza doba, kedy “starý” liberálny poriadok Západu pomaly končí a do popredia sa derú iné sily, ktoré v budúcnosti prevezmú svetovú hegemóniu

Bývalý nemecký vicekancelár Joschka Fischer vyjadril obavy zo súčasnej svetovej situácie. Do tradičného poriadku sveta sa podľa neho dostáva nekontrolovateľný chaos, ktorý časom narastá. Globálna politika a ekonomika by nemala byť “pustená z ruky”, bez toho aby čo i len v náznakoch nebol známy a jasný nový poriadok nahrádzajúci a striedajúci terajšie pomery, ktoré vzišli zo situácie po dvoch svetových vojnách, po studenej vojne a dekolonizácii.

Ako Fischer ďalej vysvetľuje, “starý” liberálny poriadok Západu bol založený od roku 1945 na globálnej hegemónii USA ako jedinej skutočnej svetovej veľmoci, ktorá mala dominanciu nielen “v tvrdých faktoroch” (ekonomika, financie a vojenstvo), ale aj v takmer všetky oblastiach “mäkkých faktorov” (kultúra, jazyk, masmédiá, technika, móda). Svet, ako ho poznáme dnes, založený na globálnom Pax Americana, je ale v súčasnej dobe jasne na ústupe. Do popredia sa dostávajú iné sily, ktoré sa už aj v súčasnosti začínajú prejavovať a z nich niektoré alebo len jedna vyjdú z toho celého chaosu ako víťaz.

Zatiaľ sa neukazuje žiaden “nástupca”. Na otázku, či by Čína nebola novým hegemónom, si Fischer myslí, že táto krajina sa skôr zaoberá sama sebou a úzkymi regionálnymi ambíciami na východe, v Juhočínskom mori a tiež budúcnosťou Kórejského polostrova. Okrem toho nemá kontrolu nad takmer všetkými “mäkkými faktormi” nevyhnutnými pre globálnu moc.

Náklady na udržanie terajšieho globálneho poriadku sú už neúnosné a takmer všetko nasvedčuje tomu, že v 21. storočí sa nastolí nový svetový poriadok. Joschka Fischer podáva tri body (akési scenáre), ktoré by k jeho vytváraniu viedli: 1. Angela Merkelová nezvládne svoju utečeneckú politiku, 2. odchod Británie z EÚ a 3. Marine Le Penová vyhrá francúzske prezidentské voľby.

http://www.hlavnespravy.sk, 2. februára 2016 (HSP/suddeutsche )

Procento nejbohatších vlastní více než zbytek lidstva

Nůžky mezi chudými a bohatými se v roce 2015 výrazně otevřely. Procento nejbohatších lidí světa vlastní od loňského roku víc než zbylých 99 procent obyvatel planety. Upozorňuje na to renomovaná mezinárodní charitativní organizace Oxfam International.

Rozdíl mezi nejbohatšími a zbytkem obyvatel se podle organizace Oxfam v posledních 12 měsících výrazně prohloubil. Podle hlavního ekonoma společnosti Roklen Lukáše Kovandy je to způsobeno politikou centrálních bank.

„Centrální banky v rámci svých opatření stimulujících ekonomiku pumpují do ekonomického systému nové peníze. A tyto prostředky nafukují cenu akcií, ale i například nemovitostí. A právě v akciích nebo v nemovitostech mají uložen majetek nejbohatší vrstvy obyvatelstva, takže tyto vrstvy dále bohatnou,“ vysvětluje.

Podle autorů zprávy, nevládní organizace Oxfam, se bohatství chudší poloviny lidstva propadlo mezi lety 2010 až 2015 o 41 procent. Celkové jmění 62 nejbohatších osob světa se ve stejném období zvýšilo o 500 miliard amerických dolarů na celkem zhruba 1 bilion a 800 miliard dolarů.

Zprávu vydává nevládní organizace dva dny před začátkem Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu, kterému bude toto téma dominovat.

Podle organizace Oxfam by situaci výrazně zlepšilo zrušení daňových rájů. Jak vysvětluje Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny, nejbohatší lidé a nejmajetnější firmy se totiž často díky daňovým rájům vyhnou odvodům států.

Žebříček nejbohatších lidí světa každoročně zveřejňuje americký ekonomický magazín Forbes. V čele se i loni držel zakladatel a majitel společnosti Microsoft Bill Gates. Jeho jmění se odhaduje na téměř 80 miliard amerických dolarů. Na druhém místě je Carlos Slim Helú, 66letý mexický majitel telekomunikační společnosti America Móvil. Hodnota jeho majetku se odhaduje na 77 miliard amerických dolarů. A na třetím místě je se 72 miliardami dolarů Warren Buffet, majitel investiční společnosti Berkshire Hateway.

Zdroj: Sondy, outsidermedia.cz

Proč a kým jsou po celém světě pronásledováni křesťané

Křesťané jsou náboženskou skupinou, která je na celém světě pronásledována nejbrutálněji. Více než 100 milionů křesťanů je diskriminováno, je jim znemožněno praktikovat svou víru, jsou vyháněni nebo zavražděni. Nejnebezpečnější ideologií pro křesťany je islamismus. A bylo to tak vždy, jak odhaluje nová kniha.

Devět z deseti zemí, kde je nejbrutálnější pronásledování křesťanů, má islamistickou vládu. Samotné pronásledování do značné míry neprovádí státní orgány samy, ale radikální islamistické milice nebo salafistické teroristické síly jako je islámský stát (IS) v Sýrii, Iráku a stále více v Libyi, Boko Haram v Nigérii a al Shabaab v Somálsku.

Vyplývá to ze Světového indexu pronásledování z roku 2016, křesťansko-evangelicky orientované humanitární organizace Open Doors (Otevřené dveře; https://www.opendoors.de/). Po celém světě je nyní nábožensky pronásledováno více než 100 milionů křesťanů. Křesťané jsou nejvíce pronásledovanou náboženskou skupinou na světě. Světový index pronásledování obsahuje seznam padesáti zemí, kde jsou křesťané nejbrutálněji pronásledováni.

Počet zavražděných křesťanů, se kvůli své víře v uplynulém roce zvýšil z 4 344 na 7 100 a útoky na kostely se víc než zdvojnásobily, z 1 062 na 2 406. Z analýzy Open Doors vyplynulo, že ,,pronásledování křesťanů na všech kontinentech zesílilo.“

Nábožensko-etnické čistky na Blízkém východě

Na prvním místě je Severní Korea. Na druhém až desátém místě v hororovém seznamu zemí, které nejvíc křesťany pronásledují, jsou většinou islámské země: Irák, Eritrea, Afghánistán, Sýrie, Pákistán, Somálsko, Súdán, Írán a Libye. ,,Následkem exodu křesťanů z Blízkého východu a jejich pronásledování ve stylu etnických čistek, které zasáhlo i Afriku, musí politici a církve zvýšit své úsilí o ochranu a podporu pronásledovaných křesťanů,“ apeluje šéf Open Doors Německo, Markus Rode. Například v Eritreji prezident Afewerki drží více než 1000 křesťanů uvězněných v kovových přepravních kontejnerech nebo klecích, kde ,,nepředstavitelně trpí“ tvrdí Open Doors.

Pákistán je druhá největší muslimská země na světě. Společně s Nigérii má nejvyšší počet bodů v kategorii ,,násilí proti křesťanům“ ze všech zemí, které jsou na Světovém indexu pronásledování.

Extrémní tlak na zhruba 3.800.000 křesťanů v Pákistánu nevychází tolik od státu, jako od islamistických skupin a imámů, kteří v krátkém okamžiku podnítí tisícové davy muslimů proti křesťanům.

Zlynčování a vražda mladého křesťanského pár v listopadu 2014. Stejně tak bombové útoky na dva kostely 15. března 2015 v Lahore kde bylo 25 mrtvých, jsou jen špičkou ledovce. Denně jsou mladé křesťanské ženy a dívky v Pákistánu uneseny, znásilněny, zotročeny a za účelem nuceného manželství s muslimem, musí konvertovat k islámu. K tomu ještě přichází kontroverzní zákon o rouhání, který je často svévolně používán proti křesťanům.

Na indexu o pronásledování jsou dvě nové země, Niger a Bahrajn. Niger (na 49. místě), stejně jako ostatní země v Africe, spadají pod vliv islamistické Boko Haram, která své útoky rozšířila daleko za hranice Nigérie. Přibližně dvě procenta křesťanů pociťují stále větší hrozbu. V Bahrajnu, který ovládá sunnitská menšina, má myšlenka na vytvoření chalífátu ve stylu IS stále víc příznivců. Křesťané se tak dostávají pod stále větší tlak.

Islám vždy pronásledoval křesťany

Že je pronásledování křesťanů islámem fenomén naší doby, to popírá v Egyptě narozená a ve Švýcarsku žijící židovská autorka Bat Ye’or (dcera Nilu). Ve své nové knize ,,Úpadek orientálního křesťanství pod islámem“ autorka po pečlivém prozkoumání rozsáhlého dokumentačního materiálu předkládá, že islámské náboženství mělo již od svého zakladatele Mohammeda za cíl, podrobit zákonům Alláha všechny národy světa.

Islám tento globální cíl nazval ,,Svatá válka“ nebo džihád. Bat Ye’or tvrdí, že ,,Svatá válka je povinná pro všechny muslimy. Věřící podle svých možností na ni musí přispívat svojí osobou, svým majetkem nebo svými spisy“. Ale ta nejdůležitější věc:

,,Protože džihád je permanentní válka, vylučuje pojem míru. Umožňuje ale dočasné příměří, které je závislé na politické situaci.“

Na téměř 500 stranách zkoumá Bat Ye’or, co se stalo s násilně islamizovanými zeměmi na Blízkém východě a s jižní Evropou pod muslimskou nadvládou. Autorka zkoumá období od 7. do 20. století. Mezi 8. a 11. stoletím, kdy islám z Arabského poloostrova rozšířil do všech směrů, popisuje autorka jako ,,epochu uprchlíků a vyhnanců, o které hovoří křesťanské a židovské zdroje.“ Rabování, masakry a zotročení byly v dobytých oblastech na denním pořádku. V následujících stoletích lidé, kteří na okupovaných územích nekonvertovali k islámu, byli občané s nižšími právy s povinností odvádět vysoké poplatky.

Je to zásluha Bat Ye’or, že bez polemiky ukazuje, co se s lidmi v bývalých křesťanských zemích stalo poté, co je pohltil islám. Současně dává podnět k zamyšlení, co by se s námi stalo v současné době, kdyby se z islámu stalo dominantní náboženství.

 Peter Orzechowski

nwoo.org, http://info.kopp-verlag.de/hintergruende/enthuellungen/peter-orzechowski /warum-und-von-wem-christen-auf-der-ganzen-welt-verfolgt-werden.html

Hodil František východní katolíky přes palubu?

Vladimír Okrouhlický

Dvanáctého února se na "neutrální půdě", mezinárodním letišti v kubánské Havaně, sešli papež František s moskevským patriarchou Kirillem, nejvyšším představitelem Ruské pravoslavné církve. Setkání to bylo bezesporu historické - od Velkého schizmatu v roce 1054 se držitelé těchto postů nikdy nepotkali. Na smysl celého setkání lze nazírat z více úhlů pohledu, u mnohých vyvolalo pocit nadějeplného uspokojení (pro-life organizace), u jiných zneklidnění (tradiční katolíci, ale i konzervativní pravoslavní), u všech především řadu otázek.

Mnozí katoličtí komentátoři (stále a znovu) hovoří o devótnosti a vnitřní desintegritě Františka, jehož působení na papežském stolci lze v zájmu ekumeny nazvat "antimisionářským". Pro styl jeho vyjadřování se v anglofonním světě ujalo označení "A.B.T.D." (Anything But True Doctrine - Vše kromě pravé doktríny). Svatý papež Pius X. (rovněž mnozí před ním a opatrněji i někteří po něm) přitom prohlásil, že je nemyslitelné sjednocení Západu s pravoslavím, dokud východní schizmatické skupiny nepřijmou úplnost katolické víry, neodvolají heretickou nauku, neodvrhnou své věroučné chyby a omyly a nepřijmou autoritu papeže.

Společná deklarace

Společná deklarace Františka a Kirilla vzešlá ze setkání na Kubě obsahuje paradoxně více katolických bodů než jakékoli Františkovo prohlášení, rozhovor či dokument. Již v úvodu se odvolává na Svatou Trojici, Pannu Marii či posvátnost eucharistie. Dále se zabývá perzekucí křesťanů v Asii a Africe, konzumní západní společností, problematikou náboženské svobody, ale také neustávajícím násilím na Ukrajině a dalšími bolestmi tohoto světa.

Setkání papeže a moskevského patriarchy bylo jistě principiálně dobrou věcí.

Zásadními body jsou pak problematika potratů, pokusů na nenarozených dětech, eutanazie a homosexuální "sňatky". U liberálního papeže Františka, jehož cílem je, jak se zdá, dovršení rozkladu a diskreditace katolické církve, je tento moment skutečně pozoruhodný a nelze jej přisoudit ničemu jinému než zásadnímu vlivu patriarchy Kirilla na podobu deklarace. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že se deklarace zabývá rovněž nebezpečím zneužití moderních technologií, což je typicky Kirillovo téma (nedávno o tom hovořil i před Státní dumou).

