T.G. Masaryk: Našeho obrození doba první
„Hnutí evropské, jež přivodilo francouzskou revoluci, a vzniklé vzrušení národní a politické i v národě našem a ostatních národech slovanských mocně se projevilo. My od té doby datujeme své národní obrození…
Ujasněme si jen potřeby a snahy té doby. Nové hnutí české mělo dvojí úkol: První: navázat vším životem na minulost, v níž se národ samostatně a svobodně vyvíjel, a určit cesty pro vývoj budoucnosti. Druhý: uvědomit si přítomnost, poznat stav zaviněný národním a politickým poklesnutím a probrat se z tohoto poklesnutí k novému, plnějšímu životu. Přitom srovnávání s přítomností, srovnávání s tím, v čem a jak postupují národové jiní, bylo bezděčným měřítkem.
Buditelé národa museli poznávat, co ze skutečného stavu národa má se podržet, čeho se máme zbavit, co ještě přejmout – nastala doba studií, studií minulosti a přítomnosti; podle přesnosti a správnosti těchto studií fantasie a rozum určovaly ideály budoucnosti.
In concreto byl úkol: utvořit a rozšířit samostatnou a samobytnou kulturu českou, a tedy i vzdělávat vlastní jazyk všestrannou prací literární. Byla to stránka úkolu positivní. Po stránce negativní to značilo čelit převaze kultury a jazyka německého a vlivům německým vůbec. S Němci odedávna sousedícími bylo nám zápolit a konkurovat, proti síle jejich se udržet;…
Bohuslav Balbín: Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, praecipue bohemica
(Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého)
(O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá)
Z kap. 7: Jaká chyba a jaký škodlivý zločin nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a dávných mravů
. . . Těžký tudíž a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti nebo jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť se nesmíme domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno, jak níže povím jasněji, bez ukřivdění dávným obyvatelům a všem stavům.
Pamatuji se, že jsem kdysi u Lipsia četl, že mění-li se jazyk, jest to nekrajnějším a téměř otrockým ponížením; „neboť tak," dí často vychvalovaný Commineus, „družina panovníka, mravy dvořanů, způsob života, kroj, nepřizpůsobí-li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva, budou trpěny, a následuje povstání nejnebezpečnější."
V jaké nebezpečí vrhá se panovník, v jaké vlast, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou než každé bezvládí.
O dome starý, jak nerovný pán tobě vládne! Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! O, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti poddaných, podle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně kvetším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen - neboť nemohu jinak nazývati násilné vydírání a denně před očima mizejí, když vídeňský dvůr, navnaděn sladkostí českých peněz, denně jícnem nenasytným volá: „Přinášej! Přinášej!" Smím se domnívati, že se vyznáš v umění vladařském, když neznáš ani první čárky řádné správy a politické schopnosti? Neboť, ať mluvím s filozofií, nemůže-li být žádné vědy bez předmětu a je-li dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kdo o politice pojednávají, předmětem, cílem a nejvyšším zákonem politické moudrosti: blahobyt národa, jeho bezpečnost, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí potřebných k životu krásnému, veselému a líbeznému dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ke knížeti a jiné toho druhu věci: můžeme-li za to míti, že rozumíš politice ty, jenž jsi dokázal vše jiné a vypočítaným tu věcem přímo opačné, který z trápení ubohých a chudých vesničanů i měšťanů peníze jsi vydral?
Z kap. 18 - závěr Obrany
Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď vizitačního neb revizitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, a mlčel-lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu nebo pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval-lis to vše jazykem a perem prodejným: krev nešťastných padne na tebe a na syny tvé! Dělej co dělej, i kdybys denně obětoval a obětovával Bohu, denně unavoval zpovědníky, denně přijímal tělo Kristovo a krev, své zatracení jíš a piješ, zneuctívaje tělo boží; praví sv. Augustin: „Tělo Kristovo, toť jsou chudí na tomto světě!“ Nešťastníče, dříve vydej a vyvrhni krev chudiny, které jsi se nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinen tak mnohým zlem, které žádným pobožnůstkářstvím nemůže býti odpykáno, leč toliko nápravou spravedlnosti. Bůh každému odplatí dobře či zle, jakou zásluhu má o vlast.
Toť jest moje žaloba. Přichází-li snad pozdě, jistě jest pravdivá a spravedlivou býti nepřestane nikdy.
Ty, z patronů země české nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe země česká od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:
Nedej zahynouti nám i budoucím!
Neráčíš-li snad vyslyšeti synů zvrhlých, slyš a vyslyš prosby předků, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na tebe hledí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás! (Zvýrazněno redakcí)
Bohuslav Balbín (1621-1688), jeden z nejhorlivějších jezuitů, měl pro minulost českou, pro minulost státní a národní i jeho lidu, smysl a hluboký cit, uprostřed světovládných snah svého řádu zachoval si a vypěstoval v sobě vřelé cítění národní. Na minulost naši hleděl nejen jako katolík, nýbrž i jako Čech. Ze zbytků národa, zubožovaného i vyvražďovaného v průběhu třicetileté války, a rozhodnutím katolických vítězů zbaveného též značné části svých intelektuálních elit, chtěl mít nejen katolíky, nýbrž i Čechy.
Dílo, vznikající v letech 1672 až 1673, vzhledem k jeho kritičnosti k pobělohorským „pořádkům“, vládnoucímu bezcitnému cizímu panstvu a jejich domácím přisluhovačům, kteří společně usilovali, aby nám vyrvali rodný jazyk a zahubili naši zem, nemohlo za života autora vyjít. Dobu „temna“ našeho národa, s jistou zdrženlivostí můžeme snad i tvrdit, nám B. Balbín, ač jezuita, do určité míry vykreslil ještě dávno před A. Jiráskem. Teprve po více než celém století, r. 1775, Balbínovu Obranu vydal český osvícenec František Martin Pelcl. Ze zlou se však potázal. Vytištěny spis byl zničen, censor, který dílo propustil, přišel o své místo, a vydavatel F.M. Pelcl byl potrestán třídenním vězením. Osvícenecká doba v Čechách, její české národní úsilí, teprve však vycházely z temnoty.
I dnes je čeština hanobena, zanedbávána. Část elit přestává cítit s národem, odcizuje se mu a některými svými rozhodnutími mu i škodí. Proto jsou výše uvedené věty z „Obrany“ aktuální i dnes. Kéž by oslovily většinu našeho národa!
Dr. O. Tuleškov
Teherán, 8. januára 2010, (Nový Región, Rustam Galeev)
Irán a Sýria plánujú zaviesť nový svetový poriadok, oznámil prezident Iránu Mahmoud Ahmadinejad. Irán a Sýria začínajú spoločnú misiu s cieľom vytvorenia nového svetového poriadku základom ktorého bude spravodlivosť, humanizmus a viera v Boha“, - povedal iránsky predstaviteľ počas stretnutia zo sýrskym členom parlamentu Mahmúd al-Abrasha.
„Dnes sa začali dvojstranné rokovania Iránu a Sýrie o tejto otázke a to je historický okamih“, - doplnil prezident Islamskej Republiky. Agentúra Mignews s odvolaním sa na iránsku spravodajskú agentúru, tlmočí slová Mahmoud Ahmadinejad o tom, že „odpor národov Iránu a Sýrie viedol ku krachu arogantnej západnej politiky v ekonomickej, politickej a vojenskej oblasti“.
Prezident Iránu doplnil, že je presvedčený o tom, že Spojené štáty v konečnom dôsledku budú donútené, na žiadosť oboch krajín, prestať zasahovať do vecí na Blízkom východe a úplne z tejto oblasti vyvedú svoje vojská. www.suvislosti.eu
Turecko prisľúbilo Iránu pomoc v prípade konfliktu s Izraelom Turecká strana poskytne Iránu všestrannú pomoc vrátane vojenskej. Okrem toho, vojenské zdroje DEBKAfile tvrdia, že informácia o budúcej vojenskej spolupráci týchto dvoch krajín vyvolali šok vo Washingtone aj v Jeruzaleme. Ukazuje sa, že rozviedka USA a Izraela neinformovala svoje vedenie o tom, že predseda vlády Turecka môže zájsť až tak ďaleko, že urobí z Ankary spojenca Teheránu. www.suvislosti.eu
Čína obklíčena řetězem US protiraketových systémů
„Čína je obklopena půlměsícem amerických raketových systémů," napsal uznávaný čínský vojenský expert Dai Xu. „Začíná v Japonsku, táhne se přes státy v Jihočínském moři až do Indie a končí v Afghánistánu."
Vojenský analytik Ni Lexiong ze Šanghajského institutu politických věd a práva dodává, že „americký protiraketový systém v čínském sousedství je replikou strategie USA ve východní Evropě namířené proti Rusku. Obamova administrativa začala s plány na obklopení Číny poté, co pozastavila své úmysly ve východní Evropě."
Washington nyní doufá, že prodá své antirakety i Indii, což by významně ovlivnilo čínskou bezpečnost. Bývalý čínský velvyslanec v Indii Pei Yuanying ale upozorňuje, že „Dillí sice potřebuje rozvíjet vztahy s USA, ale přitom chce být nezávislou mezinárodní mocností na mezinárodní scéně". (Czech free press, 22.2.2010)
Zahraniční dluh USA přesáhl 88 procent HDP
Barack Obama podepsal zákon, kterým zvýšil horní hranici amerického státního dluhu na 14,3 bilionu dolarů. Maximální výše zahraničního dluhu se tak navýšila o 1,9 bilionu, z čeho vyplývá, že každý Američan nyní v průměru dluží cizím věřitelům 46 tisíc dolarů.
Zákon už 5. února schválil Kongres, a to s cílem vyhnout se defaultu amerických dluhových povinností.
Agentura Moody´s počátkem února pohrozila, že sníží hodnocení Spojených států z tradičních suverénních Aaa, pokud americká ekonomika neporoste tak, jak administrativa prohlašuje. Ministerstvo financí prozatím pro letošní rok předpovídá růst 2,7 procenta a v příštím roce 3,8 procenta. Předpokládá se, že deficit státního rozpočtu za tyto dva roky překročí tři biliony dolarů.
Státní dluh Spojených států před Obamovým navýšením činí 12,37 bilionu dolarů, což představuje 88 procent HDP, a největším věřitelem USA je Čína.
(Czech free press, 13.2.2010)
Lípa a slovo
Ak je lipa symbolom vzájomnosti Slovanov, ktorí sa okolo nej zhromažďovali, tak slovo je tým, čo túto vzájomnosť umožňovalo a naďalej umožňuje: natoľko, že mu Slovania vďačia aj za svoje meno. Tvrdí to náš popredný jazykovedec a etymológ Š. Ondruš. On sám sa odvoláva v tomto smere na celý rad jazykovedcov blízkej i vzdialenejšej minulosti, ako napríklad: J. Dobrovský, P.J. Šafárik, R. Jakobson, O.N. Trubačov. Aby sme sa neobmedzili len na strednú a východnú Európu, podobný názor zastávajú aj americký jazykovedec, J.P. Maher, či Francúz lotyšského pôvodu M. Kazanski a iní.
Stalo sa tak v dávnej minulosti, keď sa praslovančina vydeľovala zo svojho indoeurópskeho základu a vymedzovala voči susednej pragermánčine. V istom štádiu vývoja sa oba jazykyvzdialili natoľko, že ich lokútori si prestali dobre rozumieť. Preto naši predkovia nazvali dvojích germánskych susedov Nemci, čo pôvodne znamenalo nezrozumiteľne hovoriacich, brbľajúcich, nemých ľudí.
Naproti tomu, zvuky, reč, slová, ktoré naši praslovanskí predkovia používali navzájom, boli pre nich zrozumiteľné, takže sa nazvali Slovanmi/Slovenmi. Kritik tejto tézy namieta: jako možno nejaké jazykové spoločenstvo označiť „slovom“? Pri hľadaní odpovede na túto otázku treba konštatovať, že nejde o slovo v zmysle tradície, s veľkým S, Logos ani o slovo z jazykovedného hľadiska ako základnej významovej jednotky, ale o slovo v zmysle reč, hovorenie, slovenenie – sloveniť znamenalo v staršej slovenčine toľko čo hovoriť.
Iní autori, a to tak slovanskí ako aj neslovanskí, dávajú prednosť etymológii vychádzajúcej z koreňa „slav-„ z ktorého sú odvodené slovné tvary ako „sláva“, „sláviť“, „oslavovať“, „(pravo)slávny“ , ktoré sú všetky navyše významovo príbuzné slovesám chváliť, velebiť. Táto etymológia pomenovania Slovan/Sloven je analogická predchádzajúcej s tým rozdielom, že v tomto prípade sa naši predkovia vymedzovali voči neveriacim, teda pohanom. Svedčí o tom najmä adjektívum „pravoslávny“, ekvivalent gréckeho orthodoxos, ortodoxný, zložený z doxa, viera a z orthé, priamy, pravý. Proces vymedzovania tak pokračoval medzi Slovanmi samotnými, a to pravoverných voči kacírskym kresťanom.
Aj keby sme odmietali vidieť akúkoľvek príbuznosť medzi „slovom“ a „slávou“, pričom striedanie samohlások o/a a naopak je jav, ktorý sprevádza vývin praslovanských a staroslovenských samohlások, obe etymológie sú súčasťou slovnej zásoby slovenčiny. Například J.I. Bajza: „Jestli od slávi pochází jméno jejích (rozumej Slovákov) mají bíťi nazývaný Slaváci, jestli ale od slova, Slováci“, 1785. (Historický slovník slovenského jazyka, zv. V, Bratislava , 2000). Tak či onak, s korennou samohláskou a sa stretneme tak v západoslovanských ako aj východoslovanských jazykoch. Svedčia o tom vlastné mená ako české Slavník, poľské Boguslaw, Wladyslaw, ruské Slavjanin, Svjatoslav, Jaroslav. A nakoniec, etymológiu založenú na stotožňovaní etnonyma Slovan s postavením otroka (grécky sklabos, latinsky sclavus, nemecky Sklave) už dnes nezastáva žiaden seriózny autor.
Po prvé treba konštatovať, že naši predkovia sa tak nenazvali sami a otrokárstvo nepraktizovali. Ďalej, pokiaľ sa aj Slovania vyskytli na trhoch s otrokmi, tak až v neskoršej dobe: latinské sclavus, pôvodne Slovan, vo význame otrok je po prvý raz doložené v 6. storočí. Ale už na konci tohto storočia pápež Gregor Veľký ustanovuje, že pokrstení ľudia sú od otroctva oslobodení.
Na základe vyššie uvedeného teda už neprekvapí, že občianske združenie Panslovanská únia si do svojho loga vpísala aj Slovo.
Mgr. Jozef Sivák, člen Predsedníctva Panslovanskej únie
Budou zveřejněny ztráty Ruska ve 2. světové válce
Oficiální ztráty Ruska ve velké vlastenecké válce budou zveřejněny k 65. výročí Velkého vítězství, - prohlásil mluvčí ruského ministerstva obrany Alexandr Kurilin. Nyní se vytváří elektronická databáze. Podle generálových slov jsou ztráty ozbrojených sil v rozmezí devíti milionů lidí a celkové lidské ztráty za války se odhadují na úrovni 26 milionů 600 tisíc lidí. Hlas Ruska, 14.1.2010
V Gruzii připravují teroristy pro diverze na severním Kavkaze
Na vojenských základnách Gruzie se připravují pod vedením zahraničních instruktorů teroristické skupiny pro diverze na území Ruska, - prohlásil náměstek ruského ministra vnitra Arkadij Jedělev na poradě ministerstva vnitra ve Vladikavkazu. Zdůraznil, že hrozba mezinárodního terorismu na jihu země je stále reálná. Ozbrojenci se snaží destabilizovat situaci na severním Kavkaze. V loňském roce se počet zločinů teroristického rázu, mimo jiné explozí a ostřelování, v tomto regionu zvýšil o 19% a dosáhl 637. Hlas Ruska
Státními penězi zachráněné investiční banky vyplatí svým zaměstnancům prémie ve výši 65 miliard dolarů
Největší světové investiční banky na Wall Street a v londýnské City vyplatí v nadcházejících čtrnácti dnech 65 miliard dolarů na prémiích svým ředitelům a nejvýznamnějším zaměstnancům, a to ani ne rok poté, co je zachránily vlády před krachem obrovskými dotacemi ze státních rozpočtů.
Britskému ministru financí Alistairu Darlingovi se tedy nepodařilo zabránit bankám ve vyplácení astronomických prémií tím, že zavedl na tyto prémie novou padesátiprocentní daň. Analytikové z londýnské City jsou přesvědčeni, že největší investiční banky tyto daně svým zaměstnancům uhradí, aby na prémiích nebyli škodní.
Pět nejznámějších amerických bank oznámilo, že vyčlenily 50 miliard dolarů na prémie pro své zaměstnance. V posledním čtvrtletí r. 2009 vyčleny na prémie pro zaměstnance banky Goldman Sachs, Morgan Stanley a JP Morgan dalších 10 miliard dolarů, přestože rok 2009 byl nejhorším rokem pro americkou ekonomiku za posledních 30 let. Britské listy, 8.1.2010
Kuba jak ji neznáte
Nedávno nám v pořadu „Reportéři" v reportáži „Tajná mise na Kubu" jedna nejmenovaná, z našich daní a koncesionářských poplatků placená televize představila Kubu jak ji neznáme. To znamená zbídačenou a prošpikovanou tajnou policií, kde odpůrci režimu trpí jako koně a nemohou najít slušnou práci, poněvadž kritizují Castrův režim ....
Současný kubánský režim si opravdu žádnou obhajobu nezaslouží, ale nedávná reportáž byla tak tendenční, že nelze, než aby jí CFP! mírně doplnil. Redaktoři zapomněli alespoň lehce poznamenat, že Kuba je zbídačená nejen díky režimu bratří Castrů, ale i díky nejdéle trvajícímu ekonomickému embargu USA vůči cizí zemi v moderní historii a dost možná i vůči nejdéle trvajícímu embargu vůči jedné zemi v historii lidstva. Toto embargo má dokonce tzv. extrateritoriální účinnost, tzn., že postihuje všechny i zahraniční firmy, které s Kubou obchodují. Co se týče podpory současného režimu ze strany Kubánců, i CIA uznává, že je cca 50 %-ní, a to i proto, že proamerický Batistův režim, který Castrova diktatura vystřídala byl ještě bezohlednější a represivnější, než ten současný, ve kterém mají nejzákladnější životní potřeby zajištěni všichni Kubánci.
A ještě bych si dovolil pár poznámek k naší „humanitární" organizaci Člověk v tísni při ČT, která českému divákovi konečně bez skrupulí vyjevila svoji opravdovou roli, jež však s humanitární pomocí nemá mnoho společného. Její humanitární činnost je s velkou pravděpodobností pouze záminkou k zásobování a v některých konfliktních částech světa možná i vyzbrojování opozičních skupin proti tamním vládám, nepohodlným USA. Dle všech indicií se nejspíš jedná o organizaci řízenou CIA ovšem placenou z českých daní. Česká disidentská šlechta i tímto způsobem splácí svému chlebodárci jeho „pomoc" v době totality, kdy financoval jejich permanentní pařby a pitky, jež doprovázely xeroxování samizdatu, bohužel i s miliónovými úroky. Kromě Člověka v tísni, tak díky těmto lidem z českých daní financujeme i provoz rádia Svobodná Evropa nebo účast našich vojáků na agresích a okupacích cizích zemí. A kdyby to šlo, tak by tato skupinka „vlastenců", spíše však agentů CIA, z Česka nejraději udělala jednu velkou vojenskou základnu USA. A co se týče v reportáži zmiňovaných „tajných" misí na Kubu s proviantem pro kubánskou disidentskou šlechtu, dovoluji si odkázat na článek J. Wolfa zde.
