České národní listy

září, říjen 2017

Mnichovské dny

„Nedělali jsme si v této chvíli žádných iluzí o že československý pangermanismus je definitivně rozhodnut jíti proti státu, proti jeho klidu, klidnému jeho vývoji, jeho integritě a vůbec jeho existenci. Zdálo se nám, že jsme o tom podali už dost dokladů. Západní velmoci toho bohužel ani v této chvíli nechápaly.

Oba poslové, které poslala Sudetendeutsche Partei k Hitlerovi do Norimberku se čtvrtým plánem, došli včas před jeho řečí ze dne 12. září. Řeč Hitlerova, výše už uvedená, byla odpovědí na čtvrtý plán: znamenala, že německá vláda chce podporovat československý pangermanismus k odloučeni se od republiky do důsledků, i za cenu války. Věcně, nikoli formálně naznačovala, že předpokládá, že se českoslovenští hakenkreuzleři odhodlají k otevřenému vystoupení proti Československé republice. Hitler, užívaje svých dvou hlavních nástrojů, Henleina a Franka nařídil sudetské straně v odpověď na dalekosáhlé koncese čtvrtého plánu, jimiž československá vláda na nátlak západních velmocí vyplňovala československému pangermanismu všechna jeho politická přání, aby se připravila na povstání.

V tom duchu akce našich Němců pak skutečně začala. Hned po führerově řeči se srotilo německé obyvatelstvo po náměstích a ulicích řady měst, městeček, vesnic a krajů obydlených německým obyvatelstvem, aby dalo průchod svému hakenkreuzlerskému a germánskému přesvědčení. Někde pořádalo lampiónové průvody, jinde jen zpívalo Deutschland, Deutschland über alles, Horst Wessel   Lied, provolávalo slávu Hitlerovi a hanbu Benešovi, Hodžovi a Československé   republice.

Na všech budovách a význačných návrších byl vyvěšen hakenkreutz. Brzy se však ani tím nespokojilo a počalo vybíjet  české krámy, státní úřady, policejní, finanční i četnické strážnice a týrati a pronásledovati české úředníky a české občany. S českými domy, krámy a občany  trpěli všude především také židovské krámy a lidé.

Kde se demonstrace prováděly při státních hranicích, tam přecházeli demonstranti i hranice a přinášeli si z Německa  do Československa zbraně i střelivo. Na několika místech došlo k přestřelkám a bitkám, když členové a ozbrojené formace Sudetendeutsche Partei počali násilím obsazovat četnické stanice, strážnice finančních úřadů a celní úřady. Jinde zase v pohraničí obyvatelstvo počalo vyvracet hraniční sloupy. V pohraničních        městech vznikla panika. Někde německé obyvatelstvo počalo prchat do říše, protože kolovaly zprávy, že Německo poslalo Československu ultimátum a že se připravuje vpád do Československa. Byl vyvoláván všude dojem, jako by se začínalo německé povstání u nás a vpád německé armády z říše na naše území.

České rodiny v pohraničí počaly se stěhovat; v jednom dnu vystěhovalo se např. jen z krumlovského pohraničí v jižních Čechách asi na 400 rodin. Strážní službu a pořádkovou službu na silnicích a cestách počali uzurpovat si ti tak zlověstně známí ordnéři Sudetendeutsche Partei. Počali obsazovat příchody do měst a míst. Kurýři strany svolávali německý lid z vesnic do měst k demonstracím. Řada českých lidí přišla o život, když se postavili na odpor ordnérům a hleděli znemožnit kurýrní službu sudetoněmecké strany. Československé policejní a četnické orgány zůstaly zpočátku dle rozhodnutí nadřízených úřadů, a pokud to bylo vůbec možno, koncentrovány na svých stanicích, aby nemusely užít zbraní a nevyvolávaly incidenty, na které se jen v mi čekalo a jež měly být  krajně využity proti nám v Německu, v západní Evropě i v celém světě.

Demonstrace začaly ponenáhlu nabývat ráz povstání. Dne 13. září dopoledne napadl v Tachově dav hlídku vojáků, hlídajících okresní úřad. Došlo k bitce, v níž byli mrtví. Ve Schwaderbachu u Kraslic přepadl dne 13. září 1938 nacistický dav četnickou stanici a zmocnil se obce ležící na hranici. Odvlékl přitom několik českých celníků za hranice. Povstalci, bojující hlavně s ručními granáty a jsouce zároveň podporování střelbou z německého území, byli nakonec obklíčeni československými vojenskými oddíly. Drželi se po několik dní, protože československý oddíl musil jen s námahou opětovně dobývat této pohraniční obce, aby nevyvolal mezinárodní incident s Německem.

V Trinksaifenu u Nejdku byl poštovní úřad demolován, telegrafní a telefonní dráty přestřihány, vypáčeny zásuvky v poštovním úřadě a nalézající se tam peníze odcizeny; správce pošty byl zraněn. V Pernštejně u Kadaně ordnéři Sudetendeutsche Partei obsadili nádraží, přemalovali české nádražní nápisy a na hlavním stožáru, kde visela vlajka státní, vyvěsili vlajku s hákovým křížem, přednosta stanice s personálem byl nucen uprchnout. Podobné obsazení poštovních a železničních úřadů bylo hlášeno i z jiných míst severozápadních Čech. Řada českých úředníků a zřízenců a také německých sociálních demokratů a komunistů byla odvlečena  do Německa jako rukojmí.

Den 14. září došlo k důležitější přestřelce v Chebu. Po vyvolání násilnosti ze strany demonstrantů došlo ze strany úředních orgánů k dobývání hotelu Victoria, kde se nacházelo ústředí sudetoněmecké strany. Československá branná moc musela tu postupovat energicky, měla-li znovu zavést pořádek. Dva oddíly policejní stráže doprovázené dvěma obrněnými auty dobývaly hotel, kde se sudetští hakenkreuzleři zatarasili, aby zabránili domovní prohlídce. Když byl hotel dobyt, bylo na ulici šest mrtvých, zastřelených tommygany z německého hotelu. V Habersbirku u Falknova vzali dne 13. září ordnéři útokem četnickou stanici. Zabili čtyři české dělníky a jejich ženy ztýrali. Celkem zde bylo zabito dvanáct osob. Vzpoury tyto začaly hned 12. září po řeči Hitlerově na sjezdu v Norimberku, denně se pak rozšiřovaly a počet obětí na zabitých a raněných se denně zvyšoval.“

Dr. E. Beneš, Mnichovské dny, str. 230-233

Z projevů Adolfa Hitlera v roce 1938

12. záři 1938

 „Bída sudetských Němců je nepopsatelná.“ (Hrůzné vrčení vlčí smečky.) „Chtějí je zničit. Nesnesitelně utlačují a hanebně ponižují jejich lidství. Jestliže tři a půl milionu členů téměř osmdesátimilionového národa nesmí zpívat písně, které se jim líbí, jen proto, že se nelíbí Čechům (skučení), nebo jsou-li biti, až krev teče, jen proto, že nosí punčochy, jejichž barva Čechy uráží (jekot), nebo jsou-li terorizováni  a znásilňováni, protože se zdraví pozdravem, který Češi nenávidí (proklínání) nebo jsou-li hnáni a pronásledováni jako bezbranná zvěř za každičký projev svých národních citů…“

Sudetští Němci pocítili na vlastním těle surovost českého násilí - měla to být výstraha, aby nepěstovali své národní zájmy a nehlasovali pro jejich uplatněni: A aby československá vláda ospravedlnila v očích celého světa tyto výtržnosti, rozhodl se pan Beneš…“ „Kdybychom se dali unést vášní natolik, že bychom pak nestačili událostem a že bychom nepochopili jejich vývoj, tu bychom opravdu své nejdražší statky ohrozili.“  „Herr Benesch, pan Beneš vymyslel lež, že Německo zmobilizovalo svá vojska a chystá se vpadnouti do Československa.“

26. září 1938

Otázka, která nás v těchto nedávných měsících a týdnech tolik pobouřila, není dnešní: není to ani tak Československo, jako spíše pan Beneš. V tomto jménu je nashromážděno vše, co dnes hýbe miliony, co je dohání k zoufalství nebo co je naplňuje fantastickým odhodláním…

Československý stát se zrodil ze lži …a otec této lži se jmenuje Beneš. Tento pan Beneš se tehdy objevil ve Versaillích a především ujistil státníky, že existuje jakýsi československý národ.  A anglosaští státníci, kteří, jak známo, nevynikají zvláštními znalostmi v otázkách zeměpisných a národnostních, ani se nesnažili tvrzení pana Beneše přezkoumat…

Když Beneš vylhal svůj stát, dal slavnostní slib. Všichni víme, jak pan Beneš svému slibu dostál. Začalo to hrůzovládou… Ale nyní je konec německé trpělivosti!  Anglie a Francie se k tomu připojily a žádají od Československa, aby konečně uvolnilo německé území a postoupilo je říši.

Žádám tedy nyní, po dvaceti letech, , aby byl pan Beneš konečně přinucen vyrovnat se s pravdou.“ Prvního října nám budou tyto kraje postoupeny.

Pan Beneš nyní skládá celou svou naději v představu, že mu svět pomůže! On i jeho diplomaté se tím nijak netají. Prohlašují: doufáme, že Chamberlain padne a že bude odstraněn také Daladier a že se už kdekdo chystá poslat rezoluci. Spoléhají na Sovětské Rusko.“

Pravda je však jen jedna: Tam je pan Beneš a tady jsem já. Jsme lidé dvou světů Když celý svět byl v plamenech a národové zápasily o své bytí, potuloval se pan Beneš světem, zatím co jsem já sám jako dobrý voják stál při své povinnosti … ve službách své vlasti. Pokud jde o sudetské Němce, je konec mé trpělivosti. Nežádal jsem nic, než aby splnil, co slíbil. Rozhodnutí je nyní v jeho rukou: válka či mír! Buď přijme nabídku a vrátí Němcům svobodu, nebo půjdeme a vezmeme si tu svobodu sami. Svět si musí po čtyřapůlleté válce a po zkušenostech, jež byly údělem mého dosavadního politického života, uvědomit věc, kterou by si mně nikdo neodvážil popřít do očí: nikdy jsem nebyl zbabělcem. Jsem prvním vojákem svého lidu – a za mnou – nechť zví to celý svět – kráčí národ – a je to jiný národ než v roce 1918!

Dal-li se náš národ tehdy otrávit demokratickými hesly potulného profesora (prezidenty W. Wilsona), tedy dnes již německý národ není tím, čím byl tehdy. Takovým heslům se dnes ubráníme, ta nás nemohou zranit, to jsou na nás jen žihadla.

Celý německý národ stojí za mnou. Jsme jedno tělo a jedna vůle. V mých očích hoří budoucnost a osud národa a ty posvěcují mé dílo. A naše vůle bude tak silná jako tehdy, když jsme bojovali a když jsem já – prostý voják – dobýval říše a nikdy nepochyboval o konečném vítězství. Jsme rozhodnuti. Slovo má pan Beneš. Ať volí sám!“

Z knihy Dr. Beneš od Comptona Mackenzie, vydalo v roce 1948 Vydavatelstvo družstevní práce v Praze, str.8-11, připravila prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Dějiny jsou učitelkou života

Jak se my, Češi, učíme ze svých dějin?  Naši mocní již celá desetiletí dělají vše možné, abychom na svou minulost, na své hrdiny, na utrpení, jímž jsme procházeli, na ideály, které jsme vyznávali, zapomněli.