Pro katolickou Evropu je prohlášení cenné v tom, že připomíná (liberálové hlasitě skřípou zuby), že se v křesťanském světě ještě o tyto zásadní otázky bojuje.

Kirill posiluje, František leští kliky

Pro moskevského patriarchu je setkání zásahem do černého. Přestože je nadále (i když jen víceméně symbolickou) hlavou pravoslavných křesťanů patriarcha Konstantinopole Bartoloměj I., faktickým lídrem je právě patriarcha Kirill. Právě tuto jeho pozici upevňují významné milníky (a pozornost, kterou jim věnují média a politici), jakým je letošní setkání na Kubě. Kirill si tímto krokem navíc posílil svoje postavení před blížícím se 8. všepravoslavným koncilem, který bude zahájen 19. června 2016.

Setkání bylo pozoruhodné i z geopolitického hlediska. Není nejmenších pochyb o tom, že je František ve vleku globalistů. Pro ty, kteří stojí v pozadí současného neblahého vývoje západního světa je užitečnou figurou pomáhající likvidovat zbytky potenciální opozice vůči zkáze liberalismu. Přesto je u Františka patrný ještě jeden aspekt - chce být zadobře s každým (kromě pravověrných katolíků, které opravdu autenticky nesnáší), přesněji řečeno každým mocným - ať již se jedná o silné státy, média či významná lobystická a zájmová uskupení.

Tak jako si František nechce popudit svobodné zednáře či liberály a poklonkuje muslimům, nechce si nahněvat ani Rusko. Státotvornost a opětovné prorůstání křesťanského pravoslaví do ruské společnosti i politiky vyvolává mnohé naděje i u zoufalých křesťanů na Západě. S Ruskem, které vstalo v nedávné době z popela, je zkrátka třeba počítat. Proto třeba František, ve své strategiii "pro každého něco", v této otázce výjimečně nejede podle not Washingtonu, což dokazuje fakt, že neodsoudil "anexi" Krymu.

Jeden "vedlejší" aspekt

Setkání v Havaně a jeho současný církevní i politický kontext by bylo možné analyzovat z mnoha dalších úhlů pohledu. Je tu ale také jeden, na který se zapomíná. Situaci řeckokatolické církve, která se za obrovských obětí v minulosti odtrhla od pravoslaví a podřídila autoritě Říma. V době, kdy skutečných světců a mučedníku pro víru již na západě ubývalo, sváděli řeckokatoličtí duchovní i prostí věřící hrdinský boj za pravou víru a dost možná, že i nám tím zasloužili více nadějí do budoucna.

Ještě dnes uchovávají řeckokatolická společenství o něco méně destruovanou katolickou víru, navzdory snahám o její zničení přicházejícím z Božího dopuštění přímo z Říma. Souvisí to také s tím, že si dodnes dokázali uchovat katolickou liturgii, na rozdíl od protestantizovaného nového obřadu, který se již přes čtyři desítky let odehrává v našich farnostech.

Vypadá to, že se řeckokatolíci znovu dostávají mezi mlýnské kameny mocností. Jejich situaci komplikuje také skutečnost, že se jejich největší komunita nachází na Ukrajině, tedy v místě střetu dvou ideologií, z nichž jsou obě (aniž by si to někteří kněží nebo věřící uvědomovali) vůči řeckokatolickému elementu nepřátelské: západní liberalismus a pravoslaví. Papež František se 12.2. setkal s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem I. Bylo publikováno 30 bodové prohlášení, na němž nutno pozitivně ocenit společné odsouzení potratů a eutanázie. Znepokojující však je čl. 25 této deklarace, jehož podpisem papež František fakticky „háže přes palubu“ katolíky byzantského obřadu:

„Doufáme, že naše setkání přispěje také ke smíření tam, kde mezi řecko-katolíky a pravoslavnými existují napětí. Dnes je zřejmé, že dřívější metoda 'uniatismu' pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu. Nicméně, církevní společenství, která se objevila v těchto historických okolnostech, mají právo existovat a podnikat vše, co je nutné k uspokojení duchovních požadavků svých věřících a současně se snažit žít v pokoji se svými sousedy. Pravoslavní a řecko-katolíci mají zapotřebí se smířit a nalézt formy přijatelného vzájemného soužití.“

Jinými, méně diplomatickými slovy se zde ve skutečnosti na adresu řeckokatolíků říká: Správně jste neměli vůbec vzniknout, to, že jste se odtrhli v minulosti od pravoslaví, bylo obrovskou chybou. Když ale už existujete, byť vlastně omylem, tak si existujte, ale nezavdávejte žádnou příčinu ke konfliktům. Je to v principu totéž, jako když rodiče řeknou svému dítěti: Ty jsi vlastně byl(a) počat(a) omylem, stala se chyba, ale když už jsi na světě, tak budiž, ale varuj se všeho, co by mohlo vyvolat nějaké hádky a spory.

Nejsem katolíkem byzantského, nýbrž latinského ritu, nicméně v hloubi srdce přesto cítím urážku. Řeckokatolíků si hluboce vážím a miluji byzantskou liturgii, hlavní mučedník unie s Římem biskup sv. Josafat Kuncevič má svůj svátek i v latinském liturgickém kalendáři. Nebyli to katolíci, kdo po II. světové válce násilím nutil pravoslavné k odpadu od jejich víry a k přestupu na katolicismus, ale naopak pravoslavná hierarchie s pomocí komunistického totalitního režimu v Sovětském svazu, v Československu a v Rumunsku prováděla násilnou pravoslavizaci řeckokatolíků. Stovky a tisíce mučedníků z řad řeckokatolíků – duchovních i laiků – kteří volili raději gulag nebo smrt, než by odpadli od jednoty s Petrovým stolcem, jsou a zůstanou nadále zářivě bílou stránkou církevních dějin bez ohledu na to, že se jich papež František zříká, poněvadž jsou nepohodlní jeho ekumenickým plánům.

Setkání papeže a moskevského patriarchy bylo jistě principiálně dobrou věcí. Osobně si velmi vážím hluboké víry prostých pravoslavných věřících v zemích bývalého Sovětského svazu a mám v úctě pravoslavné mučedníky komunistické éry z dob Lenina a Stalina, jakož i z poválečných let. Nutno však vidět i druhou stránku věci, totiž tu, že režimem dosazená pravoslavná hierarchie se po válce spolupodílela na komunistických zločinech krvavé perzekuce ukrajinských, rusínských, slovenských a rumunských řeckokatolíků, jejichž jedinou „vinou“ byla neohrožená věrnost katolické víře a římskému papeži.

Nyní jim právě římský papež dává najevo, že se tím vším stali nepříjemnou „zátěží“. Základy byly položeny už před cca 20 lety v tzv. katolicko-pravoslavné deklaraci z Balamandu, nyní se tento postoj stal oficiálním mottem dalších pravoslavně-katolických rozhovorů. Opět typické katolické kapitulantství: My se v zájmu „ekumenického dialogu“ distancujeme od své minulosti a obětujeme na tento oltář všechny statečné mučedníky pro jednotu s pravou církví Kristovou, pravoslavní se však nemusí omluvit ani za spoluúčast svých tehdejších hierarchů na komunistických zločinech proti řeckokatolíkům. Nicméně pravda se umlčet nedá. Tisíce řeckokatolických krvavých i nekrvavých mučedníků zůstanou nadále a trvale svědky víry, našimi přímluvci  a vzory.

Vyšlo na protiproud.cz

Zachovejme dědictví otců!

Jaké úžasné nejen kulturní dědictví, zanechala po sobě Velkomoravská říše, v níž Slováci a Češi, i jiné slovanské kmeny, sdíleli společný stát.

Před tváří naší slavné minulosti jsou všechny, ať již přímé či nepřímé pokusy nás germanizovat, hanbou před očima celé řady generací, které bojovaly za samostatný český či česko-slovenský stát. Naši předkové v tomto zápase platili svou krví a mnozí, přemnozí i svými životy.

Nechceme cizí území, nechceme si druhé podmaňovat, ale nedáme se navléct do německého chomoutu. Na kostech původního slovanského obyvatelstva vyrostlo střední a východní Německo. Germánský Drang nach Osten však pokračuje dál na východ i jih Evropy.  Jen jinými prostředky. Majetkové restituce či náhrady škod platí agresorům jejich oběti.   V Srbsku již od podzimu minulého roku neplatí, doufejme že jen dočasně, zásada, že útočník musí oběti nahradit škody, jež jí způsobili. Dostaneme se do podobné situace časem i my, Češi, přestože Němci jsou povinni zaplatit nám reparace?

Naše dějiny jsou plné hrdinných i všedních každodenních skutků našich předků, kteří cílevědomě své společenství, za velké nepřízně mocných rakouských i německých elit, transformovali v moderní český národ, jehož cílem bylo obnovení dřívější naší státnosti. Kolik úsilí, obětí stálo vytvoření Československé republiky?  Máme snad v této době být svědky postupné demontáže českého státu?  Ano, jsou u nás mocné síly, kterým nevadí pozemšťování naší státnosti, dokonce se o to vědomě i snaží. Jiní na tento probíhající proces hledí s překvapením, s nemohoucností, další mu vzdorují. Jsme schopni tento trend zastavit. Předpokladem však je, aby vlastenecké síly spěly cílevědomě a také urychleně k akční jednotě.

Braňme své zájmy, svůj jazyk, kulturu, svou státnost!! Braňme svou budoucnost! Pevně stůjme na principech mezinárodního práva a Charty OSN! Buďme solidární s národy, které ztratily svoji státnost, jako např. Lužičtí Srbové, a usilují o zachování své vlastní existence. Nesmíme se stát pacholky imperiálních zájmů! Humanitní demokracie je našim cílem. Naplnit jej můžeme jen v podmínkách spravedlivého míru a vlády zákona.

Dr. O. Tuleškov

Vlastenectví sjednocuje

Na začátku února, na setkání s malými podnikateli - ne s filozofy, poznamenávám, nikoli s vojáky nebo mnichy – pronesl prezident Vladimír Putin slova, která jsme od něj čekali patnáct let : "... toto je národní idea." Tímto termínem byla označena do značné míry spontánní formulace. Není pro vytesání do žuly - spíše znamená způsob myšlení, který přichází prezidentovi na um, když uvažuje o smyslu ruského života.

Způsob myšlení "nejmocnějšího muže na planetě" – je obecně vzato důležitá věc. Z tohoto důvodu stojí za to formulaci uvést v plné šíři :

"Nemáme, a nemůžeme mít žádnou jinou sjednocující myšlenku kromě vlastenectví. A vládní úředníci a podnikatelé, a všichni občané, pracují pro to, aby byla zem silnější. Protože jestli to tak bude, každý občan bude žít lépe - a bude dostatek, bude pohodlněji, a tak dále. Je to národní idea. Není zideologizovaná,  není spojena s činností kterékoli strany nebo vrstvy společnosti. Je spojena s počátkem obecného sjednocování. Pokud chceme žít lépe, je nutné, aby země byla přitažlivější pro všechny občany, efektivnější, a úřady, státní aparát a podnikání - vše musí být účinnější. Pracujeme pro vlast, což nechápeme jako něco amorfního, jak se ještě někdy dělo během sovětského období, takové "nucení" od vlády – nejdříve vlast, pak neznámo co. Vlast – to jsou lidé, v tomto smyslu je třeba ji chápat. A další ideje nevymyslíme, a není třeba je vymýšlet, ideu máme. Je nezbytné, aby vstoupila do vědomí, chápete, do vědomí. A je třeba o tom mluvit všude, na všech úrovních, stále."

Myšlenka je pochopitelná, a přesto by bylo dobré ji rozebrat na "stavební kameny", abychom pochopili, co přesně měl Putin na mysli.

Takže nás - občany, regiony, sociální vrstvy - je schopno spojit jedině vlastenectví : tedy už ne ani jazyk, ani společná minulost. Vlastenectví je třeba pochopit zcela konkrétně - jako práci na posílení země a zlepšení života lidí. Tato práce je, ve skutečnosti, "společným dílem" - obrovskou nepřetržitou národní tvůrčí prácí ve prospěch všech občanů bez výjimky.

"Vlast – jsou lidé": objevuje se cíl posílit Rusko společnou práci svého lidu, ne futuristickým super-úkolem, ne globální expanzí nebo kosmologickým průlomem, ale "lepším životem lidí" - tady a teď, nebo alespoň zítra. Vlast a její občané nejsou prostředkem, ale účelem historického úsilí - zaměřeného na sebe samé, na kolektivní vědomí - nesoustředěné na utopické teorie, ale na každodenní praxi, s cílem zlepšit reálný život.

"Vedoucí třída" vizionáři a vykonavatelé amorfního snu, rýsující světlou budoucnost nejsou nutní. Stejně škodlivou byla shledána "ideologizace" - i když je nyní třeba tuto myšlenku vnášet do vědomí "všude, na všech úrovních, nepřetržitě." Ale potřebná je láska k vlasti, práci, bratrství a solidaritě.