Jestli je pravda jen deset procent z toho, co ve svém článku J. Wolf popisuje, musí se slušným lidem, kteří za totality opravdu trpěli, zvedat žaludek. Nehledě na to, že naše disidentská šlechta již předvedla, jak si představuje demokracii v Česku. Nejen J. Wolf, ale i já znám mnoho lidí, kteří po kritice zkorumpovaných a mnohem více klientelistických poměrů, než byly za komunismu museli opustit svoji práci. Tato partička šlechtických disidentů si státní správu totálně zprivatizovala, teda hlavně tu její nejlukrativnější část jako Ministerstvo zahraničí a prostřednictvím ní teď financuje nejen sebe, ale i disidentskou šlechtu třeba na Kubě. Obávám se však, že tyto kubánské „demokraty" napěchované americkými dolary, počítači, kamerami a dalším proviantem, mají lidé na Kubě v lásce asi tak, jako stranické pohlaváry Castrova režimu. A Havel s Vondrou jsou na tom po dvaceti letech jejich podivné mafiánské zkorumpované a klientelistické demokracie v Česku nejspíše podobně.
ČT bych i přes tendenčnost té reportáže chtěl i trochu poděkovat, teda ne zrovna za to, že odtajněním tajných praktik americké špionážní organizace Člověk v tísni včetně zveřejnění obličejů všech špionů, pomáhá Castrovu režimu, ale za to, že českému voliči se nyní tato podivná organizace, placená i z jeho daní bude již jevit v docela jiném světle. No a Kubáncům nezbývá než do nového roku popřát, aby měli větší štěstí na lidi, neřkuli disidenty, než jsme měli my a připomenout jim, že není všechno zlato, co se třpytí. www.czechfreepress.cz, 9.1.2010
Přišlo e-mailem: Republika Srbská Krajina
vláda a parlament ve vyhnanství
Zemun, čís. 1128/09-10.12.2009
Zpráva
Mezinárodní soud o Kosovu a Metochii
Vláda a parlament Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství s pochybnostmi sleduje soudní řízení o platnosti či neplatnosti vyhlášení albánského státu v srbské Autonomní oblasti Kosova a Metochie.
Za překvapující považuje okolnost, že nejvýznamnější právní odborníci na světě nepřihlížejí k důležité historické okolnosti, týkající se albánského obyvatelstva v Kosovu a Metochii. Tuto okolnost nelze opomíjet, jelikož velké procento obyvatel albánské národnosti v Kosovu a Metochii mělo v r. 1999 státní občanství Albánské republiky. To znamená, že byli cizinci v Srbské republice. A i těmto ozbrojené složky NATO pomohly odtrhnout část teritoria Republiky Srbsko, aby na ní mohli vyhlásit svůj stát.
Nikdo si neklade otázku, zda by právní odborníci souhlasili s odtržením teritoria nějakého jiného státu, který je členem OSN, cizinci, jimž tento stát dočasně poskytl pohostinství, jak to učinilo Srbsko občanům Albánské republiky.
Je neuvěřitelné, že ani právní stanovisko Republiky Srbsko nezmiňuje okolnost, že v Kosovu a Metochii žije několik set tisíc občanů Albánské republiky, kteří se nejen dopustili zločinů vůči srbskému obyvatelstvu, ale byli i organizátory secese a členy albánských paravojenských jednotek.
V minulých stoletích Turecko bylo okupantem Balkánu, vyhánělo srbský lid z Kosova a Metochie a usídlovalo tam Albánce. Mezinárodnímu soudu v Haagu měly být dále uvedené skutečnosti osídlování Kosova a Metochie ve dvacátém století známy…
Dodatečné osídlování občanů Albánské republiky Kosova a Metochie probíhalo ve třech etapách:
1. Za druhé světové války Itálie okupovala Albánii a Kosovo a Metochii. Vládla zde od r. 1941 do r. 1943. Italská armáda vyhnala část srbského obyvatelstva. Občanům Albánie pak poskytovala srbské domy a majetek.
2. Německo po kapitulaci Itálie obsadilo Kosovo a Metohii, kde vládlo od r. 1943 do r. 1945. Německá armáda pokračovala ve vyhánění srbského obyvatelstva a území osídlovala Albánci, jímž rovněž postoupila srbský majetek, movitý i nemovitý.
3. Po druhé světové válce byly v Jugoslávii zaváděny komunistické pořádky. V čele státu stál Josip Broz Tito, Chorvat, protisrbsky založený. Rozhodl o dodatečném osídlení Kosova a Metochie dalšími občany Albánie. Nařídil, že Srbové, které vyhnali z Kosova a Metochie italští fašisté a němečtí nacisté, se nesmějí vracet do svých původních domovů a musí žít v jiných částech Jugoslávie. Toto rozhodnutí odůvodňoval tím, že v Albánii je komunistická diktatura, týrající lidi. Nově příchozí Albánci vyháněli srbské obyvatelstvo. O tom se však v komunistické Jugoslávii nesmělo mluvit.
Právní odborníci by měli přihlédnou k tomu, že Tito občany Albánie neusazoval ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, nýbrž pouze v Srbsku a Makedonii. Bylo to strašné protisrbské opatření komunistické moci.
Pro jednání Mezinárodního soudu v Haagu je velice důležitá skutečnost, že Albánci přesídlení z Albánie, jichž byly statisíce, nikdy neprodělali proceduru nezbytnou pro přijetí občanství Srbska – i dnes jsou proto cizinci. Komunistický režim Josipa Broze Tita je však nechal místními úředníky zapisoval do knihy občanů, což bylo nezákonné a protiústavní. Proto je takovýto postup právně považován ze neplatný (a bez právních důsledků-pozn. red.)…Vláda a parlament Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství využívají tuto příležitost též k tomu, aby upoutaly pozornost světové veřejnosti na skutečnost, že Srbové v Republice Srbská krajina byli od r. 1991 do r. 1995 pod ochranou OSN. Přesto Chorvatsku bylo dovoleno, aby z tohoto srbského státu, založeného na srbských historických a etnických územích, vyhnalo téměř všechno srbské obyvatelstvo. Mezinárodní soud v Haagu, orgány OSN a jiných mezinárodních organizací se dosud nezabývají otázkou chorvatské odpovědnosti za zločin genocidy a etnických čistek spáchaných na Srbech v Republice Srbská Krajina a v Chorvatsku.
Milorad Bucha, předseda vlády Dipl. ing. Rajko Ližaič
Vláda Republiky Srbská Krajina Parlament Republiky Srbská Krajina
Čís. MSD 1/09 – 4.11.2009, Sdružením Srbů, spolupracovníkům, redakcím médií
Dubrovnická Matice srbská
Informujeme, že shromáždění Dubrovnické Matice srbské se konalo 23. října 2009 v Modrém sále Lidového sněmu Republiky Srbské v Bělehradě… Kromě volby pracovních orgánů Matice rozhodlo o konání vědeckého shromáždění o činnosti MSD od r. 1909 do r. 1941…
Ve vědeckém shromáždění byly uvítány práce o chorvatizaci katolických Srbů, bosnicování muslimských Srbů a o zařazování Srbů do jiných národností – při využívání rodinných jmen (makedonských, černohorských, bosenských, vojvodinských…).
Prosíme vás, abyste přihlásili své práce a uvedli odborníky a vědce, kteří se zabývají těmito tématy – abychom vědecky objasnili tragické vnitrosrbské rozdělování, vnucené koloniálními silami Východu, Západu a Vatikánu. To bude, jak jsme přesvědčeni, významný krok na počátku dekolonizace srbských zemí a srbského dědictví. Tak odjakživa postupovaly národy z bývalých kolonií na všech kontinentech.
Očekáváme, že odborníci a vědci práci o Dubrovnické Matici srbské a o asimilaci Srbů i jiných národů postoupí své práce na výše uvedenou adresu nebo na e-mail na jméno dr. Mončilo Subotiče, místopředsedy výkonného výboru MSD, nejpozději do 31. ledna 2010.
S přátelským pozdravem Srbům všech náboženských vyznání a stoupencům pravdy mezi jinými národy.
Marina Raguš, předseda MSD
Volný překlad a redakce: ing. J. Liška
„Musím se starat o zájmy Chorvatů v Bosně“
Milan Bandič (54) chtěl být prvním nestranickým prezidentem Chorvatska. Pochází z Hercegoviny. V r. 1990 byl ještě členem komunistické strany. Ještě s dalšími členy této strany přešel k sociálním demokratům. Po delším odcizení jej strana v r. 2009 vyloučila kvůli tomu, že kandidoval na prezidenta.
Za rakouský list Standard kladl otázky Norbert Mappes-Niedlek: „EU není pro Chorvatsko cílem, ale prostředkem. Co je tedy cílem?“ Bandič: „Chorvatsko řeší své problémy, a to nemůže udělat bez internacionálního společenství. Evropa nepotřebuje Chorvatsko na nízké ekonomické úrovni, kde právo nefunguje, kde administrativa je přebujelá, kde každé dítě přichází na svět s dluhem 10 000 euro. EU … je budoucnost země.“ Standard: „Jak se změní chorvatská zahraniční politika, když se stanete prezidentem?“ - Bandič: „Bude v novém duchu. Budu méně cestovat do exotických států, místo toho se pokusím otevřené otázky řešit se svými sousedy.“ Standard: „Mnozí Chorvaté v Bosně by chtěli vlastní dílčí stát. Podpoříte je?“ – Bandič: „Sám jsem dítětem Bosny-Hercegoviny. Jako prezident Chorvatska se musí starat nejen o zájmy Chorvatů, ale též o celou Bosnu a Hercegovinu. Tato země řeší své problémy jako nezávislý stát se třemi ústavními národy. Když ovšem v jednom z dvou dílčích států jeden národ je přehlasováván, mělo by se nad tím mezinárodní společenství zamyslet.“ Přeložil ing. J. Liška,Standard, 6.1.2010, str. 3
Erich Rathfelder: Boj Chorvatska proti Tudjmanovu dědictví
Chorvatsko stojí před velkou změnou. Moderní Chorvatsko stojí proti starému dědictví pocházejícímu z Turdjmanovo období, tvrdí to četní komentátoři. Veřejnost zažila, co od premiérky Jadranky Kosorové nečekala: V hlavních zprávách oznámila vyloučení dlouholetého šéfa politické strany a bývalého premiéra Iva Sanadera z vládnoucí strany HDZ (Chorvatská demokratická strana). Kosorová je nyní je nyní šéfkou strany i vlády. V pozadí tohoto kroku je boj Kosorové proti korupci.Od převzetí úřadu 1.7..2009 Kosorová nejen mluví, ale také jedná. Od té doby bylo zatčeno 27 činitelů navázaných na vládní stranu, mimo jiné také dva ministři.
Když 25.6.1991 Chorvatsko vyhlásilo nezávislost, dal Tudjman zelenou k vyzbrojování chorvatských sil ilegálně získanými zhanění. Vznikl propletenec kriminálních živlů, státních úředníků, justice, tajných služeb a armády. Další oblastí korupce byly privatizace ve prospěch příznivců Tudjmana. Po vítězství sociální demokracie r. 2000 a Mesiče jako nástupce Tudjmana nastala změna k lepšímu. Ztráta moci donutila HDS k reformě. Vedení se ujal Sander a vytlačil Tudjmanovi stoupence z vedení strany. Z HDS udělal konzervativní stranu a propagoval evropskou cestu. Za J. Kosorové se vše mění. Došlo také na Sanadera. Jeho úloha při privatizaci ropného koncernu INA a při skandálu kolem Hypo-Alpe-Adria banky je nejasná Přeložil a redakce: Ing. J. Liška, Die Presse, 7.1.2010, str. 1
Úvaha světoběžníka
Život není peříčko a to platí stále nejvydatněji o životě v Americe:v říši zla,jak to formuloval Brežněv, a jiní před ním i po něm. Měli pocit, že není vše zlato, co leskne ,proto mluvili o americké říši zla. Sám mám však pocit, že žiji v římském imperiu v totálním rozkladu, což mě neopouští, spíše den ode dne utvrzuje. Jen pohleďte na tu „věrchušku“ -Gorbačov Ameriky, to jest teď i dobrý musulman a pozdější konvertita Barrack Hussein Obama, prý vede Ameriku k socialismu. To by nemuselo být tak zlé ,kdyby se nejednalo výlučně o socialismus islamského typu.Začínám se zaobírat myšlenkou, jak sehnat arabskou gramatiku a podrobný výklad ke Koránu. Nikoliv proto,abych snad později konvertoval k islámu amerického typu,ale proto,abych byl schopen se domluvit s arabskými překupníky zbraní. Třebas by mi se slevou prodali AK-47, tedy Kalašnikova, který mi chybí do sbírky, což mne stále hodně mrzí. Nábojů mám dost, kolem1300 kusů. K této problematice se však vrátíme zas někdy jindy.
Jinak mě dnes velice zaujala zpráva na Seznamu.cz,o tom,že pan - kdysi velký přítel Československa - Muammar Kadaffi, si povolal hejno italských krásek,aby jim dal kázání o islamu. Za účast každé holčině zaplatil po 50 Euro. Dívky si přesto trochu stěžovaly, že nedostaly ani kapku vody k pití a musely žíznit. Je zajímavé,že některé Kadaffiho informace, tykající se Ježíše Christa, skoro odpovídají těm, jak se mně i některým zasvěceným zjevovaly již velmi dávno. Kde na to ten pacholek musulmanská přišel, toť je velkou záhadou. Diskuze o tom by byla dnes a na tomto místě obtížná .Mohla by to být i pro nejzasvěcenější velká rána,i když jsem mnohé dávno varoval, že věci nebyly a nejsou, ani nikdy nebudou takové, jak se nám zdají a k věření předkládají.
Ono vůbec v Bibli je spousta kopanců a svatá církev římská by se měla stydět, že to nějakým vhodným způsobem už dávno nenapravila. Holt, vhodný pan Goebbels nebyl ještě tenkrát na světě. Před roky jsem si půjčil od mého přítele faráře Bibli, abych v ní mimo jiné pátral po mimozemšťanech, přesně v Daennikenově duchu.Ten chlap, od pohledu veskrze nepříjemný, zjistil věci, které jsem si potřeboval ověřit. I se svou skoupou francouzštinou jsem záhy dospěl k názoru, že ten skandinávský borec si tak zase moc nevymýšlel. Ale vzhledem k tomu, že žiji převážně mezi zvířaty, vesměs nezkaženými člověkem, záhy mi došlo, že v lidské společnosti to funguje přesně, podotýkám znovu, přesně tak, jak ve vlčí, či kojotí smečce. I v těchto a jiných smečkách existuji revoluce, porážky zabíjení příznivců či odpůrců vedoucího samce. Nechybějí ani případy korupce. A ostatní varianty si můžete doplnit z každodenního vlastního života.
Byl jsem nucen přerušit úvahy, neboť moje nové zvířátko, respektive čuba se dokázala zbavit svého obojku,a začala volně pobíhat po dvorku. Prohlídkou tohoto obojku jsem zjistil, že jej mohu vyhodit, zůstává otázka, čím tu bestii zase připoutám. Musím ji nechat zavřenou v chaloupce, přestože pes má hlídat venku, ale mám obavu, aby mi ji nesežrali kojoti. Měl jsem několik vesměs psů a řadu radostných i smutných příhod s těmito zvířaty. Nejvíc jsem trpěl s Bobinem, který měl rakovinu a ani já ani moji přátelé nebyli schopni ho zabít. Dal jsem mu dvakrát koktejl z mých prášků na spaní v domnění, že se už neprobudí, ale nepomohlo to. Musel si svou smrt dotrpět. Ten pes Bobin si určitě pamatoval i můj příjezd na Abitibi před mnoha lety, a o to byla pro mne jeho smrt horší. Dodnes na to zvíře vzpomínám. Kéž by si na mne taky někdo, až umřu, v dobrém vzpomněl.
Tomáš
Vlk
Holandská komise potvrdila nelegálnost irácké války
Podle závěrů nezávislého vyšetřování holandské podpory americké invaze do Iráku v roce 2003 spěchala Amerika a Británie do války bez dostatečné legální podpory v mezinárodním právu.
Závěrečná zpráva komise o 551 stránkách konstatuje, že rezoluce OSN před invazí neposkytla mandát pro útok.
„Legitimita útoku nebyla dostatečná,“ řekl dnes šéf vyšetřovací komise Willibrord Davids novinářům v Haagu.
Zpráva dále došla k závěru, že pro válku v Iráku neexistoval legální základ. Současně obvinila holandskou vlády z „vylepšení“ obvinění, že Irák měl ZHN – hlavní mantry, na které byly postaveny argumenty pro válku.
Vývoj potvrzuje prohlubující se obavy veřejnosti ve státech, které se zúčastnily Američany vedené invaze. V mnoha dalších zemích Evropy, včetně Británie se ozývají hlasy, aby se konečně vyřešila otázka legality pokračující války.
Zpráva rovněž potvrdila, že Nizozemí politicky války podpořilo, ale upozornila, že vojensky se v konfliktu Nizozemí neangažovalo.
Článek Dutch probe declares Iraq war 'illegal' vyšel 12.ledna na serveru presstv.ir. www.zvedavec.org/ 13.1.09, překlad editor
Konec formuláře
Šetření o lordech
V britském celonárodním listu The Daily Telegraph ze 13. května 2009 jsme četli, jak si poslanci ze všech politických stran (!) a i ministři vlády Jejího Veličenstva nadlepšovali své příjmy tím, že si na různých dietách nechali „přimazávat“ menší či větší částky ke svým nemalým platům.
Ne že by záležitost byla nějak zapomenuta, ale nebylo jí věnováno příliš místa. Kdo také rád slyší, že lidé, kterým svěřujeme své osudy, se spíše starají o vyprazdňování našich kapes, než o to, co mají v pracovní náplni. Nicméně policie se nepřestala oficiálně těmi „nadměrnými náklady“ na život poslanců, ale i členů Sněmovny lordů (House of Lords) zabývat. Naposledy byli vyšetřováni Lord Paul a Lord Tailor. Proč? Na příklad Lord Paul prohlásil za svoji hlavní rezidenci pokoj ve vlastním hotelu (!) Bignell Park, a nechal si to řádně zaplatit. To nemuselo být špatné bydlení. Někdo tam pro jeho lordstvo vařil, uklízel, někdo se staral o výzdobu, květiny atd. Samozřejmě pan Lord tam spotřebovával elektřinu, vodu a otop, a to vše na náklady nás, daňových poplatníků.
Policie už předala slušný svazek všech vyšetřovaných generální prokuratuře (Crown
Prosecution service), jak přinesly zprávu The Suday Times z 27. prosince 2009. Na vršku sloupce je Baronessa Uddin, která pobírala příplatek za zcela prázdný byt ve výši 100 000 liber, Lord Taylor si nechal proplácet ročně 70 000 liber na dům svých příbuzných, Lord Hanningfield si připsal k „dietám“ také více než sto tisíc liber a tak dále.
Pikantní je, že někteří politici si dovolili odmítnout kooperovat s policií při vyšetřování původu všech těchto extra příjmů. Jiní tvrdí, že „přimazávání“ jsou jejich deputáty a že jsou chráněni zákonem o právech z roku 1689! Inu, britská demokracie v praxi.