V tomto procesu, dodnes probíhajícího, můžeme zjistit několik fází. Především naše poslušná média mlčí o podstatných událostech našich dějin. Poté je začínají pomalu přepisovat. Nejprve se objevují ojedinělé zlolajné výkřiky, jež oficiální média  s předstíranou objektivností zaznamenávají. Pak takovéto hlasy můžeme slyšet stále častěji. Vždy za čas zmizí z našich dějin část pravdy, jíž nahrazují čtvrt lži, či dokonce lži celé. Pamětníci stárnou a umírají. Jejich svědectví je zpochybňováno, přezíráno a  dokonce i potlačováno. Dějinná pravda slábne. Je stále méně slyšet.  Překrývají ji stále plněji svými „vědeckými“ výplody nejrůznější badatelé a poslušná média, ČT 1 počínaje. Politická „korektnost“ je doplňována historickou „korektností“.

Pro dějinnou pravdu je tragédií, když „tvorby a výkladu“ historie se ujmou někteří politici.

Nedávno jeden z nich, B. Sobotka, premiér vlády ČR, prohlásil, že „sudetské Němce“ nemůžeme považovat za pohrobky nacistů. Ve skutečnosti, to potvrzuje i dr. E., Hahnová, jež celá léta pracovala v jedné instituci „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, svým výrokem, že sudetoněmecký landsmanšaft je nositelem henleinovských tradic. Jsme pevně přesvědčeni i my, že premiér se mýlí. Důkaz provedeme následně. Nyní můžeme jen ve stručnosti říci, že základní dokumenty na které se dosud odvolává „sudetoněmeckého landsmanšaft“, vytvořila a podepsala celá řada dřívějších nacistických funkcionářů, členů SS, gestapa a SD, tedy válečných zločinců.  B. Sobotka se zapsal do našeho vědomí i dalším výrokem.

„Sudetští“ Němci jsou naši spojenci, které potřebujeme. V tomto smyslu se pan premiér vyjádřil. Opět tento výrok je, jak se důvodně domníváme, na štíru s pravdou. Opět jen jednoduchá argumentace, jíž následně doplníme. Ti, kteří vidí svými henleinovskýma očima v našem pohraničí „své Sudety, svoji vlast“, do níž se chtějí vrátit, ti, kteří místo o odsunu mluví o vyhnání a žádají na nás restituce a náhradu škod za vyhnání, nemohou být přece našimi spojenci. Budoucnost „svých Sudet“ vidí jakou autonomní území v rámci ČR, či jako samostatný územní útvar, který na základě práva na sebeurčení by se odtrhl od ČR a připojil ke SRN.  V tomto případě jde v podstatě o nový Mnichov.

Všichni dobře víme, že my jsme byli obětí Němců a oni agresory. Pokud někdo z Němců požaduje na nás finanční úhrady za „vyhnání“, pak staví historii na hlavu. My jako oběť nacistického Německa máme nárok na válečné reparace, které nám Němci odmítají zaplatit.

A aby toho nebylo dost, je toho totiž již více než nad hlavu, motá se do našich dějin i pan P. Bělobrádek, místopředseda vlády ČR, pan ministr D. Herman, paní ministryně M. Marksová a další. Jsme přesvědčeni, že tak činí nikoliv v českém státním a národním zájmu, ale v řadě případů i k jejich škodě. Demokratickou cestou se těchto škůdců můžeme zbavit. Volby nám k tomu poskytují zcela mimořádnou příležitost.

Nenechme si přepisovat naše dějiny! Hajme historickou pravdu! Jednejme v souladu s příklady našich dějinných hrdinů a nesporných vůdčích činitelů! Pokusy o přeměnu naší státnosti v pouhou zemskost odmítejme jako zradu!  Nechceme být pouhou zemí Evropské unie, ani Spolkové republiky Německo. Odmítáme zcela zásadně všechny pokusy udělat z nás faktickou cestou nový německý protektorát nebo dokonce pouhou německou kolonii. Jen národ, který chrání své dějiny, učí se z nich, jen národ, který hájí nejen svou pouhou existenci, ale střeží i své rovné postavení v rodině ostatních národů, má zajištěnou budoucnost. Žádná tzv. historická korektnost neexistuje! Pod ní se jen skrývají pokusy o převyprávění našich dějin. Naše právo na objektivně pravdivé dějiny je však nezadatelné.

J. Skalský

O vyhnání našich hraničářů Němci v r. 1938 téměř se nemluví, kdežto o odsunu německých občanů z Československa  neustále

Proto nechme mluvit alespoň několik hraničářských pamětníků o událostech z druhé poloviny 30. let minulého století.

My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území.

Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání.  Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landmanšaftu.

České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom se ale přiblížil do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet.

Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme  dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.

Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a „honem utíkejte pryč!“ A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli „Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu! Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!

Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známí řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit  naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.

V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnících  pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.

Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučení a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima.

Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.

My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.                               Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů

V roce 1938 byl otec převelen  do Českého Krumlova. Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit.

V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do německého záboru.

Tuto hroznou dobu, kterou jsem prožil jako desetiletý kluk, mám stále v paměti.

Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov

Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov.  Zbili ho ordneři, protože na faře  byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal

Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznicích z českých vesnic (jazyková hranice tu byla totožná se severní hranicí katastru). Zásobování záviselo na české „straně“, německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, „ co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice“. Platilo to v hospodářské i společenské oblasti.

Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnání zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe.

Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov.  Zbili ho ordneři, protože na faře  byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal.

Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polír Bárta.

Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov

U našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme,

tak po nás stříleli.

Narodil jsem se ve Spořicích roku 1914 a když jsme vyšel ze 4. ročníku měšťanské školy, chtěl jsem se učit v huti Poldi v Chomutově elektrikářem, ale nebyl jsem přijat. Zde v Chomutově bylo německé gymnázium a Češi jezdili do gymnázia v Teplicích. Němcům se jejich gymnázium nelíbilo, tak jim stát postavil nové a Češi jezdili dál do Teplic. Na vojně jsem byl v letech 1936 – 1938. Naše rota byla v roce 1938 nasazena v Krkonoších na stavbu lanovky z Pece na Výrovku. U našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme, tak po nás stříleli.

Když k nám vtrhl wehrmacht a my museli vyklidit Krkonoše, obce, kterými jsme ustupovali, již byly ozdobeny jejich prapory a obyvatelé nám hrozili klacky, košťaty a častovali nás nadávkami. Byl to smutný a bolestný pohled. Já, narozený v tzv. Sudetech, jsem 14.10.1938 ukončil vojenskou službu. Když jsem přišel domů, můj bratr Josef, který byl strojvůdcem ČSD, byl již v Kralupech n. Vltavou a druhý bratr Karel byl zatčen gestapem.

Tehdy jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v Německu a potom do koncentračního tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku. A musel se pak dvakrát týdně hlásit na obecním úřadě. Rodiče chtěli evakuovat, ale neměli kam. Němci měli v úmyslu jejich majetek zkonfiskovat, ale oni je předešli a vše předali dceři, která byla provdána za Němce.

V roce 1939 jsem s rodiči optoval u Okresního soudu v Chomutově pro české občanství. Potom jsem v roce 1940 odešel do Pardubic.

Vilibald Rus, tehdy Spořice

Slyšela, jak týraný volá “Prosím vás, nezabijejte mne, mám doma

dvě malé děti!

Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen o obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.

8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem k Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany  a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo.

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá “Prosím vás, nezabijejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.

Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu.  Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.

Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže.

Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.

Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.                                                        Marie Růžková, tehdy Kdyně

Povstání henleinovců na Sokolovsku v r. 1938

(výňatek)

V Habartově, který se tehdy jmenoval Habrspirk, hornické obci na Sokolovsku, byl rozhlasový aparát při projevu Hitlera umístěn v oknech obecního úřadu a před ním se shromáždil značný počet lidí. I zde se po projevu posluchači, organizováni funkcionáři Sudetendeutsche Partei (SdP), seřadili do průvodu a pochodovali obcí, při čemž vykřikovali hesla: „Liber Führer, macht uns frei, von der Tschechoslowakei“ (Milý vůdče, osvoboď nás od Československa) atd. Toto vyřvávání trvalo asi půl hodiny.

Ve vzpomínkách Jan Pardus, četnický strážmistr, který v Habartově sloužil a byl přímým účastníkem celého povstání v obci, píše: „Přes noc z 12. na 13.9.1938 jsem měl službu obchůzkou se stržm. Křepelou a zjistili jsme, že po obci patrolují hlídky henleinovských ordnerů, kteří se snaží před námi ukrývat. Již 12.9. nás informoval náš důvěrník z jejich řad, že se chystá přepadení četnické stanice a pošty, abychom se na to připravili. Ráno před tím nám sdělil předseda SdP v obci Schug, že má povolenu v obci manifestaci s průvodem a že za klidný průběh akce se zaručuje on, což jsme vzali na vědomí. Krátce na to nám přišel říci člen KSČ, Němec Kovařík z Radu, že henleinovci vyvěsili na obecním úřadě prapor s hákovým křížem, zajistili sociálně demokratického starostu Bitlera, obsadili českou školu na Rádě a sociálně demokratický konzum. Mezitím jsme zjistili, že henleinovští ordneři vnikli na poštovní úřad v obci, postavili všechny zaměstnance ke zdi a vynutili si vydání služebních zbraní, mobilizačních plánů a spisů. Na poště byla zaměstnána moje paní. Na ústředně zvonil telefon a má paní šla jej propojit. Volalo Okresní četnické velitelství a chtělo spojení se stanicí. Velitel habartovské stanice hlásil do Sokolova stav v obci. Od okresního velitele dostal pokyn, aby působil na Schuga, který se zaručil za pořádek a pokoj. Velitel ordnerů na poště postřehl ale český hovor, spojení přerušil a na moji paní namířil pistolí, které se před tím na poště zmocnil. Nechal ji vyvést před poštu s tím, že jí zastřelí. Přicházel však další ordner a když viděl, že na ni míří, křičel z dálky ´Halt´. Potom byla moje paní odvedena do našeho bytu.

Mezitím jsme s velitelem stanice Koukalem odešli na Obecní úřad za Schugem, kde jsme jej chtěli vyzvat, aby obnovil v obci pořádek, jak se zaručil. Před Obecním úřadem bylo shromážděno mnoho ordnerů a každý měl v rukou nějakou zbraň, gumové hadice jako obušky, kovové tyče, ale i krumpáče, ale i lovecké pušky. Do obecního úřadu jsme se ale nedostali., tam nás nepustili. Schuga jsme si proto nechali vyvolat. Ten vyšel ven a řekl nám, že se již nedá nic dělat, že je povstání.

Ordneři nás začali slovně napadat a nadávali nám, že jsme české svině a mne se snažili tlouci. Na pokyn Schuga však přestali. Vzbouření v obci bylo již v plném proudu. Doly zastavily práci a dolové sirény začaly houkat. Ve školách přestalo vyučování a v kostele začaly zvonit zvony. Celá obec byla vzhůru a v bojovém šiku. Po cestě na stanici nám lidé hrozili a nadávali nám a častovali nás německými nadávkami. Cestou se k nám připojovali další lidé a vyzývali nás, abychom se vzdali a odevzdali jim zbraně a že německá armády z Říše již u Chebu překročila hranice a obsazuje Sudety. Snažili jsme se pokud možno vyhnout střetům s nimi. Ráno nám totiž došel telegram, který nám přikazoval abychom v případě napadení zakročovali co nejliberálněji a chránili jsme se krveprolití.