Člověk pro člověka, vlast ve vlastním zájmu, život v zájmu života - aby zítra bylo o něco lépe než včera – pod tuto jednoduchou myšlenku se podepíše každá hospodyně. Zároveň je však Putinova "ne-ideologická idea" bohatě naplněna jak vlasteneckými vzory, tak liberálně-demokratickými představami. Nevyhovuje požadavkům ani liberálních-demokratů ani vlastenců - dvou protikladných pólů, v jejich útrobách však musela uzrát v průběhu let národní idea.

Liberálním-demokratům by mohla lichotit skutečnost, že jako hlavní postavil prezident ne supercíl a náboženské učení, ale člověka - slabého, hříšného a smrtelného. V jejich očích se Putin podepsal pod hlavní liberálně-demokratický postulát: "Nic není cennější než lidský život", o který se rozbíjí jakákoliv diktatura - ale také jakékoliv oběti, jakákoliv askeze a stoicizmus: ať už ve válce, ať v klidné práci.

Nicméně, liberální-demokraté nepřijímají soustředěnost na Rusko, které vyplývá z prezidentových slov. Rusko podle Putina - není součástí nějakého jiného celku, tím méně odpadlá, bludná část. Nemusí se nikam "připojovat" nebo někam "vracet". Má hodnotu samo o sobě, je mu třeba spíše místní než "cizácké" lásky a nehalasné budování. Samotné slovo "vlastenectví" – je kacířstvím v očích liberálních demokratů, protože odmítá velikost ostatního "uctívaného" světa.

Patriotům dobře zní Putinova terminologie, jsou ochotni hodně odpustit za slova o "začátku sjednocování" a sebeúctě Ruska, za to, že se nestydí přiznat k lásce k vlasti. Je to opravdu důležitá rétorika: slovo "vlastenectví" konečně přestalo být stigmatem a prokletím. Nicméně zaujatost pro "pohodlný život", bludný kruh  myšlenky "žít proto, aby se žilo dobře", vyvolává v srdci patriotů sérii otázek.

Není na první pohled jasné, jak bez "nucení" silou "pracovat na zlepšení kvality života všech občanů". Jsou lidé – v elitách, v úřednictvu, v opozičních strukturách – kteří doposud účinkují přesně opačně. I laik přemýšlí, jak by tito lidé mohli podporovat společné dobro, jestli se od dětství naučili myslet jen na sebe? Jak vyřešit dilema, kde na jedné straně stupnice – je bezpodmínečná hodnota každého jednotlivce, a na druhé straně - "společné dílo" je nemožné bez kolektivistické morálky a sebezapření? A konečně, jestliže je do středu umístěna láska k vlasti – znamená to, že vlast je důležitější a cennější než lidský život a jakýkoliv komfort? Nebo ne?

Jsou i důležitější, existenciální otázky.

Proč dobře žít? Proč žijeme? Proč z hlediska "pohodlného života", mít děti, protože je to velmi nepříjemné: výdaje, pleny, bezesné noci?

Kde je v této syté morálce Bůh? Existuje budoucí život? Existuje nebe?

Kde ve "filozofii dostatku" najít lid – zahrnující minulé i budoucí generace, svaté, nesmrtelné? Proč vlast? Proč má být ruská?

Kam jdeme, a stojí za to jít? Nebo už nikam nejdeme, ale jen tak bloudíme? Je možné, že dosažení "dostatku" a "efektivity" – není prostředkem k něčemu hodnotnějšímu? Proč nebude nuda a stud žít?

V prezidentově formulaci nejsou odpovědi na tyto otázky. Pravda, mohly by být dány Putinem setkávajícím se s mnichy nebo astronomy. Ale na takovýchto schůzkách stále mlčí, nebo obdivuje vznešenost vesmíru, o které "může mluvit donekonečna."

Ale hlavní je – že země žije jinak. Má jiné vlastenectví, nepohodlné. Chcete-li to pochopit, postačí uvést tři příklady z doby před dvěma lety, kdy jsme začali žít najednou v "historickém čase".

Byly záplavy na Amuru, kde se v určitém okamžiku mnoho lidí seřadilo v řetěz -rukama zadržovali velkou řeku. Bylo tam mnohé : nedbalost a hrdinství a oběti pro společnou věc. S komfortem se to neslučovalo.

Byla vítězná olympiáda v Soči, fantastická akce, v níž svět zahlédl jiné Rusko. Tyto hry byly provedeny s jediným úkolem – který se dá vyjádřit pojmem "prestiž". Poprvé mnoho nepřejících lidí vidělo v únoru 2014, že ruská vlajka na stožáru - je krásná věc. Někdo počítal náklady, nefinancované školy, nemocnice, továrny a silnice - projedení úspor pro "lepší život". Ale většině bylo jasné: stálo to za to.

Je to náš Krym. Buďme upřímní: Kdyby nám někdo řekl před dvěma lety na vlně euforie, že spojení se svým milovaným Krymem nás bude stát sankce, krize, pokles životní úrovně, dolaru za osmdesát pět a euro za sto - nezastavili bychom se. Ale kde je životní úroveň? Kde je pohodlí? Kde spokojenost s prosperitou? Je zde pouze čest a hrdost. Jediná radost, spravedlnost a štěstí.

 A přesto jsme vděční prezidentovi. Je skutečný vizionář, chce nasytit vlast. Přímo byl zapojen do každého z těchto tří vítězství. Nehledá žádný smysl díla vně Ruska. Mluví o lásce. On, stejně jako vlastenectví, spojuje lidi, soustřeďuje se na touhy devět desetin občanů. Zítra, přesně jako obvykle, s lehkým pokašláním, přečte výzvu ke generálním projektantům kosmonautiky - a ukáže se, že Rusko letí na Mars.

Denis Tukmakov     11.02.2016. http://www.zavtra.ru/content/view/politika/

Volný překlad  P. Rejf

Soukmenovci provokatéři  - soukmenovci teroristé

Už to tu máme zas, jako vždy ve zlomových dobách našich moderních dějin. Za habsburské monarchie to byli kočičináři, za I.republiky to zas byli sudeťáci kraválisté, za převratu roku 1989 to byli  provokatéři státní bezpečnosti alias mrtví študenti Šmídové. (Lépe by bylo pojmenovat je Šmejdové...). Dnes je podle jejich nepodařeného ukrajinského vzoru můžeme nazývat majdanisty. V určitých případech  bychom je mohli též označit jako profesní teroristy...

Jsou to prostě skupiny osob, placených nebo jinak preferovaných stávajícím režimem, aby za každou cenu vyvolávali teror na jinak pokojně zamýšlených manifestacích nebo demonstracích nespokojeného občanstva. Záměrně používám termín občanstvo, který zavedla Velká francouzská revoluce.

Totiž každý tvrdě vládnoucí režim by rád ze suverénních občanů nadělal pouhé obyvatelstvo čili poddané  - dokonce nevolníky, v poslední fázi pak otroky, jak je libo. Takzvaná migrantská krize je zářným příkladem skvělé záminky pro takový postup.

Současná umělá továrně vyrobená migrantská krize Evropy i naší republiky přináší přetlak přetopených společenských kotlů, které nestačí dostatečně vypouštět ani profesní bláboly politiků, předáků a tzv. elitních celebrit, ani bezzubá a nekonečná jednání jak na úrovni unijní vrchnosti, tak na úrovni národních států. Dnes vlastně na úrovni malých národních států lze hovořit o úrovni jakýchsi národních protektorátů. Což jsme se nenaposlouchali dosti žvanění o „sdílené suverenitě“, ( to blábolil například „občan kníže“)? Hra na „suverénní nezávislou demokracii“, provozovaná poslední čtvrtstoletí v tzv. „osvobozených středovýchodních demokraciích“ prostě skončila. Nastupuje nesmlouvavý tvrdý diktát vládnoucí Bruselské Říše, jako ji nazývá expresident Klaus, nebo  Čtvrtého Reichu,jak ji zas označuje italský politik Berlusconi. A na poli propagandy a zadržování občanského odporu se to projevuje mimo jiné i řízeným fenoménem provokatérů.

Jestliže se na pražských demonstracích proti islamizaci Evropy a republiky, proti migrační okupaci, objevili zakuklenci, kteří vyvolávají řvaním a dělobuchy kravály,a zastrašují demonstranty, pak lze říci jen jediné. Jak by pravil literární Poirot: „Vůbec nešlo o provokatéry řízené současnou Policií České republiky.“ To si vůbec nelze myslet, protože bychom neoprávněně shazovali profesionalitu naší policie! Policie zajisté analyzuje tyto projevy a jistě má již konkrétní poznatky, kdo toto vše provozuje - a kdo za tím stojí. Vítr vane ze zcela jiných zadků!

Lze se ptát, komu takoví teroristé – kraválisté přinášejí maximální prospěch. Určitě ne Policii České republiky! Zato velký prospěch přinášejí současné mediokracii, politickým elitám, reprezentovaným sluníčkáři, zběsilou frakcí kavárníků, jistým současným politickým stranám.

Jaká tučné sousto pro tzv. českou televizi a oficiální tzv. mainstreamový tisk jsou tito kraválisté! Jakým skvělým pseudoargumentem proti občanskému odporu vůči migrantské okupaci jsou jejich excesy. Jsou pro tyto celebrity, sluníčkáře, vítače, havlisty-schwarzenbergisty, elitáře, politické předáky a mediokraty pravým požehnáním. Jsou přípravnou municí – jakousi dělostřeleckou přípravou - pro samozvané politické majdany, které by měly ukrajinizovat tuto zemi. Protože, když už vládnoucí establishment nezvládá příkazy bruselské vrchnosti, musí se uchylovat k argumentům klacků. (Kyje zatím použity nebyly...).

To vše vyvolává pro vládnoucí režim nechtěné nežádoucí efekty. Radikalizuje to samozřejmě maximálně nespokojenou občanskou veřejnost (Nejen Naštvané matky, ale skoro všechny!). A krok za krokem to přidává jednu dlažební kostku za druhou k nové společenské barikádě, kterou si vykoledovali zahraniční i domácí mocní svými nemohoucími i záměrnými postoji k islámské okupaci Evropy.

Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Na blanické rytíře nespoléhejme…

Nespoléhali na ně, ani naši stateční předkové. Proto máme my Češi ve svém srdci hrdost na svou armádu.  V dobách ohrožení státu si vždy připomínáme, jak vítězné bitvy českých králů, tak i slavnou dobu husitskou. Nedávno jsme oslavili i hrdinství našich legií, které stály před 100 lety u vzniku naší novodobé samostatnosti. Jejich slavné bitvy i legendární cesta po železnici přes celé Rusko a poté na lodích kolem světa až do vlasti,  vstoupily do dějin.  Vážíme si také statečnosti našich vojáků v době druhé světové války. Ani mnichovská zrada západních mocností, nezlomila československou armádu. Naši vojáci bojovali a umírali,  jak ve vzdušných bojích nad Británií, tak v poušti u Tobruku,  nebo při vítězném pochodu po boku Sovětské armády přes Sokolovo, Kyjev, Duklu, až do své vlasti.  Dnes mezi námi žijí poslední pamětníci této slavné tradice…

Nezapomínejme na jejich odvahu i lásku k vlasti. Díky jim jsme se stali součástí vítězné protihitlerovské koalice. Nedávno jsme si s úctou připomněli 70. výročí konce II. světové války, ale také porážky nacistické ideologie. Nezapomněli jsme na miliony obětí této války.

Česká armáda navazuje na tento slavný odkaz. V posledních letech  změnila svoji tvář,  ztenčila se, stala se profesionální. Po rozpuštění Varšavské smlouvy, jsme od roku 1999   členem NATO. Armáda ČR (AČR) se zúčastnila také řady zahraničních misí, nad mnohými z nich však visí otazník….Stalo se tak bez schválení RB OSN.

O postavení české armády se nyní diskutuje. Prioritou každé armády by měla být obrana vlasti. Dnešní postavení AČR tomu ale neodpovídá.  Proto i nedávno přijatá novela branného zákona otvírá více možností pro zapojení většího počtu příslušníků Aktivních záloh do armády ČR, tak i možnost základního vojenského výcviku pro zájemce.  Tento poslední záměr je třeba rozhodně uvítat, měl však přijít  v době, kdy končila  základní vojenská služba. Tato prodleva se stane asi brzdou pro prosazení tohoto dobrého záměru.

Také jen samotná novela branného zákona, nevylepší vážnost a postavení AČR, poškozené mnohými miliardovými korupčními skandály.  Rovněž tak, jako velmi časté střídání ministrů na MO ČR (za 23let 16 ministrů) příliš důvěry u občanů nezískalo. Je nutno vyslyšet i volání odborníků o alarmujícím,  (fyzickému a zdravotnímu), stavu mládeže. Tady je nutno hledat řešení ve spolupráci s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Změnil se totiž náš životní styl.  Samotný sport se stává pro děti nedostupným, pro mnohé rodiny i drahým.

Sport musí být přístupný všem !  Výkladní skříní českého sportu nemůže být jen Jaroslav Jágr, či Petr Čech.  Stále platí to Tyršovo,  „ ve zdravém těle, je zdravý duch ! “

Naši předkové ctili lásku i povinnosti k vlasti. Dnes je vlastenectví znevažováno, stává se dokonce pro mnohé i směšným. Neznalost či dokonce přebarvování dějin je alarmující.

V mediích se rodí virtuální hrdinové, kteří  jsou předkládáni mládeži jako nové vzory. Skuteční hrdinové stojí někde zapomenuti v koutě.