Když jsem volil za svůj politický asyl a občanský exil Spojené království, domníval jsem se, že značnou záštitou svobody, slušnosti a pravdy je právě royalismus. Věřil jsem naivně, že šlechtici jsou lidé vychovávaní a pěstění ke slušnosti, poctivosti a vůbec všemu tomu, čemu my, středoevropané, říkáme gentlemanství. Bohužel, v průběhu 40 let pozorování denního života ve vysněné a bohatou literaturou oslavované zemi, se začaly objevoval značné trhliny, ne-li propasti mezi představami a skutečností.
Škoda, že už neplatí ani to staré dobré přísloví: „Všude dobře, doma nejlépe“. Na štěstí ale stále trvá: Země česká, domov můj…
ITIS, Londýn, 3. ledna 2010
Evropské členské státy NATO se chystají požádat prezidenta USA Baracka Obamu, aby odstranil zbývající jaderné zbraně z evropského území. Roste totiž tlak jejich občanů na to, aby se země zbavily těchto pozůstatků Studené války. Brusel, Belgie, 19. února 2010
Belgie, Německo, Lucembursko, Nizozemí a Norsko se v nadcházejících týdnech chystají požádat o to, aby více než 200 jaderných hlavic, umístěných převážně v Itálii a Turecku, bylo odvezeno zpět, uvedl Dominique Dehaene, mluvčí belgického premiéra, pro AFP.
Společný návrh pěti členů NATO bude požadovat, aby „jaderné zbraně na evropském území, patřící jiným členům NATO, byly odstraněny," řekl Dehaene.
Dodal, že jaderné zbraně umístěné na území jiných členských států NATO má jedině USA. Návrh se netýká modernějších britských a francouzských vlastních jaderných arzenálů.
„Je to otázka nastartování debaty v srdci NATO," řekl Dehaene, přičemž zdůraznil, že by to mělo být součástí širší diskuze o odzbrojení, zaměřené také na konvenční zbraně.
Bývalý šéf NATO Willy Claes a další belgičtí politici učinili obdobnou výzvu již v pátek prostřednictvím belgického tisku.
Belgický premiér Leterme ve svém prohlášení zdůraznil, že „Belgie je jednoznačně pro svět bez jaderných zbraní a bude tuto pozici obhajovat v srdci NATO," jako součást přípravy na chystanou konferenci o nešíření jaderných zbraní, která se bude v květnu konat v New Yorku. Uvedl, že návrh by měl projít důkladnou debatou v NATO, aby pak mohl být v listopadu přijat hlavami spojeneckých států v Lisabonu.
Podle odborníků hostí Itálie a Turecko po 90 jaderných bombách. Dalších 20 je v Německu, odkud již bylo 130 jaderných hlavic staženo v roce 2004, a dalších 20 je v Belgii. Tyto bomby jsou odborníky považovány za zastaralé, protože k jejich použití je zapotřebí pilotů.
Na konci loňského roku, poté, co Německo požádalo o stažení zbývajících hlavic, se státy dohodly, že další výzvy o odstranění jaderných hlavic budou podnikat společně, napříč NATO, a nikoliv jednostranně.
Diplomaté zdůraznili, že odstranění těchto zbraní z Evropy by neznamenalo konec jaderného odstrašování USA jménem spojenců, ani denuklearizaci NATO.
Výzvy přišla ve stejnou dobu, kdy Rusko hrozí umístěním balistických střel ve Kalingradu, který hraničí s Evropskou unií, a kdy roste kontroverze vůči novému plánu USA na protiraketový štít.
Moskva v srpnu zrušila plány na umístění raket krátkého doletu v Kalingradu poté, co USA odstoupily od kontroverzního plánů umístit prvky protiraketové obrany do střední Evropy. Rusko ale zpozornělo poté, co Rumunsko projevilo zájem o účast na novém protiraketovém štítu a spustilo v této záležitosti rozhovory s USA.
Zdroj: Spacewar.com / AFP (www.nenasili.cz)
Stamiliony
nezaměstnaných
ŽENEVA - Celosvětová nezaměstnanost se loni dostala na rekordní maximum, bez práce bylo téměř 212 milionů lidí. Zlepšení se přitom letos nečeká.
Uvedla to Mezinárodní organizace práce (ILO) na svých internetových stránkách. Počet nezaměstnaných se loni zvýšil o 34 milionů osob oproti roku 2007, tedy oproti období před začátkem světové hospodářské krize. ILO na základě ekonomických prognóz Mezinárodního měnového fondu (MMF) předpokládá, že nezaměstnanost zůstane na vysoké úrovni i v letošním roce. V rozvinutých zemích by se měly řady nezaměstnaných rozšířit o zhruba tři miliony lidí. V ostatních regionech by údajně měla zaměstnanost stagnovat či pouze mírně klesat. 27. ledna 2010, (ici)
Česká národní politika
Zahrada Čechy
Eur Ing. Dr. Bohumil Kobliha
Státní pokladny Evropy jsou hluboce zadluženy.
Světový týdeník The Sunday Times z 20. prosince 2009 přinesl informaci (podle Reutera) o tom, jak které státy v Evropě mají díry do kapes a uvázaly si mlýnský kámen dlužníků na krk.
Itálie ministerského předsedy Silvio Berlusconiho, člověka stiženého nemocí zlatého telete, má dluh vyjádřený v procentech ročního hrubého národního důchodu – NHD (gross domestic product -) 115%! (slovy sto patnáct procent), při rozpočtovém schodku HND/GDP v roce 2009 pěti procentům. Máme se divit, že ho voliči nenávidí až ke stupni ublížení na těle? Na konci evropského žebříčku bídy je Španělsko s dloužkem „jen“ 53,4%, při rozpočtovém deficitu 9,5%. V přetisku statistiky není nic o situaci v České republice. ČR nepatří mezi PIIGS, což je pro Angličany humorná zkratka pro státy zveřejněné (Postugal, Italy, Ireland, Greece, Spain). Již dříve jsme četli zprávu, že celý svět žije na dluh, a ten dosáhl přes 49 trilionů dolarů. Nebudeme mudrovat, proč asi, kdo je do zadluženosti strká, kdo všechno je věřitelem a jak dlužníci mají splácet. Kdo vidí, je mu jasné, že my Češi za to nemůžeme. Naši domácí zaujatí publicisté nám sice snáší na hlavu viny za všechny přečiny světa, od toho, že nebojujeme za Kosovo, až k nálepkám zbabělosti, neschopnosti a „čecháčství“, a že máme tisíc a jeden nedostatek. Chápu je nicméně. Jsou jen nositeli českého perfekcionismu, ne-li hnidopišství. Neberu jim touhu po naší 100% dokonalosti. Sám papež Benedikt XVI., při své návštěvě na podzim 2009, nás ohodnotil jako národ vznešený, a my skutečně chceme být dobří.
Kriticismus publicistů nesmí být osobní úlevou. Při kritikách národních, natož občanů, lidu českého, nesmíme nevidět dění v širším úhlu evropské ideové a politické situace, faktů, z historického nadhledu. Musíme také umět číst, ne to, co jen chceme číst, to, co chceme vidět a chceme slyšet! Musíme přijmout skutečnost, že pravda může být nepříjemná, když nesouhlasí s tím, co a jak my osobně vidíme, či věříme, že takové je. Poctiví vědci už tak dávno chápou.
Jsme uprostřed kadlubu Evropy, vždyť už v roce 1661 byl prohlášen Staroměstský rynek s Mariánským sloupem za „duchovní střed křesťanstva“ (viz teze Jana Bedřicha z Valdštejna, pozdějšího arcibiskupa pražského). To bylo prakticky deset let potom, kdy sloup vyrostl na oslavu a jako díkuvzdání Panně Marii za ukončení třicetileté války a dosažení vestfálského míru (24. října 1648). Jeho stavba byla započata 20. května 1650, dokončena se všemi sochařskými díly roku 1651, a vysvěcena Ferdinandem III. u příležitosti jeho narozenin 13. července 1652.
Třicetiletá válka sama nebyla plodem Českého povstání, i když se tato vina na české hlavy (jak by ne – popel na hlavu, Češi!) někdy snáší. Boj protestantismu a katolicismu byl dávno v podtextu celoevropského náboženského a ovšem i mocenského konfliktu. Když čeští stavové svrhli 23. června 1618 královské místodržící z oken Pražského hradu do Jeleního příkopu na haldu odpadků, byla to jen jiskra, nešťastný ventil. Svrženým Jaroslavu Bořitovi z Martinic a Vilému Slavatovi z Chlumu se nic nestalo, jen jejich písař Filip Fabricius si údajně zlomil ruku. Kapky nenávisti proti Vídni se totiž hromadily už dlouho a příliv drzých cizáků začal být nesnesitelný. I jazyk český začínal být, díky cizí šlechtě, (viz r. 1615 – Jazykový zákon). Nicméně svržení místodržících dalo Vídni příležitost k zásahům proti zbytkům husitství, včetně onoho „pod obojí“.
Česká šlechta si pak nechtěně vykoledovalo porážku v bitvě na Bílé hoře, a odnesl to národ. „České vojsko“ nebylo sebráno z domácího lidu, ale skládalo se převážně ze žoldnéřů z celé střední Evropy, namnoze špatně vyzbrojených a vystrojených. Navíc proti císařské armádě Ferdinanda II., čítající více než padesát tisíc mužů, mohl „náš“ Fridrich Falcký oponovat jen armádou o polovinu menší. Jeho profesionálové, jako všichni žoldnéři všech časů, neměli jiný zájem než vydělat a kořistit. Tak se „zimní král“ Fridrich nemohl divit, že z Bílé hory, která po dvouhodinové bitvě neslibovala nic než porážku, začalo jeho vojsko utíkat, jak zjistil, když se dokázal odtrhnout od svého oběda a je se podívat, co se děje. Na cestě z Hradu na Bílou horu potkal už jen prchající pěšáky. Dějepisec Jan Dolenský (1924) píše: „Veliké české povstání skončilo jako bídná hříčka!“ Poprava 27 českých pánů (21. června 1621), schválená Ferdinandem II., otevřela cestu drancování a olupování národa, které až do doby dnešní nemělo obdoby.
Porážkou na Bílé hoře byl de facto odsouzen celý český národ a vydán na nemilost krutému vítězi. Dvě třetiny království byly zkonfiskovány… A přesto se Češi po Bílé hoře vzchopili a přerostli nakonec Habsburkům přes hlavu. Už v devatenáctém století se národ začal vzmáhat a v První republice pracovitý občan, Čechoslovák, všechny bídy a ústrky vrchovatě překonal.
Opět ale přišly bídy od Západu a my spadli znovu do údělu nicotných: „o nás bez nás“. Češi stále doplácejí na světové revoluce, včetně té „sametové“ (jinak ovšem produktu „Operace Golgota“, KGB/StB, viz také slovenský publicista Vladimír Pavlík ve Svědomí/Conscience č. 12/2009, str. 12, článek „Něžné“ bludy a realita). Kdy začneme vyčíslovat, kolik našeho národního jmění jsme ztratili velkou „sametovou“?
Díváme-li se na dějiny Československa, vidíme, že jsme spíše stát ve stavu velezrad. Přesto jsme se jako lidé, občané, nikdy nevzdali. Nehledím ovšem na tu veteš, co se po větru i po proudu kutálí.
V roce 1948 ELK, který v těžkých dobách národ seznamoval se světovou a evropskou literaturou, přistoupil ke důležitému nakladatelskému počinu v pravý čas. V poslední chvíli před záplavou komunismu vydal výbor českých autorů „Básně národního sebevědomí“.
Dnes ze současné situace jsme opět naplněni pesimistickým steskem, o kterém v roce 1948 mluvil Jaroslav Seifert v předmluvě svazku. Čteme-li ale Sbírku dále, zjistíme, že náš národní úděl je zápas, a síla nikdy se nevzdat!
Jan Neruda (1848-1908) je ještě blíže dnešku s doporučeními: „Nevěřte nikomu na světě širém,/Nemáme jednoho přítele tam…/ Všude nám hrozí zášť litého vraha…“/
V přítomnosti se neoconu (neo-sionistům) podařilo vyprovokovat a stále rozdmýchávat válku křesťanstva proti islámu. Nejsme dosud schopni vidět věci jasně? Už Svatopluk Čech přece varoval před naší důvěřivostí: /„… každým dnem úskočné zklamání znovu/ či chcete, bláhoví, věřiti zas?...“/
Myslím, že každý z nás by rád dnes podepsal jeho výzvu: „… Věřme jen sobě, své práci a píli,…“
A další a další věrný syn národa vybraný pro Sbírku zpívá:
/„… Všechno ti mohou, lide můj/ vnutiti pěstí…“/
/Země, země, stokrát pokoušená,/ tolikrát/ vídala jsi cizí ruce z věna/ tvého lidu cáry rvát!...“/
/Jenom ne strach jen žádný strach/ takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach…“/
/“… Myslete na chorál/ malověrní/ Myslete na chorál…“/
/“…Ne! Plakat nesmíte! Jen vydechnout si trochu…/ Ne! Prosit nesmíte! Jen zatít, zatít pěst!...“/ „…Zemřel jen ten, kdo nevěděl, proč žil!...“/
/“… Povstaň a bij se bez ustání,/ údery všechny tvrdší vrať!...“/
Všichni ti dávní čeští jako by nám psali pro cizinou ukuchtěný dnešek. Vždyť o naší zem, jako by se po staletí prali čert s ďáblem a boxovali Belzebub se Satanem. My se nesmíme bát ani dát, ale vědět, že jedině pravda a upřímnost nás osvobodí. Nazývat věci pravým jménem. Pravda vás osvobodí, už přece přikázal Ježíš. Cizí tank i vlajky cizí můžem´ jen pro legraci natírat na růžovo. Pro nás samé buďme poctiví a přísní. Nepočítejme, že nám někdo pomůže, sami musíme hájit naši zahradu, český národ – zahradu dobrého, vznešeného lidství. Vždyť ten národ přežil Bílou horu, tři sta let Habsburské nadvlády, hrůzy nacismu, padesát let okrádání a dezorientace komunismu! Jistě přežijeme i dnešní totální „rozprodání“, zruinování, řízenou demoralizaci i globalistický neo-kolonialismus. Napřed, ale básníci musí zvednout novou polnici a dát rány na buben! Možná, že vztýčí i insignie nové, vždyť zemi se chce už rozednívat. Jenom ne modly!
Londýn, 4. ledna 2010
Š. Bandera a UPA
Na jaře roku 1941 jsem byl vězněn v policejní věznici v Berlíně na Alexanderplatzu. Se mnou byl vězněn jeden norský odbojář, který byl odtransportován k soudu do Norska. Zbyl jsem v cele, kde byla tři lůžka, sám. K večeru přišli noví vězňové. Zjistil jsem, že oba jsou z území Haliče a že přijeli do Berlína s úmyslem získat od Němců zbraně, aby mohli bojovat proti SSSR. Jejich domovina byla tehdy pod správou Sovětského svazu.
V cele mi začali vykládat ukrajinské dějiny. Byli velmi překvapeni, že jsem znal Síč, Chmelnického, ale i Tarase Bulbu a jiné hrdiny ukrajinských dějin. Již dříve jsem si totiž oblíbil historické romány Sienkiewicze a tak mi tyto údaje byly známé. Naopak já jsem jim vykládal o prvních dějinách ruských Slovanů na Kyjevské Rusi, o ruských hrdinech, jakými byli Čurila Plenkovin, Ilja Muromec. Citoval jsem jim nějaké verše z díla Karla Havlíčka Borovského „Křest sv. Vladimíra.“ I o tom věděli, ale jaksi se k tomu nehlásili.
Proč byli zavřeni? Tehdy to bylo několik měsíců před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Německo potřebovalo klid a mír, aby ostražitost sovětů byla ukolébána. A tak ukrajinští chlapci se octli v policejní cele. Byl jsem s nimi asi jeden měsíc. Debaty mezi námi nebraly konce Samozřejmě jejich názory a moje byly zcela odlišné. Oba Ukrajinci byli vysokoškolsky vzdělaní, takže nedošlo k žádné jiné než slovní konfrontaci. Tehdy jsem byl orientován spíše na Anglii. Jejich názory jsem respektoval.
Po roce 1945 jsem sloužil u pohotovostního pluku SNB, který zakročoval proti benderovským bandám, které přecházely přes Československo dále na Západ. Potravu i jiné potřeby si opatřovaly loupením i vražděním. Znám případ aspirantské školy, která byla nasazena též proti benderovcům. Přesto se bezstarostně slunili kdesi na louce v Nízkých Tatrách. Byli povražděni. Benderovci z nich stáhli i uniformy, zmocnili se jejích zbraní.
Když jsme člena benderovské skupiny dopadli, tak jsme jej vyslechli. Žádné střílení se nekonalo, jak se někdy dovídáme z našich médií. Pokud člen bandy měl na svědomí nějaký trestný čin, spáchaný na našem území, předali jsme ho orgánům činným v trestním řízení. Když jsme mu nic nemohli dokázat, putoval do země, odkud přišel.
Od polských vojáků vím, že benderovci v Polsku vyvražďovali celé vesnice, zejména se zaměřovali na Židy, kteří se vraceli z nacistických koncentračních táborů. A tak nejednou jsem si vzpomněl, kde asi skončili moji spoluvězni z r. 1941.
V dubnu 1947 jsem od Sboru SNB odešel. Usídlil jsem se na Sokolovsku. z obce Libavské Údolí, kde byla taneční zábava, jsem vyprovázel svoji tanečnici do Kolové, sousední osady. Když jsme šli lesem, ucítil jsem kouř. Za chvíli jsem uviděl tlupu asi deseti banderovců, jak opékali nějakou zvěř. Rychle jsem vyprovodil dívku domů a spěchal jsem zpět. Zavolal jsem do Kynšperku n.O. na SNB. Ale než na místo došla pohotovost a vojsko, byli benderovci pryč. Na místě bylo jen polovyhaslé ohniště. Benderovci již byli někde na pochodu do západního Německa. Touto cestou se mohl do Bavorska dostat i Š. Bandera.
Benderovci zanechali nejenom v Polsku, ale přímo i na Ukrajině, mnoha zla, odporných zločinů, tisíce mrtvých. Proto se velmi podivuji, jak mohl prezident Juščenko prohlásit zločince S. Banderu hrdinou Ukrajiny. Připomíná mi to jedno české přísloví: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“. Jiří John
Stanovisko Panslovanskej únie
č. 1/2010 z 20. januára 2009,
k híringu Maroša Šefčoviča v Európskom parlamente
Híring designovaného slovenského komisára Maroša Šefčoviča v Európskom parlamente vyžili veľkomaďarskí šovinisti na ďalší útok proti Slovensku. Pre väčšinu maďarských politikov je totiž akýkoľvek úspech Slovenska principiálne neakceptovateľný a snažia sa ho spochybniť za každú cenu. Navyše pozícia, ktorú získal slovenský nominant a z nej vyplývajúce kompetencie, je pre nich obzvlášť nepríjemná správa.
Obviňovanie slovenského nominanta z protirómskych postojov, z maďarskej strany, vyznieva až orwelovsky v situácii, keď v Maďarsku geometrickým radom rastú nielen protirómske nálady, ale aj teror namierený proti tejto etnickej menšine.