Došli jsme na stanici, ale v zápětí na to sem připochodovaly dva oddíly uniformovaných ordnerů a vedrali se do budovy stanice. Bylo jich tam plno, vecpali se do chodby a na schodiště a žádali, abychom se vzdali a vydali jim zbraně.. Řekli jsme, že jim zbraně nedáme a zároveň jsme je vyzvali, aby opustili stanici. Výzvy nejenom že neuposlechli, ale vnikli do místnosti, kde byla puška stržm. Brože, který v té době byl v sokolovské nemocnici. Dále v této místnosti bylo v uzamčené skříni pět pušek pro příslušníky SOS (Stráž obrany státu). Aby se těchto zbraní nezmocnili, šli jsme se stržm. Křepelou za nimi a jejich velitel Plass, který viděl, že zbraně dobrovolně nevydáme, řekl: ´Schluss mit Verhandeln´(Konec vyjednávání) a chtěl si pušku, která visela na věšáku vzít. Já jsem jej ale odstrčil, povalil na zem a snažil jsem se jej zneškodnit. Přiběhl ale jiný ordner a i s tím jsem zápolil. Ve vedlejší místnosti padl výstřel. Stržm. Křepela mi přišel na pomoc a já jsem na něj vykřikl: ´Střílej!´. Křepela vypálil tři rány do stropu druhé místnosti, Plass vytáhl z kapsy pistoli, než-li ale stačil na mne zamířit, vystřelil jsem na něj z pušky, zda jsem jej zasáhl, však nevím. Prchal i s druhým útočníkem přes kuchyni ze stanice. S Křepelou jsme začali střílet a ordneři nestačili stanici opouštět a utíkali. Pak přišel zraněný stržm. Přibek že velitel stanice vrchní stržm. Koukal je mrtev. Šel jsem do pokoje četníků. Koukal tam ležel mrtvý a krvácel z úst, z nosu a uší. To byl ten první výstřel, který vyšel z pušky, když mu ji ordneři chtěli z jeho ruky vyrvat a tahali mu ji z ruky. Stržm. Přibek krvácel z lokte levé ruky a z pravého ukazováčku. Měl prst roztržený od lučíku pušky, když mu ji chtěli ordneři vyrvat z ruky.. Ordneři, kteří ze stanice utekli, se ukryli v okolních domech a z oken i půd začali střílet do oken stanice. Měli v držení několik pušek, to znamená, že na přepadení a na povstání byli již před tím připraveni. Odstřelování stanice trvalo asi dvě a půl hodiny. Po celou dobu vyzváněly v obci zvony a na šachtách houkaly sirény. Tím chtěli zřejmě přivolat posily z okolních obcí. Poté přitáhli ke stanici hasičskou stříkačku a začali do oken stanice stříkat vodu. My jsme tedy soustředili palbu do míst, odkud stříkali a vodu chrlit přestali. Později jsme se dozvěděli, že hodlali vyhodit stanici do vzduchu a proto začali kopat ve sklepě řezníka Kühnla, ale opustili od toho, poněvadž si uvědomili, že by to poškodilo sousední domy.

Pak ale nastal obrat. Přivedli totiž před okna četnické stanice mojí manželku s výzvou, abychom se vzdali, nebo že ji zastřelí. Byla svázána provazy s obličejem proti hlavním jejich pušek, které na ni mířily za rohem budovy řezníka Kühnla. Bylo to pro nás překvapení, domnívali jsme se, že utekla za matkou do Bukovan. Jak mi později řekla, při útěku byla dostižena učitelem Röschenthalerem, který ji spoutal a odvedl do hostince u Alberů, kde se ordneři shromažďovali. Teď jsme se radili, jak postupovat. Přibek byl raněn, ruka mu otékala a potřeboval lékařské ošetření a pomoc. Odešel tedy ze stanice, byl ale davem uchopen a odvlečen. Až po několika dnech jsme se potkali ve vojenské nemocnici v Plzni. Ven vyšel i Křepela a já jsem šel ke své paní. Když jsem ale vyšel ven, začali mne lidé mlátit, srazili mne k zemi, vyrvali mi z ruky pušku a šavli a dvakrát mě s ní ťali a šavlí udeřili i mou paní. Já jsem po těch úderech upadl do bezvědomí. Jen jsem v podvědomí slyšel, jak jeden na mne křičí německy: ´Mein Bruder ist tot´ (Můj bratr je mrtvý). Po nějaké době jsem se probral a odblížil jsem se na stanici, kde jsem ulehl na lůžko. V podvědomí jsem však slyšel silnou střelbu. To přijel do obce ke stanici četnický autobus, který přivezl četnický pohotovostní oddíl složený z četníků-čekatelů. Ordneři pálili ze stanice, kterou obsadili a v přijíždějícím autobusu zastřelili dva mladé četníky, Černého a Roubala. Zásah četnického oddílu byl ale tak účinný, že ordneři ze stanice prchali a většina rovnou za hranice ČSR.

Za krátkou dobu jsem cítil, že jsem odnášen do sanitky. Ve vojenské nemocnici v Plzni byla zjištěna tato moje zranění: procviknut jeden ušní boltec v podobě hákového kříže, tržní rána pod levým okem, prolomení lebeční kosti, krvácení v temeni hlavy, zlomeniny prstů levé ruky, rána do pravého ramene, zhmoždění horní části těla, vyražení několika zubů a otekliny a modřiny po celém těle. V nemocnici jsem se dozvěděl, že stržm. Křepela byl nalezen mrtvý v důlním oprámu a další zprávy z Habartova.                                                                                        Jiří John

Vzpomínky hraničářů

Pamatuji  se na dobu, kdy dr. Pavel Macháček, tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, společně s M. Klenem, předsedou Kruhu, připravovali k vydání vzpomínky našich hraničářů. Než kniha vyšla, vyžádala si obrovské množství práce, samozřejmě i od autorů jednotlivých vzpomínek. Kniha byla brzy rozebrána. A tak jsme se s představiteli Kruhu dohodli, že vzpomínky hraničářů vydáme v brožurkové formě. Druhé takové vydání spatřilo světlo světa až v březnu 2013. V elektronické podobě máme vzpomínky na našem webu, kde si je může každý podle svého výběru stáhnout. Podobné vzpomínky ze Znojemska a o životě v zabraném pohraničí jsme též vydali jako brožurky. Jsou též na našem webu.

Stateční naši hraničáři k nám promlouvají, přestože část z nich již není mezi námi. Jsou to předůležitá svědectví o kruté době, v níž žili. Z hlediska současných událostí vydání předmětných publikací považujeme za velmi významný a předvídavý čin. Ještě dnes se můžeme dozvědět pravdu nejen o r. 1938 v pohraničí, ale také získat informace o době předcházející a následné.

Velmi děkujeme Mirku Klenovi a P. Macháčkovi, s nimiž jsme léta úzce spolupracovali, za jejich prozíravost, za vydání vzpomínek hraničářů. S velkou vděčností a úctou na ně vzpomínáme.                                                                    

Dr. O. Tuleškov

Jak se dívají sudeti na vyhnání našich hraničářů? Přečtěte si pozorně následující!

"Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je nabádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Čechů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“

(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

Poznámka redakce: Pan ministr Schily se přece jenom mýlil. Nikoliv však v tom, že Češi byli vyhnání z pohraničí! Mluvil totiž i o vyhnání Němců z Československa. Ti podle mezinárodního práva byli odsunuti na základě rozhodnutí vítězných mocností a v souladu s jejich pokyny. Ministr Schily se též mýlil při hodnocení dekretů prezidenta republiky. Tyto jsou neoddělitelnou a nezrušitelnou součástí našeho právního řádu. O politické kultuře pana ministra, samozřejmě i dalších německých politiků, svědčí fakt, že neví ani, jak se dekrety jmenují. Mluví naprosto chybně o Benešových dekretech. Tento název vyvolává dojem, jako kdyby dekrety si někde v koutku smolil větu po větě pan prezident, pak své dílo podepsal a nechal vyhlásit. Tak to nebylo! Od počátku dekretální normotvorby hrála čs. vláda v jejím průběhu rozhodující úlohu. Později  do tvorby dekretů vstoupila i Státní rada a Právní komise.

Závěrem zdůrazněme: Češi byli vyhnání ze svých domovů Němci, Německé obyvatelstvo z Československa bylo odsunuto, nikoliv vyhnáno!

Legendy o vyhnání Čechů z pohraničí po podepsaní Mnichovské dohody jsou vyvráceny?

"...Postupně se vyskytuje vyvrácená legenda, nekriticky přijatá některými německými médii, o Češích, vyhnaných po podepsání Mnichovské dohody." (Výňatek z článku "Svědkové", publikovaném v Sudetenpost, 3.8.2017, str. 2, autor Gernot Facius, přeložil volně Ing. P. Rejf, CSc.)

Takže dnes jsme se dozvěděli, že vyhnání Čechů z pohraničí po podepsání Mnichovské dohody je jen legendou, která byla již vyvrácena. Tisíce Čechů, kteří mluví o tom, že byli vyhnáni ze svých domovů v pohraničí, zřejmě podle Sudetenpost nemluví pravdu.

Nebo je to jinak? Pravdu mají vyhnaní hraničáři a Sudetenpost si takovým tvrzením dělá ostudu?  My víme, na rozdíl od Sudetenpost, že vyhnaní hraničáří mluví pravdivě o svém těžkém osudu. Víme také, že znacizovaní henleinovci je terorizovali, okrádali, mnohé  do krve bili, než je vyhnali z jejich pohraničních domovů -red.

Čím se zabývali někteří představitelé henleinovců

 ještě před rokem 1938?

„Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. („Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce“, PhDr. Václav Kural, CSc.)

Co bylo cílem henleinovců?

Konrad Henlein, Naším cílem vždy bylo zničení Československa.

Z projevu ve Vídni 4. března 1941

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců... 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umožnila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního veřejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jednoho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.

Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941

Jaký osud měl  potkat český národ?

Podrobně se na toto téma rozepsal Neurath, říšský protektor. a K. H. Frank, jeden z předních činitelů tzv. Sudetoněmecké strany, zuřivý nepřítel českého národa,  v Pamětním spisu z 28. srpna 1940, adresovaném Hitlerovi. Některé momenty likvidace českého národa upřesnil R. Heydrich brzy poté, co na stoupil do funkce zastupujícího říšského protektora v tzv. protektorátu. Jsou známá jeho slova o tom, že Čech v českomoravském prostoru nemá co pohledávat.

Po válce měl být český národ likvidován. Část Čechů, rasově vhodných a přátelských k říši, měla být germanizována na původním říšském území. Méně vhodní Češi měli být vyhnáni daleko na sever a východ. Zbývající část českého národa, nepřátelská vůči říši, měla být fyzicky likvidovaná. Česko-moravský prostor, historické sídelní území českého národa, měl být zbaven Čechů a osídlen Němci. Pokud jde o občany Československé republiky německé národnosti, loajální vůči Československu, jednalo se především o německé sociální demokraty a komunisty, jejich osud se začal naplňovat již po Mnichovu v r. 1938. Mnozí z nich, pokud včas neemigrovali, byli posláni do koncentračních táborů. Válku přežila jen část z nich. Židé, ať již se hlásili k němectví nebo byli československými občany, stihl osud nejkrutější. Byli odsouzeni k likvidaci. Jen zlomek z nich se dožil porážky nacistického Německa.