Dnešní svět se mění, radikalizuje se, v Evropě nám hrozí nové konflikty. Po rozpuštění Varšavské smlouvy jsme žili v iluzi, nám občanům byl předkládán mír na věčné časy….. V roce 1999 jsme vstoupili do NATO, které po vstupu dalších států se dokonce přiblížilo až k hranicím Ruské federace. Přesto mír se nám stále více vzdaluje, na nedaleké Ukrajině zuří občanská válka. Válečná hrozba nedaleko od nás tak narůstá….

V posledních letech do Evropy připlouvají miliony běženců z islámského světa.  Evropa, bezradně čelí tak další invazi… Naši předkové při ohrožení své víry, své svobody i přes ideologické rozdíly se spojovali, společně pak i vítězili.  Nečekali na blanické rytíře…

Přemysl Votava, NS - LEV21

TGM a československý Palach

Vážené médiá!

Dnes, v deň 75. výročia úmrtia prvého československého prezidenta, T. G. Masaryka, ako česko-slovenský aktivista si dovoľujem pripomenúť Vám, že spoločná vlasť Čechov a Slovákov bola pre oba naše národy veľmi prínosná a že je vhodné spomínať na ňu s úctou.

Nie všetci zanietení bojovníci za vlasť majú čestný veniec. Jedným z takýchto zabudnutých je prešovský rodák Jozef Aszmongyi, v roku 1992 61-ročný starousadlík v Českej republike, ktorý dňa 16. septembra 1992 v obci Hasina v okrese Nymburk spáchal samovraždu sebaupálením. Tento Maďar podľa priezviska, Slovák podľa pôvodu, Čech podľa bydliska a Čechoslovák nielen občianskym preukazom, ale Čechoslovák aj rozumom a srdcom, zanechal po sebe výzvu „Za spoločný štát – Československo“. Výzva sa obracala na všetkých ľudí dobrej vôle, na Čechov a na Slovákov, aby urobili všetko pre udržanie spoločného štátu. Táto jeho výzva je časom už prekonaná. Ako trvalé by sme si však mali vziať jadro Aszmongyiho odkazu: Nech sa k sebe vzájomne majú český a slovenský národ ako blízki bratia!

Nepripomínajme si len Jana Palacha, bol aj Jozef Aszmongyi !

S pozdravom                                       Michal Petrovič Slovanský, predseda SK ČSV

Alois Andricki

 2.7.1914 se v srbském Radworu narodil nejvýznačnější srbský duchovní – Alois Andricki. Z šesti dětí národně uvědomělého učitele Jana Andrického všichni čtyři jeho synové studovali teologii. Tři z nich dosáhli kněžského svěcení. Jeden syn padl v druhé světové válce.

Alois Andricki v roce 1934 skládá s vyznamenáním maturitu a v letech 1934 – 1937 studuje v Panderbornu teologii a filosofii. V roce 1936 se stal redaktorem časopisu „Srbský student“ . Kněžské svěcení přijal 30. července 1939 v Budyšíně a 6. srpna 1939 slavil primici v chrámu „Svaté Marie, královny růžence“ v rodném Radworu.

První místo našel v Drážďanech. A. Andricky byl tělesně zdatný, sportovně aktivní muž. Stal se idolem mládeže, které věnoval hodně času. Stejně jako jeho strýc Páter Miklawš Andricki, předčasně zemřelý r. 1908, horoucně miloval svůj těžce zkoušený národ.

Po nástupu nacistů národnostní tlak sílil. Již od roku 1938 se nesmělo na školách učit srbsky ani náboženství. Dětem se sbírali srbské učebnice. Před jejich očima se pálily. Za pronesené srbské slovo muselo dítě za trest napsat stokrát německy „Nesmím mluvit srbsky“. 21. ledna 1941 byl Alois Andricki poprvé zatčen. Do 15. srpna 1941 byl držen ve vyšetřovací vazbě.

Na rok 1941 bylo připravováno vysídlení celé lužickosrbské inteligence na západ do čistě německých oblastí. Tomuto zabránila porážka německých vojsk pod Moskvou a obava z vyvolání masových protestů srbského obyvatelstva.

Přísný dohled nad lužickosrbskými aktivisty přinesl Andrickému „pro napadání státního zřízení a ústavy „ v říjnu r. 1941 nové zatčení a deportaci do koncentračního tábora Dachau.

I zde ale s dalším duchovním založil liturgické kolo a o večerech předčítal Písmo svaté. Snažil se udržovat optimistickou náladu. Ošetřoval nemocné. Hlad a tyfus zlomil i tohoto sportovce. 19. ledna 1943 byl zařazen mezi vážně nemocné. Na smrt nemocný prosil o Božího Syna ve svaté eucharistii. Dozorce posměšně prohlásil: „Krista chce, injekci dostane“.3. února 1943 ukončila smrtící injekce život tohoto statečného člověka a horlivého služebníka Božího. Kaplan Alois Andricki se stal prvním lužickosrbským světcem.                                                                     F. Truxa

K otázce Lužických Srbů

Ve svém dopisu z 21.1.2016 píše L. Zaorálek, ministr zahraničních věcí ČR,: „Vymezení pojmu národnostní menšiny je v EU ponecháno jednotlivým vládám a je chápáno jako vnitřní záležitost každého členského státu.

V SRN je k dosažení statusu národnostní menšiny a tím i k dosažení státní podpory zapotřebí splnění pěti podmínek:

1) příslušníci menšiny musí být státními příslušníky SRN 2) od většinového národa se musí lišit svým vlastním jazykem, kulturou, historií a identitou 3) mají vůli zachovat si svou identitu 4) v Německu jsou tradičně (historicky) usazeni 5) žijí v tradičních historických oblastech Tyto podmínky splňují jen čtyři národnostní entity - Lužičtí Srbové, Dánové, Frísové a Romové."

Není tajemstvím, že Lužičtí Srbové žili ve svých sídlech od 5. až 6. století, stejně jako jiní Polabští Slované. Není tajemstvím, že germánský Drang nach Osten, prováděný původně ohněm a mečem, vedl postupně ke ztrátě nezávislosti slovanských kmenů, plnému jejich podmanění a následné staleté germanizaci, jíž zatím vzdorují právě jen Lužičtí Srbové. Jde o původní slovanský národ, který se sám za národ považuje, a najednou z něj Němci dělají národnostní menšinu. Právě v tom úsilí bychom měli Lužickým Srbům pomoci. Z národa, byť malého, který již dlouhodobě nemá vlastní státnost, však nelze jedním německým zákonem udělat národnostní menšinu.

Na druhé straně si sudeti stoupají na špičky a snaží se z národnostní skupiny udělat národ, dokonce druhý státotvorný národ v ČR, nebo se alespoň dovolávají práva na sebeurčení, jak vyplývá z následujícího: „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."K této uvažované transformaci sudetů mlčíme. Nevím nic o tom, že by MZV ČR v poslední době proti tomuto protestovalo, ač fakticky jde o zásah i do našich ústavních poměrů.

Takže jaká je situace? Z německé národnostní skupiny má vyrůst národ, bez jehož souhlasu nejde s jeho územím disponovat. Na druhé straně jsme svědky toho, jak z lužickosrbského národa se „vytváří" národnostní menšina", jež žije na svém původním území téměř 1500 let a právo na svoji zděděnou vlast již nemá. Její vlast je stále krácena, Lužičtí Srbové jsou vystěhováváni ze svých vesnic a jejich práva na vlast tak ustupují pouze ekonomickým hlediskům Němci uplatňovaným, jež ovšem mají pro lužickosrbské obyvatelstvo zničující důsledky. Rušením škol, údajně pro nedostatek žáků, berou Němci Lužickým Srbům jejich jazyk.

Lužičtí Srbové nemlčí, ozývají se! „Spravedlnost pro Lužické Srby! Memorandum k další existenci lužickosrbského národa v Německé spolkové republice.

Lužičtí Srbové museli ve své 1400-leté historii trpět nacionálně šovinistická vyčlenění a zákazy stejně tak jako následky extenzivní těžební politiky, které od roku 1924 padlo za oběť přes sto obcí.

V neposlední řadě přežili částečným přizpůsobením i odporem také „reálněsocialistickou" NDR. Asimilací a germanizací jejich počet neustále snižovali.

S opětovným sjednocením Německa a rozšířením Evropské unie se otevřely nové šance. Lužičtí Srbové jsou jako autochtonní národ uznány Německou spolkovou republikou a mají nárok na ochranu a podporu své identity.

Přesto jsou lužická srbština a její dva spisovné západoslovanské jazyky existenčně ohrožené. Lužickosrbská kultura, která se od dob reformace vyvinula v odlišnou vyspělou kulturu, je ve svobodomyslném a demokratickém Německu v ohrožení. V pozadí této situace je rostoucí podfinancování Nadace pro lužickosrbský národ prostřednictvím degresivních podpor spolkové vlády...Nadace pro lužickosrbský národ byla zřízena v roce 1991 společně Spolkovou republikou, Saskem a Braniborskem s cílem zachovat jedinečnou lužickosrbskou kulturu, vzdělávací a vědecká zařízení a umožnit nutnou projektovou práci. Měly být prezentovány a rozvíjeny lužickosrbské umění, kultura a národní tradice pro účinné posílení  tolerantní  společné  existence  Srbů  a  Němců.  Všechny

tři smluvní strany neustále veřejně dávaly najevo svou vůli podporovat lužickosrbský jazyk a kulturu, naposledy při 15. výročí Nadace v listopadu 2006.

Přes všechny sympatizující projevy stojí profesionální instituce a zaevidované spolky Lužických Srbů na začátku ledna 2008 před dilematem: klesající výše financování ohrožuje splnění nejdůležitějších jazykových, kulturních a vědeckých úkolů a tím též budoucnost lužickosrbského národa. Nadace pro lužickosrbský národ v roce 2008 zdaleka nedisponuje prostředky, kterých by bylo potřeba pro naplnění cílů Nadace (bylo by potřeba minimálně 16,4 mil. euro a roční přizpůsobení vývoji cen). Zdá se nepochopitelné, že země otevřená světu jakou je Spolková republika Německo, která podepsala všechny evropské standardy pro práva menšin, podporu lužickosrbského národa vidí jako zátěž.

... Vyzýváme německou a mezinárodní veřejnost, aby se u spolkové vlády zasadily o to, aby Nadace mohla i nadále realizovat svou práci pro blaho autochtonní menšiny v Lužici.

Dále očekáváme, že spolková vláda a spolkový sněm, vlády a parlamenty v Drážďanech a Postupimi rychle vyřeší kompetence pro ochranu a podporu Lužických Srbů v Německu. Žádáme od politicky zodpovědných osob konečné uznání, že podpora autochtonní národní menšiny se nemůže redukovat pouze na podporu kultury v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Je spíše celostátní záležitostí, která zahrnuje všechny oblasti života.

Další zavírání lužickosrbských či německo-lužickosrbských vzdělávacích, kulturních a vědeckých institucí by lužickosrbský život, který byl kdysi v Německu považován za méněcenný a nekulturní a byl pronásledován a utlačován, předurčilo k postupnému zániku.

Domovina, Budyšín, únor 2008.“

A je smutné, že MZV ČR ve prospěch Lužických Srbů nevystoupí a stejně je tak smutné, že nevyužíváme diplomatické prostředky vůči všem, kdož z nás dělají zločince, nejen ty proti lidskosti, ale dokonce i ty genocidní, zvláště když víme, že historická fakta svědčí jednoznačně o opaku. Proč naše diplomacie nezastává stanovisko, že národ Lužických Srbů má právo na svou vlast, jazyk a mezinárodně-právní ochranu? Co brání podniknout kroky v tomto směru? (Z dopisu Ing. P. Rejfa, CSc., L. Zaorálkovi, ministru zahraničních věcí ČR, ze dne 10.2.2016)

Z. Brzezinski - Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko“, alebo hlavný omyl ideológa rozpadu ZSSR

Daria Aslamovová, Alexander Gejšin

Zbigniew Brzezinski sa nedávno dožil 85 rokov. Korešpondenti Komsomoľskej Pravdy Daria Aslamovová a Alexander Grišin si v nedávno uverejnenom článku zaspomínali na hlavné víťazstva a prehry jedného z najznámejších „nepriateľov Moskvy“.

Antikomunista? Áno, no na viac aj rusofób

Jeho rusofóbstvo má dávne rodinné korene. Otec – Tadeusz Brzezinski (odkaz na wikipediitu: http://en.wikipedia.org/wiki/Tadeusz_Brzeziński ) bol diplomatom ešte onoho „Pánskeho“ Poľska a presvedčeným spojencom Hitlera proti ZSSR. Podľa mnohých svedectiev menovite zbigniewov otec, ktorý v roku 1938 pracoval v Moskve, silne podporoval odmietnutie umožniť priechod sovietskych vojsk cez Poľsko na pomoc Prahe po Mníchovskej dohode a po vydaní Československa Hitlerovi.

Súčasne si vtedy Poľsko odhrýzlo nemalú kus územia od rozdeleného štátu. Je prekvapujúce, že manželka Zbigniewa Emília, příbuzná nacistami zvrhnutého prezidenta Československa Beneša, zdieľala rusofóbne postoje svojho manžela.