Panslovanská únia sa domnieva, že blížiace sa parlamentné voľby by politikom nemali celkom pomútiť rozum. Maroš Šefčovič je zástupcom Slovenska, a to bez ohľadu na to ktorá strana ho nominovala. Preto každý zodpovedný slovenský politik by mal uprednostniť celoslovenské záujmy pred záujmami úzko partajnými a vyvarovať sa „kydania do vlastného hniezda“. Nemusíme byť fanúšikmi R. Fica. Jeho vystúpenie z 19. januára 2010 bolo emotívne, to je pravda, avšak dôvod jeho rozhorčenia bol racionálny. Hodnotiť preto premiérovo vystúpenie z pohľadu „politológa“ s boľševickou minulosťou nepovažujeme za korektné, a to napriek tomu, že absolútna väčšina médií na Slovensku uprednostňuje práve takýchto ľudí a uverejňuje takmer výlučne ich názory. Je dosť problémov na ktorých môžu politici v predvolebnom boji získavať (ale aj strácať) body. Využívať, či zneužívať útoky protislovenských síl v Európskom parlamente na degradáciu politických odporcov a získavanie politických bodov za správne nepovažujeme.
JUDr. Milan Janičina, predseda Panslovanskej úni
Jobbik - utajené nemanželské dieťa Fideszu
Bratislava 18. februára 2010 (TASR) - Europoslanec Jobbiku Csanád Szegedi a predseda extrémistického a fašistického Jobbiku vo svojom rozhovore pre Hospodárske noviny zo dňa 18. 2. 2010 dokonale odkryl karty maďarského šovinizmu. Jeho závažné tvrdenia bohužiaľ nie sú len jeho osobnými výpoveďami. Slováci by si mali uvedomiť, že tento človek nie je okrajovou osobou politického spektra Maďarska. Okrem toho, že je europoslanec, je predstaviteľom strany, ktorá krátko pred maďarskými voľbami predstavuje tretiu najsilnejšiu politickú stranu v Maďarsku a na základe prieskumov verejnej mienky predkladá názory takmer jednej pätiny Maďarov. Približne 60% Maďarov sa stotožňuje s rovnako extrémistickými a populistickými názormi Fideszu. Obidve tieto strany zohrajú v budúcom vývoji nášho južného suseda kľúčovú úlohu.
Maďarsko budú po parlamentných voľbách viesť takí politici, ktorí tvrdia, že: - musíme brať do úvahy používanie maďarského jazyka ako druhého štátneho jazyka, v opačnom prípade majú Maďari právo na autonómiu, - Slováci nikdy neboli štátotvorným národom, ani v súčasnosti ním nie sú, - máme najvyšší čas, aby sme sa začali učiť po maďarsky.
Prepojenie Jobbiku so stranou Fidesz je viac ako očividné. Hoci sa Orbán v rámci budovania si vhodného imidžu pred zahraničím zbytočne formálne dištancuje od Jobbiku, fakt je, že obidve politické strany uzavreli dohody o spolupráci vo viac jako 100 samosprávach.
Jobbik je v skutočnosti do volieb "zatajeným nemanželským dieťaťom Fideszu". Netreba brať na ľahkú váhu, že extrémizmus a sklony k fašizmu začínajú čoraz viac presakovať do najvyšších vrstiev maďarskej politiky. Je to realita, ktorú potvrdzuje aj štúdia budapeštianskeho ústavu Political Capital, ktorú zverejnil týždenník HVG a z ktorej vyplýva, že Maďarsko je na čelnom mieste štátov, v ktorých sa akceptuje a šíri extrémizmus.
Česká republika: "Vládě České republiky se podařilo v minulém týdnu protlačit návrh vydávání takzvaných zelených karet, které kombinují pracovní povolení s trvalým pobytem pro cizince mimo země EU. Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, by tak v první vlně mohlo přijít až sto padesát tisíc cizinců, kteří by naplnili volná pracovní místa. Uchazeč o zelenou kartu bude muset pouze vyhledat pracovní místo a zajistit si souhlas zaměstnavatele," uvádí se v článku Marka Skřipského Zelené karty, „xenofobní“ ČSSD, „pravicová“ ODS a příliv imigrantů do ČR, na který vede odkaz níže. Tak z toho skutečně mrazí. Jaká volná pracovní místa? Nedávno jsem četl (nemám to teď při ruce), že na jedno volné pracovní místo připadá 17 nezaměstnaných.
www.zvedavec.org , 17.1.2009, Zdroj: http://www.virtually.cz/index.php?art=16981)
Co a komu dlužím
V poslední době se o ničem jiném než o zadlužení státu nemluví. Náš rostoucí státní dluh, tedy schodek státního rozpočtu prý nedovoluje ani upravit rentiérům důchody, není dost financí na školství, stále více doplácíme na zdravotnictví, bouří se vědátoři, třebaže všichni dobře víme, že věda je tou nejsolidnější startovní čárou nového nástupu k prosperitě. Ministr financí Eduard Janota (a kterýkoli z jeho předchůdců a nástupců) s námi hovoří a bude dál s námi jednat jako s bandou žebráků, rozmařilců, kteří si žili nad poměry. Když už v některé položce ustoupí obecnému tlaku, tváří se (a to si laskavě povšimněte) jako by nás podporoval z vlastní kapsy. A nejen to – nás prezentují jako darebáky, kteří vypumpovali státní kasu. Naše dluhy jsou skutečně děsivé. Výdaje státního rozpočtu jsou trvale výrazně vyšší než příjmy; loni jsme například zaznamenali schodek ve výši 192 miliardy korun. Co se letošního roku týče, schválila sněmovna zprvu propad „jen“ 38 miliard. Poté se provalila hospodářská krize, která se - podle ekonomických expertů - nám měla dlouho vyhýbat jako nedotknutelné oáze. A vida – dospěli jsme k letošnímu propadu, čítajícímu 163 miliard korun.
S novým rokem nastupujeme s „černou dírou“ činící dohromady za řadu let víc než jeden bilion korun, a biliony, jak víme, představují již slušnou částku, tedy tisíce miliard. Přesněji jde o 1178,2 miliard, které budou nadále narůstat. Letos to bude půldruhého bilionu a co nevidět půjde o biliony dva. Evropská unie se znepokojuje, tlačí naše finance, aby snížily v letech 2011-2013 schodek minimálně o 40 miliard korun ročně. To znamená, že například napřesrok budeme muset odřít občany, a tak ušetřit nebo vybrat navíc 60 miliard. Nezapomeňme, že se současně zvýší počet důchodců, nemluvě o nezbytnosti dorovnat inflaci, která potichu a plíživě narůstá, což si uvědomují občané, kteří navštěvují lékárny nebo porovnávají účtenky obchodních řetězců, nemluvě o rostoucích výdajích na bydlení. I ti, kdož bydlí ve vlastním bytě, (tedy unikají rostoucím nájmům), platí stále více za služby, za drahý plyn, elektřinu, odvoz odpadků a za nejrůznější (vesměs neuskutečněné)opravy ve svém domově. Již nyní by se měli starat nejen občané, ale hlavně vláda a sněmovna, jak přidat 15 miliard důchodcům a jak se vypořádat s rostoucí obsluhou dluhu, tedy s úroky, které budou vyžadovat o 7 až 8 miliard korun víc než letos. Nesáhneme-li k tvrdým krokům (a to si vláda a poslanci stěží dovolí), počítá se předběžně, že za pět let budou jen úroky státního dluhu činit 100 miliard korun!
Každopádně již v této chvíli připadá dluh přes 112 tisíc korun na jednoho občana (včetně novorozenců, byť jich poskrovnu), a ministerstvo financí již počítá, kolik stovek miliard si bude muset vypůjčit v příštích letech. Což není položka jediná. Jak spočetl ekonom, který je chodící statistickou ročenkou, dalších 225 tisíc korun na osobu činí náš zahraniční dluh. To v této chvíli představuje sumu kterou nezaplatí nikdo ze seniorů a sotva mladší ročníky, zejména, když víme, že roku 2020 nebudou finance ani na proplacení důchodů. Připočteme-li však ještě zahraniční investice v naší vlasti, zvýší se zadlužení na 350 tisíc korun na osobu a čtyřčlenná rodina tak nic netušíc prohospodařila neuvěřitelného půldruhého milionu korun, aniž kdokoli chápe, jakou machinací k této proměně došlo. Cizí firmy ovšem vědí, že ovládají dvě třetiny našich obchodních činností, a ze 45 až 60 procent celou výrobu. Rozhodují o polovině zaměstnanců, o třech čtvrtinách vývozů a o 90 procentech dovozů, o celém bankovním sektoru a pojišťovnách a tudíž i o našich úsporách. Jestliže se tedy počne pokládat některá zahraniční finanční instituce, není vůbec vyloučeno, že strhne sebou i český kapitál a naše vklady. (Nakonec malá douška na okraj: týká se takzvaného banánového důvodu lidových bouří. Kdyby si předlistopadové vedení státu dovolilo vypůjčit tak obrovské dolarové částky, přesahující již roku 2007 bilion korun, lezly by nám, s prominutím banány i ušima).
Tedy kdosi zadlužil tuto zemi na několik generací, a protože šlo o „mistrného“ hospodáře, spějeme logicky ke státnímu bankrotu. A to nehovoříme o zoufalství, které nutí občany v tísni, aby si provětranou peněženku doplnili v bance nebo půjčkou u spekulační bandy. Výše těchto dluhů se blíží jednomu bilionu – že jde o kroky podnikané v totálním zoufalství, o tom svědčí fakt, že jen v jednom jediném roce proběhlo na 400 tisíc exekucí. Rok poté, tedy loni, to bylo půl milionu nevítaných návštěv, u 15 procent populace, tedy v podstatě exekutoři „obírali“ skoro každého sedmého občana. Potom dodejme, že inflace a úroky z úvěrů náležitě znehodnocují koruny, které jsme si našetřili, a jen do roku 1992. V té době nám ve financích panoval dnešní prezident Václav Klaus, a okradeni jsme byli skutečně pořádně. Zatímco při měnové reformě v roce 1953 byli občané obráni přibližně o 50 miliard korun, tentokrát si dal Václav Klaus jak se patří záležet. Ztráta bez nářků, provázená navíc cinkáním a revolučním jásotem, byla čtyřnásobně vysoká – rovnala se 200 miliardám korun.
Pozoruhodné ovšem je, že se na nás vyčítavě dívají předáci všech politických proudů, jako bychom to byli právě my, kdož jsme republiku za pouhých dvacet let dovedli do „frcu“. Pánové pouze zapomínají, že si ohřívají zadní partie v senátu nebo v parlamentu či vládě, a že občany přizvou k dílu jen jednou za čtyři roky, (například snad v letošním roce v květnu). Budou péci koláče, rozdávat mávátka, vuřty, možná i nějaký gulášek navaří. Protože po dva dny bude občan, který krom vuřtů zbaští také politickou taktiku, politickým králem. Bude rozhodovat u volební urny, a pokud nebude mít dobrou paměť, zakrátko už si ani nevzpomene, kdopak ho bude v zákonodárných sborech zastupovat. Občan v této hře ovšem ani zdaleka nebude viníkem, ale obětí vlastní naivity, důvěřivosti a mocné profesionální manipulace. Kdybychom chtěli hru posledních dvaceti let dobře pochopit, měli bychom si zopakovat, copak přebírali listopadoví velmoži před 20 lety. Ba ještě lépe. Když vzpomeneme na začátek proklínaného komunistického režimu. Tedy nebudeme-li počítat pozemky, které zůstaly zapsány v katastrech, kulturní a historické dědictví, památky i soubory starožitností a armádní výzbroj, měli jsme zprvu majetek v hodnotě 400 miliard korun. Za stejných podmínek se majetek do roku 1989 znásobil víc než 7 a půlkrát, a dosáhl v československé ekonomice výše tří bilionů. Za tu dobu se zvýšila životní úroveň obyvatel pětkrát a jen výzbroj se rovnala 200 miliardám korun. Tato čísla jsou zcela oficiální uváděna pro Československou republiku. Tento nárůst nebyl způsoben rozkrádáním soukromého majetku, protože znárodnění proběhlo s náskokem před Únorovým vítězstvím, v letech 1945-1947. Nemluvě už o tom, že životnost a opotřebování techniky je většinou kratší. Za Českou republiku jsme disponovali hodnotou, měřenou v korunách ve výši 2,1 bilionu. Díky nejrůznějším inflačním tahům a proměnám, se tato suma rovná 10,5 bilionům Kč. Jde o přepočet na pětinásobek, neboť všechny ceny se zpravidla měnily v tomto poměru. Takže každý český občan, jemuž Václav Klaus slíbil, že nás podělí rovným dílem (myslel kuponové knížky) měl mít v dnešních relacích majetek reprezentující hodnotu tři čtvrti milionu až jednoho milionu korun!
Místo toho se však dozvídáme, že dlužíme státu nějakých 200, 400 tisíc korun, které (jak jsme si již řekli,) nikdy nesplatíme. Došlo ovšem k velkému přelévání financí. Na okamžik jsme se stali státem akcionářů, ale knížky skončily v trezoru několika multimilionářů a v zahraničí, v rukou cizích firem, a aby drobní podílníci na schůzích akcionářů neblokovali volby a neobtěžovali skutečné vlastníky, byli všichni donuceni k odprodeji svých papírků za cenu nadiktovanou multimilionáři (tedy směrně nízkou). Doopravdy se kradlo, pouze řadový občan a držitel kuponové knížky splakal nad výdělkem. Tudíž se nelze divit, že si po linkách internetu sdělujeme všichni své dojmy. Nadpis je stejný: Nedlužím nic. Občané si stěžují, že nám média sugerují myšlenku, jakýpak máme podíl na státním dluhu. Nic jsem si nikde neobjednával, žádné finance jsem si nepůjčoval, ale ani stát se neodvážil požádat mě, co a kde a v jaké výši si může na mé jméno půjčit. Republika by si tak totiž ze mě udělala bílého koně, a já bych mohl každou chvíli čekat návštěvu vymahačů.
Jestliže je ovšem naše země zadlužena tak, jak jsme to viděli, dokonce i nám, občanům, zakladatelům a stavitelům tohoto státu, pak by mělo panstvo nejspíše vyhlásit bankrot, a jako firma by měl být tento stát likvidován. Nestydatost předáků této země je věru neuvěřitelná, zejména vzpomeneme-li si, že nás vláda zadlužila, a přitom dobrého půl roku pracujeme formou daní na rozmařilost poslanců a senátorů ,na vskutku nákladné kabinety. Z příjmů, které pobíráme 55%, ale i dvě třetiny si panstvo osvojuje a užívá. Mění se v cestovní kanceláře, panstvo cestuje, buduje baráky v Karibiku, cestují do Dubaje, nejspíše jako by tušili, že užívání levně získaných prostředků nebude trvalé ba ani dlouhodobé. Jednoho dne budeme hledat „neznámé“ pachatele, hloupého avšak mazaného a vypočítavého, který s bandou kumpánů zadlužil republiku na naše jméno a na náš účet.
To v této chvíli představuje sumu kterou nezaplatí nikdo ze seniorů a sotva mladší ročníky, zejména, když víme, že roku 2020 nebudou finance ani na proplacení důchodů. Připočteme-li však ještě zahraniční investice v naší vlasti, zvýší se zadlužení na 350 tisíc korun na osobu a čtyřčlenná rodina tak nic netušíc prohospodařila neuvěřitelného půldruhého milionu korun, aniž kdokoli chápe, jakou machinací k této proměně došlo. Cizí firmy ovšem vědí, že ovládají dvě třetiny našich obchodních činností, a ze 45 až 60 procent celou výrobu. Rozhodují o polovině zaměstnanců, o třech čtvrtinách vývozů a o 90 procentech dovozů, o celém bankovním sektoru a pojišťovnách a tudíž i o našich úsporách. Jestliže se tedy počne pokládat některá zahraniční finanční instituce, není vůbec vyloučeno, že strhne sebou i český kapitál a naše vklady. (Nakonec malá douška na okraj: týká se takzvaného banánového důvodu lidových bouří uváděna pro Československou republiku.. Tento nárůst nebyl způsoben rozkrádáním soukromého majetku, protože znárodnění proběhlo s náskokem před Únorovým vítězstvím, v letech 1945-1947. Nemluvě už o tom, že životnost a opotřebování techniky je většinou kratší. Za Českou republiku jsme disponovali hodnotou, měřenou v korunách ve výši 2,1 bilionu. Díky nejrůznějším inflačním tahům a proměnám, se tato suma rovná 10,5 bilionům Kč. Jde o přepočet na pětinásobek, neboť všechny ceny se zpravidla měnily v tomto poměru.
Tomáš Vlk
Z tisku
„… (Ukrajinská povstalecká armáda, UPA) Zabíjela Poláky (150 tisíc), Volyňské Čechy („jen“ 300 lidí) a další lidi. Především však symbolizuje vyvražďování Židů, otevřené a důsledné…
Němce do Berlína, Rusy na Východ, Poláky na Západ, Židy na hák – tak vypadal horečnatý sen UPA a spol. o etnicky čistém samostatném státě…
Ještě dnes ale předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová ocenění Bandery uvítala slovy „zaplať Pánbůh“. Nad konfederací už dávno zlomili hůl i pravicoví demokraté, vše podřizuje nenávisti ke komunismu a komunistům z února 1948, a tedy i dnešním. Jenže Naděžda Kavalírová je také předsedkyní rady státního Žáčkova ústavu, založeného zákonem na stejné (jednotné) státní ideologii…“. (P. Uhl: Juščenko hází Polsko přes palubu, Právo, 25.1.2010, str. 6)
„Prezident Václav Klaus se ohradil proti srovnávání Edvarda Beneše se Stepánem Banderou. ´Není možné mlčet´, reagoval Klaus na svém webu na komentář v pondělních Lidových novinách s titulkem „Každý národ má Banderu. Češi Beneše.“ Staří zapomínají a mladé generace to už neznají. Většina lidí si však přečte jenom nadpis,“ napsal Klaus. Podle něj dal článek vedle sebe bez jakéhokoli odlišení jména Bandera, Pilsudski, Horthy, Hlinka, Beneš… A to není přijatelné.“ (Klaus se zastal Beneše proti Banderovi, Právo, (map), 27. 1.2010, str. 2)
Média nezveřejňují, co se jim nehodí do krámu
Tragédie, která postihla Haiti, získala v médiích okamžitě zaslouženou pozornost a rozsáhlou publicitu. Když listuji novinami, poslouchám rozhlasové zprávy nebo sleduji televizní zpravodajství z nejrůznějších agenturních i vlastních zdrojů, nabyl jsem dojmu, že mám úplný obraz nejen o zkáze, způsobené zemětřesením, ale také o solidární pomoci sousedního i dalekého světa. S údivem však zjišťuji, že mediální přehled o lidské solidaritě má přece jen bílé místo.
Všechna čest Haló novinám, kterých se to netýká, avšak tento list má jen částečný podíl na objektivní informovanosti veřejnosti, která se zatím nic nedozvěděla o nezištné pomoci socialistické Kuby. Pouze snad jedna informace prošla oním pozoruhodným sítem, a to informace o tom, že Kuba povolila letectvu USA volný přelet kubánským vzdušným prostorem s humanitární pomocí pro Haiti. Poněkud skoupé na slovo s ohledem na rozsah poskytované pomoci. Uvedu jen několik faktů, aby si čtenář udělal představu, co se zamlčuje. (Mnohá fakta byla v Haló novinách již publikována, ale opakování je matka moudrosti, jak praví přísloví.)