360 tisíc Čechoslováků bylo Němci zavražděno nebo padli v boji proti nim. Naše republika byla hospodářsky Německem vysáta, zničena a částečně i vyloupena.  Proto Pařížská reparační úmluva na nás pamatovala. Měli jsme od  Německa, které bylo nástupnickým státem hitlerovského rajchu, dostat reparace ve výši zhruba 360 miliard předválečných korun. Němci svou reparační povinnost však vůči nám neplní. Nároky na reparace vzneslo vůči Německu Řecko a připravuje se zřejmě i Polsko. Našich reparačních nároků se žádný ústavní činitel nemůže vzdát, jsou dokonce i nepromlčitelné. Jsou založeny nejen na Pařížské reparační úmluvě, ale také na principu mezinárodního práva, že agresor je povinen zaplatit  své oběti náhradu škod, které jí agresí způsobil. I tato zásada zakládá povinnost SRN zaplatit nám reparace. Musíme však najít někoho statečnějšího, než jsou dnešní čeští mocipáni, kteří se umí před Německem jen úslužně hrbit a papouškovat, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jak nikdy dříve nebyly, aby na Německu důrazně požadoval plnění jeho reparačních povinností. J. Kovář

Kdy nám Německo zaplatí válečné reparace?

Petr Michek

13.5.2017 05:19

V minulých dnech jsme si připomenuli 72. výročí ukončení druhé světové války a osvobození našich zemí Rudou a Americkou armádou. Při této příležitosti jsem se zamyslel nad škodami, které tehdejšímu Československu vznikly v důsledku rozpoutání druhé světové války Německem.

O škodách, které naší republice způsobili Němci, se v minulosti jednalo i v Norimberku, konkrétně se jimi zabýval i Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba tehdy konstatovala, že z Československa bylo do Německa deportováno cca 750 000 československý občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR dne 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin, které odvezli do Německa. Rovněž se zmocnili velkého množství vozového parku (lokomotiv, vagónů, aut), vojenské výzbroje i veškeré munice, zásob strategických surovin a rovněž ukradli zlatý poklad republiky. Oloupili české a moravské banky a velké průmyslové podniky a podřídili je válečné výrobě. Občany hlásící se k židovskému náboženství uvěznili v koncentračních táborech a zabavili jim jejich majetky. Vinou německých agresorů přišlo následně po okupaci našich zemí o život cca 360 000 našich spoluobčanů!!!

Po skončení druhé světové války byly naše škody vyčísleny na cca 347 miliard předválečných korun. V prosinci roku 1945 probíhala v Paříži konference - jednání spojeneckých států o německých reparacích, kterých se také zúčastnilo Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy. Zde byla ČSR uložena povinnost, konfiskovat německý majetek na svých územích, jehož hodnotu nemusela odpočítávat od svého reparačního účtu. Tehdy naše požadavky vůči Německu byly vyčísleny částkou 360 miliard předválečných korun, což po přepočtu v současnosti dosahuje výše cca 3,5 bilionu Kč!!!

Zároveň bylo tehdy Německu uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích, válečné reparace. Následně, do roku 1948 bylo ČSR vyplaceno pouze cca 230 miliónů korun.

Zahájení tzv. "studené války" a omezení diplomatických styků po skončení druhé světové války zabránilo pokračování realizace dalších plateb nám přiznaných válečných reparací. Až do roku 1973 jsme s NSR neudržovali diplomatické styky. Při navázání diplomatických styků byla nastolena i otázka československých reparačních nároků.

V souvislosti s podpisem dohody o navázání diplomatických styků v prosinci roku 1973 v Praze tehdejší kancléř NSR Willi Brandt přednesl k otázce reparací prohlášení. V něm sice československé nároky uznal, ale jejich vyplácení podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat aby Německo platilo reparace za situace, kdy nebyly naplněny dohody a sliby spojenců o obnovení sjednoceného Německa. Podobně pak v dalších letech vystupovaly i další vlády Německa.

V prosinci roku 1973 byla v Praze rovněž podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost 19. července 1974. Hlavním bodem této "Pražské smlouvy" bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou!

Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat.

Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat. Následně němečtí politici začali "mlžit" a tzv. se začali orientovat na budoucnost s odmítáním jednání, která by se zabývala minulostí.!?!

Dalším krokem ke zlepšení vzájemných vztahů bylo podepsání mírové bilaterální Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN v únoru 1992, kterou podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl. Bohužel, po dohodě obou stran, se smlouva nezabývala citlivým tématem – majetkovými otázkami!!

Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo pak spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Ve čtvrtém oddílu deklarace obě strany prohlásily spáchané křivdy za problém minulosti a přiznali druhé straně mít právo na odlišný názor na události v minulosti. Tato pasáž, i když je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější, neboť německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již v minulosti učinily Francie a Itálie). Nicméně deklarace přiznala ČR právo dohodu za neplatnou od počátku považovat!?! Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že "křivdy patří minulosti". O výplatě válečných reparací nepadlo v deklaraci ani slůvko!!!

Přitom Německo je stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954, podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům, vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. Kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Od konce druhé světové války již uplynulo 72 let a Česká ani Slovenská republika neobdržely od Německa plné válečné reparace, které dnes, jak bylo výše uvedeno, dosahují výše 3,5 biliónu Kč, což pro ČR představuje cca 2 134 000 000 Kč a pro SR cca 1 366 000 000 Kč, což je cca 506 150 000 euro.

Po sjednocení Německa zaslala naše vláda v devadesátých létech do Bonnu a do Berlína dvě oficiální nóty s návrhem na zahájení jednání o majetkoprávních otázkách. Do dneška jsme od německé strany nedostali žádnou odpověď.

Naopak současná vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou v této věci neučinila žádné kroky a ministerstvo zahraničí na dotazy, kdy požádáme Německo o výplatu válečných reparací vyhýbavě odpovídá, že "seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne!?!"

Podobné problémy s Německem ohledně vyplaty válečných reparací mají i jiné státy. Např. Itálie, Slovinsko i Řecko, které nedávno několikrát žádalo o odškodnění svých občanů, poškozených zločiny německé armády, které němečtí vojáci spáchali na jejich území. V roce 2016 proběhla v řeckém parlamentu na téma válečných reparací debata a bylo konstatováno, že nárok Řecka vůči Německu trvá a v současnosti činí 287,7 miliardy euro. Stejně tak trvají i nároky České a Slovenské republiky na výplatu válečných reparací a Německo by v rámci dobrých sousedských vztahů mělo začít konat a ne tzv. "strkat hlavu do písku".

Doufám, že po volbách do Poslanecké sněmovny, které nás letos čekají nastoupí vláda, která se nebude bát požádat Německo o splacení reparací, na které máme stále právo. Jejich postupná výplata by umožnila umořit náš státní dluh a ještě by zůstalo na výstavbu dálnic a zřízení a naplnění důchodového fondu, který prošustrovaly a nevrátily vlády vedené ODS!!!

 Petr Michek, Vaše věc

Poznámka redakce: Na našich webových stránkách máme řadu vlastních textů o reparacích.. Každý si je může bez dalšího volně stáhnout. Tím, že jsme dali přednost  autorovi z jiného webu, chceme upozornit na to, že zájem o reparace není jenom nám vlastní. Každý, kdo si říká vlastenec, by měl usilovat, aby SRN konečně začala urychleně plnit své reparační povinnosti a zaplatila nám, ČR a SR, vše do poslední koruny.

Sudety nemůžeme považovat za pohrobky nacistů, vyjádřil se premiér B. Sobotka. Jaká je pravda?

Mezi základní programové dokumenty tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) patří Program 20 bodu a samozřejmě i stanovy SL. Často vzpomínaná je i „Charta vyhnanců“. Mluví o ní nejen B. Posselt, ale také i B. Fabritius, předseda tzv. Svazu vyhnanců, a dokonce i kancléřka A. Merkelová. Podívejme se na  signatáře tohoto programového dokumentu.

Signatáři Charty:

Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),

Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany

Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců

Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany

Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),

Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),

Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina

Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),

Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,

Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,

Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),

Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)

Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,

Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer

Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,

Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),

Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),

Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),

Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů

Erich Luft, LvD Bavorsko

Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko

Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),

Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS-Obersturmbannführer

Walter Rinke, LM Slezsko,

Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,

Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),

Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,

Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934

Fritz Kimme, LvD Bremen,

Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.

(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)

Ke známým programovým dokumentům SL patří i Eichstättská adventní deklarace z r. 1949. Jejími signatáři jsou:

Signatáři deklarace:

Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)

Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)

Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)

Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)

Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)

Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)

Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)

Wenzel Jaksch (sociální demokrat)

Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)

Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)

Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)

Reinhold Riedel

Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)

Hans Schütz (MdB), člen SdP

P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní

Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)

Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)

Takže můžeme udělat závěr, že bývalí nacisté, esesmani, spolupracovníci tajných služeb stáli u kolébky SL. Do nedávné doby ještě někteří z nich v SL pracovali. Takže někteří členové SL byli nesporně skutečnými a zasloužilými nacisty, nebyli tedy pouze nějakými  pohrobky. Jejich dílo z části přetrvává dodnes i v různých dokumentech SL, s nimiž SL pracuje.

V dalším prohlášení B. Sobotka označil tzv. sudetské Němce za naše spojence. Jaká je skutečnost?

Podívejme se nyní na obsah programových dokumentů SL! Nejprve k § 3 platných Stanov SL.

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní  takto:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

A nyní k Programu Dvaceti bodů SL, a to k 15. a 16 bodu.

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

Tak „náš spojenec“, jímž sudeti podle prohlášení B. Sobotky  mají být, na nás požaduje nejen restituci majetku, ale i návrat do vlasti, o níž přísluší rozhodovat jen jemu. Takže se může stát, že sudeti se rozhodnou a i se „svým územím“ se připojí k Německu. ČR zůstane oškubaná podobně jako v době pomnichovské. Jenže to by nebylo provizorium na nějaký čas, ale setrvalý stav,

Pěkně děkujeme, pane premiére, za takové spojence, kteří nás mohou připravit o velké peníze a dokonce i o území našeho pohraničí.  Podle nás jste svým výrokem trefil kozla. My takové spojence  odmítáme. Své si před nimi musíme chránit, abychom s republikou nepřišli na buben. Vaší ústavní povinností je činit totéž, jenže nedbáte.                                                                                             J. Skalský

Vernisáž - Osudy Němců z Jizerských hor Pořádá Krajská vědecká knihovna Liberec

Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945-1968

Němci v Česku mapují minulost svých krajanů v západní zóně, na východě nebo doma. Lhostejno kde. Poválečné období bylo pro Němce z Jizerských hor všude stejně obtížné. Podrobně je přibližuje výstava Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945 až 1948, kterou připravil Spolek Němců a přátel německé kultury spolu s jabloneckým Domem česko-německého porozumění.

Putovní výstava, která se již představila v Jablonci a Praze, ale i na několika místech v Německu a Rakousku, odhaluje řadu konkrétních příběhů sudetských Němců. Shrnuje historické souvislosti a zlomové okamžiky, ukazuje složitý boj Němců o zachování vlastní identity.