„Železný Zbigniew“, ako nazvali Brzezinského, zohral významnú úlohu v americkej zahraničnej politike v druhej polovici 20. storočia a na začiatku 21. storočia. Postačí pripomenúť, že jako profesor formoval postoje a názory svojich študentiek Madeleine Albrightovej a Condoleezze Riceovej, ktoré sa neskôr stali ministerkami zahraničných vecí Spojených štátov amerických.

Zaoberal sa aj Latinskou Amerikou, Blizkým Východom, no najviac zo všetkého hlavným nepriateľom Spojených štátov amerických (SŠA) – ZSSR.

Triumfátor

Menovite Brzezinski sa stal autorom tej americkej doktríny o vzťahu k ZSSR, ktorú je možné charakterizovať krátkym slovným spojením „uštvať ako koňa“. Vrchol svojej aktivity dosiahol za vlády prezidenta Jimmiho Cartera , ktorý z neho urobil svojho poradcu pre otázky národnej bezpečnosti. V roku 1998 sa Brzezinski priznal: „Carter podpísal prvú direktívu o tajnej pomoci protivníkom prosovietského režimu v Kábule 3. júla 1979“. A na otázku novinára (v tom čase už Taliban dominoval v Afganistane, no Al-Kájda ešte nezhodila veže WTC v NY), či nie je nebezpečné dodávať zbrane Bin Ládinovi, Brzezinski odsekol: „Táto tajná operácia bola výbornou myšlienkou. Jej cieľom bolo zatiahnuť Rusov do afgánskej pasce a vy chcete, aby som to ľutoval?... Čo je dôležitejšie z hľadiska svetovej histórie – Taliban alebo rozpad sovietskeho impéria?“

Momentom jeho triumfu sa stal rozpad ZSSR. Brzezinski prognózoval budúcnosť ZSSR ešte v roku 1988, konkrétne takto: „Dlhodobé neporiadky zatiaľ nevedúce k potrebným výsledkom... ďalšie ústupky a nepremyslené zmeny... reformy v ekonomike pravdepodobne zbavia sovietskych pracujúcich hlavných výhod, konkrétne zamestnanosti a stabilnej mzdy... zrod nacionálnych a regionálnych konfliktov uprostred národov ZSSR, vzrast separatistických hnutí“. Ako vidíte, všetko je popísané veľmi presne.

Rusko – neúspech

Nástupníckemu štátu ZSSR prisúdil Brzezinski veľmi špecifickú budúcnosť – vazala SŠA, ktorého veľkým šťastím je už tá skutočnosť, že mu vyššia moc dovolila vôbec existovať na svete. Dokonca, podľa Brzezinského stratégie sa malo Rusko rozpadnúť na niekoľko malých štátikov.

Tým, ktorí s tým nesúhlasili, americký politechnológ hrozil celkom jednoznačne: „Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko... Rusko – to je celkom zbytočný štát... Je to porazená mocnosť. Prehrala zápas titanov. A hovoriť, že to nebolo Rusko, ale Sovietsky zväz, znamená únik od reality. Bolo to Rusko, ktoré sa nazývalo Sovietskym zväzom. Ono vyzvalo na súboj Ameriku. A bolo porazené. Teraz nie je vhodné prikrmovať ilúzie o veľmocenskej pozícii Ruska. Treba každého odradiť od takéhoto spôsobu myslenia... Rusko bude roztrieštené a pod dozorom.“ No skutočnou témou zahraničnej politiky Spojených štátov sa stal nasledujúci výrok Brzezinského:

„Nový svetový poriadok pod hegemóniou Spojených štátov amerických bude vytvorený proti Rusku, na účet Ruska a na ruinách Ruska“.

A spočiatku išlo všetko podľa týchto receptov. V plnej miere aspoň tak dlho, pokým bol pri moci Jeľcyn. Boli to časy šokovej terapie a „slobody“ („berte si toľko slobody, koľko len unesiete“).

Lenže potom, od leta 2000 „Brzezinského systém“ sa začal kaziť. Ak bude Rusko pokračovať v sledovaní euroazijských strategických cieľov, zachová si štatút impéria, lenže imperiálne tradicie je potrebné paralyzovať - varoval Brzezinski. Varoval, no ničomu už zabrániť nemohol.

Putinovské Rusko si začalo rýchlo získavať spojencov. Šanghajská organizácia spolupráce, Colná únia, Euroazijský zväz... To Brzezinskému účinkuje ako kosť v hrdle. Ďalšou takou kosťou sa mu stal kolaps jeho plánov na rozkol Ukrajiny s Ruskom. Plán bol privesť k moci v Kyjeve „oranžových“ (čo sa podarilo len dočasne), dostať Ukrajinu pod kontrolu NATO (krach), blokovať Černomorskú flotilu Ruska (krach), zaviesť vízový režim medzi Ukrajinou a Ruskom (krach). On zasvätil celý svoj život zničeniu ruského obra, no obor ešte žije. A toto je najstrašnejšia nočná mora Brzezinského.

Telefonát jubilantovi. Brzezinski pre Komsomoľskú pravdu:

„Milujem Rusko, ale...“

Bývalá šedá eminencia v administratíve prezidenta Jimmiho Cartera, dnes robí poradcu, pozorovateľa a prednášateľa. A k tomu vedie celkom aktívny spoločenský život, je stálym účastníkom každoročného plesu, ktorý organizuje v New Yorku Fond Kosciuzsko združujúci ľudí z Poľska žijúcich v Amerike.

Mnohí veria, že jeho názory vo vzťahu k Rusku sa nezmenili od čias Studenej vojny. Doteraz majú veľký vplyv na myslenie administrácie amerického prezidenta. Či radí priamo aj Barakovi Obamovi, nie je známe. No verejne svoje myšlienky vyjadruje takým spôsobom, že ich skutočný zmysel sa ukáže zrozumiteľným až po uplynutí určitej doby.

Čo si myslí teraz o našej vlasti? Zavolal som jubilantovi: „Blahoželám Vám k narodeninám, pán Brzezinski. Povedzte niekoľko slov pre KP. Aké pocity prechovávate k Rusku?“ On poďakoval za gratuláciu, no vyhovoriac sa na zaneprázdnenosť, povedal, že odpovie elektronickou poštou. A čoskoro prišla krátka správa: „Milujem Rusko tak silno, že chcem, aby Rusko bolo Ruskom.“ Nuž, chápte to ako chcete...

New York. Alexej Osipov

Diabol strednej úrovne

Zvláštny korešpondent KP Daria Aslamova spomína ako robila v roku 2008 so Zbigniewom Brzezinskim rozhovor.

Urobil na mňa dojem ako diabol. Ako prešibaný diabol strednej triedy. Neuveriteľná energia v krehkom, chudom tele. Pichľavá irónia skrytá v kútikoch úzkych stareckých očí a nevysvetliteľný pocit nebezpečenstva. Je vari možné báť sa bezmocného starca? Áno, možno, ak jeho myseľ disponuje takou ničivou silou, v porovnaní s ktorou je atómová bomba len detskou hračkou.

Kedysi som cítila mladícku nenávisť k tomuto človeku, ktorý je ochotný urobiť všetko pre zničenie mojej vlasti, ZSSR. Brzezinski je autor celej ideológie „Boja proti totalite“. Bola to geniálna myšlienka – premeniť zrážku kapitalizmu s komunizmom na boj demokracie s totalitarizmom, čím vyjadril morálnu nadradenosť nad nepriateľom. Finančnému kapitálu potom nič nebránilo v tom, raziť myšlienku „všeobecného bratstva a solidarity“.

Časom moja nenávisť k nemu vyprchala. Dokonca som mu podala ruku so slovami: „Je príjemné potriasť ruku jednému z najvýznamnejších nepriateľov Ruska. Zvlášť, ak je nepriateľ inteligentný.“ pozrel sa na mňa opovržlivým pohľadom. „Je to pravda. Avšak, zlá taktika – zvyšovať množstvo svojich nepriateľov, ako to napríklad robí váš Putin.“

Prišla som k Brzezinskému s jasnou túžbou zistiť, čo by sme nemali robiť. Ako na to? Veľmi jednoducho. Vypýtať od neho radu, kam smeruje Rusko. A urobiť presný opak. Brzezinski okamžite začal hovoriť o federalizácii Ruska: „Rozvoju Ruska bráni mimoriadna centralizácia. Ak by sa v Rusku vytvorila spolupráca republík s centrami na Ďalekom východe, na Sibíri a v Moskve, všetky regióny by sa ocitli v oveľa výhodnejších pozíciách. Ak by USA boli centralizovaným štátom ako Rusko, nikdy by sme nemali Kaliforniu, ani New York.“ „ No USA a Rusko sú štátmi s celkom rozdielnou historickou realitou.“

Povedala som. - „V USA v každom štáte žijú ľudia rôznych národností a dokonca rás. Naopak, Rusko sa skladá z národných republík z ktorých každá môže ašpirovať na samostatnú úlohu. Federalizácia je prvým krokom k rozpadu Ruska.“ „Žiaľbohu, máte tendenciu považovať akúkoľvek kritiku za prejav nepriateľstva“ -povedal môj spolubesedník.

Z Brzezinského bolo cítiť podráždenie už zo samého faktu, že Rusko ako jednotný štát vôbec existuje. Čiže jeho celoživotný cieľ ostáva nesplnený. Áno, ZSSR je mŕtvy, no Rusko žije. To znamená, že ho treba zničiť federalizáciou, rozdrobiť na množstvo rebelujúcich, protestujúcich republík, utopených v krvi. Vtedy môže spokojne zomrieť. No on ešte stále žije. Vyzerá to, akoby sa nechystal nikdy umrieť. Akoby bol nesmrteľný. Ako stelesnenie nesmrteľnej idey vojny.

Naozaj, vojny, studené či horúce, nikdy nekončia.

Preklad z ruštiny: PhDr. Jozef Mižák, Tibor Korečko

Na pokraji chudoby žije 1,5 milionu Čechů

Většinu potápí dluhy

Stále více lidí žije v Česku na hranici chudoby. A to kvůli dluhům. Upozorňuje na to průzkum Charity České republiky, který humanitární organizace udělala mezi svými pracovníky. Podle nich zadlužení Češi nezvládají splácet půjčky. Nemají pak peníze na jídlo ani na bydlení. Poslední data ukazují, že na pokraji chudoby žije jeden a půl milionu lidí.

„Teď mám byt 2+1, nájem 8000. Na to nám hmotná nouze přispívá 5000,“ popisuje matka pěti dětí Lucie. Jenže byt je v jihlavském azylovém domě, kde může s dětmi zůstat pouze rok, a tak bude brzy hledat jiné bydlení.

Přibývá lidí, kteří se kvůli dluhům dostávají do problémů. Nemají peníze na bydlení, jídlo nebo oblečení. Natáčela o tom Iveta Vávrová

Nemůže ale sehnat práci, je proto odkázaná na sociální dávky. S pěti dětmi však jen těžko našetří na několikatisícovou kauci potřebnou na pronájem komerčního bytu.

„Pro pětičlennou rodinu nám zůstává životní minimum 7000 korun,“ říká Lucie.

„Prvotní příčina je špatná finanční gramotnost. Zároveň můžeme hovořit o nepříznivé sociální situaci, záleží na tom, jak rychle se z ní lidé dostanou. Celoevropsky ohroženou skupinou jsou samoživitelé, kteří nedosáhnou na příjem, na který mají nárok – tedy na výživné,“ upozorňuje Lucie Benešová z Charity České republiky.

Stát od ledna zvýšil minimální mzdu, která je teď 9900 korun hrubého, pro člověka s invalidním důchodem 9300. Tato částka ale nemusí lidi k práci motivovat.

„Je to poměrně málo peněz. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že minimální mzdu pobírá 6 % populace, dotýká se to mnoha lidí. V celé Evropě se setkáváme fenoménem chudoby pracujících. Je frustrující, když pracujete a nevyděláte si ani na základní potřeby,“ vysvětluje analytička.

Sociální pracovníci tak volají po dalším zvýšení minimální mzdy. Představa Charity ČR je 12 tisíc korun.

Ministerstvo práce a sociálních věcí chce letos prosadit zákon o sociálním bydlení, který by obcím nařídil vybudovat byty pro sociálně slabé, říká šéfka resortu Michaela Marksová z ČSSD:

„Bude zavazovat obce k tomu, aby byty měly. Ale bude na rozhodnutí obcí, jak si to zařídí. Zda poskytnou svůj bytový fond. Některé možná zvolí cestu i nové výstavby.“

Charita považuje zákon o sociálním bydlení za stěžejní. „Vidíme v něm velký potenciál. Prvotní je prevence, tedy aby lidé neztráceli bydlení. V současné době jsme svědky bujaré šedé zóny, byznysu s chudobou. Je důležité i tomuto byznysu předcházet,“ věří Lucie Benešová. Ministerstvo by mělo zákon předložit vládě do poloviny letošního roku.

http://www.rozhlas.cz/zpravy

Jak bohatí požírají chudé a svět

Prof. John McMurtry

Právě vydaná zpráva Oxfam z Davosu, kterou média ignorovala, poutavě ukazuje, že 62 jedinců – v r. 2010 388 – nyní vlastní více bohatství, než 50% světové populace. Více šokující však je, že z nenapadnutelných veřejných zdrojů uvádí, že tento podíl bohatství poloviny lidí světa jen v posledních pěti letech zkolaboval o více než 40%.