Okamžitě po prvních otřesech zemětřesení poskytovalo bezplatné služby na Haiti na 400 kubánských lékařů a zdravotníků. Tato práce kubánských lékařů byla nejvýznamnější lékařskou pomocí, která byla v prvních 72 hodinách katastrofy haitskému obyvatelstvu poskytnuta. Zanedlouho byly řady kubánských lékařů na Haiti rozšířeny o dalších 60 zdravotníků včetně nejpotřebnějších specialistů. Kubánskou péčí bylo zřízeno v tomto nejkritičtějším čase pět základen lékařské pomoci vybavených potřebným zařízením i k chirurgickým zákrokům... Do 14. února byly v nich ošetřeny téměř dva tisíce pacientů a uskutečněno 111 chirurgických zákroků. Ke kubánským lékařům se připojili haitští lékaři a někteří zahraniční specialisté, kteří pro výkon své práce neměli k dispozici potřebné prostory a vybavení.
Ve vypočítávání celkového rozsahu kubánské pomoci bych mohl pokračovat, bylo by toho ještě mnoho co říci. Ale k zamyšlení postačuje již uvedené. Proč se všemocná média neobtěžují z toho nic konstatovat? Často jsme slyšeli a četli, že v postižené zemi panuje chaos a zmatek, že vláda ani žádná místní instituce nefunguje. Jak ukazují výsledky kubánského zdravotnického personálu, tak zde i ve všeobecném chaosu existovala záchranná, dobře organizovaná střediska, která navazovala na dosavadní činnost, jež zde po řadu let v rámci kubánsko-haitské humanitární a zdravotnické spolupráce byla vykonávána.
Zřejmě nic z toho se naše veřejnost nemá dozvědět, protože takovýto obraz o kubánské velkorysé humanitární misi na Haiti nezapadá do předpojaté a nepřátelské protikubánské propagandy, která je živena oficiální politikou. Potvrzuje se, že co se nehodí do krámu tomuto režimu, to poslušná média do veřejnosti nepouštějí.
28. ledna 2010, Jan Hrobař
Pozn. red. Pro úplnost je nutné dodat, že i ruská letadla musela čekat s nákladem léků a dalšího zdravotnického materiálu ve Venezule, než dostali od Američanů souhlas k přistání na Haiti. Podle ruských zdrojů na Haiti pomáhali též Rusové, lékaři i letci a pomocný personál. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost se nehodí do obrazu „padoušských imperialistických Rusů“, jak nám jej postupně servírují naše „nezávislá“ média, byla tato informace před naší veřejností v podstatě tajena.
Otevřený dopis k reportáži o osudu Lužických Srbů v MF Dnes
Jako dlouholetý člen Společnosti přátel Lužice musím reagovat na zkreslenou reportáž na uvedené téma v MF Dnes z 20.10.2009, kde se konstatuje, že „malý slovanský nárůdek čelí osudovému verdiktu dějin, za čas z něj nezbude skoro nic“. Reportéři zjistili, že v Horní Lužici se domluví srbsky 20-40 tisíc obyvatel a v Dolní Lužici, že je to sotva polovina. Po 2. světové válce jich bylo čtvrt milionu, ale nyní asimilací údajně trvale ubývají.
Hrobařů houževnatého a tak krutě pronásledovaného zbytku Polabských Slovanů bylo během tisíce let již bezpočet. Naposled nacisté, kteří Lužické Srby nejvíce poškodili jak částečnou likvidací inteligence, tak zejména tvrdou represí spojenou se zákazem užívání rodného jazyka, kdy se následně v mnoha rodinách přestalo srbsky mluvit. Špatným prorokem byla i hlava protestantské církve, Luther, který odmítl překlad Bible do srbštiny - jazyka opovrhovaného národa, který brzy přestane existovat. V této souvislosti vzpomeňme na počátky našeho národního obrození, kdy učený jezuita, Josef Dobrovský, psal německy Dějiny české řeči a literatury snad jako památku na národ, který již zaniká.
V tomto případě jde však o jinou věc. Novináři mají být objektivní a pravdiví. Jakákoli dezinformace anebo polopravda mají vždy jen jepičí život. Takže ten, kdo dělá reportáž z Lužice, by měl znát hospodářskou i politickou situaci v dané oblasti i desítky let zpět. Polopravdou je, že po roce 1945 se hlásilo k Lužickým Srbům 250 tisíc obyvatel. V té době se uvádělo až 500 tisíc. Bylo to však v situaci velké poválečné bídy v Německu, kdy k Lužickým Srbům se hlásila i část Němců v tehdy očekávaném připojení Lužice k Československu, ke kterému ze známých důvodů nedošlo.
Vláda NDR sice prvně v historii přiznala suverenitu lužickosrbskému národu, ale nepovolila čistě srbskou výuku v lužickosrbských školách. Typ škol A (s oficiálním vyučovacím lužickosrbským jazykem) měl ve skutečnosti výuku v mateřštině jen v několika předmětech, u typu B byla srbština jen nepovinným jazykem s minimálními závěrečnými znalostmi. Lužičtí Srbové byli ukazování jako Indiáni v amerických rezervacích na periodických okázalých národních slavnostech. Germanizace však pokračovala, jak v ekonomice, např. šesti tisícové srbské Wojerecy se změnily na Hoyerwerdu, sedmdesátitisícové město s německými přestěhovalci, tak i ve státní správě, ve smíšených územích nebyla na úřednicích vyžadovaná perfektní znalost obou jazyků jako třeba v Kanadě, a nedostatečnou podporou médií. V Dolní Lužici pokračovala staletá likvidace srbského osídlení při odbagrování vesnic pro získávání uhlí a následném rozptylu srbského obyvatelstva mezi německou majoritu.
Obrovské naděje vkládané do demokratického převratu po sjednocení SRN bohužel nebyly naplněny. Bývalá NDR prodělala hospodářský kolaps. Oblasti Lužice byly postiženy 20-30% nezaměstnaností. Téměř dva miliony lidí, převážně mladých, se za prací muselo vystěhovat na západ. Přes protesty srbské i mezinárodní veřejnosti a proti zárukám v Ústavě Svobodného státu Sasko byl likvidován 2. stupeň základní školy v ryze srbských Chrosčicích i v Pančicích-Kukowě,
Ale naše pravicová média, včetně oficiálně „nezávislého“ Práva, nechtěla psát pravdu o tom, že v Chroščicích, kde chyběly ve dvou třídách jen tři děti, v situaci, kdy si Srbové zajistili výuku penzionovanými učiteli, byli přesto úředně vykázáni a následně násilně vystěhováni i z náhradních prostor. Proč média, která pranýřují potlačování práv Tibeťanů, si nevšímají toho, co se děje v našem těsném sousedství, a též toho, že u nás stačí pro menšinové školy s vyučovacím jazykem v mateřštině jen poloviční počet žáků a to ještě s možností výjimek, než je tomu u sousedů. Proč si média nevšimla, že z Budyšína zmizelo dřívější dvojjazyčné označení obchodů, restaurací a dalších zařízení, že srbsko-německé divadlo téměř přestalo v Budyšíně hrát srbské hry, že jsou stále kráceny příspěvky pro Nadaci lužickosrbského národa na podporu kulturního života o miliony eur v situaci, kdy dánská menšina v SRN měla trojnásobnou podporu. Nenapsala ani o tom, že byly případy, kdy uvědomělí lužickosrbští vlastenci byli i v národních organizacích vyměněni za rodilí Němce. Tohle přece nemá nic společného s běžnou asimilací!
Zatímco německá menšina, např. v Polsku, v ČR, má své školy, organizace, tiskové orgány, na které štědře přispívají uvedené státy, Německo neposkytlo menšinová práva ani polské menšině, ani české menšině. Proč naše média nepíší o menšinové politice v SRN?
V této souvislosti si musím vzpomenout na jinou skutečnost s pravicovými médii. Náš obrázkový a často zajímavý Týden, jsem před Velikonocemi upozornil na jízdu velikonočních jezdců v katolické Lužici, oslavující Kristovo zmrtvýchvstání. Reakcí byl zběsilý útok proti křesťanské víře s výroky o tom, že Kristus svým ukřižováním „zkrachoval“ a že dnes by byl asi jen ve společnosti chudých, bezdomovců a komunistů. Ty výroky byly až na hranici hanobení víry a tedy žalovatelné. Reagoval jsem svým článkem v také pravicovém, ale skutečně nezávislém měsíčníku Svědomí.
Já jako praktikující katolík považuji za zázrak, že se při zásobách ničivých zbraní, postačujících k více než trojnásobné likvidaci Země, rozpadl socialistický blok – částečně kromě Rumunska a nezákonně napadené Jugoslávie – bez krveprolití a že žijeme v Evropě již 64 let v míru.
Uvedené nás nutí k úvaze, jak je neuvěřitelné, že necháme hanobit sami sebe, svou minulost. Proč si národ nechá líbit urážky exponentů pravice, senátora Sobotky, poslance Bendy, že jsme za svoji svobodu nikdy nebojovali a že nám ji vždy někdo daroval. Obětaví vlastenci si nezasluhují, aby je hanobili ignoranti. Vždyť během 2. světové války jsme měli jen o něco nižší ztráty než Británie, která s nacismem nějaký čas bojovala osamocená. V tzv. protektorátu jsme také „válčili“ s Němci, jejichž genocidní hrůzovláda je obecně známá. Za podporu odboje byly často vyvražďovány celé rodiny. Je neskutečnou ostudou špinit památku 360 000 československých obětí nacismu.
Pravicová média psala i o údajné spolupráci našeho národa s okupanty. Ale pro nacisty dělala přece celá Evropa. Proč tito všeznalci nevzpomněli na francouzské, belgické, norské, holandské příslušníky SS, kteří společně s nacisty bojovali na východní frontě a nakonec i v Berlíně, kde, s výrostky z HJ, někteří z nich hájili i doupě A. Hitlera.
Neuvěřitelně vládou obdarovaný miliardář Bakala odměňuje miliony „umělce“ Černého – natěrače tanku na Smíchově, který vytvořil plastiku pánů čůrajících na mapu ČR, sv. Václava na chcíplém koni, a ostudnou Entropu v Bruselu.
Nebylo by pro pány redaktory vhodnější udělat reportáž z okupovaného Kosova, především z oblastí izolovaného srbského osídlení, kde je lidem vypínána elektřina, někdy zastavena i voda, a kde děti nemohou chodit do školy? Nebo z oblastí srbských ghett, kde někdy i příslušníci mezinárodních ozbrojených sil jen nečinně přihlížejí, jak albánští fanatici vypalují srbské domy nebo pravoslavné kostely? Kde jsou naši obhájci lidských práv?
A ještě k Lužici. V těžších chvílích burcovalo svědomí našeho národa jen několik tiskovin, např. Slovanská vzájemnost, Svědomí, Křesťanský sociál a Haló noviny. Z politiků projevil zájem a poskytl i malou finanční pomoc jen expremiér Zeman. A tak je pro nás zahanbující, že v době záplav nám finančně pomáhali lidé z Lužice, část důchodů věnovali i Srbové z Chrosčic – tedy z míst, kde my jsme „zapomněli“ pomoci dříve. Pro ně jsme byli my „jejich nejbližší“.
Ještě k užívání mateřštiny u národnostních menšin. Viděl jsem hezký pořad o Lužici na ČT 2, kde lužickosrbský aktivista s doprovodem kytary zpíval o tom, že by již rád šel na svatbu svému bratrovi, ale vzhledem k tomu, že on dělá v západním Německu a jeho dívka pomáhá vychovávat děti v Anglii, tak neví, kdy se toho dočká.
V současné Lužici se ke slovanskému původu hlásí údajně kolem 300 tisíc lidí. Zkusím porovnání s Irskou republikou, kde z 3,5 milionů obyvatel, přes intenzivní výuku irštiny ve školách, je irština mateřštinou a hovorovou řečí jen pro pětinu obyvatel ostrova. Ale přesto tito katoličtí obyvatelé jsou hrdí na svůj keltský původ a jsou uvědomělými vlastenci.
Jedním z popravených českých pánů po bitvě na Bílé hoře byl i tehdejší lužickosrbský fojt. Jsme hodně dlužni národu, se kterým jsme byli několik set let v jednom státě, a jehož příslušníci u nás působili jako duchovní, učitelé či umělci. I moje bydliště, Jablonec n. N., má svůj název údajně z lužické srbštiny. Tím, že hájíme sví blízké, hájíme i sebe.
Nesmíme připustit další urážky našeho národa a nechat hanobit oběti boje za svobodu. Je to přece i povinností pro naše spisovatele a novináře, kteří mají být svědomím národa.
Závěrem je nutné konstatovat, že nad Lužicí snad opět svítá. Do Nadace Lužickosrbského národa se vrátili čtyři lužickosrbské organizace, které na protest proti postupné finanční likvidaci dříve vystoupily. Po posílení Levice v zastupitelských orgánech bylo nadaci na činnost trvale přislíbeno 16,8 mil eur, což sice nedosahuje někdejších 21 milionů, ale zaručuje stabilitu a ukončuje nekonečnou redukci. Premiérem Svobodného státu Sasko je nadále uvědomělý Lužický Srb, Stanislav Tilich. Zasloužilá paní Budarjowa oznamuje pozitivní výsledky akce Witaj, v jejímž průběhu se v lužickosrbské oblasti učí původní mateřštinu děti od útlého věku a jazyk se vrací do rodin, v nichž se již přestalo srbsky mluvit.
Je nutné připomenout obětavou práci činitelů Společnosti přátel Lužice a redaktorů měsíčníku Česko-lužický věstník, který se této problematice fundovaně věnuje. Zájemci se mohou dozvědět i o vývoji málo známého národa Kašubů – potomků někdejších polabských Pomořanů.
Kdo neprojevil oprávněné obavy a neprotestoval dříve, tak dnes by neměl šířit neoprávněný pesimismus. F. Truxa
Důchody, důchody…
Pořad „Máte slovo“ 28. ledna 2010 se dotknul četných námětů, které svědčily o někdy až zoufalé situaci důchodců. Bohužel nikdo se nedokázal přeptat, zda Česká republika se cítí vázána mezinárodním usnesením, že důchody v průměru by neměly klesnout pod 40% průměrného platu.
Ještě v 80. letech dosahovaly důchody u nás až 60% průměrného platu. Dnes však průměrný důchod podle oficiálních statistik dosahuje jen slabých 40%, ale u starodůchodců činí jen 30%.
Byla v této souvislosti vylíčena strastiplná cesta životem vysokoškoláka, který si po ukončení školy musí dávat stranou na splátky studentské půjčky. Když tento dluh zaplatí, někdy však ještě před jeho úhradou, si musí vypůjčit peníze na koupi vlastního bytu. A zase splácí řadu let, často 20 a více. A z čeho by si takový vysokoškolák měl připlácet na přilepšení k důchodu?
Nikdo nepřipomněl, že ještě v osmdesátých letech každý studoval zadarmo i na vysoké škole, doba studia, na rozdíl od současnosti, se započítávala do důchodu. Každý občan republiky měl střechu nad hlavou.
Když se oslavovalo „vítězství lidu 17. listopadu“ 1989, naši studenti se nechali vést do kolečka do kola V. Havlem a spol. Zatím co ve Vídni a v dalších městech Rakouska, Itálie, Německa, Francie a dokonce i v USA studenti masově protestovali proti zhoršujícím se studijním podmínkám, zejména proti neustálému zvyšování studijních poplatků. I naši studenti mají obdobné problémy. Zatím, ale jen zatím, neprotestují ani bouřlivě, ani masově.
Dnes po „vítězství svobody“ bezdomovci po ulicích prodávají „Nový prostor“. Ten, který měli, však ztratili. Takže dnes si můžeme přečíst, kolik bezdomovců v Praze či jinde zase a opět zmrzlo.
Kolik důchodců musí nyní šetřit na topení, vodném, na jídle i lécích, aby vůbec přežili. Situace velké části starodůchodců je však přímo zoufalá. Lidé, kteří poctivě pracovali více než 40 roků, nyní dožívají v nedostatku až chudobě a v ústranní. Kde jsou naši bojovníci za lidská práva? Právo na život a na důstojný život těchto lidí je ohroženo. Nelze k tomu mlčet! Ing. J. Liška
Ještě k důchodům a státnímu rozpočtu
Naše média, a snad ještě více pravicoví politici, zoufalé pláčí nad tím, že za pár let nebude mít na důchodce kdo dělat a důchodový systém zkolabuje. Nechť se tedy, kdo můžeš, včas zachraň. Vyvedeme miliardy korun ze současných důchodových fondů a dáme je do správy soukromým společnostem. Ty budou naše peníze, tak zní oficiální pohádka, neustále zhodnocovat, takže důchody v budoucnosti porostou již z tohoto titulu. Z pohádkového světa rychle zpět do života. Víme, jak v USA a i v jiných státech soukromé důchodové fondy krachovaly a zkrachovaly. Důchodci najednou své důchody pozbyli buď zcela nebo částečně. To se může stát i u nás.
Pokud pravicoví politici mají takovou péči o důchodce, nechť se postarají o to, aby vytvořili pro nezaměstnané pracovní místa. Když víme, že přes půl milionu nezaměstnaných dlouhodobě do důchodového fondu nepřispívá, můžeme počítat pro fondy roční ztráty snad i v řádu desítek miliard korun.
Vláda M. Topolánka ve svém funkčním období se starala především i o to, aby zmenšila daně bohatým. Zrušila daňovou progresivitu, která ve všech evropských státech je obvyklou, zavedla pro odvody sociálních dávek horní stropy aj. Tak ochudila státní rozpočet, v době, kdy již byla krize, o desítky miliard, které zvýšily náš rozpočtový schodek. Někteří kritici Topolánkova vládnutí dokonce se domnívají, že dostatečně velký rozpočtový schodek byl pro pravici dobrou příležitostí, ke které přispěla, k útoku na tzv. mandatorní výdaje, na sociální dávky, důchody, nemocenské aj., aby je mohla snižovat.
Ti pravicoví poslanci, kteří se nyní bojí vztáhnout ruku pro obnovení výše mateřské, aby, hle, jak jsou odpovědni, nezvýšili deficit o nějakou miliardu, v minulosti nám způsobili, zejména daňovou politikou, ztráty řady desítek miliard korun. Jak nyní mohou se pasovat do role ochránců před zadlužováním národa? Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu! Hle, viníci se „svatozáří“!
Ostatně myslím, že nastala doba, kdy je třeba opět také politiky hodnotit podle toho, co dělají. Buď napomáhají pokroku, nebo jej brzdí. Mluvme tedy konečně o politicích pokrokových a zpátečnických. Pravicový termín populismus je něco strašného. Populus je lid. Kdo jedná v souladu se zájmy většiny, tedy lidu, není v žádném případě populistou, ale lidový politik, demokrat. J.Skalský
Doubravka Ugrešičová: Tragedie stárnutí v kapitalistickém světě
Jeden srbský list před časem informoval o osudu dvou stařičkých sester ve vesnici Lužice nedaleko Požeračce. Byly tak chudé, že se živily jenom odpadky. Když jedna zemřela, zůstala druhá ležet vedle ní a tvrdým předmětem seškrabávala maso s nohou své mrtvé sestry. Vesničané informovali policii. Na otázku, proč nenahlásila smrt své sestry, stařenka odpověděla: „Ale pak bych neměla co jíst!“
V tisku byla též příhoda chudé rodiny z Itálie, kde mrtvou babičku měli po několik měsíců v chladícím boxu jen proto, aby nadále mohli pobírat její důchod.
Je neuvěřitelné, že mnozí chudí lidé, když mají problémy, jak své děti nebo rodiče uživit, uchylují se k formám gerontozidsu. V blahobytných zemích se situace ztížila v důsledku krize, která zvýšila náklady na péči o staré lidi. Tak rodiče jezdívají na „prázdniny“ do Thajska, kde jim bývá dopřána lékařská péče až do smrti. Tak „děti“ spojují příjemné s nutným, pokud se rodiče nevrátí v urně z „dovolené“.