„Jedná se o výsledky dvouletého bádání z celkově čtyřletého projektu,“ vysvětluje předsedkyně Spolku Němců a německé kultury Irena Nováková. Dalšími spoluautorkami výstavního cyklu jsou novinářka Petra Laurin a etnoložka Christa Petrásková.

Projekt vznikl díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti a Spolkového ministerstva vnitra. Zahájení výstavy se koná 1. září v čítárně v 1. podlaží budovy knihovny. Další informace: Petra Laurin, tel. 732 551 425

Poznámka redakce: Je jistě chvályhodné starat se o osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945-1968. Pokud však nás zájem nesahá alespoň do druhé poloviny 30. let minulého století, pak pouhým časovým určením našeho interesu o německé obyvatelstvo z Jizerských hor, můžeme z něj lehce udělat oběti české zvůle. Že nám bude chybět hodnocení toho, jak se tito Němci chovali ve 30. letech a v době tzv. protektorátu, zřejmě nikoho moc nezajímalo. Vidět příčiny a jejich důsledky v historii zřejmě bylo málo  žádoucí. Asi bychom pak z většiny těchto Němců nemohli udělat oběti. Zvláště když v uvedené kritické době bylo nad slunce zřejmější, kdo je krvavý násilník a kdo jeho obětí.

Podívejme se opět na osudy českých hraničářů ze severovýchodního pohraničí, které v době před Mnichovem i po něm někteří Němci právě i z Jizerských hor vyháněli.

Jak se v 30. letech minulého století Čechům žilo v severovýchodním pohraničí Československé republiky?

Když žádná česká vědecká či jiná  instituce o tom občany neinformuje, řekněme k tomuto tématu alespoň několik vět my.

Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi,

Bydleli jsme v Humburkách, dnes Bojiště u Trutnova. Už můj otec byl rodák z toho kraje. V roce 1921 probíhalo sčítání lidu a mně byly dva roky. Tenkrát můj otec volil českou národnost, byl Čechem. Nebylo těžké uhodnout, kdo se za Čecha hlásil, byl totiž jediný v obci. Také již v tomto roce nám Němci vytloukli okna, zničili dveře a okenní křídla rozvěsili po stromech. A 28. října vždy sedláci dělali nejhorší práci, vyváželi močůvku, záchody, hnůj. Otce jako živnostníka bojkotovali, takže měl perný život. I já jsem trpěl; chodili jsme do české školy až do Trutnova. Také zde jsem prožíval samé rvačky a přepady od Němců. Byly to těžké chvíle, způsobené pobuřováním proti nám, Čechům, Konrádem Henleinem. Ten dostával finanční pomoc od Hitlera, i henleinovci a ordneři byli vyzbrojováni z Německa. Také našich hraničářů hodně padlo, byli zavražděni a jiní vyhnáni. To čekalo i mne, protože jsem byl v Sokole.

V roce 1938 mi bylo přes 19 let a měl jsem dva německé kamarády, kterým jsem mohl důvěřovat. Před zabráním pohraničí jsem se jim svěřil, že odejdu. Oni mě ujišťovali, že se nám nic nestane, že jsme žádnému neublížili a že stojí za mnou. Pak přišla ta hrozná doba. Byli jsme všichni zoufalí. Dne 8. října překročila v Královci německá vojska hranice. Už v této době jsme zjistili, že nás sledují, Domluvili jsme se, že rodiče a bratr zůstanou doma, já, protože jsem byl členem Sokola, jsem měl odjet přes Starý Roketník do Úpice. To však už nešlo. Kroužil jsem tedy na kole kolem domu a po silnici, jako že nic nevíme. Tak jsem se přibližoval k Trutnovu a přes Poříčí se dostal do Úpice ke strýci. Ale hned v podvečer byli okupanti v Poříčí. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo.

Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.              Antonín Rosa, tehdy Humburky u Trutnova

Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod.

Můj otec učil jako profesor od roku 1925 v Trutnově na nově založeném menšinovém gymnáziu. Matka se za ním přestěhovala s mou starší sestrou a se mnou o rok později. Trutnovské gymnázium bylo oporou české menšiny v Podkrkonoší. Čeští dělníci – textiláci pracovali ve zdejších textilkách už před první světovou válkou, ale státní úředníci, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé atd. sem většinou přišli až po vzniku Československa.

Velice dobře se rozpomínám na trutnovskou henleinovskou demonstraci – přesně datovat už ji ale nemohu. Na demonstraci se sjeli Němci z dalekého okolí, byli sem sváženi autobusy. (Jeden z autobusů se zvláště bojovně naladěnými účastníky přijel z místa mého nynějšího bydliště, České Lípy.) Mám živě před očima valící se průvod zfanatizovaných žen v krojích a v dirndlech, mužů v koženkách s „padacím mostem“, kamizolách s knoflíky vyřezávanými z jeleních parohů, se zelenými tralaláčky s typickou štětkou. Všichni měli bílé podkolenky. Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména „Heim ins Reich“ a „Heil Hitler“. (My mládež jsme kontrovali voláním „drei Liter“.) Průvod přešel celým středem města do areálu hostince Na nivách. Tehdy byl obecně znám pod německým názvem Augarten a byl hlavní baštou henleinovců. Rodiče nás pak až do večera nepouštěli ven, protože po skončení projevů procházely městem až do tmy hlučné skupiny rozvášněných účastníků srazu a nebylo radno se s nimi potkat.

Pamatuji, že po trase průvodu bylo rozestaveno hodně policistů a četníků, zřejmě sem byla přivolána posila. Chovali se však naprosto pasivně a proti výrazně protistátním projevům nezasahovali. Vzpomínám si, že někteří z nich, zřejmě Němci, projevovali demonstrantům dokonce své sympatie. Od demonstrace zůstala ve městě trvale rozjitřená nálada.

Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod. Otec byl vyzván, aby svou rodinu dopravil do 24 hodin do bezpečí. Matka přes noc sbalila nejpotřebnější věci a odjela s námi dvěma dětmi z Trutnova k otcovu bratru do vesnice Jelčany na Kolínsku. Byly jsme všichni tři psychicky tak vyčerpány, že jsme do vsi vzdálené 5 km od železniční zastávky pozdě večer s těžkými zavazadly stěží došly. Matka s pláčem padla před strýcem na kolena a prosila, aby nás přijal. Byly jsme přijaty s otevřenou náručí.

Horší bylo přijetí na kolínském gymnáziu, kam jsme musely se setrou dojíždět. Gymnázium bylo přeplněné, z nás vyhnaných z pohraničí byly vytvořeny samostatné třídy. Učilo se ve stísněných podmínkách. Byly jsme zde přijaty velice nevlídně. Ředitel ústavu byl nepříjemný člověk fašistického zaměření a nadával nám do přivandrovalců, kteří způsobili zábor pohraničí svými provokacemi vůči Němcům.
Náš odjezd z Trutnova byl, jak se ukázalo, naštěstí včasný. Večer po pověstném protičeskoslovenském Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září se v Trutnově znovu objevily bojůvky, henleinovci nám znovu vytloukli okna a poškodili nábytek. Otec naštěstí nebyl zraněn, balil právě až do noci menšinovou knihovnu, aby mohla být také odstěhována.

Většina profesorů trutnovského gymnázia odjela začátkem září s rodinami. Otec zde zůstal a stěhoval gymnázium do Úpice (sbírky,knihovny, nábytek atd.). Měl štěstí, že nebyl doma, když ho přišlo gestapo zatknout v první vlně trutnovského zatýkání. Byl právě v Úpici, do Trutnova se již vrátit nemohl.

Náš byt tedy stěhovali dva studenti – oktaváni – na nákladním autě. Jeden z nich, Antonín Bunzl, padl za války jako letec v Anglii. Hoši už ale nestačili odvézt všechno, při poslední jízdě na ně bylo v blízkosti bohuslavického tunelu stříleno, museli střelbu opětovat. V Trutnově zůstala mj. bohužel i velká hromada knih z otcovy knihovny. Šlo většinou o odbornou literaturu, která se už nedala koupit, a o knihy v uměleckých vazbách, jež byly otcovým koníčkem.

Olga Šindlauerová – Procházková, tehdy Trutnov

Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“

Manžel žil v Trutnově asi od roku 1925. Zprvu jako učeň jedné německé firmy, kde byl až do záboru. U firmy byli jen dva Češi – prokurista a můj muž. Tím více jsem si ho vážila, že v německém prostředí, kde neměl žádné rodinné zázemí, zůstal Čechem. V Poříčí (nyní Trutnov III) založil s profesorem Krausem z českého gymnázia Sokol, byl členem Čs. obchodnické besedy atd.

Já jsem žila v Úpici a v letech 1934 – 1936 jsem dojížděla do německé obchodní školy v Trutnově. Stejně nás byla polovina Češek, takže německy se mluvilo jen při vyučování. Profesoři se k nám chovali normálně, ale některé německé spolužačky už občas dávaly svou národnost najevo. Dříve klidné soužití se začalo měnit v letech 1937 a 1938. Se svým pozdějším manželem jsem se seznámila v únoru 1938 na sokolských šibřinkách. V létě byl v Národním domě sjezd České obchodnické besedy. Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“, naštěstí k žádnému incidentu nedošlo, i když už se čas pomalu naplňoval.

Že Němci tajně pracovali, se můj pozdější manžel nečekaně dozvěděl v Žacléři, kde mu majitel tamního obchodu předložil tajný seznam členů NSDAP. Jaké bylo jeho překvapení, když mu manžel řekl, že je Čech. Pak manžel nastoupil vojenské cvičení, byla mobilizace a on jako četař-účetní musel likvidovat a předávat vojenský materiál, takže propuštěn byl až koncem roku 1938. Neměl kde bydlet, ani zaměstnání, a nebylo lehké nějaké slušné sehnat. Čechy a Morava byly přeplněny vysídlenci. Neměl ani peněžní prostředky, rodiče byli chudí, na vojně byl delší dobu a veškeré úspory do našeho předpokládaného manželství zůstaly ve spořitelně v Trutnově.

Sehnal místo až v Praze, horko těžko i podnájem. Dojížděl za mnou do Úpice. Až po dvou letech přešel kvůli bytu do Čelákovic, kde jsme po sňatku konečně založili rodinu.

V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!

Helena Rejmontová, tehdy Trutnov

Co víme o těchto i dalších obětech znacizovaných henleinovců? Co víme o henleinovcích? Dohromady téměř nic. A to je ten zakopaný pes. O našich hrdinných hraničářích, o jejich utrpení, pokud víme, se žádné výstavy nedělají. Naopak ještě trpíme, aby Němci rozšiřovali lži o tom, že žádní Češi po Mnichovu nebyli vyhnáni. Myslíme si, že konečně bychom se měli věnovat v plném rozsahu i českým vyhnancům z pohraničí, českým vyhnancům z Vyškovska, Sedlecka. Měli bychom mluvit i o jejich životě za protektorátu. To jsou přece naše dějiny a my je neznáme. A nejen to! My ještě připouštíme, aby v řadě případů byla středem pozornosti německá menšina v Československu, přestože většina tzv. českých Němců Československou republiku zradila.

Cestou, po které nás vedou se můžeme postupně  dostat až k zapomnění na vlastní  minulost, dějiny. Pak bude již jen krůček k tomu, abychom zapomněli na to, že jsme Češi. Nenásilně nás, v lepším případě zpočátku jen některé, dovedou až k národnímu překabátění.  Jak daleko od toho je politik, který o sobě prohlašuje, že je sudetských Čech či Čech narozený v „sudetech“? Možná, že již překročil Rubikon.