Přesto velké lži přetrvávají i zde – a to že „byl učiněn velký pokrok u snižování světové chudoby“ a že „extrémní chudoba byla od r. 1990 snížena na polovinu“.

Obracení nepopiratelného faktu jako konečné ospravedlnění

Je neuvěřitelné, že nekonečné opakování hesla, že „chudí jsou vytahováni z chudoby ve stále větším počtu“, prochází nadále bez povšimnutí, navzdory tvrdým důkazům, že ve skutečnosti chudší polovina lidstva přišla téměř o polovinu svého bohatství jen během posledních pěti let.

Tato velká lež má významné dopady. Protože nejen je toto vlezlé tvrzení o úspěchu globalizace nepopiratelně podvodné, ale nikdo si toho nevšímá. V důsledku kolabují základní teorie trhu a dogma. To, o čem je denně tvrzeno, že jde o jasnou prospěšnost globálního trhu, se ve skutečnosti ukazuje být pravým opakem. Co to znamená pro „dotační teorii“, když ve skutečnosti jdou tyto „dotace“ v řádu stovek miliard dolarů nahoru směrem k bohatým od již tak chudých a strádajících?

Co můžeme nyní říct o neúnavně proklamované doktríně, že globální trh přináší „více bohatství pro všechny“, když ve skutečnosti nesporné důkazy byznysu ukazují na zemi a po celém světě přesný opak? Neboť chudí přišli nepopiratelně téměř o polovinu svého podílu na globálním bohatství, zatímco nejbohatší své ve stejné době zmnohonásobili.

V krátkosti, důkazy ukazují, že hlavní morální a ekonomické tvrzení ospravedlňující globální trh je velmi velkou lží, která je s časem stále lživější.

Nejen šalba a klam, ale realita života ožebračených miliard lidí je stavěna na hlavu, je vytrvale prohlašováno, že obětem se daří stále lépe, v systému, který je stále více připravuje i o to málo, co jim zbylo, a ztráta bilionů dolarů chudé poloviny lidstva končí v kapsách bohatých, a to jen za pouhých pět let.

Zatímco jsou používány ještě větší lži k ospravedlňování globálního systému, který požírá chudé zaživa „v rámci zmírňování chudoby“, tatáž politika akumulace vyvlastňováním ospravedlňuje další okrádání většiny jako „úsporná opatření“, „sociální škrty“ a „pružnost pracovní síly“ – zkrátka více hladu a pustošení životů lidí a životních podmínek, vydávaných za „více svobody a prosperity pro všechny“.

Statistická hra na skořápky, která maskuje život požírající realitu

Jak se Světová banka, MMF a podobné instituce snaží ukázat vyvádění chudých po celém světě z chudoby, média jako Guardian a New York Times uvádí tato tvrzení tučnými titulky, aby ukázala, že vše je v pořádku a pro chudé a většinu příjemné, přestože ve skutečnosti jsou jejich životy, práce a životní bezpečnost drceny. Takže obrovské lži jsou vydávány za daná fakta, která ekonomové a sociologové opakují bez mrknutí oka.

Ve skutečnosti jsou všechny tyto údajné velké zisky pro chudé a snižování naprosté chudoby založeny na příjmech rovnajícím se ani ne půl hrnku kávy denně, což je zjištění, které je drženo mimo zorné pole čtenářů a někteří ho nyní mohou vidět vůbec poprvé. Takže hypnotický trans velkých lží je udržován, zatímco žádný systém podpory života neexistuje. Viděl jsem ekonomy a diskutéry reagovat zuřivě a vztekle, když bylo na tento blud poukázáno, kdy jsem se měl prý vykašlat na chudé, místo abych odhaloval velké lži. Takže zjišťujeme, že experti a veřejnost jsou těmito maskovacími podvody tak prosáklí, že skutečný svět již do toho nezapadá. Tyto velké lži pak fungují na pozadí neustále omílaných lží, které předchází nekonečným konfliktům a válkám „na obranu svobodného světa“.

Zdá se, že nikdo nevnímá, že přírůstky u příjmů „vytahujících chudé z chudoby“ se typicky týkají přistěhovalců z venkova do znečištěných měst, nebezpečných a nelidských životních podmínek pro ty, kteří dříve měli aspoň rodinný příbytek, čistý vzduch a vodu a životní vyhlídky. V krátkosti, standardních 1,50 dolarů na vytažení z chudoby a extrémní chudoby je nelidsky absurdních, ale je to triumfálně používáno jako důkaz, že systém slouží i těm posledním.

Kontrarevoluce proti sociálnímu vývoji, která vytváří prohlubující se krizi

V rámci neviditelné redistribuce bohatství od chudých k bohatým (nyní pohřbené v řečech o „nerovnosti“) je vynucováno ještě více „tržních reforem“, jako „“posílení konkurence“, „liberalizovaná deregulace“, „snížené sociální náklady“ a „úsporné programy na nápravu nestřídmosti“. „Nadměrné příspěvky“ systému jsou všechny projektovány obětem, aby bohatí mohli zmnohonásobit své bohatství bez odpovídající funkce a hodnoty pro život a společnost, kdy pro sebe žádají neustále více peněz, avšak nikdo si toho jaksi nevšímá. To je další z úrovní normalizovaných velkých lží, utvářejících vládnoucí myšlenkový systém.

Ve skutečnosti pod zástěrkou všudypřítomné propagandy zpracovávající občany, aby uvěřili v soukromou hru na skořápky požírající svět, byla chudší polovina lidstva připravena o jeden bilion dolarů bohatství, zatímco 62 nejbohatších lidí získalo pro sebe téměř dvojnásobek, pomocí operací tohoto globálního neřádu. Přesto zpráva z Davosu dále zdůrazňuje, že dalších 760 miliard dolarů jde ročně neprodukčním investorům, díky beztrestnému světovému vyhýbání se daním. Opět, svoboda finančního kapitálu nemajícího hranice v rámci „globalizace“ neskutečně obohacuje bohaté, zatímco zároveň ožebračuje chudé a vydává to za „snižování chudoby“.

Zde je systém naprogramován tak, aby vytuneloval finance celého veřejného sektoru a institucí, které se vyvinuly, aby sloužily zájmům společného života. I veřejné služby a infrastruktura jsou neustále tlačeny do bankrotu, nejen nikdy nekončícím snižováním finančních prostředků, škrtů, privatizacemi a ovládnutím veřejné politiky dotací korporátní lobby, ale i narůstajícím vyhýbáním se daním, blížícím se bilionu dolarů ročně, kdy vlády a obchodí smlouvy neudělaly pro nápravu nic.

Takže vlády, které by mohly investovat do udržení systémů podpory životního prostředí a společenského života lidstva, aby zabránily narůstající degradaci a kolapsu, jsou nyní systematicky bankrotovány nebo dluhově zotročovány, spolu s většinou občanů. V důsledku toho, aniž by vlády věděly proč, světová ekonomika sklouzává do ještě hlubší krize, kvůli kolapsu ekonomické poptávky na veřejné úrovni.

Požírání světa zaživa jako globální konkurence

Novým zákonem lidského vývoje je, že lidé si musí konkurovat u peněz a komodit, „aby přežili“, kdy je deregulovaný systém bez hranic strukturovaný stále více tak, aby exponenciálně ožebračoval převážnou většinu lidí, zatímco zmnohonásoboval bohatství bohatých. Požírá svět zaživa na všech úrovních a směřuje ke kumulativnímu kolapsu organizace organického, sociálního a ekologického života. Globální konkurence ve skutečnosti znamená, že životní prostředky a bezpečnost většiny se propadají, zatímco prostředí je pleněno a znečišťováno ve stále větší míře. Avšak jako řešení je představován jen „další růst“. Systém je klinicky šílený.

Zatímco život společnosti je ničen vládnoucím hodnotovým systémem, ožebračení a zaostalí mizí do mnohoúrovňových velkých lží, hlásajících opak. To je důvod, proč není o faktech informováno. To je důvod, proč údajné akce na zastavení krvácení světa tento neřád způsobují. To je důvod, proč dokonce i pokrokáři považují ekonomické bludy a podvody za pravdu. Jako rakovina na makro úrovni má tento exponenciálně multiplikační soukromý systém dělby peněz jen jeden způsob fungování – slepě se rozrůstat a maskovat život požírající neřád jako „zlepšování sociální situace lidí“.

The Davos Blind Eye: How the Rich Eat the Poor and the World vyšel 24. ledna 2016 na Global Research. Překlad   Zvědavec.

Zeman, Duka a ne-svatá aliance

…Ale pojďme se držet podivného dua Zeman - Duka. Kardinál, který je se svou skepsi vůči uprchlíkům a přistěhovalcům na stejné vlnové délce s prezidentem, využil příležitosti pro "soukromou mši" pro Zemana, k rozhovoru o sporných otázkách církevních restitucí. To nezabránilo kritikům církevní politiky obvinit Duku za "přílišné angažování v politice". Symbolický akt mše pro Zemana je obtížné interpretovat jinak, než jako podporu politického chování prezidenta. "Stydím se za svého kardinála", řekl literární historik Martin C. Putna v televizním rozhovoru. Vážně, kdo by s ním nesouhlasil? Putna není jediný, komu jsou proti mysli úzké kontakty mezi kardinálem arcibiskupem a Milošem Zemanem. Na internetu koluje srovnání s Ruskem. Varování před "putinizací České republiky s požehnáním církve". Etablování "nesvaté aliance"? To se může zdát zpočátku silně přehnané. Nicméně by se nemělo ignorovat, že skepse k vedení katolické církve v České republice, ve kterou skládal sudetoněmecký landsmanšaft své naděje, roste. Nebyla to jeho věc, kritizovat svého předchůdce na veřejnosti, řekl dřívější arcibiskup, kardinál Vlk. "V tomto případě však bylo jasně cítit, jak vážná jsou tato slova," uvádí se v informaci KNA. To mluví za vše. Gernot Facius, Sudetenpost, 14.1.2015, str.2

Překlad Ing. P. Rejf.CSc.

Ke vztahu dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

Úsilí agrárníků a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němce prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Čs. strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně HSLS, bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky zajištěno. „Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ‚Pán Bůh Vám to zaplať, co jste pro stát učinil..‘

Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíle: ‚My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek stojíme před osudovou chvílí!)

O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásné titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918 – 1938, Brno, 1946)

Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Státotvornost politiky ČSL již v té době byla obecně vysoce ceněna.

V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných letech. Dr. J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně dr. E. Beneše podporovala.

Prezident dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovaly a nás trvale a neoddělitelně spojují s nimi. Proto náš hlas při volbách bychom měli dát jen těm kandidátům, kteří uvedené hodnoty v politické praxi uplatňují.                       J. Kovář

 Křesťanští sociálové a národ

„Jazyk český hynul, a poněvadž hynul jazyk, hynul i národ. … Řeč česká, neznámá více v palácích, a vypovězená z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečné útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu. …

Přátelé! I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa, jenže ta hra je tajnější, zato ale tím nebezpečnější. Vlny germanizace jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavily již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je jest toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců a tu jsem pevně přesvědčen, že opět katolické dělnictvo to bude, které postaví se hned do prvních řad, aby jako tvrdá nepoddajná skála ve službách své vlasti vytrvalo. …

Nestavíme se však nepřátelsky proti žádnému národu, proti žádnému jazyku, nýbrž co chceme sami, přejme i jiným, totiž úplné rovnoprávnosti i národní i jazykové. … Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!

Z diskusního příspěvku ThDr. R. Horského na Litomyšlském sjezdu v září 1894.

Ze sjezdové rezoluce: „Katolické dělnictvo českoslovanské, na sjezdu zastoupené, prodchnuto jsouc pravou láskou k vlasti, chce jakožto část svého národa k duševními i hmotnému povznesení jeho ze všech svých sil přispívati a práv své vlasti  a jazyka hájiti. … prohlašuje se katolické dělnictvo československé  pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým a byla základem opravdového sbratření veškerého lidstva.“ (Z protokolu Litomyšlského sjezdu, str. 17-23) –red.

K lidoveckému vlastenectví

I vlastenectví Jana Šrámka ještě z dob jeho studií a pozdějších je známé. Byl nejen dobrým Čechem, ale také příkladně sociálně cítícím člověkem. Přesto se Němci v době, kdy kaplanoval v Novém Jičíně, domáhali, aby byl přeložen. Jeho češství je dráždilo. Padla i nějaká facka po jeho pronásledování. A tak byl J. Šrámek již v době svých mladých let dobře připraven na nadcházející dobu, kdy český národ se formoval a stále sebevědoměji veřejně vyhlašoval své cíle. J. Šrámek se s českým národním hnutím ztotožnil. Byl prvním významným  katolickým politickým činitelem, který se ještě v době trvání Rakouska-Uherska prohlásil pro samostatný československý stát.