Také chorvatští podnikatelé přišli na to, že se vyplatí zřídit starobince pro zámožné švýcarské seniory. Jiný Chorvat uzavřel smlouvu s Japonci, aby své rodiče posílali do Chorvatska a tam je třeba dvakrát za rok navštívili, což je levnější, než o ně pečovat ve vlasti. Již se počítá s rovnou stovkou japonských seniorů v příštím roce. A tam budou tak dlouho, dokud budou na ně platit a dokud rodiče neodejdou na věčnost. Neue Zürcher Zeitung, 8.1.2010
Jan Vnouček: Nemocnice v Lounech končí v agónii
Co nás mohlo potkat, kdyby se bývalému ministru zdravotnictví Julínkovi z ODS podařilo dovést svou zdravotnickou reformu až k hořkým koncům a přeměnit většinu českých nemocnic na akciové společnosti, ukazuje současný případ z Loun. 1. února 2010 se v tamější soukromé nemocnici zavírají poslední dvě ještě fungující lůžková oddělení, včetně pohotovosti, rentgenu a ARO. V provozu by mělo zůstat jen oddělení následné péče. Historie lounského špitálu sahá až do 13. století. Novodobá nemocnice byla z městských zdrojů postavena roku 1885. V roce 1929 pak byl na jiném místě – opět za městské peníze – vybudován moderní nemocniční areál. Ten se postupně rozrůstal do dnešních rozměrů. V 80. letech vedle něj vyrostla velkorysá budova polikliniky. A ještě počátkem 90. let přibylo nové dětské, hematologicko-transfúzní a hemodialyzační oddělení. Smutný konec nastal po zrušení okresu, pod nějž tehdy zařízení spadalo. Ústecký kraj hejtmana Jana Šulce z ODS nejprve zrušil porodnici a lůžka pro děti (tato budova začala příznačně sloužit jako márnice) a nabídl již oddluženou nemocnici k privatizaci. Dvaceti tisícové město Louny, vedené také ODS, o ni ovšem nestálo. V roce 2004 ji tedy za 58,5 milionu kupuje soukromá pražská Nemocnice sv. Alžběty, včetně polikliniky a lukrativní umělé ledviny. Smlouva obsahuje klauzuli, že nový majitel musí udržet dosavadní činnost po dobu pouhých 5 (slovy pěti) let. Roku 2009 se z ní stává samostatná akciová společnost v držení firmy VICTUS PRAGA, podnikatele v rozličných oborech Hynka Páši a přesně po uplynutí stanovené lhůty ohlašuje konec provozu. Zdůvodňuje to odchodem několika lékařů. Zvěst, že se nemocnice změní ve výnosnější zařízení pro dlouhodobě nemocné z Prahy, běhala městem Louny již několik let. Zdá se, že fámy se někdy nemýlí…
Stačilo tedy dvacet let vlády kapitalismu podle receptů Občanské demokratické strany, aby bylo zničeno to, co v Lounech od první republiky pracně budovalo několik generací starostů a lékařů. Lounský starosta Jan Kerner (ODS) se tváří překvapeně a vydává tiskové zprávy, že se pro Louňáky pokouší zajistit péči v okolních nemocnicích, posílit záchranou službu a dohodnout se s ambulantními lékaři na nějaké formě pohotovosti. Přesto to vypadá, že skoro dvacetileté panování této partaje v Lounech končí. Rozčarování a znechucení z úpadku ještě nedávno okresního města jsou všeobecné.
Starosta se také nechal slyšet, že se vlastně nic neděje, protože každý má přece auto a může dojet do sousedních měst. Tak jen pro zajímavost přehled vzdáleností: Most (krajská nemocnice) 25 km (nyní ovšem dlouhá objížďka po okresních silničkách), Chomutov (krajská) 34 km, Žatec (městská) 28 km, Slaný (městská) 28 km. Za bezproblémového počasí minimálně půlhodinová cesta, nepočítaje parkování a proplétání centry zmíněných měst. Ale co za sněhové kalamity? Co když se auto rozbije? Co když vůbec nemám řidičák? A co když se probůh rozhodnou prodat své špitály i Slaný a Žatec?
Ať ošklivý osud kdysi solidní lounské nemocnice slouží jako memento všem politikům v zemi. Jsou prostě věci, týkající se v tomto případě akutní zdravotní péče, s kterými se nesmí za žádnou cenu obchodovat!!
Alois Tybrych: O zesměšňování seniorů
Drahně tomu let, kdy nám z melantrišských balkonů slibovali prosperitu, skvělé bydlení, školství, péči o seniory a jejich zdraví. Sám Havel pronesl k Novému roku 1990 slova, která nám byla adresována přes vzdálenost dvaceti let , tedy občanům roku 2010: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychické zvláštnosti anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů…“ Lépe už současné ladění našeho věku Václav Havel s předstihem dvaceti lety popsat ani nemohl.
Když probíhalo dvacáté výročí sametového karnevalu, také se nikdo nenamáhal složit účty, vydat výmluvnou statistickou ročenku a vysvětlit vznik gigantického dluhu vůči obyvatelstvu této země. A též se nikdo, tedy státní pokladna, nesnažila vyrovnat dluhy se staršími ročníky. Naopak – protože důchodci jsou nejslabší kategorií, tady se bezohlednost režimu projevuje na nich nejvýrazněji. Nejde jen o šizení, ale doslova o výsměch občanům, kteří 30 let dřeli, vytvářeli jmění, dnes už vytunelované, rozprodané a zašantročené do kapes tuzemských a hlavně cizozemských darebů.. Cizině byly nabízeny daňové prázdniny a jiné úlevy, byly jim upravovány pozemky, a díky kuponové loterii vznikly garnitury prvních miliardářů. Mnozí, osmnáctiletí chlapci nám předvedli, jak lze zbohatnout, aniž by začínali (podle propagované americké tradice) čištěním obuvi.
Prozradíme ještě pikantnější závěry. Protože si prozatímní ministr financí a celá vláda i hlavní strany nevědí rady s budoucími důchody, na něž prostě nebude dostatek financí, vloží se nyní do hry pět roků známý důchodový specialista Vladimír Bezděk. Jeho komise již před pěti lety (2005) zveřejnila ohromující fakta, že za stávajících podmínek by kolem roku 2020 mohla přestat být schopna generace aktivních zaměstnanců financovat důchody rychle přibývajícím seniorům. Zkrátka na důchody peníze nebudou a přiblíží se riziko totálního bankrotu. Společnost stárne, již teď 16 procent občanů dosahuje 65 let, ale pravým překvapením se stane polovina století, kdy má žít v České republice půl milionu osob starších 85 a více let a prakticky třetina populace překročí 65 roků. Žasnu – my máme v čele dočasné vlády statistického experta Jana Fischera, který nás překvapuje údaji, které z křivek porodnosti , potratovosti a zdravotního stavu obyvatel a dalších byly stanoveny již před dvaceti lety. A pokud byl zmíněný vývoj takto doložitelný, měly být důchodové fondy nadále ukládány na zvláštní účty, neboť peníze určené na důchody měly být pro chtivé ruce „svaté“. Zatím ovšem všechny kabinety, které jsme v této zemi měli, štupovali důchodovými financemi díry v rozpočtu, mnohdy díry převeliké, což by jistě rychle a přesně doložil především prezident Klaus. Prakticky celou dobu za komunistů i po „převratu“se totiž na důchody vybíralo výrazně víc než se seniorům vyplácelo.
Sáhnout do těchto úspor, jak pochopí i laik, je trestuhodným činem, který by si zasloužil, abychom posadili minulé vlády na slušnou dobu za katr. Ovšemže včetně Havla a Klause. Avšak co je nejpůvabnější – odchod do penze se má prodloužit na 65 let, povinná doba odpracovaných let se má zvýšit z 25 na 35 let, vysokoškolská studia se nebudou (jako dosud) počítat do odpracovaných let, důležitých pro výplatu penzí. A jak bude třeba, zablokují se valorizace důchodů, bez ohledu na inflaci, která nás nemíjí, a vysoké nájemné, které již dosud postihlo miliony domácností. Na sociální podpory ovšem stát nemá, neboť s touto položkou nepočítal a pár stovek, které snad nájemník přece jenom dosáhne, mnohatisícové měsíční platby a rodinné schodky nevyrovná. Inu vývoj skončí tím, že budou desetitisíce stařešinů bydlet pod mosty nebo v rozpadajících se opuštěných továrnách, a mnohé nájemní domy, od nichž si majitelé hodně slibovali, budou prázdné. Nechci strašit, ale nakonec budou lidé v ulicích, a nejen razantní nespokojenci přehodí výhybky doleva. Kdoví, není-li čas již teď - vzpomeňme si na předáka lidovců Cyrila Svobodu, který je si vědom ceny nemovitostí, a tedy se soudí s Jedličkovým ústavem a charitativními organizacemi o jeden dům. Výraz „nestyda“ je v této souvislosti to nejslabší slovo, které bychom mohli použít. Ale voliči, kteří v lidovcích občas spatřují muže s andělskými křídly, by si měli přece jen povšimnout, že zdánlivým dobrodincům vyčuhují spíše černé ďábelské ohony. Když totiž přišla na přetřes 13. penze, byl to právě Cyril se svými kumpány, kteří zamítli pouhý příspěvek, almužnu stanovenou ve výši 2400 korun.
A když už hovoříme o přehazování výhybek, zbývá otázka, jestli bude tolik nespokojenců, kolik jich bude zapotřebí. Samo sebou – již nám dorůstají. Jak uvedla zmíněná Bezděkova komise, v roce 2020 na důchody nebude. Studenti sametové revoluce měli v okamžiku velkého třesku dejme tomu 20 let, a dalších pět let studia se jim do důchodu nezapočítá. Potom budou pracovat 35 roků, takže do důchodu budou odcházet roku 2029, tedy o devět let poté, co již na žádné důchody ve státní kase nebude. A bude-li mít někdo na důchod, potom bude muset každý sám zápasit za sebe, ukládat, aniž by měl jistotu, zda budou bankovní účty dostatečně bezpečné. Stát totiž, jak jsme viděli, může všechno. Jako klasický příklad můžeme uvést, jako obvykle, Petra Kellnera, dealera kopírek. Dnes činí jeho majetek 6 miliard dolarů a ve světě se nachází na 76. místě. A to díky založení PPF fondu, který posbíral kupony řadových akcionářů, těch, kdož si beztak nevěděli s kuponovými knížkami rady. Poněkud chudší uhlobaron Zdeněk Bakala je nejen uhlobaronem, ale i mediálním velikánem, vydávajícím ekonomické časopisy a politický Respekt. Celkový majetek tohoto muže činí 1,3 miliardy korun. Asi mě již chápete: jestliže máme zákon o zachování hmoty, máme i pravidlo o zachování kapitálu. A jestliže pár dobrodruhů, z nichž mnozí seděli i ve vládě, drží stamilionová konta, nemohou mít důchodci valorizované renty, a může se dokonce stát, že je nebudou mít vůbec. Ale to v tom okamžiku půjde o chudáky listopadové revoluce roku 1989. Již teď jim můžeme vzkázat: hoši, tohle všechno jste si vycinkali.
Jak dokládají statistiky z poloviny našeho desetiletí (2004) průměrná penze v 15 zemích Evropy dosahuje 65 procent čistého měsíčního příjmu občana. U nás, ačkoli jsme se zavázali ke 45 procentům, je to cca 42 procent, a může být (bude!) hůř. V Německu, Rakousku či Lucembursku dostávají důchodci v podobě penze 70 procent, ve Švédsku, Dánsku je to okolo 80 procent předchozího výdělku. A že jsou tamní výdělky výrazně vyšší než průměrné příjmy v Čechách, netřeba připomínat. . Ovšem leckdo mi může namítnout, že jsme byli chudší již na začátku této pomyslné soutěže. Jenomže v uvedených zemích nemají své Kožené, či jiné miliardáře z daňových rájů v rozsahu regionů srovnatelných s Čechami. Nemluvě o tom, že tři čtvrtiny podniků je již v cizích rukou a zisky řádově ve stovkách miliard mizí v cizích pokladnách. A ještě jedno pozoruhodné číslo: (2006) zatímco muži v Čechách dožívají v průměru 72,6 roků, ve Francii je to 76,7, v Rakousku 76,4, ve Švédsku 78,4 let. Podle toho také vypadá počet let, v nichž (do svého fatálního konce) důchod pobíráme: ve Francii je to skoro 17 let (16,7), v Rakousku 11,4, ve Švédsku 13,4 a u nás 9,6 let. Dlouho jsme mohli všechna negativa otloukat o hlavu bývalému režimu, což se Havlovi a jeho kámošům, ale i solidním analytikům – statistikům dařilo. Leč nyní, pánové, jde o naše dílo. Vy jste rozprodávali majetky, obsazovali poslanecké lavice hlupáky, vypláceli nehorázné výplaty a odměny, vykupovali polnosti, prodávali podniky i se slavnými výrobními značkami. Nechali jste zlikvidovat celá průmyslová odvětví, a nakonec se ještě budete divit, že nebudou mít hrdinové sametové revoluce na důchody.
Vraťme se ke slovům mudrlanta Havla, která vytahování opony k velké revoluci pronesl, jako by byla určena dnešním posluchačům: tedy o morální devastaci. Ta dosáhla vskutku své patřičné úrovně v naší době. Co se bídy týče, důchodce většinou nechodí oblečený podle poslední módy, po zaplacení nájemného, energií a vody si nemůže dovolit ani všechny léky, babičky často přebírají recepty jako papoušci losy, a nakonec posbírají jen ty nejlevnější, a vynechávají položky, které by měly vytvářet spolupůsobení medikamentů. Pro seniora osm léků není výjimkou, a vezmete-li v úvahu, že jen za podání receptů přes pult, zaplatíte 240 korun, nemluvě o doplatcích, výsledek je na pováženou. Tudíž ani se stravou se senior v Čechách také dvakrát nerozšoupne – není náhodou, že kralujeme v sýrech například ve sféře „taveňáků“, kde se blížíme bezmála třem kilogramům za rok. Ne proto, že bychom byli obzvláštními labužníky, ale proto, že je tavený sýr nejlevnější. Krom toho si připomeňme, že léčeben pro dlouhodobě nemocné je nedostatek, a do domovů důchodců by se někdejší revolucionáři měli (pokud nebudou krást) přihlásit, nejlépe již v čase studia. A ještě jedno potěšení: jakmile překročíte seniorský práh, buďte připraveni, že se s vámi bude přiměřeně jednat. Mohu uvést jeden z mnoha příkladů – špičkový badatel v zemědělské výrobě se na závěr své kariéry odebral do domova důchodců. Tak pojďte dědečku, a teď se kousek projdeme, a dáme si sousto k obědu, dědo – no a na víkend si náš „dědula“ vzal volno, doma nabil připravenou pistoli a celé dějství ukončil. (Možná, že v této souvislosti pochopíte i sebevraždu Vlastimila Brodského nebo Bohumila Hrabala). No a děti? Ty, od 40 procent důchodců, ještě pobírají příspěvky, neboť život je nákladný – ale za dary se vděčnosti nikdo z dárců či sponzorů nedočká. Spíše úsměvu, neboť za nic se lidé nemstí tolik jako za dary a „ V postoji mnohých příslušníků mladší generace k rodičům najdeme značnou dávku přezíravého pohrdání a ani špetku shovívavosti za dobré činy. Přírodovědec Konrád Lorenz ostatně popisoval osm smrtelných hříchů civilizovaného lidstva, a tudíž ani na tento smrtelný hřích nezapomněl. „. Revolta moderní mládeže je nesena nenávistí, a to nenávistí velmi podobnou té nebezpečnější a nejobtížněji překonatelné – nenávisti nacionální. Jinak řečeno, dnešní rebelující mládí reaguje na starší generaci stejným způsobem, jakým kulturní či etnická skupina reaguje na skupinu cizí, nepřátelskou.“
Tady stojí za povšimnutí pokus zahraničních badatelů, kteří na jednom ostrůvku umístili opice – neplavce. Tak mohli pozorovat chování primátů, kteří respektovali nejsilnější a nejschopnější jedince jako dominanty. Jen jediný ze smečky žil kdysi mezi lidmi, a měl tedy poněkud vyzrálejší zkušenosti. Vědci opičákům přiváželi na ostrov čas od času jídlo, na němž si pochutnávali ovšem pejsci – plavci. Opice si zoufaly, ale nevěděly si rady. Pouze onen postarší člen společenství opic, který již dávno byl smečkou odsunut na vedlejší kolej, si s psími zloději poradil. Chytil prvního i další za ocasy, zamával jimi ve vzduchu a hodil je do vody. Nepoctiví návštěvníci si vzápětí uvědomili, že plavba na ostrov je riskantní, ale skupina vyhládlých opic pochopila cenu životních zkušeností svého staříka, a z odstrkovaného dědy-opičáka se stal rázem vážený dominantní samec. Což nám jistě mnohé napovídá, nicméně nepomůže.
Dále, vrátíme-li se ke knize Konrada Lorenze, se dovídáme, že mezi lidmi „je velmi zneklidňujícím faktem, že dnešní mladá generace začíná zacházet s generací starší, jako by to byla nějaká cizí skupina“. A dále: „Nenávist je horší než úplná slepota a hluchota, cokoli se jí snažíme sdělit, pokroutí a převrátí v pravý opak. Snadno lze předvídat, že ať se budeme snažit jakýmkoli způsobem mladým vysvětlit, aby neničili své vlastní nejcennější dědictví, bude to vždycky považováno za prohnaný pokus hájit nenáviděný establishment. Nenávist činí lidi nejen slepými a hluchými, nýbrž i neuvěřitelně hloupými. Bude těžké jim vštípit, že to, co vzniklo během vývoje naší kultury, je stejně nepostradatelné a obdivuhodné jako to, co se vyvinulo během vývoje druhů. A bude těžké jim vysvětlit, že plamen kultury lze sfouknout stejně snadno jako plamen svíčky.“ A už to, že tohle víme, že jsme prožili nějakých osm režimů a bezpočet zkoušek, nás poněkud zvedá. Tušíme, jak vývoj naší společnosti bude probíhat, víme, že se za všechno platí, a tušíme i výši ceny. Tento nadhled je naší hlavní, ale také jedinou zbraní vůči hlupákům, moci a slepým tupcům v času, v němž jsme nuceni ještě žít.
Vymítači historie: Reakce Jany Bobošíkové na článek Tomáše Halíka Vymítač antisudeťáckého ďábla, uveřejněném v MF Dnes
Popisek pod fotkou Tomáše Halíka u jeho článku „Vymítač antisudeťáckého ďábla" ve středeční Mladé Frontě Dnes zní: „duchovní a vysokoškolský pedagog". Očekávala bych tedy, že autor disponuje alespoň základním vzděláním a zájmem pastýře o křesťany a život v pravdě, které mu nedovolí namísto ďábla vymítat historii. Sice sebekriticky přiznává, že toho o letech, kdy Henleinovy sudetoněmecké hordy s Hitlerem v zádech zakroutily krkem mladé československé demokracii mnoho neví: „ ... dost dlouho jsem neměl ponětí, že proklínaní Sudeťáci k nám nepřišli někdy s nacistickými vojsky, nýbrž po staletí tvořili přibližně třetinu obyvatel této země...". Jenomže svou nevědomost nevytýká sobě, ale komunistickému „vymývání mozků".