Máme též politika z Liberecka, který mluví o tom, že málokdo by se chtěl přiznat k tomu, že jeho dědeček a babička jsou zloději, kteří mají cizí majetek. Má tím na mysli majetek tzv. sudetských Němců. Tento politik jaksi přehlédl, že majetek německého obyvatelstva jsme po válce byli povinni konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou, což jsme učinili. Poté dědeček a babička mohli si po právu konfiskovaný majetek odkoupit, takže zloději nejsou. Bydlí ve svém.

Další Jobova zvěst je též z Liberce. Otevřeli tam museum Ferdinanda Porsche. Všichni víme, že tento pán byl nejen vynikající konstruktér, ale též válečný zločinec. Byl členem SS, byla mu propůjčena vysoká hodnost, spolupracoval s SS, byl přítelem Hitlera, předsedou německé tankové komise, která připravovala a zdokonalovala tanky pro ruskou frontu. My, starší, si ještě pamatujeme na samohybné dělo Ferdinand, které bylo pojmenováno po něm. Ale nejen to! V blízkosti ubytoven nuceně nasazených ve VW byl zřízen tzv. dětský tábor. Podle nařízení si nemohli dělnice nechat narozené dítě ve vlastní péči a musely je dát do „dětského domova“. Dětská úmrtnost svěřených dětí byla obrovská. „Stávalo se, že denně bylo z domova vyváženo několik dětských mrtvolek a v papírových krabicích zahrabáno na hřbitově v Rühenu.. V období mezi červnem 1944 a dubnem 1945 bylo zaznamenáno tři sta dětských úmrtí.“  Co tomu mohly říkat matky dětí? Nic! Byly bezprávnými otrokyněmi v podniku, jemuž šéfoval pan F. Porsche. Pokud o tom, jak by někdo mohl tvrdit, nevěděl, pak říkám, že měl vědět, jak se s dětmi jeho „zaměstnankyň“ zachází.(‚Z článku „Kdo byl F. Porsche?“) Jako lidé můžeme jen potvrdit, že F. Porsche byl znamenitý konstruktér, vynálezce, ale jedním dechem musíme dodat, abychom podstatně nezkreslili historickou pravdu, že po druhé světové válce byl považován za válečného zločince, Takové bychom oslavovat neměli. Pokud bychom stejný postup uplatnili vůči Hitlerovi, mohli bychom tvrdit, že byl vynikající malíř pokojů, umělec a citlivý člověk. A tak se snažit časem z něj udělat dalšího nehodného oslavence.

Ale vraťme se mezi politiky, působící na celostátní úrovni. Právě probíhá diskuse o německých reparací. Od jednoho z diskutujících, poměrně slušného a i známého činitele, jsme se mohli dozvědět, že o reparace jsme měli žádat Německo již dříve. Dnes je podle něj již pozdě.  Pan politik jaksi mlčky předpokládá, že jsme SRN v dřívějších  letech o reparace nežádali. Opak však je pravdou. Když byl počátkem 70. let minulého století na státní návštěvě v Praze Willi Brandt, německý kancléř, dočkali jsme se od něj prohlášení, že samozřejmě Německo nám reparace zaplatí, ale až po sjednocení Německa. Argumentoval tím, že by nebylo spravedlivé požadovat po SRN reparace, které je povinno zaplatit celé Německo. A tak pan kancléř racionálně i mazaně odložil placení reparací na další léta. I někteří další němečtí politici takto argumentovali, včetně H.-D. Genschera. Když se začalo Německo sjednocovat, někteří východní Němci mluvili o anexi NDR, diplomatickou cestou jsme Němcům znovu připomněli jejich povinnost zaplatit reparace. Genscher prosil ještě o strpení. Ukazoval na práci, která probíhá v souvislosti se sjednocením Německa, později se ještě odvolal na celoněmecké volby. Slíbil však, že poté, až Německo tuto práci ukončí, rychle se o reparacích dohodneme. A tak jsme čekali. Již po druhé. Když před námi stálo již sjednocené Německo, opět jsme promluvili o reparacích. Tehdy již Němci o reparačních otázkách přestali s námi komunikovat. Nevyjadřovali se k nim. Za prezidenta Havla reparace a další problémy šly k ledu. Dokonce se něco mluvilo i o tom, že přátelé si nebudou navzájem vystavovat účty. V republice jsme neměli oněch potřebných sedm statečných. Ti chyběli od devadesátých let minulého století a chybí dodnes. V té době jsme o právu na reparace s Němci diplomaticky nejednali  Ostatně jsme věděli, že ani na toto téma s námi jednat nehodlají. Přesto jsme měli diplomatickou cestou je o plnění reparací požádat. Byla to a je jejich právní povinnost reparace nám zaplatit. Té povinnosti je nemůže zbavit hrstka našich politiků. Ta totiž vyplývá obecně z mezinárodního práva a zásadně také i z mnohostranné Pařížské reparační dohody. Naše právo na reparace trvá. Měli bychom se ozvat.  Přes 3 biliony korun by změnily celkovou finanční situaci republiky i jednotlivých občanů. Určitý podíl z reparací samozřejmě patří i SR. Nadto je otevřenou otázkou, o kolik procent za uvedená léta by výše uvedená částka celkově vzrostla. –red.

T.G. Masaryk a Edvard Beneš

jsou jména spojená jak s Československou republikou, tak i s českou současností. Při vzpomínkách na 28. říjen 1918 mluvíme i o těchto dvou mužích, kteří svou prací, za pomoci čs. legií, prvního odboje a českého i slovenského národa, obnovili československý stát. K této velevýznamné historické události TGM, prezident Zakladatel, ve svém prvním poselství Národnímu shromáždění z 22. 12.1918 říká:

"Věřím i já Bohu, že po přejiti vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem kolí po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání Boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji."

Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů.

…Svět se rozstoupil na dva tábory, a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideálů spravedlnosti - zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.

Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým světem, nad Evropou, Asií, Afrikou, a to byl přední cíl pangermánských politiků, označený heslově: Berlín-Bagdad. Starý, staletý německý nápor na východ měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských, a celý průběh války a vítězství Německa uskutečňovaly pangermánský plán.

Podmanění evropského východu bylo by mělo za následek podmanění západu a celého starého světa. Ale nový svět, Amerika, vystoupila ze své reservy, nahradila umdlené a rozvrácené Rusko, a zanedlouho generalissimus Foch diktoval poraženému Německu a Rakousku-Uhersku podmínky.

Theokratická autokracie podlehla demokracii, spočívající na zásadách humanitní mravnosti. Berlín, Vídeň, Cařihrad hlásaly rouhavé učení, že jejich státy, ve skutečnosti i dynastie, jsou z boží milosti, ba přímo zjevením a nástrojem; stát opírající se o militaristickou armádu postaven jako ideál proti národnosti. výboj a panství nad světem staly se cílem berlínského, vídeňského a cařihradského carismu-imperialismu. Prušáctví, rakušáctví a džingischánství nespojovalo se pouze zeměpisně; je vniterní shoda a příbuznost těchto tří přežitků středověké theokracie.

Proti ní seskupily se moderní demokracie; demokracie nemilitaristické, hájící ideálů humanity. Pruský militarism, armáda vojenských specialistů, poražen lidovým vojskem, které teprve průběhem války musilo být organizováno a ve zbrani vycvičeno; promyšlená příprava Německa a jeho vypočtený útok neobstály. Spojenci, věrni demokracii, prohlásili důsledně právo všech států a národů, nejen velikých, nýbrž i malých, na samostatnost; prezident Wilson formuloval vedoucí zásady demokracie, obsažené v americké deklaraci nezávislosti a ve francouzském prohlášeni práv člověka a občana. Revoluce zvítězila nad legitimistickou  ztrnulostí: všecka moc politická pochází z lidu, anebo, jak to řekl Lincoln, z lidu, lidem a pro lid; a president Wilson prohlásil jakožto cíl války osvobození celého lidstva. Proti čtyřem centrálním mocnostem spojilo se celé lidstvo, a jestliže byl souhlas národů kdysi považován za důkaz pro jsoucnost Boží, souhlas všech národů všech dílů světa v této válce je důkazem demokratické pravdy. Pruský militarism a jeho spojenci byli a jsou mravně isolováni.

My Čechové a Slováci nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou; museli jsme se rozhodnout proti Rakousku-Uhersku a Německu, a museli jsme vystoupit, neboť celá naše historie, její obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým. Vybudování našeho státu a jeho udrženi proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpení protireformačního násilí, způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství pro své nízké hmotné cíle, a naše probuzení, vedené ideou humanity, a vyplývající z ní demokracie - osud našeho národa přímo logicky je spjat se Západem a jeho moderní demokracií.

Proto právě a, jak vidíme, k našemu štěstí postavili jsme se od počátku války na stranu Spojenců. Pro nás nebylo místa v řadách těch, kdo se vrhali na nás, vedeni barbarským heslem Mommsenů, von Hartmannů a Lagardů.

Dovolte mně tu, přátelé, abych podal zprávu o naší zahraniční činnosti. Musíme se omezit na hlavní body, neboť historie čtyřleté té práce je dlouhá a mnohoobsažná; omezím se více na vytčení zásad, spravujících naši práci, než na výklad o jednotlivých akcích.

Mně samému bylo jasno, že nemohu a nesmím setrvat ve službách Rakouska-Uherska. Pravda, z počátku jsem nebyl hned dost rozhodnut k činu; cítil jsem ohromnou odpovědnost, počítal jsem s následky prohry - ale naši vojáci, odpírající službu a vzdávající se Spojencům, zločinné popravy našich lidí, těšících se ze slibů ruského vojevůdce, a vůbec celý ten aparát vídeňského a budapešťského katanství donutily mě k rozhodnutí. Radil jsem se s politickými přáteli jednotlivě, neboť strany byly potlačeny; zajel jsem také do Vídně, abych promluvil se seriosními rakouskými Němci, co vlastně od války očekávají, zejména pro případ vítězství; byl jsem dvakrát v Holandsku, projel Německem a také podle možnosti jsem se hleděl informovat. V polovici prosince 1914 odjel jsem do neutrální ještě Itálie a pak do Švýcar. Myslil jsem, že se ještě pokusím o návrat do Prahy, abych podal získané informace, ale už to nebylo možné. Pak jsem zůstal čas v Ženevě a na podzim 1915 odebral jsem se nadobro přes Paříž do Londýna, odkud jsem mohl dojíždět do Paříže. V Paříži zůstali dr. Beneš a generál Štefánik, oddaní, věrní a vydatní spolupracovníci. Loni v květnu jsem musil do Ruska, odkud jsem letos začátkem března přes Sibiř zajel do Japonska, z Japonska do Spojených států, odkud po sedmi měsících pobytu, volán naší vládou, vracím se po čtyřech letech jako první president Československé republiky…“

14. září to bude již 80 let, co TGM zemřel. Vzpomeňme na jeho dílo s úctou a láskou.