Svému vlasteneckému cítění zůstal věrný i v době Československé republiky. Odmítal námluvy německých křesťanských sociálů, ač sám na přelomu 19. a 2. století zakládal křesťansko-sociální stranu na Moravě a ve Slezsku. Pochyboval totiž o jejich loajalitě k republice. A tak došlo dokonce i k tomu, že němečtí křesťanští sociálové žalovali na veřejnosti na Šrámka, jak s nimi jedná a dokonce tvrdili, že českoslovenští sociální demokraté se k nim mají lépe než představitel Československé strany lidové.

Jak to v životě bývá, čelní představitelé státu, politických stran dávají svým stoupencům příklad, jak by měli jednat. Tak také funkcionáři i členové ČSL se od nástupu nacismu v Německu a henleinismu u nás, všude stavěli na obranu republiky. Lidovecký tisk si v této exponované době dokonce stěžoval na podmínky, v nichž žijí Češi v pohraničí. Zejména na tlak, aby Češi dávali děti do německých škol, dokonce i na těžké dorozumění v některých obcích s jejich německou samosprávou vedenou dokonce  německy.

Za této situace vystoupila řada katolických kněží na obranu českého národa a jazyka. Zvlášť silně zapůsobil v roce 1939, tedy již za protektorátu, Msgre Bohumil Stašek, předseda české zemské organizace ČSL, u sv. Vavřinečka, kde promluvil k sto tisícům účastníkům slovy, která nejsou zapomenuta dodnes. Z vyznání B. Staška k lásce k vlasti uvádíme: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic.) I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.

Lidovci i v době druhé světové války jednali jako vlastenci. Řada z nich byla v odboji. Jan Šrámek se stal předsedou československé  vlády v Londýně. Obětavě pracoval pro obnovení republiky. Kolik dalších vlasteneckých příkladů bychom mohli dále nalézat mezi lidovci, je jistě bezpočet.

Srovnejte jejich počínání s již dlouhodobým chováním pana Bělobrádka a jeho věrných k českému národu a republice! Je to k pláči. Pokud budou tito pánové vystupovat jen jako kádeuáci, nikoliv tedy jako lidovci, můžeme to považovat za jejich věc. Jakmile však sami o sobě tvrdí, že jsou lidovci, pak srovnejte jejich počínání s křesťanskými sociály, šrámkovskými lidovci a zjistíte podstatné rozdíly. S autentickým lidovectvím tito pánové mají jen málo společného, pokud vůbec něco. O lidovectví sice mluví, ale o jeho tradicích snad, až snad na některé výjimky, neznají téměř nic. –red.

Zahradil - Schwarzenberg si namlouvá socialistu Sobotku. Chce, abychom byli spolkovou zemí Německa

Lukáš Petřík

Šéf europoslanců a nejužšího vedení ODS Jan Zahradil říká, že Česká republika se nemá zapojit do fiskální unie EU, má snižovat svou ekonomickou závislost na Německu a o euru by se mělo vypsat referendu. Ve vládě podle něho může dojít v této věci ke konfliktu, neboť eurofilní TOP 09 Karla Schwarzenberga se v těchto věcech sbližuje s ČSSD…

Vy jste nedávno uvedl, že servilita ministra Schwarzenberga vůči tvrdému jádru EU, Německu a Francii, zpochybňuje jeho schopnost bránit české národní zájmy...

To já samozřejmě nemůžu vyloučit. Jasně se ukazuje, že ministr Schwarzenberg ve vládě pro svou politiku většinu nemá, a přesto de facto ještě před tím, než se tím mohla vláda zabývat, vystoupil s razantními prohlášeními ve věci té půjčky a tím de facto podrýval autoritu premiéra, který postupoval na summitu EU úplně jiným způsobem. Mě to mrzí.

Je tu určité riziko, že TOP 09 bude tuto situaci nadále vyhrocovat. I díky tomu, že jsou členy eurofilní Evropské lidové strany, kterou koučují partaje paní Merkelová a pana Sarkozyho, tak to mají nařízeno seshora. TOP 09 se také orientuje na nějakých osm, deset procent eurofilních pravicových voličů a takové číslo jim stačí, čili nemají ani žádnou vnitřní potřebu tuto politiku měnit. Třetí věc, která do toho zapadá, je ambice pana Schwarzenberga kandidovat na prezidenta.

Tyto všechny věci dohromady mohou vést k tomu, že se TOP 09 pokusí situaci v evropských tématech během roku 2012 ve vládě vyhrotit.  Když si vzpomenu, jak si pan Schwarzenberg notoval s panem Bohuslavem Sobotkou v jednom tom televizním pořadu po eurosummitu, tak mám pocit, že se tady zakládá na nějaké budoucí spojenectví. Proevropská média už to začala také hrát. Už zase rozdělují politickou scénu na proevropskou a protievropskou a do proevropské zařadili TOP 09 a sociální demokracii. Nějaké předpolí se tady vytváří. Můžu jenom doufat, že TOP 09 se bude chovat zodpovědně vůči tomuto státu, a ne jenom s ohledem na vlastní politické zájmy nebo na podle mě nesmyslnou ambici pana Schwarzenberga na funkci prezidenta.

Nemůžeme si dovolit jednostrannou závislost na eurozóně a zejména na Německu. Určitě to bude mít i své geopolitické důsledky. TOP 09 a ČSSD bez jakýchkoli skrupulí prohlašují, že se musíme co nejúžeji zapojit do tvrdého jádra. ODS říká pravý opak. A budou to voliči, kteří o tom nakonec rozhodnou…

Ještě k té celosvětové geopolitice. Neměla by Česká republika začít více hrát takovou tu politiku, když to řeknu degaullovsky, více azimutů?

I zde je třeba budovat strategická partnerství, a ne se jenom, jak tady prosazují někteří eurofilové, orientovat na Německo a německou politiku a poslouchat všechno, co si zamane Německo, podpořit, co udělá Německo a podporovat naši politickou i hospodářskou závislost na Německu. Proto musíme udělat vše, abychom hospodářsky nebyli závislí jenom na Německu a v evropské politice si razit vlastní linii a spojenectví…                                              Euportal, 2.1.2012

Stane se ČR 17. zemí Spolkové  republiky Německo?

Již Jan Zahradil, poslanec EP, toto možné nebezpečí zpozoroval. Volby do Poslanecké sněmovny PČR zmíněnou tendenci, vlastní některým politickým stranám, nezeslabily. Tisk „sudetoněmecký“ psal o tom, že nová sobotkovská vláda v česko-sudeto-německých vztazích začala tam, kde skončila ta nečasovsko-schwarzenbergská. Tato proněmecká orientace, jež  byla posílena i vstupem germanofilní KDU-ČSL do parlamentu a do vlády, našla svůj viditelný výraz v tzv. strategickém dialogu ČR a SRN, jehož cílem je, jak uvádí vláda ČR, postupné sbližování obou subjektů. 

I my jsme si byli vědomí tohoto hrozícího nebezpečí. Ve své petici, postoupené premiéru V. Sobotkovi, jsme adresátu otevřeně položili otázku, zda chce transformovat ČR v 17. zemi SRN. Tuto jednoduchou otázku jsme mu již položili čtyřikrát, aniž bychom se od něj dočkali jednoduché odpovědi ano nebo ne.

K současné vládní politice jsme navrhli alternativu. Započít strategický dialog se Slovenskou republikou, prohlubovat spolupráci se státy V 4 i s našimi dalšími tradičními spojenci. Vycházeli jsme z obecně známé skutečnosti, že nejméně 100 let nám nejbližším národem jsou Slováci, jak svědčí výsledky celé řady i nedávných průzkumů, a nikoliv Němci.

Pokud aktivně se část národa nepostaví proti germanofilním plánům současné vlády, hrozí nebezpečí, že sobotkovský proces bude dále pokračovat a je otázkou, kde až může skončit. Mluví se, samozřejmě zatím v nadsázce, že jsme německým protektorátem či dokonce kolonii. Další vývoj skutečně může směřovat k uvedenému sepětí se  SRN. Vždyť svého času řekl i V. Špidla, současný šéfporadce B. Sobotky. že by nebyl proti tomu, abychom se stali 17. spolkovou zemí Německa.

Takovému vývoji, jak jsme přesvědčeni, jsou  nápomocni  i „bratři a sestry“ z KDU-ČSL. Jen malý obrázek aktivit některých z nich, jak je a některé další činitele ve zkratce zaznamenal Sudetendeutsche Zeitung v minulém roce. Při XXIV. brněnském sympoziu na téma „Kam směřuje demokracie“ vystoupili s přednáškou dřívější český ministr zahraničí kníže Karel Schwanzenberg a dřívější premiér a EU-komisař Vladimír Špidla. Byli i spolupořadateli a účastníky piety obětem brněnského pochodu smrti v r. 1945 u pomníku v Pohořelicích a v starobrněském chrámu. Starosta Petr Vokřál a mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt se dohodli na uskutečnění dalších pietních akcí k pochodu smrti před 70 lety.

V centru Bavaria Bohemia v Schönsee byl český místopředseda vlády, ministr pro vědu a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, hostem falckého okresního sdružení CSU, na pozvání které obdržel od bavorské státní ministryně práce, sociálních věcí, rodiny a integrace, Emilie Müller.

Bavorského dne v evropském hlavním městě kultury v Plzni se zúčastnili ministři kultury Ludwig Spaenle a Daniel Herman.

V pražské pobočce Svobodného státu Bavorsko, podepsali ministři kultury Ludwig Spaenle a Daniel Herman, za přítomnosti mluvčího etnické skupiny Bernda Posselta a německého velvyslance barona Arndta Freytaga von Loringhoven dalekosáhlou bavorsko-české kulturní úmluvu.

V Berlíně navštívil český premiér Bohuslav Sobotka kancléřku Angelu Merkelovou. Na Humboldtově univerzitě měl přednášku o Evropě.

Několik dní před 70. výročím brněnského pochodu smrti přijala Rada města Brna prohlášení, ve kterém město žádá o odpuštění a smíření. Říká: "Město Brno se kaje za události ze dne 30. května 1945 a následující dny. Tisíce lidí byly nuceny kvůli uplatnění principu kolektivní viny, nebo z důvodu jejich jazykové příslušnosti, opustit město. Jsme si vědomi toho, že došlo k lidským tragédiím a kulturním a sociálním ztrátám ... také vyjádřili přání, aby všechny předchozí skutky byly odpuštěny a abychom již nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci - vytvářeli společnou budoucnost. " Město vyhlásilo rok 2015 rokem smíření.

Šedesátý šestý sudetoněmecký den v Augsburgu se konal pod mottem "Lidská práva bez hranic" a vyznačoval se významnou účastí z České republiky. A to náměstka ministra pro vědu Arnošta Markse a mnoha dalších.

Vystoupení místopředsedy české vlády Pavla Bělobrádka bylo na začátku hlavního programu „telekonferenční“ - na velké obrazovce: ... "Právě křesťanství je to, co nás po staletí úzce spojuje. K základním křesťanským hodnotám patří odpuštění ... To není nikdy možné bez přiznání vlastní viny. ... Pravda osvobozuje. A žít v pravdě, je bezesporu velkou hodnotu, evropskou hodnotou, křesťanskou a demokratickou hodnotou.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a Frank-Walter Steinmeier, podepsali v Berlíně Dohodu o "strategickém dialogu" mezi Německem a Českou republikou s devíti pracovními skupinami, kde mohou být zahrnuty občanské iniciativy a organizace.

Na první letní festival zastoupení Svobodného státu Bavorsko v Praze přišel vicepremiér Pavel Bělobrádek, ministryně sociálních věcí Michaela Marksová a mnoho sudetských Němců.

Ve Wiesbadenu v hesenském zemském parlamentu si sudetští Němci a zemští poslanci  připoměli Wiesbadenské dohody o porozumění s exilanty z Čech z r. 1950. Čestným hostem byla česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. V další den navštívil český místopředseda vlády, ministr pro vědu z KDU-ČSL Pavel Bělobrádek v doprovodu náměstka ministra Arnošta Dům sudetských Němců v Mnichově, kde pod kříž Otto von Habsburga ve foyer položil květiny v českých národních barvách k uctění památky obětí vyhnání. Další program zahrnoval rozhovory s jeho bavorským resortním kolegou Ludwigem Spaenlem, s ministerským předsedou Horstem Seehoferem, euroministryní  Beate Merk, řezenským biskupem Rudolfem Voderholzerem a vysokoškolskými pedagogy.

V Mariánskolázeňských rozpravách se  sudetoněmeckou radou se zúčastnili ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, její manžel, náměstek ministra pro vědu Arnošt Marks, a další čeští politici.

V Ústí uctili mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt a starostka Věra Nechybová, na starém mostu přes Labe, oběti masakru ze dne 31. července 1945.

Brněnský primátor Petr Vokřál navštívil švábský Gmünd, kam byla umístěna v r. 1946 značná část vyhnanců z Brna, a je od roku 1953 partnerským městem.

Bernd Posselt doprovázel bavorského ministra školství a kultury Ludwiga Spaenleho na pracovní návštěvu k českému protějšku Pavlu Bělobrádkovi, který je také místopředsedou vlády, do Prahy.

Sudetendeutsche Zeitung, 21. 12. 2015, str. 4, sestavil Herbert Fischer

Na 66. sjezdu sudetů, který se konal v květnu 2015 v Augsburku, bylo z ČR několik hostí. Vyslechli si i slova pan Horsta Seehofera, bavorského premiéra, který přítomným sdělil, že 70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi. abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.(Volný a krácený překlad I9ng. P. Rejf, CSc.)