A tak tedy patrně komunisti, kteří ho špatně vychovali, mohou za to, že ve svém článku bezostyšně napadá základní instinkty národa poučeného vlastní hořkou historickou zkušeností. Vytýká nám, že jsme ostražití, když slýcháme jasně formulované majetkové a územní požadavky ze strany vysídlených Němců. A přesvědčuje nás, že nikoliv oni, ale my jsme vinni: „ ...procento Němců, které se dalo do služeb hitlerismu, bylo podstatně menší než procento Čechů uhranutých později stalinismem..." Fakt, že Henleinovu Sudetoněmeckou stranu volilo v roce 1938 více jak 89% Němců žijících na našem území, zatímco KSČ v roce 1946 v poválečné emotivně vypjaté atmosféře dostala hlas necelých 40% Čechů, duchovnímu a vysokoškolskému pedagogovi Halíkovi buď záměrně, nebo opět z neznalosti, uniká.
Není ovšem jediným ani prvním katolickým duchovním, který se snaží překroutit dějiny i současnost ve prospěch spřízněných mocných zájmových skupin na úkor vlastního národa i svých věřících. Společný postup představitelů vysídlených Němců a některých špiček katolické církve můžeme sledovat už od prvních let naší polistopadové historie. Jde jim totiž o totéž - o velké majetky a s nimi související velké peníze. Majitelé nemovitostí i starostové v pohraničí o tom vědí své - písemnými požadavky na navrácení majetku ze strany potomků Henleiných sudeťáků už mohou tapetovat. A stomiliardové majetkové požadavky katolické církve jsou známé všem. Rámec historického souručenství dotváří smlouva Vatikánu s Hitlerem, jako nezpochybnitelný historický fakt. Stejně tak lze uvést zásadní podíl slovenského katolického kněze Jozefa Tisa na rozbití První republiky a vzniku prohitlerovského „Slovenského štátu".
Nejde tedy o víru ani o usmíření. Mnozí představitelé katolické církve a s nimi ruku v ruce lidovci a různé varianty recyklovaných lidoveckých politiků léta pomáhají tomuto bratrstvu naplnit cíle Eichstättské adventní deklarace z roku 1949 (jde o jeden ze základních a dodnes platných dokumentů Sudetoněmeckého landsmannschaftu), kde si můžeme přečíst následující slova: „Naším nezadatelným požadavkem je návrat vlasti v jazykových hranicích z roku 1937. Jde o nastolení udržitelného poměru mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem pro to by také byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich vlast. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny pouze v rámci federalistického uspořádání Evropy." A k federalistickému uspořádání Evropy nevede nic jiného, než nejrůznější pokusy o evropskou ústavu - nyní je to Lisabonská smlouva. A kdopak tyto snahy dlouhodobě podporuje nejvíce? Vysocí představitelé katolické církve, KDU-ČSL, Zelení (jejich bývalý předseda Martin Bursík dlouho působil v KDU-ČSL), TOP 09 (opět jde o dlouholeté politiky KDU-ČSL). Ne nadarmo chválí duchovní Tomáš Halík „vlastence" knížete Karla Schwarzenberga. Právě on a Kalouskova TOP 09 mohou být klíčem k naplnění dlouhodobé vize pohrobků nacistů.
A kde se tedy vzala podpora Lisabonské smlouvy ze strany ČSSD a ODS? Jejich politici si spočítali, že je pro ně finančně, mediálně i politicky výhodnější podporovat prospěch silné a bohaté mocenské skupiny než prospěch vlastních ne vždy silných a bohatých voličů.
J. Maršák: Moji „sudetoněmečtí přátelé“
Poprvé jsem s nimi přišel do styku za první Československé republiky v měšťanské škole v Plzni. Se mnou tam chodilo ještě několik Čechů. Všichni učitelé se k nám chovali přijatelně. Teprve po březnu 1939 se jejich postoje změnily k horšímu.
Po absolvování prvního ročníku německé měšťanské školy, jsem nebyl klasifikován z německého jazyka, který jsem se nenaučil. Otec mě proto o prázdninách v roce 1937 vyjednal prázdninový pobyt v německé rodině v Milíkově u Stříbra. Tam jsem se za dva měsíce v němčině zdokonalil. Tato rodina měla velký statek s hostincem. Chtěl bych zdůraznit, že žila velmi dobře a nemohla si stěžovat na jakýkoli útlak ze strany českých úřadů. Henleinově politice podléhali pouze jejich syn a dcery.
Po německé měšťanské škole jsem nastoupl do české Obchodní školy v Plzni. Německý jazyk zde vyučovala učitelka německé národnosti, pocházející ze „Sudet“. Při závěrečné klasifikaci z německého jazyka mě chtěla známkovat čtyřkou, a to proto, že jsem neuměl text Horst Wesselovy písně, složené pro oddíly SA, „Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen, SA maschiert, mit ruhig festem Schritt…“. Odvolal jsem se ke zkušební komisi a ředitel této školy, pan KonejI, po rozmluvě se mnou v německém jazyce, se tázal této učitelky, jak to, že mně chtěla dát na vysvědčení čtyřku, když ovládám německý jazyk téměř perfektně. Na to nedovedla moje „sudetská přítelkyně“ odpovědět.
Nastoupil jsem jako kancelářský praktikant do Všeobecné nemocnice v Plzni, kde ve vedení byli Němci. Když na mě „sudetský“ německý ředitel mluvil německy, já mu odpovídal česky, protože jsem věděl, že česky mluví velmi dobře. To se mi nevyplatilo a já, ačkoliv mi ještě nebylo osmnáct let, jsem byl „uvolněn" na práci do německé říše. Příkaz k odjezdu do říše v měsíci dubnu 1942 mi na pracovním úřadě v P!zni vypisovala těž „sudetská“ Němka.
S dalším tzv. přítelem jsem se setkal ve zvláštním nápravném táboře Nordhausenu, kam jsem se dostal na převýchovu pro sabotáž na výrobě leteckých motorů.
Můj „přítel sudeťák“ byl válečným invalidou, kterému chyběla levá ruka a jedno oko. Byl to sadista a fanatický nacista. Jako jediný z dozorců nosil neustále hůl a když ji přerazil a jednoho Ukrajince, nahradil ji násadou od krumpáče.
PřI jedné pracovní směně jsem z důvodu slabosti z nedostatku stravy a nevyspání spadl s kolečkem naloženým pískem do strouhy s potokem. Když to viděl dozorce, začal na mě řvát: „Los, los." Když se mně to nakonec podařilo, začal mě mlátit násadou od krumpáče se slovy: „Já ti ukážu, ty sviňský, český pse.“
Po válce, když jsem sloužil v roce 1946 jako voják ve Stříbře, jsem se šel podívat na „sudetoněmeckou“ rodinu v Milíkově, kde jsem trávil prázdniny. Zůstala z ní pouze matka. Naříkala, že její manžel zůstal na ruské frontě, syn Fric padl kdesi na západní frontě, jedna dcera zahynula jako příslušnice protiletecké obrany a druhá při náletu na Drážďany, kde pracovala jako spojařka v německé armádě. Zeptal jsem se jí, o kom si mysli, že je viníkem jejich rodinné tragédie. Bez váhání odpověděla, že vše zavinil Hitler a jeho přisluhovač v Sudetech Henlein. Bylo mi ji upřímně líto i přesto, že jsem si za svého pobytu v německé říši užil své a můj otec byl vězněn v Terezíně a KT Buchenwald.
Nemohu pochopit, kde představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu berou drzost neustále obviňovat prezidenta Beneše za odsun „sudetských“ Němců a tím celý náš národ. Při tom by jim mělo být jasné, jako té prosté německé matce z Milíkova, že za všechny ztracené životy německých vojáků, válečné i poválečné utrpení německého národa, si mohou Němci sami, za jejich podporu vůdce Adolfa Hitlera. Už první poválečný německý kancléř Konrád Adenauer prohlásil, že Němci musejí důsledky války akceptovat. Ale oni požadují omluvu. Té se jim dostalo od našeho českého rádoby „vlastence", bývalého prezidenta Václava Havla. To jim však nestačí a chtějí odškodnění. Odškodnění obdrželi od vlády. Náš český národ se do dnešního dne žádné omluvy od „sudetských“ Němců, kteří figurovali před válkou jako Hitlerova pátá kolona, nedočkal.
Kdy si konečně představitelé „sudetských“ Němců uvědomí, že nenávistnou činností, kterou neustále přikrmují svoji mládež, škodí sjednocování a novému mírovému upořádání Evropy? Všichni naši vojáci, kteří bojovali jak na Západě, tak na Východě, odbojáři, vězňové z nacistických koncentračních táborů, kteří položili životy za osvobození a sjednocení Československé republiky, by se museli v hrobech obracet, kdyby naše vláda a náš národ dopustil, aby jejich oběti byly marné.
Ještě nikdy se v historii nestalo, aby poražený, který válku vyvolal, diktoval vítězi. Odpusťme si navzájem a nedopusťme společně, aby se hrůzy války znovu opakovaly. V tom by měli politici všech zemí, které byly zatažené do druhé světové války, nalézat smysl lidské činnosti.
Přišlo e-mailem:
Vážený pán predseda,
ďakujem
za poslané kapitoly z pripravovanej knihy - posielam ju
členom
PanSÚ. Čo sa týka mapy Veľkého Uhorska tú nemám…
Pokúsim sa ju však
získať a potom Vám ju pošlem.
Vaša
žiadosť o spracovanie témy národného obrodenia nás inšpirovala
k
usporiadaniu konferencie na túto tému (Slováci a ich národné
bytie v Európe
(Národné obrodenie)). Z konferencie bude vydaný
zborník. Jednotlivé časti
však spracujeme do samostatných
brožúrok, ktoré Vám budeme postupne
posielať. Zatiaľ však
rokujeme s historikmi, aby nám tieto témy spracovali.
Problémom
môžu byť financie - veríme však, že tento problém prekonáme,
aj
keď si to asi vyžiada trochu času. Sme Vám za inšpiráciu
vďační, lebo ani u
nás sa tejto téme nedostalo toľko
pozornosti, koľko by si to žiadalo.
Čo sa týka Rusínov,
oslovil som tri ich spolky, ale žiadny z nich (zatiaľ)
nereagoval.
Obávam sa, že napokon budeme musieť osloviť niektorého Slováka,
aby históriu Rusínov spracoval. Zdravím a želám všetko dobré!
JUDr. Milan Janičina, predseda Panslovanskej únie
Křesťanskosociální mírové forum
Svazek Kazachstánu a Ruska: dialog náboženství
Hlavní oporou svazku Kazachstánu a Ruska bude dialog náboženství, prohlásil prezident Nursultan Nazarbajev na schůzce s Patriarchou Moskevským a celé Rusi Kirillem. Pravoslaví je druhým náboženstvím v Kazachstánu po islámu. Podle Nazarbajeva se křesťané účastní všech záležitostí země, posilují přátelství, důvěru a vzájemnou pomoc mezi obývajícími ji národy. Kirill vyjádřil nadšení ohledně vztahu v Kazachstánu k náboženství vůbec a zejména k pravoslaví. Schůzka s Nazarbajevem ukončila jeho pastýřskou návštěvu Kazachstánu.
Hlas Ruska, 18.1.2010
Zišla katolická církev z cesty?
Uvádzame nekomentované vyjadrenia z tlače ohľadne nedávnej kauzy. Cieľom je diskusia, ktorá bola k článku priradená, v ktorej však nebudeme tolerovať akékoľvek vulgarizmy, osobné útoky a vyjadrenia mimo tému. Zaujíma nás názor propákov na situáciu v katolíckej cirkvi, najmä od II. vatikánskeho koncilu.
Takýto prípad Slovensko ešte nezažilo. Traja mladí kňazi vyzvali biskupov zrieknuť sa údajných bludov, ktoré vyznávajú. Tvrdo napadli aj mužské rehole a katolícke hnutie Fokoláre. Všetci traja boli v krátkom čase exkomunikovaní. O kauze je informovaná už aj Svätá stolica.
Arcibiskup Bratislavskej arcidiecézy Stanislav Zvolenský exkomunikoval kňazov Stanislava Cigánka a Martina Chlebeka za herézu. Obaja sú kňazmi Bratislavskej arcidiecézy od júna 2009, kedy boli vysvätení.
Stanislav Cigánek a Martin Chlebek, spolu s novokňazom Trnavskej arcidiecézy Martinom Jarabicom a diakonom Trnavskej arcidiecézy Petrom Mazúrom, sa 15. decembra 2009 obrátili na Zvolenského a na všetkých katolíckych biskupov Slovenska s výzvou, aby vyznali vieru podľa nimi stanoveného vierovyznania a zriekli sa nimi stanovených bludov a s heretickým tvrdením, že ak tak neurobia, stratia posvätnú moc.
„Dnes už vôbec nie je samozrejmé, že katolícky kňaz, biskup alebo kardinál vyznáva katolícku vieru,“ konštatujú kňazi a dodávajú: „Mnoho cirkevných hierarchov, predovšetkým vo Vatikáne, kvôli kariére spolupracuje so slobodomurármi, alebo s nimi tvorí duchovnú jednotu! Preto, otec biskup, my, katolícki kňazi, musíme jednoznačne vedieť, v koho alebo v čo Vy veríte.“
„Mnohí jezuiti už nie sú ani kresťanmi, prijali ducha antikrista a tohto ducha vnášajú s mimoriadne veľkou horlivosťou do celej cirkvi. (...) U dominikánov je to Sodoma-Gomora. (...) Čo sa týka františkánov a kapucínov, zamorujú kresťanskú mládež heavy-metalom a rockovou hudbou, ktorá má svoje korene v pohanskom kulte voodoo...“
Keď odmietol ich ultimátum, exkomunikovali ho po svojom z katolíckej cirkvi. Nakoniec z nej však vylúčili autorov výzvy – mladých kňazov Martina Chlebeka, Stanislava Cigáneka a Martina Jarabicu, vysvätených v júni 2009. Pridal sa k nim tiež diakon Peter Mazúr. Mladíci list poslali aj ostatným biskupom. Priložený formulár mali vyplniť a poslať späť do Vianoc, aby dokázali pravosť svojej viery.
Zriecť sa mali okrem tolerancie homosexuality aj učenia Jána Pavla II., historicko-kritickej teológie, slobodomurárskych názorov a „skrytých foriem mágie ako homeopatia“. V liste označili za heretikov biskupov z Nemecka, Indie, Česka či Írska.
„Ak odmietnete vyznať základné pravdy kresťanskej viery, už viac nie ste pastierom Kristovho stáda,“ vyhrážali sa kňazi v liste.
„Dnes sa rehole stali semeniskom ducha New Age, rozkladu katolíckej cirkvi,“ píšu bývalí kňazi na svojom webe. Dominikánsky rád označili za Sodomu-Gomoru, saleziánov obvinili z výchovy kacírov, františkánov a kapucínov zo zamorenia kresťanskej mládeže heavy-metalom a rockovou hudbou, ktorá má vraj korene v pohanskom woodoo. Žiadajú, aby bol Ján Pavol II. posmrtne exkomunikovaný z cirkvi. www.prop.sk, 17.1.2010
Z jednoho dopisu
„…Četl jsem nepříliš dávno, že všichni máme poctivě dělat své zaměstnání i povolání, i povolání důchodce, které skýtá dostatek času, aby člověk mohl přiložit ruku na vinici Páně a činit tak do té doby, než si ho Pán povolá k sobě, do království Božího. Sdílím tento názor. Nadto si však myslím, že o království Boží bychom měli usilovat i zde a především zde, na této zemi. Pro mne je takovým královstvím Božím sociálně spravedlivá společnost, ošklivící si násilí, války, společnost, kde nejsou bezdomovci, kde lidé, zvláště děti, neumírají hlady, kde neví nic o dlouhodobé nezaměstnanosti, špatných příkladech tzv. elit, hrůzné kriminalitě, rakovinové korupci, a kde lidem není poskytována zdravotní péče podle jejich peněženek, ale podle jejich potřeby. V našich miliardářích vidím mnohé, ale jen těžko onu pověstnost poctivost, jež je naplňováním přikázání nepokradeš. Snad ještě více jsem zděšen bojovými hrami pro děti, filmy plnými násilí, krve, sexu, množstvím potratů v době, kdy náš národ téměř vymírá, a vzrůstající neúctou k starším lidem. Velmi mě bolí pohrdání českým jazykem, našimi dějinami a tradicemi. Ale již dost! Sám jistě o všem jsi nejednou uvažoval s hlubokým smutkem.
Jak z toho? Jsme kapkou v moři. Buďme jí i nadále! Spatřujme budoucnost světa v křesťanskosociální alternativě! Zcela jistě přijdou Ti, kteří od nás štafetu převezmou a v ruce s ní budou dále kráčet životem s představami o království Božím na zemi. I já usiluji, abych se svým nepatrným přínosem zapojil do tohoto procesu vyúsťujícího v potvrzení, že jiný, skutečně lidský, svět je možný.
Máme své stránky na internetu, správně webové, je tam řada našich brožurek, včetně Křesťanského sociála. Vím, že asi internet nemáš, i já jsem učedník, ale někdo Ti může ukázat, co jsme dosáhli. Ano, tam i jinde, je toho tak málo, že je to jen o něco více než nic. Vím to, ale přesto mám radost. A dále se snažíme. Připojíš se i Ty pevněji a plněji k našemu společenství, abychom ruku v ruce mohli více vykonat?
Vážený a milý bratře, přeji Ti hodně sil, vytrvalosti a důvěry v to, oč usilujeme a konáme, i víru v lepší svět. Děkuji za semínka dobra, která rozséváš. Věřím, že i nadále si budeme spolehlivou pevnou oporou. Věřím, že společně dosáhneme hlouběji i dál v čase, v němž snad, doufejme, zanecháme alespoň otisk dobra.
Dr. V. Beneš
Dne 18. prosince 2009 nás opustil po těžké nemoci ve věku 86 let bratr Zdeněk
Tichý, jeden ze zakladatelů Křesťanskosociálního hnutí v roce 1991. Po celý život prokazoval věrnost původním šrámkovským ideálům svými skutky. Byl jedním z nás, a takovým až do své smrti zůstal. Zdeňku, nezapomeneme!
Neodešel však v osamocení. Stačil svou pochodeň předat svým nástupcům.
Jan Škrobánek
Několik myšlenek z encykliky Benedikta XVI. „Caritas in veritate“
Ekonomický rozvoj, jaký si přál Pavel VI., měl produkovat reálný růst, přinášet prospěch všem a být skutečně udržitelný. Je jistě správné, že rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. Je však třeba přiznat, že tentýž ekonomický rozvoj zatěžovaly a stále zatěžují deformace a dramatické problémy, zvýrazněné navíc současnou krizí…
Mocné síly techniky, síť vzájemných vztahů na celoplanetární úrovni, zhoubné důsledky špatně zvládnutých, vesměs spekulativních finančních operací na reálnou ekonomiku, obrovské, často určitou okolností vyvolané migrační proudy, jež jsou ale poté ponechány bez odpovídající regulace, i nekontrolované vykořisťování přírodních zdrojů: to vše nás vede k zamyšlení nad nezbytnými opatřeními vedoucími k řešení těchto problémů, které jsou nejen nové …, ale hlavně a především mají rozhodující dopad na současné i budoucí dobro lidstva.