Prezidentem ČSR po abdikaci Masaryka byl zvolen dr. E. Beneš, prezident Budovatel. Období, kdy vykonával prezidentskou funkci bylo pro nás všechny nesmírně těžkým obdobím. Jsme přesvědčeni, že prezident Beneš udělal vše, aby ubránil, obnovil naši státnost, zachoval náš národ. V těchto zkouškách obstál. Jeho schopnost předjímat věci budoucí se osvědčila. Vzpomeňme znovu a znovu na jeho následující varování:

„… A protože musíme počítat s tím, že se historie bude opakovat – a ona se již opakuje – o tom si neděláme žádné iluze. Němci se budou bránit proti tomu, co jim dnes celý svět vytýká, budou se bránit také mezi jiným nesprávnými výklady a nesprávnými doklady. A proto bych chtěl, aby všechno to, co bylo nashromážděno, všechny ty naše doklady byly zachovány, co Němci po této stránce u nás s našim lidem dělali.

Nemyslete si, že hořím pomstou a že chci pořád a pořád ukazovat, co nám Němci udělali. Chtěl bych jenom, aby svět nezapomínal a aby především naši lidé nezapomínali  a aby Němci nezapomínali. Chtěl bych proto, aby tato výstava byla výstrahou pro nás, pro naše budoucí a pro ostatní svět...

Za chvíli bude celý svět sentimentálně vykládat, co všechno Němci zkusili. Ano, zkusili! To uznávám. … Začas – možná, že za pět, možná již za dva roky – budou Němci vytýkat náš nacionalismus, náš národní šovinismus, až přijdou se stížnostmi, že jsme vyhnali tolik a tolik Němců z našich krajin, až budou vypočítávat, jaké hodnoty u nás ztratili, a až přijdou s požadavkem, že chtějí takové a takové odškodnění.  Musíme jim odpovídat, že ani haléře jim nedáme, dokud oni nezaplatí  do posledního krejcaru, co za protektorátu zde ukradli a uloupili, dokud do posledního krejcaru nezaplatí, co zde u nás zničili.  Teprve potom, až se tak stane, budeme uvažovat, zdali bychom z toho, co zaplatí, mohli pro ně nějakou částku povolit. Až nám začnou vykládat, že jsme mnoho jejich lidí od nás vyhnali, a až s tou otázkou také přijdou příslušníci jiných národů, musíme jim odpovědět otázkou, zdali by snad nebylo lepší, kdyby po válce byla nastala zuřivá občanská válka u nás mezi Němci a našimi lidmi, která by znamenala boj na život a na smrt, či bylo lepší naložit je na vagóny a vyvést je?... Podstatnou činností politiky je předvídat pro budoucnost a zachování sbírek této výstavy bude částí této předvídavosti.“ (Projev prezidenta E. Beneše při návštěvě výstavy oběti nacismu v Praze 28. června 1947)

Prezident Edvard Beneš dne 7. června 1948 abdikoval na svůj úřad.  Byl velmi vážně nemocný. Zemřel 3. září 1948. Odešel v přetěžké době, která ústila do konfrontace vnitřní i vnější. Světu hrozil konflikt, který mohl přerůst v jadernou válku.

Masaryk i Beneš byli českými vlastenci, demokraty sociálně cítícími Humanitní demokracii můžeme považovat ze jeden z jejich nejdůležitějších odkazů současnosti. Pracovali pro to, aby demokracie přerostla z oblasti politické i do oblasti hospodářské a sociální. Kdy se nám podaří dosáhnout tohoto cíle? Je na nás, abychom uchovali naší státnost, náš národ. Abychom pracovali k míru, v němž by každý člověk mohl prožít lidsky důstojný život. Jsme masarykovci, benešovci, jsme vlastenci a sociálně orientovani demokraté.  A takovými zůstaneme, dokud nebudeme odvoláni tím Nejvyšším.                                       Připravil dr. O. Tuleškov

Jak je to s novelizací stanov tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu?

Debata na toto téma se vede s občasným přerušením již více než dva roky. Landsmanšaft německou i českou veřejnost zásoboval optimistickými zprávami o tom, že se vzdává práva na vlast i práva na odškodnění. Pod dojmem těchto a podobných halasných výkřiků již v září 2015 nám psal premiér v tom smyslu, že novelizace je hotovou věcí. Dodatečně se pak poopravil, že právně perfektně bude vše v pořádku v listopadu 2015. Ale listopad minul a nic nového se nestalo.

Brzy poté napsalo i Právo, že Posseltovi se věci, o něž usiloval, zdařily. Na naše upozornění, že vše zůstává při starém, slavné Právo ani nereagovalo, a to dodnes. Triumfální vítězství posseltovců naznačovali dokonce takoví znalci „sudetoněmeckých“ poměrů jako jsou ministr D. Herman a místopředseda vlády P. Bělobrádek.

Vše je však mnohem komplikovanější, než bychom mohli očekávat. Je pravděpodobné, že se s námi hraje několik her současně ve snaze nás dezorientovat. Částečně se nordická lest sudetům daří. Zvlášť ochotně ji přijímají čeští sudetomilové  a germanofilové. Abychom se vyznali v procesech právních, které probíhají u soudů, i politických, jež čeří též hladinu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, museli jsme zvlášť pozorně sledovat Sudetenpost, tiskový orgán rakouského SL  a dokonce i Witikobrief, orgán Witikobundu.  Sudetendeutsche Zeitung, které mají být orgánem SL, zní triumfalismem již delší dobu. V těchto novinách to někdy vypadá jako kdyby patřily Posseltovi a jeho družině. Sudetenpost na rozdíl od nich se vyznačuje tím, že je diskusní tribunou o tématech, která hýbou SL. Takže po delších zkušenostech s  uvedenými novinami víme, kam máme sáhnout.

Proto přinášíme překlad z článku od Gernota Facius, které píše  do „Sudetenpost.“

„Posseltův problém. Ve sporu o změnu stanov utrpěl sudetoněmecký landsmanšaft právní nezdar

Gernot Facius, 12. 7. 2017 Witikobund, z Jungen Freiheit, ze dne 7.7.2017, s. 6

Sudetoněmecký landsmanšaft (SL), v jehož řadách doutná po dobu dvou let spor , je po verdiktu soudu opět ve zmatku. Zemský mnichovský soud 1 vyhlásil ve čtvrtek minulého týdne, že všechna rozhodnutí Spolkového shromáždění SL z února 2016 jsou neplatná.

Týkaly se mimo jiné složení představenstva a pasáže ve stanovách, kde je jako účel SL zakotveno znovuzískání vlasti a restituce, nebo náhrada, za majetek, který byl ukraden Němcům z Čech, Moravy a Slezska. Na základě podnětu „reformátorů“ a spolkového předsedy SL Bernda Posselta (CSU) byla tato změna navržena. Naproti tomu členové, v první řadě z nacionálně konzervativního Witikobundu, byli silně proti a nakonec požadovanou změnu zažalovaly.

Změna stanov nebyla provedena

Podle jejich právníka, soud v dosud nepublikovaném rozsudku zveřejnil, že volba Posselta mluvčím sudetoněmeckého etnika byla neplatná. Nyní, aby toho nebylo málo, musí žalovaný, tedy landsmanšaft, nést náklady řízení. Ve lhůtě jednoho měsíce od doručení plného rozhodnutí se Posselt a jeho kolegové z předsednictva mohou odvolat. Je zřejmé, že soud dospěl k tomuto rozhodnutí, protože došlo k procesním chybám při svolávání a průběhu Spolkového shromáždění SL. Prezident z titulu věku Edmund Liepold kvůli těmto nedostatkům zasedání krátce po zahájení ukončil. Poté bylo znovu iniciováno Posseltem, pod vedením jiného prezidenta.

Vedení SL v Mnichově oznamuje výrok soudu velmi zdrženlivě. Mluvčí vydává zatím jen krátkou informaci s poukazem na skutečnost, že rozhodnutí ještě není konečné, a proto „Doposud nemá žádné právní důsledky“. Jakmile obdrží zdůvodnění, obrátí se vedení SL na právníky.

Posselt a jeho kolegové čelí dvojímu problému. Musí ujistit své partnery v české politice, že se nic nezmění na „reformách“ v SL. Pro pražského vicepremiéra Pavla Bělobrádka, předsedu českých lidovců, byla novela nezbytným předpokladem pro jeho vystoupení na sudetoněmeckém dni 2017 v Augsburgu. Na druhé straně se musí řešit konflikt uvnitř landsmanšaftu tak, aby nevedl k rozkolu v SL.

Snadné to není, ale Posselt během letničního setkání v Augsburgu naznačil, že je připraven neopustit kontroverzní novelu v žádném případě: „I když budeme hlasovat desetkrát. Už nikdy nevrátíme dřívější stav“.

Komentář Karin Zimmermannové:

1. Je to skvělé, když máte takového člena, který si říká „mluvčí“. Působí také jako věštec tím, že se domnívá, že ho budou členové následovat v desetinásobných volbách po deseti ztracených procesech, které pokaždé mají platit členové „jeho“ SL, když to není zrovna levné.

2. Na rozdíl od toho, co píše Gernot Facius, Posselt a jeho stoupenci nemají dva, ale tři problémy: Konzervativci mají silného partnera: Právo. Právo na odškodnění za genocidu je osobním právem dotčené osoby, ale nemůže je mít landsmanšaft. http://www.witikobund.de/posselts-problem/

Krácený a volný překlad Ing. P,. Rejf, CSc.

Takže po prostudování článku můžeme udělat závěr. Novelizaci stanov soud odmítl. Platí tedy stanovy SL v původním znění. Položme si otázku, na čem jsou práva a nároky SL, zakotvená ve stanovách SL a v jeho programu založená?  Předně musíme konstatovat, že nemají mezinárodně právní základ. Vytvořili si je sudeti sami a sami sobě si je pak nadělili.

Vezměme si tzv. právo na vlast. Jak vlastně přišli k tomu, že mají, jak sami tvrdí, původní vlast, ta je v ČR, a novou vlast v Německu? Jedno víme s jistotou. Vítězní spojenci rozhodli o jejich odsunu (přesídlení, transferu) do Německa. To se mělo stát jejich novou a jedinou vlastí. Nikde nelze v mezinárodním právu nalézt ustanovení o tom, že sudeti se mohou, mají právo, vrátit z nové vlasti do původní. Právo na původní vlast je  jejich konstrukt.  Podobně je to i s termínem „vyhnání“, který v rozporu s termíny používanými spojenci, zejména v Postupimské dohodě, si opět vytvořili sami. A snaží se usilovně po celá desetiletí  tento termín upevňovat a rozšiřovat, zvláště pak mezi „českými přáteli sudetoněmecké věci“. Proč asi? Dobře ví, že pokud by se jim podařilo k nám na úroveň ústavních činitelů dostat termín vyhnání, že by mohli sklidit velký úspěch. Mezinárodní právo s vyhnáním spojuje určité nároky vyhnaných. Stát, který jednostranně a v rozporu s právem vyžene své občany, je sankcionován. Je povinen těmto vyhnancům nahradit škodu, která jim vyhnáním vznikla a dokonce je povinen strpět i jejich návrat. Tak zřejmě do podobné situace by se sudeti chtěli dostat. Má to však jeden velký háček, ba přímo hák.  Uvedené právní možnosti by německé obyvatelstvo mohlo využít, kdyby bylo skutečně vyhnané z ČSR. Jak to tedy bylo? Spojenci rozhodli o odsunu německého obyvatelstva, stanovili podmínky pro odsun a jeho průběh, stanovili, kolik Němců, do jaké okupační zóny, do jaké příhraniční železniční stanice má být přivezeno, a kdy má přijet. Diplomatickou cestou nám své rozhodnutí sdělili. My jsme diplomatickou cestou vyjádřili s odsunem německého obyvatelstva z Československa svůj souhlas a při praktickém uskutečňování odsunu jsme se řídili pokyny spojenecké kontrolní komise.