A tak jsme se v podání některých snaživých německých činitelů stali vyvrheli, kteří se dopustili zločinů nejen proti lidskosti, ale dokonce i těch genocidních.

Proti sobě stojí dvě zahraničně-politické koncepce, strategický dialog s Německem nebo se Slovenskem. V demokratické společnosti, která využívá i institutů přímé demokracie, o nich by  rozhodnul přímo lid v referendu. Na podzim by vláda jej mohla vypsat a přiřadit k volbám, které se budou konat. Lid by přímo odpověděl na následující otázky. Jste pro strategický dialog se SRN, Ano, Ne. Jste pro strategický dialog se SR, Ano, Ne.

Je to jednoduché, zvláště když ČSSD již delší dobu mluví o celostátním referendu a občanské společnosti se prezentuje jako jeho přítel. Nechť tedy vláda nechá rozhodnout lid v otázce, která se týká celého našeho národa a české státnosti.  Pokud se však vláda bojí, že by neuspěla, udělá vše pro to, aby se referendum nekonalo a sama nás, třeba proti vůli většiny, zatáhla do německého chomoutu. V tom případě je na nás, abychom takové vládě kladli odpor všemi zákonnými prostředky. Budeme volit. Budeme mít v ruce volební lístky. Nevolme ty strany, které se staví proti referendu a jdou německou cestou. Je to nejen naše právo, ale i povinnost. Republiku jsme zdědili od předcházejících generací. Jsme povinni ji předat do rukou těch, kteří nás střídají.

Arcibiskup z Aleppa: pomozte nám zůstat v Sýrii

V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas melchitský arcibiskup z Aleppa upozorňuje na zvláštní zodpovědnost křesťanů. Navzdory pětileté válce polovina věřících jeho diecéze zůstala na místě:

„Vím, že je to naše povinnost vůči všeobecné církvi, vůči všem, kdo tu byli před námi, a kteří za to, že zůstali a zachovali věrnost Kristu, platili nejvyšší cenu po dobu dvou tisíciletí. Mluví se o milionech mučedníků, kteří v Sýrii dali život za to, aby nezapřeli Krista. Musíme si uvědomit, že křesťané v Sýrii jsou prvními křesťany. Neobraceli je misionáři. V Ježíšových časech tu byly židovské komunity, které každý rok na letnice putovaly do Jeruzaléma.

A Židé ze Sýrie byli v Jeruzalémě také toho dne, kdy Duch svatý sestoupil ve Večeřadle na apoštoly. Skutky apoštolské říkají, že tři tisíce Židů se tehdy obrátilo a přijalo křest. Ti se pak vrátili domů a dali počátek naší církvi. Pokud nám dnes chcete pomáhat, pomozte nám zůstat v naší vlasti. Nepomůžete nám, když usnadňujete opouštění naší země. Deportace našich věřících nikomu neslouží, ani nám, ani našim věřícím ani vám. Opakuji, pokud nám chcete pomáhat, pomozte k návratu míru do Sýrie, abychom v ní mohli zůstat,“ řekl Vatikánskému rozhlasu arcibiskup Jeanbart.                                                                  (job)  radiovaticana.cz  

Apoštolský vikář Aleppa: Syrští teroristé utíkají, zahraniční podněcují válku

Syrská řádná armáda ve spolupráci s ruskými jednotkami zahájila tažení na osvobození Aleppa, říká tamní katolický apoštolský vikář, mons. Georges Abou Khazen. Mezi prchajícím civilním obyvatelstvem jsou také bojovníci extrémistických skupin se svými rodinami, uvedl pro agenturu Asia News (10.2.) Cílem vládního vojska je vyčistit region od extrémistů, vysvětluje syrský biskup, a umožnit lidem návrat do jejich domovů. V některých oblastech už opětovně otevřely školy a byly zprovozněny dodávky vody a elektřiny.

V situaci všeobecného napětí začíná probleskovat naděje, soudí mons. Khazen: “Mnohé ze syrských teroristických skupin požadují ukončení války, dožadují se příměří a dialogu s vojskem i vládou. Nicméně zbraně vítězí tam, kde převažují zahraniční extrémisté, provázaní s mocnostmi, které jsou přítomné uvnitř i vně našeho regionu. Pravdou je, že místní teroristé chtějí nalézt cestu k dialogu a zabránit dalším krvavým bitvám o město i vesnice”…

Aleppo už pět měsíců žije bez elektrického proudu a měsíc bez vody, vrací se biskup Khazen do své církve. Zásobování potravinami naopak funguje, protože vláda otevřela nový přístup do města, ačkoli potraviny jsou velmi předražené. Zásadním problémem zůstává voda, pokračuje apoštolský vikář. Studny vyhloubené poblíž kostelů a mešit však dosud postačovaly pro všechny Aleppany. Syrská vláda nyní do města posílá autocisterny s vodou a vojsko hloubí nové studny. Městskou vodárnu i teplárnu totiž drží v rukou teroristé, a proto elektrický proud vyrábějí pouze generátory. Podle odhadů Františkánské kustodie Svaté země se tak náklady na elektřinu pro jednu rodinu pohybují okolo dvanácti tisíc euro měsíčně.                                                                                            Radiovaticana.cz

Aleppský farář: Trpíme, ale nejsme zdrceni

„Nové bombardování zničilo vše, co jsme právě obnovili“, píše o. Ibrahim Alsabagh ze syrského Aleppa v dlouhém a dramatickém listě, který v neděli (7.2.) zveřejnil italskojazyčný deník Il Giornale del Popolo, vycházející v Luganu. Františkánský kněz v něm popisuje situaci ve městě, které od počátku února prožívá ofenzívu řádné syrské armády, jež usiluje o znovunabytí kontroly nad městem. Nepřátelské teroristické skupiny se mstí na civilním obyvatelstvu. Jejich urputné bombardování donutilo k útěku desítky tisíc lidí, kteří nyní očekávají otevření tureckých hranic, aby se dostaly do bezpečí. Jak vypráví o. Ibrahim, džihádisté v noci ze 3. na 4. únor odpálili dvě raketové střely na křesťanskou čtvrť Soulaymanieh-Ram, kde františkáni z kustodie Svaté země spravují jeden kostel. Zásah si vyžádal dvě oběti na životech a řadu raněných. Kostel františkánské farnosti zůstal ušetřen, ale byly zničeny učebny katechismu. Na farnost dopadla raketa, která prorazila střechu, rozprášila na tisíc kusů mariánskou sochu, poškodila zvonici a několik nově instalovaných nádrží na vodu.

Bombardování znamená vážnou škodu pro společenství, která se stará o uprchlíky, pomáhá stovkám rodin a při kterém funguje řada farních pravidelných setkání. Ve zmíněné farnosti našla útočiště rovněž maronitská komunita poté, co byly zničeny její kostely, a také škola pro hluchoněmé děti – jedna z mála služeb, které dosud v Aleppu nepřestaly fungovat. Kromě všech těchto aktivit farnost poskytuje pitnou vodu okolním obyvatelům města bez rozdílu. O den později se opakoval stejný scénář v jiné křesťanské čtvrti – Midaan, pokračuje syrský františkán. V odpověď na postup syrských vládních vojsk a jejich spojenců tzv. povstalci, tedy teroristé, nelítostně ostřelovali civilní objekty. Výsledkem je totální destrukce, píše o. Ibrahim, tamější lidé opět nemají, kam by složili hlavu.

Aleppané nevěděli, zda mají utíkat, či očekávat „sestru smrt“ ve svých domovech. Pod troskami domů zůstalo mnoho mrtvých a raněných, ale nikdo ze strachu neodpovídal na jejich volání o pomoc. Mrtvá těla tak ležela na místě dlouhé hodiny. Navzdory tomu všemu se nevzdáváme, tvrdí syrský kněz. Trpíme, avšak nejsme zdrceni. Opět jsme obešli všechny vybombardované domy spolu se stavebním inženýrem, roznesli základní potraviny a zahájili rekonstrukci, počínaje zasklíváním oken a vsazováním dveří. Lidem, kteří přišli o všechno, poskytujeme finanční pomoc na tříměsíční podnájem, s možností prodloužení, vysvětluje člen františkánské Kustodie Svaté země. Velký problém nicméně představuje zásobování vodou, dodává. S ohromením pozoruji lidi, kteří se také během bombardování zoufale pokoušejí načerpat vodu z kohoutků, které byly na ulice vyvedeny v místech, kde existují studně. Voda už neteče více než deset dní, podotýká syrský kněz a upozorňuje rovněž na neuvěřitelné ceny potravin – měsíční plat nestačí na prosté zeleninové jídlo.                                                                                 Radiovaticana.cz

Vyhlášení roku odpuštění mezi slovanskými národy

Byzantský katolický (všeobecný) patriarchát tímto v autoritě apoštolské a prorocké vyhlašuje tento rok 2016 rokem vzájemného odpuštění pro slovanské národy Polsko, Ukrajinu a Rusko. 

Důvod: Pokud se nazýváme křesťany, jsme povinni následovat příklad našeho Pána Ježíše Krista. Když Mu vráželi hřeby do rukou, modlil se: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Tím dal najevo, že ví, že ti, kteří působí Jeho smrt, byli oklamáni duchem lži. Do modlitby „Otče náš“ vložil prosbu: „(Otče,) odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ K této prosbě dodává komentář: „Jestliže neodpustíte, ani Otec Nebeský neodpustí vám.“ (Mt 6,14-15). Ježíš nemluví o tom, kdo je viníkem a kdo jím není. Stanoví jen jeden požadavek – odpustit! Jinde říká: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno“. „Jakou mírou měříte, touž mírou naměří i vám.“ (Mk 4,24) Pokud máme míru vlastní spravedlnosti, nikdo z nás lidí před Božím soudem neobstojí. Pokud ale přijmeme míru milosrdenství, to znamená, že odpouštíme, pak Bůh ani nás nebude soudit podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství. To je jediná cesta ke spáse jedince i společnosti.

Ještě asi před 5 lety nikdo na Ukrajině neviděl důvod, proč by měl chovat nenávist vůči rusky mluvícím Ukrajincům. Byli však ocejchováni nenávistným termínem „moskali“ a uměle vyvolána nenávist vůči nim především na Západní Ukrajině. Nejen ale vůči nim, ale i vůči ruskému národu. Toto vyvolávání nenávisti je nebezpečnou xenofobií, která je trestná! Můžeme ji nazvat „rusofobií“. Pokud by někdo v Rusku dělal totéž, pak by to byla „ukrajinofobie“. Někdo uměle, podle psychologických technologií, tuto nenávist vyvolal, aby se oba národy dostaly do bratrovražedného napětí či dokonce války. Tato zákulisní strana tím sleduje získání kořisti sama pro sebe i za cenu, že způsobí velkou škodu a utrpení oběma národům. Rovněž i ti, kdo tuto xenofobii rozšiřují, ať jsou to politici, novináři či kněží, by měli být za to přitaženi k zodpovědnosti a sankcionováni.

Co se týče vztahů Ruska a Ukrajiny k Polsku, v minulosti bylo mnoho zranění a nespravedlností. Řešením není uměle oživovat staré rány a ještě je zvětšovat. Řešením je odpuštění!

Polsko je v současnosti pod tlakem islamizačních kvót. Polsko, Česko, Slovensko i Maďarsko mají zájem na ekonomických vztazích s Ruskem a rovněž s Ukrajinou. Země Východní Evropy odolávají rovněž tlakům současné islamizace diktované Amerikou a Bruselem. Jde tu o likvidaci křesťanství a evropské kultury! V dané situaci se musí tyto národy sjednotit, jak v politické, tak i v duchovní sféře, aby zachránily svou vlastní identitu a mohly se i ekonomicky rozvíjet. Vyvolávání vzájemné nenávisti je zločinem proti těmto národům!

Tímto Byzantský katolický (všeobecný) patriarchát vyzývá především prezidenta a vládu Ukrajiny, ale i Ruska a Polska, aby se řídili zdravým, kritickým rozumem, a ne nenávistí a emocemi! Zároveň se tímto obracíme na všechny představitele pravoslavných a katolických církví i protestantských sborů v těchto národech, aby během tohoto roku smíření každou první neděli v měsíci, alespoň krátce zdůraznili potřebu odpuštění ve svých chrámech! Bohužel, některé chrámy se staly ohnisky nenávisti a xenofobie.

Vyzýváme i všechny křesťany, aby se v tomto roce každý den modlili za svůj národ modlitbu Páně „Otče náš“ a modlitbu k Svaté Bohorodičce „Zdrávas Maria“, aby Bůh dal milost pravdivého pokání! Pak skrze vzájemné odpuštění Bůh dá i duchovní vzkříšení těchto národů!

Kéž skrze vaše modlitby a upřímná gesta odpuštění je uhašena nenávist, která může vyvolat válečný požár! Pak už by bylo pozdě!

Národům Ruska, Ukrajiny a Polska zasílá požehnání od našeho Boha a Spasitele

+ Eliáš, Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr      + Timotej OSBMr, biskupové sekretáři

Doněck – Praha 12. 1. 2016

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc.                                                 Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka byla 24. února 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz,

 e-mail: vydavatel@seznam.cz