Rozličné aspekty krize, její řešení, stejně jako možný nový budoucí rozvoj, jsou stále více vzájemně propojovány a podmíněny a vyžadují nové úsilí o komplexní porozumění a novou humanistickou syntézu. Komplexnost a závažnost aktuální ekonomické situace nám právem působí starosti. My však musíme s realismem, důvěrou a nadějí přijmout novou odpovědnost, ke které nás volá světová scéna, jíž je zapotřebí hluboké kulturní obnovy a jež má znovu objevit základní hodnoty, na nichž lze stavět lepší budoucnost… Tak se krize stane příležitostí k rozlišování a novému promyšlení budoucnosti…
Jak řekl již Jan Pavel II., dělicí linie mezi bohatými a chudými zeměmi není už tak zřetelná jako v době, kdy byla vydána encyklika Populorum progressio. Světové bohatství v absolutních číslech roste, ale nerovnosti se zvětšují. V bohatých zemích upadají do chudoby nové společenské vrstvy a nové formy chudoby tu vznikají. V chudších oblastech se některé skupiny těší z marnotratného a na konzum orientovaného „nadměrného rozvoje“, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávající nelidskou bídou. „Pohoršení, že existují křiklavé rozdíly, stále trvá.
Na jednání ekonomických a politických subjektů v bohatých – starých i nových – zemích, stejně jako v zemích chudých, je bohužel patrná korupce a nezákonnost. Mezi těmi, kdo nerespektují lidská práva, nacházíme velké nadnárodní společnosti i místní podniky.
V bohatých zemích se setkáváme s přehnanými formami ochrany poznatků, když se příliš rigidně uplatňují práva na intelektuální vlastnictví, zvláště v oblasti zdravotní péče…“.
23. Mnohé oblasti planety se v současnosti – byť problematicky a nesourodě – rozvinuly a zaujaly místo mezi mocnostmi, s předpokladem, že v budoucnu budou hrát důležitou roli. Je ale třeba zdůraznit, že rozvíjet se pouze po ekonomické a technologické stránce nestačí… Vybřednutí z ekonomické zaostalosti – což je skutečnost sama o sobě pozitivní – neřeší komplexní problematiku povznesení člověka;…“ (Zvýrazněno red., pokračování)
Stát má sloužit rodině a občanovi, nikoli naopak
Říká Ettore Gotti Tedeschi, ekonom a vatikánský bankéř
O zadlužení rodin i občanů za účelem podpory státních ekonomických ukazatelů jakožto špatné formě subsidiarity a o budoucích geoekonomických a geopolitických změnách hovoří prof. Ettore Gotti Tedeschi, ředitel vatikánské banky a známý ekonom, v rozhovoru pro Vatikánské televizní centrum
V souvislosti s podporou rozvoje celé lidské rodiny zmiňuje Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate “zásadu subsidiarity” a “autonomii zprostředkujících skupin” a odmítá “paternalistický sociální systém” (č.57). Je to model, který se upevňuje, anebo je v oblasti řízení mezinárodní pomoci zapotřebí ještě mnoho změnit? „Paternalistický model nepomáhá člověku růst, nedává mu motivaci, aby se rozvíjel, sílil a stal se nezávislým. Je to jako v kultuře „know why” a „know how”. „Know why” znamená vědět proč. Pokud člověk chápe důvod čili proč jednat a naučí se svůj život vést, dělá pokroky. Pokud se někdo naučí jenom způsob, jak jednat, může dělat maximálně to, co se naučil. Klasická evropská kultura spočívala vždy na “know how why”, tedy vědět dříve proč než jak. To je podstatný bod uvažování.
Druhým bodem je subsidiarita. Existují dva typy subsidairity, které podle mého názoru papež ve své encyklice vymezuje. První je subsidiarita jednotlivce vůči státu. Jejím typickým příkladem je situace v Americe. Američané byli 15 let využíváni státem k tomu, aby svým zadlužováním udržovali růst hrubého domácího produktu, který stagnoval. A Spojené státy, jak víme, prošly komplikovaným obdobím. Vzpomeňme na 11. září 2001. Musely jako hlavní strážci lidstva rekonstruovat postoj k terorismu, což pravděpodobně značně zvýšilo jejich výdaje na obranu, a výdaje někdo platí. Takový je požadavek HDP. Velké výdaje na obranu, na zbrojení po 11. září, které v dalších letech vzrostly o 14, 15% za rok, musely být podpořeny růstem hrubého domácího produktu. Odtud tedy plyne potřeba růstu HDP. A jak způsobit jeho růst? Americkým zvykem je ponechat to na svobodě jednotlivce, kterému jsou k tomu dány podmínky: nižší daně a přitažlivost nějaké formy spotřeby. Po deseti letech americké rodiny zchudly, ztratily velkou část své hotovosti, ztratily velkou část hodnoty svých domů, které navíc ještě ani nesplatily, ztratily část svých penzijních fondů, které jsou, jak známo, privátní, zadlužily se na dva či tři roky a ještě jim hrozí, že přijdou o práci. Rodina tedy přijala subsidiární (podpůrnou) roli ve vztahu k požadavku růstu národního hospodářství. Toto je negativní subsidiarita, subsidiarita, která je opakem toho, čím by měla být a realizuje tak sen John Fitzgeralda Kennedyho, katolíka, který říkával: „Americký občane, nemysli na to, čím by stát mohl prospět tobě, nýbrž na to, co bys ty mohl udělat pro stát”. Několik desetiletí poté jsme viděli, co udělal americký občan pro stát: zadlužil se, stal se zranitelnějším a slabším.
Potom existuje druhá nebezpečná subsidiarita v zemích třetího světa, které jsou využívány, často také spravovány tak, aby poskytovaly nějaké výhody - surovinové bohatství, pracovní sílu – a aby se na ně zcela zapomnělo, když tyto výhody přestanou být využitelné či udržitelné. Toto jsou dvě subsidiarity, s nimiž se v tomto světě v současnosti vyrovnáváme a které pozorujeme.
Nezapomínejme na to, že ve hře není jenom ekonomická rovnováha, oživení ekonomiky, které potrvá dlouho a bude obtížné, ale ve hře je “co si s tím vším počne občan”. Jeden příklad: Itálie je zemí, jež má několik velkých zdrojů, aby mohla přijmout strategii, čelící krizi: například drobné a střední podnikání, úspory Italů. Já se obávám, že tyto úspory budou využity ke spotřebě, přičemž úspory, jak známo, mají sloužit k ochraně jednotlivce, jeho rodiny, jeho podnikání. Namísto toho je třeba stimulovat rodiny a společnost, aby znovu začaly věřit v budoucnost a měly děti, protože my nemáme děti, nemáme jich ani tolik, aby stačily na udržení početního stavu obyvatelstva. Přitom se bráníme před imigrací, která se nám nelíbí. Přestali jsme mít děti a vytvořili jsme negativní situaci klesajícího ekonomického kontextu. Tento pokles však přináší odříkání. My si však nechceme nic odříkat, nechceme být skromnější v našem životním stylu, nepřejeme si střídmost. Střídmost nevyhledáváme a pokud se přiblíží, utíkáme před ní.“
Papež však zmiňuje subsidiaritu také v pozitivním smyslu…
„Ano, to je subsidiarita státu vůči občanovi. Stát má podporovat občana. To znamená, že vzhledem k občanovi, k rodině má všechno ostatní být subsidiární, nikoli naopak. Můj dojem z mnoha zemí je však právě opačný. Málo je zemí, kde jsem to nezaznamenal – včetně Spojených států amerických, které byly vždycky velkým symbolem svobody, liberalismu. I tam, jak jsme právě ukázali, byly rodina i jedinec podpůrnou (subsidiární) instancí vzhledem k ukazateli ekonomického růstu, státnímu požadavku růstu. Pohleďme na Ameriku a na Asii před dvaceti lety v tehdejším procesu globalizace: Amerika měla stálý 3%-ní růst, Asie 8, 9, 10, 14, 15%-ní růst. Co říká ekonom o geopolitice? Říká že během deseti let Amerika vyrostla o 80% a Asie o 300%. Kdo bude mít moc za deset let? Toto je otázka, jež se klade, a je to také otázka geopolitického charakteru, nejenom ekonomického. Soutěž mezi jednotlivými státy se týká také populačního růstu. Populace je bohatství.
Neo-malthuziáni říkali, že v Číně a Indii zemřou miliony lidí hladem. Čína a Indie však vstoupily do ekonomického cyklu rozvoje, staly se světovými hráči, nejdůležitějšími aktéry výroby, spotřeby a produkce finančního bohatství, takže dnes samotná Čína vlastní téměř 35 až 40% procent amerického státního dluhu. To znamená, že nejenom rozvinula a vyprodukovala blahobyt, který se pomaličku šíří, ale dokonce podporuje naše rozvinuté ekonomiky, které prožívají úpadek. Za deset let bude Čína první světovou velmocí. Je to dobře nebo zle? Jediný problém spočívá v tom, že při ekonomickém dobývá světa je exportována a šířena také určitá kultura, určité smýšlení. Otázka, kterou si kladu, tedy zní: jaká je čínská kultura, kterou budeme v příštích deseti letech importovat? Jaké je smýšlení? Jaké hodnoty budou exportovány k nám? Toto jsou otázky, před nimiž stojíme.“
Říká prof. Ettore Gotti Tedeschi ředitel vatikánské banky.
V neděli 21. února tisíce Portugalců protestovali v lisabonských ulicích proti zákonu o manželství homosexuálů. Počet účastníků akce, kterou organizovala skupina "Na ochranu rodiny", se odhaduje na 5000.
Demonstranti vyzývají prezidenta Anibala Cavaco Silvu, aby nepodepsal zákon, který již byl schválen 11. února zákonodárci. Tento zákon umožňuje homosexuálům "sňatek", ale ne adopci dětí. Silva je římský katolík a v minulosti se veřejně postavil proti tomuto zákonu. Předpokládá se, že buďto bude zákon vetovat nebo jej předá k posouzení ústavnímu soudu. Demonstranti také žádali, aby v záležitosti manželství homosexuálů bylo uskutečněno referendum, což už ale před časem parlament odmítl. (Hnutí pro život, 26.2.2010)-red.
Chicago: Dav gayů protestoval proti obnově manželských slibů v katedrále
14. února měly manželské dvojice možnost obnovit svůj slib během mše svaté v chicagské katedrále. Aby tak mohly učinit, musely projít rozlíceným davem asi 100 aktivistů za "práva gayů". Celou událost podrobně popisuje právnička Nora Doherty prostřednictvím článku Matt C. Abbotta. Lůza mávala duhovými prapory a vykřikovala hesla jako "Zastavte financování pobožnůstkářů", "Svaté jméno, svatá hanba". …Policie odmítla zasáhnout proti demonstrantům na schodech katedrály, ačkoliv zákon zakazuje protesty poblíž míst, kde probíhají bohoslužby. Představitel katedrály vyzval arcidiecézi, aby se zajímala o to, proč policie umožnila konání demonstrace. Colleen Dolan, mluvčí arcidiecéze Chicago, řekla, že protestujícím se to sice nelíbí, ale že učením církve je, že manželství je mezi jedním mužem a jednou ženou a že církve si nevybírá, jaké je její učení. (25.2.2010, lifesitenews.com)
Připravovaný britský zákon požaduje po školách, sekulárních i náboženských, aby poskytly žákům informace o homosexuálních vztazích, umělé antikoncepci a potratech včetně toho, kde lze získat přístup k potratům a antikoncepci. Podle současných pravidel rodiče mají právo stáhnout své děti ze sexuální výuky až do jejich devatenáctého roku. Nový zákon tuto hranici snižuje na 15 let a požaduje, aby žáci alespoň jeden rok navštěvovali sexuální výchovu.
Britské Ministerstvo pro děti, školy a rodiny vydalo k tomu prohlášení, ve kterém uvádí, že všechny školy jsou povinny učit kompletní program studia v souladu s principy posanými v zákonu včetně propagace rovnosti a podpory rozmanitosti. Náboženské školy mohou vyjádřit postoje své víry, ale nemohou prohlašovat, že jejich postoje jsou jediné. Prohlášení cituje ministra Ed Ballse, který v nedávném interview pro Daily Telegraph řekl, že školy budou nuceny učit, že homosexualita je normální a neškodná. Nesmí učit diskriminaci, musí se jasně vyjádřit k důležitosti registrovaného partnerství a učit, že šikana homosexuálů je špatná. Ed Balls v interview pro BBC Radio 4 řekl, že náboženské školy budou mít také za povinnost propagovat potraty jako řešení pro neplánované těhotenství.
Ball také děkoval za podporu zákona arcibiskupu Vincentu Nicholsovi, který je v čele Katolické biskupské konference Anglie a Walesu, a biskupskou konferencí zřízené Službě pro katolickou výchovu (Catholic Education Service - CES).
Anthony Ozimic, mluvčí Společnosti pro ochranu nenarozených dětí (Society for the Protection of Unborn Children - SPUC) řekl pro LifeSiteNews.com, že britští vládní ideologové jsou stejně radikální jako francouzští revolucionáři, ale lstivější. SPUC se staví proti zákonu a obviňuje CES z kolaborace se sekulární protikřesťanskou vládou. Ústupky a přizpůsobení se vládě nepovedou ke zvýhodnění, ale k zvýšenému pronásledování těch, kdo jsou pro život a pro rodinu. Katolíci se octli v obtížné situaci v důsledku nesvaté aliance, vytvořené falešným katolíkem Tony Blairem, mezi anglickými biskupy a labouristickou vládou. Totalitarismus, který jsme ve východní Evropě viděli z Britanie během studené války, se znovu objevil, tentokrát v Britanii samé. 24.2.2010, lifesitenews.com
I na školách v ČR se bude učit o homofobii. Brožurka o 58 stránkách, jako doplňkový výukový materiál pro ZŠ a SŠ, vyšla v prosinci 2009. Zatímco našim školákům škola neposkytuje ani ten nejzákladnější objektivní přehled o našich dějinách, neodnášejí si ani potřebné znalosti základních předmětů, budou nyní ztrácet výukový čas takovými únikovými tématy. Pro koho a k čemu je to dobré? –red.
Vážení přátelé,
děkujeme vám za vaše dopisy, připomínky i kritiku. Budeme rádi, když i nadále budete s námi v kontaktu.
Víme, že mnozí z vás nežijí v nadbytku, spíše naopak Proto si dovolujeme jen skromně poprosit o příp. finanční příspěvky na rok 2010, pokud jste je ještě neposlali. Tak napomůžete naší další společné samizdatové činnosti. Přinášíme vám informace o událostech, o nichž oficiální média mlčí nebo je líčí zkresleně.
Jen společně, vy s námi a my s vámi, můžeme přispět, byť jen nepatrnou měrou, a toho jsme si vědomi, k obrodě našeho národa, kultury i jazyka. Udělejme společně to, co udělat můžeme. A pak se snažme udělat více! –red.
Nová kniha – Bohumil Kobliha: Konec věku příběhů
Kniha se zabývá problematikou tzv. světových náboženství, především křesťanstvím, islámem a hinduismem. Páteří knihy je formulace tří originálních postulátů: Život je zkouškou duše v obtížných podmínkách hmoty. Existujeme v Řádu a tato existence podléhá nemilosrdné autoregulaci. Není-li naplněn požadavek Řádu, existence padá. Kniha má 272 s., cena 247 Kč.
Zájemci o knihu si ji mohou objednat na adrese: Vydavatelství PhDr. Rostislav Janošík, Přetlucká 2330/31, 100 00, tel. 223 012 252, fax: 274 815 072.
Je to tak.
Vážení přátelé,
v předcházejícím čísle Křesťanského sociála jsme vás prosili, abyste rozšiřovali naši webovou adresu. Podle toho, jak návštěvnost naší webové stránky v průběhu ledna rostla, dosáhla přibližně 500 návštěvníků za měsíc, domníváme se, že jsme se snažili v tomto směru nejen společně ale i úspěšně.
10. února se nám podařilo otevřít zcela novou webovou stránku, www.ceskenarodnilisty.cz Domníváme se, že je krokem vpřed. Její elektronické možnosti jsou nesrovnatelné s dřívějším stavem. Na původní naši adresu, www.ksl.wz.cz jsme umístili naši novou adresu s možností pouhého kliknutí a tak přejít na novou adresu. Jsme přesvědčeni, že naše společná práce nebyla zbytečná, právě naopak.
Počítadlo návštěvnosti je skryté. Máme k němu volný přístup. Ukazuje nám mnohem více, než pouhý počet návštěvníků. Kromě dalších údajů můžeme vidět jak různé grafy, tak i návštěvnost ze zahraničí. Z Německa, Rakouska, Švédska šlo o přístupy zřejmě náhodné. V případě Slovenské republiky a Běloruska je to již jiná, např. z Běloruska naši adresu navštívilo 13 zájemců.
Přátelé, opět vás prosíme, šiřte novou adresu našich webových stránek. Velmi děkujeme.
Jistě jste si všimli, že na internet i do Křesťanského sociála, či dokonce do jednotlivých brožurek, dáváme i texty slovenské. Děláme tak vědomě s tím, abychom slovenštinu opět trochu přiblížili našim čtenářům. Tento krok považujeme za jednu z konkrétních forem slovanské vzájemnosti.
Již v únoru jsme začali publikovat jednotlivé kapitoly z dějin našeho národního obrození. V tomto cyklu budeme postupně pokračovat tak, jak naši autoři nám budou zasílat své texty. Náš záměr je poněkud širší. Rádi bychom ukázali, postupem doby, i průběh národního obrození na Moravě. Máme slíbené, doufejme, že přijdou v časově nepříliš vzdáleném horizontu, i kapitoly z dějin slovenského národního obrození, příp. též z probuzení Rusínů.
Proč se tomuto tématu chceme věnovat? O národním obrození se mlčí. Poslední práce z péra prof. Trapla o probuzení na Moravě vyšla v r. 1977, o rok později vydal prof. Kočí svou knihu o českém národním obrození. Od té doby žádné jiné, alespoň částečně širší dílo na toto téma zřejmě nevyšlo. Uvedené publikace bohužel nenajdete ani ve všech, dokonce ani v některých velkých knihovnách. To je jeden z důvodů.
Další je nasnadě. Situace, v níž se již několik roků nalézáme, připomíná dobu našeho probuzení. Náš národ, jazyk, kultura, naše tradice, dějiny jsou vystavovány velkým tlakům ze strany přepisovačů dějin, např. pana dr. P. Pitharta, tedy českých, nadto však i německých. V jejich pojetí bylo a je chybou, že jsme stále Češi a ne již Němci! V tomto směru se velmi snaží česky psaný tisk v německých rukou. Hanobení snad všeho českého a podlézání revizionistickým a revanšistickým silám není věcí výjimečnou. Ti, co prohráli druhou světovou válku, se nyní snaží dodatečně její výsledky „napravit“, nebo dokonce vrátit vše do doby před první světovou válku. Myslíte si, že nadsazuji? Tak tedy, kam se některé národy Jugoslávie dnes dostaly? Ano, tam, kde je chtěli mít pánové Genscher a Kinkel. Srbsko je v současnosti na tom hůře než před první světovou válkou; je, jak usiloval a výslovně chtěl K. Kinkel, na kolenou. Jistě však dočasně!
Někteří představitelé „pangermánských elit“ se vyjádřili, že nyní již žádné další obrození českého národa nepřipustí. V těchto těžkých podmínkách se budeme snažit, dnes, zítra, usilovně o to, abychom přispěli k lepší české budoucnosti. Řekněme to slovy B. Staška: „ Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme… Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou … postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Mons. B. Staška na manifestační pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic v r. 1939) Dr. O. Tuleškov
Vydává ÚV KSH. Redakční uzávěrka 26.2. 2010. Kont. adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 - Dejvice, webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz ,e-mail: Vydavatel@ seznam.cz