Po skončení odsunu  spojenečtí představitelé konstatovali, že jsme odsun provedli řádně a vzorně.  Tedy sudetům mezinárodní právo nemůže v jejich „zápase“, posloužit, jak by chtěli. Naopak svědčí plně v náš prospěch.

Sudeti si vymysleli i tzv. kolektivní vinu, podle níž jsme při odsunu údajně postupovali. Jejich termín převzali např. takoví sudetomilové jako Herman a Bělobrádek. Všichni víme, že při odsunu jsme nepostupovali podle „kolektivní viny“, ale podle pokynů spojenců. V plné stručnosti znovu dodejme, že na 250 tisíc Němců zůstalo v ČR po odsunu, dalších asi 90 tisíc německých antifašistů odešlo dobrovolně z Československa za zvláštních pro ně výhodných podmínek. Někteří z nich odcházeli do Německa, aby zde pomohli vybudovat nové německé orgány. A na závěr si položme otázku, kolik že Němců v roce 1938 v obecních volbách nevolilo nacisty? Asi 10 % . A kolik Němců u nás mohlo zůstat? Asi 340 tisíc. To je více než zmíněných 10%. Tak ani elementární matematiku sudeti nemohou využít.

Je důležité si říci, kdo je kdo v SL. Jestliže se posseltovci chválí tím, že se zříkají práva na vlast a na odškodnění, pak musíme říci, že jde o falešnou chválu. Každý z nás se může vzdát pouze toho, co má, Nikoliv tedy toho, co si v rozporu s právem přivlastnil. Posseltovci s námi hrají tedy další hru. Tváří se, že se vzdávají předmětných práv, ale pouze před námi. Někdy koncem roku 2015 B. Posselt sliboval ve vídeňském Domě vlasti soukmenovcům, že restituce a odškodnění budou. Na jedné akci rakouského landsmanšaftu zase padla slova o tom, že se s ČR vedou přímá jednání o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. ve skutečnosti sudetů. Na jedné straně se vzdávají toho, co jim nepatří, na co nemají právo a na druhé straně požadují  to, čeho se vzdávají.

Witikovci jsou jiní, jsou řízní, pro nás však čitelnější. Říkají na plnou pusu, co chtějí. I když se také domnívají, že práva, jichž se domáhají, jim patří, mýlí se. Nepatří!  Někde mezi posseltoivci a witikovci je skupina kolem Sudetenpost. Ta do novin poskytuje přístup jak posseltovcům, tak i witikovcům, či jejich příznivcům. Můžeme říci, že Sudetenpost není hlasem jednoho muže, jak je tomu v Sudetendeutsche Zeitung.  V SP se ozývají názory jak shodné, tak i rozporné s linii SL. A to je velkou předností pro jakékoliv médium.

Pokud jde o další vývoj ve hře „Platí, neplatí“, můžeme být ještě různě překvapeni. Samozřejmě, že spíše neradostně. Co však považujeme za velký problém, to je chování českých sudetomilů. Poskytují sudetům stále větší podporu, a to bez ohledu, jak jsme přesvědčeni, na české státní a národní zájmy. Pokud tento trend se bude u nich dále rozvíjet, můžou pro ČR vzniknout nové problémy, rizika  a dokonce i nejen materiální škody. Podíváte-li alespoň 100 let nazpět, můžete vidět, jak Němci se nás snažili vždy nějakým způsobem germanizovat, přivádět k přenárodnění. Naše zemskost za Rakouska-Uherska jim byla trnem v oku. Naše pozdější státnost, pak se stala přímo objektem jejich odporu, nenávisti a dokonce útoků, které kulminovaly v době kolem Mnichova a v době protektorátu. Proto můžeme čekat, že sudeti za pomoci „přátel sudetské věci“ budou postupovat dále a stále otevřeněji proti českému národu a jeho státu.

Abychom tuto možnost minimalizovali, musíme využít voleb především do Poslanecké sněmovny PČR a dát své hlasy vlasteneckým subjektům a v žádném případě aktérům tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN. Sobotkovci tento „dialog“ porodili, bělobrádkovci a hermanovci jím ruče pomáhali. I v ANO je germanofilní skupina, na níž je třeba dávat dobrý pozor. Pokud jde o TOP 09 a ODS, pak s nimi již své zkušenosti, samozřejmě zcela nedobré, máme. Nadcházející volby nesmíme brát na lehkou váhu. Můžeme v nich alespoň některé věci změnit k lepšímu. Využijme této možnosti!                                                              J. Skalský

Fico s Lajčákom sa zhodli. Časy, keď sme sa bili do hrude, hovorili o svrchovanosti, sú už chvalabohu preč. Životný priestor Slovenska je jadro EÚ

Bratislava 17. augusta 2017 (HSP/Foto:TASR-Štefan Puškáš)

Slovenský premiér Róbert Fico sa po včerajšom rokovaní s ministrom zahraničných vecí Miroslavom Lajčákom vyjadril, že je v životnom záujme Slovenska zostať v jadre EU, Slovensko sa musí držať francúzsko-nemeckého motora a robiť európske rozhodnutia. Lajčák so všetkým súhlasil a dostal za úlohu nasmerovať všetky ministerstvá proeurópskym smerom

Na snímke vľavo predseda vlády SR Robert Fico a podpredseda vlády SR a minister zahraničných vecí SR Miroslav Lajčák

Kvôli udalostiam a procesom, ktoré sa už v EÚ spustili, Fico na spoločnej tlačovke požiadal Lajčáka, aby jeho ministerstvo koordinovalo aktivity všetkých ministerstiev, pokiaľ ide o európske témy. Ako Fico povedal, ministri budú musieť v niektorých oblastiach prijímať rozhodnutia, ktoré budú mať európsky charakter, a nie slovenský charakter alebo charakter rezortov, či Smeru, SNS alebo Mostu-Híd. Ako sa doslova vyjadril: „Ak vypadneme z tejto hry, automaticky vypadneme zo všetkých našich diskusií o tom, že môžeme byť niekedy v jadre.“ Fico sa dotkol aj otázky toho, že svojim proeurópskym prístupom v podstate zradil V4, na ktorú odpovedal: „Poviem to veľmi jasne – veľmi mi záleží na spolupráci vo V4, ale životný priestor Slovenska je EÚ. A myslím si, že predčasné voľby by znamenali koniec nádejí o jadre. Nad všetkým je dnes národnoštátny záujem tejto krajiny, ktorá má historickú šancu byť niekde, kde iné krajiny len môžu snívať, že by mohli byť.“

Lajčákove následné slová mali podobný charakter: „Vnímam, že prebieha debata o jadre a sú hlasy, ktoré si uvedomujú, že Slovensko musí byť v jadre. Na druhej strane vnímam aj hlasy niektorých jednotlivcov, ktorí hovoria, že by sme mali byť vyvážení, či zachovať si zvrchovanosť. No časy, keď sme sa bili do hrude, hovorili o zvrchovanosti a zároveň boli v čakárni, kým sa rozhodovalo o našej budúcnosti, sú už, chválabohu, preč. Slovensko nebude nikdy viac zvrchované, ako keď bude sedieť za tým stolom, kde sa rozhoduje o budúcnosti, a ten stôl sa volá Európska únia! Nie je čas na lacné politické šarvátky.“

Otázka ale znie, ako môže premiér a minister zahraničných vecí jednej krajiny povedať, že „časy, keď sme sa bili do hrude, hovorili o zvrchovanosti a zároveň boli v čakárni, kým sa rozhodovalo o našej budúcnosti, sú už CHVALABOHU preč a Slovensko nebude nikdy viac zvrchované, ako keď bude sedieť za tým stolom, kde sa rozhoduje o budúcnosti, a ten stôl sa volá EU“? Ako môže jeden slovenský politik takéto niečo povedať? Títo ľudia sa evidentne tešia z faktu, že prídeme o zvrchovanosť a staneme sa otrokmi západných krajín a ich liberálno-globalistických „elít“, politikov a byrokratov. Oni chcú evidentne priviesť náš národ do otroctva a likvidácie. No na vykonanie takýchto extrémne dôležitých krokov týkajúcich sa samotnej existencie Slovenskej republiky nemá Fico ani jeho vláda mandát. Na takéto niečo im totiž občania vo voľbách mandát nedali. Takéto dôležité veci sa vždy rozhodujú len v referendách.

Vyzerá to teda tak, že pre Slovensko nastávajú temné časy. Časy totálnej straty suverenity a rozhodovacích právomocí v prospech západných krajín a ich politikov a veľkého diktátu a otroctva, s čím úzko súvisí aj import migrantov. V súčasnosti sa naozaj nachádzame na rozcestí a musíme sa urýchlene rozhodnúť, čo chceme – či diktát, otroctvo a absolútnu likvidáciu suverenity a štátnosti, teda „jadro EU“, do ktorého nás tlačia naši tzv. štandardní, najmä vládni politici, alebo zachovať slovenskú štátnosť, národ, suverenitu, aspoň určitú slobodu a aj naďalej v našich občanoch prehlbovať národné cítenie, tj. to, za čo tak dlho naši predkovia bojovali.

Martin Bago, Hlavnespravy.sk

Fico ani Sobotka nemají mandát od voličů, aby nechali rozpustit SR a ČR v nějakém jádru Evropy

Pokud to chtějí učinit, musí se nejprve zeptat voličů, zda s budoucností, kterou jim bez nich připravují, souhlasí.

Úmysly Fica i Sobotky jsou tak dalekosáhlé, že k jejich realizaci nejříve potřebují souhlas voličů. Pokud jej nemají, musí jednat v souladu s ústavou a počkat si na výsledek referenda. Do jeho vyhlášení, pokud jsou takovými demokraty, jak o sobě tvrdí, by dále neměli již nic činit a vyhlašovat.

Je ostudné, že oba pánové přispívají nejen k demolici vlastních států, ale také současně zpochybňují V 4. Ani to by neměli dále činit.

Mnozí občané, v rozporu s jejich kroky a vyjádřeními, sympatizují jak s Maďary, tak s Poláky. Jsou k nám mnohem a mnohem blíž, než Macronova Francie. S Maďarskem a Polskem nás spojují společné zájmy a pokud za současné situace můžeme vůbec říci, tak i společná stanoviska k řadě zásadních otázek, např. k migraci, k imperiálním ambicím EU,

Slovenské dvojici Fico a Lajčák odpovídá spojenectví Sobotka a Bělobrádek. Otočka k Německu, zády k vlastním občanům, je jím společná.                   J. Kovář

Vážení čtenáři,

v říjnu, ještě nějaký čas před volbami, se budeme snažit zaslat vám další soubor našich brožurek. Část našich statí bude předvolebně laděna. Uvítáme, když i vy, nebo alespoň některý z vás, nám pošle nějaký článek tohoto zaměřrní. Některé z nich využijeme na FB a webu, jiné půjdou též na internet, ale kromě toho im do brožurek. Máte tedy šanci uplatnit svá stanoviska, své názory.  Čtenáři jsou za vlastenecké články velmi vděční. Velká většina médií však  toto téma považuje za nežádoucí. Nám však je a bude vlastní i nadále. –red.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov  

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 582. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 22. srpna  2017  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz